Polská a německá versologie z českého pozorovacího stanoviště
Abstract
191
Full text
Polská aněmecká versologie zčeského pozorovacího stanoviště Klára Čermochová Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Ústav české literatury akomparatistiky klara.c[email protected] SYNOPSIS The Polish and German Theory of Verse, from the Czech Point of View The main subject of this text is adescription of the Polish and German theory of verse in comparison to the Czech research tradition. It deals in detail with the Polish concept of versification and presents possible reasons for the similarities and differences between Czech and Polish literary theory and practice in this field. The paper also considers other differences that have yet to be systematically investigated, as framed by the comparison of Czech and German theories of verse. Afundamental difference can be found in the use of the category of versification, and in aterminology strongly influenced by the tradition of accentual verse in the German tradition. The text also describes the evolution of versification in German literature from accentual to syllabotonic (accentual-syllabic), in contrast to Czech literature, which evolved from syllabic to syllabotonic versification. KLÍČOVÁ SLOVA / KEYWORDS Německý verš; polský verš; sylabismus; sylabotónismus; teorie verše; versifikační systém; tónismus / accentual verse; German verse; Polish verse; syllabic verse; syllabotonic verse; versification; theory of verse. DOI https://doi.org/10.14712/23366680.2019.1.11 „Řekni mi, jak třídíš, ajá ti řeknu, kdo jsi.“ (Roland Barthes, 1962) Teorie verše je— tak jako jiné teorie— oborem, který by měl popisovat, klasifikovat avysvětlovat svůj předmět, ato, alespoň vrámci možností, objektivním způsobem. Stejně jako jiné teorie se iteorie verše snaží mj.ovytvoření obecných kategorií, pomocí nichž by bylo možno přistupovat vtomto případě nejen kverši domácímu, ale ikveršům cizím. Zahraniční teorie verše mají cíle podobné, přesto se jejich přístup iklasifikace často vmnohém liší, což ve výsledku citelně znesnadňuje srovnávání samotné veršové tvorby vrůzných literaturách. Vtomto článku nabídneme vhled do polské aněmecké teorie verše, abychom ukázali, jaké pojetí verše najdeme voblastech patřících regionálně ihistoricky knašim nejbližším. Pokusíme se nastínit příčiny shod arozdílů, ať už je jejich důvodem chaOPEN ACCESS
192 SLOVO A SMYSL 31 rakter avývoj samotné literární tvorby, specifika národní badatelské tradice či přímá inspirace pojetím sousedním— nebo naopak snaha distancovat se od něj. Uobou „národních přístupů“ poukážeme na dopady obousměrného vlivu teorie abásnické praxe astručně představíme převládající chápání verše, především tak, jak ho prezentují základní versologické příručky— zpravidla právě jejich autoři se totiž cítí povinni vysvětlit, ato poměrně explicitně, podstatu verše obecně izákladní terminologii aklasifikaci. Ne vždy přitom reflektují, že jde vprvé řadě ozevrubnou ukázku jejich národního chápání verše jako takového. Nám ovšem tento rys skýtá možnost srovnat terminologii, klasifikaci achápání verše daných badatelských tradic se současným českým přístupem. Tato studie má současně poskytnout nejen přehled uvažování overši unašich sousedů, ale také možnost podívat se na naši domácí badatelskou tradici poněkud zodstupu.1 1. POLSKÁ TEORIE VERŠE Začněme představením obvyklé klasifikace polského verše, respektive verše obecně, kterou používají polští badatelé. Pro autory polských versologických příruček jsou zpravidla základními kategoriemi wiersz numeryczny awiersz nienumeryczny2 (první typ se vyznačuje stálým počtem určitých jednotek, druhý nikoli). Podkategoriemi prvého jsou jednotlivé versifikační systémy, druhý typ rozlišuje składniowy (kde se kryje syntaktický celek sveršem, tedy „větný“) aaskładniowy verš.3 Vpolské odborné literatuře někdy najdeme iobrácenou klasifikaci, vníž je hlavním kritériem to, zda se verš kryje se syntaktickým celkem, či nikoli, aaž vrámci těchto skupin je posuzována jeho pravidelnost.4 Je-li pak řeč oversifikačních systémech, rozlišují polští autoři sylabický, sylabotónický atónický systém azmiňují časomíru (iloczas), ovšem jako systém vpolské literatuře se nevyskytující. Jak podrobněji ukážeme vzápětí, tyto kategorie jsou vpodstatě totožné sčeskými,5 mají však vůči sobě jinou váhu ataké odlišné postavení vliteratuře.6 1 Srovnáním různých „teorií literatury“ se zabývá mj.výtečná polská „učebnice“ Burzyńska— Markowski 2006. Její úvodní studie vyšla ivčeštině (Burzyńska 2015). 2 Můžeme najít ičeskému čtenáři bližší označení wiersz metryczny aniemetryczny. Jako nienumeryczny by se ovšem označoval ináš „různostopý verš“, toto dělení tedy nelze ztotožňovat sčeským metrický/nemetrický verš. Srov.Dłuska 1962, s.222–223. 3 Např.Kulawik 1988, s.26–27. 4 Kulawik 1997, s.183. Komentář krozdílu vtěchto dvou děleních aširší kontext Dłuska 1962, s.222–223. 5 Rozdíl je jen vtom, že čeští autoři mají nepochopitelnou potřebu zmiňovat ve výčtu versifikačních systémů navíc vevropských jazycích nepoužívaný anerealizovatelný systém tónový. 6 Systematické srovnání české apolské literárněvědné terminologie nejnověji vBaluch— Gierowski 2016. Kversifikačním systémům tamtéž, s.19 apříslušná hesla. OPEN ACCESS
