Sémantické rysy členu v současné portugalštině

issn 0008-7386 © filozofická fakulta, univerzita karlova vpraze ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 101, 2019, Č.1, S. 75–91 Sémantické rysy členu vsoučasné portugalštině Iva Svobodová (Brno) SEMANTIC FEATURES OF THE ARTICLES IN PRESENT-DAY PORTUGUESE The aim of the paper is to analyze semantic features of the definite, indefinite and zero articles in European and Brazilian Portuguese and to attempt to clarify the criteria governing their use. Their application is determined by the semantic nature and syntactic function of the noun, but also by types of context in which the article can acquire deictic or anticipatory meaning. However, the article is also an operator of the semantic processes of determination and has several functions; it narrows the semantic breadth of the noun, restricting it to aspecific meaning or, for example, to the function of countability, but, conversely, also extending it, raising its semantic meaning to ahigher degree of abstraction and generality. Thus, in accordance with these functions, the article can assume referential, attributive, specific, non-specific, countable, uncountable or material meaning, and, last but not least, ageneric one. The paper aims to illustrate situations where this is occurring and to outline possibilities for substitution. In respect of the latter, it aims to demonstrate that both dichotomous and synonymous relationships may exist between individual articles. KEYWORDS European and Brazilian Portuguese, article use, semantic features, relations between articles, substitution possibilities KLÍČOVÁ SLOVA evropská abrazilská portugalština, užívání členů, sémantické rysy, vztahy mezi členy, substituční možnosti DOI https://doi.org/10.14712/23366591.2019.1.5 1. ÚVODEM Problematika členu je ve všech jazycích disponujících touto gramatickou kategorií vyššího řádu velmi složitá aje spojena scelou řadou aspektů několika jazykových rovin. V portugalštině vykazuje člen zvláštní rysy například už ve fonetické realizaci (jak jeho vokalické, tak konsonantické části), která je úzce spjata stakovými suprasegmentálními faktory, jako je například prozódie, dikce, intonace, tempo promluvy apod. Vrovině morfologické má člen řadu příznakových ibezpříznakových vlastností (ať už jde omorfologický prostředek vužším slova smyslu, sloužící kurčování gramatických kategorií amorfních substantiv, či omorfologický prostředek vširším slova smyslu umožňující slovotvorný proces hypostáze neboli tzv.nepravé derivace). Vrovině syntaktické je člen sice považován za nesamostatný deOPEN ACCESSOPEN ACCESS 76 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 101, 2019, Č.1 terminátor,1 avšak jeho přítomnost či absence může zásadním způsobem ovlivnit sémantickou interpretaci celé věty. Vrovině stylistické může posouvat výpověď napříč funkčními styly, ato vsouladu stím, zda vdaném kontextu převažuje jeho informativně-věcný či pragmatický význam. Člen je sice uzavřený slovní druh, ale díky své polyfunkční povaze avágnímu nekonceptuálnímu významu nabízí širokou škálu interpretačních možností, podléhajících řadě kritérií. Našim cílem je tato kritéria čtenáři přiblížit, ato nejen ze synchronního hlediska, ale částečně izhlediska diachronního, neboť historický vývoj měl na současnou taxonomii členu zásadní vliv. Zároveň se budeme snažit identifikovat opoziční isynonymní sémantické vztahy mezi jednotlivými typy členu, přičemž okrajově budeme brát vúvahu také faktor diatopický. 