Přirozený stav lidské mysli : autobiografie polyglota

104 STUDIE ZAPLIKOVANÉ LINGVISTIKY 1/2013 PřIROZENý STAV LIDSKÉ MYSLI: AUTObIOGRAfIE POLYGLOTA Olga Lomová VASILjEV, Ivo (2011): Život svíce jazyky: jazyková autobiografie [sociolingvistická edice jazyk, společnost, interakce, 1]. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 314 s. Memoáry orientalisty, lingvisty apolyglota Ivo Vasiljeva nesou vpodtitulu název „jazyková autobiografie“. Knihu otevírají dva dopisy, jejichž prostřednictvím autor představuje svůj „multilingvální mozek“. Profesorka Cathy Priceová vdopise infor‑ muje ovýsledcích magnetické rezonance mozku, kterou r. 2005 Ivo Vasiljev podstou‑ pil vLondýně, adocent István Tóth hovoří otom, jak ho vr. 2009 začal učit maďar‑ štinu— jeho čtrnáctý cizí jazyk. Vzpomínky jsou uspořádány chronologicky spříležitostnými krátkými tema‑ tickými odbočkami. Na počátku vzpomínkám ještě předchází stručné ohlédnutí za minulostí rodičů— maminky, původem zčeské rodiny usazené vRize, vKaunasu anakonec, před návratem do Československa, vMelitopolu na jižní Ukrajině, ata‑ tínka, ruského emigranta vČeskoslovensku. Na tomto základě pak autor vykresluje dvojjazyčné prostředí, vněmž od dětství vyrůstal akde byly položeny základy jeho zaujetí pro jazyky. Výčet jazyků, které Ivo Vasiljev vrůzné míře ovládl, je úctyhodný. Od dětství uží‑ val češtinu aruštinu, za války se pod tlakem okolností začal učit jako svůj třetí jazyk němčinu, po válce se učil anglicky, francouzsky ave škole se také seznámil slatinou. Zároveň se vosmnácti letech sám pustil do korejštiny akrátce na to se tento jazyk stal předmětem jeho vysokoškolského studia. Na vysoké škole se specializoval na orientální jazyky (vedle korejštiny ještě japonština, čínština avietnamština), které se nejen naučil aktivně používat, ale také je zkoumal jako lingvista. Po čtyřicátém roce věku, vdobě nuceného odchodu zakademie věd, se věnoval bulharštině, pol‑ štině ačástečně igruzínštině afinštině, po šedesátce se během pobytu vJihový‑ chodní Asii seznámil ještě smalajštinou athajštinou. Ve věku sedmdesáti tří let se začal učit maďarsky. Vědecké působení Ivo Vasiljeva začalo vOrientálním ústavu ČSAV; zároveň jako externista zakládal obor vietnamistika na Filozofické fakultě UK vPraze, kde učil vletech 1962–1970. Jako pracovník Orientálního ústavu se v60. letech zúčastnil řady mezinárodních kongresů aproslovil přednášky na univerzitách vPaříži, Leedsu aYorku, na King’sCollege vCambridgi aněkolika místech vJaponsku aVietnamu. Vr. 1968 učil vietnamštinu na univerzitě vHullu ve Velké Británii. Vzpomíná také na jazykovědný seminář profesora Skaličky akontakty sdalšími českými lingvisty. Od r. 1981, po vynucené desetileté přestávce vakademické práci, působil vEtnologic‑ kém ústavu ČSAV, kde se věnoval studiu vietnamského etnika (výsledkem je až r. 1999 vydaná monografie Za dědictvím starých Vietů) aspolupracoval na projektu Slovníku etnických procesů. Zposlední doby zmiňuje spolupráci sdoc. Jiřím Nekvapilem, napo‑ sledy se zapojil do mezinárodního projektu LINEE. Zároveň „na vlastní pěst“ pracuje na česko ‑vietnamském avietnamsko ‑českém slovníku. OLGA LOmOVá 105 Ivo Vasiljev mnoho cestoval, atak se vautobiografii pohybujeme od Unhoště, kde strávil dětství, aPrahy, kde studoval apak trvale žil, do různých míst vAsii, Evropě iUSA, kam jezdil jako tlumočník, jako vědec aexpert na otázky moderního Vietnamu ijako konzultant mezinárodní firmy akonečně jako účastník archeologické expe‑ dice, která ze dna moře uvietnamského pobřeží vyzvedla vzácný nález středověké exportní keramiky. Autor zachycuje zážitky zKoreje, Moskvy, Vietnamu, Paříže, Lon‑ dýna ařady dalších západoevropských měst, zTokia arůzných míst vUSA, zKam‑ bodže, Malajsie aSingapuru, Thajska, Tchaj ‑wanu aFilipín, apředevším zVietnamu, který navštěvoval opakovaně, vrůzných dobách avrůzném postavení. Dr. Vasiljev také vzpomíná, jak se v60. letech zásluhou své vté době vEvropě zcela ojedinělé specializace vietnamisty stal aktivním účastníkem mezinárodních kongresů proti válce ve Vietnamu aza jaderné odzbrojení, kde vystupoval jako znalec vietnamských poměrů. Vtéto roli také využil cenné kontakty vSeverním Vietnamu, který byl vté době odborníkům na druhé straně železné opony nedostupný. Páteř autobiografie tvoří zkušenosti se studiem apozději výukou aužíváním zmí‑ něných jazyků vkontextu rodiny, školy, tlumočnické praxe ipři komunikaci vjejich přirozeném kulturním prostředí. Tyto zkušenosti jsou také úběžníkem úvah, jimiž autor vzpomínky prokládá. Vnich se promítají jeho zkušenosti azájmy vědce, který se zabýval azabývá typologií