Představy většinové společnosti o pomoci určené bezdomovcům

OPEN ACCESS OPEN ACCESS OPEN ACCESS Představy většinové společnosti opomoci určené bezdomovcům Pavel Kliment, Vít Dočekal ABSTRAKT Vtéto stati zachycujeme představy české populace obezdomovství, především pak představy otom, zda se má vůbec bezdomovcům pomáhat, kdo má být subjektem takové pomoci, vjakém rozsahu má být pomoc poskytována avjakých formách by se tak mělo dít. Východiskem naší studie se stalo empirické šetření realizované vletech 2014–2015, vrámci kterého bylo uskutečněno 379 telefonických rozhovorů snáhodně vybranými domácnostmi zastupujícími většinou populaci ČR. Cílem šetření bylo rozkrýt zastávané postoje kbezdomovství jako takovému, jakož idílčích tématům majícím vazbu na bezdomovství, kdy jedním zdílčích témat byla pomoc bezdomovcům. Znalost dílčích postojů apostojových trsů týkající se pomoci bezdomovcům je využitelná především vpřípadě plánování sociálně politických opatření ve prospěch bezdomovců, kdy vyvstane, která opatření mají vpopulaci podporu, akterá budou naopak vyvolávat jistá pnutí, jakož ivrámci práce sobčanskoukomunitou, ve které se bezdomovci etablují. ABSTRACT In this paper we present opinion of the Czech population on homelessness, especially on the help to homeless people and its form. Our study process the data from an empirical study realized in 2014–2015 on the random sample of households. The goal of this survey was to describe the attitude clusters connected with the issue of homelessness. These findings can be used in the process of socialpolitical planning of pro-homeless actions supported by the general population. ÚVOD Předně se nabízí otázka, zjakého důvodu je vhodné znát postoje většinové populace kvybraným jevům, které se ve společnosti vyskytují. Nelze zastírat, že znalost postoje je problematicky využitelná, pokud bereme vúvahu existence dvousložkových atrojsložkových postojů. Ze znalosti postoje nelze jednoznačně predikovat, zda se tento odrazí vreálném jednání jedince. Determinující vliv na lidské chování mají totiž trojsložkové postoje, jejich přítomnost lze však vysoudit až zreálného chování. Dvousložkové postoje determinují prožívání jedince ateprve až zprostředkovaně vrůzné míře jeho chování, nemají tedy přímý vliv na podobu chování jedince. Nelze však zavrhnout předpoklad, že postoj vsobě vždy obsahuje jistou míru pohotovosti reakce vůči objektu postoje. Postoj jako teoretický koncept je méně problematická kategorie ve srovnání skonceptem postoje jako kategorií prediktivní, což ke škodě věci není příliš často diskutováno. Přes uvedené se jeví účelným znát postoje většinové populace kbezdomovcům jako takovým. Uvedené se týká iznalosti dílčích postojů vážících se na bezdomovství, vnašem případě postojů týkajících se podob pomoci bezdomovcům. Znalost sledova- 40 FÓRUM SOCIÁLNÍ PRÁCE 1/2016 OPEN ACCESS ných postojů může být využita při tvorbě programů pomoci, které zjištěné znalosti postojů zohledňují. Při tvorbě strategií pomoci pak lze stanovit, které kroky těchto strategií budou mít podporu veřejnosti, akterým se bude naopak veřejnost bránit. Vpraxi sociální práce lze uvedených znalostí využít vrámci práce sobčanskoukomunitou, vekteré se bezdomovci vyskytují, akterým je nutno poskytovat odpovídající pomoc. SOCIÁLNÍ VYLOUČENÍ ABEZDOMOVSTVÍ Bezdomovství lze