Augusta Rozsypalová a Františka Jakubcová v zápase o zastřešující organizaci katolických žen (devadesátá léta 19. století — první světová válka)

Augusta Rozsypalová a Františka Jakubcová v zápase o zastřešující organizaci katolických žen (devadesátá léta 19. století — první světová válka)* Jiří Havelka AUGUSTA ROZSYPALOVÁ AND FRANTIŠKA JAKUBCOVÁ IN THE STRUGGLE FOR AN UMBRELLA ORGANISATION OF CATHOLIC WOMEN (THE 1890S — FIRST WORLD WAR) The article focuses on the way in which social and modernization changes affected the thinking of two remarkable Catholic women. It is about negotiation strategies (for the Union of Catholic Women’s Foundation) pursued by these women towards Catholic men. Despite a certain pluralism, the author shows that the thinking of Catholic women shifted — but this was not just a question of adopting liberal positions, but their transformation into a specific religious ideology. The image of femininity was still present in the concept of “motherhood“, but not in terms of biological sciences, but in cultural and social terms. It was Catholic feminism, which was not accepted by the mainstream in the Catholic milieu. KEYWORDS: Concept of Separate Spheres; Catholic Activist; Christian Social Party METODOLOGIE — DĚJINY OBOU POHLAVÍ, KONCEPT ODDĚLENÝCH SFÉR V této studii bych se rád soustředil na životní zkušenosti katolických aktivistek — žen, které byly organizované v katolickém/křesťansko-sociálním hnutí. Tyto ženy však byly součástí „světa“ katolických mužů. Pozornost tak bude upřena především na jejich aktérství — podmínky, možnosti a realizace různých strategií těchto žen. Hlavní cíl studie spočívá ve sledování proměn sebepojetí žen v katolickém/křesťansko-sociálním hnutí, které se musely vyrovnávat s modernizačními změnami v české společnosti. Tento pohled je založen na sociokulturním či sociálně-antropologickém přístupu k náboženství, jenž (kromě jiného) tvrdí, že náboženství je závislé na společnosti, v níž se vyskytuje. Náboženství je tematizováno jakožto výraz „sociokulturních hodnot“.1 V konceptu obou pohlaví budu navazovat na Natalii Zemon Davis, která se snažila dát ženským dějinám propracovanější podobu. V roce 1976 vydala článek s názvem * Tato studie vznikla v rámci projektu Specifického vysokoškolského výzkumu 2016, č. 260 347, FHS UK, Aktérství mezi enkulturací, diskursy a sociálními poli: příklad českých zemí po roce 1750. 1 „[…] sociokulturní přístup uznává existenci tolika náboženských systémů, kolik je v dějinách typů společností a jejich podskupin. Podle tohoto přístupu více než oficiální doktríny odhaluje podstatu náboženství to, jak jsou náboženské ideje používány, praktikovány a zapojeny v rámci daného kulturního kontextu.“ William PADEN, Bádání o posvátnu. Náboženství ve spektru interpretací, Brno 2002, s. 57. OPEN ACCESS 60 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 2/2016 Womenʼs history in Transition: The European Case:2 na rozdíl od dvou předcházejících tendencí se distancovala od pouhého hledání žen či ženských prvků. „Místo toho navrhovala se dále soustředit na vzájemnou interakci mužů a žen, na dopady příslušnosti kpohlaví na každodenní život historických aktérů a na změny v představách o mužských a ženských rolích, pravidlech chování a významech, které se pohlavním rolím připisovaly.“3 Ženská politická akce vzniká často z útlaku a podřízenosti. Socialistické historičky obviňovaly z patriarchálního uspořádání (a útlaku žen) kapitalismus, ale radikální feministky (především v Americe) vykládaly patriarchát jako „sociokulturní fenomén“, který je organizován pomocí genderových dichotomií (příroda vs. kultura, soukromé vs. veřejné, ženství vs. mužství). Svou roli zde sehrálo jejich ovlivnění kulturní antropologií, která zkoumala v padesátých letech 20. století kultury na základě binárních protikladů v jazyce.4 Jednou z kulturních praktik je genderové rozdělení univerza prostřednictvím ideologie separátních sfér. Rozdělení umožňuje určit a vyložit úlohy žen a mužů.5 Historici a historičky pozorovali kontrastní role muže a ženy, které se začaly od sebe značně vzdalovat od 18. a především v dlouhém 19. století. Podle řady badatelů/badatelek došlo v Evropě ve druhé polovině 18. století k „polarizaci genderů“. Tato polarizace je patrná v literatuře, filozofii, právu i politice. Binární model (genderový řád) — maskulinita a feminita — byl posunut do biologické roviny. Tedy předcházející kategorie „přirozené“ byly zaměněny za „biologicky dané“. Biologická danost pohlaví znamenala předurčenost k rozdílným funkcím, vzhledu, chování atd. „Žena je v tomto modelu křehká, sexuálně pasivní, emocionální, předurčená především k mateřství […]. Muž je naopak přirozeně určen k angažovanosti ve veřejném prostoru a produkci nejrůznějších kulturních, ekonomických a společenských statků.6 Myslím si, že i přes různé kritiky je koncept oddělených sfér stále užitečným nástrojem pro rekonstrukci vztahů mezi ženami a muži v minulosti i současnosti. Je však nezbytné vyhnout se zjednodušujícímu pohledu a podívat se na ideologii separátních sfér komplexněji. Linda Kerber popisuje separátní kulturu jako interaktivní sociální proces, ve kterém je nutné pozorovat, jak byla ženská separátní sféra konstruována od mužů a zároveň i od žen samotných.7 Od osmdesátých let 20. století se rozmohl pohled na ideologii separátních sfér jako na „rétorickou konstrukci, která 2 Natalie Zemon DAVIS, „Women’s History“ in Transition: The European Case, Feminist Studies 3, 1976, No. 3–4, pp. 83–103. 