Literární dystopie a pokusy o její vymezení ve světovém a českém kontextu

Literární dystopie apokusy ojejí vymezení ve světovém ačeském kontextu Olga Pavlova Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Ústav české literatury akomparatistiky [email protected] SYNOPSIS Literary Dystopia and Attempts to Define It in the International and Czech Contexts This article deals with anti-utopian and dystopian literature, development of the genre and attempts at its definition. The first part contains adescription of attributes characteristic of the genre: newspeak, the petrified world, and the division of the world into two fields (Us vs. Them). The author then devotes attention to previous theoretical definitions of dystopia and anti-utopia, including an historical mapping of research in foreign, mainly English studies: works by George Woodcock, Fred Polak, Mark Hillegas, Krishan Kumar, Lyman Tower Sargent and others. The survey of research in the Czech academic field is based on texts by Milada Genčiová, Daniela Hodrová and Petr Hrtánek. In conclusion, the author describes the differences between anti-utopia and dystopia, their delimitation as specific genres, proceeding primarily from the theory of petrified worlds. She also stressess the importance of apolitical reading of the dystopian and anti-utopian literature based on the close relation between the real world and fiction in this genre. KLÍČOVÁ SLOVA / KEYWORDS Antiutopie; dystopie; dějiny žánru; newspeak; teorie petrifikovaných světů; politické čtení literatury / anti-utopia; dystopia; the history of genre; newspeak; theory of petrified worlds; political reading of literature. Každý žánr vsobě nese prvky normativní síly ajeho vývoj lze vnímat přinejmenším dvěma způsoby: buď ho přijmout jako ahistorický model, který se vdaném rámci jen mírně modifikuje, anebo jako „živý“ model, který se včase vyvíjí aproměňuje.1 Faktem zůstává, že žánr hrál ahraje roli organizačního principu ainterpretačního klíče. Podobnost, analogie, identita arozdíly, taxonomická klasifikace, organizační agenealogický strom atd. pomáhají při výkladu aorientaci vnepřehledném množství textů. Vokamžiku, kdy se pojem žánru objeví ve spojení surčitou skupinou literárních děl, měly by být jeho znaky identifikovatelné. Od prvních kritických recepcí azařazení textu do určitého žánru se dílo stává příslušníkem jisté třídy či tříd amělo by „korespondovat“ sjinými díly zvolené kategorie; zároveň je však mnoho textů založeno na porušování žánrových norem. Při vytváření nové žánrové kategorie vznikají jisté re1 Srov.Šidák 2013, s.107–112. OPEN ACCESS OLGA PAVLOVA 111 cepční kánony, které pozdější text díky synkrezi žánrů obvykle ruší.2 Tvrdíme-li tedy, že dílo patří do jistého žánru nebo několika žánrů, nesmíme zapomínat na kroky, které ktakovému zařazení vedly. Jacques Derrida včlánku Zákon žánru (1980) klade problém žánru do obecné roviny. Tato otázka podle něho může být otázkou obecného určení toho, co se nazývá „přirozenost“ nebo physis (např.biologický žánr ve smyslu genderu nebo lidský žánr, žánr všeho, co je), anebo se jedná onepřirozenou otázku typologie, závislou na zákonech nebo pravidlech, jež stávaly vopozici vůči physis, ve shodě shodnotami, jaké měly techné, thesis, nomos (například umělecký, poetický nebo literární žánr) (Derrida 1980, s.56). Následně Derrida píše např.iogenderovém rozlišení jako odruhu žánru. Problém žánru totiž podle něj není formální. Problematický zůstává způsob, jak se sním zachází, neboť kategorie žánru nemůže být formálně popsána nezávisle na konkrétním obsahu: Tento zákon, jakožto zákon žánru, se ovšem nevztahuje výlučně na žánr jako kategorii umění aliteratury. […] Otázka literárního žánru není formální, zahrnuje motiv zákona jako takového, tvoření vpřirozeném isymbolickém smyslu, zrození vpřirozeném isymbolickém smyslu, tvoření rozdílů, pohlavních rozdílů mezi mužským aženským žánrem/genderem […] (tamtéž, s.74). Vesvém textu bych ale ráda ponechala stranou obecné diskuse opoetice, teorii žánru akonceptu žánrové formy od Platóna po současnost. Chci se zde totiž vyrovnat spojmy antiutopie adystopie, přičemž ten druhý nevnímám pouze jako literární žánr, ale jako širší kulturní fenomén zahrnující umělecká díla (filmy, komiksy atd.), která jsou na dystopickém modelu přímo nebo nepřímo založena. Vycházím zobecného předpokladu, že jisté texty obsahují výrazné distinktivní rysy, které je následně dovolují zařadit do určité žánrové kategorie. Vždy se přitom musí brát ohled na rozestup mezi autorovým záměrem při psaní textu ahistorií jeho recepce. Derrida spatřuje kořeny potřeby žánrového třídění literatury vobdobí romantismu: