Rizika jinakosti: kulturní opozice před rokem 1989 jako předmět výzkumu

Jana Čížkovská Jakub Hošek Veronika Jungmannová Martin Kindl Pavel Kovařík Alena Lochmannová Miroslav Michela Václav Sixta ISBN 978–80–7308–882–8 RIZIKA JINAKOSTI / Miroslav Michela, Václav Sixta (eds.) RIZIKA JINAKOSTI Kulturní opozice před rokem 1989 jako předmět výzkumu Miroslav Michela, Václav Sixta (eds.) práce filozofické fakulty univerzity karlovy Co mají společného fotbaloví fanoušci, bytové divadlo akatolické exilové periodikum? Především vztah kbadatelskému poli, ve kterém se musejí autoři vypořádat sotázkami vztahu dané skupiny či projektu ke státní moci asrůznou výpovědní hodnotou konkrétních pramenů ktěmto citlivým otázkám. Kniha, jež vzešla ze soutěže pro mladé badatele abadatelky, přináší tematicky rozmanité texty o bytovém divadle, vězeňských tetováních, fotbalových fanoušcích, vztahu disentu aStB, televizní tvorbě či exilovém časopisu před listopadem 1989. Texty, vycházející nejčastěji zvýzkumu pro studentské závěrečné práce, zachycují náročný proces badání, volby pramenů avhodných nástrojů kinterpretaci ináslednou konfrontaci pojmových nástrojů spramenným materiálem. Tento aspekt podtrhuje také formát „interpretace pramene“, který je připojen ke každému textu. Dnes už nezávislá aalternativní kultura představuje standardní téma výzkumu věd ospolečnosti ivčeském prostředí. Projekt COURAGE, vrámci kterého vznikla itato kniha, přichází spojmem „kulturní opozice“. Jeho prostřednictvím testuje hranice „opozičnosti“ ahledá nové možnosti pro studium našich dějin druhé poloviny 20.století. Jana Čížkovská Jakub Hošek Veronika Jungmannová Martin Kindl Pavel Kovařík Alena Lochmannová Miroslav Michela Václav Sixta ISBN 978–80–7308–882–8 RIZIKA JINAKOSTI / Miroslav Michela, Václav Sixta (eds.) RIZIKA JINAKOSTI Kulturní opozice před rokem 1989 jako předmět výzkumu Miroslav Michela, Václav Sixta (eds.) práce filozofické fakulty univerzity karlovy Co mají společného fotbaloví fanoušci, bytové divadlo akatolické exilové periodikum? Především vztah kbadatelskému poli, ve kterém se musejí autoři vypořádat sotázkami vztahu dané skupiny či projektu ke státní moci asrůznou výpovědní hodnotou konkrétních pramenů ktěmto citlivým otázkám. Kniha, jež vzešla ze soutěže pro mladé badatele abadatelky, přináší tematicky rozmanité texty o bytovém divadle, vězeňských tetováních, fotbalových fanoušcích, vztahu disentu aStB, televizní tvorbě či exilovém časopisu před listopadem 1989. Texty, vycházející nejčastěji zvýzkumu pro studentské závěrečné práce, zachycují náročný proces badání, volby pramenů avhodných nástrojů kinterpretaci ináslednou konfrontaci pojmových nástrojů spramenným materiálem. Tento aspekt podtrhuje také formát „interpretace pramene“, který je připojen ke každému textu. Dnes už nezávislá aalternativní kultura představuje standardní téma výzkumu věd ospolečnosti ivčeském prostředí. Projekt COURAGE, vrámci kterého vznikla itato kniha, přichází spojmem „kulturní opozice“. Jeho prostřednictvím testuje hranice „opozičnosti“ ahledá nové možnosti pro studium našich dějin druhé poloviny 20.století. Ediční řada Varia filozofická fakulta univerzity karlovy, 2018 RIZIKA JINAKOSTI Kulturní opozice před rokem 1989 jako předmět výzkumu Miroslav Michela, Václav Sixta (eds.) KATALOGIZACE VKNIZE– NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Rizika jinakosti : kulturní opozice před rokem 1989 jako předmět výzkumu / Miroslav Michela, Václav Sixta (eds.). – Vydání první. – Praha : Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2018. – (Varia ; 71. svazek) Anglické resumé ISBN 978-80-7308-882-8 316.7:32 * 321.74 * 316.723 * 323.22 * (437) * (048.8) * (082) – kultura a politika – Československo – 1948–1989 – komunistický režim – Československo – alternativní kultura – Československo – 1948–1989 – disent – Československo – studie – sborníky 316.7 – Sociologie kultury. Kulturní život [1] Projekt je finančně podpořen programem Horizon 2020 na základě smlouvy č. 692919. Recenzovali: Mgr. Karina Hoření PhDr. Milan Ducháček, Ph.D. PhDr. ThLic. Michal Sklenář, Ph.D. et Ph.D. Editoři © Miroslav Michela, Václav Sixta, 2018 © Jana Čížkovská, Jakub Hošek, Veronika Jungmannová, Martin Kindl, Pavel Kovařík, Alena Lochmannová, Miroslav Michela, Václav Sixta, 2018 © Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2018 Za obsah a jazykovou správnost odpovídají autoři Všechna práva vyhrazena ISBN 978-80-7308-882-8 (print) ISBN 978-80-7308-883-5 (online : pdf) Obsah Rizika jinakosti: kulturní opozice před rokem 1989 jako předmět výzkumu 7 Miroslav Michela, Václav Sixta II. program Československé televize a jeho kulturní potenciál v letech 1968–1970 13 Jana Čížkovská Základní pravidla hry kočky s myší. O opozičních manuálech pro styk se Státní bezpečností, obrazu správného disidenta, právním povědomí a o tom, proč se StB bála právníků 29 Jakub Hošek Bytové divadlo jako způsob rezistence a vyrovnání se s normalizační realitou 55 Veronika Jungmannová Reflexe marxismu v exilovém časopisu Studie v letech 1958–1976 85 Martin Kindl Tenkrát to bylo vo něčem jiným. Mezi fotbalovými vlajkonoši osmdesátých let 107 Pavel Kovařík Vizuální revolta za mřížemi: „Kérky“ starých „MUKLů“ do roku 1989 a jejich symbolická proměna 141 Alena Lochmannová Seznam vyobrazení 169 Prameny 171 Jmenný rejstřík 179 Resumé 183 rizika jinakosti: kulturní opozice před rokem 1989… 7 Rizika jinakosti: kulturní opozice před rokem 1989 jako předmět výzkumu Miroslav Michela, Václav Sixta Nezávislá aalternativní kultura, druhá kultura, disent, opozice, kulturní opozice… Těmito adalšími pojmy se označuje široké pole fenoménů spojených se snahou se dle vlastních představ umělecky, nábožensky apoliticky realizovat ve státně socialistických režimech. Tyto termíny sémanticky zdůrazňují odlišnost od kultury „oficiální“, státem podporované, masové aideologicky konformní snároky komunistické strany. Řada znich pochází přímo od samotných aktérů, jiné– jako například „disent“– spíše původně odkazují kzápadnímu obrazu tehdejší opozice ateprve později je přejalo idomácí prostředí.1 Zároveň zahrnují různorodé typy aktivit, od otevřené asofistikovaně formulované kritiky režimu přes život atvorbu undergroundových komunit, aktivity zakázaných umělců či punkový protest až po náboženská, ekologická nebo mírová hnutí. Projekt COURAGE, vrámci kterého vznikla itato kniha, pracuje spojmem „kulturní opozice“ (cultural opposition).2 Autoři základního metodologického textu projektu, ve snaze zjemnit tradiční dichotomický pohled, upozorňují, že: „vtermínu, kterým se zde zabýváme, se slovo »kulturní« musí osvobodit od nadvlády slova »opozice«.“3 Toto tvrzení směřuje pozornost na problematičnost geneze apodoby „opozičnosti“, konkrétní skupiny, životního stylu, díla či aktu. Vedle otevřených kritiků režimu zahrnuje pojem kulturní opozice také ty, kterým byla role opozice přisouzena samotným režimem, nebo se tak stalo až vdůsledku celospolečenského vývoje ašlo spíše onezamýšlený efekt než promyšlenou strategii.4 1 Bolton, J., Světy disentu, Praha, Academia 2015, s. 16–18. 2 Srov. wwww.cultural -opposition.eu. Projekt COURAGE je mezinárodním projektem, který se zabývá vytvářením on -line registru sbírek kulturní opozice ajejich výzkumem apopularizací. Kromě samotného registru tak vrámci projektu vznikla výstava, filmový festival, či podklady pro výuku na středních ivysokých školách atd. 3 Apor, P.− Horváth, S. − Scheibner, T. − Kovács, E., Kulturní opozice: koncepty apřístupy, Muzeum. Muzejní avlastivědná práce 56, 2018, zvláštní vydání, s. 13. 4 Tamtéž Bolton, J., Světy disentu, Praha, Academia, 2015. Další relevantní literaturu ktématu přinášíme vseznamu literatury na konci knihy. 14 rizika jinakosti ností.2 Koncepčně iorganizačně proto byly druhé adalší programy zahraničních televizí uchopeny různě, což ovlivnilo úvahy okoncepci II. programu iunás. První kroky vtechnické přípravě II. programu byly podniknuty již vroce 1958, vznik II.programu ale vytyčilo jako primárně politický úkol především Usnesení ÚV KSČ ostavu anových úkolech Československé televize zroku 1960.3 Celkem dvanáctileté období přípravy II. programu by mohlo vzbuzovat dojem, že šlo odlouhodobě aintenzivně připravovaný projekt. Výstupy mého výzkumu ale vykreslují přípravu II. programu spíše jako dlouhodobé zápolení spolitickými zadáními ve střetu se skutečnými realizačními možnostmi Čs.televize adalších zainteresovaných institucí vdaném období. Této skutečnosti se bude věnovat první část mého článku, zatímco vdalších se zaměřím na období konkrétní programové přípravy II.programu, které spadá do rozmezí pouze dvou let, 1968−1970. Tedy do období, kdy instituce ČST prochází hlubokými proměnami vsouvislosti sobdobím pražského jara, srpnové okupace Československa anásledné konsolidace televizního vysílání. Do přípravy II. programu byli vletech 1968−1969 zapojováni televizní pracovníci, kteří byli přesunuti tzv.„mimo obrazovku“, aby jim bylo znemožněno přímo ovlivňovat svojí prací vysílání I. programu.4 Vsamostatné redakci II. programu působila nebo sredakcí spolupracovala celá řada výrazných filmových atelevizních pracovníků atvůrců, kteří vrámci přípravy II. programu mohli uplatnit svůj potenciál, aniž by byli vystaveni tak silnému politickému tlaku, jakému podléhal I. program. Důvod byl jednoduchý– vobdobí přípravy se II. program neocital pod tak výrazným dohledem, neboť nevysílal abylo složitější sledovat výstupy programové výroby. Větší svobodu mu zajišťovala isamotná programová koncepce, vsouladu sníž vznikla řada pořadů, které byly vmnoha ohledech subverzivní kpolitice KSČ iznačně originální svým formátem iobsahem. Některé znich se kvůli kritickému vyznění vůči vládnoucímu režimu po své premiéře na televizní obrazovku nedostaly až do roku 1989. II. program mohl, vzhledem ke svému profilu premiérového kanálu kulturního směru aexperimentální povahy se značně samostatnou výrobou aredakcí, nezávisle fungovat vdobě konsolidace ČST jen velice krátce. Brzy vedení instituce přistoupilo kjeho rychlé konsolidaci. Již pár týdnů po zahájení vysílání II. programu jsou podniknuty první kroky směrem klikvidaci jeho samostatné struktury. Ta je dovršena odva roky později, vroce 1972, direktivním rozhodnutím orozpuštění samostatné redakce. Tento příspě2 Flickers, A. − Johnson, C., Transnational Television History: AComparative Approach, New York, Routledge 2012. 3 Archiv ČT, sign. Ve1, inv. č.233, k. 29, Usnesení ÚV KSČ ostavu anových úkolech Čs.televize ajejich vztazích kostatním kulturním institucím. 4 Cysařová J., Československá televize apolitická moc 1953−1989, Soudobé dějiny 9, 2002, č.3−4. ii. program československé televize… 15 vek si klade za cíl představit zněkolika hledisek problematiku přípravy II. programu ČST apředevším podtrhnout specifika, která zněj vytvořila na začátku sedmdesátých let velice zajímavý fenomén československého mediálního prostoru, jemuž se podařilo alespoň částečně vybočit zposrpnové kulturní politiky KSČ vtelevizním vysílání. PřípravaII. programu ajejí klíčové faktory Prvopočátky přípravy II. programu můžeme vysledovat vroce 1958. Čs.televize vté době pravidelně vysílala již 5let5 azájem otelevizní vysílání mezi veřejností rapidně narůstal,6 což ztelevizního média vytvořilo také jeden zklíčových nástrojů stranické propagandy KSČ aovlivňování veřejného mínění. Ztohoto důvodu bylo pro vládnoucí stranu klíčové udržet apodpořit divácký zájem otelevizní vysílání azároveň prezentovat Čs.televizi jako progresivní instituci ive vztahu ke kontextumezinárodního rozvoje televizního média. Lze konstatovat, že Československo dlouhodobě zaostávalo nejen za západními zeměmi, ale iza některými zeměmi východního bloku. Čs.televize jako instituce vprvních letech svého vysílání fungovala jen ve velmi provizorních podmínkách, ato jak technických amateriálních, tak ifinančních. Nedisponovala na příklad žádnými specializovanými studiovými objekty avysílání bylo odbavováno ivytvářeno vnevyhovujících podmínkách pražské Měšťanské besedy adalších provizorních prostorech. To se na jejím vysílání každodenně podepisovalo. Nezávisle na tom však vprvních letech vysílání dosahovala ČST zhlediska umělecké úrovně pořadů značných úspěchů. Také vysílací síť jediného televizního kanálu se potýkala se značnými nedostatky, kčemuž se přidával itechnicko -politický problém přeshraničního dosahu zahraničních televizí. Vysílací síť I. programu na konci padesátých let zdaleka nepokrývala celé československé území ašířený televizní signál byl slabý, snadno ho rušil ichod běžných domácích spotřebičů. Do Československa zároveň pronikal signál vysílačů zahraničních televizí zPolska, Maďarska iRakouska či tehdejšího Západního Německa. Zahraniční vysílače byly ve většině případů silnější ajejich signál pokrýval značnou část československého pohraniční asahal idovnitrozemí, na mnoha místech signál ČST dokonce izcela vytlačoval. Nastala tedy zajímavá situace − na území Československa byla vpadesátých išedesátých letech řada diváků, kteří mohli 5 Od května1953. 6 ČST eviduje 3 833 koncesionářů k1. lednu 1955, 794 898 koncesionářů na konci roku 1960, na jaře 1965 je majitelů televizních koncesí přes 2 miliony. Je třeba brát vúvahu, že pořizovací cena televizoru byla značně vysoká asledování televize bylo stále spíše kolektivní než individuální záležitostí. Proto se televizní vysílání mohlo dotknout mnohem většího počtu obyvatel, než je počet koncesí (Kol. autorů, Přehled vývoje TV koncesí 1953−1980 [interní publikace ČST], Praha, Československá televize 1981. 16 rizika jinakosti přijímat nejen signál domácí televize, ale izahraniční vysílání. Měli tedy možnost programové volby isrovnání úrovně domácího televizního vysílání se zahraničním. Tento problém proto nebyl jen technické povahy, představoval iznačný problém politický, protože vysílání zahraničních televizí, především západoněmecké arakouské, nekonvenovalo sideologií KSČ. Zároveň diváky upozorňovalo, že Čs.televize zaostává ve vývoji televizního média co do kvality vysílání, ale izhlediska absence domácí programové alternativy.7 ÚV KSČ se tuto situaci kolem ČST rozhodl řešit dvěma na sebe navazujícími kroky: posílením vysílací sítě I. programu, aby se omezilo rušení jeho signálu zahraničními vysílači, avdruhé řadě politickým úkolem zavést druhý program. Zavedení dalšího kanálu arozšíření programové nabídky mělo za cíl odklonit zájem československých diváků od sledování zahraničního vysílání.8 Vroce 1960 vUsnesení ÚV KSČ ostavu aúkolech […]9 najdeme politické zadání na zahájení vysílání II. programu vroce 1965, tedy vrámci nadcházející pětiletky.10 Pro Čs.televizi je toto usnesení závazné, nicméně vpraxi je vnadcházejících pěti letech uděláno pro vznik II. programu jen velice málo. Prvním krokem mělo být vybudování vysílací sítě, která by dokázala přenášet jak černobílý, tak barevný televizní signál. Kvůli volbě jiné vysílací frekvence, než na které vysílal I. program, musela být vybudována zcela nová samostatná síť vysílačů, což ssebou neslo nemalé finanční ipersonální nároky, které se dlouhodobě nedařilo uspokojit. Čs.televize se ztohoto důvodu vprvním plánu výstavby vysílačů věnovala prioritní dostavbě vysílačů I. programu. Druhým nezbytným krokem vpřípravě II. programu byl vznik samostatného účelového objektu, který by přinesl zázemí pro programovou předvýrobu. Vtomto ohledu se počítalo sobjektem nového televizního studia na Kavčích horách, který měl být podle prvních plánů dokončen do roku 1965. Jeho výstavbu ale likvidačním způsobem ovlivnil krach III. pětiletky aplánovaná stavba se vzimě 1962 zastavila.11 Společně sní ustává příprava II. programu směrem kplánovanému zahájení vysílání vroce 1965. II. program neměl vtéto fázi přípravy ani žádnou samostatnou organizační složku ve struktuře ČST ajeho příprava se odehrávala především vrovině předkládání naddimenzovaných požadavků ze strany ÚV KSČ, které narážely na 7 Čejchan, V., Televize − Druhý program, Film adoba 14, 1968, s. 428–434. 8 Archiv ČT, Materiály vládní komise pro výstavbu televize 1958−1959, sign. Ve1, inv. č.72, k. 16, s. 3, Zpráva opronikání zahraničního televisního vysílání na území ČSR aosoučasném stavu rozvoje Čs.televize. 9 Archiv ČT, sign. Ve1, inv. č.233, k. 29, Usnesení ÚV KSČ ostavu anových úkolech Čs.televize ajejich vztazích kostatním kulturním institucím. 10 Společně sII. programem mělo být zahájeno ibarevné televizní vysílání, další plánované zatraktivnění vysílání ČST. 11 Archiv ČT, inv. č.2115, k. 256, Kavčí hory– koncepce avýstavba TVS Praha. ii. program československé televize… 17 tehdy zcela neodpovídající reálné možnosti Čs.televize. Po krachu původního plánu se připravované zahájení vysílání II. programu posouvá na rok 197012. Vrámci něj je zvoleno politicky exponované výročí 9.května. Období druhé poloviny šedesátých let je ve vztahu kpřípravě II. programu ve znamení hledání jeho vhodné koncepce aorganizace směrem kmajoritnímu I. programu. Vzhledem ktomu, že nebylo uvícekanálového vysílání možno čerpat zdomácí zkušenosti, nabízela se vzorová organizační akoncepční pojetí II. programu vzahraničí. Konkrétně pracovníci ČST čerpali ze vzoru britské televize ajejího kanálu BBC2 či druhého kanálu západoněmecké televize ZDF asamozřejmě ze vzoru Sovětské televize, která zavedla druhý kanál již vroce 1956. Nastiňme zde několik základních možností koncepčního aorganizačního pojetí II. programu, které byly projednávány. První šířeji diskutovanou koncepcí byla koncepce protiprogramu, ve které by II. program představoval dramaturgickou opozici vysílání I. programu.13 Ta by vycházela především zco největší žánrové odlišnosti paralelně vysílaných pořadů.14 Druhým projednávaným konceptem bylo pojetí alternativního náplně vůči I. programu. Principem již nebyla pouze žánrová odlišnost paralelně nasazených pořadů, ale mnohem větší dramaturgická flexibilita. Vrámci ní by bylo možné nasadit paralelně dva žánrově shodné pořady, ale se zvolenou odlišností, která mohla spočívat vpůvodu pořadu či jeho cílové skupině. Na tyto dramaturgické koncepce pak navazovaly úvahy oorganizačním pojetí, tedy jak má být II. program ukotven vzhledem kinstituci ČST. Izde se nabízela dvě vzorová řešení. První spočívalo ve vytvoření nezávislé akonkurenční organizace po vzoru ZDF. Druhou možností pak bylo podřízení obou programů jednomu rozpočtu ajednomu společnému koordinačnímu orgánu. Nakonec bylo dosaženo rozhodnutí, že II. program bude využívat stejné kapacity jako I.program adělit se sním iospolečný rozpočet. Vpraxi toto rozhodnutí nicméně vedlo kneustálému preferování majoritního ajiž vysílajícího I. programu. II. program proto musel pro výrobu svých pořadů mnohem více využívat externích spolupracovníků, smluvních subjektů irůzných provizorních řešení. To přineslo řadu praktických omezení, ale zároveň výroba nebyla tolik vázána na instituci ČST. Klíčovým faktorem se vkoncepčních úvahách stal plánovaný dosah signálu II.programu. Vprůběhu šedesátých let se nepodařilo vystavět vysílací síť II. programu vzamýšleném celostátním rozsahu avysílače pokrývaly 12 Archiv ČT, sign. Ve1, inv. č.1106, k. 131, s. 11, Perspektivní plán výstavby II. tel. programu vČSSR. 13 Archiv ČT, sign. Red, inv. č.1170, k. 119, II. program ČST– koncepce, předpoklady zajištění. Archiv ČT, sign. Red, inv. č.1702, k. 243, II. Program − návrh koncepce, organizace aprogramo‑ vého zajištění, materiál pro vedení ČST. 14 Například pokud by na I. programu běžel sportovní přímý přenos, uněhož se předpokládala cílová skupina primárně mužského publika, na druhém programu by byla nasazena televizní inscenace či film shlavní cílovou skupinou vdivačkách. 18 rizika jinakosti pouze oblasti velkých měst − Prahy, Ostravy aBrna. Bylo tedy zřejmé, že diváci II. programu budou výhradně obyvatelé velkých aglomerací, lidé spřístupem kpestré kulturní nabídce ataké lidé svyšším vzděláním anároky na úroveň vysílaného obsahu. Ipřesto, že vsamém začátku debat oprogramové koncepci II. programu bylo odmítnuto jeho směřování ke specificky kulturnímu kanálu, inklinace kněmu se ukázala jako žádoucí vzhledem kcílové divácké obci. Ztoho důvodu redakce II. programu stanovila ataké prosadila závazek vysoké kvality produkce akoncentrace co nejlepších tvůrčích štábů. Pro instituci ČST bylo důležité co nejlepší zavedení II. programu mezi diváky. Zhlediska politického šlo oreprezentaci instituce na mezinárodním poli. Vpozadí nezůstávalo ale anihledisko ekonomické. Pro příjem II. programu si televizní diváci museli pořídit buď zcela nový televizní přijímač nebo konvertory signálu. Bylo tedy třeba je motivovat knemalé investici do těchto zařízení atraktivním programem ajistou exkluzivitou obsahu, kterou mělo pro diváky představovat premiérové uvedení vysílaných pořadů. Nutnost premiér vyplývala ize skutečnosti, že všichni diváci II. programu budou mít zároveň možnost sledovat icelostátní I. program, což uvádění repríz pořadů zprvního programu víceméně vylučovalo, pokud pořad neměl ztrácet na divácké atraktivitě. Programová skladba smaximálním podílem premiér tedy byla pro II. program logickým důsledkem. II. program byl koncepčně kvůli své malé „viditelnosti“15 vrámci ČST koncipován také jako prostor pro programové experimenty snovými žánry apořady, což dávalo prostor itvůrčí svobodě vjeho programové předpřípravě.16 Vedení ČST zamýšlelo jeho prostřednictvím testovat rentabilitu nového programového formátu. Pokud by se pořad setkal spozitivní diváckou odezvou vmíře sledovanosti, byl by pak uveden na celostátním I. programu. Na konci šedesátých let se vkoncepční rovině objevují ty nejvýraznější charakteristiky, se kterými vstoupil II. program vroce 1970 do vysílání: primárně premiérový kanál pro kulturně vzdělané anáročné publikum velkých měst aprostor pro tvůrčí experiment snovými pořady aformáty. Paradoxně ale bylo na přípravu nového kanálu alokováno nepoměrně méně finančních prostředků než majoritnímu I. programu zdůvodu priority probíhajícího vysílání. II. program stál také organizačně spíše na okraji institucionální struktury. Pro vedení ČST sice představoval mediálně propagovanou novinku17, ale konkrétnímu chodu přípravných prací nebyla zjeho strany věnována větší pozornost. 15 Lokálnímu dosahu televizního signálu. 16 Archiv ČT, sign. Red, 1170, k. 119, II. program ČST– koncepce, předpoklady zajištění. 