Chvála a kritika prvorepublikové demokracie

Chvála a kritika prvorepublikové demokracie* Michal Pehr PRAISE AND CRITICISM OF FIRST REPUBLIC DEMOCRACY Praise and criticism of First Republic democracy is a study that deals with the way the pros and cons of First Republic democracy were evaluated at the time, as well as the way society perceived this concept at the time and what it highlighted or criticized in the political reality of the First Republic political system. KEYWORDS: Czechoslovak Republic 1918–1938; political system; democracy Demokracie první republiky nebo přesněji demokratická tradice jako důležitá součást československého politického života meziválečného Československa byl pojem ve své době interpretovaný a vnímaný velmi odlišně.1 Již tehdy se stal také předmětem studií, úvah a polemik: ty i ony demokracii buď pozitivně hodnotily, nebo naopak kritizovaly. Už jen pro množství dobové literatury a pramenů2 nečiní si tento příspěvek nárok na vyčerpávající zhodnocení různorodých, někdy až protikladných názorů na česko- * Tato studie vznikla na základě výzkumu v rámci grantového projektu Grantové agentury České republiky Edvard Beneš, Němci a Německo (projekt GA ČR č. P410/10/1273). 1 Myšlenka, že každý pojmu demokracie rozumí jinak, byla často opakovaným sloganem. Srovnej například Slovenský národný archív v Bratislavě (dále jen SNA Bratislava), fond (dále jen f.) Krajinský úřad, karton 500, Národní listy 16. února 1935, článek Jejich demokracie. 2 K tomu možno namítnout, že dnes již zapomenutý novinář Hanuš Sýkora v květnu 1923 napsal: „Trpíme jistě velkým nedostatkem politické literatury a příruček praktické politiky.“ Blíže viz Hanuš SÝKORA, O parlamentu, poslancích a voličích, Praha 1923, s. 6. Nicméně tento výrok je zavádějící a nepřesný: netýká se problematiky posuzování demokracie jako takové, tedy tématu, jež je v tisku odborném i veřejném citováno hojně. — K problematice prvorepublikové demokracie z dobové literatury blíže viz například Jan HERBEN, Duch demokracie I, II, Praha 1920, 1921; Jan HEIDLER, Moderní demokratismus, Bratislava 1922; Edvard BENEŠ, Nesnáze demokracie, Praha 1924; František WEYR, Nesnáze demokracie, Olomouc 1924; František WEYR, Veřejné mínění v demokracii, Praha 1925; Emil SVOBODA, Demokracie a parlamentarism, Praha 1926; Vojta BENEŠ, O humanitní demokracii, Praha 1938. Z literatury po roce 1989 blíže například Jaroslav VALENTA — Emil VORÁČEK — Josef HARNA, Československo 1918–1938: osudy demokracie ve střední Evropě, Praha 1999; Věra OLIVOVÁ, Dějiny první republiky, Praha 2000; Ladislav CABADA, Český stranický systém 1890–1939, Plzeň 2000; Karel SCHELLE, Organizace československého státu v meziválečném období, Praha 2006; Jana OSTERKAMP, Verfassungsgerichtsbarkeit in der Tschechoslowakei (1920–1939): Verfassungsidee — Demokratieverständnis — Nationalitätenproblem, Frankfurt am Main 2009; Dirk Mathias DAHLBERG, Die nichtpolitische Politik. Eine tschechische Strategie und Politikvorstellung (1890–1940), Stuttgart 2013. MIcHaL PEHR 121 slovenský demokratický politický systém. Spíše chceme poukázat na některé typické skutečnosti s prvorepublikovou demokracií spojené a na tehdejší hodnocení její „kvality“ též i prostřednictvím dobově podmíněných formulací a myšlenkových schémat. Na rozdíl od ostatních zemí střední Evropy si prvorepublikové Československo po celou svoji existenci uchovalo demokratický charakter. Jak je to možné? Bylo opravdu Československo „oázou“ demokracie?3 Měla demokracie u nás vskutku tak pevné postavení, anebo byla onou pozvolna se potápějící bárkou, k níž byla také přirovnávána? Nebo byl tento stav výsledkem jakési strnulosti politického uspořádání, a tedy strachu z reforem a změn politického systému, přičemž tyto obavy byly navíc