Příklonky a vazaly infinitivu

Příklonky avazaly infinitivu Ilona Starý Kořánová ABSTRACT: Clitics and Infinitive Vassals. Word order of Czech enclitics is quite difficult to acquire for students of Czech as foreign language. While native speakers can “hear” the correct word order, the foreigner needs aset of rules to guide him. The usual rule for the word order of fixed enclitics seems to be breached quite often. The article focuses on one type of sentences in which the rule for the word order of fixed enclitics is violated, namely in sentences which except for afinite verb include an infinitive and consequently two series of enclitics. The finite verb and the infinitive each syntactically govern (are governor to) their respective enclitics which in turn are their subjects (recta). If the infinitive is part of the sentence predicate, the enclitics follow the usual rule of word order unless the infinitive becomes part of the sentence rhema (comments). In that case its subjects precede it. If the infinitive is not part of the sentence predicate (in other words it is subject, object or complement), precedes it then the infinitive subjects follow it. However, if the infinitive is not part of the sentence predicate, and is placed at the sentence end, then its subjects precede it. If the infinitive functions as an attribute to anoun, it follows the noun. If the nominal phrase N + infinitive starts asentence then the reflexive particle se/si follows the infinitive in 98% of cases. If the enclitic personal pronouns occur in the reversed order, i.e. Acc.–Dat. order, or two dative enclitics follow one immediately after another then the enclitics subjects are as close as possible to their regens/ governor. The so-called contact dative, which does not have agovernor, is not bound in this way. KLÍČOVÁ SLOVA / KEY WORDS: infinitiv, klitika, nestálá příklonka, příklonka, příklonkové řady, reflexivní partikule, stálá příklonka, větněčlenské role infinitivu clitics, fixed enclitics, infinitive, reflexive particle, syntactic roles of infinitive, unfixed enclitics Postavení příklonek včeské větě je jedním znejobtížnějších jevů při osvojování češtiny jako cizího jazyka, ato ipro pokročilého cizince. Stouto problematikou se studenti začínají potýkat hned na samém počátku studia češtiny aprovází je až do nejvyšších úrovní. Otom, že je to pro ně jazykový jev značně složitý azvládnutelný jen sobtížemi, nalézáme vpísemných projevech studentů mnoho dokladů. Rodilý mluvčí získá znalost užívání příklonek ajejich pořadí spontánně odposlechem anásledně ho pak aplikuje při vyjadřování písemném. Naproti tomu studentovi češtiny jako cizího jazyka poslechová zkušenost získaná interakcí vpřirozeném prostředí mluvené komunikace chybí. Je to především ztěchto důvodů: výuka vkurzech probíhá do značné míry prostřednictvím recepce psaného jazyka, psaný jazyk je při studiu východiskem, mluvní produkce se učí na základě kompozicionálního způsobu konstrukce výpovědi(od počátku studia se hodně pozornosti věnuje správnosti jednotlivých tvarů na úrovni slovního pojmenování, ty se následně skládají do větších celků) akonečně — když student výpověď komponuje, podvědomě se opírá oznalosti své mateřštiny, výpověď často skládá