Kochová, P., & Opavská, Z. (Eds.). (2016). Kapitoly z koncepce Akademického slovníku současné češtiny. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.

PAVLA KOCHOVÁ— ZDEŇKA OPAVSKÁ (EDS.): KAPITOLY ZKONCEPCE AKADEMICKÉHO SLOVNÍKU SOUČASNÉ ČEŠTINY1 Michal škrabal Kochová, P., & Opavská, Z. (Eds.). (2016). Kapitoly zkoncepce Akademického slovníku současné češtiny. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i. 1. Předkládaná koncepce chystaného (adlouho vyhlíženého) nového výkladového slovníku češtiny vzbudila značnou pozornost, vodborném tisku už stačily vyjít minimálně dvě recenze (Vachková, 2016; Ivanová, 2017). Zájem otuto publikaci je zasloužený, vždyť vkontextu českého slovníkářství takto objemný teoretický konvolut, svýjimkou (interních) Směrnic pro vypracování rukopisu Slovníku spisovného jazyka českého (Helcl, Sochová & Kozlová, 1957), případně též dalších souhrnných metalexikografických prací (Čermák & Blatná, 1995; Vachková, 2007, 2011), dosud nevyšel. Neméně cenný je idiachronní aspekt monografie: autoři svá teoretická východiska kjednotlivým dílčím otázkám opírají opopis lexikonu vpředchozích výkladových2 slovnících češtiny, který je přehledně shrnut na začátku každé (pod)kapitoly. Svým způsobem tak zachycují vývoj české metalexikografie za posledních bezmála sto let, což může být místy četba poutavá, až vzrušující. Obecně se traduje, jak komplexní asložitá lexikografická práce je, před kolika obtížnými rozhodnutími stojí slovníkář prakticky po celou dobu svého úsilí— asami lexikografové tuto tradici rádi přiživují. Málokdy přitom nechají nahlédnout laickou veřejnost do své „čarodějné kuchyně“.3 Pěstovat osobě obraz „neškodného dříče“ (Johnson, 1755, s.1195) aomezit výklad své koncepce jen na obligátní pokyny pro uživatele vúvodu slovníku4 považuji za nešťastné, stejně jako fakt, že je unás metalexikografie dlouhodobě přehlížena. Osobně proto Kapitoly vítám avidím vnich příslib měnícího se přístupu kteoretickým aspektům lexikografie, jinak disciplíny navýsost praktické. Atřebaže vpořadí až jako třetí, pokusím se zhodnotit úsilí autorského kolektivu aučinit pár poznámek, převážně takových, které zúst mých „předřečnic“ dosud nezazněly. Perspektiva dvoujazyčného lexikografa snad nebude na škodu, ale naopak ku prospěchu, stejně jako pro mě byly cenné apodnětné poznatky azkušenosti autorského týmu ASSČ: jednojazyčná advoujazyčná lexikografie má, navzdory svým specifikům, ipřekvapivě mnoho styčných bodů. Pokusím se hodnotit primárně koncepční stránku slovníku, nikoliv slovník samotný— venkoncem na to je ještě brzy, byť už jisté závěry činit lze, jak ze vzorového 1 Tato recenze vznikla vrámci programu Progres Q08 Český národní korpus uskutečňovaného na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. 2 Vmenší míře též ve speciálních, např.valenčních slovnících (s.64). 3 Explicitně je tu proto potřeba jmenovat čestnou výjimku, jejíž vydání je ohlášeno na letošní rok: popularizační příručku Jak se píší slovníky aneb Lexikografie pro každého (Lišková & Šemelík, vtisku). 4 Ty beztak nikdo nečte, namítl by skeptik. Bo Svensén (2009, s.459) sodkazem na Henriho Béjointa uvádí číslo až alarmující: 89 %. Lze se však setkat isčísly ještě vyššími. OPEN ACCESS 112 STUDIE ZAPLIKOVANÉ LINGVISTIKY 1/2018 písmene A, dostupného aktuálně na webu (www.slovnikcestiny.cz), tak zčetných příkladů přímo vmonografii (zde už jsou příkladová hesla napříč celou abecedou). Poněkud matoucí je hned první slovo vtitulu monografie, tedy kapitoly. Vídám ho poslední dobou vnázvech odborných publikací čím dál častěji, případně ještě spřívlastkem vybrané— jde patrně osílící trend skromnostní strategie. Leckde má ovšemže své opodstatnění, zde se mi však zdá zbytečně skromné, působící nechtěně dojmem jisté nedovršenosti aprovizornosti. Přestože