2. TYPOLOGIE ČLENU Vportugalském jazyce se člen tradičně dělí na člen určitý (o, a, os, as) aneurčitý (um, uma, uns, umas). Oba členy jsou tetramorfní povahy ajsou anteponovány před podstatné jméno, snímž se shodují vrodě avčísle. Vrůznojazyčných gramatikách či gramatických příručkách se lze setkat také spojmem „člen nulový“ (vangličtině zero article, vportugalštině ausência do artigo, ve francouzštině l’article zero, ve španělštině artículo cero), který se typicky vyskytuje vtzv.redukovaných nominálních syntagmatech (sintagma nominal reduzido) tvořených pouze lexikálním jádrem (Raposo, 2013, s.731). Podobně jako Laurencio Tacoronte (2014, s.147) považujeme za vhodné rozlišovat dva typy členu nulového: člen nevyjádřený ačlen etiketový.2 Rozdíl mezi nimi spočívá vkontrastivní distribuci, projevující se ve formální možnosti nahradit je jinými prvky stojícími vopozičním3 nebo vsynonymním vztahu: zatímco člen nevyjádřený může být ve stejném vnitrojazykovém kontextu nahrazen členem určitým či neurčitým, člen etiketové povahy (doprovázející například názvy výrobků na etiketě, některá toponyma, slovníková hesla apod.) tuto možnost nemá. 3. HISTORICKÝ VÝVOJ ČLENU Kořeny vzniku členu vindoevropských jazycích sahají až do období klasické řečtiny. Dlouhá staletí jejího vzájemného kontaktu slatinou i mnoha dalšími jazyky vedla některé jazykovědce kdomněnce, že právě řečtina měla vliv ina formování členu vnich (Bonfante, 1958). Vliv řečtiny byl skutečně nepopiratelný, ale připomeňme, že se projevoval zejména voblasti lexikální. Její působení na změny vjazykovém systému ne1 Pojmem determinátor vyjadřujeme aktivní povahu členu vdeterminačních procesech, viz Čermák, F. (2011) nebo CzechEncy (https://www.czechency.org/slovnik), heslo determinace. 2 Vlastní terminologie. 3 Vanalýze sémantické povahy členu budeme používat termínu opoziční vztah/opozice pro vyjádření jakéhokoliv typu sémantického rozdílu existujícího mezi jednotlivými členy. Nemusí však jít vždy ovztah antonymní. OPEN ACCESS IVA SVOBODOVÁ 77 lze umnoha jevů jednoznačně prokázat, ikdyž se dá do jisté míry předpokládat. Co se členu týče, historičtí lingvisté se většinově shodují spíše vnázoru, že jeho vznik vrománských jazycích souvisí se změnami vjazykovém systému lidové latiny,4 pro niž bylo charakteristické zjednodušení jmenné deklinace způsobené neutralizací původních kvantitativních rozdílů mezi koncovými samohláskami. Tyto změny vyústily vzánik jak jednotlivých pádů, tak jmenných paradigmat. Pádové koncovky byly sice nahrazeny předložkovými vazbami doprovázejícími jméno v akuzativním tvaru, ale ipřesto se vytratila původní gramatická avýznamová jednoznačnost izolovaných jmen. Předpokládá se, že vdůsledku tohoto procesu, označovaného jako sémantická dematerializace (Hewson, 1964, s.7), vznikala potřeba produkce jasného akoherentního textu s(opět) co možná nejkonkrétnějším významem podstatného jména, přičemž člen se jevil jako ideální prostředek takové sémantické materializace (Hewson, 1964, s.6). Pro účely určité determinace byla nicméně používána nejprve ukazovací zájmena (viz níže) spůvodně explicitně deiktickou funkcí. Historickým vývojem však došlo kpostupné redukci morfologického tvaru latinského demonstrativa, koslabení jeho lexikologické samostatnosti, atedy ikpotlačení zmíněné funkce. Ta však nevymizela úplně adodnes tvoří nedílnou součást taxonomie členu. Dodejme, že blízkost mezi členem aukazovacím zájmenem je zajímavá izkonfrontačního hlediska. Tím, že ukazovací zájmeno zužuje extenzi podstatného jména na okamžitou myšlenku, má ke členu blízko nejen vrománských, ale také ve slovanských jazycích (Puchovská, 2009, s.39). Podobně lze přistupovat ikneurčitému členu, který se významově blíží nejen číslovce jeden/jedna, ale ineurčitému zájmenu.5 Podle Zubatého (1918) je ivčeském jazyce použití zmíněné číslovky ve významu neurčitého zájmena možné, aněkdy dokonce inutné. Vkontextech typu člověk mi řekl nebo ženská mi řekla se běžně na začátek věty klade právě číslovka jeden vplatnosti neurčitého zájmena (jeden člověk mi řekl, jedna ženská mi řekla apod.). Zubatý tuto potřebu vysvětluje psychologickou povahou podmětu, vjehož funkci avjehož počáteční větné pozici vyžaduje slovo obecného významu ještě nějaké doplnění zužující neurčitost. 