analogicky. OPEN ACCESS 110 STUDIE ZAPLIKOVANÉ LINGVISTIKY Dostatečnou oporu nelze nalézt ani vgramatickém popisu jazyka. Povaze příklonek se věnuje řada mluvnic češtiny, za všechny jmenujme Šmilauera (1966), Havránka aJedličku (1981), Daneše, Grepla aHlavsu (1987), Karlíka, Nekulu aRusínovou (1995), žádná znich se však do detailního popisu pravidel jejich užívání nepouští. Systematický obecný přehled užívání příklonek vrámci slovosledu podala již Uhlířová (1987), podrobněji se pak ktématu vrací vNovém encyklopedickém slovníku češtiny (2017). Některá specifická pravidla, resp.tendence kpostavení příklonek ve výpovědi formuluje též Štícha (2013, s.555–570), nicméně důkladnější popis užívání příklonek pro účely studia češtiny jako cizího/druhého jazyka zatím chybí. Cílem článku je proto navrhnout způsob popisu, na základě kterého užívání enklitik vpsaném jazyce může student lépe pochopit, adále popsat „porušování“ pravidla opořadí enklitik ve výpovědích sinfinitivními konstrukcemi. PŘÍKLONKY (ENKLITIKA) Příklonka se včeštině definuje nejčastěji na základě její nepřízvučnosti: sama osobě je krátké slovo, jež nemá přízvuk a„přiklání se“ za první přízvučné slovo či pojmenovávací jednotku předcházející. Avšak jak podotýká Hana (2007, s.75n), toto kritérium se zdá být tím nejméně spolehlivým: mnoho slov, jež obvykle nejsou enklitika, se ve větě obvykle vyskytuje bez přízvuku, krom toho některá klitika mohou nést přízvuk, vpřípadě češtiny jsou to proklitické předložky.1 Mezi enklitiky se dále rozlišují příklonky stálé, jež jiné než příklonné postavení mít nemohou, apříklonky nestálé, které se mohou vyskytovat ivpřízvučném postavení. Oslovosledu včeštině obecně platí, že podléhá vlivům komunikační situace. Postavení příklonek však pravidla má: jednak stojí vždy na druhé pozici ve větě (ve smyslu Wackernagelova (1892) pojetí), jednak je jejich pořadí vůči sobě, tzn. uvnitř příklonkové řady, ustáleno. Můžeme tedy říci, že slovosled příklonek je fixní. Co může být příklonkou: — být ve funkci pomocného slovesa préterita akondicionálu, — částice se2/si vA, D astažené tvary ses, sis, — krátké tvary zájmen já, ty, on vG, D nebo A, popřípadě vpořadí D–A, — ukazovací zájmeno to vN, A(nikoli částice to, která může stát ina začátku přízvučného taktu (to já vám něco povím)), — krátké adverbium místa tu. 1 Hana (2007, s.75n) formuluje tři jiná kritéria, podle kterých lze vymezit příklonku: 1. Příklonka nikdy nemůže stát izolovaně, tzn. jako odpověď na otázku, např.Koho ses zeptal? *Ho. 2. Příklonka nikdy nemůže stát na konci výpovědi, pokud to zároveň není druhá pozice. 3. Členem příklonkové řady je vždy příklonka. 2 Reflexivní partikule se je vůbec nejčastější slovní tvar, který se vyskytuje včeštině vpříklonném postavení. Ktomu podrobněji Petkevič (2013) aBartoň et al. (2009). OPEN ACCESS ILONA STArÝ KOřáNOVá 111 Těmto příklonkám se obvykle říká příklonky stálé.3 Dále mezi příklonky patří: — kladné tvary prézentního být ve funkci spony (správně vyslovovat je důležité) ave funkci pomocného slovesa pasiva (náš malý potomek je tou hrou zcela unešen), — tvary zájmen my, vy, ona, oni apod., — odkazovací adverbia sem, tam, teď, tak, — některé spojky ačástice (prý/prej, však, už aj.). Těmto příklonkám se obvykle říká příklonky nestálé. Vpřípadě osobních zájmen se vparadigmatu setkávají tvary, jež jsou stálými příklonkami, stvary, jež přízvuk mají (např.ti, tobě). ČÁSTICE Pozoruhodné postavení mezi příklonkami nestálými mají částice (partikule). Partikule obecně vyjadřují vširokém slova smyslu postoj mluvčího, obvykle svýznamem modálním, ale mají ivýznam evaluativní aintenzifikační (srov.