KLáRA ČERMOchOVá 193 1.1 VERSIFIKAČNÍ SYStÉMY VPOLSKÉM KONtEXtU Sylabický verš, včeském prostředí7 často vnímaný jako prostší, nerozvinutý předchůdce sylabotónismu, který byl záhy po jeho přijetí vrámci Dobrovského reformy takřka opuštěn,8 je pro polskou literaturu dodnes nositelem národního literárního dědictví „zakotveným vsilné tradici amistrovských dílech“ (Červenka 2006b, s.286). Renesanční sylabismus je dokonce označován jako „optimální model polské versifikace“ (Kulawik 1997, s.197–207) aje to právě stále hojně čtená tvorba renesančního básníka Jana Kochanowského, která— spolu spozdější tvorbou romantiků— dodnes vytváří vpovědomí polských čtenářů představu otom, jak vypadá (přesněji zní) sylabismus. Sylabickým veršem je složena také většina děl polského baroka aklasicismu av16.a17.století se tento verš stal dokonce vzorem pro sylabismus ukrajinský aběloruský.9 Sylabický verš se vpolské literatuře udržel až do druhé poloviny 19.století, kdy postromantičtí autoři, následujíce se zpožděním okolní literatury, ustavili přízvučný, tedy sylabotónický verš (Červenka 2006b, s.286). Ani ten však nebyl schopen sylabismus úplně vytlačit. Ve velkých dílech, kterým tradičně vládl jedenáctislabičný, popřípadě třináctislabičný sylabický verš, byl nový sylabotónismus vnímán jako svazující amonotónní. Zatímco krátké, tedy především osmislabičné verše se začaly ochotně řídit přízvučnými pravidly, dlouhé verše stále— až do konce 19.století, kdy přichází verš volný atónický— tíhnou ksylabismu (Gasparov 2012, s.290).10 Jakobson (1996, s.185–186) zmiňovanou monotonii polského sylabotónismu připisuje absenci kvantity vpolštině. Polský sylabotónický verš podle něho postrádá autonomní rytmický prvek, nezávislý na uspořádání jednotek tvořících rytmický impulz (zde počtu slabik apřízvuku). Vpolském sylabismu je takovým nezávislým prvkem přízvuk, včeském sylabotónismu již zmiňovaná kvantita. Na popularitu sylabického verše vpolské literatuře může mít vliv ifakt, že polština má díky svému paroxytonickému přízvuku ivsylabických verších jeden pevný akcent (pol. akcent metryczny) na předposlední slabice verše. Vzhledem ktomu, že polský sylabismus má vrepertoáru dlouhé verše se stálou střední cézurou (např.Mickiewiczův 13-zgłoskowiec čítající 7 + 6 slabik nebo Słowackého 11-zgłoskowiec se schématem 5 + 6), může mít takový sylabický verš pevné akcenty hned dva, na konci kaž dého poloverše (Furmanik 1947, s.51–52). Připočítáme-li iosmislabičný sylabický verš bez cézury, vidíme, že možnosti „prostého sylabismu“ jsou vpolské literatuře poměrně 7 Krytmické podstatě českého sylabismu například Mukařovský 1948, s.115 ana jiných místech. Srov.také Červenka 2006b, s.286. 8 Výjimku tvoří například jarmareční písně, vnichž se sylabismus uchoval ipo přijetí sylabotónismu. 9 Gasparov 2012, s.265–267. Kpolskému sylabismu zruské perspektivy podrobně tamtéž, s.261–267. 10 Imnohým českým autorům na nově zavedeném sylabotónismu vadila jeho rytmická monotonie amalé možnosti rytmické diferenciace. Výsledkem však nebyl návrat ksylabismu, ale myšlenky na obnovu časomíry, popřípadě sylabizující tendence uvnitř sylabotónismu. Srov.Červenka 2006b; Mukařovský 1948, s.119–127. OPEN ACCESS
194 SLOVO A SMYSL 31 bohaté.11 Zmiňované pevné přízvukové schéma vklauzuli bývá vpolštině často, ale nikoli vždy podpořeno rýmem. Zatímco český sylabismus se bez rýmu ne obejde, polské sylabické verše, jsouce dostatečně ohraničené právě charakteristickým přízvukovým schématem, se mohou vyskytovat ivnerýmované variantě (uautorů jako např.Kochanowski, Opaliński, ale ipozdějších) (Dłuska 1962, s.224–225). Díky výše popsané silné pozici sylabismu je rovněž polský sylabotónismus dodnes vnímán na sylabickém pozadí. Některé sylabotónické rozměry jsou tak chápány jako pokračování již zavedených rozměrů sylabických (především osmislabičného atřináctislabičného verše), pouze sdodatkem vpodobě normovaného umístění přízvuku. Za základní kategorii se vtomto případě považuje útvar odaném počtu slabik ateprve jako další specifikace je uvedeno konkrétní metrum.12 Rozdíl oproti českému kontextu vidíme také vdalším typu verše— tónismu,13 který byl do polské literatury oficiálně uveden vroce 1916 aod té doby přirozeně