Moncu – válečník v době 18. dynastie

MONCU – VáLEČNíK PES XXII/2019 81 Moncu – válečník vdobě 18. dynastie Montu – warrior in the Eighteenth Dynasty Daniel Šichan AbstrAkt Text se pokouší přiblížit jedinečnou úlohu boha Moncua vrámci mocenské ideologie panovníků 18. dynastie. Zpísemných aikonografických pramenů vyplývá, že vsouvislosti spřelomovou zahraniční politikou, doprovázenou zaznamenanými válečnými operacemi, nebývale vzrostl válečnický význam Moncua ato především zhlediska jeho vnímání vrámci panovnické ideologie apropagandy. Ačkoliv přímé odkazy na bojovného Moncua nejsou vdaném kontextu pro pojednávané období překvapivě početné, přesto podávají jednoznačné svědectví onebývale pestrém výrazovém aparátu vpísemné aikonografické podobě, který se kválečnickému Moncuovi vztahuje. 18. dynastie vtomto směru představuje pomyslný vrchol, který později nepochybně sloužil jako inspirativní zdroj vyjadřovacích prostředků, ato nejen vpřípadě Moncua. Na základě pramenné analýzy lze konstatovat, že dosavadní bojovný aspekt božstva byl značně rozvinut aže nově pojímaný Moncu je vpodstatě logickým výsledkem novoříšského válečnictví. Panovník na bitevním poli či na tažení již nepřijímá pouze pasivně schopnosti bojovného božstva, nýbrž se stává aktivně jednajícím samotným Moncuem. Autor se vzhledem kvýše uvedenému také zamýšlí nad komparací rolí Moncua adynastického boha Amona coby božstev sobsahově analogickými bojovnými aspekty apokouší se pojmenovat jejich společné rysy apředevším zdůraznit odlišnosti vzachycení jejich bojovných vlastností. Vzávěru je vhypotetické rovině načrtnuta (doposud archeologicky přímo neprokázaná) možnost vlivu kultu býka jakožto Moncuovy animální pozemské personifikace, existujícího vjeho kultovních centrech vArmantu, Tódu, Medamúdu aVesetu, na vznik nového prvku vHorově jméně na počátku 18. dynastie (kA nxt, „vítězný býk“). Nápadná je také dosavadní absence textových aikonografických odkazů kválečnickému Moncuovi uprvních vládců 18. dynastie. Vtéto souvislosti je otázkou, zdali vpřípadě těchto panovníků, kteří byli vojensky velmi činorodí, nově přijatý element vpanovnické titulatuře nějakým způsobem nereflektoval zmíněný kult býka apřeneseně také uctívání Moncuova bojovného charakteru. klíčová slovA Moncu – panovník – 18. dynastie – Amon – válka – býk AbstrAct The article deals with the role of the warlike god Montu within the framework of the power ideology of Eighteenth Dynasty rulers based on the interpretation of written as well as iconographic sources. According to the author, the preserved testimony calls for amore detailed evaluation of Montu’sposition as awarlike deity in close connection with the military enterprises of Eighteenth Dynasty rulers. The current combat character of Montu acquires anew dimension, which logically derives from the New Kingdom warfare. Although the direct references to Montu as acombative deity are surprisingly not numerous for the discussed period, these examples provide clear evidence of the unprecedentedly varied expression apparatus in written and iconographic form relating to this god. In this respect, the Eighteenth Dynasty represents an imaginery peak which later undoubtedly served as an inspirational source for the expressive means, not only in the case of Montu. The sovereign as awarrior no longer accepts passively the abilities of the deity but becomes Montu himself. The cultic and ideological interaction between Montu and the dynastic god Amun is also discussed which directly leads to effort to adequately describe their common features and, above all, to emphasize the differences in capturing their militant qualities. Moreover, the author contemplates the possible impact of the cult of Montu’sbull in Armant, Tod, Medamud and Waset on the development of the royal titulary at the very beginning of the Eighteenth Dynasty (the appearance of the new element kA nxt, “the winning bull”, in the Horus name). Remarkable is the absence of Montu’scombative role in textual as well as iconographic sources concerning the first five rulers of the Dynasty (from Ahmose II to Hatshepsut). It is the question whether this new element in the titulary of these monarchs, who were very active militarily, did not reflect the aforementioned cult of the bull in some way and if the worship of Montu’s warlike character figuratively adverts to their actually waged wars. keywords Montu – ruler – Eighteenth Dynasty – Amun – war – bull 82 PES XXII/2019 MONCU – VáLEČNíK 1 Datování vtextu zmíněných dynastií avlád jednotlivých panovníků je uváděno podleShaw (2003: 497–502). Zahraniční politika novoříšských panovníků 18. dynastie (asi 1550–1295 př. n. l.)1 se nevyhnutelně promítla do ideologie božského panovnického úřadu. Toto vzájemné ovlivňování reálné politiky anábožensko-ideologické sféry je dobře postřehnutelné voficiálních monumentalizovaných nápisech avyobrazeních panovnické provenience. Vládci 18. dynastie se vrámci mocenské ideologie stavěli do role úspěšných aneporazitelných válečníků ajejich vojenská aktivita si vsouladu se staroegyptskou kosmologií našla