Italské rafforzamento fonosintattico a jeho role v tzv. smíšených paradigmatech

ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 99, 2017, Č. 1, S. 29–39 Italské rafforzamento fonosintattico ajeho role vtzv. smíšených paradigmatech Pavel štichauer (Praha) THE ITALIAN RAFFORZAMENTO FONOSINTATTICO AND ITS ROLE IN MIXED PARADIGMS This paper addresses the issue of rafforzamento fonosintattico (RF), phonosyntactic doubling, typical of awide range of Italo-Romance dialects, and its relation to the phenomenon of mixed paradigms, also attested in anumber of Italian varieties. After adiscussion of the basic properties of RF, the article introduces mixed paradigms and proceeds to show how RF is used morphologically to signal important morphosyntactic contrasts, such as the difference between the 2nd and 3rd persons singular where ahomonymous outcome of habes/habet > ais found. The paper thus intends to put forward another case of morphologization on the basis of the interesting— and endangered— phenomenon of mixed paradigms. KEYWORDS rafforzamento fonosintattico (RF); phonosyntactic doubling; Italian; Italian dialects; mixed paradigms; morphologization. KLÍČOVÁ SLOVA rafforzamento fonosintattico (RF); fonosyntaktické zdvojení; italština; italské dialekty; smíšené paradigma; morfologizace. 1. ÚVOD Nepříliš atraktivní atransparentní název tohoto článku1 vyžaduje hned zkraje vysvětlení dvou ústředních pojmů, které by se zdánlivě mohly jevit jako něco, co má zobecnělingvistického hlediska pramalý význam. Pokusím se však ukázat, že oba termíny— rafforzamento fonosintattico asmíšené paradigma— se vztahují kpozoruhodným fenoménům, jejichž povaha rozhodně není bez zajímavosti ipro širší lingvistickou komunitu. Rafforzamento (nebo také raddoppiamento) fonosintattico (nadále jen RF) je jev typický nejen pro standardní italštinu, ale ipro celou řadu italských dialektů. Jde ogeminaci (či obecněji ofortizaci)2 konsonantů přes hranici slov, tedy otyp sandhi 1 Článek je součástí grantu GAČR 16-00236S Smíšená paradigmata vitalo-románských jazycích. Děkuji dvěma anonymním recenzentům za konstruktivní připomínky anávrhy, které jsem do textu integroval. Text vychází zpříspěvku, který jsem přednesl na Osmém přednáškovém setkání Skupiny pro románskou kontrastivní lingvistiku na FF JČU vČeských Budějovicích dne 22. 12. 2016. 2 Vobecné rovině je skutečně přesnější hovořit oopozici mezi nenapjatými/napjatými (lenisovými/fortisovými) konsonanty (Duběda, 2005, s.81) aRF považovat za projev fortiOPEN ACCESS 30 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 99, 2017, Č. 1 (srov.např. Sampson, 2016; unás také Hamplová, 2004, s.293), jako je tomu např. ve spojení aRoma, které ve fonetické realizaci vykazuje zdvojení počátečního r, tedy [arˈro:ma]. RF se objevuje ve standardní italštině ve dvou odlišných případech, zatímco vdialektech se pak uplatňuje za různých podmínek. Obvykle se odděluje pravidelné RF od nepravidelného RF (Loporcaro, 1997, s.1). Smíšené paradigma4 je naopak jev, který ve standardní italštině nenalezneme; je však typický pro celou řadu dialektů střední ajižní Itálie: ve smíšených paradigmatech se ve složených časech střídají pomocná slovesa esse / habere5 (standardní italština essere / avere) nikoli napříč různými skupinami sloves (např. tranzitivní vs. inakuzativní slovesa ho mangiato vs. sono