Ke stylu moderního románu

Ke stylu moderního románu Marek Lollok Ústav pro českou literaturu AV ČR [email protected] Vladimír Papoušek svou publikací Rytmy agravitace. Studie orománovém stylu vstupuje na široké, rozrůzněné aze své podstaty interdisciplinární pole. Snaží se postihnout zejména stylovou, resp.tvarovou stránku „velké epiky“ aprioritně románu, tak jak se profilovala zejména od nástupu moderny. Průběžně se přitom navrací kjednoduché, leč nesnadno zodpověditelné otázce, kterou si čas od času pokládají jak profesionální badatelé, tak mnozí čtenáři-laici: „proč některé románové texty přežívají navzdory času, zatímco jiné umírají se svou dobou nebo hned po svém zrození?“ (s.5). Dalším, neméně podstatným cílem autora je „pokusit se pochopit aalespoň částečně popsat procesy pohybu, vnichž text románu vzniká jako střet sil individuálního záměru azkušenosti jedince se silami ustavujícími diskurs vědění amoci vdané periodě arovněž jako střet individuálního slovníku ařečového gesta spravidly hry, jež chtějí být dodržována, ovšem na rozdíl třeba od fotbalu jsou někdy přístupná inovaci“ (s.6). Papouškův soubor do značné míry autonomních, samostatně fungujících kapitol/studií sestává ze dvou zhruba stejně rozsáhlých částí. Vprvní autor soporou vliterární teorii představuje— zjeho pohledu— nejdůležitější stylové prvky umělecké literatury aspeciálně prózy. Konkrétně pracuje skoncepty jako rytmus (epiky), instrumentace akompozice, dialog arozepře, síť, slovník, figurace či vypravěč. Kzákladním východiskům přitom patří analytická filozofie ateorie řečových aktů, stejně jako mnohé neopragmatické apoststrukturalistické inspirace, čemuž odpovídají četné odkazy kdílu J.R.Searla, D.Davidsona, W.V.O.Quina, R.Rortyho, R.Barthesa, J.-F. Lyotarda či J.Derridy. Vnásledující aplikační části Papoušek využívá zmíněné koncepty akategorie ke komentáři vybraných děl jakožto konkrétních modifikací románového žánru. Autor se zde zaměřuje na texty spisovatelů mezinárodně proslulých (J.Hašek, M.Kundera), jakož iautorů zobecného povědomí bohužel spíše ustupujících (K.Schulz, E.Hostovský, J.Durych, L.Klíma); soustavně přitom zohledňuje itvorbu mnoha jiných autorů aautorek, včetně jinojazyčných. Právě široká kontextualizace jak vrámci české literatury (připomínají se romány např.R.Weinera, M.Součkové, V.Vančury, O.Barényiové, J.Hanče, J.Škvoreckého, P.Kohouta, J.Koláře, L.Vaculíka, V.Linhartové amnoha dalších), tak iliteratury světové (zejména francouzské, ruské, britské, americké, německé či polské), patří kpřednostem knihy. Četné odkazy kdílům domácí ievropské provenience slouží nejen jako doklady jednotlivých tvrzení ovybraných stylových aspektech, ale ijako OPEN ACCESS 260 SLOVO A SMYSL 45 zajímavé komparatistické podněty. Rovněž se tak mimo jiné potvrzuje fakt, že mnohé (koncepční) záležitosti stylu jsou univerzální, tj.přesahují rámec jednoho jazyka či literatury. Avneposlední řadě se vtéto nadnárodní perspektivě ukazují některé specifické problémy české literatury, například fakt, že vdůsledku poměrně krátké historie české románové tvorby se rozsáhlejší románové celky— až na nečetné výjimky— potýkají sproblémy, jako je „improvizovanost, popisnost, kostrbatá forma, arytmičnost ve smyslu nevyváženosti vět ivětších partů ataké nápodoba všeho, co překotně přicházelo zvenčí— od romantismu přes naturalismus aneoromantismus po symbolismus aimpresionismus[…]“ (s.151). Důvodem