Raná tvorba Philipa Rotha: Sbohem, město C., Ať se děje, co se děje — kritický ohlas a nástin interpretace

Raná tvorba Philipa Rotha Sbohem, město C., Ať se děje, co se děje — kritický ohlas a nástin interpretace Michal Sýkora Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci I. ÚVODEM V eseji „Writing American Fiction“ z roku 19611 Philip Roth napsal, že americký spisovatel v půlce dvacátého století má plné ruce práce ve snaze porozumět, popsat a tím učinit věrohodnou velkou část americké reality. Skutečnost překonává talent autorů a téměř denně vytváří situace, které v každém romanopisci vzbuzují závist. Údiv a úžas z okolní reality, pocit, že všechny ty skandály, šílenosti, lži jsou nereálné a jejich protagonisté neskuteční, sdílel spolu s ostatními intelektuály. Roth v eseji hledal spisovatele, který je skutečným autorem své doby, někoho, kdo dokáže vylíčit zápas o hodnoty, k němuž dochází mezí jedincem a kulturou. Roth takového autora, který se snaží odpovědět na otázku, jak dnes žít, našel v J. D. Salingerovi, a to navzdory faktu, že Salingerova odpověď na danou otázku je nežít. Salinger možnou cestu ke spáse našel v mysticismu: čím hlouběji se ponořujeme do světa, tím dál z něj můžeme utéct. Salinger odmítnul život v té formě, v jaké jej lidé žijí — tohle místo a čas nahlížel jako nehodné těch několika málo výjimečných lidí, kteří do něj byli vysazeni jen proto, aby je to přivedlo k šílenství nebo zkáze.2 Ocenění J. D. Salingera nám poskytuje jeden z možných klíčů k titulní novele Rothova debutu Sbohem, město C. a k rané etapě Rothovy tvorby vůbec. Nástup nové generace v druhé půlce padesátých let byl ve znamení rebelie mladých proti patriarchálním ctnostem nukleární rodiny: rebelové odmítali konzervativní styl rodičů založený na vzpomínkách na velkou hospodářskou krizi.3 Mladá generace díky poválečnému ekonomickému rozkvětu nemusela nastoupit do práce a tvořili ji kulturní konzumenti zcela odlišní od rodičů, jejichž životní zkušenost formovala imigrace, krize a válka. Salinger se pro mladou generaci stal klíčovou postavou: vyjadřoval emocionální problémy mladých lidí tím, že hledal cestu, jak znovu nastolit nevinnost dětství a adolescence. Salingerova rebelie je velmi zdvořilá a mírná, v podstatě středostavovská. Stojí na vnímání života dospělých jako neautentickém, nabubřelém a moralistním. Jak to charakterizoval Morris Dickestein, Holden Caulfield je první z řady mladých naivků v poválečné literatuře, příběhy jejichž ži1 Roth 2007, s. 165–182. 2 Roth 2007, s. 165–175. 3 Srov. Dickstein 1999, s. 168–174. OPEN ACCESS MIchAL SýKORA 125 votů jsou příběhy zmařené sensitivity, zadušené pokrytectvím dospělých, hloupostí vrstevníků a manipulativností všech představitelů autority. „Stejně jako řada dalších románů — včetně Portnoyova komplexu, Na cestě nebo Jatek č. 5, Kdo chytá v žitě není románem o dospívání, ale o ne-dospívání; zaměřuje se na to, že mladý muž odmítá na sebe vzít sociální zodpovědnost, kterou po něm svět tak dychtivě vyžaduje,“ uzavírá Dickestein.4 Podobným typem hrdiny je i Neil Klugman z titulní novely Rothova knižního debutu. II. „SBOHEM, MĚSTO C.“ („GOODBYE, COLUMBUS“) Rothův debut z roku 1959 sestával z titulní novely „Sbohem, město C.“ a pěti povídek. Kniha zaznamenala bouřlivý ohlas: kromě řady pozitivních recenzí se na Rothovu hlavu snesla řada výtek hlavně ze strany konzervativních židovských organizací obviňujících spisovatele z nenávisti k Židům a dokonce i antisemitismu.5 V roce 1960 pak Roth obdržel Národní knižní cenu (National Book Award). Vypravěčem novely „Sbohem, město C.“ je třiadvacetiletý Neil Klugman, zaměstnaný v městské knihovně v Newarku. Neil se seznámí s Brendou Patimkinovou, jejíž otec vlastní prosperující firmu na výrobu umyvadel a dřezů. Patimkinovi se během války vzmohli, což jim umožnilo opustit židovskou čtvrť Newarku a přestěhovat se do domu na „bílém“ předměstí Short Hills. Proniknutí Židů do teritoria vyhrazeného „gójům“ je pro Patimkinovi dokladem společenského vzestupu, úspěšné asimilace, naplnění amerického snu. Během prázdnin se Neil nastěhuje k Patimkinovým a má tak možnost poznat jednotlivé členy domácnosti zblízka. Všichni u Patimkinů se věnují sportu, hrají golf, tenis, plavou, pěstují míčové hry. Sport je pro Patimkinovi znakem sociálního vzestupu. Děti (Brenda, její starší bratr Ron a mladší sestra Julia) jsou zhýčkané a zpovrchnělé životem v blahobytu a rodiče se marně snaží