arrivato), ale uvnitř jednoho atéhož modotemporálního paradigmatu, jak je vidět vpříkladu (1)6: (1) singulár plurál 1. os. sɔ ˈdittə ɛmə ˈdittə 2. os. aˈdittə ɛte ˈdittə 3. os. adˈdittə ɔ:nə ˈdittə Paradigma zachycuje perfektum (it. passato prossimo) slovesa dire („říci“) vnářečí městečka Locorotondo (jižní Itálie, Apulie, Bari; srov. Torcolacci, 2015, s.43). Zatímco v2. a3 os. sg. avcelém plurálu je sloveso habere, v1. os. sg. nacházíme nečekaně sloveso esse, ato bez ohledu na typ slovesa (např. sinakuzativním venire by časování vypadalo stejně). Kromě tohoto „smíšeného“ charakteru je zde také pozoruhodný kontrast mezi 2. a3. os. sg., který není svěřen odlišné morfologii pomocného slovesa (máme zde homonymní a), ale právě RF, jež se objevuje pouze ve 3. os. sg. Zdá se, že právě RF je zde použito kmorfologickým účelům. Cílem tohoto článku je ukázat, jak spolu oba jevy souvisejí, tj. jak je RF distribuováno vrámci těchto smíšených systémů.7 Pokusím se demonstrovat, že RF, jako zace (Ashby— Maidment, 2015, s.121), neboť ne vždy je ve hře jen dvojice krátký-dlouhý konsonant, tj. např. /r/— /rr/, ale tyto alternace zahrnují také změny ve způsobu amístě artikulace, např. /j/— /gg/, /v/— /bb/, /ʃ/— /ʧ/ (srov. např. Ledgeway, 2009, s.39 pro neapolštinu; Loporcaro, 1997, s.100 pro mnoho dalších dialektů). Proto budu RF včlánku značit zdvojením spíše než dvojtečkou (ktomu srov. Duběda, 2015, s.80). 3 Hamplová (2004, s.29) používá termín fonosyntaktické zdvojení. 4 Budu používat tento pojem jako přímý překlad běžně užívaného termínu mixed paradigm (srov. např. Bentley— Eythórsson, 2001). 5 Vzhledem krůzným podobám těchto dvou sloves vitalských dialektech tu budu používat lat. východiska esse / habere. 6 Šedé stínování bude napříště signalizovat paradigmatické „buňky“, kde je esse. 7 Nelze však říci, že morfologizace RF je přímočaře vynucena povahou smíšených paradigmat. Souvislost je volná avíceméně náhodná. Jak bude patrné zdalšího výkladu, RF je jev asimilačního původu ajeho morfologizace je nezávisle doložena; smíšená paradigmata OPEN ACCESS PAvEL šTICHAuER 31 původně asimilační jev, se může morfologizovat azačít tedy plnit morfologické funkce, tj. slouží ksignalizaci různých morfosyntaktických opozic, jako je právě rozdíl mezi osobou / číslem apod. Článek chce být vobecně rovině příspěvkem nejen kaktuální diskusi osložitém vztahu fonologie amorfologie (tedy ktomu, co se nazývá morfonologií, srov. např. Haspelmath— Sims, 2015, kap.10), ale izamyšlením nad komplexitou některých jevů flexivní morfologie (kam perifrastické časování po právu patří). Text je strukturován takto. Sekce 2 a3 budou věnovány nejprve RF: obecnému popisu aotázce jeho původu. Vsekci 4 přijde na řadu podrobnější prezentace smíšených paradigmat. Sekce 5 bude věnována distribuci RF vrámci těchto smíšených systémů. 2. PRAVIDELNÉ ANEPRAVIDELNÉ RF Jak uvádí Loporcaro (1997, s.1–2), RF je ve standardní italštině přítomno ve dvou odlišných (anejspíš vzájemně nezávislých) kontextech. Vjednom je zcela pravidelné aspontánní, ve druhém je nepravidelné azávislé na konkrétních slovech, která ho spouštějí. Pravidelné RF je automatickým fonologickým procesem, který spouští každé slovo spřízvukem na poslední slabice, tj. jak víceslabičná oxytona, tak jednoslabičná slova svlastním přízvukem, vkontaktu snásledujícím slovem začínajícím souhláskou, jak