Cikáni v Bulharsku

Cikáni vBulharsku1 vasil Marinov2 Gypsies in Bulgaria Material for this contribution was gathered during research trips carried out since May 17th to June 17th, 1955. In this period the author, who was at that time working at the Institute of Ethnography with Museum, Bulgarian Academy of Sciences, visited together with Emília Čajánková, by that time an employee of the Institute of Ethnology, Slovakian Academy of Sciences, Gypsies living in the towns and cities of Sofia, Plovdiv, Pleven, Ruse, Varna, Sliven, Kotel, Karnobat, and Beloslav. Data was also gathered by means of the interviews with informants about Gypsies living in the villages of Gradec (Kotel region), Tchalakkioi (Dimotika region), Manolich andRupcha (Karnobat region), Velko Chivachevo, Binkos, Dragodanovo andZhelyu-voyvoda (Sliven region), Zaychar, Karageorgievo andJabalchevo (Aytos region), Belica (Grudov region), Capitain Petko (Kolarovgrad region) and Jagodovo (Asenovgrad region). Pictures used were made by the author; plans of houses were made by the architect Bagra Georgieva. In the text, the author deals successively with the division of Gypsy population in Bulgaria and its 1) occupations and types of subsistence; 2) dwellings, diet, and tools; 3) clothing and adornments. The final section describes the role of the Bulgarian Communist Party in enhancing of the cultural level of the Gypsies in the country. Keywords: Gypsies, Roma, Bulgaria, ethnography Dokladů oživotním stylu akultuře Cikánů (цигани) vBulharsku vobdobí turecké nadvlády je velmi poskrovnu. SCikány se zacházelo jako scizí etnickou skupinou. Žili nejčastěji kočovným životem aobživu si získávali hlavně žebrotou, krádežemi, domácí ruční výrobou atakovými řemesly, jako kovářství, hřebenářství, košíkářství, výrobou nádob dlabaných ze dřeva adalšími. Kočovný styl života vyžadoval organizaci do cikánských táborů („катун“). Vůdcem („черибашия“) býval obvykle nejbohatší anejodvážnější člen tábora. Cikánský tábor byl seskupením na příbuzenském principu provázaných příslušníků jednotlivých rodů, znichž všichni byli podřízeni vůdci tábora. Sestávaly obvykle z10 až 20 rodin. Vůdčí postavení obnášelo nejen starost odočasnou lokalizaci skupiny, ale 1 Název studie je převzat zvarianty názvu uvedené ve francouzském resumé původní stati (Les Tsiganes en Bulgarie); důvodem této volby je skutečnost, že původní bulharský název (Výzkum způsobu života Cikánů vBulharsku) obsahu studie spíše neodpovídá. Pro úplnost doplňme, že vruském resumé zní název příspěvku „Způsob života Cikánů vBulharsku“ (Быт цыган в Болгарии); pozn.překl. 2 Маринов, Васил. Наблюдения върху бита на цигани в България, Известия на Етнографския институт с музей (ИЕИМ), 1962, кн. V., 227–267; za svolení kpublikaci překladu děkujeme Institutu etnologie afolkloristiky sEtnografickým muzeem Bulharské akademie věd. OPEN ACCESS 48 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 1/2018 ioorganizaci prodeje výrobků, které jednotliví členové doma vyrobili, opohyb skupiny, ozajištění místa kpřechodnému pobytu atak dále. Cikáni byli vtomto období málo duchovně akulturně rozvinutí. Všichni byli negramotní, vůdce skupiny nevyjímaje. Nosili otrhaný oděv ažili vdočasných přístřešcích či kolibách. Výbava domácnosti anábytek se téměř nevyskytovaly ahygiena byla obecně na velmi nízké úrovni. Tehdejší vládnoucí třídou byli Cikáni přehlíženi. Turecké autority považovaly Cikány za nejnižší stvoření. Jako pracovníci na tureckých statcích byli Cikáni krutě vykořisťováni. Ovšem na mnoha místech se Cikáni usazovali aformovali na okrajích bulharských vesnic nebo měst oddělené, samostatné čtvrti (махала). Ještě vroce 1870 uvádí S.Borov, že „srbští, bulharští amakedonští Cikáni žijí usazeni na okrajích měst avsí, nebo žijí kočovně“ (Боров 1870: 190–191). Tam si hloubili zemljanky, nebo si stavěli malá obydlí, jejichž základem byla proutěná, pletená konstrukce, omazaná hlínou apokrytá slámou. Protože žili takto pohromadě, odděleně od ostatního obyvatelstva (bulharského itureckého), zachovali si nejen své tradice, zvyky aobyčeje, ale icikánský jazyk. Během každodenního zajišťování obživy se setkávali sobyvateli vesnic, na jejichž okraji žili. Takto byli přinuceni osvojit si jazyk většinového obyvatelstva. Od Bulharů aTurků převzali dokonce izpůsob odívání, některé zvyky aobyčeje, ataké některé pracovní návyky. Ještě před Osvobozením3 přijala pod vlivem tehdejších sociálně-ekonomických podmínek část Cikánů křesťanství ačást islám. Cikáni usedlí ve městech si osvojovali bulharský jazyk akřesťanství, dokonce přebírali izvyky aobyčeje od okolních Bulharů, přesto si ale stále zachovávali svůj mateřský jazyk. Někteří znich začali dokonce uzavírat smíšené sňatky sBulhary. Tyto skupiny Cikánů jsou vBulharsku známé jako „bulharští Cikáni“4 („български цигани“). Na druhou stranu Cikáni, kteří se usazovali utureckých vesnic nebo vtureckých městských čtvrtích, si začali osvojovat turecký jazyk apřijali islám. Jsou známy ipřípady poturčování Cikánů (Ruse, Plovdiv adalší města) Na mnoha místech se Cikáni stydí nazývat se Cikány apři oficiálních sčítáních lidu vBulharsku se hlásí jako „Turci“. Tímto způsobem tak počet příslušníků turecké menšiny vBulharsku významně narůstá. Tito Cikáni, kteří sice žijí vBulharsku, ale jsou muslimové ahovoří turecky, jsou známi pod jménem „turečtí Cikáni“ („турски цигани“). 3 Vcelém textu je tímto myšleno osvobození Bulharska od osmanské nadvlády roku 1878; pozn.překl. 4 Autor vtextu užívá termíny vuvozovkách vněkolika typově nestejných případech— jednak koznačení názvu určité cikánské skupiny (vtakovém případě tak ale činí obvykle pouze uprvního výskytu daného názvu) apak při uvádění názvů, které Cikáni užívají pro určité předměty či činnosti (bez ohledu na to, zda jde původně otermín zromštiny, turečtiny ad.); typicky tak činí vzávorce po uvedení bulharského výrazu, někdy ovšem daný postup obrací, vjiných případech zase uvádí pouze takový termín, aniž uvede jeho bulharský ekvivalent. Nezbývá nám, než na tuto autorovu nedůslednost azní plynoucí potenciální nejasnosti čtenáře upozornit adoporučit, aby ji měl po dobu četby na paměti. Každopádně, ve všech uvedených případech uvádíme daný výraz (také) vcyrilici; pozn.překl. OPEN ACCESS vASIL MARINOv 49 Cikáni zdalší významné skupiny, už zdoby před Osvobozením známí jako „valašští Cikáni“ („влашки цигани“), zcela zapomněli svůj původní cikánský jazyk apřijali rumunský (valašský) dialekt (Романски 1915: 60). Vyznávají křesťanství astejně jako ostatní skupiny Cikánů znají apoužívají ibulharský jazyk. Usedlí Cikání („bulharští“, „turečtí“ i„valašští“) se vdobě