Egon Hostovský a Vítězný únor

Egon Hostovský aVítězný únor Olga Hostovská Praha Psát znamená vždy uschovat něco tak, aby to později mohlo být objeveno. Italo Calvino Někdy vprvé polovině osmdesátých let došlo vkanadském Torontu knečekanému objevu, který měl dosti nepříjemné následky. Vdova po jednom kanadském Čecho‑ vi, emigrantovi zdruhé světové války, paní Běla Havlíková, našla prý vmanželově knihovně rukopis románu nazvaného Únor. Vzhledem ktomu, že se její muž Prokop Havlík přátelil sEgonem Hostovským aže vrukopise byly opravy psané Hostovského rukou, usoudil Josef Škvorecký, že dílo navazuje volně na román Nezvěstný, achystal se je vydat vnakladatelství 68 Publishers pod Hostovského jménem (srov. Příloha 1 a2). Xeroxovou kopii rukopisu zaslal do Československa signatáři Charty Františku Kautmanovi, který se – jako čerstvý strukturalista – zabýval Hostovským avsamiz‑ datu vydal jakobsonovsky laděnou studii Polarita našeho věku vdíle Egona Hostovského (KAUTMAN 1993). Nutno ovšem dodat, že není jasné, do jaké míry měl Kautman možnost seznámit se sHostovského tvorbou zjeho 2. emigrace. Vkaždém případě je poněkud zarážející, že co se týče zmíněného rukopisu, Kautman oHostovského autor‑ ství vůbec nezapochyboval; dílo nechal opsat arozmnožené výtisky pak kolovaly mezi disidenty. Teprve když někdejší politický vězeň, katolický publicista apřekladatel Ladislav Jehlička zpochybnil Hostovského autorství, usoudil František Kautman, že by se mohl obrátit také na Hostovského dceru. Oexistenci onoho rukopisu, který se chystali vydat v68 Publishers, jsem se dozvě ‑ děla vroce 1985 od Hostovského ženy, sníž jsem se kvůli tomu pohádala. Domnívala jsem se, že se jedná opodvrh; pokud měl být autorem Hostovský, musel mít podle mého názoru nejspíš dobrý důvod, proč rukopis nevydal. Regina Hostovská byla ovšem přesvědčená, že chci zabránit vydání, abych neměla vČeskoslovensku potíže. Když jsem uní neuspěla, napsala jsem zletní dovolené vItálii Josefu Škvoreckému, ale jeho odpověď jsem pak četla až sročním zpožděním. Ve svém dopise mě Škvorecký ujišťoval, že je to „vintage Hostovský, aco se mu snad nedostává na technice, pozname‑ nané možná spěchem, snímž to evidentně psal, plně vynahrazuje dramatická stavba, zejména vposlední třetině, kde je to přímo modelový thriller, apak také, ato je velmi důležité, politická výpověď románu“. Zcela jsem neporozuměla větě: „Jde oto, komu ty nebo Reggie [tj.vdova po Hostovském, pozn.OH] věříte: jestli mně, nebo nějakým 88 EGON HOSTOVSKÝ profesorům, kteří se oliteratuře vyjadřují, aniž by do ní investovali nekonečné hodiny, vlastní peníze, aaniž by co riskovali.“ Vzávěru dopisu ještě zdůrazňuje: „[…] ajá opa‑ kuji, jsem přesvědčen, že je to dobrý anad jiné zajímavý román, avyjde ‑li, Egonově památce naprosto neuškodí.“ Koncem léta 1985 mě vyhledal František Kautman apřinesl mi onen rukopis. Kromě mne ho četl také Josef Hiršal, jehož posudek byl poměrně stručný, ale značně neli‑ chotivý. Mimo jiné vněm prohlásil: „Spojovat tenhle paskvil anonymního mouly se jménem Egona Hostovského je nejen nehorázná pitomost, ale přímo drzá, nestydatá provokace. Aje spodivem, že to komusi stálo vtéhle souvislosti za oxeroxování! Svědčí to oděsivé bastardizaci kulturních poměrů.