„Politická žena“ premiéra. Vztah Harolda Wilsona a Marcii Williamsové

„Politická žena“ premiéra Vztah Harolda Wilsona aMarcii Williamsové Ondřej Šmigol ÚVOD Výzkum politických dějin, zvláště demokratických států, se často zaměřuje na čelné představitele epochy, na premiéry, ministry, vůdce opozice, poslance adalší. Přesto existuje určitý druh člověka, který se ve výkladech poltických dějin vyskytuje často pouze okrajově. Jedná se oporadce. Přestože mnohdy mívají nesmírný vliv, mají neustálou pozornost lidí, kteří rozhodují, fakt, že často jsou mimo zájem médií anevystupují na veřejnosti, vede knedocenění jejich vlivu, přestože mohou vlivem konkurovat nejmocnějším ministrům. Jedním znejznámějších poradců anejvlivnějších lidí britských poválečných dějin byla Marcia Williamsová, dlouhodobá spolupracovnice britského premiéra Harolda Wilsona, později známá jako lady Falkenderová. Její příklad perfektně ukazuje moc, jakou mohou poradci mít nad zvolenými politiky. Vliv Marcii Williamsové byl vmnohém pozitivní, dokázala Harolda Wilsona nasměrovat správným směrem, říci mu do očí, co nikdo jiný nedokázal, dostat zněj to nejlepší. Zároveň však její osoba ukazuje problém nikým nevolených anekontrolovaných poradců. Především vprůběhu druhé vlády Harolda Wilsona osobní problémy Williamsové paralyzovaly úřad premiéra, který se ocitl vchaosu. Stala se výstrahou vbritské politice, kam až poradci mohou zajít. Od doby, kdy Harold Wilson rezignoval, se britští novináři, politologové ahistorici dohadují, jaký byl reálný vliv Williamsové na premiéra? Jak si nad ním udržovala moc? Nakolik ovlivňovala politiku vlády? Na tyto otázky se bude snažit odpovědět itento článek. Během svého života Marcia Williamsová požívala tři příjmení. Rozená byla Fieldsová, nejznámější je její druhé příjmení Williamsová, podle jejího manžela, se kterým se rozvedla, příjmení si však ponechala. Posledním jménem je lady Falkenderová, které používala poté, co se stala baronkou. Tento článek bude většinou používat označení Williamsová, ale pokud se bude odkazovat kudálostem, které se staly až po udělení titulu, bude používat jméno lady Falkenderová, jak je britským zvykem. Když vroce 1976 Harold Wilson opouštěl úřad ministerského předsedy Velké Británie, bylo jasné, že odkaz bude velmi rozporuplný. Na jednu stranu předsedal zemi všedesátých letech, kdy ekonomika rostla, společnost byla plná optimismu, LonOPEN ACCESS 56 DVACÁTÉ STOLETÍ 2/2017 dýn se stal centrem kultury akvětinové děti vše halily do dýmu bezstarostnosti. Na druhou stranu se zapsal do podvědomí jako bezskrupulózní politický machinátor, schopný říci cokoliv, aby přilákal voliče, premiér, který dosáhl jen málo dlouhodobých úspěchů, jež by se daly zapsat přímo na vrub jeho vlády. Pro některé, především jeho osobní přívržence, jeho selhání mělo jasnou příčinu, jeho dlouhodobou tajemnici, spolupracovnici aporadkyni Marcii Williamsovou, později známou jako lady Falkender. „Pane Hainesi, on [Wilson] nevejde do historie jako jeden zvelkých premiérů, nebýt ale té ženské, vešel by do dějin jako ten největší,“1 řekl lord Goodman, osobní právník apřítel Wilsona, Joe Hainesovi, tiskovému mluvčímu premiéra, krátce poté, co Wilson rezignoval. Objektivní posouzení role Marcii Williamsové je dosti složité. Dva hlavní zdroje, které popisují vnitřní fungování úřadu premiéra, jsou memoáry právě Joea Hainese adeníky Bernarda Donoughue, ředitele Oddělení pro politiku při čísle deset (Number 10 Policy Unit), sboru poradců premiéra. Problém stěmito zdroji je, že Donoughue iHaines byli otevřeně nepřátelští vůči Williamsové anastoupili kWilsonovi až vpozdějších letech, tedy minuli léta, kdy vliv Williamsové, jak se shodují ijejí kritici, byl jednoznačně pozitivní. Memoáry samotné Williamsové se vyhýbají veškerým kontroverzím akreslí idylický obrázek fungování úřadu premiéra, kde si všichni pomáhali aměli se rádi. Jsou také podivuhodně nudné. Což uženy, která byla známá svou inteligencí, intelektem, břitkým jazykem, štípavým humorem aschopností říci komukoliv, co si oněm opravu myslí, překvapuje. Memoáry samotného Wilsona se tématu vztahů sjeho poradci taktéž příliš nevyjadřují. Přesto historici aWilsonovi životopisci zvelké části akceptují Hainesovo vyjádření, že „jakékoliv budoucí posouzení role Harolda