koncepce ASSČ pochopitelně nepokryje všechny případy, snimiž budou autoři konfrontováni (jisté míry improvizace je však vlexikografii vždy zapotřebí), měla by předkládaná monografie být přece jen víc než pouhými kapitolami. Navíc soudě podle obsahu, který pokrývá všechny jazykové roviny aveškeré nezbytné aspekty makrostruktury imikrostruktury, je takové označení vlastně zavádějící. Snad chce akcentovat fakt, že každá zkapitol byla zpracována jiným členem autorského týmu; nicméně dnešní lexikografie je doménou právě takto početných tvůrčích kolektivů,5 jejichž členové musí sladit své odlišné postoje kjednotlivým otázkám ve prospěch celkového díla. Setrvejme ještě utitulu monografie, respektive slovníku samotného: jde mi nyní opřívlastek současné. Posun od příručky zachycující spisovný jazyk kneutrálnímu atributu současný nelze než ocenit; počáteční přívlastek akademický by se totiž, minimálně vočích nezanedbatelné části české veřejnosti, pojil spíše sonou spisovností (srov. Uličný, 2018). Apřestože tato náhrada má své opodstatnění, tzn.že tvůrci slovníku pracují daleko více skolokvialismy, univerbáty, profesionalismy aslangismy, expresivními výrazy (včetně vulgarismů) atp.,6 přece jen bylo žádoucí jít ještě dál, tj.zohlednit více mluvenou podobu češtiny, ato především vmorfologické části heslové statě, kde se však autoři rozhodli uvádět „pouze tvary odpovídající spisovné jazykové normě“ (s.49). Škoda že jim chyběla odvaha květší benevolenci na poli tvarosloví, když ji dostatečně prokazují vlexikální oblasti— přitom by si vystačili stýmž inventářem stylistických kvalifikátorů (viz dále, odd. 5). Česká lexikografie by tak mohla splatit svůj jistý dluh azároveň by dostala šanci překročit vlastní stín: zpreskriptivního pólu povýšit minimálně na proskriptivní pozice (srov.Vachková, 2016, s.124). Snad by byla iznatelně scelena propast mezi oběma varietami češtiny.7 Frekvence má být pro dnešního lexikografa primárním údajem,8 apřestože se kní autoři ASSČ vKapitolách opakovaně odvolávají jakožto kvýchozímu kritériu, zdá se 5 Pod monografií je podepsáno celkem 20 autorů, další desítky spolupracovníků na projektu jsou uvedeny na http://www.slovnikcestiny.cz/web/autori.php. 6 Na dluh slovníků vůči mluvené formě jazyka upozorňuje už vr. 1995 F.Čermák (1995, s.96). 7 Používá-li se např.tvar chcu vprototypicky mluvené řeči na území Moravy aSlezska vpřibližně 25 % případů oproti standardnímu výrazu chci, proč by se tento údaj neměl objevit právě ve slovníku, jenž si klade nemalé ambice? Jinými slovy: proč poměry jednotlivých variant, včetně těch nespisovných (leč dostatečně frekventovaných), explicitně neuvádět, notabene jsou-li tato data dostupná? Např.po vzoru Mluvnice současné češtiny (Cvrček et al., 2010, s.269). Srov.http://syd.korpus.cz/ubynPfoL.syn, případně údaje znejnovějšího mluveného korpusu ČNK ORTOFON, který je vyvážený zhlediska regionálního. 8 Zároveň je však potřeba korigovat ji disperzí, tedy rozložením daného jevu napříč korpusem, tak aby se zjistila jeho nerovnoměrná distribuce vkorpusu, potažmo jazyce. Korpusové OPEN ACCESS MICHAL šKRABAL 113 mi, že plně nevyužili potenciálu, jejž korpusová data nabízejí (ajenž vdůsledku odlišuje moderní lexikografii od té dosavadní, předkorpusové). Omezili se pouze na volbu, zda daný lexém (včetně těch víceslovných) do hesláře zařadit, či nikoliv, vpřípadě polysémních jednotek na sled jednotlivých významů, udublet na jejich pořadí,9 šlo však jít ještě dál— aniž by bylo nutno explicitně uvádět (často problematické, uznávám) frekvence jednotlivých lexémů či tvarů. Praxe rozčleňovat lexikon do různých frekvenčních pásem, známá ze zahraničí, je sice zmíněna (s.75), ale zamítnuta sohledem na další zdroje, které jsou co do velikosti skorpusy ČNK nesouměřitelné. Vysvětlení je to však neuspokojivé, ba