3 Lucie STORCHOVÁ a kol., Koncepty a dějiny. Proměny pojmů v současné historické vědě, Praha 2014, s. 196. Storchová dále uvádí, že tento koncept byl ve střední Evropě znám díky Gisele Bock. Tamtéž, s. 197. 4 Laura LEE DOWNS, Writing Gender History, London 2004, s. 43. 5 Michaelle ROSALDO, A Theoretical Overview, in: Michaelle Rosaldo — Louise Lamphere (edd.), Women, Culture and Society, Standford 1984, s. 17–42. 6 Jana RATAJOVÁ — Lucie STORCHOVÁ, Žádná ženská člověk není. Polarizace genderů v českojazyčné literatuře druhé poloviny 18. století, Praha 2010, s. 458. 7 Linda KERBER, Separate Spheres, Female Worlds, Womanʼs Place: The Rhetoric of Womenʼs History, Journal of American History 75, June 1988, s. 9–39, zde s. 18. OPEN ACCESS JIří HavELKa 61 odpovídala na měnící se sociální a ekonomickou realitu“.8 Ideologie separátních sfér je tak pružná a dochází k jejímu neustálému upřesňování. Vyvstávají zde sice pochybnosti, zda se nejedná o implementaci „buržoazního modelu“ do historie, ale Linda Kerber rozumí jazyku separátních sfér jako užitečnému nástroji, který „umožnil současníkům vyložit sebe sama v sociální situaci“.9 Nová konceptualizace místa byla nutná právě pro industriální společnost, kdy dochází ke značným společenským změnám (industrializace, kapitalismus, vznik buržoazie), tím tedy i k diskusím o povaze politiky, hospodářství a společenské dimenze žití.10 Proměny společnosti měly jednoznačný dopad na změnu výkladu genderových vztahů.11 Z metodologického hlediska tedy v této stati půjde především o to, jakým způsobem katolické aktivistky užívaly dyádu oddělených sfér, jaké pro ni pokládaly argumenty (aby vyložily své místo v moderní občanské společnosti) a jak „své pojetí“ vyjednaly s katolickými muži. ČESKÝ POLITICKÝ KATOLICISMUS NA PŘELOMU 19. A 20. STOLETÍ Na tomto místě není možné rekapitulovat všechny příčiny a zvraty v roztržce uvnitř katolického politického tábora. Připomeňme si, že v rámci politického katolicismu působily v devadesátých letech 19. století tři katolické strany. Aktivnější byli hned zkraje devadesátých let křesťanští sociálové, kteří založili vlastní politickou stranu, ideově se opírající o papežskou encykliku Rerum novarum. O založení Křesťansko-sociální strany v Čechách (1894) se zasloužili především Tomáš Škrdle, Rudolf Horský a Tomáš Josef Jiroušek. V rámci tohoto křesťansko-sociálního hnutí se nicméně vyprofilovala skupina členů, která usilovala o hlubší sociální reformy a křesťanskou demokracii. Mezi tyto členy se řadí Vilém Koleš či Josef Hovádek; k nim se později přidali Emil Dlouhý-Pokorný a Václav Myslivec.12 Hlavním programovým bodem křesťanských demokratů bylo zavedení všeobecného, rovného, přímého a tajného hlasovacího práva a dále se snažili zapojit ženy do křesťansko-sociálních aktivit tak, že rozšiřovali jejich působnost i mimo okruh rodiny a charitativní činnosti. Žena měla být, podle jejich programu, vzdělaná a politicky uvědomělá. Třetí požadavek se týkal „samostatného a na církevní hierarchii nezávislého vystupování křesťan8 Tamtéž, s. 21. „Patriarchální varianta separátních sfér není shodná s kapitalistickým uspořádáním společnosti; kapitalismus způsobil, že se ekonomické vztahy mezi muži a ženami znovu vyjednaly.“ 9 Tamtéž, s. 30. 10 Daniela TINKOVÁ, Oddělené sféry: tradiční polarita, nebo dědictví 19. století?, in: Milan Řepa (ed.), 19. století v nás. Modely, instituce a reprezentace, které přetrvaly, Praha 2008, s. 458–478, zde s. 459. 11 Na tomto místě je dle mého soudu nutné znovu zopakovat, že se hlásím ke staršímu významu genderu. Půjde mi tedy o zkoumání změny vztahů mezi ženami a muži. 12 Petr FIALA — Jiří FORAL — Karel KONEČNÝ — Pavel MAREK — Michal PEHR — Miloš TRAPL, Český politický katolicismus 1848–2005, Brno 2008, s. 25–26. OPEN ACCESS 62 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 2/2016 ských demokratů na veřejné a politické scéně, který měl i dimenzi zohledňující postavení a roli nižšího kléru. Ten chtěl potvrdit právo na svobodu názoru v těch záležitostech, kdy kněz vstupoval do občanského života; jeho biskup po něm neměl vyžadovat poslušnost, a naopak mu měl umožnit vstupovat např. i do politiky, do politické strany podle vlastního výběru, nezávisle na názoru římskokatolické církve.