“ Já jsem se ve svém posudku soustředila hlavně na politické názory autora, které se vlecčems rozcházely snázory Hostovské‑ ho, ana reálie, které Hostovský nemohl znát, aknimž patřilo iexplicit: Londýn 1950. Zapůjčenou kopii rukopisu jsem isposudky vrátila Františku Kautmanovi, ale nikdo se už neozval. Teprve sodstupem několika let jsem se dozvěděla, jak to skončilo (srov. Příloha č.3). VUSA rukopis doputoval kprof.Jiřímu Pistoriovi, („nějaký profesor“ ve Škvoreckého dopisu). Jeho autorita zabránila nejhoršímu. Sprofesorem Pistoriem jsem pak mluvila vPraze začátkem devadesátých let. Tehdy ještě nebyl autor Února znám, ale on byl přesvědčen, že se jedná ojedno zděl zaslaných do soutěže vypsané kdysi rádiem Svobodná Evropa. Přestože podle Josefa Škvoreckého šlo o„nadmíru zajímavý román“ a„modelový thriller“, vnakladatelství 68 Publishers kniha nevyšla. Vroce 1993 ji vydalo naklada‑ telství Naše vojsko. Autor Lubor Zink (1920–2003) byl vroce 1995 dekorován medailí Za zásluhy 1. stupně, vroce 1999 cenou Jana Masaryka Gratias Agit avroce 2001 obdržel medaili Univerzity Karlovy vPraze. Rovněž se mu dostalo pozornosti vII.svazku Dějin české literatury 1948–1958 (vkapitole Egon Hostovský: svět absurdních mechanismů, srov. JANOUŠEK 2007: 324–327), ale pochybuji, že se autor hesla stímto arcidílkem seznámil. Atak ze všech Hostovského knih se únorovými událostmi zabývá pouze jeho román Nezvěstný. Než se kněmu dostaneme, musíme si ovšem říci pár slov odalších dvou knihách věnovaných stejnému tématu. Jedná se oromán Občan Brych spisovatele Jana Otčenáška, který se objevil vtémž roce jako české vydání Nezvěstného (1955), aromán Bohuslava Březovského Železný strop (1959). Nemíním zde srovnávat, kdo je lepší spiso‑ vatel, chci tím dokumentovat, co to znamenalo žít unás vpadesátých letech. Ikdyž se oba autoři vyhnuli období nejtvrdšího schematismu, přece jenom jsou vjejich knihách karty jasně rozdány. Na jedné straně nesympatičtí, mnohdy izlí abezcharakterní kapitalisté aměšťáci, na druhé straně moudří aodhodlaní proletáři, kteří vědí, kde je jejich pravé místo, auprostřed mezi nimi váhaví intelektuálové. Román Občan Brych byl ve své době označen za „průlom do tehdejšího literárního schematismu“ (srov. BLAŽÍČEK 1998: 160) adodnes platí za vzor prózy socialistického realismu. Je ovšem pravda, že se sním Otčenášek potýkal dost dlouho aže původní záměr se možná od definitivní podoby románu dost lišil. Vroce 1964 vpoměrně odváž‑ ném článku Člověk amýtus, který vyšel vTváři (č.5–6), literární historik Aleš Haman srovnává Občana Brycha se Škvoreckého Zbabělci, knihou napsanou na přelomu let 1948–1949 avyprávěnou ústy ústředního hrdiny Danyho Smiřického (HAMAN 1995). Haman připomíná, že iprvní verze Otčenáškova románu byla napsána vich ‑formě, aje přesvědčen, že „pseudoepický tvar prózy se uautora Občana Brycha zrodil tepr‑ 89EGON HOSTOVSKÝ AVÍTĚZNÝ ÚNOR ve vpadesátých letech, kdy na životní pocit umělce mají vliv apriorní ideologická schémata“. Podle něho se už tehdy Otčenášek neodvážil subjektivního pohledu: byl přesvědčen, jak to vyjádřil ústy jedné ze svých postav, že člověk sám je slabý, bezmocný (HAMAN 1995: 81). Úvodem krománu Železný strop Bohuslava Březovského si dovolím upozornit na úryvek ze vzpomínkové knihy Vínek vzpomínek Josefa Hiršala, kde se lze dočíst, že Hostovský sBřezovským byli přátelé aže dokonce spolu trávili památné únorové dny roku 1948 společně mimo Prahu: Počátkem února roku 1948 pozval bratranec Egona Hostovského na návštěvu do Žamberku, aprotože Egon nikam nechtěl jezdit sám, vzal ssebou Březovského amne. Bylo asi 20. nebo 21., když jsme na návštěvu přijeli. Zrovna vypukla vládní krize. Otom, jak se Únor chystal, jsme toho příliš nevěděli. VŽamberku jsme poslouchali přenos ze Staroměstského náměstí, projevy Gottwaldův aDrdův, aEgon nám říkal: „Teď jsem jenom zvědavej, co udělá ten skrček. Jestli zatím ten makléř přeplul všecko, tak tohle už asi nepřepluje.