17 Příkladem jsou publicistické cykly Hlásí se II. program, Co vás nemine (oba Čs.televize, 1970). ii. program československé televize… 19 Vznik ačinnost samostatné redakce II. programu Vrámci Čs.televize neexistuje prvních téměř deset let přípravy žádný samostatný útvar II. programu akjeho problematice se spíše okrajově vyjadřovaly různé složky napříč institucí. Žádná znich ale neměla ve své kompetenci jeho dramaturgickou aprogramovou přípravu. Až po personální reorganizaci vroce 1965 vznikl post náměstka ústředního ředitele Československé televize ČST, do jehož kompetence spadaly otázky programového celku ataké agenda přípravy nového kanálu. Do této funkce nastoupil překladatel abývalý redaktor Mladé fronty Zdeněk Noháč. Na konci roku 1967 vyšel zjeho iniciativy první impuls pro vznik samostatné redakce II. programu, která by se zabývala jeho konkrétní programovou přípravou. Útvar měl vzniknout již na začátku roku 1968, nicméně výrazně jej ovlivnily politické události Pražského jara asrpnový vpád vojsk Varšavské smlouvy. Vjejich důsledku redakce II. programu vznikla sdesetiměsíčním zpožděním oproti zamýšlenému plánu na podzim 1968. Na tomto místě je třeba vkrátkosti připomenout dopad událostí roku 1968 na instituci Čs.televize. Ta sehrála vprvních měsících roku 1968 pod vedením svého tehdejšího ústředního ředitele Jiřího Pelikána důležitou roli vdemokratizačním procesu pražského jara. Vtelevizním vysílání se začala objevovat témata vzešlá zlednového zasedání ÚV KSČ ana poli publicistiky se objevily cykly komentářů ikomentované zpravodajství osoučasné politické situaci. Vobdobí od ledna do srpna1968 byla také rehabilitována řada televizních pracovníků ana obrazovky se vrátila řada publicistických cyklů. Jedním znich byla Věc veřejná18 Karla Pecha aJiřího Kantůrka, jež byla zakázána na jaře 1967. Dále to byl diskusní seriál Jiřího Kantůrka osoučasné ekonomice Sondy.19 Kantůrek byl také jedním zmoderátorů dalšího výrazného cyklu období pražského jara, diskusního pořadu Mezi námi, který se vysílal po Televizních novinách až do 20.srpna1968. Zajímavý byl též cyklus Kam spějeme?20 autora Karla Pecha, ve kterém Jiří Pelikán diskutoval mimo jiné ovývoji publicistiky ČST anovinářské etice. Voblasti dokumentární tvorby nelze vtomto období opomenout cyklus Zvědavá kamera21 či triptychy Inzerát aStarci22. Pole publicistiky adokumentu je vtomto období symptomatické pro politické tání, které se přímo promítlo do vysílání Československé televize. 21.srpna aivdalších několika dnech měla Československá televize spolu sČeskoslovenským rozhlasem důležitou úlohu vinformování veřejnosti 18 Věc veřejná [publicistický pořad], režie K. Pech, J. Kantůrek, Československá televize, 1966. 19 Sondy [diskusní pořad], režie J. Kantůrek, Československá televize, 1968. 20 Kam spějeme? [diskusní pořad], režie K. Pech, Československá televize, 1968. 21 Zvědavá kamera [reportážní pořad], Československá televize, 1965−1968 22 Inzerát [dokumentární triptych], J. Fairaizl, Československá televize, 1968. Starci [dokumentární triptych], J. Fairaizl, Československá televize, 1968. 20 rizika jinakosti oudálostech vstupu vojsk Varšavské smlouvy. Poté došlo vČST khlubokosáhlým personálním změnám apostupné konsolidaci instituce. Již 28.srpna jmenovala vláda vládního zmocněnce pro televizi, kterým se stal člen výboru KSČ Bohumil Švec. Na konci srpna vláda zřídila Úřad pro tisk ainformace (ÚTI), který měl dohlížet na dodržování tzv.Moskevského protokolu akontrolovat působení domácího azahraničního tisku, rozhlasu atelevize proti působení „nepřátelské“ propagandy. Další restriktivní opatření následovala vrychlém sledu. 17.září byl odvolán ředitel Českého rozhlasu Zdeněk Hejzlar aopár dní později, 25.září, byl odvolán Jiří Pelikán, přestože mu televizní zaměstnanci opakovaně vyjádřili podporu. Ipřes trvající snahu udržet předsrpnovou podobu aobsah vysílání přibývalo programových změn anejen televizní publicistika, ale například iliterárně dramatické vysílání čelily stále silnějším omezením. Restriktivní opatření se spodzimem 1968 začala dotýkat personálního obsazení idalších exponovaných pozic vČST, přičemž personální přesuny ačistky se výrazně týkaly funkčního období Josefa Šmídmajera jako ústředního ředitele ČST. Tyto personální změny se viditelně projevily na složení redakce II. programu, která se stala platformou pro uplatnění televizních pracovníků, kterým byla znemožněna práce na I. programu. Samostatný útvar II. programu vznikl k1. říjnu 1968 aorganizačně spadal pod 1. náměstka ústředního ředitele ČST Zdeňka Noháče. Vedoucím redakce byl jmenován literární vědec apublicista Vladimír Kovařík, který byl od roku 1954 náměstkem ředitele avedoucím uměleckého programu Československé televize, později vedoucím vysílání pro děti amládež. Dalším kmenovým členem redakce II. programu byl Karel Kohout, bývalý šéf Filmového studia Barrandov ataké první ředitel Čs.televize, který na II. programu působil jako vedoucí výroby. Dále Rudolf Světecký aJarmila Hampacherová, kteří společně sVladimírem Kovaříkem přešli do II. programu zredakce populárního publicistického cyklu Barevné dny,23 která byla vrámci událostí léta roku 1968 zrušena. Klednu 1969 pak vzniklo rozhodnutím Josefa Šmídmajera ředitelství II. programu, orgán nadřazený jeho dosud fungující redakci apodřízený přímo Ústřednímu ředitelství ČST, nikoliv programovému náměstkovi jako dosud. Tato změna přinesla redakci značnou autonomii. Vprůběhu ledna1969 byl odvolán zpozice 1. náměstka ústředního ředitele ČST Zdeněk Noháč vnávaznosti na odvysílání publicistického po23 Publicistický televizní cyklus vznikající vletech 1967−1968. Jednalo se odramaturgicky prokomponované pestré publicistické pásmo často vznikající na určité jednotné téma. Na cyklu Barevné dny spolupracovala po roce 1965 řada výrazných osobností, jejichž působení vrámci ČST neblaze poznamenal politický vývoj po roce 1968. Mezi nimi byl na příklad ipřekladatel adramaturg Vladislav Čejchan nebo publicista Karel Kyncl. ii. program československé televize… 21 řadu Štafeta televizních publicistů zcyklu Slovo ke dni,24 ve kterém významní čeští novináři vyjádřili kritický postoj knedávnému vývoji vzemi. Noháč se snažil intervenovat uÚTI azmírnit dopad tohoto pořadu na zúčastněné publicisty, ale postih se obrátil iproti jeho osobě. Když pak kúnoru 1969 vnikla Šmídmajerovým rozhodnutím Hlavní redakce II. programu, Noháč nastoupil jako její vedoucí šéfredaktor. Jako vedoucí výroby II. programu působil až do srpna1969 Karel Kohout, který poté zII. programu přešel na pozici ředitele ÚTS Praha. Ve výrobě dále působili produkční Jan Zabilka, Rudolf Světecký aEvžen Růžek. Jako šéfdramaturg redakce působil dále Vladimír Kovářík, který zČs.televize odchází až vden nástupu ústředního ředitele Jana Zelenky vsrpnu 1969. Vysílání se žánrově dělilo do pěti sekcí. Dramaturg Julius Tschorn, muzikolog aredaktor Československého rozhlasu, řídil oblast hudebních pořadů. Vedoucím vysílání zábavných pořadů byl scenárista, dramaturg aherec Gustav Oplustil. Vysílání literárně dramatických pořadů vedl dramaturg ascenárista Karel Major apozději nastoupil iscenárista apřekladatel Vladislav Čejchan, který byl vroce 1969 na nařízené dovolené apo ní byl přeřazen na přípravu II. programu. Do literárně dramatického vysílání přešla idramaturgyně Alena Břízová, manželka scenáristy Františka Pavlíčka, také spolupracovníka II. programu. Externě zde pracovala iscenáristka adramaturgyně Bohumila Zelenková, která mimo jiné ve spolupráci srežisérem Václavem Krškou připravovala literární adaptace. Vysílání filmových pořadů spadalo pod filmového historika ažurnalistu Františka Goldscheidera,25 který se vroce 1968 aktivně účastnil reformního hnutí vČeskoslovenské televizi. Dramaturgy dokumentárních avzdělávacích pořadů se stali bývalý šéfredaktor Hlavní redakce Televizních novin Zdeněk Michalec apublicistka periodika Film adoba Eva Friedrichová. Včervenci 1969 nastoupil do II. programu také Jiří Kantůrek jako dramaturg vysílání publicistických pořadů. Jeho personální přechod nastal na základě impulsu Josefa Šmídmajera aje výrazným důkazem tendence na přípravu II. programu přesouvat pracovníky, jejichž názorový postoj byl vrozporu sposrpnovým vývojem instituce Čs.televize. Programová výroba II. programu Vtomto velmi úsporném, ale zároveň vysoce kvalitním azajímavém personálním složení začala redakce na začátku roku 1969 sprogramovou předpřípravou. Vduchu koncepčního závazku na co nejvyšší koncentrovanost 24 Slovo ke dni − Štafeta televizních publicistů [publicistický pořad], Československá televize, 1968. 25 Po pražském jaru vystoupil zKomunistické strany. 22 rizika jinakosti akvalitu budoucího programu zahájili dramaturgové jednání svýznamnými filmovými tvůrci. Mezi ně patřili na příklad již zmíněný Václav Krška, dále Elmar Klos, Jiří Krejčík, Antonín Moskalyk, Ivan Balaďa, Eva Sadková, Zdeněk Podskalský, Jaromír Vašta, Vladimír Sís, Ivan Renč adalší. PořadyII. programu se vyznačovaly iprestižním hereckým obsazením. Jak vzpomíná dramaturg Gustav Oplustil,26 na II. programu našla uplatnění řada herců, kteří měli nepsaný zákaz práce vČST po srpnu 1968, přestože žádná „černá listina“ herců oficiálně neexistovala. Vroce 1969 vznikaly vredakci II. programu žánrově velice pestré ačasto názorově liberální snímky aprogramové cykly. Zmiňme zde alespoň ty nejvýraznější znich. Vliterárně dramatickém vysílání je natočena vrežii Antonína Moskalyka společenskokritická černá komedie sPavlem Landovským aJaroslavem Marvanem vhlavních rolích Nechcete jet do Bembrly?,27 Jiří Krejčík natočil pro II. program provokativní komedii Psíčci lorda Carltona28, která byla krátce po svém odvysílání pro jasné parodování cenzurního systému období počátku normalizace pro další reprízu zakázána. Vprvním roce vysílání vzniklo také špionážní drama Agent zVaduzu vrežii Štěpána Skalského, které pracuje stématem zneužití síly sugesce. Pro své jasné politické konotace byl itento snímek pro další televizní vysílání zakázán. Přední televizní režisérka Eva Sadková natočila vroce 1969 pro II. program dva pozoruhodné snímky, formálně experimentální poetickou adaptaci předlohy Jakuba Arbese Romanetto29 akrátkometrážní psychologické drama Nespavost ve dvou,30 vněmž hlavní role ztvárnili Jana Brejchová, Jan Tříska aMiroslav Macháček. Režisér trezorového snímku Archa bláznů Ivan Balaďa dostal prostor natočit pro II. program adaptaci monodramatu A. P.Čechova Labutí píseň31 se scénářem Lubora Dohnala. Vznikly zde také formátově originální hudebně zábavné cykly, na příklad expresionisticky laděné „písňové horory“ Třígrošové romány32 na motivy kramářských písní. Ze zábavných pořadů nelze opomenout ani koprodukční filmovou grotesku Šest uprchlíků,33 která vznikla na barevný materiál azískala ocenění na televizním festivalu vMontreux. II. program připravil pro vysílání také unikátní hudební dokument onávštěvě zpěvačky Elly Fitzgerald vPraze Andělé pro lady F.34 Autorem scénáře byl Jaromír Vašta, úzký spolupracovník II. programu, který byl donucen ČST vroce 1969 opustit kvůli svým politickým názorům. 26 Rozhovor sGustavem Oplustilem vedený autorkou příspěvku vPraze dne 18.6.2015. 27 Nechcete jet do Bembrly? [film], režie A. Moskalyk, Československo, 1969. 28 Psíčci lorda Carltona [film], režie J. Krejčík, Československo, 1970. 29 Romanetto [film], režie E. Sadková, Československo, 1970. 30 Nespavost ve dvou [film], režie E. Sadková, Československo, 1969. 31 Labutí píseň [film], režie I. Balaďa, Československo, 1970. 32 Třígrošové romány [hudebně zábavní cyklus], režie P.Tuček, Československo, 1969. 33 Šest uprchlíků [film], režie P.Hobl, B. Moravec, Československo, 1970. 34 Andělé pro lady F [dokumentární film], režie V. Sís, J. Vašta, Československo, 1969. ii. program československé televize… 23 Výrazným zásahem do přípravy nového kanálu je vtomto období transformování dosavadní značně samostatné redakce II. programu na Hlavní redakci II. programu, což omezilo její dosavadní značně nezávislé působení. Od vzniku Hlavní redakce začal druhý program spadat do podřízenosti programového náměstka ústředního ředitele ČST, čímž mu vznikla povinnost vytvářet adodržovat tzv.ideově tematický plán. Na přípravu II. programu na začátku roku 1970 přichází další dramaturgové, tentokrát ze zlikvidované Televizní filmové tvorby. Šlo oskladatele aklavíristu Jiřího Maláska, režiséra Petra Weigla, scenáristu, spisovatele amuzikologa Zdeňka Mahlera, režiséra Josefa Boučka aprozaika apřekladatele Petra Pujmana. Vobdobí prvních měsíců roku 1970 vznikl také jeden zvýrazných snímků II. programu, Weigelova výpravná adaptace Zeyerovy pohádky Radúz aMahulena35 sJanem Třískou, Magdou Vášáryovou aJaroslavou Adamovou vhlavních rolích. Výše uvedený stručný výčet reprezentativních programových titulů dosvědčuje velkou tvůrčí ambici asílu II. programu. To se může jevit až paradoxní za situace, že Československá televize ipřes stanovenou ekonomickou amateriální jednotu obou programů výrazně protěžovala ve vztahu kvýrobním kapacitám ialokaci finančních prostředků I. program. Vroce 1969 ještě navíc nebyla dokončena výstavba komplexu na Kavčích horách, II. program se tedy potýkal isnedostatkem prostor (jak kancelářských, tak studiových) ajejich roztříštěností po Praze. Dokázal ale nelehkou situaci vyřešit zavedením efektivního výrobního systému, který by se dal zpětně označit jako producentský avelice moderní. ZatímcoI. program pracoval se stabilními štáby, II. program si najímal štáby pouze na jednotlivá natáčení apo jejich dokončení je opět rozpouštěl. Sřadou tvůrců spolupracoval II. program samozřejmě iopakovaně. Dlouhodobou externí spolupráci udržovala redakce nejen se scenáristy arežiséry, ale ina příklad skameramany adalšími profesemi. Důležitým aspektem výroby byly samostatné rozpočty na jednotlivá natáčení. Mezi štáby tím vzniklo motivační konkurenční prostředí, které vedlo kvelkým časovým ifinančním úsporám avysoké efektivitě natáčení. Značná část pořadů II. programu také vznikala vkoprodukci sdalšími subjekty, se kterými měla ČST smluvní vztahy − především sKrátkým filmem, Armádním filmem aFilmovým studiem Barrandov– což přinášelo výrazné finanční úlevy. Pokud uvážíme, že veškerá programová příprava II. programu vznikla vobdobí pouhých 17měsíců ave velice provizorních podmínkách, dokazuje to vysokou profesionalitu aschopnosti redakčního kolektivu, který si svou činností získal vrámci instituce Československé televize zaslouženou pozornost. Původně zamýšlená pouhá programová alternativa I. programu, navíc dlouhodobě finančně upozaděná, se propracovala do pozice jeho silného konkurenta. 35 Radúz aMahulena [film], režie P.Weigl, Československo, 1970. 30 rizika jinakosti Normativní povaha opozičních manuálů pro styk se Státní bezpečností aneb Kdo je akdo není „správný disident“ Spor odisidentskou identitu Názorová pluralita byla jedním zcharakteristických rysů Charty 77 ačeskoslovenského disentu obecně. Vycházela ze samotné podstaty Charty– seskupení lidí stak odlišnými životními zkušenostmi apostoji bylo vhodným podhoubím pro nejrůznější polemiky. Součástí těchto polemik byl iproces utváření sebeobrazu disidenta. Sprvním výraznějším pokusem ouchopení disidentské existence přišel Jan Patočka, který Chartě 77 vložil určitý morální étos, jenž jí byl vlastní po celou dobu její existence. „Bez mravního zá‑ kladu, bez přesvědčení, které není věcí oportunity, okolností aočekávaných vý‑ hod, žádná sebelépe technicky vybavená společnost nemůže fungovat. Morálka však zde není ktomu, aby společnost měnila, nýbrž prostě ktomu, aby člověk byl člověkem. […] ona je to, co vymezuje člověka. […] Charta 77,“ pokračuje Patočka, „je výrazem radosti občanstva nad tím, že jejich stát podpisem, kterým se stvrzují práva člověka akterým se tento akt stal československým zákonem, hlásí se kvyšší mravní základně všeho politického.“1 Přestože Patočkovo angažmá vChartě trvalo jen oněco málo déle než tři měsíce, zanechal vní nesmazatelnou stopu. Dokládají to islova Václava Havla, který vknižním rozhovoru sKarlem Hvížďalou přiznal: „Nevím, čím by Charta byla, kdyby jí vjejích začátcích neposvítil Patočka na cestu jasem své velké osobnosti.“2 Sám Havel jako by po Patočkově smrti cítil povinnost zaujmout jeho místo akoncem roku 1978 napsal text, který přináší téměř ikonickou definici disidenta, sníž se dokázali ztotožnit bojovníci proti bezpráví napříč celým světem. Esej Moc bezmocných není třeba dlouze představovat. Havel vněm charakterizuje disidenty jako „ty občany sovětského bloku, kteří se rozhodli žít vpravdě.“ Disident „havlovského střihu“ navíc „má nekonformní postoje akritické názory vyjevuje vrámci svých omezených možností veřejně“.3 Žít vpravdě pro Havla (velmi zjednodušeně) znamenalo odmítnout hru posttotalitního režimu azačít žít autentický– pravdivý– život. Havlova koncepce vyvolala reakce uvnitř ivně opozičního prostředí. Kupříkladu Rudolf Battěk nebo Václav Benda vyčítali Havlovi nepolitičnost jeho postoje.4 Do výrazné polemiky sHavlovým textem se pustil iPetr Pi1 Patočka, J., Čím je ačím není Charta 77. In K. Palek, I. Chvatík (ed.), Češi: [soubor textů kčes‑ kému myšlení ačeským dějinám], Praha, OIKOYMENH, 2006, Sebrané spisy Jana Patočky, sv.12, s.429. 2 Havel, V.,Dálkový výslech: rozhovor sKarlem Hvížďalou, Praha, Melantrich 1990, s. 124. 3 Havel, V., Moc bezmocných, InV. Havel, A. Tomský, V. Prečan (ed.),Olidskou identitu: úva‑ hy, fejetony, protesty, polemiky, prohlášení arozhovory zlet 1969−1979, Praha, Rozmluvy 1990, s. 91. 4 Viznapř.Havel, V. akol., Osvobodě amoci, Köln − Roma, Index aListy 1980. základní pravidla hry kočky smyší 31 thart. Ten mu vytknul zejména malou snahu opochopení většinové společnosti mimo opoziční prostředí. Argumentuje tím, že ke zlepšení poměrů není nutné vstupovat do otevřené opozice vůči režimu, mnohdy je naopak užitečnější snažit se zlepšovat všudypřítomný „šlendrián“ poctivou prací vrámci existujících struktur. Jako příklad si bere Havlova zelináře. Pokud by ten nevyvěsil do výlohy předepsaný plakát „… zdaleka [to] neznamená, že moc už rezignovala, zato [to] zřejmě znamená, že jsme přišli ojednoho zmála slušných zelinářů, který nyní rozšíří řady nekonformních závozníků.“ Celým textem prochází obava ztoho, že disent se čím dál více vzdaluje většinové společnosti, adobrovolně se tak odsouvá do „ghetta“, přestože „…jakékoliv uzavírání do disidentského mikrosvěta [je] zcela zhoubné.“5 Podobný jev vyjadřoval Ludvík Vaculík termínem „cyklotron“. „Důsledný odpor proti bezpráví udělá zčlověka psance zpovolání. Na nic jiného nezbude mu totiž energie ačas. Je to cyklotron! Mezi tresty má co dělat, aby sehnal na chleba aotop. Nakonec mu takový život přitočí do náruče itakovou družku: sní pak má děti, jež se učí dělit lidi na fízly vcivilu avuniformě, přátelé avěci amísta mají krycí názvy, klid apořádek akázeň jsou podezřelé, akdyž tato mládež doroste do činného věku, bude ještě mít představu, jaký to původní stav společnosti má být bojem obnoven?“6 Havlova definice disidenta jako člověka, který se rozhodl žít vpravdě, byla natolik odvážná, že filozofa Petra Rezka přiměla ktomu, aby přišel svlastní kontradefinicí. Disidenta necharakterizoval na základě rozhodnutí „žít vpravdě“, ale na základě jeho ochoty „žít vkonfliktu“– vtomto případě smocí.7 Debata onaplnění obsahu termínu disident byla mnohem širší avpodstatě probíhá dodnes, aniž by byl zmíněný pojem nějak konsenzuálně naplněn. Jedním zformativních zážitků, které konstituovaly disidentskou identitu, byl bezesporu střet se státní mocí– vtomto případě představovanou zejména StB. Detailní pokyny, jak se při této příležitosti zachovat, byly obsaženy vmanuálech, jež kolovaly mezi odpůrci režimu. Opoziční manuály, jejich obsah aúčel Na následujících stranách se budu zabývat zejména texty, které vznikly vČeskoslovensku ajejichž autory byli představitelé domácí opozice. Pro srovnání se ale zaměřím také na exilový pohled, jehož zástupcem je František Janouch, který pod pseudonymem „Advokát chudých“ nepravidelně přispíval na toto téma do Listů. Všechny texty pojednávají opodobných věcech podobným obsahem, přesto vnich lze nalézt několik zajímavých odlišností, na které bych chtěl poukázat. Poté krátce okomentuji texty ztrampského 5 Pithart, P., Dizi -rizika, Havel, V. akol., Osvobodě amoci, Köln − Roma, Index aListy 1980, s.277. 6 Vaculík, L.,Český snář, Brno, Atlantis 1990, s. 364. 7 Rezek, P.,Filozofie apolitika kýče, Praha, Ztichlá klika 2007, s. 64–86 32 rizika jinakosti prostředí azprostředí evangelické církve jako příklad přístupu skupin nezávislých na opozičním prostředí kstejné problematice. Nejprve tedy texty opoziční. Pro „domácí produkci“ byly nejzásadnější dva dokumenty– Poučení vyšetřovaným aZákladní pravidla hry. Oba vznikly koncem sedmdesátých let adá se předpokládat, že většina těch, kteří vté době náleželi kopozici, je znala ačetla. Dokumenty se šířily buď samostatně nebo jako „přílepek“ ksamizdatové literatuře. Poučení vyšetřovaným pak vyšlo vInfochu, ve Voknovinách avroce 1988 ivRevolver revue. Důvodem pro oživení dokumentu bylo „zvýšené persekvování občanů vposlední době“.8 Autory textů byli představitelé opozice správnickým vzděláním jako Jiří Hájek nebo Josef Danisz azejména pak Petr Uhl, který, ač vystudoval vysokou školu technického zaměření, si během let strávených vopozici vůči režimu téměř dokonale osvojil československý právní systém. Jeho lze považovat za hlavního tvůrce dokumentů– jak po obsahové, tak po „ideové“ stránce.9 Základním účelem dokumentu bylo rozšířit uvnitř opozičního prostředí alespoň minimální právní povědomí omožnostech člověka, který se dostane „do hledáčku“ bezpečnostních orgánů. „Mnoho škody působí názor, že oobčan‑ ských právech není třeba nic vědět, protože policie je stejně všemocná ašance na záchranu nejsou žádné, ale na druhé straně zase krajní přesvědčení, že »když jsem nic neudělal, nemůže se nic stát«– zejména tuto druhou verzi šíří oficiální moc. Praxe ukázala, že bezstarostnost občana, spoléhajícího na to, že nic neudělal, trvá pouze do prvního kontaktu smocí. Najednou člověk sedí před profesionálem acítí, že neví nic ztoho, co by právě potřeboval, neví, zda může věřit tomu uhlazenému soudruhovi, nabízejícímu hned kávu, hned cigaretu či alkohol, zda si může dovolit odmítnout azda pohrůžky, které na něho dříve příjemný spustil, jsou reálné.“10 Vedle toho oba dokumenty čtenáři předkládají nejvhodnější strategie, jež by měl při střetu se Státní bezpečností volit, vysvětlují, které strategie jsou naopak nevhodné, ataké vytváří svébytný diskurz, vněmž by mělo být na vztah opozice aStátní bezpečnosti nahlíženo. Vmanuálech je popisováno několik příležitostí, při nichž bylo možné přijít do styku se Státní bezpečností. Od sledování– ať už přímého nebo formou odposlechu bytu či telefonu –přes domovní prohlídky až po výslechy, kterým bylo věnováno nejvíce prostoru. Jednak proto, že se pro většinu disidentů jednalo onejčastější způsob setkání se Státní bezpečností, ajednak proto, že právě při výslechu se nabízely největší možnosti pro rozvíjení nějakých obranných strategií. Zatímco Základní pravidla hry podávala stručný výklad ke všem zmíněným okolnostem, Poučení vyšetřovaným se zvětší části 8 „Poučení vyšetřovaným“, Revolver Revue, 1988, č.9. 