Jazyková situace v současném Španělsku

KAROLINUM JAZYKOVÁ SITUACE V SOUČASNÉM ŠPANĚLSKU PETR ČERMÁK ADÉLA KOŤÁTKOVÁ TOMÁŠ BUCHTELE JAN MRVA Monografi e se zabývá sociolingvistickou analýzou současné situace ve Španělsku. Vychází z detailního popisu jazyků a dialektů současného Španělska a snaží se načrtnout jazykovou dimenzi konfl iktů, ke kterým dochází v tomto mnohojazyčném státě. Popisuje historii a současnost složitého vztahu mezi jazykem ofi ciálním (španělština) a jazyky koofi ciálními (katalánština, baskičtina, galicijština). Ukazuje, že jazykový rozměr je jen jedním z aspektů, byť důležitým, daleko složitějšího konfl iktu a že vztah mezi tímto jazykovým rozměrem a dimenzí politickou, kulturní a sociální je daleko komplikovanější, než jak se obvykle prezentuje. Vychází z analýzy aktuálních statistických dat a kromě detailního popisu stavu na jednotlivých dvojjazyčných územích (Baskicko, Galicie, Katalánsko, Valencie, Baleáry) obsahuje též zobecňující komentář, z kterého vyplývá, jak rozdílná je povaha jazykových konfl iktů na jednotlivých územích a jak obtížné je hledat řešení na centrální, celošpanělské úrovni. JAZYKOVÁ SITUACE V SOUČASNÉM ŠPANĚLSKU jazykova situace_mont.indd 1jazykova situace_mont.indd 1 02.03.2023 16:0102.03.2023 16:01 Jazyková situace v současném Španělsku Petr Čermák Adéla Koťátková Tomáš Buchtele Jan Mrva Recenzovali: doc. Miroslav Valeš, Ph.D. PhDr. Dana Kratochvílová, Ph.D. Tato práce vznikla za podpory projektu „Kreativita a adaptabilita jako předpoklad úspěchu Evropy v propojeném světě“, reg. č.: CZ.02.1.01/0.0/0.0/16_019/0000734, financovaného z Evropského fondu pro regionální rozvoj a řešeného na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Projekt je realizován v rámci výzvy Excelentní výzkum a jeho výstupy jsou určeny pracovníkům výzkumných organizací a studentům doktorských studijních programů. Vydala Univerzita Karlova Nakladatelství Karolinum Praha 2023 Redakce Eva Flanderková Grafická úprava Jan Šerých Sazba DTP Nakladatelství Karolinum Vydání první This work is licensed under a Creative Commons Attribution 4.0 International License (CC BY 4.0), which permits unrestricted use, distribution, and reproduction in any medium, provided the original author and source are credited. © Univerzita Karlova, 2023 © Petr Čermák, Adéla Koťátková, Tomáš Buchtele, Jan Mrva, 2023 ISBN 978-80-246-5515-4 ISBN 978-80-246-5551-2 (pdf) https://doi.org/10.14712/9788024655512 Univerzita Karlova Nakladatelství Karolinum www.karolinum.cz [email protected] obsah 1. úvodem. jazykový rozměr dění vsoučasném španělsku (Petr Čermák) –––– 9 2. obecná charakteristika jazykové situace ve španělsku (Petr Čermák) –––– 17 2.1 Jazyky adialekty současného Španělska –––– 18 2.2 Státní uspořádání –––– 20 2.3 Historie jazyků adialektů –––– 25 2.3.1 Vnější historie –––– 25 2.3.2 Obecný sociolingvistický historický rámec –––– 28 2.4 Úprava jazykových otázek vústavě aautonomních statutech –––– 30 2.5 Evropský rámec jazykové otázky –––– 32 2.6 Kritéria pro hodnocení vitality jazyka –––– 34 2.7 Vzájemná srozumitelnost –––– 36 2.8 Současná jazyková situace ve Španělsku jako souboj tendencí astrategií –––– 38 2.9 Některé důležité pojmy asouvislosti –––– 40 3. charakteristika jazyků současného španělska (Petr Čermák) –––– 45 3.1 Španělština –––– 47 3.1.1 Historie španělštiny –––– 49 3.1.2 Varianty španělštiny –––– 52 3.1.3 Španělština, nebo kastilština? –––– 55 3.1.4 Norma španělštiny –––– 57 3.1.5 Přítomnost španělštiny ve školství, státní správě amédiích –––– 59 3.2 Katalánština (Adéla Koťátková)–––– 60 3.2.1 Obecný popis jazykové situace azákladní data –––– 60 3.2.2 Původ ahistorie –––– 63 3.2.3 Územní rozšíření katalánštiny –––– 69 3.2.3.1 Andorra –––– 69 3.2.3.2 Severní Katalánsko –––– 71 3.2.3.3 Alghero –––– 72 3.2.3.4 Španělsko –––– 74 3.2.4 Právní úprava jazykových otázek –––– 75 3.2.4.1 Katalánsko –––– 77 3.2.4.2 Valencie –––– 78 3.2.4.3 Baleárské ostrovy –––– 79 3.2.4.4 Aragonie –––– 80 6 3.2.4.5 Murcijský region –––– 82 3.2.4.6 Knázorovým interpretacím současného právního rámce –––– 82 3.2.5 Otázka normy akodifikace –––– 83 3.2.6 Data ksoučasné situaci –––– 88 3.2.6.1 Katalánsko –––– 90 3.2.6.2 Valencie –––– 90 3.2.6.3 Baleárské ostrovy –––– 92 3.2.6.4 Franja de Aragón –––– 92 3.2.6.5 Veřejná správa –––– 93 3.2.6.6 Vzdělávání –––– 97 3.2.6.7 Sdělovací prostředky, technologie aekonomie –––– 99 3.2.7 Závěry –––– 102 3.3 Baskičtina (Tomáš Buchtele) –––– 103 3.3.1 Stručná charakteristika baskičtiny –––– 105 3.3.2 Obecný popis jazykové situace –––– 106 3.3.3 Původ ahistorie –––– 113 3.3.3.1 Hypotézy opůvodu baskičtiny –––– 113 3.3.3.2 Historické rozšíření baskičtiny –––– 115 3.3.3.3 Historie baskičtiny avzájemné ovlivňování se španělštinou –––– 115 3.3.4 Územní rozšíření vsoučasnosti aprávní statut baskičtiny –––– 120 3.3.4.1 Autonomní společenství Baskicko –––– 120 3.3.4.1.1 Právní úprava jazykových otázek –––– 121 3.3.4.1.2 Jazyková situace –––– 123 3.3.4.1.3 Závěry atrendy do budoucna –––– 131 3.3.4.2 Autonomní společenství Navarra –––– 132 3.3.4.2.1 Právní úprava jazykových otázek –––– 133 3.3.4.2.2 Jazyková situace –––– 135 3.3.4.2.3 Závěry atrendy do budoucna –––– 140 3.3.4.3 Francouzské Baskicko –––– 141 3.3.4.3.1 Právní úprava jazykových otázek –––– 142 3.3.4.3.2 Jazyková situace –––– 142 3.3.4.3.3 Závěry atrendy do budoucna –––– 146 3.3.5 Podpora baskičtiny ze strany regionálních úřadů –––– 146 3.3.5.1 Finanční podpora –––– 146 3.3.5.2 Školství –––– 148 3.3.5.2.1 Školství vAutonomním společenství Baskicko –––– 148 3.3.5.2.2 Školství vNavaře –––– 149 3.3.5.2.3 Školství ve francouzském Baskicku –––– 150 3.3.5.2.4 Mimoškolní vzdělávání –––– 151 3.3.5.3 Další formy propagace baskičtiny –––– 152 3.3.5.4 Média –––– 153 3.3.5.4.1 Rozhlasové atelevizní vysílání –––– 153 3.3.5.4.2 Tisk –––– 155 3.3.5.4.3 Nová média –––– 156 3.3.5.5 Další formy prosazování baskičtiny –––– 157 3.3.6 Otázka normy akodifikace –––– 158 3.3.7 Propagace baskičtiny mimo historické baskické regiony –––– 161 3.3.8 Závěry –––– 162 3.4 Galicijština (Jan Mrva, Petr Čermák) –––– 166 3.4.1 Historie galicijštiny –––– 167 3.4.1.1 Počátky –––– 167 3.4.1.2 Galicie jako kulturní centrum –––– 169 3.4.1.3 Otázka galicijsko-portugalské (ne)jednoty akastilské nadvlády –––– 171 77 3.4.1.4 Séculos Escuros, temná století –––– 175 3.4.1.5 Rexurdimento apozdější vývoj –––– 176 3.4.2 Územní rozšíření galicijštiny –––– 179 3.4.3 Právní úprava jazykových otázek –––– 180 3.4.3.1 Galicie –––– 180 3.4.3.2 Asturie –––– 185 3.4.3.3 Kastilie aLeón –––– 186 3.4.3.4 Extremadura –––– 186 3.4.4 Otázka normy akodifikace –––– 186 3.4.5 Data ksoučasné situaci –––– 191 3.4.5.1 Školství –––– 199 3.4.5.2 Média –––– 200 3.4.5.3 Komentář kdatům –––– 203 3.5 Ostatní jazyky (Petr Čermák) –––– 206 3.5.1 Aragonština –––– 207 3.5.2 Asturleonština –––– 208 3.5.2.1 Asturština vAsturském knížectví –––– 209 3.5.2.2 Leonština vautonomním společenství Kastilie aLeón –––– 211 3.5.2.3 Mirandština voblasti Miranda do Douro –––– 213 3.5.3 Fala –––– 213 4. srovnání situace jednotlivých jazyků (Petr Čermák) –––– 217 5. závěry (Petr Čermák) –––– 223 Bibliografie –––– 227 Toponyma – jazykové korespondence –––– 239 1. úvodem. jazykový rozměr dění vsoučasném španělsku petr čermák (univerzita karlova) 17 2. obecná charakteristika jazykové situace ve španělsku 2. obecná charakteristika jazykové situace ve španělsku petr čermák (univerzita karlova) 18 2.1 jazyky adialekty současného španělska Jak již bylo řečeno výše, na území současného Španělska se mluví řadou jazyků, dialektů, resp. jazykových variant, jejichž váha a význam jsou zásadně odlišné. Lze je rozdělit do čtyř skupin, které budeme v tomto textu pracovně označovat písmeny A, B, C, D.6 a) jazyk užívaný na celém území španělska španělština neboli kastilština7 dle ústavy (Senado de España 1978) oficiální jazyk celé země, zároveň jazyk velké části Latinské Ameriky (konkrétně tzv. Hispánské Ameriky, tj. zeměpisně velké části Jižní Ameriky, Střední Ameriky a části Severní Ameriky) a i některých dalších území ve světě (podrobněji k tomu kapitola 3.1) b) jazyky považované španělskou ústavou za kooficiální na konkrétních územích baskičtina kooficiální jazyk v autonomních společenstvích Baskicko a Navarra (v baskofonních oblastech), podrobněji viz kapitola 3.3 galicijština kooficiální jazyk v autonomním společenství Galicie; podrobněji viz kapitola 3.4 katalánština kooficiální jazyk v autonomních společenstvích Katalánsko, Valencie (na historických územích valencijštiny) a Baleárské ostrovy; podrobněji viz kapitola 3.2 6 Rozložení jednotlivých jazyků zachycuje Mapa 1 vPříloze. 7 Užívání termínů španělština akastilština se budeme věnovat vkapitole 3.1.3. Budiž řečeno, že označení jazyků, okterých budeme mluvit, je vněkterých případech kontroverzní (srov. např. katalánština – valencijština). Uněkterých jazykových variant existuje řada označení – zmíníme je na příslušném místě, až bude onich řeč. 19 2. obecná charakteristika jazykové situace ve španělsku aranéština dialekt okcitánštiny používaný v malé části Katalánska, v údolí Valle de Arán, v Katalánsku považován za kooficiální jazyk; počtem mluvčích i významem nesrovnatelný s baskičtinou, katalánštinou a galicijštinou (podrobněji o něm v kapitolách 3.3 a 3.5) c) jazyky bez oficiálního statusu (tj. nekooficiální) různou měrou uznávané a považované za součást národního dědictví; počtem mluvčích, vitalitou i perspektivou nesrovnatelné se španělštinou, baskičtinou, katalánštinou a galicijštinou: aragonština mluví se jí v autonomním společenství Aragonie (podrobněji v kapitole 3.5) asturleonština mluví se jí v Asturii a autonomním společenství Kastilie-León; do jejího jazykového okruhu patří podle mnohých specialistů též tzv. mirandština fala (podrobněji v kapitole 3.5)8 d) jazyky se specifickým postavením arabské/berberské jazykové varianty, jimiž se mluví ve španělských enklávách Ceuta a Melilla v severní Africe9 pro španělský jazykový kontext, který nás v této knize zajímá, nemají velký význam (ceutská arabština/dariya/darija, rifeño/tarifit/chejla, tamazight) portugalština z historických důvodů se jí mluví na malých územích v autonomních společenstvích Kastilie-León a Extremadura (více viz kapitola 3.5) caló jazyk Romů, specifický jazykový útvar, jehož nejvýraznějším rysem je svébytná slovní zásoba, obsahující mnoho lexikálních elementů z romštiny, se neváže na konkrétní území, byť vykazuje regionální rysy (někdy se mluví obecně o románském caló a specifičtěji o caló španělském, katalánském a baskickém/erromintxela)10 8 Pokud bychom za klíčové definiční kritérium této skupiny považovali absenci oficiálního statusu, museli bychom knim počítat též katalánštinu vautonomních společenstvích Aragonie aMurcia agalicijštinu vExtremaduře, Asturii aKastilii-Leónu. 9 Přítomnost španělštiny vseverní Africe sahá do 15. století asouvisí sobsazováním západního afrického pobřeží ataké Kanárských ostrovů. Na severním africkém pobřeží byla vroce 1497 založena Melilla, ale španělský vliv zasahoval ido dalších enkláv na území dnešního Alžírska. Původně portugalská Ceuta se připojila ke Španělsku vroce 1640. Území dnešního Maroka aAlžírska bylo prakticky po celé 16. a17. století pod politickou aekonomickou kontrolou Španělska. Na marockém území bylo ještě ve 20. století možné nalézt stopy tzv. jaquetía (haquitía), varianty judeošpanělštiny. VMelille se dnes mluví též jazykem chelja (cherja), což je varianta berberštiny. 10 Srov. Krinková (2015). 20 Rozložení jazyků ze skupin B a C je zachyceno na Mapě 1 (viz Příloha; údaje o počtu obyvatel v mapě jsou zaokrouhlené a odpovídají kritériím zvoleným autorem mapy). Z uvedeného přehledu vyplývá, že jazyková situace je opravdu pestrá, nicméně pro správné vnímání kontextu a rámce tohoto dělení je třeba brát v úvahu následující skutečnosti: 1) Španělština je jazykem celého území, proto ani není na Mapě 1 zachycena; s jistým zjednodušením lze říci, že španělština je vždy jedním z jazyků kteréhokoli obyvatele Španělska (s výjimkou některých trvale zde žijících cizinců), příp. jazykem jediným. 2) Velká část obyvatel Španělska žije na dvojjazyčných územích a je v nějaké míře bilingvní (tj. vždy španělština + jiný jazyk). 3) Situace jazyků ze skupiny C je, pokud jde o vitalitu, užívání atd., nesrovnatelně méně příznivá než u jazyků ze skupiny B; příslušná autonomní společenství vyvíjejí různě intenzivní a různě úspěšnou snahu o jejich záchranu. 4) S výjimkou španělštiny, baskičtiny, katalánštiny, galicijštiny a portugalštiny platí, že není jasná norma/standard dané jazykové varianty. Všechny tyto útvary vykazují velkou dialektální variabilitu a mezi dvěma takovými variantami často existují natolik heterogenní přechodné útvary, že se vzpírají jednoznačnému přiřazení k určité variantě. To vše ještě dále komplikuje budoucnost těchto variant. 5) To, zda má jazyk status oficiálního nebo kooficiálního jazyka, příp. zda nemá status žádný, a také míra ochrany je pochopitelně věcí politického rozhodnutí a výsledkem dosavadního vývoje. Ramallo (2018, 462) vychází ve své analýze toho, co nazývá jazykovým konfliktem, z předpokladu, že „… the current language distribution is considered not to be a result of consensus but one of control by authority that gives way to a four-tier linguistic hierarchy: official language, co-official languages, protected languages and unprotected languages“. 2.2 státní uspořádání Výše popsaná jazyková heterogennost Španělska je pochopitelně jedním z rysů jeho různorodosti národnostní a kulturní a je důsledkem složitého historického vývoje, jehož výsledkem je existence celé řady národnostně, kulturně a sociálně specifických historických oblastí, které vykazují různě silné vědomí svébytné identity a různý postoj ke Španělsku jako společnému státu. To platí o všech oblastech, vlastní kooficiální (v menší míře nekooficiální) jazyk důraz na vlastní identitu ještě posiluje. Popisovaná různorodost se v ústavě po přechodu k demokracii promítla ve vytvoření decentralizovaného systému, spočívajícího mj. ve vzniku tzv. autonomních společenství (španělsky comunidades autónomas, dále v textu používáme často zkratku AS).11 11 Ústava včlánku 137 říká: „Stát je zúzemního hlediska uspořádán do obcí, provincií aautonomních společenství, jež se utvoří. Všechny tyto územní jednotky se těší autonomii ve spravování svých zájmů.“ („El Estado se orga- 21 2. obecná charakteristika jazykové situace ve španělsku Obecně vzato, autonomní společenství jsou územními správními jednotkami,12 které se těší – vždy v rámci španělské ústavy a jen v oblastech, u kterých to španělská ústava explicitně uvádí – významné autonomii.13 Konkrétně mají vlastní instituce, vlastní reprezentaci a konkrétní kompetence správní, výkonné a legislativní. Základním dokumentem, který upravuje vše, co se týká daného společenství a co je dle ústavy v kompetenci tohoto daného společenství, je tzv. autonomní statut.14,15 Míra autonomie je relativně velmi vysoká, což je nepochybně reakce na důslednou centralizaci frankistického Španělska (o ní bude řeč dále), ústava ale stanovuje též oblasti a záležitosti, které zůstávají ve výhradní kompetenci centrálního státu.16 niza territorialmente en municipios, en provincias y en las Comunidades Autónomas que se constituyan. Todas estas entidades gozan de autonomía para la gestión de sus respectivos intereses“). 12 Ústava vytvoření autonomních společenství dává jako možnost, tj. neříká rovnou, jaká společenství vzniknou ajaká bude jejich podoba. Konkrétně včlánku 143 říká: „1. Při výkonu svého práva na autonomii, přiznaného článkem 2 ústavy, se mohou sousedící provincie se společnými historickými, kulturními aekonomickými charakteristikami, ostrovní území aprovincie vnímané jako historické regionální jednotky ujmout vlády nad sebou vytvořením autonomních společenství ve shodě stím, co předepisuje tento text ajejich statuty“ („1. En el ejercicio del derecho ala autonomía reconocido en el artículo 2 de la Constitución, las provincias limítrofes con características históricas, culturales y económicas comunes, los territorios insulares y las provincias con entidad regional histórica podrán acceder asu autogobierno y constituirse en Comunidades Autónomas con arreglo alo previsto en este Título y en los respectivos Estatutos.“) 13 Pro naše téma je důležité, že včlánku 145 se zdůrazňuje, že autonomní společenství mohou spolupracovat, vžádném případě se ale nesmí sdružovat: „1. Vžádném případě není přípustné vytvoření federace autonomních společenství.“ („1. En ningún caso se admitirá la federación de Comunidades Autónomas“). Určitou výjimkou je tzv. disposición transitoria cuarta španělské ústavy, týkající se AS Baskicko a Navarra. 14 Úlohu apodobu těchto statutů popisuje článek 147 ústavy: „1. Vrámci toho, co stanovuje tato ústava, budou statuty základní institucionální normou každého autonomního společenství astát je bude uznávat achránit jako integrální součást svého právního pořádku. („1. Dentro de los términos de la presente Constitución, los Estatutos serán la norma institucional básica de cada Comunidad Autónoma y el Estado los reconocerá y amparará como parte integrante de su ordenamiento jurídico.“) 2. Autonomní statuty budou muset obsahovat: („Los Estatutos de autonomía deberán contener:“) a) Pojmenování společenství, jež bude nejlépe odpovídat jeho historické identitě (“La denominación de la Comunidad que mejor corresponda asu identidad histórica“). b) Vymezení jeho území („La delimitación de su territorio“). c) Jméno, způsob organizace asídlo vlastních autonomních institucí („La denominación, organización y sede de las instituciones autónomas propias“). d) Kompetence přijaté vrámci stanoveném ústavou azáklady pro převod příslušných služeb na společenství („Las competencias asumidas dentro del marco establecido en la Constitución y las bases para el traspaso de los servicios correspondientes alas mismas“). 3. Reforma statutů bude odpovídat postupům, jež tyto statuty ustanovují, avždy budou vyžadovat schválení Všeobecnými kortesy prostřednictvím organického zákona („La reforma de los Estatutos se ajustará al procedimiento establecido en los mismos y requerirá, en todo caso, la aprobación por las Cortes Generales, mediante ley orgánica“).“ 15 Které konkrétní kompetence může autonomní společenství převzít, je stanoveno včlánku 148 ústavy. Našeho tématu, tj. jazykových otázek, se nepřímo týká více těchto kompetencí, uveďme ale jen jednu, velmi důležitou pro další výklady: „17aPodpora kultury, bádání, aje-li to případné, výuky jazyka autonomního společenství („17.ª El fomento de la cultura, de la investigación y, en su caso, de la enseñanza de la lengua de la Comunidad Autónoma“).“ 16 Tyto záležitosti řeší článek 149 ústavy. Ijazykových otázek se týká např. hned první část: „1aÚprava základních podmínek, jež zajistí rovnost všech Španělů při výkonu práv apři plnění ústavou daných povinností („1.ª La regulación de las condiciones básicas que garanticen la igualdad de todos los españoles en el ejercicio de los derechos y en el cumplimiento de los deberes constitucionales“).“ 22 Současné Španělsko se tak skládá ze 17 takových autonomních společenství a ze dvou autonomních měst, nalézajících se v severní Africe (Ceuta, Melilla). Jejich přehled je obsažen v tabulce 1 (rozloha) a v tabulce 2 (počet obyvatel). Polohu jednotlivých autonomních společenství zachycuje Mapa 2 (viz Příloha). Podíváme-li se na tabulky 1 a 2 a vztáhneme-li údaje v nich obsažené k tématu, které je předmětem našeho zájmu, můžeme konstatovat, že mezi autonomními společenstvími jsou významné rozdíly, pokud jde o velikost a počet obyvatel, a tím pádem i důležitost pro celek. Tabulka 1. Autonomní společenství podle velikosti území Autonomní společenství / autonomní město Rozloha (km2) Podíl na celku (v %) 1 Castilla y León (Kastilie a León) 94 226 18,6 2 Andalucía (Andalusie) 87 268 17,2 3 Castilla-La Mancha (Kastilie-La Mancha) 79 463 15,7 4 Aragón (Aragonie) 47 719 9,4 5 Extremadura 41 635 8,2 6 Cataluña/Catalunya (Katalánsko) 32 107 6,3 7 Galicia/Galicia, Galiza (Galicie) 29 574 5,8 8 Comunidad Valenciana/Comunitat Valenciana (Valencijské společenství) 23 255 4,6 9 Región de Murcia (Murcijský region, Murcia) 11 313 2,9 10 Principado de Asturias (Asturské knížectví, Asturie) 10 604 2,1 11 Comunidad Foral17 de Navarra (Navarra) 10 391 2,0 12 Comunidad de Madrid (Madridské společenství) 8022 1,6 13 Canarias (Kanárské ostrovy) 7447 1,5 14 País Vasco/Euskadi (Baskicko) 7234 1,4 15 Cantabria (Kantabrie) 5326 1,0 16 La Rioja 5045 1,0 17 Islas Baleares/Illes Balears (Baleárské ostrovy) 4992 1,0 18 Ceuta 19 0,0 19 Melilla 12 0,0 Celkem 504 645 100,0 17 Španělské slovo foral vnázvu společenství (které se ostatně objevuje ivřadě navarrských zákonů apod.) odkazuje khistorickým výsadám spjatým stímto územím (španělsky fueros). 23 2. obecná charakteristika jazykové situace ve španělsku Tabulka 2. Počet obyvatel autonomních společenství (předběžná data k1. 1. 2022, zdroj: INE)18 Autonomní společenství / autonomní město Počet obyvatel Podíl na celku (v %) 1 Andalusie 8 472 407 17,879890 2 Katalánsko 7 763 362 16,383505 3 Madridské společenství 6 751 251 14,247602 4 Valencijské společenství 5 058 138 10,674530 5 Galicie 2 695 645 5,688802 6 Kastilie a León 2 383 139 5,029300 7 Baskicko 2 213 993 4,672339 8 Kanárské ostrovy 2 172 944 4,585711 9 Kastilie-La Mancha 2 049 562 4,325329 10 Murcijský region 1 518 486 3,204564 11 Aragonie 1 326 261 2,798898 12 Baleárské ostrovy 1 173 008 2,475478 13 Extremadura 1 059 501 2,235937 14 Asturské knížectví 1 011 792 2,135253 15 Navarra 661 537 1,396086 16 Cantabria 584 507 1,233525 17 La Rioja 319 796 0,674887 18 Melilla 86 261 0,182042 19 Ceuta 83 517 0,176252 Celkem 47 385 107 100,000000 Pokud jde o velikost, vidíme, že tři největší společenství (Kastilie a León, Andalusie a Kastilie-La Mancha) představují v úhrnu více než 51 % španělského území. Vztáhneme-li velikost společenství k jazykové otázce, můžeme konstatovat, že pět největších společenství je jednojazyčných (resp. nejde o území s kooficiálním jazykem). Území společenství, kde je kooficiálním jazykem katalánština (Katalánsko, Valencijské společenství, Baleárské ostrovy), představují celkem necelých 12 % rozlohy Španělska, území galicijského jazyka (Galicie) necelých 6 % a území baskického jazyka (Baskicko a Navarra) necelých 3,5 %. V úhrnu tedy autonomní společenství s některým z kooficiálních jazyků představují necelých 22 % území. Zaměříme-li se na počet obyvatel, situace je odlišná. Katalánsko je druhým, Valencijské společenství čtvrtým, Galicie pátým, Baskicko sedmým a Baleárské ostrovy dvanáctým nejlidnatějším autonomním společenstvím. V úhrnu platí, že ve společen18 INE: Estadística del Padrón Continuo. Datos provisionales a1 de enero de 2022 (dostupné na https://www.ine.es /dyngs/INEbase/es/operacion.htm?c=Estadistica_C&cid=1254736177012&idp=1254734710990). 24 stvích, kde je kooficiálním jazykem katalánština, žije zhruba 30 % obyvatel Španělska (jak vyplyne z dalších výkladů, to samozřejmě neznamená, že 30 % obyvatel Španělska má jako hlavní nebo snad dokonce jediný jazyk katalánštinu; podobně to platí pro galicijštinu a baskičtinu). Na území galicijského jazyka pak žije necelých 6 % obyvatel Španělska, v autonomních společenstvích zahrnujících historická území baskického jazyka více než 6 %. Můžeme tedy konstatovat, že v autonomních společenstvích, kde se mluví kooficiálními jazyky, žije zhruba 42 % obyvatel Španělska. Už z tohoto triviálního srovnávání vyplývá, že řešení jazykové otázky v nejvyhraněnější podobě (tj. v oblastech s kooficiálním jazykem) se týká velké části obyvatel Španělska (méně významná, byť stále významná, jsou tato autonomní společenství z hlediska rozlohy). Z toho plyne, že opravdu nejde o okrajový problém (a to v tuto chvíli necháváme stranou území, kde se mluví jazyky ze skupin C a D, viz výše). Autonomní společenství se však neliší jen počtem obyvatel a rozlohou, významné rozdíly můžeme pozorovat, i pokud jde o další faktory. Ekonomická síla • V roce 202019 měly v přepočtu na jednoho obyvatele nejvyšší hrubý národní produkt Madridské společenství, Baskicko a Navarra, nad průměrem Španělska jako celku byla ještě autonomní společenství Katalánsko, Aragonsko a La Rioja; lze tedy říci, že hned tři ze společenství s kooficiálním jazykem patří mezi ekonomicky nejsilnější. Nepřekvapuje, že při prosazování svých zájmů ekonomicky silná vícejazyčná autonomní společenství argumentují mimo jiné právě svým ekonomickým výkonem. Vnitřní územní struktura • Většina autonomních společenství se vnitřně dále člení na tzv. provincie. Jak vyplývá z Mapy 3 (viz Příloha), současné Španělsko sestává z 50 provincií (k nim je jako samostatné celky třeba přičíst Ceutu a Melillu). V některých případech provincie představují významná, ucelená historická území se svébytnou historií a kulturou. Vnitřní členitost jednotlivých autonomních společenství je různá – ty největší se skládají z mnoha provincií (Kastilie a León z 9, Andalusie z 8 apod.), některá (Asturie, Kantabrie…) mají provincii jen jednu. Míra přináležitosti obyvatel k AS a identifikace s ním • U některých autonomních společenství (Katalánsko, Baskicko) je vědomí přináležitosti obyvatel k AS velmi silné, jinde je slabší (to je dáno historickými, národnostními a dalšími faktory). V některých případech je silnější vědomí přináležitosti k provincii – např. provincii Segovia bylo třeba vlastně „donutit“ k tomu, aby se přihlásila k některému z autonomních společenství (konkrétně ke společenství Kastilie a León; jinými slovy, vazba k většímu celku, než je provincie, je zde slabá).20 19 INE: Contabilidad Regional de España. CRE. Serie 2000–2020 (dostupné na https://www.ine.es/dyngs/INEbase /es/operacion.htm?c=Estadistica_C&cid=1254736167628&menu=ultiDatos&idp=1254735576581). 20 Není předmětem této práce právní apolitologický popis uspořádání dnešního Španělska ani vývoje, který kněmu vedl. 25 2. obecná charakteristika jazykové situace ve španělsku Způsob schválení statutu • Autonomní statuty vznikaly – pochopitelně vždy v souladu se španělskou ústavou – různým způsobem, základním principem byla svobodná vůle společenství, jež je přijímala. Jen ve čtyřech případech (Andalusie, Baskicko, Galicie, Katalánsko) byl vznik potvrzen referendem. Vnitřní uspořádání, orgány moci, kompetence • Španělská ústava jasně říká, v jakém obecném rámci se autonomní statuty mohou pohybovat, co mohou a co nemohou stanovovat – jak se tyto možnosti využijí, je na příslušném autonomním společenství. Orgány moci v jednotlivých společenstvích tak mají různá jména, různou strukturu a mocenské uspořádání je odlišné v každém z nich. S kompetencemi předanými španělskou ústavou zacházejí AS rovněž různě a liší se i míra spokojenosti s podobou těchto kompetencí (to ostatně v jednotlivých kapitolách ukážeme na kompetencích spojených s jazykovými otázkami). Konkrétní podoba kompetencí je a vždy byla předmětem politického vyjednávání reprezentace daného AS s centrální vládou a jednotlivá společenství byla při těchto jednáních nestejně úspěšná, takže mezi AS existují v tomto smyslu velké rozdíly (nejúspěšnější bylo v tomto ohledu Baskicko). Pro sociolingvistickou analýzu je důležité, že hranice autonomních společenství se nepřekrývají s hranicemi jazykovými (srovnej k tomu Mapu 1 a Mapu 2 v Příloze). Tato skutečnost má totiž zcela praktické důsledky: 1) Týmž kooficiálním jazykem se často mluví na území více autonomních společenství, tj. týž jazyk podléhá úpravám více autonomních statutů, což pochopitelně situaci daného jazyka komplikuje (komplikuje se definice normy – jednotlivá AS totiž mají vlastní normotvorné instituce –, stírá se vědomí přináležitosti k jednomu celku apod.). 2) Centrální španělská jazyková politika bere v úvahu situaci ve všech autonomních společenstvích, tj. vždy přihlíží též k situaci ostatních AS s kooficiálním jazykem, což situaci znepřehledňuje. 2.3 historie jazyků adialektů 2.3.1 vnější historie Cílem této knihy je popsat dnešní jazykovou situaci ve Španělsku – máme-li ale pochopit dnešní stav, je nutné stručně charakterizovat vývoj, který k němu vedl. Podrobný popis historie jazyků Pyrenejského poloostrova pochopitelně souvisí s obecnou historií území a je velmi komplikovaný. Zjednodušeně můžeme říci, že se odehrával v několika etapách (následující periodizace vychází především ze Zavadila 1998 a 2015, odráží ale obecně dělení převažující v odborné literatuře, srov. např. Abad Nebot 2008). 32 Podobně se autonomní statuty vyjadřují k jazyku užívanému ve státní správě, mé diích, soudnictví atd. Ústava tyto záležitosti komentuje většinou velmi obecně, např. článek 20 uvádí, že „zákon bude regulovat organizaci a parlamentní kontrolu komunikačních médií zřizovaných státem nebo jakoukoli veřejnou institucí a bude garantovat přístup do těchto médií pro signifikantní společenské a politické skupiny, a to při respektování plurality společnosti a různých jazyků Španělska“.31 V příslušných kapitolách ukážeme, že konkrétní způsob, jak jednotlivá autonomní společenství uplatňují kompetence spjaté s užíváním jazyků, je často předmětem sporů, jež někdy přesahují hranice daného AS. 2.5 evropský rámec jazykové otázky Jak známo, evropské dokumenty se k jazykovým otázkám vyjadřují dosti obecně, takže odvolávat se na ně je v rámci konfliktů spjatých s jazykem, kterými se zde zabýváme, v zásadě bezpředmětné.32 Smlouva o Evropské unii v článku 3 odstavce 3 velmi obecně konstatuje, že Evropská unie „respektuje svou bohatou kulturní a jazykovou rozmanitost a dbá na zachování a rozvoj evropského kulturního dědictví“. Listina základních práv Evropské unie v článku 21 uvádí, že „se zakazuje jakákoli diskriminace založená zejména na pohlaví, rase, barvě pleti, etnickém nebo sociálním původu, genetických rysech, jazyku, náboženském vyznání nebo přesvědčení, politických názorech či jakýchkoli jiných názorech, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, narození, zdravotním postižení, věku nebo sexuální orientaci“, protože, jak se praví tamtéž v článku 22, „Unie respektuje kulturní, náboženskou a jazykovou rozmanitost“. Přestože se ve španělských jazykových sporech ta či ona strana ohání odkazem na tyto evropské dokumenty, obecně nelze konstatovat, že by tato ustanovení nebyla respektována, byť samozřejmě interpretace spojení „diskriminace založená na jazyku“ může být různá. V každém případě platí, že konkrétní kroky jsou v kompetenci jednotlivých států. Důležitým evropským dokumentem souvisejícím s ochranou menších jazyků je Evropská charta regionálních či menšinových jazyků (European Charter for Regional or Minority Languages),33 dokument, který vstoupil v platnost 1. 3. 1998 (poté, co ho ratifikovaly první země; dokument sám byl přijat některými zeměmi Rady Evropy 5. 11. 31 „3. La ley regulará la organización y el control parlamentario de los medios de comunicación social dependientes del Estado ode cualquier ente público y garantizará el acceso adichos medios de los grupos sociales y políticos significativos, respetando el pluralismo de la sociedad y de las diversas lenguas de España.“ 32 Kobecným možnostem práva regulovat jazykové otázky srov. Dunbar 2001. 33 Menšinové jazyky jsou včlánku 1 definovány jako jazyky, které jsou „(i)tradičně užívány na daném území státu občany tohoto státu, kteří tvoří skupinu početně menší než ostatní obyvatelstvo státu, a(ii)odlišné od úředního jazyka (úředních jazyků) tohoto státu; neoznačuje dialekty úředního jazyka (úředních jazyků) státu ani jazyky migrantů“. Kpojmu menšinový jazyk více Sloboda (2017b). 33 2. obecná charakteristika jazykové situace ve španělsku 1992). Tento dokument vychází z obecně přijímaného názoru, že jazyky jsou součástí kulturního dědictví a jako takové si zaslouží ochranu. Jak známo, každá země, která dokument podepíše, uvádí, kterých jazyků se na jeho území charta týká a které články charty hodlá uplatňovat (z toho vyplývá, že nemusí uplatňovat všechny). Španělsko dokument podepsalo hned 5. 11. 1992 a ratifikovalo 9. 4. 2001. V účinnost vešel 1. 8. 