zakrýt své kořeny. Léto skončí Ronovou svatbou a Brendiným odjezdem do školy v Bostonu. Na podzim, na židovské svátky roš ha-šana, se Neil vydá za Brendou do Bostonu, kde mu Brenda dá přečíst rozhořčené dopisy rodičů, kteří zjistili, že Brenda o prázdninách s Neilem spala (matka objevila v dceřině zásuvce pesar, který Neil přinutil Brendu koupit). Následně se rozvine hádka, z níž Neil jasně vyrozumí, že Brenda není ochotna kvůli jejich vztahu podstupovat konflikty s rodiči, a tak se vrátí zpět do Newarku. Rozchodem a Neilovým návratem do práce novela končí. V úvahách o Rothových prvních knihách se stále musíme obracet k literárnímu kontextu, do něhož na konci padesátých let vstupoval. Jak uvádí Andrew Hoberek pro autory jako Saul Bellow nebo Philip Roth bylo příznačné, že se vymezili proti hemnigwayovskému konceptu románu postaveného na akci a ději a nahradili jej formou realismu zakládajícím se na popsání kognitivních a emočních stavů postavy. V podání těchto poválečných autorů americká literatura opustila stereotypní sféru mužské akce a obrodila se přes ambiciózní vylíčení jedinečné mysli konkrétního individua. Tito autoři odmítli modernistický subjektivismus a místo toho zdůrazňovali vztah postav k vnějšímu světu a ostatním postavám. Současně dokázali zužitkovat 4 Dickstein 1999, s. 172. 5 Viz Roth 2007, s. 193–211. 126 SVĚT LITERATURY 51 zkušenost s jamesovským psychologickým románem a propojit jej s tradičním širším společenským záběrem. Posun od akce k introspekci v rámci literatury ilustruje všeobecný poválečný zájem o lidské vědomí. V polovině padesátých let se židovská literatura stala součástí mainstreamu a její tematika byla všeobecně přijímaná. Saul Bellow, Norman Mailer či Philip Roth vynikali detailním uvedením postavy a jejího mentálního a emočního života, čímž otevřeli široké čtenářské veřejnosti obrazy života dosud marginalizovaných etnických protagonistů. Jedním ze základních rysů takovéhoto „židovského románu“ je, že chce dilemata své postavy představit nikoliv jako etnická, ale jako univerzální (což činil už o generaci starší Bernard Malamud). Své teze Hoberek prohlubuje odkazem na knihu Assimilation in American Life, kterou v roce 1964 vydal sociolog Milton Gordon a v níž nabídl portrét imigranta jako „okrajového člověka“ („marginal man“), jenž není zcela akceptován širším společenským světem, do něhož si přeje vstoupit, a jenž se trápí protichůdnými (navzájem si odporujícími) kulturními standardy, což v něm vyvolává pocity nejistoty, náladovost, přecitlivělost, přemrštěné sebevědomí a nervové napětí. Tato charakteristika podle Hobereka zní jako popis imigrantské identity z „velkého židovského amerického románu“, jehož protagonisté po sociálním začlenění touží a současně z něj chtějí uniknout. Do tohoto kontextu Hoberek vsazuje právě „Sbohem, město C.“. Upozorňuje, že ambivalentní sociální pozice Neila Klugmana někde mezi starší generací představovanou jeho tetou, strýčkem a byznysmenem Patimkinem na jedné straně a dobře zaopatřenými dětmi Patimkinů na druhé umožňuje číst text jako „metaforu o židovské asimilaci“, což však obratem odmítá. Spíše navrhuje vnímat novelu jako „alegorii geneze velkého amerického židovského románu.“ „Klugman odmítá jak nostalgii, tak vykořenění v roli okrajového jedince, jehož ‚přemrštěné sebevědomí‘ Roth, stejně jako Bellow a Mailer nevnímá jako sociální patologii, ale jako společenskou příležitost.“6 Nad vztahem novely k tématu asimilace amerických Židů se zamýšlí i Ross Posnock v knize Philip Roth’s Rude Truth a formuluje interpretačně inspirativní paralelu mezi Patimkinovými a postavou černošského kluka, který si o prázdninách do knihovny chodí prohlížet knihu s barevnými Gauguinovými reprodukcemi. Volná dostupnost kultury ve formě otevřeného přístupu do knihovny představuje vedle obvyklé sociologické představy opuštění starého pro nové další model asimilice. Roth nevnímá asimilaci jako oběť, ale spíše jako projev kreativní improvizace. Roth zobrazuje migraci Židů na „bílá předměstí“ jako projev americké svobody; asimilace je využití kulturní a sociální příležitosti, nikoliv zrada identity. Tuto tezi Posnock dokládá argumentem, že i v novém kulturním prostředí si jak černošský kluk, tak Patimkinovi ponechávají svůj jazyk i zvyklosti. Patimkinovi dokonce v komoře stále skladují svůj starý nábytek z dob, kdy žili v Newarku. Jak černošský kluk využívá volného vstupu do knihovny, tak Patimkinovi