9 Autoři jednotlivých částí manuálů na konec textu připojili svoje jméno. 10 Libri prohibiti, fond VME, sign. VME 6984 Základní, Základní pravidla hry. základní pravidla hry kočky smyší 33 zabývalo výslechy, zmenší pak domovními prohlídkami. Oba texty mají ale velmi podobné vyznění, některé opakující se formulace pak dávají tušit, že za dokumenty stojí stejný autor, resp. autoři. Jak bylo zmíněno, vmanuálech jsou popsána základní práva vyšetřovaného. Jsou zde kupříkladu vyjmenovány tři druhy výslechů, které rozeznávalo československé právo. Ukaždého znich je pak vysvětleno, za jakých okolností kněmu mohlo být přistoupeno aco ztoho plynulo pro vyšetřujícího ivyšetřovaného– kdy je povinen vypovídat, kdy může výpověď odmítnout avjakém případě může dokonce lhát. Podobné právní poučení je poskytnuto ivsouvislosti sdomovními prohlídkami. Zde je kladen důraz zejména na dodržování formálních náležitostí, jakými byla přítomnost nezávislé osoby při prohlídce nebo řádné sepsání protokolu. Velký prostor je ale také věnován popisu rozličných strategií, které bylo možné avhodné při styku se Státní bezpečností zaujmout. Některé opět vycházely zlegálních alegalistických pozic, jiné byly součástí psychologického boje s„protivníkem“. Drobnou psychologickou výhodu mohl vyšetřovaný získat důsledným vymáháním práv, která mu byla garantována zákonem– např.vyžadováním, aby se příslušník legitimoval, případně umožnil vyšetřovanému opsat si jeho služební číslo, nebo tím, že si během výslechu dělal poznámky ojeho průběhu. Mnohem podrobněji jsou ale vmanuálech popsány dvě základní strategie, či spíše přístupy, které mohl vyšetřovaný při výslechu zaujmout– „celkem po dobrém“ a„politika supertvrdého muže“. Volba strategie byla odvozena od toho, jak moc byl vyslýchaný schopen dodržet „zlaté pravidlo“ disidentů pro styk se Státní bezpečností– mlčet, neříct vyslýchajícímu vůbec nic. Pokud to pro vyslýchaného není problém, zvolí „politiku supertvrdého muže“, pokud mu to jeho nátura nedovoluje, sáhne po strategii „celkem po dobrém“. Při ní sice nemlčí, přesto ale svyšetřujícím vpodstatě nevede rozhovor. Snaží se ho pouze přesvědčit, že odpověď na jeho otázku nezná nebo si ji ještě lépe nepamatuje. „Nikdo tě nemůže nutit vypovídat ověcech, na které si přesně nepamatuješ– do paměti ti nikdo nemůže nahlédnout. […] Nemusíš se stydět nadiktovat si na konci protokolu prohlášení, že si vposlední době vůbec hůře pamatuješ, že na sobě pozoruješ postupující skle‑ rózuapod.“11 Tolik stručně k„vhodným“ strategiím. Těm „nevhodným“ je vdokumentech věnována minimálně stejná pozornost. Jejich rozbor je natolik důkladný, že jsou dokonce rozčleněny do několika kategorií. Jako první chyba je jmenována „iluze legality, zákonnosti“. Vyslýchaný je přesvědčen oprávní nepostižitelnosti vlastních kroků, proto je ochoten ovšem vypovídat, přičemž „[…] si lišácky myslí, že ty aspekty své činnosti, které by mohly StB nejvíce zajímat, potlačí, bude je bagatelizovat či po‑ 11 Tamtéž. 34 rizika jinakosti dobně“.12 Další uvedenou chybou je snaha hrát se Státní bezpečností „šachovou partii“. „Ještě nikdo takovou šachovou partii nevyhrál, protivník má totiž kdispozici velké množství kvalitnějších figur anavíc šachovnici oneznámém po‑ čtu polí,“ píše se vPoučení. Šachovou partií se vtomto případě rozumí snaha sdělit vyšetřujícímu jen část informací nebo informace nějakým způsobem zkreslit súmyslem ho zmást. Explicitně je vdokumentu zdůrazněno, že je zásadní chybou lhát nebo zapírat. Téměř nikdy se to nevyplácí. Chybná je podle autorů isnaha bojovat nebo polemizovat svyšetřovateli. Vyšetřovaný vtakovém případě „nenese na trh jen svoji kůži, ale ikůži svých přátel“. Vzápalu diskuse se tak často stane, že vyslýchaný prozradí nějakou citlivou informaci, která je vyšetřovatelem pečlivě zaznamenána apozději může být použita proti vyslýchanému nebo někomu zjeho známých. Poslední jmenovaná chyba přesně zapadá do pečlivě budovaného konstruktu, ve kterém jsou opozice aStátní bezpečnost představovány jako dva nesmiřitelní rivalové setrvávající vnikdy nekončícím konfliktu. Autoři ji označují jako „vysvětlovací mánii“. „Trpí jí především intelektuálové podobající se nočním můrám kroužícím kolem lampy. Vidí ive vyšetřovateli člověka atedy objekt, kterému je možno vysvětlit vše akterý pochopí dobré úmysly vyšetřované‑ ho.“13 Jakékoliv myšlenky tímto směrem jsou ale chybné, protože, jak je zdůrazněno vPoučení vyšetřovaným, „Orgán SNB ve službě není partner pro diskusi, ani opočasí, ani opolitických názorech, ani orodině apřátelíchatd.“ Podobná snaha odehumanizaci Státní bezpečnosti je vlastní oběma dokumentům. Je důsledně varováno před tím, aby si vyslýchaný disident vytvořil kvyšetřujícímu nějakou důvěru či dokonce sympatii. „Vyšetřovaný pak ve vyšetřujícím přestává vidět svého nepřítele.“14 Vztah mezi opozicí aStátní bezpečností je popisován jako střet dvou světů, přičemž „na straně vyšetřo‑ vaného je jen pravda, oníž je přesvědčen, avědomí sounáležitosti ke kamarádům, zatímco na straně Státní bezpečnosti stojí „stát smohutným ekonomickým avojenským potenciálem, prokuratury, soudy avěznice.“15 Podobné sdělení nám ostatně dává už název jednoho zdokumentů– Základní pravidla hry. Jako by autoři chtěli vyjádřit nejen to, že střet Státní bezpečnosti aopozice je nějaká hra, souboj, ve kterém proti sobě stojí dva protivníci, ale také, že tento souboj má nějaká pravidla, řád, který někdo určil, anejde tedy olibovůli. 12 Libri prohibiti, fond VME, sign. 12105.836 Poučení, Poučení vyšetřovaným. 13 Tamtéž. Nevědomky se kpříslušnosti ktéto skupině přihlásil Ludvík Vaculík: „Major Fi‑ šer je oněco starší než já, odhaduju, že už se také těší na důchod, jedná slušně, líp se ovládá než já azjistil jsem, že je lepší některé věci mu raději říct naplno: motivace mého jednání je mu pak po‑ chopitelnější ajako by– lidsky vzato– něco zní iuznával.“ (Vaculík, L.,Český snář, Brno, Atlantis 1990, s. 235) 14 Tamtéž. 15 Tamtéž. základní pravidla hry kočky smyší 35 Tento řád ale nebyl nějakou nezpochybnitelnou pravdou ane všichni považovali za vhodné se jím řídit. Jako příklad mohou posloužit ijiž zmiňované manuály vypracované Františkem Janouchem. Ten po své emigraci do Švédska napsal do Listů sérii článků, vnichž pod pseudonymem „Advokát chudých“ čtenářům radil, jak se mají chovat při styku se Státní bezpečností. Zaměřím se zde konkrétně na článek Právní poradna zroku 1975. Struktura textu se vzásadě podobá manuálům, objevuje se zde například výčet arozbor typů vČeskoslovensku užívaných výslechů, některé formulace jsou dokonce téměř totožné spozději vydanými texty (třeba pasáž oztrátě paměti). Celkový tón textu je však trochu jiný, lidovější, autor nemá daleko kexpresivnějším výrazům (např.fízl) acelý text oproti trochu „škrobeným“ Základním pravidlům hry aPoučení vyšetřovaným působí oněco uvolněnějším dojmem. Mezi texty jsou ale zásadní rozdíly po obsahové stránce. Zatímco „domácí“ manuály důrazně varují před snahou hrát svyšetřovateli šachovou partii, Advokát chudých nabádá kpřesně opačné strategii. „Pamatuj dále, že při poskytování vysvětlení podle zákona oSNB nejsi pod přísahou– můžeš si tedy vymýšlet, lhát, vodit policajty za nos. Čím méně pravdivé informace se od Tebe policie dozví, tím lépe pro Tebe aTvoje přátele.“ Na jiném místě je výzva zopakována: „Můžeš tedy věci zamlčovat, překrucovat, mluvit nepravdu, podle toho, co uznáš za vhodnější apro Tebe aTvé přátele prospěšnější.“16 Promyšlený postup ve styku smocenskými orgány samozřejmě nebyl výsadou disidentů. Do styku se Státní aVeřejnou bezpečností, ale isúředníky zastupujícími zájem státu se dostali ipříslušníci dalších skupin, které mnohdy na opozičním prostředí byly zcela nezávislé nebo je sním pojil pouze částečný personální průnik. Ityto skupiny ale byly okolnostmi donuceny vytvořit si společnou, někdy ioficiálně vyhlášenou strategii– ať už se týkala konkrétního postupu při střetu se státním aparátem nebo spíše ideového přístupu kněmu. Jako příklad prvního postupu může posloužit trampské prostředí. Tramping nebyl ze své podstaty hnutím bojujícím proti komunistickému režimu. Trampové sami často svoji činnost spojují surčitou „touhou po svobodě“, případně ji popisují jako „únik“ zreality všedního dne spojené sběžnými starostmi ne nutně závislými na vládnoucím režimu.17 Kintenzivnějšímu propojení trampingu apolitiky však docházelo ve chvíli, kdy se trampové museli potýkat se zájmem bezpečnostních složek ojejich hnutí. Ačkoliv trampské hnutí nebylo středem zájmu bezpečnostního aparátu, museli se trampové nějakým způsobem vyrovnat srepresemi komplikují16 „Právní poradna“, Listy 5, 1975, č.6, s. 42. 17 Vaněk, M. − Houda, P.(ed.),Střípky mozaiky: každodenní život české společnosti vobdobí nor‑ malizace atransformace zpohledu orální historie, Praha, Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy, 2016, s. 276. 36 rizika jinakosti cími jejich činnost. Jako reakce na tyto persekuce vznikla dvoudílná příručka Tramping azákony, kterou vroce 1979 sepsala Jana Doležalová. Pro trampy, podobně jako pro disidenty, byla hlavním východiskem při střetu sbezpečnostními orgány dobrá znalost zákonů. Příručka vyčerpávajícím způsobem vyjmenovává všechny zákony apředpisy související strampskou činností. Jejich znalost mohla být trampům vmnoha případech nápomocná aumožňovala jim jednat ve styku sbezpečnostními složkami mnohem efektivněji, než tomu bylo vminulosti. Dokládají to islova trampa Petra Náhlíka. „Takže na ty výslechy jsme už chodili proškoleni, což jaksi ty po‑ licajty poměrně rozčilovalo, protože když jim člověk řekl, že odmítá vypovídat, protože by ublížil osobě blízké, tak oni samozřejmě používali ten výklad, že osoba blízká jsou pouze rodinní příslušníciatd.“18 Příručka se ale zdaleka neomezovala pouze na výklad zákonných možností vyslýchaného, jak opět potvrzuje Petr Náhlík. „Bylo to zajímavé poučení typu, že za rozdělání ohně může být tres‑ tán pouze ten, kdo ho rozdělal, přičemž tedy musí policajti dokázat, kdože ho roz‑ dělal, přikládání na oheň není trestné, pokud člověk říkal, že už hořel, apodobné věci byly istiskovinami.“19 Dále byly vtextu rozebírány například okolnosti spojené se zjišťováním totožnosti, odnětím věci nebo osobní prohlídkou. Jazyk příručky je na první pohled odlišný od výše představených opozičních manuálů. Doležalová se ve svém textu omezuje na výčet avysvětlení potřebných zákonů. Příslušníci Bezpečnosti zde nejsou líčeni jako nepřátelé, jejich činnost pro trampy představovala spíše nutné zlo, realitu, se kterou se musí nějakým způsobem vyrovnat, aby mohli být ve své činnosti svobodnější. „Náš vztah knim je většinou defenzivní, již samotný kontakt snimi vnás vzbuzuje pocit jakéhosi provinění anaprosté bezmocnosti anaopak jejich všemocnosti ane‑ dotknutelnosti.“20 Právě znalost zákonů měla být prostředkem ktomu, jak tento stav změnit. Opoznání pragmatičtější přístup prosazovali představitelé evangelické církve. Jejich společenství se nacházelo ve zcela odlišné situaci než trampové nebo disidenti. Evangelická církev byla režimem povolená, či spíše tolerovaná, přesto se její zástupci dostávali do každodenních konfliktů spředstaviteli státní správy– zejména súředníky Sekretariátu pro věci církevní spadajícího pod Ministerstvo školství akultury, ale ispříslušníky bezpečnostních složek. Sami evangelíci se snažili svůj vztah ke státnímu zřízení formulovat pokud možno vco nejvíce neutrálním duchu. „Skuteč‑ nost, že jsme církví vzemi, která rozvíjí život společnosti vsystému socialismu, pokládáme za rozhodnutí svého pána. Naším úkolem je, abychom svými postoji 18 Rozhovor sPetrem Náhlíkem vedl Lukáš Valeš, 11.12.2003. Sbírka Politické elity adisent během tzv.normalizace: životopisná interview, Digitální sbírky COH ÚSD AV ČR. 19 Tamtéž. 20 Libri prohibiti, fond Samizdat, sig. TRAM 3760, Tramping azákony. základní pravidla hry kočky smyší 37 svědčili opevném základu ajistotě, oniž se naše víra opírá.“21 Vztah církve ke státu zpodstaty musel být poněkud ambivalentní aprovázelo ho balancování mezi křehkým konsenzem se státní mocí avyrovnáváním se spersekucemi. Mezi ty nejcitelnější patřilo odnímání státního souhlasu, kterým bylo postiženo mnoho farářů. Každodenní kontakt spředstaviteli státu, ať už úředníky nebo příslušníky bezpečnostních složek, nutil církev minimálně pokusit se navrhnout nějaký jednotný postup. Tuto snahu lze mimo jiné sledovat ve zprávách, které Synodní rada připravovala pro synody, tedy nejvyšší shromáždění evangelické církve. Vzápise zXXII. synodu vroce 1981 tak můžeme číst, že „při správě církve přicházíme do styku spředstaviteli státní správy, kteří byli pověřeni řízením auskutečňováním státní církevní politiky. […] Musíme mít po‑ rozumění pro odchylné přístupy křešení některých záležitostí atrpělivě, sdůvě‑ rou apřitom slušně aotevřeně projednávat řešení“.22 Toto stanovisko bylo dále rozvinuto vezprávě Synodní rady pro XV. synod vroce 1987 astalo se předmětem mnoha kontroverzí. „Pracovníci církevních sekretariátů všech stupňů nejsou ovšem jedinými představiteli nebo výkonnými orgány naší společnosti, sni‑ miž přicházejí kazatelé ilaičtí členové správních orgánů církve do styku. Není třeba se takovým jednáním vyhýbat. Věc Kristova evangelia je veřejná ave své práci nemáme co skrývat. Naopak dává každé jednání sčlověkem mimo církev příležitost vysvětlovat dílo církve arozptylovat nedorozumění.“23 Synodní rada tak, ačkoliv přímo neuvádí název instituce, nabádá faráře ktomu, aby jednali se Státní bezpečností, kterou mnoho představitelů církve považovalo za úhlavního nepřítele akterá byla zodpovědná za dlouhodobou persekuci ašikanu mnoha farářů. Ještě explicitněji to bylo formulováno vdopise, který podle faráře Pavla Hlaváče Synodní rada rozesílala jednotlivým farnostem. Právě tento dopis byl řadou farářů ilaiků přijat velmi kriticky, připisovali mu téměř kolaborační vyznění. To potvrzuje právě Pavel Hlaváč, který vněm spatřoval výzvu krozhovoru aochotnému přístupu ke Státní bezpečnosti, což bylo vrozporu jednak sjeho vlastním přesvědčením ajednak sdřívějšími stanovisky Synodní rady.24 Kromě toho je tento přístup také vpřímém rozporu sdisidentskými manuály, které byly představeny výše. Formulaci „sdůvěrou apřitom slušně aotevřeně projednávat řešení“ bychom vnich hledali asi jen těžko. Je to samozřejmě zčásti dáno odlišnou pozicí obou skupin, ale zcela jistě lze hledat rozdíl ive fundamentálním přístupu ke Státní bezpečnosti jako celku– pro někoho byla přirozeným nepřítelem, pro jiného třeba za 21 Archiv Synodní rady, XXII. synod Českobr. církve evang., 1981, Zprávy Synodní rady. 22 Tamtéž. 23 Archiv Synodní rady, XXV. synod Českobr. církve evang., 1987, Zprávy Synodní rady. 24 Rozhovor autora sPavlem Hlaváčem, 2.5.2018. 38 rizika jinakosti jistých okolností mohla představovat partnera kdiskuzi, snímž je možné naleznout konsenzus. Ukazuje se tak, že strategie mlčet za všech okolností nebyla jediným postupem při styku se Státní bezpečností. Pro někoho, jak jsme mohli vidět, bylo stejně legitimní strategií hrát svyšetřovateli „šachovou partii“ a„vodit je za nos“, či knim dokonce přistupovat „sdůvěrou“. Důvodem, proč se více zaměřuji na „domácí“ manuály aproč od nich odvíjím další badatelské otázky, je jednak právě to, že vznikly vČeskoslovensku abyly vytvořeny lidmi, kteří nedílně patřili do zdejších disidentských struktur, ajednak reálný vliv, který měla „mlčenlivá“ koncepce mezi představiteli opozičního hnutí. Lze to dobře sledovat na protokolech ovýsleších sprvní vlnou signatářů Charty, ze kterých vyplývá, že zásady popsané vPoučení vyšetřovaným aZákladních pravidlech hry byly mezi disidenty známy ještě před sepsáním obou dokumentů. Základní myšlenka obou dokumentů byla jasná– „[…] ve styku sorgány SNB víc než kdekoliv jinde platí MLČETI ZLATO,“25 protože „[…] morální síla nespočívá vdoznání, ale vdůstojném mlčení“.26 Pokud se někdo těmito pravidly neřídí, způsobí tím jen „zbytečně napáchané škody“.27 Dokumenty celým svým vyzněním vznáší určitý nárok na člověka, na vyšetřovaného aurčují mu, jak by se měl správně zachovat. Tento nárok je do jisté míry pochopitelný, je ale oprávněný? Kd0jsou ti, kteří ho vznáší, ajakým právem to dělají? „Správný disident“ jako produkt normativní povahy manuálů Částečnou odpověď mohou poskytnout dva fejetony, které byly napsány koncem roku 1978 akteré odstartovaly rozsáhlou diskusi napříč opozičním prostředím. Jedná se ofejetony Poznámky ostatečnosti Ludvíka Vaculíka aBedra některých Petra Pitharta. Není nutné na tomto místě podrobněji rozebírat celou diskusi, která po vydání fejetonů následovala, takže se zaměřím především na sdělení, které obsahují samotné texty. Oba fejetony vyjadřují určité zklamání nad vývojem Charty. Ta se podle autorů nadále vzdaluje společnosti ainiciativu vní, slovy Petra Pitharta, stále více přebírá „aktivní menšina“. Tato aktivní menšina si podle Pitharta přivlastňuje právo mluvit ajednat jménem ostatních. „Někteří znich budou iobětaví astateční, avšak ani to jim nedává žádná práva, pokud jde oty ostatní.“28 Vaculík, jako by se sPithartem nevědomky doplňovali, cítí, že chování aktivní menšiny může dostávat ostatní představitele opozice pod tlak. „Většina lidí 25 Libri prohibiti. Poučení vyšetřovaným, cit. d. (pozn.č.12) 26 Libri prohibiti. Základní pravidla hry, cit. d. (pozn.č.10). 27 Tamtéž. 28 Pithart, P., Bedra některých. InV. Havel, A. Tomský, V. Prečan (ed.),Olidskou identitu, cit. d. (pozn.č.3), s. 209. základní pravidla hry kočky smyší 39 dobře cítí své meze anejde vjednání nad to, co je schopna unést pak vnásled‑ cích. Kdo přiměje lidi, aby vchladné sezóně šli nad svou nosnost, neměl by se divit, že se lámou.“29 Nelze se ubránit dojmu, že tato slova směřují ikautorům manuálů30 (asamozřejmě nejen knim), že právě oni jsou představiteli té aktivní menšiny, která je arbitrem správných vzorců chování adostává ostatní pod tlak. Charta se tak jejím působením pomalu mění v„stále se zmenšující četu bojovníků“31 nebo „malou skupinu sebou samotnými do věcí zasvěcených aktivistů.“32 Podle Michela Foucaulta se vmoderních společnostech výkon moci pohybuje mezi dvěma mezemi– právem suverenity adisciplinační mechanikou. „Kázeňské postupy […] tvoří aparáty vědění ačetná znalostní pole. […] postupy jsou sice nositeli pravidla, ovšem nikoli juristického, které je odvozeno od suverenity, ale přirozeného pravidla, to je normy. Definují kodex, který není kodexem zákona, ale kodexem normalizace.“33 Podobný kázeňský anormativní prvek lze spatřovat ive zkoumaných manuálech. Jejich autoři jako nositelé specifického druhu vědění formují diskurz, pomocí něhož má být nahlíženo na danou problematiku. Ze své autority „vědoucích“ jako by ostatním přinášeli poučení otom, jaké chování je za dané situace správné apřirozené– avytváří tak normu, mantinely, vnichž je doporučeno se pohybovat. Ruku vruce stouto normou vzniká iobraz „správného disidenta“ atoho, jak by se měl chovat při styku sbezpečnostními orgány. Jak vlastně tento obraz vypadá? Čím se vyznačuje „správný disident“? Vprvní řadě přijímá premisu, že mezi světy Státní bezpečnosti aopozice nemůže docházet kžádnému průniku. Jejich střetávání se pohybuje na jasně vymezeném poli, je nekončícím soubojem, který má přesná pravidla. Státní bezpečnost jako instituce ijejí jednotliví představitelé jsou nepřátelé. Vnepřátelství je třeba zajít tak daleko, že příslušníci Státní bezpečnosti musí být odlidštěni. Jelikož vždy jednají neupřímně, kalkulují ve snaze představitelům opozice za každou cenu uškodit, ztrácí autenticitu alidství, ajako takoví si nezaslouží slušné jednání. Ztoho plyne, že je vpodstatě nemožné vytvořit si spříslušníkem Státní bezpečnosti vztah založený na důvěře nebo sympatii. „Správný disident“ se pokud možno za 29 Vaculík, L., Poznámky ostatečnosti, InV. Prečan (ed.), Charta 77. 1977–1989: Od morální kde‑ mokratické revoluci, Praha, Ústav pro soudobé dějiny ČSAV − Archa 1990, Acta creationis, sv.6, s. 54. 30 Tento dojem je ještě umocněn svědectvími zopozičního prostředí, že Pithart svůj text zvelké části směřoval právě Petru Uhlovi. Bolton, J.,Světy disentu: Charta 77, Plastic People of the Universe ačeská kultura za komunismu, Praha, Academia 2015, s. 305. 31 Vaculík, L., Poznámky ostatečnosti, cit. d. (pozn.č.29), s. 54. 32 Pithart, P., Bedra některých, cit. d. (pozn.č.28), s. 209. 33 Foucault, M.,Je třeba bránit společnost: kurs na Collège de France 1975−1976, Praha, Filosofia 2005. 46 rizika jinakosti Podobnou motivaci měl izájem Státní bezpečnosti oprávníka Jozefa Danizse. Vodůvodnění zavedení signálního svazku na jeho osobu je mj.uvedeno, že „se jedná opravicově ‑oportunistického pražského advokáta, který […] uděluje rady stejně smýšlejícím osobám, které bojují proti současnému vedení KSČ aČSSR“.53 Josef Danisz vmnoha případech velice statečně ahorlivě před soudem hájil stíhané představitele opozice. To ho ale také „stálo kariéru“. Vroce 1979 byl obviněn ztrestného činu útoku na veřejného činitele podle paragrafu 156 trestního zákoníku. Toho se měl dopustit tím, že před vyšetřovatelkou Okresní prokuratury vTrutnově pronášel během výslechu příslušníka VB výroky, jimiž urážel předsedu soudního senátu Drahoslava Matěchu pro jeho počínání během soudního líčení proti chartistovi Jiřímu Chmelovi. Dále měl pomlouvat některé příslušníky Státní bezpečnosti pro jejich nezákonné počínání při vyšetřování vedeného proti Jaroslavu Šabatovi.54 Přestože se Danisz proti obvinění odvolal, bylo mu přerušeno členství ve sdružení advokátů anemohl vykonávat právnické povolání. 55 Soud sDaniszem byl ovlivněn hned několika procedurálními pochybeními. Vedle dalších problematických momentů např.nebyl do soudní síně umožněn vstup veřejnosti, mj.oficiálním zástupcům Pařížské advokátní komory. Danisz byl nakonec odsouzen knepodmíněnému trestu odnětí svobody na 10měsíců akzákazu advokátské činnosti na 2roky. Od nástupu trestu ho uchránila jen prezidentská amnestie vyhlášená 8.května1980.56 Zájem Státní bezpečnosti oDanisze nicméně trval dál. Vroce 1983 byl obviněn zpohlavního zneužívání abyla na něj uvalena vazba. Přestože několik svědků potvrdilo, že Danisz se vdobě činu nacházel více než 300 km od inkriminovaného místa, trestní stíhání nebylo přerušeno ani po jeho propuštění zvazby. Celý případ byl součástí snahy StB získat spolupracovníka uvnitř VONS. To se jim podařilo na konci roku 1986, kdy byl Danisz zlomen ke spolupráci.57 Tato kapitola sledovala dva cíle. Vprvní řadě ukázat pozitivní přínos opozičních manuálů pro styk se Státní bezpečností. Protože ikdyž některé formulace vmanuálech jsou poněkud kontroverzní, ane všichni disidenti přijali rady apostupy vnich popsané za své, základní myšlenka aúčel textů jsou bezesporu správné. Tou myšlenkou je snaha bojovat proti státní moci legální cestou, vmezích zákona. Aktomu byla potřeba alespoň minimální znalost práva. Stím souvisí idruhý cíl kapitoly– zasadit tyto manuály do kontextu právního povědomí uvnitř opozice anaznačit, že texty nebyly napsány jako novinka ze dne na den. 53 ABS, signální svazek 803886 MV– Josef Danisz, krycí jméno Dana, s. 13. 