až poněkud alibistické. Pomineme-li doplňkové zdroje vpodobě stávajících slovníků, vytvořených vesměs na nekorpusové bázi (tudíž by neměly být korektivem výsledné podoby hesel, naopak mají sloužit ke konfrontaci dosavadního popisu lexikonu sobjektivními jazykovými daty), lze izdalších elektronických zdrojů10 čerpat data očetnosti lexémů ata vhodným způsobem srovnávat sfrekvencemi získanými zČNK. Nadto hledám-li na Googlu slovo vSYNu nedoložené (či doložené nedostatečně), půjde dozajista ovýraz řídký, oneologismus či okazionalismus, nebo naopak archaismus, vždy však operiferii slovní zásoby. Podstatný je tu přitom spíše opačný pól, tedy lexikální jádro češtiny— ať už si je definujeme jakkoliv—, důležité mimo jiné pro didaktické účely (srov.Prošek, 2016; Čermák & Křen, 2011). Abych uzavřel úvodní oddíl, přívlastek současné je sice namístě, ale pořád za ním čtu implicitní [primárně spisovné]. Vyšší míra kolokvialismů, ať už se symbolem trojúhelníčku, či bez něj, zastoupených vhesláři nestačí. Tvůrci tu, alespoň vmých očích, zůstali na půl cesty, bohužel. 2. Naopak je zapotřebí pochválit je za četné inovace, které, věřím, přispívají klepšímu popisu jednotlivých jazykových jevů, kpřehlednější výstavbě heslových statí avposledku ikvětší uživatelské přívětivosti. Vprvní řadě spovděkem kvituji vyšší míru autonomnosti jednotlivých lexémů, mající za následek odklon od tzv.hnízdování, které se dříve využívalo čistě zpraktických důvodů, kvůli omezenému místu (zvláště uSSČ).11 Autoři ASSČ hnízdují pouze vomezené míře: např.upřechylování nebo tvonástroje dnes tuto možnost standardně nabízejí, např.rozhraní KonText uvádí tzv.průměrnou redukovanou frekvenci (ARF— average reduced frequency). 9 Ani zde to však neplatí bezezbytku, viz např.pádové spřežky psané dohromady či zvlášť (případně ještě vkombinaci srůznou pravopisnou podobou). Tam je vždy jako první, tzn.jako lemma, uváděna jednoslovná varianta, bez ohledu na vzájemný poměr jejich frekvencí (s.33–34). Obecně lze mít výhrady ksledu některých dublet: např.lemma Asijec není vžádném zkorpusů řady SYN frekventovanější než dubletní podoba Asiat, totéž platí upřechýlených lemmat Asijka/Asiatka. 10 Vpřípadě ASSČ jde především omediální archiv společnosti Newton Media, a. s., azmnoha ohledů ošidný internet (podrobněji viz s.16–17). Kproblematičnosti frekvenčních údajů poskytovaných vyhledávačem Google viz např.Kilgarriff, 2007. Vzhledem ke snazší manipulaci sdaty ikjejich neproměnlivosti se tvůrci rozhodli využít korpus Araneum Bohemicum Maximum (Benko, 2015), tvořený výhradně internetovými texty. 11 Důsledně nehnízdující PSJČ však dokazuje, že se bez této praxe dá obejít, byť za cenu nepoměrně větších nároků na místo. Otom, nakolik se musí na omezený prostor ohlížet tvůrci ASSČ, tu nicméně nechci spekulovat. OPEN ACCESS 114 STUDIE ZAPLIKOVANÉ LINGVISTIKY 1/2018 ření deminutiv či iterativ, pokud derivovaný lexém zachovává stejnou sémantickou strukturu jako základové slovo. Tam si lexikograf vystačí se stručným, až minimalistickým popisem imenším počtem příkladů užití, aniž by to bylo na úkor úplnosti či srozumitelnosti. Jakmile se však významová struktura mezi oběma lexémy liší, je namístě vytvořit pro derivát samostatné heslo (viz např.slovo autíčko, které má oproti základovému monosémnímu slovu auto hned tři významy— s.193–194, srov.např.typ bakalář × bakalářka I, II sodlišnou slovotvornou motivací— s.200). Tyto případy od sebe nicméně nebude vždy snadné odlišit, což by ladně vyřešil úplný ústup od hnízdování; až pak bude autonomnost lexémů završena, či sjistou nadsázkou řečeno, slova se plně „emancipují“. Chápu, že vprostorem limitované tištěné verzi je to poměrně radikální krok, vté elektronické tomu však nic nebrání, respektive oba principy by se vní daly jednoduše zkombinovat: daný