odpovídající transcendentní reflexi vkonkrétním božstvu, jež bylo nositelem bojovných vlastností. Takovým bohem, který vedle dynastického boha Amona nejzásadněji ztělesňoval výše zmíněné jevy, byl vdobě 18. dynastie bůh Moncu (Borghouts 1982: 200–204; Werner 1985: 1–145; Wilkinson 2003: 203; Leitz 2003: 246–256; Janák 2005: 119–120). Staroegyptský způsob zápisu jména božstva MnTw může mít podle názoru autora blízko kinterpretaci tohoto termínu ve smyslu „trvající“ či „stálý“, vztahujícímu se ke slovesu mn, které vpřekladu znamená „trvat, zůstávat“ (Hannig 1995: 333). Ačkoli je bůh Moncu doložen již vTextech pyramid zdoby Staré říše, jeho význam stoupl až na přelomu 1.přechodné doby aStřední říše. Tehdy se stal poprvé azároveň inaposledy panovnickou dynastií upřednostňovaným božstvem (Werner 1985: 24–26). Na počátku Střední říše jej vystřídal vtéto úloze bůh Amon, což napomohlo později rozvinout stávající Moncuův kult ve smyslu jeho těsnějšího propojení súspěšným válečnictvím, reprezentovaným postavou egyptského panovníka. Vnější znaky této syntézy došly své vrcholné dokonalosti vdobě 18. dynastie. moncu – válečník Před 18. dynAstií Vjiž zmíněných staroříšských Textech pyramid je Moncu doložen jako primordiální božstvo se slunečními aspekty (Werner 1985: 4–5). Snejvětší pravděpodobností vsouvislosti se sjednocovacím procesem aupevňováním centrální panovnické moci na konci 1.přechodné doby za 11. dynastie (asi 2055–1985 př.n.l.), která měla svůj původ voblasti Vesetu (zřejmě vArmantu), se Moncuovi vedle solárního začíná připisovat imocenský charakter, reflektující úspěchy vesetských vládců vjejich unifikačním úsilí (Werner 1985: 55; Schenkel 1965:240). Obr. 1 Kresba pravé vnější strany korby vozu Thutmose IV. svyobrazením Moncua apanovníka útočících na nepřátele (podle Carter – Newberry 1904: Pl. X) / Fig. 1 Drawing of the right exterior of Thutmose IV’schariot depicting Montu and the sovereign attacking enemies (after Carter – Newberry 1904: Pl. X) MONCU – VáLEČNíK PES XXII/2019 83 2 Jde ojednu zforem boha Moncua, vtomto případě ojeho synkretické spojení se slunečním bohem Reem ato pravděpodobně na základě fonetické podobnosti hlavních kultovních center obou božstev (Janák 2005: 120). Staroegyptský název Armantu sprimárním kultem Moncua byl Iunej, který se velmi podobal názvu města, ve kterém se nacházela hlavní svatyně Rea aAtuma – Iunu (Héliopolis). Objevil se i názor, že za zdůrazněním válečnických schopností Moncua mohl stát rostoucí vliv akonečné povýšení Amona na dynastické božstvo při nástupu následující 12. dynastie (asi 1985–1773 př.n.l.) na počátku Střední říše (Vandier 1949: 148), což nejlépe dokládá několik panovníků dynastie se jménem Amenemhet („Amon je včele“). Tuto domněnku potvrzuje fakt, že Moncu sválečnickými schopnostmi otevřeně vstupuje na scénu poprvé právě vtextech zdoby 12. dynastie (viz níže). To by hovořilo pro jakési jednoznačnější vzájemné „funkční“ vymezení úloh Moncua aAmona vdobě konsolidace egyptského státu, jejíž impulsy vycházely zvesetského regionu, kde měli oba bozi svá hlavní kultovní centra akněžskou platformu. Na základě dochovaných titulů kněží je pravděpodobné, že starším zobou kultů byl ten Moncuův (Jones 2000: 173). Rostoucí válečnický charakter boha Moncua je vyjádřen vněkolika středoříšských textech z doby 12.dynastie, které již otevřeně předznamenávají úlohu, jakou později hrál vmocenské rétorice panovníků 18. dynastie. Prvním příkladem je pasáž ze slavného literárního díla oSinuhetovi, vníž se hlavní hrdina utkává vsouboji se „silákem zRecenu“ (tj. zoblasti vdnešní Syropalestině), poráží jej aza své vítězství vzdává chválu bohu Moncuovi (Blackman 1972: 28). Bůh Moncu zde tedy jasně figuruje jako opora Sinuhetova vítězství nad cizincem avsouvislosti stím také jako zdroj jeho bojových schopností. Dalším dokladem je stéla z18. roku vlády panovníka Cheperkarea Senusreta I. (asi 1956–1911 př. n.l.) zBuhénu (dnes uložená vmuzeu ve Florencii, inventární číslo 2540), popisující válečné tažení do Núbie, na níž Moncu panovníkovi sděluje: „přivedl jsem ti všechny cizí země, které jsou vNúbii, pod tvé sandály“ (Smith 1976: 40; Porter – Moss – Málek 1995: 130). Podobná formulace se nachází také na jednom zbloků reliéfní výzdoby Chakaurea Senusreta III. (asi 1870–1831 př.n.l.) zMoncuova chrámu vMedamúdu, který pro své účely později uzurpoval panovník zpočátku 17.dynastie Sechemre Wadžchau Sebekemsaf I. (asi 1619–1603 př. n. l.; obr.3). Postava boha Moncua je doprovázena nápisem adresovaným panovníkovi: „dal jsem ti všechny země ivšechny cizí země“ (Bisson de la Roque– Clère 1930: 96; Dodson 1994: 35). Pozoruhodná je přítomnost spoutaných zajatců jako představitelů podmaněných oblastí či etnik na obou památkách, což jednak podtrhuje Moncuovu válečnickou podstatu ataké předznamenává i pozdější novoříšské seznamy skutečně či symbolicky podmaněných protivníků. Obě uvedené písemné pasáže otevřeně vycházejí ze starších rétorických kompozic, pocházejících již z doby Staré říše, například ztextů doprovázejících scény na blocích ze vzestupné cesty pyramidového komplexu