Politické myšlení Alberta Camuse v kontextu motivu lidské přirozenosti

Politické myšlení Alberta Camuse vkontextu motivu lidské přirozenosti Michal Müller Univerzita Palackého vOlomouci [email protected] POLITICAL THOUGHT OF ALBERT CAMUS IN THE CONTEXT OF THE MOTIF OF HUMAN NATURE This article points to the interdisciplinary overlap of literary and journalistic work by Albert Camus and political philosophy. Unfortunately, political thoughts that represent asignificant aspect of his work are often overshadowed by the exaggerated appeal of many interprets and literary critics to the philosophy of absurdity and its existential dimension. The article proposes the interpretative framework of human nature as aunifying element between the concepts of absurd and revolt, and uses it to assess Camus’s moderate political position. The article concludes that Camus’s works can be useful in considering the necessary conditions for political discussion and interpersonal dialogue, and in highlighting the importance of literature within this dialogue. KLÍČOVÁ SLOVA: Camus Albert— kritika marxismu atotalitarismu— lidská přirozenost— politická filozofie— revolta Camus Albert— Critique of Marxism and Totalitarianism— Human Nature— Political Philosophy— Revolt DOI https://doi.org/10.14712/23366729.2020.1.6 ÚVOD Ačkoliv je udíla Alberta Camuse problematické vytyčit jasnou hranici mezi filozofií aliteraturou aačkoliv mnozí interpreti nacházejí vrovině filozofické četné nejasnosti, Camusova tvorba směřuje kvýznamným myšlenkám politického charakteru, které bývají často zastíněny existenciálním rozměrem jeho rané tvorby či literárním úspěchem jeho textů. Isamotné umění je však dle Camuse do jisté míry neoddělitelné od politiky, neboť umělec by se měl ive světě ideologií pokoušet udržovat dialog, bez něhož není života. Právě tento životadárný dialog může být zneužit anahrazen polemikami, plnými mystifikací aútoků, které vedou kzastrašování. Lidé však žijí na základě myšlenky, že existuje něco, co mají společného, aco je vpřípadě potřeby spojí dohromady. Umělecké dílo napomáhá popírat ideologie, už jen tím, že existuje. Umělecká tvorba apolitická činnost tak představují dvě strany téže vzpoury. Jedná se OPEN ACCESS 78 SVĚT LITERATURY 61 ovzpouru proti tíživým situacím, vnichž se svět ocitá. Umělec je svědkem svobody, je nepřítelem abstraktních idolů, který se nesmí obracet proti realitě, nýbrž musí dostát svému poslání ospravedlnit ji na vyšší úrovni.1,2 Právě vkontextu motivu toho, co nás spojuje— lidské přirozenosti— nahlédneme na Camusovo politické myšlení. Než se dostaneme kexplicitnímu vyjádření významu lidské přirozenosti pro vzpouru proti násilí aútlaku, které je charakteristické zejména pro esej Člověk revoltující, stručně zmíníme filozofická východiska Camusova uvažování apočátky jeho politické angažovanosti. Exkurz do Camusova politického myšlení zakončíme komentářem Camusova postoje kudálostem vAlžírsku. Vdiskuzi pak motiv lidské přirozenosti objevující se vCamusových textech využijeme pro návrh interpretačního rámce, který zdůrazňuje spojitost konceptu absurdna arevolty. Jinými slovy je možné konstatovat, že lidská přirozenost je úzce provázána jak sabsurdnem, tak isrevoltou. Právě toto spojení absurdna arevolty může být chápáno jako prostředek pro udržování životadárného dialogu— svobodné diskuze, jež není potlačována jednou zkomunikujících stran za účelem nastolení monologu vedoucího skrze různé formy manipulace kdegradaci lidské důstojnosti azavedení totalitního režimu. ABSURDNÍ VÝCHODISKA Dříve než se zaměříme na Camusovo politické myšlení amotiv lidské přirozenosti, připomeneme základní autorova východiska, která můžeme nalézt ve filozoficky laděné eseji Mýtus oSisyfovi. Roger Payette upozorňuje, že ačkoliv se Camusova politická angažovanost vtomto díle příliš neprojevuje, jsou absurdní východiska významná pro Camusovy pozdější politické myšlenky. Absence nadpozemského smyslu pak navíc otevírá prostor lidské svobodě.3 Albert Camus, jakožto kritik rozličných typů existencialismu, které nabízejí