turecké nadvlády živili řemesly jako kovářství, hřebenářství, košíkářství, výrobou pokrývek, vyčesáváním vlny abavlny avýrobou aprodejem sít. Dále také chovali aprodávali koně, byli medvědáři, loutkáři anosiči. Hodně Cikánů bylo také profesionálními hudebníky. Existovali iCikáni, kteří se zabývali izemědělstvím (Батаклиев 1923: 115). Často se nechávali najímat vbulharských atureckých vsích na letní sezónní práce, jako např.na kosení luk nebo sklizeň obilí. Na mnoha místech se nechávali na práci ve vsích najímat iděti usedlých Cikánů. Po Osvobození Bulharska od turecké nadvlády, vdobě kapitalismu, se životní podmínky, ato zejména vpřípadě Cikánů, nijak nezlepšily. Cikáni byli vtomto období ze strany bulharské buržoazie zcela opomíjeni. Buržoazie učinila Cikány zcela závislé anadále je vykořisťovala. Také ze strany státu nebyla učiněna žádná opatření pro zlepšení jejich života. Vpříznivějších podmínkách nakonec žila skupina „bulharských Cikánů“. Značná část znich absolvovala základní školy, ovšem jen nemnozí uspěli dále na gymnáziích nebo univerzitách. Většina Cikánů nadále vedla polousedlý nebo potulný život. Část znich se zabývala různými řemesly, další šla žebrotou po městech avsích. Vměstě Slivenu se velká část Cikánů stala dělníky vtextilní výrobě aaktivně se účastnili bojů pracující třídy proti kapitalismu. Muslimští Cikáni nakonec díky svému náboženskému vyznání zůstali zaostalejší než bulharští Cikáni; valašští Cikáni pak nadále vedli svůj kočovný život. I. OBŽIVA AŘEMESLA 1. ZPRACOvÁvÁNÍ DŘEvA Jak vdobě turecké nadvlády (feudalismu), tak vdobě kapitalismu se značná část Cikánů zabývala zpracováváním dřeva. Například Cikáni ze vsí Zlatar na Preslavsku, Goljamo Šivačevo aSotir na Slivensku adalších se zabývali košíkářstvím. Košíky se vyráběly zvrbového alískového proutí, případně zproutí zdalších dřevin. Vyráběli košíky, koše, stolky adalší produkty, různorodé co do tvaru avelikosti. Jak na výrobě, tak na prodeji se podílela téměř celá rodina: muži, ženy, děti istaří. Materiál si mohli nejprve získávat zokolních lesů akřovinatých porostů zcela volně azdarma. Vdobě kapitalismu byla tato jejich činnost omezována speciálními povoleními, která museli získat do majitelů lesů, především pro odběr lískového materiálu. Tak například cikánští košíkáři zvesnice Goljamo Šivačevo na Slivensku si jezdili pro lískové proutí do polesí vesnice Nejkovo na Kotelsku. Materiál si získávali na základě povolení, mohli tedy dojet na stanovené místo vlese asami si vlastními sekyrami („балтáс“ nebo „бард“) nasekat proutí, které potom přepravovali na oslech. OPEN ACCESS 50 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 1/2018 Každá rodina pak doma pokračovala ve výrobě. Hotové výrobky se prodávaly přímo ve vesnici nebo vblízkých městech. To byl případ usedlých Cikánů, vedle nich se ale košíkářstvím zabývali ikočovní Cikáni, kteří se ve skupinách, sestávajících zněkolika příbuzných či spřízněných rodin, pohybovali ode vsi ke vsi, od města kměstu na vozech tažených osly, koňmi nebo voly. Zastavili se vždy na kraji nějaké vsi, rozbili tábor apostavili si dočasné přístřešky— koliby. Sebou si již přivezli materiál nutný pro výrobu. Tábor padesátišestiletého Ali Alieva Jorjamova se držel starých návyků akočoval dokonce ipo 9.září 1944.5 Tento tábor byl složen ze 3 rodin avšichni byli obyvateli vesnice Goljamo Šivačevo na Slivensku. Přesouvali se sdvěma vozy („талиги“ nebo „кунáй паравá“), taženými osly. Na ochranu před deštěm byly přímo na vozech zhotoveny přístřešky („сайвант“), zhotovené zdo půlkruhu ohnutých prutů, svrchu potažených rohožemi („хасър“). Tato skupina vyráběla košíky jen zlískového proutí, které si vždy vozila již sebou ve voze. Každý prut rozřízli nožem („чури “) na dvě poloviny. Košíky, které vyráběli, byly protáhlé, selipsovitým dnem („диби “) adržadlem („англóс“ nebo „сéви“). Hotové košíky odnášely ženy aděti na prodej do blízkého města Karnobatu. Vtomto kočovném období si Cikáni vařili jídlo na odkrytém ohništi, které bylo ohraničeno dvěma kameny, postavenými proti sobě. Používali také železné trojnožky („пéрустя“). Vnoci se přikrývali otrhanými pokrývkami („балáй“). Tento tábor byl (před 9.září 1944) vpohybu od měsíce března do svátku Dimitrovden.6 Poté se vraceli do Goljamo Šivačeva, kde se členové skupiny inadále zabývali výrobou košíků, nebo si hledali jinou práci. Valašští Cikáni, žijící kočovným životem, se zabývali výhradně obráběním dřeva, výrobou dřevěných nádob nebo koryt, díky čemuž také získali jméno „korytáři“ („копанари“). Používali kmeny různých druhů stromů, hlavně vrby, jilmu adalších. Korytáři dlabali koryta pomocí sekyry („съкýри“), ostré sekyry svýrazně zaobleným ostřím akrátkým dřevěným topůrkem— tesly. Teslu vždy po práci zasekli do prkna („ток“), které mělo vsobě přesně pro tyto účely zářez, aby se ostří neztupilo, nebo aby se někdo oteslu nepořezal. Kromě toho používali iobyčejnou sekyru. Takto vyráběli dlabaná koryta („áлби“), místy ještě ipo roce 1944. Koryta měla obvykle podlouhlý tvar abyla různé velikosti; některá sloužila na praní oděvů nebo vlny, některá na mísení těsta nebo koupání dětí atd. Malé nádoby tvaru listu („чъóрла“) se používaly na mytí rukou před apo jídle. Vtěchto dřevěných nádobách se také předkládalo krmení prasatům, psům ajiným domácím zvířatům. Korytáři si obvykle koryta amísy přivázali provazy na záda atak obcházeli vesnice aprodávali je; místy se to takto dělalo ještě ipo roce 1944. Vtéto době vyráběli také lžíce („ли нгурии“), podle účelu různě veliké ačlunky pro tkalcovské stavy (obr.1). To vše za pomoci nože („куцýт“) askoby („склабо“), (obr. 2). Valašští Cikáni vřetenáři („вретенари“) vyráběli donedávna vřetena („фус“), kterými zásobovali Bulhary vcelé zemi. Vřetena se vyráběla pomocí celodřevěného ručního soustruhu zvaného „струк“. „Cтрук“ si vyráběli sami Cikáni. Skládal 5 9. září 1944 došlo vBulharsku, které bylo do té doby spojencem Německa, ke státnímu převratu, jímž se ujala vlády Vlastenecká fronta; pozn.překl. 