“13 Posledním specifikem, které bych chtěl na tomto místě zmínit, bylo zajištění většího působení laiků. Tento požadavek měl zajistit, aby strana lépe rozuměla situaci dělníků; kněží toho totiž nebyli schopni kvůli své izolovanosti od dělnického prostředí. Podle křesťanských demokratů byla církevní hierarchie požadavkům dělníků vzdálená — porozumění situaci dělníků jí měli zajistit právě ti, kteří s nimi byli v nejužším kontaktu. Oslabení vlivu církevní hierarchie na chod strany a laicizace neměla za cíl jít proti církevnímu učení, ale vymanit se z vlivu družstva Vlast (hlavní organizátor práce sociálních, kulturních a vzdělávacích činností a také frakce uvnitř křesťansko-sociál ního hnutí), které si ve vedení počínalo velmi autoritativně.14 Tomáš Škrdle založil družstvo Vlast v roce 1884 nejprve jako časopis, který měl hájit katolickou církev proti útokům z jiných ideových proudů. Později se Škrdlemu podařilo okolo časopisu soustředit množství spolupracovníků a ti utvořili centrum, které ovlivňovalo katolickou činnost ve spolcích (kulturních, sociálních, literárních apod.) i v politice.15 Díky jeho činnosti vznikla křesťansko-sociální strana. Je také nutné připomenout, že během svého působení byl spolek spojen vždy s pravicí v křesťansko- -sociálním hnutí, podléhal totiž vlivu svého zakladatele, což byl velmi konzervativní kněz s „problematickými povahovými rysy (neústupnost, netolerance, fundamentalismus)“.16 I díky nespokojenosti mladých literátů s vedením Vlasti vzniklo literární hnutí — Katolická moderna. Mezi křesťanskými demokraty a křesťanskými socialisty existovalo neustálé napětí, které skončilo odtržením křesťanských demokratů od Křesťansko-sociální strany v Čechách a konstituováním Křesťansko-sociální strany lidové (1899). Třetí názorový proud představovala Národní strana katolická (1897), spojená s konzervativní aristokracií, v níž velkou úlohu sehrávala hrabata ze Schönbornu.17 Tato strana byla dle Pavla Marka „seskupením elit bez širší členské základny, zpočátku bez oficiálního programu“. V ideové rovině zřejmě měla zastávat stavovské pozice šlechty a velkostatku.18 „V první časové fázi, v období let zhruba 1898–1902, můžeme různice označit za důsledek boje Národní strany katolické s Křesťansko-sociální stranou o ovládnutí spolkové sféry a za projev střetu pravicového vedení křesťansko-sociální strany 13 Tamtéž, s. 37. 14 Pavel MAREK, Emil Dlouhý-Pokorný, Brno 2007, s. 97. 15 TÝŽ, Český katolicismus 1890–1914, Olomouc 2003, s. 229. 16 Tamtéž, s. 230. 17 Údajní zakladatelé této strany: Vojtěch hrabě Schönborn, K. hrabě Schönborn, Josef Burian, Josef Kuchynka, Jan Křtitel Pauly, Tomáš Škrdle, František Vaněček, Josef Šimon, Václav Kotrba aj. P. FIALA — J. FORAL — K. KONEČNÝ — P. MAREK — M. PEHR — M. TRAPL, Český politický katolicismus, s. 29. 18 Tamtéž. OPEN ACCESS JIří HavELKa 63 se skupinou křesťanských demokratů.”19 Druhá fáze (1902–1906) je charakteristická hledáním kompromisů mezi všemi třemi katolickými politickými subjekty.20 Tyto snahy byly korunovány úspěchem, vznikla nová jednotná strana — Strana katolického lidu (1906), která se „vědomě podle vzoru německého Zentra hlásila k myšlence tolerance, vnitřní plurality předpokládající soužití názorově odlišných skupin a umožňující realizovat program různými cestami a taktickými nástroji“.21 Kromě Národní strany katolické, České strany křesťansko-sociální a Křesťansko-sociální strany lidové se do ní integrovalo i Sdružení katolických zemědělců v Království českém (které původně usilovalo o založení katolické agrární strany).22 Rozkladným faktorem Strany katolického lidu se stalo vedení, které bylo organizované v družstvu Vlast (R. Horský, T. J. Jiroušek, T. Škrdle) 23 a které řídilo stranu autoritativním způsobem. Zmíněné vedení od svých počátků náleželo stále k pravici uvnitř křesťansko-sociálního hnutí. Období v letech 1910–1914 charakterizuje Pavel Marek jako období „hlubokého organizačního úpadku“ — nespokojení členové zakládali nové strany. V ideové rovině šlo znovu o zápas nespokojených konzervativců s křesťansko-sociálním, popř. křesťansko-demokratickým programem strany. Konzervativcům se nelíbila laicizace strany a požadovali větší spolupráci s církevní hierarchií. Dostalo se jim sluchu a pomoci od spolku Vlast, Piova spolku a Zemské rady katolíků.24 Zemská rada katolíků se ustanovila kolem roku 1906 — za jejím vznikem stála tendence vytvořit jednotné ústředí katolických německých a českých nepolitických spolků. Během let 1910–1914 byla Zemská rada tvořena zástupci jednotlivých spolků, vysokého církevního kléru a katolické šlechty.25 Zabývala se kulturní činností (kurzy, přednášky, tisk, sjezdy). Byla sice koncipována jako nepolitický spolek, ale promlouvala do katolického politického hnutí, ve kterém se stavěla za konzervativní proud.26 Piův spolek (1907) se měl, vzhledem k roztříštěnosti tisku katolického tábora (svá periodika měli křesťanští socialisté i národní katolíci), stát katolickým tiskovým ústředím. Pavel Marek je toho názoru, že vzhledem k tomu, že souběžně s ním existovala Tisková liga se stejným zaměřením, lze považovat jeho vznik za „konkurenční podnik konzervativně orientovaných příslušníků církevní hierarchie namířený proti křesťanským sociálům“.27 Další období je charakteristické velkou roztříštěností v katolickém politickém spektru — nově působily čtyři katolické strany: Česká strana křesťansko-sociální v Království českém, Křesťansko-sociální strana lidová (1912–1913), Katolicko-národní strana konzervativní (1911–1914) a Konzervativní strana lidová (1912–1914). 19 Tamtéž, s. 29–30. 20 Tamtéž, s. 30. 21 Tamtéž, s. 39. 22 Tamtéž, s. 40. 23 Tamtéž, s. 41. 24 Tamtéž, s. 45–46. 25 Ve vedení byli např. Zdenko kníže z Lobkowicz, Vojtěch hrabě Schönborn či Emanuel hrabě Mensdorf. Pavel MAREK, Český katolicismus, s. 226. 