Kritická vyjednávání na přelomu 18. a 19. století

Kritická vyjednávání na přelomu 18.a19.století Veronika Faktorová Filozofická fakulta Jihočeské univerzity vČeských Budějovicích, Ústav bohemistiky faktorov[email protected] Existuje literární kritika „před Josefem Jungmannem“? Apokud ano, do jakých metodologických ainterpretačních kontextů ji lze umístit? Nad těmito adalšími otázkami se zamýšlí autorský kolektiv knihy Počátky literární kritiky včeských zemích 1770–1805 apřesvědčuje otom, že tato oblast literatury byla až překvapivě rozmanitá aperspektivy, znichž je možné kní přistoupit, mohou být inovativní asoučasně iinspirativní. Zásluhy badatelského týmu, vjehož centru stojí Dalibor Dobiáš, Václav Petrbok aVáclav Smyčka ajejž doplňují přizvaní odborníci Alena Jakubcová, Ondřej Podavka aSara Seidel, by přitom mohly končit usamotného časového rámce tématu. Okritice zkoumaného období lze vnejlepším případě říci, že byla dosud pokryta jen fragmentárními výklady, ačkoliv pro literární badatele od Arna Nováka aFelixe Vodičky až po Aleše Hamana představovala „dráždivou množinu“ (s.11). Pokud se sní vůbec odhodlali nějak vypořádat, tíhli ke stereotypním výkladovým schématům. Jejich základem byl lingvocentrický pohled preferující produkci psanou včeštině, potažmo svazbou kobrozenské kultuře, adominance narativu onáhlém zrodu jazykově národní literatury. Vní měl pozici „otce zakladatele“ Josef Jungmann— ktomuto „kritikovi“ vše směřovalo adále se od něj iodvíjelo. Autoři aautorky Počátků literární kritiky se však nevydali jen cestou zaplňování mezer vchybějících kapitolách „dějin kritiky“ apřepisu nacionálně jazykových kontextů. Jejich kniha nabízí systematický ametodologicky ucelený pohled na kritiku jako formu moderní literární komunikace, která významnou měrou utvářela nový typ vzdělanosti ajako taková vdaném časovém rámci participovala na procesu oddělování tří distinktivních, úzce souvisejících sociálních systémů— náboženství, vědy aliteratury. Pojetí kritiky je přitom vknize velmi fluidní. Kritika není statickým souborem pečlivě vybraných textů, ale spíše postupně se vymezující oblastí kultury, vníž se vyjednává otom, kdo opanuje toto nové pole veřejného působení aurčí pravidla hry. Co je kritika akdo je kritik, přitom není vdaný moment ještě vůbec jisté. Metodologický přístup autorského týmu se opírá otři klíčová teoretická východiska. Vprvé řadě je to důsledný komparatistický přístup: paralely kritických praxí jsou hledány azvažovány nejen vrámci českých zemí, ale zasahují do Vídně, Mnichova, Lipska adalších kulturních center středoevropského prostoru. Zcela deklarativně jsou akcentovány transkulturní vazby, které generuje jazykově aetnicky heterogenní prostředí českých zemí, česky psaná kultura je posuzována jako (dosud) OPEN ACCESS 200 SLOVO A SMYSL 42 národnostně nevyhraněná. Oporou výkladu jsou analytičtí teoretici literárních akulturních systémů, především Pierre Bourdieu, Niklas Luhmann, Siegfried J.Schmidt ad. Zaujatost jejich pracemi manifestují specifické pojmy, které tyto autority zavedly: kapitál, moc, habitus, literární pole, již zmíněné vyjednávání apod. (lze podotknout, že vjednotlivých studiích je jejich užití různě důsledné). Tyto pojmy jsou nicméně klíčové. Právě jejich prostřednictvím totiž vyvstává obraz kritiky mezi lety 1770 a1805 jako nové kulturní praxe, jež zahrnuje veřejně deklarované strategie apostoje odehrávající se vpoli různých sociálních, ekonomických, politických imediálních jevů. Badatelský tým znich akcentuje zejména akceleraci knižních trhů akomodifikaci literatury, sociální proměny čtenářského publika, cenzurní praktiky ajiné restrikce literárního života, institucionální omezování role církve vprodukci kultury atvorbě vzdělanosti, nástup