využívají příležitosti dosáhnout své představy o dobrém životě. Roth v novele ukazuje kvalitu svobody, kterou Patimkinovi získali tím, že se „vybělí“ (Neilova teta Gladys odmítá věřit, že Patimkinovi se svým způsobem života a adresou vůbec mohou být Židé). Posnock si ovšem uvědomuje, že Sbohem, město C. není 6 Hoberek 2011, s. 893–899. MIchAL SýKORA 127 sociologická novela věnovaná poválečné éře sociální mobility. Tradiční scénář patosu asimilace není v novele naplněn; Neil není představen jako rozhořčený moralista, který na Patimkinovi pohlíží jako na zrádce etnických kořenů. Posnock uzavírá, že melodrama asimilace je pro Rotha irelevantní.7 Veškeré úvahy nad tématem možného zobrazení židovské asimilace ve Sbohem, město C., popř. vnímání novely jako sociálně realistického textu, vycházejí z předpokladu, že v centru Rothova zájmu stojí rodina Patimkinových a její sociální portrét. Ovšem novela je v prvé řadě milostným příběhem, v centru stojí vztah Neila a Brendy. Mnohem blíže k pochopení novely tak má Theodore Solotaroff, spisovatelův starší spolužák z chicagské univerzity, jehož esej „Philip Roth: A Personal View“ kombinuje vzpomínkový text s analýzou Rothovy rané tvorby. Solotaroff líčí, jaký autentický čtenářský zážitek mu Sbohem, město C. přineslo: novela mu připadala jako příběh z prostředí, v němž vyrůstal — detaily místa, postavy, všechno bylo povědomé, ale současně nové. Příběh Neila a Brendy byl tak jednoduchý, přímočarý a průhledný, že to snad ani nemohlo být umění, ale on věděl, že umění postupuje právě tímto způsobem: nečekaná rozmáchlá odbočka nemoderní komplexnosti kvůli svěžímu pohledu na zkušenost, často tak přirozenou a běžnou, že se musíme divit, proč to spisovatelé neviděli a nedělali takto celou dobu. Oceňoval také neformální tón prózy, uvolněný jako rozhovor, a přesto lakonický a svižný a jdoucí přímo k věci. Sbohem, město C. mu připomínalo způsob, jakým psal Salinger. V Rothovi bylo něco ze Salingerovy inteligence a kouzla, uzavírá Solotaroff, směsice mladického idealismu a cynismu, závan bezprostřední reality; jen Roth se mu jevil srdečnější, procítěnější, a jeho tón agresivnější.8 Jinými slovy, Roth přinesl čtenářům podobný typ příběhů jako Salinger, jen je zbavil snobského elitářství, jímž se vyznačuje především cyklus próz o rodině Glassových. Sbohem, město C. tak je třeba vnímat nikoliv jako sociologizující příspěvek k tématu židovské asimilace, ale jako prózu, v níž Roth jednak zprostředkovává svou životní zkušenost mladého muže a jednak prozkoumává možnosti literární techniky (k tomuto tvrzení nás opravňuje další směřování Rothovy tvorby). Věcný, neromantický, nejednoznačný tón celého příběhu předznamenává již úvodní pasáž: Brendu jsem poprvé uviděl, když mě požádala, abych jí podržel brýle. Pak popošla k okraji skokanského prkna a zamžourala slepě do bazénu. Kdyby byl vypuštěný, krátkozraká Brenda by to nikdy nezjistila. Skočila krásně a o chvíli později plavala zpátky ke straně bazénu a hlavičku s nakrátko střiženými zlatohnědými vlasy držela vzhůru, hezky rovně, jako by to byla růže na dlouhém stonku. Elegantně připlula k okraji a pak už stála vedle mě. „Děkuji vám,“ řekla a oči měla vodové, třebaže ne zalité vodou. Natáhla ruku pro brýle, ale nasadila si je, až když se otočila a zamířila pryč. Hleděl jsem za ní. Za jejími zády se náhle objevily dlaně. Zachytily spodek plavek mezi ukazováčkem a palcem a zasunuly přečnívající partie hýždí zpět pod látku. Zakloktala ve mně krev (Roth 2012, s. 9. Další stránkování v textu). 7 Posnock, 2006, s. 98–102. 8 Solotaroff 1970, s. 135. 128 SVĚT LITERATURY 51 Ještě týž večer Neil Brendě zavolá a smluví si spolu schůzku. Příznačné je, že kromě samého závěru se vypravěč nikdy nerozepíše o citech, které v něm Brenda vyvolává, jen registruje negativní emoce (vztek na Brendu, vědomí její povrchnosti), popř. jejich nedostatek. Neil se jeví spíše jako nezaujatý, až analytický pozorovatel, než jako zamilovaný mladík. City k Brendě vznikají až se vztahem, jsou důsledkem, nikoliv příčinou toho, že spolu začali chodit. Racionální, nesentimentální tón Neilova vyprávění má dvojí důsledek — jednak zvolená narativní maska vypovídá mnohé o hlavním protagonistovi, jednak se Neilova analytičnost obrací k povahopisu protagonistů. Podle Paterson Jonesové a Nanceové je Neil nejpasivnější z Rothových hlavních postav. Celý jeho život se nese v duchu pocitů dočasnosti a pomíjivosti, a takto Neil