Václav Černý a strukturalismus

Václav Černý astrukturalismus Jiří Pelán Univerzita Karlova Tomu, kdo si položí otázku vztahu Václava Černého ke strukturalismu, se patrně na prvním místě vybaví tvrdý morální odsudek Jana Mukařovského, jak jej Černý uložil do třetího dílu svých Pamětí. Smeritem tohoto odsudku lze sotva polemizovat: v době, o níž Černý hovoří, Mukařovský zapřel celou svou vědeckou minulost, jako rektor Univerzity Karlovy (1948–53) sankcionoval potupné čistky na akademické půdě apřipojoval svůj souhlas ke všem dobovým tažením, ať šlo oFučíkův odznak, nebo proces sMiladou Horákovou.1 VČerného očích je soupis Mukařovského hříchů obrovský ajeden znich je zcela neomluvitelný: totiž právě skutečnost, že pod jeho rektorskou záštitou byl destruován profesorský sbor avprověrkách roku 1949 byla „doslova rozdupána“ celá jedna studentská generace. Vtomto ohledu má Černý sMukařovským zcela osobní účty: jednak řada zvyloučených studentů byla jeho žáky— avýbornými žáky —, jednak poté, co byl od února 1950 poslán na nevyžádanou „studijní dovolenou“, oznámil mu vkvětnu následujícího roku 1951 rektor Mukařovský vpřítomnosti děkana Havránka, že se sním rozvazuje pracovní poměr, protože nevykonává svou funkci.2 Černý, jak se zdá, připisuje ovšem Mukařovskému podíl téměř na všech křivdách, jež se po nástupu komunistů kmoci vakademické sféře odehrály: zánik časopisu Slovesná věda („cožpak páni strukturalisté neměli Slovo aslovesnost?“3), poválečné zneuznání Alberta Pražáka, nucenou emigraci docenta estetiky— atedy potenciálního konkurenta Mukařovského— Františka Kovárny,4 „vylodění“ Bedřicha Fučíka aVáclava Černého ze Společnosti F. X. Šaldy ajejího výboru5 atd. Po mravním odsudku následuje uČerného odborná diskvalifikace. Při čtení Černého „j’accuse“ se vskutku nelze ubránit dojmu, že mezi mravním soudem apopřením Mukařovského vědeckých zásluh— apotažmo vědecké hodnoty celého českého 1 Tyto jeho aktivity nejlépe dokládá bibliografie Emanuela Macka kpříslušnému období in Mukařovský 1982, s.855nn. 2 Černý 1992a, s.281. 3 Tamtéž, s.27. 4 Tamtéž, s.197. 5 Tamtéž, s.372. OPEN ACCESS JIřÍ PELáN 23 strukturalismu— je kauzální nexus, jakkoli sám Černý to výslovně popírá. Činí vtomto ohledu explicitní disjunkci, když hovoří oBohuslavu Havránkovi, jejž sice charakterizuje jako „intrikána aúskočného potměšilce postranních metod“, ale vzápětí dodává, že Havránka měl amá dosud, „vneposlední řadě vlivem Karcevského, za vynikajícího učence“.6 UMukařovského to však neplatí: Mukařovského jsem pokládal už po dobré dvě dekády za vědeckého šarlatána azachovával jsem vůči němu vobecném chóru chval, zněhož se distancoval jen Šalda, vždy chlad akritické mlčení. Mukařovský nebyl duch tvůrčí ani originální, nebyl dokonce ani velkým talentem, jeho metoda byla odkoukaná zněkolika stran, vnaší literární historii neučinil ani jediný objev, ani jeden osobní zjev nebo směrový fenomén vní nevyložil aneosvětlil nově, jen na ně aplikoval nový pojmoslovný žargon. Vodborných kruzích se podle Černého Mukařovský ajeho Kroužek prosadil ne zcela čistými metodami: Co se mi protivilo, byly spíše metody, kterými si Pražský lingvistický kroužek razil cestu kuznání, moci na univerzitách akvedení vnaší duchovědě. Kroužek byl dokonale zorganizovanou klikou, která se bezohledně drala vzhůru kolektivním úsilím, zmocňovala se pozic ve vědeckých institucích, měla obsazený vlivný denní tisk, jímž se pilně propagovala, pořádala celá vědecká tažení, ale ijednotlivé veřejné debaty oknihách svých protivníků, knimž si rozdělovala dílčí popravčí úkoly; ale jako podrážela nohy jednotlivým izolovaným vyznavačům jiných vědeckých směrů,7 nešetřila kadidlem na veřejné velikány (TGM) avlivné univerzitní osobnosti (FXŠ, Arne Novák).8 6 Tamtéž, s.272. 7 Že aktivity Pražského lingvistické kroužku byly dobře zorganizovány, že jeho členové dokázali hájit své pozice korporativně aže se tu vskutku sváděly souboje, které nebyly prosty osobních antipatií (sNaší řečí, sLiterárněhistorickou společností, reprezentovanou osobnostmi jako A. Pražák, V. Jirát, K. Polák, K. Krejčí, F. Wollman, K. Svoboda, V.Černý aj.), dokládá výtečně připravený svazek Havránková 2008. Viz rovněž studii Hoskovec 2010, přehledně mapující institucionální formy meziválečné filologie. Hoskovec komentuje vztah Pražského lingvistického kroužku aLiterárněhistorické společnosti následovně: „Vynikající postavení Kroužku, vynikající ve smyslu ,vyčnívající‘, vyvolávalo reakci. Nejdříve se ustanovila Literárněhistorická společnost (LHS). Její obrysy domlouvali nekroužkoví účastníci při návratu zDruhého slavistického sjezdu (Varšava 1934), kde opět viděli, jak Kroužek svou organizovanou semknutostí dokáže účinně vyplnit diskusní prostor […]. Měl-li Kroužek heslo „strukturalismus“, volila Společnost heslo „komparatistika“. Pořádala pravidelná zasedání (veřejná, vMěstské knihovně vPraze) apo válce, což je mimořádný výkon, vydala pět ročníků časopisu Slovesná věda (1947–1952), jehož název nezakrývá konfrontaci stitulem Slovo aslovesnost. Vnější vztahy Kroužku aSpolečnosti byly korektní […], zato názory jednotlivců na jednotlivce včetně jejich díla mohly být až idiosynkrasické“ (s.38). 8 Černý 1992a, s.272–273. OPEN ACCESS 24 SVĚT LITERATURY 55 Pro Černého to, co bylo vydáváno za přínos Kroužku, bylo zvelké části manipulací— nemravnost tu tedy byla od samého počátku—, proto se také nelze divit, že vše bylo tak rychle prohlášeno za omyl: „… kotrmelec, jímž demonstrovali svůj stav mravní tekutosti aochoty kjakémukoli vědeckému icharakterovému sebevykleštění, byl světovým rekordem vplivání do vlastní tváře.“9 Závěr jeho obžaloby je nelítostný: „Vdějinách české kultury není člověka hodnějšího opovržení než Jan Mukařovský, jeho jméno je hanebnost sama, nikdo si nenamlouvej opak, není možné vněm zachránit ani učitele, ani vědce, ani Čecha, ani člověka.“10 AMukařovského strukturalismus, pohřbený na počátku padesátých let samotným zakladatelem, je „největší barnumštinou české literární vědy první poloviny našeho století“.11 Mravní důvody odsudku strukturalismu připisuje Černý idruhým: tak například když vzpomíná úmrtí Jirátova, charakterizuje ho jako „jemného ahlubokého ducha, kritika rozhledu světového anesmírné cítivosti esteticko-formální, ačkoli zapřisáhlého odpůrce formalismu astrukturalismu, zde působil jeho štítivý mravní odpor ke škole Mukařovského“.12 Vkrásné evokaci posledních dnů Karla Teiga, podle Černého na rozdíl od Mukařovského svobodomyslného marxisty od samých počátků, neschopného měnit tvář ipřesvědčení, se uvádí, že Teige „Mukařovským přímo pohrdal“.13 Mukařovského mravní stín dopadá vPamětech ina Mukařovského „adláta“ Felixe Vodičku, dosazeného Mukařovským do redakce Souboru díla F. X. Šaldy namísto „vyloděného“ Černého. Oostatních členech Kroužku Černý mlčí. Trochu překvapivé je to vpřípadě Romana Jakobsona— už proto, že také Jakobson patřil klidem, jimž 9 Tamtéž, s.273. 10 Tamtéž, s.275. 11 Tamtéž, s.462–463. 