únik či zbožšťují to, co je drtí, vychází ve svém díle zabsurdna, které není abstraktním principem, ale důsledkem lidské zkušenosti se světem. Rozpoznání rozkolu mezi tím, po čem člověk touží, atím, jaký svět skutečně je, se pro něho stává první evidencí ametodicky důležitým bodem. Dle Camusovy logiky uvažování člověk, svět aabsurdno představují členy rovnice ažádný znich nesmí být vypuštěn. Camusovi nejde odefinitivní překonání absurdna, ale onalezení způsobu, jak vtomto protikladu žít. Vzdát se absurdního pocitu, který vyvstává zkaždodenní zkušenosti, by znamenalo 1 Srov.Camus 1949 ataké Camus 1954, s.28. 2 Názory na funkce uměleckého díla (vCamusově případě literárního) ajeho vztah krealitě mohou být samozřejmě různé. Camusovo konstatování, že umělecká tvorba apolitická činnost představují dvě stránky téže vzpoury, nemusí být přijatelné pro ty, kteří považují svou uměleckou činnost za apolitickou. Camusův postoj může souviset sjeho názorem, že literární tvorba nemůže být nikdy zcela vytržena zreality (srov.Camus 2010), navíc, jakékoliv dílo je součástí dialogu— svobody tvůrčího procesu, který napomáhá neupadnout do lhostejnosti vůči bezpráví. 3 Payette 2007, s.35–36. OPEN ACCESS MICHAL MüLLER 79 podlehnout iluzi, spáchat filozofickou sebevraždu.4 Klasická sebevražda musí být dle Camuse rovněž odmítnuta, neboť by znamenala narušení logiky absurdního uvažování aporušení celé metody. Život se díky tomuto způsobu uvažování stává hodnotou, kterou je třeba uchovat.5 Se skutečností, že lidský život neskýtá žádný nadpozemský smysl, se lze vypořádat, neboť život bez smyslu se koneckonců žije lépe.6 Dle Camuse neexistuje osud, který by se nedal překonat pohrdáním, lepší řešení však představuje revolta, jíž jsou prodchnuty Camusovy pozdější texty.7 Je nutno konstatovat, že tyto Camusovy myšlenky nepředstavují konzistentní filozofický systém. Jak ukazuje Eva Beránková, Camusův Mýtus oSisyfovi se potýká sřadou nepřekonatelných problémů, které zněj vkonečném důsledku činí spíše literární text než filozoficky vyzrálé dílo.8 Domnívám se však, že esej neusiluje být návodem ukazujícím jasný směr, kterým se vydat, jak někteří interpreti od Camuse požadují. Camus svým literárním jazykem spíše popisuje způsob, jakým se člověk vypořádává se svou pozicí ve světě ajeho metodická skepse hraje významnou roli prevence při posuzování ideologií, jež se člověku snaží podsunout jasná řešení neslučitelná se základními životními hodnotami.9 Vhodnou paralelu avyobrazení metafory Sisyfa můžeme vidět vSolženicynově novele Jeden den Ivana Děnisoviče, kde se vzávěru příběhu plného bolesti, dřiny abezpráví dozvídáme, že „minul den, ničím nezkalený, skoro šťastný“10, ato přesto, že naděje na svobodu pominula, neboť je jasné, že takové, jako je Šuchov, domů jen tak nepouštějí. Camusův Sisyfos zaujal např.ibiologa Richarda Dawkinse, který ve svém dokumentárním filmu Sex, Death and the Meaning of Life rovněž chápe jeho příběh jako návod apodrobuje jej kritice, přičemž vzávěru doporučuje „své“ řešení revolty, aniž by zmínil revoltu Camusovu.11,12 Camusovo absurdno však nemusí působit jako zdroj štěstí, ale jako protiklad hodný uchování, neboť jeho odstranění může přinášet nebezpečné důsledky. Přítomnosti je třeba říci zároveň „ano“ i„ne“. Význam tohoto Camusova životního postoje můžeme vidět ivjeho politických názorech, vjeho nevyhraněné pozici, která odmítá extremismus. Některá chápání Camusova díla naznačují, že absurdno je postupně vjeho tvorbě překonáno, popř. že Camus opouští hrdiny sisyfovského ražení.13 Jiní autoři se na4 Camus 1995a, zejména strany 44, 54, 71. 5 Srov.též Camus 1995b, s.16. 6 Camusovo konstatování, že život bez smyslu se žije lépe, je samozřejmě diskutabilní. Někteří autoři, jako např.existenciální psychoterapeut Irvin Yalom (2006, 433) dospívají kzávěru, že Camus sám neopodstatněn dospěl kvlastnímu smyslu života. Camusovo konstatování dává větší smysl vrovině osvobození. Camus (1995a, 91) je totiž přesvědčen, že pokud si člověk představuje smysl života azačne se podřizovat požadavkům svého cíle, stane se otrokem vlastní svobody (srov.též Autor, 2018). 