panovníka Sahurea (asi 2487–2455př.n.l.) vAbúsíru (Borchardt 1913: 95; Porter – Moss – Málek 1994b: 326), anevymykají se tak zásadně zvývojové linie panovnické mocenské ideologie. Z2. přechodné doby se žádný přímý písemný doklad válečnické úlohy boha Moncua bohužel nedochoval aspíše okrajově zde můžeme zmínit vyobrazení tohoto božstva na stéle panovníka Sechemrea Sanchtaueje Neferhotepa III. Ichernofreta ze 13. dynastie (kolem 1630př. n. l.). Text této stély mimo jiné zmiňuje boj tohoto vesetského panovníka s„cizinci“ (snad sHyksósy?), proti nimž mu pomohl bůh Amon (Vernus 1982: 131). Souvislost mezi textem, zmiňujícím boj, avyobrazením boha Moncua vlunetě uvedené stély tedy vdaném případě nehovoří explicitně odokladu, jenž by svědčil oválečnické úloze tohoto boha. moncu – válečník vnáPisech PAnovníků 18.dynAstie Snástupem 18. dynastie se na egyptském trůnu objevili panovníci, kteří podle dochovaných pramenů prováděli zahraniční politiku vrozsahu, jenž neměl vdosavadních dějinách starého Egypta obdoby. Požadavky, kladené na panovníky ať již přímo na taženích a na bitevním poli či mimo ně vsouvislosti sprobíhajícími konflikty, vyžadujícími nasazení ozbrojené síly nebo jiných nátlakových nástrojů, se skrze ně coby nositele mocenské ideologie odrazily ivnovém nazírání především na bojovně vnímaného Moncua. Jeho dosavadní projevy byly obohaceny onové výrazové prvky vpísemné aikonografické formě (viz dále), přičemž je až překvapující, jak byl snástupem nové dynastie bůh Moncu vrámci staroegyptského panteonu kvalitativně akvantitativně povznesen. Prvním panovníkem 18. dynastie, který – podle dochovaných pramenů – vrámci své mocenské rétoriky válečný charakter boha Moncua zdůraznil, byl Mencheperre Thutmose III. (asi 1479–1425 př. n. l.), bezpochyby nejbojovnější ze všech panovníků Nové říše. Vjeho nápisu zMoncureova2 chrámu vArmantu se uvádí, že to „byl Moncu, jeho otec, který mu (tj. panovníkovi) dal udatnost“ (Sethe 1906b: 555, E55; Porter– Moss 1962: 157). Z chrámu boha Hora v Buhénu je tento panovník znám jako „dobrý bůh, milovaný Moncuem, statečný amocný vůči svým protivníkům“ (Sethe 1906b: 555, E56; Porter – Moss – Málek 1995: 135), vproslulých „análech“ Thutmose III. zKarnaku můžeme číst, že „jeho Veličenstvo vytáhlo na voze zelektra, ozdobeném leskem jeho zbraní, jako Hor silné paže, pán všeho konání jako Moncu vesetský“ (Sethe 1907: 657, i; Porter – Moss – Málek 1994a: 97). Ve skalním nápisu v Ellesíji je Thutmose III. „milovaný Moncuem, jenž osobně bojuje před svým vojskem“ (Sethe 1907: 813; Klug 2002: 174), na stéle zGabal Barkalu stojí, že „on je udatným panovníkem jako Moncu“ (Helck 1955: 1231; Klug 2002: 197) adále, že „on má silnou paži anení nikoho jemu podobného, Moncuovi, udatnému 84 PES XXII/2019 MONCU – VáLEČNíK 3 Označení pro tehdejší státní útvar Mitanni, který se rozkládal na území dnešní Sýrie aIráku. 4 Vprostoru dnešní severní Syropalestiny. 5 Region vdnešní Syropalestině. na bojišti“ (Helck 1955: 1233; Klug 2002: 198). Nicméně nejvýmluvnějším azároveň nejobsáhlejším textem Thutmose III., vztahujícím se k bohu Moncuovi, je stéla z22. roku jeho vlády, pocházející ze zmíněného Moncureova chrámu v Armantu (Egyptské muzeum vKáhiře JE 67377; obr. 2). Obsah stély tvoří výčet vítězných skutků Thutmose III. na jeho taženích do oblasti dnešní Syropalestiny aNúbie, které mu dopřál jak Amon, tak především Moncu. Na stéle je zaznamenána řeč Moncua kpanovníkovi: „dal jsem ti život avšechnu moc, všechno zdraví, udatnost avšechna vítězství (…) dal jsem ti miliony let avšechny cizí země jsou pod tvými sandály (…) synovi Rea zjeho těla, Thutmosovi, vládci Maat, milovanému Moncuem, [já] pán Vesetu, jenž sídlí vArmantu ajenž žije navěky (…) pán bohů, pán Armantu, jenž zvětšil jeho (tj. Thutmosova) vítězství (…) ulovil (tj. Thutmose) 120 slonů vcizí zemi Nije, když se vracel zNahariny,3 apřekročil obrácenou řeku (tj. Eufrat) (…) avyplenil města na obou jejích stranách azničil je navěky ohněm; také vztyčil stélu vítězství na její východní straně; zmocnil se nosorožce střelbou vcizí jižní zemi Núbii apoté táhl do Miu, aby hledal své protivníky voné zemi; vztyčil tam svoji stélu podobně, jak to učinil na konci země4 (…) jeho Veličenstvo si neučinilo nepřátele při taženích proti zemi Džahi,5 aby pobilo povstalce, kteří tam byli, adalo odměnu těm, kteří mu byli věrní, jak to dosvědčují jména (…) každé [cizí země] zté doby; vždy, když se jeho Veličenstvo pokaždé vracelo, došlo kjeho udatnému avítěznému útoku; on činí, že Egypt je vtakovém svém stavu, jako když byl Re panovníkem (…) vyjití (tj. jeho Veličenstva) zInebuhedž (tj. Mennoferu) k poražení cizích zemí bídného Recenu při prvním zvítězství; bylo to jeho Veličenstvo, které otevřelo jeho cesty (tj. Recenu) aprorazilo jeho každou cestu pro své vojsko; [jeho Veličenstvo] (…) vstoupilo na onu cestu, která byla na začátku mnohem Obr. 2 Kresba stély ThutmoseIII. zMoncureova chrámu vArmantu (podle Mond – Myers 1940: Pl. 103, se svolením Egypt Exploration Society) / Fig. 2 Drawing of Thutmose III’s stela from the temple of Montu-Re at Armant (after Mond – Myers 1940: Pl.103, courtesy of the Egypt Exploration Society) MONCU – VáLEČNíK PES XXII/2019 85 6 Dnešní řeka Ásí protékající Libanonem, Sýrií aTureckem. 