“ Když Gottwald prohlásil: „Ať si nikdo nemyslí, Gottwald není Tusar,“ 1 Egon nám to rozšifroval: „Ten Nikdo je Beneš.“ Hostovský ho neměl rád už zemigrace aneláska byla zřejmě vzájemná. […] Pak jsme se vydali kpaní Mazurové, měla nad koloniálem vŽamberku vinárnu, kterou nikdo zumělců, kteří prošli Žamberkem, neminul. Než jsme se zvedli, dala nám pamětní knihu. Napsal jsem tam tenkrát: Byli jsme tu abyl mráz, přijedem sem vlétě zas. Nevíme však, co se chystá, nikdo nejsme komunista. Rozhodne -li český lid, nebudem už víno pít. Budem jíst kyselý zelí, snad nás taky rozveselí. Avten slavný den, kdy se jednalo oosudu země, odemisi zrádných ministrů, všichni jsme to podepsali. Druhého dne jsme si vyjeli do Německé Rybné, kde byly Masarykovy vnučky Anička aHerberta, apodnikli krásný výlet saněmi do okolí. […] Pak jsme se vrátili do Prahy (HIRŠAL 1989: 231–232). Takže Bohuslav Březovský, autor druhé knihy súnorovou tematikou, stejně jako bás‑ ník Josef Hiršal, patřil mezi Hostovského přátele. Já ho zté doby měla vpaměti jako autora dětské knížky Tajemný hrad Svojanov (1947), kterou jsem tehdy snadšením četla. Když vroce 1959 vyšel román Železný strop, poslala jsem ho otci. Nebyl to šťastný nápad. Vrománu je postava, jmenuje se Arnošt Krammer, aten jako by Hostovskému zoka vypadl. Životopisné údaje, charakteristika jeho literárního díla, povaha, politické názory adokonce ivýrazy, jakých Hostovský používal, to všechno se shoduje. Vro‑ 1 Vzáří1920, vdůsledku levicových demonstrací ve prospěch sovětského Ruska akomunistické interna‑ cionály, sociálně demokratický předseda vlády Vlastimil Tusar po dohodě sprezidentem Masarykem podal demisi, aby mohla být 15.9.1920 jmenována úřednická vláda Jana Černého. 90 EGON HOSTOVSKÝ mánu autor Krammerovi ovšem přisoudil možnosti, jaké skutečný Egon Hostovský věru neměl. Píše: Díky svým vlivným známostem dostal byt poměrně brzo aneobyčejně krásný. Vcházelo se do něho jedním ztěch starých domů na Hradčanském náměstí, přes malý dlážděný dvorek, temnou chodbou vonící po jablkách. Byly to tři velké pokoje, jejichž okna byla obrácena do pražského údolí, na úbočí seminářské zahrady aPetřínských sadů askýtala neuvěřitelnou vyhlídku na vltavské mosty, na kamennou hráz Starého iNového Města (BŘEZOVSKÝ 1986: 368). Tak takhle pěkně bydlel například E. F. Burian nebo Pavel Kohout; apřes dlážděný dvorek se, pokud vím, chodilo kJiřímu Muchovi, který bydlel vrohu Hradčanského náměstí. Egon Hostovský, když se vrátil vroce 1947 domů, vůbec vPraze byt nesehnal. Opilec acynik Krammer není vBřezovského knize jedinou zápornou postavou, která má živoucí předlohu. Ikdyž jsme si vědomi toho, že romány nejsou od toho, aby‑ chom vnich pátrali, kdo je kdo, přece jenom překvapí, že právě vzáporných hrdinech, od jejichž názorů se autor evidentně distancuje, rozpoznáváme lidi, které autor kdysi míval rád, kteří mu byli blízcí, kterých si kdysi vážil, které možná dokonce jako spi‑ sovatele obdivoval. Březovský se tímto románem nejenom alibisticky odřezává od své minulosti, ale současně jako by jím polemizoval isautorem Občana Brycha: Otčenášek, který nijak nepopírá autobiografický charakter svého nerozhodného hrdiny, přivádí nakonec Brycha kpoznání, že jediná správná cesta vede domů. Březovský naopak nechává svého váhavce Ludvíka Janebu vposlední kapitole zahynout vnesmyslné přestřelce, jako by tím chtěl říci, že kdo se včas nerozhodne, nemá právo na život. Hostovského