54 Pažout, J.,Trestněprávní perzekuce odpůrců režimu vČeskoslovensku vobdobí takzvané norma‑ lizace (1969−1989), Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 2017, s. 438. 55 Tamtéž, s. 440. 56 Tamtéž, s. 442. 57 Tamtéž. základní pravidla hry kočky smyší 47 Závěr Akcentování důležitosti právního povědomí bylo společným znakem téměř všech opozičních aktivit vzniknuvších během normalizace aje to jen další důkaz „změny poměrů“ oproti padesátým letům. Vsedmdesátých aosmdesátých letech už neměla opoziční činnost podobu partyzánského boje proti všemocné tajné policii. Slovy Milana Šimečky „je Státní bezpečnost sedmde‑ sátých let vpodstatě velmi odlišná od svých předchůdců dokonce ivletech šede‑ sátých. Odhalené nezákonnosti zpadesátých let zanechaly stopy na jejím posta‑ vení ve společnosti apředevším na jejím postavení vůči vládnoucí straně. Státní bezpečnost zachází většinou jen tak daleko, kam je jí to usnesením stranických orgánů dovoleno. To se projevuje jak vmetodách její činnosti, tak vonom balan‑ cování na ostří tzv.socialistické zákonnosti, což je dáno především formálním re‑ spektem před zákonem.“58 Jak bylo ukázáno výše, na principu legality vznikla isamotná Charta 77, která byla vůdčí silou československé opozice. Na tato „pravidla hry“ musela chtě nechtě přistoupit také Státní bezpečnost. Iona byla nucena se držet mantinelů vystavěných zákony. Ani přesto samozřejmě opozice se Státní bezpečností nemohla vést rovný boj. Stačí připomenout slova zPoučení vyšetřovaným, že „na straně vyšetřovaného je jen pravda, oníž je přesvědčen, avědomí sounáležitosti ke kamarádům“, zatímco na straně Státní bezpečnosti stojí „stát smohutným ekonomickým avojenským potenciálem, prokuratury, soudy avěznice“. Já bych kvýhodám vyšetřovaných přidal právě ještě onu znalost práva, která mnohdy mohla být tím, co tento na první pohled nerovný souboj alespoň trochu vyrovnávalo. Právě ztoho důvodu představovalo rozšiřující se právní vědomí uvnitř disentu pro StB takový problém, atak se proti jeho nositelům snažila bojovat. 58 ŠIMEČKA, Milan.Obnovení pořádku, Brno, Atlantis 1990, s. 92. 48 rizika jinakosti Interpretace pramene: Mýtus československého disentu pohledem Státní bezpečnosti základní pravidla hry kočky smyší 49 50 rizika jinakosti Náhled na československou opozici je často utvářen pomocí žurnalistických zkratek o„odvážných disidentech“ a„zlých komunistech“, kteří se je snažili zlikvidovat. Sám si často při psaní ostřetávání Státní bezpečnosti adisentu musím dávat pozor, aby můj výzkum nesklouzl kvýčtu více či méně anekdotických historek. Narativ odisentu se totiž uchovává právě tímto způsobem. Pamětníci jsou při rozhovorech konfrontováni se stále stejnými otázkami, při vzpomínání znovu aznovu vypráví stejné příběhy. Ty nejlepší (nebo nejvíckrát zopakované?) se pak stávají součástí disidentské mytolo- základní pravidla hry kočky smyší 51 gie. Není to ani tak „vina“ samotných disidentů, jako spíše veřejné poptávky. Veřejné poptávky po příběhu odvážných bojovníků, kterým Státní bezpečnost neustále házela klacky pod nohy. Občas to mohla být větší, občas menší legrace, aobčas to naopak nebylo ani trochu ksmíchu. Všechny příběhy jsou si ale svým způsobem podobné, jako by každý disident akaždý „estébák“ během normalizace zažil téměř stejnou zkušenost. Tento způsob vyprávění „disidentského příběhu“, který je vlastní zejména žurnalistickému zájmu oopoziční hnutí, však nutně znamená zploštění reality, jež byla mnohem barvitější. Limity tohoto přístupu se do jisté míry shodují slimity orální historie jako vědecké disciplíny. Lidská paměť avzpomínky pro historika soudobých dějin představují vpodstatě nepostradatelný pramen. Při jeho interpretaci je ale třeba postupovat velice opatrně– jednak při vzpomínání po mnoha letech může dojít (ačasto dochází) kfaktickým nepřesnostem ajednak mnoho narátorů ve svých vzpomínkách nedokáže rekonstruovat atmosféru asvé pocity zdané doby. Další úskalí tvoří samotní tazatelé. Ti mnohdy pokládají pamětníkům návodné otázky– ať už ve snaze dostat „kýženou“ odpověď nebo kvůli tomu, že podvědomě očekávají odpověď korespondující svýše zmíněnou disidentskou mytologií. Tato mytologie se skrze média apopularizační literaturu dostává do veřejného prostoru autváří diskurz, pomocí něhož je odisentu hovořeno. Historik, který se chce věnovat disentu hlouběji apopsat ho barvitěji, pak musí „rozbít krunýř“ mytologie avšeobecně vnímaných představ oopoziční činnosti. Nejúčinnější metodou je nespoléhat se pouze na ex post vzniknuvší rozhovory, ale důsledně je konfrontovat sdobovými materiály. Možnou cestu nabídl například americký literární vědec Jonathan Bolton. Ten ve své knize Světy disentu definoval fenomén disidentských mýtů, řadu znich popsal arozklíčoval způsob jejich vzniku. Jeho motivací bylo poznat „svět disentu“ ajeho každodennost skrývající se za touto mytologií aza diskurzem oodvážných bojovnících proti režimu. Hlavním pomocníkem vtéto snaze mu byly dobové texty představitelů opozice psané zejména vprvní osobě, které reflektovaly spory aproblémy utvářející podobu disidentského světa. Asi nejzajímavějším pramenem tohoto druhu je autobiografická kniha Český snář Ludvíka Vaculíka. Byť je občas historiky trochu opomíjená, nabízí tato kniha jedinečný pohled do zákulisí disidentské činnosti, ikdyž trochu „přibarvený“ Vaculíkovou svéráznou intepretací. Dalším pramenem jsou materiály instituce, která očinnost opozice projevovala zájem azaujetí, jemuž se jakýkoliv pozdější historický výzkum může jen stěží vyrovnat. Pochopitelně se jedná oStátní bezpečnost. Přestože interpretace těchto pramenů vyžaduje velkou obezřetnost amá mnohá úskalí, při snaze orekonstrukci disidentského světa je nelze opomenout. Na následujících stranách bych rád čtenáři naznačil, jakým způsobem lze 52 rizika jinakosti stakovým pramenem pracovat ajak se práce sním může projevit při interpretaci událostí, které jsou známé zvyprávění představitelů opozice. Na pomoc si ktomu vezmu jeden znejrozšířenějších disidentských mýtů– příběh otom, jak Václav Havel, Pavel Landovský aLudvík Vaculík odváželi 6.ledna1977 kodeslání obálky sChartou 77 abyli při tom zadrženi policií. Tento příběh zlidověl díky mistrovskému podání Pavla Landovského. Ten vknižním rozhovoru Soukromá vzpoura vylíčil historku tak sugestivně, že jen stěží mohla nevstoupit do disidentské mytologie. Lehkost, se kterou Landovský historku podává, je dána jednak jeho přirozeným vypravěčským talentem ajednak tím, že na ni během svého života byl tázán tolikrát, že se pro něj vyprávění tohoto příběhu stalo téměř rutinou. Pro srovnání jsem zvolil dva prameny. První ukázka je právě zknihy Soukromá vzpoura59, druhá ukázka pochází ze záznamu „sledovačky“, kterou ten den Státní bezpečnost nasadila na Pavla Landovského.60 Při porovnání obou pramenů si lze všimnout hned několika zajímavých rozdílů. Pramen Státní bezpečnosti může vprvní řadě sloužit jako korektiv případných nepřesností ve vyprávění. Ze zápisu například vyplývá, že honičky se neúčastnilo 8 aut a20 příslušníků Bezpečnosti, jak uvádí Landovský, ale mnohem méně. Zápis příslušníků StB se také nezmiňuje osrážce policejních aut, ani ozvědavých kolemjdoucích sledujících celou akci vdomnění, že Pavel Landovský natáčí další film. Samozřejmě se lze domnívat, že některé věci příslušníci záměrně neuvedli ve snaze „zachovat si tvář“ před svými nadřízenými, jistě zde ale také hrála roli určitá „vypravěčská licence“ Pavla Landovského. Zápisy StB mohou paměť nejen opravovat, ale idoplňovat. Vpřípadě příběhu Pavla Landovského například díky záznamu StB víme, že herec byl sledován už od svého ranního odchodu zdomu a„sledovačka“ se kněmu nepřipojila až vprůběhu dne, jak se domníval. Mnoho informací, na které si pamětník nepamatuje přesně, může být po konfrontaci se svazky Bezpečnosti doplněno– ať už jde odataci událostí nebo oněkteré zdánlivě nevýznamné okolnosti snimi související. Srovnání obou textů nám také může prozradit hodně ojejich autorech aoprostředí, vněmž vznikly. Třeba když budeme pátrat po tom, jaká část příběhu pro ně byla důležitá. Zatímco velká část vyprávění Pavla Landovského je věnována oné dramatické honičce, vzáznamu Státní bezpečnosti je její popis omezen na výčet ulic, kterými aktéři projížděli. Mnohem více prostoru je věnováno tomu, co měl Landovský na sobě, vjakém jel voze ajestli se za sebou ohlížel. Tato až absurdní detailnost popisu prozrazuje 59 Landovský, P.,Soukromá vzpoura: rozhovor sKarlem Hvížďalou, Praha, Mladá fronta 1990, s.65. 60 ABS, fond A25, svazek Správy sledování skrycím názvem „Boháček“ kPavlu Landovskému, s. 16−17. základní pravidla hry kočky smyší 53 mnohé opráci Státní bezpečnosti. Ta sbírala informace vtakovém množství, že je často ani sama nebyla schopna vyhodnotit, apokud ano, musela se ktěm skutečně důležitým věcem „prokousat“ přes detailní popis ošacení československého disentu vsedmdesátých aosmdesátých letech. Ourčité neprovázanosti včinnosti StB svědčí ifakt, že příslušníci nasazení na Pavla Landovského sice poznali známé tváře Václava Havla, Ludvíka Vaculíka aPavla Kohouta, ale nepoznali spisovatele Zdeňka Urbánka, který byl jistě rovněž vhledáčku Státní bezpečnosti. Zprávy osledování nejsou samozřejmě jedinými materiály Státní bezpečnosti, které pojednávají očinnosti opozice. Informačně neméně bohaté jsou ivyšetřovací spisy, osobní svazky jednotlivých disidentů, svazky spolupracovníků nebo interní bilanční vyhodnocení jednotlivých oddělení StB. Tyto prameny nás informují nejen očinnosti opozice, ale také onáhledu bezpečnostních orgánů na nezávislé hnutí aostrategiích, které proti němu volily. Na příkladu konfrontace dvou pramenů popisujících stejnou událost jsem se pokusil ukázat, co takové srovnání může přinést. Prameny StB mohou vmnoha případech pohled pamětníků korigovat, nelze se ale spoléhat pouze na ně. „Mýtotvorný“ proces, který provází šíření příběhů, hraje důležitou roli ve způsobu, jímž se disent prezentuje ajímž je na něj nahlíženo. Je třeba disidentské mýty respektovat, zkoumat způsob jejich vzniku ašíření, ale zároveň knim být kritický. Pokud je to možné, uvádět nepřesnosti vnich tradované na pravou míru azejména neomezovat se při studiu disentu pouze na pár známých příběhů, ale zkusit se podívat dále. bytové divadlo jako způsob rezistence… 55 Bytové divadlo jako způsob rezistence avyrovnání se snormalizační realitou Veronika Jungmannová Domácí divadlo ve svém prapůvodním smyslu existovalo již od dob starověkých aběhem celých dějin se vyskytovalo většinou ve společnostech honorací. Šlo tedy oumělecké počiny vsoukromých domech určené pouze pro uzavřenou společnost osob. Vmoderních publikacích mapujících divadelní historii je však termín bytové divadlo využíván výhradně pro činnost vykonávanou úzkým okruhem osob vládnoucí mocí hodnocenou jako protirežimní. Umělecká činnost proto musí probíhat vutajení ajejí přidanou hodnotou se stává možnost kritického vyjádření vůči současnému režimu. Tuto skutečnost reflektuje teatrolog Vladimír Just, když píše, že „[…] odvahou bylo vůbec na takové představení do uzavřeného bytu […] přijít. Řeč tedy mohla být rovnou ověcech podstatných, mohlo se pokračovat vtom, co by účastníky zajímalo vnormálním, svobodném anerepresivním prostředí.“1 Na takovýchto setkáních mohla být témata programu volena zcela nezávisle na režimu ajeho nárocích, beze studu se proti němu mohla vymezovat areagovat na aktuální témata či problémy. Včeských zemích se určitý prototyp bytového divadla vyskytoval již za protektorátu Čechy aMorava, kdy umělecký okruh studentů brněnské konzervatoře pořádal představení vsoukromých bytech. Na tato představení vzpomíná na několika místech svých pamětí Vlasta Chramostová, která byla jedním zaktérů ilegálního D -clubu vedeného Liborem Plevou: „Hlasy nad zemí se jmenovalo pásmo zděl Seifertových, Nezvalových, Halasových aHorových. Několik adeptů herectví se dalo dohromady, když nám nacisté zavřeli konzervatoř vBrně. Byli jsme totálně nasazeni, ale nechtěli jsme proto úplně ztrácet draho‑ cenný čas. Pořad jsme přednášeli vdomácnostech spolehlivých známých apříbuz‑ ných. Taky vprostorném bytě nad starou lékárnou na kroměřížském náměstí, kde byla doma moje tehdejší spolužačka Zorka Rozsypalová. Její otec byl vězněn nacisty apatřil kobětem, které se nevrátily. Jejich podnik »spravovali« Němci amy jim nad hlavou drze recitovali Hlasy nad zemí. Ahráli Stringerovy aktovky Slečnu Julii aVěřitele. Také se znašeho brněnského rodičovského bytu dochovaly nepopsatelně 1 Just, V., Divadlo vtotalitním systému, Praha, Academia, 2010, s. 131. 62 rizika jinakosti slav Milota (manžel Vlasty Chramostové) to odmítl stím, že natočí jedině celé představení. Koncem roku 1978 tedy na dva týdny zatemnili celý hereččin byt, aby mohli inscenaci zaznamenat. Šlo opráci velmi náročnou, natáčet se muselo rychle ado přenášení materiálů bylo zapojeno několik dalších přátel. Vše ztěžovaly stále častější hlídky před domem. Druhý týden za zvláštních okolností kdosi Pavlu Landovskému zlomil nohu, takže během natáčení trpěl velkými bolestmi. Vzáznamu inscenace je několik demonstrativních záběrů výhradně na Landovského sádru. Vlasta Chramostová na toto „dobrodružství“ vzpomíná ve své knize: „Neměli jsme dost materiálu12, jelo se na jednu dobrou, někdy znezbytnosti na dvě, ale už druhý den natáčení šlo všecko jako na drátkách. Kdyby hlavní účastníci nebyli profesionály na vrcholu sil, nikdy by se to nemohlo za pět dní podařit.“13 Záznam poté Pavel Kohout propašoval do Rakouska, kde ho nechal sestříhat apoté poskytl televizi ORF pro vysílání vpořadu Kunststtücke. Vroce 1991 jej pak vysílala iČeskoslovenská televize. Inscenace zaznamenala 18 repríz,14 každé se– dle velikosti prostoru– účastnilo 20–70 osob, než koncem roku 1978 došlo kněkolika policejním zásahům. Při tom prvním se díky duchapřítomnosti Stanislava Miloty, který se staral převážně ozázemí představení, nakonec nekonalo žádné zatýkání, legitimováni byli pouze někteří (méně významní) účastníci– dle Milotova výběru– ana jednání policie si stěžoval jakýsi renomovaný švédský profesor, který byl dle vzpomínek Chramostové aMiloty představení přítomen. Jeden ze zásahů eviduje isvazek StB: „28.10.78, čtv., 15.00−22.00. Vbytě dle VB: asi 25 osob, mezi nimi známí: ŠILHAN, LANDOV‑ SKÝ, DIENTSBIER, BĚLÍKOVÁ, KOHOUT, P.Návštěvy osob divadel. představení vbytě obj.: 15.50 do 17.00 LAND. Od 18.30 přicházeli lidé slahvemi vína. Mezi nimi ŠILHAN, DIENTSBIER, BĚLÍKOVÁ, LAND. 20.20 do bytu 8. přísl. VB aprovedli perlustr. osob. od 21.00 se společn. rozcházela.“15 Postupný konec inscenací popisuje Tereza Boučková (rozená Kohoutová): „…pak už nás zatýkali. Nejdřív 12 Dle Pavla Kohouta 110minut materiálu na 90minutové představení. (Divadlo vzdoru [dokumentární film], režie J. Brabec, Česká republika, 2016, ČT Art, 4.1.2017. Nyní dostupné na http://www.ceskatelevize.cz/porady/11301432081-divadlo -vzdoru/21656226732/ [cit. 18.5.2018].) 13 Chramostová, V., Vlasta Chramostová, cit. d. (pozn.č.2), s. 275. 14 Podle Pavla Kohouta se jednalo o16 repríz. Předposlední, 22.září, měla navštívit německá (rakousko -švýcarská, pozn.aut.) herečka Maria Schell se svými přáteli. Poslední představení poznamenal vpád příslušníků StB alegitimování diváků. Poté se již sice ještě několikrát diváci sešli, avšak vždy jeden zhlavních herců byl zatčen adržen na „zbytečném výslechu“, dokud se diváci zase nerozešli domů. (Kohout, P., Úvodní slovo kzáznamu Play Macbeth na DVD příloze, In Chramostová, V., Byl to můj osud na přeskáčku II, Praha, Acade‑ mia 2018.) 15 Archiv bezpečnostních složek, svazek SL-1310-MV -DIALOG-10, přiložené karty, karta neoznačena, záznam z28.10.1978. Kapitálky vzáznamu. Karta dále obsahuje informaci, že se Chramostová oden později nechala odvézt svým manželem do léčebny Kriváň. bytové divadlo jako způsob rezistence… 63 se snažili zastrašovat diváky, aprotože to byla spousta lidí, kteří neměli co ztratit, anenechali se zastrašit, ana to představení šli, tak pak zatýkali nás. Takže nás různě naháněli aprostě bylo jasný, že se to nedá už uskutečnit. Protože buďto ne‑ přišli herci, nebo pak byli pozatýkaný všichni. Pak se to ještě podařilo natočit, to už byla akce potom, co nás různě vyslýchali asbírali ato se teda podařilo. Apak ten táta odjel avlastně ity tři další lidi apak už teda dělala Vlasta jenom divadlo jednoho herce, já jsem jí tam tehdy dělala asistentku.“16 Před posledním představením vbytě Ivana Havla na vltavském nábřeží nebyli diváci vpuštěni do bytu, Chramostová sKohoutovou byly zatčeny apodrobeny výslechu,17 Pavel Landovský aVlastimil Třešňák utekli oknem přes pražské střechy.18 Do zahraničí poté Pavla Kohouta následovali iPavel Landovský aVáclav Třešňák, což znamenalo definitivní konec inscenace. 16 Osobní rozhovor sTerezou Boučkovou dne 12.3.2018. 17 Tereza Boučková vzpomíná na jiný, dřívější výslech. Předpokládejme, že většina takovýchto výslechů probíhala velmi podobně: „Pak mě vlastně po představení, vbytě velkym, kde by‑ dlela maminka, představení to bylo předposlední nebo poslední amělo bejt právě umámy vbytě, tehdy jsem se divila, když jsem šla ulicí ašla jsem odvě hodiny dříve adivila jsem se, že tam ne‑ jsou žádní policajti, tak jsem si říkala, že to asi vyjde, ale oni byli schovaný vdomě, takže mě tam chytli aodvezli mě na výslech atam mě teda asi pět hodin tak různě… Dva mě zastrašovali, dva mně naopak řikali, že když podepíšu, že nesouhlasím snázorama svýho otce aže se distancuju, že mě naopak nechaj, abych se dostala na DAMU, abych hrála, takže dva mi říkali, že když vyjdu ztý Bartolomějský, že mě možná někdo přepadne, že se to tam stává, adva mi zas řikali, že bych moh‑ la hrát. Takže to bylo docela těžký to ustát, protože jsem se samozřejmě bála. Protože když mě pak vnoci pustili, tak jsem se bála, že mě tam někdo zmlátí ato se nestalo, naštěstí.“ (Osobní rozhovor sTerezou Boučkovou dne 12.3.2018.) 18 Chramostová, V., Vlasta Chramostová, cit. d. (pozn.č.2), s. 278. Obraz 6 64 rizika jinakosti František Pavlíček pak napsal pro Vlastu Chramostovou monodrama inspirované životem Boženy Němcové Dávno, dávno již tomu– Zpráva opohřbí‑ vání vČechách, které dramaturgoval arežíroval Luboš Pistorius. Na předpremiéru také vzpomíná Vlasta Chramostová: „23.prosince1979 jsme předvedli představení autorovi. Předpokládali jsme, že vtom svátečním čase musí doma pomáhat ipolicajti abude tedy klid zbraní.“19 Premiéra byla 25.prosince1979 aChramostová ji věnovala ženám uvězněných disidentů ahereckých přátel. Toto představení již však vyvolalo větší zájem StB abyt Chramostové začal být trvale sledován. 14.ledna se odehrála repríza, které se zúčastnil iinformátor StB. Kromě něj tam bylo „přítomno asi 20 osob, mezi nimiž poznal Věru Šťovíčkovou, Járu Johnovou, Vavřince Korčiše, Květu Markovou aIvana Kyncla. Dále byl také pří‑ tomen člen ND Josef Kemr.“20 25.ledna1980 mělo být Dávno, dávno již tomu uvedeno kpoctě Jiřího Lederera navrátivšího se zvězení. StB však již byla informována „agenturně operativními prostředky“21 avpět hodin odpoledne obklíčila byt. Návštěvníky přicházející na představení legitimovala aherce odmítala pustit zbytu. Ivan Kyncl, který se pokoušel zásah fotografovat, aRudolf Battěk, který „se snažil mařit výkon příslušníků SNB“,22 byli odvezeni od bytu Chramostové na mimopražskou služebnu, kde byli podrobeni výslechu apoté každý samostatně vysazen kdesi uDolního Bousova uJičína– Battěk byl pak pohřešován dva dny. Jednu znávštěvnic odvezli aněkolik hodin zadržovali vBartolomějské. Oden později, 26.ledna, se již hercům podařilo většinu diváků varovat, ati, kteří se dostali do bytu ještě před příjezdem hlídky, se jejího odjezdu nedočkali apo svém odchodu zbytu byli perlustrováni, drženi na chodbě apoté odvezeni na policii.23 Chramostová tedy– zobav obezpečí diváků azdůvodu svého špatného psychického stavu– po 6 reprízách Zprávy opohřbívání vČechách ukončila činnost bytového divadla auchýlila se na svou chatu vPrysku (okr. Česká Lípa). Na poslední chvíli se podařilo itoto představení natočit na záznam, kamery se opět ujal Stanislav Milota za vydatné pomoci Terezy Kohoutové: „[…] tam jsem vyloženě dělala všechno, klapku, skriptku, prostě jsem to organizovala 19 Chramostová, V., Vlasta Chramostová, cit. d. (pozn.č.2), s. 284. 20 Archiv bezpečnostních složek, svazek KR-724053, záznam č.167 ze dne 15.1.1980. 21 Archiv bezpečnostních složek, svazek KR-724053, záznam č.162 ze dne 15.1.1980; „Ope‑ rativní cestou bylo zjištěno, že dne 25.ledna1980 se objekt ijeho manželka zúčastní soukromé‑ ho divadelního představení, které organizuje Vlasta Chramostová pro členy tzv.opozičního hnutí na dosud neznámém místě. Cílem sledování pro tento den bude zjistit místo konání tohoto sou‑ kromého divadelního představení adokumentovat účast jednotlivých osob. Vminulosti se obdob‑ ných představení zúčastnilo 30−50 osob.“ (Archiv bezpečnostních složek, svazek SL-0480MV -BALKAN-002, spisový svazek č.48 ze dne 17.1.1980.) 22 Archiv bezpečnostních složek, svazek KR-724053, záznam č.162 ze dne 15.1.1980. 23 Chramostová, V., Sdělení pro Informace oChartě 77, otištěno vListech aSvědectví, In Chramostová, V., Vlasta Chramostová, cit. d. (pozn.č.2), s. 279. bytové divadlo jako způsob rezistence… 65 atak.“24 Vlastimil Třešňák obstaral hudební doprovod, který během běžného představení nahrazovala pouze hrací skříňka. Podle záznamů StB Chramostová spolu sJiřím Ledererem vúnoru uvažovali ještě odalší repríze právě uLederera, avšak ztoho zjevně sešlo. Zásluhou Pavla Kohouta byl záznam opatřen německými titulky astejně jako Play Macbeth vysílán vRakousku. Chramostová sMilotou vdokumentu Divadlo vzdoru vzpomínají na svou výpravu do Brna, kde bylo možné stanici ORF chytit, ana zoufalé zklamání, že ivRakousku je možné cenzurovat divadelní dokument.25 „Všechny současné civilní vstupy mezi hranými dialogy vystřižené. Ovšemže se tehdejšímu režimu ve Vídni hodilo věnování ke 100. výročí českého Národního divadla. Postaveno bylo za Rakouska ‑Uherska. Za císaře pána. Ale poukazy na dnešní režim vČechách apodobnost sbachovským útlakem Němcové aHavlíčka za vlády Habsburků ne‑ byly vtuhle chvíli pro ně vhodné.“26 24 Osobní rozhovor sTerezou Boučkovou dne 12.3.2018. 25 Divadlo vzdoru [dokumentární film], režie J. Brabec, Česká republika, 2016, ČT Art, 4.1.2017. Nyní dostupné na http://www.ceskatelevize.cz/porady/11301432081-divadlo- -vzdoru/21656226732/ [cit. 18.5.2018]. 26 Chramostová, V., Byl to můj osud na přeskáčku II, Praha, Academia 2018, s. 36. Obraz 7 66 rizika jinakosti Bytové divadlo Vlasty Chramostové plánovalo ještě mnoho dalších inscenací, jak herečka píše ve svých pamětech: „Přátelé dramatici, aovšem Luboš [Pistorius, pozn.aut.], chápali, oco jde, ahned na počátku se domluvili, že každý něco pro mě apro bytové podmínky napíše.