derivát by pak vystupoval jako samostatné heslo, zároveň však jako heslo přihnízdované kzákladovému lexému, jehož slovotvorný potenciál by se tím názorně demonstroval. Větší autonomnost se dotýká itradičního postrachu lexikografů, tj.víceslovných lexémů, chápaných zde— vsouladu sJ.Machačem— jako „komplexy dvou nebo více slov reprodukovaných areprodukovatelných vkonkrétních promluvách jako hotové již celky vustáleném již významu“ (s.165–166) adělených do tří podskupin: sousloví,12 frazémy avíceslovná synsémantika spolu svíceslovnými interjekcemi. Některé, zvláště ty, jejichž význam je odvoditelný od významu jednotlivých složek, jsou uváděny pouze vrámci exemplifikace jednoslovného hesla, vopačném případě má víceslovný lexém povahu sublemmatu13 ve speciální části heslové stati; je opatřen vlastním výkladem významu iexemplifikací (týká se to všech frazémů azčásti též zbylých dvou podskupin). Sublemmatizace (alespoň vtakovéto míře) je smělým experimentem, který je nutno ocenit, byť izde se ukazují meze aproblematické stránky, zvláště ufrazémů,14 jež se obtížně nechávají „vázat“ nejen ke konkrétnímu významu,15 ale ilexému. Pokud už nabyly na autonomnosti víceslovné jednotky, čekal bych od tvůrců podobné rozšíření makrostruktury rovněž opačným směrem, tj.ojednotky na sublexikální úrovni. Ve slovníku se však počítá pouze shesly pro produktivní slovotvorné komponenty složenin (ato jak iniciálními: auto-, bio-, jedno-, veleaj., tak finálními: 12 Tato velmi různorodá skupina lexémů nefrazeologické povahy zahrnuje např.„neterminologická sousloví, terminologická sousloví (víceslovné termíny), víceslovné přejímky acitátové výrazy, víceslovná derivovaná sousloví, víceslovná propria, jmenná aslovesná multiverbální pojmenování“ (s.167, jejich podrobný popis na s.170–174). Víceslovné přejímky acitátové výrazy (typu alter ego, baby boom, curriculum vitae, conditio sine qua non apod.) jsou navíc zpracovány jako samostatná hesla vhlavním hesláři, což je praxe převzatá zdřívějších výkladových slovníků — a ovšemže doporučeníhodná. 13 Autoři používají půvabný český protějšek podheslí. 14 Při rozlišování mezi souslovími afrazémy (s.167) se tvůrci opírají opojetí O.Martincové. Srov.přiléhavé doplnění vrecenzi M.Ivanové (2017, s.181). 15 Ustupuje se naštěstí od praxe uvádět frazémy pod dílčí významy příslušného lexému, umisťovány jsou čím dál častěji do speciální frazeologické části hesla (téměř vždy na jeho konci, po výkladu aexemplifikaci jednotlivých lexií). Zvláště ulexémů polysémních asvelkým „frazeologickým potenciálem“ tu může vyvstat otázka, jak ideálně řadit jednotlivé frazémy (zvláště jsou-li jich desítky). OPEN ACCESS MICHAL šKRABAL 115 -fob, -logie, -mil/-milec, -denní aj.— s.22, viz též s.208–209, srov.Šimandl, 2016), zato zmizely— neznámo proč— jednotlivé prefixy, byť jejich popis přinesl SSJČ avomezené míře též SSČ.16 3. Dalšími inovacemi přecházím kústřední části monografie (kap.12 a13), věnované popisu významu lexémů pomocí slovníkové definice, tedy pomyslnému středobodu celé jednojazyčné lexikografické praxe. Zde oceňuji logicky vystavěný výklad, věnující se nejprve obecným zásadám popisu významu anásledně pojednávající jednotlivé slovní druhy (vjejich rámci pak specifické poddruhy, případně gramatické kategorie). Začíná se vždy teoretickými východisky, opírajícími se mimo jiné otrojici slovníkových předchůdců, následuje řešení daného jevu vASSČ, doplněné ovhodnou exemplifikaci. Tvůrci ASSČ se opírají o„tradiční podob[u] výkladové perifráze, jež obsahuje sled podstatných definičních prvků (generického/rodového, diferenčních aněkterých prvků fakultativních, encyklopedických)“ (s.80–81); je tu znát jistý ostych před cobuildovským typem definice, ačkoliv si jej lze představit jako fakultativní, alternativní výklad lexému určený specifickým