12 Věcně je třeba tuto Černého zkratkovitou formulaci doplnit. Jak Jirátovy psychologizující stylistické analýzy spitzerovské inspirace, tak jeho studie o„smyslu formy“ nacházely ve skutečnosti se strukturalistickými analýzami snadno styčné body aJirát se také ve svých studiích na Mukařovského často odvolával. Členem Pražského lingvistického kroužku se stal vdubnu 1929 abyl jím ještě za války (jeho jméno figuruje vzáznamech zroku 1940); první přednášku— oMáchově rýmu— tu konal vroce 1931 (viz Čermák 2012, ss.115, 372, 393). Také Mukařovský se oJirátových pracích vyjadřoval vzásadě pochvalně. Vroce 1944, rok před Jirátovou smrtí, došlo nicméně vpostoji Mukařovského kprudké změně. Peripetie tohoto obratu precizně analyzoval Sládek 2011, který resumuje následovně: Spouštěcím mechanismem tu byla čtyři setkání strukturalistů sLiterárněhistorickou společností nad sborníkem Pražského lingvistického kroužku Čtení ojazyce apoezii. Setkání iniciovali za Literárněhistorickou společnost Pražák aJirát, konala se vbřeznu 1944 aMukařovský onich neobyčejně popuzeně referoval vsoukromých dopisech Havránkovi (Havránková 2008, s.308nn.). Ztéže korespondence pak vyplývá, že vzápětí Mukařovský napsal pro Slovo aslovesnost kritickou recenzi Jirátovy studie Karel Hynek Mácha, ato scílem— jak píše Havránkovi— denuncovat „Jirátovo šosáctví“ „vcelé své kráse“ (Havránková 2008, s.332). Recenze nakonec nevyšla: časopis byl vzáří 1944 zastaven apo Jirátově smrti už zřejmě nebyla vůle kpolemice. Černého věta nepochybně naráží na rozčarování, jež Jirátovi toto vyústění dlouholeté účasti na práci Pražského lingvistického kroužku muselo přinést. 13 Černý 1992a, ss.70 a252. OPEN ACCESS JIřÍ PELáN 25 únorový převrat změnil život, ale iproto, že Jakobson se ve svých pracích dotkl řady témat, jež Černého musela zajímat (např. Černého-medievistu), aže Jakobsona koneckonců ve svých statích pochvalně cituje. Že se vPamětech nehovoří ani onejmladší generaci Mukařovského žáků, postižených posrpnovými čistkami, je primárně dáno faktem, že Paměti končí rokem 1972.14 Černého morální soud nad Mukařovským je plodem osobní zkušenosti aosobní mravní perspektivy anemá smysl jej chtít korigovat. Navíc těžko popřít, že to, co je faktickým středem Černého rozhořčení— Mukařovského služebná role při katastrofálních bolševických čistkách na pražské univerzitě, zasahujících stejnou měrou studenty iprofesory—, zůstává nesporně hodně černou stránkou Mukařovského životního kurikula. Podstatně problematičtější je Černého odsudek metody, na jejíž formulaci má Mukařovský lví podíl, to jest strukturalismu. Černý totiž vPamětech neuvádí důvody, proč je pro něho strukturalismus— to barnumské zboží— nepřijatelný, ačkoli sám termín tu opakovaně padá ajiným myšlenkovým směrům či jedinečným myšlenkovým výkonům je zde věnováno hodně místa. * Černý ovšem ostrukturalismu dlouho mlčel ijako literární vědec. Nejranější text, vněmž zaujímá postoj ne zrovna ke strukturalismu, ale kvýchodiskům, na nichž strukturalismus ve svých počátcích staví, je recenze známé Erlichovy knihy Russischer Formalismus (1964), publikovaná na stránkách Lidové demokracie 26. 9. 1965.15 Podle Černého znamenitá Erlichova kniha, byť napsaná ze vstřícných pozic, vystavuje zároveň formalismu úmrtní list, upozorňujíc na jeho nedostatky. Formalismus, jenž mimořádně zdůraznil „imanentní azvláštní zákonitost světa uměleckých skutečností“, není schopen „zhodnotit příčinnou spojitost uměleckého díla se společností“ a„postrádaje přesné estetiky anedospěv kžádné celkové koncepci podstaty uměleckého tvoření, nedopracoval se dále ani spolehlivých měřítek estetického soudu, nepodal platná kritéria uměleckokritického hodnocení“.16 Za sebe Černý formalismu vytýká, že eliminoval problematiku tvůrčí osobnosti auměleckého étosu. Nedostatků apřemrštěností formalismu se podle Černého dovedl vystříhat pouze Žirmunskij— komparatista jako on sám. 14 Výjimkou je Mojmír Grygar, návštěvník Černého poválečných seminářů astudent estetiky uJana Mukařovského, vletech 1951–54 Mukařovského asistent vestetickém semináři. Černý ho ve třetím svazku Pamětí zmiňuje pětkrát, do souvislostí sMukařovským ho však výslovně nedává. Zahrnuje ho mezi aktivisty poúnorových prověrkových komisí avidí vněm spíše fámula Ladislava Štolla (Grygar jeho seminář navštěvoval rovněž). Vede ho ktomu Štollem inspirovaný Grygarův článek „Teigovština— trockistická agentura vnaší kultuře“ (Tvorba 20, 1951, č.43 a44), publikovaný vrámci protitrockistického tažení. Grygar ve svém příspěvku na náchodské konferenci oVáclavu Černém, konané vbřeznu 1995, svou účast při prověrkách kategoricky popřel apřipomněl, že Štollem vyžádaný článek oTeigovi prošel drastickou redakční úpravou (Grygar 1996, s.317–321). 15 Přetištěno in Černý 1994b, s.109–115. 16 Tamtéž, s.111. OPEN ACCESS 26 SVĚT LITERATURY 55 Osměrech formalistických, pro něž je vývoj umění „procesem autonomním“, referuje Černý— velmi stručně— také ve svém přehledu Co je kritika, co není akčemu je na světě zroku 1968; překvapivě však ilustruje tuto výkladovou tendenci především jménem Brunetièrovým aCroceho. Vpřípadě těchto badatelů oceňuje, že jejich formalismus vedl k„veliké, celkové anové koncepci národní literatury akpřehodnocení jejího historického průběhu“:17 jinými slovy, metoda tu vposlední fázi plodně ovlivnila literární historii. To však neplatí ani vpřípadě ruského formalismu, ani vpřípadě jeho následných dědiců: tento formalismus „nevyšel zroviny jednotlivého analytického technicismu“.18 * Překvapivé svědectví, že Černého ve skutečnosti strukturalismus nenechával chladným, přinesla jeho pozůstalost. Jindřich Pinkava upozornil na náchodské konferenci oživotě adíle Václava Černého, jež se konala 23.–25. března 1995, na více než osmdesátistránkový rukopis zroku 1973, nazvaný Moje poznámky kformalismu-strukturalismu, vněmž se Černý pokusil sumarizovat své výhrady vůči tomuto směru.19 Text je minimálně dokladem toho, že vprvní polovině sedmdesátých let Černý pocítil potřebu vyrovnat se se strukturalismem zásadnějším způsobem— nejspíše ipod vlivem úspěchu, jehož se mezitím strukturalismus domohl ve Francii. Bohužel vdobě, kdy Černý tento text psal, byl už znovu bez publikačních možností astudie nebyla zveřejněna (anezahrnul ji ani žádný ze svazků, jež vyšly po Černého smrti). Je to přitom nejvýznamnější dokument knašemu tématu: věcný, důkladný, atřebaže si Černý ani zde neodpustil morální invektivy ad personam (ostatně částečně převzaté do Pamětí), zabýval se vtéto studii vskutku hlavně „metodou“. Černý zde především konkretizuje své výhrady, zhruba vnásledujícím pořadí: Pokud jde oliterárněhistorické interpretace (Neruda, Němcová, Polák), strukturalisté— na tomto místě poněkud zkratkovitě ztotožnění sautory akademických Dějin české literatury— pouze rozvádějí postřehy Šaldovy, Novákovy, Vlčkovy, Tilleho či Nejedlého. Mukařovského vysoké hodnocení M. Z. Poláka není žádným průlomem, najde se už uHněvkovského, Puchmajera či Jungmanna asankcionoval je Vrchlický (vkollárovské studii vNových studiích apodobiznách zroku 1897).20 Polák navíc může posloužit jako doklad, že nelze vše vysvětlovat samopohybem: Po stránce své obnovené básnické struktury Polák nikterak není úkazem nějakého autonomního samopohybu veršové struktury vČechách, nýbrž projevem externího, cizího vlivu na nás básnický vývoj, tedy úkazem rychle pokračujícího začleňování české poezie do společného proudu básnictví evropského, 17 Černý 1992b, s.232. 