K jednomu aspektu evropanství a světovosti češtiny

Kjednomu aspektu evropanství asvětovosti češtiny Milan Hrdlička1 ABSTRACT: One Aspect of the European and International Reputation of Czech. This paper aims to commemorate, on the seven hundredth anniversary of the birth of Emperor Charles IV, significant milestones in the history of Czech language, to point toward the usage of Czech in the present day and to recognize the yet underutilized possibilities of onomasiological description of the spoken system of Czech as it relates to non-native speakers. This work would contribute to more effective teaching of Czechas aforeign language, especially for non-Slavic speakers. This paper is focused on (a) the present ation of significant language rules related to Czech and the role of Czech in communication (reminiscent of the Golden Bull of Charles IV, which established Czech as one of the official languages in the Holy Roman Empire). Next the paper examines (b) types of grammatical description (the synchronic and diachronic approach, as well as comparative, descriptive, prescriptive, or semasiological grammar) with emphasis on both general and specific qualities of pedagogical grammar (reduction and simplification of curriculum, the cyclical nature of grammatical interpretation, efforts toward understandability and learnability, application of curriculum, and pragmatism). Attention is then dedicated to (c) problematic explanations of Czech grammar in textbooks of Czech for foreigners (formalism, disproportionate attention to morphology and syntax, and similar issues). The paper concludes by considering (d) the advantages and possibilities of onomasiological description of the grammatical system of Czech, beginning with what languages have in common (the semantic dimension) and ending with how they differ (formal representation of meaning and the functions of communication). Onomasiology allows for the introduction of competing ways to express grammatical categories (varied frequency, stylistic connotation, among others). This method contributes to the effective interpretation of grammatical categories that do not have aparallel between the source and target languages. In regard to the methodology of this text, the analysis of scientific literature and textbook material is used, and the benefit of the onomasiological approach is hypothesized. KLÍČOVÁ SLOVA / KEY WORDS: čeština jako cizí jazyk, didaktická gramatika, druhy gramatiky, gramatická kategorie, lingvodidaktika, onomaziologie, sémantika, význam Czech as aforeign language, grammatical category, language teaching methodology, meaning, onomasiology, pedagogical grammar, semantics, types of grammar 1 VYBRANÉ VÝZNAMNÉ MEZNÍKY ČEŠTINY VMINULOSTI Název VIII. mezinárodního sympozia očeštině jako cizím jazyku může znít odvážně, jako nepřípadná nadsázka. Ohlédneme-li se však do minulosti, může se onen leitmotiv jevit ivponěkud jiném světle. 1 The author has been holding aposition of avisiting professor at Hankuk University of Foreign Studies (Seoul) since August 2016. OPEN ACCESS 10 STUDIE ZAPLIKOVANÉ LINGVISTIKY Bylo by možné pojednat oslavné Velké Moravě aonejstarších psaných slovanských památkách, opronikání češtiny za hranice jejího historického území,2 oklíčové roli českého jazyka vprocesu utváření moderního českého národa. Mohli bychom připomenout období rozkvětu našeho mateřského jazyka (dobu Karla IV., období humanistické češtiny do osudného roku 1620), zmíníme však stručně jiné vybrané skutečnosti. Před 660 lety, 25. prosince 1356, byla ve francouzských Métách vyhlášena Zlatá bula3 Karla IV., vníž císař ustanovuje včlánku XXXI češtinu vedle němčiny aitalštiny úředním jazykem Svaté