2001. Při ratifikaci konstatovalo, že • v souladu s textem Charty se za regionální nebo menšinové jazyky považují jazyky uznané za oficiální autonomními statuty autonomních společenství Baskicko, Katalánsko, Baleárské ostrovy, Galicie, Valencie a Navarra (řečeno jinak, baskičtina, galicijština a katalánština); • jako regionální nebo menšinové jazyky se chápou též ty, které jsou považovány za chráněné autonomními společenstvími na územích, kde se jimi tradičně mluví (jinými slovy, jsou to i jazyky ze skupiny C, jsou-li zmíněny jako chráněné v příslušném autonomním statutu; více k tomu kapitola 3.5). V dokumentu o ratifikaci je dále vyjmenováno, která ustanovení Charty budou aplikována na kooficiální jazyky a která na jazyky ostatní.34 Od roku 2001 je plnění závazků přijatých Španělskem předmětem diskusí a sporů, většinou ryze politického charakteru,35 jejichž detailní popis přesahuje možnosti tohoto textu. Podstatné je, že skupina expertů pověřených Radou Evropy periodicky hodnotí plnění přijatých závazků. Pokud jde o Španělsko, 4. hodnotící zpráva vznikla v roce 2015 (Committee of Experts, 2015), 5. v roce 2019 (Committee of Experts, 2019). Z těchto hodnotících zpráv jsou vyvozena doporučení Rady Evropy dané zemi. V této souvislosti je nicméně důležité zdůraznit, že jde o závazky přijaté dobrovolně a že mnohé další země Chartu vůbec neratifikovaly, což je např. v případě Francie (která dokument podepsala, ale neratifikovala), tj. země, na jejímž území se rozkládá část historických baskických regionů, důležitý faktor ve vnitrošpanělské diskusi (mnozí se domnívají, že lze těžko kritizovat Španělsko za některé detaily aplikování závazků z Charty, když např. situace baskičtiny na francouzském území je, pokud jde o práva uživatelů jazyka, méně příznivá). Více k Chartě v románském/španělském kontextu Ghimenton a Depau (2018, 572 n.). K některým závěrům hodnotící komise se vrátíme v kapitole 4. Dalším důležitým dokumentem, který spoluvytváří obecný rámec pro naše téma, je Atlas světových jazyků v ohrožení UNESCO (UNESCO Atlas of the World’s Languages in Danger), který umožňuje zasadit úvahy o stavu, resp. kritické situaci určitého jazyka do celosvětového kontextu. Jak známo, tento atlas identifikuje ohrožené jazyky a míru jejich ohrožení hodnotí pěti stupni, zranitelný (vulnerable), ohrožený (definitely endangered), vážně ohrožený (severely endangered), kriticky ohrožený (critically endangered) a vyhynulý (extinct). Atlas se zabývá pěti jazyky, o nichž uvádí, že se jimi mluví ve Španělsku: za zranitelný jazyk považuje baskičtinu, za ohrožený aragonštinu, asturleon34 Více ktomu https://www.boe.es/eli/es/ai/1992/11/05/(1), https://www.coe.int/en/web/conventions/full-list? module=declarations-by-treaty&numSte=148&codeNature=1&codePays=SPA. 35 Srov. např. https://www.europarl.europa.eu/doceo/document/E-8-2016-000913_ES.html. 34 štinu a gaskonštinu (tento jazyk, kterým se mluví především ve Francii, připisuje atlas Španělsku pro jeho přítomnost v oblasti údolí Valle de Arán v Katalánsku, což je sporné hodnocení, více k tomu kapitola 5.2) a za vyhynulý jazyk guanche z Kanárských ostrovů. Pro interpretaci těchto závěrů jsou pochopitelně důležitá použitá kritéria, k nim více přímo v Atlasu.36 Pro naše účely uveďme, že podstatným faktorem je pro autory Atlasu mezigenerační výměna, jež mj. odráží rozdíl mezi zranitelným jazykem („most children speak the language, but it may be restricted to certain domains (e.g., home)“) a ohroženým jazykem („children no longer learn the language as mother tongue in the home“) (viz http://www.unesco.org/languages-atlas/).37 V příslušných kapitolách se k tématu mezigenerační výměny podrobně vrátíme. 2.6 kritéria pro hodnocení vitality jazyka Moderní sociolingvistická literatura vymezuje nejrůznější kritéria pro hodnocení vitality jazyků, a to jak pro hodnocení konkrétních jednotlivých jazyků, tak i pro srovnávání jazyků a vyhodnocování stupně relativní vitality.38 Našim cílem není analyzovat teoreticky toto obecné téma, nicméně rádi bychom posoudili popisované jazyky na základně nejčastěji používaných kritérií tohoto druhu – a v kapitole 4 se pokusíme tyto jazyky srovnat navzájem. Zvláštní pozornost budeme při popisu jednotlivých jazyků (ve shodě s Ramallem 2018 a dalšími) věnovat zejména těmto kritériím: 1) mezigenerační přenos Existuje obecná shoda na tom, že přerušení mezigeneračního přenosu mezi rodiči a dětmi, příp. prarodiči a dětmi představuje významné ohrožení pro daný jazyk, protože právě rodina se považuje za nejpřirozenější prostředí, kde se dítě nenásilným způsobem učí jazykem mluvit, ale také vnímat ho jako přirozenou součást svého života, své kultury a své identity; není náhodou, že jde o klíčové kritérium používané zmiňovaným Atlasem světových jazyků v ohrožení UNESCO. 36 http://www.unesco.org/languages-atlas/ 37 Připomeňme, že pro jazyky, které nejsou ohrožené anejsou proto do Atlasu zařazené, platí, že „language is spoken by all generations; intergenerational transmission is uninterrupted“. 38 UNESCO (2003, s. 2) konstatuje, že „language is in danger when its speakers cease to use it, use it in an increasingly reduced number of communicative domains, and cease to pass it on from one generation to the next. That is, there are no new speakers, adults or children“. Za klíčové faktory, kterým věnuje samostatné kapitoly, považuje mezigenerační jazykový přenos, celkový počet mluvčích, kvantitativní poměr mezi těmito mluvčími acelou populací, změny vdoménách užívání jazyka, užívání jazyka vnových doménách amédiích adisponibilitu materiálů pro studium jazyka. 35 2. obecná charakteristika jazykové situace ve španělsku 2) právní ochrana auznání Právní ochrana, kterou poskytuje ústava a další základní právní dokumenty daného státu, je pro uchování vitality jazyka rovněž klíčová; důležité pochopitelně je, aby se nejednalo jen o ochranu „na papíře“, aby byla skutečná (to bývá často předmětem sporů, protože konkrétní realizace obecných principů nebývá vždy jasná). 3) přítomnost ve školství, státní správě, právním systému, veřejných službách amédiích Tyto konkrétní oblasti života se obvykle považují za nejdůležitější pro uchování jazyka a posilování jeho vitality; obecný rámec toho, do jaké míry je daný jazyk přítomen v těchto oblastech, je dán dokumenty uvedenými v bodu 2; v případě Španělska bude zásadním faktorem skutečnost, že řešení jazykových otázek v mnohých z těchto oblastí bylo z centrální úrovně přesunuto na autonomní společenství. 4) společenská prestiž Historie ukazuje, že společenská prestiž určitého jazyka může být zásadním faktorem v jeho „souboji“ s jinými jazyky o přežití (jako příklad můžeme uvést latinu, která se jako prestižnější jazyk prosadila v románském jazykovém okruhu proti ostatním jazykům, totéž se jí ale nepodařilo v oblasti řeckého vlivu proti prestižní řečtině). Co vlastně společenská prestiž znamená, lze obtížně definovat: obecně vzato jde o souhrn následujících faktorů (v každém jednotlivém případě je význam konkrétních faktorů různý): • vnímání jazyka jeho uživateli – daný jazyk je společenstvím hodnocen kladně nebo nikoli, je vnímán jako prestižní nebo méně prestižní (např. proto, že je užíván v určitém prostředí, které je považováno za prestižní); ty méně prestižní jsou obvykle v horší situaci, protože uživatelé se domnívají, že pro ně je méně výhodné takovým jazykem mluvit; • jazyk moci – daný jazyk je nebo není jazykem vládnoucí skupiny, je nebo není jazykem zákonů atd. (jak ukazuje příklad latiny v románském okruhu, skutečnost, že je daný jazyk jazykem moci, nutně neznamená, že je uživatelům přímo mocensky/ násilím vnucován); • jazyk modernosti – kritérium, které někdy bývá nazýváno „jazykem pokroku“; • existence psané formy – historie ukazuje, že existence psané formy jazyk zásadně zvýhodňuje, protože ho v mnoha ohledech upevňuje a konsoliduje; • existence standardu – kodifikovaná norma jazyka jazyk stabilizuje, dává danému společenství sjednocující prostředek pomáhající překonat dialektální rozrůzněnost a vytváří základ pro jednotnou výuku ve školách. Všemi těmito kritérii se budeme v následujících kapitolách přímo nebo nepřímo zabývat a ve shrnující kapitole 4 se pak pokusíme porovnat zkoumané jazyky právě na základě těchto hledisek. 36 2.7 vzájemná srozumitelnost Na základě výše popsaného společného původu většiny jazyků na Pyrenejském poloostrově i zvláštní konfigurace jejich vzájemných vztahů není překvapivým faktem, že tyto jazyky vykazují určitý, v některých případech značný stupeň vzájemné srozumitelnosti. Moreno Fernández a Otero Roth (2016, 28) k tomu říkají: „Románské jazyky disponují pozoruhodným jazykovým odstupňováním, které umožňuje částečnou vzájemnou srozumitelnost mezi mluvčími sousedícími geolingvistickými variantami: romanisté tak konstatovali, že provensálština je spojovníkem mezi francouzštinou a katalánštinou a že gaskonština jím je mezi francouzštinou a španělštinou, stejně jako jím galicijština může být mezi španělštinou a portugalštinou. Tato jazyková blízkost umožňuje mluvit z historického hlediska o galicijsko-portugalské variantě, ona umožňuje, že historické varianty v Katalánsku, na Baleárách nebo ve Valencii nesou společné označení katalánština.“39 Historický rozměr věci je tedy zřejmý, uvažujeme-li ale o uspořádání jazykové situace ze sociolingvistického a dnešního hlediska, zásadním faktorem je skutečná srozumitelnost mezi jazyky na španělském území. Multilingvismus může mít více podob, jde o velmi komplikovaný fenomén. My se budeme v jednotlivých kapitolách věnovat obyvatelům dvojjazyčných území a mj. analyzovat, do jaké míry mluví – vedle španělštiny – druhým jazykem. Ve většině případů tedy půjde o multilingvismus/bilingvismus (přinejmenším částečně) aktivní. Pro pochopení situace je ale třeba posoudit, do jaké míry existuje na španělském území též bilingvismus receptivní, pasivní.40 Konkrétně nás bude zajímat, do jaké míry rozumí monolingvní mluvčí španělštiny, žijící na jednojazyčných územích, menšinovým jazykům, tj. baskičtině, galicijštině a katalánštině (to, do jaké míry rozumí např. mluvčí katalánštiny galicijštině, necháváme v tuto chvíli stranou). Stupeň receptivního bilingvismu mluvčích španělštiny na jednojazyčných územích je důležitý mj. pro to, aby bylo možné posoudit, do jaké míry je reálné, aby se zrušil princip teritoriality – k němu viz dále –, tj. aby byly menšinové jazyky oficiálními jazyky na celém území. Fenomén receptivního bilingvismu je hojně studován obecně (srov. např. ten Thije a Zeevaert 2007) i v konkrétních podobách. Mrva (2018 a 2020) shrnuje mj. výzkum situace ve skandinávských jazycích a konstatuje, že k receptivnímu bilingvismu na Pyrenejském poloostrově a specificky ve Španělsku existuje velmi málo dat. Jeho vlastní výzkum (Mrva 2018) se zaměřuje na jednojazyčné mluvčí španělštiny, kteří žijí na jednojazyčných územích a kteří nemají historické vazby ke dvojjazyčným územím a menšinovým jazykům ani podstatnější kontakt s nimi. Takovým mluvčím předložil 39 „Las lenguas romances se disponen en un curioso escalonamiento lingüístico que hace posible la intercomprensión parcial entre hablantes de variedades geolingüísticas vecinas: de hecho los romanistas han hablado de que el provenzal es un eslabón entre el francés y el catalán y de que el gascón lo es entre el francés y el español, como el gallego puede serlo entre el español y el portugués. Esa cercanía lingüística es la que permite hablar históricamente de una modalidad gallego-portuguesa y es la que explica que las variedades históricas de Cataluña, Baleares oValencia reciban la denominación común de catalán.“ 40 Tyto termíny jsou některými badateli považovány za synonymní, jinými nikoli, někteří dokonce popírají vhodnost termínu pasivní. Více ktomu Mrva (2018 a2020). 37 2. obecná charakteristika jazykové situace ve španělsku dotazník, na kterém ověřoval, do jaké míry rozumí v psané a mluvené podobě baskičtině, galicijštině, katalánštině a portugalštině. Výsledky shrnuje tabulka 3. Tabulka 3. Porozumění monolingvních španělských mluvčích menšinovým jazykům (převzato zMrva [2018, 229] amírně upraveno) Čtení Poslech Celkově Jazyk Porozumění (v %) Jazyk Porozumění (v %) Jazyk Porozumění (v %) galicijština 82,09 katalánština 76,38 galicijština 78,56 portugalština 68,57 galicijština 75,04 katalánština 62,66 katalánština 48,95 portugalština 14,47 portugalština 41,52 baskičtina 01,71 baskičtina 03,43 baskičtina 02,57 Tento výzkum je jen nevelkou sondou a pracoval se spíše skromným jazykovým materiálem, uvedená procenta tedy nelze brát v jejich absolutní hodnotě, nicméně ukazuje některé obecné tendence: • genealogická a typologická odlišnost baskičtiny vede k tomu, že jde – až na izolovaná, známá slova – o jazyk pro španělské mluvčí nesrozumitelný; • výsledky porozumění čtenému a slyšenému textu jsou různé, zásadní roli hraje výslovnostní blízkost/vzdálenost daného jazyka španělštině, proto je portugalština podstatně srozumitelnější v psané než v mluvené podobě; • galicijština se dle tohoto průzkumu jeví jako nejsrozumitelnější jazyk, následována katalánštinou. Jak už bylo řečeno, průzkumu se zúčastnili jen jednojazyční mluvčí španělštiny bez kontaktu s menšinovými jazyky. Řada mluvčích ale žije v oblastech, které sousedí s dvojjazyčnými oblastmi, příp. mají s těmito oblastmi (a tamním jazykem) pravidelný kontakt – v takovém případě pochopitelně porozumění danému menšinovému jazyku stoupá. Přestože výše uvedená data mohou vytvářet dojem, že porozumění galicijštině a katalánštině je na velmi solidní úrovni (baskičtina je úplně jiný případ), nelze zapomínat na již zmiňovaný charakter výzkumu – nešlo o simulaci běžné komunikace v běžných podmínkách. Obecně proto panuje konsenzus v tom, že pokud by měly být tyto jazyky oficiálními jazyky na celém území Španělska, museli by na úřadech, v nemocnicích atd. v monolingvních španělských oblastech působit lidé s aktivní dvojjazyčnou kompetencí, běžný jednojazyčný mluvčí španělštiny funkční mezijazykovou komunikaci s člověkem hovořícím např. katalánsky nezvládne. Na závěr poznamenejme, že přirozený častý kontakt mezi španělskými a portugalskými mluvčími vedl k tomu, že se vytvořil specifický komunikační prostředek, kterému se říká portuñol: jde o způsob pomalé komunikace založený na tom, že každý mluví svým jazykem, ale zjednodušeným a využívajícím společné, oběma srozumitelné báze. 38 2.8 současná jazyková situace ve španělsku jako souboj tendencí astrategií Následující kapitoly předloží ucelený obraz jazykové situace v konkrétních oblastech dnešního Španělska. Shrnutí závěrů z jednotlivých území a jednotlivých jazyků bude pak věnována kapitola 4, nicméně už nyní můžeme velmi obecně popsat základní tendence a individuální a kolektivní strategie, které můžeme pozorovat na územích s kooficiálními jazyky (tj. v autonomních společenstvích, kde se mluví též baskicky, galicijsky a katalánsky/valencijsky). V každém jednotlivém případě bude situace jiná, ale přesto se můžeme pokusit o jisté zobecnění. Pokud jde o obecnější tendence související s jazykem, můžeme pozorovat dva vyhraněné póly: 1) Tendenci bezvýhradně podporovat užívání menšinových jazyků ve školství, státní správě a jinde, příp. obecně v celé společnosti, a to explicitně na úkor španělštiny. Argumentační východiska jsou nejčastěji tato: • menšinové jazyky jsou na daném místě „původním“ jazykem, v minulosti byla jejich role a význam daleko větší než dnes; • k současnému horšímu postavení vedly prokazatelné křivdy ze vzdálenější i bližší minulosti (z těch novějších bývají nejčastěji uváděny obecný postoj Frankova režimu k menšinovým jazykům a masivní imigrace z ostatních území Španělska nebo z Hispánské Ameriky, jež vedly k narušení přirozeného vývoje menšinového jazyka a k rozšíření a následné dominanci španělštiny); • tyto křivdy je nutno napravit bezpodmínečnou podporou menšinového jazyka, a to i za cenu vysokých nákladů a použití opatření, která bude část populace (ta, která preferuje španělštinu) odmítat. Extrémní polohou této tendence je snaha potlačit užívání španělštiny úplně (tj. zbavit ji na daném území postavení oficiálního jazyka) a mířit k monolingvismu v menšinovém jazyce. Kritici této tendence vidí v jejím uplatnění ohrožení práv té části populace, která mluví především, příp. jenom španělsky, což je i vzhledem k početnosti této skupiny nepřijatelné. 2) Tendenci umírněně podporovat užívání menšinových jazyků, ale nikoli na úkor španělštiny. Argumentační linie je tato: • ke křivdám docházelo, ale současný vývoj vede k výraznému vylepšení postavení menšinových jazyků (a postoj španělského státu k menšinovým jazykům je ve srovnání s některými jinými evropskými státy velmi vstřícný); • není možné napravovat historické křivdy křivdami novými – a k těm by omezení práva užívat španělštinu (nebo dokonce jeho zrušení) nepochybně vedlo; • území menšinových jazyků jsou součástí španělského státu, proto musí být španělština i na nich jedním z oficiálních jazyků. 39 2. obecná charakteristika jazykové situace ve španělsku Extrémní varianta této tendence – požadavek používat na těchto územích jen španělštinu – se v seriózní diskusi neobjevuje. Odpůrci této argumentační linie namítají, že ve skutečnosti jde o podporu španělštiny na úkor menšinových jazyků, protože ochrana španělštiny podle nich znamená redukování prostoru pro menšinové jazyky, což vzhledem k jejich (ve srovnání se španělštinou) nevýhodné pozici znamená jejich poškození. Tyto dvě tendence představují spíše póly škály, mezi kterými existuje řada mezistupňů, a mají nepochybně souvislosti politické, které nejsou předmětem této práce (s první tendencí bude pochopitelně často spjato odmítání příslušnosti daného území ke Španělsku, tedy volání po nezávislosti daného území, druhá tendence může být spojena s podporou silného postavení centrální španělské vlády). Tyto obecné tendence se pak odrážejí v individuálních strategiích jednotlivých mluvčích. Na sledovaných územích lze tedy nalézt: a) mluvčí jednoznačně preferující místní jazyk a užívající španělštinu jen málo nebo vůbec; b) mluvčí střídající oba jazyky dle určité strategie; c) mluvčí mluvící menšinovým jazykem jen málo nebo vůbec (sem patří často přistěhovalci z jiných částí Španělska nebo z jiných španělsky mluvících zemí). Souvislost mezi těmito individuálními strategiemi a výše uvedenými tendencemi je u skupiny a) a c) zřejmá, u skupiny b) je nejasnější: • mluvčí důsledně odmítající španělštinu (a) budou převážně zastánci tendence dostat menšinový jazyk do všech sfér života společnosti; • mluvčí neznalí menšinového jazyka (c) budou pochopitelně pro co nejširší přítomnost španělštiny ve veřejném životě; • mluvčí střídající oba jazyk (b) představují nejčastější případ, u nich nejsou souvislosti s obecnými tendencemi přímočaré ani předvídatelné. Volba zmiňovaných individuálních strategií je ovlivňována řadou faktorů: vedle individuálního názoru a osobní/rodinné historie daného jednotlivce hrají roli i vnější vlivy, např. společenská či ekonomická výhodnost určitého způsobu jazykového chování. To samozřejmě poskytuje prostor pro to, aby se centrální či autonomní instituce snažily toto chování ovlivnit: příkladem může být nutnost doložit znalost určitého jazyka při zájmu o určitou práci, vytváření pracovních míst v oblasti výuky či šíření určitého jazyka apod. Z toho všeho vyplývají dvě skutečnosti, které je třeba mít při čtení následujících kapitol na paměti: 1) situace je opravdu mimořádně složitá a nabízí velmi komplikovanou typologii individuálních i kolektivních přístupů k jazyku; 2) je velmi zjednodušující vztahovat jazykové otázky zcela přímočaře k ideovým nebo politickým názorům. 40 2.9 některé důležité pojmy asouvislosti V kapitolách 3.2–3.5 bude popsána situace jednotlivých menšinových jazyků. Při popisu budou používány některé standardní sociolingvistické pojmy, jejichž znalost se předpokládá (bilingvismus, diglosie41 atd.), bude ale odkazováno též k některým fenoménům a pojmům, které jsou běžnou součástí jazykového světa dnešního Španělska a diskusí o něm, a přitom o některých z nich platí, že jsou ve španělském kontextu vnímány nebo definovány jinak, než bývá obvyklé. Proto je budeme nejprve stručně charakterizovat. jazyková standardizace Proces vytváření jazykového standardu,42 tj. jazykové varianty, která je mluvčími sdílena jako standardní a je kodifikovaná pomocí jazykové normy (v češtině je ustálený pojem spisovný jazyk). Existence standardu je pro každý jazyk zásadně důležitá, protože standard mj. sjednocuje jazykové společenství,43 stabilizuje jazyk a je významnou součástí identity daného společenství, neboť přispívá k identifikaci jednotlivce se společenstvím, jeho historií, kulturou atd. a k vymezování vůči společenstvím jiným (více k tomu Garvin 1993, v českém prostředí mj. Nebeská 2003). Jak uvidíme v následujících kapitolách, proces standardizace nebyl u menšinových jazyků španělského území snadný, vlivem politických událostí byl nepravidelný a přerušovaný, což mělo vliv i na jeho postavení v souboji s jinými jazyky (podstatným problémem byl též nevyjasněný vztah mezi standardem a substandardy, tj. jazykovými variantami užívanými na různých územích daného jazyka). Není náhodou, že se tématu standardizace zejména menšinových jazyků věnuje ve španělské sociolingvistice velká pozornost – standardizace se analyzuje obecně i v aplikaci na různé jazyky (srov. k tomu např. Giralt Latorre a Nagore Laín 2018). jazykový konflikt Termín užívaný v hispanistické sociolingvistice slouží k obecnému označení toho, co je vlastně hlavním tématem tohoto textu: soužití jazyků ve Španělsku je vnímáno jako problematické, konfliktní. Pojem používají zejména odborníci popisující situaci z hle41 Diglosie byla Fergusonem (1959) definována jako vztah mezi jazykovými variantami, ve kterém je kladen důraz na rozdílné užívání vzávislosti na příslušné sociálně-kulturní situaci. Prestižnější varianta H (angl. high) se častěji využívá voficiální dokumentaci, při obchodním styku, vcelostátních médiích či institucionalizovaném kontextu. Méně prestižní varianta L (angl. low) je obvykle přítomná vdomácím či rodinném prostředí apředevším vneformálním jazykovém kontaktu. 42 Jazykový standard jsou „… kodifikované jazykové prostředky, které se společně vyskytují vžánrech jazyka svysokým stupněm propracovanosti (elaborace) akteré se systematicky vyučují aprosazují ve vzdělávacím procesu. Jde osociálně podmíněný jev, který se vytváří vkaždém kulturně vyspělém jazykovém společenství“ (Dovalil, 2017). 43 Asjednocuje pochopitelně ijazyk (ostatně účelem jakékoli standardizace je sjednocení pomocí zavádění standardů). 41 2. obecná charakteristika jazykové situace ve španělsku diska menšinových jazyků. Někdy se objevuje též v obecnějším významu „jakýkoli spor týkající se jazyka“ (např. v souvislosti se vztahem mezi katalánštinou a valencijštinou). jazyková substituce Termín hojně používaný zejména katalánskou a baskickou sociolingvistikou a odpovídající zavedenému pojmu language shift (česky jazykový posun, jazyková směna). Sloboda (2017a) ho definuje jako změnu obvyklého užívání jednoho jazyka v obvyklé užívání jazyka jiného („díky pracím sociolingvisty J. A. Fishmana později převládlo chápání jazykového posunu jako skupinového jevu, kdy celé společenství víceméně postupně opouští jeden jazyk v každodenní komunikaci ve prospěch jiného jazyka“). Na územích, kterými se zabýváme v této knize, se zkoumá, do jaké míry dochází k jazykové substituci menšinových jazyků většinovou španělštinou, a nebezpečí jazykové substituce se uvádí jako hlavní argument pro zavádění opatření na podporu užívání menšinových jazyků. jazyková normalizace Tento termín se nevztahuje ke kodifikaci jazyka ani k vytváření jeho normy.44 Byl zaveden valencijským sociolingvistou Lluísem Vicentem Aracilem v roce 1965 jako pojem, který označuje opak tzv. jazykové substituce, tj. jako proces, během kterého dochází k zachování, udržení menšinového jazyka navzdory kontaktu s většinovým jazykem. Byl hojně používán v katalánské, baskické a galicijské sociolingivistice v období španělského přechodu k demokracii a objevuje se v názvech různých zákonů a institucí spjatých s jazykovým plánováním. V mezinárodní sociolingvistice se používá termín reversing language shift (reverzní posun jazyka, obrácení směru jazykového posunu), zavedený Fishmanem (1991). K obecné charakteristice těchto pojmů viz Sloboda (2017a). mateřský jazyk Spojení „mateřský jazyk“ se v běžném jazyce používá neterminologicky, jeho definice jako termínu je nicméně komplikovaná, protože mj. bývá v různých zemích a různých společenstvích vnímán jinak (viz k tomu Sloboda 2017c). V tomto textu budeme rozlišovat mezi a) prvním jazykem (first language, lengua inicial, tj. jazykem, který si člověk osvojil v životě jako první a který bývá v didaktice i jinde nazýván L1) a b) jazykem, se kterým se identifikuje, jazykem identifikace (tj. ke kterému má nejbližší vztah). Tyto jazyky můžou být u konkrétního jedince totožné, ale nemusí. Stejným, ale také jiným jazykem může být u konkrétního jednotlivce také tzv. obvyklý jazyk, tj. jazyk, který užívá obvykle, nejčastěji. Například v AS Baskicko je zvykem, že i rodiče, kteří baskičtinu 44 Kchápání normy vrománských jazycích viz Lebsanft aTacke 2020. 48 (celkově žije podle IC 2021 v této skupině zemí 45 012 061 rodilých mluvčích španělštiny).50,51 Z výše uvedeného rovněž vyplývá, jak konstatuje IC (2021, 37 n.), velký mezinárodní význam španělštiny: španělsky mluvící komunita vytváří 6,9 % světového HDP, španělština je mezi jazyky na třetím místě v OSN a čtvrtém v institucionálním zázemí EU, je důležitým prvkem v mezinárodni komunikaci a obchodu atd. Pro účely naší studie je velmi podstatný fakt, že dle IC (2021, 64n.) je španělština druhým nejpoužívanějším jazykem na nejvýznamnějších sociálních sítích (Facebook,52 Instagram, LinkedIn,53 Twitter) a na platformách, jako jsou YouTube,54 Netflix,55 Wikipedie.56 K tomu, že se španělština stala významným světovým jazykem, nepochybně přispělo i to, že vykazuje vysoký stupeň homogennosti: rozdíly mezi jejími diatopickými, diastratickými ani diafasickými variantami nejsou natolik významné, že by vážněji komplikovaly vzájemnou komunikaci mezi uživateli různých variant (což není u jazyků samozřejmé): bez problémů si rozumějí nejenom mluvčí různých dialektů španělštiny na Pyrenejském poloostrově, ale i mluvčí z různých španělsky mluvících zemí. Vnitřní jazyková homogennost je dána mj. tím, že s výjimkou několika málo jevů má španělština jednotnou morfologii, což je zásadně důležité pro vzájemné porozumění, jež vážněji nenarušují ani případné rozdíly fonetické nebo rozdíly ve slovní zásobě (podstatné je, že jádro slovní zásoby je totožné a hispánský svět je už zvyklý na to, že existují amerikanismy, tj. slova užívaná v některé části Hispánské Ameriky, andalusismy, tj. slova užívaná v Andalusii, apod.). Moreno Fernández a Otero Roth (2016, 40) zdůrazňují, že právě tato homogennost umožňuje i v celosvětových jazykových statistikách považovat za španělštinu všechny regionální varianty, o kterých byla řeč, a uvádějí, že dnešní španělština má v tomto ohledu roli koiné. Z tohoto velmi stručného shrnutí vyplývají tři zřejmé skutečnosti: 1) španělština je zásadně důležitý, rostoucí světový jazyk; 2) kvantitativně je španělština více jazykem neevropským než evropským; 3) v koexistenci s dalšími jazyky mluvenými na španělském území se španělština může opírat o celosvětový kontext, který ji v sociolingvisticky zásadních parametrech (prestiž atd.) nesmírně posiluje. 50 IC (2021) rovněž podrobně analyzuje predikce významu španělštiny vbudoucím světě. 51 Necháme-li stranou Evropu aAmeriku, španělština je vAfrice přítomna vRovníkové Guineji ave španělských enklávách Ceuta aMelilla; vAsii jde ohistorická rezidua na Filipínách. 52 Dle IC (2021, 66) je španělština druhým nejužívanějším jazykem; z2 449 000 000 osob, které vlednu 2021 navštívily Facebook alespoň jednou za měsíc, tak více než 400000000 činilo ve španělštině. 53 Dle IC (2021, 67) ze 720 milionů uživatelů sítě vroce 2021 používalo vnějaké míře španělštinu 69 milionů, což představuje mezi všemi jazyky 2. místo. 54 Dle IC (2021, 65) je španělština s15 % na druhém místě za angličtinou (66 %), pokud jde ojazyk obsahu. 55 Dle IC (2021, 65) se studie zabývající se (vzhledem kpovaze věci obtížnou) kvantifikací jazykové stránky obsahu shodují na tom, že španělština je na druhém místě za angličtinou. 56 Dle IC (2021, 65–66) je španělština překvapivě až na 9. místě, pokud jde omnožství článků vdaném jazyce (např. mimo jiné za švédštinou anizozemštinou, což je dokladem toho, že hrají roli ifaktory jiné než počet mluvčích daného jazyka); vjazykových preferencích uživatelů je ale španělština na druhém místě. 49 3. charakteristika jazyků současného španělska 3.1.1 historie španělštiny V kapitole 2.3 jsme stručně popsali nejstarší a starší vývoj jazykové situace na Pyrenejském poloostrově. Z výkladu vyplynulo, že důležitost a prestiž kastilského dialektu, původně málo významné varianty spjaté s nevelkým hrabstvím kastilským, sílily paralelně se stále významnější rolí Kastilie a že v době završení reconquisty v roce 1492 byla kastilština rozšířena od severu k jihu. Jak bylo již konstatováno, kastilština byla přitom pravděpodobně nejméně typickým reprezentantem iberských románštin. Jak uvádí Zavadil (1998, 61 n.), ve srovnání např. se starým dialektem astursko-leónským, vykazujícím archaizující rysy, v kastilštině už v tu dobu byly patrné tendence, jež se naplno prosadily v 16. a 17. století a výrazně ji odlišily od ostatních variant na poloostrově.57 Existuje tak řada hláskových rysů, ve kterých proti sobě stojí jednotné řešení portugalské a katalánské proti jinému řešení kastilskému (španělské siete ,sedm‘ proti katalánskému set a portugalskému sete, španělské rueda ,kolo‘ proti katalánskému a portugalskému roda, španělské hielo ,led‘ proti katalánskému gel a portugalskému gelo, apod.; více k tomu Zavadil 1998, 63–64). Z popisu historického vývoje koexistence jazyků na Pyrenejském poloostrově, obsaženém v kapitole 2.3, vyplývá mj. to, že je obtížné přesně stanovit, kdy se kastilská iberorománština mění v kastilštinu. Většina zdrojů se tento moment nesnaží stanovovat přesně. Velká část existujících periodizací vychází z tradičních zdrojů (z děl významných filologů Menéndeze Pidala, např. Menéndez Pidal 1904 a 1926, Rafaela Lapesy, např. Lapesa 1942 a 1984, a dalších) a rozlišuje období staré kastilštiny, klasické španělštiny a moderní španělštiny. 1) období staré kastilštiny Toto období se překrývá s obdobím kastilské iberorománštiny a zahrnuje úsek od 10. století do pádu Granady a konce reconquisty (1492). Zavadil (1998, 71) a Zavadil (2015, 19) je dělí na tři etapy: a) Období předliterární, 9.–11. století (neexistuje literatura psaná v tomto jazyce, přesto již existují stopy jeho pronikání do právních, ekonomických a jiných textů; jde o tzv. glosy, notářské záznamy apod.). Nejstarší písemné doklady, které už se považují za doklady kastilštiny, spadají do 10. století (to je tradiční datace tzv. emiliánských glos, moderní výzkumy vznik posouvají spíše do 11. století).58 b) Období formování spisovné kastilštiny, 12.–13. století Vznikají první literární díla, ale také úřední listiny (např. soupisy práv zvané fueros). Počátek tohoto období se spojuje se vznikem zásadního díla Píseň o Cidovi 57 Zavadil jako vysvětlení nabízí souvislost stím, že prapůvodní území kastilštiny bylo romanizováno nejpozději aže bylo vpřímém kontaktu sbaskičtinou, sníž má některé společné fonetické rysy. 58 Tzv. glosy emiliánské aglosy siloské, pojmenované podle klášterů, kde byly napsány auchovány; více knim ataké kbaskické stopě uprvních znich Zavadil (2015, 36–38). 50 (Cantar de mio Cid, případně Poema del Cid, vznikla kolem roku 1140), konec s obdobím vlády Alfonse X. (1252–1284).59 c) Období rozvoje spisovného kastilského jazyka, 14.–15. století Období završené sňatkem Katolických králů Isabely I. Kastilské a Ferdinanda II. Aragonského, spjatým se spojením kastilské a aragonské koruny, a ukončením reconquisty. 2) období klasické španělštiny Sňatek Katolických králů je vnímán jako začátek sjednocení Španělska: Isabela a Ferdinand byli jako první nazýváni Králi Španělska. Následující dvě staletí, tj. 16. a 17. století, jsou tzv. Zlatým věkem, znamenajícím především velký rozkvět španělského impéria v mezinárodním měřítku60 i slavné období španělské kultury, ale také další růst významu kastilštiny. Ta se od 16. století začíná nazývat španělštinou, což mj. znamená, že se upevnilo vědomí jednoty Španělska jako celku. V jazyce probíhají některé změny, o kterých už byla řeč a které znamenají další odlišení od ostatních románských dialektů/jazyků na poloostrově, a jazyk je nebývale upevněn a zkultivován v té době vznikajícími vrcholnými díly španělské literatury.61 Tradiční periodizace tohoto období se proto často vztahují právě k literárním dílům. Zavadil (1998, 72) a Zavadil (2015, 19), inspirován Menéndezem Pidalem, vymezuje etapy klasické španělštiny takto: a) Období předklasické, období nebrijovské (1474–1525) První fáze po nástupu Isabely Kastilské na trůn, vrcholí úsilí o jazykové sjednocení Španělska, spisovný jazyk se orientuje na andaluský úzus. Vzniká první mluvnice španělštiny (Antonio de Nebrija, Arte de la lengua castellana, 1492). b) Renesanční období, období Garcilasa de la Vegy (1525–1555) V literatuře se prosazuje dvorský jazyk, dominuje toledská norma (Toledo leží v Nové Kastilii), andaluská norma je odmítána. c) Období velkých mystiků (1555–1585) Dvorský jazyk ustupuje, dominuje úzus starokastilský. d) Období Cervantesovo a Lopeho de Vegy (1585–1615) Místo důrazu na některou z místních variant, který byl typický pro předchozí období, se jako norma začíná vnímat úzus dobrých spisovatelů, nikoli běžný užívaný jazyk. To je tendence, která má velký vliv i v pozdějších diskusích o podobě normy španělštiny (podrobněji k tomu kapitola 3.1.4). 59 Za tohoto krále, zvaného též Alfons Učený, se kastilština stala jazykem uměleckých textů (mj. založil překladatelskou školu, ve které se do kastilštiny překládalo zejména zarabštiny ahebrejštiny), což byl zásadní impuls pro její vnitřní upevňování ivnější prestiž (více ktomu česky Bělič aForbelský 1984). 60 Jeho popis zcela přesahuje možnosti tohoto textu, podrobněji kněmu česky mj. Ubieto Artera et alii (1995). 61 Vobdobí Zlatého věku vznikl nejenom Don Quijote de la Mancha adalší díla Miguela de Cervantese, ale je to též doba pikareskního románu, Tirsa de Moliny, Lopeho de Vegy, Calderóna de la Barcy, Queveda, Góngory, Terezie zÁvily amnohých dalších autorů. 51 3. charakteristika jazyků současného španělska e) Období barokní – 17. století Klasická španělština se postupně proměňuje ve španělštinu moderní a završuje se proces zejména fonetické a morfologické proměny. Podíváme-li se na obrovský vzestup španělštiny v tomto období a dosažení dominance na poloostrově (a nejen na něm: španělština se začala užívat v severoafrických enklávách, na Kanárských ostrovech a samozřejmě především v Americe), musíme si klást otázku, jaké faktory něco takového umožnily. Moreno Fernández a Otero Roth (2016, 51) dávají tento vývoj do souvislosti s faktory demografickými (více než tři čtvrtiny neportugalské části poloostrova byly osídleny kastilskými mluvčími), ekonomickými (kastilské království bylo ekonomicky nejsilnější a nejproduktivnější, mělo největší příjmy z daní) a sociolingvistickými (již zmíněná prestiž daná vzestupem kultury, literatury a také pokročilá standardizace jazyka, tj. stanovení normy sdílené uživateli). Řečeno velmi zjednodušeně, bylo výhodné mluvit španělsky a podporovat španělštinu jako jazyk úspěšného celku. 