18 Tamtéž. 19 Pinkava 1996. Ještě předtím glosoval jednu pasáž ztéto studie (Černého kritiku pojetí estetické hodnoty anormy vMukařovského teorii) Aleš Haman (Haman 1994). Za upozornění děkuji F. J. Podhajskému. 20 VČerného textu to vypadá, jako by Mukařovský otéto recepční prehistorii nevěděl, Mukařovský však ve své polákovské studii všechny tyto ohlasy cituje akomentuje. OPEN ACCESS JIřÍ PELáN 27 jejího poevropšťování: Polák byl bytostným rousseauistou pateticky preromantického ražení aztotožnil svou inspiraci sproudem německo-anglické přírodně-deskriptivní afilozoficko-reflexivní poezie Thomsonovy, Kleistovy, Hallerovy atd.21 Odtud pak principiální výhrada: „Metoda, která buď jen potvrzuje výsledky metod starších anebo přináší výsledky sice nové, jichž by však bylo možné dosáhnout imetodickými postupy jinými, postrádá vážného jádra.“22 Zásadně nových výsledků vidí Černý ve strukturalismu málo: „velkou zásluhu“ přiznává vtomto ohledu pouze verzologickým studiím Jakobsonovým avedle nich řadě studií Felixe Vodičky, jež ovšem „čím dál tím zřejměji, ač nedost přiznávaně aupřímně, zorbity strukturalismu vůbec vybíhají“.23 Poté co Černý znovu zkritizuje ochotu strukturalistů podřizovat se politické objednávce, zabývá se původností strukturalismu. Původnost neupírá ruskému formalismu jako reakci na sociálně-utilitaristickou tradici přístupu kliterárnímu dílu, jak ji reprezentovala škola Bělinského. VČechách ovšem takové lekce nebylo třeba, měli jsme ji už za sebou: literární věda prošla formalismem vrámci českého herbartismu (Durdík, Hostinský), chápajícího estetično jako vnitřní uspořádání aharmonizovaný vztah složek, apřekonala jej zřetelem kpsychologii tvůrce vestetice Zichově aliterárně-historické metodice Šaldově, Novákově aFischerově. Kherbartismu se nakonec sám strukturalismus přiznal (Mukařovský vinterview „Strukturalismus pro každého“ ve Čteme, roč.1942) atuto genetickou vazbu potvrdily istudie Zumrovy aSusovy. „Na této antikvární herbartovské antecedenci formalismu,“ uzavírá Černý, „není znevažujícího nic, jen tolik podotkněme, že náš formalismus opravdu nemůže vČechách uplatňovat ruské nároky na pověst převratně nové literárně-vědní teorie.“24 Soporou vErlichovi pak Černý rekapituluje dráhu ruského formalismu jakožto podloží českého strukturalismu azdůrazňuje jeho lingvistickou orientaci. Lingvistický formalismus, chápající vsaussurovské stopě slovo— aposléze idílo— jako znak, však vČerného pohledu není vhodným nástrojem pro interpretaci básnického textu: saussurovské pojetí znaku na básnické slovo aplikovat nelze: To slovo je dáno prostě sjistým svým ovzduším, je nadáno aurou, osobní ajedinečnou aurou, osobní vtom smyslu, že je ukaždého jiná, ba mění se iujediného člověka podle případu použití achvíle, jedinečnou vtom smyslu, že vůbec není možné, aby se jedna atáž aura opakovala identicky dvakrát. Nuže, lingvistická věda může, ba musí zkoumat slovo vjeho platnosti znaku, ale do poezie slovo vchází vždy jednak svou platností znaku (jinak by báseň nebyla výrokem obecně srozumitelným), jednak ale, ato absolutně nutně, isvou aurou: ba to, co je vbásnickém slovu prvkem účinku vskutku estetického, plyne 21 LA PNP, fond Václav Černý, č. inv. 5521 (rukopis zapsaný vsešitě, 87 stran, paginováno pouze namátkově). Citát na s.5. 22 Tamtéž, s.6. 23 Tamtéž, s.7. 24 Tamtéž, s.17–18. OPEN ACCESS 28 SVĚT LITERATURY 55 výhradně ztéto aury. Vpoezii slovo není pouze znakovou definicí věci, abstraktní obecninou, vpoezii slovo pokaždé znovuvytváří věc nebo událost naprosto konkrétní aosobně jedinečnou, slovo básnické je slovo tvůrčí, tj. slovo osobní (slovo-osobnost) aslovo svobodné (slovo-svoboda). Jinak než osobnost anež svoboda se slovo vpoezii vůbec nevyskytuje ažádnou poezii nevytváří, apojímat vpoezii slovo jako znak apouze znak poezii vyvrací, totiž zahrnuje důsledek zásadní neexistence anemožnosti poezie.25 Proti Saussurovi se Černý dovolává Ballyho stylistiky. Lingvistika, jež zneuznává živý psychismus tvůrce aneklade si otázku jeho úmyslu acíle, je myšlenkou veskrze technologickou. Tím ovšem není řečeno, že tato metoda je zcela neúčelná: je účelná tam, „kde se otázky estetického rozboru nebo hodnocení jakéhokoliv konkrétního uměleckého díla vůbec nekladou“.26 Účelná je například vpřípadě Jakobsonových exaktních rozborů staročeského verše, jež se cíleně omezují na prozodické principy. Problematičtější jsou Mukařovského rozbory Máchova Máje, řešící otázky eufonie: stranou tu zůstává, že báseň říká něco životně důležitého, atudíž se také popírá, že ieufonie je založena ve významech slov. Je struktura objektivní skutečností, nebo naší konstrukcí, „jíž si věc činíme srozumitelnou“?27 Černý akceptuje první výměr anepochybuje, že iumělecké dílo je „struktura“. Polemizuje však znovu spůvodností tohoto hlediska, anamítá, že jen slovo je nové, nikoli věc: kdysi se ve stejném duchu mluvilo o„systému“, „řádu“, „skladbě“, „skladebném řádu“ či „organismu“. Černý kvituje pohyb původního formalismu k otázkám literárního vývoje akuznání vlivu mimoliterárních faktorů na genezi apodobu díla, aregistruje iMukařovského pokus začlenit do strukturalistického konceptu díla individuálně psychologický asociologický zřetel. Tento „proces syntézy stanoviska strukturalistického avědních přístupů psychologických asociologických byl vpodstatě dovršen roku 1942 studií Felixe Vodičky ‚Literární historie, její problémy aúkoly‘“. … Vodičkova studie vidí ve struktuře literárního díla východiskovou realitu jeho vědní analýzy; ale potom daleko striktní strukturalismus přesahuje uznáním vztahů, jimiž je dílo jednak diachronicky zapojeno do systému historického vývoje literatury, jednak geneticky spojeno se strukturami psychologickými asociálními …28 Takto se však podle Černého strukturalismus de facto vracel kmetodice, již znaly aplatně exploatovaly istarší, nestrukturalistické směry (počínajíc Tainem aSainte- -Beuvem). Nic nového není pojetí díla jako „výrobku“, jenž je „udělán“: už dávno před strukturalismem se hovořilo ovýstavbě, kompozici díla. Pojem „sociální zakázky“ či „objednávky“ popisuje fakt, oněmž se rovněž vždycky vědělo: mecenát je prastará zále25 Tamtéž, s.27–28. 26 Tamtéž, s.32. 27 Tamtéž, s.41. 28 Tamtéž, s.47. OPEN ACCESS JIřÍ PELáN 29 žitost. Nové není ani upozornění na to, že mezi básní apsychickou realitou básníkova života není nutně přímá genetická kauzalita: dávno víme obásnických maskách aautostylizacích. Nové není ani Šklovského „ozvláštnění“: dříve se tomu říkalo originalita. To, co Mukařovský nazývá estetickou funkcí anormou, se kdysi pojednávalo pod pojmem vkusu. Pojem estetické hodnoty je nicméně pro Mukařovského neřešitelný: zpozic „technicismu tvoření“ sním ostatně nelze hnout, je řešitelný pouze analýzou „niterného tvůrčího psychismu“. „Problém estetické hodnoty aestetického soudu zůstal tedy vMukařovského strukturalismu takříkajíc nedotčen, tento strukturalismus vůbec ani žádný systém hodnot nemá.