4 Podobná neshoda vnázorech se vyskytuje také ubulharského členu: podle některých jazykovědců má původ vřečtině, jiní předpokládají spíše původ albánský, ato kvůli postpozici tohoto členu za jménem. 5 Někteří lingvisté (např.Emilio Alarcos Llorach, 1999) se vymezují proti uznání tvaru um/ uma jako členu neurčitého, jelikož člen ačíslovka plní vjazykovém systému odlišné funkce. Vnašem textu však ukážeme situace, kdy tvar um/uma může být nejen protějškem členu určitého, ale také jeho částečným synonymem. Portugalská lingvistika se členem neurčitým rovněž počítá anavíc vytyčuje rozdíly mezi tvarem um jakožto číslovkou atvarem um jakožto členem. Neurčitý člen je definován jako sémantický operátor neurčitých jmenných celků (na rozdíl od kvantifikační funkce číslovek), je tetramorfní povahy (na rozdíl od číslovek, která jsou amorfní, popř. bimorfní), nelze ho kombinovat sjinými determinátory (na rozdíl od číslovek, které mohou být dokonce determinátorem substantivizovány) anemůže tvořit numerália vkombinaci sjinými číslovkami (Miguel— Raposo, 2013, s.853–859). OPEN ACCESS 78 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 101, 2019, Č.1 Současné tvary portugalského členu vznikly zlatinských tvarů akuzativních.6 Výchozím tvarem určitého členu (o, a, os, as) tedy bylo ukazovací zájmeno ve 4.pádě (illum, illam, illos, illas).7 Původ neurčitého členu se hledá včíslovce unus,8 která měla ve 4.pádě tvary unum, unam, unos, unas, znichž vznikly současné tvary um, uma, uns, umas. 4. DEFINICE ČLENU AJEHO FUNKCE Definice členu je značně nesnadný úkol, při němž je třeba uplatnit pohled zněkolika úhlů. Vkaždém případě je člen důležitým segmentem promluvy, který přispívá kjednoznačnému pochopení textu, ajak už jsme naznačili, zhlediska funkčního tvarosloví jde ojednotku nižšího řádu vybavenou gramatickým významem. Zhlediska morfologického vužším slova smyslu (tedy podle tradičního pojetí) lze člen definovat jako samostatnou gramatickou kategorii9 (nebo také gramatickou kategorii vyššího řádu) anteponovanou před podstatné jméno, snímž se shoduje vrodě avčísle. Vpřípadě amorfních podstatných jmen člen gramatickou kategorii rodu ačísla dokonce sám určuje, jak tomu je vpřípadech olápis (‚tužka‘), os lápis (‚tužky‘), oturista (‚turista‘), aturista (‚turistka‘) apod. Morfologicky se člen chová jako kongruentní adjektivum, ale liší se od něj vágní anekonceptuální sémantickou povahou (Zavadil— Čermák, 2010, s.392). Vširším slova smyslu pak jde oprostředek tzv.nevlastní derivace, který slouží ksubstantivizaci nesubstantivních slovních druhů, tedy adjektiv (ovelho ,stařec‘), zájmen (os meus ‚mí blízcí‘), číslovek (odois ‚dvojka‘), příslovcí (obem ‚blaho‘), spojek (omas— spojka vyjadřující odpor), částic (osim— částice vyjadřující souhlas), citoslovcí (ooxalá citoslovce vyjadřující přání) isloves vtvaru infinitivním (ojantar ‚večeře‘) ifinitním (například ve větě É ovens! ‚Jdi si sám!‘, popř. ‚Nepůjdu!‘, je člen anteponován před sloveso ve 2.os. j. č. přítomného času oznamovacího způsobu, aby vyjádřil nevůli uposlechnout příkazu Vem cá! ‚Pojď sem!‘). Krom toho může člen nominalizovat větu vedlejší tím, že substantivizuje infinitiv (Agradeço-lhe oter-me convidado para areceção. ‚Děkuji Vám za pozvání na recepci.‘) Takto odvozené tvary jsou ve většině případů stylisticky příznakové.10 Zhlediska syntaktického je člen chápán jako nesamostatný větný člen, determinátor, jenž tvoří někdy obligatorní, jindy fakultativní součást nominálního syntagmatu.11 Lze však na něj pohlížet ze dvou různých směrů: zfunkčně-strukturalistického nebo zgenerativistického. Funkční strukturalisté chápou člen jako prvek vstupující 6 Vportugalštině byly tvary akuzativní vnaprosté většině základním východiskem pro vývoj jmenných tvarů. 