Romantismus se řídí současně naturalizující ihistorizující logikou alze snadno prokázat, že jsme se zromantického dědictví ještě nevymanili— přestože bychom si to 2 Zde mám mimo jiné na mysli román Jiřího Weisse Dům otisíci patrech (1929), který bývá označován za antiutopický, psychologický asurrealistický román spohádkovými motivy. Protagonista díla Petr Brok se ocitá vjiž utvořeném petrifikovaném prostoru. Dům-věž zWeissova románu ztvárňuje uzavřený prostor se zamotaným labyrintem místností, kde bloudí hlavní postava. Svět, ve kterém se Petr Brok nachází apohybuje, mu přestává patřit, svou cestou se protagonista snaží znovu dosáhnout rovnováhy. Navíc je tento prostor unifikován, což nespočívá vtom, že obyvatelé Mullerdómu nosí stejné oblečení, ale ve skutečnosti, že nikdo nic nekoná ze svého rozhodnutí aveškerá aktivita je ve prospěch moci. Obyvatelé Mullerdómu jsou jako dav zbavený vlastní vůle ajediným cílem jejich existence je otrokářská práce pro mocného vládce Mullera. Rozuzlení románu „ruší“ již vytvořený antiutopický svět tím, že celý příběh proměňuje vsen vojáka umírajícího na tyfus. OPEN ACCESS 112 SLOVO A SMYSL 30 přáli apřestože předpokládáme, že takové osvobození by pro nás bylo nesmírně cenné— vyzdvihujeme-li historické otázky apravdivost historické produkce, abychom bojovali proti zneužívání nebo chaotičnosti naturalizace. Je možné říci, že tato diskuze zůstává sama osobě součástí nebo důsledkem romantismu (tamtéž, s.61). Tato úvaha vžádném případě nezpochybňuje existenci apotřebu genologie, ale zároveň se zde objevuje zajímavý pokus nastínit jiný možný přístup kliteratuře. Proto jedním ztémat, kterým se vtéto studii věnuji, je proces proměny historického vnímání textu arůzná čtení téhož textu vněkolika po sobě jdoucích obdobích. Sleduji dále rovněž obsahové rozdíly pojmů antiutopie adystopie. Antiutopická adystopická literatura obsahuje příznačné, více než sto let se vracející motivy, jako jsou petrifikovaný svět,3 rozdělení na „my aoni“, novořeč atd. Některé texty, publikované zejména vosmdesátých letech 20.století, však do jisté míry popírají žánrové normy, vypravěčské techniky avýstavbu fikčního světa typické pro dystopický žánr. Například ještě Zamjatinův román My (dopsáno 1921) nebo 1984 (1949) George Orwella se pevně drží modelů, kde vskutku existuje binární opozice moci avrstvy obyčejného obyvatelstva, tj.„my“ a„oni“, akomunikace mezi těmito vrstvami je narušená, takže „oni“ používají pro jednostranné dorozumění se sdruhou vrstvou specifický jazyk. Pozice „my“ a„oni“, tj.jejich ukotvení ve fikčním světě, jsou stálé, petrifikované. Protagonisté obou románů se poté, co si uvědomí, že zavedený řád věcí nefunguje správným způsobem, snaží najít „slabinu systému“ auniknout totalitnímu sociálnímu inženýrství. Novější román Margaret Atwoodové Příběh služebnice (1985) též obsahuje opozici moci aobyvatelstva, petrifikovaný svět aspecifický jazykový kód; zároveň se však protagonistka románu od začátku snaží nově vytvořenému systému vzdorovat, neboť její transformace vposlušnou občanku není na začátku vyprávění plně dokončena. June si uchovává živé vzpomínky na předchozí státní uspořádaní aneustále se zabývá otázkou, jak obnovit předchozí rovnováhu či jak uniknout zpetrifikovaného světa. Konec knihy, na rozdíl od kanonických děl George Orwella aJevgenije Zamjatina, umisťuje zápas protagonistky do překonané minulosti: čtenář již ví, že tyranský stát zanikl, převyprávěný příběh se stává jedním zněkolika svědectví jeho existence apo přečtení závěrečné kapitoly čtenář celé vyprávění vnímá jako předmět zájmu vědecké konference. Kritika sociálního inženýrství přesto zůstává jedním zklíčových témat antiutopické adystopické literatury. Způsoby ovlivňování společnosti amanipulace sní se neustále proměňují, aproto ani dystopická literatura nemůže zůstat neměnná: nejenže umělecky reflektuje soudobou realitu, ale také se rozšiřuje na jiná média. To je jeden zdůvodů, proč považuji za vhodné vnímat dnešní dystopii jako širší kulturní fenomén aneomezovat ji na literární žánr. Krozšíření pojmu dystopie mimo literaturu přispěl na konci šedesátých let 20.století také Michel Foucault, který do dějin filozofie uvedl původně lékařský termín „he3 Pojem petrifikace spůvodním významem zkamenění, proměny organických tkání vanorganické složky se zdá být nejvhodnějším pro označení procesů, knimž vdystopických fikčních světech dochází. Jde omísta, jejichž hlavními znaky jsou uzavřenost aneprostupné hranice, protagonisté se stávají figurkami vostře ohraničeném prostoru. OPEN ACCESS OLGA PAVLOVA 113 terotopie“, označující špatné umístění určitého orgánu vlidském těle, apropojil jej sněkterými staršími utopickými představami. Užívá ho pro označení místa, jehož pravidla se naprosto liší od norem tradičního, nám dobře známého světa. Představuje útočiště, které se často nachází vpaměti nebo soukromých myšlenkách aktéra, čímž se podle francouzského myslitele stává opozicí vůči utopii. Výrazným příkladem je heterotopie krize, tj.