26 Tamtéž, s. 225–227. 27 Tamtéž, s. 242–244. OPEN ACCESS 64 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 2/2016 KATOLICKÉ A KŘESŤANSKO-SOCIÁLNÍ ŽENSKÉ SPOLKY Do veřejného prostoru v českých zemích začaly již v druhé polovině 19. století aktivně vstupovat i katolické ženy. Zakládaly nejprve podpůrné a dobročinné organizace. Jmenujme pouze několik, například spolek Ochrana (u kostela sv. Jiljí a sv.Havla v Praze), který měl za úkol sbírat oblečení pro chudé děti, Družinu blahoslavené Anežky České, která se v Praze starala o dívky (kromě jiných bohulibých aktivit přicházejícím venkovankám sháněla i volná pracovní místa vychovatelek a služebných), Družinu katolických dam či Spolek podpůrný Vlastenka pro katolické paní a dívky v království Českém.28 V katolickém pojetí ženských organizací se tedy jednalo především o sociální a charitativní práce, ale postupem doby se „agenda“ katolických žen rozšiřovala. Řádové sestry založily na Královských Vinohradech v roce 1905 katolické dívčí gymnázium (kromě něj ještě stály u zrodu dalších pěti ústavů — středních škol pro dívky). Podpůrný spolek pro české katolické dívčí gymnasium vznikl dva roky po něm a v jeho názvu je skryt i jeho účel — staral se o „finanční zabezpečení“ gymnázia.29 Katolické ženy z řad inteligence založily teprve před první světovou válkou odborové sdružení — Jednotu katolických učitelek.30 Byla to satelitní struktura Jednoty českého katolického učitelstva pro království České [dále jen Jednota]. Jednota sama byla nedlouho po svém vzniku pobočkou Vlasti, v ideové rovině to pak znamenalo inklinaci ke křesťansko-sociální pravici a velký vliv církevní hierarchie. „Dokonce můžeme hovořit o tom, že čistě stavovská učitelská problematika […] sociálního rázu se dostala na vedlejší kolej a zcela jednoznačně ji překrývaly aktivity motivované bojem o udržení katolické školy.“31 Ženské křesťansko-sociální hnutí (ženský tábor, který se hlásil ke katolické straně) vzniklo kolem roku 1897 v místních spolcích, z nichž nejstarším a nejvýznamnějším byl Křesťansko-sociálně vzdělávací a vzájemně podporující spolek žen a dívek pro království České [dále jen Křesťansko-sociální spolek žen]. Jeho vznik je předznamenán vystoupením katolické aktivistky Aloisie Jirouškové,32 která se v témže roce zúčastnila první schůze všech socialistických žen v Praze (Jiroušková musela tuto schůzi opustit kvůli nevoli socialistek). 11. dubna 1897 se konalo první veřejné shromáždění křesťansko-sociálních žen a 30. května byly schváleny stanovy Křesťansko-sociálního spolku žen.33 V roce 1898 vznikl Křesťansko-sociální ženský spolek dělnický Budoucnost v Novém Jičíně a Křesťansko-sociální spolek českých žen a dí28 Jana MALÍNSKÁ, ,,My byly, jsme a budeme!“ České ženské hnutí 1860–1914 a idea českého národa, Praha 2013, s. 82–83. 29 Tamtéž, s. 83. 30 Tamtéž, s. 81. 31 P. MAREK, Český katolicismus, s. 202–203. 32 Aloisie Jiroušková, narozena 2. srpna 1872 na Zlíchově u Prahy, zemřela 19. října 1911 v Praze-Vinohradech. Učitelka ručních prací, publicistka, jedna z prvních organizátorek křesťansko-sociálních žen, spoluzakladatelka Křesťansko-sociálního spolku žen, redaktorka prvního křesťansko-sociálního listu pro ženy — Ženské listy. 33 Jana BUREŠOVÁ, Proměny společenského postavení českých žen v první polovině 20. století, Olomouc 2001, s. 229. OPEN ACCESS JIří HavELKa 65 vek v Brně. Tyto korporace však nebyly jediné, na venkově byly rovněž založeny křesťansko-sociálně vzdělávací spolky.34 Zatímco venkovské spolky počítaly své členky v desítkách, maximálně stovkách, pražská organizace jich měla v roce 1912 více jak 4 000. Činnost Křesťansko-sociálního spolku žen dobře ilustruje charakter a obsah křesťansko-sociálního ženského hnutí. Rozsah aktivit křesťansko-sociálních spolků byl mnohem širší než u katolických spolků. Nejvíce se zabývaly vzděláváním svých členek v oblasti politiky katolických stran a katolického ženského hnutí i v sociální otázce dělnických žen, která měla být řešena na demokratických principech (tzn. nikoli na základě boje třídy proti třídě, ale prostřednictvím sociálního smíru mezi třídami — ve shodě s encyklikou Rerum novarum). Další aktivity byly duchovního rozměru: společné modlitby, bohoslužby se svatým přijímáním, účast na poutích (měly podobu spolkových slavností, na které byly vypravovány i zvláštní vlaky) atd. Do této agendy spadaly i konference pořádané v kapli Klementina, jichž se účastnily jak členky, tak i jejich známé, potenciální nové členky Spolku.35 Třetí skupinou aktivit byla charitativní činnost, do níž nepatřilo pouze vybírání peněz, ale také vybudování „Domoviny sv. Ludmily“, což byl azylový dům pro sociálně slabé ženy z řad dělnic, posluhovaček a matek samoživitelek v těžké životní situaci. Spolek byl i místem poskytujícím katolickým ženám zábavu. Pořádaly se výlety, zakládaly dramatické a pěvecké kroužky a konaly se zábavy s tanci, které byly i dobrou příležitostí pro výběr finančních prostředků jak pro spolek, tak charitu.36 V každém křesťansko-sociálním spolku působil duchovní rádce, který vymezoval ideovou náplň spolku a také ho i řídil. Jana Malínská poukazuje na to, že muži (duchovní