Dánští Židé v Terezíně

OBSAH 6 / Slovo velvyslance 7 / Úvod DÁNŠTÍ ŽIDÉ V TEREZÍNĚ 8 / Židovská menšina 12 / Mladí emigranti 16 / Okupace Dánska 20 / Razie 24 / Útěky do Švédska 28 / Deportace 32 / V ghettu 36 / Pomoc ze Severu 40 / Bílé autobusy 45 / Návraty 48 / Živá paměť VZPOMÍNKY INTERNOVANÝCH DÁNŮ 54 / Max Friediger 68 / Ib Katznelson 72 / Klara Tixellová, roz. Rubenová 80 / Elias Levin 94 / Poul Brandt 102 / Paul Aron Sandfort 107 / Použitá literatura Publikaci připravilo oddělení skandinavistiky Ústavu germánských studií Univerzity Karlovy vrámci projektu Česko-severská memorabilia: demokracie aaktivní občanství ve vysokoškolské výuce řešeného vletech 2022–2024 na Filozofické fakultě UK. Projekt byl financován Fondy EHP (projekt č. EHP-CZ-ICP-4-009). Publikaci podpořilo Dánské velvyslanectví vPraze aprogram Cooperatio, poskytovaný Univerzitou Karlovou, vědní oblast historie, řešený na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Texty: Vendula V. Hingarová Redakce a výběr vzpomínek: Helena Březinová Překlady vzpomínek zdánštiny: Antonín Bílek, Anna Fenclová, Veronika Fimbingerová, Alena Fröhlichová, Klára Galuščáková, Veronika Johánková, Jan Mrva, Klára Šafaříková, Lisa-Anna Žáková Jazyková korektura: Ivana Švejdová Grafika: Eva Holá Tisk: Printbee s.r.o. DÁNŠTÍ ŽIDÉ V TEREZÍNĚ Vydala Filozofická fakulta Univerzity Karlovy nám. Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1 Vydání první, Praha 2024 © Vendula V. Hingarová, Helena Březinová apřekladatelé © Filozofická fakulta Univerzity Karlovy 2024 ISBN: 978-80-7671-146-4 (print) ISBN: 978-80-7671-148-8 (online; pdf) VENDulA V. HINgAROVÁ — HElENA BřEZINOVÁ (ed.) Překlady: ANTONÍN BÍlEK, ANNA FENClOVÁ, VERONIKA FIMBINgEROVÁ, AlENA FRöHlICHOVÁ, KlÁRA gAluŠčÁKOVÁ, VERONIKA JOHÁNKOVÁ, JAN MRVA, KlÁřA ŠAFAřÍKOVÁ A lISA-ANNA ŽÁKOVÁ 67 Publikace představuje příběh Seveřanů, kteří se za druhé světové války proti své vůli ocitli na našem území. Jednalo se oskupinu dánských Židů, kterým se nepodařilo uprchnout do Švédska. Nacisté je deportovali do židovského ghetta vTerezíně, kde potom ve strastiplných podmínkách strávili přes rok a půl. Prožitek holokaustu je vDánsku úzce spojován sTerezínem, který se stal symbolem nacistického pronásledování dánských Židů, ale také symbolem severské solidarity apomoci. Cílem textu je poskytnout základní faktografické údaje asouvislosti této smutné, ovšem svébytné kapitoly pronásledování Židů ve Skandinávii. Vkontextu terezínského ghetta se jedná ojedinečný osud národní skupiny, která díky rozsáhlé pomoci severských institucí internaci zvelké části přežila. Ipřesto nucený pobyt vTerezíně poznamenal přeživší na celý život. Jejich vzpomínky, které zaznamenali během internace či vnásledujících dekádách, jsou důležitým svědectvím nacistických zločinů za druhé světové války. Do osudu dánské židovské menšiny je zároveň vpleten příběh 80 židovských dětí amladých lidí zČeskoslovenska, kteří vDánsku našli útočiště před nacistickou zvůlí. Téměř čtyři roky zde žili jako zemědělští praktikanti na farmách. Část znich nacisté zatkli adeportovali do Terezína. Díky tomu, že jejich jména figurovala na dánských transportních seznamech, byli spolu sDány ušetřeni transportů na východ. Publikace je rozdělena do dvou celků. První zahrnuje historický vhled do osudu dánské židovské menšiny ajejího postavení před aběhem okupace země. Popisuje nacistickou razii, deportace, internaci v Terezíně a návrat domů. Druhou část tvoří překlady vzpomínek přeživších. Dánsky psaná svědectví jsou unás téměř neznámá. Na překladech se podíleli studenti dánštiny vrámci překladatelského semináře pod vedením Heleny Březinové, která úryvky vybrala apřeklady zredigovala. Publikace doplňuje stejnojmennou putovní výstavu Dánští Židé vTerezíně, která byla vříjnu 2023 upříležitosti osmdesátého výročí dánských transportů představena vPamátníku Terezín. Oba výstupy vznikly v rámci výzkumného avzdělávacího projektu Česko-severská memorabilia na oddělení skandinavistiky Ústavu germánských studií FF UK, kde se dlouhodobě zabýváme výzkumem apopularizací česko-skandinávských vztahů anucené migrace za druhé světové války. Dosud jsme zkoumali osudy občanů Československa ve Skandinávii. Nyní jsme se zaměřili na nucenou migraci ze Skandinávie knám. Publikace je primárně zamýšlena jako přehledový výukový materiál pro studenty skandinavistiky, nicméně věřím, že zaujme další zájemce. Válečný osud dánských Židů je totiž také příběhem solidarity aobčanské sounáležitosti, která je inspirativní ipro současnou společnost. Vendula V. Hingarová Fortællingen om de danske jøders flugt til Sverige ioktober 1943 og hjælpen til de internerede iTheresienstadt er et unikt kapitel ien ellers mørk historie om Holocaust, fordi den ikke mindst handler om almindelige menneskers villighed og mod til at hjælpe medmennesker inød. Ien tid med geopolitiske spændinger og voksende mistro mellem folkeslag er den fortælling desværre stadig aktuel, for erfaringerne fra Holocaust må aldrig glemmes. Derfor er det en vigtig og yderst relevant bog, som Karlsuniversitetets afdeling for skandinaviske studier nu har afsluttet arbejdet med. For også historien om de danske jøder er betydningsfuld. Det har gjort stort indtryk på mig at høre og læse om mine landsmænds skæbne her iTjekkiet, hvor disse danske jøder havnede iTerezín – eller Theresienstadt, som lejren hedder idanskernes kollektive hukommelse. Ingen kan være uberørt efter læsning af de beretninger, som bogen handler om. Ved at inddrage unge studerende som oversættere af vidnesbyrdene har Karlsuniversitetet løst opgaven på allerbedste vis, fordi det er helt afgørende at bringe historien videre til nye unge generationer. Især nu, hvor de sidste overlevende fra Holocaust er ideres livs vinter, og det derfor er op til nye generationer at reflektere over historien og holde erfaringerne derfra ilive. Příběh oútěku dánských Židů do Švédska vříjnu roku 1943 apomoci internovaným vTerezíně je unikátní kapitolou vtemných dějinách holokaustu. Už proto, že vněm hlavní roli hraje ochota aodvaha obyčejných lidí pomoci bližním vnouzi. Včasech geopolitického napětí arostoucí nedůvěry mezi národy je tento příběh bohužel stále aktuální, iproto nesmějí být zkušenosti zholokaustu nikdy zapomenuty. Publikace, jíž nyní oddělení skandinavistiky Ústavu germánských studií na Univerzitě Karlově završilo svou práci na tomto tématu, je tudíž důležitá a nadmíru aktuální, jelikož ipříběh dánských Židů je významný. Osobně na mě udělalo velký dojem slyšet ačíst oosudu mých krajanů tady vČechách poté, co skončili vTerezíně – nebo vTheresienstadtu, jak se lágru říká vdánské kolektivní paměti. Po přečtení svědectví nemůže nikdo zůstat lhostejný. Tím, že se na překladech vzpomínek podíleli istudenti, se Univerzita Karlova úkolu zhostila, jak nejlépe mohla, vždyť historii je třeba předávat inastupujícím generacím. Zvlášť nyní, kdy poslední přeživší holokastu jsou již na sklonku svého života, je na nových pokoleních, aby přemýšlela odějinách audržovala povědomí ozkušenostech svých předků. ORD FRA AMBASSADøREN / SlOVO VElVYSlANCE ÚVOD Søren Kelstrup Dansk ambassadør iTjekkiet / Dánský velvyslanec vČR 89 ŽIDOVSKÁ MENŠINA VDánském království se Židé usazovali od poloviny 17. století. Na začátku 20. století se počet Židů vdůsledku přílivu uprchlíků zvýchodní Evropy více než ztrojnásobil. Náboženskou menšinu starousedlíků, plně integrovaných do dánské společnosti, znichž mnozí patřili do nejvyšších společenských aobchodních kruhů, významně rozšířili převážně ortodoxní anemajetní uprchlíci zVýchodu mluvící jidiš nebo slovanskými jazyky. Od roku 1920 působil vKodani ve funkci vrchního rabína Max Friediger, původem zBudapešti, který měl vazby na Čechy aMoravu. Jeho úkol tkvěl mj. ve snížení napětí mezi starousedlíky anově příchozími emigranty. Od třicátých let 20. století dánské úřady zbezpečnostních důvodů prosazovaly přísnou přistěhovaleckou politiku adrasticky snížily cizincům možnost imigrace. Snažily se též zamezovat šíření antisemitismu zHitlerova Německa. Na konci třicátých let zde získalo díky angažovanosti řady humanitárních organizací dočasné útočiště na 1600 židovských uprchlíků především zokupované střední Evropy. Na začátku druhé světové války žilo vDánsku kolem 7500 obyvatel židovského původu. Po obsazení Dánska nacistickým Německem vláda sokupanty vyjednávala avpodmínkách okupace mj. prosadila zachování občanských práv pro všechny. Odmítla zavádění jakýchkoliv protižidovských zákonů. Situace se ale dramaticky změnila na podzim 1943, kdy dánská vláda odstoupila. (Wikimedia Commons) (Folkedrab.dk/archiv rodiny) (Muzeum odboje vKodani) 10 11 ŽIDOVSKÉ STEREOTYPY / Dánská ústava zroku 1849 zaručila všem obyvatelům Dánska náboženskou svobodu, otevřený antisemitismus byl společensky nepřijatelný. Protižidovské postoje však přijetím ústavy nezmizely aněkdy se ozývaly izpolitických kruhů. (Reprodukce zpublikace Jødehad idanske medier, vyd. 2009) VÝKlADOVÝ SlOVNÍK Z ROKu 1927 registruje ivdánštině obraty, které odrážejí stereotypní postoje Seveřanů vůči Židům, například složeninu jødepris (židovská cena) ve smyslu vydřidušská cena. ŽIDOVSKÁ RODINA Betty Hildesheimové aLeonu Rubenovi, účetnímu zKodaně, se před válkou narodily čtyři děti. Nejmladší Klara Rubenová Tixellová popsala deportaci ainternaci vTerezíně zperspektivy mladé dívky. Leon vTerezíně zahynul. (Folkedrab.dk/archiv rodiny) KODAňSKÁ SYNAgOgA, nazývaná také Velká synagoga, sloužila od roku 1833 jako zastřešující náboženská ispolečenská instituce židovské obce. Stavba inspirovaná egyptskou architekturou stojí vcentru Kodaně dodnes. (Muzeum odboje vKodani) KODAňSKÝ RABÍN SE ZKuŠENOSTMI Z čECH Dr. Max Friediger (1884–1947) byl významnou osobností židovské menšiny. Jeho život zároveň odráží osudy evropských Židů. Pocházel zBudapešti, vBerlíně získal doktorát, další dva roky vyučoval vžidovské škole Talmud-Tora vPraze. Poté působil jako rabín vPohořelicích uBrna. Vroce 1920 jej jmenovali do funkce vrchního rabína vKodani. Vsrpnu 1943 byl internován aspolu sdánskými Židy deportován do Terezína. (Wikipedia.org) 12 13 (Rigsarkivet) (Dánský národní archiv) MlADÍ EMIgRANTI Od roku 1939 nacházela vDánsku útočiště židovská mládež znacisty ovládaného Německa, Rakouska aČeskoslovenska. Mladí lidé se měli vDánsku přiučit zemědělství apřipravit na emigraci do Palestiny, ovšem začátek války odjezd zkomplikoval. Dánská pobočka Mezinárodní ligy žen pro mír asvobodu zajistila ve spolupráci sdánskou pobočkou Alija mládeže aNárodní radou žen pro židovské dětské uprchlíky dočasné pěstouny na dánském venkově. Nikdo nevěděl, jak dlouho vzemi zůstanou. Organizace plánovaly zajistit pomoc až pro jeden tisíc dětí, ovšem dánské ministerstvo spravedlnosti nakonec povolilo vstup jen pro 320 osob. Jednotlivé skupiny dětí do Dánska postupně přijížděly od září 1939 do jara 1940. Židovskou mládež vDánsku tvořily hlavně děti ve věku 14–16 let, ale také dospělí studenti zemědělství. Dánští farmáři je na statcích přijali jako elévy. Někteří si srodinami vytvořili blízký vztah, jiné sedláci vnímali jen jako bezplatnou pracovní sílu. VDánsku nazývali dětské uprchlíky Ligabørn – Děti Ligy podle Ligy žen, která nad nimi držela ochrannou ruku. Děti byly ubytovány na dánském venkově – na jihu ostrova Sjælland, na ostrově Fyn ivzápadním Jutsku. Mládež umístěná vsousedství trávila společně volné chvíle apomáhala si vyrovnat se snáročnými podmínkami emigrace. Docházel za nimi židovský učitel, který je učil židovským tradicím audržoval v nich naději na brzkou cestu do Palestiny. Do Palestiny se nakonec podařilo vypravit jen třetinu znich. Ti, kteří zůstali, strávili na dánském venkově téměř čtyři roky amezitím dospěli. (Dánský národní archiv, foto: V. Hingarová) 14 15 DOPISY BEZMOCNÝCH RODIčŮ Kancelář Ligy zaplavily dopisy bezmocných rodičů, kteří se snažili dostat děti do bezpečí před nacisty. Původně se počítalo se skupinou 1000 dětí, dánské úřady však povolily příjezd jen 320 znich. (Dánský národní archiv) KlÍčOVÉ ŽENY / Organizátorky pomoci židovským dětem zMezinárodní ligy žen pro mír asvobodu aNárodní rady žen, které udánských úřadů doslova vydupaly povolení kdočasnému pobytu azajistily pěstouny po celém Dánsku. Uprostřed Mélanie Oppenhejmová (1897–1982), která založila dánskou pobočku Alija mládeže azajistila zdarů veřejnosti její financování. Vroce 1943 se pokusila srodinou oútěk do Švédska, ovšem neúspěšně. Spolu smanželem adětmi byla deportována do Terezína. (Dánský národní archiv) TĚŽKÉ ROZHODNuTÍ Rodiče Věry Löwy (nar. 1924 vPraze) stvrdili svým podpisem emigraci své jediné dcery. Věřili, že emigrace do Palestiny přes Dánsko dceru ochrání před perzekucí apronásledováním. To se nakonec podařilo. Emigraci dětí zČeskoslovenska koordinoval Pomocný výbor pro židovskou mládež (Jugend Alijah) se sídlem vPraze vBenediktské ulici. (Dánský národní archiv) ŽIDOVSKÉ DĚTI Z čESKOSlOVENSKA Liga získala pěstouny pro 80 dětí zokupovaného Československa. Část z nich skončila na statcích u města Næstved na jihu ostrova Sjælland. Navzájem si pomáhaly vyrovnat se s náročnými podmínkami emigrace. Docházel za nimi židovský učitel. (Dánské židovské muzeum, Kodaň) BEZPEčNOST DĚTÍ / Dopis z Prahy požaduje po dánské pobočce adresy dětí vDánsku. Interní ručně psaná poznámka sděluje: nesmí se vyhovět. Liga bezpečí „svých“ dětí chránila. (Dánský národní archiv) Pomoc dětem sledoval se zájmem dánský tisk. PANENKA Z čESKOSlOVENSKA Zůstala udánských pěstounů, kteří ji po válce věnovali Dánskému židovskému muzeu. 