6 Tj.26. října; pozn.překl. OPEN ACCESS vASIL MARINOv 51 se zčtyřhranného seřezaného dřeva, dlouhého 1 m, které mělo vprostřed 60cm dlouhý a3 cm široký výřez. Jeden konec dřeva byl vytvarován do háku, aby se dalo umístit azavěsit na kolo korytářského vozu. Toto dřevo bylo vhorizontální poloze podepřeno na druhém konci 45 cm dlouhým dřívkem sprůměrem 1,5–2 cm („пичóр“, „пичерáк“). Seshora je vdřevě provrtaná dírka („гáрва“) avní je zatlučen proutek („клéмпус“, „кли мпус“). Vsamotném výřezu je zasazen dřevěný klín („заóр“), který se zaráží zespod pomocí druhého dřevěného klínu („пáна“). Po jeho vyjmutí se může klín pohybovat dopředu idozadu výřezem podle toho, jakou velikost má vřeteno mít. Kobrábění vřeten se používá speciální zahnutý nůž („куцýт“ obr. 3), jehož dřevěná rukojeť se nazývá „аманáр“. Hrubě opracované vřeteno se umístí aupevní do výřezu mezi zatlučený proutek a„заóр“. Dále se vřeteno ohlazuje azaobluje pomocí plochého dláta se zaobleným ostřím („грукá“)— obr. 4, dlouhého 20 cm, širokého 7 cm vúrovni ostří a3 cm vmístě, kde se drží. Dřevěná rukojeť zde zcela chybí. Celá „грукá“ je ze železa, jen ostří má ocelové. „Грукá“ se drží zpravidla vpravé ruce, opírající se ovřeteno, zatímco vlevé ruce se drží luk („аркýсу“)— obr. 5. Luk se používá kroztáčení vřetena. Skládá se ztenkého prutu („аркýс“) avlákna („джиджитáр“). Vlákno se omotá jednou kolem vřetena, prsty se chytne očko na jeho konci iprut tak, že luk pohybující se nahoru adolů roztáčí rychle vřeteno. Jako ukaždého jiného soustruhu ostří opřené ovřeteno toto obrábí do požadované formy, na jednom konci tenké, na druhém tlustší avprostřed podle přání vřetenáře. Korytáři říkají: „Сък пъ cтрук, фáкъ фусá“, tj.„Točím na soustruhu avyrábím vřeteno.“ OBR. 1.Člunek tkalcovského stavu. OBR. 3.Nůž („куцýт“). OBR. 2.Skoba— nástroj kdlabání. OPEN ACCESS 52 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 1/2018 Vřeteno má několik částí: „пръсти“ (tenký konec); očko („джéщи“, „жéщи“— zářez na konci na zachycení nitě); bříško („срце“ nebo „бýрта“— střední vydutá část), ahlavu— dolní část („капапýна“, „глабацýна“). Muslimští Cikáni vKarnobatu nazývají vřeteno „кáтли“. Korytáři, vřetenáři ikošíkáři se jak před, tak ipo Osvobození, pohybovali ve skupinách, vtáborech („катун“), sestávajících zněkolika rodin. Vybavení si převáželi na vozech, tažených koňmi nebo voly. Po dlouhém kočování se nakonec usadili na jednom místě. Mnoha znich se podařilo koupit si pozemky adobytek. Spomocí dobytka začali pozemky obdělávat astali se tak zemědělci („чифчии“), ale ipřesto nezanechali zcela svého původního řemesla. Někteří členové rodiny se přes léto oddělili, obcházeli vesnice, vyráběli aprodávali koryta, vřetena, člunky, kladky apodobně. Takto například Kostadin Todorov Ivanov (72 letý) ajeho vnučka Milka Kostadinova (17 letá) donedávna obcházeli vsi kolem Burgasu aGrudova aprodávali své výrobky ze dřeva. Kdykoli na cestě zastavili, stařec vyráběl koryta, mísy avelké imalé člunky („сувéлници“). Milka vyráběla vřetena na soustruhu, poté je barvila modře, žlutě ačerveně barvami, které kupovali ve městě. Nocovali usvého vozu, jehož plachtu použili jako přístřešek. Uvozu měli přivázaného psa („кни“), který je hlídal. Cikáni usedlí vhorských apodhorských vsích se zabývali také dřevorubectvím (např.Cikáni zvesnice Gradec na Slivensku, zKotle adalších obcí). Dřevo, které nasbírali vlese apřevezli na oslech, pak prodávali ve městech avesnicích. Valašští Cikáni, kteří vyráběli kostěné hřebeny na vlasy, byli známi pod jménem hřebenáři (гребенари). Hřebeny („кънтли “) vyráběli zžeber nebo rohů hovězího dobytka. Jako OBR. 4.Dláto se zaobleným ostřím („грýка“). OBR. 5.Luk hřebenářského soustruhu, části: 1— „аркус“; 2— „куря“; 3— „джинджитар“. OPEN ACCESS vASIL MARINOv 53 výrobní nástroje jim sloužily: nůž („куцýт“), pro tento účel speciálně zahnutý anabroušený, lupénková pila („звъни “), pila („пилá“), malá sekyrka („балти я“) asvěrák na upevnění kosti během jejího obrábění. Ve vesnici Beloslav ve varneneském regionu žili hřebenáři, dnes členové družstva. Hřebeny („тенти н“) vyráběli zbuvolích rohů, které rozřízli napůl lupénkovou pilkou. Poloviny rohu pak vželezných kleštích nahřáli nad ohněm apoté rovnali mezi dvěma deskami. Poté roh rozsekali na menší díly malou sekyrkou. Tyto podlouhlé díly se pak zarazily do štěrbiny ve dřevě nebo se připevnily do svěráku apomocí lupénkové pilky („куфелъстроу“) se do hřebenu vyřezávaly zuby („динци“). Zahnutá železná část pilky se nazývala „фер“. Cikáni dodnes používají frázi: „пънзъ да тентин“, tj.„řezání hřebenu“. Kostěné hřebeny byly dvojího druhu: husté („ди нца ъймни“— se zuby hustě blízko sebe) ařídké („ди нца ъймар“— svelkými mezerami mezi zuby). Jedním zdobrých hřebenářů ve vsi Beloslav na Varnensku byl (do r. 1944) Dimo Jordanov (62 letý), jenž žil 40 let ve vesnici Nova Šipka na Provadijsku avroce 1950 se přesunul scelou svou rodinou do Beloslavi, kde je dnes členem místního družstva. Vcikánské machale uPlevna žil hřebenář Boris Georgiev Džankov, který svozíkem („урдóн“) taženým jedním koněm („грас“) objížděl ještě donedávna vesnice. Valašští Cikáni se zabývali také krádežemi koní. Ale byli mezi nimi iobchodníci („джамбази“) skoňmi. 2. ZPRACOvÁvÁNÍ HLÍNY AKAMENE Hlína se používala adodnes používá jak kvymazávání podlah, stěn istropů cikánských obydlí, tak kvýrobě ploten apecí atd. Vněkterých městech Cikáni prodávali hlinku neboli „mazlavou hlínu“. Taková hlína se dala nakopat například voblast Umarja uPlevna. Cikáni sbírali hlinku do truhel aty pak naložené na osly dopravili do měst, kde ji prodávali. Tuto hlinku si kupovali hlavně Bulharky. Ty ji pekly vpeci, potom ji rozpustily ve vodě atouto směsí si myly vlasy, které tak měly být měkčí. Tito Cikáni, prodavači hlinky, žili v19.stol. avprvní polovině 20.století vměstech Ruse, Razgrad, Kolarovgrad, Varna, Karnobat adalších. Cikáni opracovávali ikámen. Například vměstě Kotel bylo více než 20 mistrů produkujících brusné kameny akameny pro ruční mlýnky na obilí. Potřebné kameny Cikáni sami získávali zoblastí na okraji měst Kuminče aMezdra. Kameny lámali donedávna vkamenolomu apak ho obráběli kladívky— „чикалá“. Brusné kameny měly kulatý tvar (oprůměru 30, 35 a50 cm atloušťce od 3 do 5 cm). Podle velikosti kamene se stanovovala ijeho cena. Ve středu každého kamene byl proražen kruhový nebo čtvercový otvor, do kterého se zasadil kus dřeva daného tvaru, osa brusného kamene. Ta se postavila na dvě dřevěné podpěry, zatlučené vzemi, apo vybavení železnou nebo dřevěnou klikou otáčela celým kamenem. Ještě dnes můžeme najít takové brusné kameny na venkovských statcích. Sloužily kbroušení nožů, sekáčků, sekyr, motyk, radlic apodobně. Tito mistři vyráběli také kruhové kameny pro ruční mlýnky imlýnské kameny. Mlýnek se skládal ze dvou kruhových kamenů— ležáku, většího (sprůměrem 50 cm) svyvýšeným okrajem azběhounu, menšího (sprůměrem 45 cm), který přesně dosedal na ležák. Vběhounu je vyryt žlábek, kterým propadávala mouka. Do běhounu je OPEN ACCESS 54 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 1/2018 zasazeno dřevěné držadlo, sjehož pomocí se jím otáčí. Ve středu má ležák malý otvor sdřevěným špalíkem uvnitř. Do špalíku je hrotem nahoru zatlučen hřebík. Ve středu běhounu je rovněž otvor, ve kterém je zasazeno podlouhlé dřívko („пъпри ца“), do něhož zapadá hrot hřebíku. Dřívko asním icelý horní kámen se pak otáčí na hřebíku. Otvorem vběhounu se během otáčení přisypávají kukuřičná, žitná adalší zrna. Ta se pak melou buď na mouku nebo vpřípadě žita ina bulgur. Mlýnské kameny Cikáni rováželi po vesnicích na prodej jak před, tak ipo Osvobození. Ruční mlýnky bychom tehdy nalezli vtéměř každém venkovském stavení. Využívaly se hlavně kmletí kukuřičné mouky, šrotu nebo krupice. 