rádci) byli často na schůzích hlavními aktéry (přednášeli totiž zejména oni) a ženy vystupovaly pouze v neintelektuální části — referovaly o pokladně a chystaných akcích Spolku.37 Křesťansko-sociální spolek žen se v roce 1898 oficiálně přihlásil ke Křesťansko- -sociální straně v Čechách a bylo zvoleno i několik členek jako stranických důvěrnic. Spolek se tak měl stát „jednou z hlavních opor a základnou křesťansko-sociální ženské stranické organizace“.38 JEDNOTNÁ ORGANIZACE KATOLICKÝCH ŽEN Augusta Rozsypalová39 jako první přišla s ideou jednotné organizace pro katolické ženy. V roce 1901 se konal sjezd křesťansko-sociálních žen a dívek v Praze, kde Rozsypalová vystoupila s příspěvkem na téma Organizace katolických žen a dívek. Začala svou řeč připomenutím, že to byla ona, kdo v roce 1896 na schůzi Vlasti navrhl, aby 34 J. MALÍNSKÁ, ,,My byly, jsme a budeme!“, s. 87. 35 P. MAREK, Český katolicismus, s. 212. 36 Tamtéž, s. 213. 37 J. MALÍNSKÁ, ,,My byly, jsme a budeme!“, s. 88. 38 P. MAREK, Český katolicismus, s. 213. 39 Augusta Rozsypalová, narozena 19. února 1857 v Jirkově (okres Chomutov), zemřela 23.úno ra 1925 v Praze. Učitelka, jedna z prvních organizátorek křesťansko-sociálních žen, OPEN ACCESS 66 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 2/2016 byla založena organizace pro křesťansko-sociální ženy.40 Připomeňme, že její návrh byl realizován — v roce následujícím vznikl již zmiňovaný Křesťansko-sociální spolek žen. Kvůli novým výzvám, kdy podle ní „ze zkalených vln rozvratných snah nová potupa metá se ve tvář Kristovu a na dílo jeho“, bylo zapotřebí znovu zaktivizovat katolické ženy na Kristovu obranu.41 Rozsypalová pokračovala ve své řeči dále a vyzdvihovala specifika křesťansko-sociálních spolků oproti jiným ideovým táborům: „To bylo od počátku a jest a musí stále býti podstatným znakem organisace naší, že zraků svých obrací nejen k dosažení vezdejších dober, k dosažení spravedlivého pořádku, spravedlivých řádů společenských na této zemi, ale že nese se snahami svými také k záchraně nejvyšších dober, nejvyšších statků lidských duší […].“42 A právě tyto statky byly prý ve společnosti dány v sázku.43 Z ostatních stran (radikálních pokrokářů, sociálních demokratů, národních socialistů i mladočechů) se podle Rozsypalové vedl boj proti náboženství ve škole (a dokonce se prý sociální demokraté bouřili i proti domácí náboženské výchově). Dalším bodem kritiky Rozsypalové se stal spis Augusta Bebela Žena (vyšel poprvé česky jako Žena a socialism v letech 1909–1911). Nelíbilo se jí Bebelovo zpochybňování prospěšnosti monogamie, což pro ni znamenalo hlásání „volné lásky“. Na základě těchto útoků na křesťanské učení formulovala Rozsypalová program katolické ženské organizace: zaprvé se měla kromě materiálního zlepšení situace společnosti zabývat i povznesením jejího ducha, zadruhé chránit náboženskou výchovu pro děti a konečně za třetí obhajovat myšlenku posvátnosti manželského svazku.44 Rozsypalová zmínila již existující Ústřední spolek českých žen, u kterého obdivovala myšlenku, se kterou se spolek zakládal — měl totiž integrovat všechny ženské spolky v Čechách.45 Katolické ženy však do něj nechtěla připustit kvůli tomu, že chtěly rázně prosazovat program naznačený výše a vedení Ústředního spolku se k němu tvářilo velmi vlažně.46 Na základě tohoto neúspěchu představila Rozsypalová svou vizi sjednocené organizace katolických žen. Katolické ženské spolky, křesťansko-sociální ženské spolky i odborová sdružení katolických žen (které tu a tam existovalo v odborových organizacích katolických mužů) se měly sjednotit do zemské organizace pro katolické ženy. Navrhla, aby se na sjezdu z delegátek zvolil osmičlenný výkonný výbor. Tento výbor měl poté každý půlrok svolávat důvěrnice (zvolené ze spolků), na schůzi domlouvat zdokonalení činnosti jednotlispoluzakladatelka Křesťansko-sociálního spolku žen, patřila do okruhu Katolické moderny. Byla literárně, zejména publicisticky činná; v době samostatné ČSR redigovala časopis Žena. Stala se vedoucí osobností ženského katolického hnutí a političkou — jako jediná žena zasedla v Národním shromáždění z řad ČSL za první republiky a byla i předsedkyní Svazu katolických žen a dívek. 40 Augusta ROZSYPALOVÁ, Organizace katolických žen a dívek, Česká žena 3, 1901, č. 21, s. 161–162, zde s. 161. 41 Tamtéž. 42 Tamtéž, s. 162. 43 Tamtéž. 44 TÁŽ, Organizace katolických žen a dívek, Česká žena 3, 1901, č. 22, s. 169–171, zde s. 170. 45 Tamtéž. 