16 17 OKuPACE DÁNSKA Po vypuknutí druhé světové války vyhlásilo Dánsko neutralitu. Jeho strategická poloha však stála vcestě německé expanzivní politice. Dne 9. dubna 1940 zaútočilo Německo vrámci operace Weserübung na Dánsko aNorsko. Dánská vláda přijala politiku spolupráce, azajistila tak zemi vnitropolitickou nezávislost – včetně armády, policie asoudů. Zároveň ale přesměrovala veškerý export ve prospěch Německa adodávala mu klíčové zemědělské produkty. Vláda odmítla přijmout protižidovské zákony, aŽidé tak nebyli vystaveni postupné izolaci od většinové společnosti, jak tomu bylo ve většině okupovaných zemí. Občanská práva zůstala zachována první tři roky okupace, výjimkou byl zákaz Komunistické strany Dánska zroku 1941. Královská rodina setrvala vzemi adánský král Kristián X. každý den solidárně vyjížděl na koni do ulic Kodaně astal se symbolem tichého odporu vůči německé okupační moci. Zlom nastal vroce 1943, kdy se Dánové po celé zemi začali bouřit aodbojové hnutí provedlo řadu sabotáží. Nacisté žádali vládu, aby proti demonstracím zakročila azavedla trest smrti za sabotáž. Vláda to odmítla apadla. Správy země se chopili okupanti. Odzbrojili dánskou armádu, zavedli přísnou cenzuru atvrdě potlačili odpor. Vyhlásili stanné právo ainternovali zástupce inteligence, politiků ináboženských institucí včetně kodaňského rabína. Provedli razii proti Židům. Zatkli tisíce dánských policistů, pohraničníků akomunistů ana šest tisíc znich deportovali do německých koncentračních táborů. Přísný režim trval až do kapitulace 5. května 1945. (Muzeum odboje vKodani) 30 31 ZPĚT DO PROTEKTORÁTu Část zatčených tvořila Alija mládeže. Osm znich se nuceně vracelo do své vlasti: Jiří Fink zTeplic, Heinz Herlinger zOpavy, dvojčata Egon aErich Ländlerovi zVítkovic, Heinz Löwy zKarlových Varů, Heinz E. Hess zÚstí nad Labem, Otto Schwarzbart zJemnice aViktorie Elsbergerová ze Zborova. (Národní archiv, fond Okupační vězeňské spisy, signatura Terezín – kartotéka Židů z ghetta) NEVYBAVENI Zatčení odjížděli jen snarychlo sbalenými věcmi. Ovšechny cennosti apeníze přišli při příchodu do ghetta. (Památník Terezín) REgISTRAčNÍ KARTA Z TEREZÍNA / Ke každému vězni vedla správa ghetta registrační kartu, do které se zaznamenávaly osobní údaje, transportní číslo, národnost a poslední pobyt a bydliště v Terezíně. Karta Otta Schwarzbarta zJemnice na Vysočině dokládá, že do ghetta přijel z Dánska. (Národní archiv, fond Okupační vězeňské spisy, signatura Terezín – kartotéka Židů zghetta, kt. 71, Otto Schwarzbart, nar. 22. 1. 1924) POSlEDNÍ RODINNÝ SNÍMEK Poslední společná fotografie rodiny Schwarzbartových pořízená v Praze den před odjezdem Otta do Dánska. Vlevo 14letý Otto srodiči Arnoštem a Bedřiškou. Otto odjel z protektorátu do Dánska vlistopadu 1939. Sám netušil, že se do své okupované vlasti proti své vůli vrátí o tři roky později. Jeho rodiče byli do Terezína transportováni vkvětnu 1942, o tři dny později je zařadili do transportu do Lublinu. Otto se vTerezíně se setkal se strýcem a tetou, oba byli později také zařazení do transportu na východ. Zrodiny přežil pouze Otto. (Soukromá sbírka J. Lochmanová, Jemnice) 32 33 V gHETTu Nucený pobyt v terezínském ghettu byl otřesným zážitkem. Na podzim 1943 bylo ghetto vprovozu již dva roky atísnilo se vněm přes 40 tisíc lidí, mnohonásobně více než před válkou. Na rozdíl od Židů zjiných evropských zemí, kteří trpěli perzekucí ještě vdobě před transportem, ti dánští sní neměli žádnou zkušenost. Příjezd do Terezína, nelidské podmínky, bída, nemoci avšudypřítomné utrpení pro ně byly proto naprostým šokem. ZDánska přijeli naprosto nepřipraveni jak materiálně, tak psychicky. Většina dorazila jen spříručním zavazadlem snarychlo sbalenými věcmi nebo měli usebe jen ty nejnutnější osobní věci, které si vzali na útěk do Švédska. Poprvé museli nosit žlutou hvězdu. První půlrok byl pro ně nejtěžší, neboť neměli dostatečné oblečení či hygienické potřeby abyli závislí na tom, co na ně vghettu zbylo. Pro slabé astarší vězně měla nedostatečná strava aabsence léků tragické následky. Během prvních měsíců po příjezdu zemřely vdůsledku strádání tři desítky dánských vězňů, ato převážně starších lidí. Dánové se zpočátku vmocenské hierarchii ghetta orientovali jen obtížně. Mnozí uměli jen dánsky. Většina se neúčastnila společenského života, ikdyž některé osobnosti jako Max Friediger či dirigent Peter Deutsch se vkulturním životě ghetta angažovali. Během internace se Dánové drželi stranou azůstávali spíše jen ve své jazykové komunitě. Toto ovšem neplatilo pro internované mladé uprchlíky, kteří se vghettu dokázali zorientovat rychleji už kvůli znalosti češtiny či němčiny. Navíc velkou pomocí se ukázaly být kontakty skrze známé či blízké, se kterými se vTerezíně setkali. (United States Holocaust Memorial Museum, foto: Ivan Vojtěch Frič) 34 35 HlADOVÁ STRAVA Nedostatečná strava sestávající převážně zpolévek znamenala trvalý hlad afyzické strádání. Pro slabé astaré obyvatele to mělo tragické následky. (United States Holocaust Memorial Museum) (Památník Terezín) Dánové tvořili vTerezíně proporčně nejméně početnou skupinu. ŽAlOSTNÉ BYDlENÍ Dánové byli, stejně jako ostatní, ubytováni vtristních podmínkách. Pracující ženy se tísnily většinou na půděHamburských kasáren, většinu mužů umístili doHannoverských kasáren. Několik privilegovaných rodin obývalo vlastní místnost. (Ilustrace: Zdenka Eismannova, United States Holocaust Memorial Museum, foto: Ivan Vojtěch Frič) NuCENÁ PRÁCE Dospělí museli vghettu či vjeho okolí pracovat. Starší 65 let pracovat nemuseli, dostávali ovšem méně stravy. Mezi dánskými Židy umírali na podvýživu hlavně starší lidé. (United States Holocaust Memorial Museum) ZÁSTuPCE DÁNSKÝCH ŽIDŮ Vrchní kodaňský rabín Max Friediger se stal mluvčím dánských vězňů. Byl jmenován do Rady starších, která řídila chod ghetta. Zapojil se do kulturního života apřednesl řadu náboženských přednášek. (Muzeum odboje vKodani) 36 37 POMOC ZE SEVERu Dánské úřady na své občany internované vTerezíně nezapomněly, posílaly jim šatstvo apotraviny. Do potravinové pomoci se zapojili idánští pastoři, různí jednotlivci aorganizace. Poté pomoc řídilo ministerstvo sociálních věcí, které prostřednictvím Červeného kříže měsíčně posílalo do Terezína 700 balíků kvalitních potravin. Balíčky zachránily dánské vězně před podvýživou. Pomoc měla na vězně rovněž psychologický účinek – věděli, že se na ně vDánsku nezapomnělo. Dánské úřady si též vyžádaly inspekci ghetta, aby prověřily životní poměry deportovaných. Konala se za účasti představitelů dánského ministerstva aČerveného kříže včervnu 1944 aprezentována byla jako návštěva Mezinárodního červeného kříže. Zobavy, aby se spojenci nedozvěděli onelidských podmínkách vkoncentračních táborech, se nacisté zterezínského ghetta spěšně snažili vytvořit vzorový tábor. Návštěvu nacisté využili pro svou propagandu. Před inspekcí poslali do vyhlazovacích táborů tisíce vězňů, aby ghetto nebylo tak přelidněné. Závěrečná zpráva inspektorů byla sepsána vnekritickém duchu zobavy, aby internovaným neublížila. Zkrášlené ghetto nacisté využili jako kulisu pro propagandistický film. Poté poslali všechny účinkující Židy svýjimkou Dánů do transportu na východ. Dopad návštěvy na terezínské Židy ana mezinárodní veřejné mínění, ale irole jednotlivých funkcionářů jsou dodnes předmětem debat akontroverzí. Dánové kvůli vynětí ztransportů apotravinové pomoci získali vočích ostatních vězňů status prominentů. (Muzeum odboje vKodani) 38 39 BAlÍčKOVÁ POMOC Potravinový balík obvykle obsahoval: 3/4 kg cukru, 1 kg sýra, 1 plechovku šprotů a1 plechovku makrely, 1 kus mýdla, 1/4 kg sušenek, 1/2 kg másla, 20 kostek vývaru, 1 kg salámu, 1/2 kg knäckebrotu a1 konzervu vepřového masa. (Muzeum odboje vKodani, Národní archiv Dánska) KOMISE NA INSPEKCI Dánský inspektor vyfotografoval hudební pavilon navozující idylku. (Muzeum odboje vKodani) NOVÉ uBYTOVÁNÍ Trasa inspektorů směřovala do nově upravených a zařízených obydlí, do nichž nacisté Dány nastěhovali akde žili do dubna 1945. Dnes je poblíž bývalých dánských ubikací umístěna pamětní deska. (Foto: Vendula V. Hingarová) ZÁSTuPCE DÁNSKÝCH ŽIDŮ Při prohlídce ghetta delegaci doprovázel dánský rabín Max Friediger. Byl členem Rady starších astejně jako ostatní dánští vězni dostal jasné instrukce, co inspektorům sdělit. Nacisté Dánům pohrozili zákazem balíků atransportem na východ. Trasa inspekce vedla kolem dětského pavilonu který byl ktéto příležitosti postaven. (Muzeum odboje vKodani) 40 41 (Muzeum odboje vKodani) BÍlÉ AuTOBuSY Před kapitulací Německa přijely pro Židy deportované zDánska švédské evakuační autobusy adánské sanitky. Záchranná mise vešla do dějin jako Bílé autobusy. Vtemnotě války přinášely bílé autobusy sčerveným křížem askandinávskými vlajkami všem naději, že válka se chýlí ke konci. Záchranná mise je spojována se jménem diplomata apředsedy Švédského červeného kříže Folke Bernadotta, kterému se podařilo sněmeckými nacisty rozsáhlou záchrannou akci skandinávských vězňů vyjednat. Odvoz dánských Židů na samém konci války se však komplikoval. Do akce se vložily dánské úřady, které se za obrovského bezpečnostního rizika evakuaci nakonec na vlastní zodpovědnost rozhodly podniknout. Vypravily 35 švédských autobusů adesítku doprovodných vozidel spersonálem, které do Terezína dorazily 15. dubna 1945. Celkem 423 internovaných opustilo ghetto. Bílé autobusy evakuovaly nejen dánské občany, ale ižidovské uprchlíky, jejichž jména figurovala na dánských seznamech. Odcestovalo išest žen, které se vTerezíně těsně před odjezdem provdaly za Dány, tři znich byly Češky. Neodjel pouze jeden Dán vězněný vMalé pevnosti vTerezíně, oněmž se vDánsku nevědělo Cesta vedla přes Německo, kde se koloně podařilo uniknout nebezpečí spojeneckého bombardování, apřes Dánsko do švédského Malmø, kde se dánští vězni dočkali svobody. Díky pomoci ze Severu měli Dánové mezi obyvateli terezínského ghetta nejvyšší statistiku přežití. Do Dánska se jich vrátilo 88 %, zatímco ze 140 tisíc terezínských vězňů se jich osvobození dožilo pouhých 12 %. 42 43 ZÁCHRANNÉ AuTOBuSY Všedi války přinášely bílé autobusy sčerveným křížem adánskou nebo švédskou vlajkou naději, že válka se blíží ke konci. (Muzeum odboje vKodani) MIMOřÁDNÁ ZÁCHRANA Folke Bernadotte (1895–1948) byl diplomat amístopředseda Švédského červeného kříže. Vyjednal evakuaci více než osmi tisíc norských a dánských vězňů zněmeckých koncentračních táborů do neutrálního Švédska. (Muzeum odboje vKodani) Zachránění Židé se ve Švédsku dočkali materiální ipsychické pomoci. Setkali se se svými rodinami, kterým se sem podařilo zDánska utéct. Dočkali se zde konce války. Švédská pomoc se záchranou dánských Židů, uprchlíků ivězňů, se významně zapsala do vzájemných vztahů. Prohloubila vzájemnou severskou solidaritu anapomohla utužit historicky spletité dánsko-švédské vztahy. (soukromý archiv: V. Hingarová) (Muzeum odboje vKodani) 44 45 (Muzeum odboje vKodani) NÁVRATY Ve Švédsku se evakuovaní vězni zTerezína setkali se svými rodinami. Dostalo se jim lékařské amateriální pomoci. První uprchlíci se ze Švédska do svobodného Dánska začali vracet vposledních květnových dnech, ostatní přijeli domů během léta 1945. Kodaňské úřady se snažily udržet majetek po zmizelých sousedech avřadě opuštěných bytů hradily nájemné. Mnozí Židé zTerezína přesto našli byty pronajaté amajetek rozebraný. Dánské úřady se nicméně zachovaly velkoryse aobětem pronásledování – jak uprchlíkům do Švédska, tak iinternovaným vězňům – nabídly širokou pomoc, která alespoň finančně zohlednila jejich výdaje aújmu během absence vDánsku. Židé mohli žádat kompenzaci za ztracený majetek, vypořádat výdaje za uhrazení vysokých cen za útěky, jakož iújmu vinou ochromení podnikání. Kompenzační program dánských úřadů jim vkontextu poválečného vypořádání se sžidovským holokaustem umožnil důstojný návrat do společnosti. Zatímco pro Dány vedla cesta jednoznačně ke svobodě aknávratu kpříbuzným svyhlídkou obnovy jejich předválečného života, osud židovských uprchlíků ze střední Evropy byl nadále pohnutý. Většina jejich příbuzných zahynula vkoncentračních táborech, proto se domů vrátili jen někteří. Část se usadila ve Švédsku aDánsku, další se odstěhovali do zámoří. Do Palestiny jich nakonec přesídlila jen hrstka. 