Mladí čtenáři, hrdinové i trh: Porevoluční proměny prózy ze života mládeže

MLADÍ ČTENÁŘI, HRDINOVÉ ITRH: POREVOLUČNÍ PROMĚNY PRÓZY ZE ŽIVOTA MLÁDEŽE Hrdličková, Marcela. Příběhová próza ze života mládeže vobdobí zlomu. Brno: Masarykova univerzita, 2023, 113 s. Ondřej Vojtíšek Univerzita Karlova [email protected] https://orcid.org/0000‑0002‑5761‑7330 Útlá publikace Marcely Hrdličkové Příběhová próza ze života mládeže vobdobí zlomu pojednává ooblasti literatury,1 která stojí stále spíše mimo centrum odborného zájmu, což ovšem zdaleka neplatí ozájmu čtenářském (s.8). Každá snaha ovyrovnávání tohoto nepoměru je chvályhodná— aipříspěvek Marcely Hrdličkové, vněmž je zřetelná důkladná obeznámenost sprimární literaturou isodbornými diskusemi od počátku 20.století dodnes, je tudíž vítaný. Monografie je zjevně vyústěním autorčina soustavného zájmu oporevoluční literaturu pro mládež. Samotný text je až na drobná doplnění totožný sjejí disertací (obhájenou vroce 2018 pod titulem „Proměny české příběhové prózy ze života mládeže po roce 1989“ svelmi pochvalnými posudky) anavazuje ina její bakalářskou adiplomovou práci (vedoucí všech tří prací byla Luisa Nováková). Jak Hrdličková udává (s.9), cílem publikace není podat ucelený přehled daného segmentu literatury, ale odkrýt jeho základní vývojové tendence ve vymezeném období. Vtextu se ale objevují idalší deklarované ambice: prokázat existenci knih, které lze současně vnímat jako příběhovou prózu ze života mládeže ijako young adult literaturu (s.9), sledovat proměnu typu referenčního hrdiny (s.23), posoudit funkčnost termínu ztitulu knihy (s.26), dokázat, že zkoumaný žánr díky své rozmanitosti funguje pro čtenáře jako přirozený přechod do tvorby pro dospělé (s.108), přičemž ne všechny tyto druhotné cíle jsou vpráci plnohodnotně rozeznatelné. Anaopak: publikace plní ifunkce, které mezi záměry kupodivu nefigurují: jedním zjejích nezanedbatelných přínosů totiž je, že pomocí vhledů do historie odborného diskurzu ožánru ajeho variantách zakotvuje pojednání oliteratuře, která sama má sklon kprezentismu. Hlavním materiálem je pro autorku domácí produkce mezi lety 1990–2010, vymezení však není nijak argumentováno. Hranice roku 2010 tak působí arbitrárně, anadto je dodržována snad až příliš striktně.2 Naopak sprvní, implicitně opodstatněnou mezí roku 1989 se operuje volněji ane zcela jednotně.3 Ve zkoumání tohoto dvacetiletí publi1 Kromě žánru jmenovaného vtitulu se zde objevují ipojmy jako young adult anew adult literatura, dívčí achlapecké romány, do hry se několikrát dostává iBildungsroman. 2 Například zheptalogie Ivony Březinové zlet 2005–2013 se věnuje jen ranějším dílům (s.66–70), mezi čtyřmi jmenovanými díly Ivy Procházkové pro „mladé dospělé“ výslovně opomíjí nejmladší, zroku 2011 (s.37). 3 Zapletalovi Cvoci či Foglarův román Tajemství Velkého Vonta jsou výslovně vynecháni sodkazem na jejich přináležitost ke starším sériím, naopak Modrá rokle téhož autora je OPEN ACCESS 194 SVĚT LITERATURY 70 kace postupuje systematicky od kapitoly opříběhové próze ajejích výrazných charakteristikách ke kapitole oyoung adult literatuře— apoté kpróze pro dívky (atzv.new adult literatuře) apro chlapce. Kapitoly, kromě první zmíněné, po zdařilých teoretičtějších pasážích zařazují několik analýz vybraných literárních děl. Vytyčeným cílem (s.26) těchto sond je „posoudit funkčnost […] termínu“ příběhová próza ze života mládeže— strategie volby jednotlivých titulů by však mohla být vysvětlena jasněji. Jedná se