Provinilá mládež — trest nebo výchova a péče?

Provinilá mládež1— trest nebo výchova apéče?2 Pavla Kodymová (Univerzita Karlova) ABSTRAKT Příspěvek vznikl na základě historiografického výzkumu archivních materiálů scílem doplnit dějiny oboru sociální práce onáhled na podobu změn vtrestním soudnictví nad mládeží na přelomu 19.a20.století. Provedená historická sonda umožňuje náhled na dobu přechodu od trestu kvýchově se zaměřením na mládež se zdravotním postižením tak, jak byla diskutována pro veřejnost na stránkách odborně zaměřených periodik adeníků. KLÍČOVÁ SLOVA Sociální práce, dějiny, trestná činnost nezletilých ABSTRACT The article was created on the basis of historiographic research of archival materials with the aim of supplementing the history of the field of social work with an insight into the form of changes in criminal justice over young people at the turn of the 19th and 20th centuries. The conducted historical probe provides an insight into the period of transition from punishment to education with afocus on young people with disabilities, as was discussed for the public on the pages of specialized periodicals and dailies. KEYWORDS Social work, history, juvenile delinquency ÚVOD „Mladiství lupiči povalili malého syna Slovákova, který doma hlídal na zem, otevřeli si troubu avybravše sní peníze ajiné věcí prchli. Oba nezdarové jsou sice ku škole příslušní, ale po celý čas do školy nepřijdou. Jest žádoucno, aby za svůj zločin přísně potrestáni byli“ (Čech politický týdenník katolický 1879, 3). „Od r.1881–1905 se počet dětí pro zločin odsouzených zdvojnásobil. Jak dlouho vydržíme toto stoupání zločinnosti, když jediná tulačka, zlodějka apijačka Ada Jurková, zanechala statisticky zjištěné potomstvo 709 osob, znich bylo 106 nemanželských, 142 žebráků, 64 chovanců vchudobincích, 181 prostitutek, 75 zločinců a7 vrahů. Stát musil na tuto rodinu věnovati 6,090.000 K!“ (Zprávy (ochrana dítěte) 1913, 359). 1 Vsouladu spravidly historického výzkumu jsou následujícím textu použita některá slova či slovní spojení tak, jak jsou užívaná vanalyzovaných archivních materiálech. 2 Práce vznikla vrámci programu UK Progres č. Q15 snázvem „Životní dráhy, životní styly akvalita života zpohledu individuální adaptace avztahu aktérů ainstitucí“. OPEN ACCESS 24 FÓRUM SOCIÁLNÍ PRÁCE 2021 Na přelomu 19.a20.století usilují odborníci— zejména zoblasti práva, lékařství, psychologie apedagogiky— ozměnu vtrestání mladistvých. Na mládež páchající trestnou činnost, tzv.mladistvé zločince, se na našem území vté době vztahuje rakouské právo, které podrobuje mladistvé osoby trestnímu zákonu od dokonaného 10.roku (§237 tr. z.). Osoby nedospělé, tedy od dokonaného 10.do dokonaného 14.roku, které se dopustily zločinu, jsou trestány jen pro takzvaný přestupek nedospělým uzavřením na odděleném místě do 6 měsíců (§ 270 tr. z.). Za přečiny či přestupky se nedospělí netrestají soudně, ale jsou přenecháni tzv.kázni domácí nebo za zvláštních okolností policejnímu úřadu (Ottův slovník naučný 1909, 965). To znamená, že pokud spáchá dítě mezi 10.a14.rokem přečin nebo přestupek, není trestně odpovědné; pokud však spáchá čin, který by byl udospělého zločinem, pak je trestně odpovědné, ale tento čin se mu přičítá jen jako přestupek atrestáno je zvláštním trestem „uzavřením na odděleném místě“ (Kallab 1911, 422). Osoby starší 14 let podléhají trestu jako jiné dospělé osoby až na to, že věk až do 20.roku je okolností zmírňující trest (§ 46 a), aže osoby mladší 20 let nemohou být trestány smrtí (52 tr. Z.) (Ottův slovník naučný 1909, 965). Po 14.roce pak nastává dle platného práva dokonalá trestní odpovědnost amládí je jen polehčující okolností, vylučující použití trestu