říše římské aukládá kurfiřtům ajejich dětem (od dosažení věku sedmi let), aby se vedle němčiny, jejíž znalost předpokládá, učili právě češtině iitalštině. Zhruba vtéže době, kolem roku 1360, vzniká překlad bible do češtiny. Není bez zajímavosti, že ktomu dochází dříve než kpřekladu do němčiny či angličtiny. Český živel nabírá vdaném období na síle, je proto příznačné, že Václav IV. mění (za přispění Jana Husa adalších vlastenců) Dekretem kutnohorským (18. ledna 1409) váhu hlasů mezi Čechy acizinci4 při správě záležitostí na pražské univerzitě zpoměru 1 : 3 na poměr opačný. Nelze rovněž nepřipomenout, viděno současnou optikou, jazykový zákon, resp.artikuly Ozachování starožitného jazyka českého avzdělání jeho, přijaté 15.června 1615 českými stavy, které se posléze staly jedním zvýznamných východisek našeho národního obrození5 (vymezováno lety 1780–1848). Za pozoruhodnou považujeme skutečnost, že se ke konci 18. století stává čeština po němčině prvním živým jazykem, který bylo možné vhabsburské monarchii studovat na univerzitní úrovni. Češtině se na Vídeňské6 univerzitě vyučuje od roku 1775, o15 let dříve než vPraze. Zté doby se rovněž datuje návrh studia slovanských jazyků právě na základě češtiny, jednalo se tak oprvní univerzitní studijní program slavistiky (Newerkla, 2007). Bylo by možné připomínat idalší historické podoby arole češtiny (ideu všeslovanského jazyka,7 2 Máme na mysli její vliv na polské náboženské pojmosloví, její roli diplomatického jazyka vUhrách aj. 3 Upozorňujeme na odlišnost od Zlaté buly sicilské (1212), vydané římským asicilským králem Fridrichem II. Přemyslu Otakaru I., vníž se upravuje poměr českého státu ke Svaté říši římské. Český vladař získává definitivně dědičnou královskou hodnost, Čechy zknížectví povyšují na království, český král se stává jedním ze sedmi kurfiřtů, volitelů římského panovníka. 4 Národy byly na tehdejších vysokých učeních rozuměny spolky, vnichž se sdružovali studenti aprofesoři podle země původu (do českého národa se řadili iněmecky mluvící studenti zčeských zemí; vedle Čech aMoravy knim patřili též akademici zUher aze Sedmihradska). Zbývající tři národy představovali studující saští, bavorští apolští. 5 Požaduje se vnich, aby každý nový osídlenec dal učit své děti česky, osoba znalá češtiny měla přednostní dědické právo na nemovitosti aj. (viz Marvan, 2015). 6 Na sklonku 19. století je Vídeň se zhruba 300 000 česky hovořícími obyvateli největším česky mluvícím městem. Setkali jsme se isnázorem, že tehdy co do počtu českých mluvčích předčilo česko-německou Prahu iChicago (Hrdlička, 2015). 7 Idea jednotného spisovného všeslovanského jazyka se objevuje vprvní polovině 19. století, kdy sílí boj slovanských národů onárodní identitu, kulturu, svébytnost, samostatnost. To je současně jeden zhlavních důvodů, proč se tato koncepce tehdy nemohla neprosaOPEN ACCESS MILAN HrDLIčKA 11 bernoláčtinu,8 koncept československého jazyka9), to by ale přesáhlo cíle aprostorové možnosti našeho příspěvku. 2 OROLI ČEŠTINY VSOUČASNOSTI Také vdnešní době je možné uvést některé skutečnosti svědčící ovýznamném postavení češtiny. Čeština, jeden zjednacích jazyků EU, se spřibližně 12,5 milionu uživatelů (10,5 milionu vČesku, kolem 2 milionů10 vně jejího historického území) řadí mezi šest desítek jazyků snejvětším počtem mluvčích (Černý, 1996).11 Češtinou se vnestejné míře hovoří na všech kontinentech (Hrdlička, 2015), mnohde je legitimní hovořit ojejích specifických podobách aútvarech.12 Můžeme uvést iněkolik rozšířených mezinárodních lexikálních bohemismů (pistole, polka, robot, houfnice, dolar). Čeština se ztypologického hlediska jeví jako nejflektivnější, atudíž nejstručnější jazyk (minimálně vevropském