Čermák, 2008). Ve výpovědi mohou mít postavení preiniciální, iniciální, příklonné ikoncové (např.že?). Svou schopností naznačovat vůli, nálady aemoce rovněž odkazují kněčemu, co do společné zkušenosti patří, avšak není pojmenováno přímo, explicitně, nýbrž náznakem, viz příklad 1: (1) Vždyť jsem ti to přece říkal! Obě částice vyjadřují pragmatický záměr mluvčího, jeho volní zainteresovanost aapelativní postoj, ato nikoli explicitně, jak by tomu bylo vpřípadě vyjádření „jsem neklidný, netrpělivý, vadí mi, že to nevíš“ apod. IDENTIFIKACE ENKLITIK VZHLEDEM KJEJICH POZICI Jak už bylo řečeno, postavení příklonných aodkazovacích výrazů ve větě se rodilý mluvčí nemusí cílevědomě učit, má je naposlouchané. Ale podle čeho se má řídit student češtiny, který není rodilým mluvčím? Problémem bývají iodlišné přizvukovací poměry vdruhém jazyku, který interferuje. Jak student rozpozná, co patří do „druhé pozice“ avjakém pořadí? Jelikož přízvukové poměry češtiny cizinec ještě dobře nezná, nemůže se oně ve svém projevu opírat. Slovosled se tak učí na základě pravidel apřistupuje kněmu analyticky. Jak již bylo řečeno, příklonka je termín pocházející zmluveného jazyka, jenž byl do psaného jazyka přejat. Cizinec se musí pořadí příklonek vědomě naučit. Uveďme si několik příkladů příklonkových řad, na jejichž pořadí se nic měnit nedá, varianty neexistují.4 3 Příklad: [manželka se ptá manžela na umístění kusů umění vbytě] Líbilo by se ti to tu takhle? 4 Třetí příklad vtabulce připouští varianty pozice slov teď ana to. OPEN ACCESS 112 STUDIE ZAPLIKOVANÉ LINGVISTIKY Přízv. část (+ částice) být prét/ kond se/ si krátké tvary zájmen adv. místa adv. času zájmeno spředl. částice přízv. částice Dala jsem  mu (D) ji (A)    přece z lásky Že prej by se mu (D) to (N) tam    nevešlo Zrovna jsem se tě (G) tu teď na to chtěl zeptat Tabulka 1:Pořadí příklonek. KRITÉRIA VÝBĚRU ADEPTA NA PŘÍKLONKU Bylo již zmíněno, že mluvený jazyk, jehož zvuková podoba je pro psaní příklonek rodilému mluvčímu vodítkem, používá vhojné míře zájmena aadverbia, která pouze naznačují, ukazují kobsahům zřejmým zkontextu: vsémiotice se nazývají indexy. Otěchto slovech často platí, že jsou to slova krátká, jednoslabičná, že zastupují denotáty zkontextu zřejmé, atudíž převážně nezdůrazňované a že jako výrazy zástupné azároveň nezdůrazňované pak nestojí ve výpovědi na exponovaných pozicích, tzn. na pozici iniciální azávěrečné (pokud ovšem závěrečnou pozicí není pozice druhá). Proto právě zájmena aadverbia indexální povahy na postavení příklonné silně aspirují. Dalším důležitým ohledem, který máme při pozorování příklonek na zřeteli, jsou valenční vztahy uvnitř výpovědi— indexálně totiž bývají vyjádřeny nejčastěji členy závislé anás zajímá, ke kterému členu řídícímu / ke kterým členům řídícím se vážou ajak jsou od něj/nich vzdáleny. Zuvedeného vyplývá, že kritéria, podle nichž hodnotíme, které výrazy budou ve výpovědi podléhat pravidlu opevném postavení, jsou nejméně tři: rytmus řeči (tj.ne/přízvučnost), indexálnost pojmenování avalenční vztahy uvnitř výpovědi. Situaci si ilustrujme na příkladu 2: (2) Zrovna jsem/sem se tě tu teď na to chtěl zeptat.   