podpořeny i vzrůstajícím nebezpečím totalitních systémů, jako byl komunismus a fašismus, resp. nacismus?4 Uznávaný český sociolog a politický analytik Jan Mertl si pokládá velmi podobnou otázku: „Jaké jsou příčiny této neobyčejné stability právě v politice, která obyčejně tak citlivě reaguje na změněné situace společenského života? Jak je to možné, že tímto systémem neotřásly ani tak dalekosáhlé změny, jako byla první světová válka, vznik samostatného demokratického státu, změny v sociální struktuře, hospodářská krize posledních let a bouřlivé změny v mezinárodní politice? Jaké příčiny způsobily to, že místo stranicko-politického vůdce je přes všecky volby téměř tak zajištěné jako systematisované místo státního úředníka?“5 Sám si odpověděl, že politické strany získaly u nás nebývalý vliv a československá demokracie, respektive československý stát, se proměnil ve „stát politických stran“.6 V souvislosti s prvorepublikovou demokracií se někdy dokonce hovoří o diktatuře politických stran.7 Možných odpovědí na otázku, proč nedošlo v období meziválečného Československa ke zvratu prvorepublikové demokracie v autoritativní systém, je více. Především však demokracie symbolizovala nový stát, dokonce s ním byla bytostně spjata — nově vzniklá republika byla označována přímo za květ demokracie.8 3 Výše uvedený příměr o oáze demokracie jsem použil ze zpráv rakouských diplomatů působících v Praze. Dle zprávy rakouského policejního ředitelství ve Vídni se Edvard Beneš na zasedání ministerské rady 27. dubna 1934 vyslovil o Československu jako o jediné oáze demokratického a parlamentního systému ve střední Evropě. Blíže viz Österreichisches Staatsarchiv, f. Neues politisches Archiv-Bundeskanzlersamt/Auswärtige Angelegenheiten 1923–1938, karton 703, zpráva z 12. května 1934. 4 Peroutkova Přítomnost to vystihla velmi lapidárně: „Lidé, kteří si váží ,měšťácké demokracie‘ ne proto, že je jejím hospodářským podkladem kapitalistické soukromé vlastnictví, ale proto, že v ní má občan jisté svobody a práva, mají všechny příčiny, aby se měli před komunisty na pozoru. Nejsou-li dnes nebezpeční kapitálu, jsou tím nebezpečnější tomu, co si představuje prostý člověk pod pojmem demokracie. A je-li dnes KSČ veličinou bezvýznamnou, mohou nastat doby — řekněme rovnou: válečné doby — kdy se stane silou, jejíž vliv bude růst každým ze zahraničí dodaným letadlem a tankem. A pak by se upřímnému demokratu mohlo stát, že by někde v privátním vězení KSČ pozdě pochopil, k čemu tu je dnešní ,komunistická‘ strana.“ Srov. K čemu je komunistická strana, Přítomnost 15, 27. dubna 1938, s. 272. 5 Jan MERTL, Co s politickými stranami?, Praha 1938, s. 10. 6 Tamtéž, s. 11. 7 Eva BROKLOVÁ, Československá demokracie: politický systém ČSR 1918–1938, Praha 1992, s. 74. 8 Srov. Cesta do Canossy, Večerní České Slovo 12, 14. ledna 1920, s. 1. 122 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2014 Demokratický systém prvorepublikového Československa byl také přirovnáván ke krásnému snu9 a ideály, které stály u zrodu nového státu, popsal František Weyr takto: „Z teoreticky a autoritářsky zabarvené monarchie měla se státi demokratická republika, ovládaná ústřední politickou ideologií a svrchovaností lidu. Lid jako suverén měl nastoupiti na místo dřívějšího svrchovaného zeměpána.