vnímá i svůj vztah s Brendou. Neil sám sebe nepovažuje za člověka, který plánuje, a k lásce i ke své práci přistupuje jako k něčemu, co není navždy. Pro pochopení Neilova přístupu je důležité uvědomit si, že si neváží práce v knihovně a fakt, že by měl být povýšen, vnímá jako jakousi past. Obdobně nahlíží i na vztah s Brendou: o možné svatbě neuvažuje jako o něčem, co představuje bezpečí a svazek, ale jako o něčem dočasném.9 Každopádně i přes to je Neil hrdinou schopným introspekce, protože si své nulové životní směřování uvědomuje. V závěru tak prochází proměnou, po rozchodu s Brendou přijímá zodpovědnost nad svým životem. Neil o sobě přemýšlí a uvědomuje si svou ztrátu, svou lásku k Brendě a skutečnou povahu jejich vztahu. A také důvod k rozchodu, který byl vlastně stejný, jako „důvod“, proč Brendu miloval: Nepochyboval jsem, že jsem Brendu miloval, i když jak jsem tam tak stál, bylo mi jasné, že už to nedokážu. A věděl jsem, že potrvá hodně dlouho, než se budu s někým milovat tak, jako jsem se miloval s ní. Dokázal bych v sobě probudit takovou vášeň k nějaké jiné? A to, co ve mně zplodilo mou lásku k ní, zplodilo i takový chtíč? Jen kdyby byla trošičku míň Brendou… ale miloval bych ji pak? Upřeně jsem hleděl na svůj odraz, na to zatmívající se sklo a pak jím můj pohled pronikl dál po chladné podlaze až k hradbě knih nedbale srovnaných na polici. Ještě chvíli jsem pozoroval svůj odraz a pak jsem na nádraží nastoupil do vlaku, který mě dovezl do Newarku právě ve chvíli, kdy o prvním dnu židovského nového roku vycházelo slunce. Měl jsem dost času, abych na devátou došel do práce (s. 122). Znalci Rothova díla se při interpretaci závěru Sbohem, město C. shodují v tom, že předznamenává změnu Neilova životního směřování. Např. Paterson Jonesová a Nanceová uvádějí, že zmínka o neuspořádaných knihách je výrazem toho, že Neil chce uspořádat vlastní život.10 Podobně též Posnock připomíná, že „práce“ je poslední slovo novely, a zdůrazňuje metaforu hradby knih, které potřebují srovnat. Knihy jsou znamením Neilovy spásy uprostřed „království kultury“, třetího ráje, který novela nabízí (vedle Tahiti — ráje černošského kluka a Short Hills), jediného ráje, kde je Neil doma.11 9 Paterson Jones — Nance 1981, s. 12–13. 10 Paterson Jones — Nance 1981, s. 20. 11 Posnock 2006, s. 102. MIchAL SýKORA 129 Kromě ústředního páru vytvořil Roth ve Sbohem, město C. řadu postav, o nichž z dnešní perspektivy můžeme říci, že jsou typicky „rothovské“ (v tom smyslu, že podobné postavy bude rozvíjet celou svou tvorbu), a které vytvářejí sociální spektrum, v němž je Neil Klugman pomyslným „středovým“ hrdinou. Rodina Patimkinových je vnitřně diferencovaná: rodiče stále ještě mají v paměti poměry, z nichž vzešli (matka Patimkinová peskuje dceru, že příliš utrácí, zatímco v otci je cosi fanfarónsky velkorysého — za peníze, které vydělává, chce dětem dopřát to nejlepší, a své potomky nekriticky miluje), děti naopak svůj životní styl berou jako samozřejmost. Kontrast k nim tvoří Neilova tetička Gladys, pevnou rukou řídící svou chaotickou domácnost. Prostor mezi těmito dvěma krajními póly vyplňuje defilé svatebních hostů na svatbě Brendina bratra Rona, z nichž vypravěčovu největší pozornost zaujímá strýček Leo, bratr Brendina otce, tragikomická figura věčného životního outsidera, živá připomínka poměrů, z nichž Patimkinovi vzešli. Každá z těch postav je současně barvitým charakterem, ale také typem, s nímž bude Roth dál ve své tvorbě pracovat. Roth má smysl pro vše komické, ve svých postavách ovšem nevytváří karikatury, ale představuje se jako bystrý pozorovatel se smyslem pro satirický detail. Jeho realismus též stojí na výborně odposlouchaných dialozích (např. první Neilova večeře u Patimkinových), v nichž protagonisté o sobě často prozrazují víc, než sami zamýšlejí. Ve své rané tvorbě byl Philip Roth ovlivněn románovou technikou Henryho Jamese. Jamesovým ideálem byl narativ, v němž je vše podřízeno psychologii postavy. V takovém vyprávění je akce projevem či symptomem osobnosti.12 Tak i ve Sbohem, město C. jsou události podřízeny povahopisu. Můžeme se např. ptát, jakou roli má v příběhu tetička Gladys: z hlediska syžetu v podstatě žádnou, jen ilustruje prostředí, z něhož vzešel Neil. Ještě výrazněji je to možno vidět na rozsáhlé scéně Ronovy svatby. Milostný vztah Brendy a Neila v tu chvíli zcela ustupuje povahopisu hostů a rozsáhlé odbočce, v němž strýček Leo Neilovi vypráví svůj