Nezvěstný má oproti oběma jmenovaným knihám výraznou přednost. Autor ho psal naprosto svobodně asvé názory nemusel přizpůsobovat požadavkům doby, ani cenzuře. Je to také první Hostovského kniha, kde autor výrazně uplatnil svůj smysl pro humor. Po formální stránce je Nezvěstný ze všech Hostovského knih patrně nejvíce propracovaný. Autor si vytkl za cíl napsat román očlověku, který vlast‑ ně jako konkrétní postava vůbec neexistuje. Jmenuje se Pavel Král ačtenář se sním seznamuje pouze prostřednictvímúředních spisů, dozvídá se oněm zkorespondence azvyprávění ostatních postav, znichž každá má keKráli poněkud jiný vztah. Takto ho charakterizuje autobiograficky pojatý úředník ministerstva zahraničních věcí Erik Brunner vrozhovoru spracovníkem ministerstva vnitra Matějkou: […] vyskytuje se člověk, který nemá tři rozměry ani lidskou tvář, žádné vlastnosti běžného pozemšťana ani žádný běžný cíl. Ten člověk existuje jen vdvojích spisech. Jeden spis oněm máš ty adruhý, odlišný, mají Američané. Na konci obou spisů je otazník. Ateď ty iAmeričané sbíráte materiál osvém otazníku, pátráte po Králi, jako by nebyl živý člověk, jako by byl jen stínem nějakého velkého Plánu (HOSTOVSKÝ 1994: 99). Vnější rámec knihy tvoří putování Čechoameričana Stanleyho Johnsona zNebrasky za jeho ztraceným kufrem. Na rozdíl od Krále, který se vyskytuje pouze nehmotně, americký občan Stanley Johnson, původně Standa Jonáš zPardubic, spojuje všechny jednající osoby fyzicky, ajak putuje od jednoho kdruhému, sháněje potřebné informa‑ ce, přitahuje na sebe pozornost jak tajné policie, tak iamerických výzvědných služeb. 91EGON HOSTOVSKÝ AVÍTĚZNÝ ÚNOR Jak se ukáže, obojí tajné služby jsou ovšem na tohoto veskrze slušného, poctivého abezelstného člověka krátké. Vrománu Nezvěstný jsou veškeré reálie iměsto Praha vtakové podobě, jak vypadaly vtěch prvých poválečných letech. Hostovský tu prostě líčí události, které ho přinutily kjeho druhému exilu, ale současně nostalgicky vzpomíná na tu krátkou dobu, kterou po návratu zAmeriky strávil doma. Tak hned vúvodu autorův alter ego Erik Brunner čeká uMasarykova nádraží na jedničku. Tam přece Hostovský nastupoval na tram‑ vaj, když jezdil do práce vlakem zKlánovic, kde bydlel. Jednička tehdy, ale ještě iza dob mých studií v50. letech, jezdila Celetnou ulicí přes Staroměstské náměstí adále Pařížskou ulicí apřes Vltavu nahoru Chotkovou ulicí apotom dále kolem Belvedéru aMariánských hradeb na Pohořelec, odkud už to bylo pár kroků do Černínského paláce. Anebo vVI. kapitole vinárna UTerče, kde se sejde Erik Brunner snovinářem Borkem – to je přece někdejší denní vinárna UŠupů na rohu Spálené aOstrovní ulice. Dokonce iten pan vrchní Antonín tam byl, jenže mu všichni říkali Toníčku. Tehdy ještě neexistoval Klub spisovatelů, avtěch poválečných letech uŠupů uvelkého stolu včele místnosti naproti vchodu sedával pravidelně Ivan Olbracht se svou společností. Kromě jiných chodíval do této vinárny iHostovský se svými kamarády, jak se otom můžeme dočíst vcitovaném Vínku vzpomínek Josefa Hiršala. Také některé Hostovského postavy mají své skutečné předlohy– ale na rozdíl od Březovského románu jsou to vesměs postavy sympatické– novinář Oldřich Borek, farář Dušan od sv.