46 47 PRONAJATÉ BYTY / Kodaňské úřady se snažily udržet majetek po zmizelých sousedech avřadě opuštěných bytů hradily nájemné. Mnozí Židé zTerezína přesto našli byty pronajaté amajetek rozebraný. (Muzeum odboje vKodani) NA POčEST ZEMřElÝM Na židovském hřbitově vKodani vztyčili přeživší památník těm, kteří vTerezíně zahynuli, včetně dvou tam narozených miminek. Na památníku stojí 53 jmen. (Foto: Vendula V. Hingarová) ŽIDOVSKÁ MlÁDEŽ – CO DÁl? Většina jejich příbuzných zahynula vkoncentračních táborech, proto se jen někteří vrátili domů do Čech. Část se usadila ve Švédsku av Dánsku, další se odstěhovali do zámoří. Do Palestiny jich nakonec přesídlilo jen několik. (Národní archiv vDánsku) DĚKOVNÝ DOPIS PřEŽIVŠÍHO ŽIDOVSKÉHO MlADÍKA JEDNÉ Z VEDOuCÍCH DÁNSKÉ lIgY / Milá paní Arnskovová! Nyborg, 22. 5. 1945 Jsem velice šťastný avděčný, že jsem opět v Dánsku. Moji příbuzní jsou patrně všichni po smrti, aproto jsem rád, že zde mohu najít domov. Vím od tedy Anny, jak velkou práci jste pro mne amoje kamarády vykonala. Nedokážu slovem vyjádřit své poděkování, přesto prosím přijměte můj nejsrdečnější dík. Váš vděčný Leopold Sax (Národní archiv v Dánsku) (Leopold Sax, původemz Rakouska, byl jedním ze čtyřiceti emigrantů z Alija mládeže, kteří byli deportování do Terezína adíky pomoci Dánů dostávali balíčky Červeného kříže abyli před koncem války repatriováni přes Dánsko do Švédska.) (Muzeum odboje vKodani) 48 49 ŽIVÁ PAMĚŤ Přeživší holokaustu vydávali vDánsku svá svědectví postupně. Někteří se sválečným utrpením svěřili až svým vnukům, jiní nepromluvili nikdy. Existují přibližně dvě stovky publikovaných svědectví, další stovky zůstaly zachovány formou osobních výpovědí, nepublikovaných vzpomínek či prozatím kolují vrodinné paměti. Památek – míst paměti – na internované vTerezíně nalezneme vDánsku několik. Na židovském hřbitově vKodani vztyčila vroce 1947 židovská obec památník 53 obětem, které internaci vTerezíně nepřežily. Dánský spolek přeživších umístil vroce 2008 na kodaňském molu Langelinje – nedaleko sochy Malé mořské víly – pamětní kámen ve tvaru židovského náhrobku, který připomíná místo, odkud loď Wartheland odvezla 198 kodaňských Židů do Terezína. Vposledních letech přibývají ina dánských chodnících Stolpersteine neboli kameny zmizelých. VDánsku přitom tyto kameny připomínají všechny oběti holokaustu, jak ty zemřelé, tak ipřeživší. Nedávno zrekonstruované Dánské židovské muzeum vKodani představuje ve své hlavní expozici iosud dánských židů vTerezíně. Zdejší muzeum je prostorem, kde se dánští školáci učí osolidaritě, migraci aobčanské společnosti. VDánsku se každoročně vříjnu připomíná výročí heroického odporu občanské společnosti vůči německým okupantům azáchranný přesun dánských Židů do Švédska. Do výuky se vposledních desetiletích zařadil příběh internovaných vTerezíně. Jejich méně šťastný osud ukazuje další rozměr občanské pomoci apospolitosti. (Muzeum odboje vKodani) 62 63 Lidé se kolem balíku shromáždili asúctou jsme pohlédli na jeho šťastného příjemce. Apak byl balík slavnostně otevřen. Spatřili jsme jednu libru másla. Ajaké kvality! Ovesné vločky – poznali jsme to staré, solidní balení. Sýr, cukr, klobása, marmeláda. Byli jsme vráji. Po této slavnosti se lidé rozešli azůstal jen majitel balíku. Sám? Samotný? Ne! Šťastlivec – ve společnosti svého balíku. Tímto byla přerušena řada hladových Dánů. Byl tu jeden, který nehladověl. Doma vDánsku se tedy něco dělo. Aco to bylo, jsme se dozvěděli během následujících týdnů, aniž bychom ovšem tušili, jak ktomu došlo. Dánské balíky teď chodily každý den. Nejprve čtyři pět denně, pak deset, pak dokonce padesát anyní ještě více. Vždy na nich stálo jméno odesílatele. Některé znich jsme znali, některé ovšem ne osobně. Ale ať už jsme je znali, nebo ne, posílali jsme jim naše požehnání azahrnovali je do našich každodenních modliteb. Zachránili nám život! Ano, ať se všichni muži aženy, kteří se zasloužili oto, žebylo odesílání těch balíků možné, apostarali se, aby balíky chodily pravidelně, dozvědí, že jejich čin není obyčejný dobrý skutek. Zachránit někoho před smrtí hladem je mnohem víc. Týdny aměsíce jsme sledovali, jak se knám smrt blíží. Smrt hladem! Od října 1943 do února 1944 dvacet čtyři lidí znašich řad zemřelo. Byli mezi nimi lidé starší, ale iti mladí. Avšichni měli jedno společné: jejich odolnost se snížila kvůli nedostatečnému příjmu živin. Došly jim fyzické síly, vdůsledku čehož trpěli ina duchu, asmrt snimi byla hotová raz dva. Pokaždé, když jsme se dozvěděli, že si smrt zase přišla pro někoho znás, pro někoho znaší dánské kolonie, pomysleli jsme si, že stejný osud by mohl stihnout kohokoli. Ale my jsme chtěli žít, chtěli jsme se dočkat osvobození, chtěli jsme jet zpátky domů! Naši dobří přátelé, naši dobrodinci jistě pochopí, jak vděční jim jsme. Dobře jsme věděli, že jim jejich laskavost nebudeme moci nikdy oplatit. Odměna spočívá vdobrém skutku samotném avuspokojení, které určitě cítí, když vědí, že nám zachránili život. Od chvíle, co balíky začaly chodit anaše těla mohla dostat potřebné vitamíny akalorie, se nám změnil život. Ale psychická pohoda navozená lepší stravou byla stejně důležitá jako ta fyzická, byla totiž posílena vědomím, že na nás doma někdo myslí atohle všechno pro nás dělá. Protože – uvažovali jsme – pokud se doma takhle starají oto, abychom nezemřeli hlady, najdou také způsob aprostředky, jak nás ztoho pekla zachránit. Ale příchod balíků nebyl prvním milým překvapením. Balíky soblečením – stejně jako později ibalíky spotravinami – byly posílány prostřednictvím Dánského červeného kříže. Avjednom balíku soblečením leželo i15 velkých dóz svitamínovými tabletami A+D aB+C, bylo jich asi 30 000. Neprodleně jsem je rozdělil mezi své krajany. Každý dostal malý pytlík stolika tabletami, aby mu vitamínový příděl vystačil na čtyři až pět měsíců. Jedna starší dáma – bylo jí skoro devadesát – je nadšeně snědla všechny najednou. To přece musí pomoct… Ataky že to pomohlo. Vrátila se snámi domů zdravá ašťastná. Ohromující účinky to mělo na všechny. Bylo krásně vidět, jak se shrbené postavy narovnávají apostupně se vrací idánský úsměv. Pár tisíc tablet nám dokonce zbylo, atak jsem je odnesl do nemocnice. Podle toho, co lékaři říkali, se díky tomu uzdravilo iněkolik pacientů, které by jinak nebylo možné zachránit. Ano, pomoc našich dánských přátel byla jedinečná. To se pak ukázalo ještě jinak, ikdyž za smutných okolností. Balíky zDánska nedostávali jenom Dánové. Část těchto balíků, nebo alespoň ty, které odsud byly poslány zmého popudu, měly kadrese připsáno „Nebo dr. Friediger“. Pokud byl adresát mrtev nebo odvezen transportem, obdržel jsem balík já. Spolu se svým přítelem Axelem Margolinskym jsem je pak rozděloval mezi nemocné aty, kteří žádné balíky nedostávali. Radost, kterou jsme takto mohli rozdávat, byla slovy nepopsatelná aoba jsme se zosobního předávání těchto balíků velmi těšili. Balíky jsme dostávali také od Švédského červeného kříže. Úžasné balíky obsahující hlavně lahůdky. Inaši příbuzní ve Švédsku nám nějaké posílali, avšak mnoho znich nám nedošlo. Balíky byly posílány vlakem do Bohušovic, kde je každý den vyzvedávali pošťáci. Ze začátku ale ghetto žádnou poštu nemělo aŽidé byli úplně odříznutí od okolního světa. Čas od času sice přišly dopisy od Červeného kříže, jenže ty většinou dorazily měsíce po odeslání, amálokdy tak zastihly svého adresáta, buď proto, že byl již mrtvý, nebo šel do transportu. Nicméně vříjnu 1942 byla zřízena pošta. Balíky chodily nepravidelně. Každý ale mohl obdržet jen jeden balík za tři měsíce, což kontrolovali tak, že člověku každý třetí měsíc vydali písemné povolení, které bylo třeba zaslat tomu, kdo vám něco chtěl poslat. Pouze stímto povolením vám pak odesilatel mohl balík poslat. Skupina pracovníků – bohušovická skupina – měla za úkol každý den brzy ráno vyrazit do Bohušovic abalíky vyzvednout. Jejich šťastným příjemcům to bylo písemně oznámeno aběhem odpoledne si měli přijít balíky převzít. Nejprve museli zaplatit celní abalíkovou daň – přibližně 50Terezínských korun – apak mohli šťastně odejít sbalíkem vruce. Vokolí výdejny pošty vždy panovala radost anikde jinde nebyly kvidění tak usměvavé aspokojené obličeje jako zde. Ve „šlojsce“ byl vpřítomnosti českého četníka každý balík otevřen aprohledán scílem najít zakázané zboží, tedy kávu, čaj, papír nebo noviny, ale především cigarety. To mělo být zabaveno aodesláno na velení. Nicméně často, hlavně vpřípadě cigaret, končilo tohle zboží právě ve šlojsce. Často se stávalo, že Heindl, jeden zvelitelových nejhorlivějších mužů, uprostřed noci vtrhl do kasáren aprohledával postele azavazadla, aby našel cigarety nebo peníze. Když něco objevil – aon vždycky něco objevil – byl dotyčný vděčný, pokud to Heindl vyřešil zabavením vzácného zboží aněkolika pořádnými fackami, které tak ochotně arád rozdával. Vhorším případě to pro provinilce znamenalo transport směr Polsko! Postupem času se věci vyvinuly tak, že bohušovickou skupinu tvořili téměř bez výjimky pouze Dánové, což se následně ukázalo být nesmírně důležité. Byli jsme sice úplně odříznutí od okolního světa, ale přátelští čeští četníci nám občas vyprávěli, jak se válka vyvíjí. Výjimečně byly do ghetta propašovány ičeské noviny. Ale jinak jsme byli odkázáni jen na vlastní představivost, sjejíž pomocí jsme si vymýšleli různé fantasmagorie. 64 65 „Naše“ zpravodajství, které jsme si kvůli netrpělivosti sami vybájili, pro nás bylo velkým zdrojem potěšení. Dobývali jsme město za městem ještě dlouho předtím, než se kněmu spojenci vůbec přiblížili. Postupovali jsme tak rychle, že jsme jednoho krásného dne obdrželi od Roosevelta následující telegram: „Ne tak rychle, nedokážu svámi držet krok.“ Kdepak, humor nás navzdory okolnostem neopustil. Apak se stalo něco, co jednoznačně patří mezi ty nejlepší zážitky znašeho pobytu vTerezíně. Naši věrní zbohušovické skupiny se dovtípili, že zKodaně pravidelně přicházejí noviny adresované „Dánům internovaným vTerezíně“. Stávající pravidla veškeré čtení novin přísně zakazovala. Každé noviny, každý kus novinového papíru musel být odevzdán. Apři otevírání balíků musel „šlojskař“, židovský celník, ihned odstranit novinový papír, pokud do něj něco bylo zabalené. Teď je ale potřeba se vcítit do kůže těchto Dánů, kteří sbalíky oněch novin zacházeli, dávali je stranou anásledně odevzdávali na velitelství. Čtení novin bylo zakázané atresty za porušení tohoto zákazu byly velmi přísné. Ani toto riziko Dány neodradilo. Neodolali pokušení, akdyž se nikdo nedíval, schovali jedny pod pracovním oblečením. Byl to nebezpečný experiment, zkusit se to ale muselo. Noviny byly úspěšně propašovány aněkolik následujících nocí dánská kolonie oslavovala. Výtisk putoval zruky do ruky, dokud nebyl tak roztrhaný, že už se ani nedal přečíst, načež skončil vkamnech. Nicméně na nás ztěch novin dýchnul domov. Nutno říci, že jsme nerozuměli všemu, co se vnovinách psalo. Skoro vkaždém odstavci byla kratičká zpráva otom, že N. N. byl zastřelen aJ. zase nalezen mrtvý vlese, že nějaká továrna vyhořela adalší byla vybombardována. Tomu jsme sice nerozuměli, ale dalo se ztoho odtušit, že Dánsko povstalo proti svým utlačovatelům azávěrečná bitva započala. Jak rádi bychom se byli této bitvy zúčastnili. Jak smutné bylo, že jsme se odtud nemohli hnout amuseli vše nechat na druhých. Když jsme noviny odložili, bylo nám dvakrát tak těžko, že jsme vězni aže nemůžeme být tam, kde by každý Dán iDánka měli být – uprostřed boje proti zlu, boje za svobodu! (…) Z TEREZÍNA DO KODANĚ 13. a15. dubna 1945 jsou pro nás dánské Židy, které 2. října 1943 odvlekli do Terezína, památné dny, které nikdo znás předtím nezažil aani znovu nezažije. Člověk může mít vživotě mnoho radostí, může se mu přihodit mnoho věcí, které zanechají nezapomenutelné vzpomínky nebo vzbudí bezbřehé nadšení. Ale radost takového druhu, jaká nás dánské Židy zachvátila ve dnech mezi 13. a15. dubnem, může člověk pocítit, pouze pokud ji prožije za těch podmínek, za jakých jsme ji prožili my, avůbec se nedá vylíčit vtakové úplnosti, aby ji ijiní bezezbytku pochopili. Ráno vpátek 13. dubna jsem šel jako obvykle do své kanceláře. Vjedenáct hodin ke mně vpadla česká úřednice avolala: „Před velitelstvím stojí dánské auto!“ Její slova jsem pokládal za žert. Párkrát jsem jí totiž vyprávěl, že jsem často snil sotevřenými očima anáš návrat domů jsem si představoval tak, že pro nás pošlou letadla – nebo že pro nás zKodaně přijede třicet až čtyřicet autobusů. Tyhle sny, které mne provázely dnem inocí, nebyly jen projevem naivního atěžce vydobytého optimismu. Měly svůj původ vpevné víře, že na nás doma nezapomněli, že se nás nějak ztohohle pekla snaží dostat. Psychologicky vzato je pozoruhodné, že se tyto sny vypařily jako pára nad hrncem, když se teď podle všeho opravdu přihodilo něco neobvyklého. Probudila se ve mně nedůvěra aještě zesílila, když do kanceláře vpadl jeden zmých dánských přátel azvolal: „Viděl jsem auto sdánskou vlajkou na kapotě. Zamával jsem řidiči aon mně taky amyslím, že volal něco jako domů.