7 Camus 1995a, s.163. 8 Beránková 2006, s.131–148. 9 Dle Camuse naplňování absolutního ideálu umenšuje hodnotu individuálního lidského života (srov.Camus 1995b, s.172). 10 Solženicyn 1963, s.88. 11 Dawkins 2012. 12 Pro detailnější popis těchto interpretací srov.Müller 2018. 13 Srov.např.Beránková 2006. OPEN ACCESS 80 SVĚT LITERATURY 61 opak domnívají, že Camusovo pojetí absurdna je od konceptu revolty neoddělitelné aoba koncepty jsou koherentní.14 Domnívám se, že sisyfovským hrdinou zůstává iCamusův doktor Rieux, jenž si je dobře vědom skutečnosti, že boj smorem nelze vyhrát definitivně, že bacil moru nikdy úplně nezaniká anemizí.15 Sohledem na politické vyznění Camusova Moru můžeme říci, že ani zápas ideologií nikdy nekončí. Právě propojení mezi absurdnem arevoltou napříč Camusovými texty se blíže ukáže vnásledující části článku, ato vkontextu lidské přirozenosti. MOTIV LIDSKÉ PŘIROZENOSTI VCAMUSOVĚ TVORBĚ Lidská přirozenost představuje termín, pro který neexistuje vhodná definice. Jak zmiňuje Wilson, nejedná se ogeny, jež ji určují, ani okulturu, nejdokonalejší produkt lidské přirozenosti.16 Jsou to spíše epigenetická pravidla.17 Tyto dědičné zákonitosti duševního vývoje propojují geny skulturou avychylují kulturní evoluci určitým směrem. Jde osoubor predispozic chování charakterizujících lidský druh, který má vliv na sociální chování.18 Při četbě Camusových textů je patrné, že Camus zřejmě tímto způsobem lidskou přirozenost nechápe. Ojeho pojetí lidské přirozenosti se toho příliš nedozvíme, neboť ačkoliv Camus pojem lidské přirozenosti explicitně používá, obzvláště vpozdějším období své tvorby, nepokouší se ojeho definici. Tato nedůslednost může být způsobena dvěma skutečnostmi. První se týká Camusovy nedůvěry vrozum avědecké poznání. Pro něj „linie kopců aruka večera na vzrušeném srdci“ znamenaly více než teorie ahypotézy postulované vědou.19 Všechny jeho myšlenky vztahující se klidské zkušenosti sabsurdnem, úvahy dotýkající se morálky, texty nesoucí se ve znamení kritiky utopických ideologií jsou tak založeny na intuitivním přístupu kčlověku ajeho přirozenosti, na laickém pozorování spisovatele. Druhý důvod se může týkat faktu, že vymezení lidské přirozenosti není jednoduchým úkolem, jak jsme zmínili výše, aže ani vědecký přístup nemusí nabídnout jednotný pohled. Pro účely našeho zkoumání můžeme lidskou přirozenost chápat jako motiv, který explicitně aimplicitně prostupuje Camusovým dílem. Camus na různých místech tvrdí, že existuje „něco, co máme společného“20, „něco na základě čeho se vždy spojíme“21, že existuje nějaký „jazyk lidství“22, že člověk není „úplně tvárný“23, že existuje 14 Např.Foley 2008. 15 Camus 1963, s.257. 16 Wilson 1999, s.185. 17 Jedná se ovrozené procesy mozku asmyslové soustavy, které vytvářejí soubor praktických zásad umožňujících rychlé arelativně přesné reakce, jež svelkou pravděpodobností zajistí organismu přežití areprodukci (srov.Wilson, 1999, 217). 18 Wilson 1993, s.264. 19 Camus 1995, s.34. 20 Camus 1949. 21 Tamtéž. 22 Camus 2006, s.258. 23 Camus 1995b, s.237. OPEN ACCESS MICHAL MüLLER 81 „přirozenost společná všem lidem“24. Vdiskuzi se pokusíme navrhnout, že lidskou přirozenost nemusíme chápat jen jako motiv, který je vdílech přítomen, ale také jako interpretační nástroj, prostřednictvím kterého lze nahlížet na absurdno arevoltu jako na propojené koncepty. Tento interpretační rámec pak využijeme při snaze odhalit možný přínos Camusových názorů, který by mohl být inspirativním idnes. Lev Braun komentuje důležitost lidské přirozenosti vCamusově tvorbě konstatováním, že pokud schopnost člověka přesahovat sebe sama není zaručena univerzem, ani Bohem, musí být založena na něčem, co je pro člověka typicky osobité. Camus se tak dle Brauna navrací kproblematice lidské přirozenosti. Tuto přirozenost nacházíme vrozpolcenosti vůči světu, kterému odpovídáme „ano“ i„ne“, vtouze po štěstí, kráse, přátelství avodmítnutí jejich opaků, jak vjednotě, tak ivrevoltě, které jsou včlověku přítomny.25 Právě lidská přirozenost představuje jeden zrozdílů mezi dílem Alberta Camuse aJean-Paula Sartra. Sartre říká, že ateističtí existencialisté, jako je on, jsou přesvědčeni, že existence předchází esenci aže je třeba vycházet ze subjektivity. To podle Sartra (2004, 16) znamená „že člověk nejprve existuje, setkává se se světem, vynořuje se vněm, ateprve potom sám sebe definuje.