Šebestiána anebo Stanley Johnson. Autor je vykreslil sopravdovou láskou– protože všichni tři, stejně jako jejich inspirační zdroje, byli lidé dobří, laskaví aspravedliví. Postavou vpravdě démonickou je ovšem doktor Matějka zministerstva vnitra, který se– ale jenom na první pohled – dost výrazně liší od svého poživačného alíného amerického kolegy Gerarda Morgana. Takto Matějku charakterizuje Brun‑ nerův kolega Hušner: Nejschopnější, ale také nejneúprosnější muž strany. Moskevské školení. […] Tvrdí se, že je přímý exponent Sovětů (HOSTOVSKÝ 1994: 22). Atakto se jeví při prvém setkání Eriku Brunnerovi: Vytáhlý černooký ačernovlasý krasavec, pravda, neholený, nečesaný anehleděný (kravata nakřivo, kalhoty bez puků aboty svrstvami bláta všech odstínů hnědi), ale přitažlivá srdečnost byla vkaždém jeho gestu, aponěkud zženštělé rysy jeho pravidelného obličeje vyvažoval hluboký hlas, jistý, rozhodný, sebevědomý, ale přitom domlouvavý, často shovívavý, maličko ironický aaž uhrančivě melodický (HOSTOVSKÝ 1994: 25). Hostovský se zřejmě bavil, když formoval tohoto svého záporného hrdinu, adoktor Matějka by byl patrně zůstal jen literární postavou, kdyby se později, vautorově pu‑ blicistické tvorbě, nebyl objevil jeho dvojník. Vroce 1953, už jako pracovník Svobodné Evropy, napsal totiž Hostovský pro potřebu rádia politický pamflet nazvaný Komuni‑ stická modla Julius Fučík ajeho generace (HOSTOVSKÝ 2001), aje zcela nepochybné, že jako předloha pro postavu estébáka doktora Matějky posloužil Hostovskému právě Julius Fučík. Hostovský ho znal dobře nejen zPrahy, ale také zOpočna, kam na pře‑ lomu dvacátých atřicátých let jezdil za mou matkou aJulius Fučík za svou tehdejší 92 EGON HOSTOVSKÝ přítelkyní Marií Vaníčkovou, zvanou Vánička. Na Fučíka se dokonce pamatuje náš opočenský soused, hudební skladatel Luboš Sluka (ročník 1928), jak jsem se dočetla vjeho vzpomínkách (SLUKA 2002: 92n). Hostovský se na základě svých osobních zkušeností ve svém pamfletu pokusil pole‑ mizovat sfučíkovským mýtem, pěstovaným nejen unás, ale iúspěšně exportovaným. Otom, že Julius Fučík adoktor Matějka je jeden atentýž člověk, nemůže být pochyb‑ nosti. Pro srovnání uvedu dva úryvky zHostovského pamfletu: „[…] byl to velmi hezký chlapec, jemuž slušelo, jestliže osebe příliš nedbal, poněvadž to jaksi podtrhovalo jeho mužný půvab“ (HOSTOVSKÝ 2001: 180), nebo: „Byl poctivým komunistou, jací vté době mohli asměli existovat vdemokracii. Tento druh exotických dobrodruhů, flamendrů, věčných studentů, trochu anarchistů atrochu snobů, trochu cyniků, je ideální pákou moskevských intrik vzemích svobodných“ (2001: 51). Hostovského román Nezvěstný se od uvedených prací zachycujících totéž období liší také tím, že vlastně neustále překvapuje. Svou autobiograficky pojatou postavu nechá autor zmizet dlouho před koncem, aústředním hrdinou poslední části knihy se stává redaktor Borek. Tento neúplatný novinář, stejně jako jeho živá předloha, je dokladem toho, že ivnesvobodě totalitního režimu lze žít čestně ashlavou vzpřímenou. Hostovský neměl rád politiky aaž na vzácné výjimky si jich nevážil. To, že od‑ mítl poúnorový režim, neznamenalo, že by se byl ztotožnil snázory všech, co odešli do zahraničí. To, co si onich myslí, vložil do úst právě redaktoru Borkovi, hostiteli, uněhož se vtěch pohnutých únorových dnech sejde společnost nekomunistických politiků anovinářů, aby se poradili, co dál (HOSTOVSKÝ 1994: 182–184). Není třeba dodávat, že Borkem citované výroky politiků anovinářů jsou vpodstatě autentické aže nebylo těžké pro jejich autory, aby se vnich rozpoznali. Spisovatel si tím vexilu nemálo zkomplikoval život. Navzdory vší tragice je román Egona Hostovského Nezvěstný optimistický ačte se trochu jako pohádka. To proto, že vněm vítězí dobro aláska nad nespravedlností anenávistí. Už to bude víc než deset let, co jsem slyšela vrádiu rozhovor stehdejším