Časopis pro moderní filologii a Vladimír Šmilauer (1939–1951)

issn 0008-7386 © filozofická fakulta, univerzita karlova ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 105, 2023, Č.1, S. 107–120 Časopis pro moderní filologii aVladimír Šmilauer (1939–1951) Martina šmejkalová (Praha) THE JOURNAL FOR MODERN PHILOLOGY AND VLADIMÍR ŠMILAUER (1939–1951) The article analyses the influence of Vladimír Šmilauer on the character of the Journal of Modern Philology (Časopis pro moderní filologii, ČMF). Šmilauer was associated with the Journal for Modern Philology as an author and an editor for Slavic studies (1939–1951). The article describes the main linguistic/philological topics contributed to the magazine by Šmilauer (Slovak studies and the history of the Slovak language, new Czech, e.g. orthography, reports on foreign literature, etc.). The period of Šmilauer’s work at the ČMF falls into atime of socially problematical political systems: the Nazi protectorate after 1939 and the communist terror after 1948. On the example of the case of Šmilauer, we will show how and when political systems were directly reflected in the philological content of the Journal for Modern Philology. KEYWORDS Vladimír Šmilauer, Journal for Modern Philology, history of linguistics, history of philology, onomastics, Slovak studies, phonetics, grammar, bibliography KLÍČOVÁ SLOVA Vladimír Šmilauer, Časopis pro moderní filologii, dějiny lingvistiky, dějiny filologie, onomastika, slovakistika, fonetika, gramatika, bibliografie DOI https://doi.org/10.14712/23366591.2023.1.7 1. ÚVODEM1 Když vroce 2011 analyzoval Petr Čermák upříležitosti stého výročí založení Časopisu pro moderní filologii (dále ČMF nebo Časopis) jeho dosavadní vývoj (Čermák, 2011), neopomněl zmínit ani skutečnost, že „nesmírný význam měl pro Časopis také Vladimír Šmilauer jednak jako redaktor pro slavistiku, jednak jako autor obrovského množství příspěvků“ (ibid., s.13). Vtomto článku si klademe za cíl probrat Šmilauerův podíl na historické podobě Časopisu podrobněji. 1 Tato publikace vznikla za podpory Ministerstva školství, mládeže atělovýchovy— Institucionální podpora dlouhodobého rozvoje výzkumných organizací— Cooperatio HUM/ Linguistics / Linguistics— Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta (2023). Poděkování za jazykovou aformální korekturu: Bc. Marek Bajger aBc. Tereza Valachovičová. Práce používá data, která poskytuje výzkumná infrastruktura LINDAT/CLARIAH-CZ (https://lindat.cz), podporovaná Ministerstvem školství, mládeže atělovýchovy České republiky (projekt č. LM2018101). 108 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 105, 2023, Č.1 Motivací pro naše ohlédnutí je především fakt, že si letos připomínáme čtyřicet let od Šmilauerova úmrtí (1895–1983). Ačkoliv značná část Šmilauerovy odborné činnosti byla již zmapována (Šmejkalová, 2015; tam idalší sekundární literatura asoupis bibliografie), stále existují oblasti, jež lze dále detailněji analyzovat. Důvod je třeba vidět vneobyčejné rozsáhlosti filologického odkazu Vladimíra Šmilauera, vjeho masivní literární produkci avmnohostranných aktivitách edičních, redakčních či recenzentských. SČasopisem pro moderní filologii byl Šmilauer přímo spjat po dobu dvanácti let (1939–1951), což je dlouhý životní úsek vyžadující samostatné zpracování nejen zhlediska vývoje lingvistiky, resp.filologie. Časově totiž spadá interval Šmilauerova působení vČMF do období společensky složitých politických systémů: nacistického protektorátu po roce 1939 