“ Tady musím poznamenat, že my Židé jsme nesměli chodit ulicemi, kde se nacházela budova velitelství. To auto mohl dotyčný – pokud tam tedy opravdu bylo – vidět jen zdálky. Snažil jsem se ovládat aprosil jsem svého dánského kamaráda, aby zklidnil své vzrušení anevěřil přeludům. Kde by se vTerezíně vzalo dánské auto? Šli jsme po ulici, která se nijak nezměnila, apřítel byl velmi zklamaný, když auto, které prý viděl, už před velitelstvím nestálo. Bylo to celé dost nepochopitelné, ale – pomyslel jsem si – dřív nebo později nějaké vysvětlení přijít musí. Abych přišel na jiné myšlenky, šel jsem domů sjedním svým známým, profesorem zPrahy, aukázal mu knihu sobrázky Kodaně. Vduchu jsem se do královské Kodaně přenesl. Tehdy za mnou přiběhl ordonanc srozkazem od velitele tábora. Mám se prý kněmu neprodleně dostavit. Myslel jsem, že mi srdce vyskočí zhrudi, tak silně bušilo. Párkrát jsem na velitelství byl, když dorazilo oblečení nebo balíky spotravinami ajá měl potvrdit jejich přijetí, nebo když jsem přijímal rozkazy, které se nějak týkaly mých krajanů. Tyto návštěvy se mě ale příliš nedotýkaly. Jenže teď – po těch předešlých zprávách! Že by se mé sny opravdu naplnily? Přivedli mě kveliteli, který seděl ve své kanceláři spolu svýše postaveným příslušníkem SS anějakým neznámým mužem. Byl to doktor Holm zKodaně! To on si vzal slovo aoznámil mi, že Dánové pojedou do Švédska avyzvednou je autobusy Folkeho Bernadotta. Přemítám, že kdyby se mi vtomto okamžiku otevřelo nebe, tak by mě pohled na tu nádheru jen sotva ohromil více než tato zpráva. Seděl jsem na židli jako přikovaný amusel jsem se tvářit opravdu zvláštně, protože doktor Holm musel zprávu zopakovat avelitel tábora zase nezvykle mírným hlasem pravdivost zprávy potvrdit. Byl to znovu jen sen, jedna zmých představ? Ne – byla to skutečnost! Sdělili mi, abych okamžitě vyhledal všechna pracoviště abyty Dánů aoznámil jim, ať si hned sbalí věci, aještě ten večer – třináctého – se dostaví do Mysliveckých kasáren, odkud se bude odjíždět. Bylo by marné snažit se popsat náladu, která vnásledujících hodinách udánského osazenstva panovala. Jen drobný příklad: když jsem odvě tři hodiny později procházel dánské domy, abych zjistil, 66 67 jak se pokročilo spřípravami na cestu, narazil jsem na rodinu – otec, matka advě děti – plačící mezi svými věcmi. Vyhlídky na svobodu je tak zasáhly, že nebyli schopni sebrat síly azabalit si kufry. Znovu mě zavolali kveliteli. Teď mi řekli, že Dánskem budeme jen projíždět aže mám své krajany varovat, aby se nebouřili, protože Němci žádné protesty nestrpí. Pár minut potom, co bylo oznámeno, že se Dánové vrací domů, vědělo celé ghetto, co se děje. Naši souvěrci přijali tuto novinu sobrovským nadšením aupřímnou radostí. Ale brzy se dostavily stesky: „Naši ochránci odjíždějí, jsme ztraceni!“ – naříkali. Protože Dánové byli považováni za takové strážné anděly: dokud byli vTerezíně, bylo město ušetřeno. Teď odjíždějí aNěmci budou mít volnou ruku. Ano, to byl rozšířený názor po celou dobu našeho pobytu vTerezíně. Celou sobotu byla Myslivecká kasárna obléhána našimi souvěrci. Každý měl příbuzného vté či oné zemi amy je měli od jejich blízkých, kteří trpěli vzajetí, pozdravovat. Konečně přišla neděle 15. dubna. Všest hodin vjelo do Terezína 35 bílých autobusů azastavily se před Mysliveckými kasárny. Odvě hodiny později už sedělo 423 Dánů ve vozech ajejich zavazadla byla přivázaná na střeše. Dali nám znamení kodjezdu. Když jsme projížděli, stáli snad všichni obyvatelé ghetta na cestě ana náměstí hrál orchestr. Byla to „rozlučková oslava“ jako žádná jiná. Nedá se ale popřít, že se snaší bezmeznou radostí mísil také stesk. Vždyť jsme tu našli plno dobrých přátel anyní jsme se strachovali ojejich osud. Dorazili jsme kbráně ghetta aona se otevřela – byli znás svobodní lidé. Nikdo znás ani nehlesl. Prostě jsme nemohli. Všechno to bylo tak nepředstavitelné, tak pohádkové. Odteď jsme si museli zvykat, že jsme „svobodní lidé“. Vpět hodin odpoledne téhož dne jsme dorazili do Drážďan. Zrozhovorů sdoktorem Krebsem akapitánem Falkem jsem se dozvěděl, že se nacházíme ve velmi nebezpečné situaci, protože není jisté, zda pronikneme přes frontu severně od Drážďan. Mluvilo se otom jet do Švýcarska, aby celý konvoj nebyl ohrožen, ale zkusili jsme štěstí ajeli přes Drážďany, které se proměnily vjednu velkou zříceninu. Tu atam se vyskytla nepoškozená vilka, ale většina domů už nestála. Děsivě smutný pohled. Původní záměr byl jet celou noc, abychom co nejdříve dosáhli dánských hranic. Ale nešlo to. Připletli jsme se do rozhodujícího střetu obou vojsk, přesně na tom místě, kde se měli setkat spojenci. Proto jsme tuto noc strávili vtmavém lese uPostupimi avyrazili hned všest hodin ráno. Ukázalo se, že to bylo velmi chytré aprozíravé rozhodnutí, protože tu noc byla Postupim zasažena bombardováním aměsto bylo skoro srovnáno se zemí. Pro autobusy bylo těžké projíždět mezi rozvalinami, které po nočním útoku ještě hořely. Podobný pohled – hořící město – nabízel Kyritz, po cestě kPritzwalku, ataky Schwerin, jehož obyvatelé byli ještě vyděšeni po bombardování, kterému byli vystaveni jen opár hodin dříve. Další noc vautobusech. Vsedm hodin ráno 17. dubna jsme překročili dánské hranice. Byli jsme vDánsku! Na světě není nic, vůbec nic, co by se dalo přirovnat kokamžiku, kdy jsme po osmnácti měsících otrockého života znovu vkročili na dánskou půdu. Naší první dánskou zastávkou byl Padborg. První, kdo nás pozdravili, byli baronka Wedellová adoktor Krarup. Dostali jsme opravdu potřebnou očistnou koupel, skvělou snídani, pár hodin odpočinku apokračovali jsme přes Aabenraa, Haderslev, Kolding aOdense. Všude nás přijali se srdečností, které nebylo rovno. VOdense jsme přenocovali a18. dubna všest hodin jsme se vydali do Kodaně, kam jsme dorazili kolem oběda. Jak je papír trpělivý. Člověk píše „Kodaň“, ale může vůbec vyjádřit pocity, které nás naplňovaly, když jsme projížděli ulicemi Kodaně? Protože jsme neměli budit moc pozornosti, jely autobusy kpřístavu Frihavnen bočními ulicemi. Tam na nás čekal trajekt do Malmø, kde jsme oslavili shledání snašimi blízkými apřáteli. My dánští Židé zTerezína cítíme, že dlužíme hraběti Folkemu Bernadottovi, který nám zachránil život, vřelý dík. Ale nezapomínáme ani, co dlužíme také všem těm lidem, kteří nás snasazením vlastního života zachránili před jistou smrtí. Překlad Antonín Bílek, Veronika Fimbingerová, Alena Fröhlichová, Klára Galuščáková, Jan Mrva 68 69 IB KATZNElSON NECHTE HO ZEMřÍT. DVOulETÝ KluK V RAVENSBRüCKu A V TEREZÍNĚ“ (Lad ham dø. En 2-årig iRavensbrück og Theresienstadt) To, že se těch pět výše jmenovaných, které do Terezína deportovali omylem, vrátilo zpátky do Kodaně, mimo jiné znamenalo, že se vKodani dozvěděli otristní situaci sjídlem vTerezíně. Na základě jejich poznatků byl sestaven obsah potravinových balíčků posílaných vězňům. První balíčky sjídlem dorazily do Terezína koncem února 1944. Hans Sode-Madsen ve své knize Terezín – adánští židé 1940–45 (Theresienstadt – og de danske jøder 1940–45) popisuje, že nejdřív bylo třeba sehnat konkrétního odesílatele, dále že balík musel být poslán individuálně, vTerezíně se jeho doručení muselo potvrdit aodesílateli bylo rovněž možné poslat poděkování. Vmnoha případech uprchli rodiny apřátelé deportovaných do Švédska, atak bylo nutné sehnat pro odeslání balíků „kmotry“. Také mí rodiče potvrzovali doručení balíků. Někdy jim potraviny posílal můj strýc, který je zmíněn vmaminčině dopisu zvězeňského tábora vHorserødu, aněkdy byla odesílatelem babička. Další děkovný dopis poslali známému, okterém se zmiňuji na začátku tohoto svědectví aukterého se ukrývali na začátku října 1943. Někdy nám poslali balíček ilidé, okterých jsem nikdy předtím neslyšel. Balík obvykle obsahoval: ¼ kg cukru, 1 kg sýra, 1 plechovku šprotů a1 plechovku makrely, 1 ks. mýdla, ¼ kg žitných sušenek, ½ kg másla, 20 kostek bujónu, 1 kg salámu, ½ kg knekebrotu, 1 plechovku vepřového. Je zjevné, že standardní balíček nebral vpotaz židovské stravovací předpisy. Elias Levin, který byl velice zbožný, nepíše ve svém vyprávění konkrétně nic otom, jak zacházel sobsahem balíků Červeného kříže, ale ojídle jinak uvádí, že se tam občas objevily kádě steplým jídlem, ze kterého se kouřilo akteré krásně vonělo masem. Lidi nemohli vědět, jestli je to konina, která je podle židovských předpisů zakázaná, nebo jestli to maso není zkažené. Taky píše, že se často stalo, že ty, kdo jídlo zkádí jedli, našli na latríně sprůjmem. Zničili si žaludek anebylo jim pomoci. „My“, píše Levin, „ortodoxní židé jsme to zvládali lépe, protože jsme se masu vyhýbali.“ Já amoje maminka jsme původně měli být posláni sdalšími Dány zlágru vHorserødu přímo do Terezína, ale jelikož jsme nedorazili současně sostatními anevědělo se, kde se nacházíme, byly naše balíčky rychle zabaveny. Zatímco tedy Dánové dostávali balíčky od února 1944, my smaminkou jsme obdrželi první balík až koncem června, asi dva měsíce po našem příjezdu do Terezína. Potvrzení napsané maminčiným písmem mám právě zprvního přijetí zásilky. IB KATZNElSON (1940) Kniha Iba Katznelsona „Nechte ho zemřít. Dvouletý kluk vRavensbrücku avTerezíně“ (Lad ham dø. 2-årig iRavensbrück og Theresienstadt) vyšla vnakladatelství Syddansk Universitetsforlag vroce 2017. Katznelsen byl do Terezína deportován se svou matkou Karen Katznelsonovou coby dvouletý, doTerezína byl už předtím deportován ijeho otec aširší rodina, jeho kniha je tudíž založena na rodinné paměti, dopisech a jiných rodinných písemnostech aKatznelsenových vlastních rešerších. 70 71 Po dlouhém pobytu vRavensbrücku – navzdory stravě, kterou jsme vté doby dostávali od několika dánských vězeňkyň – jsme byli silně podvyživení. Velká svízel proto byla, že jsme ze začátku žádné balíky nedostávali amuseli jsme se spokojit stím, co nám dají ostatní členové rodiny. Ana rozdávání toho opravdu moc nebylo. Ze stejného důvodu potravinové balíky nedostávala ani Corrie Meyerová, atak se obrátila na rabína Friedigera apřiměla ho, aby jí dal zásoby znevyzvednutých balíků. Corrie proto přirozeně ponoukla mého tátu, aby si šel za Friedigerem pro pomoc ion. Přebývající balíky byly adresovány Dánům, kteří zemřeli, ale vKodani to ještě nevěděli, aproto jim jídlo nadále posílali. Když táta kvůli mně tedy požádal onějaké „nouzové zásoby“, dostalo se mu hodně nazlobené odpovědi, že je „schnorrer“ (žebrák) ažádnou pomoc nedostal. Proto mě dost překvapilo, když jsem si přečetl Friedigerovu poznámku vjeho knize oTerezíně zroku 1946: „Pokud byl adresát mrtev nebo šel do transportu, obdržel jsem balík já. Spolu se svým přítelem Axelem Margolinskym jsem je pak rozděloval mezi nemocné aty, kteří žádné balíky nedostávali. Radost, kterou jsme takto mohli rozdávat, byla slovy nepopsatelná aoba jsme se zosobního předávání těchto balíků velmi těšili.“ Imezi vězni vTerezíně byly rozdíly amy zjevně mezi ty fajnové nepatřili. Vlednu 1945 se údajně začaly sbírat podpisy proti Friedigerovu svévolnému vydávání balíků. Můj otec vyprávěl, že dokonce iFriedigerův syn nesouhlasil sotcovým rozhodováním, které mnohým očividně přišlo nespravedlivé. Další příklad, shodný se zkušeností mého otce, se týkal mladé ženy, která byla deportována spolu se svými rodiči. Byla přesvědčena, že jí žádný zpřebývajících balíčků nedali, protože pochází zRuska. Otec zmiňuje, že můj dědeček byl trochu snob apokusil se mu zabránit, aby petici podepsal, ale neúspěšně. Maminka vyprávěla: „Po nějaké době jsem už kupodivu vlastně neměla zas takový hlad. Bylo to, jako by hlad zmizel, už jsem si na něj zvykla. Měla jsem spíš žízeň amyslela jen na sladové pivo. Nevím ani proč, pivo jsem doma nikdy nepila. Jediné, na co jsem myslela, ale bylo tohle černé sladké pivo.“ Otec měl shladem docela podobnou zkušenost. Často říkával, že snášet zimu vSachsenhausenu bylo mnohem horší než vydržet hlad vTerezíně. Postřehy mých rodičů ohladu jsou bezpochyby tak trochu vrozporu stím, co vypráví jiní dánští vězni, kteří si zjevně na hlad nezvykli. Annie vypráví: „Pamatuji si, že balíčky od Červeného kříže obsahovaly též sušené mléko aovesné vločky. Jeden den jsem se ulila zpráce aseděly jsme společně sKaren nahoře na mé palandě, každá na svém konci postele. Všichni byli vpráci. Vbaráku jsme byly sKaren samy, proto jsem jí dala ovesné vločky smlékem acukrem. Atak jsme si tam na nich pochutnávaly apřitom si vyprávěly, co jsme vuplynulé době zažily. Bylo to báječné.