děkanem Filozofické fakulty UK historikem Michalem Stehlíkem. Stěžoval si, že je obtížné vy‑ světlit dnešním studentům politickou situaci vroce 1948, protože zkrátka nechápou, proč se nedalo komunistickému převratu zabránit. Nevím, jestli se svýukou moderní historie něco od té doby změnilo, ale myslím, že Hostovského kniha by leccos objasnila, ajsem zcela zajedno se spisovatelkou Jaroslavou Blažkovou, která se sHostovského románem Nezvěstný seznámila až vkanadském exilu. Tehdy oněm napsala: Nezvěstný je román několika lidských osudů vPraze kolem „Vítězného února“ 1948. Pro Čechy aSlováky, kteří jej čtou po zážitcích roku 1968, přináší dvojitou porci bolavě ironických reminiscencí, zejména pokud kdy uvěřili, že dějiny se neopakují. Bába historie, jak se zdá, zahrála otcům rozskřípanou písničku, kterou tentýž flašinet odvacet let později znovu zopakoval odrostlým dětem. Hostovský, se svým darem vytvořit atmosféru, zachytil ten nápěv naprosto přesně: fasády známých ulic, obrazce dláždění, pachy průjezdů, refýže, úzkost tváří vtramvajích, plakáty anapětí se opět objevují před očima, jako by je autor trhal znaší vlastní, místy už blednoucí paměti. Výjimečná síla Hostovského prózy je však ve schopnosti postavit příběh. Několika rychlými tahy, vduchu nejlepších tradic psychologické prózy, načrtne charaktery aokamžitě je po krk ponoří do děje, který se valí prudce 93EGON HOSTOVSKÝ AVÍTĚZNÝ ÚNOR apřekvapivě, strhuje chudáky hrdiny ičtenáře. Na podobný druh napětí jsme byli zvyklí zdobré detektivky. […] Hostovského napětí je zcela jiného typu. Autor si volí okamžik dějin, oněmž, žel, nemůžeme ani na okamžik zapochybovat, že by se děl pro povyražení, nebo „jen tak“. […] Egon Hostovský, stejně jako Brunner, unikl ovlásek. Nezvěstný se tak stal pravděpodobně jediným románem české literatury hovořícím zcela bez cenzury omyšlení acítění účastníků politického zvratu 1948 (BLAŽKOVÁ 1974: 88–89). Ajak bylo této jedinečnosti Hostovského románu využito unás po listopadu1989? Pro‑ blematická je už jeho dostupnost: Březovského román Železný strop vyšel vletech 1959 až 1986 celkem sedmkrát. Celkový náklad činí něco kolem sta tisíc výtisků. Občan Brych se dočkal dokonce čtrnácti vydání. Hostovského Nezvěstný, dosud nejspíš nejpřekládanější autorova kniha, vyšel unás poprvé vroce 1994, jako první svazek Spisů Egona Hostov‑ ského, vnákladu 6000 výtisků. Podruhé ho vydalo nakladatelství Mladá fronta vroce 2011 nákladem 1500 výtisků. Žádná prezentace knihy se nekonala. Autor už přece nežije. Po půldruhém roce se Mladé frontě podařilo prodat asi polovinu nákladu. Když Mladá fronta na přelomu let 2016 až 2017 uvolňovala sklady, dostala jsem cca50 neprodaných výtisků od nakladatelství darem. Zbytek nákladu se prý prodával po čtyřiceti korunách. Stejně tristní je situace voblasti literatury poskytující informace jak pro širší veřejnost, tak vnašem školství. Navenek jsme se sminulostí vyrovnali, Hostovský už není zamlčovaný autor adostal se ido učebnic. Jak to ale vypadá vpraxi? Vdobě, kdy Hostovského knihy jakožto „braková literatura“ byly vyřazeny zve‑ řejných knihoven (srov. Šámal 2017: 45) akdy Březovský aOtčenášek patřili knašim předním poválečným autorům, některá vydání jejich knih byla doprovázena doslovy významných soudobých literárních vědců, avliterárních slovnících bylo jejich dílo podrobně rozebíráno ahodnoceno. Když psal vsedmdesátých letech oHostovském František Kautman svou samizdatovou studii Polarita našeho věku vdíle Egona Hostovského (KAUTMANN 1993), už předem přiřadil Hostovského