Nástup italského fašismu po první světové válce

Nástup italského fašismu po první světové válce Marek Šmíd Přestože se italský fašismus, jeho politická ideologie, osobnosti ivýznamné mezníky těší značné pozornosti zahraničních historiků, včeském prostředí kněmu nebyly dosud publikovány téměř žádné studie. Výzkum domácích badatelů se totiž výhradně soustředí na české fašistické prostředí, přičemž italské milieu je zajímá výlučně vinspirační rovině domácího hnutí, kdy zdůrazňují některé aspekty inspirace, respektive ovlivňování českého fašismu. Pokud jsou přesto některé poznatky zahraničních badatelů přejímány, přirozeně akcentují pouze dobu etablování fašistického režimu či jeho proměny vobdobí druhé světové války. Tato studie je však časově předchází. Snaží se přitom poukázat na předpoklady nástupu italského fašismu po první světové válce, jeho politicko-hospodářsko-sociální podmíněnost iznačnou dynamiku, jež zpřevážně regionálního hnutí učinila celostátní politickou stranu. Předkládaný text tak sleduje „příběh“ fašismu od konce první světové války na podzim 1918 do nástupu jeho vůdce Benita Mussoliniho do čela italské vlády na podzim 1922. Včeském prostředí, pokud je nám známo, podobná studie dosud nevznikla, ikdyž klíčové momenty italského fašismu sdůrazem na mezinárodní dění ipostavení Československa zachycují četné přehledy světových dějin 20. století. Dříve než si přiblížíme charakter italského fašismu, pokusme se načrtnout povahu osobnosti Benita Mussoliniho (1883–1945),1 jenž se stal výraznou postavou italské politiky první poloviny 20. století avtiskl nesmazatelnou podobu autoritativnímu hnutí vletech 1919–1943, respektive 1945. Jeho život, zejména posun vpolitickém 1 Literatura kosobnosti, životu adílu Benita Mussoliniho je dnes značně rozsáhlá. Nejpočetnější je samozřejmě vitalštině, kde její rozsah každoročně přibývá, již dnes dosahuje stovky titulů, znichž nejvýznamnější je dílo Renza de Feliceho: FELICE, R.De, Mussolini il fascista, I.–II. (1921–1929), Torino 2005–2008; FELICE, R.De, Mussolini il Rivoluzionario (1883–1920), Torino 2005; FELICE, R.De, Mussolini il duce, I.-II. (1929–1940), Torino 2008; FELICE, R.De, Mussolini l’alleato, I.–II. (1940–1945), Torino 2008. Vangličtině například BOSWORTH, R.J., Mussolini, Oxford 2002; O’BRIEN, P., Mussolini in the First World War. The Journalist, the Soldier, the Fascist, Oxford— New York 2005; MALLETT, R., Mussolini and the Origins of the Second World War, 1933–1940, New York 2003; BLINKHORN, M., Mussolini and Fascist Italy, London 2001; FARRELL, N., Mussolini. Anew life, London 2003, včeštině MILZA, P., Mussolini, Praha 2014; RIDLEY, J., Mussolini, Praha 2002; TARABA, L., Duce. Anatomie jedné kariéry, Praha 1992; KVAČEK, R., Dva diktátorovy pády, Praha 2008. OPEN ACCESS MArEk ŠMÍD 19 spektru zkrajní levice do krajní pravice vobdobí první světové války, plně odráží kolísání prvotního fašismu ijeho nevyhraněné politické požadavky. Je současně dokladem značného pragmatizmu fašismu, který byl podobně oportunní jako jeho tvůrce B.Mussolini. Mussolini se narodil na italském venkově nedaleko Dovie vseverní Itálii Alessandru (1854–1910) aRose (1859–1905) Mussoliniovým jako prvorozený syn dne 29. července 1883.2 Po vyloučení ze salesiánské koleje vroce 1894 studoval na gymnáziu ve Forlimpopoli (dnešní Forlì), kde složil maturitní zkoušku vroce 1901. Poté se střídavě živil jako žurnalista vlistech La Lima, L’avvenire del lavoratore, Il popolo, La lotta di classe či Avanti! aučitel, přičemž často měnil místa svého působení. Již jako mladý se nadchl pro socialistické ideje, kterým zůstal věrný až do první světové války. Vletech 1902–1904 působil ve Švýcarsku, kde na sebe poprvé výrazněji upozornil různými novinovými články. Po návratu do Itálie absolvoval vojenskou službu