lze vidět znásledujících příkladů (2)–(4), zachycujících tyto fonologicky dané kontexty (vprotikladu kostatním okolím): (2) Lo farà bene [lofaˈra bˈbɛ:ne] vs. lo faremo bene [lofaˈre:mo ˈbɛ:ne] (3) Più tempo [ˈpju tˈtɛmpo] vs. tanto tempo [ˈtanto ˈtɛmpo] (4) Sto bene [sˈto bˈbɛ:ne] vs. stanno bene [sˈtanno ˈbɛ:ne] Nepravidelné RF je naopak lexikálně podmíněným procesem, při němž toto fonosyntaktické zdvojení spouštějí jen některá nepřízvučná jednoslabičná slova aněkterá víceslabičná paroxytona. Do první skupiny (5) patří ve standardní italštině a, da, e, fra/ tra, ma, né, o, se, su; do druhé skupiny (6) come, quando, qualche: (5) Andiamo aRoma [andˈja:mo arˈro:ma] vs. parliamo di Roma [parlˈja:mo diˈro:ma] (6) Qualche tempo fa [ˈkwalke tˈtɛmpo ˈfa] vs. quanto tempo fa [ˈkwanto ˈtɛmpo ˈfa] Pravidelné— fonologicky podmíněné— RF vykazuje pouze standardní italština (atoskánské variety), zatímco ostatní dialekty (vpodstatě celá střední ajižní Itálie) znají pouze nepravidelné— lexikálně podmíněné— RF (srov. např. Loporcaro, 1997, s.8; 2015, s.135–138), kde je tato schopnost tedy součástí informace inherentní danému lexému: „Il RC [= RF] va necessariamente ritenuto perciò una proprietà lessicalizzata di determinate parole.“ [„RF tedy musíme nutně považovat za lexikalizovanou vlastnost určitých slov“] (Ledgeway, 2009, s.41). Proto také přítomnost či nepřítomnost lexikálně jsou fenoménem flexivní morfologie, kde je selekce pomocného slovesa řízena spíše morfologicky než syntakticky. Děkuji jednomu zanonymních recenzentů za tento podnět. OPEN ACCESS 32 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 99, 2017, Č. 1 podmíněného RF může být víceméně znakem různých regionálních italštin (např. De Blasi, 2014): slova spouštějící RF se liší dialekt od dialektu, proto vmnoha varietách spouští RF ipředložka di (anaopak da spouští RF jen vToskáně, zatímco vjihoitalských dialektech ataké obecně vregionální italštině jihu RF po da chybí).8 3. DIACHRONNÍ PŮVOD RF Tato dvojí povaha RF, tedy fonologicky podmíněné versus lexikálně podmíněné (abez fonologické podmínky), vedla vposlední době mnoho lingvistů knávrhům celé řady sofistikovaných pokusů, jak oba typy RF jednotně vysvětlit, popř. přímo zredukovat na jediný základní mechanismus (srov. přehled těchto teorií uLoporcara, 1997, s.2–23; nejnověji také 2015, s.135–138; zejména pak Torcolacci, 2015, s.9–24). Třebaže zde není nutné zacházet do podrobností, můžeme jen naznačit, že taková redukce je vzásadě nemožná: nepravidelné RF, které spouštějí (jen některá!) víceslabičná paroxytona jako come, quando aj., lze stěží „navléknout“ na pravidelné RF, které spouští jakékoli oxytonum. Přesto lze fonosyntaktické zdvojení vidět jako jev, který má vobou podobách určité diachronní souvislosti. Někteří lingvisté (např. ifilologové konce 19. století jako Francesco D’Ovidio či Hugo Schuchardt, jejichž teorie shrnuje Loporcaro, 1997, s.31–36) považují oba typy RF za něco, co má— diachronně vzato— nejspíš různý původ. Otázkou je pak jen to, zda je pravidelné RF diachronní inovací zcela nezávislou na nepravidelném RF, anebo zda lze foneticky automatické RF považovat za přirozeného nástupce postupně zanikajícího nepravidelného RF. Je třeba říci, že společným jmenovatelem je diachronní původ nepravidelného RF— aje-li toto lexikálně podmíněné RF jediné RF přítomné vmnoha