7 Kdalší diskusi viz Schneider (2002: 301). užší než celá jeho armáda (…) všechny cizí země byly shromážděny astály připravené kboji ujejího východu (…) zločinci byli vysíleni auprchli spěšně do svých měst spolu snáčelníkem, který byl v(…) oni [přišli] kjeho Veličenstvu úpěnlivě prosit asvůj majetek měli na svých zádech ajeho Veličenstvo se vrátilo vradosti, neboť tato cizí země mu byla celá poddána (…) Asijci přišli jako jeden se svými tributy (…)“ (Helck 1955: 1244–1247; Klug 2002: 152–155). Aacheperure Amenhotep II. (asi 1427–1400 př. n. l.), syn anástupce Thutmose III., se jako válečník sbohem Moncuem ztotožnil co do kvantity ze všech panovníků 18.dynastie nejvíce. Jistý posun je viditelný ive výběru písemných výrazů, popisujících vztah mezi panovníkem abožstvem. Na stéle zGízy je Amenhotep II. líčen jako „mocný Moncu, silný ve svých údech (…) on zná celé dílo Moncua (…) jeho Veličenstvo se objevilo na koni jako Moncu ve své síle (…) jezdilo astřílelo na něj (tj. na terč) jako Moncu ve své kráse (…) jež má pozdviženou paži jako Moncu“ (Helck 1955: 1278–1281; Klug 2002: 226–229). Na memfidské stéle ze 7. roku vlády je zaznamenáno, že panovník je „ten, který dobývá silou amocí jako Moncu, ozdobený svými zbraněmi (…) jeho srdce bylo šťastné jako [srdce] udatného Moncua, který triumfuje“, (Helck 1955: 1301–1302; Klug 2002: 244–245) adále text pokračuje stím, že „jeho Veličenstvo je silné (…) jako (…) Moncu ve Vesetu (…) jeho Veličenstvo vytáhlo na koni (…) ozdobené silnými zbraněmi Moncua“ (Helck 1955: 1307–1308; Klug 2002: 249). Na východní stéle u8. pylonu chrámu vKarnaku stojí, že „jeho Veličenstvo přebrodilo Orontes6 na koni / se spřežením ve zteči jako silný Moncu vesetský (…) jeho Veličenstvo se za nimi (tj. za nepřáteli) rozlítilo jako Moncu ve své hodině (…) jeho Veličenstvo se vrátilo vradosti jako udatný Moncu“ (Helck 1955: 1311; Klug 2002: 262–263). Na jednom bloku, nalezeném vKarnaku, je Amenhotep II. popisován jako „Moncu, který se zjevuje na koni“ (Helck 1955: 1321; Porter – Moss – Málek 1994a: 79). Syn anástupce Amenhotepa II., Mencheperure Thutmose IV. (asi 1400–1390 př. n. l.), dále rozhojnil rétoriku svých předchůdců, jak dokládá jeho stéla zKonossa vNúbii. Na ní se píše, že „Moncu zArmantu byl ochráncem jeho (tj. panovníkových) údů“ aže on jako „dobrý bůh vytáhl jako Moncu ve všech svých podobách, vybavený svými zbraněmi“ (Helck 1957a: 1546–1547; Klug 2002: 347–348). Na severní straně dnešního lateránského obelisku, původně patřícího Thutmosovi III., je Thutmose IV. zvěčněn jako „velký mocí jako Moncu“ (Helck 1957a: 1548; Porter – Moss – Málek 1995: 409) ana slavném bojovém voze, nalezeném vjeho hrobce (viz níže), je zaznamenána Moncuova promluva kpanovníkovi: „dal jsem ti (tj. panovníkovi) udatnost avítězství proti všem cizím zemím jako ten, který tě miluje, Moncure, velké síly, Hor vesetský, jenž poráží všechny země Fénicie“. Dále Moncu líčí, že panovníkovi poskytl „udatnou paži k rozdrcení núbijských nomádů v jejich místě, já Moncu, pán Vesetu, jenž poráží Núbijce“ (Helck 1957a: 1560; Porter – Moss – Málek 1999: 560). Vchrámu vAmadě je Thutmose IV. prezentován jako „statečný panovník se svojí paží jako Moncu“ (Helck 1957a: 1568; Porter – Moss – Málek 1995: 68). Thutmosův syn a nástupce Nebmaatre AmenhotepIII. (asi 1390–1352 př. n. l.) ve srovnání se svými předchůdci boha Moncua vdochovaných nápisech nezmiňuje tak často, což je itrend jeho nástupců, nicméně ion je na severní stéle poblíž Asuánu z5. roku vlády popisován jako „Moncu ve svých podobách“ (Helck 1957b: 1666; Klug 2002: 424). Nejvíce odkazů k bohu Moncuovi zdoby Amenhotepa III. pochází zjeho chrámu vLuxoru. Zde je uváděn jako „Moncu ve všech zemích, veliké síly, který dobývá svojí mocí“ (Helck 1957b: 1693; Porter – Moss – Málek 1994a: 317). Pozoruhodným zjištěním je formulace, že AmenhotepIII. „vede všechny živé jako Moncu“ (Helck 1957b: 1695; Porter– Moss – Málek 1994a: 317), ale přesto dokáže být itím, „který vstupuje na bojiště jako Moncu ačiní znich (tj. z nepřátel) hromady mrtvol“ (Helck 1957b: 1698; Porter – Moss – Málek 1994a: 319). Jak bylo výše zmíněno, Amenhotep III. se ve svých nápisech sMoncuem válečníkem neztotožnil vtakové míře jako jeho předchůdci. To mohlo na jedné straně souviset sjeho spíše diplomaticky založenou zahraniční politikou, kterou dovedl během 18. dynastie kvrcholu, na druhé straně je nicméně třeba dodat, že se ve své mocenské rétorice nevyhýbal otevřeně válečným atradičně prezentovaným násilným postojům vůči protivníkům, vjejichž kontextu by kromě jiných božstev nepochybně vynikl právě Moncu (Šichan: 2014: 52). Na druhou stranu je třeba dodat, že to byl právě Amenhotep III., který nechal vkarnackém kultovním okrsku vybudovat impozantní chrám, zasvěcený právě Moncuovi, čímž mohl toto božstvo uctít způsobem, který interpretačně poněkud překračuje tematický rámec tohoto příspěvku. Ipřesto otázka, týkající se menšího počtu zmínek Moncua ve