“10 Snad i proto se události roku 1938 staly nejen bojem o republiku a mír, ale také o demokracii jako takovou: Československo se prezentovalo více než kdy předtím jako vzor demokracie11 přirovnávaný k ostrovu, hradu a pevnosti.12 Další — ovšem poněkud diskutabilní — odpovědí je důraz na sepětí demokracie s československou společností jakožto součást jisté tradice, ba dokonce duchovních základů, bez kterých by nový stát nevznikl. Demokracie byla v té souvislosti kladena na stejnou úroveň i s našimi národními tradicemi.13 Stala se tak mimovolně prostředkem k boji malého národa proti mocným sousedům (především proti Německu), prostředkem sebezáchovy. CHVÁLA ČESKOSLOVENSKÉ DEMOKRACIE Definice demokracie, ať už v obecném slova smyslu, nebo ve smyslu demokracie prvorepublikové, je velmi obtížná. Rakouský státovědec Hans Kelsen ve svém často citovaném spise O podstatě a hodnotě demokracie napsal, že z demokracie se stalo v 19. století všeobecně používané heslo, které ztratilo svůj smysl následkem častého a rozporuplného používání.14 Demokracie jako základní idea první republiky byla definována především jako ústavní zřízení přiznávající každému občanu soubor zaručených svobod, respektive jako vláda lidu skrze lid a pro lid,15 a jako taková byla dávána do protikladu s absolu9 Uvedený příměr se objevoval v tisku i proslovech politiků často, srov. například projev předsedy agrárníků Rudolfa Berana v březnu 1938 po připojení k nacistické Třetí říši, kde se zmínil o krásném snu, ze kterého se probudili mnozí doma i v zahraničí. Viz Republika je činitelem, na kterém záleží, když jde o rovnováhu mocenských sil v Evropě, Slovenská politika 19, 3. července 1938, s. 1. 10 František WEYR, Česko-slovenská ústava z r. 1920 a její francouzský vzor, Časopis pro právní a státní vědu 22, č. 1, 1939, s. 33–39. 11 Srov. Československo je vzorem demokracie, Slovenský hlas 1, 8. července 1938, s. 3. 12 Československo má být pevností míru, svobody a demokracie, Slovenský hlas 1, 12. července 1938, s. 4. 13 Srov. záznam projevu Edvarda Beneše při návštěvě Akademického domu v Praze 15. ledna 1938: „V tom je právě velká síla naší demokracie, že vychází z hlubokých předpokladů našeho života, z nejsilnějších našich národních tradicí.“ Blíže viz President dr. Beneš k studentstvu, Narodnie noviny 69, 18. ledna 1938, s. 2. 14 Hans KELSEN, O podstatě a hodnotě demokracie, Praha 1933, s. 7. Mezi další často citované teoretiky demokracie v českém prostředí patřil též James BRYCE, autor práce Moderní demokracie, Praha 1927. 15 Srovnej například Jan Blahoslav KOZÁK, Demokracie a kultura, Praha 1924, s. 52 nebo Jan CHÝNA, Na obranu demokracie a republiky, Praha 1927, s. 6. MIcHaL PEHR 123 tismem, teokracií, případně aristokracií a vládou elity. V období habsburské monarchie byla aristokracie označována za vládce a zotročovatele lidu.16 V této souvislosti je nutné podotknout, že demokracie nebyla dávána do rozporu s monarchií (obzvláště konstituční monarchií) jako takovou, neboť monarchie a demokracie se nejen v Masarykově pojetí nevylučovala. Demokracie byla i na základě vlastní historické zkušenosti interpretována jako přirozené vítězství a výsledek dlouhodobého postupného zápasu mezi zástupci aristokracie na straně jedné a poddanského obyvatelstva na straně druhé,17 přičemž tento dlouhodobý proces měl své kořeny v době reformace a osvícenství. V této souvislosti byly samozřejmě zmiňovány i antické vlivy (antická demokracie byla považována za jeden ze základních kořenů moderní demokracie) a jednotlivé osobnosti moderní novověké politické filosofie (např. Thomas Hobbes, John Locke). Je zajímavé, že už od samého počátku byla forma prvorepublikové demokracie interpretována jako nedokonalá forma ideální demokracie, ke které teprve naše současná demokracie bude směřovat postupným vývojem. Velmi často se v té souvislosti používal termín demokratism či demokratizace, který měl vystihnout tu skutečnost, že pravá demokracie nebyla ještě zrealizována a všechny demokratické státy představují jen pouhý pokus o ni, a to prostřednictvím zastupitelské nepřímé demokracie.18 Přesto byla demokracie meziválečného Československa svými příznivci obhajována vždy a všude jako nejlepší možný politický režim a ideální systém vládnutí, a to jak pro českou společnost, tak i pro mnohonárodnostní Československou republiku.19 Slovenský sociálně demokratický politik Ivan Dérer mluvil o Československu jako o nejdokonalejším státě ve střední Evropě.20 K tomu Hubert Ripka ve své práci o vývoji československé demokracie výslovně poznamenal, že vzhledem k sociální a národnostní struktuře není ani nic jiného než demokratický model vlády možný a opuštění těchto zásad by podle něj vedlo k ohrožení státní existence.21 16 Emanuel RÁDL, Demokracie a věda, Praha 1919, s. 4. 