Budoucnost humanitních studií a institucí s nimi spjatých
Abstract
237
Full text
Budoucnost humanitních studií ainstitucí snimi spjatých Randall E.Auxier Vysokoškolské vzdělávání prochází nyní ve Spojených státech velkou proměnou. Část změn lze jistě uvítat adalší část je jen výsledkem potřeby, aby zas byl vidět nějaký pokrok. Část změn ale ještě prohloubí již existující problémy. Strážci humanitních oborů, ať už na počátku, uprostřed či na konci své kariéry, by měli přicházející změny zvážit azareagovat na ně způsobem, který by přispěl krozvoji humanitních oborů jako podstatného aaktivního faktoru naší civilizace, či alespoň kudržení jejich stávajícího stavu. Rychlost, sníž ke změnám dochází, takovouto snahu ale komplikuje. Změny tudíž pravděpodobně mohou vyvolat krizi systému vzdělávání ve Spojených státech, odkud se pak mohou dál šířit ido Evropy avšude jinde tam, kde vzdělávací instituce musejí existovat po boku korporátního kapitalismu. Vzemích, kde ještě přežívá idea sociálního státu, se třeba daný vývoj povede zbrzdit či úplně zastavit. Je ale na místě přiznat si, že čím větší moc si přisvojuje korporátní kapitalismus, který se perfektně naučil využívat politické soukolí jen pro své účely aprospěch, tím obtížněji budou vzdělávací instituce nadále hájit typ vzdělávání, který by byl něčím víc než tréninkem na činnosti, jež si objedná korporátní mašinérie. Je zjevné, že právě humanitní obory se vpodobě, vníž dosud existovaly, budou pro univerzity, které si postupně osvojují korporátní principy, jevit jako nepotřebné. Příčiny nastalé situace je užitečné vidět spíše jako souběh různých okolností, ane jako nějaký zřetelný plán nebo jako jeden samostatný trend. Humanitní obory musely osvé místo zápasit často ivminulosti aivrámci státem zřízených institucí se někdy ocitaly na okraji ajejich pozice závisela jen na tom, zda si je někdo vzal pod ochranná křídla (se všemi výhodami inevýhodami, které toto ochranitelství přináší). Proto není na místě křičet, že se blíží hrůza, která tu ještě nebyla. Vždy se najdou umělci afilozofové ahistorikové abásníci, kteří lidstvu přinesou velké věci jenom proto, že se tvoření či vzdělávání chtějí oddaně věnovat adělají to bez ohledu na hmotnou nouzi či obraz podivínů, které vnich vidí ostatní. Dokud budou žít lidé, budou mezi nimi ihistorici, básníci, filozofové aumělci, bez ohledu na to, zda jim za to někdo dává peníze. Aproto budou ivbudoucnu vznikat velká díla. Neplatí přímá úměra, že čím větší podporu, ať už zveřejných či soukromých zdrojů, má humanitní směřování, tím vyšší je ikvalita výsledků, které vzniknou. Nedá se myslím říci, že masivní veřejná podpora, které se vzápadním světě humanitním vědám vuplynulém století často dostávalo, vedla kprokazatelně lepším PŘIDAT 3-4 ŘÁDKY OPEN ACCESS
238 SLOVO A SMYSL 34 výsledkům apřinesla geniální díla, která přežijí po generace. Je ale na místě přiznat, že tato rozsáhlá podpora, vedoucí kintegraci humanitních hodnot do struktury veřejného isoukromého vzdělávání, rozšířila aprohloubila obecnou vnímavost vůči podstatným otázkám našich životů aozřejmila ledaskomu— ikdyž jistě ne všem—, jak důležité je brát vpotaz iobecné otázky po smyslu života, ať už dílčím, nebo také celostným způsobem. Není možné doložit, že šíření takovýchto hodnot vrámci institucí, které naše civilizace vytvořila, vede ke kvalitnějšímu životu. Lze ale věřit, že propagace ašíření těchto hodnot klepšímu životu přispívá. Hájíme aivbudoucnu budeme hájit tyto hodnoty bez ohledu na fakt, že je není možné komodifikovat stylem, na který jsou