EVA MARIA HRDINOVÁ: KULTURA V PROCESU PŘEKLADU

EVA MARIA HRDINOVÁ: KULTURA VPROCESU PŘEKLADU Julia miesenböck Hrdinová, E.M. (2017). Kultura vprocesu překladu. Olomouc: Univerzita Palackého vOlomouci. Publikace Evy Marie Hrdinové, která působí jako docentka na Ústavu cizích jazyků na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého vOlomouci, zkoumá problematické aspekty překladatelství, které jsou spojené skulturami, do kterých přeložený text patří. Analyzované texty jsou texty, které tvoří jazykový pár němčina-čeština, sjednou výjimkou angličtina-němčina. Důraz klade přímo na překladatelskou práci jako proces scílem vytvořit přeložený text. Publikace Evy Marie Hrdinové je orientovaná na překladatelství jako praktickou činnost aje „určena pro odbornou překladatelskou veřejnost“, čímž se dá zařadit do aplikovaného odvětví oboru translatologie. Autorka vúvodu uvádí, že vycházízteorií modelového procesu slovenského teoretika překladu Jána Ferenčíka ataké z teorie německých badatelů Christiane Nordové aUlricha Kautze, kteří se voblasti translatologie zaměřují na didaktické aspekty. Autorka to úvodem sice nezmiňuje, ale rovněž se opírá ointerpretační terminologii podle Popoviče (1983), kterého uvádí ivbibliografii. Klíčové východisko této studie je tvrzení, že kultura tvoří integrální součást každého textu: „Žádný překládaný text neexistuje izolovaně, každý patří do pletiva vztahů mezilidských, historických, oborových ajiných, souhrnně řečeno patří do pletiva kulturních relací“ (s.13). Autorka definuje kulturu jako „síť za slovy“, tím pádem navazuje na současný trend vtranslatologii, který chápe překlad nejen jako komunikační akt surčitou funkcí, nýbrž ijako komunikaci, která se realizuje mezi dvěma kulturami— lze tedy imluvit ointerkulturální nebo transkulturální komunikaci (srov.Nordová, 1997, s.13)— druhý pojem se na německy mluvícím území už prosadil ipro studijní obor translatologie. Korpus analýzy této práce tvoří odborné aliterární texty: soubor uměnovědných článků, prozaických textů, poezie, pohádek, adokonce ipíseň. Důraz při analýze klade autorka zejména na překlad odborných termínů, reálií aproprií, tedy vlastních jmen. Problematické je ovšem tvrzení, že kultura včeské aslovenské translatologii nebyla nikdy vcentru většinového teoretického zájmu (s.10), protože otázkou kultury vprocesu překladu se zabývali jak Jiří Levý (viz Umění překladu, 1963), kterého autorka uvádí ivbibliografii, tak iAnton Popovič ve své publikaci Teória umeleckého prekladu, kde mj.uvádí pojmy jako mezikulturní ameziprostorový faktor vpřekladu nebo kreolizace (míchání dvou kultur vpřekladu), tuto publikaci autorka však vbibliografii neuvádí. Poté, co autorka vprvní kapitole představuje úvod do tematiky, je druhá kapitola věnována kunsthistorickým textům. Zabývá se zejména věcnou správností jednotlivých termínů, ukazuje chyby, ke kterým došlo, apokouší se ojejich rekonstrukci. Tím dokazuje, že chyby často vznikly špatným pochopením některých pojmů, které mají vcílovém jazyce více než jeden význam, který mají vjazyce výchozím. Pro tento OPEN ACCESS JULIA mIESENBöCK 87 jev zvolila autorka termín polysémie (ve vztahu kpojmu vcílovém jazyce). Ztextu však nevyplývá, zjakého zdroje pochází termín, ani není vysvětlené, proč se autorka neopírá oterminologii, kterou zavedl Koller vcitovaném díle Einführung in die Übersetzungswissenschaft (1992), kde popisuje toto paradigma vrámci potenciálních relací ekvivalence jako Eins-zu-viele-Enstprechung, tedy jeden pojem odpovídající více pojmům vcílovém jazyce. Dále autorka při analýze ukazuje, kde došlo kvěcným chybám jednak vzhledem kneznalosti správného výrazu, jednak vzhledem ktendenci kdoslovnému překladu či kalkování polysémických pojmů. Uvádí, že vpřekladu proprií apomístních jmen platí, že se překladatel řídí uzuálními konvencemi apohybuje se mezi tzv.exotizací anaturalizací. Autorka tím odkazuje na skutečnost, že znalosti překladatele se dotýkají nejen jazyka, ale