17 V jednom z nevydaných pojednání o agrární demokracii jsem našel formulaci o demokracii jako „výsledku zápasu demokracie se šlechtou o půdu a lidskost“. Srovnej Národní archiv Praha (dále jen NA), f. Jindřích Žilka, k. 7. Zákon půdy (strojopis, jako autor uveden František Novák), s. 6. 18 Srovnej Tomáš G. MASARYK, Světová revoluce, Praha 1925, s. 532. 19 Srov. projevy zástupců politických stran. Dokonce i předseda agrárníků Rudolf Beran, který byl později považovaný za odpůrce prvorepublikové demokracie, se v listopadu 1938 v poslanecké sněmovně vyslovil takto: „Vzpomínáme slov Švehlových, že demokracie vyžaduje více času a více práce a obětavosti než jiný režim, a zůstaneme pamětlivi jeho odkazu, že demokracie jest jedinou správnou formou vedení našeho státu.“ Blíže viz Rudolf BERAN, Republikánská strana k politice vnitřní i zahraniční, Praha 1938, s. 8. Podobné názory zaznívaly ovšem i v sociálně demokratickém táboru: „Býti upřímným demokratem v Československu není jen výrazem nějakého přesvědčení, nebo nějaké zásluhy, nýbrž je to jediná vůdčí myšlenka zabraňující katastrofám v budoucnu.“ Srovnej Hampl o socialismu v demokracii, Národní osvobození 13, 1. března 1936, s. 2. 20 Ivan Dérer tato slova použil při svém projevu v Košicích 7. srpna 1938. Viz Za demokracii a republiku, Slovenská politika 19, 9. srpna 1938, s. 1. 21 Srov. Hubert RIPKA, Patnáct let československé demokracie, Praha 1933, s. 49. 124 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2014 Pozitivní interpretace byla podpořena též vizí o tradiční demokratičnosti naší společnosti. Český národ rovná se přirozeně demokratický národ — tak se definovala demokratická tradice a nás možná napadne, zda přání nebylo otcem myšlenky. Citujme Lidové listy: „Český člověk je tak trochu filuta: rád kritisuje, nesnese naparování, hrdopýšství, velikášské manie. Je břitký ve svých kritikách, někdy i nemilosrdný, jeho slova pálí jak kopřiva, jeho ironie jsou samorostlé, sarkasmus jako meč. Viděl zánik velkých panství a velkých pánů a nemá chuti dělat komukoliv stafáž nebo podstavec. Tento lid by nesnesl trvalé diktatury, kterou si dovede tak podivuhodně karikovat, vystihuje okamžitě její slabiny. U tohoto lidu by každý prohrál, kdo by si chtěl navléci diktátorskou tógu: lidu by připadala jako ukradený havelok. To byste koukali, co by kolovalo vtipů, písniček a persifláží, jimiž se jedovatě projevuje veřejné mínění, když je mu zle a když ostatní možnosti svobody projevu jsou mu zataraseny. Český lid není dřevem, z něhož by se dalo vysoustruhovat žezlo samozvaných diktátorů.“22 O životnosti této myšlenky pak jistě svědčí i to, že v době nacistické okupace byla zpochybňována.23 Ale jaká byla skutečnost? V meziválečné éře se s pojmem demokracie zacházelo poněkud nenáležitě: již zmíněný Jan Mertl24 prohlásil v této souvislosti, že nikdy nepatřil „mezi ony velmi početné jednotlivce, kteří si u nás z pouhého slova demokracie udělali modlu, k jejímž nohám byli ochotni přinášet oběti a kteří ve své ideologické zaujatosti neváhali rozdělovati celý svět na země světla a temnot podle toho, byla-li v nich demokracie nebo diktatura“.25 Chvála československé demokracie zaznívala především z oficiálních míst, kde byla demokracie