akomunistického teroru po roce 1948. Na Šmilauerově případu ukážeme, jak akdy se politické poměry promítaly přímo do filologického obsahu ČMF. 2. METODOLOGIE Kdosažení stanoveného cíle sloužily jednak komparace asyntéza dosavadních poznatků sekundární literatury, jednak obsahová analýza primárních textů. Hlavními primárními zdroji byly prvořadě— sohledem na vymezený prostor— Časopis pro moderní filologii avmenší míře materiály uložené vosobním fondu Vladimíra Šmilauera (Literární archiv Památníku národního písemnictví). Za primární zdroje pokládáme ivydané soubory administrativních nebo epistolárních dokumentů (pro potřeby tohoto článku jsme vybrali titul Machek, 2011, neboť Machek byl jedním znejbližších Šmilauerových kolegů apřátel). Kpojednávanému problému budeme přistupovat chronologicky. Tím se zároveň pokusíme vyskládat strukturovanou mozaiku těch filologických témat, která Šmilauer na stránky Časopisu postupně vnášel— ať už zprostředkovaně prostřednictvím recenzí acitací svých děl jinými autory, nebo přímo jako autor vlastních článků akonečně ijako člen redakční rady Časopisu. 3. KOSOBNOSTI VLADIMÍRA ŠMILAUERA Šmilauer byl pro práci vredakční radě ČMF výborně predisponován přinejmenším ze tří důvodů. Prvním byla jeho dosavadní zkušenost sredakční prací včasopise Pravopisný poradca, slovenské příloze časopisu Typografia, aneformální spolupráce sredakcí Naší řeči. Je pozoruhodné, že poprvé je jeho jméno oficiálně uvedeno mezi redaktory Naší řeči imezi redaktory ČMF vjednom atémže roce, asice vroce 1939. Druhým důvodem byl Šmilauerův zájem osvětovou idomácí odbornou literaturu, který projevil již při sestavování bibliografie české lingvistiky vmeziválečném období akterý následně uplatnil za protektorátu Čechy aMorava vbibliografické komisi České akademie věd aumění (ČAVU). Vdůrazu na referenční činnost představoval Šmilauer typ vědce, který vohromujícím, dnes již nevídaném rozsahu šířil informace oodborných událostech anových publikacích relevantních pro filologickou obec. Zurčitého úhlu pohledu dokonce můžeme uvažovat odidaktické intenci těchto MARTINA šMEJKALOVÁ 109 prací— připomeňme, že po dlouhou dobu byli cílovou čtenářskou skupinou ČMF nejen akademici, ale rovněž středoškolští učitelé,2 aže zároveň dostupnost odborné literatury byla velmi omezená— knihy byly zakupovány pro univerzitní knihovnu, pro seminární knihovny na fakultách akonečně pro soukromé sbírky (např.Weingartova knihovna na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, Jankova soukromá knihovna adalší). Bez tohoto zdánlivě banálního uvědomění se neobejdeme, pakliže chceme vplné míře ocenit důležitost referenčních arešeršních aktivit vykonávaných přispěvateli Časopisu (otom též Čermák, 2018, s.84–85). Třetím důvodem pak byly Šmilauerovy dovednosti jazykové— četl vmnoha jazycích aaktivně, plynně ovládal němčinu, již vystudoval na Filozofické fakultě UK. Vynikající byly ijeho schopnosti organizační (viz v60.letech založení „Šmilauerovy“ onomastické školy). Naopak patrně okolnostmi (úmrtí slavisty Miloše Weingarta, † 12.ledna 1939) bylo vynuceno, že mu byl přidělen referát pro slavistiku, neboť Šmilauera bychom jako slavistu označili až vdruhé řadě. Vedle komplexního posouzení jeho publikační činnosti (jeho původní slavistické práce se zabývaly ponejvíce slovenštinou) lze pro tento názor argumentovat ihistorií Šmilauerova graduačního růstu. Ačkoliv měl na výběr mezi bohemistikou aslavistikou, habilitoval se voboru bohemistiky (1933), ve stejném oboru získal imimořádnou profesuru (1938). 