“27 Milan Uhde napsal monodrama Modrý anděl, Josef Topol Stěhování duší, vplánu byly také Beckettovy Šťastné dny, aktovka Toma Stopparda inspirovaná Hrou na Makbetha Cahoot’sMa‑ cbeth či scénické čtení Večer paní Scheinpflugové, ovšem knazkoušení již nedošlo kvůli narůstajícímu ohrožení ze strany Státní bezpečnosti anarůstajícím psychickým problémům Vlasty Chramostové.28 Zcela jiný charakter mělo Divadlo na tahu. Na úvod nutno říci, že šlo ospolek čistě ochotnický; vyjma jeho zakladatele, režiséra, herce ascénáristy Andreje Kroba; bez účasti disidentů. Navíc se jeho obsazení měnilo průběžně podle charakteru připravované inscenace. Díky blízkému přátelství sVáclavem Havlem se Andrej Krob velmi brzy po jejím dokončení dostal krukopisu hry Žebrácká opera. Spomocí svých přátel– kulisáků ašatnářek zdivadla Reduta − dal dohromady neprofesionální soubor, se kterým rok připravoval uvedení hry. Zkoušky se dle Voráče konaly především vsoukromých bytech či stodolách. Generálka se uskutečnila na Hrádečku Václava Havla apremiéra byla naplánována na 1.listopad1975. Tato inscenace nesplňuje podmínky bytového divadla, neboť šlo opovolenou akci vHornopočernické hospodě UČelikovských. „Světová“ premiéra byla pouze pro zvané, ale jelikož spolek přiznal pouze autora předlohy (Bertolda Brechta) anikoliv reálného autora (Václava Havla), získali pro tuto akci povolení úřadů– jejich podmínkou bylo pouze to, že se na akci nebude vybírat vstupné aže jí nebude předcházet žádná propagace. Premiéře bylo přítomno velké množství disidentů, kteří dostali osobní pozvánky přímo od principála souboru, akoloběh následných výslechů avyšetřování zastavil až otevřený dopis Václava Havla pražskému primátorovi, který odvysílalo irádio Svobodná Evropa.29 Bezpečnost však ještě dlouho ve svých svazcích uzúčastněných upozorňuje na jejich přítomnost na tzv.Počernické akci. Divadelní spolek vreakci na tuto skutečnost svou činnost na téměř dvanáct let pozastavil, vmezidobí však Andrej Krob nazkoušel další Havlovu hru– Audienci. Významným režisérským zásahem do scénáře bylo obsazení postavy Sládka třemi postupně se střídajícími herci. Toto představení stejně jako všechna následující již neslo všechny znaky bytového divadla– tedy soukromé aúředně nepovolené produkce. Navíc veškeré inscenace realizované před rokem 1989 27 Chramostová, V., Vlasta Chramostová, cit. d. (pozn.č.2), s. 287. 28 Chramostová, V., Vlasta Chramostová, cit. d. (pozn.č.2), s. 287. 29 Pavlovský, P.− Just, V., Bytové divadlo, Divadelní revue [online], 1/2001 [cit. 30.1.2018]. Dostupné z: http://host.divadlo.cz/art/clanek.asp?id=1612. bytové divadlo jako způsob rezistence… 67 byly veřejně uvedeny pouze jednou, poté byly hrány již jen příležitostně pro blízký okruh přátel (například na zahradní slavnosti na Hrádečku, kde byla uvedena Audience).30 Soubor se pak sešel až vroce 1987 ve hře Pokoušení, která byla šířena mezi obecenstvo pomocí videoprojekce. Bez zajímavosti není, že tento soubor vpozměněné podobě funguje dodnes ajeho repertoár se skládá výhradně zher Václava Havla. „Pojem »bytové divadlo« označuje nejen místo, kde se hrála jednotlivá představení, ale implikuje iprivátní charakter této činnosti zhlediska institucionálního ako‑ morní povahu zhlediska provedení adivácké přístupnosti.“31 Znaky bytového divadla lze shrnout pod dva společné jmenovatele, kterým se budeme věnovat níže: nutnost utajení amalý prostor. Bytové divadlo za normalizace realizují umělci, kteří mají veřejné působení režimem znemožněné nebo přímo zakázané. Proto se uchylují do svých bytů, či do bytů svých přátel, aby se zde scházeli vsubjektivně pociťované svobodě smožností realizovat se včinnosti, která jim doposud byla více způsobem života než pouze povoláním. Slovy Terezy Boučkové (Kohoutové): „ […] všechno bylo vyvzdorovaný na tý totalitě, která chtěla, aby lidi nedělali nic svobodně. Shakespeare není nic, co by ohrožovalo komunistický režim, ale právě to, že zakázaná herečka se zakázaným hercem, zakázanej spisovatel, za‑ kázanej folkovej zpěvák aholka, kterou nikam nevzali, je uklízečka, ale má nějaký ty talenty vsobě. To, že jsme se rozhodli, že si to zahrajeme, že to uskutečníme, tak to byl fantastickej čin, ale tehdy bylo vlastně všechno rebélie. Když se člověk připojil kChartě, tak musel počítat stím, že to nebude jednoduchý.“32 Přidanou hodnotou je specifický prostor amožnost práce sním, čímž se budeme zabývat níže, amožnost svobodného vyjádření názorů apostojů. Vzhledem kfaktickému postavení protagonistů této umělecké činnosti mimo zákon bylo nutno pořádání představení důsledně utajit. Hosté byli zváni výhradně ústně (Onutnosti této činnosti se přesvědčila Chramostová po prvním zásahu policie na Hru na Makbetha: „[Pavel Landovský– pozn.aut.] se přiznal, že neměl čas, atak pana profesora, ubytovaného vhotelu Jalta na Václavském náměstí, zval– telefonicky!“33), zároveň jim bylo sděleno imísto ačas konání. Ačkoliv (například) Bytové divadlo Vlasty Chramostové hrálo především vbytě výše jmenované, nebylo toto nutně pravidlem. Inscenace mohla být uváděna kdekoliv, místo mohlo být měněno takřka zminuty na minutu (Když byl například vBrně vyslýchán majitel bytu, kde se mělo hrát, ostatní narychlo sehnali jiný byt, aby představení nemuselo být zrušeno.) azáleželo 30 Voráč, J., Divadlo adisent, cit. d. (pozn.č.3), s. 30−34. 31 Tamtéž, s. 24. 32 Osobní rozhovor sTerezou Boučkovou dne 12.3.2018. 33 Chramostová, V., Vlasta Chramostová, cit. d. (pozn.č.2), s. 277−278. 68 rizika jinakosti jen na schopnostech diváků si předat tuto informaci. Mnohdy místo konání nevěděli do poslední chvíle ani herci. Vlasta Chramostová zmiňuje ve svých pamětech hostování vOlomouci, kam přijela na pozvání skupinky mladých lidí přednést Seifertovy Všecky krásy světa. Kvůli malému zpoždění na počátku příprav se dal do pohybu sled konspiračních opatření, Chramostová po nějaké době bloudění městem nalezla útočiště na dívčí ubytovně vpokoji jedné zpořadatelek představení– nakonec se však vše vysvětlilo apředstavení se konalo vjisté sklepní klubovně. Představení bytového divadla navozovalo specifickou atmosféru ivědomím diváků, že se spříchodem do bytu stávají „spolupachateli nezákonných činů“ spolu sherci.34 Iztohoto důvodu byl většinou okruh potenciálních diváků poměrně úzký. Ze svědectví Terezy Boučkové je vidět, že ačkoliv byl obytová představení velký zájem, ne každý se ho rozhodl účastnit, protože „ka‑ ždej si to strašně rozmyslel, jestli se jít podívat na divadlo apak být vyhozenej“.35 Záznamy StB odkrývají, že na mnoha těchto představeních měly bezpečnostní složky svého informátora. Zpočátku bývala představení ponechávána svému osudu, avšak spostupujícím časem byly zásahy Bezpečnosti čím dál častější (vizníže), takže „tehdy na to divadlo jít znamenalo, že možná při‑ jdou odobrou práci, že to pohnojej svejm dětem. Bohužel, takovýhle ubohý afa‑ 34 Po zásahu StB byli zatčení formálně vyšetřováni především za „rušení nočního klidu“. 35 Osobní rozhovor sTerezou Boučkovou, 12.3.2018. Obraz 8 bytové divadlo jako způsob rezistence… 69 tální následky to mohlo mít, takže okruh byl hodně uzavřenej, pár herců, bejva‑ lejch kolegů Vlasty Chramostový na to přišlo, ale jinak to byli chartisti. Jinak to nešlo.“36 Vladimír Just toto ve své knize dává do přímé souvislosti sfaktem, že představení bytových divadel nebyla pouze „pro zábavu“: „Fenomén by‑ tového divadla není utvářen pouze charakterem prostoru, ve kterém se koná, ale iokolnostmi, zajakých je provozován. Toto riziko je součástí představení, neboť vrepresivním režimu je umění samo osobě politickým aktem.“37 Ačkoliv režim uměleckou činnost (nejen) disidentů velmi často takto chápal, bylo divadlo Vlasty Chramostové ivšechna její představení deklarovaně apolitická. Současná situace se vnich však vždy nutně odrážela. Nešlo jen ookolnosti − navzdory všem zákazům apříkazům– ale iovolená témata. Vlasta Chramostová svá představení připravovala tak, aby vnich rezonovala současná situace, události či její dojmy znich.38 Když Tereza Boučková ve své roli říká „Prchnout, proč! Co spáchala jsem zlého?“39, interpret idivák do toho nutně promítají svou aktuální situaci, ve které se nachází, hra se– byť ijednou větou– stává zcela aktuální. Stejně tak věta zDávno, dávno již tomu „Inejtemnější noc se změní vráno!“ mohla být dle Vlasty Chramostové právě tím kamenem úrazu, kvůli kterému muselo být divadlo zničeno. Ať se četly texty zakázaného básníka nebo jiných autorů (AppellplatzII. byl především emotivní literární koláží zkomponovanou vreakci na procesy se signatáři Charty 77), ať se hrálo Shakespearovo drama omorálních dilematech či životopis oztrácení blízkých osob aperzekuci, vždy tam bylo něco, co se diváka dotklo, oslovilo jej vjeho aktuální situaci atím dávalo pocit alespoň dočasné svobody. Alespoň tak to ve svých vzpomínkách vidí Tereza Boučková: „[…] myslim si, že to byl tak vzrušující zážitek, protože to bylo taky omoci, ozlu, který si člověk buďto vybere, protože tu moc chce za každou cenu, nebo si ji nevybere amožná se mu nikdy nic pořádně nepodaří. Ta hra byla vlastně hrozně aktuální.“40 Představení bytového divadla však nebyla připravována pouze ztouhy po bohulibé činnosti, ale izvlastní touhy po svobodě. Veškeré prožitky diváků se ve velké míře týkaly iherců, nebo minimálně části znich. Tereza Boučková vzpomíná, jak po většině představení musela rychle domů, aby tento zážitek zpracovala.41 Vlasta Chramostová zase (jak již bylo řečeno) ze záplavy 36 Tamtéž 37 Voráč, J., Divadlo adisent, cit. d. (pozn.č.3), s. 25. 38 „[…] lákala [mě– pozn.aut.] témata aktuální, dobový akcent byl pro mě nejdůležitější.“, Chramostová, V., Vlasta Chramostová, cit. d. (pozn.č.2), cit. d., s. 287. 39 Play Macbeth 40 Osobní rozhovor sTerezou Boučkovou dne 12.3.2018. 41 Tereza Boučková: „Já jsem většinou odcházela docela brzo domů, já jsem byla vždycky dost pře‑ citlivělá ajá jsem se stím potřebovala nějak vyrovnat vhlavě, stím zážitkem. […] Já jsem přišla domů apak jsem celou noc hrála vhlavě Macbetha. […] Vněčem to bylo osvobozující, protože jsem opravdu nemusela skrývat svý názory, nemusela jsem se bát je řikat, ale současně jsem musela po‑ 70 rizika jinakosti dojmů zkolotoče, který se roztočil po vydání Charty 77, připravila soubor AppellplatzII. Stejně tak na mnoha místech svých pamětí připomíná, že to bylo právě bytové divadlo, které jí pomáhalo překonat vážné psychické problémy. To, že se jednalo očinnost zpohledu státních orgánů protirežimní, tento zážitek ve velké míře ještě umocňovalo apodtrhovalo nutnost soudržnosti daného kolektivu, který se sešel na specifickém místě. Druhým, možná nejvíce určujícím rysem, byl především charakter prostoru bytového divadla. Tato přidaná hodnota umožňuje (ačkoliv spíše ojedinělým) projektům, jako je například Bytové divadlo Ferdinanda Vaňka divadelního souboru Kašpar, existovat idnes, kdy již provozování soukromého divadla nepřináší žádné nebezpečí. Soukromý byt totiž vytváří specifický prostor pro výrazný kontakt sdiváky, který prostor běžného divadla– pokud pomineme další alternativní projekty − neumožňuje. Diváci se díky stísněným podmínkám stávají přímými účastníky inscenace, herci jsou tímto prostředím nuceni přímo reagovat na pocity análady diváků (či„hlediště“ jako celku) azahrnovat je do svého uměleckého počínání.42 Například byt Vlasty Chramostové měl kapacitu asi 20–30 osob. Majitelka však vzpomíná, že na mikulášskou besídku pro manželky aděti vězněných chartistů se tam sešlo zhruba 50 lidí.43 Původně šlo ovelký byt herečky Libuše Freslové, který byl později rozdělen (přepážku vybudovala vlastnoručně Chramostová sFreslovou zosmi set cihel odkoupených zrekonstrukce Betlémské kaple44) na dva. Chramostová bydlela ve dvou velkých pokojích propojených širokým průchodem. Během scénických čtení (Všecky krásy světa aAppellplatzII.) mohli diváci sedět prakticky všude, při představeních (Hra na Makbetha aDávno, dávno již tomu) se jeden pokoj stával jevištěm, druhý pak hledištěm. Pro starší či váženější návštěvníky byly připraveny židle či křesla, pro mladší polštáře na zemi. Isamotná divadelní hra musí být upravena pro prostor bytu, neboť běžný soukromý byt nabízí hercům zcela minimální zázemí, především co se týče prostoru okolo „jeviště“. Herec se tak vbytovém divadle stává zcela obnaženým avydaným na milost inemilost divákům. Ti sedí vtěsné blízkosti „jeviště“ amají možnost bezprostředně reagovat na představení. Zcela zde chybí odstup, který má herec od hlediště vdivadle díky vzdálenosti– nejen křesel od jeviště, ale také vyvýšením jeviště či naopak hlediště. Vbytě vlastně vůbec není možné mluvit ohledišti: zde jsou skupinky diváků nebo čítat stím, že budu celej život pracovat manuálně abudu na okraji společnosti. Protože nikoho ne‑ napadlo, že se to po roce 89 změní.“ (Osobní rozhovor sTerezou Boučkovou dne 12.3.2018.) 42 Tereza Boučková: „Diváci seděli všude kolem, seděli mezi náma, takže oni vtý hře jakoby byli.“ (Osobní rozhovor sTerezou Boučkovou dne 12.3.2018.) 43 Voráč, J., Divadlo adisent, cit. d. (pozn.č.3), s. 26. 44 Chramostová, V., Vlasta Chramostová, cit. d. (pozn.č.2), cit. d., s. 72. bytové divadlo jako způsob rezistence… 71 pouze jednotlivci, různě rozsazení na všemožných předmětech, které se nacházejí vběžném bytě: židle, křesla, gauč, stoličky či polštáře. Herec téměř všechny návštěvníky zná osobně, zná jejich životy iaktuální situaci, na kterou může– ačasto imusí– reagovat. Apřed začátkem představení ipo něm snimi mluví tváří vtvář, po skončení svého vystoupení najednou okamžitě vstupuje do role naprosto civilní. Záleží tedy zcela na umění aprofesionalitě herce, zda role bude úplně civilní, či naopak dokonale odosobněná. Prostor bytu nedovoluje ani pracovat smnožstvím kulis: většina představení se odehrávala vběžně zařízeném bytě, obohaceném maximálně oněkolik rekvizit. Vše záviselo jen apouze na aktérovi představení, jak vzpomíná Vlasta Chramostová: „Ta totální nesvoboda přinesla totální svobodu uměleckou. Vinscenaci jsem se oblékla podle svých představ, rekvizity vybrala, scénu udělala zmožností bytu. Aspolurežírovala, jak bych si za jiných okolností nemohla dovolit aani dovolit nechtěla. Moc mě bavila práce srekvizitami. Vybrala jsem, codům dal aco evokovalo dobu minulého století.“45 Na jednoduchou výpravu představení vzpomíná ijeden zmnoha jeho diváků, Martin Palouš:46 „Zážitek to byl neobvyklý. Obdivoval jsem, že divadlo lze vykouzlit prakticky zničeho, bez scény, opony, kulis, čehokoli. Jeden dobrý herec (Lanďák) nebo jedna dobrá he‑ rečka (Vlasta) to byli schopni všechno stvořit sami.“47 Ačkoliv se představení bytového divadla hrála vmnoha různých bytech, fotograficky dobře zdokumentovaný je především ten Vlasty Chramostové. Jak již bylo řečeno, vše se odehrávalo ve dvou centrálních pokojích. Vobou byl velký gauč, na jednom, vedle knihovny, většinou seděli diváci, druhý byl součástí „jeviště“; pokud se však sešlo více diváků, seděli na zemi iv„jevištním pokoji“. Připomeňme si, že se nyní budeme zabývat především prostorem Hry na Makbetha, případně Zprávou opohřbívání vČechách. Během čtení Všech krás světa aAppellplatzu II nebyla práce sprostorem tak významná, ikdyž jisté charakteristické rysy již byly přítomny. VPlay Macbeth hrálo největší množství herců, přesněji pět: Pavel Landovský (Lanďák) jako Macbeth, Vlasta Chramostová jako Lady Macbeth aprvní čarodějnice, Vlastimil Třešňák jako „zpívající minesengr“, Tereza Kohoutová vroli druhé čarodějnice avypravěče aPavel Kohout čtoucí několik dalších rolí. Ve chvíli, kdy herci nehráli (po většinu hry byla „na scéně“ Chramostová sLandovským), většinou posedávali na zemi uzdí, aby nepřekáželi divákům ve výhledu. Když nehrála Lady Macbeth, sedala si nejčastěji na široký gauč vrohu pokoje aotáčela se zády. Vlastimil Třešňák většinu hry strávil skytarou na židli na kraji scény. Tereza Kohoutová, která měla výstupy spíše až vdruhé polovině 45 Chramostová, V., Vlasta Chramostová, cit. d. (pozn.č.2), s. 286. Ohře Dávno, dávno již tomu. 46 Diplomat apedagog, jeden zprvních signatářů apozději mluvčí Charty 77, mimo jiné vletech 2001–2005 velvyslanec vUSA. 47 E -mailový rozhovor sMartinem Paloušem, odpovědi doručeny 20.4.2018. 78 rizika jinakosti Interpretace pramene: Bytové divadlo– Archiv Vlasty Chramostové vArchivu Národního divadla Obraz 11 Obraz 12 bytové divadlo jako způsob rezistence… 79 Obraz 13 Obraz 14 80 rizika jinakosti Obraz 15 Obraz 16 bytové divadlo jako způsob rezistence… 81 Obraz 17 Obraz 18 82 rizika jinakosti Fond fotografií dokumentujících činnost Bytového divadla Vlasty Chramostové se nachází vArchivu Národního divadla ve složkách K-854-P/26 (109 fotografií), K-854-P/27 (34 fotografií), K-854-P/28 (94 fotografií), K-854-P/29 (21 fotografií), K-854-P/30 (43 fotografií) aK-854-P/31 (42 fotografií). Soubor fotografií věnovala před časem Archivu Národního divadla hlavní protagonistka bytového divadla Vlasta Chramostová. Fond tedy obsahuje přes 300 fotografií, zrubu většinou důkladně popsaných. Popis obvykle obsahuje datum, název představení, místo, kde se odehrávalo (ve všech případech se jedná obyt Vlasty Chramostové) a– pokud je hostitelka byla schopna identifikovat– jména vyfotografovaných osob. Pokud se jednalo oosobu hostitelce neznámou, je jméno nahrazeno otazníkem; sama Vlasta Chramostová se označila pouze iniciálami: VCH. Autoři fotografií na nich bohužel podepsáni nejsou, dle jiných zdrojů je možné se domnívat, že se jedná většinou oIvana Kyncla aJiřího Bednáře. Zajímavostí je také podpisová listina účastníků premiéry Všech krás světa. Pokud se podepisování návštěvníků někdy opakovalo, tyto listy nebyly zachovány či věnovány Archivu Národního divadla. Fotografie obsahují dokumentaci nejen samotných inscenací, ale také portréty diváků vdružném hovoru po představení. Zachyceni jsou tak například Ludvík Vaculík, prof.Jan Patočka, Václav Havel, Ivan Klíma, manželé Pistoriusovi či Marta Kubišová. Nejedná se však pouze odokumentární fotografie, časté jsou umělecké záběry detailů, jako je například zrcadlo alíčidla Vlasty Chramostové či stolek stexty připravenými kpřednesu Všech krás světa. Archiv Národního divadla byl prvním pramenem, kněmuž jsem vpočátcích práce na textu obytovém divadle získala přístup. Jelikož se zde nachází veškeré dostupné fotografie zpředstavení Bytového divadla Vlasty Chramostové, ve své práci čerpám ztohoto zdroje pro veškeré popisy interiéru, kostýmů či rekvizit. Jedná se opramen výjimečně autentických dokladů činnosti bytového divadla, který umožňuje vytvoření určité představy oprůběhu večera lépe než záznam jednotlivého divadelního představení. Každá inscenace se totiž natáčela bez diváků ave snaze upravit prostředí bytu co nejlépe pro potřeby natáčení. Fotografie naproti tomu umožňují vhled do samotného večera, mezi skupinky hovořících diváků ado interiéru bytu Vlasty Chramostové. Jedná se ofotografie– momentky, nijak nearanžované, často irozmazané či neostré. Veškeré fotografie jsou černobílé. Součástí souboru je iněkolik skupinových fotografií po představení ataké ze zkoušek Hry na Makbetha, které probíhaly na sázavské chatě Pavla Kohouta. Fotografie zachycující činnost Bytového divadla pomáhají pochopit, jak těsné bylo spojení mezi hercem adivákem. Prostor soukromého bytu není běžně uzpůsoben divadelním představením, ato nejen prostorem, ale také menším množstvím míst ksezení, která rozhodně nejsou stejná, jako je tomu vběžných divadlech. Fotografie tedy zachycují diváky sedící na se- bytové divadlo jako způsob rezistence… 83 dačkách či křeslech vtěsné blízkosti herečky, stejně jako na kuchyňských židlích či na polštářích na zemi. Fotografie ztohoto archivu dokreslují vzpomínky Vlasty Chramostové adalších zúčastněných, potvrzují je adávají jim plasticitu. Zatímco filmový záznam přinese divadelní zážitek aje možné jej posuzovat především ze scénického hlediska, rozebírat jednotlivé výkony herců, kvalitu scénáře či kamery, fotografie zachycují atmosféru jednotlivého večera. Kromě dokumentace divadelního představení vidíme iosoby vdružném hovoru, portréty návštěvníků či hostitelky během rozhovorů následujících po představení. Fotografie zinscenace Zpráva opohřbívání vČechách jsou naproti tomu zajímavé zuměleckého hlediska: autor se snažil zachytit spíše ponurou atmosféru představení, nežli pohled na herečku střídající role arekvizity. Tato sbírka jako historický pramen je cenným dokladem toho, jak se může stát soukromý byt veřejným prostorem. Intimní prostor obývaný dvěma osobami byl zcela záměrně proměněn zároveň vdivadelní foyer, jeviště ihlediště způsobem velmi promyšleným, ato včetně dekorací. Dle vzpomínek jeho majitelky byly mnohé dekorace– které se sice vbytě nacházely– přemístěny na viditelnější místo tak, aby podkreslovaly atmosféru každého jednoho představení. Jedním zmnoha příkladů je plastika posmrtné masky Boženy Němcové, která měla významnou roli vpředstavení Dávno, dávno již tomu. Tyto fotografie lze studovat především dvojím způsobem. První zmožností je analýza portrétů vyfotografovaných osob: kdo byl pozván na premiéru akdo ským po představení hovořil. Druhou možností je dívat se „za“ primárně fotografované osoby, azískat tak představu oorganizaci soukromého prostoru bytu apokusit se postihnout, do jaké míry byl upraven pro potřeby divadelního představení. Jistě by bylo velice zajímavé, pokud by se nalezly další fotografie zjiných představení, avšak iproměny jednoho bytu během několika diametrálně odlišných představení jsou velmi zajímavé. Již od počátků mé práce bylo zcela zřejmé, že kromě vzpomínek Vlasty Chramostové budou muset být důležitým zdrojem právě fotografie. Po poměrně náročném pátrání po místě jejich uložení jsem je nalezla vArchivu Národního divadla. Zde jsem získala knafocení výše zmíněné složky, které mi velmi přiblížily charakter jednotlivých představení bytového divadla. Vedle výše zmíněného přínosu (autentické zachycení průběhu večera, jednotlivé portrétové fotografie diváků, zobrazení interiéru bytu arekvizit použitých během představení) narážíme při interpretaci tohoto pramene ina mnohé nedostatky. Na ani jedné fotografii není napsaný fotograf, takže oautorství se můžeme pouze dohadovat. Fotografie nejsou řazené chronologicky podle času jejich vzniku: těžko znich zjistíme, sjak velkým předstihem se před představením hosté scházeli; zda byli rovnou usazováni na svá místa apředstavení začínalo bezprostředně poté, co si všichni sedli, nebo 84 rizika jinakosti zda mu předcházely rozhovory ať už herců sdiváky, nebo diváků mezi sebou; případně zda již bylo kdispozici občerstvení. Apředevším, ve fondu fotografií se nenacházejí zcela žádné fotografie jiných místností bytu; Vlasta Chramostová ve svých pamětech popisuje kupící se kabáty azimní obuv vpředsíni, lahve vína či občerstvení donesené pozvanými ajídlo připravované Stanislavem Milotou (spolu sTerezou Kohoutovou). Fotografie však zachycují jen návštěvníky se skleničkami vrukou. Není znich tedy možné zjistit například množství acharakter pochutin či jejich způsob servírování. Nelze ani zjistit charakter zázemí, které bytové divadlo mělo: je nasnadě, že velmi malé ajednoduché, přesto by idokumentace tohoto byla pro moji studii velmi zajímavá. Je však pochopitelné, že fotograf na návštěvě divadelního představení vsoukromém bytě nebude fotografovat hostitelům předsíň či kuchyň. Naopak je evidentní, že centrem veškerého dění byly dva propojené pokoje a(pravděpodobně) soukromé rozhovory po představení byly nedílnou součástí tohoto setkání. Ipřes některé své nedostatky amezery ve výpovědní hodnotě byl soubor fotografií zArchivu Národního divadla stěžejním pramenem pro tuto práci vedle již mnohokrát zmiňovaných pamětí Vlasty Chramostové. Splnil mé požadavky, zodpověděl otázky, které jsem si před jeho získání kladla avmnohém předčil má očekávání ohledně jeho výpovědní hodnoty. Stal se odrazovým můstkem pro kladení dalších otázek ahledání odpovědí. Ato se mu zjevně nedostalo zdaleka takové pozornosti, jakou by si zasloužil. Vbudoucnu je možné detailněji zkoumat jednotlivé součásti interiéru, analyzovat portréty návštěvníků či sledovat pluralitu způsobu oblékání hostů. Možnosti tohoto fondu tedy zdaleka nejsou vyčerpány. reflexe marxismu vexilovém časopisu studie vletech 1958–1976 85 Reflexe marxismu vexilovém časopisu Studie1 vletech 1958–1976.2 Martin Kindl Zdá se nám však, že […] neberou náležitě vúvahu existenci komunistického světa, bez něhož nelze dnešní svět plně pochopit.3 Cílem mého textu je zachytit reprezentaci termínu marxismus. Konkrétně jím je hledání argumentačních prostředků (strategií) anásledně sdílených představ (preferovaného významu) při psaní oněm. Nejde mi oto sledovat, zda autoři správně chápou jistou definici marxismu (nebo strukturalismus či jejich vztahyaj.). Naopak, snažím se postihnout „katolický exilový diskurs“ omyšlenkovém jevu, který jeho autoři nazývají marxismem. Tento diskurs chápu obecně jako uspořádaný soubor vět odaném předmětu, konkrétní podob[u] vědění,4 jež vrámci časopisu Studie omarxismu převládala (či převládaly). Důvodem zvolit si jako badatelské téma diskurs omarxismu byla skutečnost, že vrámci časopisu Studie se žádný jiný problém (který by přímo nesouvisel skatolickou církví) nevyskytoval tak často jako právě tematizace marxismu. Marxismus byl též nepřímo důvodem, který ke vzniku exilu vedl. Zároveň představoval pro katolickou církev ve 20.století jednu znejvětších ideových výzev. Na druhé straně se ve dvacátém století rovněž odehrál křesťansko -marxistický dialog, jehož intenzita vyvrcholila všedesátých asedmdesátých letech. České exilové vlny mezi lety 1948 až 1989 nikdy nestály na výsluní historické produkce. Například vporovnání stématem československých dějin padesátých let stojí exil daleko vpozadí. Pozoruhodné je, že včeském historickém vědomí se oexilu vytvořily představy, které byly živeny apřebírány lidmi sprotikladnými hodnotovými zájmy. Často totiž panovaly názory, 1 Vnašem textu čerpáme zelektronické verze časopisu, která je dostupná na adrese http:// scriptum.cz/cs/periodika/studie [cit. 2018-1-25]. 