3) období moderní španělštiny Od konce 17. století už španělština víceméně odpovídá španělštině dnešní. V roce 1714 založená Španělská královská akademie (Real Academia Española, RAE) se zabývá péčí o jazyk zejména ve dvou ohledech: 1) definuje a kodifikuje spisovnou normu; 2) vydává jazykové příručky (gramatiky, slovníky). Téma normy a aktivit RAE jsou předmětem kapitoly 3.1.4. Dnešní stav tedy odráží rysy, které byly přítomny již v historickém vývoji jazykové situace: 1) Kastilština/španělština na Iberském poloostrově vždy koexistovala s jazyky/variantami jinými (románskými i nerománskými), tj. fenomén bilingvismu, resp. jazyků v úzkém kontaktu byl vždy přítomen. 2) Kastilština začala mezi těmito jazyky postupně dominovat, až v průběhu 20. století (Moreno Fernández a Otero Roth 2016, 48) nastala situace, kdy prakticky všichni obyvatelé Španělska umí španělsky (do té doby se španělštině do některých skupin obyvatelstva nedařilo proniknout). 3) Znalost španělštiny nijak nevylučuje znalost druhého jazyka ani to, že je u daného mluvčího druhý jazyk dominantní. Jak vypadá soužití španělštiny s druhými jazyky konkrétně, bude podrobně popsáno v příslušných kapitolách (3.2, 3.3, 3.4, 3.5; k obecné sociolingvistické situaci španělštiny ve Španělsku viz Blas Arroyo 2019 a Valeš 2010). Moreno Fernández a Otero Roth (2016, 48–49) nabízejí stručné shrnutí této problematiky v historii a zdůrazňují, že v každé oblasti byl po roce 1500 poměr mezi španělštinou a druhým jazykem jiný: • v Galicii se po celou dobu udržovalo velké množství uživatelů galicijštiny (vždy nad 80 %); 52 • v Katalánsku docházelo k růstu užívání španělštiny od 17. století s tím, že nejsilnější byl tento růst koncem 19. století zásluhou masivního přistěhovalectví kastilských monolingvních mluvčích; • ve Valencii byl proces nahrazování valencijštiny španělštinou rychlý, byť ve 2. polovině 20. století valencijština částečně získala pozice zpět; • na Baleárských ostrovech ubylo mluvčích katalánštiny v 19. století; • v Baskicku a Navaře byl ústup baskičtiny výrazný, území baskického jazyka se do 20. století neustále zmenšovalo a rozlohou i počtem mluvčích dosti zaostávalo za katalánsky hovořícími oblastmi; jazyková politika posledních desetiletí začíná situaci měnit. Stejní autoři (Moreno Fernández a Otero Roth 2016, 49–50) uvádějí, že dnes je v Baskicku a Navaře ze všech dvojjazyčných území nejvíc monolingvních mluvčích španělštiny, zatímco nejvíc mluvčích vykazujících výbornou znalost druhého jazyka ve všech formách (rozumí, mluví, čte, píše) je v Galicii a Katalánsku (více než 30 % populace). A dodávají, že sečtou-li se napříč oblastmi všichni mluvčí, galicijsky rozumí a mluví 88 % mluvčích, baskicky 20 % a katalánsky/valencijsky 65 % (tato čísla tedy podle autorů odpovídají počtu bilingvních mluvčích, protože monolingvnost v druhém jazyce nepředpokládají). Z našich dalších výkladů vyplyne, že toto zobecnění lze v některých ohledech zproblematizovat (mj. proto, že počty těchto mluvčích rychle stoupají). 3.1.2 varianty španělštiny Vezmeme-li v úvahu v kapitole 3.1 popsanou velikost území, kde se mluví španělsky, bylo by možné očekávat velmi výraznou variantnost španělštiny. Ta opravdu existuje, vykazuje ale několik rysů, které jsou velmi podstatné pro její soudržnost. 1) Navzdory variantnosti je španělština funkčním komunikačním prostředkem všech mluvčích španělštiny, odlišnosti na žádné z jazykových rovin (výraznější jsou, jak již bylo řečeno, rozdíly fonetické a lexikální než morfologické a syntaktické) nezpůsobují nesrozumitelnost, takže mluvčí i z velmi vzdálených částí hispánského světa si rozumějí. 2) Z čistě jazykového hlediska lze rozdíly mezi variantami zobecnit tak, že existují dva typy variant: • typ konzervativnější, vykazující konzervativnější, původnější jazyková řešení; • typ inovativnější, zahrnující historicky novější řešení, modifikující původní stav. Tato dichotomie neodráží nutně regionální rozdíly, protože k prvnímu typu patří např. španělština kastilská, mexická nebo andská, k druhému andaluská, kanárská, karibská nebo rioplatská. Jinými slovy, k témuž typu patří jak varianty evropské, tak i americké. Existence takovéto konfigurace obou variant je vysvětlována tím, že jde o různé naplňování potencialit existujících v jazyce, nikoli nutně o vzájemné ovlivnění v rámci jednoho typu. Příkladem mohou být dva asi nejvýraznější 53 3. charakteristika jazyků současného španělska fonetické rysy dělící mluvčí španělštiny do dvou obrovských skupin, totiž tzv. seseo a yeísmo. Seseo: část dnešních mluvčích španělštiny tzv. seseuje, tj. čte stejně slova cocer ,vařit‘ a coser ,šít‘, totiž jako [koser]; druhá část mluvčích zachovává rozdíl mezi tzv. interdentálou Ɵ a frikativou s, takže zmíněná slova čtou různě, totiž [koƟer] a [koser]. Yeísmo: část mluvčích čte stejnou hlásku ve slovech llamar ,volat‘ a mayo ,květen‘, tj. [jamar] a [majo]; druhá část mluvčích má v repertoáru palatály ʎ a j jako odlišné fonémy, takže čte [ʎamar] a [majo]. Oba tyto jevy dělí mluvčí španělštiny na dvě velké skupiny (obecně lze říci, že v dnešním hispánském světě je více mluvčích se seseem a yeísmem než bez nich), pro naše téma je ale zásadní, že nikoli jen dle kontinentu: ve Španělsku najdeme u obou jevů mluvčí obou typů, v Americe jednoznačně převažuje seseo a yeísmo. Řečeno jinak, je to jeden z dokladů toho, že variantnost ve španělštině není nutně v úzké souvislosti s regionálními variantami. 3) Tradiční rozdělení na španělštinu evropskou a americkou je tedy zjednodušující; i při značném zobecnění nalezneme v evropské španělštině přinejmenším tři výrazné dialektální varianty, totiž kastilskou, andaluskou a kanárskou, v americké dokonce pět (karibskou, středoamerickou/mexickou, andskou, rioplatskou a chilskou),62 a tyto varianty jsou vlastně specifickou kombinací rysů, které se objevují i u některých jiných variant bez ohledu na zeměpisnou vzdálenost. Pro účely této knihy jsou pochopitelně nejdůležitější zmiňované varianty španělské španělštiny, kastilská, andaluská a kanárská. Poloostrov sám se dělí mezi variantu kastilskou a andaluskou: zhruba na dvou třetinách území směrem od severu na jih se mluví variantou kastilskou,63 na zbývající jedné třetině území (tj. na jihu) se mluví variantou andaluskou (ta vykazuje ještě řadu dílčích variant, proto se ve španělštině používá spojení v množném čísle hablas andaluzas, tj. andaluské varianty, jazyky;64,65 více k nim Narbona Jiménez 2019). Podíváme-li se na kastilskou a andaluskou variantu z hlediska konzervativnosti, resp. inovativnosti, o kterých byla řeč výše, můžeme konstatovat, že kastilská varianta tíhne ke konzervativnosti, andaluská vykazuje řadu inovativních rysů. Mezi oběma velkými celky existuje přechodové území s variantou vykazující rysy kastilské i andaluské varianty (španělsky zona de transición, přechodová oblast) – jde o oblast kolem Ciudad Real, tj. o jih tradičního území Kastilie-La Mancha. 62 Všechny můžeme dále členit na dílčí regionální varianty (např. vrámci karibské varianty jsou rozdíly mezi antilskou akontinentální variantou); více ktomu Moreno Fernández aOtero Roth (2016, 35–36). 63 Zdialektologického hlediska se jedná otzv. severní dialekty španělštiny. 64 Tyto varianty se dělí do dvou velkých celků, západního (provincie Huelva, Sevilla, Cádiz, západní část provincií Málaga aCórdoba) avýchodního (Almería, Granada, Jaén, východní část Córdoby aMálagy). Kzápadnímu typu se řadí ivarianta, kterou se mluví vCeutě, byť andaluský základ byl jednak ovlivněn španělštinou mluvčích, kteří sem přišli zneandaluských oblastí, jednak jsou zde vlivy arabské aberberské. 65 Zdialektologického hlediska představuje andaluština část tzv. jižních dialektů. 54 Specifické rysy vykazuje španělština kanárská, jíž mluví cca 2 miliony mluvčích na Kanárských ostrovech. Má mnoho společného s některými variantami americkými a z poloostrovních variant je nejpodobnější západní variantě andaluštiny. Pro naše téma soužití jazyků jsou důležité ty jazykové varianty, které vykazují paralelní vliv více jazyků, příp. představují v jistém smyslu přechodovou fázi mezi nimi. Konkrétně to jsou: 1) Tzv. přechodové varianty – jde o jazykové útvary představující přechod mezi dvěma variantami, příp. jazykové varianty s výraznou příměsí varianty jiné; jejich vymezení je často nesnadné a) Extremeño (extremeñu) – jazyková varianta spjatá s územím Extremadury a přilehlé části Leónu, která vykazuje přechodové rysy s asturleonštinou a andaluskými variantami španělštiny; o tom, zda jde o jazyk, nebo dialekt, příp. dialekt jakého jazyka, se vedou neuzavřené odborné diskuse, zmatečné je někdy i samo pojmenování této jazykové varianty (atlas UNESCO uvádí Extremaduran jako alternativní název pro asturleonštinu, což je bez vysvětlení kontextu matoucí);66,67 tato varianta může být pěkným ilustrativním příkladem již zmiňovaného románského kontinua, tj. skutečnosti, že historický vývoj přechodových pásem mezi jazykovými variantami vytvořil z dnešního hlediska nepřehlednou situaci. b) Murciano, murcijština – dialekt kastilštiny, který byl historicky považován za přechodnou variantu mezi jižní (andaluskou) kastilštinou a aragonštinou; základ této varianty vykazuje výraznou podobnost s východní andaluštinou, nacházíme zde ale i rysy aragonské a katalánské. c) Cántabro, kantaberština – přechodný útvar mezi kastilštinou a asturleonštinou (Kantabrie, východ Asturie, západní Biskajsko). d) Fala, eonaviego (viz kapitola 3.5). 2) Varianty španělštiny/kastilštiny mluvené na dvojjazyčných územích Jako o každém jazyce i o španělštině platí, že má na každém území své specifické rysy (tj. mluví se o španělštině extremadurské apod.). Pro účely tohoto textu jsou zvlášť důležité varianty španělštiny, kterými se mluví na územích s druhým (kooficiálním nebo nekooficiálním) jazykem. Na příslušných územích tak španělština vykazuje rysy baskické, galicijské nebo katalánské/valencijské (viz příslušné kapitoly). Podobně je tomu v leónské, asturské nebo aragonské španělštině – můžeme v nich pozorovat konzervativní rysy staré leonštiny (tuto otázku velmi zajímavě traktují Morala Rodríguez a Egido Fernández 2019), asturských bables68 nebo staré aragonštiny (srov. mj. Enguita Utrilla 2019). 66 Terminologickou nejasnost ještě umocňuje skutečnost, že stejně jako vjiných oblastech Španělska existuje ivExtremaduře místní varianta španělštiny, zvaná někdy také extremadurština (extremeño). 67 Ve standardizovaném systému jazyků ISO má svůj vlastní kód ext (https://iso639-3.sil.org/code/ext ). 68 Viz kapitola 3.5. 55 3. charakteristika jazyků současného španělska U přechodových jazykových variant a také u specifických variant španělštiny mluvených na územích s nekooficiálním jazykem působí proti svébytným rysům místní varianty nivelizační tendence, o kterých mluví Moreno Fernández a Otero Roth (2016, 50–51) a které jsou podle nich způsobeny procesem urbanizace, vymýcením analfabetismu a tím, že standardní, resp. centrální varianta má díky médiím a sociálním sítím možnost dostat se i do oblastí, kam se dřív nedostávala. Standardizace a šíření centrální, spisovné, prestižní varianty posiluje společné jazykové rysy na úkor rysů specifických, takže dochází k postupné homogenizaci španělštiny (Moreno Fernández a Otero Roth 2016, 51, zdůrazňují vliv městské, zejména madridské španělštiny šířené médii). Proti této tendenci stojí poslední dobou sílící snaha zdůrazňovat vlastní svébytnost, otázka ale je, do jaké míry se může promítnout do skutečného užívání jazyka. 3.1.3 španělština, nebo kastilština? Jak vyplývá z předchozího textu, kastilština a španělština jsou termíny označující týž jazyk. Mimo hispánský kontext jasně dominuje označení španělština (dokonce lze tvrdit, že označení kastilština je víceméně neznámé), v hispánském světě jde o velké téma, které má historické, kulturní, sociologické a politické aspekty. Lze konstatovat, že při volbě termínu hrají roli různá kritéria. kritérium historické Kastilština/španělština je původně kastilskou jazykovou variantou, spjatou s konkrétním kastilským územím v rámci Španělska; mluví-li se o této variantě, používá se pochopitelně termín kastilština; španělština je, jak bylo vysvětleno, termín historicky pozdější a začal se používat pro označení jazyka již rozšířeného mimo původní území užívání, i v tomto významu se ale i nadále někdy používá termín kastilština. kritérium normativní Názor normotvorných jazykových institucí lze nalézt v Diccionario panhispánico de dudas (DPD; RAE 2005), slovníku vydaném Španělskou královskou akademií, jehož cílem je vyslovit stanovisko normotvorné instituce k vybraným problémovým jazykovým jevům (je třeba zdůraznit, že jde o vydání z roku 2005, nové vydání se připravuje). DPD k problému v hesle español (španělština) říká: „Pro označování společného jazyka Španělska a mnoha zemí Ameriky a též jazyka, který je jazykem jiných částí světa, jsou stejně platné termíny kastilština a španělština. Polemika o tom, které z označení je vhodnější, je dnes překonaná. Doporučit lze spíše užívání termínu španělština, protože není dvojznačný, neboť jednoznačně odkazuje k jazyku, kterým dnes mluví kolem čtyř set milionů lidí.69 Navíc je to označení, kte69 Vtomto údaji se odráží doba vzniku DPD. 56 ré se užívá mezinárodně (Spanish, espagnol, Spanisch, spagnolo atd.). I když je termín kastilština synonymem termínu španělština, je vhodnější ponechat ho pro označování románského dialektu vzniklého v kastilském království během středověku nebo pro označení dialektu španělštiny, jímž se v současnosti mluví v této oblasti. Ve Španělsku se termín kastilština užívá též tehdy, když se mluví o společném jazyku státu ve vztahu k ostatním kooficiálním jazykům na příslušných autonomních územích, jako je katalánština, galicijština nebo baskičtina.“70 Lze jistě nesouhlasit s tvrzením, že je polemika o termínu překonaná, a navíc jako u mnoha jiných jazykových jevů je rozdíl mezi normou a územ, tj. tím, jak daný jev interpretují uživatelé. Mezi lingvisty převažuje kritérium uvedené v DPD. kritérium celohispánské Přestože celkově v neevropském hispánském kontextu zřejmě převažuje užívání termínu španělština, nejde o řešení jediné. V ústavách hispanoamerických států nalezneme oba termíny, příp. se text konkrétnímu označení vyhýbá. Moreno Fernández a Otero Roth (2016, 38) usuzují, že v Jižní Americe obecně převažuje termín kastilština, v Mexiku, Střední Americe a Karibiku spíše španělština. kritérium vnitrošpanělské Jak už bylo zmíněno výše v kapitole 2.4, španělská ústava ve třetím článku říká, že „kastilština je oficiálním španělským jazykem státu. […]. Ostatní španělské jazyky budou rovněž oficiální v příslušných autonomních společenstvích ve shodě s jejich statuty.“ V této formulaci se odráží přístup, který je velmi častý v některých oblastech Španělska, zejména na dvojjazyčných územích, ale také např. v Kastilii: ve Španělsku se mluví více jazyky (chceme-li, španělskými jazyky) a kastilština je – vedle baskičtiny, galicijštiny, katalánštiny atd. – jedním z nich. To ale neznamená, že není ve Španělsku – zejména v jižní části – hodně těch, kteří používají důsledně a jenom termín španělština. kritérium subjektivní, emocionální, politické Ač se z lingvistického hlediska může jevit, že tato polemika je překonaná, z hlediska běžných uživatelů tomu tak není, a to proto, že k již výše uvedeným kritériím se při70 „Para designar la lengua común de España y de muchas naciones de América, y que también se habla como propia en otras partes del mundo, son válidos los términos castellano y español. La polémica sobre cuál de estas denominaciones resulta más apropiada está hoy superada. El término español resulta más recomendable por carecer de ambigüedad, ya que se refiere de modo unívoco ala lengua que hablan hoy cerca de cuatrocientos millones de personas. Asimismo, es la denominación que se utiliza internacionalmente (Spanish, espagnol, Spanisch, spagnolo, etc.). Aun siendo también sinónimo de español, resulta preferible reservar el término castellano para referirse al dialecto románico nacido en el Reino de Castilla durante la Edad Media, oal dialecto del español que se habla actualmente en esta región. En España, se usa asimismo el nombre castellano cuando se alude ala lengua común del Estado en relación con las otras lenguas cooficiales en sus respectivos territorios autónomos, como el catalán, el gallego oel vasco.“ 57 3. charakteristika jazyků současného španělska dává názorové, subjektivní, emocionální kritérium uživatelů. Označení jazyka se tak může stát způsobem, jak vyjádřit obecnější názor: užívání termínu španělština může být některými obyvateli dvojjazyčných území vnímáno jako vnucené, jako projev centralistického tlaku, jiní zas naopak tento termín používají, když o jazyce mluví, protože se od něho chtějí distancovat (je to španělština, není to jazyk Katalánců, Basků atd.). Stejný termín může úmyslně důsledně používat monolingvní španělský mluvčí, aby vyjádřil příslušnost k jednotnému španělskému státu. Tato emocionální, subjektivní složka celou věc velmi znepřehledňuje, protože názorových odstínů je celá řada. Také z tohoto důvodu se poslední dobou objevuje tendence – např. v oficiálních dokumentech – používat jen slovo „jazyk“ bez další specifikace, příp. se lze setkat s užíváním přívlastku „hispánský“. Jak už bylo vysvětleno, v tomto textu budeme používat především termín španělština, protože v českém prostředí zcela převažuje, a jen v některých specifických kontextech též termín kastilština. Platí nicméně, že oběma termíny označujeme týž jev a že volba termínu pro nás nemá žádné z konotací, o kterých byla řeč výše, jde o prosté označení. 3.1.4 norma španělštiny Začátek promyšlené péče o normu je spjat až s obdobím moderní španělštiny (více k tomu výše kapitola 3.1.1). Jak už jsme uvedli, v předcházejícím, tzv. klasickém období lze pozorovat, že se ve funkci jazykového vzoru postupně vystřídala norma andaluská, toledská a starokastilská, to ještě ale pochopitelně nebyla norma ve smyslu moderním. Postupně se jazykovým vzorem stává úzus tzv. dobrých spisovatelů a tento model vydržel ve španělštině poměrně dlouho. Zásadním předělem ve vývoji péče o normu, jež je, jak se obecně uznává, klíčovou podmínkou pro stabilitu a jednotu jazyka, byl vznik Španělské královské akademie (Real Academia Española, RAE). Vznikla z iniciativy markýze z Villeny (Juan Manuel Fernández Pacheco y Zúñiga, 1650–1725), svého prvního ředitele, v roce 1713 (oficiálně byla její existence schválena 3. října 1714 rozhodnutím krále Filipa V.). V roce 1715 byl schválen její první statut a zvoleno heslo Limpia, fija y da esplendor („Očišťuje, ustaluje a dodává lesku“). Hlavním cílem bylo zpočátku vydání co nejrozsáhlejšího slovníku kastilštiny (a rovněž gramatiky a poetiky). Tento cíl byl splněn vydáním šestidílného Diccionario de autoridades v letech 1726–1739.71 První pravopis, Orthographia española, vyšel v roce 1741 a první Gramática de la lengua castellana v roce 1771. Podíváme-li se na dějiny normy španělštiny s odstupem, můžeme konstatovat, že při hledání normativní varianty, tj. toho, co bude považováno – řečeno českou terminologií – za spisovný standard, se musel tvůrce normy vypořádat s přirozenou variantností španělštiny jako jazyka mluveného na obrovském území několika konti71 První vydání vjednom svazku je zroku 1780. 64 toloského území do francouzského královského dominia a odklon okcitánské společnosti a kultury, který zasáhl i svět trubadúrů. Perův syn Jaume I. zdědil korunu, když mu bylo pět let, a vládnul 58 let až do své smrti roku 1276. Po porážce od Francouzů se musel vzdát velké části okcitánských území výměnou za explicitní uznání své nezávislosti ve smlouvě z Corbeil (1258). Jaume byl vychován templáři a své panování zasvětil expanzi království na jih, na muslimská území. Roku 1229 dobyl Mallorku, roku 1232 začlenil Menorku a roku 1235 Ibizu a Formenteru. Roku 1238 dobyl Valencii, jež se stane hlavním městem nového království. Mezi lety 1265 a 1266 dobyl také království murcijské, jež pak bylo přepuštěno Kastilii, jen severní část (oblast Oriola-Alicante) se začlenila roku 1304 do valencijského království. Na všech těchto územích došlo k znovuosídlování křesťanským obyvatelstvem, zejména katalánského, ale také aragonského, okcitánského a kastilského původu, jež postupně nahradí arabsky mluvící muslimské obyvatelstvo (Torró i Abad 1999); tento proces zakončí definitivní vyhnání tohoto obyvatelstva dle dekretu z roku 1609 (Mas i Forners a Monjo i Mascaró 2002). Koruna aragonská se stala vojenskou, politickou a ekonomickou mocností prvního řádu získáním Sicílie (1282), Athénského a Neopatrijského vévodství (1318–1390), Sardinie (1324) a Neapole (1458). Začne soupeřit s Francií, Janovem, Benátkami a Osmanskou říší a otvírá obchodní a diplomatická zastoupení po celém Středomoří: jde o tzv. consolats de mar nebo de catalans, které sehrají z právního hlediska velmi významnou roli při vytváření mezinárodních námořních kodexů, jež platí dodnes. Po omezení vazeb s okcitánskými územími se katalánština ustavuje jako jazyk královského kancléřství, administrativy i justice (Ponsoda Sanmartín 1996). Čtyři velké kroniky – kronika Jauma I. neboli Llibre dels fets (cca 1270–1276), kronika Bernata Desclota (1280–1288), kronika Ramona Muntanera (1325–1328) a kronika Petra IV. Aragonského (cca 1345–1385) – nejen popisují expanzi Koruny, ale přispívají i k ustálení katalánštiny jako jazyka dvora a literatury. Rozsáhlá produkce mallorského teologa a filozofa Ramona Llulla (1232–1316) byla rozhodující pro ustálení jednotného jazykového modelu, který vede ke vzniku bohaté literatury ve 14. a 15. století. V tuto dobu vynikly osobnosti, jako byl Barceloňan Bernat Metge, Geroňan Francesc Eiximenis (který většinu svého díla vytvořil ve Valencii) nebo valencijský básník Ausiàs Marc. Právě Valencie je v 15. století hlavním kulturním centrem katalánského jazyka, proto je toto období nazýváno valencijským zlatým stoletím, segle d’or valencià. Vedle básníků Marca nebo Jordiho de Sant Jordi je třeba zmínit Joanota Martorella, autora románu Tirant lo Blanc (jediného románu zachráněného Cervantesem před plameny v Quijotovi), Vita Christi od Isabel de Villena, Espill o Llibre de les dones od Jauma Roiga nebo La tragèdia de Caldesa od Joana Roís de Corella. Zvláštní zmínku zaslouží případ Curial e Güelfa. Autorství a geografický původ tohoto románu, objeveného v roce 1901, byly po desetiletí předmětem akademické diskuse. Mnoho indicií nakonec naznačuje, že jde o dílo šlechtice Enyega d’Àvalos (1414–1484), rytíře kastilského původu vychovaného na valencijském dvoře Alfonse Velkodušného, vyslance Koruny v Miláně i velkého komořího v Neapoli (Soler Molina 2016). Tento případ krásně charakterizuje katalánštinu té doby: její standardizaci, 65 3. charakteristika jazyků současného španělska velkou náročnost úkolu geograficky umístit text na základě jeho podoby, její rozšíření jako dvorského a literárního jazyka mimo území dnešního používání, konkrétně na italská území Koruny aragonské, a také schopnost přilákat i mluvčí jiných jazyků, v tomto případě Kastilce Enyego d’Àvalos. Vliv katalánštiny a Koruny aragonské v této době lze doložit také významem valencijské rodiny Borja v římské kurii. Nejenom že z této rodiny pocházeli v Římě katalánsky mluvící kardinálové, obchodníci, básníci a úředníci, ale také dva papežové Borjové – Kalixt III. a Alexandr VI. –, kteří velmi ovlivnili italské politické panorama. A nelze zapomínat ani na postavy, jako byla Lucrezia, vévodkyně z Modeny a Ferrary, a Cesare, kardinál, vévoda a condottiero, vzor a inspirace pro Macchiavelliho Vladaře. Rozšíření, užívání a prestiž katalánštiny jsou tedy spjaty s expanzí Koruny aragonské. Tento vzestup se ale zpomaluje na konci 15. století. Z ekonomických důvodů je třeba zdůraznit tureckou blokádu východního Středomoří, objevení a dobývání Ameriky a přesun ekonomického centra k Atlantiku. Z politických příčin uveďme dynastické spojení s Kastilií a následné odsunutí Koruny aragonské do pozice relativně okrajové části velké říše Karla I. a jeho následníků. Od 16. století je tedy katalánština nadále jazykem lidu, církve a státní správy, ale do vyšších vrstev začíná pronikat kastilština. Nejprve se kastilsky začne vyjadřovat monarchie a vzápětí stále větší část dvora. Pokastilštění aristokracie je doprovázeno četbou kastilské renesanční a barokní literatury, a v kastilštině se začíná i psát (to je případ Valencijce Joana Boscà, kastilsky Juana Boscána). Pobočným faktorem je též šíření knihtisku a potřeba rozšířit trh pro vydání. Pere Antoni Beuter například v roce 1538 publikuje katalánsky Primera part de la història de València (První část dějin Valencie). Brzy poté (1546) on sám knihu překládá do kastilštiny a vydává ji s názvem Primera parte de la corónica general de toda España, y especialmente del Reyno de Valencia (První část obecné kroniky celého Španělska a zejména Království valencijského). Roku 1551 již vydává přímo v kastilštině Segunda parte de la corónica general de España, y especialmente de Aragón, Cathaluña y Valencia (Druhá část obecné kroniky Španělska, a zejména Aragonie, Katalánska a Valencie). Avšak i v tomto svém období, které bývá nazýváno obdobím úpadku (Decadència, 16.–18. století), je katalánština velmi živá a životná na úrovni lidového i kulturního jazyka. Ve svém Kolokvia slavného města Tortosa (Col·loquis de la insigne ciutat de Tortosa) (1557) např. Cristòfol Despuig oživuje žánr klasického dialogu, aby mohl zobrazit kontroverzní názory a vyhnul se přitom pronásledování inkvizicí. A Thesaurus puerilis, vydaný řeholníkem a právníkem Onofrem Pou ve Valencii (1575) a znovu vytištěný později v Barceloně (1580) a Perpignanu (1591), je vlastně učebnicí a katalánsko-latinským slovníkem určeným k humanistickému vzdělávání mladých Valencijců a Katalánců z dobrých rodin. Situaci katalánštiny zhoršily též dva vojenské konflikty: válka ženců (la guerra dels segadors, 1640–1659) a válka o španělské dědictví (1701–1715). První z nich začala povstáním venkovanů proti španělským oddílům umístěným do Katalánska za třicetileté války a vyvinula se ve vyhlášení Katalánské republiky pod francouzskou ochranou. Španělská a francouzská koruna se ale nakonec dohodly (Pyrenejská smlouva, 1659) na 66 rozdělení Katalánska: Francii byly přepuštěny hrabství Rosselló, Conflent, Vallespir, Capcir a část Cerdanya. Katalánština byla na těchto územích zakázána a začal proces pofrancouzšťování. Druhý konflikt měl ještě mezinárodnější povahu: šlo o válku o dědictví španělské koruny mezi zastánci Filipa z Anjou a příznivci Karla Rakouského. Na straně prvního stála Francie a kastilské království, na straně druhého pak Svatá říše římská, Anglie, Portugalsko, Nizozemí a území Koruny aragonské. Spor opět skončil porážkou katalánské strany a souborem smluv – nejvýznamnější z nich byla uzavřena v Utrechtu (1713) –, které postoupily Sardinii Savojsku, Neapol a Sicílii Rakousku a Menorku Anglii. Nový král Filip V. Bourbonský navíc vyhlásil tzv. decretos de Nueva Planta (1701– 1719), jimiž byly zrušeny vlastní instituce států Koruny a v institucionálním prostředí byla jako jediný jazyk zavedena španělština. V kontextu této územní fragmentace katalánské jazykové komunity a jejího politického a jazykového podřízení španělskému, francouzskému a italskému státnímu celku vzniká v 19. století kulturní hnutí známé jako Renaixença, jež vykazuje podobné charakteristiky jako analogická hnutí v Evropě, např. jako české národní obrození (Čermák – Koťátková 2020). Mezi nejvíce pěstované žánry patří poezie, významným podněcujícím faktorem jsou v tomto smyslu každoroční soutěže v rámci Květinových her (Jocs Florals) v Barceloně, Geroně a Valencii. Významné je též divadlo, nabízející celou škálu žánrů a vyvolávající ohlas mezi obyvatelstvem, a próza, která se snaží držet kontakt s významnými soudobými evropskými proudy. Vedle Bonaventury Carlese Aribaua, autora zakladatelské Ódy na vlast (Oda a la pàtria, 1833), vynikají též další autoři, např. Jacint Verdaguer, Àngel Guimerà, Narcís Oller, Teodor Llorente nebo Marià Aguiló. Porážka Španělska ve válce se Spojenými státy a následná ztráta posledních kolonií (Kuby, Portorika a Filipín, 1898) znamenaly vážnou politickou a ekonomickou krizi, která přispěla k politizaci katalánského hnutí Renaixença. V textu Katalánská národnost (La nacionalitat catalana, 1906) položil Enric Prat de la Riba základy nového katalánství, které už nebude jen literárním a kulturním hnutím, protože si jako prioritu staví obnovení vlády nad svými záležitostmi a katalánštiny jako národního jazyka. V tomto dobovém kontextu Diputació de Barcelona (místní orgán pověřený vládou a správou provincie Barcelona) zakládá v roce 1907 Institut d’Estudis Catalans (IEC, Institut katalánských studií), akademickou instituci, jež zahrnuje i filologickou sekci a jež vytvoří normu dnešní katalánštiny převzetím a šířením díla filologa Pompeua Fabry. Dvacáté století bylo pro katalánštinu velmi produktivním stoletím. Jazyková komunita rozvinula a rozšířila vzor spisovného jazyka, který umožnil vznik bohaté a různorodé literární produkce, srovnatelné s velkými evropskými literaturami. Ze stovek autorů, kteří tvoří panorama katalánské literatury této doby, v němž jsou zastoupeny evropské umělecké a literární proudy, všechny žánry a všechna území katalánského jazyka, můžeme zmínit Vicenta Andrése Estellése, Pera Calderse, Josepa Carnera, Salvadora Espriu, Gabriela Ferratera, Josepa Vicençe Foixe, Joana Fustera, Miquela Martí i Pol, Joana Francesca Miru, Jesúse Moncadu, Quima Monzó, Josepa Pla, Carlese Ribu, 67 3. charakteristika jazyků současného španělska Carme Rieru, Mercè Rodoredu, Joana Salvat-Papasseita, Isabel Claru Simó, Enrica Valora nebo Llorençe Villalongu. Velmi intenzivní je též práce lingvistická a filologická. Na tomto poli je klíčovým dílem Das Katalanische Wilhelma Meyera-Lübkeho (1925), které ukazuje jedinečnost katalánštiny v jazykovém světě a charakterizuje ji ve vztahu se sousedními jazyky. Významný je též Diccionari català-valencià-balear (Katalánsko-valencijsko-baleárský slovník, 1926–1962) Antoni Maria Alcovera a Francesca de Borja Moll, desetidílný slovník, který zahrnuje veškerou katalánskou slovní zásobu od klasických textů po texty současné, pracuje též ale s materiálem z rozhovorů s mluvčími jazyka na všech územích. Tento obrovský informační pramen doplňuje devítidílný Etymologický a doplňkový slovník katalánštiny (Diccionari etimològic i complementari de la llengua catalana) (1980–1991) a osmidílný Onomasticon Cataloniae (1989–1997) – v obou případech jde o dílo Joana Corominese. 20. století je ale též bouřlivým stoletím. Lingvisté, pedagogové, spisovatelé, novináři, ti všichni pomohli konsolidovat katalánštinu jako moderní kulturní jazyk, politická hnutí zase bojovala za získání prostoru pro vlastní vládu a suverenitu a za užívání katalánského jazyka. Katalánsky mluvící území je rozděleno mezi tři státy a ve španělské části do jedenácti různých provincií, řízených centrálně z Madridu. Mezi lety 1914 a 1923 se provincie Barcelona, Gerona, Lérida a Tarragona spojili do tzv. Mancomunitat de Catalunya (Katalánské společenství), jež podporovalo institucionální užívání katalánštiny. Nástup diktatury Prima de Rivera tuto instituci ale potlačí, zakáže politické strany a zahájí represe proti katalánskému hnutí. V rámci Druhé španělské republiky (1931–1939) získává Katalánsko politickou autonomii a v jejím čele jsou zastánci suverenity. Katalánština nabývá povahy národního jazyka a proniká do všech prostředí. Na Baleárách a ve Valencii, jež jsou územím bez politické autonomie, se standardizace jazyka zpočátku omezuje na literární prostředí, s občasnými výlety do oblasti vzdělávání, jako je tomu v případě Valencijce Carlese Salvadora. Španělská občanská válka, porážka republikánské vlády a nastolení diktatury generála Franka (1936–1975) proces standardizace74 zastavily: došlo k zásadnímu omezení užívání katalánštiny, prokatalánská politická a intelektuální elita byla na katalánsky mluvících územích pronásledována, nucena k exilu, nebo dokonce fyzicky likvidována. Čtyřicet let Frankovy vlády nelze považovat jen za jakou odmlku v procesu, během kterého katalánština znovu získávala své pozice. S restrikcemi v užívání jazyka a represemi proti jeho obráncům a uživatelům je spojen velký institucionální a demografický impuls, kterého se v tomto období dostalo španělštině na katalánsky mluvících územích: výuka ve školách výlučně ve španělštině, spjatá s tresty za užívání katalánštiny, dlouhá povinná vojenská služba spjatá s výlučně španělsky mluvícím prostředím, masivní migrace španělsky mluvícího obyvatelstva do katalánských a valencijských městských oblastí; rozvoj médií (televize, rozhlas, tisk) výlučně ve špa74 Kpojmu standardizace viz výše kapitola 2.9. 