“29 Za pouhé rétorické tiky pokládá Černý zálibu vhusserlovském termínu „intersubjektivity“ (kde se dosud vystačilo sobjektivitou) avhegelovském či marxistickém pojmu „dialektiky“, používaném často ve velmi vágním významu. Je to jen okrajový doklad faktu, že strukturalismus „učinil nekonečně méně objevů, než vynalezl slov“.30 Kriticky se Černý vyjadřuje kMukařovského studii „Básník adílo“ (přednášce ze čtyřicátých let), kde se řeší otázka básníkovy osobnosti. Černý je překvapen, že tu ofaktickou osobnost vůbec nejde, že se tu ve skutečnosti mluví oempirickém, biografickém autorovi (osobě, ba „úsobě“) ve smyslu „starožitných monografií voborníkovských, flajšhansovských nebo strejčkovských“.31 Co je osobnost, ovšem Černý ví lépe než kdo druhý: věnoval tomuto tématu jednu ze svých prvních knih, filozoficko-eticko-estetickou rozpravu Osobnost, tvorba aboj (1947), shrnující eseje zlet 1939–42— knihu, vníž rezonuje nietzschovská, gidovská ašaldovská inspirace ajež dnes působí, také pro svou nadnesenou dikci, jako jedna zdobově nejvíce vázaných Černého knih. Mukařovskému tudíž připomíná: „Osoba je pouze předpokladem ainfrastrukturou osobnosti, aosobnost je to, co ze sebe, tj. ze své osoby individuum sebetvorbou udělá. Vlastní život avlastní osoba byly by pro osobnost pouhým materiálem sebestvoření, takříkajíc cihlami, jež se stanou budovou: bez cihel by budovy nebylo, ale co vědí cihly obudově?“32 Černý vtéto souvislosti připomíná Valéryho, jenž „vůbec zkritiky vymítá studium autorova života“, avýrok Montaignův: „Nestvořil jsem svou knihu onic víc než moje kniha stvořila mne…“, ale především Šaldu ajeho opakované hlásání dobrodružné tvorby života idíla. „Osobnost,“ resumuje Černý, „je člověk, jenž se především vnejvyšší možné míře osvobodil, jenž za druhé ví, co počít se svou svobodou, aza třetí dává své svobodě výraz činem.“33 Takovéto etické hledisko ovšem 29 Tamtéž, s.49. 30 Tamtéž, s.52. 31 Tamtéž, s.54. Přednáška je přetištěna ve svazku Mukařovský 1971. Mukařovský tu vskutku empirickou osobu básníka neztrácí ze zřetele, důraz je však položen na autora jako uskutečňovatele nadosobní umělecké tradice, která je majetkem celého společenství a„která existuje vpovědomí jeho členů jako soubor, struktura norem“ (163). Biografické osobnosti básníka je přiznána větší váha např. ve studii Básník (1941): „Básníkův život adílo vykonávají na sebe vzájemný vliv. Působení života na dílo je někdy zjevné (např. vdílech rázu autobiografického), jindy zastřené. Sblížení života sdílem může však být ipouhým prostředkem uměleckým, bez nároků na dokumentární platnost díla; naopak zase ani při zastřeném vztahu mezi dílem apůvodcem nepozbývá významu otázka jejich souvztažnosti.“ Mukařovský 1966, s.144. 32 LA PNP, fond Václav Černý, s.55. 33 Tamtéž, s.58–59. OPEN ACCESS 30 SVĚT LITERATURY 55 strukturalismu chybí: „Kdy vůbec strukturalismus projevil pochopení pro význam svobody vjakékoli tvorbě?“34 Vzávěru Černý konstatuje: „Ani vnejmenším techniku strukturalistické analýzy neodmítáme, vykazujeme jí pouze její místo avymezujeme její význam; arovněž ovšem nepopíráme pojetí uměleckého díla jako struktury; opakujeme však, že ve vědě oumění vůbec není něčím novým.“35 Stručně se zmiňuje otom, že strukturalismus mezitím pronikl do dlouhé řady věd: vcelku korektně interpretuje základní teze strukturální antropologie Lévi-Strausse (připomíná jeho knihu Les Structures élémentaires de la parenté zroku 1949) azběžně— ironicky— se dotkne Rolanda Barthese (aniž se zdá, že ho vskutku četl). Následuje finální resumé. Černý strukturalismus schvaluje, ale zdůrazňuje, že jde ojeden „metodický aspekt“— pohled, jenž se soustřeďuje na dílo jako autonomní avsobě celistvý celek— aže tato metoda nemůže pokrýt celou oblast literární vědy. Připomíná, že věda proměnila svůj „explikativní zřetel“ už mnohokrát, opuštěná hlediska se opakovaně znovu vracela do hry aprůběžně zjemňovala: … není pochyby, že genetický zřetel biograficko-psychologický byl zároveň oživen avelmi prohlouben, ato za naší paměti, psychoanalýzou podvědoma; že literárněvědní sociologismus zároveň ožil abyl obohacen jak marxismem, tak například Nadlerem, Petersenovou teorií generační střídy atd.; že herbartovský formismus ijiné formalismy byly zároveň obnoveny apodstatně reformovány jak německým gestaltismem, tak strukturalismem.36 Poznání literatury představuje složitý úkol alze jen doporučit, aby se strukturalistická inspirace kombinovala sjiným hledisky: Spitzerovou stylistikou, Freudovou aJungovou psychoanalýzou atd. Nakonec se Černý vrací kLansonovi, který ve své Metodě literárního dějepisu praví, že není metod pro všechno akaždý jednotlivý autor si nadiktuje metodu svou. Stím Černý bezvýhradně souhlasí adodává: „Takový implicitní diktát postřehne ovšem jen analytik citlivý, nikoliv majitel analytického mlýnku.“37 Na řadu Černého výtek lze snadno odpovědět. Že Mukařovský nevychází ztabula rasa, je banální skutečnost, aČerného neochota uznat, že rozvádí-li strukturalismus to, co už naznačili jiní, činí tak znových teoretických pozic, je rozhodně nepřiměřená věci. Sám si vtomto bodě vzávěru ostatně poněkud protiřečí, když připouští, že herbartovský formismus byl strukturalismem podstatně reformován. Že herbartovskou inspiraci via Hostinský aZich strukturalisté nezapírali, konstatuje sám Černý, amusí dokonce ve své studii uznat, že ji zásadně dynamizovali. Pojetí struktury jako souboru dynamických antinomií, důraz na její „energetický adynamický ráz“,38 je ovšem proti někdejšímu herbartismu nesporně zcela zásadní 34 Tamtéž, s.60–61. 35 Tamtéž, s.63. 36 Tamtéž, s.68. 37 Tamtéž, s.69. 38 J. Mukařovský, „Strukturalismus vestetice ave vědě oliteratuře“, in Mukařovský 1948a, s.15. OPEN ACCESS JIřÍ PELáN 37 vskutku— azákonitě— stál zjeho pohledu mimo jeho vlastní zájem, byl by pro něho „nezajímavý“. Vtéto perspektivě by bylo také možné dobře rozumět Černého podrážděné reakci na fakt, že se Mukařovský hlásil kŠaldovi, neboť jak se může kŠaldovi hlásit někdo, kdo kritiku ze svého programu škrtl? Jistěže je to znovu hrubý soud: nelze popřít, že Mukařovský se opakovaně dotýkal iotázky diachronního průzkumu literatury aže vdruhém svazku Kapitol podal řadu interpretací literárních textů, jež de facto pod výměr kritiky spadají. Ale zároveň není sporu otom, že strukturalismus, jak ho koncipoval on, byl zakotven vestetice asměřoval kpoetice aže se pohyboval vobecnějším řádu, než vjakém se běžně pohybuje literární historik akritik. Pro Černého— ipro Šaldu— tomu bylo jinak: kritik, vyzbrojený erudicí aprofesionální kompetencí, byl především vykladačem autorské osobnosti. Šlo mu vskutku o„celkový portrét“ básníka (anejen o„tříšť dokladových pozorování kteoretickým vývodům“, jak to Černý vytýká Mukařovskému). Nepracoval spředem připravenou teoretickou výzbrojí, neboť byl přesvědčen, že individualita autora se jakémukoli apriori vzpírá, aspoléhal se tudíž často zcela nepokrytě na svou intuici. Jeho úkolem bylo