zvyklí magnáti amanažeři dnešního ibudoucího světa. Pro ně je hodnotou zisk, moc, síla aschopnost vysát do poslední kapky veškeré zdroje. Je třeba jim znovu aznovu vysvětlovat, že veškerá činnost má mít inějaký vyšší smysl anesmí být zredukována jen na to, zda dobře vynáší. To bylo třeba dělat vždycky anic se vtomto ohledu nezměnilo anezmění. Současný souběh okolností bohužel ale klade těmto snahám do cesty velké překážky. Ve Spojených státech je nyní patrné, že lidé už nechtějí podporovat vzdělávací instituce zdaní. Víc avíc narůstá přesvědčení (počátek lze vidět vnástupu Ronalda Reagana do úřadu prezidenta vroce 1980, ale itady lze dohledat ještě hlubší kořeny), že když vzdělání nabízí prospěch avýhody, musí se za ně platit. Idea „veřejného blaha“ se tímto přístupem dostává na okraj askomírá. Zveřejného prostoru apovědomí se už dávno vytratily myšlenkové proudy, které v19.století položily základy univerzálního vzdělávání založeného na spojení ideje veřejného blaha ačlověka, který si zlepšuje své vlastní postavení. Zjednodušeně řečeno, většina lidí už nevěří, že všeobecné vzdělání, azvláště pak humanitně zaměřené vzdělání, stojí za to, aby se za něj platilo, ať už zveřejných zdrojů, anebo každý ze svého. Došli jsme do situace, kdy veřejné zdroje vzdělávání nedotují anáklady na vzdělání si musí pokrýt každý sám, ana tom nic nemění, že je nám líto mladých lidí, kteří si už při vstupu do produktivního života nesou na bedrech enormní dluhy. Zároveň tito mladí lidé, ochotní vzít si na vzdělání půjčky, ještě netuší, že pro život by měli dostat vzdělání, které jim dá něco víc než jen trénink, díky němuž pak získají práci. Humanitní obory se tak ocitají pod dvojím tlakem: Na jedné straně stojí korporatizovaná veřejnost, která chce platit co nejmenší daně, ana druhé straně soubor nevyzrálých anervózních jedinců, které zajímá jen dobré budoucí zaměstnání, aproto khodnotám humanitního vzdělání vůbec nedohlédnou. Tady spočívá jedna část těžkého úkolu, který před námi stojí. Postupné změny ve vzdělávacím systému se nyní náhle začaly projevovat velmi urgentně vlivem pokroku vtechnologických oblastech. Bez něho bychom nejspíš jen řešili opakující se achronické problémy, tak jako tomu často bylo ivminulosti. Už dříve docházelo na různých místech kvytlačování humanitních oborů podobně, jako jsem dosud popisoval, ačasto tyto tlaky také přinesly úpadek humanitních oborů. Myslím, že takový úpadek se obvykle podepsal ina těch, kdo jej umožnili— narostla míra cynismu aagresivity, lidé si osvojili samoúčelný boj omoc anadvládu nad jinými avšude začala dominovat etická aduchovní ochablost, která je příznačná pro upadající civilizaci. Už Giambattista Vico napsal, že kdekoli se dostává veřejné podpory umění aliteratuře, tam pak vzkvétá celé město; avzkvétá ve všech civilizačních ohledech. Tam, kde taková podpora chybí, se město hroutí, upadá azahnívá. Trpí OPEN ACCESS
RANDALL E.AUXIER 239 „všeobjímající občanskou nemocí“, která se projevuje jako „barbarizace vnímání“. Vše ovládne postcivilizační malátnost ají trpící slabý jedinec ztrácí svou lidskou integritu. Myslím, že nepřeháním, když řeknu, že úpadek humanitních oborů vsoučasném vzdělávacím prostředí ve Spojených státech předznamenává obecný úpadek. Nejspíš by ale bylo na místě říci spíš další aještě překotnější úpadek, protože úpadek se véře Donalda Trumpa stal všeobecným, standardním jevem. Ztráty je vidět vetické, duchovní ikulturní kapacitě lidí, ale ive fungování státu jako celku. Jejich symbolem je opovržení, snímž veřejný diskurz hledí na jakékoli