„privilegovaná, posvátná nebo zapovězená místa, rezervovaná pro jednotlivce, kteří jsou vůči společnosti alidem, kteří je obklopují, ve stavu krize: dospívající mládež, menstruující ženy, těhotné ženy, staří lidé atd.“ (Foucault 2003, s.77). Heterotopie se zdají být podobné dystopickým petrifikovaným prostorům. Třetím důvodem, proč není vhodné pojem dystopie omezovat na literární žánr, je stále se rozšiřující slovní zásoba, která se snaží pojmenovat různé odstíny utopické, dystopické či antiutopické literatury. Zde mám na mysli jak odbornou diskuzi, které se budu věnovat vnásledujícím textu, tak iběžné užití pojmu dystopie ve spojení se vším, co má předpoklad apokalyptického, katastrofického až totalitního vývoje jak ve fikci, tak ivrealitě. POVAHA DYSTOPIE Co všechno zahrnuje kulturní fenomén dystopie ajeho prvotní zdroj, dystopická literatura? Zžánrového hlediska se povaha textu zakládá na rysech, které jsou nejen příznačné pro určité dílo, ale zároveň se při setkání sním jako první „vyjevují“, resp.jsou vyzdvihovány napříč různými čteními. Vpřípadě moderní dystopické literatury se jedná především opetrifikaci fikčního světa, zobrazení konfliktu „já nebo my asystém“, potřebu překročení hranic petrifikovaného světa apřítomnost tzv.novořeči, tj.jazykové manipulace. Téma dystopie má ovšem dlouhou tradici, kterou je při snahách ojejí definici rovněž třeba reflektovat. Jeden zprapůvodních dystopických motivů představuje Pandořina skříňka jako symbol zhoubného daru nebo uvolněného zla. Moderní dystopie, odvozená od literárního žánru utopie, do sebe vstřebala logické principy euchronie (situování do budoucna). Blízká či vzdálená budoucnost se stává dominujícím dějištěm dystopické literatury. Základním principem pak je nespokojenost se stávající společenskou situací jak na straně protagonisty, tak ina straně čtenáře jako příjemce literárního textu. Neméně důležitý je úhel pohledu, který nabízí vypravěč. Zásadní se jeví interakce mezi autorem, resp.vypravěčem ačtenářem. Jak píše Fátima Vieira, [i] když autoři dystopické literatury popisují velmi negativní představy obudoucnosti, očekávají velice pozitivní reakce ze strany svých čtenářů: na jedné straně jsou čtenáři vedeni ktomu, aby si uvědomili, že lidské bytosti mají (avždy budou mít) nedostatky aže zdokonalení společnosti— anejen individuální zdokonalení jedinců— je jediný způsob, jak zajistit sociální apolitický blahobyt; na druhé straně by čtenáři měli pochopit, že znázorněná budoucnost není skutečností, ale pouze možností, které by se měli naučit vyhýbat (Vieira 2010, s.17). Jak již bylo uvedeno, vběžných, ale iodborných debatách se pojmy dystopie aantiutopie často objevují jako synonyma. Vieira naznačuje jeden ze zásadních rozdílů mezi dystopií aantiutopií, jako jsou romány My nebo 1984. Nejsilnější stránkou roOPEN ACCESS 114 SLOVO A SMYSL 30 mánu 1984 je právě jeho realismus apesimismus. George Orwell neponechává čtenáři žádnou naději. Lze předpokládat, že cílem této prózy je sdělení „pravdy“, nikoli „prodej“ naděje. Starší pojmenování „antiutopie“ představuje varování před sociálním stavem, kterému je nutné se vyhnout. Naproti tomu dystopická literatura se snaží ponechat čtenářům naději, aVieira proto předpokládá, že dystopie, které po sobě nezanechají žádnou naději, ve svém poslání selhávají. Zdá se, že zásadním rozdílem mezi antiutopickou adystopickou literaturou je tedy právě motiv naděje. Zároveň, jak tvrdí Gregory Claeys, dystopie vychází zejména zpotřeby vyrovnat se sexistujícími trendy namířenými proti diktaturám, ekonomickému monopolu, chudobě aekologickým katastrofám (Claeys 2017, s.274), zatímco vantiutopii se především vede polemika sutopickou představou uspořádání společnosti. Vtéto práci se proto budu držet pojmenování antiutopie pro díla, která přímo reagují na předchozí utopické projekty fikční ireálné povahy, azároveň se vyznačují negativním popisem petrifikovaného světa, který má potlačit naději na plošnou utopickou záchranu společnosti. Současně mají utopie aantiutopie mnohem více společných rysů, než by se na první pohled mohlo zdát. Nelze pochopitelně tvrdit, že všechny utopie povedou kvytváření antiutopií, natož dystopií. Některé utopie ale opravdu mají předpoklady ktomu, aby vytvořily antiutopický svět. Oba modely pracují s„kolektivním cítěním“, kolektivním hrdinou či