podle autorky ovýjimečná, nebo typická díla? Jsou díla záměrně volena tak, aby postihovala kvalitní iméně zdařilé knihy?4 Autorka se částečně odvolává na vnější filtr:5 kritériem volby je „jak čtenářská, tak odborná pozornost“ (s.9), analyzovaná díla tak mají českou literaturu daného období „reprezentovat“ (s.26). Nabízí se však otázka, zda by časový odstup od zkoumaného období nebylo možné využít ikreflexi tehdejšího odborného ilaického zájmu akvlastnímu výběru děl hodných pozoru. Tyto metodologické otázky (nikoliv nutně problémy) ohledně vymezení avýběru zkoumaného materiálu ale nic nemění na faktu, že jednotlivé analýzy jsou mnohdy pronikavé (jen místy snad až příliš popisné, sklouzávající kpřevyprávění; srov.s.46), autorka se vnich nevyhýbá ani příležitostnému střídmému aargumentovanému hodnocení. Zejména zdařilé jsou oddíly věnované knihám Ivy Procházkové. Žánr příběhové prózy ze života mládeže je vpublikaci vymezen zejména pomocí jeho funkce („anticipuje čtenářovy zkušenosti apomáhá mu zorientovat se vsociálních vztazích, ve světě ivlastním životě“, s.19), roli hraje ivěk hrdiny6 ajeho typ či mimetický princip. Autorka tyto aspekty vykládá vdaném kontextu přínosně aje schopná ifunkčního přehodnocování dosavadních přístupů, ačkoliv izde vyvstávají nezodpovězené otázky (zda se vpřípadě mimetického principu pojatého jako „pravděpodobnost“ či „uvěřitelnost“ nestává část pojmu „ze života“ významově rozmělněnou; proč při pohledu na referenční typ hrdiny zůstává, byť jen vmalé míře, potenciálně problematická výchovná či vývojová perspektiva7). Vtomtéž duchu kniha nabízí ikvalitní analýzu dětského hrdiny, opřenou především oteorie ze sedmdesátých let (srov.např.s.20–21), vníž postrádám snad jen hlubší vysvětlení specifik analyzována, přestože je zároveň zachycena její geneze již od padesátých let (s.84–85); zarážející je to ikvůli zjevnému čtenářskému vlivu Jaroslava Foglara vdevadesátých letech, ostatně izde zmiňovanému (s.86). 4 Rozhodně je přitom přínosem, že práce postihuje díla různých kvalitativních odstínů (dobře patrné je to vkonfrontaci analyzovaných děl vrámci jedné kapitoly, např.s.54–55; jen na okraj budiž řečeno, že místy tím vzniká čtenářsky mírně zarážející asymetrie, srov.oddíl oIvě Procházkové aoIvoně Březinové, s.36–54, respektive 54–57). 5 Patrně iproto se do knihy poměrně často dostává téma knižního trhu (s.27, 30, 116), respektive marketingových strategií (s.70, 106) ahodnotících žebříčků (s.66, 67, 85 ad.). 6 Patrné je to např.ivpřípadě linie mezi young adult anew adult literaturou (s.71). 7 „Aby postava mohla plnit funkci přirozeného modelu, je spíše žádoucí, aby recipienta mírně svými zkušenostmi […] předcházela. Pak bude anticipovat čtenářův vývoj, což je […] jedna zdůležitých funkcí příběhové prózy ze života dětí amládeže“ (s.23). Autorka se navíc vzávěru místy uchyluje ke zkratkám, které koncept referenčního hrdiny zpochybňují: některé pasáže totiž vyznívají tak, že se dětský čtenář „může“ (s.112) ztotožnit spostavami (či je mu to „umožněno“; s.108, 114) pouze vpřípadě tohoto typu hrdiny. Konkrétní čtenář se ale zajisté „může“ identifikovat se širokou paletou typů postav, jen uněkterých je to zrůzných důvodů očekávatelnější než ujiných. OPEN ACCESS ONDřEJ VOJTÍšEK 195 oproti dospělým hrdinům procházejícím rovněž zasvěcením, proměnou analézáním nové identity (což je běžné například vžánru fantasy). Výstižně je také odhalována (či alespoň tematizována) mravoučnost žánru. Zato na teoretičtější otázku