azačal učit vTolmezzu. Své místo však nalezl nikoliv před tabulí ve školní třídě, ale vredakci levicových novin, kde se na počátku 20. století proslavil svými radikálně zaměřenými články. Ortodoxním marxistou se však nikdy nestal.3 Po vstupu do socialistické strany vroce 1909 na sebe začal B.Mussolini strhávat stále větší pozornost. Krátce poté se stal ředitelem vlivných novin La lotta di classe, čímž jeho politický vliv aosobní profil zesílil. Před první světovou válkou se tak B.Mussolini prezentoval jako vůdčí osobnost pacifistického aantimilitaristického levicového tábora, který získával svůj politický kredit patriotickými frázemi iobranou národa, nikoliv podporou agresivní války. Po odchodu zLa lotta di classe se stal ředitelem listu Avanti! (1912), avšak toto místo ztratil poté, co včlánku „Od absolutní neutrality kneutralitě aktivní aúčinné“ kritizoval italskou neutralitu vprobíhajícím válečném konfliktu.4 Vzávěru roku 1914 stanul včele deníku Il Popolo d’Italia, jemuž okamžitě stoupla prodejnost, azačal vlivem eskalace válečných událostí přehodnocovat své někdejší politické přesvědčení. Jako výrazná radikální osobnost levicového politického tábora stál— vduchu dobových tradic— na protikřesťanských, proticírkevních aprotikatolických pozicích.5 Vsrpnu 1915 narukoval B.Mussolini do italské armády, vníž sloužil následujících sedmnáct měsíců. Vúnoru 1917 byl těžce zraněn výbuchem miny, takže byl vhodnosti kaprála odvolán zbojiště, aby se věnoval práci vtýlu, zejména publicistické činnosti vIl Popolo d’Italia, který se ze socialistického deníku změnil na deník bojovníků avýrobců.6 Během první světové války se tak ze socialisty B.Mussoliniho 2 FELICE, R.De, Breve storia del fascismo, Milano 2002, s.3. 3 PAYNE, S.G., Ahistory of fascism 1914–1945, Wisconsin 1996, s.83; FELICE, R.De, Mussolini il rivoluzionario…, s.49. 4 FELICE, R.De, Breve storia del fascismo…, s.6–7; FELICE, R.De, Mussolini il rivoluzionario…, s.229–232. 5 OMussoliniho vztahu knáboženství avíře včeštině podrobněji například: HELAN, P., Duce akacíř. Literární mládí Benita Mussoliniho ajeho kniha Jan Hus, muž pravdy, Brno 2006, s.25–27; TARABA, c. d., s.18; ŠMÍD, M., Osobnost Benita Mussoliniho aobraz italského fašismu včeském katolickém prostředí vkontextu první republiky, in: Studia theologica, ročník 50, 2012, č.4, s.127–128. 6 FELICE, R.De, Breve storia del fascismo…, s.8. OPEN ACCESS 20 DVACÁTÉ STOLETÍ 1/2017 stal pravicový nacionalista, který kritizoval neutralitu Itálie apodporoval vstup své země do válečného konfliktu; ostatně první světová válka přivedla mnohé patrioty do tábora pravice.7 Dar řeči, strhující nadšení, osobní charizma arevoluční zápal zněj učinily schopného manipulátora, demagoga avůdce, jehož byly schopny poslouchat čím dál větší masy nespokojených obyvatel. Mussolini dokázal využít politické asociální krize, hospodářské deprese ispolečenského marasmu vzemi apostupně kolem sebe soustředit nespokojené dělníky, vojáky ařemeslníky, kteří odmítali socialistické řešení poválečných problémů.8 Mussoliniho vítr do plachet představovala mezinárodní situace, zejména jednání Pařížské mírové konference apostoj amerického prezidenta Thomase Woodrowa Wilsona (1856–1924) knovým hranicím Itálie. Velmi silné emoce vzbuzovala otázka přístavního města Rijeka/ Fiume na jaře 1919.9 Itálie sice stála vprvní světové válce na straně vítězů, následná mírová smlouva ji však navzdory očekávání přiznala jen málo územních zisků. Itálie získala jižní Tyrolsko/ Alto Adige, Istrii, přístav Terst sokolím, souostroví Dodekanes, ostrov Rhodos aúzemí Tripolska vseverní Africe, její nároky na dalmatské pobřeží vtradiční oblasti italských zahraničněpolitických zájmů voblasti Středozemního moře byly nicméně zpochybněny.10 Otázka Fiume se stala mezinárodním sporem azostřila