ikultury výchozího acílového jazyka. To samé platí pro stylová specifika, která jsou kulturně daná, jako např.využití genderově neutrálního jazyka, který je vanglických aněmeckých textech na rozdíl od českých běžný jev. Překladu reálií vbeletristických textech je věnována třetí ačtvrtá kapitola. Autorka si vybrala texty, ve kterých se objevují reálie zjiných kultur než ztěch, do kterých patří zdrojový icílový text. Pro takové reálie navrhuje autorka užitečný pojem „třetí reálie“, kterým označuje „reálie přítomné ve výchozím textu, jež nepatří ani výchozí, ani cílové kultuře, nýbrž kultuře třetí, cizí.“ (s.17) Autorka upozorňuje na to, že vzacházení střetími reáliemi existuje dezideratum překladatelské teorie apraxe. Pojem třetí reálie vpřekladu však neprozkoumá teoreticky, najdeme tu analýzu několika českých aněmeckých beletristických textů, ve kterých se vyskytují třetí reálie zruské či sovětské kultury nebo znáboženství, zejména zpravoslavné církve. Protože se jedná ozcela nový termín, nabízelo by se ho popsat podrobněji. Na tento fakt však Hrdinová neupozorňuje. Soustředí se na různé zacházení střetími reáliemi ve zkoumaných textech, ukazuje akomentuje různé přístupy jednotlivých překladatelů. Tam, kde dojde kpoužití funkčního ekvivalentu pro třetí reálie vněmčině, tedy ve výchozím textu, vidí autorka negativní posun (srov.Popovič, 1983). Jako příklad uvádí použití křesťanského slova Hostie vpravoslavném kontextu (vrománu Olgy Kaminerové) nebo ipojem Grießkuchen für Verstorbene pro pravoslavnou specialitu (vrománu Aglajy Veteranyiové), která je v„třetí“ kultuře tím pádem rumunská, známou jako Coliva. Vpřekladu třetích reálií by se dále nabízelo klást si otázku, jakou hodnotu mají jednotlivé reálie. Také by se dala určit jejich funkce voriginále arekonstruovat možné důvody, proč se vněmeckém originále objeví zrovna tento výraz aproč původní pojem zcizího jazyka nebyl převzat jako Zitatwort— tedy jako cizí slovo— ale nahrazený jiným výrazem, které má explikativní funkci. Tímto způsobem se totiž, ikdyž dojde kterminologickému posunu, může zvyšovat srozumitelnost cizího pojmu. Rekonstrukce může fungovat jako zdroj ipři překladu do cílového jazyka při volbě funkčního ekvivalentu, který je vázán na dvě výchozí kultury: na kulturu, zkteré pochází třetí reálie, ana kulturu, do které patří výchozí text. Těmito aspekty se publikace nezabývá. Kpochopení problematiky překladu třetích reálií by se hodilo další zkoumání tohoto pojmu, který označuje specifikum, které už bylo „převedeno“ zjiné kultury, tedy izjiného jazyka do výchozího textu, čímž se vprocesu převedení do cílového textu setkáme surčitým druhem nepřímého překladu. OPEN ACCESS 88 STUDIE ZAPLIKOVANÉ LINGVISTIKY 2/2020 Stručný přehled oproblematice překládání vázaného jazyka nabízí autorka vpáté kapitole, ato vpřekladu básně Auferstehung, jejímž autorem je Friedrich Gottlieb Klop stock. Báseň, která vznikla vpolovině 18.století akterou potom zhudebnil Gustav Mahler, přeložili autorčini studenti vrámci její pedagogické činnosti na UP. Vanalýze překladu zdůrazňuje jednak problematiku překladu slov Auferstehung aauferstehen, která se dají česky vyjádřit dvěma způsoby: zmrtvýchvstání avzkříšení, jednak upozorňuje na chyby, které vznikly, když byl originál špatně pochopen adošlo kposunu vpřekladu. Také se věnuje problematice časového rozdílu mezi vznikem originálu apřekladu, který vedl při překladu často karchaizaci nebo dokonce hyperarchaizaci. Všesté kapitole autorka zmiňuje problematiku překladu lexémů bez přímých ekvivalentů azacházení snimi. Přitom uvádí dva pojmy: zdánlivé ekvivalenty, což je výraz „pro slovníkové ekvivalenty, jež se sice překladateli při receptivní fázi při nahlédnutí do slovníkových příruček jako ekvivalenty jeví, nicméně jako překladové ekvivalenty jsou použitelné sjistou výhradou.