smrti adoživotního žaláře azdůvodňující zmírnění ijiných trestů (Kallab 1911, 422). Navrhovaná změna je vduchu vtrestní vědě se rozvíjející pozitivistické školy, která zastává názor, že výchovné působení aochrana mladistvého před negativními vlivy je úkolem státu. Cílem změny je přejít od trestu kvýchově aksoustavě represivní vybudovat soustavu preventivní. Snaha otuto změnu, korunovanou úspěchem až na počátku 30.let 20.století, je výsledkem spolupráce odborníků nejen výše uvedených profesí, ale imnohých zřad před/profesionálních sociálních pracovníků činných vpéči omládež. Zvláštní kategorií mládeže, páchající trestnou činnost hojně diskutovanou— ať již vkontextu platného trestního práva či návrhu osnovy trestního zákona nad mládeží— je mládež slabomyslná. Co vše užívaný pojem slabomyslnost zahrnuje, popisuje Herfort jako „pestrou směsici nejrůznějších chorob duševních, vrozených ačasně získaných, ze které má psychiatrie vybírat а seřazovat jednotlivé případy do klinických jednotek. Tedy neposuzovat jen dle stupně slabomyslnosti3, který je sice hlavním, povšechným příznakem, ale jen příznakem, aještě ne chorobou samou“ (Herfort 1932, 111). Důvody bez/trestnosti umládeže slabomyslné shrnul Štampach tak, že na základě vědeckých poznatků dochází odborníci knázoru, že trest uslabomyslného nemůže účelně naplnit ani smysl odstrašující ani výchovný. Proto musí soudy ivýchovné instituce vpřípadech slabomyslných provinilců spolupracovat sodborníky vléčebné pedagogice, psychologii ipsychiatrii (Štampach 1929, 437). 3 1. blbost (idiotie)— děti tohoto typu jsou naprosto nevychovatelné; 2.slabomyslnost (imbecillita), jež se vyznačuje částečnou vychovatelností na úrovni dvou— až pětiletých dětí; 3.nedoumnost (debilita), která je charakterizována jako značná opožděnost ve vývoji, ale surčitými schopnostmi к výchově (Trnková 1932, 98). OPEN ACCESS PavLa KODyMOvÁ 25 ZMĚNA POJETÍ TRESTU Na mezinárodním kriminologicko-antropologickém sjezdu odstupují zúčastnění od doposud kladeného důrazu na morfologické aevoluční zákony lombrosianismu apozornost věnují sociálním apolitickým poměrům, na příklad rodinnému stavu, způsobu rodinného aspolečenského života, hospodářským poměrům, působení náboženství aosvěty. Mezi individuální činitele zařazují věk4 avjeho kontextu itzv.psychologickou stránku zločinu. Kriminologové zaměření na psychologickou stránku zločinů následně dospívají kpřesvědčení, že nejmocnější popudy apohnutky vedoucí ktrestné činnosti vyplývají nejčastěji zegoismu projevujícího se vrůzných podobách (např.chtivost, marnivost, touha po majetku apod), jehož silným motivem je bída anouze plynoucí zpudu sebezáchovy. Nemalou měrou pak přispívá (ato zvláště ve velkých městech, kde nemá sociální kontrola tak silný dopad jako vmimoměstských lokalitách) mravní zanedbanost, respektive tzv.slabá morální organizace. Proto se kriminologové začínají obracet na církev, školu, rodinu aspolečnost ve snaze nahradit doposud realizovanou represivní, potlačující soustavu, která funguje pomocí zákonných opatření na bázi stíhání atrestání páchaných provinění, soustavou preventivní, kterou je možné těmto činům ipředcházet. Vrámci zamýšlené prevence začíná být kladen důraz na výchovu avzdělávání mládeže (Křivý 1896a, 280–281). Vtrestní vědě se objevuje vedle klasické školy iškola pozitivistická. Starší směr— škola klasická— vychází znázoru, že zločin jako čin, ke kterému se pachatel svobodnou vůlí odhodlává, musí být smyt trestem jeho utrpení přiměřeného jeho vině avýznamu statku činem zasaženého. Oproti tomu směr pozitivistické školy hájí mínění, že stát se má při trestání řídit myšlenkou účelnosti. To znamená, že trest je jen nejvýznačnějším, nikoliv jediným