“ Není tedy „žádná lidská přirozenost, protože není Boha, který by ji pojal ve své mysli“, azáleží pouze na člověku, co ze sebe učiní.26 Člověka nelze definovat suniverzální platností, je především projektem aindividualitou. Tato svoboda plynoucí zabsence přirozenosti aneexistence Boha je tak dle Sartra nutně provázaná se zodpovědností.27 Jak ukazuje Foley, vkontextu politické orientace Sartre považoval postulování lidské přirozenosti za součást oficiální doktríny buržoazních demokracií, které přehlížejí realitu třídní struktury. Tato sjednocující lidská přirozenost tak stojí proti proletariátu.28 Sartre říká, že dělník je pro buržoazii především člověkem, jako každý jiný člověk. Přirozenost aburžoaznost tohoto člověka však dle Sartra spočívá vtom, že zvolí jistý analytický pohled na svět, který vytlačuje jiné lidí aznemožňuje vnímat kolektivní realitu.29 Camus se naopak pokouší obhájit formu lidské solidarity, která nebude založena na třídách, ale na lidské přirozenosti, nebo přinejmenším na lidských podmínkách.30,31 Nejexplicitněji Camus olidské přirozenosti hovoří vkontextu revolty. Akt negace obsažený vrevoltě souvisí sexistencí určité hranice, která by neměla být překročena, 24 Tamtéž, s.249. 25 Braun 1974, s.125–126. 26 Sartre 2004, s.16. 27 Tamtéž, s.16–17. 28 Foley 2008, s.110. 29 Sartre 1988, 257. 30 Srov.Foley 2008, 110. 31 Zatímco vČlověku revoltujícím Camus hovoří explicitně olidské přirozenosti (nature humaine), vjiných texech používá sousloví týkající se lidského údělu či podmínek (condition humaine). Tento termín nacházíme např.vtextu „Ni victimes, ni bourreaux“, který zmíníme včásti věnované Camusově politické angažovanosti. Domnívám se však, že tyto lidské podmínky implicitně odkazují klidské přirozenosti, alespoň tedy vtom smyslu, že konfrontace sabsurdnem, která představuje prvotní evidenci aje jednou ze základních podmínek, vyvstává zrozporu mezi lidskými tužbami (tj.ipřirozenými potřebami) anerozumným mlčením světa. OPEN ACCESS 82 SVĚT LITERATURY 61 neboť ten, kdo ji překročí, tím omezuje právo někoho jiného. Camus tak spojuje revoltu spocitem práva na něco ataké spocitem, že jedinec má jistým způsobem vněčem pravdu. Toto uvědomění je zároveň jistým pozitivním aktem revolty— „vkaž - dé revoltě je obsaženo zároveň sodporem kvetřelci okamžité anaprosté přitakání člověka kjisté části sebe sama“.32 Právě ono přitakání jisté části sebe sama odkazuje klidské přirozenosti, neboť jde jistým způsobem orevoltu za zachování života, ato navzdory situaci, se kterou nelze souhlasit pro její nelidskou povahu. Jinými slovy můžeme říci, že absurdita, jakožto pocit plynoucí znaší zkušenosti se světem, je součástí nás samých. Tento pocit je jednou ze složek naší přirozenosti. Lidská přirozenost zde však není tím, co řeší problém sabsurdnem, přirozenost je spíše něčím, kčemu se navracíme, pokud je rozum zneužit ve snaze nabídnout univerzální řešení absurdna. Lidská přirozenost pomáhá vnímat onu hranici, která by neměla být překročena, askrze revoltu se dovolává spravedlnosti. Jistá míra absurdity je akceptovatelná, ale vše má své meze. Pocit absurdna ahrdinská vzpoura se tak vCamusově tvorbě zdají být složkami lidské přirozenosti. Je patrné, že zatímco absurdita představovala individuální pocit zažívaný vrámci konkrétního povědomí, revolta, ačkoliv zpočátku může být rovněž osamoceným aktem vzpoury, představuje překročení této individuální hranice směrem kpolitickému jednání apolitice vůbec.33 Tento akt revolty nacházíme ivCamusově rané tvorbě, jež bývá řazena do tzv.cyklu absurdna. Nejjasnější svědectví vidíme ve hře Caligula, kde myšlenka, že všechny činy jsou rovnocenné, je popřena lidským nesouhlasem skrutostí. Tento nesouhlas