4. PRVNÍ POLOVINA LET TŘICÁTÝCH: PRVNĚ NA STRÁNKÁCH ČASOPISU PRO MODERNÍ FILOLOGII ASLOVENSKÁ JAZYKOVÁ OTÁZKA Dříve, než vstoupil do redakce, odrážela se Šmilauerova publikační činnost, atím itehdejší aktuální filologická témata, vcitacích arecenzích jeho prací. První závažný politický konflikt, kjehož řešení byla přivolána lingvistika jako objektivní arbitr, byl vyvolán spory oúzemní celistvost Slovenska, resp.spory onárodnostní postup jeho historického osídlení. Problém jsme podrobně představili již vŠmejkalová, 2015,3 nyní se zaměříme na to, jak byl projektován vČMF. První Šmilauerovou větší studií, již ČMF zaregistroval, byly Slovenské střídnice jerové azměna e, ě [na] a, ozroku 1930. Ve studii se Šmilauer (1930) vyrovnával snázorem maďarského slavisty Jánose Melicha, který tvrdil, že původní jerová střídnice ve slovenštině byla e, zatímco střídnice aaobyly až změny pozdější (Stanislav, 1931). Toto Šmilauer odmítl, upozornil na důležitost zeměpisného (dialektologického) pohledu austřední slovenštiny podal výklad, že slabý isilný jer splynuly vjednu hlásku aže na její další vývoj působila znělost souhlásky předcházející apalatálnost souhlásky následující. Prakticky okamžitě vychází vČMF recenze Jána Stanislava (Stanislav, 1931), jenž kritizuje oba výklady apřipojuje buď dílčí poznámky (tvar domek vrozporu se Šmilauerovým poznatkem byl znám zokolí Liptova), nebo poznámky koncepční povahy (kvantitativně nedostatečný pramenný materiál, zanedbání 2 Již kprvnímu roku vydávání ČMF lze dohledat ve výročních zprávách středních škol záznamy oobjednávkách tohoto nového časopisu. 3 Tam zejm. kapitola „Orava, Spiš aLiptov“. 110 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 105, 2023, Č.1 foneticko-fonologických vlivů). Touto recenzí se Časopis připojuje ktehdejším výbušným lingvistickým diskusím, které na pozadí rekonstrukce hláskových alexikálních jevů otevíraly obecnější otázky týkající se původu avývoje slovenštiny.4 Vdalších ročnících Šmilauerova lingvistická autorita prudce stoupá. Vroce 1933 jeho příznivec Miloš Weingart recenzuje na stránkách ČMF proslulé dílo české aslovenské onomastiky Vodopis starého Slovenska (Weingart, 1933, ad Šmilauer, 1932), dílo, které mělo mimořádný význam pro „historický zeměpis Slovenska“ a„dějiny slovenštiny“ (Weingart, 1933, s.310). Témata zoblasti slovenského historického hláskosloví azhistorické onomastiky rezonují vČMF ještě vroce 1934 avroce 1935 (např.Weingart, 1935). Šmilauerovy lingvistické názory postupně dobývají pozici referenčních rámců, jež intertextově komunikují se stále se rozšiřujícím okruhem badatelů. Časopis svým obsahem vtěchto letech přispívá rovněž křešení „největšího československého problému“, který měl silně sociolingvistický charakter, totiž jsou-li východoslovenská nářečí od původu slovenská, či zda jsou původu polského. To byla velmi ožehavá problematika, neboť se od lingvistických analýz očekávala odpověď na povýtce geopolitickou otázku. ČMF proto vroce 1934 sodkazem na Šmilauerův Vodopis referuje oknize J.Stanislava Liptovské (sic!) nárečia (Weingart, 1934a, ad Stanislav, 1932, podobně W[eingart], 1936b) adále oŠmilauerově článku Bol Spiš vXIII. století poľský? (Šmilauer, 1933), vněmž Šmilauer polský původ Spiše vyvrátil (Weingart, 1934b). Vtémže roce se také vČMF objevuje jedna zmála studií, která se inspiruje Šmilauerovým výzkumem, ale zároveň je nezastíraným kontrapunktem kpozitivistickým historicko-srovnávacím principům, jež Šmilauer ve své vědecké práci zastával. Jejím