68 nělštině, navíc pod dozorem cenzury a centralisticky, prošpanělsky orientovaných (Galindo, Rosselló a Bernat 2021). Role imigrace je velmi důležitá pro pochopení rozšíření španělštiny jako rodného jazyka na územích katalánského jazyka. Mezi lety 1940 a 1980 přijalo Katalánsko, které mělo na začátku tohoto období 2 690 000 obyvatel, celkem 1 680 000 imigrantů (Alcaide Inchausti 2007, 135). Valencijské společenství, které mělo původně 2 100 000 obyvatel, přijalo 573 000 imigrantů (ibid., 141). Konečně Baleárské ostrovy, mající původně 394 000 obyvatel, přijaly 115 000 imigrantů. Za 40 let tak v součtu na tato tři území přišel takový objem imigrantů, který přesahuje 45 % původního počtu tamních obyvatel. Tento migrační příliv, přicházející většinou z Andalusie, Extremadury a Kastilie, bude pokračovat po celé 20. století a také ve století 21. a v součtu s imigranty přicházejícími z Hispánské Ameriky demograficky zcela promění katalánsky mluvící území. Když byl během tzv. přechodu (transició) Frankův režim nahrazen parlamentní demokracií, spojenou s ústavou z roku 1978, katalánština tak už nebyla ve stavu jako před občanskou válkou: její sociolingvistická situace byla mnohem složitější. V tuto dobu se vytvořila autonomní společenství, o nichž je řeč výše v kapitole 2.2 a která člení španělskou část katalánsky mluvících území do několika celků, jež uplatňují vlastní jazykovou politiku (tyto politiky se tím pádem od sebe liší). Proces španělského přechodu k demokracii a následný politický život je až do současnosti charakterizován existencí dvou základních diskusních ideových a programových témat. Na jedné straně je to tradiční myšlenkový souboj mezi levicovými a pravicovými společenskými a ekonomickými programy, na straně druhé jde o spor mezi zastánci centralizovaného jednojazyčného státu a zastánců více federačního nebo konfederačního uspořádání, příp. nezávislosti tzv. historických národů (jde samozřejmě o jisté zjednodušení, ve skutečnosti jde o dva póly škály, na které existuje řada mezistupňů). Vztáhneme-li k sobě obě zmíněná témata, lze s velkým zjednodušením konstatovat tendenci pravicových proudů směřovat k centralizovanějšímu státu s důrazem na významnou roli společného oficiálního jazyka, zatímco u levicových sil je patrná větší vstřícnost k jazykové a identitární různorodosti státu (tato vstřícnost má řadu odstínů, nejradikálnější verze stojí proti společnému státu jako takovému). Bohužel, tento spor není vždy racionální a přehledný. Během období přechodu tak například valencijská společnost zažívala politický a sociální konflikt mezi konzervativnějším sektorem, někdy vázaným na předchozí dobu, a novými demokratickými elitami často pocházejícími z univerzitního prostředí. V tomto souboji o společenskou, mediální a politickou hegemonii ve společnosti používala část první skupiny protikatalánský diskurs, který se různou měrou stavěl proti přílišnému rozvoji autonomie a šíření valencijštiny ve společnosti, valencijštinu považoval za jazyk odlišný od katalánštiny (tzv. jazykový secesionismus), přitom ale systematicky užíval španělštinu (Flor i Moreno 2009). Na katalánsky (valencijsky) mluvícím území tak paradoxně vzniká svého druhu odpor proti katalánské věci, tj. pocit či názor, který je pozorovatelný i jinde ve Španělsku (dokladem mohou být různé projevy v neformálních prostředích, na sociálních sítích či v žurnalistice, srov. Joan i Marí 2018). Z pohledu druhé 69 3. charakteristika jazyků současného španělska strany se na katalánsky mluvících územích tento postoj opírá o obavu z tzv. pankatalanismu, tj. o obavu z vnímání území katalánského jazyka jako jednoho celku, ve kterém bude dominovat prvek katalánský (tj. spojený s územím Katalánska) a bude potlačena svébytnost prvků ostatních (např. prvku valencijského). Z dějin víme, že jazykové a národnostní identity se často vymezují proti někomu nebo něčemu (Leerssen 2006). Německá identita se za napoleonských válek takto vymezovala proti identitě francouzské, česká za obrození proti německé atd. Někteří autoři se domnívají, že stejným způsobem dnes proti sobě stojí katalánská identita, která chce chránit vlastní jazyk, a identita španělská, která je založena na exkluzivitě španělštiny nebo přinejmenším vychází z toho, že je kooficiálním jazykům přisuzován druhotný význam ve srovnání se španělštinou (Moreno Cabrera 2012). Tento jazykový a identitární konflikt ovlivňoval a ovlivňuje sociolingvistickou a právní situaci dnešní katalánštiny, jak uvidíme v dalších odstavcích. Pro účely našeho textu je nejpodstatnější vědomí složitosti tohoto konfliktu, vědomí, že jednotlivci i skupiny žijící v současnosti na historických katalánských územích mají nejrůznější individuální a kolektivní strategie a že tyto strategie jsou legitimní, pokud jsou hájeny demokratickým způsobem. Důležité rovněž je, že musíme znát historii, která vedla k současnému stavu a kterou jsme si právě popsali, ale nezapomínat na to, že vnímání problému současným obyvatelem těchto území může být ahistorické, že může zcela legitimně nepřihlížet k historickým souvislostem (to se typicky týká mnoha imigrantů ze španělsky mluvících území nebo z Hispánské Ameriky: napravování historických křivd, vedoucí k tomu, že je po nich požadováno jazykové chování, které jim nevyhovuje, mohou vnímat jako neoprávněné a nepřípadné; jak už bylo řečeno výše, masivní imigrace výrazně změnila poměry, pokud jde o strukturu obyvatel). Konečně poslední dimenzí, na kterou nelze zapomínat, je dimenze mezinárodní: o postavení katalánštiny se vedou ve španělské části území katalánského jazyka živé diskuse a pozice katalánštiny je mnohými považována za nedostatečnou, podíváme-li se ale za hranice, do Francie či Itálie, musíme konstatovat, že tamní stav je pro katalánštinu násobně, nesrovnatelně horší. 3.2.3 územní rozšíření katalánštiny Katalánsky se v současnosti mluví na území, jež svou rozlohou přibližně odpovídá České republice (zhruba 70 000 km²), a i počet mluvčích je podobný (kolem 10 milionů). Toto území je ale rozděleno mezi čtyři státy: Andorru, Francii, Itálii a Španělsko. 3.2.3.1 andorra Andorrské knížectví je nezávislý mikrostát o rozloze 468 km² a s 78 000 obyvatel, ležící v Pyrenejích v oblasti, kde se vyvinula varianta románštiny, která dala vzniknout katalánštině. Na západě a jihu sousedí se Španělskem (konkrétně s Katalánskem), na severu a východě s Francií (jde o okcitánský departament Arieja a katalánský de- 70 partment Východní Pyreneje). Existence knížectví sahá do roku 1278 a hlavami státu jsou dvě spoluknížata, na jihu Andorry biskup ze Seu d’Urgell a na severu nositel hraběcího titulu z Foix, v současnosti prezident Francouzské republiky. Andorrská ústava ustavuje demokratický parlamentní systém, ve kterém je katalánština jediným oficiálním jazykem (výrok Ústavního soudu Andorrského knížectví, 1993). Andorra není členem Evropské unie, ale používá euro a má velmi dynamickou ekonomiku, která jí díky turismu, obchodu, finančním produktům a nízkým daním umožňuje úspěšně soutěžit se sousedními státy. Tato dynamika způsobuje, že více než polovina obyvatel jsou imigranti bez andorrského občanství. Konkrétně 29 % má španělskou národnost (z velké části jsou to Katalánci), 14,3 % jsou Portugalci, 6 % Francouzi a 10,5 % další národnosti (Govern d’Andorra 2018, 8). V Andoře koexistují tři veřejné vzdělávací systémy – andorrský, španělský a francouzský – a soukromá vzdělávací centra, z nichž některá vyučují v angličtině. Andorrský systém funguje v katalánštině a pokrývá všechny vzdělávací úrovně od tří let věku, tedy i úroveň univerzitní. Francouzský a španělský systém spadají pod ministerstva školství těchto zemí a končí maturitou. V preuniverzitním vzdělávání stabilní počet zájemců (kolem 32 %) volí francouzský systém, zatímco zájem o systém španělský, který ve školním roce 2009/10 představoval 30,3 %, postupně klesá (v roce 2017 to bylo 25,8 %), a to ve prospěch andorrského systému, který ve za stejnou dobu vzrostl z 38 % na 41,4 % (Govern d’Andorra 2021, 4). Pokud jde o média, veřejný andorrský rozhlas a televize vysílají v katalánštině a přinášejí též občasné spojení s informacemi z francouzského kanálu France 24. Přijímat zde lze též sedm katalánských kanálů (většina patří veřejné katalánské televizi), sedm španělských kanálů v kastilštině, osm francouzských, dva portugalské a tři mezinárodní v angličtině. Nabídka přes optické kabely je ještě bohatší a počítá i s mezinárodními kanály zprostředkovanými španělskými operátory. V katalánštině též fungují Agència de Notícies Andorrana (Andorrská zpravodajská agentura) a tři deníky (Bon Dia, Diari d’Andorra a El Periòdic). 45,9 % andorrské populace považuje katalánštinu za svůj jazyk, za jazyk, se kterým se identifikuje, ačkoli těch, kteří ho mají jako mateřský jazyk, je méně, 35,7 % (Govern d’Andorra 2018, 10). Je to také nejužívanější jazyk obecné komunikace (45,9 %), před španělštinou (39,1 %), francouzštinou (6,5 %), portugalštinou (3,9 %) a angličtinou (3,2 %) (ibid., 15). Pokud jde o jednotlivé oblasti komunikace, španělština převládá v restauracích, barech a nákupních centrech. Naopak 78,3 % komunikace s bankou či pojišťovnou je v katalánštině, u lékaře se v 46,3 % mluví katalánsky a v 27,2 % katalánsky a španělsky; v obchodech ve 40,5 % v katalánštině a ve 32,2 % v katalánštině a španělštině. V kontaktu s veřejnou správou užívá katalánštinu 62,2 % lidí a katalánštinu se španělštinou střídá 31,5 % (jen 2,6 % užívá vždy španělštinu). Doma mluví vždy katalánsky 29,3 % (16 % střídá katalánštinu a španělštinu). S dětmi mluví katalánsky 55,3 % obyvatelstva, děti odpovídají katalánsky v 61,7 % případů. Shrneme-li to, můžeme říci, že navzdory imigračnímu tlaku – především španělsky, ale také francouzsky a portugalsky mluvících – postavení oficiálního jazyka způsobuje, že jak v sociálních interakcích, tak uvnitř rodin se katalánština šíří a udržuje si postavení většinového ja- 71 3. charakteristika jazyků současného španělska zyka. Je jazykem, který se nejvíce používá při hovoru mezi přáteli (37 %), v práci (43 % v interních kontaktech a 51,8 % v externích) nebo se spolužáky (51,6 %).75 3.2.3.2 severní katalánsko Severní Katalánsko zahrnuje území Rousillon, Conflent, Vallespir, Capcir a část Cerdanya, anektovaná francouzskou korunou po Pyrenejské smlouvě (1659). Spolu s okcitánskou oblastí Fenolleda administrativně tvoří departement Východní Pyreneje, s hlavním městem Perpignan. Katalánská část departementu má rozlohu 3677 km² a asi 460 000 obyvatel. Přestože francouzská ústava prohlašuje za jediný jazyk republiky francouzštinu, Generální rada Východních Pyrenejí, tvořená zástupci volenými různými kantony či distrikty, schválila v roce 2007 Dopis ve prospěch katalánštiny, ve kterém uznává oficiálnost tohoto jazyka v departementu. Město Perpignan schválilo na městské úrovni v roce 2010 podobný dokument (Almarcha París a Baylac Ferrer 2012, 3). V praxi to znamená, že se objevují dvojjazyčné nápisy ve veřejném prostoru, že se některé kulturní aktivity plánují v katalánštině a že se dostává omezené podpory i užívání jazyka ve vzdělávacím systému, konkrétně tam, kde působí občanské společnosti provozující soukromá centra nebo družstva. Tradiční francouzská jazyková politika operovala s povinnou francouzštinou a stigmatizací jiných jazyků, nazývaných patois, které měly být eliminovány (Gré goire 1794), byly předmětem pronásledování ve vzdělávání i ve veřejném prostoru a koneckonců i v soukromé sféře a v rodině. Zákon Deixonne, schválený roku 1951, přinesl možnost vyučovat hodinu týdně některý z tzv. lokálních jazyků a dialektů, ke kterým patřila i katalánština. Pozdější jazyková nařízení, jako byl zákon Bas-Lauriol (1975) a zákon Toubon (1994), posílila francouzštinu před údajným ohrožením angličtinou. Roku 1999 Francie podepsala Evropskou chartu regionálních či menšinových jazyků (viz výše kapitola 2.5), která měla chránit právo užívat katalánštinu ve veřejném i soukromém prostoru, ale později ji neratifikovala, protože byla prohlášena za protiústavní. V roce 2021 byl schválen zákon Molac, který považuje tzv. regionální jazyky za součást jazykového dědictví Francie. Ústavní rada nicméně zrušila některé odstavce, které se týkaly praktičtějšího uplatnění tohoto zákona, jako bylo užívání jazyků při vyučování nebo užívání grafických znaků, které existují v těchto jazycích, ale nikoli ve francouzštině, ve veřejných dokumentech – to je mimochodem i nadále zakázáno, protože je to proti ústavě (Conseil Constitutionnel 2021). Veřejná správa v Severním Katalánsku je tedy prakticky monolingvní ve francouzštině, s občasným dílčím užíváním katalánštiny spjatým s osobním přesvědčením některého politika nebo úředníka nebo se spíše symbolickým užíváním např. folklórní povahy. S výjimkou několika stanic, jako je Ràdio Arrels, a přeshraničního vysílaní 75 Andorra se významně podílí na propagaci katalánštiny vČeské republice, protože již od roku 1992 podporuje výuku tohoto jazyka na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Tamními kurzy nabízenými nejprve lektorátem katalánštiny, později, od roku 2017, zlektorátu vytvořeným Střediskem katalánských studií Karla Velikého, prošlo za 30 let mnoho tisíc studentů. 72 katalánské televize (Televisió de Catalunya) je mediální panorama také jednoznačně monolingvní, francouzské. V oblasti veřejného vzdělávání je, jak už bylo řečeno, právní rámec pro užívání katalánštiny zanedbatelný, ale rodiče a učitelé místy vytvořili centra, která fungují v katalánštině, jako např. Bressola a Arrels. Na univerzitě v Perpignanu se přítomnost katalánštiny omezuje na aktivity Přeshraničního francouzsko- -katalánského institutu (Institut Francocatalà Transfronterer), totiž na nabídku magisterského titulu z Katalánských studií. Asi 6 % obyvatel Severního Katalánska tvoří cizinci bez francouzského občanství. Z Francouzů pochází 41 % přímo z regionu, ostatní pocházejí odjinud, většinou ze severu Francie (Institut Francocatalà Transfronterer 2015, 3). Tato demografická data spolu se sociopolitickou situací jazyka vysvětlují, proč má jen 12,7 % obyvatel oblasti katalánštinu jako první nebo mateřský jazyk. Podíváme-li se na tento údaj z hlediska věkového, můžeme pozorovat důsledky přerušení mezigeneračního přenosu: katalánština je počátečním/prvním jazykem 18,8 % lidí starších 65 let, 10,7 % lidí z věkové skupiny 45–65 let, 3 % ze skupiny 30–45 let a 0 % z věkové skupiny 15–29 let (ibid., 5). 11,7 % dotazovaných považuje katalánštinu za svůj vlastní jazyk (4,2 % jen katalánštinu, 7,5 % katalánštinu a zároveň francouzštinu). Pokud jde o užívání, 1,3 % dotazovaných má katalánštinu jako obvykle užívaný jazyk, u 4,4 % jsou to katalánština a francouzština zároveň (ibid., 5–6). Navzdory výše popsanému procesu, během kterého katalánština přestává být rodným jazykem a její užívání ve společnosti klesá, úroveň jednotlivých jazykových kompetencí zůstává u dotazovaných relativně vysoká: mezi lidmi staršími 15 let prohlašuje 61 % dotazovaných, že rozumí katalánsky, 35,4 % o sobě tvrdí, že umí mluvit katalánsky, 39,2 % údajně čte katalánsky a 14,3 % umí psát katalánsky. Srovnání anket mezi lety 2004 a 2015 ukazuje, že klesá schopnost mluvit, ale stoupá schopnost číst a psát (ibid., 4). Trochu jiná čísla přináší výzkum užívání katalánštiny. 30,7 % dotázaných tvrdí, že katalánština se užívá často, podle 15,5 % dokonce velmi často; 27,3 % lidí se domnívá, že za pět let se bude katalánština užívat víc než nyní, podle 27,2 % to bude stejné. 85 % dotázaných se domnívá, že by bylo dobré mít televizní stanici v katalánštině, 76,1 % je nakloněno vyučování v katalánštině pro všechny žáky a 58 % podporuje kooficiálnost katalánštiny (ibid., 10–12). Toto přehánění vlastní kompetence i sociální role jazyka, kompenzační fenomén typický pro jazyky v regresi, pro jazyky, jež se v reálu přestávají užívat, je doprovázeno rozvíjením identitární symbologie, jako je všudypřítomnost čtyřpruhé vlajky a přidávání francouzské varianty slova katalánský ke kdejakému zemědělskému projektu či kulturní nebo sportovní události. 3.2.3.3 alghero Alghero, katalánsky Alguer, je město na ostrově Sardinie, s 44 000 obyvateli a rozlohou 225 km². Jak vyplynulo z historického úvodu výše, ostrov byl v letech 1324 až 1713 součástí Koruny aragonské, čtyři století tedy byla katalánština jazykem státní správy, velké části vládnoucí třídy i některých komunit přesídlených z katalánských území. To je i případ Alghera, města osídleného populací přicházející z různých území Koruny. 73 3. charakteristika jazyků současného španělska Je to námořní město s dlouhou obchodní a rybářskou tradicí; ve 20. století nastal obrat směrem k důrazu na turistiku. Obklopuje ho zemědělská a dobytkářská oblast hovořící sardštinou, jazykem, který významně ovlivnil slovní zásobu, fonetiku i gramatiku Algheřanů. Království Sardinie, připojené na začátku 18. století ke státům ovládaným savojskou dynastií, se stalo součástí italského království během procesu zvaného Risorgimento. Mladý italský stát vytvořil vysoce centralizovanou administrativu, napodobující francouzský vzor, ve které se toskánština stala italským jazykem, jediným oficiálním jazykem, a všechny ostatní jazykové útvary se začaly nazývat dialetto (Del Guerra a Gómez 1986). V tomto kontextu se tedy jazykovou akademií asepticky ražený termín, zjednodušující geografickou různorodost, používá ideologicky s cílem marginalizovat jakoukoli jazykovou variantu odlišnou od státního jazyka, bez ohledu na její původ nebo strukturu: dialektem je stejně piemontština jako pullská albánština. Lingvistika se tak používá jako nástroj pro legitimizaci jazykové a identitární podřízenosti a homogenizaci (Louis-Jean Calvet 1974), a to do té míry, že je v odborné rovině nemožné takto chápaný termín dialekt užívat, protože nabyl neadekvátních pobočných významů a negativních konotací. Stejně jako tomu bylo s francouzštinou v Severním Katalánsku, i na Sardinii a v Algheru – byť později – dostala italština mimořádný impuls: ve 20. století byla jediným jazykem užívaným v administrativě, v médiích, ve vzdělávacím systému nebo ve vojenské službě.76 Je to především tento obecně přijímaný úzus, který vede k ustavení italštiny jako oficiálního jazyka státu, jelikož ústava nic takového explicitně nezmiňuje, naopak mluví o ochraně jazykových menšin specifickými zákony (Senato della Repubblica Italiana 2021). Avšak v zákoně, který rozpracovává tuto ochranu menšin, hned první odstavec stanovuje, že „oficiálním jazykem republiky je italština“ (Parlamento Italiano 1999). Tento zákon uznává dvanáct jazyků a kultur, výslovně zmiňuje katalánskou populaci a povoluje užívání těchto jazyků ve vzdělávacím systému, při městských politických a správních aktech (s překladem do italštiny, jde-li o písemnou komunikaci, nebo, v případě ústní komunikace, pokud někdo z přítomných prohlásí, že nerozumí), u místních jmen (vedle oficiálních, poitalštěných forem) a v médiích. V oblasti soudní je naopak předepsáno výlučné užívání italštiny, a to v oblasti občanského i trestního práva. Stejně jako Francie i Itálie podepsala v roce 2000 Evropskou chartu regionálních či menšinových jazyků, ale poté ji neratifikovala. Autonomní správa Sardinie uznala „katalánský jazyk a kulturu Algueru“ ve dvou zákonech (1997 a 2018), společně se sardštinou, galurštinou, sassarštinou a tabarskou ligurštinou. Toto uznání ale vlastně jen ruší nezákonné pasáže ze státního zákona z roku 1999. V praxi tak místní správa užívá systematicky jen italštinu a katalánština, sardština a ostatní teritoriální jazyky jsou používány jen v nápisech a při folklórních akcích. A tak při kulturních akcích, například při koncertu tradiční hudby na veřej76 Došlo ktomu za cenu znevažování mluvčích katalánštiny, sardštiny acelé řady jazyků ajazykových variant na území Itálie, jak dobře ukazuje román Padre padrone Sarda Gavina Leddy (1975), proslavený filmovou verzí bratrů Tavianových sOmerem Antonuttim. 80 3.2.4.4 aragonie Autonomní statut Aragonie89 neprohlašuje za kooficiální žádný jazyk, takže jediným plně oficiálním jazykem je zde ten, který ustavuje španělská ústava, totiž španělština. Je v něm obsažen odstavec věnovaný jazykům a vlastním jazykovým modalitám (lenguas y modalidades lingüísticas propias, aniž se specifikuje, které to jsou), které „představují jeden z nejvýraznějších projevů aragonského historického a kulturního dědictví a sociální hodnotu vzájemného respektu, soužití a pochopení“.90 Statut též říká, že zvláštní zákon aragonského parlamentu „ustaví oblasti podle preferovaného užívání jazyků a jazykových modalit vlastních Aragonii, bude regulovat právní režim a práva mluvčích na užívání jazyků na těchto územích, bude pečovat o ochranu, znovuzískávání, výuku, podporu a šíření jazykového dědictví Aragonie a v oblastech, kde daný vlastní jazyk převládá, bude podporovat jeho užívání v kontaktu občanů s aragonskou veřejnou správou“.91 V roce 2009 schválil aragonský parlament jazykový zákon, který potvrdil oficiální charakter španělštiny na celém území a charakterizoval aragonštinu a katalánštinu jako původní, historické vlastní jazyky92 autonomního společenství, jež „se budou těšit ochraně, a bude garantována a umožňována jejich výuka a právo mluvčích mluvit jimi v oblastech, kde tyto jazyky z historického hlediska dominovaly, zejména v kontaktu s veřejnou správou“.93 Zákon tak povoloval užívání katalánštiny v kontaktu s veřejnou administrativou, ve vzdělávání, ve sdělovacích prostředcích a v ekonomickém a společenském životě. Navíc vytvořil Aragonskou akademii katalánského jazyka (Acadèmia Aragonesa del Català), další jazykovou autoritu vedle Akademie aragonského jazyka. Po volbách došlo ke změně většiny v aragonském parlamentu a v důsledku toho byl zmiňovaný zákon zrušen a v roce 2013 nahrazen zákonem novým. Z nové verze zmizely explicitní zmínky o katalánštině a aragonštině, ty byly nově charakterizovány jako „aragonský jazyk vlastní východní oblasti autonomního společenství a jeho jazykové modality“94 a „aragonský jazyk vlastní pyrenejským a předpyrenejským oblastem autonomního společenství a jeho jazykové modality“.95 Z nové verze zákona mizí také obě akademie (katalánštiny a aragonštiny) a vytváří se jedna, totiž Aragonská aka89 První statut Aragonie byl schválen vroce 1982 abyl třikrát reformován, vletech 1994, 1996 a2007. 90 „[...] constituyen una de las manifestaciones más destacadas del patrimonio histórico y cultural aragonés y un valor social de respeto, convivencia y entendimiento.“ 91 „[...] establecerá las zonas de uso predominante de las lenguas y modalidades propias de Aragón, regulará el régimen jurídico, los derechos de utilización de los hablantes de esos territorios, promoverá la protección, recuperación, enseńanza, promoción y difusión del patrimonio lingüístico de Aragón, y favorecerá, en las zonas de utilización predominante, el uso de las lenguas propias en las relaciones de los ciudadanos con las Administraciones públicas aragonesas.“ 92 „Lenguas propias originales e históricas.“ 93 „[...] gozarán de protección y se garantizarán y favorecerán su enseñanza y el derecho de los hablantes asu uso en las zonas de utilización histórica predominante de las mismas, especialmente en relación con las Administraciones Públicas.“ 94 „La lengua aragonesa propia de las áreas pirenaica y prepirenaica de la Comunidad Autónoma, con sus modalidades lingüísticas.“ 95 „Lengua aragonesa propia del área oriental de la Comunidad Autónoma, con sus modalidades lingüísticas.“ 81 3. charakteristika jazyků současného španělska demie jazyka (Academia Aragonesa de la Lengua). V zákoně se sedmdesátkrát objevuje spojení jazykové modality, vždy s odkazem na jiné jazykové varianty, než je španělština, jejíž oficiální charakter je znovu zdůrazněn.96 Nepřekvapí, že tento vývoj vyvolal velký nesouhlas v části akademických kruhů (Xarxa Vives d’Universitats 2013) a že se proti němu postavili představitelé katalánsky mluvících obcí v Aragonii (El País 2013). Po další změně rozložení politických sil se ale nová vláda neodvážila novou verzi zákona změnit a vrátit se k předchozí verzi. Pouze provedla několik úprav v jiném zákoně, v zákoně o kulturním dědictví z roku 1999, kde konkretizovala, že „aragonština a aragonská katalánština, do kterých jsou zahrnuty jejich dialektální varianty, jsou vlastní jazyky a jazykové modality, o kterých mluví“97 autonomní statut a zákon o jazycích z roku 2013. Aragonská jazyková akademie vytvořila dva instituty, jeden pro katalánštinu, druhý pro aragonštinu, ale i konkrétní podoba těchto institucí je blokována v parlamentu, protože není možné dosáhnout shody. Vývoj v Aragonii, který jsme právě popsali, vykazuje několik rysů, které jsou typické pro jazykové spory v současném Španělsku a někdy dokonce pro jazykové spory obecně. 1) Triviálním konstatováním je, že právě tento vývoj může dokumentovat skutečnost, kterou jsme komentovali v úvodu této knihy, že totiž jazykové spory jsou úzce spojeny se soupeřením politických názorů a že někdy politiku nelze od jazykových otázek oddělit. 2) Konstatovali jsme rovněž, že v současném Španělsku se velmi často centralistické, konzervativní postoje, jež nechtějí posilovat menšinové jazyky na úkor španělštiny, spojují spíše s pravicovým náhledem na svět, zatímco výrazná podpora menšinových jazyků a skupin mluvících těmito jazyky se pojí často s levicovou ideologií. Aragonský příklad to dokládá. Zákon z roku 2009 byl schválen parlamentem s levicovou většinou PSOE (Španělská socialistická dělnická strana) a regionální strany Chunta Aragonesista, v jejímž čele stál katalánsky mluvící Marcel·lí Igle sias. Zrušení tohoto zákona a schválení nového v roce 2013 bylo dílem konzervativní koalice Lidové strany a Regionální lidové strany. 3) Je nesporné, že spor v Aragonii má celošpanělské pozadí: snahu upravovat aragonský zákon ve prospěch menšinových jazyků je třeba chápat v kontextu podobných snah na jiných územích, snahu těmto úpravám zabránit zase jako projev obav, že by se v Aragonii mohl vytvořit podobný problém jako v jiných autonomních společenstvích. Přitom hledat analogii mezi situací v Aragonii a situací např. v Katalánsku nebo Valencii je problematické, protože jak již bylo řečeno jinde (viz kapitola 3.2.3.4), katalánsky se v Aragonii mluví nikoli v celé oblasti, nýbrž v jasně vymezeném pásmu (Franja de Aragón) u hranic s Katalánskem (tj. jde o zcela jinou situaci než v jiných autonomních společenstvích, o kterých mluvíme), a aragon96 Někteří tento protiklad španělština vs. jazyková modalita připodobňují khistorickým protikladům, okterých už byla řeč, totiž francouzština vs. patois nebo italština vs. dialetto, anacházejí vněm stigmatizující rysy. 97 „[...] el aragonés y el catalán de Aragón, en los que están incluidas sus variedades dialectales, son las lenguas y modalidades lingüísticas propias aque se refieren [...]“ 82 ština je v naprosto nesrovnatelně jiné (chceme-li: horší) situaci než např. katalán ština. 3.2.4.5 murcijský region V autonomním společenství Murcijský region není katalánština oficiálním jazykem, ale mluvilo se jí tam ve středověku i novověku, jelikož toto území bylo dobyto a osídlováno Korunou aragonskou. Dnes se katalánsky mluví jen na malém území Carche (300 km² a 677 obyvatel). Patří k němu murcijská městečka Iecla, Jumella a Favanella, ležící blízko valencijského městečka Pinós, se kterým udržují sociální a ekonomické kontakty. Tato městečka podepsala dohodu o spolupráci s Valencijskou jazykovou akademií, na základě které se valencijština vyučuje mezi dospělými zájemci a dochází k obnovování původních místních názvů (Levante-EMV 2013). 3.2.4.6 knázorovým interpretacím současného právního rámce Jak vyplývá z výše řečeného, pokud jde o interpretaci současné úpravy jazykových otázek, v katalánsky mluvícím prostředí se opakovaně řeší několik konkrétních problémů. 1) Španělština jako oficiální jazyk na celém území vs. menšinové jazyky (včetně katalánštiny) Současná úprava je mnohými chápána jako asymetrická, protože podle nich vytváří hierarchii mezi španělštinou a ostatními jazyky (Tasa Fuster 2017 a 2021). Princip teritoriality údajně umožňuje monolingvismus ve španělštině, ale znemožňuje monolingvismus v katalánštině, baskičtině atd. Možná řešení se logicky nabízejí dvě, obě jsou z praktického hlediska pro španělský stát těžko přijatelná: a) již zmiňované zavedení všech jazyků na celém území státu jako jazyků oficiálních (důsledkem bude „nové“ užívání minoritních jazyků v prostředí, kde se nikdy nevyskytovaly a kde jimi nikdo přirozeně nemluví; zajištění práv občanů v kontaktu s úřady atd. by bylo nesmírně nákladné); b) připuštění nekastilského (tj. katalánského, baskického atd. monolingvismu) na územích těchto jazyků (v takovém případě by stát přišel o společný jazyk, kterému rozumí všichni obyvatelé, což je věc, kterou může moderní stát těžko připustit). Existuje navíc i námitka jazyková: jestliže je při ochraně a propagaci menších jazyků základním principem ochrana jazyků a snaha šířit jazykové znalosti, proč má být nějaké opatření definováno negativně, tj. tak, aby lidé přestali mluvit určitým jazykem, v tomto případě španělsky? Tento princip je přece přesně ten, který působil např. proti katalánštině v nedávné minulosti a který je tak kritizován. Dalším argumentem odpůrců španělštiny jako jediného oficiálního jazyka na celém území je to, že toto opatření jen usnadňuje jazykovou substituci (viz výše kapitola 2.9). Tuto otázku je nutno posuzovat v reálné situaci, u vědomí toho, kolik lidí v dané oblasti minoritním jazykem mluví (v každém autonomním společenství je situace trochu jiná) – tomuto 83 3. charakteristika jazyků současného španělska tématu budou věnovány některé z následujících kapitol, proto se k němu vrátíme v závěru, v kapitole 3.2.9. 2) V diskusích o tématu lze pozorovat velkou citlivost na užívaná slova. Výše byla řeč o jazykovém předpokladu, že vlastní jazyk je synonymem spojení preferovaný jazyk. Nepřekvapí, že se tematizuje i otázka vztahu mezi termíny španělština a kastilština (viz výše kapitola 3.1.3). Z hlediska některých zastánců masivní podpory minoritních jazyků je toto ztotožnění projevem chápání kastilštiny jako nadřazeného jazyka. Argumentace je následující: přestože ústava výslovně užívá termín kastilština a mluví o španělských jazycích jako o všech, kterými se ve Španělsku mluví, tedy např. i o katalánštině, v mnoha prostředích běžného života (v politice, médiích, institucích nebo dokonce i v nižších nařízeních legislativního charakteru) se oba termíny navzájem nahrazují. Což lze chápat i tak, že platí-li kastilština rovná se španělština, platí i nekastilština/nekastilské (tj. katalánština, baskičtina atd.) rovná se nešpanělština/nešpanělské. Tato skutečnost podle některých mj. komplikuje nebo znemožňuje kompatibilitu příslušnosti ke katalánství a ke španělství (tj. některým např. Kataláncům to může bránit v tom, aby se mohli hlásit ke španělství). Je zřejmé, že tato interpretace je velmi subjektivní, nicméně v současné situaci jazykové otázky ve Španělsku je nutné i subjektivně či emocionálně založené interpretace brát v úvahu. 3) Projevem výrazné citlivosti k používaným slovům je i to, že termín kooficiální je ve spojení se substantivem jazyk chápán jako „méně oficiální“. I zde nám lingvistická analýza říká, že kooficiální jazyk znamená oficiální zároveň s jiným oficiálním jazykem, nicméně opět platí výše řečené: na tomto poli hrají i subjektivní interpretace roli. 3.2.5 otázka normy akodifikace Norma dnešní katalánštiny vychází z kultivovaného úzu jazyka klasického období Koruny aragonské (13.–18. století), ale ustavena je až na začátku 20. století (Čermák a Koťátková 2020). Po vytvoření normy bylo důležité, že byla postupně přijata spisovateli, institucemi a vzdělávacím systémem, a to především v Katalánsku, kde dostávala impulsy od katalanistického hnutí, které se postupně vyvíjí od hnutí pouze kulturního k hnutí otevřeně politickému. Na žádost Institutu katalánských studií se filolog Pompeu Fabra ujímá úkolu stanovit pravidla pravopisu (Normes ortogràfiques, 1913); následuje pravopisný slovník (Diccionari ortogràfic, 1917), katalánská gramatika (Gramàtica catalana, 1918) a Obecný slovník katalánštiny (Diccionari general de la llengua catalana, 1931–1932). Podle katalánských filologů jde o monocentrickou normu (Ginebra Serrabou a Solà Cortassa 2007), protože se vytváří v Barceloně.98 Zároveň je to norma kompozicionál98 Jde oméně obvyklé užití spojení monocentrická norma (obvykle se tímto pojmem míní to, že je vjejím centru je důsledně jedna jazyková varianta, tj. nikoli to, že byla vytvořena na jednom místě). 