válečnickém kontextu vnápisech Amenhotepa III. ajeho nástupců, zůstává prozatím otevřená. Nebcheperure Tutanchaton/Tutanchamon (asi 1336–1327 př. n. l.), syn (?) (Dodson – Hilton 2004: 157)7 a nástupce Nefercheperurevaenrea Amenhotepa IV./ Achnatona (asi 1352–1336 př. n. l.), je doložen na jednom bloku zKarnaku, na kterém je zaznamenáno přímé oslovení panovníka, oznamující, že „ty jsi jako Moncu“ (Helck 1958: 2047, A; Porter – Moss – Málek 1994a: 40). Ostatní zmínky o Moncuovi pocházejí z Tutanchamonovy pohřební výbavy, jako nápis na stolní hře, podle něhož je panovník „udatný jako Moncu“ (Helck 1958: 2055, F; Porter – Moss – Málek 1999: 583), na pouzdře na luk je „ten, který je bojovnější než Moncu“ (Helck 1958: 2058; Porter – Moss – Málek 1999: 581) a na štítech je nazýván jako „hrdina jako Moncu, jenž sídlí ve Vesetu“ (Helck 1958: 2059, N, AN 753b; 86 PES XXII/2019 MONCU – VáLEČNíK Porter – Moss – Málek 1999: 581) a „mocný jako Moncu, jenž sídlí ve Vesetu“ (Helck 1958: 2059, N, AN754c; Porter– Moss – Málek 1999: 581). Poslední panovník 18. dynastie, Džesercheperure Haremheb (asi 1323–1295 př. n. l.), ve svém karnackém „ediktu“ pouze převzal formulaci užitou již Tutanchamonem a uvedenou výše, podle níž byl „bojovnější než Moncu“ (Helck 1958: 2140; Porter – Moss – Málek 1994a: 187). To jen podporuje domněnku, že Haremheb pravděpodobně nebyl zhlediska originality ani množství dochovaných příkladů vlastní mocenské rétoriky obecně příliš kreativním panovníkem (Šichan 2014: 55). Zvýše uvedeného přehledu dochovaných písemných pramenů na první pohled vyplývá, že materiál vztahující se ke zmínkám obohu Moncuovi válečníkovi vnápisech panovníků 18. dynastie není příliš početný. Snárůstem monumentalizovaných textů, oslavujících jejich válečné podniky, by se dal spíše očekávat určitý potenciál světším prostorem pro božstva sválečnickým charakterem, kterých v egyptském panteonu nebylo nikdy mnoho aznichž právě Moncu patří mezi ty nejvýznamnější. Představená textová analýza, přibližující interakci egyptských panovníků aboha Moncua zprimárně bojovného kontextu, umožňuje dochovaný písemný materiál rozdělit na dvě části. Texty zprvní poloviny 18. dynastie (do vlády Thutmose IV.) jsou obsahově avýrazově mnohem bohatší než texty zjejí druhé poloviny (od Amenhotepa III.) ave své podstatě obsahují téměř identické obraty, které se vponěkud pozměněné podobě objevují ve druhé polovině 18. dynastie. Na druhé straně panovníci zjejí druhé poloviny nepoužívali aani nerozvinuli mnohem rafinovanější kompozice svých starších předchůdců. Vtextových pasážích zprvní poloviny 18. dynastie se vsouvislosti sMoncuem objevují prvky, které cíleně našly své zvěčnění vmonumentalizujících nápisech zrcadlících pamětihodné skutky panovníků, lhostejno zda reálných či fiktivních, na pozadí jejich válečných kampaní proti konkretizovaným protivníkům vSyropalestině avNúbii. Zejména Thutmose III. na své stéle zArmantu vytvořil vsouvislosti sbohem Moncuem skutečný manifest svých nejzásadnějších vojenských úspěchů. Znich nejvýznamnější byla cesta k dobytí Megidda (dnešní Tell el-Mutesellim vseverním Izraeli) ve 22. roce jeho vlády. Stéla je tedy otevřenou oslavou úspěšného započetí Thutmosovy válečné „kariéry“ a jsou v ní současně obsaženy ještě další oblíbené rétorické ekvivalenty kjeho zahraniční politice, doložené ovšem již od doby panovníka Aacheperkare Thutmose I. (asi 1504–1492př.n. l.): lov divokých zvířat na cizím území, ušetření loajálních spojenců, vztyčování oslavných stél či přijímání poražených sjejich tributy apod., které Thutmose III. jednoduše převzal. Armantská stéla je jedinou památkou svého druhu zdoby 18. dynastie dedikovanou především bohu Moncuovi jako garantovi válečných úspěchů abojovnických předností egyptského panovníka. Vpřípadě Thutmose III. navíc pouze potvrzuje jeho všeobecně uznávanou pozici největšího zbojovných vládců starého Egypta. Není jistě od věci na tomto místě zmínit, že chrám Moncurea vArmantu se jako signifikantní lokalita vrámci vesetského regionu avkontextu Thutmosovy stély stal předmětem současného francouzsko-egyptského archeologického výzkumu, který započal roku 2002 anavázal na více než půlstoletí staré výzkumy (Mond – Myers 1940). Výsledky práce mezinárodního týmu rozšiřují poznatky kdějinám nejvýznamnější Moncuovy kultovní svatyně na území Egypta (Thiers 2014). Thutmose III. se také jako první zpanovníků 18. dynastie ztotožnil sbohem Moncuem vrovině svého božského úřadu jako schopný aúspěšný válečník. Zrelevantních textů vyplývá, že během tažení či přímo vboji do něho vstupovala božská síla azískával schopnosti, díky nimž byl schopen zvítězit aúspěšně se rozhodovat ivnejobtížnějších situacích. Prvek božské záštity vboji byl vpanovnické ideologii egyptských vládců znám již dříve, ale bůh Moncu vtéto úloze otevřeně vystupuje poprvé až za Thutmose III. Do této doby byl Moncu prezentován spíše jako tradičně pojímaný anijak zvlášť nevybočující transcendentálně působící element, který panovníkovi podmaňuje nepřátelská území ajejich zástupce přivádí kjeho nohám (viz výše). Skrze Thut moseIII. však válečnický