do budoucna italsko-jugoslávské vztahy. Klid však nepanoval ani vsamotné Itálii. Finanční vyčerpání země, časté stávky dělníků vtovárnách vprůmyslových severoitalských městech (Turín, Milán), zemědělské těžkosti, například parcelace statkářských latifundií, obtížná integrace někdejších vojáků do každodenního života, růst násilí apolitického radikalizmu obecně iprohlubující se politické ahospodářské rozpory mezi severem ajihem zhoršovaly život vzemi.11 Nejednotnost vítězných států votázce Fiume načas sblížila B.Mussoliniho spopulárním spisovatelem avojenským hrdinou první světové války Gabrielem D’Annunziem (1863–1938), který se těšil vzemi značné medializaci, avšak hlubší adlouhodobější spolupráci, jež podle G.D’Annunzia směřovala krevoluci, B.Mussolini odmítal. Pokud vG.D’Annunziovi viděl především rivala, který svým vlivem avěhlasem vysoce zastiňoval fašistickou stranu aohrožoval Mussoliniho neskrývané ambice, vobdobí po vzniku fašistického hnutí dokázal využít síly jeho osobnosti ivlivu kposilnění fašismu.12 Fašismus se zrodil vbřeznu 1919 vitalském Milánu, průmyslovém, obchodním akulturním centru Itálie, kde B.Mussolini založil první úderný sbor zvaný Svaz 7 Podrobněji: O’BRIEN, c. d. 8 PAYNE, S.G., c. d., s.87; GENTILE, E., The Struggle for Modernity. Nationalism, Futurism, and Fascism, London 2003, s.127–144. 9 IDocumenti Diplomatici Italiani, III. (24 marzo— 22 giugno 1919), Roma 2008, dokument č.108, Aldrovandi Marescotti 3.4.1919, s.112–115, respektive dokument č.195, Orlando 14.4.1919, s.201–204, respektive dokument č.207, Orlando 16.4.1919, s.212. 10 ZAGHENI, G., La croce e il fascio. Icattolici italiani e la dittatura, Milano 2006, s.14. 11 Ke krizi vpoválečné Itálii podrobněji: MAIONE, G., Il biennio rosso, Bologna 1975; VALERI, N., Da Giolitti aMussolini. Momenti della crisi del liberalismo, Milano 1967; SPRIANO, P., L’occupazione delle fabbriche, Torino 1968; SPRIANO, P., Storia del Partito Comunista Italiano, Torino 1976. 12 PAXTON, R.O., Anatomie fašismu, Praha 2007, s.70. OPEN ACCESS MArEk ŠMÍD 21 italských spolubojovníků (Fasci d’italiani di combattimento), jenž se stal základem budoucí fašistické strany. Svýjimkou listu Il Corriere della Sera se tak událo téměř bez zájmu tisku.13 Toto shromáždění, jež se sešlo na náměstí San Sepolcro (dnes Piaz za della Libertà) vMiláně dne 23. března, rozhodně nemůžeme považovat za Mussoliniho úspěch.14 Ze tří set účastníků, většinou mužů ve věku 20–40 let, se jednalo opestré zastoupení přítomných— bývalí vojáci (zejména ozbrojené elitní jednotky, tzv.arditi), podporovatelé revoluční intervence, futuristé, republikáni areformní socialisté, znichž zejména arditi afuturisté měli značný vliv na raný fašismus isamotného B.Mussoliniho.15 Toto setkání zcela jistě nelze označit za nástup fašismu vItálii, neboť kromě severoitalského Milána spojeného sosobností B.Mussoliniho nemůžeme hovořit ojeho vzestupu, nicméně se stalo základem (azcela jistě mýtem) budoucí fašistické strany.16 Program Svazu italských bojovníků zveřejnil B.Mussolini na stránkách Il Popolo d’Italia dne 24. března 1919. Jednalo se onehomogenní politicko-hospodářský program, který vznikl pragmaticky sohledem na aktuální okolnosti adobové podmínky vpoválečné Itálii (nárůst nezaměstnanosti, inflace, hospodářská krize, morální krize atd.), proto nesmí být překvapivé, že mnohé jeho požadavky byly levicové.17 Pokud do léta 1919 získali fašisté sympatizanty ve více než 70 městech, především vseverní Itálii, vzestup fašismu pokračoval vroce 1920, ale zejména vroce 1921.18 Násilné střety soponenty zintenzivnily, když vroce 1919 začaly fašistické bojové svazky napadat redakce levicových novin acentrály odborů, které se snažily zastrašit před dalšími aktivitami. Ve dnech 9.