46 TÁŽ, Organizace katolických žen a dívek, Česká žena 3, 1901, č. 23, s. 177–180, zde s. 177. OPEN ACCESS JIří HavELKa 67 vých spolků a odborů a také koordinovat společný postup. Jejich jednání měla být uveřejněna v periodiku pro křesťansko-sociální ženy — Česká žena. Rozsypalová věřila, že výkonný výbor tak díky tomuto postupu dokáže posoudit, kde by se dalo začít ve sjednocování (z místních katolických ženských organizací) nejprve do okresních, a pak do krajských organizací. Celý mechanismus měl fungovat tak, že z okresních organizací měly být vyslány důvěrnice do organizací krajských a z krajských zase do jednotné zemské konference. Osmičlenný výbor měl zastávat funkci zemské organizace a svolávat zemské konference, na kterých byl volen. Výbor se měl starat o vztah k mužským organizacím.47 Na základě citovaných časopiseckých článků lze usuzovat, že motivací Augusty Rozsypalové k založení jednotné organizace pro katolické ženy byla snaha aktivizovat katolické ženské prostředí, aby lépe dokázalo odpovídat na hlasy jiných politických proudů. Program organizace byl zatím pouze v rozpracovaném stavu, ale můžeme říci, že jednoznačně překračoval náboženský či charitativní rozměr. Politicky se snažil chránit „dobra“, která přinesla církev, měl tedy bojovat za hmotné zájmy žen, posvátnost manželství a brojil proti výchově bez náboženství. Všechny organizace, které sdružovaly katolické ženy, měly být pod tímto programem sjednoceny a organizovány. Z pozdějšího vývoje víme, že navržené rezoluce byly na sjezdu schváleny, stranická organizace byla ustanovena, ale bohužel zvolený osmičlenný výbor se již nikdy nesešel z důvodu rozepře uvnitř katolické politické strany.48 Od roku 1901 je též možné konstatovat, že se Křesťansko-sociální spolek žen vzdálil, což (jak již bylo uvedeno) byl důsledek boje mezi Křesťansko-sociální stranou a Národní stranou katolickou o ovládnutí spolkové sféry. Ilustrujícím faktem ovládnutí spolku Národní stranou katolickou je i odchod Emila Dlouhého-Pokorného z vedení Křesťansko-sociálního spolku žen.49 Na druhém sjezdu Křesťansko-sociální strany lidové v roce 1902 tak byly pověřeny dvě významné katolické aktivistky — Augusta Rozsypalová a Františka Jakubcová50 — budováním jednotné ženské organizace. Znovu však do celé záležitosti promluvil rozkol v katolickém politickém táboře. Další pokus byl odstartován v roce 1905, po sjezdu ženských spolků v Praze, i ten však skončil nezdarem.51 Františka Jakubcová se nedala odradit a v roce 1907 se přestěhovala z rodné Tuhaně u Lomnice nad Popelkou do Prahy s cílem vybudovat křesťansko-sociální hnutí na bázi sociálně orientovaného křesťanského demokratismu katolických modernistů.52 Vystupovala ve Straně katolického lidu i v Křesťansko-sociálním spolku a založila i redigovala nový časopis Jitřenka. První číslo Jitřenky obsahovalo formulaci ideové náplně 47 TÁŽ, Organizace katolických žen a dívek, Česká žena 3, 1901, č. 24, s. 185–186, zde s. 186. 48 Tamtéž. 49 Zasláno, Česká žena 3, 1901, č. 22, s. 175–176, zde s. 175–176. 50 Františka Jakubcová, roz. Mirovská, narozena 14. února 1872 v Tuhani u Lomnice nad Popelkou, zemřela 19. prosince 1918 v Benešově. Dělnice, obchodnice, redaktorka, aktivistka Křesťansko-sociálního spolku. 51 P. MAREK, Český katolicismus, s. 214. 52 Michal PEHR a kol., Cestami křesťanské politiky, Praha 2007, s. 108–109. OPEN ACCESS 74 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 2/2016 To se jí samozřejmě nelíbilo, neboť ona sama stála na ideové rovině křesťanského demokratismu (levici uvnitř křesťansko-sociálního hnutí). Její vize Svazu byla úplně jiná, rozhodně se, jak bylo ukázáno, nevyčerpávala v konání zábav a charitativních činnostech. Slova Jakubcové byla zřejmě také tak ostrá, protože Jitřenka byla na téže schůzi odmítnuta za svazové periodikum. V jednom z dalších čísel Jitřenky napsal své zklamané pocity z valné hromady anonymní čtenář. Nelíbila se mu stagnace v činnosti Svazu a vinil z ní i špatnou politiku, která byla ve Svazu přítomná. Když prý přišel někdo na valnou hromadu s nějakým návrhem, pak byl odbyt, že se to uváží. „Protože se ale stále jen a jen uvažuje a nic nedělá skutkem, máme vlastně naši činnost nazvati jen úvahou a ne prací. Jiné spolky, zvláště nepřátelské, vyvíjejí činnost, my vyvíjíme jen úvahy.“79 Valná hromada měla ještě dohru, a to před soudem. Františka Jakubcová byla předvolána k zemskému trestnímu soudu v Praze. Žalobu podal tajemník katolické strany František Svatek, kterého před soudem zastupoval JUC. Cyril Mourek. Žaloba se týkala lživé zprávy o valné hromadě — schůze měla být krásná a nikdo z výboru škrtnut nebyl. Jakubcová tak byla nucena ve svém listě napsat prohlášení, že co bylo uveřejněno ve 22. čísle Jitřenky o Cyrilu Mourkovi, nebyla pravda. Učinila tak, ale pod prohlášením znovu dodala: „I kdyby toto prohlášení bylo přibito na všech pražských rohách, mé svědomí je klidné a účastnice přítomné dosvědčí: 1. že z přednášky paní hraběnky žádná nic neslyšela a požitek z míti nemohla, 2. že hlasovaly všecky bez rozdílu, jsou-li členkami neb nikoli, platí-li ku Svazu nebo ne. Mohu se vykázati vlastnoručně p. Mourkem psanou listinou zvolených dam výboru i náhradnic, kterou mi dal, abych uveřejnila v Jitřence, a jméno paní radové Plojharové v ní napsáno není. […] Dnes o nečinnosti pražských spolků pravda psáti se nesmí a kdyby bylo vše černé, přes to na základě paragrafu se dokázati musí, že je to bílé.“80 V tomto ohledu je třeba zmínit, že během války se Svaz českých katolických spolků ženských v království Českém skutečně, jak se obávala Jakubcová, omezil „pouze“ na charitativní činnost a pomoc při odstraňování důsledků války.81 Svaz také získal podobu „volného sdružení ženských spolků s rozmanitou programovou a pracovní náplní“, kterou překonal až po vzniku samostatného Československa. V roce 1925 byla vytvořena celozemská organizace s jednotnými stanovami a Svaz byl přejmenován na Svaz katolických žen a dívek Republiky československé.82 Pro přesnost dodejme, že byl přejmenován již podruhé, protože v letech 1921–1925 fungoval pod názvem Svaz československých žen a dívek v Čechách.83 * * * 79 Dojmy z jedné „valné hromady“, Jitřenka 8, 1914, č. 24, s. 3. 