neutilitární uvažování či na hlasatele idejí občanské společnosti. Orwellova vize společnosti, pro niž „nevědomost je síla“, tak došla naplnění. Ajakmile někde splývá nevědomost asíla, může se tam válka nazývat mírem. Jenže co si vtakových časech mají počít zastánci humanitního studia? Přiznejme si, že požadavky kladené na toto počínání jsou dosti skličující. Někteří mohou vidět řešení vtom, že přesvědčíme naše lídry zpolitického, korporátního či vzdělávacího světa, aby vrátili humanitním oborům jejich někdejší roli, kterou ve vzdělávacích institucích hrály. Že jim ukážeme, že filozofie dokáže lidi nakrmit, že umění zlepšuje každodenní život, že historie nás učí neopakovat znovu minulé chyby. Amožná bychom je ipřesvědčit dokázali, kdybychom uměli najít ten správný příběh. Prvních čtyřicet let svého života jsem taky prožil ve víře vtakováto vyprávění, ikdyž spíš intuitivně než vědomě. Posledních patnáct či dvacet let mne ale čím dál víc posouvá kjiné víře— kvíře, že nemyslitelné se stalo skutkem: Nejen že nás oklamali lídři naší civilizace, ale především že my sami jsme si podkopali cestu, po které kráčíme. Přistoupili jsme na to, aby se naše každodenní vzdělávací činnosti řídily modelem profesního chování, který byl aje ukázkovým protipólem účelů acílů, knimž chceme směřovat. Stali se znás dobrovolně aochotně pokrytci, vzájemně se hlídající, aby někdo nepronesl názor, který by nás mohl připravit okomfortní postavení, jež nám poskytli naši korporátní šéfové ajejich cvičení mazlíčci vpolitické sféře. Takhle jsme se všichni navzájem hlídali adál hlídáme, takže se mocenským strukturám podařilo koupit si naši poslušnost azajistit, že budeme zticha. Což se týká inašich „profesních organizací“, jako je American Philosophical Association ají podobné organizace vdalších humanitních oborech. Tyto organizace humanitnímu vědění spíš škodí, než slouží, protože omezují jeho dosah jen dovnitř do uzavřené sféry expertů vdaném oboru, bez ohledu na to, co třeba na papíře deklarují. Jejich záměry mohou být bohulibé, ale vpraxi škodí, protože ochotně spolupracují stěmi, kdo potřebují inteligenci izolovat vklášteře, kde už nikdo nebude poslouchat, co si tam kdo mumlá. Ano, rádi dáme prostor přírodním vědám, počítačovým informatikům, učitelům managementu amarketingu; historiky abásníky ale zaměstnáme tím, aby se navzájem hlídali, zda to, co říkají, je přijatelné. Děsivost celé situace je nejvíc patrná ve sféře vysokoškolského vzdělávání, ale šíří se stále víc ido oblasti základního astředoškolského vzdělávání. Korporátní mocenská struktura, poháněná technologiemi, potřebuje ty, kdo jsou ochotni vyhovět. Za mrkvičku komfortu apod bičem byrokratické biomoci si tuto ochotu získala. Učitele veřejných škol zavlekla do absurdních programů typu „No Child Left Behind“.1 1 Zákon prosazený na počátku prezidentství George W.Bushe vroce 2002, který provázal státní dotace školám spožadavkem každoročního testování žáků, vykazování pokroOPEN ACCESS
240 SLOVO A SMYSL 34 Vysokoškolským profesorům vsugerovala iluzi, že dokonale dodržovat profesní roli je kategorickým imperativem. Korporátní mocenská struktura takto za posledních čtyřicet let pronikla skrz naskrz do vědomí všech, kdo pracují voblasti vzdělávání, atoto vědomí jim přenastavila. Nechala nám prostor pro fantazírování otom, že jsme svobodnými hlasateli hodnot, apřitom se jí povedlo znás pedagogů vytvořit uniformní lány geneticky modifikovaných plodin, které zakoření, vyklíčí ivymetají na povel vpůdě prohnojené nesplatitelnými dluhy aspovděkem vítají korporátní