–10. října 1919, vpředvečer prvních poválečným parlamentních voleb vItálii, se ve Florencii sešel první fašistický kongres. Fašismus měl ambici stát se vším pro všechny, které přitahoval zrůzných důvodů. Vstoupil do určitého duchovního vakua po první světové válce, které nahradil novým smyslem asměřováním, aby se sám učinil novým politickým náboženstvím.19 Proto první Mussoliniho fašistický program obsahoval množství hesel, která byla určena pro řady nespokojených vojáků avojenských vysloužilců, kterým nabízel „život asílu“, místo „rozumu amíru“.20 Profiloval se jako antidemokratický, totalitní bojovný směr založený na vůdcovském principu, organickém nacionalizmu aanti13 FELICE, R.De, Breve storia del fascismo…, s.9. 14 Pro politický program Svazu italských bojovníků podrobněji včeštině: MUSSOLINI, B., Řeči oItalii afašismu, Praha 1935, s.17–22. 15 FELICE, R.De, Mussolini il rivoluzionario…, s.481; VIVARELLI, R., Il dopoguerra in Italia el’avvento del fascismo (1918–1922), I., Napoli 1967, s.288. 16 PAYNE, S.G., c. d., s.90. 17 FELICE, R.De, Mussolini il rivoluzionario…, s.518. 18 MORGAN, P., Italian Fascism 1915–1945, New York 2004, s.29; GENTILE, E., The Struggle…, s.90. 19 SALE, G., La Chiesa di Mussolini. Irapporti tra fascismo e religione, Milano 2011; GENTILE, E., Fascism, Totalitarianism and Political Religion. Definitions and Critical Reflections on Criticism of an Interpretation, in: GRIFFIN, R. (ed.), Fascism, totalitarianism and political religion, New York 2005, s.327. 20 LAQUEUR, W., Fascism. Past, Present, Future, Oxford— New York 1996, s.21; NOLTE, E., Fašismus ve své epoše, Praha 1998, s.268. OPEN ACCESS 22 DVACÁTÉ STOLETÍ 1/2017 marxistickém socialismu, který vystupoval proti demokracii, liberalizmu, kapitalizmu, parlamentarizmu, komunizmu aracionalitě. Obracel se kmasám smytickou vizí obnovení římského impéria, požadavkem částečné konfiskace finančního kapitálu, kontroly hospodářství korporativními hospodářskými komorami, zemědělské reformy, vyvlastnění církevních statků aodstranění monarchie isenátu. Program kladl značný důraz na patriotismus.21 Ve smyslu nacionalizmu požadoval naplnění italských expanzionistických cílů, které nebyly příliš úspěšné ani vnedávné minulosti. Masovým fenoménem se fašismus stal až ve druhé polovině roku 1921, což potvrdily parlamentní volby na podzim téhož roku; členská základna Národní fašistické strany předstihla ostatní politické strany.22 Videologické rovině vycházel fašismus ze čtyř idejí: nacionalizmu, rasismu, korporativizmu airacionalizmu, někteří knim přidávají ještě (římský) imperializmus.23 Nejužší vymezení fašismu zastávají autoři (například Renzo De Felice), považující ho pouze za italskou formu autoritativního stylu vlády aoznačující ho za něco zcela nenapodobitelného aneopakovatelného, zatímco jiní historici italský fašismus spojují sněmeckým nacismem, protože je shledávají dostatečně podobné. Sám B.Mussolini definoval hnutí velmi široce aduchovně: „Fašismus je pojetí náboženské, vněmž je člověk pojímán ve svém imanentním vztahu svyšším zákonem, sobjektivní vůlí, která přechází zvláštního jedince avyzdvihuje ho kuvědomělému členu duchové společnosti,“ respektive „Fašistický stát, nejvyšší anejmocnější forma osobnosti, je síla, ale duchová. Ata přejímá všechny způsoby mravního arozumového života člověka. Nemůže se tedy omezit na prosté úkony pořádku aochrany, jak tomu chtěl liberalismus,“24 zřejmě ve snaze získat pro hnutí ikatolické prostředí. Bezpochyby proto můžeme fašismus považovat za určitý fenomén. Domníváme se, že by bylo nepřesné azbytečné zužovat fašismus do jedné definice, neboť se jeho podoba vobdobí let 1919–1945 značně měnila, přičemž někteří historici spatřují značnou diskontinuitu například mezi jeho podobou vroce 1919 a1922.25 Historik P.Morgan považuje vzestup fašistické strany na počátku dvacátých let nikoliv za úspěch Mussoliniho dynamického acharizmatického vůdcovství, ale za důsledek poskytnutí finančních prostředků ze strany městských avenkovských středních vrstev severní Itálie (Bologna, Padova, Milán, Ferrara, Carrara atd.). Fašismus to21 PASÁK, T., Český fašismus 1922–1945 akolaborace 1939–1945, Praha 1999, s.10; LAQUEUR,W., c. d., s.41. 