84 ní, protože bere v úvahu a začleňuje též rysy a jevy z existujících diachronních a diatopických variant. Fabra např. kodifikoval tvoření plurálu feminin koncovkou -es (casa – cases, ‚dům – domy‘), užívané ve všech západních variantách jazyka a vlastní též klasickému jazyku, a naopak odmítl formy na -as (*casas), tedy velmi rozšířené v psaném jazyce na základě záměny nepřízvučného a a e, jež je vlastní východní katalánštině. Kodifikoval též psaní i v digrafu ix (caixa ‚krabice‘), přestože je toto i němé ve všech východních dialektech a v psaném jazyce se šířilo jeho vynechávání (*caxa). Z pravopisného hlediska tak Fabra a Institut katalánských studií vytvořili systém schopný zachytit všechny varianty jazyka. Pokud jde o lexikální rozdíly, tendencí bylo přijmout všechna tzv. geosynonyma a doporučovat přitom ty rozšířenější, v případě pochybností varianty barcelonské: sortir vs. eixir ‚odejít‘, noi vs. xic vs. al·lot ‚chlapec‘. Jednou z hlavních obtíží při kodifikaci normy byla slovesná flexe. Fabra se musel vyrovnat s několika odlišnými systémy, které se vyvinuly na různých místech a které se od sebe sice lišily jen několika tvary, zato tvary velmi užívanými. Příkladem mohou být tvary subjunktivu (u slovesa pensar ‚myslet´ pensis vs. penses; pensessis vs. pensasses vs. pensares) nebo první osoba indikativu prézenta (pens vs. penso vs. pense vs. pensi). Tváří v tvář této variabilitě se rozhodl kodifikovat systém vlastní barcelonské katalánštině a tzv. centrální katalánštině. Nicméně skutečnost, že jiné slovesné systémy, např. ten baleárský nebo valencijský, vykazoval větší podobnost s klasickou verbální flexí, mu nedovolila tyto systém odmítnout, proto autoři z těchto území i nadále používali tyto formy, které byly v jejich jazykových variantách ustáleny. Ve stejném duchu norma katalánštiny stanovuje psaní tupého přízvuku (`) nad přízvučným e, které se v centrální katalánštině vyslovuje otevřeně – např. conèixer ‚znát‘ –, ale připouští se i přízvuk ostrý, jež odráží západní výslovnost (conéixer). Předepisuje se též kombinace grafémů tll ve slovech jako ametlla ‚mandle‘, batlle ‚starosta‘, motlle ‚formička‘, která se vyslovuje palatalizovaně v centrální katalánštině, nikoli však ale v západní nebo v baleárské katalánštině, kde je zcela přijatelná a běžná grafika ametla, batle, motle. Jinými slovy, norma katalánštiny je kompozicionální a navíc polymorfní, jako je tomu např. v angličtině, kde najdeme britské formy harbour, centre nebo lorry vedle amerických forem harbor, center nebo truck. Během 20. století přijala všechna území, kde se mluví katalánsky, nejdříve de facto a později de iure, fabreuovskou normu, vždy s připojením vlastní slovesné flexe a určitých lexikálních a pravopisných zvláštností. Ve Valencii skupina spisovatelů a intelektuálů sepsala a v roce 1932 vydala tzv. Normes de Castelló (Castellónské normy), ve kterých se v zásadě přejímá a pro valencijské území legitimizuje fabreuovská norma. Dokument už ale obsahuje některé formy, jež naznačují zahájení procesu substandardizace, typického pro valencijskou oblast. V textu je např. začleněna slovesná forma siga (sigui) od seguir ‚pokračovat‘, ukazovací zájmeno eixe ‚onen‘ (v obecné katalánštině aquest), přivlastňovací zájmeno seua ‚jeho, její‘ (vs. fabreuovská forma seva) nebo formy hui ‚dnes‘ (v obecné katalánštině avui) nebo ací ‚zde‘ (v obecné katalánštině aquí). Některé z těchto forem, jako například přivlastňovací zájmena ženského rodu zakončená na -u (meua ‚moje‘, teua ‚tvoje‘, seua ‚svoje‘) nejsou spjaty výlučně s valencijskou variantou, nýbrž se užívají v celé západní katalánštině a v části katalánštiny 85 3. charakteristika jazyků současného španělska východní (Menorca, Ibiza). Užívání jiných, jako ací ‚zde‘, je sice dnes spjato s konkrétními variantami, je ale bohatě doloženo v klasickém jazyce. Proto se navzdory tomu, že Fabra původně zvolil pro normu jiné varianty, i další, původně nenormativní varianty, které ale vykazují jistou vitalitu, byly během let postupně do normy přijaty, což vedlo k její proměně v normu polycentrickou, tj. připouštějící více stejně spisovných center/ variant, takže Institut katalánských studií takové formy nejen akceptuje, ale začleňuje je do svých normativních dokumentů jako součást různých substandardů. A tak se během posledních čtyřiceti let rozvíjely tři velké substandardy (Pradilla Cardona 2015), které neodpovídají skutečnému dialektálnímu rozvrstvení jazyka, nýbrž administrativnímu rozdělení jazykové komunity v rámci španělského státu: obecná katalánština, valencijština a baleárština. Všechny jsou založeny na fabreuovské normě, ale jsou do nich Institutem katalánských studií nebo Akademií valencijského jazyka (v případě valencijštiny) vloženy specifické místní charakteristiky a úzus konsolidovaný spisovateli, vzdělávacím systémem a sdělovacími prostředky. Katalánská vláda (Generalitat de Catalunya) normativní model Institutu katalánských studií aplikuje v oblasti veřejné správy, vzdělávacího systému a ve veřejném rozhlase a televizi. Na Baleárských ostrovech, jak jsme viděli výše, nazývá autonomní statut jazyk území katalánštinou a kodifikační kompetence deleguje na univerzitu Universitat de les Illes Balears, která ve své praxi následuje model Institutu katalánských studií, adaptovaný na ostrovní situaci. V oblasti Franja de Aragón v Aragonii katalánština sice vykazuje sociální vitalitu, ale její rozvoj je ovlivňován mj. polarizovanou administrativní situací, o níž byla řeč výše, takže je užívána spíše jen ve folklórní a symbolické rovině. Situace valencijštiny vykazuje výrazné zvláštnosti (Čermák a Koťátková 2017). První autonomní statut (1982) nestanovil v oblasti jazyka kodifikační autoritu, ale de facto se jak v administrativě, tak i v oblasti vzdělávání a médií uplatňoval model Institutu katalánských studií, upravený na valencijskou situaci v duchu Castellónských norem z roku 1932. Základními referencemi k tomuto modelu jsou Valencijská gramatika (Gramàtica valenciana) Manuela Sanchise Guarnera (1950), gramatika Carlese Salvadora (1951), slovníky Francesca Ferrera Pastora (1967) a text Slovesná flexe (La flexió verbal) Enrica Valora (1983). Všechna tato díla byla velmi rozšířena i užívána – nejprve v polotajných kurzech organizovaných během Frankovy éry a později v oficiálním vzdělávacím systému –, proto byly opakovaně vydávány. V roce 1995 valencijská vláda (Generalitat Valenciana) vydala Jazyková kritéria (Criteris lingüístics), Valencijskou gramatiku (Gramàtica valenciana) a Valencijský slovník (Diccionari valencià), zapadající do této tradice. Zmiňovaný slovník vznikl vlastně propojením slovníku Institutu katalánských studií, Katalánské encyklopedie (Enciclopèdia Catalana) a slovníku Francesca Ferrera Pastora. Na valencijském případu můžeme opět ilustrovat souvislost jazykových otázek s politikou: jazyková politika odrážela politický názor těch, kteří zrovna tvořili valencijskou vládu. V roce 1995 se do vlády dostala konzervativní Lidová strana v koalici se secesionistickou Valencijskou unií (Unió Valenciana) a vytvořila pravopisnou kodifikaci lišící se od té společné katalánské. Instituce spadající pod vládu používaly 86 i nadále jednotnou, společnou normu, ale vnesly do ní některé místní zvláštnosti, jež byly včleněny i do pozdějších vydání zmiňovaného slovníku a gramatiky. V roce 1996 se dostala Lidová strana – s parlamentní podporou katalánské menšiny – k vládě i na celostátní španělské úrovni. Vznikla tak složitá situace, která nového valencijského předsedu vlády vedla k vytvoření tzv. valencijského jazykového paktu (pacte lingüístic valencià, Castillo Prats 2021). Diskuse mezi politiky, akademiky a občany vedly ke vzniku Valencijské jazykové akademie (Acadèmia Valenciana de la Llengua, AVL, vytvořené zákonem v roce 1998 a ustavené v roce 2001), jejímž úkolem mělo být vyřešit konflikt týkající valencijské identity a normy. Akademie (AVL) byla za oficiální autoritu stanovena i novým autonomním statutem z roku 2006. Ve své kodifikaci počítá jak s tradičními (celému katalánskému území) společnými formami, tak i s velkou částí specifických valencijských forem, nikoli však v oblasti pravopisné (AVL 2002), a dosáhla oficiálního schválení toho, že valencijština a katalánština jsou stejně platnými označeními jazyka (AVL 2003 a 2005). V roce 2006 AVL vydala Valencijskou normativní gramatiku (Gramàtica normativa valenciana) a Slovník pravopisu a výslovnosti valencijštiny (Diccionari ortogràfic i de pronun ciació del valencià). Roku 2014 pak následoval Valencijský normativní slovník (Diccionari normatiu valencià), který je k dispozici online a průběžně aktualizován, a roku 2016 Základní valencijská gramatika (Gramàtica valenciana bàsica). Ve všech svých dílech AVL potvrzuje jako platnou fabreuovskou normu, adaptovanou na valencijské lexikální a morfologické zvláštnosti. Míra, do jaké mají být tyto zvláštnosti začleňovány, je dodnes předmětem diskuse spíše ideologické než filologické (Mas Castells 2008). V různých aspektech, které jsou považovány za polemické, jako jsou například ukazovací zájmena (este, eixe vs. aquest, aqueix) nebo koncovky některých sloves (segueix, intueixen vs. seguix, intuïxen), považuje AVL za normativní obě řešení, přestože má tendenci dávat přednost zvláštním, valencijským variantám. Naopak valencijské univerzity preferují varianty společné celé katalánštině, ve shodě s Jazykovými kritérii z roku 2004, a stejně postupuje i větší část vydavatelského sektoru a i sama vláda, jež se v novém vydání Jazykových kritérií (2016a) vrací k tradici řešení unitární katalánštiny. Shrneme-li to, norma dnešní katalánštiny je tedy svou podstatou normou stanovenou na začátku minulého století Pompeuem Fabrou a Institutem katalánských studií, obohacenou o prvky, které přihlížejí k variantám, jež sice rozdělují katalánsky mluvící komunitu, ale které Institut katalánských studií považuje za platné. Za století, které od vzniku základu normy uplynulo, došlo samozřejmě k velkým technologickým, společenským a kulturním změnám, jež si vyžádaly rovněž změny v jazykovém korpusu, který slouží k definování normy. Jedním z nástrojů, kterým katalánština čelí jazykovým inovacím a který umožní začlenit neologismy a moderní terminologii, je Termcat, konsorcium vytvořené roku 1985 na základě impulsu katalánské vlády, na kterém se podílí Institut katalánských studií a většina univerzit katalánského jazykového prostoru. Termcat umožňuje využít spolupráce lingvistů s odborníky ze všech vědeckých a technologických oborů k přizpůsobování jazyka terminologickým inovacím, ke kterým v jednotlivých oblastech dochází. 87 3. charakteristika jazyků současného španělska Pokud jde o obecnou slovní zásobu, IEC vydal v roce 1995 Slovník katalánského jazyka (Diccionari de la llengua catalana, známý pod akronymem DIEC), který je revidovaným a aktualizovaným rozšířením slovníku Pompeua Fabry. Hlavní změna se týká rozsahu, protože nové vydání obsahuje o třetinu více lexikálních jednotek než slovník původní, ale došlo i k vylepšení některých definic a k pravopisným úpravám. Roku 2007 bylo vydáno druhé vydání (známé jako DIEC2), ve kterém dále narostl počet hesel, zejména v oblasti technické slovní zásoby. V současnosti je elektronická verze slovníku na síti a je aktualizována každé dva roky. Změny, ke kterým došlo v nových verzích slovníku, dobře ilustrují kompozicionální princip, ze kterého dílo vychází. Ve Fabrově slovníku se například kodifikovaly formy rera, enrera, darrera ‚za‘, kde -a mohlo znázorňovat nepřízvučný střední vokál východní katalánštiny, ale neodpovídalo etymologii ani výslovnosti /e/ katalánštiny západní. Proto byly tyto podoby nyní vyhlášeny za nespisovné a ve spisovném jazyce byly nahrazeny podobami rere, enrere a darrere, které každý mluvčí může vyslovovat v souladu se svou variantou. Ve stejném smyslu se formy z centrální katalánštiny cargol ‚hlemýžď‘ nebo carbassa ‚dýně‘, kodifikované původně Fabrou, dnes staly sekundárními podobami vedle preferovaných caragol a carabassa, odrážejících výslovnost západní katalánštiny, kde se předpřízvučná a neneutralizují ani neodpadávají v kontaktu s r. V roce 2016 představil IEC novou Gramatiku katalánského jazyka (Gramàtica de la llengua catalana), aktualizaci Fabrova díla připravenou odborným týmem vedeným valencijským lingvistou Manuelem Pérezem Saldanyou a Gemmou Rigau. O dva roky později, v roce 2018, připravil IEC stručnou verzi této gramatiky, upravenou tak, aby ji širší publikum mohlo konzultovat online, totiž Základy gramatiky katalánského jazyka (Gramàtica essencial de la llengua catalana). Nová gramatika vykazuje dva rysy, jež vyvolaly zvláštní pozornost lingvistické veřejnosti: pravopisné změny a diafasické hodnocení jazykových forem. Tento druhý aspekt je naprostou novinkou, protože kombinuje rysy normativní gramatiky s popisem jazyka typickým spíše pro gramatiky deskriptivní. V katalánštině pochopitelně, jako v každém jazyce, vedle sebe existují lexikální a jiné formy, které mají specifickou diafasickou charakteristiku: forma, která je vhodná pro určitý kontext či situaci, není vhodná pro jiný. Gramatika tak spíše než informaci o správných, spisovných tvarech přináší popis alternativních možností odpovídajících různým kontextům a situacím. Pokud jde o ortografické změny, nejviditelnějším prvkem je redukce počtu forem s tzv. diakritickým přízvukem. Fabra totiž, aby zabránil stejnému psaní slov, která mají různý význam, předepsal v jedné z takových forem psaní přízvuku. Například dóna ‚dává‘ se přízvukem lišilo od dona ‚žena‘, nebo és ‚je‘ se lišilo od zvratného zájmena es ‚se‘. V nové gramatice první z příkladů ze seznamu slov s grafickým přízvukem zmizel, na seznamu zůstalo jen 15 jednoslabičných slov tohoto typu. Další změny se týkají zdvojení r ve slovech s předponou a slovech složených (arrítmia vs. arítmia ‚arytmie‘, erradicar vs. eradicar ‚vykořenit‘), užívání spojovníku (exdirectora ‚bývalá ředitelka‘, ale ex-directora general ‚bývalá hlavní ředitelka‘) nebo psaní znaménka ¨ (fluidal ‚plynulý‘, ale fluïdesa ‚plynulost‘). Jak vidíme, jde o otázky důležité spíše pro specialisty než pro běžné uživatele jazyka. 88 Nová gramatika byla jazykovými profesionály (učiteli, korektory, překladateli) přijata se zájmem a překvapením, protože nebyli zvyklí nacházet diafasické charakteristiky v normativní mluvnici. Objevily se i skeptické názory, že do jazyka, který ještě plně neukončil proces standardizace a stále mu hrozí nebezpečí substituce, může změna normy vnést zmatek a také vyvolávat nedůvěru nejenom u běžných uživatelů, ale i u jazykových profesionálů. Nelze zapomínat, že IEC stále ještě hledal shodu v gramatických otázkách a od Fabrovy gramatiky nevydal žádnou „novou“ gramatiku, na rozdíl od slovníku, který je od vydání z roku 1995 pravidelně aktualizován. Pravopisná reforma předpokládala postupné zavádění, postupné ověřování v knihách, sdělovacích prostředcích a v institucích. Valencijská akademie jazyka ve svém usnesení z 23. dubna 2018 ortografické změny přijala; Xarxa Vives, organizace sdružující 22 veřejných a soukromých univerzit katalánského jazyka, také předpokládá postupné přijetí těchto změn členskými univerzitami. V roce 2019 vydal IEC Základy gramatiky a užívání katalánského jazyka (Gramàtica bàsica i d’ús de la llengua catalana), připravené týmem vedeným Valencijkou Mariou Josep Cuenca. Jde o dílo zároveň normativní a deskriptivní, které přizpůsobuje novou gramatiku IEC neodbornému publiku, konkrétně lidem z veřejné zprávy, sdělovacích prostředků a vzdělávacího systému. Je pojato jako příručka, která pomáhá orientovat se v normě IEC a vychází vstříc potřebám těch, kteří chtějí najít rychlé odpovědi a nepotřebují znát argumenty, které vedly k přijatému řešení. Jde tedy o daleko praktičtější gramatiku. Tento oddíl nemůžeme ukončit, aniž bychom zmínili českou gramatiku katalánštiny napsanou Bohumilem Zavadilem (2020). Jde o dílo, které pojímá analýzu katalánštiny velmi komplexně, zabývá se všemi dílčími jazykovými rovinami, fonetikou, pravopisem, morfologií i syntaxí. Komentuje též důležitá témata, jako je jazyková variace (dialektologie a sociolingvistika), pragmatika a sémantika. Navíc se neomezuje jen na současnou katalánštinu, ale když to kontext dovolí, přináší i důležité informace o vývoji jazyka. Jde zkrátka o dílo zajímavé pro každého, kdo chce v češtině poznat katalánštinu. 3.2.6 data ksoučasné situaci Termínem, který je v současné sociolingvistice zabývající se situací katalánštiny ve Španělsku nejčastěji používán, je jazykový konflikt (Aracil i Bonet 1965; viz výše kapitola 2.9). Zakazování či pronásledování katalánštiny ve veřejném prostoru v minulosti, postavení španělštiny jako oficiálního, povinného jazyka a fenomén migrace spustily podle mnohých odborníků proces jazykové substituce a minorizace katalánštiny (Boix i Fuster a Vila i Moreno 1998, 187 a 206). Základní otázkou je, zda tento proces probíhá ještě i dnes, když v posledních desetiletích došlo k jeho zbrzdění, resp. k obrácení tendence v důsledku jazykové politiky autonomních a lokálních vlád, a také pod tlakem části občanské společnosti. 89 3. charakteristika jazyků současného španělska V současnosti jsou prakticky všichni katalánsky mluvící obyvatelé Španělska bilingvní; ovládají standardní španělštinu a obvykle jednu nebo více variant nestandardních. Naopak ne vždy ovládají standardní variantu katalánštiny, a často neznají jiné varianty katalánštiny než tu svoji. Důsledkem této bilingvizace je někdy vztah diglosie mezi katalánštinou a španělštinou, jež nabývá různé podoby podle území nebo so ciální skupiny. Je běžné, že mluvčí přechází v dialogu do španělštiny, když jí mluví ten druhý, když druhý vypadá jako cizinec nebo když ten druhý jednoduše neumí katalánsky. Naopak významná část španělsky mluvících obyvatel území historicky katalánských, kteří tam přišli v migračních vlnách během 20. a 21. století, zůstává monolingvní ve španělštině, protože nemá dostatek důvodů naučit se katalánsky a používat tento jazyk. V tomto kontextu mají i imigranti z nešpanělsky mluvících zemí větší motivaci naučit se španělsky než naučit se katalánsky. Neexistuje ani žádná promyšlená výchovná či mediální politika, jež by měla vést k užívání katalánštiny na územích kastilského jazyka. Podle některých odborníků vede demografický tlak, asymetrická bilingvizace (jež je podle nich korelátem nerovného postavení mezi oficiálními jazyky), diglosie a celkově jazykový konflikt, ke kterému v katalánském světě dochází, k jazykové atrici, příp. k omezování některých funkcí jazyka (Boix i Fuster a Vila i Moreno 1998, 262), spočívající v postupném přejímání španělského lexika, v kalkování sémantických, morfosyntaktických nebo dokonce fonologických struktur dominujícího jazyka. U bilingvních a plurilingvních jedinců dochází k pozitivním i negativním transferům, které obecně nepřesahují danou komunikační situaci. Ovšem když je celá lingvistická komunita bilingvní a mezi jazyky existuje hierarchie, interference se mohou rozšířit a způsobit změnu minoritního jazyka. Jako příklad takových změn se uvádí tzv. varianta xava v barcelonské metropolitní oblasti a varianta apitxat ve Valencii (Jiménez a Marí 2019), jež vykazují zjednodušení fonologického repertoáru katalánštiny, spočívající v potlačení fonémů, které neexistují ve španělštině. Všechny parametry jazykových konfliktů jsou pochopitelně dynamické, nikoli statické povahy, a vyvíjejí se v čase. V tomto smyslu je zásadně důležitá otázka mezigenerační výměny, jež je pro uchování či šíření jazyka klíčová. Je zřejmé, že pokud by se mezi rodiči masivně šířila volba vychovávat své děti výlučně ve španělštině, znamenalo by to pro katalánštinu další ohrožení. Další známkou životnosti menšinového jazyka jsou přirozené zvyklosti obyvatel v komunikaci: v současné době se místní úřady snaží šířit osvětu, která by skoncovala s dosti rozšířeným jevem, totiž s tím, že neznámého mluvčí oslovují španělsky a katalánsky mluví jen s těmi, o kterých ví, že katalánsky mluví. Všechny zmiňované faktory mohou v souhrnu ovlivnit budoucnost jazyka, protože mohou přispět buď k dalšímu zeslábnutí menšinového jazyka (z kvantitativního i kvalitativního hlediska), nebo naopak k obrácení vývojové tendence. Abychom mohli tyto otázky posoudit, musíme se seznámit s daty. 96 je možné získat certifikát, v Katalánsku a na Baleárách zaměřily především na sociální a pracovní začleňování imigrantů. Ve Valencijském společenství se tyto zkoušky konají i nadále pro desítky tisíc lidí a většina účastníků jsou místní obyvatelé, nikoli imigranti. Vzhledem k menší efektivitě valencijského vzdělávacího systému, pokud jde o schopnost poskytnout vlastnímu obyvatelstvu potřebné jazykové kompetence, se jazykové certifikáty začaly využívat na mnoha místech veřejné správy jako požadované doklady jazykových schopností. Má-li někdo certifikát úrovně C1 nebo C2 z katalánštiny, může to znamenat úspěch při výběrovém řízení ve veřejném sektoru. Ve společnosti se 14% nezaměstnaností se tak mohou jazyková kompetence v katalánštině stát velmi cenným jazykovým kapitálem. Avšak certifikát ve skutečnosti pouze dokládá, že dotyčný prošel v určitý moment určitou zkouškou: neříká nic o tom, jak poté používal jazyk ani nedokládá, že si uchoval jazykové kompetence uvedené na certifikátu. Věta „umím mluvit a psát katalánsky“ se tak proměnila ve větu „mám C1“, často navíc vyslovovanou ve španělštině. To znamená, že jde často o zcela formální záležitost: je navíc běžnou praxí, že se výběrová řízení, kde se oceňuje nebo dokonce vyžaduje certifikát o valencijštině, celá konají ve španělštině. Je třeba navíc připomenout, že ve španělském systému platí, že když člověk jednou projde systémem výběrového řízení a získá trvalé místo ve státních službách, už se dále nijak nekontrolují jeho dovednosti. A tak může někdo, kdo získá takové místo na základě předložení certifikátu o znalosti katalánštiny, tento jazyk ve své práci už vůbec neužívat. Jazyk se tak vlastně redukuje na certifikát.101 Tato praxe samozřejmě nepůsobí dobře – na druhou stranu se za ní skrývá obecnější problém, který v tomto textu komentujeme opakovaně, totiž nechuť či neschopnost části populace naučit se dobře menšinový jazyk, a to dokonce i tehdy, když mi znalost jazyka přináší výhody. Pokud jde o lawfare, jde o prostředek týkající využívání právního systému pro kladení překážek šíření katalánštiny (Pradilla Cardona a Marí Mayans 2022, 45). Politické strany, odbory a další organizace, které jsou proti šíření katalánštiny, využívají skutečnosti, že velká část soudního systému je jim ideově blízká, a také asymetrie a hierarchické povahy vztahu mezi španělštinou a katalánštinou. A tak například Nejvyšší soud Valencijského společenství (Tribunal Superior de Justícia de la Comunitat Valenciana) zneplatnil roku 2018 velkou část opatření na podporu valencijštiny, přijatých valencijskou vládou prostřednictvím dekretu vydaného rok předtím. Výrok tohoto soudu, potvrzený roku 2020 španělským Nejvyšším soudem, zakazuje valencijské vládě, aby přikazovala svým úředníkům užívat valencijštinu jako první, základní komunikační jazyk, a nutí je psát zprávy určené do Katalánska a na Baleáry ve španělštině. V jiném rozsudku soud zrušil Úřad pro jazyková práva, instituci vytvořenou valencijskou vládou, aby radila občanům v otázkách jazykové diskriminace. I tato skutečnost ukazuje na již konstatovaný fakt: ne všechny složky společnosti přijímají snahu šířit 101 Tento fenomén lze jistě zobecnit, netýká se jen katalánštiny – týká se icizích jazyků obecně avlastně dokládání jakékoli kompetence ve veřejném sektoru: certifikát, nostrifikace nebo jakákoli zkouška vede kzískání práv anahrazuje skutečné doložení kompetence, protože nepracuje somezením časové platnosti ani spozdějším přezkušováním. 97 3. charakteristika jazyků současného španělska menšinový jazyk do všech sfér života společnosti a využívají všech prostředků, jak hájit své zájmy. 3.2.6.6 vzdělávání Využívání soudních rozhodnutí v jazykových otázkách zasahuje zejména oblast vzdělávání. Po přechodu k demokracii a po schválení autonomních statutů získaly katalánská, baleárská a valencijská administrativa v oblasti vzdělávání kompetence, které měl před tím centrální stát. V Katalánsku, na Baleárách a částečně ve Valencijském společenství začala být katalánština ve vzdělávacím systému považována za jazyk výuky. U žáků, kteří byli mluvčími jiných jazyků (tj. většinou u monolingvních španělských mluvčích), se začala používat metoda jazykové imerze (viz výše kapitola 2.9), jež měla kompenzovat absenci katalánštiny v některých sociálních prostředích a garantovat, aby budoucí generace bez ohledu na svůj prvotní jazyk byly kompetentní též v katalánštině. Model zahrnul též výuku španělštiny (nikoli ve španělštině) a dalších jazyků. Tento systém byl právně zpochybněn některými politickými stranami a organizacemi, které vyžadovaly právo studovat výlučně ve španělštině. Nejznámějším soudním výrokem je v tomto smyslu výrok katalánského Nejvyššího soudu (Tribunal Superior de Justícia de Catalunya) ze září roku 2020 a následný výrok španělského Nejvyššího soudu (z listopadu 2021), jež nařizují katalánské vládě, aby se nejméně 25 % výuky ve všech vzdělávacích centrech odehrávalo ve španělštině jako v jazyce výuky. Tato soudní bitva nadále pokračuje, v běhu je řada soudních procesů, jichž se účastní prošpanělské, centralistické strany a jimi vedené instituce, tzv. progresivní strany a instituce, které vedou, a také strany požadující svrchovanost Katalánska. V souvislosti s touto otázkou opět můžeme zmínit již uváděnou námitku upozorňující na nestejné postavení španělštiny a katalánštiny. Na španělských základních a středních školách nelze studovat katalánský jazyk ani literaturu jinde než na územích, kde je katalánština kooficiálním jazykem. Nevyučuje se ani jako volitelný předmět, ačkoli jde o jazyk s druhým největším počtem mluvčích ve Španělsku. Takže rodina, ať už katalánsky nebo jinak mluvící, která žije v Andalusii nebo Kastilii, nemá možnost, aby se její děti naučily ve škole katalánsky. Povinným předmětem je v katalánském, baleárském a valencijském systému a volitelným předmětem v některých školách ve Franja de Aragón. Navíc, jak již bylo řečeno, je jazykem výuky v Katalánsku, ve Valencijském společenství a na Baleárských ostrovech, i když v různé míře a ve stálé závislosti na výsledku zmiňovaných soudních sporů. V Katalánsku se teoreticky (odhlédneme-li od možných výsledků soudních sporů) musí vyučovat katalánsky, ale v praxi tak tomu není vždy. Ve třídách i mimo ně je stále významně přítomna španělština a mezi lety 2006 a 2021 pokleslo procento učitelů, kteří na žáky vždy nebo téměř vždy mluví katalánsky, z 63,7 % na 46,8 % (Generalitat de Catalunya 2021a). Na Baleárských ostrovech stanovuje dekret z roku 1997 stejný podíl výuky v katalánštině a ve španělštině. V roce 2022 baleárská vláda připravuje Zákon o vzdělávání, který stanovuje minimálně 50 % výuky v katalánštině jako 98 jazyce výuky a určuje též, že cílem je plynná znalost obou oficiálních jazyků a základní znalost jednoho cizího jazyka. Situace ve Valencii vykazuje některé specifické rysy. Až donedávna byl systém oficiálně rozdělen na tři modely podle sociolingvistické situace každé školy: a) Vzdělávací program ve valencijštině, ve kterém jsou většinově valencijsky mluvící studenti a ve kterém je jazykem výuky ve většině předmětů valencijština. b) Program jazykové imerze, ve kterém je většina studentů mluvčích jiného jazyka, ale jazykem výuky je valencijština. c) Program postupného začleňování, který začíná ve španělštině, ale teoreticky v něm během vzdělávacího procesu postupně přibývají předměty ve valencijštině. V praxi se ale systém vyvinul v segregovaný systém, ve kterém se v některých školách (modely a a b) učilo především katalánsky (30,3 % žáků), v jiných (model c) se téměř vše učilo španělsky (57,3 %) a v dalších se valencijština studovala jen jako předmět (12,4 %) (STEPV 2016, 4). Tváří v tvář této situaci a různým rozsudkům týkajících se výuky v katalánštině se valencijská vláda v roce 2018 rozhodla vytvořit tzv. Zákon o plurilingvismu, kterým chtěla rozšířit vyučování ve valencijštině a v cizím jazyce ke všem žákům. V důsledku tohoto zákona dále narostl počet žáků, kterým se dostává výuka ve valencijštině, ale zmenšil se počet hodin v tomto jazyce (Martín 2022). Ve školním roce 2021–2022 52 % základních škol nabízelo více než 45 % výuky ve valencijštině, v 15,98 % škol to bylo mezi 36 a 45 %, v 29,56 % škol mezi 26 a 35 % a 1,95 % škol setrvalo u povoleného minima 25 %. V povinné výuce (od 12 do 16 let) nabízelo 28,51 % škol nejméně 45 % výuky ve valencijštině, 22,57 % škol mezi 37 a 45 % a 51,62 % mezi 25 a 37 %. Tato čísla opět dokládají, že snaha o šíření valencijštiny ve výuce naráží na to, že část populace zkrátka dává přednost španělštině. Katalánština je v Katalánsku, na Baleárských ostrovech a ve Valencijském společenství rovněž jazykem výuky na univerzitách. Většina z nich patří k Xarxa Vives, instituci, která má mezi svými cíli šíření katalánštiny. Váha katalánštiny, kastilštiny a angličtiny je na každém území a na každé univerzitě jiná, neboť univerzity jsou autonomní. V Katalánsku se v akademickém roce 2018–2019 realizovalo v katalánštině 75,1 % výuky v bakalářském studiu a 52,5 % ve studiu magisterském (Pradilla Cardona a Marí Mayans 2022, 59 a 61), zatímco ve Valencijském společenství představuje výuka v katalánštině v bakalářském studium pouhých 24 % (Flors-Mas 2021) a soustřeďuje se především na Valencijskou univerzitu a Univerzitu Jaume I. v Castellónu. 42 % španělské vědecké produkce je vytvořeno na katalánských, baleárských a valencijských univerzitách (Massaguer-Comes, Flors-Mas a Vila i Moreno 2021). Ačkoli se dnes většina článků vydává v angličtině, celkem 495 vědeckých časopisů je přijímá i v katalánštině, většinou jsou to časopisy z oblasti sociálních věd (47,5 %) a umění a humanitních věd (32,1 %). Z 6 832 doktorských prací obhájených v akademickém roce 2015–2016 na území katalánského jazyka bylo 11,3 % napsáno jako celek v katalánštině, 55,06 % ve španělštině a 27,56 % v angličtině. Je příznačné, že nejvyšší procento prací v katalánštině připadá na andorrskou Universitat d’Andorra (66,67 %) a Centrální katalánskou univerzitu (Universitat de Central de Catalunya, 71,43 %). Opačný ex- 99 3. charakteristika jazyků současného španělska trém představuje soukromá Univerzita kardinála Herrery ve Valencii, kde nevznikla žádná práce v katalánštině, Valencijská polytechnika (Politècnica de València) s 1,33 % katalánských prací a Univerzita v Alicante (Universitat d’Alacant) s 3,4 % (Flors-Mas a Vila i Moreno 2021). Bakalářské studium katalánské filologie102 nabízejí s různými názvy a zaměřeními různé univerzity v Barceloně, Valencii, Palmě, Alicante, Geroně, Léridě, Tarragoně a dálkově též na Universitat Oberta de Catalunya. Institut Ramona Llulla103 se zabývá propagací katalánského jazyka a kultury v zahraničí a podporuje výuku katalánštiny na 150 univerzitách celého světa, mezi nimi též na univerzitách v Brně nebo Bukurešti, kde je možné studovat obor katalánská studia. 3.2.6.7 sdělovací prostředky, technologie aekonomie Tištěná média v katalánštině – deníky i týdeníky – mají dlouhou tradici. Některé jsou velmi slavné, jako např. deník Avui, založený v roce 1976 a nyní sloučený s deníkem El Punt, nebo valencijský týdeník El Temps, založený roku 1984. V katalánštině vzniká též bohatá produkce ve všech hudebních žánrech, i knižní průmysl je velmi silný, neboť každý rok vychází zhruba 6 až 8 tisíc knih v katalánštině, tj. přibližně 8 % z celkové knižní produkce ve Španělsku. Vznik internetu umožnil šíření publikací velkého dosahu, např. prostřednictvím Vilaweb, založeného roku 1996. Existuje též hustá síť vydavatelství, rádií a televizí lokálního nebo většího dosahu. Zároveň ale došlo ke koncentraci televizních a rozhlasových kanálů do rukou tří velkých skupin – státní RTVE (Corporación de Radio y Televisión Española, tj. státní španělský rozhlas a televize) a soukromých Mediaset a Planeta –, které fungují takřka výhradně ve španělštině. K podobné koncentraci, typické pro tento druh podnikání, došlo i ve vydavatelském světě. Ve Španělsku je většina televizních a rozhlasových kanálů, veřejných i soukromých, celostátních, ačkoli některé jsou vyhrazeny pro regiony a obce. Státní kanály fungují výhradně ve španělštině.104 Zastánci široké přítomnosti katalánštiny ve veřejném prostoru (a platí to analogicky i pro situaci galicijštiny a baskičtiny) upozorňují na to, že katalánština je do značné míry vytlačena ze sdělovacích prostředků soukromých i státních, zejména těch centrálních. S odkazem na již zmiňovanou skutečnost, že monolingvní obyvatel např. Andalusie katalánštině nerozumí (a ani nemusí, protože katalánština v Andalusii oficiální není), kriticky hodnotí skutečnost, že ve španělské centrální televizi není možné mluvit katalánsky, je třeba mluvit španělsky (situace se tedy liší od situace v českých médiích, kde mohou Slováci bez problémů mluvit slo102 Tj. studium katalánského jazyka, literatury akultury jako samostatného oboru. 103 Institut Ramona Llulla (Institut Ramon Llull) byl vytvořen roku 2002 vládou Katalánska aBaleárských ostrovů. Prostřednictvím Nadace Ramona Llulla (Fundació Ramon Llull) se roku 2008 přidala též andorrská vláda aroku 2009 Generální rada Východních Pyrenejí (tj. zástupce historického Severního Katalánska), město Alghero aAsociace síť valencijských měst Ramona Llulla (Associació Xarxa de Ciutats Valencianes Ramon Llull). 104 Španělská státní televize (TVE) věnuje krátký časový úsek regionálním zprávám, které se částečně vysílají vjazyce každého území, zároveň je lze ale sledovat pouze na daném území. 