80 Prohlášení, Jitřenka 8, 1914, č. 28, s. 4. 81 J. BUREŠOVÁ, Proměny společenského postavení, s. 230. 82 TÁŽ, Tisk ženských spolků za první ČSR 1918–1938, in: Pavel Marek (ed.), Tisk a politické strany, Olomouc 2001, s. 115. 83 TÁŽ, Proměny společenského postavení, s. 231. Jana Burešová se problematikou katolických žen v období první republiky dlouhodobě zabývá. Výše uvedená monografie je vyvrcholením velkého počtu jejích vydaných vědeckých studií. OPEN ACCESS JIří HavELKa 75 Závěrem je třeba znovu se vrátit k hlavním otázkám, které byly v úvodu stati položeny. Na základě studia křesťansko-sociálních periodik určených pro ženy bylo dokázáno, že společenské a modernizační změny zasáhly v devadesátých letech 19. století výrazným způsobem i myšlení některých katolických žen. Není chybou pokládat v českém prostředí Augustu Rozsypalovou a Františku Jakubcovou za jedny z hlavních postav ženského křesťansko-sociálního hnutí. Obě dvě se snažily vybudovat jednotnou „zastřešující“ organizaci katolických žen. Samozřejmě je možné u obou dvou aktivistek sledovat diference. Augusta Rozsypalová byla první aktivistkou, která se snažila založit organizaci, do níž by se integrovaly všechny katolické ženy (organizované v křesťansko-sociálních, katolických spolcích i odborech). Šlo jí především o aktivizaci katolického ženského prostředí a koordinaci společného postupu. Program Rozsypalové byl prozatím velmi obecný (ona sama předpokládala, že bude dopracován). Sjednocenou organizaci katolických žen prozatím koncipovala na základě specifik křesťansko-sociálních spolků. Vymezila se tak proti ostatním politickým proudům. Programovými body měla být ochrana náboženského vzdělání, nerozlučitelnost manželského svazku a zlepšení duchovních a hmotných podmínek žen. Její vize však nebyla naplněna, neboť do ní promluvila rozhádanost v křesťansko-sociálním politickém táboře. Druhou výraznou postavou v ženském křesťansko-sociálním hnutí byla bezesporu Františka Jakubcová. Jakubcová připravovala zemskou organizaci pro křesťansko-sociální ženy. Její koncepce „Zemské organisace křesťansko-sociálních žen a dívek v království Českém“ byla v politické náplni konkrétnější než u Rozsypalové. Kromě ochrany žen z křesťanského hlediska, což je možné interpretovat různě, ale předpokládejme podobný program jako u Rozsypalové (např. boj za nerozlučitelnost sňatku), měla nová organizace pomoci nezaměstnaným ženám s hledáním práce popř. podporovat zřízení vlastní živnosti. Další aktivity organizace kopírovaly činnosti křesťansko-sociálních spolků. Větší rozdíly je možné spatřovat v metodě vyjednání nových pozic pro ženy s katolickými muži (obě dvě narážely na konzervativní kruhy uvnitř katolického politického hnutí). Jakubcové po několika nezdařených pokusech došla trpělivost, vydávala vlastní časopis a chtěla, aby si ženy samotné (bez katolických mužů) založily samostatnou ženskou organizaci. To se jí bohužel nezdařilo, byla odstavena Zemskou radou katolíků a po vytvoření Svazu v něm sehrávala marginální úlohu. Jak již bylo v textu uvedeno, konzervativcům se totiž Jakubcová zdála velmi „politická“. Zřejmě tím mysleli křesťansko-sociální program pro ženy, který se ona snažila mnohdy i netaktickým způsobem vyjednat — svou ostrou a nesmlouvavou kritiku se nebála zaměřit i na církevní a politické elity katolického politického tábora. Konzervativní kruhy (jak předeslal předseda Zemské rady katolíků hrabě Vojtěch Schönborn) naproti těmto snahám chtěly navrátit ženu „na místo svého určení“, dle mého soudu tedy do rodiny. Snahy obou katolických aktivistek byly korunovány neúspěchem. Tento neúspěch byl dán mnoha faktory. Křesťansko-sociální strany se na přelomu 19. a 20. století nacházely ve značném chaosu a sporech mezi pravou a levou frakcí. V rámci křesťansko-sociálního hnutí nebyl ve špičce vedení strany vlivný politik, který by se katolických žen zastal. V prvních OPEN ACCESS 76 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 2/2016 letech jím byl Emil Dlouhý-Pokorný84 (stál u zrodu křesťansko-sociálního hnutí žen), on sám však musel čelit pokusům o odvolání z vedení strany a v roce 1903 na politiku rezignoval. Konzervativní kruhy nakonec ovládly spolky i jejich tiskové orgány. Obě dvě „katolické aktivistky“ si stěžovaly na nízkou úroveň vzdělanosti katolického ženského prostředí a nabádaly ženy k většímu vzdělání, četbě a účastnění se rétorických kurzů. Katolické ženské prostředí tak nebylo schopné emancipovat se od katolických mužů. V aktivitách katolických a křesťansko-sociálních spolků i v zápase o jednotnou ženskou organizaci byla nabourána konzervativní představa o úloze ženy a muže — tedy ideologie (koncept) oddělených sfér (žena v domácnosti a muž na veřejnosti). Augusta Rozsypalová přišla první s myšlenkou, že ženy mají vstoupit do veřejného prostoru kvůli tomu, aby bránily odkaz Ježíše Krista. Emilie Věchotová mluvila o odlišnosti žen