životní příběh. Jak uvádí Dickstein, na konci padesátých let čtenáři vnímali Rothovu novelu jako odvážný příběh. Touha po sexuální svobodě se stala integrální součástí poválečné doby, ale stále byla vnímána jako kontroverzní.13 Vztah Neila a Brendy je už od začátku prezentován jako velmi sexuální. Ve finálním konfliktu se plně odhalily sociální rozdíly mezi milenci (dosud vnímané spíše jen latentně): Neila od začátku dráždily Brendinina povrchnost, a egoismus, takže Brenda musela čelit Neilovu ironickému popichování, které ve skutečnosti mířilo vůči prostředí, z něhož vzešla. Nesmyslná volba, kterou v závěru Neil před Brendu postaví, je důsledkem vzdoru z vědomí, že by se Patimkinovi vždy na Neila dívali přezíravě a blahosklonně, jako na někoho, koho oni velkoryse přijali; za konfliktem s Brendou tak stojí Neilova uražená hrdost. Závěrečný návrat „do práce“ lze číst jako obnovení Neilovy nezávislosti. Název Sbohem, město C. je odvozen od nostalgické písně, kterou si v předvečer své svatby pouští Ron Patimkin: v kontextu novely píseň navozuje pocit loučení s bezstarostným životem. Neil ve svém pokoji tu píseň poslouchá a následně se mu o ní i zdá. Ve snu je Neil na lodi spolu s černošským klukem z knihovny, a ačkoliv nechtějí odejít, loď za zvuků písně odplouvá a nelze ji zastavit. Tento sen spolu se třemi Neilovými introspektivními pasážemi tvoří jednotnou linku vnitřního zrání hlavního 12 Srov. Chatman 2008, s. 118–119. 13 Dickstein 1999, s. 295. 130 SVĚT LITERATURY 51 hrdiny. Jak jsme již uvedli, podle Rotha je u Salingera cestou ke spáse mysticismus. Pro hrdinu Sbohem, město C. jsou ovšem metafyzická řešení nedostupná a nejspíš též i nepřijatelná. Pomyslnou spásu nachází naopak v uvědomění si a přijetí svého místa ve světě. Narativ novely Sbohem, město C. můžeme slovy Tzvetana Todorova charakterizovat jako „postavocentrický“ neboli psychologický: akce v nich představuje symptom osobnosti. Roth se právě pod vlivem jamesovské techniky prezentuje primárně jako psychologický realista. Nešlo mu o sociální portrét židovské rodiny a její asimilace, nýbrž o obecnější zkušenost mladého muže. V úvodu citovaná slova z Rothova eseje tak lze vztáhnout i na Sbohem, město C.: autor se snaží vystihnout pomyslného ducha doby nikoliv vylíčením barvité vnější společenské reality, ale právě prostřednictvím zápasu „o hodnoty“, k němuž dochází mezi jedincem a společností, v tom, že prozkoumává onu existenciální otázku „jak žít“ z hlediska svého třiadvacetiletého hrdiny. III. SBOHEM, MĚSTO C. — POVÍDKY Rothův debut kromě titulní novely ještě tvoří pět povídek. Jakkoliv se jedná o texty tematicky rozdílné, s hrdiny zahrnujícími celé generační spektrum, přesto Sbohem, město C. jako celek působí sevřeně. Jednotliví rothovští badatelé ve výkladu preferují jen vybrané povídky, aby zdůraznili konciznost spisovatelova debutu. Tak např. Paterson Jonesová a Nanceová uvádějí, že povídky Epstein, Obrácení Židů na křesťanskou víru a Fanatik Eli rozvíjejí téma ústřední novely: zájem o konflikt spojený s láskou, rodinou a obtížností komunikace ve světě, v němž materialismus nahradil spiritualitu. Povídky též předznamenávají následné prózy s tématem konfliktu člověka se společností, v níž „normálnost“ a konformita znamenají víc než rozvoj osobnosti. Všechny postavy v povídkách se rozhodnou vzepřít se očekávané roli, kterou by podle rodiny, společnosti a nejbližších lidí měli hrát.14 EPSTEIN Konflikt osobní identity a tlaku společenských očekávání je v koncentrované podobě (a také nejkomičtěji, předznamenávajíce subversivní humor pozdějších románů) představen právě v povídce Epstein. Titulní postava Lou Epstein je obchodník, majitel podniku „Papírové sáčky Epstein“, patřící k první generaci asimilovaných amerických Židů. Je mu padesát devět let a má pocit, že mu všechno vzali — syn zemřel v jedenácti letech na obrnu, jeho tlustá třiadvacetiletá dcera je levicová aktivistka, jež si o otci myslí, že je kapitalista, a kdysi atraktivní manželka se stala strojem na vaření a uklízení. Poté co jedné noci přistihne svého synovce, jak souloží s dívkou ze sousedství, začne si románek s její ovdovělou matkou a konečně zažívá pocit osvobození a radosti ze života. Shodou okolností zanedlouho Epsteinovi v oblasti genitálií vyrazí vyrážka, kterou jeho žena považuje za syfilis. Z hlavy rodiny se okamžitě stane rodinný vyvrhel. Epstein se proti tyranii ženy a dcery vzbouří a při další návštěvě atraktivní sousedky jej stihne infarkt. 