vyzdvihována jako nejlepší možný režim. Zde máme na mysli zejména Kancelář prezidenta republiky a jednotlivé vládní úřady, především presidium ministerské rady, ministerstvo zahraničních věcí a další správní úřady. S demokratickým systémem se pak rovněž identifikovaly mnohé instituce, společnosti a spolky. Tradičně je do této skupiny začleňována tělovýchovná organizace Sokol a legionářské jednoty. Zcela svébytnou položkou jsou pak organizace, které si ochranu, obranu a propagaci demokracie kladly za hlavní cíl své činnosti.26 22 NA, f. Ministerstvo zahraničních věcí — výstřižkový archiv I (dále jen MZV — VA I), karton 2341, Strany a demokracie, Lidové listy 12, 16. července 1933. 23 Tuto ideu, že totiž Češi jsou přirozeně demokratičtí, napadl mj. kolaborantský novinář Emanuel Vajtauer: „Hlavní omyl, kterého se Palacký dopustil a na kterém jako na ústřední myšlence založil celé své dějiny, je tvrzení, že […] Češi byli národ demokratický, bez pánů a bez otroků, žijící v idylickém řádu patriarchálním […]. Už nejstarší historické zprávy z úsvitu našich dějin nám podávají obraz docela jiný.” Srovnej Emanuel VAJTAUER, Český mythus: co nám lhaly dějiny, Praha 1943, s. 19–20. 24 K osobě Jana Mertla blíže viz Zdeněk R. NEŠPOR, Jan Mertl: sociolog-kolaborant nebo oběť okolností? = Sociologist Jan Mertl: Quisling or a Victim of Circumstances?, Sociologický časopis48, 2012, č. 2, s. 343–363. 25 J. MERTL, Co s politickými stranami?, s. 55. 26 Srov. například činnost Společnosti pro svobodné volby, která vydávala časopis Hlasatel svobodných voleb nebo organizaci Akce demokratické spolupráce. K ní blíže viz Akce demokratické spolupráce ADS: program a cíle, Praha 1934. MIcHaL PEHR 125 Oficiální místa od samého počátku existence nové republiky podporovala budování povědomí o výhodách a přednostech demokratického systému, a to jak prostřednictvím škol, tak prostřednictvím lidové celospolečenské osvěty či, jinak řečeno, oficiální státní propagandy. Ta měla směřovat především do „zaostalých krajů“ nové republiky. Již 7. února 1919 přijal československý prozatímní parlament Zákon č. 67/1919 Sb. o organizaci lidových kurzů, který byl podrobněji specifikován v instrukci ministerstva školství a národní osvěty z 10. července 1920 (č. 28480/3554). Cílem těchto bezplatných kurzů měla být především výchova občanů v duchu republiky. Mělo se „prohlubovat politické vzdělání v ČSR a upevňovat mravní zdatnost jednotlivců, čehož se mělo dosáhnout výklady z občanské nauky o státním zřízení […] se zřetelem na rozdíly mezi monarchií a republikou […] a výklady o otázkách demokracie“.27 Tyto přednášky měly na starosti tzv. okresní osvětové sbory, které se skládaly ze zástupců škol, vzdělávacích spolků apod. Nejen pouze tento, ale i všechny další pokusy o zvýšení vzdělanosti obyvatelstva a jeho vyškolení v demokratických ideálech nebyly ovšem dokonalé a zdaleka nedosáhly toho, co si od nich jejich autoři slibovali. Výchova k demokracii se týkala nejen škol, ale také armády a dalších složek. Vojáci se účastnili kurzu občanské nauky, kde se probíraly nejrůznější otázky od zdravovědy přes lidovou kulturu, historii, vlastivědu až po politické otázky; za vzor zde sloužila jména osobností T. G. Masaryka, Karla Havlíčka Borovského či Woodrow Wilsona. I přední odborník na etiketu Jiří Guth ve své přednášce napsal: „Demokratismus vyžaduje slušnosti, ušlechtilosti a způsobného chování.