Studovat Quijota

Studovat Quijota Matouš Jaluška Ústav pro českou literaturu AV ČR— Ústav české literatury akomparatistiky FF UK [email protected], [email protected] Cervantesův Důmyslný rytíř don Quijote de La Mancha působí vevropském kánonu dráždivě aplodně; díky němu bez ustání přicházejí na svět další adalší texty, nové výklady, otázky aodpovědi na ně. Recenzovaná monografie má podle úvodu poskytnout čtenáři nástroje kuchopení tohoto širého proudu, aby se mohl naučit „správně ptát“ anásledně začal „sám rozmlouvat sdílem“. Kniha jako celek nepochybně láká ke čtení a rozhovoru. Svým uspořádáním nejvíce připomíná různé „companiony“, známé především zangloamerického literárněvědného provozu, příručky tvořené na slovo vzatými odborníky za účelem informovat čtenáře, obvykle studenta, osoučasném stavu poznání. Ve shodě snázvem se tu skutečně nabízí určitý obraz světa jednoho díla. Jak nicméně upozorňuje Juan António Sánchez již vprvních odstavcích předmluvy, jedná se oplod společné práce týmu, jehož většinu tvořili studenti (resp.studentky) pražské romanistiky všech stupňů pod jeho pedagogickým vedením. Máme tak před sebou „astudent’s companion“ ve všech významech onoho spojení. Zřečeného vyplývá, že monografie mimo jiné rovněž podává svědectví ojedné dílně či škole— řekněme „pražské quijotistické“. Její první část vrelativně samostatných studiích, zpracovaných vždy jedním autorem, poskytuje obecnější přehled oproblematických aspektech Cervantesova románu, zatímco vté druhé se titíž lidé soustředí na interpretace klíčových epizod (aobvykle dále dokládají svá tvrzení zprvní části). Linie sjednocující uvažování celé dílny vyvstává poměrně jasně již zúvodních kapitol. Programaticky působí zejména ta třetí, kde Tereza Vítková s oporou v autoritách América Castra, Josého Ortegy y Gasseta aOctavia Paze označuje za hlavní téma románu spojení lásky asvobody, „určujících elementů Quijotova života“, adůraz přitom klade na druhý člen dvojice; projevem této svobody je i skutečnost, že Cervantes do své knihy vložil množství možných interpretací, vdialozích mezi postavami askrze rozpory mezi jednotlivými fikčními vypravěči ukázal vždy do několika směrů najednou anechal na čtenáři, aby si zvolil, kudy půjde. Ke konstatování této moderně působící plurality díla se všechny kapitoly monografie dříve nebo později vrůzných podobách vracejí. Juan Sánchez se tak již od první kapitoly, kde uvádí čtenáře do doby přelomu 16.a17.století, kdy „králové vládnou kontinentům, ale nemají čím zaplatit“, zaměřuje především na kombinaci „realistických“ a„idealistických“ prvků vrománu azdůrazňuje, že ani jedné ztěchto tendencí se nelze vzdát. Nesporná bída vylidněné anejrůznějšími pohromami stižené La OPEN ACCESS 240 SLOVO A SMYSL 31 Manchy se vrománu obohacuje orysy „rurální prosperity“, ve druhém dílu hrdinové navštěvují vévodský dvůr, okázalé centrum moci, ovšem zadlužené tak, že to narušuje rodinné vazby. Následující kapitola ošílenství uCervantese, nejen vDonu Quijotovi, sepsaná Annou Lavianou Ludvíkovou, dochází kpojetí šílenství „důmyslného rytíře“ jakožto masky, která hrdinovi (ačtenáři) umožňuje pravdivě vidět nesouladnost světa asvobodně oní vypovídat. Na tuto možnost svobodného popisu akritiky navazuje opět Sánchez vkapitole outopických aspektech románu, když polemizuje sjeho příliš politickým čtením aautorovi vprvní řadě připisuje touhu zkoumat složitosti lidského soužití. Vzorem dobrého člověka se pak stává Sancho Panza, ochotný vepizodě shádankou pro krále Baratarie využít své hypotetické svobody ktomu, aby dal průchod milosrdenství. Následující tři kapitoly ointertextuálních vazbách Dona Quijota kpastýřským, pikareskním arytířským románům předvádějí Cervantese jako svrchovaného autora, který si ze všech žánrů vybírá dle své vůle, přičemž ztoho pastýřského si podle autorky Pavlíny Juračkové bere právě onu svobodu. Postupy pikareskního