identifikovat jedinečné hodnoty, jež dílo vsobě nese. Azde jsme patrně vjádru problematiky. Pro kritika, jakož ipro literárního historika, je hodnocení zcela základní operací. Černý však kategoricky vytýká strukturalismu, že na hodnocení prostě rezignuje. Zní to ovšem podivně, neboť je notoricky známo, že Mukařovský věnoval jeden ze svých nejinspirativnějších textů právě otázce estetické funkce, normy ahodnoty (1936) aotázkou hodnoty se zabýval předtím ipotom.57 Mukařovský nicméně fenomén estetické hodnoty podrobuje analýze, nepodává návod, jak hodnotu vdíle identifikovat. Konstatuje, že hodnota je sociální fakt, vázaný na proměnu estetického objektu včase; že při proměnlivosti hodnocení platí konkrétní zdůvodnění estetického soudu jen vzhledem kpoměru mezi dílem aonou konkrétní společností, zjejíhož stanoviska je soud pronášen; aže společnost si ovšem vytváří instituce, jimiž se snaží regulovat hodnocení děl (jednou ztakových institucí je právě kritik). Mezi jeho nejzajímavější úvahy patří pokus nalézt nad vším tímto relativismem předpoklady objektivní estetické hodnoty na bázi pochopení díla jako znaku, jenž má svůj referent nikoli ve skutečnosti, kterou přímo zobrazuje, ale ve skutečnosti čtenářových citů avolních hnutí: objektivní hodnota díla je pak vázána na tuto schopnost opakovaně ožívat ve vnímatelově intimní zkušenosti, na pozadí jeho komplexního postoje ke skutečnosti vůbec.58 57 J. Mukařovský, „Básnické dílo jako soubor hodnot“ (1932), „Může míti estetická hodnota vumění platnost všeobecnou?“ (1939), in Mukařovský 1966; přednáška „Problémy estetické hodnoty“ (1935–36), in Mukařovský 1971. 58 Poznámka na okraj: to je nesporně velmi dobrá formulace, byť nijak zvlášť nová. Otázkou je spíše, jaký význam tu je přikládán kategorii „znaku“. Vtomto širokém— ařekl bych metaforickém— pojetí znaku se Mukařovský ocitá zcela mimo prostor saussurovské sémiotiky. Pro Saussura je znak především cosi, co se vkomunikačních aktech vrací jako relativně identická hodnota aco je kolektivem dešifrováno vrámci jazykového kódu, „předchozí úmluvy mezi členy společenství“: „všichni reprodukují— ikdyž ne jistě přesně, ale jen přibližně— tytéž znaky sjednocené stýmiž pojmy“ (Saussure 1989, s.51, 49). Díky exisOPEN ACCESS 38 SVĚT LITERATURY 55 Mukařovského analýza estetické hodnoty je subtilní, plná bystrých postřehů, není apodiktická aprůběžně odpovídá na možné námitky. Zredukujeme-li však jeho výklad na základní teze— jak jsme právě učinili—, vskutku se nezdá, že by zde bylo řečeno něco, očem by Šalda nebo Černý nevěděli. Otázka, jak ztěchto tezí ohodnotě dospět kvlastním podmínkám kritického hodnocení, se zde neklade: zjevně nebyla součástí zadání. Jsou tu nanejvýš náznaky, aty jsou sporné. Lze usuzovat, říká na jednom místě Mukařovský, „že nezávislá hodnota uměleckých artefaktů bude tím vyšší, čím četnější trs mimoestetických hodnot dovede ksobě artefakt upoutat ačím mohutněji dovede dynamizovat jejich vzájemný vztah.“59 Toto kvantifikující hledisko (jež se občas ozve izněkterých sémiotických úvah: kvalitnější je to dílo, jež předává komplexnější informaci) je ovšem poněkud simplistní avtakto obecné formulaci navíc ani neplatí: nebere totiž vpotaz— zůstaneme-li voblasti literatury— například existenci složitých ajednoduchých žánrů apomíjí skutečnost, že intenzita účinku je dána především vprůsečíku strukturovanosti díla a„naladění“ vnímatele. Sám Mukařovský nakonec resumuje: „Zprincipů, ke kterým jsme došli, je ovšem nemožno vyvozovat jakákoli detailní pravidla.“60 Na okraj lze poznamenat, že lepší východisko knovému promyšlení problematiky estetické hodnoty mohl představovat Mukařovského pozdější koncept záměrnosti jakožto základního činitele dojmu, jímž dílo— jak ze stanoviska původcova, tak vnímatelova— působí,61 koncept paralelní myšlence sémantického gesta. Ani ztěchto pozic ovšem nelze popřít základní skutečnost, již Mukařovský opakovaně zdůrazňuje: totiž fakt, že hodnocení je svobodným aktem vnímatele, ato ipřesto, že tento akt je zjedné strany regulován sociálním kontextem azdruhé strany znakovou energií artefaktu. Hodnocení zůstalo pro strukturalismus, jenž usiloval oexaktnost, vskutku problémem, ve francouzské verzi strukturalismu otevřeně přiznaným. Todorov ve své Poetice říká: „Všechny návody, jak dospět khodnotě, jež nám byly dosud předloženy, se vnejlepším případě rovnaly dobrému popisu; ale ani ten nejkorektnější popis nelze tenci kódu mohou znaky také denotovat (byť sám akt denotace není pro Saussura zajímavý). Vliterárním kontextu by tak byl znakem například Hloupý Honza nebo sonet jakožto sémantizovaná forma. Když Mukařovský definuje artefakt, „dílo-věc“, činí tak sice znovu saussurovskou terminologií avidí vněm „vnějškový symbol (značitel, signifiant podle terminologie Saussurovy), kterému odpovídá vkolektivním vědomí určitý význam (jemuž občas říkáme estetický předmět)“ („Umění jako sémiologfický fakt“, 1934, in Mukařovský 1966, s.85), analogie kjazykovému znaku je tu však značně nepřesná. Jednotlivé artefakty zajisté nevytvářejí „jazyk“ vsaussurovském smyslu aopostulování existence jakéhosi čtenářského „kódu“ se tu zjevně neuvažuje (dokonce se to popírá: „Umělecké dílo nelze identifikovat […] sžádným ztěch duševních stavů, které vyvolává usubjektů, které je vnímají“; tamtéž, 85). Inspirací je vtomto případě spíše husserlovské chápání znaku, kde znaky-výrazy žijí pouze vnašem vědomí a„nic neoznačují, protože jejich význam je přímo ,přítomen‘ ve vědomí subjektu“ (používám formulace Petra Steinera zjeho instruktivní studie „Na obranu sémiotiky“, Steiner 1992, s.575, jejíž teoretický záběr je ovšem podstatně širší). 59 J. Mukařovský. „Estetická funkce, norma ahodnota jako sociální fakty“, in Mukařovský 1966, s.52. 60 Tamtéž, 53. 61 J. Mukařovský. „Záměrnost anezáměrnost vumění“ (1943), in týž, Mukařovský 1966, s.106–107. OPEN ACCESS JIřÍ PELáN 39 vydávat za vysvětlení krásy. Takový literární postup, jehož aplikace by automaticky vytvořila estetickou zkušenost, zkrátka neexistuje.“62 Lze připomenout, že jistým důsledkem této rezignace na hodnocení bylo nakonec iprolamování hranic mezi literárním a„neliterárním“ diskursem (uMukařovského, Jakobsona či Todorova), rozšiřování kategorie „stylu“ za hranice stylu „uměleckého“ azrovnoprávnění vysoké literatury atriviálních žánrů, kněmuž dal strukturalismus podnět azněhož posléze čerpala sémiotika (zvláště systematicky například Umberto Eco): ukázalo se například jako atraktivní připomenout, že velmi často se pod díly vysoké literatury atriviálními žánry nacházejí stejné narativní vzorce (hrdinové romantického titanismu se vracejí vkomiksech osupermanovi). Je otázka, zda Černý, upírající strukturalismu odvahu hodnotit, mohl myslet také na tyto důsledky. Pro Černého-kritika tu ovšem žádná zásadní dilemata nebyla: hodnotit bylo pro něho profesionální nezbytností, anikoli problémem. Pokud tu nějaký problém byl, pak nikoli teoretického, ale etického řádu avyplýval prostě zkritikovy povinnosti garantovat svůj ortel osobně asoudit padni komu padni (možná že ho vtéto souvislosti mohl