Přízvuk Znaková povaha výrazu Valenční člen slovesa Iniciální pozice Zrovna    Pořadí „druhé pozice“ jsem/sem vždy nepřízvučný   se vždy nepřízvučný   tě nepřízvučný a indexální ano tu nepřízvučný a indexální  teď zde nepřízvučný a indexální  na to zde nepřízvučný a indexální ano Závěrečná pozice chtěl zeptat    Tabulka 2:Kritéria příklonnosti. Tabulka 2 uvádí všechna tři sledovaná kritéria vedle sebe. Vyplývá zní, že na druhé pozici ve výpovědi stojí výrazy, znichž některé a) jsou vždy nepřízvučné, b) pojmeOPEN ACCESS ILONA STArÝ KOřáNOVá 113 novávají zástupně čili nepřímo odkazují ksémantickým participantům zkomunikačního kontextu známým, mají indexální povahu a c) jsou obligatorními valenčními členy svého členu řídícího. Jinak řečeno, příklonné řady jsou tvořeny výrazy, které se stávají příklonkami zrůzných příčin, atyto příčiny se navzájem kříží akombinují. TERMÍN PŘÍKLONKA AJEHO SLABINA Termín příklonka sám osobě se odvozuje od rytmického kritéria, tj.od nepřízvučnosti, je to tedy par excellence termín odvozený zmluveného jazyka, který se přebírá ido psaného jazyka celkem beze změny. Vúvahu se tak bere jen jeden ohled, ostatní průvodní vlastnosti příklonky uvedené výše zohledněny nejsou. Navíc míra příklonnosti ujednotlivých členů příklonkové řady vtabulce 2 není stejná. Pro výrazy směrem ke konci řady platí, že se mohou stát členy přízvučnými, označení příklonka pro ně tak neplatí vždy. Výuku slovosledu provádíme prostřednictvím analýzy psaných textů: ať již vzorových příkladů, nebo naopak rozboru chyb. Avšak pustíme-li se scizincem do analýzy slovosledu příklonek vpsaném textu, bude samotné kritérium nepřízvučnosti pro něj to nejméně zřejmé, ato zejména proto, že jak již bylo uvedeno výše, cizinci nemají dostatečnou poslechovou zkušenost. Cizinec potřebuje vedle argumentů zvukových také jiné argumenty, jejichž doklady lze na psaném textu skutečně pozorovat. Rytmické důvody sice mohou být prvotní určující faktor slovosledu příklonek apříklonkových řad, nicméně při výuce cizinců je nutné se opřít ioohledy sémantické (indexálnost výrazů) agramatické, tzn. místo daného slova/příklonky ve valenční síti výpovědi. HLEDISKO PŘINÁLEŽITOSTI Pro potřeby dalšího výkladu použijeme metaforu. Výrazy na druhé pozici nazveme vazaly.5 Vazal byla osoba, které lenní pán propůjčil půdu (místo), aby na ní hospodařil (působil). Zároveň tím vznikl mezi ním apánem vztah závislosti, vazal byl svému pánu zavázán. Lenní pánové— řídící členy— jsou vnašem příkladu (tabulka 2, příklad 2) slovesné tvary chtěl azeptat, přičemž jsem ase jsou vazaly tvaru chtěl, zatímco vazaly infinitivu zeptat jsou výrazy tě, tu, teď ana to. Vazal je výraz, který 1. má ve větě svůj řídící člen (chtěl, zeptat), snímž je gramaticky (jsem se) a/nebo sémanticky (tě tu teď na to) spojen, 2. váže se, jinak řečeno přináleží, aprávě tento vztah lze na psaném textu pozorovat azněj lze vanalýze vycházet, 3. jeho řídícím členem bývá