románu naopak většinou pomíjí iproto, že vyprávění vprvní osobě, pro žánr směrodatné, by jej příliš svazovalo abránilo ve střídání perspektiv, jak upozorňuje Johana Schürgerová. Katarína Korbová ve svém oddíle, věnovaném ústřední dvojici pána apacholka, zdůrazňuje mnohost, která se skrývá vkaždé Cervantesově postavě, na což navazuje Adéla Vyskočilová, popisující ženské postavy vrománu. Postupujeme sní od vnitřně nejhomogennější, vymyšlené azbožňované Dulciney kreálné manželce Sancha Panzy jako kženě „sdobrým srdcem“, „chytré“ a„blízké“ ivdůsledku její „rozporuplnosti“ (která se projevuje itím, že vrůzných kapitolách románu jsou této hrdince přisuzována odlišná jména). Soubor sond do prostorových konfigurací od téže autorky pak vede do Barcelony vdruhém dílu románu jako do města, jež se Cervantesovi stalo „symbolem rebelie asvobody“ aprávě proto je tu veskrze pozitivně ztvárněné. Zcelé knihy nejpromyšleněji na mě působí blok Jaroslavy Marešové, který postupuje od rozboru obecných rysů Cervantesovy narativní strategie vzávěrečné kapitole první, obecné části kinterpretačním miniaturám věnovaným epizodám vloženým do Dona Quijota, jimiž začíná druhá, sondážní polovina. Interpretace vložených epizod připravila Marešová spolu sKatarínou Korbovou asama se zaměřila na vyprávění oušlechtilém katalánském loupežníkovi Rocque Guinartovi ana příkladu starého vyhnance Ricoteho ajeho dcery Anny Felicie se pokusila rozklíčovat Cervantesův složitý vztah kmoriskům, maurským konvertitům ke křesťanství, kteří byli mezi lety 1609 a1614 (tedy mezi vydáním prvního adruhého dílu Dona Quijota) vypovězeni ze země. Vobou studiích autorka zdůrazňuje ambivalenci románu, ukazuje, zjakých konfliktů ve španělské společnosti oné doby může tato vlastnost vycházet, atedy proč tento „první doopravdy moderní text“ zve svého čtenáře tak neodbytně kdialogu. Mám za to, že do recenzované mono grafie lze nejlépe vstoupit právě od prostředka, či od kapitoly Barbory Vrátilové ze druhé části svazku, vníž se na příkladu Quijotova osamělého sestupu do Montesinovy jeskyně ukazuje, že Cervantes kvytvoření dojmu palčivé mnohosti perspektiv jiné postavy sjejich úhly pohledu vzásadě nepotřebuje aepizoda tak působí jako zmenšený zrcadlový odraz celého románu snejmenším možným počtem použitých prvků. Sjednocující téma svazku lze tedy snadno sledovat, apřitom na ně pohlížet stále znových úhlů, což je nepochybně klad. Monografie však trpí ineduhy, které nutně OPEN ACCESS MAtOUŠ JALUŠKA 241 vyplývají zjejí povahy studentské práce. Kvalita jednotlivých kapitol je totiž dost nevyrovnaná. Vedle expozé neuralgických bodů výzkumu tu stojí pasáže působící jako chaotické výpisky zčetby, frázovité variace na Bachtina azaklínání se karnevalovou kulturou, či obtížně udržitelná tvrzení à la archetypální kritika. Dalším diskutabilním rysem většiny textů je tendence kponěkud bombastickému výkladu, která bývala typická pro hispánský způsob rozpravy oliterární historii. Sohledem na provenienci naprosté většiny užité literatury je pochopitelné, že tento styl prosákl isem. Snad tomu ale mohla zabránit pečlivější redakce. Juan Sánchez opakovaně zdůrazňuje, že tváří vtvář Donu Quijotovi se studentem nutně stává každý, apatrně má pravdu. Pochybovat rozhodně nelze ani ojeho konstatování, že za touto knihou stojí mnoho úsilí— jako monografie cele věnovaná literární interpretaci jednoho raně novověkého literárního díla světové literatury zmnoha různých úhlů je včeském kontextu jedinečná (když odhlédneme od zvláštního případu Williama Shakespeara), pozornosti čtenářů ji tudíž není možné nedoporučit. Vlinii Sánchezovy argumentace si pak lze přát, aby je zmíněné nedostatky knihy neodradily, ale spíše přivrátily kprimárnímu Cervantesovu textu. AD: Jaroslava Marešová— Barbora Vrátilová— Juan António Sánchez (eds.) akolektiv autorů: Svět Dona Quijota. Karolinum, Praha 2018. 364 s. OPEN ACCESS