Wilsona jako premiéra alídra opozice bude nekompletní, pokud plně nepochopí plný rozsah jejího vlivu“.2 PRVNÍ OBDOBÍ VOPOZICI Marcia Williamsová se narodila vroce 1932 do rodiny northamptonshireského stavbaře Harryho Fieldse, chodila na místní grammar school, britskou obdobu gymnázia. Ikdyž podle všeho její rodiče byli konzervativci, sama se prohlásila za socialistku aodjela studovat do Londýna na Queen Mary’s College. Přestože by se nejspíš dostala na Oxford nebo Cambridge, rozhodla se pro Londýn, aby byla co nejblíže politickému dění. Během studií vedla univerzitní labouristický klub, zamilovala se do předsedy konzervativního klubu Eda Williamse apozději so ho vzala.3 Avšak poté, co Ed odjel do Kanady za prací, se jejich manželství rozpadlo. Jeho jméno, pod kterým se stala známá, si však— jak již bylo řečeno— ponechala. 1 DONOUGHUE, Bernard, Downing Street Dairy: With Harold Wilson in No.10, London 2005, s.15. 2 HAINES, Joe, Politics of Power, Sevenoaks 1977, s.157. 3 PIMLOTT, Ben, Harold Wilson, London 1992, s.200. OPEN ACCESS OnDřEj ŠMigOL 57 Při stěhování do Londýna byl od začátku její plán nastoupit do centrály Labouristické strany, známé jako Transport House, podle budovy kde sídlila. Transport House bombardovala dopisy adoufala, že ji přijmou.4 Nakonec za své přijetí do sídla Labouristické strany vděčila Jimu Callaghanovi, který měl projev pro labouristický klub na její univerzitě, aona upoutala jeho pozornost. Callaghan ji doporučil pro Transport House, kde nastoupila jako sekretářka uMorgana Phillipse, generálního tajemníka Labouristické strany.5 Tehdy přišla nepřímo poprvé do kontaktu sHaroldem Wilsonem. Právě probíhal boj mezi dvěma křídly Labour Party oreorganizaci strany. Pravé křídlo, které ovládalo Transport House ado kterého patřil iMorgan Phillips, vytrvale sabotovalo snahy levého křídla oreorganizaci, jejímž hlavním představitelem byl Harold Wilson. Williamsová se považovala za podporovatelku levého křídla avytrvale psala Wilsonovi anonymní dopisy, kde ho varovala před machinacemi Transport House. Wilson však jejích rad nedbal asouboj prohrál.6 Vdruhé polovině roku 1956 se setkali poprvé osobně. Existují otom ale dvě odlišné verze. První vyprávěl sám Wilson. Když se jednou vracel sparlamentu, spatřil Wil liamsovou, jak stojí na autobusové zastávce. Poznal ji jako sekretářku zTransport House anabídl jí, že ji sveze domů. Joe Haines pokládá tuto verzi za méně pravděpodobnou, neboť šance, že by Wilson poznal jednu zmnoha sekretářek ze stranického ústředí, ještě zjedoucího auta, je mizivá.7 Druhá verze, kterou uváděla Williamsová ajiž uvedl vknize Wilsonův životopisec Ben Pimlott, uvádí, že se poprvé setkali na večeři, kterou uspořádala Labour Party při příležitosti návštěvy Chruščova aBulganina ve Velké Británii. Williamsová byla přítomna jako zapisovatelka. Wilson jí po večeři nabídl, že ji sveze domů.8 Ať to bylo jakkoliv, Williamsová evidentně na Wilsona zapůsobila. Když na podzim 1956 Wilsonova sekretářka otěhotněla, nabídl uvolněné místo právě Williamsové.9 Tak začala její kariéra uHarolda Wilsona, která měla trvat až do konce jeho politického života apoté vmenší míře ido konce jeho reálného života. Harold Wilson byl jeden znejperspektivnějších politiků Labouristické strany. Narodil se vroce 1916 vYorkshireu. Na škole exceloval apřijetí na Oxford pro něj bylo samozřejmostí. Na univerzitě pokračoval ve své výjimečnosti, dostal nejlepší známky ve finálních testech avjednadvaceti se stal jedním znejmladších univerzitních donů [označení pro vyučujícího na univerzitách vOxfordu aCambridgi] vhistorii univerzity.10 Zároveň se začal hluboce zajímat opolitiku astal se členem Labouristické strany. Vroce 1940 si vzal svoji manželku Mary. Zdá se, že Mary nejevila opolitiku pražádný zájem apozdější život na veřejné scéně jí děsil. Když si brala Wilsona, doufala 4 Tamtéž. 5 ZIEGLER, Philip, Wilson: The Authorised Life of Lord Wilson of Rievaulx, London 1993, s.120. 6 Tamtéž, s.121. 7 HAINES, Joe, Glimmers of Twilight: Harold Wilson in Decline, London 2004, s.13. 8 PIMLOTT, B., c. d., s.199. 9 ZIEGLER, P., c. d., s.121. 