dialektech, jak už jsme uvedli výše, pak je také diachronně primární. Vtomto smyslu bude pravidelné RF systémovou inovací (srov. Loporcaro, 2015, s.1379). Není sporu otom, že lexikálně podmíněné RF má původ vasimilaci konsonantických skupin— přes slovní hranice, tedy opět vsandhi— ve vulgární latině10, ve spojeních jako ad Romam či tres canes (kde tedy údajně sekvence d-r as-c vedla kregresivní asimilaci r-r ak-k: aRRomam, treKKanes). To, že tento jev byl vlatině zcela automatický, dokládá Loporcaro na mnoha příkladech (Loporcaro, 1997, s.41–46, 119–127) apotvrzuje to nejnověji iAdams (2013, s.129, 149, 152, 157–158), který upozorňuje, že tendenci kasimilaci měla zejména gramatická ajednoslabičná slova (cum, illam aj.), 8 Srov Ledgeway (2009, s.41–42), který nabízí seznam těchto slov vneapolštině. 9 „The fact that only irregular RF is documented in the Latin sources and in most of the dialects today preserving phonemic consonant gemination argues for the view that regular RF is alater innovation of Tuscan, (...).“ 10 Adams (2013, s.130) upozorňuje, že tato asimilace byla evidentně všeobecným rysem mluveného jazyka, nikoli jen nejnižších vrstev, snimiž je tradičně pojem vulgární latiny spojován. Opřímé souvislosti sRF se však vyjadřuje spíše rezervovaně (srov. Adams, 2013, s.149, pozn. 8). OPEN ACCESS PAvEL šTICHAuER 33 jakož iněkteré slovesné tvary (např. 3. os. sg. ipl.): „Adistinction must be made between final -m in general and that in monosyllables or ‘grammatical’ words. In the latter it was assimilated to afollowing consonant“ (Adams, 2013, s.129). Ztoho plyne, že lexikální schopnost spouštět RF by dnes měla vykazovat slova, která etymologicky vzato (vlatině) končila na souhlásku avkontaktu snásledujícím slovem začínajícím také na souhlásku procházela automatickou asimilací. To také vdrtivé většině případů platí. Např. pro výše zmíněné výrazy come aqualche se předpokládá jako východisko *quomodo+et a*quale+quid; podobně pak e < et; a< ad; da < *de+ab (srov. Loporcaro, 1997, s.23; Ledgeway, 2009, s.40). Avšak ani toto diachronní vysvětlení nestačí. Je totiž mnoho slov či konkrétních slovních tvarů (zejména slovesných), vnichž RF nastává, aniž by bylo možné doložit finální konsonant ve výchozím latinském slově11; apodobně máme mnoho případů, kdy očekávané RF— takto etymologicky podmíněné— vůbec nenastává. Loporcaro (1997, s.88) pro tyto případy, mezi nimiž převažují právě konkrétní slovní tvary, postuluje jakousi „specificazione diacritica delle singole forme“ [„diakritické určení jednotlivých forem“]. Jedinečným prostorem, kde se RF téměř nepředvídatelně uplatňuje či neuplatňuje, nabízejí pomocná slovesa habere / esse, která ve standardních románských jazycích, jako je např. francouzština aitalština, slouží ktvoření složených časů, ajejichž selekce je obvykle dána syntakticko-sémantickými faktory (viz j’ai mangé / ho mangiato versus je suis entré / sono entrato). Vmnoha italských dialektech však nacházíme již zmíněné smíšené systémy, které jsou zajímavé nejen tím, že vnich pozorujeme intraparadigmatickou alternaci dvou pomocných sloves, ale také tím, jak je vnich využito právě fonosyntaktického zdvojení. 