anejúčinnějším prostředkem proti zločinnosti, amusí tak být přiměřený vlastnostem pachatele apříčinám, které jejich zločinu vedly (Kallab 1910). Pozitivisty prosazovaný přístup klade požadavky na změnu platného trestního práva, vjehož důsledku lze pouhým trestem bez výchovy učinit zmladistvého nenapravitelného provinilce. Kritizovány jsou zejména případy, kdy se mladistvý ocitne vrámci trestu vykonávaného ve vězení ve společnosti dospělých zločinců, kteří často přispějí knechtěnému výsledku, kdy mladistvý provinilec opouští věznici zbaven iposledního zbytku „ethických citů“. Děje se tak ipřesto, že zákonné nařízení již nepřipouští umístění provinilé mládeže sdospělými nebo nepolepšitelnými zločinci, ale přeplněná vězení adalší technické obtíže činí veškerá opatření často iluzorními. Proto je již vroce 1859 učiněn jeden zprvních nápravných kroků, ukazující na správnost zamýšlené reformy trestního práva. Tím je vytvoření zvláštního oddělení pro nedospělé při trestnici vPraze, kde jsou mladiství nejen pod dohledem dozorců, ale pokračují dále ve svém školním vzdělávání avpřípravě na řemeslo či polní hospodářství. Ač se jedná omalý počet mladistvých trestanců, které je možné zde umístit, výsledky jsou hodnoceny velmi pozitivně (Křivý 1896 a, 281). Všeobecný trestní zákoník zroku 1852 (tato úprava je vpodstatě jen novou redakcí zákona zr.1803) považuje (nejen) J.Kallab za již nedostačující, protože umladistvého provinilce nezohledňuje možnost přiměřeného opatření, kterým by mohl být polep4 Věnují se izkušenostmi praktických právníků podloženým faktem, že různým stupňům věku odpovídají rozličná provinění ijejich množství. OPEN ACCESS 26 FÓRUM SOCIÁLNÍ PRÁCE 2021 šen. Atím, že se posuzuje odpovědnost pouze dle objektivní tíže činu, dostává do rozporu spoznatky psychologie (Kallab 1911, 423) ipoznatky dalších věd. Ajak později konstatuje A.Heveroch: „Tema toto ozývá se plnou naléhavostí asvádí pedagoga, sociologa, kriminologa, psychiatra ku společným úvahám hlavně otom, jak se proti zločinnosti mládeže zabezpečit aozločinnou mládež postarati (Heveroch 1905 a, 34).“ Ivýkazy trestních soudů svědčí otom, že stávající přístup není funkční, protože počet mladistvých zločinců, zejména ve věkové kategorii 11–14 let, rok od roku stoupá (Školský obzor 1901, 367). Vřešení jsou mnohé zokolních států vtéto oblasti výrazně dál (jak vpředcházení trestné činnosti, tak ivpojetí trestu) ajejich výsledky jsou motivací kprovedení změn jak na tomto poli, tak ive výchově mládeže. Důraz je kladen na výchovu, podporu apéči omládež, která ve 14 letech opouští školu aokterou: „… unás se nikdo skoro nestará. Více jak 70 % mládeže je ponecháno samo sobě“. Ktomuto kroku však chybí jednotné vedení: „ústředí, jež by dávalo pokyny, vedlo, pomáhalo, podporovalo ařídilo celou akci vychovávací“ (Křen 1900, 244). Nakolik je nedostatečný přístup omezený pouze na trest, dokládá K.Křivý na datech sestavených auveřejněných ústřední komisí statistickou za leta 1881–1890 (tabulka 1). Roku Počet všech trestaných Počet všech mladistvých provinilců od: Dohromady Na 100 trestanců připadá mladistvých provinilců 11.–14. r. 14.–20. r. 1881 33.469 460 5.405 5.865 17,5 1882 32.092 525 5.258 5.783 18,0 1883 30.359 525 5.256 5.781 19,0 1884 30.592 579 5.538 6.117 19,9 1885 30.805 566 5.249 5.815 18,8 1886 29.706 546 5 287 5.833 19,6 1887 28.745 625 5.358 5 983 20,8 1888 28.112 593 5.241 5.834 20,8 1889 28.516 614 5.615 6.229 21,8 1890 29.090 578 6.001 6.379 22,6 Tabulka 1Podíl mladistvých na celkovém počtu trestaných (1881–1890) Do uvedených dat komise nezahrnula menší provinění aautor konstatuje, že je nelze vnímat jako objektivní obraz „zločinného života mládeže“. Opět argument podporující