7 Nominativními tvary byly ille ‚onen, ona‘, illa ‚ony‘, illos ‚oni‘, illas ‚ony‘. 8 Tvar unus zastupuje nominativní tvar. 9 Podle Zavadila aČermáka (2010, s.27) lze užít také označení satelitní gramatická kategorie. 10 Více ostylistické povaze substantivizovaných slovních druhů viz Svobodová (2015, s.210) 11 Funkci determinátoru plní také zájmena (ukazovací apřivlastňovací) ačíslovky, což vedlo na počátku tohoto století knovému uspořádání slovních druhů. Člen přestal tvořit samostatný slovní druh apozději byl společně sdemonstrativy, posesivy anumeráliemi zahrnut do slovního druhu zvaného determinantes ‚determinátory‘. OPEN ACCESS IVA SVOBODOVÁ 79 do podstatného jména, aproto ho někdy označují jako predeterminant12 (Zavadil— Čermák, 2010, s.392). Vsyntaktické analýze pak tvoří člen ajméno jednu jednotku, vníž je člen prvkem determinujícím nominální lexikální jádro, na němž je závislý. Podle anglosaských generativistů je ale od publikace dizertace Abneyho (1987) člen možno považovat za samostatnou syntaktickou jednotku, tedy za hlavu determinační fráze (tzv.„determiner phrase“, DP, resp.DetP). Zhlediska sémantického je člen pojímán jako operátor sémantických procesů, které mohou být podle sémantické povahy asyntaktické funkce podstatného jména velmi rozmanité. Jejich podstata tkví vtom, že význam podstatného jména přenášejí zabstraktní roviny do roviny parole, vymezují jeho lexikálně-sémantickou hodnotu akontextově ho zapojují. Právě vtéto funkci člen nabývá různých významů, jejichž analýza je hlavní náplní této studie. Vneposlední řadě je důležité pohlížet na člen jako na stylisticky aktivní prvek, tzv.stylém, který je podle pojetí Mistríka (1997) nebo Findry (2002) možno chápat jako aktivní prvek schopný nejen text pragmaticky (expresivně iemocionálně) formovat, ale zároveň jej přenášet zjednoho funkčního stylu do druhého. Člen se například vyznačuje vmluveném aneformálním jazyce jinými charakteristikami než vjazyce psaném aformálním. Rozdíly vužití členu lze najít imezi jazykem literárním ažurnalistickým. Jeho bezpříznaková či příznaková povaha se dá porovnat sklasifikací slovní zásoby, kterou Findra (2002, s.95) rozdělil na nocionální (věcně-nosnou či informativní) aemocionální (pragmatickou). Podle našeho názoru lze takto rozlišovat ičlen, který se rovněž chová jako informém ipragmém. Jde opojmy, jež Findra (2002, s.95) definuje následujícím způsobem: „Informémy (zpravidla) zabezpečujú vecnovýznamový základ (zameranie) textu azároveň tvoria neutrálnu rovinu. Vytvárajú tak podmienky na diferencované uplatnenie pragmém. Informémy sú vo vzťahu kmakroparadigmám bezpríznakové aneutrálné prostriedky, pragmémy sa zaraďujú kvýrazovým prostriedkom, ktoré su späté smakroparadigmou emocionálno-expresívnych, štylisticky zafarbených apríznakových prvkov.“ Jak je zřejmé, multifokální pohled činí zproblematiky členu velmi širokou akomplikovanou oblast bádání, kterou nelze dost dobře uchopit vjediné studii. Proto, jak již bylo vúvodu řečeno, se vnašem textu omezujeme pouze na sémantický popis významových složek členu určitého ineurčitého aprůběžně sledujeme, jaký sémantický vztah existuje mezi těmito členy ačlenem nevyjádřeným. 