kdvojici Dostoje‑ vskij– Kafka, apak ho ještě dorazil tím, že ho poměřoval jakobsonovským struktura‑ listickým metrem, aniž patrně tušil, že právě tihle dva emigranti se navzájem zrovna nemuseli. Po listopadu1989 byly sice uspořádány oHostovského díle dvě konference (vroce 1993 avroce 2003), literární vědec Vladimír Papoušek věnoval tomuto auto‑ rovi dvě knihy ařadu studií, ale to jsou záležitosti týkající se jen omezeného kruhu odborníků. Běžný čtenář se oautorovi Nezvěstného moc nedozví. Vdruhém svazku Lexikonu české literatury (1993) mezi tituly Hostovského knih zdruhého exilu je uveden pouze název románu Nezvěstný. Ve Slovníku českých spisovatelů od roku 1945 (1995), který rovněž zpracoval Ústav pro českou literaturu, autorka hesla oHostovském Blanka Svadbová věnuje pozornost jen třem knihám zdruhého exilu, román Nezvěstný iostatní exilové knihy jsou uvedeny pouze vbibliografii. Existuje také poměrně značné množství různých přehledných dějin literatury, běžně přístupných vknihovnách, astředoškolských učebnic ačítanek, protože na učebnice dnes neexistuje výběrové řízení. Kdo sežene nakladatele, může směle pu‑ blikovat. Zabývala jsem se touto problematikou na přelomu let 2008–2009, atehdy byla úroveň těchto příruček velice různá. 2 Politováníhodné mi připadalo, že právě 2 Jednalo se zejména otituly: Přehledné dějiny literatury III. (Ladislav Soldán, Bohuslav Hoffmann, Jiří Urbanec, Milada Písková, Naděžda Písková, Praha: SPN 1997); Česká asvětová literatura pro 4. roč. středních škol (Vladimír Nezkusil, Praha: Fortuna 2000); Kouzelné zrcadlo literatury (Jaroslav Blažke, Praha: 94 EGON HOSTOVSKÝ produkce akciové společnosti SPN (bývalého Státního pedagogického nakladatelství) nebyla rozhodně zárukou kvality avypovídala spíše ostarých známostech. Mnohdy ty učebnice připomínají jen lepší taháky, znichž se žáci mohou nabiflovat jména atituly, vlepším případě iobecné charakteristiky. Ze tří čítanek pro 4. ročník středních škol uváděla Hostovského jediná úryvkem zválečné novely Úkryt. Vladimír Nezkusil, jehož Česká asvětová literatura po roce 1945 pro 4. ročníky střed‑ ních škol (Fortuna 2000) je podle mého soudu nejsolidnější ze středoškolských učeb‑ nic, které jsem měla tehdy kdispozici, zařazuje Hostovského román Nezvěstný do celkového kontextu jeho tvorby apouze na straně 88 podotýká, že jeho děj začíná (?!) vpoúnorové Praze. Čtvrtý svazek Dějin české literatury, vydávaných nakladatelstvím ČSAV od roku 1959, zahrnující literaturu od konce 19. století do roku 1945 včetně Hostovského díla, byl hotov koncem 60. let apostihla ho, jako mnoho jiných knih, normalizační opatření, takže už nevyšel. Někteří zautorů tohoto svazku potom strávili následující léta na nejrůznějších mimovědeckých pracovištích. Když konečně po dvaceti letech mohla publikace vyjít, několik zčlenů autorského týmu už nežilo. Protože žádné jiné podob‑ né dílo během normalizace nevyšlo ažádné nové nebylo ani na dohled, rozhodli se editoři vydat tento poslední svazek vpůvodním znění. Vyšel – kupodivu nikoli vna‑ kladatelství Academia – vPraze vroce 1995. Nové čtyřsvazkové Dějiny české literatury po roce 1945 jsou už dílem autorského kolektivu pracovníků polistopadového Ústavu pro českou literaturu včele sPavlem Janouškem. Obávám se, že co do spolehlivosti zdaleka nedosahují kvalit předchozí publikace. Nejpozoruhodnější je II. svazek polistopadových Dějin české literatury, kde kapitola nazvaná Egon Hostovský: svět absurdních mechanismů (srov. JANOUŠEK akol. 2007: 324–327) navazuje nejspíš na hodnocení zpadesátých