měřítku). Polský lingvista Suski (viz Šmilauer, 1975) porovnal délku ekvivalentních textů ve vybraných evropských jazycích adospěl kzávěru, že je čeština „nejkratším“ jazykem. Přidělil jí koeficient 100. Pořadí dalších jazyků je následující— slovenština (96,69), angličtina (91,7), ruština (90,44), polština (88,6), francouzština (81,52), španělština (80,92), němčina (77,06). Jistě netřeba příliš zdůrazňovat, že punc světovosti13 dodávají češtině význačné úspědit. Zmíněná myšlenka vychází zpojetí slovanské vzájemnosti (J. Kollár), zpotřeby jednoty Slovanů. Zamýšlený jazykový kód měl plánovitě vznikat na základě čtyř „nářečí“, ato češtiny, polštiny, ruštiny ailyrštiny (Auty, 1962). 8 Šlo oposlovenštěnou češtinu užívanou v19. století na Slovensku slovenskými evangelíky. 9 Jde ozajímavou kapitolu vztahu jazyk–národ. Idea čechoslovakismu (československého národa) se objevila vnově vzniklé Československé republice (1918). Ústavním zákonem zroku 1920 byl jako státní jazyk stanoven československý jazyk ve dvojím znění, ve dvou rovnocenných podobách, české aslovenské. Platil až do roku 1948. 10 Stanovení přesnějšího počtu uživatelů češtiny je obtížné. Setkáváme se slidmi, kteří hovoří česky na solidní úrovni, ale za Čechy se už nepokládají, jiní zase český jazyk prakticky neovládají, avšak stále se hlásí kčeskému původu (Hrdlička, 2015). 11 Odhad počtu jazyků se pohybuje vrozmezí 3000–8000 (Černý, 1996). Rozptyl je způsoben potížemi při odlišení jazyka anářečí, řadou nepopsaných jazykových kódů (Amazonie, jihovýchodní Asie), složitým vymezením kreolských jazyků apidginů. 12 Někteří lingvisté je však nepokládají za součást českého národního jazyka. Kučera (1989, s.66n) definuje americkou češtinu jako přistěhovaleckou variantu češtiny historicky zakořeněnou vkomplexu českého národního jazyka, avšak aktuálně už kněmu nenáležející avyvíjející se vmnohojazyčné americké společnosti pod vlivem angličtiny. Kpodobným postojům máme zásadní výhrady (Hrdlička, 2015). 13 Ikdyž je záhodno být spíše zdrženlivější. Poučně se vyjadřuje Daneš (2009, s.7): „Způsoby, jimiž osobě uvažují národy velké amalé, se liší. Chtělo by se říci: jsou velké amalé národy, ale není velkých amalých jazyků. Toto tvrzení však nevystihuje skutečnost. Krealitě jazyka patří totiž ipostoje jeho uživatelů, vědomí lidí, kteří jím mluví. Podstatnou složkou tohoto vědomí mluvčích je vztah ksvému acizímu, tedy ksvému acizímu jazyku, kultuře, národu. Vsituaci malého jazyka se tato složka jazykového vědomí projevuje vzostřeOPEN ACCESS 12 STUDIE ZAPLIKOVANÉ LINGVISTIKY chy vpísemnictví, vlingvistice (připomínáme Nobelovu cenu za literaturu Jaroslava Seiferta, Pražský lingvistický kroužek ajeho excelentní představitele) ivdalších oblastech (čeština je po italštině aněmčině údajně třetím nejužívanějším jazykem na světových operních scénách). Co se výuky češtiny pro jinojazyčné mluvčí týče, pokládáme za povzbudivé azavazující, že dlouhodobě zaznamenáváme solidní zájem ostudium češtiny vzahraničí: spolu sruštinou apolštinou patří knejžádanějším slovanským jazykům (Hrdlička, 2012a). Někde se zekonomických důvodů studium češtiny sice omezuje, či dokonce ruší, jinde ale možnosti studia češtiny nově vznikají aslibně se rozvíjejí. Chtěli bychom při této příležitosti ocenit působení všech pracovišť,14 která ktomuto pozitivnímu trendu přispívají, apřipomenout některá úspěšná bohemistická centra nejen vEvropě, ale také mimo ni: Hankuk University of Foreign Studies vSoulu, univerzitu Ain Shams vKáhiře, National Chengchi University vTchaj-peji, univerzitní pracoviště vČíně (např.Beijing Foreign Studies University) ivdalších zemích. Ve sféře češtiny jako cílového jazyka (jazyka nemateřského, druhého nebo cizího) bychom neměli mít kevropanství asvětovosti daleko. Kjejich dosažení by mohla výraznou měrou přispět vysoká kvalita lingvodidaktického popisu aprezentace češtiny, kupř. podoby ařečového fungování jejího mluvnického systému. Jednou zcest kdosažení tohoto cíle by mohla být propracovaná teorie didaktické gramatiky ajejí následná adekvátní aplikace vcizojazyčné výuce. 