3. ZPRACOvÁvÁNÍ vLNY, BAvLNY, KOvU ADALŠÍCH SUROvIN Vobdobí turecké nadvlády apotom vobdobí kapitalismu se usedlí Cikáni zabývali spřádáním vlny abavlny. Kpředení používali přeslice („рóка“). Ty se vyráběly ze dřívka, na horním konci rozeklaného. Během předení držely Cikánky přeslici zaklesnutou vpásku. Někde se používaly přeslice na dřevěném stojanu, do jehož středu se zasazovaly. Stěmito stojatými přeslicemi ženy předly aněkde idodnes předou, sedíce na zemi, stojan si přidržujíce kolenem uzemě. Na vrchol přeslice se nasadil dřevěný, pohyblivý kužel („завóр“ nebo „бащлк“), na který se spomocí plátěné nebo kožené šňůrky připevnila koudel. Na konec šňůrky se přivázala slepičí kostička („кóкалос“), mince („парá“) nebo korálek („бончýк“). Poté ženy tkaly plátno na dřevěných stavech („стáнос“ nebo „чуфалк“), což takto činí na některých místech dodnes. Části, znichž se stav skládá, jsou: „тарáк“— „бърдо“ nebo „брдос“ (brdo), „вáтали“, „крóсно“, „суфли с“ (člunek), „зъбця“ neboli „чумбáр“. Stavy, na kterých tkali Cikáni, byly stejné jako ty, na kterých tkali Bulhaři nebo Turci; Cikánky si často dočasně půjčovaly stavy od sousedek, které byly Bulharky nebo Turkyně. Přízi navívaly na špulky pomocí kolovratu („чекркос“). UCikánů jsme se mohli setkat také se svislým stavem („чуфалк“) na výrobu rohoží („хасри“ neboli „рогозна“). Tento stav se skládal zčtvercového rámu zcca 2 m dlouhých vertikálních latí („янааджи“) advou latí horizontálních: dolní („áйтааджи“) ahorní („юстааджи“), sčepovaných dřevěnými čepy („кали“). Mezi zuby brda („тарáк“) probíhá osnova. Rohože se vyráběly zrákosí. Cikáni zKolarovgradska aVarnenska ho získávali zvesnice Beloslav na Varnensku. Rákosí tam roste na březích Varnenského aBeloslavského jezera. Oblíbeným řemeslem Cikánů bylo kovářství. Cikánští kováři byli vtureckém období známí pod jménem „burgudžii“ („бургуджи и“). Tito kováři byli soustředěni například vmachale „Klucochor“ poblíž Slivenu. Do 9.9.1944 zde pracovalo kolem 30 cikánských kovářů. Každý znich měl svou kovárnu („разци ри“), čtvercovou místnost („дукян“) sjedním nebo dvěma okny do ulice, na kterých se večer zavíraly dřevěné okenice („кепéнци“). Blízko jedné stěny, která bývala většinou poblíž okna, byla vyhloubena jáma („трáпус“), ohloubce 50 cm aprůměru 50–60 cm, ve které kovářský mistr po dobu práce většinou stál. Před jámou byl vzemi zahlouben tlustý dřevěný špalek, na kterém byla postavena železná kovadlina („áмуни“, „ямун“ nebo „сáстърс“). Na zemi vdílně byla postavena OPEN ACCESS vASIL MARINOv 55 50–60 cm vysoká výheň— „оджалк“ znepálených cihel, také nazývaná „ви гня“. Oheň se rozdělával za pomoci dvojitých měchů („мехй“, „мехя“, „кюрюк“). Kdmýchání těmito velkými měchy se nepoužívala dřevěná páka, ale obsluhoval je učedník, který kdmýchání požíval obě ruce. „Tyto měchy jsem vyráběl sám, ztopolového dřeva“— objasňoval někdejší kovářský mistr Dimitar Ivanov Derventsky (narozen vroce 1881) ze Slivenu. Měchy byly dlouhé 120 cm. Měch byl zakončen železnou trubkou („хой“), kterou se přímo rozpalovalo dřevěné uhlí („áнгара“). Kčištění ohniště se používala metla („вахтýра“, „врахтýра“). Při práci sohněm používal kovář velké železné kleště („папáзи“, „вари я“), malé kleště („силáфи“), různě velká arůzně těžká kladiva („си ври“), „чýкус“ adalší nástroje. Na výheň se do malého důlku nasypal jemný, bílý písek, který se sypal na rozžhavené železo, aby se lépe spojilo. Na podlaze vedle výhně stálo dřevěné koryto svodou, do kterého se ponořovaly rozpálené nástroje akde se zchlazovaly hotové výrobky. Předními kovářskými mistry zmachaly „Klucochor“ ve Slivenu byli Ivan Peev, Rusko Petkov Urumov aNačo Kolev, kteří pracovali před ipo Osvobození. Do Osvobození zpracovávali železo ze Samokova, po něm se začalo dovážet evropské železo. Vtureckém období aipo Osvobození Cikáni roznášeli aprodávali své výrobky po jarmarcích, vsích aměstech nebo přímo obchodníkům, kteří kolem nich procházeli do Slivenu. Staří mistři tvrdí, že se Samokovským železem se pracovalo snáze, protože bylo měkké akujné. Bulhaři dávali ještě dlouho po Osvobození přednost nástrojům ze Samokovského železa. Slivenští mistři vyráběli aprodávali kovářské nástroje: kovadliny různých velikostí, kladiva (velká imalá), kleště, nástroje pro podkováře, „манéли“ pro vodní mlýny ováze 10–15 kg, železné „čuby“, které sloužily kpřibržďování zadních kol těžce naložených vozů na strmých cestách. Kromě toho všeho vyráběli také krumpáče, sekyry, motyky („чáпи“), tři druhy radlic kpluhu, všechny druhy kamenických nástrojů: páčidla, vrtáky, kladiva, klíče kvozům adalší. Na přelomu 19.a20.století tito kovářští mistři vyráběli poměrně dost výrobků. Prodávali arozváželi je na vozech po vsích, po jarmarcích, nebo je odprodávali trhovcům, kteří snimi obchodovali dále. Kromě Slivenu žili cikánští kováři ještě ileckde jinde (Иречек 1899: 18). VRodopech— vMadan— byli známí kováři zvaní „agupti“ („агупти“), kteří měli celou ulici zkovářských dílen (Маринов 1956: 37; Примовски 1955: 217–263). Vzápadních Rodopech (vesnice Babek) jsou cikánští kováři známí pod jménem „kurbati“ („курбáти“). Dnes se vjižním Íránu můžeme setkat sCikány se stejným jménem „горбати“ (ghorbati) (Barth 1962: 91). VPlovdivské čtvrti Stolipinovo žilo do roku 1958 na 100 cikánských kovářů („бургуджии“), kteří dnes pracují vdružstvu. Každý ve vlastním domku, nebo vletním období na dvoře, vyráběli za pomoci koženého měchu různé železné předměty, jako páčidla na lámání kamene, radlice kpluhu, motyky, kleště, dveřní panty, obruče, hřebíky, rožně atd. Měchy („пишóт“) byly zabudovány vdřevěné konstrukci apohybovalo se jimi pomocí dřevěné páky. Měchy měly hruškovitý tvar, vyrobeny byly zdřevěných desek, potažených kůží. Ve spodní desce byla vyvrtána dírka, zakrytá víčkem, kterou se do měchu nasával vzduch. Na zadní část měchu se zavěšovaly železné předměty nebo kameny jako závaží („джидáр“). Kováři pracovali vsedě na zemi se zkříženýma nohama. Před nimi byla kovadlina („амýни“) OPEN ACCESS 62 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 1/2018 vrtané dírkami, do dírek se zasazovaly pruty („бангé чучуя“). Přes tuto kostru se pak přehodila plachta nebo rohož proti