pozitivní přístup, který nabádá kdůrazné pozornosti právě lehčím proviněním, která mohou být počátkem „zločinné dráhy“ akterá potencuje zejména život mladistvých vhlavních avětších městech (Křivý 1896b, 304). PŘÍČINY KRIMINALITY MLÁDEŽE Příčiny působící na nárůst trestné činnosti mládeže jsou shledávány ve špatném prostředí, kde žijí, nedostatečné výchově, zanedbávání amravním ohrožování, dále pak OPEN ACCESS PavLa KODyMOvÁ 27 ve zdravotním postižení (mentální postižení, duševní nemoci) často vkombinaci snedostatečným přístupem škol nebo pečujících institucí kjejich vzdělávání či přípravě na život ve společnosti, až dospějí. A.Heveroch: „Prvním společenským praménkem zločinnosti jsou těžké poměry hmotné, bída. […] Všechny city aohledy společenské mají svou vlivnost jen po určitou míru. Kde hlad bezohledně oindividuum se opře, tam vyvrátí, až na výjimky— hrdiny— mravní zásadu: nepokradeš!“ Heveroch se obrací kfungující rodině, kde jsou pevně ukotveny morální zásady, vládnou dobré vztahy azásada, že jen poctivou prací lze dosahovat blahobytu. Taková rodina je pak základem fungujícího státu. Ale bída způsobuje, že „…hynou vrodinách zásady mravní anastávají rozhárané poměry“ acituje Ruskina (The true history of aNation is not of its wars but of its housholds): „Vše, co přivádí rozvrat blahobytu aštěstí rodiny, uveličuje zločinnost mládeže“. Mezi hlavní příčiny pak řadí: vyčerpávající nemoci, nesváry vživotě rodinném, klesání mravů vrodině (Heveroch 1905b, 171).“ Velmi silným tématem byl alkoholismus udospělých idětí. Např.Výroční zpráva veřejné české reálné školy Matice školské vProstějově zroku 1909 mimo jiné uvádí: „Žáci všech tříd poučováni byli oškodlivosti požívání lihovin akouření. Ve třídách prvních dán byl žákům ku čtení spisek J.Svozila: Alkoholismus ajeho význam při výchově mládeže“ (Výroční zpráva veřejné české reálné školy Matice školské vProstějově 1909, 49). Rizikovými, respektive ohroženými, pak shledává A.Heveroch děti žijící bez rodiny, děti nemanželské či opuštěné (1905b, 171). Dále děti zrodin, které znějakého důvodu neposkytují dítěti péči aochranu vdobě, kdy ji potřebovalo, aby se zněj stal „neškodný“ člen společnosti. Anakonec istát, který dosud nedovede nebo nemůže pomoci rodinám formou zlepšení sociálních poměrů, akterý tak má přijmout povinnost doplnit či nahradit svou péčí chybějící péči rodiny. Ztohoto hlediska lze nahlížet na spáchání zločinu nikoliv jako na zlo vyvolávající pomstu, ale jako na symptom toho, že ve výchově mladistvého je nedostatek aje třeba, aby svou pomoci zakročil stát. Každý zákrok ale vždy zasáhne do individuálního práva mladistvého zločince, nebo jeho rodičů, proto tak musí činit zodpovědně anezávisle. Nutné je, aby vznikl zvláštní soud pro mládež ajeho činnost byla začleněna do veřejné péče omládež. Aje tedy vhodné, aby vbudoucnu došlo ke sloučení poručenské atrestní agendy utak zvaných soudů pro mladistvé. Pouze tak bude veškerá činnost smysluplná (Školská hlídka 1909, 6). Vroce 1904 ministerstvo spravedlnosti nařizuje soudům prošetřit upřečinů azločinů nedospělé mládeže, zda nejsou právě jejich rodiče nebo pěstouni ti, kteří vedou děti kpotulce, žebrotě, krádeži, životu nemravnému apod. Apokud tomu tak skutečně je, je vinen tzv.otcovský dům, kdy mají soudy dítě zmoci otcovské odejmout adát je do vychovatelen. Smysluplnosti opatření však nelze dosáhnout, pokud nebudou změněny trestnice pro mládež akáznice pro nedospělé ve vychovatelny aústavy snucenou výchovou. To však vyžaduje jak architektonickou, tak ipersonální proměnu, tedy nové budovy, učitele adozorce. Jen tak je možné dosáhnout cílů mravní pedagogiky,5 kdy je mládež vyjmuta znevhodného prostředí ajejím působením ve5 