považovat za jeden zprojevů sociální nerovnosti, kdy jistým osobám se nedostává odpovídajícího bydlení sohledem na jeho kvalitu nebo je jim takové bydlení vinou nastavení nesplnitelných podmínek úplně odepřeno. Zohlednění kvalitativních ikvantitativních hledisek týkajících se bydlení se pak odráží vdělení bezdomovství na zjevné, skryté apotencionální, tak jak ho vnašich podmínkách klasifikují avymezují Hradečtí (1996, s.27–31). Nověji jsou bezdomovci členěni na jedince bez střechy, bez bytu, vnejistém bydlení avnevyhovujícím bydlení (Hradecký akol., 2007, s.10). Zjevným bezdomovcům atedy jedincům bez střechy je věnováno nejvíc pozornosti, protože svým pohybem ve veřejném prostoru přitahují pozornost okolí, sohledem na svou zranitelnost vyžadují nejvíce pomoci. Vnaší studii se zabýváme především touto kategorií bezdomovců, ikdyž některé otázky empirického šetření se týkající rovněž pomoci zbylým kategoriím bezdomovců. Bezdomovství je úzce spjato sdalšímijevy, kterými jsou sociální vyloučení achudoba. Zmíněné jevy se navzájem kombinují. Chudoba je stav, kdy jedinec nemá kdispozici důstojné podmínky kživotu, stav, kdy nemůže plně uspokojit životní potřeby, jejichž uspokojování je obvyklé vdaném sociokulturním prostoru. Uspokojení potřeb je jedinci upíráno, tomuto se rovněž nedostává kompetencí nutných kjejich uspokojování. Krajní variantou podobou chudoby je právě bezdomovectví. Oba pojmy však nelze ztotožňovat, být chudý ještě neznamená být bez domova. Bezdomovství lze chápat jako výsledek sociálního vyloučení, souběžně bezdomovství vylučuje jedince zvětšinové společnosti. Belcher aDeforge (2012, s.934) popisují vliv stigmatizace bezdomovství (např. formou zkreslených charakteristik lidí bez domova), stigma vtomto případě slouží komezení přístupu ke zdrojům aveřejnému prostoru, který by jinak videální demokratické společnosti měl zůstat pro všechny otevřený. Naše šetření si mimo jiné klade za cíl identifikovat některé zbariér pomoci, které se na úrovni komunity mohou stát překážkou integrace bezdomovců do komunity avětšinové společnosti. Sociální vyloučení bývá chápáno jako stav, ale též jako dynamický proces. Pokud je na sociální vyloučení nahlíženo jako na stav, pak se jí rozumí situace, ve které je vybraným jedincům bráněno vplné participaci na životě společnosti, situace, která ve svých důsledcích narušuje kohezi společnosti. Pokud je na sociální vyloučení nahlíženo jako na proces, pak se jí rozumí proces sociální kontroly, majícípodobu negativní sankce vůči těm, kteří zpochybňují nebo narušují společenský řád (Mareš, 2007, s.13, 14). Pokud je akcentováno procesuální hledisko, pak jsou sledovány PaVEL KLIMENT, VÍT DOČEKaL 41 OPEN ACCESS procesy, které jisté jedince nebo celé skupiny vytlačují do chudoby nebo jim brání zchudoby vybřednout. Sledované procesy jsou explicitně nebo implicitně politického charakteru (Betts, Watson, Gaynor, 2010, s.1). Vdemokratické společnosti lze sociální vyloučení chápat spíše jako výsledek nebo proces spíše funkcionální než intencionální politické aktivity, je však zřejmé, že politické aktivity více či méně selhávají ve své snaze sociální vyloučení řešit jako takové, jakož se ivypořádat sjeho následky. Vpojmu sociální vyloučení není obsaženo pouze hledisko ekonomické, týkající se například ztráty zaměstnání nebo nízkého výdělku, které