“ Jak už jsem zmiňoval dříve, zvelebení části Terezína před návštěvou delegace Červeného kříže znamenalo, že některé ubikace byly vylepšeny, atím si část dánských Židů včetně nás polepšila – ovšem ne všichni. (…) RADNIčNÍ 1 Naše vylepšené bydlení se nacházelo vpřízemí vRathausgasse 1. Tam byl náš nový „domov“. Literatura oTerezíně vněkolika případech uvádí, že stěhování Dánů do lepšího bydlení probíhalo od začátku června 1944, zatímco jinde se píše, že začalo bezprostředně před návštěvou delegace. Pojďme se blíže podívat na dokumenty, které otomto období mám. Nejpřesnějším zdrojem informací otom, kdy přesně jsme se srodinou přestěhovali do pokoje vRathausgasse, jsou poštovní potvrzení, která jsem si nechal, když jsem přebíral potravinové balíčky od Červeného kříže. Potvrzení kvyzvednutým balíčkům prozrazují, kde jsme bydleli vkvětnu avčervnu, tedy před apo návštěvě delegace, neboť jsou na nich následující adresy: 22. května bydlel otec na Hauptstrasse 55/1 5. června bydlela babička ve Westgasse 6-10 14. června bydlel otec vHauptstrasse 55/1 25. června bydlela babička vRathausgasse 1 Adresy na potvrzeních ukazují, že začátkem června babička nebydlela vkasárnách, ale ve Východních barácích, tedy pod Mysliveckými kasárny (Jägerkaserne), nejspíše vbaráku č. 6, pokoj č. 10. Otec bydlel 14. června na Hauptstrasse, tj. vHannoverských kasárnách, kde spali na třípatrových palandách. Vypráví: „Tam, kde jsem bydlel, to bylo upravené ačisté, bez blech avší. Na půdě vši byly. Ale starší našeho pokoje (Zimmerälteste) pravidelně otvíral okna avětral. Každý den uklízel amyl podlahu.“ K25. červnu jsme byli hlášeni na Rathausgasse 1, vjednom ze čtyř zvelebených „dánských domů“. Vše tedy nasvědčuje tomu, že jsme do vylepšeného bydlení byli přestěhováni bezprostředně před návštěvou zČerveného kříže. Přestěhování do přízemí v Rathausgasse znamenalo, že naše rodina byla znovu pohromadě, samo sebou to tam ale bylo malé. Bydleli jsme vmístnosti velké sotva 20 m2. Byla tam dvoukřídlá okna do ulice, tabulky byly rozdělené příčkou ana té jsme měli zrcadlo. Nebyly tam žádné palandy, jen jednolůžkové postele astála tam šatní skříň, která byla společná. Jinak tam pochopitelně moc místa nebylo, takže věci jsme měli pod postelemi. Překlad Klára Šafaříková 72 73 KlARA TIXEllOVÁ, roz. RuBENOVÁ Vzpomínky ZTerezína si vzpomínám na spoustu věcí. Ještě teď si pamatuju na ten páteční večer, kdy mě zatkli aodvezli na molo Langelinie, pak na pobyt na lodi, kde jsem „oslavila“ svoje čtrnácté narozeniny, cestu ze Swindemünde vdobytčáku, kde nás vkaždém voze bylo 45, jak hroznou žízeň jsme měli, jak příšerné bylo nemoci si dojít na záchod, akdyž nás konečně pustili ven, tak konat potřebu, když nad námi stáli vojáci snachystanými bajonety. PřÍJEZD DO TEREZÍNA Do Terezína jsme přijeli vúterý 5. října audělalo na mě velký dojem, že všichni lidé měli na levé straně hvězdu. Hned jsme byli odvezeni do Ústeckých kasáren, kde jsme všichni přespali vjedné místnosti na slaměných balících. Další den jsme museli projít „schleuse“ (šlojskou), což znamenalo, že nám vzali všechno, co mělo nějakou hodnotu. Později nás znovu vezli za město do Západních baráků. Když jsme projížděli městem, velmi jsme se divili, že nás všichni muži zdraví, až později jsme se dověděli proč: šlo ovojenský pozdrav mezi árijci anezdravili nás, ale četníka vpředu na voze. Kvůli tomuhle vojenskému pozdravu chodilo hodně mužů bez čepice. Umístili nás do jednoho Západního baráku, na jednu stranu muže, na druhou ženy aděti. Před baráky byl ostnatý drát apro 200 lidí tam nebylo zrovna moc místa, ale šlo to. Nás děti neustále napomínali, ať jsme zticha abereme ohled na nemocné ana nervy dospělých. Nemohli jsme si pořádně hrát, neměli jsme žádné hračky ani žádné věci, nesměli jsme dělat hluk aneměli jsme se kam vrtnout. Atak jsme dělali to, co dospělí: postávali jsme vhloučcích aprobírali situaci. Takhle to šlo až do 12. října. Tehdy jsme byli převezeni přímo do ghetta. To odpoledne, kdy nás po malých skupinkách převáželi do ghetta, byla tma jako v pytli. Práceschopné muže ubytovali do Hannoverských kasáren apracující ženy šly do Hamburských kasáren. Když jsem tyhle dva názvy slyšela, myslela jsem si, že zase pojedeme pryč, abyla jsem strachy bez sebe, dokud mě neuklidnili, že jde jen okasárna toho jména. Dali nás na půdu vHamburských kasárnách, kde už bydlelo zhruba padesát žen. Na místě, kde je natěsnáno hodně lidí, nejde vždycky všechno hladce, atak se stávalo, že jsme se někdy hádaly stěmi okolo. Hlavně sČeškami. Záviděly nám, že jsme byly na svobodě tak dlouho anetýkala se nás KlARA TIXEllOVÁ, roz. RuBENOVÁ (1929 – 2000) se narodila avyrůstala vKodani. Do terezínského ghetta ji nacisté deportovali srodiči asourozenci, po cestě oslavila své čtrnácté narozeniny. Její otec Leon Ruben vTerezíně tři měsíce po příjezdu zemřel. Matka asourozenci zde žili votřesných podmínkách přes rok apůl. Nicméně přežili. Po návratu se Klara potýkala sposttraumatickým syndromem. Provdala se do Švédska avychovala tři děti. Asi nejtěžší rozhodnutí pro ni bylo jim povědět osvém traumatu zválky. Se svými zážitky zTerezína se dokázala svěřit až ve stáří. Její příběh se stal součástí výuky oholokaustu vdánských ašvédských školách. Její potomci žijí vDánsku ave Švédsku. Vosmdesátých letech 20. století darovala do terezínského muzea svůj náramek, který si zghetta přivezla. Byla to její jediná památka na zdejší pobyt. Vzpomínky alíčení Klary Tixellové zroku 1950 byly původně zveřejněny na webu Dánského centra pro studia holokaustu agenocidy. 74 75 výjimečná nařízení, která postihla Židy vNěmecku avČeskoslovensku. Amy jim záviděly, že zPrahy dostávaly balíčky. Amy měly jen denní příděly, které prázdný žaludek moc nezasytily. Mluvily spolu česky, ato hlavně když byly od sebe tak daleko, že musely křičet. Většinou se nám tímhle způsobem chtěly posmívat, my zase na oplátku na sebe mluvily dánsky. Samozřejmě jsme spolu ale neválčily pořád. SčÍTÁNÍ lIDu Zejména jedna událost nám dala příležitost být si vzájemně nápomocní, ato sčítání lidu. Němci během jedné zprohlídek zjistili, že skutečný počet lidí neodpovídá údajům vevidenci. Nařídili tedy sečtení vězňů, které mělo proběhnout mimo město, vmístě, kterému říkali Bohušovická kotlina. 11. listopadu 1943 ve čtyři hodiny ráno jsme se seřadili na dvorech před kasárnami avšest jsme se vydali na pochod změsta do kotliny, kde jsme se měli rozestavět do útvarů po sto lidech. Museli jít všichni, včetně nemohoucích. Výjimka platila jen pro děti do jednoho roku apro nemocné, kteří leželi vnemocnici adoktoři je označili jako gehunfähig (neschopné chůze). Všechny nemocné nicméně shromáždili do jedné nemocnice. Stáli jsme tedy na poli, všude kolem čeští četníci atakhle jsme čekali několik hodin, než přijeli nějací důstojníci SS aspočítali nás. Po několika dalších hodinách nás spočítali znova. Pořád jsme tam stáli aběhem toho čekání jsme snědli svoje příděly: plátek chleba apůl konzervy paštiky. Začali jsme mít strašný hlad, byli jsme unavení anetrpěliví aděti se daly do pláče, ale pokyn kodchodu stále nepřicházel. Odpoledne se rozmrholilo azemě se proměnila vbahno. Nebe nad našimi hlavami křižovala německá letadla amy čekali, že na nás každým okamžikem dopadnou bomby. Vdeset večer konečně zazněl signál: domů. Po nějakých šestnácti hodinách tam venku byl člověk vděčný, že si mohl konečně zalézt do svého zablešeného pelechu, tam se natáhnout aspát. VYučOVÁNÍ A ŠKOlNÍ DOCHÁZKA Když jsme se přestěhovali do podkroví, trávila jsem zpočátku většinu času potulováním po městě: sháněla jsem jídlo, což snadno zabralo dost času, ahrála jsem si sněkolika českými dětmi, které bydlely nedaleko. Dále jsem se podílela na činnostech určených pro dánské děti, které pořádaly dvě paní zDánska. Učitelka slečna Fischerová astudentka učitelského ústavu slečna Choleva se okamžitě přihlásily, že dánské děti zabaví. Slečna Choleva otéto práci píše vknize Akaždodenní život se změnil – škola ve zlých časech vkapitole snázvem Dánská školní výuka vTerezíně: „Němci zakázali všechny formy školního vyučování, povoleno bylo pouze Kinderbeschäftigung (zaměstnání dětí). Židovské úřady to vykládaly tak, že všechny druhy vzdělání bylo jednoduše možné označit názvem ‚Beschäftigung‘. Není divu, že otázka zaměstnání dětí se stala naléhavou, jelikož rodiče byli nasazeni na práci, avšelijaké zážitky prvních dní se ukázaly být každodenní rutinou. Na práci sdětmi se okamžitě přihlásily dvě Dánky. Slečna Edith Fischerová zžidovské dívčí školy vKodani ajá. Jakmile skončila ‚Hundertschaft‘, stovka hodin práce všeho druhu, což bylo něco, kčemu byl donucen každý nový obyvatel ghetta, za příznivých podmínek si člověk mohl vybrat práci, na kterou byl zvyklý zdomova. Ze strany ‚Jugendfürsorge‘ (Úřad péče oděti amládež) chtěli, aby výuka dánských dětí probíhala vněmeckojazyčných dětských domovech amy dvě vedoucí, slečna Fischerová ajá, jsme měly působit jako tlumočnice. Návrh byl motivován katastrofálním nedostatkem prostoru (skupinka o5–6 dětech nebyla to samé jako poskytnout místnost čtyřiceti dětem), navíc vghettu byly knihy ve všech jazycích kromě dánštiny, atím pádem by se dánské děti mohly bezbolestně naučit cizí jazyk. Samozřejmě jsme silně protestovaly avysvětlily jim, že naším cílem je – ibez knih – předat našim dětem porozumění alásku ke všemu dánskému. Aby děti, ať už naše zajetí bude trvat jakkoli dlouho, nebyly tolik poznamenány „pobytem vcizině“, aby věděly, že jejich domovem je Dánsko aaby pochopily, že to nebyli krajané, kdo nám přál neštěstí. Anám se mělo podařit jim poskytnout znalosti, aby nezameškaly tolik zběžné školní docházky. ‚Jugendfürsorge‘ se nám podařilo dostat na naši stranu, získaly jsme sice jejich srdce, prostory ale nikoli. Prozatím jsme se shodly, že školu uspořádáme pod širým nebem. Dvě apůl hodiny dopoledne iodpoledne jsme vždy shromáždily děti na baště – na velkých hradbách, které obklopovaly město akteré vjihozápadní části města Němci uvolnili. Odsud byl směrem na severovýchod ten nejúžasnější výhled na svah sidylickými Litoměřicemi ajejich mnoha malými domky s červenými střechami. Na opačné straně se pak táhla rovinatá krajina sbílým venkovským kostelem vBohušovicích. Na tomto místě, kde svoboda byla téměř na dosah ruky, když jsme pominuli špínu abídu vghettu, jsme úplně zapomínali na okovy našeho vězení. Hráli jsme na honěnou ijiné hry, tančili lidové tance, dělali jsme gymnastiku, dokud jsme se nezahřáli dost, abychom mohli vyrazit na menší procházku, apřitom jsme chvíli počítali, chvíli se učili básničky, pak zase třeba vyprávěli příběhy apozorovali rostliny azvířata. Postupně nám začalo být jasné, že takováto výuka, tato škola vpřírodě, není moc praktická. Byla polovina listopadu, aikdyž jen málokdy pršelo nebo byla bouřka, neustále jsme vnašich podzimních šatech mrzli, chuť kjídlu ale stále rostla. V‚Jugendfürsorge‘ dělali, co bylo vjejich silách, aby nám pomohli, ale střechu nad hlavou jsme dostali až začátkem prosince. Když naše děti přišly do ghetta, byly mnohem lépe živené než děti zNěmecka, Československa, Holandska aRakouska, znichž některé byly internovány už od zřízení ghetta vlistopadu 1941. Ale možná právě vinou náhlého přechodu na nechutné šedé jáhlové, krupicové abramborové polévky naše děti během zimy pohubly na kost atváře jim zbledly. Měly jednu nemoc za druhou: 76 77 černý kašel, spálu, žloutenku aimpetigo (velké mokvající vředy, které pravděpodobně vznikaly kvůli blešímu kousnutí ve spojení savitaminózou). Děti do 14 let neměly povinnost pracovat, ipřesto bylo celkem běžné, že děti ve věku mezi 11 a14 lety pracovaly. Nepracovaly ze zvědavosti nebo pro zábavu, ale svidinou většího množství jídla. Pokud byly vytrvalé, mohly obden získat opolovinu větší oběd. Ve skutečnosti to znamenalo, že dostaly na rozdíl od normální porce odvě až tři malé brambory a0,05l haše víc. Jenže to stačilo knaplnění prázdného žaludku jen na krátkou chvíli. Naše velké děti, chlapci idívky, se tohoto řešení ani po několika týdnech vghettu nevzdali apracovat nepřestali, protože se znich ze dne na den stali mladí dospělí, kteří už nechtěli jen poslušně sedět vlavici, ale cítili se zavázáni hrozbou anapětím, které ve městě vždy vládlo akteré Němci, kteří neměli svědomí, neustále udržovali. Školkové děti bylo nutné po několika dnech na baště umístit do stávajících dětských domovů. Netrvalo dlouho aony si se svými novými malými kamarády porozuměly. Ano, právě ony uměly znás Dánů jako první počítat česky. KDE VŠuDE JSEM PRACOVAlA Hned po ukončení her na baště jsem dostala práci jako ordonanc vkanceláři pro Arbeitseinsatz vHamburských kasárnách. Být ordonanc znamenalo přenášet písemné rozkazy zkanceláře do kanceláře, aprotože vtáboře nebyly telefony, posílal se každý rozkaz přes poslíčka. Ještě předtím jsem měla za úkol třídit avyplňovat kartotéční lístky atahle práce se mi zpočátku zamlouvala. Nosila jsem lístečky se zprávami zjedné kanceláře do druhé, ajelikož jsem neměla kam spěchat, dávala jsem si hezky načas, ráda jsem si každé místo pořádně prohlédla aposlouchala, co se tam děje. Udělala jsem si díky tomu představu, jak obrovský celý administrativní aparát je, aobčas jsem samozřejmě zažila iněco výjimečného. Jednou jsem třeba jako obyčejně