figuruje jak vbásnické tvorbě, tak vteorií uváděném výčtu používaných versifikačních systémů.14 Polský tónický verš zahrnuje dva podtypy, trzyzestrojowy (třítaktový/tříiktový) asześciozestrojowy (šestitaktový/šestiiktový) verš. Naproti tomu vliteratuře české se podle domácích badatelů objevuje tónismus jen uněkolika málo autorů různých období15 jako ojedinělý experiment postrádající ambice na zařazení do systému českého verše.16 Vrámci sylabotónismu pak polština disponuje oproti češtině dvojnásobným množstvím meter— kromě trocheje, jambu adaktylu zařazuje ještě amfibrach,17 ana11 Pro toto normování některých akcentů vnímá např.Darasz (2003, s.46–57, 85–104) polský sylabismus jako částečně sylabotónický. Kromě uvedených variant členění najdeme vpolském sylabismu idalší formy zmíněných rozměrů sjednou či dvěma cézurami, srov.Kostkiewiczowa et al. 2002, s.226, 362–363, 594. 12 Srov.Kostkiewiczowa et al. 2002, s.226, 362–363, 594, aDarasz 2003, s.66 ana dalších místech. 13 Kulawik 1997, s.223nn, podrobně opolském tónismu např.Dobrzyńska— Kopczyńska 1979. Kpolskému pohledu na český tónismus Baluch— Gierowski 2016, s.382–383 (heslo Tónismus). 14 Za průkopníka polského tónismu je považován Jan Kasprowicz se svým dílem Księga ubogich. Podrobně Dobrzyńska— Kopczyńska 1979, s.8. 15 Otónickém verši či onáběhu kněmu se včeské literatuře hovoří vtvorbě F.L.Čelakovského (Ohlas písní ruských), K.J.Erbena (některé balady Kytice), O.Theera (Faëthón), P.Bezruče aJ.Kainara (Zlatovláska). Tito autoři na sebe ale programově nenavazovali ajejich motivace kpoužití dané formy byly různé, od inspirace zahraničním tónickým veršem asnahy onavození podobného efektu uČelakovského přes pokus onovou formu volného verše evokující antický hexametr uTheera až po zkoušení nových možností daktylu uBezruče. Pouze Theer však svůj verš doprovodil iteoretickou reflexí— nepoužíval ovšem označení „tónický“, ale „volný verš“, které vpovědomí rychle splynulo sjinými typy volného verše. 16 Důvody, proč zčeského povědomí tónický verš zmizel avpolském zůstal, ač byl vobou literaturách programově představen vroce 1916, mají co do činění sjeho pojmenováním, teo retickou reflexí, brzkou smrtí průkopníka českého tónismu O.Theera ipolitickými aspolečenskými změnami po roce 1918. Ktomuto tématu itónickému verši včeštině souhrnně Zindulková 2014. 17 Otázka existence amfibrachu včeské literatuře je problémem terminologickým, oněmž se několikrát diskutovalo (srov.např.Horálek 1942; 1949; Červenka 1999). Ve výčtech OPEN ACCESS
KLáRA ČERMOchOVá 195 pest apeon 3.Jamb je vpolštině „cezurowany“ (Kulawik 1997, s.212), což je analogie kčeskému „nestopovému jambu“, vněmž se rozcházejí hranice slov astop.18 Daktylských ani anapestických textů vpolské literatuře mnoho nenajdeme, neboť pro polštinu sakcentem na předposlední slabice je poměrně obtížné tento spád vytvořit. Naproti tomu amfibrach je pro polštinu vedle trocheje nejpřirozenějším metrem (Kulawik 1997, s.216). Poslední typ stopy, zřídka užívaný peon 3., je pak unás zcela neznámá čtyřslabičná stopa sakcentem na předposlední slabice. Vzájemný poměr avýznam jednotlivých versifikačních systémů vpolštině lze vidět ina tom, že polští autoři při popisu verše často hovoří nejprve onemetrickém středověkém verši, poté osylabickém renesančním verši apak souhrnně oakcentových verších, tedy sylabotónismu atónismu.19 Česká teorie má oproti tomu tendenci dělit verše primárně podle kritéria versifikačních systémů na (bezpříznakový) sylabotónický, (historický) sylabický, (včeštině neexistující) tónický, (dnešnímu čtenáři vzdálený) časoměrný a(patrně jen ze setrvačnosti stále zmiňovaný) tónový. Dále už věnují autoři pozornost zpravidla sylabotónickému systému ajeho podkategoriím ajednu kapitolu pak vyčlení pro všechny zpohledu systému „zbytkové“ verše, tedy bezrozměrný, uvolněný, volný atd.20 Tato tendence sčasem roste, což patrně souvisí saktuálním rozvojem kvantitativní analýzy akorpusové versologie.21 1.2 VzáJEMNÝ VLIV báSNIcKÉ tEORIE IPRAXE Rozdíly aspojnice vteorii jsou vždy zvelké části založeny na míře analogie ve vývoji apodobě samotného verše daných literatur. Vývoj českého apolského verše se od začátku ubíral podobnými cestami, když krystalizoval nejprve zverše slovanského apozději pokračoval vjeho západoslovanské větvi, která měla oproti zbytku slovanských literatur svá specifika. Podstatné bylo například směřování zpěvního verše, vněmž byla západoslovanská kultura silněji než jihoslovanská avýchodoslovanská (svýjimkou Ukrajiny) ovlivněna latinou ajejími hymny, psanými vpravidelném, tročeských meter amfibrach tradičně nefiguruje, tato forma je chápána jako daktyl spředrážkou. 