14 Paterson Jones — Nance 1981, s. 23–24. MIchAL SýKORA 131 Lou Epstein předznamenává pozdější rothovské hrdiny: žije konformní, „normální“ život, takový, jaký „by měl žít“, přijme zodpovědnost za manželství a děti, ale necítí z toho žádné potěšení. Když ho manželka jako nakaženého vyhodí z ložnice, spí v pokoji se synovcem Michealem a stěžuje si, že dal rodině, všechno, co neměl. Epstein tím míní materiální statky, ale Roth do věty vložil dvojsmysl: dal rodině, co jí neměl dát. Byl dobrým manželem a dobrým otcem, ale nic za to nedostal zpátky. Když si začne milostný románek se sousedkou, konečně myslí na sebe a uspokojuje „nezvyklou“ stránku svého já, tu vášnivou a dospělou. V závěru manželka doprovází Epsteina v sanitce do nemocnice, doktor jí vysvětluje, že když bude manžel žít „normální život šedesátníka“, bude v pořádku. Epstein je chycen do „normálního života“ a už se z té pasti nikdy nedostane. OBRácENÍ ŽIdŮ NA KřESŤANSKOU VÍRU Obdobnému tlaku na přizpůsobení se požadavkům „normálnosti“, tedy většinovému názoru na to, co je správné, čelí i chlapec Ozzie Freedman, který se v povídce Obrácení Židů na křesťanskou víru dostane do konfliktu s dogmatickým rabínem Binderem. Rabín psychickým nátlakem i násilím přivede Ozzieho ke vzpouře. Pro rabína Bůh představuje toliko dogmata a poučky, nikoliv něco, co má být člověku blízké. Paterson Jonesová a Nanceová povídku čtou jako příběh o náboženské krátkozrakosti, kulturní omezeností a moci. Ozzie se jakožto žák židovské školy dostane do konfliktu s rabínem, který tvrdí, že Ježíš je historická postava a že je nemožné, aby jeho otcem byl Bůh. Ozzie logicky argumentuje, že to možné je, když je Bůh všemocný a dokázal stvořit svět za šest dní. Binder trvá na základním rozdílu mezi judaismem a křesťanstvím: Ježíš byl člověk, nikoliv Bůh. Ozzie ale odmítá popřít Boží všemocnost a nakonec jej Binder ve třídě udeří. Když doma Ozzie matce řekne, že bude muset jít za rabínem a proč, po prvé v životě jej uhodí i ona. Při třetím konfliktu nazve Ozzie rabína parchantem, uteče na střechu synagogy a tam objeví nečekanou stránku své povahy. Ozzie obrátí svůj strach proti davu dole a ovládá je výhružkou, že skočí, a nakonec všechny přinutí nahlas vyslovit, že věří v Ježíše Krista. Konverze samozřejmě není skutečná; Ozzie nicméně přinutí matku slíbit, že už nikdy nikoho neuhodí kvůli Bohu. Religiózní stránku povídky a především pozitivní obraz Ozzieho Roth ironicky zdůrazní poslední větou: Ozzie skočí dolů ze střechy do připravené žluté záchranné sítě, která září jako svatozář. Podle Paterson Jonesové a Nanceové povídka ukazuje, jak v židovské komunitě rodina a kultura ovlivňují duchovní a psychologický rozvoj osobnosti. K odporu Oziieho přivede frustrace z toho, že je nucen buď popřít vlastní přesvědčení a být „dobrý“, nebo se vzepřít učení a rodině a být „špatný“.15 OBRáNcE VÍRY Obránce víry se odehrává v armádním výcvikovém táboře na samém sklonku druhé světové války. Veterán západní fronty seržant Nathan Marx se dostane do konfrontace s rekrutem Sheldonem Grossbartem. Oba jsou Židé; zatímco Grossbart se ke svému židovství otevřeně hlásí a v podstatě jej oportunisticky využívá, pro Marxe je 15 Paterson Jones — Nance 1981, s. 28–30. 132 SVĚT LITERATURY 51 stěžejní, že je americkým vojákem. Grossbart se ovšem u svého seržanta a souvěrce stále něčeho domáhá, nejprve zastání před ostatními, potom výhod a služeb. Marx je slušný člověk a snaží se Grossbartovi vyhovět. Grossbart však svého nadřízeného začne terorizovat svými náboženskými právy a požadavky na etnickou sounáležitost. Marx je blížencem Gabea Wallache z románu Ať se děje, co se děje, protože i on cítí až obsesivní potřebu pomáhat jiným. Problém ovšem spočívá v tom, že ateistické vedení jednotky nemá pro požadavky na náboženské výhody porozumění. Racionální kapitán Barrett si zakládá na tom, že nikdo nemá zvláštní výsady a ani není upozaďován, primární jsou pro něj výsledky ve výcviku a Marx mu nedokáže vysvětlit specifičnost vojínova přístupu, zvláště když on sám jako Žid zvláštní zacházení nevyžaduje… Situace z povídky je modelová; nejde v ní o židovského hrdinu, ale obecně o typ člověka, který se na základě svého náboženství či rasy snaží domoci výhod. Marx se nakonec proti Grossbartovi a tlaku, který na něj vojín vyvíjí, vzbouří a nechá jej odvelet do Tichomoří. Marx je překvapen svých chováním, svou pomstychtivostí, ale