10 MOORE, Peter G., Orbituary: Harold Wilson 1916–95, in: Journal of the Royal Statistical Society. Series A(Statistics in Society), Vol.159, No.1 (1996), s.165–173. OPEN ACCESS 58 DVACÁTÉ STOLETÍ 2/2017 vklidný život vuniverzitním městečku jako manželka hvězdného intelektuála. Wilson však potřeboval někoho, ským mohl neustále probírat politickou situaci, řešit nejnovější politické drby apletichařit. Takového člověka našel právě vMarcii Williamsové, která je často označována za jeho „politickou ženu“.11 Wilson byl zvolen do parlamentu vroce 1945 avroce 1947 se stal prezidentem představenstva obchodu (President of the Board of Trade) čili britským ministrem obchodu ačlenem kabinetu. Během svého působení si získal popularitu masivním rušením vládních regulací zavedených jako válečná opatření.12 Tím zůstal do roku 1951, kdy Labour Party prohrála volby.13 Ve chvíli, kdy potkal Marcii Williamsovou, jeho kariéra uvízla na mrtvém bodě. Wilson tíhnul klevému křídlu Labouristické strany, nicméně se pokoušel manévrovat mezi oběma křídly. Pravému křídlu, které Labour Party tehdy ovládalo, se nezavděčil alevé křídlo se na něj dívalo podezřívavě.14 Williamsová později často tvrdila, že to ona „vytvořila“ Harolda Wilsona, že bez ní by se nikdy nestal premiérem.15 Mnozí sní souhlasili, například novinář James Margach tvrdil: „Velmi pochybuji, že by se Harold Wilson kdy stal stranickým lídrem nebýt ambiciózního strkání, které poskytla paní Williamsová.“16 Tyto výroky musíme brát jako nadsázku. Harold Wilson, vysoce inteligentní muž, skvělý politický stratég, nejmladší don akabinetní ministr 20.století měl jistě dostatek vlastních zkušeností, aby dosáhl nejvyšší politické mety. Avšak pomoc Marcii Williamsové byla vtomto naprosto klíčová. Williamsová— jako původní zaměstnankyně Transport House— měla mnohem lepší přehled ozákulisních jednáních, drobných půtkách avztazích vLabouristické straně. Také jako mladší, aještě nedávno řadová členka strany, měla mnohem lepší představu otom, co si myslí achce většina členů. Byla tedy schopná udělovat Wilsonovi dobré rady adirigovat ho skrze kuloáry moci Labouristické strany.17 Dalším velkým Wilsonovým problémem byla jistá letargie. Ikdyž měl ambice stát se lídrem strany, často upadal do nic nedělání alenosti. Měl problémy dotáhnout své intriky do konce. Byla to právě Williamsová, kdo ho dokázal vyburcovat kakci, probudit vněm ambice adohnat ho kboji okřeslo lídra strany. Což bylo možná složitější než se stát poté premiérem. Zorientovat se ve frakčních bojích uvnitř Labour party vyžadovalo úplně jiné schopnosti než vést volební kampaň proti toryům.18 Díky vlivu Williamsové se Wilson vroce 1960— po smrti Aneurina Bevana— stal hlavní posta11 SANDBROOK, Dominic, White Heat: AHistory of Britian in the Swinging Sixties, London 2006, s.38. 12 IRVING, Henry, The Birth of aPolitician: Harold Wilson and the Bonfires of Controls, 1948–9, in: 20 Century British History (2014) 25 (1): s.87–107. 13 MOORE, P. G., c. d., s.168. 14 HEPTONSTALL, Geoffrey, Britain’s Forgotten Prime Minister: Harold Wilson, in: Contemporary Review, June, 2012, Vol.294, Iss.1705, s.187. 15 HAINES, J., Politics…, s.161–162. 16 ZIEGLER, P., c. d., s.121. 17 Tamtéž, s.182. 18 HAINES, J., Politics…, s.161–162. OPEN ACCESS OnDřEj ŠMigOL 59 vou levého křídla Labouristické strany apo nečekané smrti stranického lídra Hugha Gaitskella se stal hlavou celého labouristického hnutí.19 Marcia Williamsová se rychle stala něčím víc než obyčejnou sekretářkou. Řídila jeho denní rozvrh, kontrolovala přístup kněmu, byla jeho šéfporadkyní, starala se ojeho finance, Wilson se stal na ní do velké míry závislý. PRVNÍ VLÁDA HAROLDA WILSONA Vroce 1964 Labouristická strana vyhrála volby aHarold Wilson se stal premiérem. Jistou zásluhu na tom měla iWilliamsová, která byla jednou zhlavních šéfů kampaně. Novinář Anthony Howard vzpomínal, že „kampaň ve skutečnosti řídili dva lidé, Harold Wilson aMarcia Williamsová“.20 Byl prvním britským ministerským předsedou, který si ssebou do úřadu přivedl velkou skupinu lidí aporadců, kteří nebyli součástí státní správy. Do jisté míry to byla nutnost. Labour Party se dostala kmoci po třinácti letech nepřetržité vlády konzervativců. Wilson ve státní správě takřka nikoho neznal anevěděl, jestli jim může věřit. To byl rozdíl od předchozího labouristického premiére Clementa Attleeho, který byl vicepremiérem ve válečném kabinetu Winstona Churchilla ase státní správou byl tedy