skupinám uživatelů (děti amládež, nerodilí mluvčí). Samotný význam se vykládá čtverým způsobem: základním typem je klasický, opisný výklad, pracující skategoriemi genus proximum adifferentia specifica; uadjektiv smyslových vjemů acitoslovcí převažuje výklad ostenzivní; upřechýlených názvů, deminutiv aiterativ zas slovotvorná perifráze auněkterých příznakových slov, „kdy by byla výkladová perifráze nepřirozená, nepřiměřená, nebyla by jazykově úsporná“ (s.82), se využívá výklad synonymem.17 Užití doplňujících aupřesňujících významových prvků asémantizačních poznámek se mi jeví, alespoň na stranách recenzované monografie, jako přiměřené auvážlivé— nebude však snadné udržet vždy tato teoretická východiska vpraxi. Toho jsou si ostatně vědomi sami tvůrci, když před „devatero“ obecných zásad výkladu významu (s.81–82) předsunuli doznání, že je nelze „považovat za absolutně platné“ (s.81). Nelze než souhlasit; není dobré nechat se při lexikografické práci bezezbytku svázat rigidními předpisy adogmaty, naopak je třeba používat zdravý selský rozum amít na paměti slova klasikova: nejlepší slovníkový výklad je takový, který kombinuje „stručnost, úplnost asrozumitelnost“ (Johnson, 1747). Nikterak nepřekvapí ani zpracování polysémních jednotek. Kodlišování jednotlivých významů (lexií) je využíván početný rejstřík tradičních prostředků: vedle primární relace kodlišným denotátům jde oporovnávání slexémy ze stejné sémantické 16 Sémantika těchto prefixů se přitom vposledních desetiletích nijak radikálně neproměnila. Zajímavá je konfrontace významové struktury daných prefixů se sémantikou jim odpovídajících prepozic: jak výrazně by se odlišovalo zhlediska sémantického např.předložkové heslo na od hesla prefixu na-? 17 Často se však dané způsoby kombinují avhodně doplňují. Do následující definice je kromě opisného aslovotvorného výkladu užitečně včleněn ičeský ekvivalent, který není na rozdíl od lemmatu obouvidový: adoptovat 1.přijímat, přijmout cizí dítě za vlastní na základě rozhodnutí soudu, získávat, získat adopcí; syn. osvojovat, osvojit […]. OPEN ACCESS 116 STUDIE ZAPLIKOVANÉ LINGVISTIKY 1/2018 třídy a/nebo slovní čeledi, rozdílná kolokabilita, stylistická či pragmatická hodnota, odlišnosti gramatické povahy aj. Neostrost hranic mezi jednotlivými významy přímo vybízí kuvádění (již ve starších slovnících běžně zaznamenávaných) sémantických odstínů. Stanovení základního významu apořadí dalších lexií se odvíjí od trojice kritérií: kromě frekvence se přihlíží iklexikální sémantice slova (od kterého významu lze nejlépe vyvodit ostatní významy) ajeho stylistické hodnotě (hledá se význam co nejneutrálnější). Vpřípadě derivátů koresponduje sled významů, až na opodstatněné výjimky, sřazením uzákladového hesla. Dále mě daná pasáž mile zaujala především těmito prvky: — důslednou „významovou ekvivalencí definovaného adefinujícího, včetně slovnědruhové afunkční souměrnosti“ (s.81)18 spolu skonzistentním užíváním stejných „opěrných slov“ pro členy téže lexikálněsémantické třídy; metajazyku vůbec věnovali autoři značnou pozornost (byť nebyl definován předem)— což se pozitivně odrazilo na výsledných definicích; — větším využitím paradigmatických vztahů, tedy synonymie (kap.14) aantonymie (kap.15); — zavedením tzv.„sémantické zkratky“, jejímž účelem „je dostatečně zřetelně ‚napovědět‘ uživateli význam slova užitého ve slovníkové definici, aniž by musel ve slovníku dál hledat“ (s.89); — poskytnutím doplňkových informací encyklopedického rázu uvybraných hesel (s.161). Část ovýkladu významu si dovolím uzavřít citátem již svrchu zmíněného Samuela Johnsona, jenž vpředmluvě ke svému slovníku píše: „Nejvíce nesouhlasu se svou prací očekávám votázce výkladu; nemá smysl doufat, že uspokojím ty, kteří snad ani spokojeni být nechtějí, neboť jsem nebyl vždy spokojen ani já sám.