3 DRUHY GRAMATIKY Pojem gramatika může být chápán anahlížen různým způsobem. Mluvnice bývá vnímána jako soubor implicitních, objektivně existujících, na odborném popisu (lingvistickém, lingvodidaktickém) nezávislých pravidel jazykového kódu. Gramatický systém přirozeného jazyka (mateřského icizího) je dále pojímán jako internalizovaná (langueová) znalost formálních afunkčních (parolových) pravidel vřečových centrech mozku mluvčího. Patrně nejčastěji je vodborné literatuře gramatika spojována spopisem onoho nezávisle fungujícího mluvnického systému určitého jazyka (Helbig, 1991). Knaznačené polysémii však přispívají ijednotlivé, odlišným způsobem koncipované podoby gramatických popisů. né podobě, uživatel jazyka malého národa je neustále vystavován konfrontacím sexpanzivním jazykem cizím, který do jeho prostoru zasahuje, avdobě, kdy je tato konfrontace zvlášť citelná, malý národ svoji situaci výrazněji reflektuje. Hledá rovnováhu, anebo propadá malomyslnosti, ohlíží se po možném silném spojenci, anebo se vzpíná kobraně své mateřštiny. Zatímco jazyk velkého národa dbá orozšíření svého vlivu, jazyk malého národa sleduje převážně cíle sebezáchovné. Pokud jde očeštinu, sehrál vjejí sebereflexi významnou úlohu fakt, že vjejí minulosti bylo iobdobí, vněmž patřila nikoli mezi malé jazyky Evropy amyšlenka na navázání na ‚slavnou národní minulost‘ byla zdrojem jejího obrození po období útlaku.“ 14 Připomínáme záslužné působení Domu zahraniční spolupráce vsoučinnosti sMŠMT ČR aMZ ČR, konkrétně Program podpory českého kulturního dědictví vzahraničí. OPEN ACCESS MILAN HrDLIčKA 13 Ve středověku bylo náplní gramatiky, jednoho ze sedmi svobodných umění, vpodstatě studium latiny (Černý, 1998). Vprůběhu let, zejména od 19. století, se tato klíčová lingvistická disciplína významněji specializovala apočala soustavně acíleně analyzovat vybrané specifické rysy mluvnického systému přirozeného jazyka. Postupně se tak utvářely do značné míry divergentně orientované gramatiky. Pojem gramatika se tedy jeví jako příliš obecný, poněkud vágní, hovoří se proto spíše ojednotlivých druzích gramatik (Čermák, 2004, s.119), přičemž konkrétní podoba mluvnického popisu obvykle bývá průsečíkem vybraných přístupů. Rozlišuje se mluvnice synchronní (orientuje se na zachycení současných stavů jazyka na časové ose), což je voblasti lingvodidaktiky zásadní, adiachronní, zabývající se genezí azákonitostmi vývoje mluvnického systému příslušného jazykového kódu. Ihistorizující přístup může být voblasti výuky jazyka přínosný. Vysvětluje totiž podstatu některých mluvnických forem ajevů, které se zdají být zhlediska synchronního nepravidelné (výjimky, odchylky), avšak zperspektivy vývojové mají systémový charakter. Mnohé obtížné rysy české deklinace mají původ vdávné minulosti, mimo jiné vnedůsledně provedeném přechodu kmenového systému vrodový. Při zmíněné transformaci došlo kmíšení tvarů patřících původně krůzným kmenovým paradigmatům.15 Ztoho důvodu se vgenitivu singuláru neživotných maskulin objevuje koncovka -u(odpovídá u-kmenům) ikoncovka -a(náleží ko-kmenům). Máme tedy zakončení do pátku, bez rohlíku × do pondělka, bez chleba. Podle zaměření mluvnického popisu na počet morfosyntaktických kódů se vyčleňuje mluvnice jednojazyčná (ta ve výuce češtiny pro cizince dominuje) amluvnice srovnávací (nabízí kontrastivní pohled na