charakter boha Moncua ve vztahu kosobě panovníka získal nový, mnohem intimnější rozměr. Ten je přítomen dokonce iutěch panovníků, ukterých není válečnická rétorika doložena vtakovém měřítku. Panovník nejenže přijímá Moncuovy bojové schopnosti aje kněmu přirovnáván, panovník se dokonce stává samotným Moncuovým vtělením. To je ve vývoji náboženských představ vrámci válečnické panovnické ideologie zásadní posun, neboť panovníci 18. dynastie již nevystupují pouze jako silní aúspěšní vojevůdci satributy Moncua válečníka, který jim buď přímo pomáhá vůči protivníkům, nebo na ně deleguje své schopnosti jako záruku jejich vítězství, nýbrž jako Moncuova živoucí manifestace. Vegyptských dějinách není vystupování panovníka jako živého obrazu božstva na zemi nic ojedinělého, jak dokládá například jeho úzké propojení sbohem Horem již od nejstarších dob vpodobě takzvaného Horova jména vpanovnické titulatuře, vsochařských dílech atd. Ztotožnění Moncua válečníka s panovníkem je tedy jen další vývojovou paralelou, oto více však jedinečnou pro oblast válečnictví. Vůbec nejtypičtějším projevem takovéto symbiózy, vzniklé interakcí reálné válečné konfrontace avšeprostupující božské sféry, je ze zmíněných pasáží vyzařující póza zbraněmi vybaveného panovníka, který se objevuje na válečném voze taženém koňmi, či dokonce pouze na samotném koni, jako bůh Moncu. Vtéto pozici dosahuje zmíněná symbióza Moncua válečníka spanovníkem válečníkem bez přehánění vrcholného zachycení velkolepé neporazitelnosti, síly aválečného úspěchu. Tento triumfální moment plnohodnotně souzní snejcharakterističtějším archetypem panovníkovy božské imocenské převahy nad protivníkem, kterým je takzvaná kulminační pobíjecí scéna, doložená již od prehistorického období staroegyptských dějin (Hall 1986: 4). Je velmi pravděpodobné, že kořeny tohoto nového vyjadřovacího prostředku, reflektující novou válečnickou techniku, sahají zpětně až do osvobozovacích bojů MONCU – VáLEČNíK PES XXII/2019 87 8 Předmět byl velmi pravděpodobně původně součástí jedné zlodí pocházejících ztéže hrobky, viz níže. vesetských panovníků zkonce 17. dynastie (před rokem 1555 př. n. l.), vjejichž textech se velmi pravděpodobně poprvé objevuje zmínka okoni ato vsouvislosti sválečnou kořistí (Helck 1983: 93). Je tedy možné se domnívat, že vtéto době byl kůň patrně také začleněn do egyptského válečnictví– zajímavý je přitom předpoklad, že se Egypťané stímto zvířetem mohli setkat již během 3.tisíciletípř.n.l. na Předním východě, kde je archeologicky doloženo (Tatomir 2014: 324–325). Válečné střety Egypťanů na přelomu 17. a18. dynastie sprotivníky používajícími koně tedy zpohledu panovnické ideologie velmi pravděpodobně zásadním způsobem obohatily mocenskou rétoriku egyptských vládců 18. dynastie. Bez přehánění lze konstatovat, že žádný jiný bůh sválečnými atributy neprodělal takový vývoj jako Moncu během 18. dynastie. Pozornost, jakou mu někteří panovníci této dynastie věnovali, avýrazová pestrost, jakou ho obklopili, je vskutku pozoruhodná. Zdůraznili a rozvinuli tím jeho bojovnou stránku, kterou získal poprvé během 11. dynastie, kdy se stal božským garantem vítězství úspěšného sjednotitele země, Nebhepetre Mentuhotepa II. (asi 2055–2004 př. n. l.), který svým jménem také boha Moncua patřičně uctil („Moncu je spokojen“). Zatímco Mentuhotep II. ve své rétorice vyzdvihl Moncua jako dynastické božstvo, ochránce, lokálního vesetského patrona azdroj svých sjednocovacích úspěchů ve vnitropolitickém kontextu, panovníci 18. dynastie povýšili význam Moncua na úroveň, která přesáhla dřívější regionální limity jeho kultu, avtiskli do jeho postavy své vlastní zahraničněpolitické mocenské ambice azkušenosti. moncu válečník vikonogrAfii 18. dynAstie Ikonografie boha Moncua, podobně jako písemné prameny, se ujednotlivých panovníků 18. dynastie vyznačuje nevyváženým počtem dochovaných příkladů. Ty však navzdory tomuto faktu tvoří velmi pozoruhodný konglomerát. 18. dynastie zde představuje období inovace, neboť kromě panovnické provenience je bojovný charakter boha Moncua poprvé reflektován také vhrobkách významných osob nepanovnického původu, což hovoří ostoupajícím významu Moncua napříč egyptskými elitami 18. dynastie (viz níže). Doposud nejstarším ikonografickým dokladem boha Moncua válečníka zdoby 18. dynastie je jeho zoomorfní vyobrazení vpodobě gryfa na válečné sekeře Nebpehtire Ahmose II. (asi 1550–1525 př. n. l.). Panovník si na ní podmaňuje protivníka aje označen jako „milovaný Moncuem“ (Egyptské muzeum vKáhiře CG52645; Porter– Moss – Málek 1999: 601). Tento motiv vychází zmnohem starších předloh, zachycujících postavu gryfa již od Raně dynastické doby (Werner 1985: 136–137). Moncu je jako gryf doložen ina dřevěné tabulce nalezené vhrobce Amenhotepa II. vÚdolí králů (KV35). Na ní Moncu drtí nepřítele apanovník, stejně jako AhmoseII., je zde líčen jako „milovaný Moncuem“ (Egyptské muzeum v Káhiře CG 24137; Daressy 1902: 73–74, Pl.XXI).8 Postava Moncua válečníka vbojovném gestu Obr. 3 Detail zachycující Moncua jako „pána Vesetu“ na reliéfu zchrámu vMedamúdu zdoby Senusreta III. (foto