obvykle sloveso (zeptal jsem se ho na to), někdy též substantivum (cesta tam (trvala hodinu)), adjektivum, zpravidla deverbativní (týkající se tě, darovaný mu (zlásky)) nebo číslovka (pět jich (bylo)) a 4. formálně je vyjádřen krátkým tvarem, který buď je příklonkou, nebo má (různě silný) předpoklad se jí stát. 5 Vazal, vazalové je termín označující živé osoby. Avšak pro potřeby jazykového popisu je vhodnější neživotná koncovka -y. OPEN ACCESS 114 STUDIE ZAPLIKOVANÉ LINGVISTIKY VAZALY INFINITIVU Vtabulce 1 jsou uvedeny příklady příklonkových řad. Řazení příklonek za sebou na druhé pozici gramatiky pozornost věnují. Vkorpusu se však často setkáváme spříklady, kdy je pořadí příklonek na předních místech nějak porušeno, aotom zatím mluvnice mlčí. Abychom mohli studentům celou věc lépe ozřejmit, podívejme se na naznačenou problematiku zhlediska přináležitosti vazala ke svému řídícímu členu. Vcentru pozornosti bude několik typů výpovědních konstrukcí, jejichž součástí je jako řídící člen vazalů infinitiv. 1. Začněme od nejobvyklejšího typu, vněmž jak modální sloveso, tak infinitiv patří predikátu: (3) Chtěl JSEM SE HO NA TO zeptat. (4) Zeptat JSEM SE HO NA TO chtěl (… ale nemohl). Ve výpovědi jsou dva řídící členy, chtěl (svazalem jsem) azeptat (svazaly se, ho, na to). Zpříkladů je zřejmé, že nezáleží na tom, zda výpověď začneme modálním slovesem chtěl, nebo infinitivem zeptat, vazaly se řadí vustáleném pořadí. Avšak není to jediná možnost, jak při tomtéž obsazení výpovědi řídícími členy vazaly můžou jít za sebou, srov.: (5) Zeptat SE HO NA TO | JSEM chtěl (… ale nemohl). Vpříkladu 5 stojí vazaly vpořadí jiném, než uvádí pravidlo ojejich řazení. Auxiliární tvar jsem zřady vystoupil. Stalo se to zdůvodu přináležitosti kjeho řídícímu členu chtěl. Můžeme říci, že auxiliární jsem uvozuje modální frázi. Tuto frázi nemusí tvořit jen vazal aza ním následující řídící člen. Mezi vazala jsem ařídící člen chtěl může vstoupit další výraz, kterým je modální sloveso jako řídící člen rozvíjeno: (6) Zeptat SE HO NA TO | JSEM opravdu / přece / hrozně / tehdy / tam / chtěl (… ale nemohl). Vazal jsem tedy signalizuje počátek fráze, na jejímž konci, vrématu výpovědi,6 stojí jeho řídící člen. Vazal jsem může zpříklonkové řady vystoupit apostavit se ke svému řídícímu členu, jak naznačuje příklad 6. Vazal jsem však nikdy nemůže stát na konci rozvité7 výpovědi až za svým řídícím členem, neboť konec výpovědi, réma neboli ohnisko sdělení, je tvořeno plnovýznamovými výrazy, které nesou přízvuk. (7) *Zeptat SE HO NA TO chtěl JSEM. Pokud jsou součástí predikátu infinitivy dva, souřadně spojené spojkou a, následuje reflexivní partikule si (dále RP) až za druhým infinitivem. 6 Srov.Mathesius (1939). 7 Vnerozvité výpovědi se to však stává: Tys tam přece jen šel?— No musel JSEM. OPEN ACCESS ILONA STArÝ KOřáNOVá 115 (8) Odejít aodpočinout SI JSEM chtěl již před loňskou sezónou (SYN v3). RP se se nemůže předsunout na druhou pozici mezi oba infinitivy kvůli přítomnosti nepřízvučné spojky a, protože by ji nemohla následovat. Bez spojky aje to však žádoucí: (9) Odejít SI odpočinout JSEM chtěl již před loňskou sezónou. 