kombajn, jenž sklízí plody trpného kvietismu. Pak nás vopen spacech, těchto novodobých stodolách, vymlátí aoddělí zrno od plev, nechají nás proschnout pro bonitaci auskladní nás vsilech, která patří nějaké vzdělávací obdobě společnosti Monsanto.2 Tam budeme spokojeně tlít až do chvíle, kdy se ukáže, že našim šéfům přinese zisk, když nás pošlou do výkrmny, kde nás pozře dobytek, který pak šéfové odešlou na jatka. Tomuto zacházení se, dámy apánové, vzdělávací instituce dobrovolně podřídily; naším působením se studenti na celý život zadlužují amy je za to učíme, co by nikdy neměli říkat, protože by to pak někdo mohl vnímat jako „neprofesionální“. Ale ty, můj humanitně orientovaný čtenáři, jsi jen podřadné zrno. Pro Monsanto nejspíš vůbec žádnou hodnotu nemáš. Šoupnou tě rovnou do sila, abys nekontaminoval výnosnější obilí— počítačové vědce, IT odborníky, inženýry, účetní, budoucí střední manažery adalší odrůdy, které jsou už zcela nepodobné divokým odrůdám obilnin, znichž byly složitým procesem modifikace vytvořeny. Kontaminoval bys úspěšné absolventy Školy geneticky modifikovaných organismů, aproto musíš být držen stranou. Kdo se oto postará? Tvoji kolegové přece. Ti méně nadaní, které jsi nechal, ať vezmou to místo šéfa katedry, proděkana, děkana anakonec irektora. Sám jsi ota místa nestál, protože jsi věřil, že celý svět čeká na tvůj nový článek. Nakonec to nějak nedopadlo aty jsi jen loutkou vrukou hlupáků, kteří se vydali korporátní cestou. Mají pro tebe malý formulář, jehož vyplňování ti zabere spoustu hodin a— právě proto, že ti to dalo takovou práci— tvým hloupým šéfům dodá ještě větší pocit důležitosti apotřebnosti, protože jsi uznal, že je to potřeba vyplnit. Když tě zvládnou připravit očas, zvládnou tě připravit ioduši. Což už se stalo. Jedinou smysluplnou reakcí na celou tuto situaci je najít si na poli nějaký vzdálený kout, zasít na něm dochované odrůdy divokých semínek asklizeň pak nabízet komukoli, kdo ještě umí ocenit, že tyto plody dobře ukojí hlad duše, ale hlavně že divoká semínka snad jednou vzejdou azachrání, co ještě zachránit půjde, až přijde— vdálce už lehce viditelná— pohroma na korporátní monokulturu. Doporučuji proto každému, kdo se vzdělávání vhumanitních oborech věnuje, aby si hledal zapomenutý anevyužívaný kousek země. Až si ji najde, musí vzít na svá bedra část humanistického civilizačního úkolu aoněj organicky pečovat podle toho, co mu právě to jeho pole umožňuje. Nezvládneme jako jednotlivci vypěstovat všechny ku ve výuce ivpřípravě učitelů. Vypracovaná hodnocení byla podmínkou pro přidělení prostředků ze státního rozpočtu každé škole. Celý program byl opuštěn vroce 2015 [pozn.překl.]. 2 Monsanto Company je americká společnost podnikající vzemědělství; je jednou znejvětších zemědělských společností na světě avěnuje se intenzivně ipěstování geneticky modifikovaných plodin. Kdyby se namísto vysvětlivky měl použít překlad za pomoci kulturního transferu, bylo by možné užít výraz Agrofert [pozn.překl.]. OPEN ACCESS
RANDALL E.AUXIER 241 odrůdy plodin, které by humanita potřebovala, ale každý znás se postará aspoň onějakou část. Celý ten podnik neslibuje žádné materiální bohatství. Když se ale podaří přežít, bude to stačit. Nedá se čekat žádný komfort anemá cenu se oněj ani snažit. Ale zůstaneme stát na vlastních nohou. Vblízké aviditelné budoucnosti je potřeba fungovat bez pevných vazeb kexistujícím veřejným institucím. Nemůžeme si dovolit být závislí na platech, které přicházejí zjádra byrokratické biomoci, od níž se chceme oprostit. Vjednom malém koutě Spojených států