je založen na víře, že existují činy, které jsou ušlechtilejší než jiné.34 Jak konstatuje Simon Lea, Camus pracuje slidskou přirozeností ivCizinci, vjednom zjeho nejobtížněji interpretovatelných románů. Meursault není ve společnosti cizincem jen proto, že odmítá lhát, jak vysvětluje Camus,35 ale zejména proto, že je postavou, která je nereálná, neboť postrádá lidskou přirozenost.36 Meursault nedisponuje emocemi, které jsou důležité pro pocit sounáležitosti sostatními, pro akt revolty, jenž souvisí snaší existencí. Domnívám se však, že náznaky lidské přirozenosti, jako je např.sexualita, jsou uMeursaulta přítomné. Právě sexualita představuje podstatný prvek lidské biologie, přičemž se nejedná jen onástroj reprodukce, ale sociobiologové uvažují osexualitě jako omnohem komplexnějším jevu.37 Sexualitě, přirozené součásti našeho života, se tedy neubrání ani Mersault, který je dle interpretace Simona Lea od lidské přirozenosti oproštěn. Stále vněm zůstává něco, co se našeho druhu bytostně týká. Nedostatky však můžeme spatřovat vsociálních interakcích avjeho neutrálním, až pohrdavém způsobu života, který není dostatečně spojen smoralitou. Meursault zůstává cizincem, neboť jeho redukovaná podoba přirozenosti mu neumožňuje koherentní způsob života, který Camus 32 Camus 1995b, 23. 33 Srov.Thody 1959, s.26. 34 Camus 1965a, s.53. 35 Předmluva kamerickému vydání Cizince (srov.Braun 1974, 63) Jak zmiňuje Eva Beránková (2005, 107–122), Camusova interpretace se však mezi čtenáři akritiky neujala. 36 Lea 2012. 37 Srov.např.Wilson 1993, s.119 OPEN ACCESS MICHAL MüLLER 83 vidí vrevoltě. Jak diktují absurdní podmínky vjiném Camusově díle, „člověk se nemusí ničeho dopustit, apřece zemře“.38 RANÉ FORMOVÁNÍ CAMUSOVY POLITICKÉ POZICE Jak si všímá Emanuela Celottová, Camusovo vzepření totalitarismu sahá již do dob jeho mládí. Camus vstupuje do antifašistického hnutí Amsterdam-Pleyel aroku 1936 také do komunistické strany. Celottová poukazuje na to, že Camusovo angažmá vkomunistické straně je spojeno smyšlenkami humanismu— snahou oobnovení spravedlnosti asociální rovnosti vAlžírsku sužovaném koloniální nadvládou. Koncem třicátých let však dochází vintelektuálních kruzích kprozření ohledně skutečné povahy komunistických představ, ato zejména vkontextu rostoucího teroru stalinského režimu.39 Camusovo členství vkomunistické straně netrvá dlouho, ajiž vroce 1937, kdy je ze strany vyloučen, jak upozorňuje Carroll, figuruje Camus jako kritik komunistické ideologie uvědomující si nebezpečí slepé víry vrevoluci.40 Tato politická zkušenost má nesporný vliv na Camusovo politické uvažování iliterární tvorbu. Celottová poukazuje na skutečnost, že Camus si sohledem na tyto události začíná uvědomovat, jak složité je udržení neutrálního postoje vzápasu ideologií. Camusův kritický postoj se od této chvíle nevztahuje jen ke komunistické straně, ale kpolitice vůbec, respektive ke všem ideologickým vlivům, které umenšují hodnotu lidských bytostí.41 Po rozluce skomunistickou stranou je Camusova politická pozice ovlivněna anarchosyndikalismem. Camus přichází do kontaktu se španělskými anarchosyndikalisty působícími ve Francii ataké sredaktory anarchistických asyndikalistických časopisů Témoins, Le Libertaire aLe Monde Libertaire. Právě tato zkušenost stojí za formováním přesvědčení, že je možné být antikomunistou azároveň zůstat zastáncem levicově orientované politiky.42 Camusův anarchosyndikalismus, jakožto alternativa vůči autoritářskému socialismu aburžoaznímu nihilismu, se objevuje ivČlověku revoltujícím, kde Camus poukazuje na to, že odborářské hnutí, spjaté smyšlenkou revolty, odmítá od života odtržený, byrokratický centralismus.43 Camus se postupně od anarchosyndikalistické pozice odchyluje směrem kobhajobě parlamentní demokracie. Jak zmiňuje Marshall, Camusův odklon od syndikalismu dokládá několik skutečností zpadesátých let. Roku 1955 Camus podporuje založení labouristické strany, roku 1957 pak vrevolučně syndikalistickém časopise La Révolution prolétarienne zveřejňuje projev, vněmž argumentuje, že svoboda je definována právním řádem aže svoboda každého jedince je ohraničena svobodou jeho spoluobčanů.44 38 Camus 1965a, s.27. 