po platnosti genologického přístupu, jež stojí hned vúvodních odstavcích monografie, nedává autorka jednoznačnou či přesvědčivou odpověď (jakkoli dobře dokládá životnost žánru samotného, např.s.107). Ilustrací může být množství žánrových variant asubžánrů, které se vknize objevují bez potřebné otázky po jejich účelnosti (apoté ipo případných hranicích). Skategorizováním tak není zacházeno zcela zřetelně: například ve výkladu oprózách Lenky Lanczové (s.62–66) není jasné, jak jsou vedeny hranice mezi prózou pro dívky či new adult literaturou a„červenou knihovnou“; za matoucí lze považovat ioznačení „šedá zóna“ (s.61) pro literaturu sdívčí hrdinkou asrysy dívčího románu (překryv množin je naopak očekávatelný). Kniha se výrazně odvolává ina psychologické poznatky, ať už vážící se k„průměrným“ recipientům či implicitním čtenářům (výrazně např.s.30–33, 103, 111–112), nebo kpostavám (s.45, 105). Takovéto čtení má ovšem své limity, které vycházejí zejména zproblematičnosti postupů uplatňujících psychologické poznatky na textové konstrukty, což opět není vpráci dostatečně zviditelňováno. Ta se místy sice od příliš psychologizujících pohledů distancuje atematizuje ilimity snahy opřít se o„typického“ recipienta, perspektiva směřující od představy čtenáře zůstává ale (přiznaně) klíčová. Na čem je založena konstrukce intencionálního čtenáře, přitom vždy není zřejmé, často se nadto zdá, že se prolíná sautorsky udávanou intencí azařazením do kategorie literárních cen.8 Poslední důležitou otázkou nad výkladem9 je jeho kondenzovanost. Knize se vzásadě daří do malého prostoru vměstnat poznatky různého charakteru (jsou vní pasáže čistě teoretické, poskytující historický kontext, vhled do jednotlivých děl, jejich interpretace, hodnocení amísty isrovnání— ato vše pro několik žánrových va riant). Ocenit je potřeba ito, že autorka náznakově otevírá idalší témata, která (jakkoli by je čtenář ocenil rozpracovaná hlouběji) snad oprávněně přesahují obzor práce: např.seriálovost (s.68), parta postav fungující jako kolektivní referenční hrdina (s.89), do jisté míry ifenomén postavy „rostoucí se čtenářem“ (s.78), specifičnost vztahu překladové adomácí produkce vdaném žánru (s.86), dočasnost (či požadavek aktuálnosti) literatury tohoto žánru (s.106). Toto zhuštění se ale neobejde bez negativních efektů: místy se totiž čtenář pozastaví nad nejasným tvrzením či neexplicitní argumentací10 či uabsence vysvětlení (respektive zřetelného zdroje či odůvodnění 8 Rozpor posledních dvou jmenovaných je tematizován na s.42. 9 Vesměs čtivým akultivovaným, snad kromě místy se vyskytujícího „válečného“ slovníku („dobývat“ knižní trh, s.60; „atakovat“ žebříček, s.66; „proniknout“ do dané oblasti literatury, s.106). 10 Např.proč excelentní díla dokládají „potenciál čtenářské věkové skupiny“ (s.9), jak citovaná slova Eduarda Petišky— popisujícího své vznikající knihy— dokládají, že „označování žánru se postupně vydává cestou deskripce jeho základních znaků“ (s.15–16), včem je pozornost dobové kritiky „značně nerovnoměrná“ (pozn.326, s.82–83), proč jsou Foglarovy příběhy oRychlých šípech vnímány jako odehrávající se „vdávné minulosti“ (ane spíše vbezčasí; s.86), proč by měla být uvedená „symbolika ametaforika“ „přesahující horizont OPEN ACCESS 196 SVĚT LITERATURY 70 textem).11 Ani vuvedených případech se, zdůrazněme, zmojí strany nejedná tolik opolemiku splatností tvrzení jako onejistotu způsobenou výkladem. Přímých metodologických pochybností vzbuzuje kniha již méně: lze se tázat, zda je (krajně abstraktní akvývojovému pohledu určený) model Daniely Hodrové (citovaný na s.24–25) takto jednoduše přenositelný ina zkoumaný materiál, zda je funkční přiřadit žánr „převážně“ k„románu-skutečnosti“, když iutypu „román-smyšlenka“ by bylo možné nalézt množství shodných rysů;12 zarážející je icitované tvrzení oelementární psychologické přitažlivosti fabule „(ne)lásky“ pro „ženské publikum“ (s.79), které ve zdroji (Červené knihovně Dagmar Mocné) není nijak odůvodněno.13 Vtomtéž segmentu se ostatně uMocné (s.96) objevuje iargumentace, kterou shodně využívá iHrdličková (s.78) akterou rovněž považuji za nesprávnou či alespoň nedůslednou. Obě autorky vyvozují zdoprovodného textu knihy, který prozrazuje její děj, to, čím je (není) kniha pro recipienty přitažlivá. Tvrdí tak, že vdané literatuře není čtenářsky důležité napětí, aopomíjejí jednodušší vysvětlení (např.že je ona anotace či reklama nezdařená aže očtenářích ajejich preferencích nemusí nic vypovídat). Navzdory přítomnosti těchto zaváhání (respektive čtenářových váhání) má monografie zřetelnou hodnotu nejen pro teoretické ukotvování literatury pro mládež (zejména ve zmiňovaných vhledech do historie diskusí ožánru), ale ipro její poznávání (voddílech zaměřených na analýzu konkrétních textů). Domnívám se, že právě díky druhému jmenovanému je kniha přínosem ipro sféru didaktiky literatury apro vyučující literatury na druhém stupni základních škol ina školách středních. Pro ně může být inspirací nejen vtom, co sžáky číst,14 ale ijak je produktivní na takové dílo hledět avjakém kontextu se ocitá. znalostí desetiletého chlapce“ (s.96), vjakém smyslu funguje vknize výsledek zásadního utkání jako „tajemství“ (s.104), proč je do opozice (při hodnocení vhodnosti zpracování témat) postavena „míra otevřenosti přístupu“ s„explicitností“ (čtenář by spíše očekával třeba opozici otevřenosti „popisu“ a„poučení“; s.108–109) aj. 11 Při autorčině odvolávání se na domnělou cílovou skupinu knihy („určeno spíše mladým ženám“, s.74; „určena teprve staršímu školnímu věku“, s.99) ana to, jak je knihou ovlivněna („může vést kdeterminaci čtenářčina vkusu“, s.111), popř. na autorskou intenci či strategii (hrdina knihy jako „hlavní zprostředkovatel spisovatelových záměrů“, s.21; „primárním cílem Ivony Březinové je“, s.69; „spisovatel od čtenáře zjevně očekává“ a„znalost své předchozí tvorby přímo vyžaduje“, s.87). Zároveň není příležitost, kdy je do úvahy vtažen iautor ajeho intence, využita např.pro reflexi míry apropriace menšinových charakteristik (etnického původu; s.44)— či obecně apropriace dětství dospělým autorem. 12 Např.akcentaci syžetu aodhalování tajemství; nakonec ani uvedená opozice proměny vnější aniterné identity není, myslím, vpříběhové próze ze života mládeže tak jednoznačná. 13 Na okraj zmiňme, že sama citace je nepřesná: uvedeny jsou strany 15–16, vpůvodním zdroji se však věta nalézá na s.97. 14 Toto klíčové téma výběru děl kžákovské četbě se do práce také okrajově dostává (nedostatek „chlapecké“ četby vnabídce škol, s.81), ale opět spíše vdiachronní perspektivě (s.14–15). Autorka však oblast literatury pro mládež avýuky literatury propojila ipříměji vrámci kolektivní monografie Principy acesty školní výuky české literatury (Ostrava: OSU, 2017), vkapitole „Intencionální literatura pro adolescenty vkontextu současných čítanek pro 8. a9. ročník ZŠ“ (jejíž druhá část ostatně byla použita ido autorčiny disertace, respektive recenzované publikace). OPEN ACCESS