Mravní pedagogika— morální výchova je založena zejména na pozitivních stránkách povahy člověka. Tendence kmravnímu dobru mají být posíleny, usměrněny, ustáleny intelektuálně, citově ivolně. Dítě se má postupně orientovat svým soudem aúsudkem vmravním životě individuálním akolektivním, má kněmu také mít citový vztah apoOPEN ACCESS 28 FÓRUM SOCIÁLNÍ PRÁCE 2021 dena knápravě (Soudní péče omládež 1904, 1). Cesta knápravě tak vede ke snahám zakládat nové instituce, proškolovat pedagogy isoudce arozvíjet péči oohrožené dítě arodinu. Další slabinou platného trestního práva je předpoklad, že mezi příčetností anepříčetností, mezi duševně zdravými anemocnými lze stanovit přesnou hranici, apřikazuje trestnímu soudci zabývat se jen zdravými apříčetnými. Mnozí zmladistvých, kteří jsou odsouzeni kvýkonu trestu ve vězení (není výjimkou, že opakovaně) však patří do kategorie slabomyslných, kteří potřebují vhodnou péči nikoliv vězení (Školská hlídka 1909, 6). Tohoto faktu se dotkl na Prvním českém sjezdu pro péči oslabomyslné aškolství pomocné6 vroce 1909 doc. Procházka akonstatoval, že: „Zodpovědnost za zločiny idiotů aimbecily padá na společnost lidskou, která se nepostarala ojejich výchovu anebyla-li výchova možnou, ojejich neškodnost“. Příčinu samotného jevu nachází vneexistenci vhodných zařízení aústavů, kde by mohli být slabomyslní zaopatřeni. Zatímco vchorobincích, ústavech, které slouží kzaopatření chudých příslušníků obecních, event. okresních, tvoří slabomyslní velké procento. Ale umístění do těchto ústavů je vhodné, pokud jsou zařízeny odpovídajícím způsobem. To znamená, že je vrámci ústavního pobytu možné oddělit tělesně choré od duševně chorých. Navíc vchorobincích není vůbec věnována pozornost zaměstnávání duševně chorých. Péči arozvoj také komplikuje jeho podřazení pod oblast chudinství. Zjeho péče jsou tak vyloučeni jedinci ze zámožnějších tříd. Naléhavým úkolem je tedy zřizování veřejných, všeobecných, všem třídám obyvatelstva přístupných chorobinců, velkých, řádně vybavených soddělením pro duševně choré (slabomyslné) (Národní listy 1909, 1). Trüper7, který se mimo jiné zabývá itématem psychopatické slaboduchosti jako příčinou přestupků mládeže, konstatuje, že vduševním životě mládeže se objevují itakové stavy, které nelze zařadit к právním pojmům „nepříčetnost“ a„slabomyslnost“. Přesto jsou stupně nabývat sil, aby dovedlo mravní kázeň uplatňovat svou vůlí ajednáním (Chlup 1936, 221). 6 „Vynesením ze dne 7.května 1907, č.34.481 ex 1906 (Min. Věstník 1907, 5.32.), dalo c. k. ministerstvo kultu avyučování podrobnější pokyny vpříčině zvláštních opatření pro výchovu avyučování slabomyslných dítek vzdělání schopných. Nejúplnějším takovým zařízením jest vychovatelna sinternátem, jelikož vtomto případě dítko stále jest pod znaleckým dozorem aodloučením dítka od dětí plnosmyslných vdobě, kdy není vyučování, lze se vyhnouti nepříznivým účinkům, které působí na vývin dětí nemajících normálních schopností, když obcují sdětmi duševně normálními atudy nabývají vědomí osvé inferioritě. Vzhledem к velikým výdajům na zřizování audržování takových vychovatelen sluší bráti zřetel vúvahu jako další zařízení velmi pozoruhodné amnohem menšího nákladu vyžadující denní útulnu pro slabomyslné apomocnou školu. Poskytuje-li útulna dítku jí svěřenému výchovu avyučování, jakož istravu po celý den, má pomocná škola pouze úkol dítky na dobu vyučování jí svěřené vurčitých hodinách vyučovacích oddělené od dítek plnosmyslných vyvarvati avtom čase na ně vychovatelsky působiti“ (Příruční kniha říšských azemských zákonů, nařízení apředpisů vzáležitostech školství obecného na Moravě 1908, 610). První česká pomocná škola byla otevřena na podnět českého pedagoga Josefa Saura zAugenburku vPraze vroce 1896. Pomocné školy vznikly jako opatření к vyučování dětí, které vnormální škole obecné neprospívají. Pomocná škola tak přejímá udětí lehčeji úchylných povinnosti školy obecné. Vychovává, vyučuje amá často příležitost zasáhnout ido sociálních poměrů dítěte“ (Trnková 1932, 97). 