mluvnické systémy dvou, popř. ivíce jazyků). Komparatistický pohled má svá nesporná pozitiva, všedesátých letech 20.století vyústil ve známou kontrastivní teorii (Lado, Fries aj.) avzavedení pojmů pozitivní anegativní transfer (interference). Je však třeba poznamenat, že tímto způsobem je popsáno jen nemnoho (dvojic) jazyků aže nelze dost dobře jazykové systémy nepříbuzných jazyků porovnávat mechanicky: český genitiv není totéž co genitiv ve finštině (Čermák, 2004, s.130). Zlingvodidaktického hlediska tedy tento koncept nevedl kúspěšnému překonávání strukturních rozdílů mezi mluvnickými soustavami jazyka výchozího acílového (druhého, cizího). Vtom spatřujeme hlavní příčinu jeho stávajícího omezenějšího lingvodidaktického uplatnění. Zkoumat se rovněž mohou jazykové univerzálie (mluvnice univerzální), což pokládáme za cenné nejen zpohledu onomaziologického (viz dále). Vtéto souvislosti se vlingvistice apotažmo též ve sféře didaktiky cizích jazyků podnětně poukazuje na geneticky podmíněnou jazykovou, resp.řečovou schopnost člověka, na odhalování apopis univerzálních principů avýznamů, které mohou vytvářet bázi gramatické struktury jednotlivých přirozených jazyků (viz Šebesta, 1999, aj.). 15 Mezi další důvody se řadí zánik kmenových skloňovacích typů somezeným počtem substantiv azachování reziduálních nepravidelných tvarů do současnosti: vdativu alokálu feminina dcera je tvar dceři (nikoliv analogicky *dceře jako ženě), který svědčí obývalé příslušnosti kr-kmenům. Kdalším faktorům by patřily staročeské vokalické změny (tzv.přehlásky) akonsonantické palatalizace. OPEN ACCESS 14 STUDIE ZAPLIKOVANÉ LINGVISTIKY Pozoruhodné poznatky avýsledky přináší aplikace přístupu popisného, jenž vsoučasnosti vychází zkorpusového materiálu (mluvnice deskriptivní, též performační, korpusová), který se stal zdrojem dříve netušeného autentického řečového dokladového materiálu. Vtomto směru lze bez nadsázky hovořit onovém milníku ve vývoji lingvistiky. Upozorňujeme ovšem současně na citlivou aproblémovou otázku reprezentativnosti textového materiálu16 (ana legitimnost následných postojů ainterpretací získaných korpusových údajů). Zlingvodidaktického hlediska výuky češtiny jako nemateřského jazyka se jako komplikace jeví inezřídka „neúměrný počet“ takto získaných variantních forem (Cvrček et al., 2010) různě situovaných na ose spisovnost–nespisovnost, mluvenost–psanost, tvarů, které jsou pro jinojazyčného mluvčího (zejména Neslovana sneindoevropskou mateřštinou) kaktivnímu užívání zpravidla nezvládnutelné. Ztohoto důvodu se kpasivnímu zaznamenávání kaleidoskopu bezpočetných forem stavíme zlingvodidaktické perspektivy spíše zdrženlivě akorpusové výsledky ve vyučovací praxi nepřeceňujeme. Jedním zdůvodů je iskutečnost, že za klíčovou varietu českého národního jazyka ve výuce cizinců pokládáme spisovnou češtinu, resp.její vrstvu neutrální ahovorovou, nikoliv české, moravské aslezské formy kolokviální. Samostatnou kapitolu vkontextu české jazykové situace by představovalo pojednání opřístupu preskriptivním (mluvnice normativní). Ten trpí vlingvistické bohemistice nedořešeností některých bázových problémů (role úzu při kodifikaci standardu, pozice obecné češtiny vsoučasné komunikaci, charakter amíra intervencionalismu). Narážíme tudíž na nemalá rizika spjatá smožným uplatňováním subjektivistických přístupů, snecitlivými dopady jazykové politiky, sprincipiálními neshodami generačními iregionálními (voblasti formální morfologie ijinde). Zhlediska potřeb oboru čeština pro cizince je tedy možno hovořit onemalém dluhu aosituaci, která má zatím poměrně daleko ktomu, být považována za konsolidovanou. 