kolektivem jako opozicí vůči individualitě hrdiny, který se vzepře systému. Obyvatelé musejí své individuální zájmy obětovat ve prospěch společného blaha. Utopie iantiutopie obsahují vize „harmonického“ uspořádání světa, liší se ovšem počtem osob, které z„dokonalé“ společnosti profitují. Klíčovou otázkou zůstává, nakolik inkluzivně nebo exkluzivně probíhá výměna výhod, tj.jak velká je aktivita či míra zapojení obyvatelstva, anebo zda se jedná jen opasivní toleranci existujícího režimu. Například kolektivistická antiutopie obvykle předpokládá jednu ze dvou forem: interní, kde nátlak způsobuje privilegovaná skupina, aexterní, kde nátlak definuje vztah kvnějšímu světu či jiným státům. Uvnitř samotného světa se pak mohou vyvinout zdánlivě svobodné vztahy, často ale za podmínky, že všichni aspoň naoko důvěřují existujícímu systému.4 Pojmem dystopie tedy budu označovat především texty, které obsahují aspoň minimální stopu naděje na návrat ke svobodnější společnosti bez nadvlády mocenského aparátu akteré reagují na aktuální sociální problémy (ekonomická krize, rasová diskriminace, ekologické kolapsy, sexuální agenderový útlak atd.). Dystopie je častým synonymem přírodní či ekologické, politické či sociální katastrofy anebo celkového zhroucení společnosti. Je spojena rovněž spředstavou apokalypsy: atomový výbuch, jenž zničil celý svět; šedé ulice, kde je všude přítomen obraz Velkého bratra;5 město, 4 Například vrománu Davida Mitchela Atlas mraků (2004) vykazuje šestý příběh všechny předpoklady ktomu, aby byl považován za dystopický prostor. Jedná se ovizi budoucího světa, kde jediným světlem aútočištěm se zdá být dočasná komunita „svobodné“ zóny. Protagonistka Sonmi do posledního momentu chovala naději, že revoluce ve světě, který ji obklopuje, je možná. Sepsala sčleny Unie, protivládní skupiny, deklaraci, hned nato ale byla na základě velkého procesu zatčena apopravena. 5 Novotvary George Orwella jako Velký bratr, dvojité myšlení (doublethink), ideozločin, novořeč (newspeak) se staly součástí každodenního slovníku, většinou spojeného spopisem totalitních systémů. OPEN ACCESS OLGA PAVLOVA 115 které se proměnilo ve vražedné mraveniště, obklopené vysokou zdí, atd. Obecně vzato tedy slovo dystopie označuje svět, vněmž převládá chaos a ničení. Na základě témat, kterým se věnuje dystopie, je možné vyčlenit tři základní typy dystopických děl: politické dystopie, ekologické dystopie (nejběžnější jsou ekologické katastrofy, které vedly ke zrušení demokratických svobod anastavení vlády „pevné ruky“; sem patří ipřípady, kdy lidstvo čelí přírodní katastrofě, která nemá původ včlověkem způsobené ekologické krizi, častá bývá také kombinace, kdy ekologická katastrofa vyplývá zpřírodní pohromy) atechnologické dystopie, kde lidstvo ohrožuje věda atechnika. Politická dystopie je spojena vprvé řadě skrachem utopických představ asociálního inženýrství. Ekologická dystopie upozorňuje na nebezpečí lidského jednání ajeho důsledky pro životní prostředí (srov.Stableford 2010). Technologické ohrožení společnosti je téma frekventované zejména od průmyslové revoluce na přelomu 18. a19.století azůstává častým námětem literárních dystopií. Protagonistou většiny dystopických příběhů je bystrá avšímavá osoba, která si často zcela náhodně uvědomí nedokonalost politického asociálního systému aumělost reality, která ji obklopuje. Začne hledat možné východisko ze situace, vníž se většinou po celý svůj život nalézala. Hlavní hrdina či hrdinka (někdy se skupinou svých stoupenců) se vydává na cestu, aby nalezl svobodný svět za hranicemi pro něj známého prostoru. Podstatou mnoha dystopických románů je dočasné „zaslepení“ protagonisty, jeho naprosté ztotožnění se sexistujícím systémem, společenskými arodinnými funkcemi, které jednotlivci přiděluje stát nebo jiný druh mocenského aparátu.6 Tato dystopická fikce varuje před možnou proměnou existující společnosti ajejího zřízení, poukazuje na ni či sní kontrastuje. Pro dosažení zmíněného efektu musí autor vytvořit takový svět, snímž by se čtenář dokázal velmi rychle ztotožnit, tj.najít ve fikčním světě rysy, které lze objevit ive světě reálném, vjeho bezprostředním okolí. To je příznačné pro prózy jako Huxleyho Konec civilizace (1932), 1984 George Orwella ipro novější dystopie jako Příběh služebnice Margaret Atwoodové nebo Dánská občanská válka 2018–24 (2013) Kaspara Collinga Nielsena. DYSTOPIE ZPOHLEDU LITERÁRNÍ VĚDY APOKUSY OJEJÍ DEFINICI Jak se utvářelo literárněvědné povědomí odystopii jako literárním žánru? Odborné práce odystopii je možné rozdělit do dvou typů. První se snaží ovymezení dystopické, potažmo antiutopické literatury nebo jiného pojmenování opaku utopie jako samostatné kategorie, případně jako součásti jiného, rozsáhlejšího žánru (utopie či fantastické literatury). Tito autoři považují dystopii za relativně nový žánr asnaží se ji zařadit do literárních dějin. Druhý typ odborných textů se mnohem méně věnuje terminologickému vymezení, nepokouší se opřesnou definici, ale snaží se rozborem jednotlivých děl nebo jejich skupiny pochopit podstatu dystopie, analyzovat její fikční svět asrovnat jej saktuálním světem. 