následně vedou ke ztrátě bydlení (vtěchto oblastech dochází spřekrývání jevu sociálního vyloučení schudobou). Jedinci může být dále odpíráno kvalitní vzdělávání, zdravotní péče, odpovídající životní prostředí apodobně. Sohledem na výše uvedené lze rozlišit hned několik rovin sociálního vyloučení. Může se jednat ovyloučení zekonomických, sociálních apolitických aktivit (Percy- -Smith, 2000, s.3). Jednotlivé roviny sociálního vyloučení lze ještě detailněji klasifikovat na ekonomické vyloučení, dále se pak jedná osociální vužším slova smyslu, kulturní, prostorové, symbolické apolitické vyloučení (Mareš, 2000, s.287–289). Ekonomické vyloučení se týká vyloučení ztrhu práce, sociální vyloučení vužším slova smyslu vyděluje jedince zexistujících sociálních sítí, kulturní pak ze vzdělávacích aktivit, prostorové se projevuje sídelní segregací, vrámci symbolického vyloučení jsou jedincům přisuzovány negativní stereotypy akonečně politické vyloučení spočívá ve vylučování sledovaných jedinců zpolitických aktivit ať již na úrovni objektu tak isubjektu. POSTOJE VĚTŠINOVÉ POPULACE KBEZDOMOVCŮM Bauman (1999, s.115) předpokládá, že vztah většinové populace kbezdomovcům je vzásadě negativní. Obraz bezdomovce (Bauman hovoří otulákovi) představuje hrozbu, která se vznáší nad příslušníky střední třídy, akterá je podněcuje kještěvětší aktivitě ve výkonové společnosti. Ona zvýšená aktivita azjevně imotivace ktakové aktivitě je prostředkem jak se účinně bránit horizontálními pádu ve společenské hierarchii. Vávra vtéto souvislosti konstatuje, že většinová populace zaujímá negativní postoje vůči bezdomovcům nejen vČR. Bezdomovci jako takoví jsou hodnoceni negativně— dané hodnocení je podpořenopřesvědčením, že bezdomovci jsou vpřevládající míře sami odpovědni za situaci, ve které se aktuálně nachází (Vávra, 2013, s.13). Veřejnost hodnotí bezdomovectví jako závažný problém. Zajímavé je sledovat vazbu mezi vnímáním bezdomovectví jako problému azdroji pomoci, kterými lze problém řešit. Uvedená vazba byla zjišťována uobyvatel Prahy. Za sociální problém bezdomovství vnímá 88% dotázaných Pražanů (zásadní, značný amalý problém), 85% respondentů pak uvádí, že by se bezdomovci měli postarat sami osebe (zde se jednalo ovyjádření vpodobě odpovědí rozhodně ano aspíše ano). Na tomto místě je však nutné zdůraznit, že jednotliví respondenti bezdomovcům neodpírají ijiné zdroje pomoci. Respondenti byli totiž souběžně dotazováni také na podíl jiných osob aorganizací vprocesu pomoci bezdomovcům. Celých 76% dotázaných očekává pomoc od nestátních, humanitárních acírkevních organizací, 65% od magistrátu, 59% od příbuzných, 59% od městských částí a58% od státu (Focus, 2007, s.14,16). Zuve- 42 FÓRUM SOCIÁLNÍ PRÁCE 1/2016 OPEN ACCESS deného lze vysuzovat, že dotazování očekávají, že vprvním sledu budou bezdomovci připraveni iniciovat proces pomoci vlastní aktivitou, teprve následně pak budou přijímat pomoc druhých. Zajímavá je rovněž citlivost sjakou Pražané vnímají bezdomovectví jako problém. Zde se ukazuje, že registrované množství azkušenost sbezdomovci vnímání naléhavosti problému zvyšuje. Uvedené potvrdil ináš výzkum, kdy na celorepublikové úrovni 79% dotazovaných vnímá jako problém (obraz bezdomovců zprostředkovaný médii), na úrovni okresu, ve kterém žijí, toto uvedlo jen 42% dotázaných. Co se týče postojů většinové