si už jedna skupina takový prostor našla aočást tohoto společného humanistického poslání se stará. Ajá jsem rád, že kní patřím. Nachází se vMurphysboro vIllinois (poblíž Carbondale aareálu Southern Illinois University), jmenuje se American Institute of Philosophical and Cultural Thought (AIPCT) ajde ovědeckou instituci, která má vzdělávací akulturní poslání. Institut založili John Shook (který je nyní jeho ředitelem) aRandall Auxier (který mu poskytl svůj pozdně viktoriánský dům jako sídlo), když spolu vedli debaty obudoucnosti humanitních oborů. AIPCT postupně převzala některé činnosti zajišťované někdejším Center for Dewey Studies, které padesát let náramně sloužilo, ale doplatilo na finanční škrty, apředevším na nerozumné změny, pro které se rozhodla Southern Illinois University. Ta se, podobně jako tolik jiných institucí, stala obětí problémů, okterých jsem mluvil výše. Výsledkem bylo, že humanitní část svého poslání dala stranou azastavila podporu projektů typu centra, které se věnuje studiu díla Johna Deweyho. Touha podpořit pokračování činnosti Deweyho centra byla jedním zdůvodů, proč inaugurační projev při otevření AIPCT přednesl emeritní ředitel tohoto centra Larry A.Hickman. Doktor Hickman je už vdůchodu, ale ochotně se stal třetím členem zakládajícího výboru AIPCT. Neprocházíme sice právě lehkou dobou, ale stejně hledíme do budoucnosti snadějí. Vnímáme, že humanitním oborům se na našich vysokoškolských institucích nyní nedaří anejspíš se jim nebude dobře dařit ani vblízké budoucnosti, ato jak kvůli korporatizaci univerzit, tak ikvůli jejich negativnímu vnímání, které vnaší kultuře široce zakořenilo. Proto jsme vytvořili prostor pro humanitní obory ahumanistické myšlení (včetně náboženského humanismu), který není závislý na univerzitním systému ana velkorysosti správců tohoto systému. Budeme využívat iveškeré dostupné technologie, protože chápeme, že bez nich se vdnešním světě nelze obejít. Plánujeme nabízet on-line výuku spřístupem do virtuálních tříd achceme se intenzivně věnovat digitalizaci cenného materiálu, který jsme vpodobě vzácných knih, časopisů arukopisů za své životy nashromáždili. Nabídnout tyto materiály kvolnému přístupu veřejnosti je jedním znašich klíčových úkolů. Dalším úkolem bude konzervace auchovávání těchto materiálů pro prezenční studium. Některé věci prostě fungují pouze vrozhovorech tváří vtvář při výuce, stejně jako leccos člověka napadne jenom tehdy, když se může podívat přímo na původní materiál. Výuka vhumanitních oborech není pouhým přenosem informací zjedné generace na druhou. Nelze ji provozovat bez vytváření konkrétních živých komunit, kde může vnespočetných každodenních interakcích vznikat nové porozumění aproud intuice, který svou silou vysoce převyšuje součet všech individuálních vstupů. Stručně řečeno, tak jako ctnost není nic jiného než moudrost, jak moudře říkal už Aristoteles, učení neznamená nic jiného než umění vytvořit OPEN ACCESS
242 SLOVO A SMYSL 34 komunitu. Žádná virtuální komunita nefunguje, pokud ji netvoří lidé, kteří vědí, jak oni pečovat ažít jako součást celku, který reflektuje svůj konkrétní prostor, čas aúčel. Což mne přivádí knebezpečí, které Marx poněkud nadsazeně nazval falešným vědomím. Naši kolegové zuniverzit věří, že vědí, co takováto komunita obnáší, ačasto si imyslí, že ji umějí utvářet. Jenže to jejich pojetí se odvíjí od „profesionality“. Ta ale není rysem komunity, nýbrž výsledkem ochoty přijmout nesmyslné pseudonormativy, které poskytují iluzi sdílení, ať už způsobu života, nebo jeho účelu. Vtéto iluzorní