16 Ojedinělým počinem je vtomto směru mluvnice Cvrčka et al. (2010). Setkáváme se však isvýhradami (Svobodová— Adámková— Bogoczová, 2011, s.87–88): „Nejkontroverznější se nám jeví [...] uplatnění premisy, že podle konceptu minimální intervence popis jazyka vychází zúzu aže jediným zdrojem spolehlivého poznání úzu jsou reprezentativní korpusy. Problematickým je však vMSČ využití korpusu ORAL2006 pro získání dat opodobě mluvené češtiny. Tento korpus je prezentován jako základní zdroj, aniž je uživateli MSČ blíže představeno jeho složení. [...] Korpus ORAL2006 je podle údajů uvedených vtabulce 6 [...] složen převážně ztextů získaných vČechách: vyjádřeno vprocentech pochází [...] znářeční oblasti středočeské 43,73 % pozic, zoblasti severovýchodočeské 34,1 %, zoblasti jihozápadočeské 10,91 % azčeského pohraničí 10,34 %. Jediná oblast, která má něco společného sMoravou aje vkorpusu zastoupena, je nářeční oblast českomoravská, vníž jsou zastoupeny záznamy tří mluvčích vrozsahu 0,92 % pozic, tedy nižší než jedno procento, anavíc jen zoblasti zhlediska Moravy aSlezska okrajové. [...] Je škoda, že takto je validnost prakticky všech frekvenčních údajů ujednotlivých variantních tvarů mluvené češtiny výrazně znehodnocena aběžný uživatel [...] je přinejmenším dezinformován, ne- -li úmyslně manipulován.“ Není proto divu, že vtéto mluvnici postrádáme nejen moravské tvary číslovek (sedn, osn, sednást, osnást, sendesát), vokativů typu Hani, Jani, Jeni, Mili, ale iněkteré české regionální výrazivo (západočeské tutání: tuten, tuta). OPEN ACCESS MILAN HrDLIčKA 15 Pokud jde opořadí vztahu význam–forma, při němž se mimo jiné sleduje, kolik významů se váže na určitou formu, ojaké významy se jedná, vjakém jsou vzájemném vztahu, dominuje při popisu mluvnického systému češtiny mluvnice sémaziologická. Je tomu tak jistě proto, že je významová dimenze (řečová funkce) gramatických kategorií ajevů rodilému mluvčímu známa. Potíže mu může činit rozkolísaná situace týkající se kodifikovaných tvarů prestižní variety českého národního jazyka. Roli sehrává rovněž tradice, určitá lingvodidaktická setrvačnost, stejně jako skutečnost, že je mluvnice ztohoto zorného úhlu na první pohled snadněji uchopitelná. Gramatické formy jsou zřetelně vymezené, zdají se být jednoznačnější, konkrétnější (srov.uplatnění nepoměrně amorfnější sémantiky při popisu soustavy českých pádů). Nevyužité možnosti aznačná očekávání nabízí vnašem prostředí nedoceňovaná anepříliš rozšířená mluvnice funkční, onomaziologická směřující od významu (funkce) ke způsobům svého formálního ztvárnění (viz dále). Při tomto postupu se sleduje, kolik forem jistý význam vyjadřuje, okteré formy se jedná, jaké jsou mezi nimi relace. Zaznamenáváme rovněž pokusy vytvářet množiny vět prostřednictvím formálních pravidel (generativní mluvnice),17 tyto přístupy však mají ve sféře výuky češtiny pro cizince charakter spíše marginální. 4 PODSTATA AÚKOLY DIDAKTICKÉ GRAMATIKY Výše zmíněné druhy gramatických popisů, vyznačující se kromě jiného lineárností, popisují mluvnici cílového jazyka vcelé její šíři asložitosti. Je pro ně příznačný odborný ráz, formulace zobecňujících závěrů apravidel, primární určení poučenému uživateli, filologovi. Oproti tomu didaktická gramatika18 (Hrdlička, vtisku), přistupující kpopisu mluvnice zlingvodidaktické perspektivy,19 se vdůsledku nezbytného zohledňování úrovně komunikační kompetence jinojazyčného mluvčího vyznačuje charakterem spirálovitým (cyklickou20 prezentací bázových gramatických kategorií, odstupňovanou náročností mluvnického učiva, modifikovanou mírou kvalitativních ikvantitativních parametrů výkladu). Představuje upravenou podobu lingvisticky koncipova17 Viz kupř. Sgall (1967). 