6 Nejvýrazněji se tyto procesy objevují vdílech My Jevgenije Zamjatina, Kallocain (1940) Karin Boyeové, 1984 George Orwella nebo zpozdějších Ten báječný den (1970) Iry Levina. OPEN ACCESS 116 SLOVO A SMYSL 30 Ve studiích outopii publikovaných vprvní polovině 20.století nenajdeme zmínku oantiutopii či dystopii jako žánru.7 První zmínky se objevují vpadesátých letech vpráci Glenna Negleyho aJ.Maxe Patricka The Quest of Utopia (Pátrání po utopii, 1952), když popisují text Josepha Halla ANew World (Nový svět, asi 1605). Rozlišují mezi dobrým místem, „eutopií“, ajejím opakem, tj.špatným místem— dystopií. Jejich koncept obsahuje dva zásadní momenty, které literární vědci později zařadili mezi základní rysy žánru: satiru anegaci zobrazení ideální společnosti.8 Další významnou publikaci napsal vpadesátých letech přítel George Orwella anarchista George Woodcock, který negativní utopii ve svém stejnojmenném článku popisuje takto: Po čtyři staletí od zveřejnění románu sira Thomase Mora se utopie zaměřovala na naděje lidí, kteří měli neklidné společenské svědomí. Nyní ztvárňuje jejich obavy, ato proto, jak tvrdí Berďajev, že společnosti, které si představovali mrtví vizionáři, začaly nakonec opouštět teorii astávají se dnes hrozivou skutečností (Woodcock 1956, s.82). Woodcock analyzuje především díla Aldouse Huxleyho aGeorge Orwella, ato vnávaznosti na antiutopické romány vydané před druhou světovou válku. Řadí sem texty, které vyšly před rokem 1924, apojmenovává je jako negativní „kvaziutopie“. Tuto kategorii dále rozděluje na dva typy: romány, vnichž je imaginární země využívána ksatiře existující společnosti, aty, ve kterých konzervativní myslitelé napadají utopický radikalismus: První třída je početnější; začíná restauračními klíčovými romancemi spolitickým zaměřením, jako je Nová Atlantida Mary [Delarivier] Manleyové, kde parodovala osobnost Sary Churchillové, azahrnuje taková literární díla jako Gulliverovy cesty nebo Erewhon. Autoři, kteří vytvářeli tento druh beletrie, však neútočili na problém utopie jako takové; Swift, neméně než paní Manleyová, byl příliš soustředěn na satirickou kritiku chyb své vlastní doby, aby se mohl zabývat světem budoucnosti. Otevřenější antiutopie zobdobí před první světovou válkou se liší od těch, které napsali Zamjatin, Huxley aOrwell, tím, že napadají kolektivistickou myšlenku jako takovou, ane její konkrétní projevy, které nebyly vroce 1900 tak zřejmé jako dnes. Utopisté předložili hypotetické představy budoucnosti aantiutopisté jim odpověděli jinými hypotetickými vizemi. Knihy jako např.Vbudoucím sociálně demokratickém státě Eugena Richtera adalší útoky proti Bellamymu jsou značně ovlivněny tím, že jejich autoři neměli ponětí otom, jak by mohla utopie fungovat vrealitě (tamtéž, s.83–84). 7 Je tomu tak například vpracích Lewise Mumforda The Story of Utopia (Příběh utopie, 1922), Joyce Hertzlerové The History of Utopian Thought (Dějiny utopického myšlení, 1923), Karla Mannheima Ideology and Utopia (Ideologie autopie, 1936), Martina Bubera Paths in Utopia (Cesty do utopie, 1949) nebo Harryho Rosea Utopias Old and New (Staré anové utopie, 1938). 8 Tato anásledující analýza dystopického žánru aproměny jeho vnímání vanglosaské literárněvědné literatuře je inspirována výběrem, který uvádí Gregory Claeys vknize Dystopia: ANatural History (Dystopie. Přirozená historie, 2017). OPEN ACCESS OLGA PAVLOVA 117 Woodcock vnímá tvorbu Zamjatina, Huxleyho aOrwella především jako projekci možné negativní budoucnosti, sjediným rozdílem, asice že vrománu 1984 vidí přemíru pesimismu, tj.svět, kde není možný ani příslib štěstí. Všedesátých letech 20.století se objevují první odborné publikace věnované přímo dystopické literatuře azačíná období dělení dystopické literatury na různé podkategorie. Vsovětské literární vědě ve stejné době pevně zakořenil pojem antiutopie, který je vruské literární vědě dodnes rozšířen výrazně více než angloamerický pojem dystopie.9 Pojem antiutopie tedy vruském literárněvědném prostředí zahrnul obsah pojmu dystopie tak, jak je užíván vzápadním světě. Vangloamerické literární vědě od začátku šedesátých let 20.století přibývá prací, které dystopie kategorizují do velkého množství podtříd. Ktěmto