nezbývá mu než se se svým novým já smířit. Tento rys má společný s Ozzie Freedmanem i s Lou Epsteinem. Tlak z vnějšku dostane protagonisty do situace, kdy objeví novou, nečekanou stránku své povahy, a jim nezbývá, než se s ní smířit a přijmout ji. Porušení pravidel, rebelantství, chování, jež je v nesouladu s dřívějším „já“ postav, tak v prvé řadě překvapuje samy hrdiny Rothových povídek. FANATIK ELI Do obdobné situace se dostane i Eli Peck z povídky, která Rothovu sbírku uzavírá. Tématem zde je konflikt nejistého člověka s okolím a s tím, co ostatní považují za „normální“. Na novelu Sbohem, město C. povídka navazuje tématem morální a duchovní vyprázdněnosti asimilovaných předměstských Židů, jejichž honba za materialistickým americkým snem je odřízne od židovských tradic a kultury.16 Asimilovaní Židé z Woodentonu se chtějí co nejméně odlišovat od křesťanů, a tak jim vadí přítomnost tradiční židovské školy ješivy. Hlavní hrdina Eli Peck zastupuje asimilované Židy v jednání s ředitelem ješivy Leo Tsurefem. Hodnoty, které ješiva ztělesňuje, postupně Eliho čím dál tím víc oslovují a ovlivňují, až se nakonec stane dvojníkem záhadného mlčenlivého ortodoxního Žida ze školy. V důsledku jej rodina a přátelé považují za blázna, protože vnějškově naplňuje znaky religiózního fanatismu. Povídka začíná Eliho konfliktem s židovskou ortodoxií a končí jeho konfliktem s asimilovanými Židy. Jak v povídce Obrácení Židů na křesťanskou víru představují restriktivní sílu konzervativní židovské kruhy, tak zde naopak restriktivně vystupují asimilovaní Židé proti těm ortodoxním. Na první pohled by se tak mohlo zdát, že autorovo stanovisko je neutrální, že nikomu nestraní. Vezmeme-li v úvahu kontext spisovatelovy tvorby, ozřejmí se, že Roth straní všemu nedogmatickému, nerestriktivnímu, straní těm, jež se stejně jako Ozzie dostávají do střetu s utlačovatelskými silami společnosti. Paterson Jonesová a Nanceová Fanatika Eliho čtou jako povídku o identitě a standardech, podle kterých určujeme, co je a co není normální. Eliho proměna je postavena na návratu ke kulturním kořenům. Okolí ho začne považovat za 16 Paterson Jones — Nance 1981, s. 31. MIchAL SýKORA 139 jsou nuceny žít ve stresu, čelit tlaku svých povinností a mnohdy stojí na hraně psychického i fyzického vyčerpání, což má pro povahokresbu neblahý důsledek. Na straně jedné se projevují ty rysy povahy, které primárně reagují na krizi: vidíme tedy spíše neurotické, hysterické, až neracionální rysy postav. Postavy ve stavu krize ztrácejí rozvahu a symbolicky se obnažují. Na straně druhé rysy odhalené za krize na sebe strhávají pozornost a vyvolávají zdání své dominance, což postavy zplošťuje. Současně ale, jak se psychický tlak na hrdiny stupňuje, mají tendenci ke stále nepředvídatelnějšímu jednání. Přitom je třeba ocenit, jak precizně, důkladně, se smyslem pro psychologický detail Roth buduje scény a prokazuje přitom, jak pečlivě má odpozorované situace a odposlouchané dialogy. V tom spočívá zřejmě hlavní problém románu: s přibývajícími stránkami zjišťujeme, že se vlastně nikam nevyvíjí. Roth nám se smyslem pro realistický detail líčí stále stejný proud všednosti a únavy, snad jen Gabe Wallach se postupně propadá do čím dál hlubší krize. VI. ZÁVĚREM Jak už jsme uvedli, Ať se děje, co se děje se dodnes setkává s nejednoznačným přijetím. Ještě větší zapomnění stihlo následující Když byla dobrá, řada rothovských badatelů tento román v podstatě ignoruje. Po nadšení a kontroverzi, které vzbudilo Sbohem, město C., tak lze následující dvě knihy považovat za neúspěšné (z dnešního hlediska se sluší dodat relativně neúspěšné), neboť Roth v nich nedostál očekáváním vyvolaných svým debutem. Rothův vývoj v šedesátých letech shrnuje Irving Howe: Sbohem, město C. vyvolalo kritické nadšení. Rothovy povídky byly okamžitě rozpoznatelné, osobité svým hlasem, postoji a tématem; vyznačovaly se ostrostí, byť křiklavou a šklebící se ve své přeostřenosti. Žádná z dalších próz nedosáhla literárních kvalit první kolekce. Howe dále hovoří, že kritici se všeobecně shodují na tom, že následující dva romány přidaly už jen nepatrný třpyt k jeho reputaci. Oba romány bojují se snahou zpracovat materiál současného amerického života. Roth vůbec není přirozený romanopisec, píše Howe, ten typ, který rád vypráví příběhy a píše kroniku společenského život. Kritici jeho románů, řada z nich sympatizujících, si všimli jeho potřeby vymáchat čtenářům nos ve