18 Setkáváme se též soznačením pedagogická gramatika, to však pokládáme za zavádějící. Chápeme totiž pedagogiku jako vědu opodstatě aozákonitostech aformách výchovy, kdežto pojem didaktika, odvozený zřeckého didaktikos (‚obeznámený svyučováním‘, ‚umějící vyučovat‘), je pojmem užším. Didaktika se zabývá teorií vyučování, zkoumá podstatu, cíle, obsah aprostředky výuky. 19 Spadá sem problematika výkladu tvoření ařečového užívání gramatických kategorií ajevů, otázka výběru ařazení gramatické látky istanovení mluvnického minima, práce schybou (její detekce, prevence, odnaučování porušování kodifikované normy cílového jazyka) aj. 20 Cykličnost ovšem není příznačná pouze pro mluvnický popis určený jinojazyčnému mluvčímu, setkáváme se sní vpřípadech, kdy si mluvčí, ato irodilý, chce zkvalitnit úroveň komunikační kompetence vdelší perspektivě, nikoliv jednorázově. OPEN ACCESS 16 STUDIE ZAPLIKOVANÉ LINGVISTIKY ných gramatik, vychází vstříc variantním požadavkům cizojazyčné vyučovací praxe. Neznamená to ovšem, že se jedná opůsobení pouze jednostranné. Nové poznatky omluvnickém systému přirozeného jazyka nepřinášejí jen výše zmíněné druhy mluvnických popisů, ale také gramatika didaktická, pro niž je příznačný netradiční pohled na mluvnici cílového jazyka (bývá nazírána očima jinojazyčného mluvčího, nerodilého uživatele, nezřídka stypologicky agenealogicky odlišným výchozím jazykem ispolečensko-kulturním pozadím). Vytváří se tak prostor pro novátorské přístupy anové impulzy, pro netradiční řešení, která při výkladu mluvnice mateřského jazyka nevystupují do popředí.21 Mluvnice příslušného cizího jazyka je účelně zjednodušována (což klade na kvalifikovanou realizaci značné nároky), její objem je vzávislosti na uživateli-adresátovi vrůzné míře redukován.22 Podoba didaktické gramatiky acharakter výkladu by měly voptimálním případě zohledňovat výchozí jazyk uživatele (jiný je výklad pro mluvčí slovanské aneslovanské, odlišný pro mluvčí smateřským jazykem indoevropským aneindoevropským). Takový druh mluvnického popisu je orientován výrazně prakticky, pragmaticky, je pro něj příznačná snaha osrozumitelnost výkladu, ojeho přehlednost, naučitelnost, ato ipro nefilologicky zaměřeného uživatele. Výraznou roli rovněž sehrává soustavné procvičování učiva iprůběžné testování znalostí adovedností jinojazyčného mluvčího. Diskusní otázku představuje optimální míra simplifikace gramatické látky, podoba jejích kvalitativních ikvantitativních parametrů. Můžeme zaznamenat různé problémové pokusy ozjednodušení české gramatiky,23 které nepokládáme za kvali21 Příkladem mohou být kupř. poznatky odistribuci sémanticky prázdných primárních prepozic, kde musí být pro jinojazyčného mluvčího formulována funkční doporučení (srov.např.instrukce týkající se předložkových spojení svýznamem místním do + G ana + Ak; Hrdlička, 2000). 22 Své nezastupitelné místo vní mají irůzné alternativní postupy, které inefilologům přibližují podstatu obtížněji uchopitelných gramatických kategorií ajevů. Pro některé mluvčí, zejména neslovanské, může být přínosné anázorné, když se připodobní povaha nedokonavých adokonavých sloves kfilmování afotografování (Poldauf— Šprunk, 1968), jindy (vučebnicích Holé) se barevně odlišují substantiva podle jmenného rodu atd. Vpřípadech absence společného mediačního jazyka vyučujícího afrekventantů kurzu se může vpočátcích studia vhodně uplatnit signální gramatika, vycházející zučení Zimmermanna. VČesku její možnosti rozpracovávají Škodová aŠtindlová (2008): Prostřednictvím grafických prostředků (kurziva aj.), symbolů, vizuálních metafor, facilitátorů isignálních slov (po příslovci včera následuje préteritum) se na elementární úrovni přibližuje fungování české mluvnice. 