2. Druhým typem jsou případy výpovědí, které mají více než jeden řídící člen vazalů, konkrétně obsahují vedle predikátového slovesa ještě infinitiv, jenž však není součástí predikátu, akde je zároveň obvyklé pořadí příklonek auxiliární sloveso být— reflexivní partikule se/si (které uvádí tabulka 1) porušeno. Na dotaz vkorpusu SYN v48 získáme celkem 404 konkordancí, přičemž 97 znich (tj.24 %) obsahuje pomocné sloveso predikátu včase minulém a307 konkordancí (76 %) obsahuje auxiliární tvary kondicionálu. Infinitiv sRP stojí vždy nalevo od predikátu. Ve zkoumaných konkordancích má funkci subjektu, objektu, atributu idoplňku. Nejčastěji má infinitiv sRP funkci atributu ksubjektu nebo objektu. Podle korpusu SYN v4 je nejfrekventovanější substantivum rozvíjené infinitivem sRP vatributivním postavení možnost: (10) Všechny možnosti dohodnout SE JSME už vyčerpali. Následují substantiva šance, příležitost, cíl, snaha, schopnost aprávo (všechna mají ve zkoumaném vzorku frekvenci vyšší než 5). Infinitiv má funkci atributu celkem v136 případech, tj.34 % všech výskytů. Výrazně je zastoupeno také postavení infinitivu ve funkci subjektu: (11) Zabít SE BY bylo sobecké. Takových případů je více než čtvrtina všech výskytů. Dalším typem je konstrukce, kde infinitiv má funkci doplňku: (12) Mýt SE JSEM JE nikdy neviděl (SYN v4). Infinitiv jako řídící člen pro RP se má ve výpovědi vůči predikátu vpréteritu levé postavení, představuje vlastní réma výpovědi, umístěné na její začátek za účelem zdůraznění. Vazaly jsem, je náleží slovesu ve tvaru příčestí neviděl. Umístíme-li vlastní réma na konec, (13) Nikdy JSEM JE neviděl SE mýt. 8 Dotaz: ([tag="Vf.*"][word="se|si"][word="jsem|jsme|jsi|jste|bych|bys|by|bychom|byste"]) within<s/>. OPEN ACCESS 116 STUDIE ZAPLIKOVANÉ LINGVISTIKY zůstává vazal se usvého řídícího členu mýt stím rozdílem, že pokud výpověď infinitivem končí, pak RP se svému slovesu předchází. Podobně je tomu uvýpovědí, kde infinitiv má funkci přímého objektu predikátu: (14) Dělit SE JSEM SE musel naučit. Vpřípadě objektu adoplňku platí, že jestliže umístíme infinitivní jednotku do rématu (jako vpříkladu 13), má jeho vazal se postavení předklonné. Infinitiv jako řídící člen se může dále rozvíjet, ajestliže ktomu dojde, vazal RP se buď stojí na druhé pozici uvnitř této infinitivní jednotky, (15) Nikdy JSEM JE neviděl | pořádně SE umýt. nebo ji uvozuje: (16) Nikdy JSEM JE neviděl | SE pořádně umýt. Avšak jak již bylo řečeno výše, na konec výpovědi se neumisťuje. Zajímavé je postavení RP vůči svému infinitivu ve funkci atributu: (17) Pojem užívat SI JSEM neznala. Substantivum pojem je rozvíjeno postponovaným infinitivem užívat si, ten se stává jeho přívlastkem. Přitom platí, že RP následuje až za svým řídícím členem. Druhá pozice tedy vtomto příkladu nezačíná za substantivem, ale až za infinitivem. Takové postavení je pro infinitiv sRP vpostavení atributu příznačné. Můžeme se otom přesvědčit dotazem vkorpusu SYN v4. Některá abstraktní substantiva jako např.důvod, možnost, nápad, nechuť, nutnost, odhodlání, ochota, povolení, příležitost, schopnost, touha, úmysl mají častou valenci sinfinitivem ve funkci atributu. Jednoduchým dotazem9 můžeme zjistit četnost kolokace „substantivum na začátku věty— infinitiv— se/si“, tj.8 683 výskytů, vůči kolokaci „substantivum na začátku věty— se/si— infinitiv“, tj.210 výskytů. Procentuální poměr mezi nimi je 98 % sRP vpostpozici kinfinitivu ku 2 % vantepozici.10 Mezi abstrakta rozvíjená infinitivem patří isubstantivum moc. Moc je však homonymum, vnašich příkladech může být buď adverbiem míry, nebo substantivem: (18) [je tady hluk] Moc SE bavit nemůžeme. (19) Člověk není bezmocný. Má moc! Moc bavit SE, podněcovat SE, dopřát SI (SYN v3). 