“28 V kurzu přednášel také Jan Herben, který ve svém výkladu nejprve rozlišoval mezi demokracií a demokratismem. Demokracii definoval jako vládu lidu, respektive celého národa, odkud nejsou vyloučeny jednotlivé stavy a třídy. Demokratismus naproti tomu popsal „jako společenský stav“, který pojímá tak, že „podmínky života mají být založeny na rovnosti občanské co největší“. Vyzdvihl národní demokratickou tradici se zvláštním zřetelem k husitskému období: nejvíce se měla podle něj projevovat při budování města Tábora, byla to „demokracie domácího původu českého“ a dokonce „první demokracie na evropské pevnině“.29 Jak ale uvést tyto ideály do armádní praxe, na to už Jan Herben neodpověděl, jen lakonicky poznamenal: „Jak si představit demokratism ve vojsku, o tom račte, pánové, přemýšleti sami. Nebyl jsem vojákem, nemám z toho rozum.“30 K uchování demokracie měly sloužit i nově vydané zákony na ochranu republiky. Nejprve se projednával, avšak neúspěšně, zákon o stíhání monarchistické propagandy. Ten měl postihnout všechny pokusy, které by směřovaly k transformaci republiky nazpět v monarchii, a zároveň měla být trestána snaha, „aby některý člen bývalé panovnické rodiny rakousko-uherské byl postaven v čelo československého 27 SNA Bratislava, f. Policejní ředitelství, karton 73. 28 Jiří GUTH, Demokracie a slušnost, in: Vědecký svaz čs. důstojnictva (ed.), Základy občanských nauk: sborník přednášek konaných ve vzdělávacím kurse MNO od 1. dubna do 16.dubna 1919, Praha 1919, s. 253. 29 Jan HERBEN, O demokratismu, in: Základy občanských nauk, s. 203–206. 30 Tamtéž, s. 206. 126 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2014 státu“.31 Z dalších návrhů vzešel vítězně Zákon na ochranu republiky (č. 50/1923 Sb.), schválený 19. března 1923, též v reakci na lednový atentát na ministra financí Aloise Rašína. Stal se hlavním a na dlouhou dobu jediným zákonem, který chránil jak základní instituce státu, tak ideje, na nichž byl založen. Brzy po schválení se zákon nevyhnul ostré kritice: komunisté ho například označili za perzekuční,32 někteří demokraté jej považovali za výslovně zbytečný. Tribuna už 14. ledna 1923, tedy před jeho schválením, ve svém úvodníku napsala: „Nepotřebujeme skutečně nového zákona na ochranu republiky.“33 Tehdejší národně socialistický politik, novinář, pozdější spolupracovník polské zpravodajské služby a sympatizant italského fašismu Ferdinand Kahánek naopak potřebnost tohoto zákona bránil: „Opojeni nadšením revoluce věřili jsme všichni, že nebude nikoho, kdo se postaví proti demokratickým formám státu a proti jeho zřízením. Mýlili jsme se […], republika Československá, tento jediný ostrov pokroku a demokracie ve střední Evropě, není dostatečně chráněna.“34 Později ve třicátých letech vešla v platnost opatření československé vlády na obranu demokracie; ta ovšem vyvolala diskusi ohledně jejich demokratičnosti.35 Hubert Ripka vysvětloval: „[Československá] vláda pokládala za nutné čeliti všem pokusům o rozvrat demokratických řádů. Proto bylo schváleno několik přísných opatření na ochranu demokracie, kterými byla zostřena ustanovení zákona na ochranu republiky, o tisku a protistátní činnosti veřejných zaměstnanců. Tato preventivně ochranná a obranná akce byla nutná zvláště se zřetelem na nejistou situaci mezinárodní po vítězství hitlerovců v Německu, které podnítilo vzestup a agitaci hakenkreuzlerů v republice.“36 Obranná opatření musíme tak vnímat jako jistou reakci na události v sousedním Německu, kde se v lednu 1933 ujal moci Adolf Hitler a během velmi krátké doby zlikvidoval politický systém demokratického výmarského Německa. Též události na domácí politické scéně, jako byl například neúspěšný pokus českých fašistů o získání moci v lednu 1933 (tzv. židenický puč, tj. přepadení kasáren v Brně-Židenicích), vedly poté k jasné snaze prosadit některá opatření a k úpravám dosavadních zákonů. V diskusi k tomuto vývoji se začalo hovořit poněkud paradoxně o diktatuře demokracie či demokratické diktatuře. Rudé právo srovnávalo tyto kroky československé 31 Archiv Ústavu T. G. Masaryka (dále AÚTGM), f. T. G. Masaryk — Republika (TGM — R), karton 389, stanovisko prof. Jaroslava Kallaba k osnově zákona o stíhání monarchistické propagandy vypracované ministerstvem propagandy pod čís. 49 097/21. 