18 Tvrzení, že včeštině je možný pouze „nestopový jamb“ (např.Brukner— Filip 1997), je jedním zformulačních řešení otázky slučitelnosti jambické stopy siniciálním přízvukem včeštině. Vposledních desetiletích však (zahraniční ičeská) teorie verše dává před charakteristikou pomocí stop přednost metrickému popisu pomocí silných aslabých pozic ve verši aotázka stopovosti tak přestává být aktuální. 19 Srov.např.Kulawik 1988 a1997. Bližší českému pojetí sprimárním dělením na versifikační systémy je Furmanik 1947. 20 Viz např.Ibrahim— Plecháč— Říha 2013 aještě výrazněji Plecháč— Kolár 2017. 21 Kvantitativní lingvistika, která je podkladem současné korpusové versologie, se včeském prostředí začala rozvíjet už vrámci funkčního strukturalismu (Uhlířová 2016). Pro versologický výzkum využil statistické metody jako první patrně O.Zich vtextu Orytmu české prózy zroku 1920 (Kaiser 1993), dramatický rozvoj využívání statistických metod ve versologii je pak spojený se jmény M.Červenky aK.Sgallové— apochopitelně také srozvojem počítačů. Tento vývoj aspecifika práce svyvíjející se technikou jsou zmíněny např.in Sgallová 2015, popř. vrecenzi této knihy (Čermochová 2016). Nejnovější publikací založenou na korpusové versologii je Plecháč— Kolár 2017. OPEN ACCESS
196 SLOVO A SMYSL 31 chejizovaném sylabismu (oschématu 4ž + 4ž).22 Spojením starší slovanské anové latinské tradice tak vznikly základní zpěvní folklorní rozměry obou literatur. Většina českých apolských písní je také po vzoru latiny rýmovaná, přestože vpraslovanské tradici rým chyběl (Gasparov 2012, s.53, 257nn). Polské ičeské umělé poezii je navíc společné to, že se začíná vyvíjet až po zániku jerů. Nemusí se tak potýkat srozkolísáním počtu slabik, které zánik způsobil vliteraturách východoslovanských, kde se dané rozměry po ztrátě izosylabičnosti přerodily do tónické podoby, či jihoslovanských, které ovšem uspořádanost vnové jazykové situaci brzy obnovily (tamtéž, s.38, 255). Dlužno říci, že latinský středověký sylabismus zprostředkovávaly polské literatuře vzačátcích právě české texty— řada polských literárních děl 14.a15.století je téměř doslovným překladem zčeštiny (tamtéž, s.261). Oněkolik století později jsou to naopak čeští překladatelé, kdo využívá kpřekladům zdruhé ruky polské verze cizojazyčných děl (Levý 1996, s.77). Tuto praxi, přetrvávající unás na rozdíl od jiných literatur hluboko do 19.století, unás prosazoval zejména Antonín Puchmajer, soudě, že „národ tento, jazykem snámi sbratřený, může se státi studnicí nevyvažitelnou básní nejpříjemnějších“ aže prostřednictvím překladů zpolských předloh „budeme se lepším slovanským vyjadřování se způsobů učiti, atak nebude se potřebí čeho obávati, že tou nemotornou poněmčilou češtinou všecko se pokazí azmate“ (tamtéž, s.78). Samotná podobnost či příbuznost národních literatur však nemusí automaticky vést ke stejným teoretickým přístupům vnárodních versologiích (astejně tak rozdílné pojetí akategorizace nemusí být nezbytně odrazem odlišné básnické praxe). Rozhodující je ivzájemná komunikace ainspirace na teoretické úrovni— či její absence. Polská ačeská versologie se ve 20.století výrazně protíná minimálně dvakrát. Poprvé za dob věhlasu pražské školy, zníž rodící se polská versologie výrazně čerpala. Jak píše Adam Kulawik (1997, s.6), polští badatelé převzali řadu myšlenek českého strukturalismu (jak ho chápal apředstavoval Roman Jakobson) aupravili si je ke svému obrazu. Vhlavním městě dokonce vznikla skupina tzv.varšavských strukturalistů.23 Druhým obdobím těsného styku české apolské, resp.opět pražské avaršavské versologie byla od 70.let trvající spolupráce Miroslava Červenky aKvěty Sgallové ajejich polských kolegů. Jak upozorňují Jacek Baluch aPiotr Gierowski (2016, s.15), v60.letech došlo díky uvolňování poměrů vČeskoslovensku nejen kobnovení pražské strukturalistické tradice, od roku 1948 systematicky potlačované anahrazované pojetím marxistickým, ale ikexpanzi strukturalismu do zahraničí. Právě vpolské literární vědě nalezl tento směr velkou odezvu. Oba čeští teoretici, kteří za normalizace už doma publikovat nemohli, tedy navázali na domácí tradici avpolském prostředí se významnou měrou podíleli například na mezinárodní edici Słowiańska metryka porownawcza, která vycházela mezi lety 1973 a2011. Červenka se Sgallovou patřili vedle Zdzisławy Kopczyńské aLucylly Pszczołowské kvedoucím osobnostem tohoto velkolepého projektu. Tato doba pokrývá většinu zobdobí odborné činnosti obou badatelů anení tedy divu, že byli oba intenzivními styky spolskou metrikou ovlivněni iže její podobu sami zčásti ovlivnili. 22 4ž + 4ž = osmislabičný verš scézurou uprostřed aženským zakončením obou poloveršů. 23 Tvořili ji M.Głowinski, A.Okopień-Sławińska aJ.Sławiński. OPEN ACCESS