5. SÉMANTIKA ČLENU 5.1 SÉMANtICKÁ POVAHA uRČItÉHO ČLENu Obecně platí, že výběr členu určitého či neurčitého je primárně ovlivněn referenční povahou, kterou mu přisuzuje mluvčí. Vtomto smyslu musí být při užití členu urči12 Autoři používají pojmu determinant zřejmě pro vyjádření morfologické závislosti na jméně ajeho pasivní funkci. Pro vyjádření aktivnějšího působení členu, které se vnaší studii snažíme demonstrovat, je však vhodnější pojmu determinátor (Čermák, 2011). OPEN ACCESS 80 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 101, 2019, Č.1 tého splněny tři podmínky stanovené Lyonsem (1999): podmínka existence referentu (condição de existência), jedinečnosti referentu (condição de unicidade) aidentifikace referentu (condição de identificação).13 Tyto tři podmínky jsou tvořeny samotným kontextem promluvy, který může být dvojího druhu: endoforický, označovaný také jako verbální nebo jazykový (contexto linguístico), aexoforický, zvaný mimojazykový (contexto extralinguístico). Uendoforického zapojení do kontextu je referenční hodnota nominálního jádra vyjádřena kataforicky, tedy napravo od SN (příkad č.1), nebo anaforicky, tedy nalevo od něj (příklad č.2). (1) Odinheiro que ela roubou é todo meu. ‚Ty peníze, které ona ukradla, jsou všechny moje.‘ (2) Era uma vez uma princesa que vivia num palácio maravilhoso. Aprincesa, no entanto, era extremamente infeliz. ‚Byla jednou jedna princezna, která žila vnádherném paláci. Ta princezna ale byla velmi nešťastná.‘ (Miguel, Raposo, 2013, s.828) Připomeňme, že lexikální jádro anaforicky na sebe navazujících nominálních syntagmat nemusí být vždy shodné, aproto se anafora dělí na věrnou (vpřípadě shody lexikálního jádra) anevěrnou (vpřípadě neshody).14 Vdruhém případě, kdy je význam podstatného jména aktualizován vmimojazykovém kontextu, může člen nabýt deiktického anebo anticipačního významu, ato podle toho, zda se referent nachází vprostorově-časovém ohraničení výpovědní události, nebo mimo ni. Udeiktického významu člen odkazuje kjednotlivým komponentům aktuální komunikační situace, které mluvčí vnímá aidentifikuje svými smyslovými orgány, jak názorně ukazují příklady 3–5, vnichž olápis azul (‚modrá tužka‘), ocheiro (‚vůně‘) aamúsica (‚hudba‘) jsou vnímány zrakem, čichem asluchem. Všimněme si, že včeském překladu vět 3–5 je přirozeně užito demonstrativ, což signalizuje jejich blízkost kčlenu: (3) Passa-me olápis azul, por favor. ‚Podej mi (tu) modrou tužku, prosím.‘ (4) Ocheiro dessa carne é estranho. ‚To maso divně smrdí.‘ (5) Amúsica é magnífica. ‚Ta hudba je nádherná.‘ Pokud se do kontextu zapojují podstatná jména existující mimo prostorově-časové ohraničení komunikační situace, aktualizace významu jména (pojmu) se děje za předpokladu, že participanti dialogu jsou schopni referenční hodnotu určit na základě 13 Miguel— Raposo, 2013, s.824. 14 Více osémantických vztazích mezi lexikálními jádry SN vanaforickém vztahu viz Silva (2002) nebo Pešek (2014). OPEN ACCESS IVA SVOBODOVÁ 81 znalosti užitých pojmů. Ty se mohou týkat různých společensko-kulturních avědeckých sfér. Participanti tak mohou vycházet ze zkušeností plynoucích ze spontánního poznávání (které iniciuje sám jedinec) nebo zpoznávání reality obecně platné, které formuje epistemickou identitu tak, jak popisuje Heider: „Poznání obecného je spíše důsledkem sociálních motivů, potřeb sdílení epistemické reality aodkazového materiálu (tedy obsahů, onichž je možné komunikovat sostatními tak, aby docházelo kporozumění). Poznání obecných pojmů je tedy spíše ‚tendencí ke shodě‘ apotřebou souladu sostatními, skulturní tradicí apotřebou možnosti komunikovat. Spontánní poznání je motivováno spíše potřebou poznání, tedy potřebou jistoty, orientace.“15 Podstatné jméno aktualizované na základě zkušenosti tvoří lexikální jádro „epistemického nominálního syntagmatu“ (sintagma nominal epistémico).16 Jako příklad lze uvést podstatná jména typu oPapa ‚papež‘, oSol ‚slunce‘, oPresidente da França ‚francouzský prezident‘ (viz věty 6–8 níže) nebo takové pojmy, které jsou sice obecné povahy, ale vužší komunitě se stávají pojmy jedinečnými, jimž lze přiřadit pouze jednu entitu, jak ukazují příklady 9–10, vnichž opai ‚otec‘ aaUniversidade ‚Univerzita‘ mají jednoznačnou referenční hodnotu. (6) OPapa liberou ouso de anticoncepcionais. ‚Papež odsouhlasil používání antikoncepce.