populace ČR, kdo by měl pomáhat, tak jsou kdispozici jen data zroku 2001. Od státu očekává pomoc 55% dotázaných, od obce pak 70% dotázaných, 82% respondentů očekává, že si bezdomovci mají sami pomoci, pomoc od příbuzných pak očekává 85% dotázaných aod charity téměř 86% osob (CVVM, 2001). Je zjevné, že ochota pomoci apředstava osubjektech, které by měly pomáhat lidem bez domova, se liší nejenom individuálně, ale ikulturně. VUSA státní pomoc bezdomovcům podporuje 43% dotázaných, vKanadě pak 64%. Vpřípadě USA je očekávání nízkého pomoci od státu vysvětlována individualistickým zaměřením společnosti (obdobně je tomu ve Velké Británii), kdy se větší díl aktivity očekává od samotných bezdomovců. Kanada je pak považována za více kolektivisticky orientovanou společnost, světším důrazem na sociální solidaritu, obdobně jako Německo, Belgie či Itálie (Hobden, Tompsett, Fales, Toro, 2007; Toro et al., 2007, s.520). Toto téma je reflektováno rovněž vestudii Belchera aDeforge (2012, s.929), kteří dospívají kzávěru, že představy týkající se společenského uspořádání se promítají do procesů určování příčin bezdomovství, které je spojováno buď sindividuálními, nebo strukturálními faktory. Jestliže jedinec vrámci svých atribučních procesů lokalizuje příčinu bezdomovství ve společenském systému, tak je více ochotný kpomoci, než když je příčina nalezena na úrovni nositele daného jevu. Dopad kulturních rozdílů týkajících se pomoci bezdomovcům studují vponěkud jiných souvislostech Winterich aZhang (2014, s.275), kteří zdůrazňují rozdíl mezi nízkým PDB (tzv. power distance belief) avysokým PDB. Zjejich výzkumu vyplývá, že jedinci zkultury se silným přesvědčením odůležitosti rozdílů vdistribuci moci (například zJaponska nebo Číny) nevykazují tak silnou touhu kpomoci lidem snerovným postavením jako jedinci zkultury snižší preferencí rozdílů vdistribuci moci. Co se týká přímé pomoci, kterou jsou dotázáni ochotni poskytovat bezdomovcům, tak nejsou kpřímému srovnání kdispozici plně odpovídající data. Čerpat zde můžeme zpodobně zaměřenéhoevropského výzkumu, ve kterém byli respondenti dotazováni na pomoc nikoli bezdomovcům, ale chudým lidem. Vrámci tohoto výzkumu pak 31% procent dotázaných uvedlo, že jsou ochotni chudým dávat ošacení, 30% poskytlo peníze charitativním organizacím, 16% dotázaných kupuje tiskoviny prodávané bezdomovci (zde skutečně byl užit termín bezdomovec), 8% udává, že jsou připraveni dávat peníze přímo chudým, 4% by poskytlo stravu a2% by se zapojilo do dobrovolnické činnosti. Celých 34% dotázaných chudým lidem nikdy neposkytlo pomoc. Ve srovnání sostatními evropskými zeměmi jsou Češi nejméně ochotni poskytovat ošacení, peníze přímo bezdomovcům nebo jídlo anejvětší počet osob chudým nepomáhá (Special Eurobarometer 321, 2010, s.124). Je možné, že se urespondentů na tomto místě opět vynořuje předpoklad, že bezdomovci nejsou připraveni sami svou situaci řešit. PaVEL KLIMENT, VÍT DOČEKaL 43 OPEN ACCESS POMOC URČENÁ BEZDOMOVCŮM Poskytovaná pomoc bezdomovcům může nabývat dvojí podoby. Jednak se jedná opomoc finanční, dále pak opomoc vpodobě poskytování sociálních služeb. Pokud uvažujeme ofinanční pomoci zjevným bezdomovcům, pak se jedná opříspěvek na živobytí, kterými tyto osoby pokrývají svou potřebu (pokud tento příspěvek pobírají). Jinými formami podpory, tentokrát určené jedincům snejistým