4. SMÍŠENÁ PARADIGMATA Vmnoha italských dialektech (jde zejména onářečí kraje Marche, Abruzzo, Apulie, Kampánie, část Lazia, ale iněkteré variety severní Itálie) nacházíme pozoruhodné systémy časování složených časů, ve kterých figurují obě známá pomocná slovesa, avšak nikoli napříč slovesnými třídami, nýbrž uvnitř jednoho atéhož modotemporálního paradigmatu. Tento jev je vposlední době vpopředí zájmu mnoha lingvistů (srov. např. Bentley— Eythórsson, 2001; Cennamo 2010; Legendre 2010; Loporcaro 2001; 2007; 2014; Ledgeway 2012: 317–327; Manzini— Savoia, 2005, sv. II/III; unás pak Hončová, 2011; Štichauer, 2016). Např. paradigma (7) zachycuje časování slovesa venire vnářečí letoviska San Benedetto del Tronto (kraj Marche) (Manzini— Savoia 2005, II, s.682): 11 Loporcaro (1997, s.89) uvádí jako příklad RF po ha(be)o, 1. os. sg. ve starém dialektu města Lucca. Podobně pak hovoří osituaci ve 3. os. sg. (s.108), kde vurčitých varietách RF nastává, vjiných nikoli. OPEN ACCESS 34 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 99, 2017, Č. 1 (7) singulár plurál 1. os. sɔ vəˈnu:tə ʃɛmə vəˈnu:tə 2. os. ʃi vəˈnu:tə ʃɛtə vəˈnu:tə 3. os. avəˈnu:tə avəˈnu:tə Zde je sloveso esse použito v1. a2. os. (sg. ipl.), zatímco habere pro 3. osoby. Tato distribuce je nejrozšířenější, ale existuje celá řada paradigmat, vnichž alternace pomocných sloves vykazuje jiné distribuční vzorce (variabilita je obrovská, srov.např.Lopor caro, 2014). Velmi rozšířená je např. situace, kdy je „zasažena“ jedním pomocným slovesem jen jedna „buňka“ vdaném paradigmatu avšechny ostatní pak tím druhým pomocným slovesem, jak jsme viděli výše upříkladu (1), kde nacházíme esse jen v1.os. sg., nebo vnásledujícím příkladu (8), kde je esse naopak jen ve 3. os. sg. (jde osloveso nascere ve varietě jihoitalských Pompejí, srov. Cennamo, 2001, s.444; též Loporcaro, 2007, s.185): (8) singulár plurál 1. os. adˈʤə ˈna:tə ammə ˈna:tə 2. os. aˈna:tə atə ˈna:tə 3. os. ɛ ˈna:tə annə ˈna:tə Jak už bylo řečeno, pozoruhodnou součástí těchto smíšených systémů je pak iznačně nepředvídatelná distribuce RF. Přestože se jeví takto chaoticky, určitou pravidelnost vysledovat lze. Jak ukazuje Torcolacci (2015) na nejnovějších datech (která doplňují rozsáhlý materiál obsažený vManzini— Savoia 2005, II/III), platí vzásadě, že RF se nikdy neobjevuje vplurálu bez ohledu na pomocné sloveso (tedy ať už je tam habere, anebo esse, RF nenastává).12 Naopak vsinguláru je situace daleko složitější. Za prvé, jsou doložena paradigmata, vnichž je RF vcelém singuláru bez ohledu na sloveso, jak je vidět na příkladu (9), který zachycuje sloveso venire vdialektu Castelvecchio Subequo (Abruzzo, prov. L’ Aquila; srov. Manzini— Savoia, 2005, II, s.692): 12 Nejspíš však neplatí ani tato generalizace. Např. vjihoitalském dialektu Nocera Inferiore (Kampánie, prov. Salerno) spouští RF vždy jen sloveso esse bez ohledu na to, kde je vparadigmatu použito, takže máme např. vsinguláru sɔ vvəˈnutə, si vvəˈnutə, ɛ vvəˈnutə; vplurálu simmə vəˈnutə, sitə vəˈnutə, sɔ vvəˈnutə. (Data zosobního rozhovoru srodilým mluvčím Robertem Petrosinem, jemuž tímto děkuji.) OPEN ACCESS PAvEL šTICHAuER 35 (9) 13 singulár plurál 1. os. ajə/sɔ13 vvəˈnɛutə emə vəˈnɛutə 2. os. ʃi vvəˈnɛutə etə vəˈnɛutə 3. os. e vvəˈnɛutə annə/avə vəˈnɛutə Za druhé, máme rovněž paradigmata, vnichž spouští RF jen 1. a2. os. sg., je-li tam esse, anaopak zcela chybí u3. os. sg. shabere. To lze vidět na příkladu (10) (sloveso parlare, nářečí vesnice Amandola, Marche, prov. Fermo; srov. Manzini— Savoia, 