7 Publikovaný výtah zpřednášky německého odborníka řed. Trüpera: na téma: Psychopatická slaboduchost jako příčina přestupků mládeže. OPEN ACCESS PavLa KODyMOvÁ 29 patologické povahy а jsou příčinou přestupků zákona. Pokud jsou však včas rozpoznány amírněny výchovou, lze je omezit azamezit tak mnohým přestupkům. Proto je vzájmu veřejného blaha potřeba, aby se učitelé, lékaři, duchovní isoudci intenzivněji zabývali studiem dětské duše. Zejména na univerzitách spojených sučitelskými semináři, kde mají být pořádány přednášky zpsychologie apsychiatrie dětské duše, aby budoucí učitelé rozuměli duševnímu vývoji ujednotlivců icelku. Adříve než mladé „zločince“ postaví společnost před soud, ať jsou vyslechnuti usoudu pro děti, který by se skládal zředitele školy, třídního učitele, školního lékaře, duchovního azástupce rodičů (sirotčího). Teprve na základě rozhodnutí tohoto soudu, by mohl být mladý přestupník zákona vydán soudu. Místo trestání vězením neb pokutami, je pak vhodné zřídit pro mladé odsouzence zvláštní polepšovny8, jejichž personál by tvořili osvědčení, azvláště vzdělaní učitelé pedagogové alékaři— psychiatři (Pedagogické rozhledy 1903). Do popředí se dostává psychologie dětí. J.Pelcl konstatuje, že přes znamenité práce mnohých učenců je psychologie dětí ještě hodně pozadu za fyziologií aanatomií dítěte, apostihnout rozvoj duševních úkonů je možné pouze na základě metodických pozorování. Na výstupy dětské psychologie čekají tři vědy: pedagogika, dětská psychiatrie apsychologie. Pedagogika má vycházet zdětské psychologie, ato ikdyž jí etika prozatím vyznačuje cíl, ocestě к tomuto cíli rozhoduje psychologie. Psychiatrie očekává od dětské psychologie nárys normálního duševního stavu dětí, aby mohla zjišťovat achápat odchylky. Ku prospěchu psychologii dospělého člověka apsychologii vůbec může sloužit dětská psychologie stejně tak jako embryologie přispívá anatomii (Pelcl 1899, 189). Opsychiatrii ještě vroce 1932 konstatuje K.Herfort: „Dosud jsme vzačátcích. Může se sice psychiatrie dnes honosit velkým pokrokem aje mohutnou, bujně rostoucí větví na stromě lékařského vědění, ale vpoznání duševních chorob vrozených jsme teprve vzačátcích, ato zté příčiny, že ústavy pro choromyslné, azvláště kliniky psychiatrické nepřijímají zpravidla dětí duševně anormálních apéče oslabomyslné byla aje podnes ponejvíce vrukou nelékařských“ (Herfort 1932, 82). Nakládání se slabomyslnými mladistvými osobami dle platného trestního práva vzhledem kpožadavkům moderní kriminologie se věnuje Kallab aupozorňuje na zastaralost trestního zákoníku (vté době více než 100 let), který neakceptuje, že přechod od duševního zdraví kduševní chorobě obsahuje celou stupnici pozvolných aneznatelných přechodů, stejně jako tomu je upřechodu od tělesného zdraví ktělesné nemoci. Tedy, že hranici mezi duševním zdravím anemocí si nelze představovat jako čáru, ale jako neutrální pás. „Jakési tu širší, tu užší neutrální území mezi dvěma sousedními zeměmi.