dešti. Na mnoha místech měli Cikáni vozy („кабрулеци“, „пайтон“) spružinami („яйове“), tažené koňmi. Koně strojili do „кошýми“ nebo „хамó“ (chomoutu), který se skládal znásledujících částí: podocasník („палдумо“), samotný chomout („халкас“), změkčený koženou podložkou („пор“ nebo „гой“), vyplněnou žitnou slámou. Chomout byl vytvořen zdvou oblých dřev („бангá каш“). Ze strany měla tato dřeva dvě poutka („канá“). Chomout byl obit koženým páskem, který byl provlečen přes dírky vchomoutu, atak tvořil poutka. Dvě dřeva, tvořící chomout, jsou na dolních koncích spojena koženým řemínkem— „гюс каиш“. Pár koní se zapřahal nejprve do ohlávek („кантарми“, „кантармиди“). Ze strany měl každý zkoní kožený řemen— „янове“ („янус“ nebo „кочáн каи ш“, „кочéя“). Vústech měli koně železná udidla („мущýк“, „мущýци“ nebo „мушлýци“). Koně se pobízeli bičem, který byl složen zdřevěné tyčky, na které byla navázána buď jednoduchá kožená šňůrka, nebo dvě takové šňůrky, spletené dohromady. Uvozů, tažených jen jedním koněm („тек каруца“), se nad hlavu koně obvykle umístilo zatočené, oblé dřevo („бангý каш“) tvaru půlkruhu. Cikáni své koně rádi zdobili různými pásky s různobarevnými korálky („мержáва“) amalými zvonky („зилъове“), které jim vázali kolem krku (vPlovdivu, Slivenu, Plevnu, Sofii, Kolarovgradu ad.). Na čela koním zavěšovali velké střapce zrůznobarevné vlny. Někde (Kotelsko, Plovdivsko ad.) Cikáni vlastnili vozy spružinami apestrými korbami, které používají dodnes. Ze strany, ze které se na vůz nastupovalo, byly železné schůdky („зюнги я“). Vozy nazývali adodnes nazývají „грас урдон“, „талига“ nebo „кар“. Cikáni zvesnice Gradec (slivenský region) používali vozy kpřevozu ovoce— hrušek, švestek, jablek, třešní adalšího ovoce, které prodávali po vesnicích iměstech. 6. OBYDLÍ, vYBAvENÍ DOMÁCNOSTI ASTRAvA Velká část Cikánů vBulharsku žila vdobě turecké nadvlády avdobě kapitalismu vzemljankách („земни к“, „земнáци“) avchatrčích („бурдéй“, „куптóр“). Takový primitivní druh obydlí se místy zachoval ještě donedávna na okrajích některých měst avesnic. Zemljanky se stavěly následujícím způsobem. Nejdřív se ve svahu— aby kolem mohla snáze stékat dešťová voda— vykopala jáma (2 × 2,5 m, 50 cm do hloubky). Poté Cikáni vztyčili vpřední azadní části jámy dvě podpěrné, vidlicově rozeklané tyče („фýрка“) ostejné výšce (2 m), na které se vysadilo dřevo sloužící jako hřeben („óри“ nebo „юсти н“). Na hřeben se pak ze strany začaly skládat tlusté klády, přes ně větve, ana ty se rozprostřela žitná sláma nebo listí, které se nakonec zasypalo hlínou. Zepředu se nechal malý otvor, sloužící jako dveře („ýса“ nebo „кап“), avedle něj malý kruhový otvor jako okno. Ohniště („вáтра“) nebylo ve středu zemljanky, ale blíže ke dveřím ujedné ze stěn— západní nebo východní. Nad ohništěm byl komín („баджá“), pletený zproutí aomazaný hlínou. Uvnitř spali Cikáni na zemi na slámě, plachtě nebo rohoži. Za osvětlení sloužilo právě ohniště. Těmto napůl vzemi zahloubeným zemljankám OPEN ACCESS vASIL MARINOv 63 říkali valašští Cikáni „бурдéй“. Tento druh obydlí byl kvidění ještě před pár lety vcikánské machale ve vsi Beloslav na Varnensku, dnes se již nevyskytuje. Kromě zemljanek achatrčí byla rozšířeným typem obydlí také koliba— „колю ба“. Takto nazývají cikánští korytáři dva typy obydlí: dočasné koliby— přístřešky obyvatel tábora, již popsané výše, akoliby, které byly velmi podobné zemljankám, ovšem nezahloubené, postavené souběžně sterénem, který jim rovnou sloužil jako podlaha. Stěny byly obvykle znepálených cihel nebo byly pleteny ztenkého proutí, omazány hlínou anatřené vápnem. Střechy měly sedlové, pokryté slámou nebo taškami (obr. 8). Názvy jednotlivých částí obydlí pochází umuslimských Cikánů zturečtiny: „одá“ (místnost), „алáт“ (předsíň), „ахр“ (chlév) pro osly. Uvnitř domu se nacházely „кюмбé“ (kamna) zhlíny ajílu, „хаср“ (rohožka nebo „рогози на“) adalší. Umuslimských kolib bylo charakteristické, že vjednom rohu místnosti bylo vyhrazeno aohraničeno místo kmytí, kterému říkali lázeň („амамлк“), což obvykle vypadalo jako malý prostor (50×60 cm) ohraničený stěnou znepálených cihel ajílu, vysokou 40 až 50 cm (obr. 9, I). OBR. 8.Plánek koliby 1— „ватрá“; 2— „фýрка“; 3— „калер“; 4— „джам“. OBR. 9.Plánek cikánského domku: I. 1— „одá“; 2— „амамлк“; 3— „чичеклик“; 4— „кюмбéт“; 5— „юклюк“; 6— „áят“. II. 1— „дирéк“; 2— „чичеклик“; 3— „миндерлик“; 4— „амамлк“; 5— „ахр“; 6— „áят“. III. 1— „ватрá“; 2— „фýрка“; 3— „килер“; 4— „джам“. OPEN ACCESS 64 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 1/2018 Cikánská koliba měla obvykle následující části: dveře („ýса“), podlahu („лок“), ohniště („ватрá“), kamna (už plechová), lavici („óдър“) vyrobenou zhlíny, dřevěné lůžko, police („лáйца“), rohož („рогози на“ nebo „хаср“) položenou na podlaze, nízký stolek („сня“) ukterého se jedlo austěny koště („мътýра“) adalší domácí vybavení (obr. 9, II, III). Vedle zemljanek, chatrčí akolib si zámožnější Cikáni stavěli idomy („кер“ nebo „кáса“ uvalašských Cikánů, nebo „еви “ umuslimských). Byly to jednopokojové domky, podobné výše popsaným kolibám, ovšem už somazanými avápnem obílenými stropy, které tak oddělovaly azakrývaly střechu zevnitř. Stěny byly pletené zproutí nebo postavené znepálených cihel astřecha byla stále ještě ze slámy nebo rákosí („камъш“— ve vsi Beloslav na Varnensku). Iudomků sloužil jako podlaha samotný terén, ale zem byla dobře udusaná apomazaná červenou hlínou. Většina domků měla předsíň („сундурмá“, „áят“ nebo „сайвй“— Kotel, obr. 9, II). Pro jednotlivé části domu byly používány následující názvy: „дар“ (dveře), „стрехáс“ (stěny), „пуф“ (podlaha), „пóица“ aukorytářů „лáвица“ (police), „óтрус“ (truhla na oděvy), „сарк“ nebo „фустáя“ (větev na věšení prádla) a„сáви“ nebo „сéви“ (košík). Jednopokojové cikánské domky stály ještě donedávna ve čtvrti Damjan Gruev ve Slivenu; tyto domy měly slaměné střechy, komíny („баджá“, „банги я“) abyly jak spředsíní („сундурмáс“), tak bez ní. Na mnoha místech začali Cikáni po Osvobození stavět domky sdvěma místnostmi— „кер“ a„соба“, se slaměnou střechou (obr. 10), nebo „одá“ a„сáба“. Domy vůdce tábora, koňských handlířů aobchodníků byly před ipo Osvobození vždy větší aplné nábytku: postele, židle, psací stolky, nástěnné koberce atak podobně. Dům koňského handlíře Ismaila Šakirova ze Sofie, pocházející ještě zdoby před 9.září 1944, měl dvě dost velké místnosti (4 m×4 m), které se nazývaly „одаи “ aodděleny byly od sebe skleněnou stěnou— „джамлък“. Honosný dojem ještě zvýrazňovalo to, že dům byl plný rohoží, plachet, tkaných polštářů atak dále. Cikáni vmachale Georgi Kirkov ve Slivenu žijí ve dvouaž třípokojových cihlových