2005, II, s.684; Torcolacci, 2015, s.3, 11, 42): (10) singulár plurál 1. os. so pparˈlato simo parˈlato 2. os. si pparˈlato sete parˈlato 3. os. aparˈlato aparˈlato Za třetí, existují také paradigmata, kde RF vsinguláru nespouští žádná zforem pomocného slovesa, jak vidíme na příkladu slovesa durmir (11) (stejná oblast jako upříkladu (10), vesnička Ortezzano; srov. Manzini— Savoia, 2005, II, s.682): (11) singulár plurál 1. os. sɔ durˈmito semo durˈmito 2. os. si durˈmito sete durˈmito 3. os. adurˈmito adurˈmito RF se tedy skutečně jeví jako naprosto nepředvídatelný avzásadě redundantní prvek. Přesto lze vysledovat jednu přímočarou pravidelnost: ve všech dialektech, které mají ve 2. a3. os. sg. habere ve zcela stejném homonymním tvaru (a< habes/habet),14 jsou obě osoby odlišeny právě přítomností / absencí RF. To je jasný příklad procesu, který se běžně označuje jako morfologizace. 13 V1. os. sg. je doložena tzv. free variation (variazione libera), tj. vpodstatě volitelná selekce jednoho či druhého pomocného slovesa. Srov. ktomu zejména Loporcaro, 2007; 2014. 14 Bentley— Eythórsson (2001, s.67–70) vidí právě vtéto homonymii, respektive vnutnosti ji eliminovat, diachronní původ těchto smíšených paradigmat. Jak bude patrné příkladů (12)–(13), mnoho dialektů homonymii však řeší zcela jinak. OPEN ACCESS 36 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 99, 2017, Č. 1 5. MORFOLOGIZACE RF VE SMÍŠENÝCH PARADIGMATECH Jako morfologizaci můžeme vzásadě označit jakýkoli proces, při kterém jsou určitým (spontánním) fonetickým (či fonologickým) kontrastům svěřeny morfologické funkce, jako je např. signalizace morfosyntaktických opozic.15 Je velmi dobře doloženo, jak se vitalských dialektech morfologizovala například metafonie, tj. typ vokalické harmonie, při níž koncové nepřízvučné vokály vykonávají vliv na přízvučné samohlásky (avedou kjejich uzavření, nebo naopak kotevření, popř. kdiftongizaci), srov. ktomu zejména Maiden, 1989; 1991; Vincenzi, 2003; Krämer, 2009, s.99. Morfologizaci RF však můžeme nalézt také.16 Vneapolštině je např. plurál maskulin od feminin odlišen právě přítomností RF: ’e figlie / ’e ffiglie [eˈfijjə / efˈfijjə] stand. it. ifigli / le figlie (Ledgeway, 2009, s.47–48). Jak říká sám Ledgeway (2009, s.48; srov.též Loporcaro, 1997, s.49), RF vplurálu lze etymologicky vysvětlit— např. postulací *illaec filiae. Vmnoha jihoitalských varietách je také zachována opozice neutrum-maskulinum (nebo obecněji nepočitatelné-počitatelné), když po členu (l)oje vprvním případě RF, vdruhém nikoli (amáme tak např. occafè vs. ocafè, „káva“ vs. „kavárna, bar“ (Ledgeway, 2009, s.151). Také vtomto případě je kdispozici přesvědčivé etymologické vysvětlení (< illud). Vnářečí mestečka Arielli (Abruzzo, prov. Chieti) nacházíme následující protiklad: sɔ ˈvistə („viděl jsem“) / sɔ vˈvistə („jsem viděn“) (srov. Biberauer— D’Alessandro, 2006, s.87–88; též Torcolacci, 2015, s.31). Zde už etymologické vysvětlení selhává: vjednom případě etymologické východisko sfinálním konsonantem sum (> son, so’) RF nespouští, vdruhém ano. To znamená, že RF je zde využito ksignalizaci protikladu aktiva apasiva: vzhledem ktomu, že v1. os. sg. je použito pomocného slovesa esse, stejně tak jako vpasivu (kde je esse všude), hrozící homonymie je zde řešena právě díky přítomnosti / nepřítomnosti RF. Právě tímto způsobem je RF využito ikeliminaci homonymie mezi 2. a3. os. sg. ve smíšených paradigmatech tam, kde nacházíme homonymní tvar slovesa habere. To 15 Haspelmath— Sims (2015, s.245), hovoří oreanalýze, tj. reinterpretaci zaniklých fonologických alternací jako alternacích čistě morfologických: „Mluvčí reinterpretovali automatickou alternaci jako signál (nebo paralelní signál) konkrétního morfologického vzorce.