Z. Žába) / Fig. 3 Detail of relief with Montu presented as the “lord of Waset” from the temple in Medamud from the time of Senusret III (photo Z. Žába) 88 PES XXII/2019 MONCU – VáLEČNíK je doložena ina jednom skarabeovi zdoby Aacheperenre Thutmose II. (asi 1492–1479 př. n. l.) (Matouk 1976: 62, 334, no. 182). Další azmnoha ohledů vskutku zásadní vyobrazení boha Moncua vbojovném kontextu se nachází na válečném voze Thutmose IV. (Egyptské muzeum vKáhiře CG 46097), který pochází z jeho hrobky KV 43 vÚdolí králů (Carter – Newberry 1904: 24–33; Calvert 2013: 46–56) a na němž se bůh Moncu objevuje ve dvou scénách. Vprvní scéně (levá vnitřní strana korby vozu) Moncu asistuje Thutmosovi IV., jenž vpodobě sfingy drtí nohama nepřátele (Carter – Newberry 1904: Pl.XII). Moncu zde dává detailní odpověď na otázku své válečnické podoby: kromě svých běžných atributů, zahrnujících lidské tělo, sokolí hlavu, korunu svysokými dvojitými pery, sluneční kotouč advojitý ureus na čele, je navíc neobvykle opatřen ochrannými křídly apředevším drží vpravé ruce vedle symbolů moci aživota ještě srpovitý meč. Doložen je ioděv připomínající šupinové brnění (obr. 3). Scéna je tedy manifestací panovníkovy převahy nad protivníky ata je umocněna přítomností boha Moncua, neboť ten garantuje svým vzezřením panovníkovi sílu, moc, ochranu aživot při jeho válečném střetu snepřítelem. Ve druhé scéně (pravá vnější strana korby vozu, obr.1) je Thutmose IV. vyobrazen na svém voze, taženém koňmi, společně sbohem Moncuem (Carter – Newberry 1904: Pl. X; Calvert 2013: 46–56). Toto vyobrazení je unikátní zněkolika důvodů. Postava ThutmoseIV. totiž téměř zakrývá postavu boha Moncua, což dává této scéně mnohem hlubší rozměr (Schäfer 1974: 180–181; Bell 1985: 33–34), anavíc pro ni máme kdispozici přímý textový doprovod ve výše uvedených pasážích. Písemné aikonografické svědectví dává tomuto výjevu ráz skutečné výjimečnosti astaví takto boha Moncua spolu spanovníkem na samotný vrchol tehdejších obrazových vyjadřovacích možností, který již nebyl tematicky během 18. dynastie překonán. Postoj obou postav je jednoznačný: Thutmose IV., chystající se vystřelit šíp na nepřítele, je podpírán oběma Moncuovými pažemi, aby zasáhl neomylně svůj cíl. Díky dotyku boha ajeho opoře tak panovník získává na přesnosti avstupují do něho nadpřirozené vlastnosti, které zněho činí nejlepšího válečníka na bojišti. Nejlépe tento akt vysvětluje samotný text, vněmž bůh Moncu promlouvá kThutmosovi IV. (viz výše). Tato scéna tak přeneseně materializuje uvedené písemné pasáže, popisující válečnické schopnosti egyptských panovníků 18.dynastie ve vztahu kMoncuovi. Naprosto otevřeně je potom sloučení božství Moncua amajestátu panovníka vyjádřeno vlevém dolním rohu scény, kde lze spatřit boha Moncua shornoadolnoegyptskou korunou na hlavě, snapřaženou rukou svírající palici astělem, tvořeným kartuší strůnním jménem Thutmose IV. (Mencheperure), spočívající na blíže neurčitelném podstavci (Calvert 2013: Fig. 4). Thutmose IV. je spolu sMoncuem doložen ještě na jednom slonovinovém náramku zTell el-Amarny, na kterém panovník pobíjí zajatce aMoncu mu nabízí zbraň se slovy: „přijmi meč, dobrý bože, abys mohl srazit hlavy všem cizím zemím“ (Nové muzeum vBerlíně ÄM 21685; Porter– Moss– Málek 2004: 204). Úzké spojení boha Moncua válečníka spanovníkem je z doby 18. dynastie ikonograficky doloženo ještě vdalším, velmi specifickém kontextu. Jde ovyobrazení boha Moncua ve třech soukromých hrobkách, které se nacházejí na vesetské nekropoli vhrobkách Kenamona (TT 93) zdoby Amenhotepa II. (Porter – Moss – Málek 1994a: 191), Amenhotepsase (TT 75) zdoby Thutmose IV. (Porter – Moss – Málek 1994a: 149) aAmenhotepa/Huje (TT 40) zdoby Amenhotepa IV. / Achnatona aTutanchamona (Porter – Moss – Málek 1994a: 75). Všichni tři muži náleželi kvysoké společenské vrstvě 18. dynastie azastávali významné funkce (ve stejném Obr. 4 Detail lodi zhrobky Amenhotepa II. Zobrazuje panovníka jako sfingu slidskou hlavou (nahoře) aMoncua vantropomorfní podobě ajako sfingu drtící nepřátele (dole) (Egyptské muzeum vKáhiře CG4944; podle Daressy 1902: Pl. XLIX) / Fig. 4 Detail of aboat from the tomb of Amenhotep II showing the ruler as ahuman-headed sphinx (above) and Montu in an anthropomorphic form and as asphinx crushing enemies (below) (Egyptian Museum in Cairo CG 4944; after Daressy 1902: Pl. XLIX) MONCU – VáLEČNíK PES XXII/2019 89 pořadí výše jmenovaných: vrchní pobočník panovníka, velekněz boha Amona amístokrál Núbie). Vtěchto zmíněných hrobkách je vyobrazen bůh Moncu společně segyptským panovníkem v(již výše zmíněné) vrcholné pobíjecí scéně: Vantropomorfní podobě se svými atributy či jako gryf (viz výše) Moncu pobíjí nepřátele spolu spanovníkem vpodobě sfingy, která drtí protivníky pod svýma nohama (Werner 1986: 107–124). Moncu je vuvedených scénách označen jako „pán Vesetu / ten, který přebývá ve Vesetu“, „pán Iuneje“ (Armantu), „pán Medu“ (Medamúdu) a „pán Džerteje“ (Tódu) (Werner 1985: 129–131). Tyto scény se odehrávají na palubě lodí, které snad mohou být vzdáleně ztotožněny sválečnou lodí zmíněnou vnápise Ahmose, syna