typologiím výrazně přispěl Arthur O.Lewis článkem The Anti-Utopian Novel (Antiutopický román, 1961), který vyčlenil utopie, negativní utopie, obrácené (inverzní) utopie, regresivní utopie, kakotopie, dystopie, ne-utopie, satirické utopie aohavné utopie. Všechny tyto formy rozřadil do tří velkých skupin: antitotalitní, antitechnologické asatirické nebo kombinace všech tří typů. Objevuje se uněj ipojem antiutopický román, který popsal jako fikci se zdánlivě ideální společností, ačkoli zpohledu autora díla vžádném případě ideální není. Fred Polak vknize The Image of the Future (Obraz budoucnosti, angl. 1961) doplnil několik dalších podkategorií včetně disutopie, pseudoutopie, semiutopie anegativní utopie. Tyto kategorie vymezuje na základě analýzy Mandevillova cestopisu (1357–1371). Dysutopií rozumí obrácenou, černobílou alternativu utopie; dysutopie tedy podle něj zahrnuje nejen všechny rysy antiutopií, ale především přímo polemizuje sklasickými utopickými představami. Pseudoutopii vymezuje Polak dosti vágně. Tvrdí, že „liberalismus imarxismus se stavěly proti utopii asamy fungovaly jako pseudoutopie. Oba proudy tvrdily, že utopické cíle lze nejlépe realizovat prostřednictvím přírodních zákonů, které již působí ve společnosti“ (tamtéž, s.190). Semiutopie byla podle Polaka počátkem nového žánru apřispěla ktomu, že „sci-fi končí jako antiscientismus“. Semiutopie si zároveň „zachovala vitalitu skutečné utopie, včetně kritiky své doby. Někdy mívá podobu klasického setkání nadřazených bytostí zjiné planety apozemšťanů, kterými nadřazené bytosti pohrdají pro jejich horečné zaujetí nicotnými záležitostmi. Tato ponižující lekce posiluje pocit relativizace dějin astřeží cestu, jakkoli úzkou, do otevřené budoucnosti“ (tamtéž, s.193). Poslední typ, negativní utopie, podle Polaka vextrémní míře kombinuje aspekty dříve zmíněných antiutopií. Je to nejstarší platónská antiutopie vmoderním převleku, ale nemá pozitivní protějšek. […] Negativní utopie však obrací naruby ne tento svět, ale utopický svět jako takový. Negativní utopie je karikatura utopie. Její podstatou je pesimismus apocit, že faustovská lidská moc, ať už jde odobré nebo zlé úmysly, nevyhnutelně způsobuje něco mnohem horšího než původní status quo. […] Negativní utopie je přímým útokem na Achillovu patu utopismu. Ve chvíli, kdy člověk užívá svou vlastní moc, což je podstatou všech utopických snah, stává se uněj bolestně zřejmým její nedostatek. Vtomto smyslu každá utopie, 9 Zde mám na mysli například publikaci Jevgenije Brandise aVladimira Dmitrijevského Tema „predupreždenija“ vnaučnoj fantastike (Téma „výstrahy“ ve vědecké fantastice, 1967). OPEN ACCESS 118 SLOVO A SMYSL 30 když se odvíjí do budoucnosti, funguje jako antiutopie. To znamená, že ‚překrásný nový svět‘ není ani překrásný, ani nový, dokonce ani svět, ale továrna na embrya (tamtéž, s.194). Všechna zmíněná označení dystopické literatury zavedl Fred Polak spíše náznakově, bez pokusu ohlubší analýzu, neboť účelem jeho knihy bylo analyzovat literární zobrazení budoucnosti, anikoli vymezit dystopii, resp.antiutopii jako literární žánr. Ovymezení dystopie jako žánru se pokusil Chad Walsh vtextu From Utopia to Nightmare (Od utopie knoční můře, 1962). Ve srovnání spředchozími pracemi jde oprůlom, protože autor chápe dystopický žánr jako progresivní formu satirických utopií 19.století svelkou šancí na žánrovou dominanci vsoučasné literatuře.10 Walsh navrhuje juxtaponovat utopii adystopii, aby bylo možné dosáhnout hlubší charakterizace těchto protichůdných žánrů. Dystopii definuje jako zobrazení fikční společnosti, která je vporovnání sjakoukoliv existující společností mnohem horší, takřka pekelná. Hlavním morálním ponaučením dystopie je podle něj to, že můžeme mít buď kreativní, chaotickou společnost, vníž je místo pro technický pokrok, umění avědu, anebo společnost stabilní. Existence obou variant zároveň je vyloučena. Za první dílo dystopického žánru považuje román Edwarda Bellamyho Pohled zroku 2000 na rok 1887 (1888), jehož fikční svět představuje systém, který svou existenci zakládá na práci průmyslové armády budoucnosti. Studie Irvinga Howea Decline of the New (Úpadek nového, 1970) pracuje více spojmem antiutopie apopisuje ji především jako literaturu, která funguje jako lék proti traumatům, jež jsou výsledkem obav znaplnění nejděsivějších představ ospolečenském uspořádání (Zamjatin, Huxley, Orwell). Podle Howea obsahují všechny zmíněné texty následující rysy: 1. chybu či chyby ve zdánlivě dokonalém režimu, 2. převratnou myšlenku, která se stala posedlostí, 3. velký důraz na jednotlivé detaily fikčního světa, 4. udržování tenké hranice mezi možným apravděpodobným, 5. udržování vzpomínky na zlatou éru, obrácené naruby aproměněné vnoční můru. Další badatel, George Kateb (vlastním jménem William Nelson), ve studii Utopia and its Enemies (Utopie ajejí nepřátelé, 1963) ztotožňuje utopii sesencí moderního antiutopismu apodobně jako Nikolaj Berďajev nebo Aldous Huxley tvrdí, že revolta svobody proti perfekcionismu je nezbytná. Nepoužívá pojem dystopie, ale antiutopii popisuje na základě tři hlavních předpokladů: 1. nevyhnutelnost násilí při dosahování utopických cílů, 2. udržení těchto cílů prostřednictvím represivních režimů, 3. zničení mnoha hodnot při úsilí odosažení jiných, které jsou považovány za významnější. 