domech městského typu, postavených ještě před 9.září 1944, vybavených postelemi, šatníky, psacími ajídelními stoly, židlemi, rádii atd. Vtakových domech žili OBR. 10.Plánek dvoupokojového domku: 1— „сóба“, „еви“; 2— „хаят“; 3— „амáм“; 4— „оджáк“; 5— „чикмá“; 6— „сандък“; 7— „джам“; 8— „дирéк“. OPEN ACCESS vASIL MARINOv 65 iCikáni zmachaly Galata vKarnobatu. Takový je idům kotláře Ginji Savčeva Gineva zPlevna. Zdá se, že Cikáni rádi zdobili vnitřní ivnější stěny astropy svých příbytků pestrobarevnými květinovými motivy („чичéк“). Takto byly zdobeny domy Cikánů ve vsi Zlatar, Preslavsko, včtvrti Damjan Gruev ve Slivenu ijinde. Vybavení cikánských domácností před ipo Osvobození bylo velmi skromné. Vnejchudších domácnostech měli jen jednu rohož na spaní aplachtu na přikrytí. Židle obvykle neměli. Někde se používaly ovčí kůže rozprostřené na podlaze, polštáře („шарáнт“ vKarnobatu; „шарандá“ vPlevnu) vyskládané na podlaze kolem stěn. Ujedné ze stěn bylo místo jménem „юклюк“, kde byly na hromádce uloženy stočené anaskládané pokrývky, matrace, plachty atd. Vmístnost, určené ke spaní, měli ještě dřevěné necky na praní („балáя“ nebo „áлъби“ ukorytářů), díže („каеви ди“), ve kterých byla vždy železná stěrka („гри бка“) kseškrabování těsta, přilepeného na stěny díže, nízký stolek („сини я“ nebo „си я“), svatý kout sikonou („кóна“ ubulharských Cikánů), dřevěný příborník („тупало“), tykev knošení vody („катруна“), síto („си та“), malý hliněný džbán taktéž knošení vody („áкуру“ nebo „пай“), velký džbán („кораб“— Karnobat), demižon („циклянка“), kotel („бакър“), malý kotlík na vodu („какáй“— „циколи какай“) atd. Valašští Cikáni užívali navíc ještě toto vybavení: soudek na vodu („фиделéц“), vědro na nošení mléka („галято“), koště („шувáл“), lampu („шишáва“), zrcadlo („глéндало“) atd. Na dřevěných policích, umístěných na stěnách, měli vyskládáno nádobí („хлемекус“)— měděné talíře amisky („саан“), hliněné talíře („чания“), misky („кастрони“) adalší. Kvaření fazolí používali hliněné hrnce („буáла“) sjedním uchem („мунуса“ nebo „куруни“— ve Slivenu). Kvaření používali pánve („цигхáн“), hrnce („чинджи ри“) apod. Na malém stolku („софра“) se jedlo rukama, ale někdy měli ihliníkové vidličky („фъркули ци“ nebo „бунéли“— ve vsi Gradec, slivenský region) alžíce („рóя“ nebo „майóр“— Pleven, „ли нгури“— ukorytářů). Ksezení používali židličky („скáми“— Kotel). Malé děti houpali vkolébkách („кулягóн“— ukorytářů), ty byly zavěšeny na provazech nad postelí nebo mezi dvěma stěnami. Občas jsme se mohli setkat isdřevěnými chodítky pro děti. Truhlám na oděvy říkali „óтрус“ nebo „кýря“ (Kotel). Na stěnách měli pověšené zrcadlo auněj hřeben na vlasy. Místnosti osvětlovali pomocí svíček („мемéли“ nebo „мум“— Karnobat). Používali se iknoty, které se vložily do nádoby stukem apo Osvobození se začaly používat plynové lampy. Přes léto si Cikáni dělali letní ohniště („оджáк“ nebo „гни шусяк“— ves Gradec, „ватра“ ukorytářů) mimo dům. Toto ohniště bylo lehce zahloubené vzemi, zespod podložené cihlami aze tří stran zaštítěné 50 cm vysokými stěnami zjílu. Takové ohniště bylo takřka ukaždého cikánského domu. Kvybavení ohniště patřila třínožka („пилистри и“), která měla tříhrannou nebo kruhovou formu střemi nožkami, akleště („ватáр“— ukorytářů), kterými se upravoval oheň („яáли“) aoharky („умлáл“— Pleven) vněm. Na těchto ohništích se pekl adodnes peče chléb („марó“). Místy se chléb pekl ivhliněných pekáčích na chleba (подница) („сачи “— Sliven, nebo „черепенé“— Karnobat), které vyráběly výhradně ženy, ze směsi žluté hlíny („сар-топрáк), koňského hnoje („фъшк“), koudele („кълчк“) avody („су“). Tato směs se mísila ručně amlátila se kusem dřeva („кол“), aby ztuhla. Pak se ručně vyOPEN ACCESS 66 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 1/2018 pracovala do podoby pekáče akolem dokola se vytvaroval vyvýšený okraj. Takto se pak položila na slunce, aby uschla („корý йорý“). Poté se ještě se na třínožce opálila nad ohněm apak už byla připravená kpečení chleba. Na hotový pekáč se položil zadělaný chléb azasypal se žhavým popelem („атéш кюл“) ažhavými uhlíky. Někde ještě pekáč přiklopili plechovým víkem ateprve na něj nasypali žhavý popel auhlíky. Vletních ohništích se vypalovaly imenší hliněné nádoby na žhavé uhlí („котлáн“), na kterých se potom vařilo vhrncích apánvích adalších nádobách. Kzadělávání chleba se používala mouka („арý“, „фруси “; „фнна“— ukorytářů), kterou uskladňovali ve speciálním koženém vaku jen na mouku („прéстук арса“ nebo „трáста арса“— ves Gradec). Mouka na prodej se vážila na vahách („ви килна арý кантáри“). Před zaděláním chleba se mouka ještě prosila přes síto („си та“, „ста“). Chlebové placky („чъорéк“) se pekly přímo vohništi na uhlících ažhavém popelu. Chléb se pekl kromě pekáčů ještě vpecích („пеш“, „бов“, „фърн“ nebo „куптóр“— ukorytářů). VPlevnu stavěly ženy pece znasbíraných kamenů, které shora omazávaly aspojovaly velkým množstvím směsi hlíny, jílu aslámy („чик“). Pec potom vysypaly pískem („кашáй“). Poté, co takto postavená pec proschla, odstranili kameny aopět ji celou omazaly zevnitř izvenku jílem. Vpeci nechaly dva otvory „na vzduch“ („хъв“ nebo „дели к“), jeden ze shora, druhý zezadu. Hlavní otvor peci („муй“) měl tvar půlměsíce azakrýval se plechovým nebo hliněným poklopem. Ve vesnici Beloslav na Varnensku Cikáni hloubili pece přímo vzemi („зос“). Před tím, než se mohl vložit chléb, se pec vypalovala hořícími větvičkami nebo slámou. Potom se dovnitř pohrabáčem („пъжéни“) nahrnuly žhavé uhlíky, na to se pec vymetla („пóмит“) větévkou nebo prutem shadříky přivázanými na konci. Pak se chléb položil na širokou dřevěnou lopatu („клъпт óри“) avsadil se do rozpálené pece. Upečený chléb se pak nechal vystydnout ateprve potom se porcoval rukama, nebo řezal nožem („чури “). 