22 GENTILE, E., The Struggle…, s.90. 23 GRIFFIN, R., Modernism and Fascism. The Sense of aBeginning under Mussolini and Hitler, New York 2007, s.15; WELLHOFER, E.S., Democracy and Fascism. Class, Civil Society, and Rational Choice in Italy, in: American Political Science Review 97, 2003, č.1, s.92. Přestože se vysloveně antisemitským stal italský fašismus teprve na konci třicátých let 20. století vdůsledku sblížení snacistickou třetí říší, sám B.Mussolini byl rozhodným antisemitou již od počátku 20. století, přičemž na schůzích fašistické strany před rokem 1922 hovořil onezbytnosti řešit rasovou otázku vItálii. Kantisemitizmu vItálii podrobněji: ZIM MERMAN,J.D. (ed.), Jews in Italy under Fascist and Nazi Rule, 1922–1945, Cambridge 2005; GILLETTE,A., Racial Theories in Fascist Italy, London— New York 2002. 24 MUSSOLINI, B., c. d., s.189, 199. 25 LAQUEUR, W., c. d., s.21. OPEN ACCESS MArEk ŠMÍD 23 tiž představoval bezprostřední odpověď na politicko-ekonomickou krizi válečného apoválečného období. Někteří politologové považují za předpoklad nástupu fašismu sblížení mezi venkovskými statkáři aměstskou buržoazií, přičemž zdůrazňují, že za úspěchem italského fašismu vletech 1919–1922 stálo především „dobytí venkova“, kdy fašistickou stranu začali otevřeně financovat vlivní představitelé hospodářského života země, kteří si uvědomili její potenciál.26 Státní aparát do značné míry toleroval útoky fašistů proti levicovým skupinám, což umožnilo důstojníkům královské armády přetvářet černé košile vpolovojenskou organizaci, vníž nechyběla odhodlanost knásilným akcím, antiintelektualismu, zavrhování kompromisů adespekt vůči zavedené společenské hierarchii, což byly tendence, jimiž se vtéto době vyznačovala převážná část Mussoliniho stoupenců.27 Benito Mussolini jednal na podzim 1919 jako státník, takže odmítal revoluční experimenty, které by mohly vliv jeho nového hnutí jakkoliv oslabit. Vparlamentních volbách dne 16. listopadu 1919 nicméně fašisté propadli— jejich volební zisk byl spíše marginální. Vrámci pravicového Národního sdružení bojovníků aveteránů (Associazione nazionale combattenti e reduci) získali 4,1 % hlasů a20 mandátů.28 Vítězem parlamentních voleb se stala Italská socialistická strana (Partito Socialista Italiano) se ziskem 32,28 % hlasů (156 mandátů), na druhém místě skončila Italská lidová strana (Partito Popolare Italiano) s20,53 % hlasy (100 mandátů) ana třetím společná kandidátní listina liberálů, demokratů aradikálů (Liste concordate di liberali, democratici eradicali) s15,91 % (96 mandátů). Benito Mussolini se však po parlamentní prohře nevzdával asnažil se ve svých listech Il Popolo d’Italia snižovat vítězství levice. Fašismus, který jeho čelný představitel rozvíjel vintencích březnového shromáždění vMiláně, po celý rok 1919 živořil, neboť ve straně docházelo ke štěpení na levicový apravicový proud. Tehdy B.Mussolini dokonce pomýšlel na ukončení vydávání svého deníku, avšak neústupnost levicového tábora posilňovala jeho odhodlání amobilizovala pravicové politické proudy kdalší konfrontaci sil. Italský fašismus vstoupil do Evropy jako nová dynamická síla arevolta proti moderně, proti idejím ahodnotám osvícenství, Velké francouzské revoluce, liberalizmu aproti politickým názorům, které znich vzešly.29 Historik N.O’Sullivan dokonce prohlásil, že „se fašismus objevil jako blesk zčistého nebe“.30 Vliv na formování jeho iracionálních myšlenek bezpochyby