čekala vjedné kanceláři, zatímco přede mnou něco vyřizoval jakýsi postarší pán, akdyž pak odcházel, něco si zapomněl. Samozřejmě jsem za ním vyběhla atu věc mu vrátila aon, místo aby mi odpověděl obvyklým německým „Danke Schön“, řekl „Merci“. Později jsem se dozvěděla, že to byl francouzský ministr amuseli tehdy mít tlumočníka, protože neuměl německy. Znějakého důvodu mi tahle událost utkvěla vpaměti obzvlášť silně. Když už mě kanceláře přestaly bavit, našla jsem si jiné místo. Nechala jsem se přeřadit do válečné výroby vJižních barácích. Pracovala jsem voddělení galanterie, kde se vyráběly peněženky apouzdra na doklady, které se pak posílaly do říše. Přirozeně netrvalo dlouho, než mě omrzelo dělat rohy na deskách, které byly jinak zlepenky. Doslechla jsem se, že vtáboře je jedna paní, která má jako Beschäftigung výuku angličtiny, tak jsem ji vyhledala apřidala se do skupinky dívek vmém věku. Byla to dobrá učitelka, během vyučování mluvila jenom anglicky, ale celé to rychle skončilo, poněvadž ji poslali do transportu. Pak jsem dělala vkrejčovské dílně, kde jsme zašívali oblečení pro chlapce zdětského domova, ale to byla tak nezáživná práce, že jsem si co nejrychleji našla něco jiného. Nechala jsem se tedy přeřadit kLandwirtschafts Jugendabteilung (mládežnické zemědělské brigádě). Opráci vLandwirtschaftu – zemědělství – byl velký zájem, zčásti protože bylo skvělé dostat se ven mimo ghetto azčásti protože se tak člověku naskytla výborná příležitost šlojsovat, schovat si všemožné plodiny pod oblečení apropašovat je do ghetta. Ke ghettu patřilo 265 hektarů půdy apěstovala se na ní cukrová řepa, obilí, kukuřice, tuřín, rajčata aspoustu další zeleniny avšechno se to odváželo do Německa. Já jsem obdělávala kukuřici, která ale vtu dobu bohužel ještě nebyla zralá. Taky jsem pracovala na jedné velké louce pěkný kus cesty od ghetta. Měli jsme hrabat seno, na což jsem vůbec nebyla zvyklá, anavíc bylo strašlivé horko, takže jsem se ulívala, kdykoli se mi naskytla příležitost. Okus dál na poli cvičilo několik kluků zHitlerjugend na větroních. Hned za polem tekla řeka Ohře, akdyž jsme odvedli dobrou práci, český četník, který nás hlídal, nám dovolil jít si zaplavat. To bylo blaho. Poprvé vživotě jsem plavala vřece aužívala jsem si to plnými doušky. Než pustili nějakou skupinu pracovat mimo ghetto, zapsali si počet osob apak nás varovali, že pokud se uněkoho cestou zpátky při namátkové kontrole najde nějaká zelenina či jiné plodiny, bude potrestána celá skupina. Ipřesto se samozřejmě pašovalo ve velkém ajedním znejpřičinlivějších pašeráků byl jeden zmých bratrů. Jelikož byl vyučený zahradník, přidělili mu místo vLandwirtschaftu adomů se pravidelně vracel smrkvemi vholínkách, rajčaty vrukávech apodobně. Jednou to však málem dopadlo zle. Pracoval sjedním dánským kamarádem na políčku nahoře na baště za ghettem. Nedaleko od nich, skoro úplně na kraji bašty, rostla hrušeň. Azatímco si tak trhali hrušky, objevil se na cestě pod svahem německý důstojník. Když ty dva na stromě uslyšel, zařval, ať okamžitě mažou dolů, apřitom vystřelil do vzduchu. Rozhodli se zmizet aoba seskočili těch deset metrů zbašty dolů. Můj bratr vyvázl jen pomlácený asnějakými odřeninami, ale jeho kamarád si při pádu zlomil nohu. Ten Němec je naštěstí nenašel, jenomže kamarád tam musel zůstat ležet až do večera, kdy ho odvezli zpátky do ghetta koňským povozem. Kté zraněné noze dostal izápal plic – vyšly ho pěkně draho, ty hrušky. Moje další práce byla ve „škole pro hospodyně“, kam jsem měla jít do učení. Někdo si usmyslel, že vyškolí mladé dívky vtom, jak se správně starat odomácnost, samozřejmě vnaprosto primitivní formě. Učily jsme se tedy drhnout podlahu, dvakrát do týdne jsme také uklízely vchlapeckém domově, kartáčovaly jsme klukům oblečení, aby na něm nezbylo ani smítko prachu, aučily jsme se správně prát ažehlit. Bylo to nicméně naše vlastní oblečení, cizí jsme prát odmítaly, ale dělaly jsme to vdomovech pro mládež. Naše učitelka nám také ukazovala, jak plést rozličné vzory, samozřejmě na malých kouscích, jelikož jsme neměly pletací přízi. Druhá učitelka, jistá paní Merzbachová, která měla za manžela profesora apatřila proto mezi prominenty, vyučovala intelektuální předměty. Výuka probíhala vjejím pokoji vMagdeburských kasárnách. Celé hodiny vkuse nám předčítala 78 79 Goethovu Ifigenii (samozřejmě vněmčině) amy se mohly utlouct nudou. Když už se to nedalo vydržet, řekly jsme jí, že tomu nerozumíme, aona snámi místo toho začala probírat počty. Dvě znás byly Dánky, zbylých pět šest dívek pak Holanďanky, Češky aNěmky. Ostatní děvčata nechodila do školy už několik let, takže my zDánska jsme před nimi měly výrazný náskok, což způsobilo nejednu rozepři. Po velkých říjnových transportech vroce 1944 škola skončila, protože obě učitelky ivětšinu žaček odvezli. Po výpomoci utransportů jsem nastoupila vSäuglings-und Kleinkinderheim (domově pro kojence amalé děti), kde jsem pracovala až do odjezdu domů vroce 1945. Práce vSäuglingsheimu mě bavila amoje nadřízené sestry byly ohromně milé. Vnašem oddělení jsme měly asi šestnáct dětí ve dvou malých pokojích. Postýlky byly tak natěsnané jedna na druhou, že se mezi nimi dospělý člověk sotva protáhl. Mezi dětmi bylo několik sirotků. Ujednoho chlapečka jsme netušily jméno ani věk, odhadovaly jsme, že mu může být kolem dvou apůl roku aže bude zaostalý. Asi roční holčičku sem přivezli úplně samotnou zBerlína, když jí bylo půl roku, její matku zatkli aděvčátko Němci poslali do Terezína. Jiné dítě zase mělo árijského otce, který žil vPraze, ovšem matku sdítětem deportovali. Anakonec tu bylo iněkolik dětí, které měly oba rodiče vTerezíně. Byly často nemocné, akdyž šlo oněco nakažlivého, onemocněly všechny naráz. Tyhle nemoci byly vyčerpávající azotavování znich náročné. Když měla do Terezína přijet na kontrolu ona slavná komise, všechno se vypucovalo avyzdobilo, aby její členové získali co nejlepší dojem. Většina ztoho byla fraška, ale tou největší parodií bylo, když večer před příjezdem komise vydrhli ichodníky. Idětský domov se dočkal vylepšení, dostali jsme nové postýlky, dole vpřízemí byly zřízeny tři místnosti shračkami apřímo před Säuglingsheimem krásný dětský pavilonek, ve kterém byly velké prosklené posuvné dveře, akdyž se otevřely, vznikla tak hezká venkovní lehárna. Pokud vím, pavilonek se tehdy využil poprvé anaposled. uRNY Postupem času se Němcům na všech frontách dařilo stále hůř, atak si vybíjeli svůj vztek na Židech vghettu. Vypisovali transporty, tyhle cesty do podsvětí, které nařizovali sjednodenním ačasto ijen několikahodinovým předstihem. Zavedli „Lichtund Wassersperre“, takže ghetto bylo po mnoho hodin bez světla avody (samozřejmě nás na to nikdo předtím neupozornil), prováděli noční razie scílem vypátrat schované cigarety, na které byl uvalen přísný zákaz, astarší děti využívali jako pracovní sílu. Děti musely sbírat kaštany atrhat lipové květy pro německou říši, ale ktomu vůbec nejhoršímu zneužití došlo, když ty devítileté nahnali do krematoria anařídili jim odtud přenést 35 000 uren do čekajících nákladních aut apovozů, které je pak odvezly kOhři, aby je tam děti naházely do řeky. Křehké kartonové krabice se často při přenášení zregálů do náklaďáků rozbily apopel se rozlétl do všech stran. SlÍDA Během pobytu vghettu jsem byla často nemocná, ale někdy byla nemoc svého druhu štěstí vneštěstí, třeba když mě poslali štípat slídu. Slída je minerál, který se vyskytuje ve zhruba centimetrových destičkách atyto destičky se musí štěpit na tenké plátky. Štípání slídy probíhalo vJižních barácích apráci dělaly ženy. Němci byli nadšení ze své slídy, ať se využívala na cokoli, anutili ženy kco největším výkonům. Pracovalo se střídavě od šesti do dvou aod dvou do desíti. Požadovali minimální množství na den, apokud nebylo tolik gramů, kolik mělo být, musely ženy vprvní skupině začínat ve čtyři ráno avté druhé pracovat do půlnoci. Že to byla nudná avyčerpávající práce ibez tlaku, kterému byl člověk neustále vystaven, to dá rozum. Ajá měla tedy to štěstí, že jsem byla nemocná vdobě, kdy mě na slídu povolali, apotom na mě určitě zapomněli, protože už jsem od té doby otom neslyšela. Máma isestra na slídě pracovaly. TRANSPORTY Jedna zvěcí, které se obyvatelé ghetta báli nejvíc, byly transporty. Kdo to zažil, nikdy na to nezapomene. Těsně předtím, než bylo oznámeno, že bude odjíždět transport, panovala veměstě zvláštní nálada, všichni věděli, co přijde, ale nikdo to neřekl, všichni doufali, že jejich obavy se nenaplní. Ale to se stávalo opravdu vzácně. Vechvíli, kdy přišla první zpráva otransportu, vědělo oněm celé město. Všichni měli naspěch. Ve městě to vřelo jako vkotli. Ti, kteří museli pryč, balili, ostatní pobíhali mezi přáteli aznámými, aby zjistili, kdo pojede akdo měl tentokrát štěstí. Odjíždějící se za jeden den museli sbalit adostavit se do kasáren, kde se všichni shromáždili. Tam postávalo, posedávalo apolehávalo zpravidla kolem 5000 lidí najednou ačekali na vlak. Samozřejmě je trápili, co nejvíc to šlo. Němci ty chudáky nechali většinou čekat dva tři dny na shromaždišti, než vlak přijel. Lidé postupovali husím pochodem se všemi zavazadly ačíslem na krku ven zkasárenského dvora kvlaku, kde stál příslušník SS akontroloval, jestli jsou tam všichni. Mladí pomocníci pomáhali lidem do dobytčáků, byli tam namačkaní jako sardinky. Když všichni nastoupili, dveře se zamkly, lokomotiva strašidelně zapískala, skoro jako siréna, avlak vyrazil – do polských aněmeckých plynových komor. Překlad Anna Fenclová, Alena Fröhlichová, Klára Galuščáková, Jan Mrva 80 81 ElIAS lEVIN (1909 – nezjištěno) Narodil se vKodani avyrůstal vobchodnické rodině. Deportaci do Terezína, kde strávil rok apůl, zažil jako dospívající chlapec. Po návratu zTerezína žil krátce ve Švédsku, později se věnoval obchodu se starožitnostmi. Levinovo svědectví vydalo pod názvem Mé vzpomínky na pobyt vTerezíně (Mine erindringer om mit ophold iTheresienstadt) Dánské centrum pro studia holokaustu agenocidy vroce 2001. Redakčně se na nich podílel Erik Henriques Bing. ElIAS lEVIN RODINA Jmenuji se Elia Jeschaja. Říkají mi Elias, narodil jsem se vpátek 26.února 1909 vulici Borgergade 48 vKodani. Podle židovského kalendáře je to 5. adar 5669. Ještě ten večer se uskutečnila malá oslava, protože jsem absolvoval svůj první šábes. Brit mila, obřízku, provedl 12. adara lékař Louis Frænkel. Jméno Elia Jeschaja jsem dostal podle otce své matky. Býval dajan, vystudovaný židovský soudce, a vyučoval právo na jedné zinstitucí rabína Tzemacha Zedeka ve městě Lubavič vBělorusku. Můj otec Nachman Simcha Levin byl synem rabína Mosese Levina. Narodil se 24. ledna 1873 na panství Druskova uVeliže ve Vitebské gubernii vRusku azemřel 22. srpna 1922 vKodani. Oženil se sHennie Rachelsohnovou, dcerou rabína Elii Jeschaja Rachelsohna aDebory Liebe Schnolové zVeliže. Moje matka se narodila 24. ledna 1876 azemřela 4. ledna 1935 vKodani. Otec měl strýce, Schemajahu Levina, který se dožil 107 let. Zemřel na vlastní narozeniny. Když bylo mému otci sedm let, zdědil po strýci tfilin (modlitební řemínky), které od otcovy smrti nosím já. Otec vyrůstal vkomunitě skládající se zhruba ze 70 lidí. Všichni patřili do jedné rodiny, která od hraběte na panství Druskova společně koupila kus půdy. Otec se chtěl stát rabínem astudovat vješivě, kterou založil rabín Menachem Mendel Schneerson. Roku 1900 se otec ve městě Chanuska zasnoubil smou matkou a9. sivana téhož roku je ve Veliži oddal rabín Meirson. Ještě vRusku se jim narodily mé sestry Rifka aSonia. Roku 1904 vypukla válka mezi Japonskem aRuskem. Povolali všechny muže včetně mého otce, kterému vté době bylo 31 let, měl ženu advě děti. Ze začátku měl být pouze vzáloze, jeho pas byl zabaven auschován uarmády. Když měl ale nakonec přeci jen narukovat, poradil mu rabín, aby uprchl do Dánska. Matka izbytek rodiny souhlasily. VKodani se mohl obrátit na rabínovy přátele, vrchního rabína Tobiase Lewensteina ašocheta Harryho Margolinskyho. Problém spasem vyřešil tak, že si pas vypůjčil od jednoho zbratranců. Bratranec se jmenoval stejně jako otec, abyl dokonce ve stejném věku. Tehdy vpasech ještě nebyly fotografie. Otec se rozloučil smatkou, dětmi, rodinou ipřáteli. Odjel do Šavli, města na hranici Ruska sPruskem. Tam se zvojenské uniformy převlékl do civilu apředložil bratrancův pas. Peníze měl zašité voblečení amodlitební řemínky vkapse, jak mu poradil otec. Tehdy se cestovalo poštovním vagónem. Byla to nákladná anáročná cesta, ale vše probíhalo dobře, dokud otec nedorazil do Gdaňsku. Tam mu kvůli prohlídce poručili zvlaku vystoupit. Když se vrátil, jeho kufr byl pryč. Musel tedy pokračovat do Kodaně bez něj. Zůstala mu jen malá modlitební knížka, řemínky azašité rubly. Za 10 korun měsíčně si pronajal tři pokoje vulici Peder Hvitfeldts Stræde. Obědval 94 95 VZPOMÍNKY POulA BRANDTA NA DĚTSTVÍ V TEREZÍNĚ Bylo to vKodani 29. srpna 1943. Hodiny odbily třetí hodinu ranní. Ozval se výbuch, který nás se sestrou oba vyhnal zpostele. Sabotéři vyhodili do vzduchu budovu vedle našeho pozemku. Tátovi tehdy patřilo krejčovství vuliciSorgenfrigade vkodaňské čtvrti Nørrebro. Vnoci měli do dílny přístup odbojáři. NA ÚTĚKu V řÍJNu 1943 2. října 1943 Němci vDánsku rozpoutali hon na Židy. Táta řekl, že se musíme pokusit utéct do Švédska. Květinář Gunnar Jørgensen, který byl vodboji, ajeho žena Oda se nás několikrát pokusili dostat na palubu rybářské lodi, která by nás do Švédska přepravila. Jenže to nevyšlo. Pak táta onemocněl amuseli ho hospitalizovat vnemocnici Bispebjerg. Krejčovský tovaryš jménem Axel Jensen mámě nabídl, že můžeme bydlet unich vRødovre. Všechen nábytek jsme uskladnili unich ve sklepě. Jednoho dne mámu vyhledal jistý muž zodbojového hnutí ařekl jí, že máme šanci dostat se na loď do Švédska. Primář oddělení, na kterém táta ležel, zajistil, abychom se dostali sanitkou na pláž na Amageru. Když sanitka zastavila na určeném místě, obklíčili nás němečtí vojáci arozkázali nám, abychom vystoupili. Moje dvanáctiletá sestřička se rozplakala, což jednoho zvojáků rozčílilo tak, že jí vlepil pořádnou facku. Táta začal rozmlouvat svelitelem apo chvíli nás nechali jít. Běželi jsme kpláži. Vtentýž okamžik se knám rozeběhli dva dánští mladíci. Vědí prý, kam máme jít, amohou nám pomoci. Navrhli, ať se rozdělíme na dvě skupiny, abychom nepřitahovali moc velkou pozornost. Poslechli jsme je. Já atatínek jsme šli sjedním zmužů asestra smaminkou s druhým. ZATčENÍ Pár minut jsme pochodovali azrovna jsme odbočovali na postranní cestu, když vtom někdo zařval: „Ruce vzhůru!