KLáRA ČERMOchOVá 197 Tato dvě styčná období jsou podle našeho názoru jedním zdůvodů podobnosti současného polského ačeského myšlení overši. Tuto domněnku posiluje ifakt, že německá teorie, zníž česká věda overši ve svých obrozeneckých začátcích přímo vycházela, pojímá vsoučasné době verš velmi rozdílně, jak uvidíme vnásledující části. 2. NĚMECKÁ TEORIE VERŠE Německé úvodové publikace24 často začínají obecnou pasáží otom, jaká je podstata verše, jak verš zní či vypadá. Autoři spojují podstatu verše (implicitně: německého) na prvním místě sopakováním akcentů po uplynutí určitého časového úseku. Můžeme se dokonce dočíst, že tento časový interval je blízký intervalu srdečního tepu (Kayser 2002, s.9–17). Nejde zdaleka jen opoetickou představu, že nám poezie jaksi „koluje vžilách“, ale opoměrně charakteristický projev německého pohledu na verš arytmus. Výrazná tendence kpočítání akcentů (tedy nikoli slabik či jiných jednotek) vjednotlivých verších se odráží ivobecné terminologii, kterou německá teorie používá. 2.1 POPIS AcháPáNÍ VERŠE VNěMEcKÉ tEORII Vněmecké klasifikaci je zvykem dělit verše zpravidla nejprve podle počtu iktů na řádku. Rozlišuje se tedy tříiktový verš, čtyřiktový verš atd. (Kayser 2002, s.18nn).25 Jednotlivá metra jsou chápána až jako podtypy těchto základních kategorií. Klasifikace může obsahovat ještě mezikrok— rozlišování podle počtu nepřízvučných slabik mezi akcenty (tamtéž). Výsledkem je pak například toto zařazení: tříiktový verš (> podtyp: tříiktový se střídáním přízvučných anepřízvučných pozic) > > tříiktový jamb Pro českého čtenáře je tento postup poněkud matoucí, neboť je zvyklý na opačný terminologický postup: jamb > třístopý jamb Pro české literární rytmické povědomí je totiž usylabotónického verše podstatný vprvé řadě způsob, jakým jsou organizovány přízvuky, aaž vdruhé řadě rozměr, tedy délka verše počítaná ve stopách. Vněmeckém prostředí je tomu naopak. 24 Ve věci německé teorie verše vycházíme zvybraných populárních ahojně používaných německých příruček, především Kayser 2002 (první vydání 1947) aWagenknecht 2007. Pro český verš je obecných příruček aúvodů kdispozici méně, můžeme vzít vúvahu prakticky všechny publikace tohoto charakteru zposledních padesáti let— Hrabák 1970b (případně 1970a); Červenka 2006a; Ibrahim— Plecháč— Říha 2013. 25 Vněmčině se verše nazývají zwei-, dreihebig, tedy „dvouzdvihový, třízdvihový“ atd., jako nejpřesnější apro češtinu srozumitelný překlad jsme zvolili dvouiktový, tříiktový apod. OPEN ACCESS
198 SLOVO A SMYSL 31 To má nejméně dva důvody. Prvním je odlišný charakter českého aněmeckého sylabotónismu co do důslednosti vnaplňování silných pozic přízvuky. Vněmecké poezii je toto pravidlo striktnější, což vychází zjazykového materiálu— počítáme- -li ivedlejší přízvuky, což je vněmeckém pohledu běžné, je němčina „přízvukově hustší“, amá tedy ve verši přirozený sklon knaplňování většího množství silných pozic— počítání pozic je tudíž snazší apřirozenější, neboť jsou téměř všechny skutečně realizovány přízvučnou slabikou (podrobněji se ktomuto problému vrátíme vnásledující části). To těsně souvisí sdruhým důvodem, tentokrát literárněhistorickým. Německá literatura, potažmo germánský verš, má dlouhou tradici tónického verše, vněmž hraje počet přízvuků ve verši klíčovou roli. Pro německé ucho je tedy důležitější počet silných pozic než jejich konkrétní organizace spozicemi slabými. Tento úhel pohledu prorůstá celou německou versologickou terminologií. Například (zčeského pohledu) dvoudobá atřídobá metra nazývá německá teorie „verši sjednoslabičně nebo dvouslabičně naplněnou arzí“.26 Tato na první pohled drobná terminologická odchylka opět odkazuje na rozdílné chápání rytmu verše jako takového. Český mluvčí/čtenář, formovaný domácím kulturně-literárním prostředím, vnímá vkterémkoli verši jednotlivé slabiky ajejich počet (případně rozdíly vjejich počtu). Daktylský atrochejský verš se pro něj tedy liší především tím, že daktylský „má delší stopy“, větší rozestupy mezi silnými pozicemi. Po jedné slabice přízvučné následují zpravidla dvě nepřízvučné.27 Vněmeckém jazykově-literárním prostředí je představa daktylské stopy poněkud odlišná. Stopa, ať už náleží kterémukoli metru, má dvě části— tezi aarzi, doslova „zdvih“ a„pokles“ (Hebung, Senkung). Arze může být jednoslabičná (vtrocheji či jambu), dvouslabičná (vtříslabičných metrech), případně idelší (ve volném verši adalších formách).28 Stále je ale arze pouze jednou částí stopy, vnímanou vprotikladu ksilné pozici— tezi.29 Pro německé ucho je tedy zásadní pravidelné střídání zdvihů a(byť víceslabičných) poklesů, zatímco české ucho vnímá jako jednotku— přízvučnou anebo nepřízvučnou— slabiku azásadní je pro něj schéma jejich uspořádání. 