měli významní novověcí političtí filozofové Thomas Hobbes (1588–1679) aNiccolò Machiavelli (1469–1527), intelektuálové 19. století, zejména Charles Darwin (1809–1882), Gustave Le Bon (1841–1931), Georges Sorel (1847–1922), Friedrich Nietzsche (1844–1900) adalší. Značný podíl na artikulaci fašistických idejí měli rovněž sociologové Vilfredo Pareto (1848–1923), Gaetano Mosca (1858–1941) aRoberto Michels (1876–1936), kteří potvrzovali některé závěry jeho před26 MORGAN, P., c. d., s.52; WELLHOFER, E. S., c. d., s.91; BERNABEI, M., La base di massa del fascismo agrario, in: Storia Contemporanea, ročník 6, 1975, č.1, s.123–153. 27 PAXTON, R.O., c. d., s.9. 28 FELICE, R.De, Breve storia del fascismo…, s.11. 29 GRIFFIN, c. d., s.15; HOBSBAWM, E., Věk extrémů. Krátké 20. století 1914–1991, Praha 1998, s.126–127. 30 O’SULLIVAN, N., Fašismus, Brno 1995, s.13. OPEN ACCESS 24 DVACÁTÉ STOLETÍ 1/2017 stavitelů. Vrovině politické ideologie rozhodně nebyl fašismus novým neotřelým hnutím, ale akcentoval různé, někdy iodstředivé, myšlenkové směry, které sloučil vjednu fašistickou ideologii. Kstabilizaci fašismu došlo vdůsledku složitého působení řady sil meziválečné Evropy, zejména na nižší střední třídy, které stále ochotněji naslouchaly B.Mussolinimu. Podle historika W.Laqueuera představoval rebelii mladých proti přízemnímu šosáctví, jejich revoltou proti průměrnosti, opatrnosti, toleranci apohodlnému městskému životu, neboť obdivoval přirozenost, fyzickou sílu, brutalitu abarbarství.31 Pokud nejširší vymezení fašismu zahrnuje pro určitou podobnost nejen německý nacismus aitalský fašismus, ale imnoho jiných autoritativních režimů ahnutí, kde je posouzení jejich fašistické podstaty obtížné, budeme se zde držet, vsouladu snázory historiků E.Nolteho či R.De Feliceho, užšího vymezení fašismu abudeme jej považovat za výlučně dobově podmíněný, nenapodobitelný aneopakovatelný meziválečný fenomén, který byl jednoznačně vázán na Mussoliniho poválečnou Itálii; ostatně sám B.Mussolini prohlásil, že „fašismus je italský ajedině italský fenomén, který je spojen snaší minulostí, naší psychologií anašimi tradicemi“.32 Značný vliv na mladou italskou generaci měl Gabriele D’Annunzio (1863–1938), který byl pro ni „zároveň Nietzschem aBarrèsem aobtížím pojmu unikal okouzlující melodií řeči, kterou ovládal jako Baudelaire nebo Rilke“.33 Vzáří 1919 stanul včele skupiny nacionalistů aválečných veteránů. Snimi se podílel na útoku na město Fiume, které rozhodnutím Pařížské mírové konference připadlo Království Srbů, Chorvatů aSlovinců. Po jeho obsazení je připojil kItálii jako tzv.Carnarskou republiku arok jí ve funkci comandante vládl.34 Velká Británie aFrancie se zmohly pouze na slovní protesty. Předseda italské vlády Giovanni Giolitti (1842–1928) tento Annunziův experiment vlistopadu 1920 ukončil aměsto svěřil do správy mezinárodní komise. Přestože B.Mussolini manifestoval navenek svoji loajalitu vůči comandantovi zFiume, ve skutečnosti spíše podporoval postoj italské vlády, což jej načas sblížilo isjejím předsedou G.Giolittim.35 D’Annunzio jej bezpochyby inspiroval vosobní rovině, zejména svojí odhodlaností, teatrálností anacionalizmem, ale současně si B.Mussolini uvědomoval konkurenci jeho hnutí pro fašismus. Mussoliniho fašismus byl vporovnání sAnnunziovým autoritativním režimem ve Fiume na jedné straně méně rétorický, na druhé straně více pragmatický. Třebaže rozhodnutí rapallské konference zlistopadu 1920 oFiume B.Mussolini nezpochybnil, vazby kG.D’Annunziovi postupně uvolnil.36 Poté, co ekonom a politik liberální Italské radikální strany Francesco Saverio Nitti (1868–1953) sestavil dne 21. května 1920 novou vládu, zahájil B.Mussolini razantní nástup kmoci. Domníval se, že je Itálie již dostatečně stmelena ktomu, aby se sama postavila na odpor vážnému pokusu levice oproletářskou revoluci. Bylo však obtížné 31 LAQUEUR, W., c. d., s.26. 