“ 16 Jeden zrecenzentů připojuje zajímavý doklad morfologizace RF také ve standardní italštině. Podle Canepariho Manuale di pronuncia italiana (1999, s.160–162) je ve dvojici pago tutto / pagò tutto („platím vše“ vs. „zaplatil vše“) udruhého případu řešena kolize dvou hlavních přízvuků posunem přízvuku na první slabiku; tím se však prozodická struktura obou sekvencí stává téměř identickou, jediným rozdílem je pak RF udruhého příkladu. Nejsem si jistý, zda lze toto označit za morfologizaci RF. Zde je RF spouštěno pravidelně po koncovém přízvuku akvýše uvedeným dvojicím pak můžeme přidat celou řadu dalších podobných příkladů jako dà molto / da molto. Vtéto dvojici pak už nelze hovořit okompenzačním posunu přízvuku, neboť tu máme jednoslabičné slovo (jako příklad kontrastivní funkce RF to může sloužit možná lépe). Obávám se, že je ve hře více fenoménů najednou, zejména vstupuje do hry nesnadná otázka neutralizace přízvuků, popř. souhra hlavního avedlejšího přízvuku (srov. ktomu např. Loporcaro, 1997, s.5–7). OPEN ACCESS PAvEL šTICHAuER 37 platí bez ohledu na typ smíšeného paradigmatu, jak vidíme na příkladu (12), který je strukturně identický spříkladem (1) (zde jde odialekt vesničky Conversano, Apulie, prov. Bari; srov. Torcolacci 2015, s.52): (12) singulár plurál 1. os. sɔ fˈfatt am ˈfatt 2. os. aˈfatt avet ˈfatt 3. os. afˈfatt an ˈfatt Zejména to pak platí tam, kde žádné smíšené paradigma není akde je naopak zobecněno vcelém paradigmatu jen sloveso habere (jde tedy ostejný systém, jaký nacházíme vsoučasné španělštině, kde je pouze haber), jak vidíme na příkladu (13) (Santa Maria aVico, Kampánie, prov. Caserta; srov. Manzini— Savoia 2005, II, s.779), který tu může zastupovat celou skupinu dialektů pouze spomocným habere, vnichž je RF skutečně využito kontrastivně pouze tam, kde je doložena homonymní forma ave 2.a3. os. sg. (srov. přehled vManzini— Savoia, 2005, II, s.779–797; též Torcolacci, 2015, s.56). (13) singulár plurál 1. os. adˈʤu vəˈnutə amˈmu vəˈnutə 2. os. avəˈnutə aˈlitə vəˈnutə 3. os. avvəˈnutə anˈnu vəˈnutə 6. ZÁVĚR Vtomto článku jsem se pokusil ukázat dva pozoruhodné jazykové jevy, typické zejména pro italské dialekty, anastínil jsem jejich souvislost. RF je— alespoň vdialektech— lexikálně podmíněný proces, jehož původ sahá kasimilaci konsonantů vsandhi. Jakmile se tato asimilační podmínka vytratí ztrátou koncových souhlásek, RF zůstává kdispozici jako „volný“ mechanismus, jenž se může různě reanalyzovat či morfologizovat, aby tak plnil určité morfologické funkce. Takovou morfologizaci lze pak vidět (nejen) ve smíšených paradigmatech, kde je RF využito ksignalizaci různých morfosyntaktických protikladů uvnitř těchto paradigmat, zejména pak kodlišení 2. a3. os. sg., kde shodný tvar a(zlat. ha(be)s/ha(be)t) tuto distinkci nezajišťuje. Jak RF, tak smíšená paradigmata mimoto ukazují, jak složité mohou být různé morfologické systémy ajak tato komplexita komplikuje obecnou definici „slova“. OPEN ACCESS