pro soustavné rozhlížení se po širším literárním kontextu je podle Papouška imenší počet skutečně zlomových velkých románů vyskytujících se včeském prostředí. To je způsobeno nejen zmíněnou kratší románovou tradicí (oproti např.literatuře francouzské, ruské či anglické), ale především větším svázáním sneliteráními úkoly, stejně jako romantizující potřebou nalézt aadorovat velké básníky českého národa, což vdůsledku poněkud handicapuje prózu oproti poezii (srov.např.s.69). Vpřípadových studiích je vyzvednuto zejména dílo Haškovo aKlímovo, oněmž autor úhrnně soudí, že nejde ostyl „intencionálně definovaný“, ale spíš o„spontánní talent psát amyslet“ (diametrálně odlišným případem má být například formalismem astrukturalismem inspirovaný V.Vančura či M.Součková). Zpozdějšího, poválečného období nového koncipování románu, případně experimentování sním, Papoušek obdobně cení tvorbu Kunderovu, poučenou jak románovým vývojem, tak ikontinuální sebereflexí: „Kundera je pro mě zároveň jedinečný také ve schopnosti vyprávět příběh aukazovat různé způsoby konstrukce lidské existence, dějin, společenských procesů aestetických modelů […]“ (s.152). Tak jako každé pojednání ostylu nabízí přítomná publikace své vlastní vymezení ústředního pojmu; dostává se kněmu názorně od obecného významu slova styl, které vzápětí vztahuje kuměleckému, potažmo literárnímu kontextu. „Ať už mluvíme ostylu doby, stylu módy, stylu jízdy nějakého krasobruslaře či lyžaře, nebo stylu hráče hokeje či fotbalu, vždy máme na mysli jistou soustavu prvků identifikovatelných vsouvislosti sřečenou entitou tak, že vyjevují určitou vytrvalost, interval opakování nebo rytmický impuls, které lze přisoudit právě jen té kulturní periodě nebo tomu konkrétnímu individuu. Tanec valčík je identifikovatelný podle rytmu ipodle jisté návaznosti avláčnosti gest tanečníků, zatímco punkerské pogo spolehlivě poznáme podle frenetického minimalismu. Tanečníkova intence tančit to nebo ono nemusí být ovšem shodná sočekáváním okolí, tedy spravidly daného tance. Stylovost románu se může projevit právě vtakovém identifikovatelném souboru prvků, který sice umožňuje rozeznat jejich vrchní primární vrstvu, zrovna ta je nicméně podstatná pro odlišení textového zápisu od zápisů jiných, třeba náležejících stejnému žánrovému zařazení […]“ (s.11). Svyužitím spíše přírodovědného konceptu, obsaženého vnázvu knihy, je pak podstata stylovosti shrnuta vzávěru: „Styl může nést jakékoli prvky tematické ijazykové, ale jeho čitelnost bude závislá spíše na síle gravitace, středového magnetu, pomyslného Slunce, kolem něhož se prvky otáčejí, než na lineárním průběhu jednotlivostí, aprávě tato síla arychlost rotace vyrovnávají nestability, které by jinak činily celek jako takový nečitelným“ (s.152). Nadto se víckrát připomíná Wittgensteinův výrok otom, že „[p]saní správným stylem znamená postavit vůz přesně na koleje“ (s.8). OPEN ACCESS MAREK LOLLOK 261 Jak je zuvedených citací patrné, Papoušek se ve svém výkladu nebrání více či méně rozmáchlejším příměrům aobraznosti. To autor ostatně přiznává, přičemž uvedeným pojetím si chce „pomoci na cestě za nalezením určitého úhlu pohledu“ (s.18). Odlišuje se tak od zpravidla strožejšího aterminologicky rigoróznějšího podání lingvisticky založených publikací rovněž zaměřených— alespoň zčásti— na umělecký styl (zvětších monografických prací srov.např.Stylistiku mluvené apsané češtiny autorského kolektivu kolem J.Hoffmannové, 2016, či Současnou stylistiku autorského tria M.