dobře obeznámen.21 Státním úředníkům se přirozeně nelíbilo, že jiná skupina lidí si nárokuje pravomoci, které považovali za své. Skupina poradců astátních úředníku kolem premiéra se tedy takřka okamžitě ocitla votevřeném boji. Hlavní osobou, která tento boj vedla, se stala Marcia Williamsová. Zápas se vedl onejrůznější malichernosti, které ale vcelkovém součtu určovaly, kdo bude mít vúřadu premiéra rozhodující slovo. Jedním ztakových byl spor, jaký bude oficiální titul Williamsové. Vopozici se její funkce jmenovala „soukromá tajemnice lídra strany“ (Private Secretary to the Leader of the Party), jenže pozice „soukromý tajemník“ již vkanceláři existovala astátní správa argumentovala, že by bylo matoucí, kdyby se tímto titulem honosila iMarcia Wil liamsová apřitom zastávala úplně jinou funkci. Stejný případ byl istitulem „osobní tajemnice“ (Personal Secretary). Nakonec byl Williamsové přisouzen titul „politické aosobní tajemnice premiéra“ (Political and Personal Secretary to the Prime Minister).22 Svůj dlouhodobý boj nakonec vyhrála acelá státní správa se před ní třásla. Joe Haines vzpomínal, jak poté, co otěhotněla apřestala docházet do čísla deset, byla cítit mezi mandariny velká úleva aryzí radost, že se jí na chvíli zbavili.23 Zdlouhodobého hlediska však vykonala Williamsové velkou službu nejen Wilsonovi, ale ivšem bu19 HEPPELL, Timothy, The Labour Party Leadership Election of 1963: Explaining the Unexpected Election of Harold Wilson, in: Contemporary British History, Vol.24, No.2, June 2010, s.151–171. 20 SANDBROOK, D., White Heat…, s.14. 21 BLICK, Andrew, Harold Wilson, Labour and the Machinery of Government, Contemporary British History, 20:3, 2006. 22 FALKENDER, Marcia, Downing Street in Perspective, London 1983, s.88. 23 HAINES, J., Glimmers…, s.11. OPEN ACCESS 60 DVACÁTÉ STOLETÍ 2/2017 doucím premiérům. Týmy poradců mimo státní službu se staly samozřejmostí adalší premiéři se mohli spolehnout na lidi, kterým věřili, ane na nevolené úředníky. Na nepřátelství, které muselo panovat mezi Williamsovou astátní službou, poukazuje ito, že se vosmdesátých letech stala poradkyní kultovního britského seriálu Jistě, pane ministře/premiére. Seriál, který čerpal izjejích zkušeností, zobrazuje státní správu jako obstrukční ado sebe zahleděnou síť „chlapců, kteří spolu mluví“ ashlíží na všechny ostatní.24 Ve vládě se moc Williamsové ještě znásobila. Mohla zamezit přístup kpremiérovi komukoliv svýjimkou kabinetních ministrů. Měla velký vliv na jeho personální politiku. Řídila jeho denní režim asloužila jako spojka se stranou. Kromě toho, že si zachovala vpodstatě stejnou funkci, jakou měla vopozici, šéfporadce Harolda Wilsona, stala se rovněž neoficiální hlavou toho, čemu se začalo říkat „kabinet vkuchyni“ (kitchen cabinet). Jednalo se oneformální sdružení poradců Harolda Wilsona, některých ministrů amladých poslanců. Ikdyž byl „kabinet vkuchyni“ občas démonizován jako alternativní centrum moci oproti volenému kabinetu ministrů, ve skutečnosti se jednalo spíše omyšlenkový trust, kde si mohli poradci Harolda Wilsona volně vyměňovat nápady, drby, informace anázory. Jako neformální fórum pro výměnu názorů byl „kabinet vkuchyni“ rozhodně důležitý ajeho nápady mohly ovlivnit premiéra, ale mocí se regulérnímu kabinetu rozhodně nemohl rovnat. Přes své jméno se „kabinet vkuchyní“ (jméno bylo přeneseno zUSA, kde bylo poprvé použito ve třicátých letech 20.století pro skupinu poradců prezidenta Jacksona, která se opravdu scházela kuchyni) se nejčastěji scházel vkanceláři Williamsové. Počet členů velmi kolísal astejně nic jako oficiální členství neexistovalo, takže se jen těžko určuje, kdo do něj patřil. Častými členy však byli Thomas Balogh, ekonom zBalliol College vOxfordu, Trevor Lloyd-Hughes, tiskový tajemník premiéra, Gerald Kaufman, pozdější poslanec, Andrew Graham, další ekonom zOxfordu, John Allen, výzkumník zTransport House, George Wigg, veterán Labour Party, aposlanci Harold Davies aJudith Hartová. Mezi občasné návštěvníky dýchánků uWilliamsové rovněž patřili ministři Tony Benn, Barbara Castleová, Richard Crossman aPeter Shore.25 Wilson občas zavítal, aby promluvil se svými nejbližšími poradci, ale většinou se setkání odehrávala bez jeho účasti. Podle jednoho státního úředníka se atmosféra schůzek „blížila univerzitní koleji, kde se moderní don schází schytřejšími bakaláři“.26 Dne 1. ledna 1969 nastoupil Joe Haines do úřadu premiéra jako zástupce Lloyda- -Hughese avroce 1969 přebral jeho pozici tiskového tajemníka. Ironicky ho na místo nejspíše doporučila Marcia Williamsová, jejímž hlavním kritikem se později stal. Nicméně ion uznává, že tehdy byla pro kancelář velkým přínosem, nemohl ji než obdivovat: „Po nějaký čas byl můj obdiv pro její naprostý mozkový výkon značný, takřka nepodmínečný.