vědeckého diskurzu apod. Vtakovém pojetí celkem pochopitelně nabývají na významu aktéři daného typu literární komunikace, zvláště pak osobnost kritika. Jí se vkapitole Étos kritiky akritiků detailně zabývá Václav Smyčka— ukazuje zde různé možnosti inscenace tohoto „služebníka vkusu“ a„pěstitele“ literatury (s.182 a186). Vcelé knize se kontinuálně dostává pozornosti imédiím kritiky. Autorský tým za účelem svého výzkumu rešeršoval více než pět desítek německých ačeských časopisů zlet 1770–1805 azvýkladu je zřejmé, že pro něj toto sériové médium představuje zásadní platformu utvářející se kritické kultury akritického diskurzu. Tato role zůstane časopisům vlastní prakticky po celé 19.století akontinuálně přetrvá až do následujících století, prakticky až do doby, kdy jejich výlučnost naruší rozvoj dalších, technologicky rozvinutějších médií. Pole produkce kritiky se však— velmi přínosně— rozšiřuje ina knižní předmluvy, posudky kázání (viz heuristicky precizní studie Václava Petrboka), divadelní zprávy (znich těží kapitola Aleny Jakubcové), vědecké komentáře, polemiky apod. Prostřednictvím těchto textů se obraz dobové kritiky zahušťuje azpřesňuje. Lze říci, že kritika jako kulturní praxe je vknize představena plnohodnotně amnohostranně. Prezentace kritiky jako jazykové praxe, která legitimizuje aprosazuje určitý typ literárních diskurzů asama je iliterárními diskurzy utvářena, však zůstává naproti tomu poněkud ve stínu. Takový přístup se uplatňuje jen zčásti ajen vněkterých studiích, například ve Smyčkově pojednání odobovém románu nebo vDobiášově příspěvku oossianovském bardismu jako inspiračním zdroji dobové poe zie ajeho kritické reflexi. Prvnímu zautorů se vpříslušné kapitole přitom dobře daří nastínit ijisté proměny dobové literárnosti. Smyčka dokládá zvláště napětí mezi klasicistní normou aautonomním pojetím umění jako individuálního tvůrčího výkonu, dobovou proměnu žánrového spektra asní související rekonfiguraci klasického kánonu. Pro metodologicky výrazné knihy, mezi něž Počátky literární kritiky bezesporu náležejí, je příznačné, že jejich význam roste vdiskusi. Osobně jsem se během četby, zvláště vzávěru, zamýšlela nad tím, zda deklarovaný odklon od „obrozenské“ literatury není do určité míry přece jen svazující. Nepatří nakonec obrozenská kultura, alespoň vté podobě, jak ji definoval aanalyzoval vpublikaci nereflektovaný Vladimír Macura, do přirozené „etnické, lingvistické akulturní heterogenity regionu“ (s.53)? Vautory zvažovaném období je tento konstrukt dosud latentním kulturním jevem, jeho význam však postupně roste, jak ostatně ukazuje ivknize otištěný graf literárního pole mezi lety 1791 a1805 (s.581). Ten staví před oči konkrétní texty avztahy, OPEN ACCESS VERONIKA FAKTOROVá 201 které podněcují krůzným otázkám vnaznačeném kontextu. Namátkou— jaké inscenace kritiky by nabídly hlubší avduchu nové metodologie provedené analýzy posudků českých děl (například překladů J.Nejedlého vAnnalen der Literatur)? Co by ukázaly kritické metatexty typu předmluv kPuchmajerovým almanachům? Jaké významové dimenze by se odkryly, kdyby autorský tým provázal Jungmannovy představy oobrozenské kultuře spřínosem A.G.Meißnera aK.H.Seibta? Pole výzkumu je zde široké avnímám, že snaha obsáhnout vše není ani možná, ani nutná. Autorský tým si legitimně vybral to, co nejlépe vyhovovalo jeho koncepci, asvým výstupem si vyjednal zaslouženou pozornost, která již nyní činí zPočátků literární kritiky součást fundamentu literárněvědného bádání oobdobí zlomu 18.a19.století. AD: Dalibor Dobiáš, Alena Jakubcová, Václav Petrbok, Ondřej Podavka, Sarah Seidel, Václav Smyčka: Počátky literární kritiky včeských zemích 1770–1805. Akropolis— Ústav pro českou literaturu AV ČR, Praha 2021. 672 s. OPEN ACCESS