32 BIANCHI, G.— MARCHI, B.De, Per amore ribelli. Cattolici e Resistenza, Milano 1976, s.7. 33 NOLTE, E., c. d., s.209–210. 34 ZAGHENI, G., c. d., s.15. 35 FELICE, R.De, Mussolini il fascista…, s.20. 36 PAXTON, R.O., c. d., s.71; PAYNE, S.G., c. d., s.92; MORGAN, P., c. d., s.46; ZAGHENI, G., c. d., s.16; BALÍK, S.— KUBÁT, M., Teorie apraxe totalitních režimů, Praha 2004, s.144–146. OPEN ACCESS MArEk ŠMÍD 25 tyto závěry generalizovat, neboť Itálie— navzdory politické jednotě v19. století— nebyla hospodářsky asociálně kompaktním celkem. Sever Itálie byl značně odlišný od jihu. Lékem na neduhy se mělo stát fašistické násilí, které právě vtéto době zesílilo. Bylo součástí poválečného násilí vůbec, výsledkem silného uvolnění mravů arozkladu morálky po první světové válce, které do hnutí vnášeli váleční veteráni aradikální mládež. Třebaže ve svém důsledku sledovalo jasný Mussoliniho cíl, ato zničení protivníka, většinou socialistických akomunistických nepřátel, fašistická propaganda je vyzdvihovala jako neúčinnější nástroj krozbití veškerých dělnických nepokojů. Tvrdý postup fašistů dokázaly záhy ocenit především průmyslové kruhy, které pochopily, že hnutí brání jejich zájmy. Rozhodně však nemůžeme prohlásit, že by vroce 1920 fašismus podporovala většina italské buržoazie; některých fašistických krutostí, například bezprecedentního násilí vBologni vlistopadu 1920, se skutečně obávala.37 Nebyly to však pouze pouliční šarvátky arvačky při politických schůzích opozičních stran, ale vydatná vlna násilí, která zachvátila sever země: fašisté vypalovali vesnice, prováděli atentáty, vraždili ve městech, ponižovali azostouzeli úředníky atd. Někteří historici proto hovoří vtéto souvislosti dokonce ojakobínském teroru.38 Pro mladé lidi znamenaly mnohdy násilné činy fašistů únik zkonzervativní měšťanské společnosti či možnost dalšího dobrodružství itouhu po činech, proto právě vletech 1920–1921 zaznamenali fašisté jejich zvýšený zájem očlenství ve straně. Když ve dnech 24.–25. května 1920 proběhl vMiláně druhý národní kongres fašistů, přítomno bylo již 65 místních skupin s2375 členy. Zúčastnění se dohodli na novém umírněném programu, jenž by se mohl stát přitažlivým ipro střední třídy: strana opustila své někdejší předsudky vůči monarchii, otevřela se programově měšťanstvu apřehodnotila svůj negativní přístup ke katolické církvi, čímž vyvolala značné kritiky, zejména ve vlastních řadách. Tehdy hnutí, jež opět pragmaticky přehodnotilo limity svého dalšího politického působení, opustili mnozí radikálové, například futurista Filippo Tommaso Marinetti (1876–1944), který je považoval za málo revoluční. Vroce 1920 disponovali fašisté již desítkami stranických novin ačasopisů, které šířily jejich program vrůzných částech Itálie: Il Popolo d’Italia, La Fiamma Nazionale, Il Popolo di Trieste, Le Fiamme, Italia nuova, L’assalto, Giovinezza atd., do roku 1922 vydávali pět deníků, dva časopisy avíce než osmdesát regionálních tiskovin.39 Fašisté ve svém ustavení prohlašovali, že se jejich boj týká výhradně komunizmu abolševizmu, ale jakmile potlačili revoluční hnutí, začali rozbíjet parlamentní instituce, čímž se stávali hrozbou pro demokracii. Definitivně opustili fašisté negativistický program na přelomu let 1920/1921, kdy začala být jejich strana přitažlivá ipro běžného Itala.40 Pochopili, že poněkud nepřehledný pravo-levicový politický program revolučního zápalu zbřezna 1919, snímž oslovovali své voliče během předvolebního klání na podzim téhož roku, jim další politický kredit nezíská, takže jej rozšířili oekonomickou asociální oblast. Novou taktikou se stal tzv.squadrismus, tzv.radikální bojový svaz černých košil, který odmítal 37 POLLARD, J.F., The Fascist Experience in Italy, London— New York 2005, s.33. 