“ (Johnson, 1755, s.88). 4. Pozitivně je možno vnímat rovněž způsob, jímž se vASSČ zpracovává lexikální valence.19 Syntagmatická informace je včeských (nejen výkladových) slovnících dlouhodobě poddimenzována, omezujíc se prakticky jen na slovesa; vmíře dostatečné je třeba hledat ji vněkterém ze speciálních, valenčních slovníků. Přitom kolokabilita je základním rysem každého lexému, (spolu)vymezujícím jeho místo vlexikonu, navíc odlišné valenční rámce většinou konstituují dílčí významy, ato zdaleka nejen usloves (viz např.heslo adept sdvojí valencí, tudíž idvěma významy). ASSČ se toto manko pokouší vyrovnat pomocí tzv.„explicitní podob[y] větného vzorce“ (s.65), jenž je uváděn buď pro celé heslo hned za lemmatem, nebo pro jednotlivé lexie za příslušným číslem 18 To se týká především základních autosémantických slovních druhů; usynsémantik, zájmen ačíslovek tuto souměrnost dodržet nelze aužívá se většinou slovesných tvarů 3.os. sg. préz.; kvýkladu citoslovcí se jakožto „opěrná slova“ užívají substantiva. 19 Termín valence autoři omezují pouze na slovesa, ujmen se operuje spojmem vazebnost (s.64–68). Krozšířenějšímu pojetí valence, neomezujícímu ji prakticky na žádný slovní druh, viz např.Čermák, 1995, s.105; 2010, s.285–287). OPEN ACCESS MICHAL šKRABAL 117 významu, ato vmíře dosud vídané pouze ve valenčních slovnících. Mimoto postihuje nejen tradiční pravostrannou valenci, ale také levostrannou, přičemž obě strany jsou elegantně odděleny pomocí dvojité kolmičky; valence může být nadto ještě zpřesněna sémantickou glosou, vymezující lépe jednotlivé aktanty. Výsledné valenční rámce tak občas, pravda, bývají poměrně složité, až na pomezí přehlednosti, ajisté zjednodušení by jim prospělo,20 itak nemůže být ojejich potřebě vpopisu lexému pochyb; auživatel je jistě uvítá abrzy jim přivykne. Langueový potenciál těchto schémat je pak dále naplněn vhodně vybíranými příklady vexemplifikační části hesla. 5. Problematičnost stylistické charakteristiky lexémů (kap.10), jejíž primární funkcí je oddělit příznakovou část lexikonu od bezpříznakové, je dána dvojí příčinou: jednak jde onotně subjektivní rys lexikografické práce, jednak právě prostřednictvím těchto kvalifikátorů slovník nejrychleji zastarává.21 Snad proto tvůrci rezignovali na jakékoliv radikální kroky aipřes nabízené alternativy, vlecčems inspirativní (Čermák & Křen, 2011; Homoláč & Mrázková, 2014), vsadili raději na stávající, jen nepatrně pozměněnou sadu tradičních (tedy ivyzkoušených) kvalifikátorů. Začnu tím nejproblematičtějším: kolokv., označujícím kolokviální lexémy. Ten autoři vybrali „sohledem na rozličnost obsahů, jimiž naplňovaly kvalifikátor ob. ahovor. jednotlivé výkladové slovníky češtiny“ (s.70), podpůrným argumentem jim bylo jeho zavedení vSlovníku české frazeologie aidiomatiky. Ipřes neblahou zatíženost těchto dosavadních kvalifikátorů ajejich vágnost se mi toto řešení nejeví jako příliš efektivní, došlo pouze kpřenálepkování dané kategorie, přičemž nová značka není nijak intuitivní (minimálně ve srovnání sostatními zkratkami vycházejícími zčeských názvů) apřípadný doplňkový trojúhelníček, naznačující tendenci kbezpříznakovému, tudíž spisovnému užití, celou věc jen znepřehledňuje.22 Vytyčení přechodného pásma mezi spisovnou anespisovnou varietou jazyka je sice logickým krokem, zato problematickým zhlediska uživatelů: ti se budou patrně dožadovat jednoznačné odpovědi, zda smějí dané slovo použít ve spisovném projevu, nebo ne. Snad by bývalo lepší přejmout zanglosaského pro20 Ktomu kriticky ve své recenzi Ivanová (2017, s.178). Za vzor lze doporučit např.Langenscheidt Großwörterbuch Deutsch als Fremdsprache, kde je valence dokonce povýšena na princip rozlišování významů. (Za toto upozornění děkuji dr. Martinu Šemelíkovi.) 