autorem byl člen Pražského lingvistického kroužku Ľudovít Novák (Novák, 19345), což také vysvětluje, proč byl text psán francouzsky. Je všeobecně známo, že francouzština fungovala vodborné komunikaci Kroužku jako jakási lingua franca. Mnohojazyčný formát Časopisu také studiím psaným vcizím jazyce dozajista vyhovoval lépe než kupříkladu Naše řeč, ačkoliv je nutno přiznat, že důvodů, proč by včeském (československém) časopise véře samostatného Československa museli na své česky/slovensky psané práce reagovat Čech aSlovák francouzsky, asi mnoho nenajdeme. Tím pádným důvodem by snad mohla být situace, kdy autor takové statě chtěl na poměrně úzkém materiálovém vzorku demonstrovat nějaký nadobsahový ametalingvistický přístup. Ato právě se ve 20.ročníku ČMF stalo. Novákova studie se neodchyluje od ústředního tématu posledních pěti let, tedy zkoumání vývoje slovenského jazyka, ale vnáší do ČMF tehdy ještě relativně mladý zorný úhel fonologicko-strukturální. Vrací se znovu kotázce slovenských střídnic, diskutuje spřístupy Šmilauerovými, Machkovými iStanislavovými ana příkladech výpůjček zmaďarštiny aněmčiny vyvozuje možné schéma vokalického systému střední slovenštiny. 4 Daleko ostřeji se Šmilauerem na jiné platformě otémže tématu polemizoval Ľudovít Novák; imoderní teorie přiznávají komplikovanost procesu zániku avokalizace jerů ve slovenštině, srov.např.respektované práce klasiků žánru E.Paulinyho (Pauliny, např.1963) nebo R.Krajčoviče (Krajčovič, 1988, s.26–27), nověji se tématu věnoval S.Habijanec (2008). 5 Ktomu srov.též Ondrejovič, ed., 2011. MARTINA šMEJKALOVÁ 111 Téma historie slovenského jazyka Časopis neopouští ani vnásledujícím ročníku. Naléhavě se opakuje, že jazyková minulost Slovenska není dosud zpracována, vyhledávají se památky neliterární povahy pro popsání nejstarších vývojových stadií slovenštiny. Šmilauerova heuristická metoda je dávána za vzor, když se podtrhuje důležitost primárního jazykovědného výzkumu slovenských listinných pramenů (tehdejší terminologií tzv.„slovenik“6, Weingart, 1935, 1936b), snášejí se doklady pro původnost slovenských jazykových prostředků, anebo proti ní, diskutuje se osporných otázkách slovenského hláskosloví (Trávníček, 1935) apodobně. Časopis také podává zprávu oII. sjezdu slovanských filologů vroce 1934 ve Varšavě, kde se ootázce slovenských apolských jazykových etymologií pojednávalo až nenávistně (Stanislav, 1935). 5. PŘEDVÁLEČNÉ OBDOBÍ: REDAKTOR SLAVISTICKÉ ČÁSTI ČASOPISU PRO MODERNÍ FILOLOGII AVÝZKUM NOVÉ ČEŠTINY Vdruhé polovině 30.let Časopis pozvolna opouští slovenské téma. Vsouladu se všeobecně vzrůstajícím zájmem osoučasný jazyk (otom iW[eingart], 1936a, s.199) vnáší do odborné diskuse téma novočeské, ato mimo jiné prostřednictvím Šmilauerova často citovaného článku Co se změnilo za padesát let včeském pravopise (Šmilauer, 1936a, 1936b). Vněm Šmilauer detailně představil změny, jež byly provedeny včeském pravopise od vydání Pravopisného ukazatele J.Wenzla (kvydání připravili František Bílý aJulius Roth, 1886) přes pozdější vydání oficiálních Pravidel vroce 1902 až do vydání zroku 1924 („86— 02— 04— 13— 17— 21— 24“;7 Šmilauer 1936a, s.121). Tato programová studie odrážela zřejmě přípravné práce na Pravidlech českého pravopisu— Šmilauer uvádí, že Pravidla měla být vydána „letos“ (ibid., s.120). Vdůsledku změny politických poměrů však Pravidla vycházejí po mnoha peripetiích, které již byly popsány jinde, až vroce 1941. Jedná se oprvní Šmilauerovu studii napsanou přímo pro Časopis— uvážíme-li, že vté