bydlením je příspěvek na bydlení avsoučasné době tolik diskutovaný doplatek na bydlení. Vúvahu rovněž připadá poskytnutí mimořádné okamžité pomoci. Vnašem šetření si však všímáme ijiných forem finanční podpory, kterou bychom mohli označit za nepřímou, touto je zvýšení minimální mzdy nebo vnašich podmínkách neužívanou formu pomoci jako je poskytování daňové úlevy investorům nebo stavitelům sociálních bytů. Sociální služby poskytované bezdomovcům mohou být různým způsobem klasifikovány. Pokud vyjdeme při jejich členění ze zákona č. 108/2006 Sb., osociálních službách, pak lze hovořit oslužbách sociální prevence, kterými jsou terénní programy (§69), nízkoprahová denní centra (§ 61), noclehárny (§ 63), azylové domy (§ 57) adomy na půli cesty (§ 58). Vlegislativě však chybí ukotvení, co se týče návaznosti na další formy bydlení vpodobě podporovaného bydlení (někdy též tréninkového bydlení), následně nájemného sociálního bydlení až vsamostatný vstup na trh sbyty. Jedná se ojednotlivé stupně pomoci, vnašich podmínkách jsou však realizovány spíše nižší stupně pomoci vpodobě krizového bydlení. Vyšší formy pomoci až na výjimky chybí. Vsoučasnosti není dostatek vhodných bytů, které by mohly sloužit jako tréninkové formy bydlení. Sociální bydlení jako takové není vČR na centrální úrovni definováno, pokusy ojeho uchopení selhaly. Některé obce sice uplatňují vlastní systém sociálního bydlení, potřeba bytů však převyšuje nabídku (Mikeszová, Lux, 2013, s.44,46). POUŽITÁ METODOLOGIE Kzískání dat bylo zvoleno telefonické dotazování, aby byla udržena možnost srovnávat získaná data, jelikož obdobné šetření proběhlo pod koordinací Tora vněkolika zemích světa. Osloveni byli jak respondenti prostřednictvím pevných domácích linek, tak respondenti skrze mobilní telefony. Adresáře pevných domácích linek, jakož iadresáře mobilních telefonů byly vytvořeny náhodným výběrem. Vpřípadě navázání telefonického kontaktu pak tazatel požádal, zda by mohl hovořit sosobou starší osmnácti let, která měla vdomácnosti jako poslední narozeniny. Dotazování proběhlo vprůběhu let 2014–2015, celkem bylo provedeno 379 rozhovorů. Ztoho v84případech respondenti byli majiteli jen domácí pevné linky, ve 159 případech majiteli jen mobilního telefonu, v53 případech byl veden hovor prostřednictvím mobilního telefonu, jehož majitel byl rovněž majitelem pevné domácí linky, v83 případech byl hovor veden prostřednictvím domácí pevné linky, jehož majitel byl rovněž majitelem mobilního telefonu. Dotazník čítal celkem 220 položek, jehož vyplnění trvalo od čtyřiceti minut až jedné hodiny. Tematice pomoci bezdomovcům bylo věnováno 27 položek. Všechny položky byly převzaty ze šetření Tora ajeho spolupracovníků, obdobný dotazník se stal 44 FÓRUM SOCIÁLNÍ PRÁCE 1/2016 OPEN ACCESS nástrojem sběru dat mezinárodní komparativní studii týkající se zjišťování postojů kbezdomovectví, kdy jednotlivé postoje byly zjišťovány vUSA, Velké Británii, Belgii, Itálii aNěmecku (Toto et al, 2007). Dotazník byl přeložen do českého jazyka azpětně pak do jazyka anglického, aby byla ověřena správnost jeho překladu. Odpovědi vdotazníku byly většinou zachycovány pomocí Likertovy škály, většinou čtyřbodové, občas itříbodové. Škály neobsahovaly střední hodnotu, ke které někteří respondenti tíhnou. Do dotazníku byly řazeny iškály sreverzní podobou. Dosažené