32 Srovnej NA, fond Presidium ministerské rady, k. 4, situační zpráva Presidia zemské správy politické v Praze 15. února 1923. — Dne 8. února 1923 uveřejnilo Rudé právo osnovu zákona na ochranu republiky pod názvem Doslovné znění persekučního zákona, připravovaného vládními stranami. 33 AÚTGM, f. TGM — R, karton 389, Zákon na ochranu republiky, Tribuna 5, 14. ledna 1923, s. 1. 34 NA, f. Česká strana národně sociální, karton 407, Ferdinand KAHÁNEK, Kdo jsou a co chtějí odpůrci zákona na ochranu republiky?, Praha 1923 [Letáky československé strany socialistické, č. 14]. 35 Viz například zákon č. 147 z 12. července 1933 o stíhání protistátní činnosti státních zaměstnanců. 36 H. RIPKA, Patnáct let, s. 37. MIcHaL PEHR 127 vlády s činy fašistických režimů: „Milionové masy pracujícího lidu Československa zbavovány jsou tak práva, vést z parlamentní tribuny boj proti svým vykořisťovatelům, při čemž si ministerští representanti vládních stran, nejpatentovanější ,demokraté‘, propůjčí stejnou nedotknutelnost jako fašističtí diktátoři Hitler a Mussolini v Německu a Itálii […]. Ano, československá ,demokracie‘ se počíná podobat fašistickým diktaturám jako vejce vejci.“37 Z ciziny se ozývala kritika také: především právě ze zemí, které nebyly československé demokracii příznivě nakloněny — z Německa, Maďarska a Itálie. Německý deník Frankfurter Zeitung 23. dubna 1933 napsal, že nejbližší doba bude ve znamení ostrého potlačení všech tendencí, které demokratický režim považuje za nebezpečné pro své trvání.38 V květnu 1933 kritizuje maďarský list Az Est vypovídání politicky nespolehlivých veřejných zaměstnanců ze státních služeb v Československu: „Co to může býti za politiku a demokracii, která musí tolik péče věnovat na kontrolu a kde tolik lidí není spokojeno. Češi by konečně již mohli vědět, že tisíciletou maďarskou mentalitu nelze odstraniti žádnou změnou režimu a žádnou evidencí.“ Další maďarský deník Magyarság se v článku Cséh diktatura felé zabývá opatřeními na ochranu veřejného pořádku v Československu. Ta podle jeho názoru maďarského tisku směřují pouze k diktatuře a k dalšímu útisku menšin. Diktatura v Československu, jak deník tvrdí, „není však diktatura talentovaného jednotlivce, takového Češi nemají […]. Je to diktatura koaliční vlády, Češi nemají jednotného názoru a jednotného vedení. Nebyli s to dáti svému státu jednotnou myšlenku. Tím nejvíce budou trpět národnostní menšiny, avšak to všechno ukazuje, jak falešná byla a jsou tvrzení Čechů o demokracii v Československu.“39 Zákonná opatření se týkala také politických stran. Nový československý stát vlastně dlouho neměl žádná zákonná ustanovení dotýkající se jejich fungování: z hlediska československého práva by se tak mohlo zdát, že politické strany neexistují. S jedinou výjimkou přijatého zákona o jejich rozpouštění (!) se jich totiž netýkala žádná právní úprava. „Je tu mezera, které se říká nedostatek úpravy právního postavení politických stran. Kdyby v sebemenším spolku předseda nebo výbor jednali jinak, než jak je ve stanovách, má každý člen spolku, který s tím není spokojen, možnost usilovati o nápravu v rámci spolku i mimo něj. Může se obrátiti na úřady s žádostí a stížností; úřady jsou povinny zkoumat, nepřekročili-li funkcionáři svoji pravomoc, nejednali-li v rozporu se spolkovými stanovami. Ale tu se stalo, že straníkům přímo před nosem několik vedoucích lidí rozpustilo jejich stranu, bez jejich vůle a snad proti jejich vůli. A straník? Musí býti zticha. Ochrany se nedovolá. Společek, který má deset členů, má své právní základy. Strany, které vysílají své poslance a senátory do zákonodárných sborů a do vlády těchto právních základů nemají […]. Bylo by chybou, kdybychom 37 NA, f. MZV — VA I, karton 2650, A to je “obrana demokracie”! Odklad obecních voleb a fašisace sněmovního řádu, Rudé právo 10. května 1933. 