21 Viz též Bosák (2008, s.123–124): „Zpragmaticko-praktických príčin by vslovníku malo byť čo najmenej kvalifikátorov: slovník stráca aktuálnosť predovšetkým ,vďaka‘ kvalifikátorom, ked každá lexikálná jednotka má svoju— vpodstate dobovú— značku. Kvalifikátory vslovníku by však mali objetívne odrážať pohyb vjazykových podsystémoch (pravopis, výslovnosť, morfologickú aslovotvornú variantnosť ai.), nielen registrovať daný stav. Zároveň však kvalifikátory vydávajú svedectvo aj ojazykovej kompetencii tvorcov slovníkov, sú vnich vrozličnom stupni obsiahnuté aj autorské subjektívne postoje ahodnotenia. Hlavný problém je teda vtom, ako prostredníctvom kvalifikátorov čo najviac zjednotiť azobjektivizovať tieto hodnotiace postoje aj pre používateľov slovníkov.“ 22 Orientace jeho vrcholu směrem nahoru sice může evokovat stylisticky vyšší platnost, vzáplavě jiných grafických symbolů (především čtverečku, romboidu či plného trojúhelníčku, uvozujícího přihnízdovaná hesla) se jeho motivace zatemňuje. Celkový přehled ografických značkách použitých vASSČ je kdispozici zde: http://www.slovnikcestiny.cz/web/ zkratky.php. OPEN ACCESS 118 STUDIE ZAPLIKOVANÉ LINGVISTIKY 1/2018 středí osvědčenou dichotomii formální × neformální prostředek, případně ji kombinovat sjinou: prostředek typický pro psaný × mluvený jazyk; právě na podkladě těchto dvou kritérií se jazyk dělí do základních textových makrotypů (Čermák, 1995, s.101, srov.též Homoláč & Mrázková, 2014, s.4n). Takovýto odklon od dosavadní tradice je však, zdá se, těžko stravitelný nejen pro veřejnost, ale ipro nejednoho tuzemského lingvistu. Pokud jde oproblematiku publicismů, osobně bych se klonil kjejich vydělování jakožto lexémů vyskytujících se typicky apřevážně vpublicistických textech, což ovšem nevylučuje trend naznačený M.Vachkovou, asice tíhnutí k„tvorbě metafor, které přecházejí do mluveného úzu“ (Vachková, 2016, s.124). Podobně bych vnímal ipřípadný kvalifikátor mluv. (chceme-li se mermomocí zbavit onoho „zdiskreditovaného“ kvalifikátoru hovor.) jako označení lexému užívaného typicky azejména vmluvených projevech, přičemž to nevylučuje jeho tlak na vývoj spisovné normy, zvláště bude-li takovýto výraz (ale idílčí tvar) zahrnut do výkladového slovníku. Kdalším kvalifikátorům už jen stručně. Oceňuji nově zavedené označení neoficiálního výrazu, podobně bych však čekal značku pro výraz laický či lidový (např.ubiologické taxonomie), ta je přitom implicitně skryta vsamotné definici, cílící právě na laického uživatele. Vymezování poetismů by bylo záhodno výrazně přehodnotit, předkládané pojetí odkazuje kpoezii 19.století, přičemž ta současná je diametrálně odlišná. Kvalifikátorů označujících expresivitu je možná zbytečně mnoho, některé mají tendenci se překrývat (zvláště pro dětský × mazlivý aironický × sarkastický výraz). Zda je toto rozlišování zbytečně jemné, se uvidí až po dokončení slovníku, vtakovém případě bych se nebál celou sadu redukovat (obdobně se aktuálně používá více než sto oborových značek— s.178). Akonečně, vítám zásadní úbytek nicneříkajícího kvalifikátoru přen., zvláště uoznačování jednotlivých lexií polysémních lexémů. Nejsou svým způsobem přenesenými všechny významy, svýjimkou jednoho jediného, toho základního? To už raději poukazujme na obraznost, metaforičnost daného užití lexému (značka fig.[urative] vanglosaské tradici). 6. Už pouze bodově chci zhodnotit některé další metodologické postupy, vesměs potěšitelné: — snahu okomplexnost popisu, zahrnující všechny jazykové roviny; — důsledné lišení slovnědruhové homonymie, jdoucí však někdy až za rámec nutnosti (typ duchovní I–III, kdy dvojici samostatných lemmat tvoří substantivizované podoby: maskulinní aod ní přechýlená femininní— s.38); problematické, hraniční případy mohou souviset spřehodnocováním slovnědruhové platnosti jednotlivých lexémů;23 23 Zvláště problematické jsou vtomto ohledu číslovky: např.dvakrát, označovaná vzáhlaví celého lemmatu jako násobná číslovka, přičemž 3.význam jí přisuzuje funkci příslovce (s.111); obdobně idílová číslovka polovina, jejíž 2.význam je substantivní (s.113). Včem se takové případy liší kupř. od slovnědruhového homonyma alfa, zpracovaného do dvou samostatných lemmat: substantivního aadjektivního (podobně hesla jako např.afro, allegro, blond aj.)