Ebany, vjeho hrobce vel-Kábu (Sethe 1906a: 9; Porter– Moss 1962: 182), kde je popisováno núbijské tažení panovníka Thutmose I. Na stéle AmenhotepaII. ze 3. roku jeho vlády z Amady (Egyptské muzeum v Káhiře JE 28585/CG 34019; Porter – Moss 1962: 229) je uvedeno, že sedm zabitých núbijských vůdců bylo pověšeno hlavou dolů na „loď jeho Veličenstva“ (Helck 1955: 1297). Zcela bez významu vtéto souvislosti nejsou modely lodí pocházející zhrobky tohoto panovníka vÚdolí králů (Egyptské muzeum vKáhiře CG4944–4946), na kterých je vyobrazen Moncu v různých podobách (v antropomorfní a v podobě sfingy), jak pomáhá panovníkovi pobíjet jeho symbolické protivníky (Porter – Moss – Málek 1999: 556; obr. 4). Není vyloučeno, že tyto modely vpanovníkově pohřební výbavě mohly reflektovat jeho důležité vojenské aktivity abýt zhmotnělou reminiscencí na písemně zmíněné plavidlo. Stejně jako ve výše uvedených scénách zhrobek soukromých osob je Moncu ina těchto modelech lodí zhrobky Amenhotepa II. označen identickými topografickými přídomky (Werner 1985: 131–132; Werner1986: 109–110). Nelze vyloučit, že tato epiteta nejsou jen běžnými popisky odkazujícími na hlavní kultovní lokality boha Moncua, známé zjiných nápisů, ale že vtěchto ojedinělých scénách mají tato písemná označení konkrétnější účel. Reliéfy sloděmi (či jejich částmi) ze zmíněných hrobek mohou být odkazem na výše zmíněné lodě egyptských panovníků 18. dynastie (Jones 1988: 136). Zde je možné si představit válečná plavidla vracející se zvojenských výprav zpět do panovnické rezidence apodtrhující vítězství egyptských panovníků pod záštitou Moncua, jenž byl při vládcově tažení jeho pravou rukou. Vliteratuře se můžeme setkat isne zcela uzavřenou interpretací těchto lodí jako „lodí boha Moncua“, která obsahuje izajímavou vsuvku vpodobě dokladů opoužití rétoriky pobíjecích scén na palubě lodí upanovníků amarnského období Amenhotepa IV./ Achnatona, Neferneferuaton Nefertiti aAnchcheperure Smenchkarea (asi 1338–1336 př. n. l.), u nichž jinak písemné ztotožnění sMoncuem válečníkem doposud zcela chybí (Werner 1985: 133–136). Zdoby 18. dynastie jsou ještě písemně doloženy lodě nazývané „Moncu, pán Iunu/Armantu“ a„Moncu, pán Vesetu“ (stéla zBritského muzea EA 1332; Helck 1957a: 1631), které však byly používány spíše jako kultovní ceremoniální bárky vMoncuových chrámových okrscích (Jones 1988: 246). Lokální epiteta boha Moncua vpřípadě uvedených lodí mohla souviset svítěznou oslavou vjeho hlavních zemských svatyních v Tódu, Armantu, Vesetu aMedamúdu (ve směru od jihu k severu – autor oblast vymezenou těmito lokalitami označuje jako takzvaný „vesetský okruh“), které proplouvající flotila včele spanovníkem navštívila. Zde mohl panovník přímo učinit Moncuovi oběť vpodobě odevzdání části válečné kořisti jeho kněžstvu, vzdát chválu za vítězství apokračovat dál, aby totéž učinil všem ostatním významným božstvům. Není také vyloučeno, že se paluby elitních lodí egyptské flotily, patřících dle textů přímo panovníkovi, mohly stávat dějištěm exemplárního pobití zajatých předáků nepřátel. Ktomu má velmi blízko výše zmíněná dehonestace usmrcených protivníků na lodi Amenhotepa II. nebo přímé doklady symbolického vyobrazení z amarnské doby (Cooney 1965: 80–85, no.50, 51, 51a; Werner 1986: 120–121). moncu válečník versus Amon vmocenské rétorice PAnovníků 18. dynAstie Zmíněné texty aikonografické doklady vybízejí kotevřené komparaci rolí, které zastávali Moncu aAmon vrámci válečnické rétoriky vládců 18. dynastie. Jak již bylo výše uvedeno, během 11. a12. dynastie se Moncu aAmon stali po sobě následujícími dynastickými božstvy. Amon si počínaje 12. dynastií udržoval své postavení „státního“ boha vpodstatě až do Pozdní doby aačkoliv Moncu snejvětší pravděpodobností nedosahoval Amonova významu, byla to právě jeho válečnická podstata, díky které během 18. dynastie získal Moncuův kult nový rozměr. Ztextových aikonografických pramenů panovnické provenience do značné míry vyplývá jasnější vymezení „sfér vlivu“ Moncua aAmona vrámci mocenské rétoriky vládců 18. dynastie. Ačkoli je zcelkového korpusu těchto pramenů očividná převaha Amona, vládci ve svém vztahu kMoncuovi zcela otevřeně vytvořili kult úspěšného aneporazitelného válečníka. Toto je charakteristika, která uAmona ve srovnatelném měřítku není zdůrazněna. Při důkladnějším rozboru pramenů dojdeme knásledujícímu zjištění. Amon jako hlavní dynastické božstvo působí vmocenské ideologii jako primární zdroj síly aochrany egyptského panovníka vůči protivníkům, sám plánuje jeho budoucí vojenské úspěchy, provází ho úspěšně při jejich uskutečňování, dává mu schopnosti dobývat apodmaňovat nebo mu osobně přivádí poražené protivníky, za což ho panovník zahrnuje svojí vděčností azbožností, daruje mu kořist, buduje svatyně apod. Co však Amonovi ijiným božstvům vtéto rétorice chybí, je jednoznačná role boha válečníka, kterou je vdaném mocenském diskurzu obdařen výhradně Moncu. Amon jako nejvyšší božstvo sice získal postavení nejvyššího garanta vedení vojenských akcí, zdroje ospravedlnění pro takové akce apověřovatele panovníka těmito úkoly, nemůže se však měřit