Čechová— M.Krčmová— E.Minářová, 2008). VRytmech agravitacích se vedle rozpracovávání adomýšlení teoretických konceptů apodnětů dřívějších nejednou upřednostní alternativní, dosud nezaužívané pojmosloví, přinášející do stylistických analýz, deskripcí iinterpretací nové impulzy. Konkrétně se například vkapitole Dialog arozepře promýšlí arozvíjí bachtinovské pojetí „různořečí“, resp.lyotardovské rozepře, vkapitole Slovník se vkontextu teorie řečových aktů adiskurzu rozebírá Rortyho koncept „final vocabulary“ apod. Jako jedna ztradičně nejvýznamnějších dominant epického textu je pojednán vypravěč; ve stejnojmenné kapitole se projasňuje zejména situace autora-vypravěče ačtenáře. Mimo jiné se tu připomíná Quinův koncept „kolaterálních informací“, týkající se procesuálnosti psaní: „Takové označení znamená, že píšící nemá vprimární intenci představu otom, co chce říci, anemá ani kontrolu nad tím, co nakonec řekne. Jeho gesto psaní je gestem negociace snejistým výsledkem. Proces psaní běží včase apíšící musí každou následující větu konfrontovat se svou pamětí, stím, co už napsáno bylo. Nicméně každá nová věta znamená jistý požadavek amožná iúchylku od plánu. Syntax aslovník, jimiž se popisuje situace, postava, či myšlenka, se vynořují jako možnosti, jako body sřadou možných východisek. Zvolené východisko pak zase přivádí píšícího kjinému bodu možností azároveň také úzkosti, zda předchozí řešení je tím, co píšící doopravdy říci chtěl […]“ (s.58). Známý koncept „fikčních světů“ je vpublikaci nahrazen představou sítě: „Snad by se dalo neprotestovat proti pojmu ‚fikční časoprostor‘, ale svět, tj.universum indikuje něco svým způsobem totálního, atedy něco, co se dá obtížně uplést zjednotlivých ‚oček‘ informací, byť by byla velmi, velmi malá. Síť, která uvádí čtenáře do příběhu, je vždy dostatečně propustná, aby ponechávala otevřený prostor mezi oním ‚fikčním časoprostorem‘ […] aněčím, co by bylo možné označit za ‚univerzum‘, jakkoli umělé afiktivní“ (s.25). Upřednostnění tohoto— nepochybně rovněž obraznějšího— pojmu před strukturalistickou představou struktury motivů vysvětluje autor následovně: „motivická struktura představuje velmi statický, ale zároveň dobře prokazatelný prvek při popisu struktury díla, jenž nepochybně hraje avždy bude hrát významnou roli vliterární vědě. Jeho nevýhodu však spatřuji vtom, že motivická struktura znamená už podstatnou destilaci aredukci— motivy jsou preparovány zcelku řečových aktů, včetně slovního materiálu“ (s.32). Ve svém uvažování ostylových/stylistických charakteristikách moderní prózy Papoušek neustále váží vztah individuálního anadindividuálního, což je jistě nezbytné pro jakoukoli stylistickou analýzu. Ovlivnění autorského stylu jeho kontextem, případně zpětně proměňování diskurzu výraznými individuálním projevy patří kautorovým hlavním otázkám. Vtéto souvislosti se příležitostně poukazuje na kuhnovskou „proměnu paradigmatu“, přičemž se trefně uzavírá, že „jednotlivé slovníky nejsou primárně vlastnictvím daného autora, ale formují aproměňují se vcirkulaci mezi individuální intencí tvůrce řečového aktu akolektivním mluvením, diskursem doby OPEN ACCESS 262 SLOVO A SMYSL 45 sjeho aktuálními akcenty, které vběžné dobové řeči sice vyvstávají amizí, nicméně díky psaným stopám vliterárních textech zůstávají zachyceny“ (s.41–42). Vopačném