2 Rád bych vyjádřil poděkování Michalu Sklenářovi za bližší uvedení do dějin avěrouky katolické církve aza doporučení příslušné literatury. 3 Skalický, K., „Revoluce našich dnů“, Studie, 1970, č.21, s. 8. 4 Petrusek,M.A.kol.,Velký sociologický slovník, Praha, Karolinum 1996, s. 213. 86 rizika jinakosti že do exilu odcházeli hlavně příslušníci pravice, představitelé politických stran ainteligence. Domnívám se, že tato představa vznikla vrámci delegitimizačních kampaní, které proti exilu vedla KSČ, ajejich prostřednictvím přecházela ido obecného povědomí.5 Vtomto příspěvku vycházím z(možná banálního) přesvědčení, že to, co je vnímáno jako „pravé katolické“ či „pravé marxistické“, se mění včase iprostoru. Stručně řečeno, katolická církev včeských zemích je jiná než například katolická církev vItálii, český marxista se může lišit od marxisty francouzskéhoatd.6 Direktivy zideových center bývají modifikovány růzností národních tradic či lokálními autoritami, takže se jejich dopad nanejnižší úrovni může od původní podoby značně lišit. To platí pro katolickou církev, stejně jako to platilo pro marxisty. Mě bude zajímat, jak se tato skutečnost projevila vtvorbě lidí, kteří se nacházeli vexilu akteří vrámci něj měli specifické postavení.7 Vtextu mi půjde oto ukázat uchopení tématu marxismu na příkladu vybraných prací katolického exilového časopisu Stu‑ die vletech 1958–1976. Časopis Studie byl spojen zejména steology Františkem Plannerem, Karlem Vránou aKarlem Skalickým abývá uváděn jako příklad tzv.gradualistického8 postoje exilu.9 Tento postoj bývá mimo jiné spojován se snahamicírkve otevřít se modernímu světu vobdobí kolem II. vatikánského koncilu, jež byly symbolizovány osobami papežů JanemXXIII. aPavlemVI.10 5 Srov. Tigrid, P., Politická emigrace vatomovém věku, Praha, Prostor 1990, s. 46 n. 6 Ukatolické církve je však třeba brát na vědomí následující dvě roviny. První rovinou je neměnná apoštolská tradice, druhou pak proměnné katolické tradice, které se mohou lišit např.sohledem kpolitickému prostředí. (Pospíšil, C. V., Hermeneutika mystéria: struktury myšlení vdogmatické teologii, Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 2010, s. 192.) 7 Tímto „specifickým postavením“ máme na mysli kritiku, která se na redakci časopisu Stu‑ die snášela zčeských emigrantských kruhů kvůli prostoru, jež dávala textům, které hovořily omarxismu. (Prečan, V., Poznámky ke studiu vztahů mezi exilem adomácí antitotalitní rezistencí v70. a80. letech, in S. Brouček, K. Hrubý (ed.), Češi za hranicemi na přelomu 20. a21. století, Praha, Karolinum 2000, s. 213−221.) Vrámci mé práce tedy mám důvod vnímat okruh lidí kolem časopisu Studie jako „pokrokovou složku“ katolických myslitelů. Karel Skalický ale dodává, že tento problém kritiky Studií začal až rokem 1977, tedy se zavedením koncepce časopisu, která již není předmětem tohoto textu. (Skalický, K., Slovo na rozloučenou snašimi čtenáři, Studie, 1990, č.32, s. 406.) 8 „Gradualismus je vpodstatě pragmatický politický postup, vycházející zpoznání, že vdnešním světě mocenské zájmy zhusta převažují nad ideologickými, ba imravními hledisky […]. Přede‑ vším však gradualismus obráží změny aprocesy, jimiž komunismus vposledních letech prošel vte‑ orii ivpraxi.“ (Tigrid, P., Pečinka, B. (ed.), Marx na Hradčanech, Brno, Barrister & Principal, 2001, s. 81.) 9 Tento názor např.Halík, T., Víra akultura: pokoncilní vývoj českého katolicismu vreflexi časo‑ pisu Studie. Praha, Zvon 1995, s. 32−33. 10 Chenaux, P., Katolická církev akomunismus vEvropě (1917−1989): od Lenina kJanu PavluII. Praha, Rybka, 2012, s. 167 n. reflexe marxismu vexilovém časopisu studie vletech 1958–1976 87 Literatury věnující se časopisu Studie není mnoho. Vrámci dosavadní reflexe zaujímá přední místo co do doby vzniku, tak do rozsahu kniha Tomáše Halíka Víra akultura,11 která je zpracována jako přehled reprezentativních textů, jež jsou rozděleny podle témat, kterým se věnují. Dále se jedná především omonografie, které se zabývají literární produkcí exilu po roce 1948. Sem můžeme zařadit knihu Michala Přibáně Prvních dvacet let12 nebo práci Aleše Zacha Kniha ačeský exil 1949–1990.13 Mezi nejnovější analytické práce věnující se konkrétně Studiím lze zahrnout text „Skalický je filomarxista“14 od Jaroslava Vokouna nebo práci Ondřeje Blažka Český katolický exil videovém sporu očasopis Studie.15 Na rozdíl od výše jmenovaných titulů je mou snahou postihnout způsob, jakým je téma marxismu pojímáno na stránkách Studií od jejich vzniku roku 1958 do roku 1976. Na konci tohoto období se vdůsledku změny koncepce časopis stává programově aktivistickým aofenzívním.16 Tento rok je proto hranicí, která ohraničuje období, vněmž časopis zkoumáme. Budu si tedy všímat, vjakém kontextu se omarxismu píše, tzn.ve spojitosti sjakými tématy. Dále mě bude zajímat, jaká byla četnost těchto reflexí, zda se měnila, apokusím se naznačit, na čem to případně mohlo záviset. Časopis Studie byl periodikem české exilové skupiny, spojené sinstitucí Křesťanské akademie vŘímě. Ta byla založena roku 1950 jako ediční ústav katolické organizace Cyrilometodějská liga akademická,17 která kromě primárně náboženských textů vydávala ilaické tiskoviny. Jejím cílem bylo vést podle katolických představ jakýsi paralelní národní život, tedy zachovat Texty těchto papežů in Pospíšil, C. V. (ed.), II. vatikánský koncil očima JanaXXIII. aPavlaVI. Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 2013. Je třeba zmínit, že církev na II. vatikánském koncilu komunismus neodsoudila. 11 Halík, T., Víra akultura, cit. d. (pozn.č.9). 12 Přibáň, M., Prvních dvacet let: kulturní rada adalší kapitoly zdějin literárního exilu 1948−1968, Brno, Host 2008. 13 Zach, A., Kniha ačeský exil 1949−1990: bibliografický slovník nakladatelství, vydavatelství aedic, Praha, Torst 1995. 14 Vokoun, J., „Skalický je filomarxista“. Křesťansko -marxistický dialog vřímských Studiích, in Landa, I., akol.,Proměny marxisticko ‑křesťanského dialogu vČeskoslovensku, Praha, Filosofia 2017, s. 141−172. 15 Blažek, O., „Český katolický exil videovém sporu očasopis Studie“, Soudobé dějiny XXIII, 2016, č.4, s. 645−677. 16 Aktivistickým aofenzivním vtom smyslu, že otiskoval převážně texty, které se kriticky vztahovaly kaktuálním otázkám vČeskoslovensku, čímž se onich snažil šířit povědomí vzahraničí atím patrně tlačit domácí režim ke změně. Srov. Skalický, K., „Slovo na rozloučenou snašimi čtenáři“, Studie, 1990, č.32, s. 406. Blíže ozměnách koncepcí Blažek, O., „Český katolický exil videovém sporu očasopis Studie“, cit. d. (pozn.č.15). 17 Zach, A., Kniha ačeský exil 1949−1990, cit. d (pozn.č.13), s. 83. 94 rizika jinakosti Gardavský říká: hoministické– hodnoty dialektického materialismu.“58 Vývoj české filozofie ajejí pády jsou nazírány jako příklad odosobnění, kterému měl propadnout socialistický, stejně jako kapitalistický svět: „Chápe se opět smysl toho, co bylo nazváno zvěcňováním, zeslužebňováním, byrokratizací ama‑ nipulací člověka. Zjišťuje se, že toto nebezpečí nevzniká jen na společenském území tzv.kapitalistických soustav, ale že může přepadnout avpadnout ido socialistic‑ kého kontextu.“59 Výhradně marxismu ajeho aplikacím se věnují texty Studií zčísel 36 (1973) a37 (1974). Vúvodu60 prvního ztěchto monotematických čísel redakce zdůvodňuje jejich vydání. Důvodem má být renesance marxismu coby nanejvýš zajímavý úkaz současné doby.61 Pisatel předmluvy dále uvádí, co se skrývá za postojem redakce: „zajímá nás, jaké různé tvářnosti na sebe bere, jak tyto tvářnosti se liší jedna od druhé ajak se to projevuje vrůzných postojích krůz‑ ným otázkám.“62 Dále doplňuje, že uvedenými texty nebyla problematika současného marxismu zdaleka vyčerpána, adokonce lituje toho, že mezi nimi „chybí studie otom, jak se vyvíjel postoj marxistů, věnujících se dialogu skřesťany, vůči náboženství (Garaudy, Machovec, Gardavský).63 Chybí studie opolském revisionismu (Schaff, Kołakowski…). Chybí studie omaoismu. Neměl by scházet ani přehled osoučasném sovětském diamatu […].“64 Hned první text,65 který následuje po této předmluvě, je vpodstatě interpretací spisů Karla R. Poppera scílem ukázat, že marxismus je údajně nekontrolovatelnou,66 atudíž nevědeckou teorií. Marxismus prý přesto dokáže inspirovat, hlavně rané Marxovy spisy, vnichž se měl projevit Marx aktivista67 setickými ideály, jež byly jeho pozdějším dílem (vněmž se projevily utopické předpovědi) zatlačeny do pozadí. Pomineme -li tedy zmíněný „inspirační“ potenciál, přiznává tento text marxismu jako takovému spíše místo vdějinách vědy než užitečnost pro současnost. Na údajně nevědeckou podstatu marxismu se cílí ivtextu následujícím.68 Vněm je marxismus označen za symptom úpadku buržoazní společnosti, za „poslední ideologii nevyvratitelnosti, již měšťák vyprodukoval, aby se 58 Tamtéž, s. 490. 59 Tamtéž. 60 Neautorizovaný úvod, Studie, 1973, č.36, s. 367 n. 61 Tamtéž. 62 Tamtéž. 63 Ktvorbě těchto autorů viznapř.Landa, I. akol.,Proměny marxisticko ‑křesťanského dialogu, cit. d. (pozn.č.14). 64 Tamtéž, s. 368. 65 Antiseri, D., „Epistemologická kritika marxistické dialektiky atotality“, Studie, 1973, č.36, s. 372 n. 66 Tamtéž, s. 373. 67 Tamtéž, s. 390. 68 Preisner, R., „Průzory do podstaty dialektické konkretizace“, Studie, 1974, č.37, s. 37 n. reflexe marxismu vexilovém časopisu studie vletech 1958–1976 95 zachránil před vyvrácením sebe sama“.69 Vtom má být dědicem německého idealismu. R. Preisner však také naznačuje, za jaké podmínky je možné marxismus vyvrátit: „Protože marxismus dialektikou konkrétního permanentně aneúprosně znicotňuje skutečnou skutečnost, lze ho vyvrátit jen zfundamentu praktické zkušenosti sním.“70 Marxismus se totiž údajně snaží neustále přetvářet Boží dílo, proto vsoučasném světě „probíhá hranice mezi stvořenou skutečností aabstraktním konkrétnem: mezi světem, který následuje Krista ve světě, aideologií, která usiluje otriumfální vyhlazení lidského kosmu“.71 Tudíž je marxismus ztotožněn sideologií buržoazie, neboť „měšťácká civilizace byla od svých protestantsky akalvínsky podmíněných počátků vybudovaná na zavilém odporu k» padlému « světu. Byla aje skrznaskrz dualistická aspiritualistická amanichejská, alze říci, že marxismem tato civilizace skoro logicky vyvrcholila askrze něj asním izajde.“72 Cílem marxismu je podle R. Preisnera popřít svět ičlověka: „Člověka, tím že ho popře ve jménu abstraktně konkrétního » nového « člověka, askutečnost širého stvořeného světa, tím že ji předurčí krevoluční kon‑ kretizaci cestou dialektického znicotnění.“73 Na tomto textu lze vidět, že kořeny marxismus byly vrámci tradice evropského myšlení umístěny na údajný počátek buržoazní společnosti, atím spojeny sideami protestantských církví. Jelikož jsou tyto idey katolicismu nepřátelské, jsou nebezpečné zároveň ipro křesťanskou civilizaci, kterou má katolická církev právo zastupovat.74 Sledování teoretických pohybů vrámci marxismu se projevilo ina skutečnosti, že Studie komentovaly aktuální diskusi ovztahu mezi dílem G. W. Hegela aKarlaMarxe.75 Tato diskuse je interpretována coby přehodnocování části Marxova díla, která se neměla osvědčit vkonfrontaci shistorickým vývojem. Právě skrze tuto skutečnost je též nazírán vznik aexistence různých neomarxismů.76 Studie si tedy opět všímají zájmu omarxistický humanismus aopouštění převážného důrazu na materialismu adeterminismu. Nicméně 69 Tamtéž, s. 38. 70 Tamtéž. 71 Tamtéž, s. 39. 72 Tamtéž, s. 40. 73 Tamtéž. 74 Je třeba říci, že tato neekumenická vyjádření jsou ve Studiích ojedinělá. Na druhou stranu však nejsou vkatolické tradici ničím výjimečným. Svědčí otom též příslušné pasáže knihy J. Maritaina, jež byla představena výše. Dále by bylo možné porovnat, jak se kmarxismu staví protestantská věrouka. Předpokládám, že by bylo možné najít mezi postoji katolické aprotestantské církvi při kritice marxismu mnoho shod. Viz např. Floss, K., Josef Lukl Hromádka akřesťansko -marxistický dialog vekumenickém semináři vJirchářích, in Landa, I. akol.,Proměny marxisticko ‑křesťanského dialogu, cit. d. (pozn.č.14), s. 33−59. 75 Kern, W., „Hegel, Marx afrankfurtská škola“, Studie, 1973, č.36, s. 392 n. 76 Tamtéž, s. 395. 96 rizika jinakosti W. Kern uchopuje Marxovo pojetí odcizení tak, že je historizuje, že je uvádí do kontextu svývojem pojmu anakonec stejně poukazuje na to, že itento humanismus je utopií se skrytými totalitními implikacemi.77 Hledání „utopických prvků“ uneomarxistů se věnuje ijiný text, jenž má toto téma ive svém názvu.78 Neomarxismus je shodně prezentován coby přehodnocování Marxova učení, jež se neosvědčilo vkonfrontaci shistorickým vývojem. Ve své kritice kapitalistické společnosti se proto neomarxisté měli vzdát prognóz, které by byly podloženy empirickými důkazy, amísto toho se zaměřit na tzv.radikální odmítnutí79 autopické naděje vsouvislosti spřekonáním odcizení. Vtéto kritice kapitalistického systému vidí M. Lobkowicz nebezpečnou vzpouru, která „má zničit nedokonalý svět jen proto, že bychom se jinak museli vzdát naděje na skutečně dokonalý svět. Zdá se mi ovšem, že počítá příliš málo srizikem, že by násilné hledání ráje mohlo vytvořit nové peklo“.80 Vpodobném duchu pokračuje M. Lobkowicz ive svém dalším textu,81 otištěném orok později. Vněm ukazuje, jak se marxismus vsoučasnosti údajně mění, zapomínaje přitom na své kořeny vpracích Marxe aEngelse. Vědecký socialismus ajeho zákony se tím měly dostat na půdu utopického socialismu, který vrámci boje za emancipaci brojí proti empirickým vědám. Avšak, jak uvádí autor, Nové levici se podařilo objasnit jen ve velice nepatrné míře, co je emancipace anakolik má být skutečně největším lidským zájmem.82 Marxismus vpojetí neomarxistů nemá dosahovat maxim křesťanských společenských požadavků, tudíž je nahlížen spíše jako slepá ulička vtradici evropského myšlení, atím též historizován: Je ‑li však emancipace osvobození od jakkoliv identifikovatelných nutností, pak se ukazuje jasně, že existují ijiné amožná dokonce základnější zájmy: třeba zájem ořád, ospravedlnost, ověcnost, ourčitou kvalitativní úroveň životaatd., jež všechny mohou být spojeny základní ochotou snášet od lidí určitý nátlak anesvobodu avůbec cokoliv je nepříjemně pociťováno. Vtomto ohledu je Nová levice zřejmě dědičkou německého idealismu sjeho zvláštním spekulativním pathosem pro svobodu, přičemž německý ideali‑ smus sám je opět jenom dědicem evropské tradice, jež se odvozuje zrenesance. To objasňuje velkou ozvěnu Nové levice; zda ovšem skutečnost, že Nová levice pouze pokračuje ve velmi staré tradici, mluví pro Novou levici anebo spíše proti této tra‑ dici, to je jiná otázka, již zde chci nechat otevřenou.83 Marxismus, apotažmo též socialistické společenské změny, reflektovaly Studie rovněž vtextech nekatolíků, ba přímo ateistů. Jedním znich je 77 Tamtéž, s. 410. 78 Lobkowicz, N., „Marcuseho radikální utopie“, Studie, 1973, č.36, 421 n. 79 Tamtéž, s. 422. 80 Tamtéž, s. 432. 81 Lobkowicz, M., Pojetí vědy uNové levice, Studie, 1974, č.37, s. 7 n. 82 Tamtéž, s. 18. 83 Tamtéž, s. 19. reflexe marxismu vexilovém časopisu studie vletech 1958–1976 97 text Alexeje Kusáka ojugoslávském revizionismu.84 Kusákovou snahou, jak říká, bylo představit pokus vrátit marxismu jeho původní filosofickou asoci‑ ální dynamiku85 nebo též pokus změnit konzervativně ‑apologetickou ideologii vkriticko ‑revoluční teorii.86 A. Klusák sleduje opouštění tzv.dogmatismu na konkrétním příkladu jugoslávského samosprávného systému. Je zajímavé, že některé návrhy jugoslávských marxistů, např.na participaci zaměstnanců na vedení podniků azisku znich, by našly své analogie iunávrhů katolických autorů blízkých redakci Studií.87 Neméně zajímavá je iskutečnost, že Alexej Kusák přijímákritiku marxistického pojetí odcizení od Roberta Kalivody,88 která konvenuje obdobné kritice zřad katolíků, jak jsme ji mohli poznat zpředchozích textů: „Odcizení jako ztráta lidské podstaty je romantickou mystifikací,“ neboť, jak pokračuje Kalivoda, člověk „žije vždy svůj autentický život, ať je jakkoli úděsný askličující“.89 Zájem Studií ouplatňování marxistické teorie vpraxi socialistických států se projevil též vtextu československého ekonoma Radovana Seluckého.90 Ten poukazuje na slabiny tohoto spojení, konkrétně na příkladu ekonomického plánování. Ukazuje, že vpracích Marxe aEngelse nejsou pro chod těchto ekonomik téměř žádné doslovné opory vyjma negaci trhu aodumírání státu. Jestliže, citujeme autora, „hlavním politickým cílem marxismu je osvobození člověka od ekonomického vykořisťování, různých forem odcizení aod materiální závislosti“,91 jeví se jako absurdní, pokračuje R. Selucký, že socialismus zachoval trh ispolečenskou dělbu práce, které stojí mezi dělníkem ajeho mzdou, mezi něž nadto ještě doplnil uměle zkonstruované 92 plánování, které nedokáže vyhovět jeho skutečným aktuálním potřebám. Že společenská praxe marxismu údajně zůstává za teorií, se Studie snažily ukázat také na příkladu marxistické revize přístupu knáboženství.93 Podle Konráda Korbela se marxisté musejí vyrovnat se skutečností, že náboženství je navzdory jejich přesvědčení ve společnosti stále přítomné. Jako jeden zdůvodů životnosti náboženství uvádí K. Korbel skutečnost, že lidé vy84 Kusák, A., „Jugoslávský kritický marxismus“, Studie, 1973, č.36, s. 411 n. 85 Tamtéž. 86 Tamtéž, s. 414. 87 Heidler, A., „Vztah církví anáboženských organisací ke společenským problémům současnosti“, Studie, 1972, č.30, s. 796 n. 88 Kpostojům Roberta Kalivody ke křesťanství vizČerný, J., Idea transcendence jako prostředek revize marxistického myšlení, in Landa, I. akol.,Proměny marxisticko ‑křesťanského dia‑ logu, cit. d. (pozn.č.14), s. 175−202. 89 Kusák, A., „Jugoslávský kritický marxismus“, Studie, 1973, č.36, s. 420. 90 Selucký, R., „Marxismus, tržní socialismus asamospráva“, Studie, 1974, č.37, s. 46 n. 91 Tamtéž, s. 47. 92 Tamtéž, s. 66. 93 Korbel, K., „Je možná revise marxistických teorií onáboženství?“, Studie, 1974, č.37, s. 1 n. 98 rizika jinakosti střízlivěli, poněvadž byli zklamáni marxistickými ideály,94 které se nevyplnily, čímž měla iprotináboženská propaganda pozbýt účinnosti. Znovu je uváděn příklad jugoslávských marxistů, kteří nově zkoumali fenomén náboženství sohledem na faktory psychologické aantropologické: „Komunističtí badatelé tedy zjišťují, že mimo sociální kořen náboženství musí studovat iosobní avnitřní faktory náboženské zkušenosti.“95 Jako hlavní překážku změny vpřístupu knáboženství na praktické rovině uvádí K. Korbel politické kroky ko‑ munistických diktátorů.96 Jako obranu humanismu vůči údajnému determinismu autopismu marxismu lze též vnímat reflexi strukturalismu představenou textem Ambrose McNicholla.97 Autor se vní snaží ukázat, že strukturalismus popírá itakový zájem olidský subjekt, který měl být přítomen usamotného Marxe. Strukturalismus je proto nazírán jako nebezpečný derivát marxismu. Na příkladu děl Clauda Lévi -Strausse98 je konstatováno, že „spíše než hospodářská činnost jsou to tyto struktury, jež skýtají klíč kpochopení společenského života ve všech jeho formách. Jelikož lidská přirozenost je neměnná, všude stejná, musíme na tyto struktury hledět jako na něco, co náleží ke kolektivní nevědomé mysli ajako sou‑ hrn stálých schémat, jež skýtají model či vzor pro struktury mající své vyjádření ve společenských vztazích. Individuální lidský subjekt není zdrojem těchto vztahů.