? OPEN ACCESS MICHAL šKRABAL 119 — vhodně volené příklady dostatečně ilustrující úzus daného slova;24 — neuvádění přechodníků vtvaroslovné charakteristice sloves jakožto tvarů zastaralých, vdnešním jazyce prakticky neužívaných budiž příkladem zdravého odklonu od dosavadní tradice; — vzhledem kobtížnosti dané problematiky se autoři obdivuhodně vypořádali stěmito dílčími otázkami: reflexivita sloves (s.119–123), vidové protějšky (s.114–115), neosobní (s.115) či kategoriální (s.117) užití slovesa. 7. Kněkterým rozhodnutím kolegů pracujících na ASSČ se však stavím kriticky, zvláště tam, kde si myslím, že měli dosavadní praxi opustit. Kromě těch již zmíněných je to např.lpění na vedlejších, specializovaných heslářích, ačkoliv celosvětově se od nich spíše ustupuje. Není mi jasné, proč vlastně vydělovat zhlavního hesláře jisté třídy slov (včeském prostředí tradičně vlastní jména azkratky25), včem jsou specifičtější než kterákoliv zoněch „specifických skupin“, jejichž zpracování je popsáno na s.163–211 (namátkou: názvy chemických prvků či sloučenin, deminutiva, názvy oborů či jazyků, substantiva spřevahou plurálových tvarů, ba dokonce i„pekařské acukrářské výrobky“). Ovšemže je při přípravné fázi zapotřebí lexikon „rozbít“ do mnoha desítek, ne-li pár set funkčně sémantických tříd apro zpracování každé znich vypracovat osobité principy (což se tvůrcům ASSČ vesměs podařilo), při následném popisu lexikonu jakožto celku je však nezbytné všechny tyto slovní třídy integrovat do jediného hesláře. Volal-li jsem výše (odd. 2) nepřímo po jisté „emancipaci“ slov, týká se itěchto lexémů. Nejen takovýto příklad ukazuje, jak dvousečná může být silná tuzemská lexikografická tradice, jež autorskému kolektivu zajisté pomohla koncepci zdárně sestavit. Na druhou stranu dokáže být isvazující aparalyzující tam, kde by tvůrci mohli— aměli— být radikálnější ainovativnější; namísto toho hrozí, že zůstanou ve vleku této tradice, ať už znedostatku odvahy, času, či zjiných důvodů. Silný vliv se odráží iv dominanci tuzemské odborné literatury vzávěrečném bibliografickém soupisu (kvantitativně však impozantním), té zahraniční26 bych uvítal více: ačkoliv autoři vytvářejí výkladový slovník češtiny, nelze rezignovat na moderní lexikografické trendy, pronikající do našeho prostředí snotnými obtížemi.27 Vcentru pozornosti by měl stát budoucí adresát, slovník by pak měl být primárně chápán jako ryze 24 Avšak kupř. exemplifikace uvzorového hesla buk (http://www.slovnikcestiny.cz/web/zasady.php) evokuje, že za ním včeském prostředí číhají nebo čekají toliko policisté. 25 Srov.ale zahrnutí zkratek apelativní povahy do hlavního hesláře (s.22). 26 Slovenskou vto nepočítaje, jakkoliv je přirozené azáhodné začlenit itu, už pro onen záviděníhodný náskok, který slovenští lexikografové proti svým českým kolegům při práci na výkladovém slovníku mají. 27 Srov.např.ambiciózně pojatý Slovar sodobnego slovenskego jezika, jehož tvůrci mají na zřeteli potřeby různých typů uživatelů (vedle veřejnosti laické aodborné též např.nerodilé mluvčí) apočítají třeba isvyužitím principu tzv.crowdsourcingu. Vedle samotného výkladového slovníku se plánuje využít získaná lexikografická data při tvorbě dalších slovníkových derivátů (opět srůznými cílovými adresáty), ale také kvylepšování stávajících jazykových technologií pro slovinštinu (Čibej, Fišer & Kosem, 2015, s.78). OPEN ACCESS