10 Takováto definice antiutopie včetně prognózy její dominantní role se vmnohém blíží sovětské literárněvědné tradici. OPEN ACCESS OLGA PAVLOVA 125 reálnost ajejich potenciál varovného svědectví. Dalším rysem obou žánrů je často přítomné striktní rozdělení společnosti na dvě či více skupin, přičemž komunikace mezi nimi je nemožná nebo značně narušená. Posledním společným rysem je samotná zápletka, kdy se protagonista— často se skupinou svých stoupenců— pokouší oúnik zpetrifikovaného světa. Vantiutopiích je tento pokus až na výjimky neúspěšný ahrdinové jsou násilně vráceni na své původní místo, vdystopiích se to buď podaří, nebo na konci svítá naděje, že příští pokus může být úspěšnější. Takto otevřený konec nacházíme například vrománu Příběh služebnice Margaret Atwoodové. Dodávka čeká na příjezdové cestě, zadní dvoukřídlé dveře dokořán. Ti dva mě berou každý zjedné strany za loket apomáhají mi dovnitř. Nemám tušení, jestli tohle je můj konec, nebo nový začátek: vydala jsem se do rukou neznámých lidí, protože nemůžu jinak. Atak vcházím do temnoty uvnitř; anebo do světla (Atwoodová 2008, s.256). Rozdíly mezi petrifikovanými světy antiutopické adystopické literatury jsou patrné především na konci díla: otevřený nebo šťastnější konec je příznačný pro dystopickou literaturu ašpatný konec pro antiutopickou. Kromě toho dystopie nikdy nevstupuje do přímé polemiky sutopickou představou, ale reaguje na konkrétní nálady, události či změny ve společnosti. Objevuje se zde otázka, před níž stála řada literárních vědců: kde prochází hranice mezi vymezením literárního textu aspolečenského kontextu, tj.kde se nachází hranice mezi fikcí arealitou. Zvláště pro dystopii je příznačný důraz na historickou kontextualizaci, událost nebo ojedinělý kulturní jev. Cílem této studie byla především kritická analýza historie definování antiutopické adystopické literatury. Po jejím provedení se ukazuje, že je potřebné sledovat vývoj žánru od počátku po současnost. Tento způsob analýzy vede především kobjevení alokalizování žánrových proměn od utopie kdystopii. Poskytuje též čtenáři možnost porovnat vývoj fikčního sociálního plánování utopických představ amyšlenkovou proměnu pokusů ojejich uskutečnění. Zdá se, že pro udržení kontinuity mapování žánrů dnes existuje další možnost— podrobné pozorování politických, kulturních aekonomických událostí období vzniku díla. Ve vztahu kantiutopiím adystopiím je tato cesta ještě více opodstatněná vdůsledku zdůrazněné realističnosti petrifikovaných světů. Tento způsob otevírá možnosti jiné interpretace blízké politickému čtení literatury, dnes často odmítanému ipřesto, že politické čtení krásné literatury je součástí evropské interpretační tradice. PRAMENY Atwoodová, Margaret: Příběh služebnice, přel. Veronika Lásková. BB/art, Praha 2008. Bellamy, Edward: Pohled zroku 2000 na rok 1887, přel. Marie Horská. Právo lidu, Praha 1901. Bellamy, Edward: Looking Backward. Dover Publications, New York 1996. Boyeová, Karin: Kallocain, přel. Ivo Železný. Svoboda, Praha 1982. Colling Nielsen, Kaspar: Dánská občanská válka 2018–24, přel. Lada Halounová. Kniha Zlin, Zlín 2015. Čapek, Karel: R.U.R.: Rossum’s Universal Robots. Kolektivní drama ovstupní komedii atřech dějstvích. Praha: Československý spisovatel, 1966. Huxley, Aldous: Konec civilizace, přel. Josef Kostohryz aStanislav Berounský. OPEN ACCESS 126 SLOVO A SMYSL 30 Nakladatelství Horizont— SNTL: Nakladatelství technické literatury, Praha 1970. Levin, Ira: Ten báječný den, přel. Emílie Harantová. Ivo Železný, Praha 1994. Morris, William: Zvěsti znejsoucna čili Epocha míru. Vněkolika kapitolách zutopistického románu. Právo lidu, Praha 1900. Orwell, George: 1984, přel. Eva Šimečková. Naše vojsko, Praha 1991. Weiss, Jan: Dům otisíci patrech. Naše vojsko, Praha 1964. Zamjatin, Jevgenij: My, přel. Vlasta aJaroslav Tafelovi. Euromedia Group, Praha 2006. Zamjatin, Jevgenij: My. Tekst imaterialy ktvorčeskoj istorii romana. Мir, Petrohrad 2011. LITERATURA Brandis, Jevgenij— Dmitrijevskij, Vladimir: Tema „preduprežděnija“ vnaučnoj fantastike. In: Lenizdat. Leningrad 1967, s.440–471 <http:// www.fandom.ru/about_fan/br_dm_12.htm> [3.3.2018]. Claeys, Gregory (ed.): Utopian Literature. Cambridge University Press, Cambridge— New York 2010. Claeys, Gregory: Dystopia: ANatural History. Oxford University Press, Oxford 2017. Collins, Christopher: Evgenij Zamjatin: An Interpretive Study by Christopher Collins. Mouton, The Hague 1973. Derrida, Jacques: The Law of Genre, přel. Avital Ronell. Critical Inquiry 7, 1980, č.1, s.55–81. Eco, Umberto: Světy vědecko-fantastické literatury. In týž: Ozrcadlech ajiné eseje. Znak, reprezentace, iluze, obraz, přel. Vladimír Mikeš aVeronika Valentová. Mladá fronta, Praha 2002, s.225–234. Foucault, Michel: Ojiných prostorech. In týž: Myšlení vnějšku, přel. Čestmír Pelikán. Herrmann & synové, Praha 2003, s.71–86. Genčiová, Milada: Vědeckofantastická literatura. Srovnávací žánrová studie. Albatros, Praha 1980. Gottlieb, Erika: Dystopian Fiction East and West: Universe of Terror and Trial. McGill-Queen’s University Press, Montreal 2001. Hillegas, Mark: The Future as Nightmare: H.G.Wells and the Anti-Utopians. Southern Illinois University Press, Carbondale 1974. Hodrová, Daniela: Utopie. In: kolektiv autorů: Poetika české meziválečné literatury. Československý spisovatel, Praha 1987, s.80–104. Holý, Jiří: Proměny utopie, utopie proměn. In týž: Možnosti interpretace. Periplum, Olomouc 2002, s.151–164. Howe, Irving: Decline of the New. Harcourt, Brace & World, New York 1970. Hrtánek, Petr: Negativní utopie včeské próze druhé poloviny 20.století. Ostravská univerzita, Filozofická fakulta, Ostrava 2004. Kagarlickij, Jurij: Fantastika, utopie, antiutopie, přel. Zdeněk Kubeš. Panorama, Praha 1982. Kateb, George: Utopia and its Enemies. Free Press of Glencoe, New York 1963. Kumar, Krishan: Utopia and Anti-Utopia in Modern Times. Basil Blackwell, Oxford 1987. Kumar, Krishan: Utopianism. Utopian Studies 2, 1991, č.1/2, s.212–215. Kumar, Krishan: The End of Socialism? The End of Utopia? The End of History? In: Stephen Bann— Krishan Kumar (eds.): Utopias and the Millennium. Reaktion Books, London 1993, s.63–80. Kumar, Krishan: Aspects of the Western Utopian Tradition. In: Jörn Rüsen— Michael Fehr — Thomas W.Rieger (eds.): Thinking Utopia: Steps into Other Worlds. Berghahn Books, New York 2004. Langer, Aleš: Současná česká science fiction. Nástin vývoje české sci-fi (1976–1993). Interkom, 10–11, 1994 <http://interkom. vecnost.cz/1994/19941012.htm> [20.3.2018]. Lewis, Arthur O.: The Anti-Utopian Novel: Preliminary Notes and Checklist. Extrapolation: AScience-Fiction Newsletter 2, 1961, č.2, s.27–32. OPEN ACCESS OLGA PAVLOVA 127 Naxera, Vladimír— Stulík, Ondřej— Bílek, Jaroslav: Literární afilmové dystopie pohledem politické vědy. Belianum, Banská Bystrica 2015. Neff, Ondřej— Olša, Jaroslav: Encyklopedie literatury science fiction. AFSF, Praha 1995. Negley, Glenn— Patrick, J. Max (eds.): The Quest of Utopia. Henry Schuman, New York 1952 Ouředník, Patrik: Utopus to byl, kdo učinil mě ostrovem. Torst, Praha 2010. Pavera, Libor— Všetička, František: Lexikon literárních pojmů. Nakladatelství Olomouc, Olomouc 2002. Pechar, Jiří: Dvacáté století vzrcadle literatury. Filosofia, Praha 1999. Píša, Antonín Matěj: Vlna utopičnosti. In týž: Směry acíle. Kritické listy zlet 1924–1926. Fr.Svoboda— R.Solař, Praha 1927. Polak, Fred L.: The Image of the Future. Oceana Publications, New York 1961. Sargent, Lyman Tower: The Three Faces of Utopianism. Minnesota Review 7, 1967, č.3, s.222–230. Sargent, Lyman Tower: The Three Faces of Utopianism Revisited. Utopian Studies 5, 1994, č.1, s.1–37. Sisk, David W.: Transformations of Language in Modern Dystopias. Greenwood Press, Westport 1977. Stableford, Brian: Ecology and Dystopia. In: Gregory Claeys (ed.): The Cambridge Companion to Utopian Literature. Cambridge University Press, New York 2010. Šidák, Pavel: Úvod do studia genologie. Teorie literárního žánru ažánrová krajina. Akropolis, Praha 2013. Šimečka, Milan: Sociálne utópie autopisti. Osveta, Bratislava 1963. Vieira, Fátima: The Concept of Utopia. In: Gregory Claeys (ed.): The Cambridge Companion to Utopian Studies. Cambridge University Press, New York 2010, s.3–27. Vlašín, Štěpán (ed.): Slovník literární teorie. Československý spisovatel, Praha 1977. Vlašín, Štěpán (ed.): Slovník literární teorie. 2., rozš. vyd. Československý spisovatel, Praha 1984. Walsh, Chad: From Utopia to Nightmare. Harper & Row, New York 1962. Woodcock, George: Utopians in Negative. Sewanee Review 64, 1956, s.81–97. Zamjatin, Jevgenij: Ja bojus’. In týž: Ja bojus’. Nasledije, Moskva 1999, s.49–53. OPEN ACCESS