dráždit vstřícný zájem, jejž Mukařovský věnoval svým avantgardním druhům, sám byl příkladně vůči Nezvalovi podstatně přísnější63). Vše zjednodušovalo iČerného přesvědčení, že jakkoli kritik nesmí být diletant— podmínkou zdaru je ivjeho případě vědecké školení aschopnost vědeckého úsudku—, to, co provozuje, není věda.64 Kritik, spjatý se svou dobou ajejím estetickým kánonem, nakonec vždy soudí příliš krátkým metrem. Vědou je teprve literární historie, která si materiálem, jejž připravil kritik, může posloužit. Pouze literární historie se totiž podle Černého může přiblížit kvýměru estetické hodnoty skutečně kvalifikovaným způsobem, neboť literární historik je sto rekonstituovat také estetické působení děl (adůvody tohoto estetického působení) vkontextu doby jejich vzniku. Pouze on také může stanovit, kde leží básnické vrcholy, musí ovšem předtím vykonat spoustu heuristické práce: seznámit se isuměleckými nížinami, znichž se toto dílo pozvedá, sdobovým literárním prostředím, jež obsahuje ičetné nehodnoty, sdobovými tendencemi, se vkusem publika atd.65 Jak lze vyčíst například zjeho Soustavného přehledu obecných dějin naší vzdělanosti, hlavním úkolem literárního historika je pak identifikovat vprůběhu kulturních dějin takové osobnosti, které jsou minuciózně přesným výrazem doby azároveň svým osobním vkladem tuto dobu přesahují aposouvají ji kbudoucnosti (takovými osobnostmi jsou 62 Todorov 2000, s.88. 63 Srov. studie „Několik poznámek kNezvalově surrealistické poezii“ (1938) a„Několik poznámek kNezvalově surrealistické próze“ (1938), nyní in Černý 1992b, s.601–614 a618–624. Vztah Černého aMukařovského kmeziválečným avantgardám azejména ksurrealismu by nesporně stál za samostatný rozbor. Zatímco Černého vztah ksurrealismu byl odmítavý— srov. např. studii „Surrealismus“ (1935) in Černý 1992a, s.381—396, či stručný náčrt in Černý 1994a, s.93–94—, mezi strukturalismem aavantgardními programy panovala empatie avědomí souvislostí (viz též dedikace Nezvalových surrealistických básní Mukařovskému). Ivtomto případě byl tedy rozpor motivován věcnými, ane osobními důvody. 64 Srov. Černý 1993, s.17. 65 Srov. tamtéž, s.18–19. OPEN ACCESS 40 SVĚT LITERATURY 55 pro něho Dante, Montaigne, Shakespeare, Calderón, Komenský, Goethe, možná Gide). Jinými slovy: hodnotu lze exaktně stanovit pouze vdiachronní perspektivě. Vytýká-li Černý strukturalismu, že není schopen literárněhistorického pohledu, nezdá se ovšem, že je úplně spravedlivý. Nelze nevidět, že Mukařovský ive svých nejteoretičtějších textech neustále využívá literárněhistorický materiál aže své teze neustále prověřuje právě vdiachronních perspektivách. Ale možná že právě ono teoretické zacílení— uestetika naprosto legitimní— Černému vadilo: že se mu věc jevila tak, že strukturalisté používají literárněhistorický průzkum jen jako ilustrativní materiál, navíc často převzatý zděl „skutečných“ literárních historiků. Jakkoli tedy tuto Černého výtku nelze zcela akceptovat, nutí nicméně kzamyšlení: nahrává jí nepopiratelná skutečnost, že de facto žádné literární dějiny nebyly ze strukturalistických pozic napsány. Projekt strukturalistické literární historie tu ovšem byl: navrhl jej Felix Vodička vprogramové studii „Literární historie: Její problémy aúkoly“ publikované ve sborníku Čtení ojazyku apoezii vroce 1942. Vodička založil svou koncepci na formalistické myšlence imanentního vývoje literatury, vjehož rámci jsou plněna funkční zadání.66 Říká zde: „Pro rozbor imanentního vývoje literárního je důležité znáti tendence tohoto vývoje. Jednotlivá díla mohou tyto tendence tlumočit…“67 Vtom je ovšem nemalý kámen úrazu, neboť kdo tyto tendence stanovuje? Literární evoluci pak Vodička chápe jako naplňování abstraktních potencialit dobového literárního diskursu: „možností, jež daná situace poskytuje“, „pomyslného inventáře všech možností literární tvorby“68 (ajsou to teze, jež mají už silnou todorovovskou příchuť). Inspirace Mukařovským je tu zjevná: takto, jako postupné uskutečňování teoreticky postulovaného literárního diskursu, podal Mukařovský vývoj českého verše. Riziko této metodiky je ovšem značné: stanovíme-li napřed „tendence“, texty mohou nakonec sloužit jen jako dokladový materiál, akde je garance, že naše konstrukce není umělá? Zda tento projekt může obstát vpraxi, Vodička neprokázal: když dostal příležitost koncipovat jeden díl akademických Dějin české literatury, doba se změnila, strukturalismus byl zavržen asvazek byl pojat vobligátní marxistické optice. Jistou pars pro toto zůstala Vodičkova monografie Počátky krásné prózy novočeské zroku 1948. Dodnes je to jedna znejlepších českých literárněhistorických prací, zdá se nicméně, že— jak soudil právě Černý— její kvality vskutku nejsou jednoznačně vázány na teoretická východiska zformulovaná ve výše citované programové stati. Základnou Vodičkova výkladu je tu jedinečná komparativní analýza zcela vtradici velkých francouzských mistrů (týchž, od nichž se učil Černý) azákladním analytickým nástrojem je tu stylistická kritika textů ve spitzerovské tradici. Každopádně lze mít za to, že pro Černého musela být koncepce literárních dějin jako popisu využívání pomyslného inventáře možností literární tvorby absurdně reduktivní. Černý jako literární historik zůstával věrný lansonovské vizi literár66 Vracím se na tomto místě kúvahám, které jsem zformuloval ve svém diskusním příspěvku na kolokviu oaktuálních otázkách literární historie akomparatistiky, uspořádaném Vladimírem Svatoněm aAnnou Houskovou na FF UK 15. 2. 2006 (viz Pelán, 2006, s.78nn.). Srov. též Tureček 2005, s.13nn., aPelánová 2005. 67 Vodička 1942, s.354. 68 Tamtéž, s.348, 346. OPEN ACCESS JIřÍ PELáN 41 ních dějin. Lansonovská literární historie— vpraxi zakotvená vheuristickém bádání, studiu pramenů, textologii, biografických rešerších— ovšem neviděla vliteratuře pohyb forem, ale výraz společnosti. Dílo zasazené do literárněhistorických souvislostí bylo podle Lansona nejen individuálním výkonem, ale také sociálním faktem. Plně lansonovský byl iČerného důraz na to, že každý „chef-d’oeuvre“ je především sumou dobových intencí, vždy však svou dobu také přesahuje. VLansonových stopách Černý dále připomínal, že chceme-li identifikovat „génia“, musíme si ktomu vytvořit pozadí tím, že věnujeme pozornost iautorům prostředním— neboť právě ti, jak říkal Lanson, nesou vsobě „teplotu svého prostředí aúroveň svého čtenářstva“.69 Vzhledem ktomu, že vLansonově pojetí měla literární historie jasný sociologický rozměr, bylo možno vjejím rámci zužitkovat vše, co hovořilo ohistorickém vývoji společnosti aomístě člověka vní. Aprávě takto pojímal Černý každý svůj literárněhistorický výklad, nejinstruktivněji vsérii přednášek Soustavný přehled obecných dějin naší vzdělanosti. Začíná se tu historickým přehledem, nato se rekapitulují klíčové momenty kulturní historie, analyzuje se sociálně-ekonomický vývoj společnosti, vývoj mentalit (Černý vdobě, kdy pracoval na svých přednáškách na rok 1968, určitě už četl Le Goffa), proměny dobové religiozity, hlavní filosofické systémy apod., ateprve poté, na tomto širokém pozadí, dochází na literární fakty. Nejsou to dějiny forem, ale dějiny člověka. Ve Vodičkově koncepci lze vytušit ještě jedno slabé místo. Ve svém Úvodu do literární historie Černý připomíná— jak už jsme uvedli—, že na rozdíl od kritika musí literární historik umět objevit původní estetickou hodnotu itam, kde ji dnes už vzhledem kproměnám vkusu necítíme. Vtom jistě nebyl se strukturalisty ve sporu: tuto zdravou zásadu hlásají iTeze Pražského lingvistického kroužku zroku 1929: „Badatel se musí vyvarovati egocentrismu, totiž rozboru ahodnocení básnických faktů minulosti anebo faktů jiných národů pod zorným úhlem básnických návyků badatele samého auměleckých norem, vkterých byl vychován.