“99 Pro A. McNicholla je strukturalismus Lévy -Strausse jakousi rigidní formou materialismu: „Jeho přiznanou filosofickou základnou je nová forma materiali‑ smu, takového materialismu, jenž je právě tak neschopný vysvětlit intelektuální činnost jako ijiné formy materialismu, jak evoluční, emergenční či dialektickou; atento osudný nedostatek lze zakrýt jen tím, že se jednoduše popře specifický cha‑ rakter činností, jež vyznačují člověka.“100 Ještě více se měl tento trend, údajně upozaďující jednající subjekt, projevit vpracích Michela Foucaulta:101 „Strukturalistická tendence kvyloučení či » rozložení « člověka dosahuje vrcholu vdíle M. Foucaulta. Jeho přiznaným úmyslem je ukázat, že humanismus je vkoncích, neboť pojem člověka jako sub‑ jektu je nedávného původu, ne víc než dvě stě let starý, aje odsouzen kzániku.“102 94 Tamtéž, s. 3. 95 Tamtéž, s. 5. 96 Tamtéž, s. 6. 97 McNicholl, A., „Marxistický strukturalismus aneb konec humanismu“, Studie, 1974, č.37, s.20 n. 98 Anthropologie structurale (1962), La pensée sauvage (1962), Le cru et le cult (1964), The Scope of Anthropology (1967). 99 McNicholl, A., „Marxistický strukturalismus aneb konec humanismu“, cit. d. (pozn.č.97), s. 23−24. 100 Tamtéž, s. 25. 101 Konkrétně je uvedena pouze práce Les mots et les choses (1966). 102 McNicholl, A., „Marxistický strukturalismus aneb konec humanismu“, cit. d. (pozn.č.97), s. 25. reflexe marxismu vexilovém časopisu studie vletech 1958–1976 99 Foucault jde prý dál než Marx, neboť ten „neměl velké pochybnosti oschopnosti člověka poznávat objektivní skutečnost neboli věci samy osobě […]“.103 Jako třetí zástupce strukturalismu figuruje vnámi představovaném textu Louis Althusser: „Ion má,“ píše A. McNicholl, „za to, podobně jako jiní struktu‑ ralisté, že tato nová metoda má sklon kznehodnocování humanistických pojmů tý‑ kajících se zrodu, dějin asamé činnosti člověka jako subjektu, jakož ihumanistické interpretace marxismu.“104 Tato interpretace dále vede podle A. McNicholla ktomu, že „ztohoto hlediska subjekty už nejsou individuálními výrobci, ale vý‑ robními vztahy, jež nám dovolují definovat je podle jejich funkce vcelém systému“.105 A. McNicholl pak shrnuje důsledky, které má strukturalismus znamenat pro vědu aspolečnost: „Nová (marxistická) věda ospolečnosti ukazuje, že pojem individuální osoby má malý význam nebo dokonce postrádá smysl. Základním pojmem je pojem výrobních vztahů, nakolik jsou určovány historicky se měnícími způsoby výroby. Jednotlivec má smysl ahodnotu jedině uvnitř systému těchto vztahů, čili, kvůli svým vztahům vůči ostatním vtomtéž strukturálním systému; je definován svým místem vtomto systému atedy jako člen skupiny, jak učí socia‑ lismus.106 […] Nahradit rozpor strukturou znamená […] popřít, že člověk je rozho‑ dujícím činitelem dějin; znamená to nahradit individuální lidské úsilí výrobními vztahy atak proměnit revoluční praxi vabstraktní vztah.“107 Závěr Protože sledované texty časopisu Studie měly různé autory, bylo nutné najít klíč kporovnání azobecnění výpovědí, které obsahují. Východiskem ztohoto problému je skutečnost, že to byla redakce časopisu, kdo dával jeho obsahu konkrétní podobu. Předpokládáme proto, že do Studií zařazovala jen ty texty, které po obsahové iformální stránce odpovídaly jejímu pohledu na danou problematiku. Ve Studiích byly reflexi marxismu většinou věnovány samostatné texty. Pokud jde okatolické autory, zabývali se marxismem hlavně ve věci slučitelnosti skřesťanskou naukou. Žádný ztěchto autorů se přitom za marxistu nepovažoval. Navíc lze říci, že časopis Studie se nevymezoval vůči osobnosti papeže amagisteria, nejednalo se tedy ožádné rebelující periodikum. Na stránkách časopisu neprobíhaly omarxismu žádné interkatolické diskuse, tzn., že texty se svou argumentací zásadně nelišily ajejich vyznění spíše odpovídalo vzdělání aschopnostem konkrétního autora. 103 Tamtéž, s. 26. 104 Tamtéž, s. 27. 105 Tamtéž, s. 31. 106 Tamtéž. 107 Tamtéž, s. 32. 100 rizika jinakosti Témata, vrámci kterých se omarxismu mluvilo, byla většinou zoboru teologie afilosofie, dále též zpolitické či kulturní sféry. Vždy šlo tedy oto, jak se aplikace marxismu vtěchto oblastech projevuje. Co se týče samotného marxismu, existovala snaha rozlišovat vněm jednotlivé proudy. Nejčastěji jsme se mohli setkat sdělením na západní neomar‑ xismus avýchodní revizionismus na jedné straně amarxismus ‑leninismus na straně druhé. Na základě zkoumaných textů je však těžké vést jednotnou dělicí čáru mezi těmito dvěma větvemi ve smyslu jejich legitimnosti pro katolické autory. Pro ně bylo primární, aby se marxista zároveň dovolával existence (zachování, obnovení) demokratické společnosti. Jen vdemokratické společnosti si tedy katolík amarxista mohli „podat ruku“ abojovat spolu za svět slepšími sociálními podmínkami. Co se týče marxismu -leninismu, ten byl vnímán jako nedílná ideová součást (či přímo základ) komunistických režimů. Dále byl označován za neměnný, nereformovatelný. Ztohoto zjištění bylo vyvozováno, že nereformovatelný je rovněž režim, který od marxismu -leninismu odvozuje svou legitimitu. Na druhou stranu je zde neomarxismus (revizionismus) blížící se údajně svým humanismem (jenž se měl odvozovat zraných Marxových textů) pojetí tzv.humanismu křesťanského. Je však třeba říci, že ani pojem křesťanský humanismu, ani humanismus marxistický či Marxův nebyly vtextech Studií blíže specifikovány ajejich styčné rysy byly uváděny jen velmi obecně. Navíc byly argumenty svědčící ovzájemné blízkosti často ihned podkopávány samotnými autory. Bez ohledu na výše uvedená rozlišení je marxismus jako celek historizován coby prvek utopické tradice evropského myšlení (tzn.její slepá ulička), ajako takový je pak neslučitelný skřesťanstvím. Katolickým autorům na marxismu mimo utopismus vadil také determinismus, atím údajné upozaďování člověka jako jednajícího subjektu. Ač bylo možné zaznamenat otevřenost kněkterým prvkům marxismu, měla tato otevřenost vždy své limity. Pravděpodobně byla spíše způsobem, jak nahlédnout chyby katolické církve zminulosti areagovat na dobové společenské výzvy.108 Nešlo však oto vyrovnat se skonkrétními výtkami vůči katolicismu ze strany marxistů. Ve Studiích naopak převažuje snaha obhajovat katolické učení aspíše ukazovat, jak mu historický vývoj (na rozdíl od marxismu) dává za pravdu. Vmožnosti inspirovat se marxismem, či dokonce připustit, že marxismus má scírkví shodné myšlenkové projekty, se patrně nejdále došlo při reflexi kritiky tzv.utopické mentality od marxistického revizionisty Leszka Kołakowského. Církev se ve shodě sním zasazovala osnesitelnou, svobodou, 108 Skalický, K., „Pokus onástin ideové linie Studií“, Studie, 1990, č.32, s. 410−418. Podobně též výše uvedený text J. Maritaina. reflexe marxismu vexilovém časopisu studie vletech 1958–1976 101 otevřenou demokratickou společnost.109 Je však zároveň třeba dodat (jak bylo uvedeno výše), že shoda, kterou na tomto místě Studie prezentovaly, spočívala právě vpožadavku pluralitní společnosti, nikoli vnějaké marxistické myšlence či teorii. Pluralitní společnost byla místem, zněhož vycházela iveškerá katolická argumentace vůči marxismu na stránkách Studií. Spolupráce byla zcela hypoteticky možná na odstraňování některých konkrétních sociálních problémů, nikoli však vrámci zásadní změny společnosti, jak to praktikovali nebo chtěli praktikovat marxisté. Musím však říci, že ani vjednom ztextů se okonkrétní spolupráci mezi katolickými amarxistickými projekty nehovořilo, spíše šlo oúvahy omožnostech (navázání) dialogu, apředevším ovzájemné vztahy mezi katolickou církví akomunistickými režimy. Dále lze konstatovat, že se změnou koncepce časopisu, jež přišla roku 1967, narostla ičetnost reflexí námi sledovaného tématu. Od vzniku časopisu do roku 1967 byl totiž výskyt textů pojednávajících omarxismu minimální. Zájem oaktuální podoby marxismu dosáhl svého vrcholu včíslech 36 (1973) a37 (1974). Domnívám se, že tato změna patrně nastala díky snaze osbližování (či zmírňování konfliktů), která byla vedena ze strany katolíků imarxistů od poloviny šedesátých let. Změna koncepce znamenala také umožnění přístupu nekatolickým, ba přímo ateistickým amarxistickým autorům na stránky Studií.110 Vtextech těchto autorů je poukazováno především na limity anedostatky reálné aplikace marxismu vrámci socialismu aje zde obsažena kritika tzv.dogmatického marxismu či absence schopnosti marxismu být tvůrčí teorií. Kritika „reálného socialismu“ aboj za sociálně spravedlivou pluralitní společnost (jež se vprůběhu sedmdesátých let na stránkách časopisu stupňovaly), jsou nejkonkrétnější formou spolupráce mezi katolíky amarxisty, jež nám Studie ve sledovaném období ukazují. Na závěr lze říci, že období časopisu Studie začínající rokem 1977 svou marxistickou kritikou volně navazuje na období let 1958–1976, které bylo badatelským předmětem této práce.111 109 Demokratická společnost se katolickým autorům ze Studií jeví jako nejpřijatelnější společenský systém. 110 Kosobním (apřátelským) vztahům mezi katolíky ze Studií amarxisty, kteří vnich publikovali, vizVokoun, J., Epilog dialogu: Korespondence Karla Skalického sněkterými marxisty, in Štěch, F., Míčka, R., Církev aspolečnost: Karlovi Skalickému k80. narozeninám, České Budějovice, Jihočeská univerzita 2014, s. 259−270. 111 Michael Hauser ve svém textu Traumatické jádro marxisticko -křesťanského dialogu, in Landa, I. akol.,Proměny marxisticko ‑křesťanského dialogu, cit. d. (pozn.č.14), s. 313−332, představuje existenci dvou výkladů tohoto dialogu: Dialog je možné považovat buď za dobový jev, kdy omylný marxismus podlehl stovkami let osvědčenému křesťanství, anebo za dosud trvalý směr hledání vzájemných podobností. Vzhledem ktomu, že autoři Studií se snažili podkopávat marxistickou představu transcendence (utopismu), spadaly by Studie spíše pod první výklad. Přikládáme -li však větší důležitost boji odemokratickou asociálně spravedlivou společnost, spadá dialog, jenž se odehrál ve Studiích, do výkladu druhého. 102 rizika jinakosti Interpretace pramene: Úvod prvního čísla Studií reflexe marxismu vexilovém časopisu studie vletech 1958–1976 103 110 rizika jinakosti Ambicí předkládané studie je ohledat hranice podobných interpretací. Stojí fotbalové kotle osmdesátých let blíže kpunkerům Miroslava Vaňka, kteří si své ostrůvky svobody ve společnosti nalezli režimu navzdory?6 Nebo se jejich cesta do ochozů fotbalových stadionů podobá spíše průvodům depešáků Prahou zroku 1988, tak jak je zmínil Michal Pullmann?7 Položme si otázku, kam vlastně skupinky fanoušků zochozů stadionu na Bazalech či pražské Letné vtomto prostoru zařadit. Studie se vedle základní kontextualizace problému dotýká několika tematických okruhů. Za výrazný zdroj obecnějšího zájmu ocelé téma lze považovat otázku násilí fotbalových fanoušků. Vprvní části jsou proto nastíněny nejen některé důležité události fotbalového násilí, ale imožné motivace asymbolické významy, které jej vprůběhu osmdesátých let provázely. Druhá pasáž se pozastavuje nad původem tohoto společenského fenoménu aupozorňuje na významnou roli kulturních transferů ze západní Evropy. Text volně navazuje připomenutím teorie subkultur jako klíčového inspiračního zdroje při práci scelým tématem azároveň vyjadřuje jistou skepsi kfunkčnosti podobných přístupů při interpretaci studovaného materiálu. Poslední oddíl je věnován těm aspektům života fotbalových fanoušků, které nelze označit za otevřeně konfliktní, azmiňuje někdy pozoruhodné prolínání života fotbalového vlajkonoše skaždodenností pozdního státního so6 Vaněk, M., Ostrůvky svobody. Kulturní aobčanské aktivity mladé generace v80. letech vČesko‑ slovensku, Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 2002. 7 Pullmann, M., Konec experimentu. Přestavba apád komunismu vČeskoslovensku, Praha, Scriptorium 2011. Obraz 20 tenkrát to bylo vo něčem jiným 111 cialismu. Předkládaná studie je zároveň snahou opříspěvek kširším diskuzím oalternativních kulturách aživotních stylech ve jmenovaném období. „My jsme byli vpodstatě taková disentní společnost. Teďka jsem prostě čet, tady vHavlově knížce, že on se vpodstatě vychvaluje, že to byli lidi, který byli spolu solidární abla, bla, bla… Když si potom vybavuju, jak se dlouho nebyli schopný do‑ mluvit Hradílek sHučínem, jak se tady hádali prostě před soudem. To nebyli žádný lepší lidi. Jestli mi někdo říká, že jsem pro tenhle sport patřil mezi spodinu, tak zaplať pánbůh, že jsem nebyl elitou. Takže mě bylo vtéhle společnosti aje dobře.“8 Opramenech Pramenná základna ktématu fotbalových vlajkonošů arole osobních sbírek vní Materiál, který by otevřel cestu ke komplexnímu zpracování výše položených otázek ve vztahu kprostředí fotbalových fanoušků, není včeském kontextu plně kdispozici. Tato situace je způsobena především nedostatečným ohledáním pramenů institucionální povahy, které by zpozic represivních složek či sportovních institucí dané doby pomohly rekonstruovat obraz státní strategie vpřístupu nejen krozmáhajícímu se fotbalovému výtržnictví, ale ispecifické kultuře vznikající okolo něj. Iproto není otázka konkrétní povahy státních represí přímým předmětem této studie. Předkládaný text se jmenovaných problémů dotýká spíše vodkazech na vzpomínkové materiály, které toho času okolo komunity vlajkonošů vznikly avyplouvají na povrch společně se stále častějšími rozhovory sjednotlivými výraznými osobnostmi československých fotbalových kotlů. Vtomto ohledu je třeba paměťovou povahu dostupného materiálu nepodceňovat aprezentované reálie vnímat kritickou perspektivou, kterou nabízí například metodologický aparát paměťových studií. Jednou zmožných cest, jak vsoučasné době do příběhu československých vlajkonošů seriózně umístit ivládní autority, je opatrné hledání paralel ainspirace vblízkém zahraničí. Konkrétně vNěmecku postoupil archivní výzkum tohoto tématu opoznání dále adohledané dokumenty se již dočkaly své historické reflexe mapující například pronikání tajných služeb do sportovního prostředí.9 Hledáním paralel mezi politickými režimy, které 8 Zrozhovoru sFrantiškem, zosobního archivu autora. 9 Leske, H., Erich Mielke, die Stasi und das runde Leder. Der Einfluß der SED und des Ministeriums für Staatssicherheit auf dem Fußballsport in der DDR, Göttingen, Verlag die Werkstatt 2007. Denis, M., „Soccer hooliganism in the German Democratic Republic“, in A. Tomlinson, Ch. Young (ed.) German Football. History, Culture, Society, Abingdom, Routledge 2006. McDougall, A., „Fighting socialism: fan disorder behind the Iron Curtain“, in The peo‑ ple’sgame: football, state and society in East Germany, Cambridge, Cambridge University Press 2014. 112 rizika jinakosti symbolicky ztělesňovaly osobnosti Ericha Honeckera aGustava Husáka, si vjistých pasážích vypomáhá itato studie. Byly to však především osobní sbírky avzpomínkové příspěvky na komunitních webech, co vytvořilo základní pramennou bázi prezentovaného textu. Lze jen těžko odhadnout, kolik takových sbírek upomínajících jejich majitele na bujaré mládí uprostřed komunity fotbalových fanoušků vnašich podmínkách existuje. Profily kdysi výrazných postav fanouškovské komunity na sociálních sítích nebo pasáže věnované historii na jejich webových stránkách napovídají mnoho oexistenci roztroušené sítě vzpomínkového materiálu osobní povahy. Tyto prameny bude prozatím velmi těžké získat pro historické účely atéměř nemožné systematicky koncentrovat vinstitucionalizovaném archivu. Tato studie čerpá podklady zejména ze dvou takových sbírek ve vlastnictví výrazných osobností klubové komunity, do nichž se autorovi při osobních schůzkách podařilo nahlédnout ačást pro vlastní potřebu archivovat. Vybraný materiál mapuje život několika fanoušků, kteří většinu svého volného času věnovali životu vklubovém prostředí pražských Bohemians aopoznání početnější anepochybně itvrdší spolčenosti okolo vznikajícího kotle ostravského Baníku. Prameny, které nepochází zveřejně přístupných zdrojů, zahrnují například několik málo básní, desítky fotografií, vybranou část zjinak rozsáhlé osobní knihy výstřižků pozdějšího zakladatele fanklubu Baníku Ostrava aamatérské kroniky neoficiálního fansclubu pražských Bohemians. Pro lepší orientaci vzískaných pramenech bylo nahráno avosobním archivu autora uloženo několik hodin orálně historického rozhovoru sjejich majiteli. Obolestech československého fotbalu Celkove se liga nevymkla zo súradnic priemernosti.10 Prostředí československé fotbalové ligy, ve kterém první skupinky fanoušků začátkem osmdesátých let zakládaly svá nová společenství, mělo daleko ke konspirační atmosféře mezi opozičními intelektuály nebo kúzkým komunitám na okraji, spojeným salternativními hudebními žánry. Se specifickým životním stylem fotbalového vlajkonoše se skalendářní pravidelností setkávaly tisíce lidí sledující ztribun domácích stadionů zdivočelé mladíky, jak nosí ručně pletené klubové šály, oblékají si podomácku sešité pláště vklubových barvách asborově skandují ostré popěvky, často sotevřeně protivládním nádechem. Vkdysi jednolité mase fotbalových příznivců se začínaly formovat nové skupiny, vůči nimž se ostatní diváci pomalu stávali nezasvěcenými outsidery. Tento společenský pohyb se děje vpodmínkách, 10 Dávid, L., Futbal 88/89. ročenka, Bratislava, Šport 1990, s. 8. tenkrát to bylo vo něčem jiným 113 které vmnohém zračily obecně známé institucionální, ekonomické aetické bolesti posledních let existence státního socialismu. Sousloví ouspokojivé stagnaci najde své opodstatnění ipři popisu fungování federální fotbalové ligy osmdesátých let. Návštěvnost nejvyšší soutěže, společné pro českou islovenskou část federace, se pohybovala nad 1,3 miliony diváků ročně aprůměrně si vzúčastněných městech tehdejší soutěže vybralo fotbalové utkání za způsob trávení volného odpoledne asi 5000 obyvatel. Zájem ovrcholný fotbal ovšem nebyl, stejně tak jako dnes, rovnoměrně rozprostřen po celé zemi. Zatímco velká města se silnou fotbalovou tradicí jako byla Praha, Ostrava či Olomouc dokázala své stadiony pravidelně plnit idesetitisícovými návštěvami, vochozech armádního klubu Dukla Praha se počty diváků často počítaly na stovky.11 Byla to právě velká, emotivní utkání, která hrála roli významného impulzu pro vznik prvních fotbalových kotlů, spíše než radost zlíbivého technického fotbalu, kterého si tehdejší fanoušci vpostupně řídnoucích ochozech československých stadionů mnoho neužili. 11 Tamtéž, s. 13. Obraz 21 114 rizika jinakosti Nejvyšší fotbalovou soutěž provázely vedle upadající sportovní atraktivity jednotlivých utkání inekalé praktiky spojené sfinancováním jednotlivých klubů asilně rozvinutou praxí uplácení rozhodčích. Poměrně běžné případy otevřené korupce mohly mít svou soudní dohru ještě za vlády komunistického režimu. Otrávená atmosféra okolo vyšetřování fungování takzvaných černých fondů ve financování pražského klubu Bohemians aodsouzení jeho sekretáře Zdeňka Svobody vbřeznu roku 1989 se negativně podepsaly na výsledcích mužstva, které se od počátku osmdesátých let umisťovalo na předních příčkách ligy.12 Nízkou sportovní kvalitu nepomáhala zlepšit ani úpěnlivá snaha udržet nejkvalitnější hráče vdomácí soutěži. Problémy stagnujícího československého hospodářství, snažícího se zoufale nalézt vývozní artikl, za který by západní ekonomiky byly ochotné zaplatit ve svých tvrdých měnách, se ovšem dotkly ioblasti sportu. Zahraniční trávníky se tak postupem času začínaly otevírat imladším hráčům, kteří doposud nevěnovali svůj výkonnostní zenit domácí soutěži. Snaha dosáhnout prodejem nadějných fotbalistů valutových výdělků nastavila platbám za tehdejší přestupy dnes nepředstavitelné parametry. Zmilionu nizozemských guldenů, které zaplatil PSV Eindhoven za Jozefa Chovance, si postupně fotbalový svaz, Ústřední výbor Československého svazu tělesné výchovy akonečně přímo státní pokladna ukrojily celé tři čtvrtiny. Sparta Praha, kde tehdy Chovanec působil, nedostala ani jednu šestinu zcelé částky.13 Hned další hráč vpořadí, který měl podle otevřenějších pravidel okusit atmosféru zahraničních soutěží, se pokusil emigrovat. Kdysi vrcholný prohřešek opuštění republiky však socialistické Československo měřilo na konci osmdesátých let odost mírnějším metrem než oněkolik desítek let dříve. Kompromis sitalským klubem AC Fiorentina, kde měl slávistický obránce Kubík nakonec přece jen nastoupit, zahrnoval mimo jiné isumu 1 150 000 západoněmeckých marek. Samotný fakt, že politický režim, který formálně zaměstnával své jinak plně profesionální sportovce vdůlních podnicích, se nakonec obrací na mezinárodní organizaci FIFA sdůkazy oneamatérské povaze svých sportovců, aby se domohl podepsání řádně proplacené smlouvy, podtrhuje celkovou atmosféru pozdního státního socialismu, který žil ve stále viditelnějším kompromisu se svou vlastní ideologií.14 Kubíkovo osobní drama nakonec posunuly do dalšího dějství cinkající klíče na Václavském náměstí. Jiné strasti českého fotbalu devadesátých let přesahovaly listopadové drama daleko do minulosti. 12 Tamtéž, s. 8−11. 13 Dávid, L., Futbal 88/89. ročenka, cit. d. (pozn.č.10), s. 9. 14 Tamtéž. tenkrát to bylo vo něčem jiným 115 Opodobách fotbalového násilí Běží žoldák ze Strahova, chyťte ho chyťte ho, Na životě nezáleží zabte ho, zabte ho!15 Zpestré škály komunitních aktivit, které provázely životní styl fotbalových vlajkonošů, vyplouvá na povrch zejména jejich násilná podoba. Ta je dodnes zdrojem nejen emocí, ale především zájmu ototo zvláštní společenství. Vzájemná utkání sportovně stabilnějších klubů zvětších měst se stávala rozbuškou fotbalových rvaček nejrůznější povahy od nepaměti. Vjistém smyslu romantické lokální potyčky ovšem postupně doplňovaly stále tvrdší střety, po nichž na ulicích zůstávaly střepy od vysklených tramvají arozebrané chodníky. Na pozadí jednotlivých obrazů fotbalového násilí vystoupí velmi dramatický příběh, který má svou gradaci apodobně jako vzápadní Evropě isvůj vrchol. Mezi vzpomínkami klubových vlajkonošů osmdesátých let vystupuje několik okamžiků, které se postupem času staly legendárními, jsou opakovaně vzpomínány azpětně zakládají něco jako paměť českého fotbalového chuligánství. Tato vlastní historie fotbalových rvaček je samozřejmě bohatší než jen vzpomínka na několik násilných scén zfilmu Proč? Železniční vagóny nebyly jen jakýmsi jevištěm násilí sparťanských vlajkonošů na televizní obrazovce. Výjezdy na venkovní utkání vlakem měly oproti cestám klubovým autobusem svůj jedinečný význam. „Do pětaosm‑ desátýho dělal autobusový zájezdy na ty bližší destinace klub. Tenkrát se jezdilo hlavně autobusem. Takový ty větší osoby jely vlakem, aby prostě… Měli svobodu nějakou? No ivtom, co si budeme povídat, autobuse se vopíjelo, bylo veselo, ale prostě chtěli bejt svobodnější…“16 Ať už se nešťastný průvodčí ve službě během hracích dnů fotbalové ligy potýkal sdesítkou těch nejodhodlanějších, či stovkami do extáze vyburcovaných Sparťanů, vždy měl co dočinění smladíky vočekávání dobrodružně prožitého volného víkendu, pro něž byly přeplněné chodbičky akupé prostorem zvláštní osobní svobody. Vsezóně 1986/1987 se více než čtvrtina všech oficiálně zaznamenaných přestupků spojených se zápasy vrámci fotbalových soutěží tehdejší NDR odehrála na železnicích.17 Otom, že vlaky byly pro tuto komunitu jedinečným prostředím se specifickými pravidly, svědčí izmínky odoprovázejících policistech, kteří ve vlacích od chování dobře známých rváčů odvraceli zrak, apřehodnocovali tak standardy ujindy postihovaných přestupků.18 15 Kronika fanoušků Bohemians Praha, zosobního archivu autora. 