gardu to lze popsat například takto: „Jedině dílo, jež se staví— ať už alegoricky, ironicky, nebo přímo— proti přijatému aschválenému úzu, proti pravidlům azákonitostem dobových institucí, lze považovat za schopné proměňovat dobový literární diskurs, který do značné míry kopíruje obecné mínění nějaké pomyslné dominantní většiny nastavující pravidla ařád“ (s.70). Při promýšlení důvodů úspěšnosti některých textů oproti jiným Papoušek konstatuje, že „stěžejní prostě není estetický prožitek azážitek vkategoriích krásy nebo ošklivosti, nýbrž impakt, který nutí jedince knávratu, ke znepokojení znevysvětlitelného anepochopitelného cizího světa, čímž brání snadnému zapomnění na čtení daného textu“ (s.9). Ovšem spíše než téma, které nevyhnutelně zastarává ajeví se jako „prvek mimořádně nestabilní“, je pro trvanlivost akvalitu literárního díla údajně rozhodující právě jeho jazyková avýstavbová stránka, doslova „odlišitelnost arozpoznatelnost, tedy příznaky způsobující nezaměnitelnost jistého rytmu psaní, slovníku afigurace sjiným“ (s.62). Tímto postulátem se znovu podtrhává klíčová role komplexní kategorie stylu, resp.stylisticky založených popisů ainterpretací. Vtéto souvislosti je navržena možnost chápat— alespoň některé— romány jako tzv.komplexní metafory: „Opravdu velké romány, jež přežívají vpovědomí jedinců ispolečenství, jsou obvykle komplexní metafory, které se nedaří jednoduše dešifrovat rozklíčováním příslušných významů řečových aktů avyjadřovaných akcí aukterých není příliš úspěšné ani autoritativní interpretování díla“ (s.9). Uveďme zanalytické části knihy alespoň jeden příklad za všechny: ve vztahu ke Klímovu Velkému románu se uvádí, že „[k]onceptuální sjednocující metaforou Klímova Velkého románu je katachreze, tj.krása avelikost nerozlučně spjatí snízkostí, hnusem azánikem jako obraz nepochopitelné lidské existence avědomí, které je— podobně jako později uSartra— fatálně spojeno stělem azároveň krouží vmyšlenkách zabývajících se tím, co by mohlo být, co si lze představit aco lze stvořit“ (s.89). Takováto— řekněme— „globální“ metaforičnost podle Papouška zakládá takřka nekonečnou možnost variací románu: „Jestliže přijmeme myšlenku, že každý skutečný román je skutečným románem hodným pozornosti právě proto, že je úspěšnou metaforou […] pak takové texty mají potenci díky oněm ‚clever interpreters‘ dlouhodobě cirkulovat vlidské kultuře aznovu aznovu vrůzných dobách aurůzných individualit nastavovat nové modely světa, jejich užitečnost spočívá vneukončenosti anedoslovitelnosti, vpermanentní potenci proměny“ (s.52). Propojením analýzy literárněhistorické látky sneustálou teoretickou, resp.metodologickou reflexí přítomná kniha odpovídá autorovým předchozím publikacím, ať už individuálním či kolektivním (viz např.Gravitace avantgard, 2007, Dějiny nové moderny 1–3, 2010–2017, Cosmogonia. Alegorické reprezentace „všeho“, 2011, Maxwellův démon, 2017, či Chór adisonance: Česká literatura 1947–1963, 2022). Kjejím největším devízám patří kromě výrazného nadregionálního zřetele zejména filologický zájem omnohdy zanedbávanou stylovou stránku uměleckých textů. Za ocenění stojí také její přehlednost anázornost explikace, podpořená množstvím analogií aparalel nejen literárních, ale izjiných uměleckých druhů (zejména zoblasti výtvarného umění). AD: Vladimír Papoušek: Rytmy agravitace. Studie orománovém stylu. Praha, Akropolis 2023. 168 s. OPEN ACCESS