“ Ruce nám vystřelily nahoru. Byli to dva dánští nacisté. Jeden vcivilu adruhý vuniformě. Mířili na nás revolvery, jako bychom byli hrozně nebezpeční. Vtu chvíli jsme zaslechli někoho šeptat. Nějací další lidé se také zastavili, když zaslechli ten řev, ať dáme ruce vzhůru. Chtěli jsme se otočit, abychom se podívali, jestli to není maminka se sestrou. Ten nacista vcivilu ale tátovi přitlačil revolver až ke tváři avyštěkl: „Stůj, ty židovskej šmejde, nebo vás oba zastřelím!“ POul BRANDT (1936 – nezjištěno) Sedmiletý Poul chtěl se svou rodinou uprchnout do Švédska. Během pokusu oútěk se rodina rozdělila, azatímco jeho matka asestra se do Švédska úspěšně dostaly, Poula sotcem zajali adeportovali do Terezína. Vzpomínky Poula Brandta byly uveřejněny na stránce Dánského centra pro studia holokaustu agenocidy. 96 97 Tomu vuniformě řekl, aby došel pro Gestapo. Pak zařval na ostatní, že jestli se někdo znich pokusí utéct, na místě je zastřelí. Začal tátu prohledávat, jestli usebe nemá zbraň. Nacista stál zády kpříkopu atáta mu zničeho nic dal pěstí do brady achlap se do příkopu svalil. „Utíkejte!“ zakřičel táta na ty ostatní, ale ti už byli pryč. Vté rychlosti omě zakopl, ale pak mě popadl ahodil si mě na záda. To už se přiřítili Němci acelou cestu osvítili baterkami. Proto se táta otočil aběžel na opačnou stranu kvodě. Utíkal se mnou na zádech přes pole, dokud nás nezastavil dvoumetrový plot sostnatým drátem. Táta mě přes plot přehoupl apevně mě držel, dokud jsem se nedostal bezpečně až na zem. Pak ho sám přeskočil, rozerval si přitom kabát na cáry ajedna ruka mu silně krvácela. Přesto si mě znovu hodil na ramena arozeběhl se dál ke břehu. Nebyl tam žádný rybář ani žádná loď. Táta doběhl ke svahu, kde bylo nějaké listí akeře, tam jsme se oba schovali. Sledovali jsme, jak se světla přibližují. Třásl jsem se strachy. Kroužili kolem nás ahlasitě nadávali. Pak nás našli atáta dostal kopanec holínkou. Napůl ho zvedli azačali ho bít hlava nehlava pažbami pušek ado toho vykřikovali věci jako „kryso“, „Žide“, „svině“. Začal jsem ječet zplných plic, ajak uslyšeli můj hlas, přestali. Rázovali snámi po cestě, jako by právě vyhráli nějakou velkolepou bitvu. Okus dál postávala další četa vojáků. Druhou skupinu na útěku se jim chytit nepodařilo. Pak knám přišel ten Dán, kterého táta shodil do příkopu, plivl mu do obličeje avyštěkl: „To tě přijde draho, ty Židáku jeden!“ Táta mi na uklidněnou pevně stiskl ruku. Odvedli nás kvelkému autu se zastřešenou korbou. Když jsme na korbu vyšplhali, pár lidí už tam sedělo. Vté tmě se nedalo rozeznat, kdo to je. Táta mě ksobě pevně přitiskl, přetáhl přese mě kabát ařekl mi, abych se vyspal. Vtémže okamžiku knám přistoupili vojáci. Auto nastartovalo ajá se pak probudil, až když jsme zastavili před Dagmarhusem vKodani, což bylo jedno znacistických velitelství. Tam mě posadili na lavici ve sklepě vedle německého vojáka, který na mě měl dohlížet. Tátu odvedli na výslech. Pak se objevil iten dánský nacista, kterého táta srazil kzemi. Výslech se samozřejmě neobešel bez mučení. Rozkázali tátovi, aby se postavil čelem ke zdi. Za zády mu nabíjeli pušky, jako by ho hodlali zastřelit. Po dvou hodinách vedoucí výslechu dánskému nacistovi nařídil, aby tátu odvedl zpátky ke mně. To už se ale táta neudržel, akdyž se otočil, vojáka od hlavy kpatě pozvracel. Ten zrudnul vzteky, ale vedoucí výslechu ho zarazil anařídil mu, aby si šel převléknout uniformu. Pak se obrátil na tátu, poplácal ho po rameni aprohlásil, že má pořádnou odvahu, není prý moc takových, co by si troufli něco takového udělat. Když se táta vrátil ke mně, postarší voják se zvedl apokynul nám, abychom sním šli do kanceláře. Seděl tam německý důstojník shrudí plnou vyznamenání. Jak jsme tam seděli anechávali se registrovat, strčil do dveří hlavu ten dánský nacista aspustil: „Veliteli, to je ten židovskej zmetek, co jsem vám oněm povídal!“ „Heraus!“ křikl velitel apraštil přitom do stolu. Nacista okamžitě zmizel. VĚZNĚNÍ V TÁBOřE HORSERøD O několik hodin později nás spolu s dalšími zajatci odvezli do tábora Horserød na severu Sjællandu. Už tu bylo internováno spoustu dalších dánských Židů. Dostali jsme deky aměli jsme si na zemi najít volnou matraci ke spaní. Táta byl Švéd aměl švédský pas, atak počítal stím, že nás zase pustí. Zrozhovoru svedoucím tábora vyplynulo, že tátu by klidně pustili, ale protože já jsem se narodil vDánsku, musel bych tu zůstat. (…) NAŠE RODINA V TEREZÍNĚ Táta se po nějaké době dozvěděl, že chytili imoje prarodiče zmatčiny strany spolu stetou ajejími dětmi, Jerrym aJoan, aže jsou tady vtáboře. Dorazili transportem krátce před námi. Za nějaký čas nám povolili spolu bydlet. Naše sedmičlenná rodina sdílela pokoj očtyřiadvaceti metrech čtverečních vprvním patře sdalšími čtyřmi lidmi. Vrohu stála kachlová kamna, která nám nebyla kničemu. Spali jsme na matracích rozložených na podlaze. Na konci chodby byl záchod společný pro celé patro. Tátovi, dědovi ababičce každý den nařídili jít do práce. Když se táta večer zpráce vrátil, bylo zvykem, že za námi přišli všichni vězni na patře aptali se ho na novinky. Potom se kolem něj sesedly všechny děti, protože jim vyprávěl pohádky. JÍDlO Kolem poledne jsme dostávali jídlo. Pro tento účel jsme měli přídělové karty. Akdyž člověk dostal svůj příděl, kartu mu orazítkovali. Takhle se hlídalo, že člověk dostal jen jedno jídlo denně. Výdejen bylo vtáboře jen pár. Byly doby, kdy nás bylo 60 000 vězňů, ale nikdy méně než 35 000, takže se fronta táhla daleko. Muselo to odsýpat, tak jsme každý do kastrůlku dostali jen jednu naběračku. Kjídlu bylo na den střídavě čtvrt litru polévky nebo čtyři brambory. Jednou za týden jsme každý dostali 500 gramů chleba. Napoprvé jsem ho snědl celý najednou ato nebylo moc moudré, takže jsem se rychle naučil rozdělit si ho na sedm stejně velkých částí. Když jsme jednou stáli ve frontě na příděly, přijížděl knám na koni Obersturmführer Haindl, to byl nejkrutější anejzlovolnější muž vtáboře. Byl jsem svědkem, jak napadl jednoho ze starších vězňů, který právě dostal svůj příděl. Přijel těsně před toho muže, zachechtal se, vykopl mu hrnek zruky azařval: „To slížeš, ty židovská svině.“ Přes den jsme sbratrancem obcházeli tábor azkoumali různá neznámá místa. Taky jsme 98 99 hledali něco, čím bychom si mohli zatopit. Zjistili jsme, že někteří zvězňů dostali nařízeno jezdit pro Němce mimo tábor pro cukrovou řepu. Dělali to ve vozech tažených voly amy děti jsme se jejich trasu rychle naučili. Mně abratranci se několikrát podařilo nějakou tu řepu sebrat. Když vůz sřepou vjel do tábora azahnul doprava, jeden znás vyskočil na vůz ajednu bulvu druhému hodil dolů. Šup abyli jsme pryč. Bylo to opravdu nerozvážné, protože byl vydán rozkaz, že když bude někdo chycen při krádeži jídla, můžou ho dát na samotku anebo mučit apozději jsme se doslechli, že ho mohli poslat do transportu. Potom jsme tu syrovou řepu museli sníst vtajnosti, což večer nikomu neuniklo. SčÍTÁNÍ lIDu Jednoho dne vlistopadu dostal tábor rozkaz jít ke sčítání lidu. Bylo chladno amy vřadách pochodovali na velké pole za táborem. Dovléct se tam museli istaří anemocní, co sotva stáli na nohou. Tady jsme stáli vzimě, bez jídla apití mnoho hodin. Táta mě pevně držel, abych zvyčerpání neupadl. Slabé, kteří se svalili kzemi anemohli se zvednout, bičovali, aby se znovu postavili, což doprovázeli těmi nejhoršími nadávkami. Bylo to hrozně ponižující. TÁTA V NEMOCNICI A JÁ V DĚTSKÉM DOMOVĚ Tátu poslali pracovat mimo tábor do kamenolomu. Při práci byl přítomen jeden zněmeckých důstojníků, který si myslel, že to nejde dost rychle. Atak tátovi zasadil do zad ránu pažbou avýsledkem bylo, že tátovi truhla, kterou se spoluvězněm naplnili kameny anesli kvozíku, spadla na nohu azlomila mu ji. Poslali ho dotáborového lazaretu, který bychom doma vDánsku nejspíš nazvali všivá díra. Vlazaretu ležel pět měsíců sjedenácti dalšími pacienty, kteří se osmkrát obměnili kvůli úmrtím. Potom tátu už nikdy do kamenolomu neposlali, místo toho ho přidělili do krejčovské dílny, kde se šily uniformy pro německé vojáky. Fungovalo to tak, že děti bez rodičů se po táboře nemohly pohybovat samy. Takže když byl táta hospitalizován, dali mě do táborového dětského domova. Vdětském domově byly české, maďarské, rakouské anizozemské děti. Byl jsem tam jediný Dán. Ze začátku jsem snimi nemohl mluvit, ale brzy jsem se naučil dorozumívat jinak. Anetrvalo dlouho anaučil jsem se česky. Často se stávalo, že když jsem se sněkterými zdětí skamarádil, najednou si pro ně přišli. Auž jsem je nikdy neviděl. Pro mě si nepřišli, protože vedoucí školky věděla, že můj táta je vlazaretu. Věděla, kdy si přicházejí pro děti do transportů, atak se mě pokoušela skrývat. Někdy mě na celý den zamkli do skříně nebo na záchodě. Párkrát se stalo, že mě poslali do lazaretu, kde ležel táta. Jednoho dne se měly všechny děti vdomově shromáždit aměly jsme jít někam, kde tomu říkali lázně. Když jsme přišly na místo určení, poslali nás do budovy sešatnou, kde jsme si měly svléknout oblečení. Potom jsme musely do jiné místnosti, kde viselo ze stropu plno sprch. Dveře se zavřely azamkli je zvenčí. Dlouhou dobu se nic nedělo anám byla čím dál větší zima, báli jsme se aněkteří znás začali plakat. Když uběhlo několik hodin aze sprch pořád nešla voda, najednou se otevřely dveře ařekli nám, ať jdeme ven azase se oblečeme. Později jsme se dozvěděli, že to byl nácvik na zřízení plynové komory vtáboře. Jednou mi zjistili žloutenku aposlali mě na infekční oddělení. Mezitím prohlásili tátu za zdravého ajá jsem mohl být po propuštění zase sním. Vdětském domově jsem tedy strávil pět měsíců azapomněl jsem některá dánská slovíčka, takže jsem na tátu mluvil česky. Ten se tvářil, že mi rozumí. Tak teď jsem byl zdravý amohl jsem se znovu toulat po táboře. Než jsem šel do dětského domova, sněkterými dětmi jsem se skamarádil aněkteré znich byly zČeskoslovenska. Těšil jsem se, že si snimi zase budu moct hrát amluvit česky. Jenže ouha, žalostný pohled, všechny do jednoho poslali pryč vtransportech. Jedno zdětí mi tam nechalo památníček skresbami. TRANSPORTY Z TEREZÍNA Jedno odpoledne jsem se spolu sdalšími dánskými dětmi vplížil ke kolejím. Stál tam vlak se stejnými dobytčáky, jako byly ty, kterými jsme přijeli. Schovali jsme se za kůlnu abyli jsme svědky strašlivé podívané. Němci plnili vagóny vězni, kteří měli být převezeni pryč. Byly tam matky, které křičely avolaly na svá nemluvňata. Když matka konečně zahlédla své dítě, popadli ho smějící se Němci apohazovali si sním mezi sebou anakonec ho matce kopnuli, jako by to byl míč. Jinými nemluvňaty praštili ostěnu, než je matkám dali. BAlÍčKY S POTRAVINAMI A OBlEčENÍM Z DÁNSKA Na jaře 1944 začaly pro nás vězně zDánska přicházet balíčky soblečením ajídlem. Táta nechtěl ten náš otevřít, dokud nebudu utoho. Když jsem se konečně objevil, balíček otevřel. Já jsem běhal okolo avýskal radostí spárkem vjedné ruce akouskem sýra vdruhé. Kromě jídla tam byly ivitamíny apár konzerv. Měl jsem výslovný zákaz ztoho cokoli sníst, pokud utoho táta nebude. Za celou tu dobu, co jsme byli vTerezíně, jsme nedostali kjídlu nic výživného, takže abychom nebyli nemocní anebylo nám zle, bylo nutné nepustit se do jídla moc rychle. 