“27 Zpočátku zkazkám, jaké oní kolovaly, především mezi státními 24 Comedy Connections, 2. díl, 6. série, vysíláno 25. července 2005 na BBC One. 25 PIMLOTT, B., c. d., s.338. 26 Tamtéž, s.341. 27 HAINES, J., Politics…, s.165–166. OPEN ACCESS OnDřEj ŠMigOL 61 úředníky, například že šikanovala „holky ze zahradního pokoje“, jak se říkalo písařkám včísle deset, nepřikládal velkou váhu.28 Poprvé prý spatřil Williamsovou tak, jak ji znali ostatní během labouristické stranické konference vroce 1969. Během diskuse nad připravovanou premiérskou řečí, kterou měl Wilson přednést další den, se vmístnosti mocně kouřilo. Harold Wilson aTonny Benn bafali ze svých dýmek azbytek mužů vychutnával doutníky. Zničehonic prý Marcia Williamsová vybuchla vzteky, začala nadávat na kouř, který ji škrábal vkrku, následně zkritizovala všechny avšechno, ale především připravovanou řeč apremiéra, ohlásila, že jede domů, což také udělala aodjela zpět do Londýna.29 Je to ukázka toho, jak pravidelně probíhala diskuse mezi Wilsonem aWilliamsovou. Velmi často se stávalo, že Williamsová na Wilsona řvala, tropila scény, vyhrožovala aponižovala Wilsona. Vjejich konfrontacích byly jejich role často obráceny. Zdálo se, že Williamsová vystupovala zpozice moci aWilson tiše přijímal výbuch hněvu. To přirozeně šokovalo všechny, kteří toho mohli být svědky, zvláště státní správu, pro kterou bylo nepředstavitelné, že by na předsedu vlády mohl někdo zvýšit hlas.30 Příkladem její drtivé upřímnosti je výměna mezi ní aWilsonem ohledně návrhu dopisu zministerstva zahraničí. „Tato verze je strašlivá. Přikládám novou verzi, kterou jsem nadiktoval,“ napsal Wilson. „Ta verze není strašlivá. Tvoje je. Neschvaluji novou verzi, jelikož je buď bezobsažná, nebo stejná jako dřívější verze.“31 Lidé, kteří byli svědky těchto bouřlivých výměn, nicméně uznávají, že její rady byly téměř vždy přesné anápomocné. Jak vzpomínal Geoffrey Goodman: „Příliš často se Wilson spoléhal na whitehallské klepy, které usilovně sbírali akjeho uším donášeli George Wigg avýznamněji Marcia Williamsová. Přesto nemám pochyby, že mnoho ztoho, co paní Williamsová tehdy pochytila, bylo velmi blízko pravdě. Její politické antény byly pozoruhodné ajejím zdrojům se nemohlo nic rovnat…“32 Problém nebyl sobsahem jejích rad, ale formou, jakou je podávala. Také se zdá, že během prvního volebního období se dokázala ještě hlídat aveřejných konfrontací nebylo tolik. To se změnilo poté, co Labouristická strana prohrála vroce 1974 volby. DRUHÉ OBDOBÍ VOPOZICI Léta vopozici rozhodně neprospěla hladkému fungování kanceláře Harolda Wilsona. Válka mezi Joem Hainesem aMarcií Williamsovou se rozhořela naplno, což mohlo jen uškodit práci lídra opozice. Po volbách měla Williamsová krátké zaváhání, zda chce naplno pokračovat vpolitické práci. Nabídla Hainesovi, aby se stal ředitelem Wilsonovy 28 HAINES, J., Glimmers…, s.11. 29 HAINES, J., Politics…, s.168. 30 PIMLOTT, B., c. d., s.205. 31 ZIEGLER, P., c. d., s.181. 32 GOODMAN, Geoffrey, From Bevan to Blair, Fifty Years Reporting from the Political Frontline, London 2003, s. 133. OPEN ACCESS 62 DVACÁTÉ STOLETÍ 2/2017 kanceláře astaral se ojejí chod. Další den však již řídila vše ona atvářila se, jako by její nabídka nikdy neexistovala.33 Právě zdoby opozice pochází řada historek ochování Williamsové vmemoárech Hainese. Na tyto příběhy je potřeba hledět kriticky, neboť jak Haines sám přiznává, nejsou objektivní. Většinou jsou tyto historky tak neuvěřitelné, že si je Haines celé nemohl vymyslet, ikdyž si je mohl samozřejmě přikrášlit. Také většinou je potvrzuje ve svých denících Bernard Donaughue, který je ale vmnoha případech získal od Hainese. To znamená, že pokud Haines lhal, činil tak přes třicet let bez toho, že by pozměnil svou výpověď, čemuž se nechce věřit. Jeden