100 vensky; připomeňme v této souvislosti, že zatímco v případě Čechů a Slováků neustálé vystavení jazyku toho druhého usnadňuje porozumění, španělští monolingvní mluvčí nejsou katalánštině téměř vůbec vystaveni, a tudíž je porozumění horší; toto srovnání je ale jen přibližné, protože slovenština je češtině podobná více než katalánština španělštině). Může tedy dojít k situaci, kdy dva katalánsky mluvící jedinci (kteří ve svém životě obvykle mluví katalánsky) musí mezi sebou ve španělské televizi (např. v diskusních pořadech) mluvit španělsky. Podobně když novináři např. na ulici žádají o názor na určitou věc politiky či občany, činí tak španělsky. Pokud by mluvili katalánsky, daná pasáž se nebude vysílat, nebo se použijí titulky ve španělštině. Tato situace budiž dokladem toho, že emocionální rozměr problému užívání jazyka je velmi důležitý: řešení v podobě titulků vede k tomu, že rozumí všichni, tj. dochází k naplnění smyslu celé věci, nicméně i toto řešení může být vnímáno jako doklad nerovnosti jazyků. Ve státních rádiích se většinou střídá hudba ve španělštině a angličtině a bohatá a pestrá produkce v katalánštině je odkázána pouze na regionální a místní katalánská rádia. Přitom platí, že někteří katalánsky zpívající umělci, např. mallorská skupina Antònia Font, barcelonští Manel nebo valencijští Zoo, mají úspěch v hitparádách a na festivalech na španělsky mluvícím území. V této situaci je zastánci větší přítomnosti katalánštiny ve veřejném prostoru i občasný výskyt tohoto jazyka ve španělsky mluvících médiích vnímán právě jako projev zmíněné kompenzační ritualizace. Dochází totiž často k tomu, že když v televizních kanálech, jež vysílají výlučně španělsky a neumožňují vystupovat v katalánštině, moderátoři přepojují v přímém přenosu do Barcelony nebo Valencie, často zdraví slovy bon dia (tj. katalánsky ‚dobrý den‘) nebo bona vesprada (katalánsky ‚dobré odpoledne‘) a vzápětí pokračují španělsky, stejně jako Katalánci nebo Valencijci, kteří v pořadu účinkují. V těchto médiích je také obvyklé užívat uprostřed španělského textu katalánská toponyma, tj. říkat například katalánské Girona místo kastilského Gerona nebo Lleida místo Lérida. Tyto postupy mohou působit jako gesta směrem k jazykové různorodosti, aniž by se opustila zcela monolingvní komunikace. Významná část publika se může cítit spokojená (může tato gesta brát jako nataženou ruku), zatímco mnohými zastánci katalánštiny mohou být vnímána jako doklad nerovného postavení obou jazyků, jako projev jazykové nadřazenosti. Centrální stát převedl některé frekvence na autonomní společenství. Vysílání lokálních stanic je tím pádem úzce svázáno s daným autonomním společenstvím, politické a administrativní uspořádání komplikuje vytváření audiovizuálních médií společných celému katalánsky mluvícímu prostoru. Každá oblast má své kanály, soukromé i veřejné, a ty vysílají katalánsky nebo španělsky. Ty, které vysílají katalánsky, pochopitelně vysílají výlučně nebo většinově v místním substandardu (tj. ve valencijštině, baleárské katalánštině atd.). Pouze kanály katalánské televize TV3 mají určitý dosah na celé katalánsky mluvící území, nicméně obecně zákon a soudní rozhodnutí poskytují oporu těm, kteří trvají na vázanosti vysílání stanic na území příslušného autonomního společenství (v současné době např. není možné sledovat ve Valencii katalánské a baleárské kanály). 101 3. charakteristika jazyků současného španělska Popsaná situace je zastánci katalánštiny vnímána hned ze dvou důvodů jako problematická: 1) Domnívají se, že španělsky mluvící občané Španělska jsou nedostatečně konfrontováni s jazykovou variabilitou své země, takže jsou vlastně velmi málo informováni, což může vést k nepochopení a předsudkům. 2) Problém je to i pro mluvčí některého ze substandardu katalánštiny, protože ztrácejí kontakt s jinými substandardy: jsou zkrátka málo vystaveni jiným variantám svého rodného jazyka. Výsledkem je paradoxní situace, že v jazykové komunitě, která mluví relativně velmi homogenním jazykem (viz výše kapitola 3.2.1), může mluvčí v podstatě neznat zvláštnosti jiné varianty, kterou se mluví pár set kilometrů daleko. Může se tak paradoxně stát, že mluvčí katalánštiny je schopen lépe napodobit mexickou nebo argentinskou variantu španělštiny než jinou variantu své rodné katalánštiny, a to proto, že s variantami španělštiny přijde v médiích i jinde do kontaktu více. Situaci můžeme alespoň částečně doložit daty. V Katalánsku, které věnuje velkou pozornost jazykovému plánování a získávání statistických dat o užívání jazyka, v roce 2019 70,4 % dotázaných uvedlo, že čte tisk (v papírové nebo elektronické formě) v katalánštině, 67 % ve španělštině a 9,8 % v jiných jazycích (Generalitat de Catalunya 2021b). U časopisů převládá španělština (80,4 %) nad katalánštinou (64,9 %) a dalšími jazyky (12 %). Nabídka televizních kanálů s největší sledovaností byla z 10 % v katalánštině (se sledovaností 18,9 %) z 90 % ve španělštině (se sledovaností 78,9 %). V rozhlase, kde převažují lokální licence s lokálním dosahem, roste v katalánštině nabídka (48 % vs. 52 % ve španělštině) a ještě více poslechovost (73,1 % v katalánštině vs. 26,9 % ve španělštině). V této souvislosti ale nelze zapomínat, že konvenční televize a rozhlasové stanice už nemají v oblasti audiovizuálního obsahu monopol: 62,3 % Katalánců říká, že den předtím sledovali audiovizuální obsah v katalánštině, 84,8 % ve španělštině a 24,3 % v jiných jazycích. Po expanzi internetových audiovizuálních platforem (Netflix, HBO, Primevideo a jiné), jež působí na celostátní úrovni mimo dosah legislativy autonomních společenství, katalánská vláda požádala vládu centrální o regulaci, jež by zabezpečila zařazení originální produkce v katalánštině do těchto služeb včetně dabingu a titulků. Legislativní činnost katalánské vlády a katalánského parlamentu, posílená o společenskou objednávku, se ukázala jako velmi účinná, pokud jde o snahu zaručit disponibilitu katalánštiny v elektronických zařízeních, informačních aplikacích a nejrůznějších velmi populárních prostředcích, jako je např. Wikipedie. Ačkoli má většina nejprodávanějších mobilů ve Španělsku jako základní jazykovou verzi naistalovánu tu španělskou, obvykle se nabízí i verze katalánská. Jazyková politika katalánské administrativy též umožnila, že jsou výrobky na trhu označovány etiketami jen v katalánštině, v katalánštině a španělštině nebo ve více jazycích včetně katalánštiny. Na označování výrobků katalánsky vsadila s různou intenzitou i řada velkoobchodních řetězců, např. katalánský řetězec Bonpreu-Esclat nebo valencijský Consum. 102 3.2.7 závěry Promítneme-li procenta zachycující znalost jazyka v různých výzkumech, o kterých byla dosud řeč, na souhrn všech území, zjistíme, že ze všech obyvatel španělských území katalánského jazyka rozumí asi 86,7 % katalánsky, 70,2 % katalánsky mluví, asi 73,52 % v katalánštině čte a asi 54,24 % píše. Celkové hodnocení dnešní situace není lehké: můžeme říci, že vykazuje jak rysy svědčící o růstu a pozitivní perspektivě, tak i některé projevy obvykle spjaté s jazykovou substitucí. Ve srovnání s dávnější minulostí je vitalita katalánštiny slabší, ve srovnání s minulostí nedávnou je – také díky soustředěné snaze autonomních vlád a (ve srovnání např. s Francií či Itálií) vstřícnému přístupu centrální vlády k menším jazykům (což může znít vzhledem k popsaným sporům paradoxně) – situace podstatně lepší. Přestože jde o oficiální jazyk, který má stejně mluvčích jako leckteré průměrně velké evropské jazyky (Bastardas i Boada, Boix-Fuster a Torrens Guerrini 2018) a který má konsolidovanou normu, bohatou literaturu a terminologii pro všechny obory, čelí ztrátě mluvčích, fenoménům vykazujícím rysy jazykové atrice a v některých ohledech stále ještě i existenčnímu riziku. Rysy minorizace katalánštiny jsou pozorovatelné i ve Španělsku, zatímco v Itálii a Francii jsou zcela nesporné: katalánští mluvčí na francouzském a italském území vykazují velké množství interferencí z francouzštiny, resp. italštiny. Jazyková substituce je v Severním Katalánsku a v Algheru velmi pokročilá. Existují matematické modely, které se snaží predikovat budoucnost jazyka, a ty i v některých oblastech Valencijského společenství naznačují tendenci k zániku užívání valencijštiny. Na území Katalánska ukazují, že se tato tendence zastavila a že jsou zřetelné známky zlepšení situace (Perucho i Pla et al. 2017). Některé z návrhů, které uvažují o možnostech, jak situaci změnit, sahají po politických řešeních, jež by zcela změnila současné uspořádání: odkazují na skutečnost, že základním problémem katalánsky mluvícího území je – s výjimkou Andorry – neexistence vlastního státu, který by zahrnoval velkou část tohoto území. Méně radikálním řešením je možnost, že by Španělsko přijalo katalánštinu za další národní (tj. celostátní) jazyk (o důsledcích takového řešení už byla řeč výše). Tyto návrhy často užívají argumentu, že v západních společnostech 21. století čelí jazykové varianty nazývané jako regionální, kooficiální, dialektální, patuesos apod. hrozbě zániku v kratší či delší perspektivě a že současné snahy tomuto vývoji nemohou zabránit. Tato situace údajně kontrastuje s jazyky, které mají státní podporu, které jsou považovány za národní nebo teritoriální ve federálním uspořádání – jedině ty mají údajně možnost se šířit, předávat mezi generacemi a uchovat se jako reálný komunikační nástroj. Tyto návrhy někdy dokonce zmiňují jako pozitivní příklad češtinu, slovenštinu nebo polštinu a jejich vzmach ve 20. století, když se staly národními jazyky (Joan i Marí 1996), častěji se uvádí příklad francouzštiny v Kanadě, vlámštiny v Belgii nebo různých jazyků ve Švýcarsku, a to vždy s důrazem na jiné politicko-teritoriální uspořádání, než má dnešní Španělsko. Na druhé straně, pokusíme-li se o obecné jazykové srovnání s ostatními menšinovými jazyky, katalánština není, jak ostatně dokládá i atlas ohrožených jazyků – ve 103 3. charakteristika jazyků současného španělska srovnání s mnoha jinými jazyky – považována za jazyk ohrožený. Pokusili jsme se představit její současnou situaci z nejrůznějších hledisek, abychom ukázali její nejednoznačnost. Závěrem uveďme, že pozitivní vývoj v užívání katalánštiny z posledních desetiletí je příkladem působení promyšlené jazykové politiky místní administrativy. Její úspěch je z hlediska jazykového plánování jistě pozoruhodný, zvlášť vezmeme- -li v úvahu skutečnost, že je třeba překonávat obecné tendence jazykového chování obyvatel, které lze jen obtížně změnit. Z dnešního hlediska je vlastně druhotné, jakým způsobem se utvořil současný stav, že za něj může masivní imigrace v minulosti i současnosti, politicky motivované restrikce užívání katalánštiny v minulosti a skutečnost, že v jazykovém prostoru dominuje jazyk, který patří k nejužívanějším na světě, a může být tedy mnohými mluvčími chápán jako přirozeně efektivnější nástroj komunikace. Nejmocnějším spojencem dobré budoucnosti katalánštiny je stále rostoucí komunita těch, kteří k tomuto jazyku cítí přináležitost a mluví jím, stejně jako využití dostupných zdrojů k rozvoji jazykového plánování, které zaručí kontinuitu jazyka. 3.3 baskičtina tomáš buchtele Baskicky se v současné době hovoří ve Španělsku, Francii a v baskických diasporách v jiných zemích, především v Americe. Tato kapitola se zabývá sociolingvistickou situací v oblastech Španělska, kde se používá baskičtina; situace ve francouzském Baskicku a v jiných zemích tedy není jejím hlavním předmětem. Přesto stručný popis situace ve francouzském Baskicku musíme zařadit, protože mezi všemi baskickými regiony funguje určitá sounáležitost a spolupráce. Instituce a programy pro podporu baskičtiny se často zaměřují na všechny baskické regiony jako celek. Situace ve francouzském Baskicku je navíc velmi zajímavá pro srovnání se Španělskem, protože vývoj je zde v některých směrech zcela odlišný, případně je stejný, ale liší se z hlediska rychlosti a načasování vývojových změn. Protože vymezení území baskického jazyka je složité a týká se dvou různých států i různých autonomních oblastí, uveďme nejprve přehled baskických regionů, o kterých bude dále řeč. Všechny francouzské a španělské regiony, které v minulosti patřily k historickým baskickým územím a dodnes se v nich částečně baskičtina používá, jsou baskicky označovány jako Euskal Herria. Ve španělštině se používá označení Vasconia, příp. País Vasco (fr. Pays basque). Tento název se však spolu s baskickou variantou Euskadi zároveň používá pouze jako označení pro španělské Autonomní společenství Baskicko. Z tohoto důvodu je třeba rozlišovat, kdy se mluví o Baskicku jako celém historickém území baskického jazyka a kdy o dnešní správní jednotce Autonomní společenství Baskicko (v našem textu budeme v druhém případě používat zkratku AS Baskicko). Je třeba podotknout, že názvy těchto území se během historie měnily a nepanuje úplná 104 shoda v jejich užívání, mimo jiné proto, že mohou mít politické konotace. V následujícím textu budeme pro tuto oblast používat označení „historické baskické regiony“. Jednotlivé kraje se od sebe zásadně liší z hlediska zeměpisného i ekonomického. Tyto odlišnosti vždy hrály významnou úlohu v šíření kulturních a jazykových vlivů. Co se týče podnebí, to je u pobřeží Biskajského zálivu extrémně vlhké s častými dešti, na jihu jsou zase velmi suché oblasti místy až stepního charakteru. Celkově se jedná o dosti hornatou oblast, na jihu však získává rovinatý charakter typický pro centrální Španělsko. Z hospodářského hlediska existuje rozdíl mezi bohatým průmyslovým jižním Baskickem a méně rozvinutým francouzským Baskickem zaměřeným spíše na zemědělství a turismus. Pobřežní oblasti jsou velmi hustě osídlené, vnitrozemí je naopak málo lidnaté (s výjimkou velkých měst). K historickým baskickým regionům dnes řadíme 7 regionů s celkovou rozlohou 20 864 km² na území Španělska a Francie. Na Mapě 5 (v Příloze) je možno vidět, že většina tohoto území připadá na španělské regiony. Na španělském území žije také většina obyvatelstva a probíhá tam velká většina hospodářských aktivit. Španělské regiony se nazývají baskicky Hego Euskal Herria (tedy „jižní Baskicko“) nebo Hegoalde (doslova „jižní strana“) a patří do nich dvě autonomní společenství, totiž AS Baskicko a Navarra (názvy regionů uvádíme v baskické podobě a na druhém místě ve španělštině): Autonomní společenství Baskicko: • Gipuzkoa (Guipúzcoa), hl. město Donostia (San Sebastián); • Bizkaia (Vizcaya, Biskajsko), hl. město Bilbo (Bilbao); • Araba (Álava), hl. město Gasteiz (Vitoria). Autonomní společenství Navarra: • Nafarroa (Navarra, též Nafarroa Garaia/Goi Nafarroa, tedy Alta Navarra, Horní Navarra) – hl. m. Iruña/Iruñea (Pamplona). Ve francouzském Baskicku, nazývaném též Ipar Euskal Herria („severní Baskicko“) či Iparralde („severní strana“) jsou to tři historické regiony (názvy regionů uvádíme v baskické podobě a na druhém místě ve francouzštině): • Lapurdi (Labourd, Labortánsko), hl. m. Baiona (Bayonne); • Nafarroa Beherea, též Behe Nafarroa (Basse Navarre, Dolní Navarra), hl. m. Donibane Garazi (Saint-Jean-Pied-de-Port); • Zuberoa (Soule, Suletinsko), hl. m. Maule-Lextarre (Mauléon-Licharre). Je třeba zdůraznit, že francouzský stát funguje mnohem více centralisticky než ten španělský. Baskické regiony ve Francii nemají autonomii, netvoří ani společnou správní jednotku. Tři historické francouzské baskické regiony byly navíc spojeny s územně větším regionem Béarn do departementu Atlantické Pyreneje (Pyrénées-Atlantiques). Centrum departementu je Pau ležící v Béarn, tedy mimo baskické regiony. Použití místních názvů může mít politické konotace dle toho, jakou jazykovou variantu zvolíme, zda baskickou nebo španělskou, příp. francouzskou. Dále existuje řada variant v závislosti na tradici a místních dialektech, např. francouzská Dolní Navarra se může vyskytovat v baskické formě i jako Baxenabarre, Zuberoa jako Xiberoa 105 3. charakteristika jazyků současného španělska aj. V této publikaci se držíme terminologie používané Akademií baskického jazyka (španělsky Real Academia de la Lengua Vasca, baskicky Euskaltzaindia). Kromě těchto regionů se baskičtina omezeně používá i na některých místech v sousedních oblastech. Větší množství mluvčích baskičtiny nalezneme také mezi baskickou diasporou hlavně na území Španělska, Francie, na americkém kontinentu a mezi Basky žijícími po celém světě. Celkově se jedná o desítky tisíc mluvčích baskičtiny mimo historické baskické regiony ve Španělsku a Francii, přesné statistiky však nejsou k dispozici. 3.3.1 stručná charakteristika baskičtiny Baskičtina (baskicky euskara) má z řady důvodů výlučné postavení, a to nejen v oblasti Španělska a Francie. Je to dáno především jejím nevysvětleným původem a zvláštní strukturou. Na rozdíl od okolních jazyků nepatří do indoevropské skupiny a její původ není dodnes objasněn. Baskičtina je dokonce jediným dodnes používaným jazykem v západní Evropě, který není indoevropského původu. Navíc se jedná o jazyk geneticky izolovaný, takže baskičtinu nemůžeme zařadit do žádné známé jazykové skupiny. Co se týče jazykové typologie, český jazykovědec Vladimír Skalička považoval ve své tradiční holistické teorii baskičtinu za aglutinační jazyk a její jednotlivé vlastnosti komentoval v celé řadě svých studií (srov. např. Skalička 1966 a 1976). Zejména v pozdějších studiích věnoval velkou pozornost tzv. ergativu (k němu viz dále) a zvažoval, zda nevymezit – ve shodě s některými jinými typology – zvláštní ergativní typ (srovnej k tomu Skalička 1984 a 1987). Nakonec dospěl k závěru, který shrnují Skalička a Sgall (1994, 1272): „[V nedávnějších studiích Skalička] zdůrazňuje, že ve stavbě všech jazyků se vlastnosti různých typů kombinují (jinak by nebyl možný vývoj jazyka od jednoho typu ke druhému), a zvažuje, zda do svého systému zařadit další dva jazykové typy – typ ergativní a typ aktivní. Dochází však k závěru, že ergativní konstrukce se vždy kombinuje buď s převážně aglutinační, nebo s převážně flektivní stavbou jazyka a že ani u typu aktivního není zcela jasné, zda jeho vlastnosti zakládají svazek stejně významný, jako je tomu u typů ostatních.“ V dnešní době, kdy se holistické teorie považují za překonané, řadí typologové baskičtinu mezi tzv. jazyky aktivní-neaktivní (srov. k tomu Igartua 2020, Hualde a Ortiz de Urbina 2003 nebo Comrie 2013). Kromě zmiňovaného ergativu najdeme v baskičtině řadu zvláštních, neobvyklých rysů, například důsledně dvacítkovou soustavu u určitých číslovek, alokutiv či systém 15 pádů (jejich počet se může lišit dle úhlu pohledu), absenci gramatického rodu, tři gramatické kategorie čísla (jednotné, množné a neurčité) aj. Stručně lze říct, že aglutinační princip spočívá v jasném ohraničení morfémů, které navíc vyjadřují jen jeden význam pro každý morfologický segment. Uveďme si několik příkladů u nominálního syntagmatu: Honzarekin ,s Honzou‘ Honzarekin joan da. ,Odešla s Honzou.‘ (sociativ); Honzarentzat ,pro Honzu‘ Honzarentzat ekarri dugu oparia. ,Přinesli jsme dárek pro Honzu.‘ (destinativ). 112 Autoři průzkumu Soziolinguistika Klusterra (2022) zároveň připomínají, že většina dětí a mládeže má baskičtinu jako druhý jazyk po španělštině či francouzštině. Baskicky se naučili až ve škole a jsou si jistější v majoritním jazyce. Problémem je také to, že řada dětí během dospívání přechází k majoritním jazykům, které jim poskytují nesrovnatelně větší možnosti, pokud jde o společenskou nebo profesní komunikaci. Je to logické i z toho důvodu, že pro menší děti dokáží instituce zajistit dostatečné možnosti využití baskičtiny během výuky i při mimoškolních aktivitách (televizní programy, divadelní představení, soutěže, závody, tábory apod.). U dospívajících je to však o dost náročnější a baskické instituce zde čelí nerovné konkurenci sociálních sítí, internetu, streamovacích platforem a televizních stanic s množstvím filmů, seriálů a dalších médií ve španělštině, francouzštině, případně angličtině. Navíc u dospívajících je ve srovnání s dětmi těžší, ne-li přímo kontraproduktivní direktivně organizovat volnočasové aktivity. V AS Baskicko může být příklon dospívajících ke španělštině dán i snahou vymezit se proti rodičům a institucím, kteří velkou většinu dětí automaticky začleňují do vzdělávacího systému v baskičtině. Negativní vliv má určitě také omezené využití baskičtiny při studiu sofistikovanějších oborů a dále na trhu práce, především v soukromém sektoru. Dalším zajímavým výstupem průzkumu Soziolinguistika Klusterra (2022) je rostoucí užívání cizích jazyků v baskických regionech, především ve větších městech a turistických oblastech. Zde je jasná souvislost s nárůstem přistěhovalectví a zahraničního turismu. Počet obyvatel narozených v cizině se za posledních 20 let v Navaře ztrojnásobil a v AS Baskicko dokonce zčtyřnásobil. Ve španělském Baskicku tak jejich podíl představuje 10 až 16 % obyvatel, přičemž 50 % přistěhovalců má jako rodný jazyk španělštinu (Soziolinguistika Klusterra 2022). Přistěhovalci jsou většinou z Hispánské Ameriky a vybrali si Španělsko především proto, že zde uplatní svůj rodný jazyk. Povinnost učit se dalšímu jazyku, navíc tak odlišnému, pro ně může představovat nečekanou a nevítanou komplikaci. Jejich motivace učit se baskicky – a ještě tento jazyk aktivně používat – je logicky nižší než u původních obyvatel, u kterých existuje silný vztah k jazyku předků. Závěrem této kapitoly znovu připomeňme, že zmíněný průzkum Soziolinguistika Klusterra zaznamenává statistiku vyslechnutých konverzací ve veřejných otevřených prostorech, a nevypovídá tedy o užívání jazyka v soukromí. Baskičtina je přitom do značné míry stále používána hlavně v soukromí (tedy spíše v uzavřených prostorech) či v prostředí, kde se mluvčí mezi sebou znají. Sami autoři uvádějí, že průzkum prováděli na 418 vytipovaných trasách, které doplnili sledováním v nejrušnějších ulicích či v ulicích, kde lze měřit různé sociologické charakteristiky. Právě nejrušnější místa měst jsou nejméně vhodná pro používání baskičtiny, vzhledem k tomu, že mluvčí baskičtiny nevědí, zda všichni v okolí rozumí. Může zde předpokládat i větší koncentraci turistů či lidí z jiných regionů a zemí. Stejně tak průzkum nic nevypovídá o písemném užívání jazyka. 113 3. charakteristika jazyků současného španělska 3.3.3 původ ahistorie 3.3.3.1 hypotézy opůvodu baskičtiny Jak jsme již zmínili, baskičtina je jediným dochovaným předindoevropským jazykem v západní Evropě, a navíc se jedná o jazyk geneticky izolovaný. To znamená, že nebyla potvrzena žádná příbuznost mezi baskičtinou a jinými jazyky, resp. skupinami jazyků. Pro upřesnění: nejenže není prokázána příbuznost baskičtiny se španělštinou, ale ani s jiným románským jazykem, dokonce ani s žádným dalším evropským či světovým jazykem. Baskičtina tedy nepatří do románské skupiny jazyků, kam řadíme okolní jazyky (španělštinu, portugalštinu, katalánštinu, galicijštinu, francouzštinu…), ani do indoevropské skupiny, do které patří kromě zmíněných románských jazyků i jazyky keltské, germánské či slovanské. Jazykovědci většinou řadí baskičtinu mezi geneticky izolované jazyky stejně jako například jazyk ainú v Japonsku nebo jazyk burušaskí v Pákistánu (Núñez Astrain 2004, 14). K tomu je však třeba poznamenat, že ačkoliv baskičtina nepatří mezi románské jazyky, byla jimi zásadně ovlivněna, především co se týče slovní zásoby (viz níže). Existuje velké množství teorií o příbuznosti s jinými jazyky a některé jsou dosti extravagantní – baskičtina svým nejasným původem, odlišností vždy přitahovala pozornost odborníků i laiků, proto je s ní spojena řada až bizarních hypotéz. Nevysvětlený původ baskičtiny vybízí ke stále novým pokusům o jeho odhalení. Předindoevropská baskičtina je navíc někdy chápána jako možné pojítko k dávným jazykům a kulturám, což přivádí mnohé badatele k snahám popsat pomocí baskičtiny jiné starobylé jazyky či využít baskičtinu pro podporu různých teorií. Tyto pokusy většinou postrádají metodičnost a logiku, také proto, že známe až relativně moderní formu baskičtiny – první písemné texty jsou dochovány ze 16. století. Navíc je moderní baskičtina velmi ovlivněna románskými jazyky, takže případné souvislosti nejsou jasné. Podobně je potřeba zdůraznit, že žádná z teorií, které se snaží prokázat vztah mezi baskičtinou a praindoevropskými jazyky, či dokonce jazyky doby kamenné, není vědecky podložená (srov. k tomu Igartua Zabaltza 2021, 41–45). Dnes můžeme s jistotou tvrdit pouze to, že baskičtina je příbuzná jazyku dochovanému v akvitánských nápisech z 1.–3. století n. l. na obou stranách Pyrenejí. Za Akvitánce označovali Římané kmeny žijící na jih od řeky Garonna v dnešní Francii, které měly dle Julia Caesara jiné zvyky a hovořily jiným jazykem než Galové. Caesar doslova uvádí: „Celá Gallie rozdělena je v díly tři; z těchto v jednom bydlí Belgové, v jiném Aquitánové, ve třetím ti, kteří ve vlastním jazyku Celtové, v našem Gallové slují. Tito všichni mluvou, zřízením, zákony mezi sebou se liší. Gally od Aquitanů řeka Garumna, od Belgů Matrona a Sequana odděluje“ (Caesar 1882, 1). O vazbách Akvitánců na obyvatelstvo za Pyrenejemi v Hispánii svědčí i to, že v bojích s Římany se obraceli o pomoc k nim (Caesar 1882, 67). Příbuznost s Basky je patrná i ze středověkého názvu Akvitánie, totiž Vasconie/Wasconia, z kterého později vznikl název Gascogne (Gaskoňsko). Jako gens Vasconum bylo původně označováno obyvatelstvo území dnešní španělské Navarry a okolních oblastí. Jak už bylo řečeno, v současné španělštině je 114 celek všech historických baskických oblastí označován jako Vasconia a jako País Vasco se většinou označuje pouze španělské AS Baskicko. Dodejme, že počáteční V je ve španělštině vyslovováno podobně jako české B. Španělskému adjektivu vasco (baskický) odpovídá francouzské basque. Kromě příbuznosti s akvitánštinou nejsou tedy u baskičtiny potvrzeny vazby s žádným jiným jazykem. Přesto pouze pro informaci zmíníme některé z teorií, protože se staly všeobecně známými i mezi laickou veřejností. Bohumil Zavadil (2010, 42n.) uvádí tři základní hypotézy: 1) Hypotéza baskicko-iberská Ta předpokládá údajnou příbuznost baskičtiny s iberštinou (viz výše kapitola 2.3) a považuje baskičtinu za poslední pozůstatek jazyků používaných v dávných dobách na Pyrenejském poloostrově. Známým propagátorem této teorie byl Wilhelm von Humboldt (1767–1835). Hypotéza se opírá především o podobnost některých iberských nápisů s baskičtinou. Je však třeba zdůraznit, že paleohispánské písmo používané Ibery sice bylo rozluštěno, ale nápisy jsou pro nás nesrozumitelné. Navíc se nesystémově srovnávají starověké iberské nápisy s moderní baskičtinou, protože první dochované baskické texty jsou až z 16. století. Více k tomu Zavadil (2010, 42n.) či Igartua a Zabaltza (2021, 43). 2) Hypotéza baskicko-kavkazská Tato hypotéza vychází z údajných podobností baskičtiny a některých kavkazských jazyků a prosazoval ji především René Lafon (1899–1974). Společná je zde např. ergativní konstrukce věty, ta se však vyskytuje v mnoha jazycích včetně některých indoevropských. Zajímavou souvislost představuje starověké označení pro část dnešní Gruzie, jež znělo Iberia, což by údajně mohlo naznačovat, že předchůdci Basků přišli z kavkazské oblasti. Více k tomu Zavadil (2010, 46–47n.). 3) Hypotéza baskicko-berberská Tato teorie se opírá především o podobnost některých slov, např. berber. nekk ,já‘ – bask. ni (ergativ nik) ,já‘; berber. akir ,kozel‘ – bask. aker ,kozel‘ apod. (viz Zavadil 2010, 46n.). Tyto tři teorie (blíže k nim Irurtzun a Madariaga 2015) nejsou jediné, existují také snahy najít podobnost mezi baskičtinou a dalšími, často vzdálenými jazyky. Snaha vysvětlit původ baskičtiny pochopitelně nutně souvisí s dvěma dalšími otázkami: a) Odkud vlastně Baskové pocházejí? Možné odpovědi souvisí s tím, kterou ze zmiňovaných teorií o původu baskičtiny dotyčný badatel preferuje – Baskové tak jsou podle některých původními obyvateli Pyrenejí a okolních krajů, nebo přišli odjinud. b) Jak je možné, že se baskičtina na rozdíl od jiných předindoevropských jazyků dochovala do dnešní doby? Nejpravděpodobnějším důvodem zachování baskičtiny byla relativní nedostupnost území Basků, vzdálenost od velkých civilizačních center a především jeho za- 115 3. charakteristika jazyků současného španělska ostalost. Bylo zde málo měst a málo zdrojů zajímavých pro kolonizaci. K zachování baskičtiny zřejmě také přispěla odlišnost tohoto jazyka a zároveň jeho schopnost přizpůsobit se. Přitom baskičtina byla několikrát v historii velmi blízko zániku, především koncem doby římské a v době silně centralistických režimů ve 20. století. 3.3.3.2 historické rozšíření baskičtiny Různé teorie včetně basko-iberské tedy tvrdily, že baskicky se dříve hovořilo ve velké části Pyrenejského poloostrova. Je pravda, že baskická toponyma nacházíme v široké oblasti táhnoucí se na jihu až za řeku Ebro, na západě do Aragonie a katalánských Pyrenejí a na severu až po řeku Garonne. To však neznamená, že by se baskicky hovořilo současně ve všech těchto oblastech. Navíc v některých z nich baskičtina pravděpodobně koexistovala s jinými jazyky. Některé národy, které přišly na území Basků, byly asimilovány, například Keltové. V různých obdobích zase naopak docházelo k baskické expanzi a rozšiřování baskičtiny do nových oblastí. Existují solidní hypotézy o tzv. pozdní baskonizaci území jižního a západního Baskicka od 6. století. V posledních staletích se tak území, kde byla baskičtina používána, táhlo od oblasti kolem západních Pyrenejí až k pobřeží Biskajského zálivu. Znamená to, že historická baskická území byla větší, než je oblast dnešního baskického jazyka. Jak již bylo řečeno, z dnešního hlediska je toto území součástí dvou států, Španělska a Francie, na jejichž území hovoříme o 7 historických baskických regionech (viz výše kapitola 3.3). V posledních staletích se tedy velikost baskofonních oblastí výrazně zmenšovala. Vztáhneme-li tuto skutečnost k výkladům o historii koexistence jazyků na španělském území, obsaženým v kapitole 2.3, můžeme konstatovat, že v 10. století baskičtina postupně mizí z Aragonie, v 16. z oblasti kolem Vitorie (k podrobnému dělení baskického území viz dále kapitola 3.3.4.), v 18. století z Álavy a v 19. století z oblasti Pamplony a Bilbaa. V tu dobu vrcholil nepříznivý vývoj, který kdyby pokračoval, pravděpodobně by prakticky vedl k zániku baskičtiny. Zároveň je třeba připomenout již zmiňovaný fakt, že v historii probíhal i opačný proces, tedy že v některých obdobích se baskičtina šířila do okolních oblastí. Zajímavé téma představuje šíření baskičtiny po světě v souvislosti se španělskou expanzí do zámoří. Tehdy vznikly baskické enklávy i na jiných kontinentech, především v Americe. V historii byly tyto komunity početné a vlivné a dodnes některé přetrvávají, převážně v Latinské Americe. Pro zajímavost můžeme uvést, že v dnešní Kanadě došlo ke vzniku pidginu založenému na domorodých jazycích a baskičtině, který sloužil k dorozumívání místních obyvatel s baskickými obchodními stanicemi (srov. k tomu Igartua a Zabaltza 2021, 45–47). 3.3.3.3 historie baskičtiny avzájemné ovlivňování se španělštinou Existují různé pokusy o vytvoření chronologie vývoje baskičtiny. Ty pochopitelně odrážejí základní tendence, které jsme naznačili výše. Necháme-li stranou předřímské 116 období, můžeme (v souladu se Zavadilem 2010, 49n.) mluvit o těchto základních obdobích: 1) Období archaické/staré baskičtiny, zvané někdy akvitánština (1.–3. století n. l.). 2) Temné období, tj. bez jakýchkoli písemných památek (3.–10. století; v 5.–6. století se předpokládala existence tzv. „společné baskičtiny“, jejíž diferenciací dle některých vědců vznikly dnes známé dialekty; více k tomu Zavadil 2010, 58). 3) Období středověké baskičtiny, se sporadickými glosami a vlastními jmény, končí vydáním první knihy v baskičtině (11. století – 1545). 4) Období klasické baskičtiny, již s diferencovanými dialekty a literárními texty (1545–1745). 5) Období moderní baskičtiny, od vzniku Larramendiho trojjazyčného slovníku až do vzniku normy (1745–1968). 6) Období spisovné baskičtiny (od 1968). Situaci po roce 1968 se věnujeme v kapitole 3.3.6, kde popisujeme proces standardizace baskičtiny. Nejnovější objev v archeologickém nalezišti Irulegi v Navaře by však mohl změnit pohled na vývoj baskičtiny a stáří prvních baskických textů. Jedná se o bronzovou destičku přibližně z prvního století před naším letopočtem, na které je podle některých vědců nápis v prabaskičtině v upravené variantě iberského písma. Na konečné vědecké zhodnocení si však ještě musíme počkat. Význam baskičtiny v určitých historických obdobích dokládá i skutečnost, že podle lingvistů v některých aspektech baskičtina ovlivnila dominantní španělštinu. Jak už bylo uvedeno výše v kapitolách 2.3 a 3.1.1, kastilské království, jehož románská jazyková va rianta na poloostrově vytlačila ostatní, sousedilo s baskofonními oblastmi (jeho centrum se nacházelo v Burgosu, v těsném kontaktu s územím, kde se používala baskičtina). Podle některých toponym se má za to, že v dobách největšího rozšíření baskičtiny se tímto jazykem mluvilo v oblastech La Rioja a Burgos, tj. na kastilském území. Přítomnost baskičtiny v oblasti La Rioja ve středověku se považuje za fakt, doložený dobovými zákony umožňujícími např. obyvatelům Ojacastra vypovídat před soudem v baskičtině ještě v 13. století, či známými emiliánskými glosami z 10.–11. století, vykazujícími baskický původ (viz výše kapitola 3.1.1). Je signifikantní, že tyto glosy, označované někdy za nejstarší písemné doklady místní verze románštiny/kastilštiny, jsou zároveň považovány za nejstarší doložený baskický text (pokud pomineme nápisy). Jedná se o tyto dvě glosy: jçioqui dugu a guec ajutu eç dugu. Jejich význam je dnes sporný, jde však jednoznačně o baskický text. Zmíněný objev z Irulegi by však mohl dosavadní pohled změnit. Přítomnost baskičtiny v oblasti La Rioja dokazují různé dokumenty či toponyma, např. různá uctivá oslovení v dokumentech. Baskické vlivy můžeme najít též v díle básníka Gonzala de Berceo (1196–1260): don Bildur (bask. beldur ,strach‘), zatico (bask. zatiko ,kus, část‘), gabe (bask. gabe ,bez‘). V oblasti lexika pochází z baskičtiny např. španělské izquierdo ,levý‘ (z bask. ezkerra ,levá strana‘), které se prosadilo oproti tvaru z latiny siniestro. Již zmíněné španělské podstatné jméno zatico (bask. zati/zatiko ,kus, část‘) označovalo na středověkých dvorech kousek chleba či sluhu, který měl na sta- 117 3. charakteristika jazyků současného španělska rosti chléb a obsluhu u stolu (též zatiquero). Z baskičtiny přešly do španělštiny i některé názvy oblečení (zamarra; bask. zamarra ,kožich, kabát‘), materiálů (chatarra; bask. txatarra ,staré železo, šrot‘), snad i hornin, rostlin či zvířat a baskické vlivy lze nalézt i u španělských jmen osob. Baskickému vlivu se někdy připisují i některé fonetické rysy španělštiny jako např. ztráta znělosti u sykavek, defonologizace mezi b a v či aspirace latinského f na počátku slova. V každém ze zmiňovaných případů existují i alternativní vysvětlení, vliv baskičtiny na španělštinu se ale považuje za prokázaný. Pokud jde o vývoj samotné baskičtiny, první záznamy v baskičtině, o které můžeme opřít svá pozorování, se objevují v období středověké baskičtiny (viz výše) v 10.