výsledky jsou prezentovány vpodobě relativní četnosti. Navíc jsou vztaženy kotázce, kdo by měl podle respondentů převládající míře pomáhat bezdomovcům (stát, nevládní organizace, samotní bezdomovci) akotázkám, jak je bezdomovectví vnímáno jako společenský problém ve srovnání sjinými sociálními problémy. DOSAŽENÉ VÝSLEDKY LOKaLIZOVaNÉ PŘÍČINY VZNIKU BEZDOMOVECTVÍ Respondenti byli dotazováni, kde spatřují příčiny bezdomovectví. Měly kdispozici pouze dvě možnosti odpovědí. Na straně společnosti avlády příčiny spatřovalo 39% respondentů, na straně bezdomovců pak 46%, zbylé odpovědi spadaly do kategorie nevím. Pakosta sRabušicem (2010, s.107–109) zjišťovali postoje kpříčinám chudoby adospěli kobdobným výsledkům, co se týká individuálního přispění ke vzniku chudoby (máme za to, že jistá data týkající se bezdomovství adata týkající se chudoby lze sjistýmivýhradami komparovat). Dotázaní vroce 1991 za příčinu chudoby uváděli „lenost anedostatek pevné vůle“ v54% odpovědí, vroce 1999 tuto příčinu uváděli v45% případů avroce 2008 v47% případů. Tato příčina je vČR preferována nejčastěji ve srovnání sjinými devatenácti evropskými zeměmi. Vávra (2013, s.15) konstatuje, že vevropských zemích, jsou rovněž bezdomovci vnímáni jako ti, kteří si za svou situaci mohou především sami. Sponěkud jinou distribucí odpovědí týkající se příčin bezdomovectví však přichází Toro sMcDonellem (1992, s.60), který konstatuje, že 66% respondentů vUSA označilo za viníka bezdomovectví společnost. SUBJEKTY POMOCI BEZDOMOVCŮM Respondenti byli dotazováni, kdo by měl být zodpovědný za pomoc bezdomovcům. Nejvíce má bezdomovcům pomáhat vláda, což uvedlo 47% dotázaných, pak se očekává, že by si měli bezdomovci pomoci sami, což uvedlo 35% dotázaných, v9% procentech se čeká pomoc od charity, stejné množství dotázaných na položenou otázky nezná odpověď. Získané údaje jsou ve zdánlivém rozporu sdříve uvedenými údaji. Vnašem výzkumu mohli respondenti zvolit jedinou odpověď, vpřechozích mohli zvolit více odpovědí současně. Vnašem výzkumu se tak odráží odpověď na otázku, kdo je primárně odpovědný za pomoc bezdomovcům. Státní výdaje, vynakládané na pomoc bezdomovcům, by dle 41% námi dotázaných osob měly zůstat na stávající úrovni, 36% jedinců žádá jejich zvýšení, 14% nedokáže odpovědět a7% dotázaných by státní výdaje snížilo. PaVEL KLIMENT, VÍT DOČEKaL 45 OPEN ACCESS FORMa VLaSTNÍ POMOCI BEZDOMOVCŮM Respondenti byli nejprve dotázáni, zda někdy osobně pomohli bezdomovcům. Souhlasnou odpověď uvedlo 63% dotázaných, 32% uvedlo, že nikoli, zbylých 5% respondentů na položenou otázku nedokázalo odpovědět. Pokud dotazovaný podal souhlasnou odpověď tak byl následně dotázán, jakou formu měla tato pomoc. Respondent mohl zvolit jedinou odpověď, pokud uváděl více odpovědí, pak byl vyzván, aby uvedl, kterou pomoc poskytuje nejčastěji. Nejvíce dotázaných uvedlo, že dalo peníze bezdomovcům (21%), následovaly odpovědi, že dali jídlo aoblečení charitě (19%), dali jídlo (9%), poskytli oblečení (5%), dali peníze charitě (4%), udělali něco jiného (3%) aposkytli přístřeší (2%). Pokud tato data srovnáme svýše uvedenými daty, která vypovídají především opomoci chudým lidem, tak dospíváme ke stejnému závěru, co se týče počtu osob, které chudým nebo bezdomovcům nepomáhají. Jedná se přibližně otřetinu dotázaných. Zjednotlivých odpovědí lze vysuzovat, že