39 Celotto 2013, s.19. 40 Carroll 2007, s.102. 41 Celotto 2013, 20. 42 Marshall 2008, s.582. 43 Camus 1995b, s.295, 297. 44 Marshall 2008, s.584. OPEN ACCESS 84 SVĚT LITERATURY 61 COMBAT APUBLICISTICKÁ ANGAŽOVANOST Roku 1943 se Camus začíná aktivně účastnit hnutí odporu. Na žádost Pascala Pia nastupuje jako šéfredaktor odbojářského časopisu Combat. Toto místo zastává ipo osvobození.45 Události ve společnosti Camus vnímá sobezřetnou umírněností. Uvědomuje si, že vítězná atmosféra ahrdinské hnutí odporu se mohou velmi snadno proměnit vpolitickou amorální revoluci. Camus je však přesvědčen, že nejprospěšnější pro Francii bude návrat kběžnému životu.46 Během jeho působení vCombatu můžeme zaznamenat několik úspěchů. Svou činností např.napomáhá zabránit komunistické straně, aby převzala výsadní postavení vnárodním hnutí odporu, nebo protestuje proti zpoždění repatriace deportovaných vězňů zDachau.47 Vyjádření vize morální politiky akritiku utopických ideologií můžeme nalézt vsérii článků, které byly vCombatu publikovány pod názvem „Ni victimes, ni bourreaux“ (Ani oběti, ani kati). Vtěchto textech si Camus všímá, že 20.století je stoletím strachu. Strach se stal technikou, která lidi nutí mlčet. Lidé ztrácejí sebevědomí apřestávají věřit, že pokud kčlověku mluví jazykem lidství, vzbudí vněm lidské reakce. Charakter doby však zakazuje mluvit onejrůznějších událostech, jako je např.ruská kulturní čistka, neboť to napomáhá reakcionářství, ale zároveň by člověk neměl zmiňovat ani anglo-americkou podporu Franca, neboť to podporuje komunismus. Tento strach způsobil konec dialogu vrámci lidstva. Je to svět, kde vládnou lidé, kteří se domnívají, že mají absolutní pravdu.48 Camus je přesvědčen, že lidé jako on nechtějí svět, ve kterém neexistuje vražda, neboť nejsou tak šílení, aby si mysleli, že je to možné, ale chtějí svět, kde není vražda legitimní. Zároveň si však Camus uvědomuje, že toto tvrzení je také utopické aže sám sobě protiřečí. Ve snaze změnit svět tak, aby vražda nebyla legitimní, dochází ksituacím, kdy nelze učinit změny bez rizika vraždy. Mnohdy tak bývá teror jen nahrazen terorem jiného typu. Camus vymezuje utopii jako cokoliv, co je vprotikladu krealitě, přičemž chtít, aby se lidé přestali zabíjet, by bylo utopií absolutní. Mnohem lépe je na tom dle Camuse ta utopie, která trvá na tom, že vražda by neměla být legitimní. Vporovnání stouto utopií jsou jak marxistická, tak ikapitalistická ideologie, založeny na myšlence pokroku ana uplatňování principů, které mají vést kharmonické společnosti, mnohem více utopické. Camus se domnívá, že během několika následujících let nepůjde oboj mezi utopiemi arealitou, ale oboj mezi utopiemi různého druhu. Camus navrhuje vytvořit podmínky myšlení aprozatímní dohodu mezi lidmi, kteří nechtějí být ani oběťmi, ani katy. Toto uvědomění by mělo být základem pro skromný politický postoj, který není mesiášstvím.49 Sjednocení světa pod vlivem některé ze dvou převládajících sil je příliš riskantním řešením. Jediná alternativní metoda tak spočívá vdohodě všech stran, která nese jméno mezinárodní demokracie.50 Camus předpovídá, že nekonečný boj mezi nási45 Guérin, 2007, s.84, 87. 46 Dunn 1989, s.223. 47 Guérin 2007, s.87. 48 Camus 2006, s.257–259. 49 Tamtéž, s.260–261. 50 Tamtéž, s.267, 268. OPEN ACCESS MICHAL MüLLER 85 lím apřátelským přesvědčováním bude probíhat celá příští léta, ato na území pěti kontinentů. Ačkoliv má násilí násobně větší šanci na vítězství, Camus tvrdí, že měl vždy za to, že pokud člověk, který doufá vlidskou přirozenost (condition humaine), je šílencem, ten, kdo je zoufalý zudálostí, je zbabělcem. Dle Camuse je tak třeba vsadit na to, že slova jsou mocnější než munice.51 Volba varianty nejméně zatížené utopickými představami, společně spacifismem aodmítnutím racionálního zdůvodňování vraždy, představuje vhodný způsob, jak podpořit tento aspekt lidského vzdoru proti útlaku. Jedním ztakových způsobů je demokracie, ale ani ta nemůže být