26 Výrazem „arze“ překládám německé „Senkung“ (dosl. pokles), opozitum k„Hebung“— (dosl. zdvih). Včeštině neexistuje ekvivalentní vhodná dvojice pro tyto výrazy (pojem „teze“ se neužívá vodvozeninách asloženinách), překládám proto „Hebung“ jako teze, případně iktus (ve složeninách), „Senkung“ jako arze. Je ovšem třeba upozornit jak na nejednotné používání pojmů teze/arze, na které poukazuje Kuťáková (2012, s.43), tak na možné nejasnosti plynoucí ztoho, že německá teorie chápe— aoznačuje— těžkou dobu jako zdvih, zatímco některé české texty překládají (vsouladu spůvodním řeckým smyslem) jako zdvih či dvih pojem arze. Jedná se orozpor způsobený nejednotnou představou realizace přízvuku, ato ijen včeském kontextu— základem vzestupných asestupných meter je naopak představa zvýšení akcentované slabiky. Jak poukazují Baluch aGierowski (2016, s.10), polské chápání pojmů teze/arze je právě opačné než obvyklé české. 27 Včeském daktylu je— na rozdíl od trocheje ajambu— míra naplněnosti silných pozic velmi vysoká, můžeme tedy mluvit skutečně opřízvučných slabikách, nikoli jen silných pozicích. Podrobně např.Červenka 1999, s.12n. 28 Např.Knittelvers či Freien Rhythmen. Viz zde vklasifikaci W.Kaysera voddílu 2.3. 29 To je vnímání blízké časoměrnému principu např.udaktylského hexametru, vněmž jsou spondeje idaktyly navíc pokládány za skutečně časově ekvivalentní, ač je jejich lehká doba naplněna jednou nebo dvěma slabikami. OPEN ACCESS
KLáRA ČERMOchOVá 199 Nedá se říci, že by vněmeckém prostředí nebyl rozdíl dvouslabičných atříslabičných meter podstatný. Preference jednoho nebo druhého typu však souvisí sunás neznámou, ale vněmeckém prostředí dlouho živenou představou „alternačního ideá lu“, který odpovídá německému, resp.germánskému živlu (ktomuto konceptu se ještě vrátíme). Všechny tyto drobné či větší terminologické rozdíly jsou jistě částečně odrazem odlišné básnické praxe, můžeme za nimi ale vidět také rozdílný teoretický koncept verše obecně. Názvosloví vtomto smyslu funguje jako jazykový obraz národního verše. Německá teorie má— ve srovnání sčeskou— evidentně blíže któnickému konceptu, vněmž jsou akcenty základem rytmické struktury. Takový přístup— příklon kpočítání akcentů, nikoli slabik vjednotlivých verších— bychom ovšem čekali spíše při popisu verše nějakého silně tónického jazyka, např.angličtiny nebo ruštiny. Příčina této tendence je tedy spíše kulturní nežli jazyková. Jedním zdůvodů může být například snaha vymezit se proti typicky sylabickému románskému prostředí, zněhož se do německé literatury dostalo mnoho forem (především strofických).30 Druhým důvodem je, že německému verši chybí zkušenost sčistě sylabickým obdobím. Michail Leonovič Gasparov (2012, s.210–211) sice zmiňuje přechodné období německého sylabismu (14.–16.století), který byl přímým pokračovatelem francouzského vlivu vrytířské literatuře, jedním dechem však dodává, že šlo spíše ojakýsi pomezní typ, sylabický verš sneurčitým sylabotónickým pozadím. Vněmecky psaných textech se pak oněmeckém sylabismu nedočteme prakticky nic. Například vjedné ze základních monografií odějinách německého verše, Deutsche Metrik od Christiana Wagenknechta, najdeme zmínku očistém sylabickém verši, který je sice možnou obecnou kategorií, vněmeckých dějinách verše však nenajdeme žádné (!) jeho očividné příklady (Wagenknecht 2007, s.31). Aby autor přece jen podal nějaký doklad tohoto verše alespoň vzahraniční literatuře, zmiňuje mordovinské31 lidové písně, vroce 1941 popsané Jakobsonem aLotzem, což jen zvýrazňuje dojem absolutní cizosti, jaký zjevně sylabické uspořádání vněmeckém povědomí má.32 Dá se říci, že sylabický systém má vněmeckém povědomí stejně okrajové postavení jako tónický vprostředí českém. Pro úplnost dodejme, že německá tónická tradice je pevně spjata sveršovou organizací pomocí aliterace agermánský aliterační tónismus (Stabreim)33 je považován 30 Podrobně Kayser 2002, s.30, 42, 47, 55.Potřeba vymezit se proti románskému, především italskému vlivu vedla dále například A.Heuslera kodmítnutí alternačního ideálu německého verše, oněmž bude řeč níže. 31 Mordovinské jazyky (erzja amokša) patří do skupiny uralských jazyků amluví se jimi voblasti Mordovinska na jihozápadě Ruské federace. 32 Výběr právě této malé literatury, čtenáři pravděpodobně neznámé, anavíc mimoevropské, je poněkud zarážející. Můžeme se ptát, proč autor nesáhl například po zjevném příkladu tradičního sylabismu vsousední české literatuře, nicméně absence jakékoli zmínky očeské literatuře (byť by se nabízela) je, jak se zdá, obecným pravidlem ve všech citovaných monografiích. Autor ovšem znějakého důvodu nesáhl ani po žádné velké evropské literatuře, například francouzské. 33 Srov.Wagenknecht 2007, s.35; Gasparov 2012, s.58–62. OPEN ACCESS