–11. století v textech jiných jazyků a mají formu glos, poznámek, izolovaných výrazů, úryvků písní či slovníčků. Je zde samozřejmě také uvedený nález textu z Irulegi, na jeho vyhodnocení si ale musíme počkat. První delší baskické texty známe až z 16. století. Konec období středověké baskičtiny bývá datován do roku 1545, kdy byla v Bordeaux vydána první kniha v baskičtině, totiž Linguae Vasconum Primitiae, kterou napsal Bernart Dechepare (Bernard d’Etchepare; moderní vydání Etxepare 2010). V roce 1571 přeložil Joannes Leiçarraga (Leizarraga) do baskičtiny Nový zákon. Dle autorů Arana, Amezaga a Azpillaga (2006) tím dochází k žádoucí kodifikaci psané baskičtiny. Zároveň v tu dobu postavení jazyka upadá, protože Baskové nedokázali vytvořit vlastní stát s baskičtinou jako národním jazykem. V té době španělská monarchie obsazuje Navarrské království, jediný státní útvar, který bychom snad mohli označit za baskický, alespoň v některých obdobích jeho historie. Ani v Navarrském království či jiných baskických regionech však baskičtina neměla mezi vládnoucími vrstvami takové postavení jako kastilština či jiné románské jazyky (srov. Arana, Amezaga a Azpillaga 2006, 6). V roce 1729 vydal Manuel de Larramendi první baskickou gramatiku, nazvanou příhodně El Imposible Vencido. Arte de la lengua baskongada (Nemožné překonáno. Gramatika baskického jazyka). Konec období klasické baskičtiny je datován do roku 1745, kdy vydal Manuel de Larramendi Diccionario Trilingüe del Castellano, Bascuence y Latín (Trojjazyčný kastilsko-baskicko-latinský slovník). Baskičtina se však nerozvíjela jen v písemných památkách, ale především v ústní slovesnosti, například v písních. V Baskicku dodnes existuje dlouhá tradice lidových pěvců, kteří přednášejí improvizované verše na určité téma. V baskičtině se nazývají bertsolariak a jejich soutěže jsou velmi populární. Do značné míry je popis vývoje baskičtiny popisem jejího nerovného soupeření s okolními silnějšími jazyky. Když pomineme období římské nadvlády, první záznamy o potlačování baskičtiny se objevují už ve středověku. Jednalo se především o zákazy používání baskičtiny v úředním styku. V 18. století byli ve španělských školách žáci, kteří promluvili baskicky, trestáni tělesnými tresty nebo nošením prstenu, znamením potupy (více k tomu Torrealdai 2003). Nejtěžší období pro baskičtinu nastává s postupující státní centralizací a rušením tradičních regionálních výsad. Ve Francii se jedná především o období po Francouz- 118 ské revoluci, kdy byly menšinové jazyky jakož i tradiční regionální privilegia a silné postavení církve ve venkovských oblastech chápány jako nebezpečí pro nový režim. Následné zásahy státní moci byly velmi tvrdé, docházelo např. k odsunům obyvatel celých baskických obcí do jiných francouzských regionů. Mnoho Basků zahynulo a některé obce byly zničeny (Etxegoien 2008, 171). Represe byly provázeny velkou emigraci z francouzského Baskicka. Také ve španělském Baskicku postavení baskičtiny sláblo s postupující centralizací státu. Prosazování španělštiny se zásadně zrychlilo během průmyslové revoluce po přílivu španělsky hovořících pracovníků z chudších částí Španělska. Obdobně v přímořských oblastech přispěl k šíření španělštiny a francouzštiny obrovský rozvoj turismu. Španělské i francouzské Baskicko patřilo mezi první regiony v Evropě, kde se koncem 19. století začala rozvíjet turistika. V létě se sem přesouvali španělští a francouzští monarchové se svými dvory, šlechtou, poradci či dodavateli. To lákalo další návštěvníky i nové pracovní síly. Na druhou stranu zmíněné vlivy urychlily vznik institucí na obranu baskické kultury a jazyka i nástup moderního baskického nacionalismu, který měl jako jeden z hlavních cílů obranu baskičtiny. Ve Španělsku potlačování baskičtiny postupně sílilo během diktatury Primo de Rivery (1923–1930) a vyvrcholilo za frankismu (1939–1975). Vedle usazování monolingvních španělských mluvčích, kteří přicházeli do Baskicka z chudších španělských regionů za prací, navíc proběhla masová emigrace baskických odpůrců frankismu, často baskických nacionalistů hovořících baskicky. Ti posílili baskické enklávy především v Jižní Americe, v samotném Baskicku to však vedlo k dalšímu zhoršování postavení baskičtiny. Možná ještě větší dopad měl nástup hromadných sdělovacích prostředků, především televize, kde byla samozřejmě používána pouze španělština a francouzština. Potlačování baskičtiny však nebyl jen proces vynucovaný shora, i sami rodilí mluvčí často cíleně přestávali používat baskičtinu ve vlastní rodině. Důvodem bylo to, že se za svůj „nemoderní“ jazyk styděli a také chtěli sobě i svým dětem zajistit lepší šance ve společnosti, kde dominovala španělština či francouzština. Represe centrálních vlád namířené proti baskičtině vyvrcholily v první polovině 20. století. Poté už začal počet publikací v baskičtině narůstat. Zároveň se začali prosazovat autoři píšící baskicky, jejichž mateřským jazykem nebyla baskičtina. K bezprecedentnímu nárůstu došlo po pádu frankistického režimu a díky velkým dotacím především ze strany regionální vlády AS Baskicko je publikací v baskičtině stále více. Například v roce 2018 bylo vydáno 2138 knih v baskičtině oproti 93 knihám vydaným v roce 1968 (Igartua a Zabaltza 2021). Významná část vydaných knih (asi třetina) jsou však překlady z jiných jazyků do baskičtiny (Arana, Amezaga a Azpillaga 2006, 14). Na druhou stranu se čím dál více překládají do cizích jazyků také knihy baskických autorů. Dokladem rozvoje baskické literatury jsou i překlady baskických autorů do češtiny, i když jsou často realizovány přes španělštinu. Pokud hovoříme o baskických autorech, musíme upozornit, že ne všichni píší svá díla pouze v baskičtině. Někteří píší jen baskicky, jiní jen španělsky nebo francouzsky, případně jazyky kombinují. Co se týče překladů českých autorů do baskičtiny, musíme zmínit především práci Karlose Cida Abasola, který přeložil do baskičtiny knihy Josefa Škvoreckého, Milana Kundery, Jana Nerudy či Jaroslava Haška. Tomuto tématu se věnujeme i v kapitole 3.3.7. 119 3. charakteristika jazyků současného španělska Jedinečnost baskičtiny představuje výhodu pro její propagaci jako předmětu studia nejen mezi baskickými vlastenci, ale i mezi jazykovědci po celém světě. Baskičtinou se v menší či větší míře zabývalo a zabývá mnoho významných lingvistů (srovnej k tomu kapitolu 3.3.1). Na druhou stranu je odlišnost a komplikovanost baskičtiny nevýhodou pro její šíření na historických baskických územích, kde jí konkurují románské jazyky. Pro mluvčí jednoho románského jazyka je nesrovnatelně snazší ovládnout jiný románský jazyk, příp. mu alespoň porozumět (více k tomu výše kapitola 2.7). Jedním z důvodů přežití baskičtiny do dnešní doby je, že prokázala velkou schopnost přizpůsobovat se historickým změnám a přijímat vlivy jiných jazyků. Asi polovina baskického lexika je dnes přejatá z jiných jazyků, v naprosté většině románských. Od 18. století zároveň dochází k puristickým snahám zavádět baskické neologismy a tento proces stále trvá. Milníkem v historii baskičtiny bylo vytvoření spisovné normy euskara batua (sjednocené baskičtiny) na kongresu v Arantzazu (šp. Aránzazu) v roce 1968. Vzhledem ke zmíněným překážkám začal proces standardizace baskičtiny oproti jiným jazykům později a proběhl i rychleji. Jak upozorňuje Salaburu Etxeberria (2018, 48), řada baskických lingvistů, kteří stále působí v oboru, se na tomto procesu přímo podílela. Podobná situace není u jazyků příliš obvyklá, a o to zajímavější je se baskičtinou zabývat. Dodejme, že proces standardizace vyvolal odpor především mezi zastánci baskických dialektů, kteří označují tuto podobu jazyka za umělou. V roce 1978 dokonce vznikla alternativní akademie baskického lidového jazyka Euskerazaintza. Po nástupu demokracie ve Španělsku došlo v roce 1979 k vytvoření Autonomního společenství Baskicko (Euskal Autonomia Erkidegoa, šp. Comunidad Autónoma del País Vasco) na území nejlidnatějších a nejprůmyslovějších baskických regionů Biskajska, Álavy a Guipúzcoy. Společenství získalo velké pravomoci, a to i ve srovnání s jinými regiony v Evropě a ve světě. Regionální vládu dlouhodobě řídí probaskické strany, pro které je podpora baskičtiny prioritou. Masivní politická a finanční podpora ze strany regionálních vlád i spontánní podpora veřejnosti si kladou za cíl zvrátit proces prosazování španělštiny a napravit křivdy minulosti. Z potlačovaného jazyka se baskičtina stává jazykem podporovaným, do jisté míry i preferovaným a prestižním. Výsledkem je výrazný nárůst mluvčích a šíření baskického jazyka prostřednictvím televize, rozhlasu a dvojjazyčných nápisů i dokumentů. Současnou situaci podrobně popisujeme v následujících kapitolách. To, že v relativně krátké době proběhly v Baskicku dva protichůdné procesy (nejprve programové potlačování a později systematické prosazování baskičtiny), a také intenzita těchto procesů činí z této oblasti ideální laboratoř pro zkoumání sociolingvistických jevů. Můžeme zde v krátké době pozorovat kombinaci různých výrazných vlivů a fenoménů: • relativně malé území; • oblast zasahující do dvou různých států, navíc rozdělená do různých regionálních jednotek s odlišnou mírou autonomie; • soupeření velmi starého lokálního jazyka s nevysvětleným původem s dvěma světovými jazyky (i dalšími jazyky) na malém území; 120 • proces programového potlačování a následná masivní podpora jazyka v relativně krátké době. 3.3.4 územní rozšíření vsoučasnosti aprávní statut baskičtiny V kapitole 3.3.2 jsme uvedli, že v současné době se baskičtina používá v sedmi historických baskických regionech ve Francii a ve Španělsku, dále v okolních regionech a v baskických komunitách, které se nacházejí především na americkém kontinentu. Baskičtina má v jednotlivých regionech různý právní statut, a tím i různé postavení ve vzdělávacím systému. Vzhledem k tomu, že v každé ze zmiňovaných oblastí je situace jiná, pokud jde o právní úpravu jazykových otázek, stupeň užívání baskičtiny apod., budeme se jednotlivým oblastem věnovat odděleně v následujících kapitolách. Připomínáme, že různé zdroje různým způsobem charakterizují jednotlivé skupiny mluvčích. Např. v sociolingvistických průzkumech Odboru pro kulturu a lingvistickou politiku regionální baskické vlády (Departamento de Cultura y Política Lingüística, 2019a) se používá toto dělení: 1) mluvčí baskičtiny (bilingvní), kteří baskicky hovoří plynule a ti, kteří baskicky hovoří a rozumí velmi dobře; 2) pasivní mluvčí baskičtiny (pasivně bilingvní), kteří nejsou schopni hovořit baskicky dobře či velmi dobře, ale mají určité znalosti baskičtiny; patří sem každý, kdo plní alespoň jednu z následujících dvou charakteristik: • je schopen na určité úrovni rozumět a hovořit baskicky; • je schopen dobře či velmi dobře rozumět baskicky; 3) mluvčí neovládající baskičtinu, tedy ti, kdo nejsou schopni hovořit ani rozumět baskicky. Tato koncepce ale není jediná možná. V našem textu vždy upozorníme na použitou metodiku. Další podrobnosti i informace o počtech mluvčích v jednotlivých regionech uvádíme v následujících kapitolách. 3.3.4.1 autonomní společenství baskicko Autonomní společenství Baskicko (baskicky Euskal Autonomia Erkidegoa, španělsky Comunidad Autónoma Vasca) zaujímá mezi všemi historickými baskickými regiony nejvýznamnější postavení a v současné době hraje i roli jejich přirozeného centra. Má ze všech baskických oblastí největší počet i hustotu obyvatel, je zároveň hospodářsky nejsilnější a nejrozvinutější. Jak vyplývá z kapitoly 2.2, toto autonomní společenství má rozlohu 7 234 km2 a k 1. 1. 2022 v něm žilo 2 213 993 obyvatel, což ho řadí mezi španělská autonomní společenství s nejhustším zalidněním. Zároveň je zde baskičtina nejvíce podporována, jak ze strany institucí, tak i ze strany veřejnosti. V absolutních číslech je zde soustředěna největší část baskických 121 3. charakteristika jazyků současného španělska mluvčích a pochází odtud většina finančních zdrojů pro podporu baskičtiny. S tím souvisí i to, že nejdůležitější instituce pro podporu baskičtiny se nachází v tomto regionu (Královská akademie baskického jazyka Euskaltzaindia, televize a rozhlas EITB, specializovaná univerzitní pracoviště apod.). Tyto instituce byly zároveň už od svého založení koncipovány jako celobaskické, tedy nejen pro AS Baskicko, ale i pro ostatní oblasti baskického jazyka (viz též kapitola 3.3.4.1.1, část věnovaná autonomnímu statutu společenství). Jejich působení tak pokrývá španělské i francouzské regiony a působí v nich španělští i francouzští Baskové. Kapitola věnovaná AS Baskicko má tedy přesah i do kapitol zabývajících se ostatními baskickými regiony. Například vláda AS Baskicko přímo financuje programy na podporu baskičtiny ve Francii, čímž kompenzuje omezenou podporu francouzského státu. AS Baskicko je tvořeno třemi provinciemi (uvádíme jejich oficiální názvy): 1) Araba/Álava, jejímž střediskem je město Vitoria-Gasteiz, zároveň hlavní město celého společenství 2) Bizkaia, jejímž střediskem je Bilbao (největší a nejvýznamnější město ve všech historických baskických regionech) 3) Gipuzkoa, jejímž střediskem je Donostia/San Sebastián. Z výkladů v kapitole 2.2 též vyplynulo, že AS Baskicko patří mezi nejrozvinutější a nejbohatší autonomní oblasti Španělska. V podílu HDP na obyvatele je druhé po Madridu a je i nad průměrem EU. Stejně tak je po Madridu druhým autonomním společenstvím s nejvyšší průměrnou mzdou, která v roce 2022 o více než 17 % převyšovala průměrnou španělskou mzdu. Madrid je přitom hlavní město, kde se soustřeďuje kapitál a nejvíce vydělávající zaměstnanci z celého státu. AS Baskicko je jedním z hlavních průmyslových, technologických a vědeckých center nejen Španělska, ale i celé EU. Tyto charakteristiky přispěly v minulosti k masovému přistěhovalectví především z chudších regionů Španělska. Jedním z následků byl úpadek používání baskičtiny a vznik moderního baskického nacionalismu. Bohatství regionu na druhou stranu poskytuje baskické autonomní vládě velké zdroje pro podporu baskičtiny. 3.3.4.1.1 právní úprava jazykových otázek Úpravě jazykových otázek je v autonomním statutu společenství109 věnován článek 6, sestávající z pěti odstavců: 1. Baskičtina, vlastní jazyk baskického lidu, bude mít, stejně jako kastilština, vBaskicku povahu oficiálního jazyka avšichni obyvatelé mají právo znát aužívat oba jazyky. 2. Instituce autonomního společenství budou uvědomí sociolingvistické různorodosti Baskicka garantovat užívání obou jazyků, udržovat jeho oficiální povahu, připravovat aregulovat opatření aprostředky potřebné pro zajištění jejich znalosti. 3. Nikdo nebude diskriminován zjazykových důvodů. 4. Oficiální konzultační institucí ve věcech týkajících se baskičtiny je Královská akademie baskického jazyka – Euskaltzaindia. 109 Ley Orgánica 3/1979, de 18 de diciembre, de Estatuto de Autonomía para el País Vasco, https://www.boe.es /buscar/doc.php?id=BOE-A-1979-30177. 128 Výsledky její práce ukazují, že podíl uživatelů baskičtiny na ulicích baskických regionů je o dost nižší než podíl mluvčích ovládajících tento jazyk. Výzkum z roku 2021 (Soziolinguistika Klusterra 2022) dospěl k závěru, že pokud jde o otevřené veřejné prostory (ulice), nejčastěji se baskičtina užívá v Guipúzcoe (30,6 %), poté v Biskajsku (9,4 %) a nejméně v Álavě (4,8 %). Srovnání za posledních více než 30 let (tj. mezi lety 1989 a 2021), jež umožňuje pravidelné konání tohoto výzkumu, nicméně ukazuje, že třebaže užívání baskičtiny je na ulici menšinové (v Álavě dokonce drtivým způsobem), přece jen se za 30 let baskičtina užívá více, viz tabulka 10: Tabulka 10. Vývoj užívání baskičtiny na ulicích vprovinciích AS Baskicko, v % (zdroj: Soziolinguistika Klusterra 2022) Region 1989 2021 Guipúzcoa 23,3 % 30,6 % Biskajsko 8,1 % 9,4 % Álava 3,9 % 4,8 % Změny to ale celkově nejsou výrazné, navíc ve vývoji dochází k výkyvům. Tak např. tabulka 10 ukazuje, že určitý nárůst lze pozorovat v Guipúzcoe, ovšem kdybychom do ní doplnili údaje též z roku 2011, viděli bychom, že v posledních letech byl v této provincii naopak zaznamenán pokles užívání baskičtiny (z 32,6 % v roce 2011 na 30,6 % v roce 2021). Jak už jsme viděli, znalost jazyka nerovná se užívání jazyka. Už jsme zmínili, že nejlepší znalosti baskičtiny vykazuje nejmladší generace a nejnižší generace nejstarší. Obdobná situace je také v užívání jazyka. Výzkumy Soziolinguistika Klusterra se shodují na tom, že nejvíce je používána mezi nejmladší generací Graf 2. Vývoj užívání baskičtiny na ulicích vGuipúzcoe vletech 1989–2021 vzávislosti na věku (v%) (zdroj: Soziolinguistika Klusterra 2022, 28) 34,1 48,5 45,7 45,8 16,6 25,4 34,1 34,1 31,7 19,2 22,4 27,2 27,8 28,4 26,4 21,8 19,5 19,4 1989 1997 2006 2016 2021 2–14 let 15–24 let 25–64 let nad 65 let 27,0 39,4 129 3. charakteristika jazyků současného španělska Graf 3. Vývoj užívání baskičtiny na ulicích vBiskajsku vletech 1989–2021 vzávislosti na věku (v%) (zdroj: Soziolinguistika Klusterra 2022, 29) Graf 4. Vývoj užívání baskičtiny na ulicích vÁlavě vletech 1989–2021 vzávislosti na věku (v%) (zdroj: Soziolinguistika Klusterra 2022, 30) 9,1 14,4 15,8 13,9 15,7 6,6 9,2 8,1 7,0 7,9 6,8 8,9 9,4 7,9 8,5 12,8 11,3 9,1 6,4 6,7 1989 1997 2006 2016 2021 2–14 let 15–24 let 25–64 let nad 65 let 5,7 5,5 6,8 7,5 8,0 3,3 3,7 6,6 5,2 6,1 3,4 3,8 4,6 4,5 4,4 4,8 2,0 0,8 1,3 1,2 1989 1997 2006 2016 2021 2–14 let 15–24 let 25–64 let nad 65 let a nejméně mezi nejstarší generací. V Guipúzcoe bylo dokonce zaznamenáno používání baskičtiny u 45,8 % dětí. Jak ukazují grafy 2, 3 a 4, zdá se, že tyto tendence prohlubují i v čase, ovšem s řadou výkyvů. Všechny tři grafy odrážejí komentovaný značný rozdíl mezi provinciemi v obecném užívání baskičtiny (v Guipúzcoe se užívá daleko více než v Álavě) a všechny je spojuje různě velký nárůst užívání baskičtiny v třech mladších věkových skupinách 130 (a naopak pokles užívání u skupiny nejstarší) a také zřetelně nejvyšší podíl užívání baskičtiny u nejmladší skupiny. Stejný průzkum (Soziolinguistika Klusterra 2022, 20) přináší i další zajímavý údaj, totiž informaci, že se v Baskicku na ulici nezanedbatelným způsobem užívají i jiné jazyky, než je španělština, francouzština a baskičtina. Například v Álavě bylo jejich používání zaznamenáno u 4,6 % mluvčích (připomeňme, že baskičtina u 4,8 % mluvčích). Tento fenomén je spjat se dvěma faktory, s přistěhovalectvím a turistikou (Soziolinguistika Klusterra 2022, 20). Uvědomme si však, že zmíněné statistiky nepopisují podíl užívání baskičtiny v daném regionu, nýbrž zaznamenané užívání na ulicích. Nevypovídají nic o užívání baskičtiny v soukromí ani v uzavřených veřejných prostorech, kde se často baskičtina používá více. Neberou v úvahu ani používání jazyka na úřadech, ve školách, na internetu apod. Pokud budeme vycházet z tabulky 10, v roce 2021 představoval průměrný podíl užívání baskičtiny na ulicích AS Baskicko 14,93 % ze všech vyslechnutých hovorů. Když srovnáme tento údaj s dotazníkem baskického statistického úřadu Eustat,118 vidíme, že v dotazníku 14,3 % obyvatel autonomního společenství uvádí, že doma hovoří vždy baskicky nebo převážně baskicky. K tomu ale ještě dalších 4,7 % obyvatel uvádí, že baskičtinu používá stejně často jako další jazyk nebo jazyky. Pokud mluví baskicky s dětmi, je to dokonce 18,9 %, respektive 4 %. Pokud jde o užívání jazyka mimo rodinu, 14,9 % obyvatel autonomního společenství uvádí, že s přáteli hovoří vždy baskicky nebo převážně baskicky. Dalších 6,4 % obyvatel říká, že používá stejně často baskičtinu a další jazyk. Tento podíl navíc roste, pokud jde o komunikaci s kolegy v práci (17,2 % s nimi hovoří vždy baskicky nebo převážně baskicky a 8,1 % stejně často baskicky a dalším jazykem). Ještě větší podíl mluvčích uvádí používání baskičtiny na obecních úřadech (22 % a 3,9 %).119 Samozřejmě je třeba vzít v úvahu, že porovnáváme různé druhy statistik s různou metodikou. Řada Basků však potvrzuje, že s nástupem nové generace baskických mluvčích, kteří absolvovali celé vzdělání (nebo alespoň jeho část) v baskičtině, se v posledních letech baskičtina více používá v pracovním prostředí, přinejmenším ve veřejném sektoru. Logicky se tak projevuje desetiletí trvající podpora vzdělávání v baskičtině a prosazování tohoto jazyka ve veřejném prostoru. Další téma, které průzkum sociolingvistického klastru nezmiňuje, je smíšené používání obou jazyků. Baskičtí mluvčí běžně přecházejí ze španělštiny do baskičtiny a opačně, případně oba jazyky kombinují. Pro smíšené varianty španělštiny se používají různé názvy, např. euskañol a vascoñol. Karlos Cid Abasolo (2014) razí termíny espacuence (španělština s prvky baskičtiny) a vascuenzol (baskičtina s prvky španělštiny), a dokonce uvádí, že pokud bychom chtěli být terminologicky důslední, tak se v Baskicku nehovoří španělsky a baskicky, nýbrž zmíněnými variantami espacuence a vascuenzol. Je pravdou, že pro obyvatele jiných částí Španělska nemusí být některé 118 Dostupné na https://www.eustat.eus/elementos/ele0004600/uso-de-la-lengua-en-la-familia-de-la-poblacion -de-euskal-herria--16-anos-segun-territorio-y-sexo--/tbl0004649_c.html. 119 Dostupné na https://www.eustat.eus/elementos/ele0004600/uso-de-la-lengua-de-la-poblacion-de-euskal -herria--16-anos-en-diversos-ambitos-segun-territorio-y-sexo-/tbl0004650_c.html. 131 3. charakteristika jazyků současného španělska španělské texty, kde se objevují baskické výrazy, srozumitelné. Kombinování obou jazyků může být za strany mluvčího cílené nebo nechtěné. Jedná se o výrazný jev, který si zaslouží pozornost i z teoretického lingvistického hlediska. 3.3.4.1.3 závěry atrendy do budoucna Situace v AS Baskicko se zásadně liší od stavu v ostatních baskických regionech. Baskičtina je zde ve všech směrech podporována, sídlí zde nejdůležitější baskické instituce, má nejvíce obyvatel a celkově se jedná o nejbohatší i nejrozvinutější baskický region. Toto společenství tak má v otázkách baskičtiny vůdčí postavení mezi všemi baskickými regiony a představuje centrum, které určuje trendy. Od pádu frankistického režimu došlo díky administrativní podpoře k obrovskému nárůstu nových mluvčích. Těžko budeme hledat i v jiných zemích světa region, kde je v takové míře podporován místní menšinový jazyk a kde bylo dosaženo během jedné generace tak zásadních úspěchů v jazykovém vzdělávání. Navíc je podpora zavádění baskičtiny mezi obyvatelstvem vysoká, a dokonce roste. Problémem by bylo, pokud by dále pokračoval trend poklesu užívání baskičtiny mezi bilingvními mluvčími v bilingvních oblastech. Tedy v jediných komunitách, kde je dosud baskičtina přirozeně používána a předávána dalším generacím nikoli kvůli tlaku ze strany úřadů, ale protože je to pro samotné mluvčí výhodné, prestižní a přímo nutné pro každodenní komunikaci, hledání práce apod. Tyto oblasti, většinou menší města a vesnice v Guipúzcoe a Biskajsku, dosud představovaly jakousi poslední linii obrany přirozeného užívání a vývoje jazyka. Bez nich se může postavení baskičtiny posouvat směrem k uměle podporovanému dorozumívacímu prostředku, užívanému v omezených, často uměle vytvořených prostředích. Rostoucí tlak ze strany regionální vlády může také vést k protireakci části obyvatelstva. Ta může mít formu určitého bojkotu politiky podpory baskičtiny či dokonce aktivnímu odmítání tohoto jazyka. Aktivní odmítání můžeme vidět na reakcích španělských uskupení zastávajících centralistický postoj, které vnímají podporu menšinových jazyků jako jednu z hlavních hrozeb pro jednotu španělského státu. Podíl obyvatel aktivně odmítajících podporu baskičtiny je malý (viz tabulka 9), může však vzrůst v souvislosti s postupným vyžadováním dobré znalosti baskičtiny na čím dál větším počtu pracovních pozic. Připomeňme, že významná část obyvatel stále baskičtinu neovládá a může se tak cítit diskriminována. V souvislosti s vyžadováním baskičtiny už proběhly a probíhají různé soudní pře. Stejně tak se ovšem cítí být diskriminováni mnozí mluvčí baskičtiny, kteří tento jazyk stále nemohou v mnoha situacích používat, protože ani ve veřejném sektoru autonomního společenství mnoho pracovníků baskičtinu dostatečně neovládá. Větší hrozbou může být lhostejnost určité části obyvatel. Jak je patrné z tabulky 9, čtvrtina až třetina obyvatel zastává dlouhodobě indiferentní postoj k politice podpory baskičtiny. Připomeňme také zmíněný pokles užívání baskičtiny mezi mladými Basky ovládajícími dobře tento jazyk, tedy ve skupině, která by baskičtinu měla užívat a šířit nejvíce. Problémem je také to, že se stále nepodařilo téma baskičtiny odpolitizovat. Výuka baskičtiny i její užívání má dosud pro určité skupiny obyvatel politické konotace. Po- 132 užití baskičtiny či španělštiny tak může být v určité situaci chápáno jako přihlášení se k určitému politickému názoru. Jazyková otázka v Baskicku vždy byla jedním z hlavních politických témat i na celostátní úrovni. Pro baskické nacionalisty je podpora baskičtiny jedním ze základních požadavků, je pilířem jejich identity. Naopak španělští nacionalisté považují příliš důrazné prosazování kooficiálních jazyků v Baskicku a ostatních autonomních oblastech za diskriminaci španělských mluvčích (srovnej k tomu výše kapitolu 2.8). Vyhrocené debaty o jazykových otázkách tak ve španělských médiích zabírají jedno z předních míst. Určitou překážkou zůstávají také velké rozdíly mezi dialekty i to, že standardizovaná baskičtina vychází především z centrálních dialektů a méně ze západního (biskajského) dialektu. Podrobněji se tomuto tématu věnujeme v kapitole 3.3.6. Do budoucna může být velkou výzvou pro užívání baskičtiny stárnutí místního obyvatelstva a zvyšující se počet přistěhovalců. Přistěhovalectví stejně jako rostoucí počet turistů a globalizace posiluje pozici španělštiny a přináší i používání dalších jazyků (např. angličtiny), které v určitém směru také konkurují baskičtině. Ve prospěch baskičtiny mluví masivní podpora regionální vlády, která se dále stupňuje a má podporu většiny obyvatel. Nový baskický zákon o vzdělání Ley Vasca de Educación (Baskický zákon o vzdělání) má za cíl vyrovnat rozdíly mezi jednotlivými komunitami mluvčích a chce zajistit u všech studentů znalost obou oficiálních jazyků (španělštiny a baskičtiny) minimálně na úrovni B2. Pokud se zachová současný trend růstu počtu mluvčích mezi mládeží, v příštích generacích prakticky zmizí mluvčí bez dobré znalosti baskičtiny. Tím by byla odstraněna největší překážka používání baskičtiny, tedy obava mluvčích, že jim někteří účastníci komunikace nemusí rozumět. Pokud padne tato psychická bariéra, může teoreticky dojít k zásadnímu nárůstu používání baskičtiny. Pozitivnější čísla ukazují také statistiky užívání baskičtiny doma či s kolegy v práci, kde jsou hodnoty vyšší než zaznamenané hodnoty na ulici. Nejsilnější zbraní baskičtiny je však velká společenská podpora tohoto jazyka a rozšíření znalosti mezi mladou generací. V současné době naprostá většina dětí absolvuje školní vzdělání v baskičtině. Model výuky zcela ve španělštině má marginální zastoupení v řádu jednotek procent žáků. S vyššími stupni vzdělání podíl výuky v baskičtině klesá, ovšem i na největší baskické univerzitě UPV/EHU se nyní většina nových studentů zapisuje ke studiu v baskičtině. Podrobněji se tímto tématem zabýváme v kapitole 3.3.4.1.1. 3.3.4.2 autonomní společenství navarra Druhým autonomním společenstvím ve Španělsku, které je řazeno mezi historické baskické regiony (viz výše kapitola 3.3.4), je Navarra, baskicky Nafarroa. Oficiální název územní jednotky je španělsky Comunidad Foral de Navarra a baskicky Nafarroako Foru Komunitatea. Toto společenství má rozlohu 10 391 km2, 661 537 obyvatel a patří mezi nejrozvinutější a nejbohatší autonomní oblasti Španělska. V podílu HDP na obyvatele je třetí za Madridem a AS Baskicko a je i nad průměrem EU. Také ve výši průměrné mzdy je hned za Madridem a Baskickem. Sídlí zde i významné průmyslové a technologické společnosti, což přispívá k přistěhovalectví. Rozlohou je Navarra mezi baskic- 133 3. charakteristika jazyků současného španělska kými historickými regiony největší, počtem obyvatel a velikostí ekonomiky ji však AS Baskicko několikanásobně překonává. Navarra má specifické postavení nejen mezi baskickými regiony, ale i v rámci celého Španělska. Mezi obyvateli Navarry dodnes přetrvává hrdost na středověké Navarrské království, které patřilo mezi nejvýznamnější monarchie Pyrenejského poloostrova a ovládalo i část dnešního francouzského území. Jednotlivé oblasti Navarry se velmi liší typem krajiny, podnebím i jazykově. Některé části na vlhkém, lesnatém a hornatém severu patří mezi území s nejsilnější baskickou identitou v rámci všech historických baskických regionů. Jih Navarry má naopak jazykově i rovinatým suchým charakterem krajiny a podnebím blízko k centrálnímu Španělsku. Pro dokreslení složité sociologické (i sociolingvistické) situace si můžeme uvést výsledky pravidelného průzkumu Navarrské univerzity z roku 2019, který se mimo jiné zabýval tím, k jaké oblasti se dotazovaní hlásí.120 44 % z nich se identifikovalo jako Navařané, 21,5 % jako Basko-Navařané, 9,4 % jako Navarro-Španělé, 8,4 % jako Basko-Navarro-Španělé, 8,2 % jako Španělé, 5,1 % jako Baskové a 2,9 % jako Evropané. Výsledky průzkumu navíc liší dle toho, zda se jedná o baskofonní, či nebaskofonní oblasti. 3.3.4.2.1 právní úprava jazykových otázek Autonomní statut tohoto společenství121 upravuje jazykové otázky zejména v článku 9, který je – ve srovnání s „jazykovými“ články ostatních statutů – stručnější: Jedna. Kastilština je oficiálním jazykem Navarry. Dva. Baskičtina bude mít též povahu oficiálního jazyka vbaskickojazyčných oblastech Navarry. Tři. Zákon společenství určí tyto oblasti, bude regulovat oficiální užívání baskičtiny avrámci obecné legislativy státu upraví výuku tohoto jazyka.122 Z textu vyplývá základní odlišnost od úpravy v AS Baskicko: zatímco španělština je oficiálním jazykem celé Navarry, baskičtina je kooficiálním jazykem pouze v baskickojazyčných oblastech – a tyto oblasti mají být definovány speciálním zákonem. Tímto speciálním zákonem je tzv. Zákon 18/1986, z 15. prosince, o baskičtině.123 Tento zákon, přijatý místními, navarrskými zákonodárci, je pro naše téma velmi zajímavý, protože popisuje jazykovou otázku a zejména úpravu postavení baskičtiny daleko podrobněji než autonomní statut. Právě úprava jazykových otázek je obecným, 120 Dostupné online na https://www.parlamentodenavarra.es/sites/default/files/contenido-estatico-archivos /Documento%20UPNA%20Barometro%202019.pdf. 121 Ley Orgánica 13/1982, de 10 de agosto, de reintegración y amejoramiento del Régimen Foral de Navarra, https:// www.boe.es/eli/es/lo/1982/08/10/13. 122 „Uno. El castellano es la lengua oficial de Navarra. Dos. El vascuence tendrá también carácter de lengua oficial en las zonas vascoparlantes de Navarra. Tres. Una ley foral determinará dichas zonas, regulará el uso oficial del vascuence y, en el marco de la legislación general del Estado, ordenará la enseñanza de esta lengua.“ 123 Ley Foral 18/1986, de 15 de diciembre, del vascuence, spozdějšími úpravami, https://www.boe.es/eli/es-nc /lf/1986/12/15/18 (kvýznamu slova foral viz poznámka 17). 134 základním cílem zákona: zákon upravuje užívání baskičtiny ve společnosti, a to se zvláštním zřetelem k vzdělávacímu systému. Chce chránit právo obyvatel znát a užívat baskičtinu, poskytnout nástroje pro obnovu jejího užívání a pro další šíření, to vše na principu dobrovolnosti, přiměřenosti a respektu. V souladu s tím, co předepisuje autonomní statut, zákon definuje tři typy oblastí: 1) baskicky mluvící oblast; 2) smíšenou oblast; 3) nebaskicky (tj. jen španělsky) mluvící oblast. Tyto oblasti pochopitelně nejsou stanoveny náhodně – odpovídají skutečnosti, že na základě historického vývoje se AS Navarra člení do tří zón, severní, která je součástí území s nejsilnější baskickou identitou a vykazuje nejvyšší stupeň užívání baskičtiny, smíšenou střední a spíše nebaskicky mluvící jižní (viz dále kapitola 3.3.4.2.2). U prvních dvou oblastí zákon explicitně vyjmenovává konkrétní lokality, které příslušnou oblast tvoří, španělsky mluvící oblast je pak tvořena všemi ostatními, nevyjmenovanými lokalitami. Zákon zároveň připouští přesun lokalit z jedné oblasti do druhé a k těmto přesunům opravdu dochází (obvykle z nebaskicky mluvící oblasti do oblasti smíšené). Úprava jazykových otázek je v každé ze tří oblastí rozdílná. V baskicky mluvící oblasti • se používají baskické názvy míst (pokud existuje odlišné španělské označení, mohou se používat obě); • v kontaktu s veřejnou správou má občan právo volit jazyk, totéž platí pro soudní systém (předpokládá se dohoda stran na tom, jaký jazyk se bude používat); • vzdělávání se žákovi dostává v jazyce jeho volby (nebo volby jeho zákonných zástupců); • v neuniverzitním vzdělávání zajistí stát výuku baskičtiny a španělštiny tak, aby žák dosáhl v obou jazycích dostatečné úrovně; • žáci, kteří začali školní docházku v jiné autonomní oblasti, mohou být zbaveni povinnosti studovat baskičtinu. Ve smíšené oblasti • se používají existující místní názvy (pokud ke španělské existuje tradiční baskická alternativa, mohou se používat obě); • ve styku s úřady mají občané právo volit jazyk; • každý rok se ve veřejném sektoru vypíší pracovní místa, k jejichž získání je třeba znalost baskičtiny, a u ostatních výběrových řízení přináší znalost baskičtiny plusové body; • začleňování baskičtiny do výuky je postupné, výuka baskičtiny je poskytována tomu, kdo o ni požádá, a cílem je dostatečná znalost tohoto jazyka. Ve španělsky mluvící oblasti • se používají existující místní názvy (pokud ke španělské existuje tradiční baskická alternativa, mohou se používat obě); 135 3. charakteristika jazyků současného španělska • uznává se právo občanů obrátit se na úřady v baskičtině, úřady mají právo po občanu požadovat překlad do španělštiny, příp. požádat o překlad speciální úřad sídlící v Pamploně; • začleňování baskičtiny do výuky je postupné, výuka baskičtiny je poskytována tomu, kdo o ni požádá, a cílem je dostatečná znalost tohoto jazyka; nabídku baskičtiny školy upravují podle zájmu. Pokud jde o média, společenství obecně podporuje (i finančně) přítomnost baskičtiny, nicméně nejsou stanoveny žádné kvóty ani konkrétní formy. Jak vidno, zákon se snaží vytvořit systém, který • přihlíží k tomu, který jazyk je v dané oblasti / u daného mluvčího hlavním, a je-li to baskičtina, snaží se jí vytvořit podmínky srovnatelné s všudypřítomnou španělštinou; • španělsky mluvící obyvatele nenutí mluvit baskicky, dává jim ale tu možnost. Jak jsme už ale v tomto textu opakovaně viděli, možnost užívat jazyka a skutečné užívání jsou dvě různé věci. Zároveň není vždy jednoduché v praxi zajistit možnost užívání baskičtiny v kontaktu s veřejnou správou. Závěrem je třeba konstatovat, že současná podpora baskičtiny těžko může vyvážit dlouhodobé plošné potlačování baskičtiny a prosazování španělštiny před nástupem demokracie. 