100 101 uRNY A DĚTI Další příhoda, na kterou si pamatuju, byla, když shromáždili děti aty měly pomáhat sodklízením uren zkasemat akrematoria. Urny ležely vkrabicích se jménem zemřelého. Němci měli přísloví, které znělo „Ordnung muß sein“. Evidovali všechny zemřelé vtáboře, kteří byli zpopelněni. Tam, kde jsem stál já, jsme museli nakládat urny na káry avozíky, potom jsme je převáželi na místo za táborem blízko řeky Ohře. Tady nás postavili do dlouhé řady. Urny šly zruky do ruky po celé délce té zhruba šedesát metrů dlouhé řady adál ze srázu až nabřeh řeky. Tady se urny měly vysypat do vody. Mezi námi, co jsme tam byli, někteří ztratili člena rodiny. Ana urnách přece stála jména, takže děti, které uměly číst, dávaly bedlivý pozor, aby příbuzní zemřelých nedostali do ruky jejich urny. JARO 1945 Blížilo se jaro azoblohy zněl hluk motorů anglických letadel, která shazovala lesklé papírky. To určitě znamenalo, že se blíží konec války amy snad budeme zachráněni. Jednoho dne vdubnu 1945 jsme jako obvykle sbratrancem obcházeli tábor avšimli jsme si pěkného bílého auta sdánskou vlajkou. Kolovaly zvěsti, že válka bude brzy ukonce aže možná brzy pojedeme domů. Den poté, třináctého dubna, dostali všichni dánští vězni příkaz sbalit si kufry adostavit se do Mysliveckých kasáren. Byly tam kolem dokola vmístnostech rozestavěné palandy, na kterých jsme si mohli odpočinout. Nikdo neviděl vlaky nebo autobusy, které nás měly odvézt pryč. Všichni byli nervózní amy děti jsme zase byly smutné abez nálady. Budou nás převážet tam, kam jsme viděli odjíždět ostatní vězně? Tu noc nikdo nezamhouřil oka. Brzy ráno dalšího dne jsme se museli seřadit na místě aznovu zapsat. Potom jsme měli jít postupně ke šlojsce podle toho, jak nás vyvolávali. Ateď tu najednou stála dlouhá řada bílých autobusů, čekaly tam na nás. Všichni začali jásat aNěmci se nás nepokoušeli tlumit. IRahm aHaindl byli utoho aviděli nás odjíždět se švédskými řidiči. Na převezení těch něco málo přes 400 věznů do Dánska byla třeba velká spousta autobusů. Od chvíle, co jsme vyrazili, anež jsme dojeli kdánským hranicím, seděl vedle řidiče vkaždém autobuse německý voják. CESTA DOMŮ Cesta domů se neobešla bez komplikací. Kousek před Berlínem musely autobusy vjet do lesa azastavit. Anglická aamerická letadla poblíž shazovala bomby. Řidiči rozložili na zem velkou vlajku Červeného kříže vnaději, že to piloti budou respektovat. Hned vedle jednoho autobusu spadla bomba aněkolik stromů začalo hořet. Mnozí se vyděsili akřičeli, že „teď nás tu zabijou“. Švédští řidiči se je snažili uklidňovat. Když jsme se přiblížili kdánským hranicím, německé hlídky nás opustily. Přijeli jsme do Odense apo cestě na nás mávali lidé avolali: „Vítejte doma!“. Skrz otevřená okna nám házeli sušenky adalší jídlo. VOdense jsme se všichni museli vykoupat avydezinfikovat kvůli vším ablechám. Všechno oblečení, které jsme ze sebe svlékli, vyhodili do odpadních kontejnerů aposlali ke spálení. Dostali jsme nové, čisté oblečení aboty. Autobusy nás vezly dál do Švédska, kde jsem se po osmnáctiměsíčním odloučení znovu shledal smatkou asestrou. Všichni, kteří se vrátili vautobusech domů, byli odvezeni do karanténního tábora ve Švédsku. Tady jsme měli zůstat, dokud nebudeme prohlášeni za zdravé. Už je to přes 65 let od doby, co se to stalo. Ajá jsem jeden zmála svědků, kteří zbyli. Přesto jsou dnes někteří, kteří ipřes to všechno, kčemu tehdy došlo, tvrdí, že se nic ztoho nestalo. Aidnes ve světě stále probíhají genocidy. Kdy se lidé naučí respektovat jeden druhého? Překlad Alena Fröhlichová, Klára Galuščáková 102 103 PAul ARON SANDFORT PROPAgANDA Koncentrační tábor vTerezíně se využíval kpropagandě, která měla dokládat, že se Židé vkoncentračních táborech mají dobře. Povolili nám proto umění, hudbu adivadlo. Němci nám sami dodali hudební nástroje anoty, často kradené od Židů. VDánsku jsem hrál vorchestru vzábavním parku Tivoli, kde jsem se naučil na trubku, atak mě spolu sdospělými muzikanty začlenili do orchestru itady. Hodně jsem se spřátelil sjedním holandským trumpetistou, jmenoval se Gokkes. Jednoho dne jsem přišel na zkoušku askoro celý orchestr byl ten tam, zbyla jen hrstka lidí apak ti, co pocházeli zDánska. Gokkes byl taky pryč. Všechny poslali do Osvětimi. Napsal jsem svému holandskému příteli báseň, která se jmenuje Sbohem. Sbohem Šel jsi vstříc smrti důvěřivý – zarmoucený apřesto jsi to netušil Sbalil sis to nejlepší, co jsi měl sbalil sis to nejlepší, co jsme měli Přišel čas dát sbohem – překvapeně ses mě zeptal: Proč pláčeš? Nedokázal jsem ti odpovědět Byl jsem teď jeden zmála, kdo uměli hrát na trubku, avorchestru jsem proto převzal Gokkesovo místo. Hrál jsem mimo jiné idětskou operu Brundibár. Bylo to takové naše světélko vtemnotě. SBrundibárem jsme mohli žít ve fantastickém světě, ve kterém se realita plná blech, hladu anemocí zdála skoro jako sen. PAul ARON SANDFORT (1930-2007) Když okupační moc vříjnu roku 1943 zahájila židovskou akci, pokusil se Paul Aron Sandfort jako tisíce dalších Židů uprchnout zDánska do Švédska. Podobně jako mnoho jiných židovských uprchlíků se uchýlil na sever Sjællandu, odkud se chtěl přeplavit přes Øresundskou úžinu jednou zrybářských lodí, které Židům pomáhaly dostat se do neutrálního Švédska. Během čekání na loď se Paul spřibližně osmdesáti dánskými Židy avDánsku žijícími Židy zjiných zemí skrýval na půdě kostela vGilleleje. Někdo zmístních však jejich úkryt prozradil okupantům, auprchlíci tak byli chyceni apozději deportováni do koncentračního tábora vTerezíně. Mezi nimi iPaul aněkolik jeho příbuzných. Bylo mu tehdy třináct let. Vyprávění vychází zrozhovoru sPaulem Aronem Sandfortem zroku 2006 zveřejněného na webové stránce Dánského centra pro studia holokaustu agenocidy. 104 105 PRÁZDNÉ POSTElE Dostat se do transportu znamenalo být zTerezína poslán dál – často do Osvětimi. VTerezíně se člověk transportů neustále bál. Tušili jsme, co se stane stěmi, kteří takto odjedou, ale nemluvili jsme otom. Tak je to často. Když člověk osmrti nemluví, může předstírat, že neexistuje. Ale všichni to věděli. Proč by jinak zavazadla nakládali na vlak do Německa, když lidi odváželi na východ? Jednoho dne jsem přišel do chlapeckého pokoje, kde jsem bydlel už více než rok. Všechny ostatní děti měly jít do transportu – kromě mě, protože jsem byl zDánska. Ten den jsem musel hrát pro důstojníky SS, abych je zabavil, zatímco komandovali lidi u transportů. Hrál jsem aostatní chlapce posílali pryč. Vpokoji zůstaly jen prázdné postele. Před pár lety jsem otomhle dni napsal báseň 26. říjen 1944. 26. říjen 1944 Dívám se kolem po prázdných postelích dvaačtyřicet životů spávalo vnich než kdosi vyslovil pár obávaných vět: teď musí jet Jednoho po druhém volali jménem ze snů na hrubých pytlech vycpaných senem kde dvaačtyřicet dětí leželo vúsvitu už nejsi tu Klučičí smích, hry zhořkosladkých slov apláč, když pomysleli na domov toužili žít aspatřit barvy světa za zdmi ghetta Vyhublá těla vmrazivém ránu tvořila jednu dlouhou řadu dvaačtyřicet kluků – životy veselé prázdné postele Přebásnila Lisa-Anna Žáková DOMŮ DO DÁNSKA? Když nám přišlo oznámení, že opouštíme Terezín, byl to prazvláštní zážitek. Transporty vždycky znamenaly smrt, tak to prostě bylo. Ale teď nám tvrdili, že pojedeme domů. Můžeme tomu věřit? Nebo spíš – troufáme si tomu věřit? Opravdu je možné, že tohle terezínské peklo končí? Člověk nikdy nevěděl, jestli mu Němci říkají pravdu, nebo ne, atak bylo nebezpečné dělat si naděje, že se doopravdy vrátíme domů. Když se pak objevily ty bílé autobusy, znovu nám běželo hlavou to samé: „Kam nás jen odvezou? Opravdu do Dánska?“ Ale jasně jsme viděli, že ty autobusy jsou dánské ašvédské ařidiči jsou také Švédové, atak jsme tomu nakonec skutečně uvěřili. Cesta zTerezína probíhala trochu jako ve snu. Berlín byl tehdy zle bombardován azpříkopu, ve kterém jsme nocovali, jsme viděli, jak se celé město mění vruiny. Na druhý den jsme pokračovali dál. Bylo to něco neuvěřitelného, překročit vKruså dánské hranice aopět stanout na dánské půdě. Konečně jsme si mohli strhnout žluté hvězdy, které nás nutili nosit vTerezíně. Ten cejch, který značil, že jsme opovrženíhodní abez práv. Pamatuji si, že jsem si tu svou také strhl, ale zároveň jsem si vtu chvíli pomyslel – přestože mi tehdy bylo teprve čtrnáct let – že něco takového si chci schovat. Atak jsem se sehnul kpodlaze autobusu ajednu hvězdu zase zdvihl. Doteď ji mám. Nevím, jestli je to ta moje, možná patřila mamince, anebo někomu úplně jinému. Ale nechal jsem si ji, akdyž na to byly moje děti dost staré, tak jsem jim ji ukázal. V BEZPEčÍ VE ŠVÉDSKu Projeli jsme Dánskem a18. dubna dorazili do Švédska. Bylo to trochu zklamání, protože nás znovu naložili do vozů – tentokrát švédští vojáci sbajonety, ale tvářili se přitom stejně nepřístupně. Teď jsme ovšem jeli obyčejnými osobními vlaky – žádnými dobytčáky nebo nákladními vozy jako při deportaci zDánska. Dovezli nás na karanténní stanici, opět obehnanou ostnatým drátem. Nicméně ukázalo se, že se dá snadno vyplížit ven avojáci že vůbec nejsou nebezpeční. Také nás tam přicházeli navštěvovat naše rodiny aznámí, dovnitř do stanice ale nesměli. Po dvou týdnech jsme se zrádia doslechli, že válka skončila. Následující týden jsme strávili ve Stockholmu ajá dostal dvě stě švédských korun, sekterými jsem mohl naložit podle svého. Atak jsem si poprvé vživotě koupil jízdní kolo. Parádní kolo, vydrželo mi pak spoustu let. 106 107 ŽIVOT PO VÁlCE Lidé se mě na Terezín moc nevyptávali ajá jim skoro nic nevyprávěl. Chtěli slyšet něco zajímavého, ale já vždycky odpovídal, že na tom, co se dělo vTerezíně, nic zajímavého nebylo. Hlad, zima atěžká práce, to nijak zvlášť zábavné není. Jistý můj spolužák jednou prohlásil: „Tam to asi vážně nebylo nic moc.“ Taky že ne. Ale více se otom nemluvilo. Dalších čtyřicet let po válce jsem o Terezíně nechtěl slyšet ani slovo. Odmítal jsem si poslechnout třeba jen jedinou sloku zBrundibára – zté dětské opery – přestože jsem věděl, že si ji člověk může půjčit vknihovně. Ale to sepostupem času změnilo. Od té doby jsem sBrundibárem procestoval svět anechal jsem ho zinscenovat vDánském královském divadle. Dokonce jsem operu přeložil do dánštiny aněkolik let se snažil prosadit její dánské provedení, avšak neúspěšně. Navštěvoval jsem také různé školy, kde jsem vyprávěl svůj příběh, azejména vNěmecku jsem zžáků cítil zájem asympatie, které člověk vDánsku nenašel. Německé děti mi kladly spoustu otázek, snad proto, že svlastními rodiči aprarodiči oválce mluvit nemohly. Překlad Klára Galuščáková POuŽITÁ lITERATuRA ANKJæRGAARD, Simon Kratholm: Oktober 1943: de danske jøders flugt og fangenskab. København: Lindhardt og Ringhof, 2022. • BERNADOTTE, Folke.Slutet : mina humanitäre förhanlingar i Tyskland våren 1945 och deras politiska följder. Stockholm: Nordstedt, 1945. • Dánské centrum pro studia holokaustu a genocidy / https://folkedrab.dk/ • FRIEDIGER, Max:Theresienstadt. København: J. Fr. Clausens Forlag, 1946. • HACOHEN, Dvora: British Immigration Policy to Palestine in the 1930‘s: Implications for Youth Aliyah.Middle Eastern Studies, 2001, 37/4, s. 206–218 • HOLM, Johannes: Sandheden om de hvide busser. Samleren, København 1984. • KADOSH Sara: Youth aliyah policies and the rescue of Jewish children from Europe 1939–1942. Proceedings of the World Congress of Jewish Studies, 1997, s. 95–103 • KATZNELSON, Ib. Lad ham dø. 2-årig i Ravensbrück og Theresienstadt. Odense: Syddansk Universitetsforlag, 2017 • KIRCHHOFF, Hans et tal.:Udsendt til Tyskland : dansk flygtningepolitik under besættelsen. Syddansk Universitetsforlag, Odense 2007, s. 45 • MATYÁŠOVÁ:Přátelství navzdory Hitlerovi: osudy českých dětí, které za války uprchly do Dánska a setkaly se po 70 letech. Mladá fronta, Praha 2013 • OPPENHEJM, Mélanie., and Thyra CHRISTENSEN. “Menneskefælden : om livet i KZ-lejren Theresienstadt.” Ballerup: Bibliotekscentralen, 1982. • RüNITZ, Lone: Diskret ophold: jødiske flygtningebørn under besættelsen : en indvandrerhistorie.Syddansk Universitetsforlag, Odense 2010 • SANDBECK, Henrietta: Max Moses Friediger – Den danske overrabbiner i Theresienstadt. RAMBA Tidsskrift for Jødisk kultur og forskning 2023/32, s. 84-97 • SODE–MADSEN, Hans: Reddet fra Hitlers Helvede. Danmark og de hvide busser 1941-45. Aschehoug, København, 2005 • STRæDE, Therkel and Christian. Hviid MORTENSEN.Jødehad i danske medier. Odense: Brandts Danmarks Mediemuseum, 2009. • STRæDE, Therkel. En Mur af Mennesker : jødernes redning fra udslettelsen : Danmark i oktober 1943. København: Tiderne Skifter, 1993. • TARABINI FRACAPANE, Silvia: The Jews of Denmark in the Holocaust : Life and Death in Theresienstadt Ghetto. Oxford: Routledge, 2021 • TARABINI, Silvia Goldbaum. Danske jøders liv og død i Theresienstadt. København: Gyldendal, 2023. • TARABINI, Silvia Goldbaum: De allerførste danske vidnebyrd om Ghetto Theresienstadt. RAMBA Tidsskrift for Jødisk kultur og forskning 2023/32, s. 48–62 108