od mužů právě kvůli zdůvodnění úsilí o politickou participaci, sociální a morální reformu společnosti. Ženy tak měly prostřednictvím Svazu ve veřejné sféře hájit zájmy žen — tedy ty, které byly charakteristické pro privátní sféru (vystupovat proti rozluce manželské, proti erotickým obrazům). V jejich pojetí byl tudíž starší model uspořádání mezi pohlavími (rovnost slučitelná s podřízeností) nahrazen modelem, kde rovnosti neodporovala odlišnost. Tímto pojetím se „katolické aktivistky“ chtěly odlišit od žen v pokrokovém (liberálním) proudu. Je tedy možné setkat se s náznaky katolického feminismu. Tento feminismus nechtěl rušit zavedené pořádky a tradice, pouze je chtěl transformovat do jiné podoby. Veřejná sféra již neměla být pro ženy uzavřena, ale ženy ji měly naopak svojí esencialitou zušlechťovat. Některé ženy (slovy Anežky Horské) legitimizovaly svou pozici před katolickými muži ubezpečováním, že nezajdou tak daleko jako sufražetky v západní Evropě (tedy že nebudou své požadavky artikulovat bojovně a že nedojde k rozdělení obou pohlaví). Je zajímavé, že myšlenky, které tematizovaly katolický feminismus, zazněly i při zakládání Svazu. Ten však podléhal vlivu Zemské rady katolíků, což byla bašta konzervativců. Vznosné ideje, které stály v počátcích vzniku Svazu, tak nebyly uvedeny v život a Spolek se věnoval „pouze“ charitativní činnosti. Na tomto místě bych se nebál společně s Jakubcovou konzervativní katolické politiky podezřívat z toho, že o ženských právech pouze nechali ženy hovořit (nebo dokonce o nich hovořili sami, např. František Reyl), aby ukázali, že pro ně něco dělají. Jakmile se totiž ženy osmělily k vlastní akci (např. založení časopisu), byla z Ústředí pro katolické spolky vydána zpráva o nedoporučení k jeho odebírání. Domnívám se, že za neúspěchem Jakubcové nestál pouze její ostrý jazyk a radikálnost (pro katolické prostředí) jejího programu, ale prostá tendence konzervativních katolických mužů mít nad ženami v politickém životě politický vliv. 84 Emil Dlouhý-Pokorný (1867–1936) — katolický kněz, od poloviny devadesátých let 19. století patřil k zakladatelům českého křesťansko-sociálního hnutí, kde náležel k radikálnímu levému křídlu. Snažil se do programu strany vtělit zavedení všeobecného hlasovacího práva a vystoupil proti kruhům v Národní straně katolíků, která chtěla pohltit křesťanské sociály. V roce 1899 tak zakládá a je lídrem nové Křesťansko-sociální strany lidové, která byla postavena na křesťansko-demokratickém programu. Podporoval Katolickou modernu, vydával modernistické časopisy: Rozvoj, Mane, Křesťanská myšlenka a Nezmar. Od roku 1903 se od politiky vzdálil, 1906 již nebyl duchovním — požádal papeže o dispens, chtěl se totiž oženit a legitimizovat své děti; jeho žádost byla odmítnuta a byl vyloučen z katolické církve. OPEN ACCESS JIří HavELKa 77 RÉSUMÉ: This study focuses on the way Catholic women at the turn of the 20th Century adopted “the doctrine of separate spheres”. The author claims (as does Linda Kerber) that the public and private dichotomy was a language enabling us to explain to ourselves the social situation. Augusta Rozsypalová and Františka Jakubcová were the most important representatives of the Christian Social Women Movement in Bohemia in the period before the Great War. Augusta Rozsypalová was the first to introduce the idea of a united Czech Catholic Women’s Association. The Association would be built by bringing together all organizations of Catholic Women. The Association was to assure the protection of religious education and the indissolubility of marriage and to improve the material conditions of women. This idea was not put into action because the Christian Social People’s Party was in a schism. Františka Jakubcová did not conceal her dissatisfaction with the situation within the Christian Social Movement. She planned a united Czech Christian Social Women’s Association, but, unlike Augusta Rozsypalová, without help from Catholic men. In her vision this organization would be merged with the Christian Social Women’s Organization. Her idea did not take hold, either, because she was wean from “Provincial Catholic Council”. “Provincial Catholic Council” was an organization where the reins were held by ultra-conservatives of the Czech political Catholicism, and these people did not want an independent women’s political party. It was shown that in the activities of the Catholic Women’s Association, Christian Social Women’s Association and also in the struggle for a united Czech Catholic Women’s Association ideology was shifted to a separate sphere. This did not mean adopting liberal positions, but their transformation into a specific religious ideology. United Catholic Association should uphold specific women’s interests in association with the private sphere, for example in the fight against marital separation. Mgr. Jiří Havelka graduated from the Faculty of Education, University of Hradec Králové (teaching qualification History and Civics), and he is currently a Ph.D. student in the Faculty of Humanities, Charles University. He specialises in the activities of Czech Catholic women in modern society ([email protected]). OPEN ACCESS