době bylo Šmilauerovi již 41 let, je to poměrně pozdě. Tato skutečnost má ovšem snadné vysvětlení— Šmilauer působil od roku 1923 na Slovensku, publikoval na tamních vědeckých platformách (zejména včasopise Bratislava) ado Prahy se napevno vrátil až vroce 1938. Víme také zarchivních dokumentů (citovány in Šmejkalová, 2015), že právě vtomto období Šmilauer intenzivně pracoval na novočeské mluvnici (zní rozsáhlá nauka otvoření slov byla hotova již vroce 1937, avšak řízením osudu byla— jak známo— vydána až vroce 1971). Studie zabývající se novočeským pravopisem se ztohoto hlediska jeví jako logický vedlejší produkt mluvnice právě vznikající. Šmilauerův výklad vyvolal ostrou kritiku Bohuslava Havránka ve Slově aslovesnosti (Havránek, 1937) azařadil se tím mezi první rozbušky konfliktu, který přetrval až do Havránkovy smrti (1978). Zčetných Havránkových připomínek zmiňme snad jen tu, 6 Současný význam je „týkající se Slovinska“ (Internetová jazyková příručka [online] (2008–2023). Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i. Cit.25. 3. 2023. <https://prirucka. ujc.cas.cz/>). Weingart měl na mysli týkající se Slovenska (Cit.25. 3. 2023. <https://psjc.ujc. cas.cz>/, dotaz „slovenikum“). 7 Data vydání Pravidel. Pozn.M.Š. 112 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 105, 2023, Č.1 která se týká metodologie akterá— právem— napadá jednak směšování pohledu pravopisného atvaroslovného ajednak neúplnost pořízených excerpcí: „Šmilauerův soupis bohužel není bezpečným podkladem aspolehlivou pomůckou“ (ibid., s.127). Idalší publikace na stránkách ČMF jsou orientovány ksoučasnému jazyku; jako příklad lze uvést recenzi Stanislavovy Československé mluvnice (Šmilauer, 1938). Recenzovaná Stanislavova syntéza (Stanislav, 1938) měla ambici zaplnit bílé místo dobového mluvnictví— pro český jazyk byly dosud kdispozici pouze historizující mluvnice Gebauerovy, resp.Gebauerovy–Ertlovy nebo Gebauerovy–Trávníčkovy. Pro slovenštinu se jednalo omluvnici vůbec první, přestože— vdaném období pochopitelně— respektovala oficiální doktrínu ojednotném československém jazyce aslovenštině se věnovala převážně zhlediska dialektologie, resp.zhlediska krátkých výkladů ovývoji slovenštiny. Fonetickou část pro ni napsal Bohuslav Hála, progresivní novinkou byly výklady fonologické. Naopak rozsáhlé výklady českého historického hláskosloví ačeské historické mluvnice působí vmluvnici slovenštiny cizorodě. Toho si ale Šmilauer nevšímá ave své recenzi se soustředí ponejvíce na jevy, jež mají povahu detailu. Ještě vroce 1938, rok před vystoupením Slovenska zčesko-slovenského svazku, se tím ČMF hlásí kpravdivosti myšlenky jazykového čechoslovakismu. Na titulním listu 25.ročníku Časopisu pro moderní filologii (1939) se poprvé objevuje Šmilauerovo jméno jako odborného redaktora pro slavistiku. Dalším velkým tématem, které bylo jeho zásluhou podporováno, bylo téma bibliografické, tedy téma, které Šmilauerovi leželo na srdci už od počátku 30.let 20.století (Šmilauer, 1939). Nevstupoval ale na zelenou louku— tradici referujícího periodika založil ČMF už vdobách Jankových. Je jednoznačné, že pozici přispěvatele získal Šmilauer díky přátelství sMilošem Weingartem. Šmilauerovy první Zprávy jsou uvedeny těmito slovy redakce: „Památku Weingartovu uctíme […] itím, že budeme kspolupráci hojně přibírat jeho odchovance: počátek činíme již vtomto čísle.