zpříběhů, spíše komický, který však dobře ilustruje vzrůstající drzost Williamsové, nastal, když Wilson zavolal Williamsové uprostřed noci avzbudil ji. Sice otravné, ale očekávatelné upremiéra jedné znejmocnějších zemí na světě. Williamsová počkala hodinu apoté mu zavolala zpět, „aby zjistil, jak se mu to líbí“.34 Další neuvěřitelnou událostí bylo, když Williamsová odmítla vydat osobní dokumenty Harolda Wilsona, které měla usebe, poté, co Labour Party prohrála volby. Nakonec se Harold Wilson za pomoci jejího bratra Tonyho Fieldse vloupal do její garáže adokumenty ukradl zpět.35 Sjejím bratrem se váže ještě jedna příhoda. Tony Field se ženil se ženou, kterou Williamsová neschvalovala. Na svatbu letěla Williamsová soukromým letadlem společně sWilsonovými, kteří byli rovněž pozvaní. Na místě Williamsová řekla bratrovi: „Dobře sis to zařídil, ode mě nic nedostaneš,“36 aodletěla zpět do Londýna, bez Wilsonových. VLondýně si spletla východy azamířila na mezinárodní přílety, kde po ní vyžadovali pas, který neměla. Nakonec pro ni musel přijet vlakem Harold Wilson azaručit se za ni. Později její bratr nemohl najít pasy aletenky na svatební cestu. Přesvědčen, že je Williamsová ukradla, zavolal na svoji sestru policii. Williamsová letenky ipasy klidně předala, tvrdíc že je pouze uschovala.37 Během let vopozici Wilson najmul dva ředitele kanceláře, již oba byli nucení odejít kvůli Williamsové. Prvním byl její bratr Tony Field, který se odmítl podřídit svojí sestře apo několika měsících podal výpověď, jelikož sní nebyl schopen spolupracovat. Druhým byl Ken Peay, úspěšný podnikatel, který nabídl své služby Wilsonovi zadarmo. Podle Hainese se stal nelepším manažerem, kterého kancelář kdy měla. „Byl účinným řešitelem problémů anemilosrdným hledačem řešení.“38 Jedním řešením, které nalezl, bylo vyhodit Marcii Williamsovou, kterou začal považovat za jeden zhlavních problémů Wilsonovy kanceláře. Postavil lídra opozice před ultimátum, buď půjde ona, nebo on. Odešel Peay.39 Zároveň Williamsová přišla ojednu zjejích největších předností. Během let vopozici přestala docházet do kanceláře apracovala čím dál více zdomova. Tím ztratila 33 HAINES, J., Glimmers…, s.33. 34 HAINES, J., Politics…, s.177. 35 HAINES, J., Glimmers…, s.140. 36 Tamtéž, s.65–67. 37 Tamtéž. 38 Tamtéž. 39 Tamtéž. OPEN ACCESS OnDřEj ŠMigOL 63 kontakt na řadové poslance ačlenskou základnu anemohla tedy již udělovat dobré rady Wilsonovi, jak si vést ve vnitrostranických půtkách.40 Přesto všechno její vliv na Wilsona afungování jeho týmu byl stále pozitivní. Jak uznává iHaines: „Jakékoliv hodnocení napsané, řekněme, na konci února 1974, nemohlo být celé špatné.“41 Premiér Heath vyhlásil volby na únor 1974, poté co horníci vyhlásili stávku proti konzervativní vládě. Volební kampaň vroce 1974 byla asi poslední příležitostí, kdy Wilsonův tým dokázal pracovat dohromady atáhnout za jeden provaz. Do týmu přibyl taktéž nový člen, Bernard Donaughue, původně vyučující na London School of Economics. „Pro všechny znás, včetně Marcii, to znamenalo patnáctihodinový den, ale obnovená, vtomto případě dočasná, sounáležitost byla ukována mezi námi, což ztoho učinilo nejen snesitelné období, ale příjemné,“42 napsal okampani Haines. Williamsová sním souhlasí: „Ty večery [během volební kampaně— pozn.O.Š.] byly nejlepšími částmi dne. My tři, já, Joe aBernard, jsme se hodně smáli— já sama jsem si to rozhodně více užívala než předešlé volební kampaně, kterých jsem se účastnila.“43 DRUHÁ VLÁDA HAROLDA WILSONA Tato idyla dlouho nevydržela. Je to právě druhá vláda Harolda Wilsona, během které Williamsová získala pověst nezvladatelné fúrie, která svými výbuchy hněvu ahysterickými záchvaty paralyzuje vládu. Ztohoto období rovněž pochází nejvíce historek ojejím naprosto šíleném chování. Často volala Wilsonovi na oficiální recepce, summity ajednání, aby sním řešila krizi doma, často pouze imaginární. Večeře na britské ambasádě vPaříží, při příležitosti státní návštěvy Wilsona ve Francii, byla jednou pozdržena o40 minut, neboť premiér telefonoval se svou tajemnicí.44 Zároveň za dva roky druhé vlády Harolda Wilsona vzniklo kolem Williamsové několik skandálů, které způsobily vládě těžkosti. Knim Wilson však často přispěl svým rozhodnutím bránit Williamsovou za každých okolností. První velkou