9 Dotaz: [word="Důvod"|word="Možnost"|word="Nápad"|word="Nechuť"|word="Nutnost"| word="Odhodlání"|word="Ochota"|word="Povolení"|word="Příležitost"|word= "Schopnost"| word="Touha"|word="Touhu"|word="Úmysl"][word="se|si"][tag="Vf.*"]. 10 Tím se potvrzuje astatisticky zpřesňuje pozorování, které popisuje Štícha (2013, s. 562) OPEN ACCESS ILONA STArÝ KOřáNOVá 117 Vpříkladu 18 má moc význam adverbia, intenzifikátoru: Hodně se bavit. Naproti tomu vpříkladu 19 je moc substantivum se synonymy autorita, schopnost. Infinitivy bavit se, podněcovat se, dopřát si toto substantivum rozvíjejí. Infinitiv je tedy součástí jmenné fráze avůči svému substantivu možnost (příklad 10), pojem (příklad 17) nebo moc (příklad 19) stojí vpostpozici amá funkci atributu. 3. Třetím typem jsou případy, kdy infinitivní konstrukce porušuje obvyklé pořadí krátkých zájmenných tvarů. Typické pořadí vazalů uslovesa se dvěma objekty, přímým anepřímým, je dativ aakuzativ. Pokud je přítomen další vazal vpodobě auxiliárního být (svýjimkou budoucích tvarů), následují hned za slovesem, takže výsledné pořadí je auxiliární být, zájmeno vdativu azájmeno vakuzativu: (20) Dal jsem dítěti hračku: Dal JSEM MU JI. Toto pravidlo beze zbytku platí pro výpovědi, unichž se oba objekty, nepřímý vdativu apřímý vakuzativu, vztahují ktémuž slovesu— jinak řečeno jsou vazaly téhož slovesa. Zdá se, že gramatiky si všímají především těchto případů.11 Avšak nezřídka se ve výpovědi vyskytne opačné pořadí: (21a) Zapamatovat si HO MI trvalo celý rok (SYN v3). Jaké jsou ktomu důvody? Výpovědní konstrukce je složená zvíce sloves: infinitivu afinitního tvaru, přičemž obě slovesa mají své vazaly vyjádřeny zájmenem. Vuvedeném příkladu má infinitiv zapamatovat funkci subjektu, svému predikátu předchází zleva, čímž dochází ktomu, že jeho vazaly si a ho, které ho bezprostředně následují auvozují druhou pozici, jsou následovány vazalem predikátu trvat, což je krátký tvar zájmena já vdativu. Umístíme-li infinitivní subjekt výpovědi naopak na její konec, (21b) Celý rok MI trvalo SI HO zapamatovat. pak vazaly svůj řídící člen předcházejí: si a ho jsou vůči svému slovesu zapamatovat vpostavení předklonném. Je to ze stejného důvodu jako vpřípadech infinitivního subjektu, objektu adoplňku: réma výpovědi má spočívat na plnovýznamovém slovese, nikoli na RP nebo krátkém tvaru zájmena. Mezi další konstrukce sinfinitivem vpostavení subjektu doložené vkorpusu SYN v4 patří: — (Infinitivně vyjádřené) něco někomu připadá: (22) Vychovat HO JÍ připadalo jako nadlidský výkon. 11 Obvyklé pořadí příklonek avrámci nich ipořadí dativ akuzativ je dodrženo itehdy, pokud je řídících členů více akaždý znich má svého vazala: Všichni SE MU HO snažili pomoct najít. Ktomu více Rosen (2014, s.101n) aHana (2007, s.122n). Pro popisovaný jev autoři užívají termínu stěhování klitik (clitic climbing). OPEN ACCESS