“70 AVodička této zásadě nepochybně vyhověl: právě na pozadí pečlivé rekonstrukce škály dobových norem nově zhodnotil například Lindovu iniciativu při vyplňování bílých míst obrozenského literárního diskursu. Problém ovšem tkví jinde: vtom, že pro literárního historika tato teze— ve svém jednoznačném zaměření na synchronii— tak úplně neplatí, aČerný— jak ukazuje jeho praxe— to dobře věděl. Poznání dobových norem (ajejich případného porušování) je pro literárního historika jen nezbytným předpokladem, nemůže však zakládat hodnocení evolučního procesu pouze na nich. Za prvé je třeba vzít vpotaz, že okonečném místě díla vliterárních dějinách rozhoduje také jeho následná produktivnost, jeho diachronní recepce vrámci často velmi proměněných normativních rámců (atak je nakonec sporné, jaké místo by Lindovi patřilo ve faktických literárních dějinách), aza druhé— což je věc ještě zásadnější— je třeba uznat, že vpraxi se literárněhistorické hodnocení vždy zakládá vprůsečíku filologicky zrekonstruované dobové normy anormy aktuální. Popravdě žádný historik literatury nemůže zcela rezignovat na svou vlastní hodnotovou hierarchii, neboť jeho nejvlastnějším úkolem je vytvořit kánon pro danou chvíli. 69 Lanson 1931, s.21. 70 „Teze lingvistického kroužku“ (1929). In Vachek (ed.) 1970, s.50. OPEN ACCESS 42 SVĚT LITERATURY 55 Zdá se, že Černý tyto zásady ctil: jeho knihy ostaročeské epice či středověkém divadle sledují na dlouhé časové ose produktivnost jistých témat aforem apodle této produktivnosti je hodnotí. Aotom, že jeho hodnotové soudy se zpravidla nacházejí až provokativně na průsečíku dobové normy anormy aktuální, netřeba nikoho přesvědčovat. Ocituji na ilustraci pár vět zcharakteristiky Dantovy, vníž bohatě rezonuje pro Černého tak přitažlivý dobový personalismus— amožná iexistencialismus: Dante je první charakter našich kulturních dějin. Ví, že kulturnost amravní opravdovost jsou totéž, že tato je podmínkou oné. […] Dante je charakter ne tím, že by dokonale vyjádřil aztělesnil obecné aspolečné rysy třídní nebo jiné, že by byl úplným měšťanem nebo rytířem nebo světcem nebo dokonalým klerikem. Nýbrž tím, že je dokonalým, dotvořeným, úplně rozvinutým individuem Dantem: je dokonalá mravní osobnost. První osobnost naší kultury, div jedinečnosti.71 Ale je tu ještě jeden rozdíl, možná nejzásadnější. Strukturalisté pracovali analytickou metodou— jak říká Černý, „nevycházeli zroviny jednotlivého analytického technicismu“, „strukturální analýza zůstávala tkvět vrovině vědeckých analytických konstatací“—, Černý byl však rozený syntetik. Svou literárněhistorickou práci koncipoval vždy na velkém plátně, poučen svými vzory Hazardem, Baldenspergerem, Thibaudetem. Každá syntéza je pak především hledáním analézáním smyslu. Pro Černého dějiny, kulturní dějiny, literární dějiny smysl mají. Úvodem ke svému Soustavnému přehledu nám také tento smysl odhaluje: Smyslem umění je tvořit lidskou svobodu, zmnožovat ji, ukazovat jí nové cesty, být historií jejího zápasu vjedinci, obci icelých lidských dějinách […] Je-li historie umění (literatury) dějinami lidské svobody azápasu oni […], pak každé historické období musí mít svou koncepci svobody… Gotika: být svoboden = být Synem božím, splynout sjeho zákonem; žít uvěčnosti… Renesance: radikální ztelurizování skutečnosti svobody. Volná, dokonalá, šťastná amocná osobnost… Svoboda možná jen pro nemnohé, pro uchvatitele svobody… Baroko: záchvat hrůzy zanarchie akrutosti této svobody, pokus onávrat… Klasicismus: svoboda je kázeň vřádu… Osvícenství: postupné dégagement rysů moderní koncepce svobody— volně podnikavý člověk neutlačovaný státem (ni církví), užívající ksvému blahu […] rozumu acitově se vyžívající… Romantismus: dnešní pojetí, silně anarchizováno. Touha zmetafyzičtit tuto svobodu. Vůle zdemokratičtit ji… Realismus: deziluze zromantického absolutismu svobody hned anyní, často egoistické. Svoboda co plod drobné práce… Současná doba: […] Zase zduchovnění pojmu: svoboda co cesta kBohu. Ale ipolitické pokřivení smyslu svobody filosofií materialistickou. Svoboda ekonomická bez svobody politické: nové mohutné otroctví, úpadek pocitu svobody. Boj obou těchto principů.72 71 Černý 1996, s.246–247. 72 Tamtéž, s.5–6. OPEN ACCESS JIřÍ PELáN 43 Dá se předpokládat, že žádný strukturalista by se neodhodlal napsat tak vášnivé, patetické aaž vizionářsky sugestivní řádky, aže by si především netroufl předkládat tak velkorysý spekulativní konstrukt. Čtenář Platona, Hegela či Nietzscheho nicméně vtomto velkolepém rozvrhu smyslu literárních dějin patrně nic nadneseného vidět nebude aČerného návrh ideové „struktury“ vývoje evropské kultury přijme se zájmem, ne-li stichým obdivem. Ale jde tu vskutku otak diametrálně odlišnou pozici? Nepředpokládá nakonec každý pokus odiachronní perspektivu odvahu kvelkým vizím? Není jistá esenciální paralela mezi vírou, že literární dějiny vsobě uzavírají historii uskutečňování všech možností lidské svobody, apřesvědčením, že literární dějiny vsobě nesou historii uskutečňování všech posibilií literárního diskursu? Touto záludnou otázkou chci na závěr obrátit perspektivu svých úvah. Je zřejmé, že pozice Černého literární vědy apozice Mukařovského strukturalismu jsou vmnoha ohledech různoběžné aže ze strukturalistického východiska nelze dospět kpojetí kritika aliterárního historika, jak ho koncipuje Černý, avice versa. Černému se strukturalismus musel jevit reduktivní, strukturalistům se Černý musel jevit jako málo „vědecký“, příliš odvážně kontaminující interpretaci textů mimoliterárními zájmy, příliš spoléhající na intuici apříliš náchylný kideovým konstruktům avelkorysým zobecněním. Nebylo tu asi mnoho vůle uznat, že vědecký statut Černého úvah garantuje především jeho neobyčejně solidní amimořádně obsáhlá erudice avzácný dar zahlédnout problém anajít jeho řešení. Černému zase neimponovala ostentativní technická čistota strukturalistických analýz acelou strukturalistickou snahu oexaktnost literární vědy pokládal za eskamotérství.73 Na druhé straně však platí, že iodlišně založené badatelské úsilí, je-li vážné akorektní, se nakonec musí vjistých bodech setkat. Když Černý studoval pouť jistých forem atémat od okcitánských trobadorů kčeské milostné lyrice karlovské éry, popsal fakticky vývojovou dynamiku konkrétních struktur. Vykládal-li podle Lansonova receptu díla vrcholných zjevů kulturních dějin jako dialektiku