206 SLOVO A SMYSL 31 sledku emigrace velké řady intelektuálů— odtrhly německou vědu od zbytku Evropy ještě výrazněji apo válce již měla každá národní věda své vlastní pojetí.61 ZÁVĚR Jak jsme viděli, česká— azvelké části ipolská— teorie užívá jako primárního nástroje obecné klasifikace verše kategorie versifikačního systému. Repertoár versifikačních systémů je vobou tradicích totožný, najdeme však značné rozdíly vjejich postavení vliteratuře. Včeské literatuře má vdnešním pojetí absolutní převahu sylabotónismus. Svůj podíl na tom má patrně jednak nedostatek reprezentativních národních děl psaných sylabickým veršem, jednak pozůstatek osvícenského zatracování „primitivního předreformního verše“ (spolu sveškerým barokním myšlením). Jak už bylo zmíněno, vPolsku byla situace odlišná— osvícenství se tu setkalo ještě se sylabickým veršem asylabotónická reforma proběhla až později, spojení baroka se sylabismem apokrokového osvícenství se sylabotónismem zde tedy fungovat nemohlo. Polský sylabismus tak může být dodnes vnímán jako nositel národního literárního dědictví, zakotvený vmistrovských dílech několika epoch. Rozdíl je ivchápání verše tónického, unějž je včeské literatuře zpochybňována samotná existence, avšak vliteratuře polské— bez ohledu na nečetnost textů, které se kněmu řadí— je chápán jako přirozená součást veršového repertoáru. Při porovnávání českého chápání verše sněmeckým vyšly najevo odlišnosti zcela jiné, doposud nepříliš popisované. Podstatný rozdíl najdeme již vobecné klasifikaci verše. Kategorii versifikačního systému jako hlavní třídicí kritérium nahrazují vněmeckých klasifikacích jiné typy dělení, pro českého čtenáře, uvyklého strukturalistické versologii, nezvyklé ana český materiál těžko aplikovatelné. Jejich společným rysem je důraz na počet iktů ve verši achápání stopy jako kombinace těžké a(jednoivíceslabičné) lehké doby. Neplatí tu tedy českému pojetí vlastní typologický postup versifikační systém— metrum— rozměr. Metrum bývá zpravidla vnímáno až jako podtyp n-iktového verše aoversifikačním systému nemusí být řeč vůbec. Lze říci, že tradiční německý verš je tónický, atento rys ještě posiluje snaha vymezit se proti (sylabickému) románskému vlivu, který byl ovšem zároveň pro vývoj německé poezie nepostradatelný. Sylabismus zde nikdy nezdomácněl ačasto je považován vyloženě za neněmecký. Stím souvisí imálo zmiňovaný fakt, že česká literatura se sice inspirovala (mimo jiné) sylabotónickou revolucí vNěmecku, nešlo však oparalelní vývoj, ale pouze opřijetí— alespoň podle názvu— téhož typu verše. To proběhlo nejen vrůzných časových akulturních souvislostech (do německé literatury ho přineslo baroko, zatímco včeské je spojen snárodním obrozením), ale především z„opačných vývojových stran“. Pro českou poezii znamenala sylabotónická revoluce jasně definovaný systém rozmístění přízvuků, přidaný ktradičnímu počítání slabik (anavazující na starší náběhy kpřízvukové organizaci vněkterých obdobích atypech verše). Syla61 „Vědec, který se zabývá literární vědou obecně, nepřekračuje vmnoha případech rámec národních teorií (např.sémiotiky ve Francii, recepční estetiky vNěmecku),“ píše irakouský komparatista P.V.Zima (2009, s.123). OPEN ACCESS
KLáRA ČERMOchOVá 207 bickou podstatu českého verše ale zmiňovaná revoluce nijak neohrozila, jak je vidět na pramalé toleranci kodchylkám vpočtu slabik, anaopak poměrně velkorysém přístupu kpodkládání silných pozic přízvukem. Pro německou poezii bylo naopak počítání slabik novinkou, přízvuková složka zde proto má inadále vysokou váhu akdobrému vkusu patří požadavek co nejpečlivějšího naplňování všech iktů. Isylabotónismus si zde tedy vněkterých rysech stále uchovává vzpomínky na své tónické kořeny. Jak je patrné, každá teorie asní spojená klasifikace vzniká na pozadí určité literární, kulturní či politické situace, což je pro příslušníky jiných národů (adob) často těžko postižitelný kontext. „Atak lze vysvětlit, že vrozhovorech mezi vědci, kteří pocházejí zrozdílných kultur ajazykových situací, dochází stále znovu knedorozuměním,“ dodává ktomu Petr V.Zima (2009, s.120). Tradice národní teorie navíc nutně zpětně ovlivňuje ibásnickou tvorbu, atak žádná klasifikace— ač se oto minimálně ta strukturalistická výrazně pokouší azdá se (alespoň zdomácího úhlu pohledu), že vykazuje dobré výsledky— nemůže stoprocentně fungovat odtrženě od materiálu, jemuž byla „ušita na míru“. LITERATURA Baluch Jacek— Gierowski, Piotr: Czesko-polski słownik terminów literackich. Wydawnictwo Uniwersytetu Jagiellońskiego, Kraków 2016. Brukner, Josef— Filip, Jiří: Poetický slovník. Mladá fronta, Praha 1997. Burzyńska, Anna: Teorie literatury 20.století (I. kap.), přel. K.