“ To trestní zákoník opomíjí aukládá trestnímu soudci, aby se zabýval 8 Zákon ze dne 24.května 1885 čís. ř. z. 90. ustanovuje že dítě, které si špatně vede, krade, žebrá, potuluje se ajiné neřesti páše, může být na žádost zákonných jeho zástupců ase svolením poručenského soudu přijato do jedné ze tří zemských polepšoven: Zemská polepšovna pro chlapce vKrálíkách pro hochy školou povinné, tedy do 14 let. Zemská polepšovna vOpatovicích pro hochy ve věku 14–20 let, do které jsou překládáni ihoši, kteří překročili 14.rok věku vKrálíkách. Zemská polepšovna vКostomlatech uBíliny pro dívky, která ačkoli je spojena skrálovskou zemskou donucovací pracovnou, tvoří separované oddělení. Podmínkou přijetí bylo, že dítě musí být tělesně iduševně zdrávo aovysokém stupni zanedbání musí podat zprávu příslušné úřady. (Rožánek 1908,20). OPEN ACCESS 30 FÓRUM SOCIÁLNÍ PRÁCE 2021 jen nesporně zdravými lidmi, ale příčetnost anepříčetnost se nezbytně sduševním zdravím anemocí nekryjí. Vdůsledku toho pak není možné zabránit tomu, aby mezi trestanými osobami byly duševně abnormální. Nově se tedy nabízí potřeba zkoumání duševního stavu obviněných. Pak si lze představit, že každý soud vtomto případě začne spolupracovat sodborníky zoboru psychiatrie, aby pojímal hranici naprostého duševního zdraví zároveň jako hranici příčetnosti, takže by skutečně nastal stav, jaký si platný trestní zákoník představuje, ato že by byly trestány výhradně osoby nepochybně úplně duševně zdravé. Avšak platné trestní právo nemá spéčí oslabomyslné nic společného. J.Kallab si proto pokládá otázku, co se stane stěmi, kteří spácháním trestného činu ukázali, že jsou sociálně nebezpeční, ale trestní soudce proti nim nemůže zakročit, protože nejsou zcela nesporně duševně zdraví. Jedná-li se onějaký těžký případ duševní choroby, poskytne tomuto jedinci ochranu ústav pro choromyslné. Jde-li však onějaký mírnější stupeň, oslabomyslnost, vrací se myšlenka oneutrálním pásu nyní vpodobě hranice mezi ústavem pro choromyslné atrestnicí. Ato ukazuje na mezeru vsystému, kdy některé jedince považované za sociálně nebezpečné, kteří se dopouštějí zločinů, nepřijímá ani věznice ani ústav pro choromyslné. Aprávě do tohoto pásma přináleží slabomyslní zločinci. Ovšem pokud připustí trestní spravedlnost myšlenku účelnosti, začne místo schématu vyměřovat tresty dle diktátu potřeby aindividualizovat je nejen dle zločinu, ale idle zločince, tedy jemu přiměřené. Teprve pak nebude moci nakládat smladistvými zločinci jako sdospělými. Atěm, kteří náleží do kategorie slabomyslných, putují zvězení do vězení azpravidla končí jako tuláci, žebráci azloději ze zvyku, je nezbytné nabídnout záchranu hned při prvním poklesku. Jedině tak budou místo do zcela bezúčelného vězení umístěni do účelné péče atrestní právo by tak skutečně nemělo spéčí oslabomyslné nic společného (Kallab 1909, 6). Kproblému trestné činnosti nezletilých vtomto kontextu probíhá široká diskuze ivoblasti školství sargumentem, že je množství osob mezi zločinci nebo vězni pro různé delikty, jak konstatuje J.Pelcl „knimž sama příroda je odsoudila, jak nálezy lékařů psychiatrů nasvědčují. Jiní plní chorobince, chudobince, blázince, trestnice, když dospěli— místo škol vdobě mládí.“ Obecná škola zatím nemůže poskytnout přiměřené vzdělání dětem, které vyžadují individuální školní péči, vyjma ručních prací, které jim umožní získat alespoň jakousi zručnost. Ani učitelé nemají potřebné vzdělání vtéto oblasti apovětšinou pod pojmem slabomyslný jsou zařazování někdy nedoumové (debilita), ale ivšichni imbecilové aněkdy iabnormality těžší. Příčiny slabomyslnosti duševní, jejího původu, organického nebo funkcionálního nejsou brány na zřetel— škola jen učí. Proto školské ústavy neposkytují amnohé ani dostatečně nemohou poskytovat potřebné vzdělání. Příčinu tohoto stavu vysvětluje týž autor tak, že před nedávném paedagogika opírala se dříve ospekulativní theorie obecné psychologie aonahodilá, poloinstinktivní, nesoustavná, atudíž nevědecká pozorování. Ahlavně, jakmile jen to šlo, utíkala od psychologie к ethice. Také dětská psychiatrie byla odkázána na zastaralé psychologické