dokonalého naplnění azároveň porušení dobové normy, nacházel se sMukařovským do značné míry na jedné lodi (srov. např. Mukařovského formulaci: „Otázku zevních vlivů lze tedy koneckonců pochopit jako antinomii mezi souvislou linií imanentního vývoje ařadou stále nových tvůrčích individuí, znich každé svým nárazem prohýbá linii autonomního vývoje, aniž ji kdy dovede protrhnout“74). Naznačuje-li na druhé straně Mukařovský, že objektivní hodnota díla je vázána na jeho schopnost opakovaně ožívat ve vnímatelově intimní zkušenosti, přesouvá se právě na půdu diachronie aje náhle Černému blíže, než se může zdát. Těmito několika glosami nechci přeinterpretovávat ve smířlivém duchu to, co se samo prezentovalo ve velmi polemickém gardu. Kladu jen otázku, zda tu vyhrocenost pozic nemá ihistorické důvody azda tento způsob polemiky není obecněji spjat 73 Formou marginální poznámky lze ovšem vtéto souvislosti položit otázku, zda skutečně byly strukturální analýzy vždy tak bezchybně „čisté“ azda se na pohled tak exaktní metodika Mukařovského občas také nespoléhala na intuici. Červenka 1991 například konstatoval při revizi Mukařovského novátorské studie ofonické linii včeské poezii, že ne vždy jsou Mukařovského interpretace průkazné ačasto vycházejí zčistě osobního čtení. 74 Jan Mukařovský. „Individuum vumění“ (1937), in Mukařovský 1966, s.223. OPEN ACCESS 44 SVĚT LITERATURY 55 sfenomenologií 20. století. Postmoderní pluralismus nás tak ostrým konfrontacím odvykl. Tím však není řečeno, že otázky, jež ze střetu Mukařovský-Černý vyplynuly, nejsou nadále na stole. LITERATURA Čermák, Petr— Poeta, Claudio— Čermák Jan. Pražský lingvistický kroužek vdokumentech. Praha: Academia, 2012. Černý, Václav. Paměti III. Brno: Atlantis, 1992a. Černý, Václav. Tvorba aosobnost I. Ed. Jan Šulc— Jaroslav Kabíček. Praha: Odeon, 1992b. Černý, Václav. Úvod do literární historie. Ed.Otakar Mališ. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1993. Černý, Václav. Francouzská poezie 1918–1945. Ed.Petr Turek. Praha: Kra, 1994a. Černý, Václav. Vzúženém prostoru. Ed. Jan Šulc. Praha: Mladá fronta, 1994b. Černý, Václav. Soustavný přehled obecných dějin naší vzdělanosti I. Středověk. Ed. Otakar Mališ. Jinočany: H + H, 1996. Červenka, Miroslav. „Mukařovského fonická linie arozbor veršové intonace“. Česká literatura 1991, roč.39, č.3, s. 242–268. Grygar, Mojmír. „Václav Černý amarxismus“. In Václav Černý: Život adílo. Ed. Věra Brožová. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 1996, s.305–321. Haman, Aleš. „Kjednomu místu vPoznámkách Václava Černého kformalismu– strukturalismu“. In Václav Černý. 26.3.1905— 2. 7. 1985: Sborník zkonference konané 4. 11. 1993 na Dobříši. Ed. Marie Langerová. Praha: Obec spisovatelů— Český spisovatel, 1994. Havránková, Marie (ed.). Pražský lingvistický kroužek vkorespondenci. Praha: Academia, 2008. Hoskovec, Tomáš. „Klub akroužek, Úvahy odynamice české filologie“. In Moderní filologie na prahu třetího tisíciletí: Vybrané příspěvky zkonference k100. výročí založení KMF. Praha: Klub moderních filologů, 2010, s.26–40. Lanson, Gustave. Metoda literárního dějepisu. Přel. Josef Kopal. Praha: Jednota českých filologů, 1931. Mukařovský, Jan. Kapitoly zčeské poetiky I. Praha: Svoboda, 1948a. Mukařovský, Jan. Kapitoly zčeské poetiky III. Praha: Svoboda, 1948b. Mukařovský, Jan. Studie zestetiky. Ed. Květoslav Chvatík. Praha: Odeon, 1966. Mukařovský, Jan. Cestami poetiky aestetiky. Praha: Československý spisovatel, 1971. Mukařovský, Jan. Studie zpoetiky. Ed. Hana Mukařovská (= Květoslav Chvatík). Praha: Odeon, 1982. Pechar Jiří. „Strukturalistická apsychoanalytická metoda zpohledu Václava Černého“. Svět literatury 2008, č.38, s.81–86. Pelán, Jiří. „Minulost abudoucnost literární historie“. Svět literatury 2006, č.34, s.77–81. Pelánová, Eva. „Rozvodí“. Revolver revue 2005, č.59, s.274–278. Pinkava, Jindřich. „Václav Černý astrukturalismus“. In Václav Černý: Život adílo. Ed. Věra Brožová. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 1996, s.101–112. Rákos, Petr (ed.). Teorie literatury vzrcadle maďarské literární vědy. Praha: Odeon, 1986. Saussure, Ferdinand de. Kurs obecné lingvistiky. Přel. František Čermák. Praha: Odeon, 1989. Sládek, Ondřej. „Vojtěch Jirát aJan Mukařovský aneb příběh jedné nevydané recenze“. Česká literatura 2011, roč.59, č.2, s.218–231. Steiner, Petr. „Na obranu sémiotiky“. Filozofický časopis 1992, roč. XL, č.4, s.574–589. Todorov, Tzvetan. Introduction à la littérature fantastique. Paris: Seuil, 1976. Todorov, Tzvetan. Poetika prózy. Přel. Jiří Pelán— Libuše Valentová. Praha: Triáda, 2000. Tureček, Dalibor. „Doptávání po metodě dějin literatury“. In Hledání literárních dějin. Eds.Vladimír Papoušek— Dalibor Tureček. Praha— Litomyšl: Paseka, 2005, s.8–34. Tyňanov Jurij. Literární fakt. Praha: Odeon, 1988. OPEN ACCESS JIřÍ PELáN 45 Vachek, Josef (ed.). Uzákladů pražské jazykové školy. Praha: Academia, 1970. Vodička. Felix. „Literární historie. Její problémy aúkoly“. In Čtení ojazyku apoezii. Praha: Družstevní práce, 1942, s. 309–400. Volek, Emil. „Jan Mukařovský redivivus: Co zůstalo ztradice adědictví Pražské školy?“. In Český strukturalismus po strukturalismu. Ed.Ondřej Sládek. Brno: Host, 2006, s.32–43. Wellek, René. Storia della critica moderna. VII: Germania, Russia ed Europa orientale 1900–1950. Bologna: Il Mulino, 1995. VÁCLAV ČERNÝ AND STRUCTURALISM The essay mentions Černý’s hostile relationship to Jan Mukařovský, sums up its causes, and recapitulates the texts in which Černý comments on Mukařovský’s works and on structuralism in general. On the basis of these texts, the author concludes that Černý’s contributions on the topic of “structuralism” betray an a-priori polemic bias and show that his reading of structuralist works was slightly superficial. However, these texts should not be interpreted purely as an expression of personal antipathy. Černý’s critique of structuralism points out its resignation on value judgement. According to Černý, this lack leads to the inability of structuralism to turn to criticism or literary history. The author analyzes Černý’s understanding of these two disciplines, and tries to point out the deeper causes of the polemics. The core of the dispute still seems valid today. KLÍČOVÁ SLOVA: Václav Černý— Jan Mukařovský— strukturalismus— literární historie— literární kritika Václav Černý— Jan Mukařovský— structuralism— literary historiography— literary criticism Jiří Pelán (* 1950) vystudoval francouzštinu, italštinu asrovnávací literaturu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy vPraze. Od roku 1991 vyučuje na Ústavu románských studií FF UK, vletech 1992–2015 zde působil jako vedoucí oddělení italianistiky, habilitoval se vroce 2000. Spolupracuje také sJihočeskou univerzitou, kde prošel vroce 2016 jmenovacím řízením. Byl hlavním redaktorem Slovníku italských spisovatelů (2004) avydal tři samostatné publikace: Kapitoly zfrancouzské aitalské literatury (2000), Bohumil Hrabal: Pokus oportrét (2002, 2015), Kapitoly zfrancouzské, italské ačeské literatury (2007). OPEN ACCESS