chápána jako naprosto bezchybné řešení. Jak uvádí Celottová, konec války je spojen snutností uvažovat ozavedení nového politického řádu, ato takového, který by zamezil návratu absolutistických režimů. Vtomto ohledu je Camus přesvědčen, že tento řád musí být založen na demokratické vládě— tedy alternativním řešení, které je vprotikladu klevicovým ipravicovým totalitarismům.52 První Camusovy snahy odefinici demokracie jsou spojeny sCamusovým článkem „De la Résistance à la Révolution“ zroku 1944, kde Camus hovoří obezodkladném dosažení lidové demokracie, která bude spojena sprincipy svobody.53 Oněco později, roku 1948, Camus uvažuje odemokracii jako ospolečenském apolitickém cvičení ve skromnosti, přičemž upozorňuje, že se nejedná onejlepší způsob vlády, ale onejmenší zlo. Pravá demokracie by měla odkazovat kzákladům abýt si vědoma skutečnosti, že žádná pravda vjejí sféře není absolutní.54 Demokracie by neměla hájit žádné abstraktní ideje či brilantní filozofie. Camus říká, že je třeba vážit nedostatky demokracie proti nebezpečím, která plynou zjiných politických filozofií. Ztohoto srovnání vychází demokracie jako nejméně špatný systém.55 Ačkoliv je Camus bezesporu demokrat, nelze ho označit za liberála, jak upozorňuje Guérin, ato zejména vkontextu jeho úvah okapitalismu či potenciálně zhoubném účinku peněz. Camusovo myšlení je sociálně laděné, nikoliv však vdogmatickém slova smyslu.56 Vzhledem ke skutečnosti, že Camus nevytváří ucelený politický koncept, který by bylo možno následovat, lze jeho pozici označit za nevýraznou. Jednoznačný model by však znamenal trvání na něčem absolutním, což je vprotikladu ke Camusovu přesvědčení. Jak upozorňuje např.Thody, myšlenka relativity je pro Camusovu revoltu zásadní. Revolta by totiž nikdy neměla směřovat krevoluci, která se vyznačuje svým definitivním charakterem.57 Hodnotami revolty jsou sounáležitost ajednota vzájmech, nikoliv úsilí ovytváření něčeho absolutního. Lidská zkušenost je omezená arevoltující člověk musí respektovat kritiku avzdát se absolutna, neboť ho nelze dosáhnout bez popření nedotknutelnosti lidské osobnosti. Člověku je třeba zajistit dostatečný prostor, kde nebude utlačován skutečnostmi, jež se příčí lidské přirozenosti. Camusova nevýrazná politická pozice však představovala alternativu knásilným revolučním snahám, které se odehrávaly uprostřed zápasu konkurenčních ideologií. Camusův 51 Tamtéž, s.269, zejména pak s.275–276. 52 Celotto 2015, s.44. 53 Tamtéž. 54 Camus 2001, s.12. 55 Tamtéž, s.13, 14. 56 Guérin 2017, s.5. 57 Thody 1959, s.24–25. OPEN ACCESS 92 SVĚT LITERATURY 61 Teaneck: Fairleigh Dickinson University Press, 1974. Camus, Albert. „The artist as awitness of freedom: The independent mind in an age of ideologies“. Transl. Bernard Frechtman. Commentary 6, 1949, no 8. [online]. [cit.30.1.2018]. Dostupné z: <https://www.commentarymagazine. com/articles/the-artist-as-witness-offreedomthe-independent-mind-in-an-ageof-ideologies/>. Camus, Albert. „The artist in prison“. Transl. A.White. Encounter, 2, 1954, no.3, p.26–29. Camus, Albert. „Letters to aGerman friend“. In Resistance, rebellion, and death. Transl. Justin O’Brien. New York: Knopf, 1960. Camus, Albert. Mor. Přel. Tomášková Milena. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury aumění, 1963. Camus, Albert. Caligula; Stav obležení. Přel. Alena Šabatková. Praha: Orbis, 1965a. Camus, Albert. Essais. Introduction par R.Quilliot; Édition établie et annotée par R.Quilliot et L.Faucon. Paris: Gallimard/ Bibliothѐque de la Pléiade, 1965b. Camus, Albert. Mýtus oSisyfovi. Přel. Dagmar Steinová. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1995a. Camus, Albert. Člověk revoltující. Přel. Kateřina Lukešová. Praha: Český spisovatel, 1995b. Camus, Albert. „Democracy is an exercise in modesty“. Transl. Adrian van den Hoven. Sartre Studies International, 7, 2001, no.2, p.12–14. Camus, Albert. „Neither victims nor executioners“. In Camus at Combat: Writings 1944–1947. Ed. Jacqueline Lévi-Valensi. Transl. Arthur Goldhammer. Princeton: Princeton University Press, 2006, p.255–276. Camus, Albert. „Terrorisme et répression“. In Œuvres complètes. III 1949–1956. Albert Camus. Paris: Gallimard, 2008. Camus, Albert. Řeč kpřijetí Nobelovy ceny za literaturu, Festival spisovatelů Praha, 2010. [online]. [cit.20.12.2018]. Dostupné z: <http://www.pwf.cz/cz/archiv-clanku/2905. html>. Carroll, David. Albert Camus, the Algerian: Colonialism, Terrorism, Justice. New York: Columbia University Press, 2007. Celotto, Emanuela. „Albert Camus: portrait de l’intellectuel démocrate engagé contre le totalitarisme“. La Revue d’Études Francaises, Édition spéciale, 3, 2013. [online]. [cit.10.4.2018]. Dostupné z: <http://cief. elte.hu/la-revue-detudes-francaises/larevue-d039etudes-francaises/editionspeciale-3>. Celotto, Emanuela. „Albert Camus et la démocratie comme alternative aux totalitarismes du XXe. siècle.“ Carnets: revue électronique d’études françaises. IIe série, 2015, no 4, p.43–53. Drake, David. „Sartre, Camus and the Algerian war“. Sartre Studies International, 5, 1999, no.1, p.16–32. Dunn, Susan. „From Burke to Camus: Reconceiving the revolution“. Salmagundi, 1989, no.84, p.214–229. Dominguez, João da Costa. „Camus et sa politique du réel: une pensée pour l’Algérie“. Carnets, 4, 2015, p.1–9. Engels, Bedřich. Vývoj socialismu od utopie kvědě. Přel. Ladislav Štoll. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1987. Foley, John. Albert Camus: From the absurd to revolt. Stocksfield: Acumen, 2008. Guérin, Jeanyves. „Camus the journalist“. In The Cambridge companion to Camus. Ed. Edward Hughes. Cambridge: Cambridge University Press, 2007, p.79–92. Guérin, Jeanyves. Albert Camus: Littérature et politique. Paris: Honoré Champion, 2013. Guérin, Jeanyves. Albert Camus: éthique et politique. Cahiers de la Méditerranée, 94, 2017, p.1–11. Hayek, Friedrich August von. Cesta do otroctví. Přel. Veronika Machová. Brno: Barrister & Principal, 2004. Lea, Simon. „Human nature and the absurd in The Stranger, Caligula and Cross Purpose“. Albert Camus Society [online], 2012 [cit.2.2.2018]. Dostupné z: <https://www. yumpu.com/en/document/view/8859543/ human-nature-and-the-absurd-in-thestranger-albert-camus>. OPEN ACCESS MICHAL MüLLER 93 Marshall, Peter. Demanding the impossible: Ahistory of anarchism. London: Harper Perennial, 2008. Milgram, Stanley. „Behavioral study of obedience“. Journal of Abnormal and Social Psychology, 67, 1963, p.371–378. Müller, Michal. „Šťastní Sisyfové anekonečná revolta: Několik poznámek kinterpretacím díla Alberta Camuse“. Ostium, 14, 2018, č.4. Payette, Roger. „Albert Camus ou la politique de Sisyphe“. In Albert Camus. Nouveaux regards sur sa vie et son œuvre. Eds. Payette, JeanFrançois— Olivier, Lawrence. Québec: Presses de l’Université du Québec, 2007, 33–58. Sartre, Jean-Paul. “What is literature?” and other essays. Cambridge (MA): Harvard University Press, 1988. Sartre, Jean-Paul. Existencialismus je humanismus. Přel. Petr Horák. Praha: Vyšehrad, 2004. Sherman, David. Camus. Oxford; Malden: Blackwell Publishing, 2009. Solženicyn, Alexandr. Jeden den Ivana Děnisoviče. Přel. Sergej Machonin. Praha: Nakladatelství politické literatury, 1963. Thody, Philip. M.W.Albert Camus: Astudy of his work. New York: Grove Press, 1959. Willhoite, Fred. H.Jr. „Albert Camus’ politics of rebellion”. The Western Political Quarterly, 14, 1961, no.2, s.400–414. Wilson, Edward Osborne. Konsilience: jednota vědění: onezbytnosti sjednocení přírodních ahumanitních věd. Přel. Pavla Sadílková— Jana Spurná. Praha: Lidové noviny, 1999. Wilson, Edward Osborne. Olidské přirozenosti: Máme svobodnou vůli, nebo je naše chování řízeno genetickým kódem? Přel. Eduard Bakalář— Zdeněk Urban. Praha: Lidové noviny, 1993. Yalom, Irvin D.Existenciální psychoterapie. Přel. Ivo Müller. Praha: Portál, 2006. FILMOGRAFIE: Dawkins, Richard. In Sex, death and the meaning of life. [dokumentární film] Russell, Barnes (režie), epizoda 3, Velká Británie, 2012. [ online]. [cit.18-01-10]. Dostupné z: <https://www.youtube.com/watch?v=rYXDht09KXs&index=3&list=PLGRedL4OsgV4b6txCI9ZBHFViYyPS3Axo>. OPEN ACCESS