svinstvu všednodenní existence, jeho mánie zaznamenávat v plné délce hádky svých postav. A Howe dochází k závěru, že Rothovy romány jsou až zlomyslně ponuré, a že si v nich autor ventiluje své vlastní hluboké a nezvládnuté frustrace.35 Relativní neúspěch prvních dvou románů (v porovnání s pozitivním kritickým přijetím Sbohem, město C.) zřejmě vedly k tomu, že Roth opustil jamesovský styl a objevil pro sebe idiosynkratickou monologickou výpověď.36 Následující román Portnoyův komplex se stal americkým bestsellerem číslo jedna, vyvolal skandál, který zcela zastínil kontroverze kolem spisovatelova debutu, a předurčil další směřování Rothovy tvorby. Studie vznikla v rámci projektu ESF č. CZ.1.07/2.3.00/20.0150 „Literatura a film bez hranic: dislokace a relokace v pluralitním prostoru“. 35 Howe 1972, s. 229–244. 36 Hobereck 2011, s. 900–901. 140 SVĚT LITERATURY 51 PHILIP ROTH’S EARLY WORKS GOODBYE, COLUMBUS, LETTING GO — ThEIR cRITIcAL REcEPTION ANd INTERPRETATION The study summarizes the first two Philip Roth’s books and their critical reception. Roth’s works are set in the context of the American society and literature of the late nineteen fiftieth and in the connection with Roth’s essay „Writing American Fiction“. Reading of Goodbye, Columbus as a story of Jew assimilation is refused; the crucial plot is the love story between Neil and Brenda. Both Roth’s books are interpreted through the well-known Roth’s interest in Henry James: the fundament for both books is Roth’s concern in his protagonists and their temperament and every action is subordinated to the portrayals of characters. PRAMENY Roth. Philip. Ať se děje, co se děje. Praha : Odeon 1968. Přel. Luba a Rudolf Pellarovi. Roth, Philip. Novels & Stories 1959–1962. Goodbye, Columbus and Five Short Stories; Letting Go. New York : The Library of America, 2005. Roth, Philip. Reading Myself and Others. London : Vintage, 2007. Roth, Philip. Sbohem město C. a pět povídek. Praha : Mladá fronta 2012. Přel. Jiří Hanuš. LITERATURA Aarons, Victoria. „American-Jewish Identity in Rothʼs Short Fiction“. In The Cambridge Companion to Philip Roth. Ed. by Timothy Parrish. Cambridge : Cambridge University Press, 2007, s. 9–21. Brauner, David. Philip Roth. Manchester — New York : Manchester University Press, 2007. Dickstein, Morris. „Fictin and Society“. The Cambridge History of American Literature, Volume 7 Prose Writing 1940–1990. Ed. by Sacvan Bercovitch. Cambridge : Cambridge University Press, 1999, s. 103–310. Donaldson, Scott. „Philip Roth: The Meanings of Letting Go“. Contemporary Literature 11 (Winter 1970), s. 21–35. Hoberek, Andrew. „The Jewish great American Novel“. In The Cambridge History of the American Novel. Ed. by Leonard Cassuto, Clare Virginia Eby and Benjamin Reiss. Cambridge : Cambridge University Press 2011, s. 893–908. Howe, Irving. „Philip Roth Reconsidered“. In Critical Essays on Philip Roth. Ed. by Sanford Pinsker. Boston : G. K. Hall & Co., 1982, s. 229–244. Chatman, Seymour. Příběh a diskurs. Přel. Milan Orálek. Brno : Host, 2008. McDaniel, John N. The Fiction of Philip Roth. Haddonfield, New Jersey : Haddonfield House 1974. Paterson Jones, Judith — Nance, Guinevera A. Philip Roth. Modern Literature Series. New York : Frederick Ungar Publishing Co., 1981. Posnock, Ross. Philip Roth’s Rude Truth: The Art of Immaturity. Princeton and Oxford : Princeton University Press, 2006. Rodgers, Bernard F., Jr. Philip Roth. Boston : Twayne Publishers, 1978. Solotaroff, Theodore. „Philip Roth: A Personal View“. In Critical Essays on Philip Roth. Ed. by Sanford Pinsker. Boston : G. K. Hall & Co., 1982, s. 133–148. Todorov, Tzvetan. Poetika prózy. Přel. Jiří Pelán a Libuše Valentová. Praha : Triáda, 2000. MIchAL SýKORA 141 KLÍČOVÁ SLOVA: Philip Roth — americká literatura — literární kritika Philip Roth — american fiction — literary criticism Michal Sýkora (* 1971) působí na Katedře divadelních a filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Dlouhodobě se věnuje především problematice moderního románu s důrazem na interpretaci textu (soubor studií Vize řádu světa v moderní próze, Praha : Pistorius & Olšanská, 2008). Je autorem dvoudílné monografie o Vladimiru Nabokovovi (Brno : Host, 2002, 2004). Odborně se též zabývá žánrem detektivky, s kolektivem studentů připravil k vydání dvoudílnou monografii Britské detektivky: Od románu k televizní sérii (Olomouc : Univerzita Palackého, 2012, 2013).