pojem chudý člověk se urespondentů nemusí zcela přikrývat spojmem bezdomovec. Vnašem šetření 21% dotázaných uvádí, že dalo peníze chudým, vevropském šetření pouhých 8%, charitě dalo peníze 4% jedinců vnašem šetření, vevropském 30% jedinců, vnašem šetření dalo jídlo 9% jedinců, vevropském pak 4%, vnašem šetření 5% dotázaných poskytlo ošacení, vevropském 31%. Je zřejmé, že sbezdomovci jsou respondenti vpřímém kontaktu atito je oslovují sprosbou opomoc, zatímco chudým lidem jako takovým je pomoc poskytována skrze pomáhající organizace. OČEKÁVaNÁ PODPORa BEZDOMOVCŮM ZE STRaNY STÁTU Respondenti měli určit, jaká opatření by měla vláda učinit ve prospěch bezdomovcům, daná opatření měli hodnotit na škále od určitě ano kurčitě ne. Určitě ano Asi ano Asi ne Určitě ne Nevím Vynaložit více peněz na sociální dávky určené bezdomovcům 14 % 24 % 33 % 21 % 8 % Vynaložit více peněz na výstavbu nocleháren, azylových domů adalších forem nouzového bydlení 37 % 38 % 16 % 4 % 5 % Vynakládat více peněz na poskytování bezplatné léčby alkoholismu adrogové závislosti za účelem snížení míry bezdomovectví 22 % 28 % 22 % 21 % 7 % Zvýšit minimální mzdu za účelem snížení míry bezdomovectví 33 % 27 % 20 % 12 % 8 % Vynaložit více peněz na příspěvky adoplatky na bydlení 18 % 28 % 31 % 16 % 7 % Vynaložit více peněz na výstavbu cenově dostupného bydlení pro chudé lidi 50 % 34 % 8 % 4 % 4 % Poskytovat daňové úlevy soukromým investorům, kteří budují bydlení pro chudé lidi 28 % 35 % 18 % 12 % 7 % Tabulka 1: Stanovení priorit opatření učiněných vládou ve prospěch bezdomovců (zjevných, skrytých ipotencionálních). 46 FÓRUM SOCIÁLNÍ PRÁCE 1/2016 OPEN ACCESS Veřejné podpoře (odpovědi určitě ano aspíše ano) se těší následná opatření, která jsou řazena od nejvíce podporovaných knejméně podporovaným: výstavby cenově dostupného bydlení, výstavba nocleháren aazylových domů, daňové úlevy pro případné investory, kteří zřizují bydlení pro nemajetné, podpora léčby závislosti. Pokud jsou porovnány odpovědi určitě ano aspíše ano na straně jedné aodpovědi spíš ne aurčitě ne na straně druhé pak opatření vpodobě příspěvků adoplatků na bydlení je spíše nepodporována, což plně platí vpřípadě poskytování sociálních dávek určených bezdomovcům. Otázkou je, zda respondenti vpřípadě doplatku na bydlení vnímají jeho zneužitelnost ze strany pronajímatelů nebo vychází zpředstavy, že tato dávka se dává přímo podnájemníkům, kteří by ji mohli neefektivně vynaložit (stejně jako sociální dávky jim poskytované). ZHODNOCENÍ EFEKTIVITY POMOCI POSKYTOVaNÉ STÁTEM Respondenti měli dále zhodnotit efektivitu poskytované pomoci. Je zde zjišťováno, do jaké míry jsou některá výše uvedené opatření efektivní ve své dopadu. Respondenti měli navíc zhodnotit iněkterá další opatření, na které nebyli dotazováni vpřechozím trsu otázek. Efektivita byla zjišťována na škále efektivní až neefektivní. Efektivita opatření se vmnohých ukazatelích kryje surgentností řešení problémů ze strany vlády. Co se týče efektivity, poměrně vysoko se umístila opatření směřovaná vůči nositelům duševních poruch. Veřejné podpoře (odpovědi efektivní aspíše efektivní) se těší následná opatření, ta jsou řazena od nejvíce podporovaných knejméně podporovaným: vytváření více dočasného anouzového bydlení stejně jako požadavek, aby všichni pacienti zpsychiatrických léčeben měli kde bydlet