“8 Do dějin Časopisu pro moderní filologii se tedy zapisuje rok 1939 jako rok, který předjal budoucí gejzíry zpráv arecenzí uveřejňovaných pravidelně vtomto listě anaplňujících Šmilauerovu dávnou ideu: referovat ovšech knihách, studiích, setkáních, sjezdech adalších filologických počinech, publikovat ianotace kvalifikačních prací apodobně. Jen za rok 1939 uveřejnil Šmilauer několik zpráv širokého tematického rozpětí. Byly to zprávy reagující na publikace Havránkovy, Flajšhansovy, Machkovy, Novákovy nebo Šimkovy: Jazyk Máchův,9 Kollárova Rozprava oslovanské vzájemnosti ajejí osudy,10 Husův pravopis ajazykové zvláštnosti,11 Husova betlémská kázání,12 Učení M.Jana Rokycany13 akonečně Vznik slovanského počátečního ch-14. Dále Šmilauer referoval ově8 Zprávy— úvod, ČMF, 25, 1939, s.372. 9 Ad Bohuslav Havránek ve sborníku Torso atajemství Máchova díla. 10 Ad Slovanská vzájemnost 1836–1936. Sborník prací k100. výročí vydání Rozpravy Jana Kollára oslovanské vzájemnosti. 11 Ad K.Novák, OHusově pravopise azvláštnostech hláskoslovných atvaroslovných. 12 Ad Mag. Io. Hus, Sermones in Bethlehem 1410–1411. Ed. V.Flajšhans. 13 Ad F.Šimek, Rozpravy České akademie. 14 Ad V.Machek, Untersuchungen zum Problem des anlautenden chim Slavischen. MARTINA šMEJKALOVÁ 113 deckých pracích zoborů filologicko-historických nebo oteoretických připomínkách kvznikajícímu Příručnímu slovníku jazyka českého (Šmilauer, 1939). Ztohoto výčtu lze vyvodit dvě skutečnosti. První, že vsouladu se všeobecným vzepětím národního uvědomění po ustanovení protektorátu Šmilauer opouští svá velká „slovenská témata“ aobrací svou pozornost khistorii českého jazyka aliteratury. Druhou, že počínaje rokem 1939 není možné jmenovitě probrat veškeré Šmilauerovy příspěvky uveřejněné vČasopise pro moderní filologii, nemá-li tento článek být buď prostým výčtem témat, anebo nemá-li nabýt hrozivého rozsahu. Budeme si proto všímat jen hlavních tematických akcentů. Co se týče organizace vědy ajejích „skrytých dějin“, ČMF registruje založení Společnosti pro slovanský jazykozpyt. Ve zjevné narážce na ideje prosazované Pražským lingvistickým kroužkem se Časopis staví spíše za tradiční lingvistické metody aodmítá apriorismus, dogmatismus, autoritářství asektářský duch.15 Zřetelné vyjádření vztahu Společnosti k„novým“ lingvistickým směrům přinesl ČMF ve svém 22.ročníku (W[eingart], 1936a, s.199), když citoval právě Vladimíra Šmilauera ajeho slavnostní řeč upříležitosti 60.narozenin Emila Smetánky: „Na nové směry [se] nedíváme jako na zjevení, jako na něco zcela nového, co by bylo vrozporu smetodami dosavadními (sic!) nebo dokonce jejich negací.“ Připomenuta byla nutnost organického navazování na starší, etablované metody, jak to dokázala například lingvistika germánská arománská (ibid.). 6. PROTEKTORÁT: PROCUL NEGOTIIS?16 ČESKÝ ČASOPIS FILOLOGICKÝ Vlastní Šmilauerova autorská tvorba pro ČMF odráží skutečnost, že plánovaná monografická novočeská mluvnice nemohla ve změněných poměrech vyjít:17 Šmilauer proto navazuje na své slovotvorné studie vNaší řeči arovněž pro Časopis pro moderní filologii píše sérii článků zoblasti tvoření slov. První je studie Tvoření slov suffixem -ule (Šmilauer, 1940). Úvodem Šmilauer optimisticky předznamenává: „Vnenapsaných dosud dějinách české vědecké terminologie18 budou ivelmi zajímavé kapitoly otom, jak se khromadnému tvoření termínů užívá někdy slovotvorných prostředků předtím omezených na několik málo slov“ (ibid., s.193). Po kontrastivním (na materiále slovanských jazyků) adiachronním (Klaret) pojednání vztáhl Šmilauer svůj výklad kpreslovské terminologii aze známého Preslova Navržení soustavy… vyexcerpoval výrazy, které Presl vytvářel analogicky podle známých termínů jako ochechule nebo mihule; zmiňme alespoň půvabné bahňule19— žije vbahně, poloužule— žije po loužích nebo hnojule— žije vhnoji. Vzá15 ČMF, 21, 1935, s.350. 