‘ (7) OSol hoje está encoberto pelas nuvens. ‚Dnes se slunce schovává za mraky.‘ (8) OPresidente da França encontrou-se com oPrimeiro-ministro. ‚Prezident Francie se setkal spremiérem.‘ (9) Jantei com opai. ‚Večeřel jsem sotcem.‘ (10) AUniversidade fica muito longe. ‚Univerzita je daleko.‘ Zvláštní skupinu vtomto ohledu tvoří podstatná jména typu cinema ‚kino‘, teatro ‚divadlo‘, farmácia ‚lékárna‘, supermercado ‚supermarket‘, banco ‚banka‘, piscina ‚bazén‘, campo de futebol ‚fotbalové hřiště‘, escola ‚škola‘ ap. vpříslovečné či příslovečně-předmětné funkci (tedy pojí-li se sadverbiálně tranzitivními slovesy).17 Ač jsou označované substance adverbiální povahy, nemusí mít nutně význam příslovečného určení místa, ale mohou implikovat jednu zmeronymních subaktivit18 tvořících součást sou15 Heider, 2007, s.2 16 Miguel— Raposo, 2003, s.766 a827. 17 Vportugalštině jsou za adverbiálně tranzitivní slovesa považována ta slovesa, která vyžadují tzv.příslovečný předmět (complemento adverbial), což je povinné příslovečné určení, bez něhož by sloveso nebylo sémanticky plné, např.sloveso ir ‚jít‘, morar ‚bydlet‘, estar ‚být‘, sentir-se ‚cítit se‘. 18 Podle Chavese (2013, s.208) je meronymní subaktivita (meronimia de subatividade) takový vztah části kcelku, vníž jedna aktivita je součástí jiné, významově nadřazené aktivity. Například slovesa pagar ‚platit‘ acomprar ‚koupit‘ pojmenovávají činnosti, které tvoří součást uzavření kupní smlouvy. Jako další příklady tohoto sémantického vztahu lze uvést OPEN ACCESS 82 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 101, 2019, Č.1 boru činností, které jsou pro dané místo typické (například nákup či reklamace zboží spadající pod pojem supermarket, založení či zrušení běžného účtu ajiné bankovní úkony souvisící spojmem banka apod.), viz následující příklady: (11) Vou ao cinema ‚Jdu do kina (např.podívat se na film apod.)‘ (12) Vou ao banco ‚Jdu do banky (např.založit nebo zrušit účet apod.)‘ (13) Vou ao correio ‚Jdu na poštu (např.poslat dopis, balík, inkaso ap.)‘ Vněkterých jazycích je člen vtakových konstrukcích sémanticky relevantní. Například ve španělštině jeho přítomnost signalizuje adverbiální význam jména ajeho nepřítomnost produkuje význam meronymní (vtom případě počítá spodmětem jako aktivním účastníkem daného děje), jak dokládají příklady 14–16:19 (14) ir ateatro versus ir al teatro ‚jít na divadelní zkoušku‘ vs. ‚jít do divadla‘ (15) ir afútbol versus ir al fútbol ‚jít na trénink‘ vs. ‚jít na fotbalový zápas‘ (16) ir apiscina versus ir ala piscina ‚jít do bazénu‘ vs. ‚jít na plavecký kurs‘ Garachana vysvětluje rozdíl mezi konstrukcemi se členem abez členu následujícím způsobem: „Vtěchto třech příkladech konstrukce se členem odkazují na konkrétní místo: tedy divadlo, fotbalové hřiště nebo bazén. Vazby bez determinátoru se naopak vztahují kčinnosti, jako je činnost herecká, divadelní kurz, fotbalový trénink či kurz plavání. Ve všech třech příkladech nacházíme metonymii, kdy se odkazuje na činnost (děj) související smístem, kde je realizována. Tak konstrukce ir al teatro předpokládá, že činitel děje jde do divadla na představení, ale spojení ir ateatro předpokládá, že bude vykonávat nějakou činnost sdivadlem spojenou— např.hereckou činnost. Vazba ir afútbol vyjadřuje, že agens jde na fotbalový trénink, ale ir al fútbol znamená jít zhlédnout fotbalový zápas. Vazba ir apiscina přepokládá účast činitele děje na plaveckém kurzu, tudíž implikuje určité monitory aaktivity vedoucí ke zdokonalení plavání. Naopak, vazba ir ala piscina zdůrazňuje místo tohoto děje.“ (Garachana, 2008, s.8–9)20 entrevistar ‚mít pohovor nebo interview‘ afalar ‚mluvit‘, mastigar ‚žvýkat‘ acomer ‚jíst‘, focar ‚přiblížit‘ a fotografar ‚fotografovat‘ atd. 19 Garachana, 2008, s.8. 