kauzou byl „skandál spozemkovými spekulacemi“ (Land deal scandal). Bratr Williamsové byl vzděláním geolog. Všedesátých letech koupil pozemky shaldami poblíž Wigamu. Jeho plán byl haldy těžit aprodávat jako surovinu na opravy cest. Když na začátku sedmdesátých let haldy vytěžil, začal se rozhlížet, co spozemky dále. Ozvalo se mu několik nadějných kupců. Nakonec se dohodl sReginaldem Milhenchem. Jenže se ukázalo, že je to podvodník. Podařilo se mu obstarat hlavičkový papír zčísla deset azfalšovat dopis od premiéra, kde Harold Wilson měl vyjadřovat celému podniku podporu. Rovněž partnery ve firmě Tonyho Fieldse byly jeho sestry, jež obě dvě pracovaly pro premiéra. Peggy Fieldsová byla osobní tajemnicí 40 HAINES, J., Politics…, s.177. 41 Tamtéž, s.186. 42 Tamtéž, s.191. 43 FALKENDER, M., c. d., s.66. 44 HAINES, J., Glimmers…, s. xv. OPEN ACCESS 70 DVACÁTÉ STOLETÍ 2/2017 gramu, financí přístupu audílení pozornosti předsedy vlády zní dělaly velmi mocnou osobu. Vpočátcích její kontribuce byla rozhodně pozitivní. Dokázala letargického aspíše spokojeného Wilsona vyburcovat kboji, takže se nakonec stal lídrem Labouristické strany aposléze premiérem. Byla mu věrnou průvodkyní arádkyní vbezlítostných stranických půtkách afrakčních bojích, které patřily ke koloritu labouristického hnutí. Její napojení na řadové členy aposlance bylo její největší předností. Ikdyž tvrzení, že bez ní by se Harold Wilson nestal premiérem, je nejspíš přehnané, je pravdou, že mu cestu na vrchol politiky velmi ulehčila. Taktéž vprvních letech Wilsonovy vlády byla velkým přínosem. Vedla válku se státní správou oto, kdo bude mít rozhodující vliv— stálá státní správa, nebo jmenovaní poradci. Její konečné vítězství znamenalo, že navrch získali poradci, čímž ulehčila život ibudoucím předsedům vlád, jelikož ti se mohli spolehnout na lidi, kterým věřili. Personální ipolitické rady vtomto období Williamsové bývaly dobré aprávem si vysloužila místo přední premiérské poradkyně ineoficiální vůdkyně „kabinetu vkuchyni“. Na její rady si nikdo nemohl stěžovat. Problémem byla spíše její osobnost. Snikým si „nebrala servítky“, měla ve zvyku říkat to, co si myslí, ač to mohlo být považováno za drzé či hrubé. Williamsová často řvala ina premiéra aměla sklon khysterickým výlevům. Tyto její vlastnosti vedly ktomu, že si vytvořila mnoho nepřátel. Vletech 1970–1974, kdy se labouristé ocitli vopozici, přestala docházet do kanceláře astále více pracovala zdomova. Důsledkem toho ztratila kontakty sřadovými poslanci ičleny Labouristické strany ajejí schopnost udílet dobré rady se velmi zmenšila. Taktéž její chování se čím dál častěji dostávalo za hranu únosnosti. Přesto, pokud bychom hodnotili její přínos do roku 1974, převažovaly by pozitivní aspekty. Během druhé Wilsonovy vlády však začaly narůstat problémy spojené sní acelkově poškodily jak její odkaz, tak odkaz premiéra Wilsona. Její nepřátelství sdalšími dvěma klíčovými poradci předsedy vlády, sJoem Hainesem aBernardem Donoughuem, vedlo ktakřka paralýze premiérské kanceláře. To rozhodně přispělo kneefektivitě Wilsonovy druhé vlády, jelikož místo toho, aby premiér řešil problémy země, musel neustále urovnávat půtky mezi jeho podřízenými. Stímto obdobím jsou spojeny itři velké skandály, které ubraly na reputaci Williamsové iWilsona. Prvním byl skandál ohledně pozemkových spekulací, ve kterém figuroval bratr Williamsové. Nepřátelsky naladěný tisk ařada nešťastných rozhodnutí vedla ktomu, že se do skandálu zamotal jak premiér, tak jeho poradkyně. Nakonec se ukázalo, že se nikdo ničeho protizákonného nedopustil. Pocit selhání anepřátelství mezi Wilsonem abritským tiskem však zůstal. To pravděpodobně vedlo kdruhému skandálu. Zřejmě ve snaze se tisku pomstít aodměnit Williamsovou za prožité utrpení, se Wilson rozhodl ji povýšit do šlechtického stavu. Proti tomu protestovali jeho poradci, státní správa, lordi iBuckinghamský palác. Přes přání všech Wilson udělil Williamsové baronský titul aučinil zní lady Falkenderovou. Bouře vtisku byla obrovská. Posledním azřejmě největším skandálem byla aféra takzvaného „levandulového seznamu“. Jednalo se olistinu vyznamenání, která Wilson udělil při příležitosti své rezignace. Na seznamu se nacházela jména řady lidí, kteří osobně nesloužili premiérovi ani neměli nic