16 Šmilauer Machkovi, 23.dubna 1942 (Machek, 2011, s.824). 17 Zvláštní je, že Trávníčkova Stručná mluvnice vněkolika vydáních ano. 18 Úkol sepsat „dějiny české vědecké terminologie“ nebyl dosud splněn adiachronně uchopená slovotvorba termínů byla dosud podána jen výběrově. 19 Např.Navrženj saustawy žiwočichů dle třjd, řádů arodů, aspolu pokus zčeštěnj potřebných wžiwočišstvu názwů. In Krok. Weřegný spis wšenaučný pro Wzdělance národu Česko-Slowan- 114 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 105, 2023, Č.1 věru si povšiml idalších zdrojů, např.Jungmannova slovníku (křivule). Vkontextu Šmilauerovy vědecké činnosti nebyl tento příspěvek ojedinělý, nýbrž tvořil jednotu sjeho dalšími, dodnes citovanými terminologickými studiemi. Pro předmět našeho článku je důležité zjištění, že vroce 1940 přispívá Časopis kudržení národní morálky články odkazujícími hluboko do dějin českého jazyka apísemnictví apoukazujícími na bohatost slovotvorných postupů při tvorbě nových termínů včeštině. Zžánru Zpráv vybíráme následující okamžiky (je třeba je číst očima historického kontextu roku 1940): byly to referáty otransliteraci cyrilského písma do latinky nebo obibliografii našich styků sJihoslovany, adokonce zpráva olidové slovesnosti vylíčené Bedřichem Václavkem.20 Téměř dvacítku zpráv podobného zaměření přinesl Časopis ivroce 1941. Samostatnou otázkou je, jak vypadala dramaturgie slavistické části ČMF poté, co se stal Šmilauer redaktorem. „Sociolog literatury“ Karel Krejčí uvedl ve 26.ročníku ve zjevně jinotajné narážce svůj diachronní výklad významu slova vlast včlánku Svaté jméno vlasti (Ach zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou ihrob můj, matku mou, vlasť jedinou ivdědictví mi danou, šírou tu zemi, zemi jedinou!) (Krejčí, 1940; upraveno), nicméně vedle historických témat ČMF ale neodstoupil ani od otázek současného jazyka— jeho pozornost tak nemohla neupoutat Stručná mluvnice česká Františka Trávníčka (ČMF, 28, 1942) apodobně. Na druhou stranu měla Šmilauerova slavistika potíž: někteří autoři, jako např.Josef Kurz, měli problémy spublikováním aznámé jsou ipřípady tragické: např.Josef Páta (popraven 24.června 1942) připravil již vroce 1939 Drobný příspěvek kstudiu slovanských osobních jmen, který mohl být zočividných důvodů otištěn až po osvobození (Páta, 1946, ktomu noticka J.Janka). Problémy měl přirozeně ičasopis jako celek, jak víme zpoválečného prohlášení J.Janka: „Časopis pro moderní filologii měl stálé potíže scensurou, škrtající bez zřetele ksouvislosti polské, pak iruské ajihoslovanské, nejinak anglické citáty ajména autorů, příslušníků „nepřátelských“ národů, vtitule nesnesla ani slova anglický.“21 Už několikrát jsme ale na dokladech ukázali (např.vŠmejkalová, 2010), že bezprostředně poválečná optika— zlidského hlediska přirozeně— nedokázala situaci vrůzných oblastech protektorátního života popsat zcela plasticky, aže dokonce ani my sdlouhým časovým odstupem nedokážeme některá fakta vyložit. Tak například Josef Janko vprvním poválečném čísle ČMF píše, že redakce od roku 1939 měla vědět otom, že Páta je vyslýchán gestapem kvůli svému vztahu kLužici. Apřesto se ještě v27.ročníku ČMF objevuje Pátův článek Obulharských jazykovědných pracích, zejména mluvnických (Páta, 1941), vdubnu 1942 článek Nové příspěvky kživotu adílu J.V.J.Michla-Drašara (Páta, 1942). Kdalší Jankově poznámce, totiž že cenzura škrtala „anglické citáty ajména autorů“, lze uvést na pravou míru, že angličtina si určitě své zastoupení udržela, byť vmenší míře než před válkou. Větší prostor vČasopise skeho, část Hmyzové, 1831, s.253. 