20 Originální verze citace: „En estos tres ejemplos, las construcciones con artículo refieren lugares concretos: un teatro, un campo de fútbol y una piscina. En cambio, las estructuras sin determinante hablan de acciones: actuar ohacer un curso de teatro, entrenar para jugar al fútbol ohacer un curso de natación. En los tres casos, se encuentra una metonimia por la cual se hace referencia ala actividad apartir de la mención del lugar donde esta se desarrolla. De este modo, ir al teatro supone acudir aun teatro determinado afin de ver una representación; en ir ateatro se habla de una actividad en la que el agente de la acción desempeña la acción de actuar. Ir afútbol supone referirse la acción de entrenarse; ir al fútbol, ir aver un partido al campo de fútbol. Ir apiscina supone hacer un curso de natación, por OPEN ACCESS IVA SVOBODOVÁ 83 Problematika užití členu úzce souvisí steorií deskripcí, která anticipační význam zpočátku nepovažovala zlogického hlediska za výrokově platný. Zastáncem takové teorie byl Bertrand Russell, který zkoumal referenční hodnoty určitých deskripcí ajejich vliv na pravdivostní hodnotu věty například ve své stati Odenotaci (1905), kde se snaží ukázat nepravdivost tvrzení na známé větě (17) The present king of France is bald. ‚Současný král Francie je holohlavý.‘ Podle Russella spojení současný holohlavý král Francie není sice bezobsažné, ale je zhlediska výrokové funkce věty (apřiřazení jedinečného referentu) neplatné anepravdivé, jelikož Francie krále nemá (viz Miguel— Raposo, 2013, s.825). Russel tedy nadřazoval logickou apravdivostní hodnotu gramatické normě, apodle něj byly ty určité deskripce,21 jimž nebylo možno připsat žádnou entitu či objekt vprostoru ačase promluvy, netransparentní anelogické. O45 let později na tuto analýzu reagoval Peter Frederic Strawson, když ve své známé stati On Referring (1950) ukázal, že velmi důležitou roli hraje anticipace či presupozice mluvčího, nikoliv však aserce. Ztohoto hlediska se snaží dokázat, že věta vpříkladu 17 je plně smysluplná ipřesto, že Francie krále měla pouze vhistorii. Strawson nicméně nepovažuje za správné užívání určitých deskripcí bez referenční hodnoty. Na obě teorie pak reaguje Keith Donnellan, který ve své studii Reference and Definite Descriptions (1966) dokazuje nejen to, že určité deskripce mohou mít význam anticipační, ale také to, že nemusí mít vždy referenční význam [referent +], takže následující věta může vyznít nejednoznačně: (18) Smith’s murderer is insane. a) Smithův vrah je šílený. [referent +] b) Ten, kdo zabil Smitha, je šílený. [referent –] Označení Smithův vrah totiž může anemusí mít referent. Pokud ho má, pak může být vrah například ifyzicky přítomen, pokud ho nemá, může být vrahem teoreticky kdokoliv. Na příkladu 18 tedy dokazuje, že určité deskripce mohou mít zhlediska referenční hodnoty dva různé významy. lo tanto, implica unos monitores y unas actividades concretas dirigidas aperfeccionar la práctica de la natación. En cambio, con ir ala piscina se pone el énfasis en el lugar donde se desarrolla dicha actividad.”(Garachana, 2008, s.8–9) 21 Přestože se Russelova teorie deskripcí měla týkat především systému matematické logiky, zahrnul do ní iprincipy přirozeného jazyka, především pak ty, které se týkají užívání určitého aneurčitého členu. Russel (vsouvislosti svýrokovou funkcí) hovoří odvou druzích deskripcí: rozlišuje určité deskripce (definite descriptions) aneurčité deskripce (indefinite desciptinos). Určitá deskripce odpovídá užití označující fráze, která by vpřirozeném jazyce byla spojena spoužitím určitého členu. Neurčitá deskripce odpovídá užití označující fráze sneurčitým členem. OPEN ACCESS 90 