3.3.4.2.2 jazyková situace Než si uvedeme různé statistické údaje, je třeba připomenout, že velká většina obyvatel Navarry žije ve smíšené či nebaskofonní oblasti. To bude vždy ovlivňovat průměrné hodnoty za celý region v neprospěch baskičtiny. Dle Gobierno de Navarra – Gobierno Vasco – Euskararen Erakunde Publikoa (2017) ovládalo ve španělské Navaře v roce 2016 baskičtinu aktivně pouze 12,9 % obyvatelstva staršího 16 let (viz tabulka 11): Tabulka 11. Znalost baskičtiny vAS Navarra (rok 2016; zdroj: Gobierno de Navarra – Gobierno Vasco – Euskararen Erakunde Publikoa 2017, 3) Znalost baskičtiny Procento obyvatelstva Počet osob Aktivní znalost baskičtiny 12,9 69 000 Pasivní znalost baskičtiny 10,3 55 000 Neovládá baskičtinu 76,7 410 000 K tomu je třeba dodat, že uvedená data jsou z roku 2016 a týkají se obyvatel ve věku od 16 let. Současný počet baskických mluvčích je určitě vyšší, když vezmeme v úvahu neustálý růst počtu mluvčích v důsledku umožnění školního vzdělávání v baskičtině, které započalo po pádu frankismu. Počet baskických mluvčích by se dále zvýšil, pokud bychom započetli i generaci do 16 let věku, tedy věkovou skupinu, u které bývá znalost baskičtiny nejvyšší. 136 Jak už bylo naznačeno výše, užívání baskičtiny není na celém území autonomního společenství stejné – toto společenství tvoří tři přirozená, historicky vytvořená území, jež odpovídají výše zmíněným zákonem stanoveným oblastem: 1) severní oblast, kde je baskičtina nejvíce používána; 2) střední oblast, která představuje přechodovou (smíšenou) oblast; 3) jižní oblast, kde je baskičtina nejméně používána, což je dáno i historicky. Rozdíly v užívání baskičtiny jsou mezi těmito oblastmi obrovské, srov. tabulku 12. Tabulka 12. Znalost baskičtiny vjednotlivých oblastech AS Navarra (v% zcelkového počtu obyvatel) (rok 2016; zdroj: Departamento de Cultura y Política Lingüística, 2019a, 146) Znalost baskičtiny Baskická oblast Smíšená oblast Nebaskická oblast Aktivní znalost baskičtiny 61,1 11,3 2,7 Pasivní znalost baskičtiny 13,4 12,0 6,8 Neovládá baskičtinu 25,5 76,8 90,5 Rozdíly vyplývající z tabulky 12 musí pochopitelně brát v úvahu též zákonodárci při řešení právní úpravy jazykových otázek: je obtížné stanovit normu pro autonomní společenství, kde je jazykové chování obyvatel v různých částech země tak odlišné. Proto zákon přináší rozdělení země na tři oblasti s jinými pravidly. Podíváme-li se na vývoj jazykové situace v časové ose, můžeme konstatovat, že v celém autonomním společenství vzrostl za posledních 25 let počet aktivních mluvčích o 3,37 % a počet pasivních mluvčích o 5,75 % (viz tabulka 13). Tabulka 13. Vývoj znalosti baskičtiny vAS Navarra (v% zcelkového počtu obyvatel) (zdroj: Departamento de Cultura y Política Lingüística, 2019a) Znalost baskičtiny 1991 2001 2011 2016 Bilingvní 9,55 10,31 11,72 12,92 Pasivně bilingvní 4,58 6,61 7,55 10,33 Neovládá baskičtinu 85,87 83,08 80,73 76,75 Celkem 100,00 100,00 100,00 100,00 I zde jsou patrné velké rozdíly a zajímavé tendence v různých regionech: 1) V severní, baskofonní oblasti Navarry vzrostl počet mluvčích baskičtiny jen nepatrně, z 60 % na 61 %. 2) Ve střední, smíšené oblasti je celkový nárůst největší, konkrétně z 5,2 % na 11,3 %. 3) V jižní, nebaskofonní oblasti vzrostl počet mluvčích baskičtiny velmi málo z 0,6 % na 2,7 %. Stejně jako v AS Baskicko můžeme i v Navaře konstatovat, že největší podíl mluvčích baskičtiny najdeme – vzhledem k okolnostem logicky – u mladé generace, u které 137 3. charakteristika jazyků současného španělska už můžeme vidět důsledky podpory výuky tohoto jazyka po přechodu k demokracii. Mladší generace má navíc mnohem lepší předpoklady pro osvojení jazyků. Nejmenší podíl je u starší generace, která byla zasažena dřívějšími zákazy užívání baskičtiny. Stejnou tendenci můžeme pozorovat i z hlediska vývojového: u mladší generace lze pozorovat největší nárůst mluvčích baskičtiny, zatímco u generací starších je nárůst minimální či dokonce dochází k poklesu (viz tabulka 14). Tabulka 14. Vývoj znalosti baskičtiny na území AS Navarra podle věku (v%) (zdroj: Gobierno de Navarra – Gobierno Vasco – Euskararen Erakunde Publikoa, 2017) Věková skupina 65 a víc 50–64 35–49 25–34 16–24 Rok 1991 10,7 9,4 10,3 7,0 10,0 Rok 2016 8,3 9,5 11,7 18,8 25,8 Rozdíl –2,4 +1,0 +1,4 +11,8 +15,8 Je zřejmé, že rozdíly mezi věkovými skupinami jsou značné. Pokles u nejstarší generace by mohl být dán tím, že nyní vstupují do této věkové skupiny osoby nejvíce zasažené zákazy baskičtiny v období frankismu. Posoudíme-li vývoj obecné znalosti baskičtiny v Navaře v úhrnu, musíme konstatovat, že ve srovnáním s AS Baskicko je zde nárůst baskických mluvčích mnohem pomalejší. Počet lidí vůbec neovládajících baskičtinu poklesl za posledních 25 let jen o 9,12 % (viz tabulka 13) a tato skupina stále představuje velkou většinu (cca tři čtvrtiny) veškerého obyvatelstva Navarry. Hledíme-li na to z pohledu zastánců větší přítomnosti baskičtiny ve společnosti, je očividné, že vývoj má souvislost s menší podporou baskičtiny v tomto autonomním společenství (ta souvisí s existencí zcela nebaskofonních oblastí). Na druhou stranu došlo ke zvrácení procesu úbytku mluvčích. Přejděme od statistik popisujících znalost baskičtiny ke statistikám popisujícím užívání jazyka ve veřejném prostoru. Výzkum užívání baskičtiny na ulicích (Soziolinguistika Klusterra 2022) zaznamenal v roce 2021 používání baskičtiny na ulicích v Navaře u 5,9 % mluvčích. Toto procento je dokonce nižší než v roce 1989, kdy začaly tyto průzkumy a kdy bylo zaznamenáno použití baskičtiny v 6,5 % případů. Celkově ale naměřený údaj spíše kolísá kolem poměrně stálé střední hodnoty, tj. v některých letech je zaznamenán mírný nárůst a v jiných pokles. Dodejme, že se jedná o průměrnou hodnotu všech oblastí, tedy baskicky mluvících i nebaskicky mluvících, a že průzkum neměří komunikaci v soukromí a uzavřených prostorech. Stejný průzkum přihlížel též k věkovým rozdílům (ty zachycuje graf 5). Jak vidno, údaje obsažené v grafu odrážejí již výše komentované tendence: nejvíce užívá baskičtinu mladá generace, naopak u nejstarší dochází k poklesu již tak nízké hodnoty. Rovněž kdybychom se podívali na dotazníky mapující užívání baskičtiny doma, podíl mluvčích, kteří potvrzují, že doma hovoří jenom nebo převážně baskicky, je stále velmi nízký (4,5 %). A to i kdybychom připočetli mluvčí, kteří používají stejně často baskičtinu jako jiné jazyky (1,7 %). V tom je rozdíl oproti situaci v AS Baskicko. 144 28 22 15 16 19 8 8 10 11 14 36 30 25 27 33 65 a více 50–64 35–49 25–34 16–24 Bilingvní Pasivně bilingvní Celkem Graf 7. Podíl baskických mluvčích dle věkových skupin v% (zdroj: Gobierno de Navarra – Gobierno Vasco – Euskararen Erakunde Publikoa 2016) Graf 7 nám prozrazuje, že je to především díky novým mluvčím z řad mladší generace. U věkových skupin starších 35 let počet baskických mluvčích v čase dramaticky klesal, u generace mladší 34 let už se stabilizuje a stoupá. Podle zmíněného průzkumu je hlavním důvodem to, že se konečně daří prosazovat baskické vzdělávání mládeže. Stejný průzkum však zároveň ukazuje, že v nových generacích baskických mluvčích je oproti starší generaci o dost větší podíl těch, kteří ovládají lépe francouzštinu než baskičtinu. Pokud jde o budoucnost baskičtiny na tomto území, velký optimismus není na místě. Konkrétní představu o nejnovější situaci v užívání baskičtiny ve veřejném prostoru nabízí Soziolinguistika Klusterra (2022). Tento průzkum zaznamenal používání baskičtiny ve francouzském Baskicku u 4,9 % mluvčích, přitom v roce 1997 to bylo 8,3 %, takže je zde zřetelná klesající tendence. V této souvislosti je zajímavé, že tento průzkum zaznamenal ve francouzském Baskicku u 7,2 % mluvčích používání španělštiny – španělštinu tedy na ulici užívá více lidí než baskičtinu. Vysvětlení je zřejmé: ve francouzském Baskicku žije mnoho Basků původem ze španělského Baskicka a hovořících španělsky. Stejný výzkum zaznamenal používání baskičtiny nejvíce u dětí a nejméně u starší generace. V grafu 8 navíc můžeme vidět nárůst užívání jazyka v čase u mladé generace, zatímco u starší generace výrazný pokles, u nejstarších mluvčích přímo drastický. Stejně jako u baskických regionů ve Španělsku i zde je třeba upozornit, že průzkum nezaznamenává použití jazyka v soukromí. A i v tomto regionu mluvčí často střídají baskičtinu a další jazyk (v tomto případě většinou francouzštinu). K těm, kteří hovoří běžně baskicky, tedy můžeme pro doplnění celkového obrazu připočíst i mluvčí používající baskičtinu v určitých situacích. Dle Gobierno de Navarra – Gobierno Vasco – Euskararen Erakunde Publikoa (2016) používalo v roce 2016 baskičtinu 145 3. charakteristika jazyků současného španělska častěji (nebo stejně často) než francouzštinu 8,1 % obyvatel a dalších 10,2 % používalo baskičtinu méně než francouzštinu. Dalších 4,5 % uvádí, že baskičtinu používá, ale velmi málo. Celkem 22,8 % obyvatel francouzského Baskicka tedy baskičtinu v nějakých situacích používá. Pokud jde o postoj k podpoře baskičtiny, vzhledem k systematickému prosazování francouzštiny ze strany francouzského státu můžeme interpretovat jako úspěch zastánců baskičtiny, že ve francouzském Baskicku je dvakrát více zastánců její podpory než odpůrců. Tabulka 19. Postoj obyvatel francouzského Baskicka kpodpoře užívání baskičtiny. 2016 (%) zcelkového počtu (zdroj: Gobierno de Navarra – Gobierno Vasco – Euskararen Erakunde Publikoa 2016) Podporuje 35,3 Indiferentní postoj 47,5 Nepodporuje 17,2 Celkem 100,0 Z důvodu dlouhodobého tlaku ze strany francouzského státu považuje mnoho baskických mluvčích svůj jazyk za neperspektivní a nevhodný pro moderní dobu. Často proto baskičtinu nepoužívají ani mezi sebou, a dokonce ji cíleně nepředávají vlastním dětem. Například dle průzkumu baskického statistického úřadu Eustat pouze 36,1 % baskicky hovořících rodičů ve francouzském Baskicku uvádí, že doma hovoří s dětmi vždy nebo převážně baskicky a dalších 8,1 % stejně často baskicky jako v jiném jazyce. 6,2 6,8 10,2 9,3 4,4 4,0 6,9 7,9 5,7 5,2 4,2 15,0 9,2 3,2 1997 2006 2016 2021 2–14 let 15–24 let 25–64 let nad 65 let 3,8 Graf 8. Vývoj užívání baskičtiny na ulicích ve francouzském Baskicku vletech 1997–2021 vzávislosti na věku (v%) (zdroj: Soziolinguistika Klusterra 2022, 30) 146 Pro srovnání, ve španělském AS Baskicko je to 72,4 %, respektive 10,9 %. Tento propastný rozdíl ukazuje, jak málo výhodné je pro baskicky hovořící rodiče ve francouzském Baskicku předávat tento jazyk další generaci. 3.3.4.3.3 závěry atrendy do budoucna Jazyková situace baskičtiny ve francouzském Baskicku byla dosud velmi tristní. Důvodem je především systematická marginalizace menšinových jazyků a prosazování francouzštiny ze strany francouzských úřadů. Francouzský státní systém je navíc silně centralistický a cíleně brání tradičním menšinám ve větší autonomii. Tři francouzské historické regiony tak nemají vlastní společný územně správní celek, nýbrž jsou zařazeny do jiného většího celku spolu s lidnatějším Béarnskem, kde se také nachází správní centrum. K tomu je třeba připočíst mnohem slabší pozici francouzského Baskicka v rámci Francie, než jakou mají AS Navarra a AS Baskicko ve Španělsku. Oproti jiným oblastem Francie má francouzské Baskicko velmi malou rozlohu a nízký počet obyvatel. Nejsou zde tak významné průmyslové a technologické společnosti jako ve španělském Baskicku. Pobřeží je hojně navštěvováno turisty z celé Francie, což dále posiluje pozici francouzštiny. Ve francouzském Baskicku tak docházelo v posledních desetiletích k rychlému úbytku mluvčích baskičtiny. Ti sami často cíleně nepředávají svůj rodný jazyk dětem, protože jeho znalost nepovažují za užitečnou. Pozitivní pohled přináší vývoj v posledních letech. Dle průzkumů došlo ke zvrácení trendu v poklesu mluvčích baskičtiny a mezi mladší generací už jejich počet roste. Také měření používání baskičtiny na ulicích ukazuje mírný nárůst u mladší generace. Nárůst počtu dětí a mládeže ve dvojjazyčných třídách v posledních dvaceti letech je dokonce velmi výrazný. Problémem může být stejně jako ve španělském Baskicku úbytek rodilých mluvčích, pro které je baskičtina jejich prvním jazykem. Ztrácí se tak prostředí, kde lze baskičtinu přirozeně používat. I zde navíc existují velké rozdíly mezi dialekty a spisovnou normou. Už jsme hovořili o drtivé konkurenci francouzštiny, která je navíc mezinárodním jazykem. K tomu můžeme připočíst i konkurenci španělštiny (velmi používané v některých částech regionu), angličtiny (především v technologiích a obchodu) či v omezené míře dalšího menšinového jazyka gaskonštiny. Používání jazyků přistěhovalců z jiných zemí se také začíná projevovat, ale je zatím o dost méně významné než ve španělském Baskicku. 3.3.5 podpora baskičtiny ze strany regionálních úřadů 3.3.5.1 finanční podpora Je velmi obtížné podat celkový přehled všech programů, které jsou zaměřeny na podporu baskičtiny. Programů je velké množství, fungují v různých segmentech, na různých 147 3. charakteristika jazyků současného španělska úrovních, různě se kombinují, doplňují, případně se i překrývají. Museli bychom analyzovat rozpočty národních a regionálních vlád, provincií a měst, dále různých institucí, soukromých iniciativ apod., to vše ve více zemích a v různých regionech. Některé dotace určené k podpoře baskičtiny navíc mohou figurovat jako kulturní či sportovní aktivity, takové nalezneme napříč celým systémem veřejných i soukromých organizací – jinými slovy, nejde jen o subjekty zaměřené výslovně na podporu baskičtiny. Zdaleka nejvýznamnější podporu baskičtině zajišťují instituce AS Baskicko, které je přirozeným centrem mluvčích baskičtiny. Jak již bylo řečeno, má několikanásobně více obyvatel a několikanásobný rozpočet oproti ostatním historickým baskickým regionům. Sídlí zde i Královská akademie baskického jazyka, největší univerzita či nejvýznamnější televizní a rozhlasová společnost. Jeden z odborů (vlastně regionálních „ministerstev“) zdejší vlády je dokonce přímo zaměřen na kulturu a lingvistickou politiku (Departamento de Cultura y Política Lingüística, tj. Odbor pro kulturu a jazykovou politiku). Na rok 2023 disponuje tento odbor celkovým rozpočtem 353,2 milionu eur, což představuje oproti roku 2022 navýšení o 30,5 milionu eur. K uvedenému rozpočtu je třeba ještě připočíst 3,8 milionu eur z evropského programu Next Generation. Z celkové částky je 170,7 milionu určeno pro tento odbor a 182,5 pro baskickou televizi a rozhlas EITB. EITB je velmi významnou institucí v podpoře baskičtiny, nevysílá však jen baskicky, proto nemůžeme celou zmíněnou částku považovat za peníze určené na podporu baskického jazyka (více k EITB kapitola 3.3.5.4.1). Z rozpočtu zmiňovaného Odboru je 73,5 milionu určeno pro oddělení lingvistické politiky a 3,5 milionu pro Etxepareho institut, tedy instituci, která má za úkol podporovat baskický jazyk a kulturu v zahraničí (nejde tedy jen podporu baskičtiny; více k instituci v kapitole 3.3.7). Vedle uvedeného rozpočtu bude Odbor dále spravovat 10,8 milionu od Baskického úřadu pro veřejnou správu (IVAP) a 64,2 milionu určených pro zavádění baskičtiny do vzdělávacího systému. Celkově je tedy v rozpočtu přímo pro podporu baskičtiny určeno 148,5 milionu eur, což je jistě ohromující částka. Navíc, jak jsem již uvedli, další částky poskytují i jiné instituce a soukromé iniciativy. Z prostorových důvodů bohužel nemůžeme tuto problematiku analyzovat podrobněji. Pokud jde o rozpočet pro jazykovou politiku AS Baskicko, považujeme za důležité zmínit, že v roce 2023 bude více než polovina (49 milionů eur) určena pro podporu systému výuky baskičtiny u dospělých. Do této položky patří například veřejné i soukromé jazykové školy vyučující baskičtinu, digitální nástroje a také baskická centra Euskal Etxeak mimo historické baskické regiony. Několik milionů eur bude přitom určeno na bezplatnou výuku baskičtiny s cílem zajistit kvalitní znalost jazyka u obyvatel (úroveň B2, případně C2). Regionální vláda AS Navarra vyčlení v roce 2023 na politiku jazykového plánování a podpory 6,6 milionu eur. Podpora baskičtiny je součástí i dalších kapitol rozpočtu, cílem je např. zajistit dvojjazyčnost na různých pracovních pozicích. I zde by bylo třeba ke zmíněným částkám připočíst zdroje dalších institucí a soukromých iniciativ. Podpora baskičtiny se tedy neomezuje jen na samotnou lingvistickou politiku, nýbrž prostupuje celý systém: přinejmenším v AS Baskicko je podpora baskičtiny zásadní součástí strategických cílů regionální politiky. 148 3.3.5.2 školství 3.3.5.2.1 školství vautonomním společenství baskicko V systému školství AS Baskicko nabízí veřejné i soukromé školy tři jazykové modely označované písmeny A, B, D, X. Uvádíme jejich zjednodušený popis: • model A má jako výukový jazyk španělštinu, baskičtina je vyučována pouze v rámci samostatného předmětu; • model B odpovídá bilingvnímu výukovému systému, kdy je část předmětů vyučována ve španělštině a část v baskičtině; • model D je opakem modelu A, tj. všechny předměty jsou vyučovány v baskičtině, španělština je samostatným předmětem; • model X není oficiální jazykový model a nabízí výuku všech předmětů ve španělštině, bez baskičtiny; je určen jen pro studenty pobývající v Baskicku dočasně nebo ve školách s cizím jazykem jako jazykem výuky.127 V posledních dekádách jasně dominuje model D, tedy výuka v baskičtině se španělštinou pouze jako samostatným předmětem. Ve školním roce 2017/2018 se k němu v rámci předškolního, sekundárního a terciárního vzdělávání zapsalo 66,8 % žáků. Dalších 18,7 % se navíc zapsalo k modelu B, tedy bilingvnímu modelu, kdy je část předmětů vyučována ve španělštině a část v baskičtině. Podíl přihlášených k výuce v baskičtině se však snižuje se stupněm vzdělávání. Zatímco u předškolního vzdělávání bylo 79,4 % dětí zapsáno k modelu D, u středních odborných škol a učilišť pouze 20,2 % žáků preferovalo model D a 66,3 % se zapsalo k modelu A ve španělštině (s baskičtinou pouze jako předmětem).128 Celkově je ale dominance baskičtiny v předuniverzitním vzdělávání jasná. Její podíl navíc roste a zároveň klesá podíl výuky ve španělštině. Graf 9 ukazuje, že poměr používaných modelů se mezi lety 1983 a 2018 zcela obrátil ve prospěch modelů v baskičtině. Podíl modelu D jako jediný stále roste, zatímco podíl ostatních modelů klesá. 7. dubna 2022 schválil Baskický parlament většinou 90,6 % hlasů podklady pro vypracování nového baskického zákona o vzdělání (Ley Vasca de Educación). Nový systém by měl zajistit minimální povinnou znalost obou kooficiálních jazyků (baskičtiny i španělštiny) na úrovni B2 s cílem dosáhnout dvojjazyčnosti budoucích generací. Výše zmíněné modely výuky by tedy měly být nahrazeny novým systémem, o kterém se nyní vede diskuse. Pokud jde o vysoké školy, v dnešní době už je možné studovat řadu oborů včetně technických v baskičtině. Roste i počet disertačních prací v baskičtině, mezi kterými nejsou zdaleka jen baskologické práce, nýbrž i práce z jiných oborů včetně technických. 127 Kpodrobnému popisu systému acílů, ke kterým má tato úprava vést, viz online https://www.euskadi.eus /informacion/directorio-de-centros-conceptos-y-definiciones/web01-a2hestat/es/#2286. 128 Srov. ktomu stránky EUSTAT, online https://www.eustat.eus/elementos/ele0018800/vi-mapa-sociolinguistico /inf0018828_c.pdf. 149 3. charakteristika jazyků současného španělska 64,0 65,5 55,1 40,8 28,5 18,7 15,4 13,8 8,1 14,4 17,5 20,2 22,5 23,1 19,7 18,7 13,8 19,3 26,4 38,1 48,4 57,4 64,3 66,8 14,2 0,9 1,0 0,9 0,6 0,6 0,6 0,6 1983/84 1988/89 1993/94 1998/99 2003/04 2008/09 2013/14 2017/18 Model A Model B Model D Model X Graf 9. Vývoj volby vzdělávacích modelů vAS Baskicko vletech 1983–2018 (vprocentech) (zdroj: Departamento de Cultura y Política Lingüística – Servicio Central de Publicaciones del Gobierno Vasco 2019b, 25) Jak už bylo řečeno, na největší baskické univerzitě UPV/EHU se v novém akademickém roce 2022 většina (53,5 %) studentů zapsala ke studiu v baskičtině.129 Problémem je však stále nedostatek odborníků z různých oborů s dobrou znalostí baskičtiny. Z tohoto důvodu ne všechny předměty lze na univerzitě studovat v baskičtině. 3.3.5.2.2 školství vnavaře V Navaře jsou jazykové modely podobné jako v AS Baskicko, je zde však jeden model navíc, ve kterém baskičtina nefiguruje vůbec, ani jako samostatný předmět. Tento model je navíc nejrozšířenější. Uvádíme zjednodušený přehled celého systému: • model A má jako výukový jazyk španělštinu, baskičtina je vyučována pouze v rámci samostatného předmětu; • model B má jako výukový jazyk baskičtinu, španělština je vyučována v rámci samostatného předmětu a také některé předměty jsou vyučovány španělsky; • model D má jako výukový jazyk baskičtinu, španělština je vyučována pouze v rámci samostatného předmětu; • model G má jako výukový jazyk španělštinu a baskičtina není vyučována ani jako samostatný předmět. 129 Srov. ktomu Universidad del País Vasco/Euskal Herriko Unibertsitatea, www.ehu.eus. 150 V baskofonní oblasti se používají modely A, B a D, výuka baskičtiny je zde tedy povinná. Ve smíšené oblasti se používají všechny modely (A, B, D a G). V nebaskofonní oblasti se používají modely A, G a D.130 Ve školním roce 2020–2021 se v Navaře na veřejných školách a soukromých školách částečně financovaných z veřejných rozpočtů (centros concertados, více viz kapitola 2.9) vzdělávala většina mládeže ve španělštině. Podíl vzdělávání ve španělštině navíc dramaticky roste s vyšším stupněm vzdělávání a s vyšší specializací studia, srov. k tomu tabulku 20). Tabulka 20. Podíl jazykových modelů na veřejných školách asoukromých školách financovaných zveřejných rozpočtů vNavaře ve školním roce 2020–2021 (v% zcelkového počtu) (zdroj: Consejo Escolar de Navarra / Junta Superior de Educación, Departamento de Educación. Gobierno de Navarra 2021, 222) Stupeň vzdělávání Věk G A B D Předškolní 0–6 51,0 20,2 0,2 28,6 Primární 6–12 54,3 19,2 0,2 26,3 Sekundární povinný 12–16 66,7 08,2 25,1 Sekundární s maturitou 16–18 72,1 24,3 Sekundární odborný a učňovský 16–18 92,0 08,0 Pokud jde o terciární vzdělávání, možnosti studia v baskičtině jsou omezené, ale nabídka postupně roste. Pokud se podíváme na údaje o veřejné navarrské univerzitě Universidad Pública de Navarra / Nafarroako Unibertsitate Publikoa, k přijímacím zkouškám v baskičtině se zde pravidelně zapisuje asi čtvrtina studentů. V roce 2020 jich bylo 26,11 %. Počet studentů hovořících dobře či velmi dobře baskicky stoupá a v roce 2020 jich bylo 30,3 %. Vlastní studium většinou probíhá ve španělštině a ne všechny předměty lze studovat v baskičtině. Počet kreditů v baskičtině se liší dle oboru, tradičně silný obor je dětská pedagogika. Roste i nabídka u ostatních oborů, například u ekonomických studií v akademickém roce 2020/2021 bylo nabízeno 54 % kreditů v baskičtině.131 3.3.5.2.3 školství ve francouzském baskicku Státní podpora baskického vzdělávání je ve francouzském Baskicku celkově mnohem slabší než ve Španělsku. Jelikož je tato oblast pro nás spíše okrajovým tématem, uveďme pouze základní informace. 130 Více ktomu web navarrské vlády online na https://www.educacion.navarra.es/web/dpto/modelos-linguisticos. 131 Více ktomu na https://www.unavarra.es/digitalAssets/209/209438_1000002021-24_Plan_Director_EUSKERA _UPNA.pdf. 151 3. charakteristika jazyků současného španělska Baskičtina zde na rozdíl od španělských baskických regionů nemá statut kooficiálního jazyka, výuka baskičtiny a v baskičtině je však povolena. Slabá podpora ze strany státu je však kompenzována aktivitou rodičů, kteří dokázali prosadit otevření mnoha nových tříd s výukou v baskičtině. Dle baskické organizace EHIGE, sdružující rodiče žáků, je ve francouzském Baskicku na prvním stupni 110 veřejných škol, kde se uplatňuje dvojjazyčná výuka. Celkový počet jejich žáků je 5860. 22 škol nabízí výuku v baskičtině a v tomto systému studuje 563 žáků. Počet učitelů vyučujících v baskičtině je na prvním stupni 157. Na druhém stupni existuje 15 veřejných dvojjazyčných škol, které vyučují přinejmenším jeden předmět v baskičtině. Studuje na nich celkem 1260 žáků.132 Co se týče soukromých baskických škol, organizace Seaska sdružuje ve francouzském Baskicku 38 škol, na kterých probíhá výuka v baskičtině. Na fungování těchto škol se podílí také rodiče žáků. Z těchto škol má jen jedna statut střední školy a celkově se na nich vzdělává 4200 žáků.133 Logicky se největší počet těchto škol nachází v nejvíce baskofonních oblastech, tedy u španělských hranic. Statistiky instituce Euskararen Erakunde Publikoa/Office Public de la Langue Basque, která se ve francouzském Baskicku věnuje podpoře baskičtiny, dokládají velký nárůst počtu dětí a mládeže ve dvojjazyčných třídách mezi lety 2004 a 2021. Jejich podíl na celkovém počtu se zvýšil z 30,4 % na 47,6 % u mateřských škol, z 24,5 % na 41,5 % u škol na 1. stupni a z 9 % na 19,4 % na 2. stupni. Většina škol už nabízí dvojjazyčnou výuku, na 1. stupni dokonce 70 % škol.134 Závěrem můžeme konstatovat, že třebaže se ve vzdělávacím systému francouzského Baskicka baskičtina těší mnohem menší oficiální podpoře než ve španělských historických baskických regionech, v posledních letech počet vzdělávacích zařízení a jejich žáků rychle roste, především v oblasti předškolního a primárního vzdělávání. 3.3.5.2.4 mimoškolní vzdělávání V Baskicku existuje řada soukromých i veřejných organizací zabývajících se mimoškolní výukou baskičtiny. Stejně tak různorodá je forma kurzů: večerní kurzy, kurzy na pracovišti, letní školy, tábory pro mládež, pobytové kurzy v baskofonních oblastech či přímo v rodinách, které umožňují zcela se „ponořit“ do baskického prostředí, nebo kurzy zaměřené na volnočasové aktivity (např. velmi rozšířené kurzy tradičního improvizovaného veršování). Čím dál častěji se prosazují také kurzy online a různé digitální nástroje, jejichž význam vzrostl během pandemie koronaviru. Tyto vzdělávací programy jsou veřejné i soukromé. Také v mimoškolní výuce baskičtiny má ústřední roli AS Baskicko. V roce 1983 založila regionální vláda tohoto společenství organizaci HABE, jejímž cílem je obnovit 132 Více ktomu stránky EHIGE, online na https://www.ehige.eus/es/ensenanza-del-euskera-en-los-centros-publicos -de-iparralde/. 133 Více ktomu stránky SEASKA, online na https://seaska.eus/. 134 Více ktomu stránky organizace, online na https://www.mintzaira.fr. 152 v populaci znalosti baskičtiny a zajistit výuku čtení a psaní v baskičtině mezi dospělými. Vzdělávací zařízení pro tuto výuku se většinou nazývají euskaltegi, volně přeloženo „místo pro baskičtinu“. V AS Baskicko je v HABE zaregistrováno 102 těchto zařízení a ve školním roce 2019–2020 se v nich učilo baskicky 35 824 dospělých.135 Některá vzdělávací centra se sdružují v rámci různých organizací, z nichž nevýznamnější je AEK,136 jež funguje už od 70. let a má vzdělávací střediska ve všech historických baskických regionech, tedy i v Navaře a ve francouzském Baskicku. Navíc organizuje významné akce propagující baskičtinu, např. akci Korrika, o které hovoříme v následující kapitole. Z organizací sdružujících vzdělávací střediska můžeme ještě zmínit organizaci IKA, která působí především v Álavě a Navaře. Navarrská regionální vláda také podporuje mimoškolní výuku dospělých a spolupracuje s různými jazykovými školami a organizacemi, např. právě s AEK a IKA. Ve školním roce 2020–2021 bylo v těchto kurzech zapsáno 4500 osob. Studenti mohou využít síť více než 30 vzdělávacích zařízení a také finanční podporu od regionální vlády i místních orgánů.137 Celkově lze označit programy mimoškolní výuky baskičtiny za úspěšné, protože jimi prošly už stovky tisíc studentů, tedy významná část obyvatel baskických regionů. Kromě jazyka získávají studenti i hlubší znalosti o baskické kultuře, historii a zvycích. V pobytových kurzech poznají studenti z nebaskofonních oblastí život v baskicky hovořících komunitách. Kurzy probíhají většinou pouze v baskičtině, vytvářejí tak navíc prostor pro používání jazyka a přispívají k budování nových skupin mluvčích, kteří mezi sebou hovoří baskicky. 3.3.5.3 další formy propagace baskičtiny Propagace baskičtiny se neomezuje jen na výuku, k podpoře baskičtiny slouží například i různé kulturní akce a řada dalších nástrojů. Jak už jsme konstatovali, největší překážkou pro šíření baskičtiny není neznalost tohoto jazyka, ale omezené možnosti jeho používání. Proto mají zásadní význam propagační akce, které se kromě upevňování pozice baskičtiny v baskofonních oblastech zaměřují i na vytváření baskicky hovořících komunit v oblastech, kde je baskičtina málo používána. Uvedeme si dva příklady těchto iniciativ. Korrika je akce, kterou organizuje AEK už od roku 1976 v období března a dubna. Jedná se vlastně o štafetový běh, kdy si různé skupiny účastníků předávají 24 hodin denně symbolický štafetový kolík, který tak během 11 dnů zanesou do všech baskických historických regionů. Nejedná se však o sportovní událost, nýbrž o společenskou akci, která je doprovázena hudbou a zábavným programem pro všechny věkové skupiny. Na rozdíl od propagace baskičtiny ve vzdělávacích zařízeních, které musí zájemci navštěvovat, jim tato akce přinese možnost používat baskičtinu přímo v jejich domá135 Srov. ktomu https://www.habe.euskadi.eus/euskaltegis/webhabe00-edukiak/es/. 136 Viz https://www.aek.eus. 137 Srov. ktomu https://www.euskarabidea.es/castellano/euskaltegis-de-navarra. 153 3. charakteristika jazyků současného španělska cím prostředí. Trasa je pokaždé jiná a účast na některých ročnících dosáhla i několik set tisíc lidí. Ti šíří baskičtinu do nejrůznějších obcí po celém území historických baskických regionů a zároveň organizují výběr financí pro baskické školy. Euskaraldia je iniciativa, která má za cíl vytvořit v určitém časově omezeném období prostor pro používání baskičtiny na všech úrovních společnosti a ve všech regionech. Koná se každé dva roky a má pomoci mluvčím, kteří baskicky rozumí, ale málo tento jazyk používají, změnit jazykové chování. Účastní se jí tisíce mluvčích, stovky obcí i řada organizací a podniků ve všech historických baskických regionech. Mluvčí se mohou zapojit různou formou dle svých preferencí. Každý se může přihlásit jako mluvčí, který baskicky hovoří i rozumí bez problémů a chce získat příležitost tento jazyk používat, nebo se může označit za mluvčího, který má problémy hovořit, ale rozumí a chce, aby se na něj ostatní obraceli v baskičtině. Účastnit se však mohou také ti, kdo baskicky vůbec neumí, ale mají o tento jazyk zájem. Preferovanou formu zapojení účastníci dávají najevo např. umístěním konkrétního loga do záhlaví svého mailu nebo nálepkou na oděvu. Firmy a instituce se mohou do akce zapojit tím, že vytvoří prostředí, kde se bude používat baskičtina. Všechny účastníky spojuje zájem začít více používat baskičtinu. 3.3.5.4 média Situaci v oblasti médií popíšeme v jedné společné kapitole pro všechny baskické regiony. Médií v baskičtině je totiž omezené množství, navíc ta nejdůležitější cílí na obyvatele všech baskických regionů. Celkově mají média v baskičtině v historických baskických regionech o dost nižší sledovanost než média v majoritních jazycích. Na druhou stranu v Baskicku existuje kompletní nabídka médií v baskičtině a je tady také komunita mluvčích, která je denně sleduje jako hlavní zdroj informací. I zde má centrální roli AS Baskicko. 3.3.5.4.1 rozhlasové atelevizní vysílání Jak už bylo řečeno, baskičtina byla dříve tvrdě potlačována, což se projevovalo zvláště v médiích. Od svého zahájení bylo rozhlasové vysílání ve Francii i ve Španělsku pod kontrolou centrálních úřadů z Paříže a Madridu. Od 50. let se začaly objevovat pořady v baskičtině, především v lokálních církevních rádiích. Rozsah místního baskického vysílání postupně narůstal, jeho dosah byl však teritoriálně i sociálně omezen. Zásadní změna přišla po pádu frankistického režimu a vzniku AS Baskicko, jehož regionální parlament v roce 1982 schválil vytvoření veřejné komunikační společnosti EITB. Zkratka EITB znamená Euskal Irrati Telebista, tedy Baskický rozhlas a televize. EITB v současné době provozuje následující rozhlasové stanice, které pokrývají AS Baskicko a Navarru a ve kterých se používá baskičtina: • Euskadi Irratia (všeobecně zaměřené vysílání v baskičtině); • EITB Musika (hudební a kulturní pořady v baskičtině i španělštině); • Gaztea (vysílání pro mládež v baskičtině, gazte znamená v baskičtině ,mladý´);