společného sLabouristickou stranou, což představovalo hlediska OPEN ACCESS OnDřEj ŠMigOL 71 pro dvě kategorie lidí tradičně odměňovaných odstupujícími premiéry. Brzy se objevily zkazky, že tato jména dodala na seznam lady Falkenderová, jelikož většina znich byla na ni nějak napojená. Je velmi pravděpodobné, že baronka přispěla několika jmény na seznam, jak naznačují svědectví několika lidí kolem premiéra. Nicméně konečnou politickou odpovědnost za seznam měl Wilson. Tato kauza trvale poškodila odkaz apověst premiéra. Mnoho lidí se snažilo dopátrat odpovědi na otázku: Jak si lady Falkenderová udržovala moc nad Wilsonem? Vpodstatě existují tři možnosti. Zaprvé lady Falkenderová dokázala vyvinout na premiéra tlak pouze silou své osobnosti. Zadruhé Wilson abaronka spolu měli poměr, který poté ona využívala kjeho ovládnutí. Poslední verze pracuje stím, že lady Falkenderová měla na starost Wilsonovy finance atím imožnost ho zamotat do pochybných transakcí, které poté mohla využít kjeho ovládnutí. Pro verze dvě atři neexistují žádné přímé důkazy, jenom klepy apomluvy. Nakonec je celkem jedno, jak baronka Falkenderová získala audržovala moc nad Wilsonem, důležité je, že tuto moc měla. Příběh Marcii Williamsové názorně ukazuje pozitiva inegativa působení poradců odpovědných pouze politikovi, který si je vybral. Jsou nezávislí na okolních tlacích, apokud mají jeho plnou důvěru, můžou mu udílet dobré adůležité, někdy však nepříjemné rady. Dokážou mu pomoci dosáhnout velkých úspěchů adostat zněj to nejlepší, starat se ooblasti, na které politik nemá talent či se oně nezajímá. Zároveň však tito nikým nevolení poradci mohou ovládnout svého nadřízeného do té míry, že se stanou přítěží. Hodnocení lady Falkenderové je tak velmi rozporuplné. Její přínos pro Wilsona apro Labouristickou stranu byl do roku 1970 amožná ido roku 1974 značný. Dokázala také vybojovat na zkostnatělé státní správě pravomoci pro politické poradce, čímž ulehčila fungování dalším vládám, jak labouristickým tak konzervativním. Poslední léta jejího působení však vymazala jakoukoliv pověst schopné, ale někdy přímé rádkyně. Obtočila jí legenda manipulativní ženy, jež skrze scény ařev ovládá premiéra aje schopna zněj dostat velké koncese. Baronka Falkenderová tak zůstává zářným ivarujícím příkladem britských politických dějin. ABSTRAKT „POLITICKÁ ŽENA“ PREMIÉRA VZTAH HAROLDA WILSONA AMARCII WILLIAMSOVÉ Marcia Williamsová, později známá jako lady Falkenderová, byla klíčovou poradkyní britského premiéra Harolda Wilsona. Začínala uněj jako sekretářka, postupně se vypracovala na jeho hlavní spolupracovnici. Během své kariéry byla pozitivním inegativním vlivem na předsedu vlády. Pomohla Wilsonovi se stát lídrem Labouristické strany apoté premiérem, byla mu věrnou rádkyní aředitelkou jeho kanceláře. Její osobnost však vedla ktomu, že se časem stala spíše přítěží. Zvláště během druhé vlády Harolda Wilsona, kdy se stala centrem několika skandálů, které poškodily jak její pověst, tak premiérův odkaz. Lady Falkenderová tak zůstává velmi kontroverzní osobou britských politických dějin. KLÍČOVÁ SLOVA Velká Británie; Harold Wilson; Marcia Williamsová; lady Falkenderová; Labouristická strana; političtí poradci OPEN ACCESS 72 DVACÁTÉ STOLETÍ 2/2017 ABSTRACT PRIME MINISTER’S “POLITICAL WIFE” THE RELATIONSHIP OF HAROLD WILSON AND MARCIA WILLIAMS Marcia Williams, later known as lady Falkender, was akey adviser to the British Prime Minister Harold Wilson. She began working for him as asecretary and over time became his main associate. During her career when she was both apositive and anegative influence on the Prime Minister. She helped Wilson to become the Labour Party leader and the Prime Minister, she was aloyal counsel and manager of his office. Her personality led to the fact, that over time she became aliability. Especially during second Wilson’s term in office, when she became acentre of several scandals, which damaged her reputation and Prime Minister’s legacy. Lady Falkender therefore remains acontroversial individual of the British political history. KEYWORDS Great Britain; Harold Wilson; Marcia Williams; Lady Falkender; Labour Party; political advisers Ondřej Šmigol Institute of World History, Faculty of Arts, Charles University [email protected] OPEN ACCESS