7. ODĚv AvÝZDOBA Sociální nerovnost vobdobí turecké nadvlády avobdobí kapitalismu se odrazila ive způsobu odívání Cikánů. Žebráci achudí Cikáni chodili votrhaných šatech, ale usedlí cikánští kováři, koňští handlíři nebo kotláři se oblékali slušně. Většinou nosili stejný oděv jako Bulhaři. Například ve Slivenu nosili muži řemeslníci kalhoty („потури“). Kováři nosili modré kabátky („абáс“), přepásané červený pásem („кусуи к“, „кусти к“— vSofii). Na hlavě nosili kožené papachy (калпак). Vlasy nosili dlouhé aspletené. Na nohou nosili typ obuvi zvaný „кýндури“. Ženy ve Slivenu nosily bulharské vesnické šaty skrátkým rukávem (сукман). Na hlavách nosily šátky, mladší ženy bílé, starší žluté. Pod šaty oblékaly spodničky („кудрéнца“— Pleven). Na nohou nosily pestré punčochy aboty „емении“ („миния“). Valašské Cikánky kupovaly anosily totéž, bulharské šaty, spodničky, které během svého kočování po Bulharsku vyměňovaly za vlastní výrobky.10 Korytářky rády nosily kožené pásky, ozdobené sponami nebo přezkami. Bohatší Cikánky muslimky nosily 10 Měnily jednu starší zástěru za deset vřeten anovou za jedno koryto. OPEN ACCESS vASIL MARINOv 67 široké hedvábné kalhoty— šaravary (шалвари) anabíranou tuniku. Vdobě turecké nadvlády měli šaravary dokonce zdobené zlatem. Cikánky se rády zdobily různými nevšedními doplňky. Na prstech nosily několik prstenů, vuších náušnice, na krku náhrdelníky ana niti navlečené zlaté penízky. II. VZDĚLANOSTNÍ AKULTURNÍ VZESTUP CIKÁNŮ Vdobě turecké nadvlády vBulharsku se životním podmínkám akultuře Cikánů nevěnovala žádná pozornost anikdo se ani nesnažil ozlepšení jejich situace. Nejhůře na tom byli kočovní Cikáni. Vtrochu lepších podmínkách žili Cikáni usedlí, ato hlavně ti, kteří žili již dlouho vsousedství Bulharů— tzv.„bulharští Cikáni“. Po osvobození začaly cikánské děti slavit první úspěchy na bulharských základních školách. Například Stojan Kostov Mitov, narozený ve vsi Dolna Banja na Ichtimansku, úspěšně absolvoval střední pedagogickou školu vSamokově. Musel si ale několikrát změnit jméno, aby zamaskoval svůj cikánský původ. Želju Koev Stojčev absolvoval vroce 1912 bulharské gymnázium vKarnobatu apoté pracoval jako učitel na bulharských venkovských školách. Dafin Georgiev absolvoval gymnázium vPlevnu. Ivcelé řadě dalších vesnic (Zlatar na Preslavsku, Kilifarevo na Tarnovsku) cikánské děti úspěšně zakončovaly základní školu, ale jejich rodiče neměli dostatek prostředků, aby je mohli dát studovat. Obecně vzato, ještě vobdobí kapitalismu měli Cikáni do bulharských škol velmi těžký přístup. Rychlý rozvoj Cikánů například vměstě Slivenu byl způsoben tím, že ve městě byla již před Osvobozením postavena textilní továrna— první vBulharsku, ve které pracovali iCikáni. Stali se znich dobří specialisté vtextilní výrobě. Po Osvobození se jako tovární dělníci dostali pod blahodárný vliv Bulharské sociálně demokratické strany pracujících adělnického odborového hnutí. Cikáni tak hráli aktivní roli vboji dělnické třídy proti kapitalismu afašismu. Zjejich řad pocházelo mnoho smělých aktivistů, jako například Nikola Kočev, který byl vroce 1919 zvolen starostou, byl delegátem na Třetím kongresu strany apravidelným delegátem na kongresech dělníků vtextilních továrnách vBulharsku. Od roku 1919 začaly fungovat iprvní cikánské pěvecké sbory adivadelní soubory. Vroce 1932 byla Nikolou Terzobalievem, Petkem Železčevem, Ivanem Kostovem, Kurtim Krastevem adalšími Cikány založena cikánská knihovna „N. Kočev“. Na kulturním vzestupu Cikánů vdělnickém Slivenu má zásluhu místní organizace Bulharské komunistické strany. Podobné hnutí bylo ivSofii, Kolarovgradu, Varně, Lomu avdalších městech. Buržoazie zasela předsudek, že Cikáni se nehodí kintelektuální práci aže jsou nevzdělavatelní. Toto reakční tvrzení je již dnes překonáno. Po vítězství 9.září 1944 nastal ve vztahu státu kCikánům přelom. Cikáni byli uznáni za rovnoprávné občany Bulharské lidové republiky. To jim otevřelo možnosti kprojevu vkulturním životě. Cikánské děti mají neomezený přístup do všech druhů vzdělávacích institucí. Vynakládá se velké úsilí na vzdělávání cikánských dětí, spojené súsilím přesvědčit jejich rodiče odůležitosti pravidelné docházky dětí do školy. Těžkosti vtéto situaci se ale překonávají avcikánských čtvrtích měst Sofie, Varny, Plovdivu adalších se již můžeme setkat snovými moderními školami. Díky péči vlády tak dnes na řadě míst mnoho Cikánů každý rok úspěšně zakončuje střední školy aněkteří znich doOPEN ACCESS 68 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 1/2018 konce pokračují dál na university ajiné instituce vyššího vzdělávání. Máme už cikánské absolventy, kteří pracují jako učitelé, lékaři apod. Péče se věnuje také vzdělávání starších, negramotných Cikánů. Ipřes nemalé těžkosti se setkáváme smnoha úspěchy. Ve dvou sofijských cikánských školách, kde se dbá na příkladnou čistotu, počet žáků stále roste. Učili tam idva Cikáni: Stojan Kostov Mitov aDemir Aliev Saliev, absolvent ruské filologie na Sofijské universitě, dnes zastávající post školního inspektora. Vroce 1960 studovalo vrůzných specializacích na vyšších vzdělávacích institucích 38 Cikánů. VPlevnu se učí mnoho cikánských dětí, jejich učitel Dafin Georgiev absolvoval plevenské gymnázium. Gina Christova Ivanova (58 letá) zmístní cikánské machaly tvrdí: „Teď je nám dobře anáš učitel je náš rádce.“ Ve Varně je cikánská škola také nová aučí se vní mnoho dětí. Jeden zučitelů je Cikán— Ismail Aliev Molla (42 letý). Vturecké škole „Sabachatin Ali“ vRuse se učí víc Cikánů než Turků. Ve vesnici Beloslav na Varnensku bylo vroce 1959 třicet cikánských dětí na třicet bulharských. Cikánské děti ve městě Kotel ave vsích Gradec aKilifarevo na Tarnovsku ana mnoha dalších místech dochází řádně do bulharských škol. Učitelka bulharštiny ve Slivenu— Donka Željazkova Veleva je cikánského původu. Vystudovala slovanskou filologii na naší universitě ajejí muž Cvetan Velev, taktéž Cikán (od Orjachova), je režisérem slivenského divadla. Synové Želji Koeva Stojčeva (65 letý) zKarnobatu jsou oba lékaři (Želju Želev aTrifon Želev). Mladý Chjusein Chasanov zKarnobatu absolvoval jako premiant místní střední školu abyl odeslán na studia do SSSR. Za současných okolností je možný rychlý vzdělanostní akulturní vzestup Cikánů vBulharsku. Zvláště jasně je toto vidět včinnosti cikánských sborů atanečních adivadelních souborů. Na přehlídce neprofesionálních uměleckých skupin vBulharsku se slivenský soubor umístil na jednom zpředních míst. Velice dobré výsledky vykazuje isofijský cikánský soubor, který se zabývá tradičními tanci, asofijský cikánský divadelní spolek. Cikáni jsou ihouslovými virtuosy. Objevil se iprvní bulharský cikánský básník (Керим 1955). VSofii začaly být vydávány iprvní cikánské noviny „Nová cesta“ („Нов път“). Kvelkým změnám došlo především ve způsobu obživy Cikánů avsouvislosti stím se proměnila ijejich materiální kultura. Stěmito proměnami je svázána také proměna vjejich občanském arodinném životě. Městští Cikáni mají snadný přístup kpráci vmnoha továrnách, závodech, výrobních astavebních družstvech apod., kde pracují bok po boku sBulhary. Jsou skvělými pracovníky ačasto iúderníky. Například Enčo Gospodinov (39 letý) ze Slivenu je nositelem zlatého řádu Georgi Dimitrova za práci vtextilním průmyslu. Sava Dimitrov (40 letý), dělník vtom samém textilním závodu, je nositelem stříbrného řádu práce. Ve vlno-zpracujícím závodu ve Slivenu pracuje více než 650 Cikánů. Ibrjam Chasanov Mechmedov (25 letý) zKarnobatu, Sulve Alieva Aiši