Čermochová. Slovo asmysl 12, 2015, č.24, s.267–293. Burzynska, Anna— Markowski, Michał Paweł: Teorie literatury XX wieku. Znak, Kraków 2006. Čermochová, Klára: Květa má konečně knihu. Slovo asmysl 13, 2016, č.25, s.235–238 (recenze knihy Sgallová 2015). Čermochová, Klára: Koncept národního verše včeské azahraniční versologii 19.a20.století— otázky, problémy, polemiky. Dizertační práce. Praha, Univerzita Karlova, Filozofická fakulta 2018. Vedoucí práce Libuše Heczková <https://is.cuni.cz/webapps/zzp/ detail/152952> [23.4.2019]. Červenka, Miroslav: Český alexandrin. Česká literatura 41, 1993, č.5, s.459–519. Červenka, Miroslav: Zvečerní školy versologie IV. Daktyl. Ústav pro českou literaturu AV ČR, Praha 1999. Červenka, Miroslav: Kapitoly očeském verši. Karolinum, Praha 2006a. Červenka, Miroslav: Šestero revolucí ve vývoji novočeského verše. In: Stanislava Fedrová (ed.): Hodnoty ahranice. Svět včeské literatuře, česká literatura ve světě. Sborník příspěvků zIII. kongresu světové literárněvědné bohemistiky, Praha 28.6.–3.7.2005. Sv. 1, Otázky českého kánonu. Ústav pro českou literaturu AV ČR, Praha 2006b, s.283–298 <http://www.ucl.cas. cz/edicee/data/sborniky/kongres/tretiI/29. pdf> [23.4.2019]. Červenka, Miroslav: Pětistopý jamb v19.století. Slovo asmysl 4, 2008, č.7, s.190–227. Darasz, Wiktor Jarosław: Mały przewodnik po wierszu polskim. Towarzystwo Miłośników Języka Polskiego, Kraków 2003. Dłuska, Maria: Próba teorii wiersza polskiego. Państwowy Instytut Wydawniczy, Warszawa 1962. Dobrzyńska, Teresa— Kopczyńska, Zdzisława: Tonizm. Zakład Narodowy imienia Ossolińskich, Wrocław 1979. Furmanik, Stanisław: Podstawy wersyfikacji polskiej. Wydawnictwo Eugeniusza Kuthana, Warszawa— Kraków 1947. Gasparov, Michail Leonovič: Nástin dějin evropského verše, přel. Robert Ibrahim aAlena Machoninová. Dauphin, Praha— Podlesí 2012. OPEN ACCESS
208 SLOVO A SMYSL 31 Hayes, Bruce: The Phonology of Rhythm in English. Linguistic Inquiry 15, 1984, č.1, s.33–74. Horálek, Karel: Ktheorii českého jambu. Slovo aslovesnost 8, 1942, č.3, s.130–135. Horálek, Karel: Kotázce českého amfibrachu. Slovo aslovesnost 11, 1949, č.1, s.46–47. Hrabák, Josef: Ocharakter českého verše. Svoboda, Praha 1970a. Hrabák, Josef: Úvod do teorie verše. Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1970b. Chomsky, Noam— Halle, Moris: The Sound Pattern of English. Harper & Row, New York 1968. Ibrahim, Robert— Plecháč, Petr— Říha, Jakub: Úvod do teorie verše. Akropolis, Praha 2013. Jakobson, Roman: Opřekladu veršů [1930]. In: Jiří Levý: České teorie překladu 2.Vývoj překladatelských teorií ametod včeské literatuře. Ivo Železný, Praha 1996, s.185–188. Kaiser, Petr: Protostrukturalismus včeské estetice aliterární vědě, básnická typologie Otakara Zicha. Česká literatura 41, 1993, č.1, s.83–89. Kayser, Wolfgang: Kleine deutsche Versschule. Francke, Bern 2002. Kostkiewiczowa, Teresa— OkopieńSławińska, Aleksandra— Sławiński, Janusz— Głowiński, Michał: Słownik terminów literackich. Zakład Narodowy im. Ossolińskich, Wrocław 2002. Kulawik, Adam: Wprowadzenie do teorii wiersza. Państwowe Wydawnictwo Naukowe, Warszawa 1988. Kulawik, Adam: Poetyka. Wstęp do teorii dzieła literackiego. Antykwa, Kraków 1997. Kuťáková, Eva: Laudabile carmen. Část I, Římská metrika. Karolinum, Praha 2012. Levý, Jiří: České teorie překladu 1.Vývoj překladatelských teorií ametod včeské literatuře. Ivo Železný, Praha 1996. Mukařovský, Jan: Polákova Vznešenost přírody [1934]. In týž: Kapitoly zčeské poetiky II. Svoboda, Praha 1948, s.91–176. Opitz, Martin: Buch von der Deutschen Poeterey [1624]. Reclam, Stuttgart 1970. Palková, Zdena: Fonetika afonologie češtiny. Karolinum, Praha 1994. Plecháč, Petr— Kolár, Robert: Kapitoly zkorpusové versologie. Akropolis, Praha 2017. Pszczołowska, Lucylla: Czy Kochanowski był sylabotonistą? [1985]. Pamiętnik Literacki 76, 1993, č.2, s.99–111. Říha, Jakub— Hesová, Petra (eds.): Prozodické spisy raného obrození. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 2014. Selkirk, Elisabeth: Phonology and Syntax: The Relation between Sound and Structure. MIT Press, Cambridge, MA, 1984. Sgallová, Květa: Očeském verši. Karolinum, Praha 2015. Uhlířová, Ludmila: Kvantitativní lingvistika. In: Petr Karlík— Marek Nekula— Jana Pleskalová (eds.): Nový encyklopedický slovník češtiny. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2016, s.947–948 <http://www.czechency. org/> [23.4.2019]. Wagenknecht, Christian: Deutsche Metrik. Eine historische Einführung. C.H.Beck, München 2007. Zima, Petr Václav: Komparatistika, přel. Zuzana Adamová. In: Dalibor Tureček (ed.): Národní literatura akomparatistika. Host, Brno 2009, s.105–256. Zindulková, Klára: Tónický verš ačeština. Magisterská diplomová práce. Praha, Univerzita Karlova, Filozofická fakulta 2014. Vedoucí práce Libuše Heczková <https:// is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/125193> [23.4.2019]. OPEN ACCESS