jazyků, kontakty mezi jazyky avícejazyčností, vztahem jazyka aetnicity, kulturními složkami komunikace mezi různými jazyky, rolí jazyka při socializaci, teoretickými otázkami jazykové politiky ajazykového plánování, me‑ todami vyučování jazyka na základě poznatků kognitivní neurovědy, ale imnoha dal‑ šími tématy, včetně témat lingvistice tak vzdálených, jako je podmořská archeologie. Prostřednictvím dojmů azážitků zachycených ve vzpomínkách se Ivo Vasiljev vrací kotázkám jazykové různosti, významu kulturních složek komunikace, ko‑ mentuje vztah mezi jazykem aspolečností aotázky jazykového plánování, všímá si exotických písem ifonetických zvláštností různých jazyků či dialektů, zamýšlí se nad otázkami mezikulturní komunikace aadekvátního překladu aosvojování (ale izapo‑ mínání) jazyků. Vedle těchto dominantních témat příležitostně zmiňuje icelou řadu dalších— namátkou uveďme ošidnost paměti na události vdětství, fenomén slovních tabu ajejich absence vcizích jazycích, jazykové interference či postřehy ztopono‑ mastiky. Jindy autor osvětluje svou osobitou metodu studia avýuky cizích jazyků či zkušenosti stím, jak mladí Vietnamci zvládají český jazyk. Ivo Vasiljev mnohokrát zdůrazňuje, že jeho autobiografie je jazyková acíleně se vyhýbá jiným tématům, včetně velkých dějin, na jejichž pozadí se odehrává jeho mul‑ tilingvální životní zkušenost. Jeho jazykové zážitky jsou však spjaty sdobou apro‑ středím, akniha tak přirozeně podává zajímavá svědectví přesahující otázky čistě jazykovědné. Za pozornost stojí zejména vzpomínky na 60. léta, které živě zprostřed‑ kovávají dobovou atmosféru avědecké prostředí. Zážitky zprvních návštěv ve Viet‑ namu, včetně osobních setkání sHo Či Minem, aúčast na setkáních protiválečných organizací zase dávají nahlédnout málo známé skutečnosti zmoderních dějin. Zhlediska zájmů lingvistiky kniha obsahuje zajímavé postřehy zpraktické zku‑ šenosti ze „života svíce jazyky“, jak případně říká titul, aposkytuje tak materiál ilu‑ strující vícejazyčnost vpraxi. Nelze než souhlasit snázorem autora, že otevřenost vícejazyčnosti je přirozeným stavem lidské mysli, aže je to vlastnost veskrze pro‑ 106 STUDIE ZAPLIKOVANÉ LINGVISTIKY 1/2013 spěšná. Stojí za to věnovat se mu od dětství, neboť rozvíjí intelektuální schopnosti jedince aobohacuje jej, přispívá klepšímu pochopení světa isebe sama apřirozeně také napomáhá dorozumění mezi lidmi ajejich harmonickému soužití. Kniha vrcholí ve svérázném „Intelektuálním manifestu“, kde autor shrnuje svou multilingvální zkušenost zhlediska lidské schopnosti učit se cizí jazyky, apeluje na čtenáře, aby podobně jako on otevírali cizím jazykům svou mysl aformuluje zásady úspěšného studia jazyků. Knihu doplňuje doslov Mariána Slobody, který charakterizuje— unás zatím málo známý— žánr jazykové autobiografie. Vpřílohách jsou dva chronologické přehledy (jazyky Ivo Vasiljeva ajeho cesty do zahraničí) aresumé vangličtině ave vietnam‑ štině. Rejstřík jazyků aJmenný rejstřík (obsahuje osobní amístní jména) usnadňují návraty kjednotlivým tématům ajejich propojování vprůběhu četby, případně mo‑ hou sloužit ipro rychlé vyhledání podle zájmu čtenáře, který by snad knihu chtěl číst na přeskáčku. Drobnou výtku mám ktranskripcím některých slov zčínštiny— adjektivum od toponyma Fu ‑ťien se podle normy přepisuje bez spojovníku (tedy fu‑ ťienský), naopak vtoponymech Ja ‑lu ‑ťiang nebo Pej ‑ťing se spojovníky užívají; ojedi‑ něle se objeví inepřesnost vzachycení čínské hlásky (pečená kachna má správně být spřídechem— tedy kchao ja). Jak píše Marián Sloboda vDoslovu, jazyková autobiografie je žánr na pomezí odborné apopulární literatury, který lze chápat různým způsobem: jako „výzkum‑ nou metodu, osobní výpověď nebo inspiraci“, případně také jako „zábavu pro volný čas“ (s. 286). Autor sám říká, že hodlá především poskytnout materiál jazykovědcům zkoumajícím fenomén multilingvalismu amezikulturní komunikace. Kzamyšlení ještě jiného druhu vyzývají vzpomínky na vědecký život v60. letech, zejména mezi‑ národní postavení české orientalistiky sjejími bohatými kontakty vAsii ina Západě, otevřeností novým myšlenkám, tvořivostí aoriginalitou přístupů, znichž mnohé ve své době hrály průkopnickou úlohu ve světovém měřítku. Vtěchto souvislostech kniha Ivo Vasiljeva nepřímo také klade otázku, proč česká orientalistika dokázala v60. letech během krátké doby zaujmout významné postavení ve světovém kontextu, zatímco dnes ipo více než dvaceti letech plné svobody bádání aotevřených možností zůstává až na výjimky mimo souvislosti mezinárodní vědy. Olga Lomová | Ústav Dálného východu FF UK vPraze [email protected]