20 Zprávy, ČMF, 26, 1940, s.485–492. 21 Archiv AV ČR, Praha, fond ČAVU, inv. č.237, signatura III C 113, karton 181. Očistná komise III. třídy ČAVU. Dotazníky členů III. třídy očinnosti za okupace. Příloha kdotazníku očinnosti za okupace, Josef Janko. Cit.dle Šmejkalová, 2010, s.220–221. MARTINA šMEJKALOVÁ 115 si vydobyla naopak čeština, oníž víme, že byla domácí inteligenci vpečlivě vytyčených mantinelech ponechána tak trochu jako neškodná hračka (Šmejkalová, 2017). Dokonce ičlánek, který poukazoval na „eminentní význam“ učení Pražského lingvistického kroužku pro výuku jazyka (Čada, 1942–1943, s.121), bychom asi vlednu 1943, pouhý půlrok po největším masakru civilních obyvatel na území protektorátu, nečekali. Už bylo několikrát pojednáno otom, že Časopis pro moderní filologii pod nátlakem podstoupil vroce 1942 fúzi sListy filologickými (LF). Přestože se podle primárních pramenů zdá, že redakce měla na výběr, zda časopis zastavit, či přijmout návrh sloučení, většinový názor autorů aredaktorů byl patrně jednotný— dál je potřeba pracovat: „Vědeckých úkolů je tak nesmírné množství anašeho dnešního procul negotiis třeba využíti co nejintensivněji.“22 Nové uspořádání navrhl vsrpnu 1942 Bohumil Ryba (otom již Čermák, 2018, s.86), ato tak, aby se hlavním redaktorem stal Josef Janko aodbornými redaktory paritně tři redaktoři ČMF atři redaktoři LF: Hýsek, Kopal, Machek, Ryba, Šmilauer aTrnka.23 Ktomu je třeba doplnit, že na titulním listu nově vzniklého Českého časopisu filologického se objevuje ijméno Viléma Mathesia. Již Čermák konstatoval, že válku časopis, nyní tedy přejmenovaný na Český časopis filologický (ČČF), „prožil vnaprostém provizoriu“ (ibid., s.86). Obsah 1.ročníku ČČF byl vedle odborných rozhodnutí ovlivněn itím, že bylo nutno otisknout větší část tzv.Mathesiova sborníku, jenž za protektorátu zdůvodu cenzury nevyšel. Ozastoupení české filologie máme doklad přímo vepistolární komunikaci Šmilauera sVáclavem Machkem: „Děkuji za laskavé zprávy oTvém čísle ČČF. Já jsem bohužel na téměř celý ročník vyřazen. ZČMF zbyla většina Mathesiova sborníku, zněhož bylo dovoleno do minulého ročníku pojmouti jenom část. Dvě ze tří mých čísel budou jím naplněna úplně, třetí aspoň zčásti. Budu míti tedy jenom drobnosti bohemistické (zprávu oKrejčího Latinských ozdobách uPaprockého […] aoFlajšhansově edici Husa […]). Při bohemistice budu musit zůstat inadále. Mám tu několik pro tiskárnu připravených věcí slavistických, které Ti upřímně nabízím pro Tvá čísla: 1.především poslední článek Hujerův, určený pro Mathesiův sborník, ale do něho již nezařazený (došel velmi pozdě); jsou to etymologie slov spáti abdíti scennými výklady obecnými; to je věc, která jistě musí být vČasopise otištěna; rozsah asi 4 stránky […]; 2.dále několik zpráv Kurzových, ato: a) oVašicově vydání „Obrany slovanského písma“ […]; b) oZeitschriftu für slav. Philologie xvii.2 […]; c) oIdg. Jahrbuch 1939 […]; d) oVasmerově „Die alten Bevölkerungsverhältnisse Russlands“ […]. Dohromady je toho od Kurze asi na 2 apůl strany petitu. Ostatní slavistica nejsou dnes schopna tisku.“24 22 Šmilauer Machkovi, 23.dubna 1942 (Machek, 2011, s.824). 23 Ryba Machkovi, 7.srpna 1942 (Machek, 2011, s.709). 24 Šmilauer Machkovi, 8.října 1942 (Machek, 2011, s.828).