38 NA, f. MZV — VA I, karton 2650, překlad článku Frankfurter Zeitung respektive dopisu pražského korespondenta F. H. o opatřeních československé vlády proti antiparlamentním živlům v Československu. 39 NA, f. MZV — VA I, karton 2650, Czéh diktatura felé, Magyarság, 28. června 1933. 128 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2014 očekávali, že politické strany budou naléhati na úpravu svého právního postavení. Jakákoliv úprava, byť sebe mírnější, bude znamenati vždy určité závazky; dnešní stav skutečné anarchie politickým stranám vyhovuje […]. Straníci by jistě uvítali právní úpravu politických stran. Ale zdá se, že politickým stranám se líbí dosavadní stav, kde politické strany, které posílají zástupce do zákonodárných sborů, stojí mimo zákon“, tak popsal situaci v souvislosti se slučováním německých stran s Henleinovou Sudetendeutsche Partei Václav Gutwirth.40 KRITIKA ČESKOSLOVENSKÉ DEMOKRACIE Na první pohled by se tak mohlo zdát, že demokracie měla jak díky přirozenosti, tak i díky pozdějším zákonným opatřením pevné místo v životě československé společnosti. Opak byl ovšem pravdou. Již samotný vznik republiky a změna politických poměrů byly částí společnosti vnímány jako důvod k nespokojenosti: „Dnes co máme tu Republiku, si každý dělá, co chce, oháněje se republikou a svobodou.“41 Demokracie se spojovala nejen s moderní společností, ale také i s koncem starých dobrých časů. Nářky nad novými poměry v tomto ohledu jsou prvním znamením vznikající kritiky. Už na počátku dvacátých let Kuneš Bauer42 ve své práci o nepřátelích demokracie napsal: „Nad republikou se snášejí stíny Demokracie, od níž jsme si slibovali nebe, nechce se u nás uskutečnit. Lid jí dobře nerozumí, vůdcové ji vykládají falešně. Demokracii rozumějí ne jako vládu lidu, ale vládu nad lidem. Odtud se rodí demagogie a reakce. Demokracie našla i v republice nepřátele. Nejhorším je mravní úpadek národa, z něhož pochází nemírné sobectví, lichva, útisk, korupce, politické i kulturní temno, pronásledování pravdy. Demagogové, fariseové a lichváři hmotnými i duševními statky jsou hrobaři demokracie. Znají jen právo svoje, nikoli také druhých. Dnes mají žně. Republika stůně, ač by zdravím mohla kypěti. Má všechny příznivé podmínky: úrodnou půdu, bohatství země, čestný a vyspělý lid. Není-li zdráva, je to jen proto, že ne všichni republikáni jsou také demokraty. Demokracie — toť spravedlnost. Zkoumejme, jak se jí u nás daří.“43 Prvorepubliková demokracie byla mnohými pro své problémy a nedostatky považována za slabý a nedokonalý politický systém, váhavý ve svém rozhodování, který se příliš zaměstnává malichernými spory. Tyto problémy demokracie byly zpravidla přisuzovány její jisté nezralosti, neboť se zákonitě po počátečním nadšení a po probuzení z krásného snu musela potýkat s řadou obtíží. 40 Václav GUTWIRTH, Jak rozhodují politické strany?, Přítomnost 15, 20. dubna 1938, s. 245. 41 SNA Bratislava, f. Policejní ředitelství, karton 751, hlášení o nočním útoku neznámých pachatelů, spáchaném v Šoproni dne 1. srpna 1921 o ½ 1. hodiny noční. 42 Kuneš Bauer (vlastním jménem Konrád Sedláček, 1876–1939), učitel, novinář a básník, používal též pseudonym Pavel Horák. Psal práce o politickém vývoji v meziválečném Československu, o učitelském hnutí, ale též o vztahu katolické církve a československého státu psaných v ostře protikatolickém duchu. Srov. např. Učitel v osvobozeném národě (1922), Za svobodu národa (1923), Vojna s Vatikánem (1925), Zápas o demokracii (1926). 43 Kuneš BAUER, Nepřátelé demokracie, Zábřeh 1922, s. 3–4.