komunitě ale chybí opravdová vůle obětovat svůj čas aenergii dialogu, hledat kompromisy, věnovat se jiným namísto sobě, urovnávat spory anaplňovat rituály usmíření— aprávě tyto rysy vytvářejí skutečnou komunitu. Kolegové vkorporatizovaných institucích tráví život ve strachu, že by mohli přijít osvé postavení apohodlí, na něž jsou zvyklí. Namlouvají si, že pocit strachu jim dostatečně kompenzuje plodná profesní spolupráce. Proto je pro ně běžné ponižovat doktorandy anováčky, aby se přizpůsobili tomu, co se tu chápe jako spolupráce. Když někdo vzdoruje, je kolektivní souhrou vypuzen. Mnohem víc nováčků nicméně odchází proto, že jsou zklamáni, ajen malá část je vyhnána, protože neprojevili dostatek konformnosti. Nezůstávají ti nejlepší anejchytřejší, ale ti nejpovolnější. Což lze stěží chápat jako vzdělávání arozhodně ne jako komunitu. Strach anezastíraný zájem jen osebe sama tak skýtá výhody jedněm na úkor jiných anezájem se prezentuje jako síla. Jedním zironických důsledků je popření skutečných rozdílů ve jménu „diverzity“ (eufemismus par excellence), ale bylo by možné vyvodit nespočet dalších. Mauvaise foi, jež zavládla všude. Vrátím se ještě ktomu, jak konkrétně chceme proti takto nastavené kultuře bojovat. Southern Illinois University je ve světě známá výzkumem severoamerického myšlení aknižními zdroji ztohoto oboru. Proto se na tuto oblast zaměřujeme imy. Podařilo se nám zatím shromáždit zhruba 35 000 svazků. Tato sbírka knih arukopisů vznikla díky tomu, že nám je darovala celá řada podporovatelů, například Richard T.Hull aDouglas R.Anderson, další přidali členové výboru AIPCT apodařilo se nám získat ivíc než deset pozůstalostí po významných profesorech, jako jsou například Charles Sherover, John Howie, Warren Steinkrauss, H.S.Thayer, Abraham Edel, Howard Radest, Creighton Peden, Jo Ann Boydstonová adalší. Ve sbírce máme řadu prvních vydání adalších vzácných knih, stejně jako velké množství rukopisů akorespondence. Shromažďujeme imikrofilmy ajiné nosiče, které se už běžně nepoužívají (kazety avideokazety či CD-ROMy); přijde nám podstatné zachovat ityto technologie, které pomáhaly rozvíjet humanitní myšlení vposledním půlstoletí. AIPCT pořádá on-line kurzy asemináře, workshopy či přednášky, ato jak pro veřejnost, tak ipro uzavřené publikum. Má kdispozici prostory, vnichž lze takovéto kulturní akce uskutečňovat. Občas nabízíme ihudební vystoupení. Vypisujeme stipendia pro rezidenční pobyty (prvním, kdo přijel na pobyt na AIPCT, byl Thurman Todd Willison zUnion Theological Seminary vNew Yorku vroce 2016–2017). Chceme zvát ihostující profesory. Máme asistenty, studentské pomocné síly, vědecké pracovníky aprofesory, kteří se soustavně podílejí na činnosti institutu, pomáhají naplňovat jeho poslání acíle aochotně šíří povědomí ocelém projektu na veřejnosti. AIPCT není totéž co její budova. Jsou to knihy, rukopisy, naplánované činnosti alidé, kteří dělají svoji práci. Očekáváme, že celý projekt bude narůstat, takže třeba OPEN ACCESS
RANDALL E.AUXIER 243 bude nutné jej ipřestěhovat jinam. Dům je příjemným prostředím, ale čeká jej jiný osud: Bude zapsán do Národního registru historicky významných míst, čímž se oněj začne starat jiný výbor abude mít jiné poslání— být architektonickou auměleckou památkou. Zangličtiny přeložil Petr A.Bílek. Se svolením autora přeloženo zoriginálu: Auxier, Randall E.: The Future of the Humanistic Study and Its Associated Institutions. Eidos: AJournal for Philosophy of Culture 1, 2017, č.1, s.89–93, https:// doi.org/10.26319/EIDOS-001-HUMANISTIC-STUDY. OPEN ACCESS