aNjurten Alieva ztovárny „Dunavska koprina“ vRuse jsou úderníci. Vkonzervárně vPlevnu pracuje víc než 300 Cikánů aimezi nimi jsou úderníci. Mnoho Cikánů vBulharsku vstupuje dobrovolně do družstev: ve vsi Beloslav na Varnensku (30 cikánských rodin), ve vsi Zlatar na Kolarovgradsku ana mnoha dalších místech.11 Je samozřejmé, kzačleňování kočovných Cikánů do družstev dochází po11 Podle G.Koleba je ze všech Cikánů, žijících na venkově, přibližně 70% členy družstva, viz Грижи за циганското население. OPEN ACCESS vASIL MARINOv 69 stupně. Mnoho venkovských Cikánů je dobrými pracovníky amistry kováři ve družstvech ave strojních atraktorových stanicích. Socialistické společensko-ekonomické proměny vBulharsku způsobily úplné vymizení žebroty mezi Cikány vcelé zemi. Už tedy nepotkáme Cikány medvědáře, loutkáře, potulné kováře, hřebenáře, zloděje koní apod. Cikánští řemeslníci— kováři („бургуджии“) dnes na mnoha místech (Plovdiv, Sliven ad.) vstupují do výrobních družstev, kde pracují atěší se všem výhodám, které bulharské zákony zaručují všem dělníkům: bezplatná lékařská péče, penze, dovolené atd. Samozřejmě, že někteří Cikáni vstupují do družstva jen těžko. Cikáni nosiči, kočí, košíkáři, čističi bot adalší nyní vstupují do adekvátních sdružení adružstev. To vše zlepší materiální podmínky velké části Cikánů vBulharsku azároveň se to odrazí vjejich způsobu života, oděvu, obydlí, stravě apod. Na mnoha místech, především ve městech jako Sofia, Plovdiv, Pleven, Ruse, se již Cikáni svým oděvem neodlišují od okolního bulharského obyvatelstva. Blízko Sofie vzniká nové aplně moderní cikánské městečko. Cikáni úderníci žijí ve vlastních, moderně zařízených bytech (obr. 11). Změnilo se izařízení avybavení bytů. Vtěchto bytech jsou zařízené kuchyně sjídelním stolem, železným vařičem („машина“), kredencem adalším nábytkem; vjídelně jsou rozkládací stoly ajiný pěkný nábytek; ložnice jsou dobře zařízené, smanželskými postelemi smatracemi apokrývkami, spěknými přehozy, vyšívanými polštáři; používají se také rádia, knihovny apod. Takto vybavena jsou téměř všechna cikánská obydlí ve čtvrti Georgi Kirkov ve Slivenu ataké vněkterých příbytcích vcikánské machale vPlevnu, Plovdivu, Karnobatu, Kolarovgradu ijinde. Je ovšem samozřejmé, že mnoho cikánských rodin se dosud dobře zařízeným ačistým bytem ještě chlubit nemůže. OBR. 11.Družstevní dům pro cikánské rodiny vSofii. OPEN ACCESS 70 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 1/2018 Změny nastaly ivrodinných vztazích— ve vztahu muže kženě ave vztahu rodičů ke svým dětem. Rodí se zdravá cikánská rodina. Velký počet Cikánů je rovněž členy Vlastenecké fronty ajiných masových organizací. Dost jich je také členy Bulharské komunistické strany (BKP). Výchovný vliv těchto organizací na Cikány je nepochybný. Vzniká ivrstva cikánské inteligence, která pak pracuje se svými soukmenovci. Pro vítězství dělnické třídy vBulharsku přinesli svou oběť iCikáni. Komunista Ibraim Kerimov ze Slivenu byl zabit, Enčo Papurov byl partyzán aSjulju Metkov aTair Tairov ze Sofie byli vkoncentračním táboře jako členové Dělnického svazu mládeže. Tair Tairov je dnes poradcem vMěstském národním výboru vSofii aSjulju Metkov je jedním zredaktorů periodika „Nová cesta“ vSofii. Pod vlivem nových společensko-ekonomických podmínek po 9.září 1944 se tradiční způsob života akultura Cikánů vBulharsku rychle mění. Zmizelo mnoho starých řemesel. Zlepšuje se materiální ikulturní rozvoj Cikánů. Cikáni vtomto ohledu zaznamenávají zjevné úspěchy. Staré tvrzení, že Cikáni nejsou schopni kulturního rozvoje, přestává platit. Zbulharštiny přeložili Gabriela Fatková aMarek Jakoubek LITERATURA OCIKÁNECH12 12 Sezam publikací uvádíme tak, jak je uveden vpůvodním textu; pozn.překl. 1. Герман, А.В. 1931. Библиография о цыганах. Москва. 2. Иширков, А. 1928. Населението на София. 3. Костов, К. 1957. „Върху происхода на циганите и техния език.“ Български език 4 (7): 344–349. 4. Маринов, В. 1957. „Циганите в България.“ География 7 (4): 6. 5. Маринов, В. 1956. „Бит на населението в Средните Родопи.“ Pp.37–38 in Родопска експедиция. Цигани. София: БАН. 6. Miklosich, Fr. 1872–1880. Über die Mundarten und Wanderungen der Zigeuner Europas. Wien. 7. Милетич, Л. 1903. „Нашите павликяни.“ Pp.1–369 in СбНУ 19.София. 8. Младенцов, С. 1928. Увод в общото езикознание. София. 9. Pott, A.E. 1844. Die Zigeuner Europas und Asiens. Halle. 10. Стойков, Д.С. 1890. „Григорий и циганите.“ Pp.136–137 in СбНУ 3.София. 11. Табаков, С. 1911. Опит за историята на гр. Сливен. T. 1. 12. Чанков, Ж. 1935. „Населението на България.“ София. 13. Gilliant, S.B. 1911. The dialect of the Drindari. Vol. II, Part 4. 14. Шейтанов, Н. 1956. Циганите в България. (материали за техния фолклор, език и бит), в Архива на ЕИМ при БАН. 15. Шейтанов, Н. 1932. „Принос към говора на софиските цигани.“ Pp.227–256 in ИНЕМ 10–11. 16. Шейтанов, Н. 1954 „Проучване на цигански елементи в българските тайни говори.“ Български език 7 (2): 193–194. 17. Čajánková, E. 1954. „Život akultúra Rožkovianských cigánov.“ Slovenský národopis 2 (1–2): 149–175. 18. Čajánková, E. 1961. „Cigáni pred príchodom do Európy.“ Slovenský národopis 1 (9): 3–24. OPEN ACCESS vASIL MARINOv 71 CITOVANÁ LITERATURA Батаклиев, И. 1923. Град Татарпазарджик. София. Боров, С. 1870. „Цигани.“ Читалище 1 (6). България в образи. 1934. Грижи за циганското население. 1959. Раб. дело 84 (25,3). Иречек, К. 1899. Княжество България. Ч. 1.Пловдив. Керим, У. 1955. Песни от катуна. София. Маринов, В. 1956. „Бит на населението вСредните Родопи.“ In Родопска експедиция. БАН, София. Примовски, А. 1955. „Ковачите агупти вгр.Мадан.“ Pp.217–263 in ИЕИМ 2. Романски, С. 1915. Народописна карта на нова Румънска Добруджа. БАН 11.София. * Barth, F. 1961. Nomads of South Persia. London. Vasil Aleksandrov Marinov (1907 Šumen— 1990 Sofie) byl bulharský geograf aetnograf. Po absolvování šumenského gymnázia vystudoval zeměpis adějepis na sofijské univerzitě, přičemž už během studií projevoval zájem rovněž oetnografii. Vletech 1936–1937 absolvoval stáž na Humboldtově univerzitě vBerlíně. Po návratu začíná pracovat varcheologickém muzeu vRazgradu, později pak přechází do muzea vRuse. Po působení na gymnáziu vSofii se roku 1943 stává docentem sofijské univerzity. Vr. 1954 získává místo vědeckého pracovníka vEtnografickém ústavu smuzeem, kde setrvává až do odchodu do penze. Kjeho nejvýznamnějším pracím patří Deli Orman (1941), Prinos kam izučavane na bita ikulturata na turcite igagauzite vSeveroiztočna Balgarija (1956), Prinos kam izučavane na proizchoda, bita ikulturata na karakačanite vBalgarija (1964) aNa gosti ubesarabskite balgari (1988). OPEN ACCESS