theorie azamotávala se vlabyrintu nejasných domněnek. Zatímco současná psychologie již může zodpovědět mnohé zkladených otázek, stejně jako vyvrátit již překonané názory (Pelcl 1899, 190). Vroce 1886 bylo ustanoveno, že budoucí učitelé aučitelky mají být seznamováni také svýchovou dětí duševně úchylných. Totéž bylo nařízeno ministerským výnosem 1907. J Suk pak ještě vroce 1928 upozorňuje, že od roku 1909 se tak děje jen vkurzech OPEN ACCESS PavLa KODyMOvÁ 31 pro vzdělání učitelů pomocných škol, které sice rozšiřují poznatky odětech abnormálních, ale studium pedopatologie9 výchovy ajejí metodiky, které by posloužilo kprohloubení znalosti duše normálního dítěte akvysvětlení odchylek, schází. Ačkoliv by toto napomohlo kvzdělávání té části úchylné mládeže, která je schopna alespoň částečně vstřebat základy vzdělání. Ale ktomu je potřeba zavést jiné vzdělávací metody, než jsou běžně užívány na obecných školách (Suk 1928, 2). Vzdělání by pak mohlo umnohých ztěchto dětí zamezit pobytu vústavní péči ataké snížit pravděpodobnost, že budou páchat trestnou činnost nebo kní budou zneužity. Iza touto oblastí se vroce 1932 ohlíží K.Herfort stím, že se: „… naše ústavní péče pro děti slabomyslné nevyzula dosud dětské střevíce, pomocné školství rovněž jest úplně nevyvinuté, opsychopatické děti není vůbec postaráno. (…) Zdětí psychopatických aslabomyslných rekrutuje se velká část mladistvých zločinců aprostitutek ajest tudíž řádná péče odítě duševně vadné důležitý profylaktický prostředek“ (Herfort 1932, 56). Péče oděti abnormální byla— vyjma pomocných tříd na školách, obstarávána pouze vrámci chudinské péče do roku 1937 (Kodymová 2014, 27). ZVLÁŠTNÍ SOUDY PRO MLADISTVÉ Od roku 1900 se šíří do několika evropských států americká praxe zřizování soudů pro mládež. Jedním zuváděných příkladů dobré praxe je činnost amerického soudce Bena B.Lindsey, soudce vDenveru. Popatřme, jak soudí. Nezletilec se dopustil trestného činu. Jest předveden Lindseyovi. Soudce, nežli jej souditi začne, opatří si co možná podrobné zprávy odítěti: jak se chová neb choval ve škole, jaké má náklonnosti, vady, krátce snaží se poznati jeho duševní život. Ale tím není spokojen. Na každého člověka účinkují rodiče acelé prostředí, snímž se stýká. Ito třeba vyšetřiti. Mát ktomu tři pomocníky „probation officers“, dva muže aženu. Když takto nabyl co možná jasného obrazu ocelém životě dítěte, předvolá si je. Dítě přistoupí ksoudci bez obhájce. Obhájcem jest mu— soudce, Lidumil, řídící se zásadou, že úkolem trestu není odpláceti, ale léčiti, že není povolán ktomu, aby vyřkl několikadenní nebo několikaměsíční žalář, nic se ne staraje, co pak se bude díti sdítětem, nýbrž že povolán jest ktomu, aby zbloudilé dítě, je-li možno, zachránil. Atak také soudí. Největší část dětí jest propuštěna na svobodu sochranou nad sebou. Poskytuje se jim tím příležitosti, aby mohly ukázati, že se polepšují. Dozor vykonávají probation officers, kteří však nejsou policajty, nýbrž proniknuti jsouce duchem vychovatelským, jsou nápomocni dětem vpolepšování. Každých 14 dní dostavují se chráněné děti ksoudci Lindseyovi, jenž snimi rozmlouvá, radí, posiluje, kárá, dle toho, jaké zprávy onich dostal. Jiné děti, onichž jest známo, že prostředí, tj.rodiče aostatní společnost, vněmž žijí, jest docela zpustlé, že se polepšiti nemohou, jsou posílány do výchoven. Jaké jsou výsledky práce Lindseyovy? Dle výkazu za poslední 9 Strümpell definuje pedagogickou pathologii takto: Je to nauka ovšech stavech apochodech, které se ukazují během duševního atělesného vývoje vzhledem kvýchovným cílům jako nedostatečné, povážlivé nebo škodlivé ajež vyžadují nápravy. Jsou to poruchy vychovatelnosti žáka (Chlup 1936, 166) OPEN ACCESS