“ (s.84), pro které uvede jako příklad německé „Teufel, Dämon či Krampus“ (ibid.), adále tzv.bezekvivalentní postavy, kde se překladatel setká smezerou vcílovém jazyce. „Ačkoli zdánlivě lze situaci takřka vždy vyřešit použitím funkčního ekvivalentu, dochází tak často kposunům aztrátám ve smyslu stylistického ochuzení translátu.“ (s.86) Autorka upozorňuje na to, že oba problémy vekvivalenci souvisí stím, že lexémy patří do odlišného kulturního rámce. Jako postup doporučuje autorka „nejneutrálnější způsob převodu“ (ibid.), což se ale zároveň ukazuje jako problém: překladatel pohádek činí rozhodnutí mezi exotizací nebo naturalizací proprií postav, dále imezi archaizací amodernizací, „stylově věrný[m] překlad[em]“ a„přebásnění[m]“. Tyto postupy autorka ilustruje různými příklady, vrozsáhlejší analýze hodnotí překlady pohádek bratří Grimmů, ato dvou současných českých překladatelů, Jitky Vlk Martinákové aRadka Malého, přes které dochází ikdoporučení držet se při překladu pohádek naturalizace snaznačenou archaizací. Vanalýze ukazuje, že „styl Vlk Martinákové [je] čtivější aodpovídá úzu českých pohádek“, zatímco vhodnocení Malého zazní, že „překládá věrněji sohledem na německý originál“ (s.93). Dále upozorňuje na germanismy anečeské konstrukce vjeho překladu avidí problém vpřekladu jména postavy „Rapunzel“, kterou Malý česky nazývá „Rukola“, což považuje autorka rovněž za třetí reálii, která způsobí negativní posun. Jako zdařilý hodnotí Malého překlad veršovaných pasáží. Otázkou funkcionality vpřekladu pohádek avzniku samostatného kreativního textu se autorka zabývá pouze okrajově. Poslední kapitola je věnována překladu textů romantika Josepha von Eichendorffa. Vsouvislosti sotázkou kultury se autorka velmi stručně zabývá překladem reálií aproprií, ato zejména ve třech překladech novely Aus dem Leben eines Taugesnichts. Dále upozorňuje na překlad básně Blaue Blume, kde najdeme historickou reálii— modrý květ— která je rovněž literárněvědným pojmem. Popisuje novější překlad Jana Mareše sreferencemi na starší překlad Ivana Slavíka, jehož překlad však neuvádí ani necituje. Vzávěru najdeme resumé spřehledem příkladů, které byly zmíněny vpředcházejících kapitolách. Tímto vznikl malý návod, jak překládat termíny, reálie apropria vrůzných kontextech, který popisuje možnosti překladu zejména na binární ose exotizace-naturalizace avěrnost-volnost adotkne se ifunkce vcílovém textu. OPEN ACCESS JULIA mIESENBöCK 89 Autorčin zájem, sjakým se zabývá překládáním literárních aodborných textů, ve kterých se kultura projeví reáliemi, je vpublikaci jednoznačný. Kniha může fungovat jako příručka pro začínající překladatele anabízí vhled do mnohostranné problematiky překladu kulturních termínů areálií, kterou autorka všeobecně člení do kategorií překlad naturalizující apřeklad exotizující. Analýza tzv.třetích reálií— pojem, který uvedla autorka sama— se jistě dá považovat za dezideratum voblasti translatologie, otázkou kulturních projevů vpřekladu se však zabývá jak zahraniční, tak ičesko-slovenská translatologie apro tuto publikaci by se nabízelo brát tyto zdroje vúvahu důkladněji— například již zmíněného Levého. Publikace se zabývá rozsáhlým korpusem textů, jehož deskripce aanalýza však je velmi stručná, zaujímá pouhých 137 stran. Na několika místech by se dala provést hlubší analýza, zejména vzhledem kfunkci představených překladů. Negativně je třeba hodnotit zpracování bibliografie, která není členěná na primární asekundární literaturu anezahrnuje všechny vpodkapitolách citované texty, ataké redakci textů vcizím jazyce, ve kterých se nachází několik překlepů. BIBLIOGRAFIE: Levý, J. (2012): Umění překladu. Praha: Apostrof. Nord, Ch. (1997): Translating as aPurposeful Activity. Functionalist Approaches Explained. Manchester/New York: St.Jerome. Popovič, A. (1975): Teória umeleckého prekladu. Bratislava: Tatran. Popovič, A. (1983): Originál. Preklad. Interpretačná terminológia. Bratislava: Tatran. Snell-Hornby, M., Hönig, H.G., & Schmitt, P.A. (2005): Handbuch Translation. Tübingen: Stauffenberg. Julia Miesenböck <[email protected]> OPEN ACCESS