let, kdy Hostovského tvorba byla klasifikována jakožto literatura snáměty bezvýchodnosti akosmopolitismu (srov. ŠÁMAL 2017: 84). Opůl století později jsou zde spisovatelova díla zlet 1948–1958 charakterizována jako hluboce inspirovaná traumatem emigrace, ana čtenáře se ztextu valí výrazy jako odcizený svět, děsivá samota, osamocené bloudění, přízračná (ponurá) atmosféra, substantiva jako vyhoštění, vyhnanství, pesimismus aopakovaně přívlastky mučivý, děsivý, odlidštěný. Životopisné údaje vtéto kapitole Dějin české literatury mají blíže kdrbům než kseriózním informacím, jak dokazuje např.věta: „Rozpor vzbuzovaly také jeho otevřeně deklarované aspirace být světovým autorem, nikoli jen exulantem“ (JANOUŠEK akol. 2007: 324). Nevím, jestli Hostovský (na rozdíl od jiných, ryze českých spisovatelů) aspiroval na to, stát se světovým autorem. Pouze se ivcizině snažil uživit tím, co uměl nejlépe. Vroce 2016 jsme ziniciativy mého kamaráda Miloně Čepelky uspořádali vpraž‑ ské kavárně Kafeidoskop literární večer věnovaný Hostovskému. Miloň, který vtéto literární kavárně vystupuje častěji, se divil, jak málo přišlo posluchačů. Provozova‑ Velryba 2003); Literatura IV– Próza v2. pol. 20. stol., sv.1– Výklad– interpretace– literární teorie; sv.2– Výbor textů– interpretace, literární teorie, (Bohuslav Hoffmann, Praha: Scientia 2004); Literatura pro 4. roč. gymnázií (Josef Soukal akol., Praha: SPN 2005); Literatura pro 4. roč. středních odborných škol (Josef Soukal akol., Praha: SPN 2005); Přehled dějin literatury pro střední školy 3 - Česká asvětová literatura 1. pol. 20. století (Josef Soukal, Praha: SPN 2006); Česká asvětová literatura 1945–2005, Upravené arozšířené vydání (Věra Martinková akol., Praha: Tripolia 2007); Čítanka 4. Upravené arozšířené vydání (Věra Martinková akol., Praha: Tripolia 2007). 95EGON HOSTOVSKÝ AVÍTĚZNÝ ÚNOR telka kavárny paní Dolejšová mu odpověděla: „Když lidi nevědí, kdo to Hostovský je.“ Domnívám se, že poslední příležitost, kdy se knám Egon Hostovský mohl vrátit, byla zmařena před padesáti lety zásluhou „bratrské pomoci“. Teď už může být Hostovský jen znovu objeven. Žijeme totiž vdobě, kdy se ke svému překvapení nesetkáváme skvalitou tam, kde bychom ji předpokládali, ana druhé straně mnohá dobrá kniha zmizí bez povšimnutí, zavalena tunami povrchního šuntu. Toto byl pokus jednu takovou knížku vyhrabat zhlubiny zapomnění. PRAMENY: BŘEZOVSKÝ, 1986 [1959] Železný strop (Praha: Českosloven‑ ský spisovatel) HOSTOVSKÝ, Egon 1994 [česky 1955] Nezvěstný, ed. O. Hostovská, Spisy Egona Hostovského sv.7 (Praha: ERM) 2001 „Komunistická modla Julius Fučík ajeho generace“, in: Papoušek, Vladimír: Trojí samota ve velké zemi (Česká literatura vamerickém exilu 1938–1968) (Jinočany: H+H) SLUKA, Luboš 2002 Pondělníci (Praha: Karolinum) LITERATURA: BLAŽÍČEK, Přemysl 1998 „Jan Otčenášek“, in: Janoušek, Pavel akol.: Slovník českých spisovatelů od roku 1945, díl 2 (Praha: Brána – Knižní klub), s. 159–161, podepsáno pbl. BLAŽKOVÁ, Jaroslava 1974 „Pohřešovaní anezvěstní“, in: Egon Hostovský, Vzpomínky, studie adokumenty (Toronto: 68 Publishers) HAMAN, Aleše 1995 [1964] „Člověk amýtus“, in Špirit, Michael (ed.): Tvář. Výbor zčasopisu (Praha: Torst), s. 79–87 HIRŠAL, Josef 1989 Vínek vzpomínek (Surrey: Rozmluvy) JANOUŠEK, Pavel akol. 2007 Dějiny české literatury 1945–1989, sv.II. 1948–1958 (Praha: Academia). KAUTMAN, František 1993 [1977] Polarita našeho věku vdíle Egona Hostovského (Praha, Evropský kulturní klub) ŠÁMAL, Petr 2017 Soustružníci lidských duší (Praha: Acade‑ mia)