před tím, než budou propuštěni, vybudování většího počtu bydlení pro osoby snízkými příjmy, které by si mohli bezdomovci dovolit, umístění bezdomovců svážnou duševní poruchou do psychiatrické léčebny (dané opatření má nejmenší počet odpůrců), zavedení programů péče oděti, aby matky smalými dětmi mohly pracovat, zvýšení minimální mzdy, kterou musí platit zaměstnavatelé. Za ještě efektivní je považována pomoc bezdomovcům získat sociální dávky či podpora léčení závislých. Pokud jsou porovnány odpovědi efektivní aspíše efektivní na straně jedné aodpovědi spíš neefektivní aneefektivní na straně druhé, pak příspěvky adoplatky na bydlení jsou považovány za neefektivní. Vpředchozím dotazu byly sice programy pro závislé označeny jako prioritní, ale umístily se na samém konce žádoucích opatření. Zde se do odpovědí ze strany respondentů zjevně promítá jejich negativní očekávání týkající se terapeutických dopadů takových programů cílených na bezdomovce. Obdobným způsobem by šlo interpretovat iposkytování sociální dávek sohledem na prioritu asohledem na efektivitu. Poskytování sociálních dávek bylo vpředchozím dotazování označeno jako nejméně prioritní, nyní bylo shledáno jako efektivní nástroj pomoci bezdomovcům, ale díky velkému množství odpůrců efektivity se umístilo na samém konci efektivních opatření. PaVEL KLIMENT, VÍT DOČEKaL 47 OPEN ACCESS Efektivní Spíše efektivní Spíše neefektivní Neefektivní Nevím Pomoci bezdomovcům získat sociální dávky 22 % 30 % 27 % 13 % 8 % Vytváření více dočasného anouzového bydlení 40 % 42 % 10 % 3 % 5 % Poskytování programů na léčbu drogové aalkoholové zavilosti zdarma 25 % 7 % 22 % 19 % 7 % Zvýšit minimální mzdu, kterou musí platit zaměstnavatelé 33 % 31 % 16 % 12 % 8 % Poskytnutí příspěvků adoplatků na bydlení 16 % 28 % 35 % 15 % 6 % Vybudování většího počtu bydlení pro lidi snízkými příjmy, které by si bezdomovci mohli dovolit 36 % 44 % 11 % 3 % 6 % Přinutit bezdomovce, aby se osebe více starali tím, že by byly sníženy sociální dávky 15 % 19 % 35 % 20 % 11 % Zavést programy péče oděti, aby matky smalými dětmi mohly pracovat 39 % 29 % 16 % 9 % 7 % Požadovat, aby všichni pacienti zpsychiatrických léčeben měli kde bydlet pře tím, než budou propuštěni 37 % 35 % 12 % 5 % 11 % Umístit bezdomovce svážnou duševní poruchou do psychiatrické léčebny 42 % 37 % 7 % 4 % 10 % Tabulka 2: Určení efektivity opatření ve prospěch bezdomovcům (zjevných, skrytých ipotencionálních) VNÍMÁNÍ BEZDOMOVECTVÍ JaKO SOCIÁLNÍ PROBLÉMU VE SROVNÁNÍ SJINÝMI SOCIÁLNÍMI PROBLÉMY Respondenti byli dotazováni na důležitost snižování míry bezdomovectví ve srovnání sjinými sociálními problémy— byli zde dotázáni, zda řešení těchto problémů považují za více důležité, stejně důležité améně důležité. Ve všech případech byly ostatní problémy shledány jako více důležité (srovnání odpovědí více důležité améně důležité). Pořadí důležitosti bylo určeno rozdílem mezi více důležité améně důležité, přičemž za nejzávažnější sociální problém bylo označeno zlepšování veřejné zdravotní péče (za více důležité ho označilo 64% dotázaných aza méně důležité 4% dotázaných, rozdíl tedy činil 60%), rozvíjení programů péče odítě (rozdíl 59%), zlepšování veřejného vzdělávání (rozdíl 47%), snižování národního dluhu (rozdíl 37%), udržování životního prostředí (rozdíl 36%), posilování národní bezpečnosti (rozdíl 28%).