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 101, 2019, Č.1 Coseriu, E. (1973): Dos problemas linguísticos del hablar. Teoría del lenguaje y linguística general. Madrid: Gredos. Chaves, R. (2013): Organização do Léxico. In: E.B.P.Raposo (eds.), Gramática do português I.Lisabon: Fundação Calouste Gulbenkian, s.185–211. Donnellan, K. (1966): Reference and Definite Descriptions. The Philosophical Review, 75.New York, s.281–304, http:// www.uvm.edu/~lderosse/courses/lang/ Donnellan%281966%29.pdf (akt. přístup: 19-11-2018). Čermák, F. (2011): Jazyk ajazykověda. Praha: Karolinum. Findra, J. (2002): Štylema aparadigmatika štylistiky. Sborník prací filozoficko-přírodovědné fakulty Slezské Univerzity vOpavě, řada jazykovědná, (D2). Opava: Slezská univerzita, s.90–99. Garachana, M.C. (2008): Gramática y Pragmática en el empleo del artículo en español. MarcoELE: Revista de Didáctica Español Lengua Extranjera, 7.Valencia, https:// marcoele.com/num/7/02e3c09b2d0c6c504/ garachana.pdf (akt. přístup 19.listopad 2018). Heider, D. (2007): Filosofické problémy spontánního poznávání apoznávání obecně platného vsouvislosti sformováním epistemické identity. Paideia: philosophical e-journal of Charles University, IV, 1–2, UK Praha, http://paideia.pedf.cuni.cz/index. php?sid=3&lng=cs&lsn=1&jiid=12&jcid=93 (akt. přístup 19.listopad 2018). Hewson, J. (1964): Article and Noun in English. Maitre es Arts, Université Laval, Quebec. Krifka, M.— Pelletier, F.J.— Carlson, G.— Meulen, A.— Link,G.— Chierchia, G. (1995): Genericity: an introduction. In: G.Carlson— F.J.Pelletier (eds.), The Generic Book. Chicago: The University of Chicago Press, s.1–124. https://amor.cms.huberlin.de/~h2816i3x/Publications/Krifka%20 et%20al%201995.pdf (akt. přístup 19-11-2018). Laurencio Tacoronte, A. (2014): Sobre el artículo cero en español. Linguistica Pragensia, 24, 2, s.147–168. Lyons, Ch. (1999): Definiteness. Cambridge University Press. Miguel, M.— Raposo, E.B.P. (2013): Determinantes. In: E.B.P. Raposo (ed.), Gramática do português I, Lisabon: Fundação Calouste Gulbenkian, s.819–879. Mistrík, J. (1997): Štylistika. SPN Bratislava. Oliveira, F.— Duarte, I. (2003): Referência Nominal. In: M.H.M.Mateus (ed.), Gramática da Língua Portuguesa. Lisabon: Caminho, s.205–242. Pešek, O. (2014): Nominální anafora adeterminace— kontrastivní analýza francouzských ačeských systémových možností. Časopis pro moderní filologii, 96, 2, s.147–164. Puchovská, Z. (2009): Polyfunkčnosť francúzskeho určitého aneurčitého člena zpohľadu slovenského jazyka. [Dizertační práce]. Univerzita Komenského vBratislavě. Filozofická fakulta. Russell, B. (1905): On Denoting. Mind. New Series. Oxford: Oxford University, 56, s.479–493. Silva, F.— Ferreira, I. (2002): Do possível eimpossível em redenominação demonstrativa anafórica. Actas do Encontro Comemorativo dos 25 anos do Centro de Linguística da Universidade do Porto, 1, s.141–156. https://www.researchgate.net/ publication/37656932_Anafora_nominal_e_ modificacao_adjectival (akt. přístup 19-11-2018). Svobodová, I. (2015): Dupla marcação do artigo. In: J.P.Baptista, Textos Da Memória AMemória Dos Textos (Homenagem à Profa. Ângela Vaz Leão). Rio de Janeiro: Letra Capital, s.206–217. Strawson, P.F. (1950): On Referring. Mind. New series. Oxford: Oxford University, 59, s.320–344. Zavadil, B.— Čermák, P. (2010): Mluvnice současné španělštiny. Lingvisticky-interpretační přístup. Praha: Karolinum. Zubatý, J. (1918): Jeden. Naše řeč, 3, s. OPEN ACCESS IVA SVOBODOVÁ 91 ONLINE ZDROJE https://www.czechency.org/slovnik (Nový encyklopedický slovník češtiny CzechEncy, 2018). Iva Svobodová | Ústav románských jazyků aliteratur, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity | Arna Nováka 1, Brno, 602 00 ORCID ID: 0000-0002-9215-7122 [email protected].cz OPEN ACCESS