38 PAYNE, S.G., c. d., s.96. 39 Tamtéž, s.93, 103. 40 FELICE, R.De, Breve storia del fascismo…, s.11. OPEN ACCESS 26 DVACÁTÉ STOLETÍ 1/2017 posilování socialistických odborů vPopádí vseverní Itálii, jež hrozily protekcionizmem námezdní síly místním velkostatkářům. Tito vládou „opuštění“ liberální velkostatkáři se následně stali vydanou podporou sílícího fašistického hnutí, kněmuž se mnohdy připojovaly imístní policejní či armádní elity. Tento tzv.agrární fašismus však často odmítali někdejší Mussoliniho stoupenci.41 Na základě statistik tvořili vroce 1921 rolníci 24,3 % členské základny fašistické strany, dělníci 15,4 %, studenti 13,0 %, farmáři 12,0 %, soukromí podnikatelé 9,8 %, obchodníci ařemeslníci 9,2 %, členové svobodných povolání 6,6 %, pracovníci vsoukromém sektoru 9,8 %, pracovníci ve státním sektoru 4,8 %, průmyslníci 2,8 %, učitelé 1,1 % alidé spjatí smořem 1,0 %.42 Radikální proměna na přelomu let 1920/1921 měla značný vliv na vzestup fašismu vparlamentních volbách dne 15. května 1921, které opět provázely násilnosti. Pokud volby nepřinesly výraznější změny ve složení parlamentu, potvrzovaly trvale vzestupnou tendenci fašistického hnutí ištěpení levicového tábora. Na prvním místě znovu skončila Italská socialistická strana (Partito Socialista Italiano) s24,7 % hlasů (123 mandátů), na druhém místě Italská lidová strana (Partito Popolare Italiano) s20,4 % (108 mandátů) ana třetím Národní blok s19,7 % hlasů (105 mandátů). Vlednu 1921 zformovaná Komunistická strana Itálie získala pouhá 4,6 % hlasů (15 mandátů).43 Zradikální, bojovné aprogramově levicové městské strany se stala umírněná, pravicová aspíše venkovská formace aB.Mussolini získal poslanecký mandát.44 Strany Giolittiho Národního bloku, které umožnily kandidaturu iMussoliniho fašistů, získaly vparlamentních volbách 105 křesel, znichž zmínění fašisté obdrželi třetinu (35 mandátů). Přítomnost fašistů vNárodním bloku jim zajistila respekt liberálních kruhů ijejich otevřenost pro budoucí politickou spolupráci. Parlamentní volby, jež zregionálního hnutí učinily masovou organizaci, se tak bezpochyby staly osobním triumfem B.Mussoliniho, který získal téměř 200 000 hlasů od italských voličů.45 Socialistický tábor oproti posledním parlamentním volbám vroce 1919 ztratil téměř 7 % voličů askončil svolebním výsledkem 24,7 % hlasů, což sice potvrdilo jeho vítězství ve volbách, nicméně rovněž poukázalo na štěpení levicového politického spektra. Komunisté oslovili pouhých 2,8 % italských voličů, čímž se stali marginální politickou stranou na okraji zájmu veřejnosti. 41 Squadristé byli vnímání jako realizátoři přání velkých pozemkových vlastníků. Včerných košilích pořádali noční hlídky, během nichž fyzicky napadali atýrali své levicové odpůrce. Vprvní polovině roku 1921 vyrabovala tato komanda 17 novinářských redakcí atiskáren, 59 lidových domů, 119 úřadů práce, 107 družstev, 83 úřadoven rolnických sdružení, 151 socialistických klubů a151 sídel kulturních organizací. Jen vdobě mezi 1. lednem a7.dubnem bylo zabito 102 lidí, ztoho 25 fašistů, 41 socialistů, 20 policistů a16 náhodných kolemjdoucích. Vroce 1921 se squadristé stali národní milicí fašistické strany. PAXTON, R.O., c.d., s.73; FELICE, R.De, Mussolini il rivoluzionario…, s.608. Onásilí vitalských městech ana venkově podrobněji: NOLTE, E., c. d., s.266–274. 42 HOBSBAWM, E., c. d., s.131; FELICE, R.De, Mussolini il fascista…, s.7; POLLARD, J.F., The Fascist Experience…, s.35. 43 POMBENI, P., Storia dello Stato italiano, Donzelli 1995, s.104; MORGAN, P., c. d., s.57. 44 WELLHOFER, E. S., c. d., s.101. 45 PAYNE, S.G., c. d., s.99; PAXTON, R.O., c. d., s.76. Výsledky však ukázaly, že se B.Mussolini stal významným představitelem italské antisocialistické koalice. OPEN ACCESS