23 Jedním ztakových diskutabilních pokusů je přístup Malinovského (1995). Pro získání elementární znalosti českého jazyka volí tzv.konverzační metodu, memorování komunikačně nosných struktur aobratů bez znalosti základů české mluvnice. Neznalost mluvnického systému cílového jazyka autor řeší osvojováním periferních, příznakových, podle Malinovského však „komunikačně dostatečných“ konstrukcí, které mají „maximálně využít potenciálu nominativu“ (ibid.). Cizinec je tak veden ktomu, aby produkoval výpovědi typu „Pan Svoboda? Neznám“, „Karlův most— jak najdu?“ atp. Podobné přístupy nepokládáme zhlediska serióznějšího studia cizího jazyka za smysluplné aživotaschopné (viz Hrdlička, 2014, aj.). OPEN ACCESS MILAN HrDLIčKA 17 fikované afunkční (Hrdlička, 2009). Kneuváženým, necitlivým apříliš radikálním zásahům do mluvnice studovaného jazyka se stavíme kriticky; vobecné rovině nemůžeme souhlasit sněkterými postoji, podle nichž „[p]edagogická (didaktická gramatika) se liší od vědecké také tím, že připouští jisté ústupky od pravdy“ (Choděra etal., 2001, s.64). Domníváme se, že je třeba rozlišovat rozumné, dalo by se říci „provizorní“ či „časově omezené“ zjednodušování výkladu, vněmž se počáteční, elementární instrukce se stoupající úrovní komunikační kompetence jinojazyčného mluvčího dále doplňuje aupřesňuje, od pouček svou podstatou defektních, zavádějících. Vučebnicích češtiny pro cizince při výkladu slovesného vidu např.zpravidla figuruje mylné, na první pohled lákavé, avšak následně obtížně odnaučitelné tvrzení, že se vpřípadě opakování děje užívá sloveso nedokonavé, je-li děj „jednorázový“, realizovaný pouze jednou, uplatní se sloveso dokonavé. Takové poučení je problémové, izavršený děj, resp.jeho výsledek se může opakovat: Každý den si kupuju / si koupím ty noviny. 5 KPROBLÉMOVÝM PŘÍPADŮM POPISU GRAMATIKY VUČEBNICÍCH AKJEJICH ŘEŠENÍ Vycházíme zpremisy ověřené mnohaletou vyučovací praxí češtiny pro cizince, že náležitá znalost mluvnického systému cílového jazyka, resp. dovednost ho využívat kprodukování adekvátních výpovědí působících dojmem autentičnosti, přirozenosti, sehrává při nabývání znalosti jinojazyčného kódu významnou anezastupitelnou roli:24 daný proces nejen umožňuje, ale také urychluje aupevňuje (Hrdlička, 2012b). Mluvnici cílového jazyka chápeme nikoliv jako (samoúčelný) cíl studia, nýbrž jako účelný prostředek, který účinně napomáhá náležitému osvojení jinojazyčného kódu (Hrdlička, 2009). Spíše než otradiční výuce gramatiky tedy uvažujeme ogramatikalizované prezentaci cílového jazyka, vníž má poučení omluvnickém systému povahu doprovodného komentáře (Hrdlička, 2012b). Za optimální pokládáme dosažení takového stadia, kdy umluvčího dojde kvytvoření automatismů, ke spontánnímu či spíše nevědomému (neuvědomovanému) užívání mluvnice příslušného cizího jazyka. Nerodilý mluvčí se soustřeďuje pouze na propoziční obsah sdělení, nikoliv už na způsob jeho formální (gramatické) realizace (Hrdlička, vtisku). Této významné roli mluvnice by měla odpovídat kvalita jejího zpracování vučebních materiálech češtiny pro cizince. Není tomu tak ve všech případech, což pokládáme za nežádoucí. Máme-li při popisu avýkladu mluvnice českého jazyka vučebnicích na mysli různá pochybení aproblémové případy, můžeme je rozdělit do tří základních skupin (srov.Hrdlička, 2009). 1. Mnohdy dochází kzásadnímu nepoměru mezi pozorností věnovanou dimenzi jazykové (formální) ařečové (funkční, komunikační), ato nezřídka do takové míry, 24 Jsou ovšem známy ipřístupy opačné, nesouhlasné, ato jak vzahraničí, tak unás. Krashen (1981) pokládá dva základní způsoby nabývání znalosti jazykového kódu, učení se aosvojování, za neslučitelné, zastoupení gramatiky vprocesu učení se cizímu jazyku ve školním prostředí hodnotí jako škodlivé. OPEN ACCESS