16 Zrozhovoru sMichalem, zosobního archivu autora. 17 Denis, M., „Soccer hooliganism in the German Democratic Republic“, cit. d. (pozn.č.9), s.59. 18 Tamtéž, s. 60. 116 rizika jinakosti Včasech, kdy měly jednotlivé skupiny vlajkonošů za sebou už bohatou historii vzájemných potyček, se třeba jen noční vlakový průjezd přes výsostná baníkovská území Ostravska stával příslibem ostrých střetů. „Oni jeli zté Žiliny přes Vítkovice atam na ně normálně naběhli. Včera jsem byl zrovna sjedním, co tam utoho byl. Ale tehdy, vidíš to, jel plný vlak Sparťanů, nebo mi‑ nimálně jeden vagon aoni si tam klidně chrápou jo. Policajti nikde. Naběhli tam ašup, šup, byli venku avlak jede dále. Sparťani pobití, rozumíš.“19 Jednotlivé rvačky fanoušků pomalu začínaly psát svou vlastní historii, která měla své legendy, vítězství iporážky. Neklidné probuzení sparťanských fanoušků při krátké zastávce vocelovém srdci republiky se brzy stalo legendou, která si žádala své odčinění. „Sparťani byli pobiti apotom, když se třeba přijelo na Slávii, tak tam Baníkovci byli atéž kotle ještě nebyly rozdělené. Stálo se, kde se dalo. No apřišli azačali vykřikovat: „Vy jste tam byli?“ Tak zase už kuli odvetu…“20 Naopak pro Baníkovce se později stal krušným průjezd přes pražské Hlavní nádraží při výjezdu do Českých Budějovic. Českoslovenští železničáři tehdy vhodnější azostravského pohledu bezpečnější spojení ze severní Moravy do jižních Čech nenabízeli, atak na pověstné chachary na peronech hlavního nádraží při příjezdu čekala připravená odveta. Na železniční stanici vPlzni vrcholila dodnes pravděpodobně nejčastěji vzpomínaná rvačka československých fotbalových fanoušků před pádem komunistického režimu. Otom, že už se dávno nejednalo onevinné šarvátky, svědčí ipředehra této velmi ostré bitky, které se podle vzpomínek tehdejších vlajkonošů účastnily stovky Sparťanů afanoušků tehdejší Škody Plzeň. Rivalita Sparty aPlzně skrátkou přestávkou plzeňského sestupu do nižší soutěže údajně gradovala už od března roku 1987, kdy byl vjednom ze střetů zraněn nezletilý chlapec. Rvačka ze srpna roku 1988 se nakonec dotýkala širokého prostranství sahajícího od hlavní brány dnešního stadionu ve Štruncových sadech přes most nad řekou Radbuzou až kželezničním podchodům aodbavovací hale, kde také vyvrcholila jedním znejtragičtějších okamžiků tohoto období. Jeden zutíkajících sparťanských fanoušků zde ze schodů srazil postarší ženu, která na následky zranění nakonec zemřela. Často připomínaná spontánnost aneorganizovanost tehdejších výtržností21 se vtomto ohledu ocitá vjistém stínu anelze ji brát zcela doslovně. Samotný fakt, že ráznější vlajkonoši jednotlivých klubů po večerech listovali jízdními řády asnažili se odhadnout spoje, kterými budou znepřátelené 19 Zrozhovoru sJaroslavem [cit. 15.5.2018]. Dostupné z: http://www.moderni -dejiny.cz/clanek/vlajkonosi -a -normalizace/. 20 Tamtéž. 21 Mareš, M. − Smolík, J. − Suchánek, M., Fotbaloví chuligáni. Evropská dimenze subkultury, cit. d. (pozn.č.2), s. 129. Smolík, J., Subkultury mládeže. Uvedení do problematiky, cit. d. (pozn.č.2), s. 159−160. Vladimir 518, Kmeny 0, cit. d. (pozn.č.5), s. 474−475. tenkrát to bylo vo něčem jiným 117 skupinky projíždět přes jejich výsostná území, není jedinou indicií, která podobné představy rozporuje. Při konkrétnějších popisech výrazných fotbalových střetů nalézáme vzpomínky na to, jak si tehdejší chuligáni před očekávaným střetem skrývají vokolí stadionu řetězy, tyče askleněné lahve.22 Rivalita mezi jednotlivými kluby měla nejrůznější podoby amohla být rovněž politicky citlivá. Slova jednoho zoblíbených popěvků ostravských chacharů „Už jsou zase tady, Štrougalovy hlavy“ připomínají tehdy obvyklá obvinění letenského klubu zpřímého napojení na vládní struktury. Ve státech tehdejšího východního bloku se nejednalo onic neobvyklého. Dlouholetý šéf východoněmecké tajné služby, Friedrich Mielke, zastával zároveň vysokou funkci ve vedení berlínského fotbalového Dynama, které desetkrát vřadě ovládlo východoněmeckou Oberligu. Opodobně zjevných klientelistických vazbách lze vpřípadě pražské Sparty pochybovat. Vojenský fotbalový klub Dukla Praha ovšem sportovní soutěž pokřivoval zcela jistě. To, že perspektivní hráči zcelé ligy nastupovali za toto mužstvo zpravidla na základě prostého povolávacího rozkazu do armády, bylo zdrojem dalších rozčilených zpěvů ožoldácích zDukly. Protože však tým hrající na pražské Julisce neměl nijak širokou fanouškovskou základnu 22 Zpříspěvku Zdeňka na komunitním webu [cit. 15.5.2018]. Dostupné z: http://hooligans.cz/domains/hooligans.cz/index.php/books/3114-stalo -se -pred-25-lety -skoda -plzen -sparta -praha-0-0-9-8-1988. Obraz 22 118 rizika jinakosti adlouhodobě se ve statistikách návštěvnosti dotýkal opačné strany tabulky než Baník nebo Sparta, setkávali se vlajkonoši ostatních klubů snásilím na zdejším stadionu spíše vkonfrontaci sVeřejnou bezpečností. Ta měla podle jejich vlastních slov držet nad Duklou ochrannou ruku. „Protože na Dukle se nesmělo fandit proti Dukle. Tam nás hodně perzekuovali. Jako co se dělo po zápasech, který jsme vyhráli, jak nás naháněli po okolních ulicích, jak jsme dělali průvody dolů na metro… To teď je úplnej čajíček.“23 Vymezování se proti vládním klubům vrámci tehdejšího východního bloku je běžně prezentováno jako jistá forma kritického postoje. Německá sportovní historička Jutta Braun dokonce přirovnala odpor vůči pokřivené sportovní soutěži, ztělesněné právě Mielkeho BFC Dynamem, ke kritice podobně pokřivené soutěže politické.24 Podobná interpretace by zacházela včeskoslovenských podmínkách snad až příliš daleko. Ve zdejší fotbalové lize sice existovala obdoba dlouhodobě úspěšného fotbalového klubu institucionálně napojeného na bezpečnostní složky, který mohl komunistický režim vjistém kontextu ztělesňovat, ovšem hledat vsiláckých popěvcích ožoldácích zJulisky více než jen záměrně dráždivou estetiku je prozatím nepřiměřeně odvážné. Zdrojem napětí mezi různými komunitami fotbalových společenství ovšem nemusel být jen nekonečný příběh legendárních rvaček aznich vyvěrajících pocitů touhy po pomstě za ponížení vprohrané bitce. Ochozy na Tehelnom poli vBratislavě nebo stadionu Spartaku Trnava byly pro české kluby horkou půdou, kde se kemocím sálajícím ze hřiště přidávala istará česko -slovenská federální rivalita. Národnostní tenze mohly však sahat ještě dále. Jen několik dní před změnami, které československému fotbalu ajeho divákům přinesla sametová revoluce, měli zažít ostravští fanoušci emocionálně vypjaté utkání, vrcholící napadením několika vojáků, kteří přišli na ostravský stadion podpořit ukrajinské mužstvo. Nepříznivý výsledek pro domácí klub společně sobecně rozšířenou animozitou vůči sovětským posádkám vČeskoslovensku se vnapjaté společenské atmosféře konce roku 1989 zvrhl vnásilnou scénu, jíž se podle vzpomínek tehdejších vlajkonošů neúčastnili pouze diváci zkotle. „Potom znějakých emocí vzniklo, že po nich začali házet normálně flašky atak. Tehdy ten stadion byl zrovna vopravě. Rusáci seděli na tom místě vsektoru vedle kotle…“25 Zatímco vnedalekém zahraničí jsou bezpečnostní opatření přímo na stadionech stále komplexnější, vsocialistickém Československu bylo poměrně 23 Zrozhovoru sMichalem, zosobního archivu autora. 24 Braun, J., „Sportfreunde oder Staatsfeinde? Fußballfans im Visier der Staatsmacht“, Deut‑ schland Archiv, 2004, č.37, s. 447. 25 Zrozhovoru sJaroslavem [cit. 15.5.2018]. Dostupné z: http://www.moderni -dejiny.cz/clanek/vlajkonosi -a -normalizace/. tenkrát to bylo vo něčem jiným 119 běžné, že znepřátelené kotle apotenciálně konfliktní skupiny diváků od sebe oddělovalo ve vzdálenosti pár desítek kroků jen několik málo civilních pořadatelů utkání. Vpodmínkách organizační improvizace či byrokratického nezájmu ocelý problém se tak mohlo stát, že zdnešního hlediska jednoznačně rizikové utkání se konalo na rozestavěném stadionu, obklopeném hromadami stavebních sutin. „Měli ty autobusy zaparkované afanoušci‑ ‑Baníkovci je tam při nástupu normálně dobíjeli. Nebo úplně vrchol, to bylo psy‑ cho. Bylo tam auto, takový náklaďák jako plachťák aoni byli vtom autě. Do toho plachťáku dovnitř házeli kameny, protože tam bylo ještě nějaké staveniště atěma štachetama je normálně dobíjeli přes plachty, ty vojáky.“26 Osmdesátá léta jsou obdobím, kdy se ve vztahu ktěmto divákům prosazuje využívání prostoru fotbalového stadionu jako místa sdisciplinačním potenciálem, ato nejen vzápadní Evropě. Na pozadí obecně známého zrušení sektorů na stání vanglické Premier League se ivNDR objevují návrhy na přesunutí stadionu problémových chuligánů východoberlínského 1. FC Union do lesnaté čtvrtě Kopenick, jejíž okolí mělo bezpečnostním složkám otevřít cestu kefektivnější kontrole nezvladatelných fanoušků.27 Kdy přesně se začínají podobné snahy prosazovat včeském prostředí, je těžké přesně stanovit. Vprůběhu osmdesátých apočátkem devadesátých let se postupně rozšířily oddělené sektory azavedly regulace pití alkoholu. Po zmíněné plzeňské rvačce mělo být zase zakázáno pronášení vlajek na tyčích do ochozů fotbalových stadionů. Podobné snahy měly vČeskoslovensku podobu přechodu zjednoho extrému do druhého. Nostalgické vzpomínky na fotbalový stadion Rudé hvězdy Cheb, kde vcestě znepřáteleným skupinkám stál jen skromný betonový koridor spojující šatny aatletickou dráhu, střídají rozhořčené popisy sektorů devadesátých let obehnaných nelidskou železnou mříží.28 Ať už fotbalové výtržnosti vyvěrají zté nejbanálnější sportovní emoce nebo jsou okamžikem ventilace střetů protichůdných národních narativů, odehrávají se vkontextech, jež je integrují do komplexních společenských pohybů své doby. Velmi často tak sportovní násilnosti vystupují na řádcích akademických ipopularizačních textů jako forma vzdoru vůči panujícímu společenskému řádu. Myšlenky ofotbalovém násilí jako formě sebevyjádření na sebe vreáliích států východního bloku berou přirozeně podobu vzdoru proti vládním strukturám jednotlivých komunistických režimů či socialismu jako takového.29 Ondřej Daniel ve své knize vlajkonoše opatrně 26 Zrozhovoru sJaroslavem [cit. 15.5.2018]. Dostupné z: http://www.moderni -dejiny.cz/clanek/vlajkonosi -a -normalizace/. 27 Dennis, M. − Laporte, N., State and minorities in communist East Germany, New York, Berghahn Books 2013, s. 132. 28 Zrozhovoru sFrantiškem [cit. 15.5.2018]. Dostupné z: http://www.moderni -dejiny.cz/clanek/vlajkonosi -a -normalizace/. 29 McDougall, A., „Fighting socialism: fan disorder behind the Iron Curtain“, cit. d. (pozn.č.9). 126 rizika jinakosti způsob vyjadřování aslovní zásobu. Dodnes jedna znejčastěji připomínaných pasáží Hebdigovy knihy se zabývá čtením symbolu svastiky jako součásti oděvů vanglické punkové subkultuře. Oblíbený citát „Punks just like to be hated“ je hojně užíván jako vyjádření skutečného obsahu nacistického symbolu na oděvech této subkultury.51 Svastika, nakreslená na tváři anglického punkera šedesátých let, má svou přímou obdobu ivsocialistickém fotbale. Autentičnost neonacistických zpěvů, zaznívajících zkotlů napříč východoněmeckou Oberligou, je dlouhodobě předmětem pochybností autorů, kteří na podobné incidenty upozornili.52 Českoslovenští vlajkonoši pravděpodobně tak daleko ve snaze dráždit své okolí nezacházeli. Přesto se sparťanští fanoušci, kteří na plzeňském stadionu vyvěsili transparent snápisem Rowdies England, hlásili kzápadoevropskému společenskému fenoménu, který byl vdomácím mediálním prostoru běžně prezentován expresivními výrazy omasakrech anepříčetných hrdlořezech zanglických stadionů. Přijímání znaků, které si okolní společnost dokázala na základě vyhroceného zpravodajství vtisku spojit sobrazy těžko zvladatelných násilníků, tak nabývá svého významu spíše jako způsob komunikace sostatními fotbalovými diváky, kteří usazeni do sedadel na tribuně nevědomě reprezentují jakousi normalitu. Podobné interpretace se ve snaze historicky uchopit fenomén fotbalového fandění ve východní Evropě prosadily nejen ve výše jmenovaných studiích. Celou problematiku ovšem zásadně redukují. „Chuligán je ten, kdo nosí džíny, džísko apodobně, nebo ten, kdo něco provede? Já si myslím prostě, že to chuligánství, že se na tom fotbale něco děje, to tady bylo celou dobu, co já na fotbal chodím…“53 Podle autora knihy Fotbal plný hříchů byla československá fotbalová hřiště první ligy uzavřena zdůvodů výtržností fanoušků celkem třináctkrát.54 Poprvé se tak mělo stát vříjnu roku 1948, po roce 1980 však ani jednou, ato navzdory obecně uznávané tezi oeskalaci násilí vtomto období. Je to právě problematika časovosti, která zařazení vlajkonošů mezi ostatní subkultury nejvíce komplikuje. Ohledávat místo, kde došlo ke změně kvality ve fotbalových výtržnostech či estetiky fanouškovské kultury, je nebývale složité. Obrazně řečeno, kdy vlastně mělo dojít kpřeměně od úsměvných mužů vofsajdu Karla Poláčka na nezvladatelné devianty Radka Johna? 51 Hebdige, D., Subkultura astyl, cit. d. (pozn.č.46), s. 175. 52 Braun, J., „Sportfreunde oder Staatsfeinde? Fußballfans im Visier der Staatsmacht“, cit. d. (pozn.č.24), s. 442. Dennis, M. − Laporte, N., State and minorities in communist East Germany, cit. d. (pozn.č.27), s.140. 53 Zrozhovoru sFrantiškem [cit. 15.5.2018], Dostupné z: http://www.moderni -dejiny.cz/clanek/vlajkonosi -a -normalizace/. 54 Felt, K. − Ježek, L., Fotbal plný hříchů, Praha, Agentura Cesty 1995, s. 105−106. tenkrát to bylo vo něčem jiným 127 Českojazyčné práce, které se téma fotbalového fandění snaží alespoň částečně zasadit do nějakého časového rámce, vzásadě přijímají členění na dvě vývojové etapy. Ty se sice přesně nelámou vroce 1989, se širšími politickými změnami přelomu osmdesátých adevadesátých let však souvisejí. Vznikají tak dvě velmi nerovnoměrná období, jejichž smysl aobsah je předurčen hranicemi, které vytyčila právě teorie subkultur.55 Jakási doba před -chuligánská, která se má vyznačovat především neorganizovaností fotbalového násilí, by měla zasahovat od 19. století až do poloviny devadesátých let 20. století. Toho času má být střídána etapou moderního fotbalového chuligánství, kdy ivČeské republice vznikají organizované násilnické gangy podle západoevropského předobrazu. Takové hodnocení komunity fotbalových vlajkonošů může být funkční, pokud se budeme ptát po kořenech současné chuligánské subkultury. Obrátíme -li však svůj zrak kobdobí osmdesátých let jako takovému, bude nutné hledat alternativu, která nezatíží výzkum vědomím ovývoji, jenž následoval. Oklubovém společenství Rozsekáme na mraky, ty bruselský zázraky56 Ve fotbalových ročenkách, které vosmdesátých letech vydávalo bratislavské nakladatelství Šport, se mezi suchopárnými statistikami ocelkovém počtu žlutých karet rozdaných vjednotlivých sezónách zčista jasna vynořuje obraz, který křiklavě vystupuje ze změti tabulek tvořících většinu obsahu. Brutální fotografii ušlapaných lidských těl azmateného davu stojícího okolo nich doplňuje popisek: „Hrozná masakra, ktorú spôsobili nepríčetní anglickí fa‑ núšikovia…“57 Neštěstí zbruselského stadionu Heysel, kde vroce 1985 vdůsledku chuligánské rvačky anásledné paniky zemřelo 39 lidí, se pro svůj ohlas postupem času stalo jakýmsi orientačním bodem při práci stématem fotbalových chuligánů. Vedle zpřísnění bezpečnostních opatření adisciplinárních důsledků na mezinárodní scéně je pověstný Brusel vzpomínán jako významný inspirační impuls pro východoevropské chuligány. Na bruselskou tragédii reagovala UEFA, bezpečností složky Margaret Thatcherové iEricha Honeckera avneposlední řadě itehdejší československý filmový průmysl. Masakr ze stadionu Heysel může hrát roli klíčového okamžiku při studiu instituci55 Mareš, M. − Smolík, J. − Suchánek, M., Fotbaloví chuligáni. Evropská dimenze subkultury, cit. d. (pozn.č.2), s. 130−133. 56 Kronika fanoušků Bohemians Praha, zosobního archivu autora. 57 Dávid, L., Futbal 88/89. ročenka, cit. d. (pozn.č.10), s. 135. 128 rizika jinakosti onálních změn vpřístupu kfanouškům nebo podob represí vůči nim, bezprostřední vliv na život samotné komunity je ale diskutabilní. Ani krátký popěvek, jímž je tato pasáž textu nadepsána, na bruselskou rvačku neodkazuje. Pochází už zroku 1983 aje prostým vyjádřením víry vdobrý výsledek měření sil mezi Bohemians Praha aAnderlechtem Brusel odva roky dříve. Robert Edelman, jenž jednu ze svých studií věnoval isvárům mezi moskevskými kluby Spartak aDynamo, se vpoměrně skromné pasáži svého jinak silně interpretujícího textu krátce pozastaví nad tím nejzákladnějším: „Spartak možná vzbuzoval „třídní“ antagonismus achuligánství, ale byl také po‑ pulární zmnohem obyčejnějšího důvodu. Ten tým byl dobrý.“58 Při snaze nalézt vsoudobých dějinách československé společnosti místo pro fotbalové vlajkonoše by bylo velkou chybou přehlížet zdánlivě banální asamozřejmé. Samotnou hru aradost zní jako takovou. Je možné interpretační rámce, které ohledávají především směr aintenzitu represí, vtomto tématu opustit, avzdát se tak představ ojakémsi vyhroceném konfliktu elit skomunitami na okraji? Byla by škoda rezignovat na snahu pojmenovat ostatní zdroje této nové komunitní energie než jen ty, které prosakovaly přes rezavějící železnou oponu. Komunitu Baníkovců, kteří hned vroce 1990 založili oficiální fanklub mužstva, popisuje František takto: „Já mám pocit, že vpodstatě to fanklu‑ báctví je, že jsme museli prostě držet při sobě. Zatímco dneska je to podle mě do značné míry tak, že celá společnost je individualistická aže to je vpodstatě zase záměr. Jaksi cítit se příslušníkem národa, jak píše Vladimír Ručín, vede ke kon‑ fliktům, aproto je proti tomu. Podobný názor čili něco, co nám říká, že vpodstatě máme něco společného aže bysme měli být schopni alespoň nějaké elementární domluvy onějakých konkrétních věcech, tak se dneska bere za mínus. Zatímco fanklubáctví bylo vpodstatě založený spíš směrem ktomu slovu supporter. Čili podporovatel klubu.“59 Ze vzpomínkové knihy výstřižků, kterou si František dodnes pečlivě uchovává, na čtenáře skutečně vystupuje především oddanost klubu, jeho symbolům aprožitek ze samotného sportu. Všeobecně neutěšený stav tehdejší federální ligy vtomto ohledu zjevně nijak velkou roli nehrál. Podobně hovoří ijeden ze zakladatelů neoficiálního fanklubu Bohemians zpočátku osmdesátých let, když odpovídá na otázku, zda tehdejší fanoušci užívali vjazyce své komunity české obdoby dnes známých anglických výrazů. Vzpomene iněkteré důvody tehdejší soudržnosti: „To začalo podle mě fakt až po revoluci, kdy se to natáhlo zciziny. Aprávě to mě štve, že se to dělí. 58 Edelman, R., „ASmall Way of Saying „No“: Moscow Working Men, Spartak Soccer, and the Communist Party, 1900–1945“, cit. d. (pozn.č.47), s. 1458. 59 Zrozhovoru sFrantiškem [cit. 15.5.2018]. Dostupné z: http://www.moderni -dejiny.cz/clanek/vlajkonosi -a -normalizace/. tenkrát to bylo vo něčem jiným 129 Na ultras, na normály, na chuligány. Protože fandíme jednomu klubu. Tady se mělo táhnout za jeden provaz ane se dělit, ne se tříštit nějakejma zájmama. Za komančů jsme bohužel neměli moc zájmů…“60 Jestli tak opravdu vypadala itehdejší realita mezilidských vztahů mezi vlajkonoši, se už těžko dozvíme. Pokud se ale ptáme, kdo vlastně byli ti rázní mladíci, kteří svým chováním začínali čeřit stojaté vody československých fotbalových ochozů, začněme možná od toho nejtriviálnějšího. Od přátelství, prožívání sportovních emocí, lásky ke klubové identitě aod ochoty věnovat tomu všemu tvůrčí energii svých středoškolských let. Na Bazalech žijem– pivo ajablečné tam pijem, ať je tu Slovan nebo Sparta, je tu vždycky dobrá parta. Mačala svěřence své měří– Baníkovci mu stále věří. Ikdyž podzim bylo misto sedme ale na jaře na první místo sednem.61 Těch několik desítek nebo stovek fanoušků nebylo tehdy obklopeno zcela nechápajícím světem, který by je od samého počátku odmítal aodsuzoval. Zdá se totiž, že klubové společenství, které vnostalgických vzpomínkách táhne za jeden provaz afandí jednomu klubu, zasahovalo opoznání dál než jen kněkolika místům na stání za brankou soupeře. Ve východním Německu se okolo fotbalových týmů nejen tamní nejvyšší soutěže vytvořila hustá síť oficiálních ineoficiálních fanklubů, jejichž počet se pohyboval vřádu stovek.62 Tyto fankluby, ať už jsou oficiálně uznány nebo ne, mohou být jistým dokladem iniciativy tehdejších fanoušků ajejich snahy osebeorganizaci. Otázka, zda šlo ostátem ovládanou strukturu nebo jakousi neoficiální sféru, nemusí být ztohoto pohledu klíčová. Jutta Braun spojuje ambice státních sportovních institucí tuto vznikající iniciativu regulovat přímo se snahou nabýt mezi fanoušky konkrétního vlivu. Ta mohla mít celou řadu podob od bizarních pokusů nabídnout politicky nezávadné fotbalové popěvky až po dodnes běžné způsoby komunikace sfanoušky, jako organizování nejrůznějších setkání shráči, která byla vté době dobře známá ivČeskoslovensku.63 Lokální fankluby měly být vNDR přibližně od poloviny sedmdesátých let institucionalizovány azapojeny do iniciativy namířené proti chuligánskému chování. Některé znich odmítly ve snaze uchránit své fotbalové spo60 Zrozhovoru sMichalem, zosobního archivu autora. 61 Kniha výstřižků fanoušků Baníku Ostrava, zosobního archivu autora. 62 Braun, J., „Sportfreunde oder Staatsfeinde? Fußballfans im Visier der Staatsmacht“, cit. d. (pozn.č.24), s. 441. 63 Tamtéž, s. 441−442. 130 rizika jinakosti lečenství jako jakýsi prostor autonomního jednání aindividuální volby.64 To, že se stát přirozeně snažil tuto spontánní energii nějakým způsobem uchopit anabýt nad nově vznikající fotbalovou kulturou vlivu, ovšem neznamená, že prostředí jednotlivých fotbalových fanklubů bylo nezbytně místem zápasu represe arezistence vůči ní. Podobnou strukturu měly vmnohem skromnější podobě ičeskoslovenské fotbalové komunity. Různé organizace sdružující při fotbalových klubech fanoušky existovaly už poměrně dávno. Vpolovině šedesátých let vzniká například dodnes dobře známý Odbor přátel Slávie, jehož skromnější obdoby se později objevily ijinde. Vmenším rozsahu fungoval ivOstravě. Zčinnosti odboru zůstává ve vzpomínkách fanoušků především postarší, generačním konfliktem duševně vyčerpaný předseda akaždoroční klubové plesy: „Samostatný Odbor přátel Baníku Ostrava, tedy 70.−80. léta, je‑ jich veškerá činnost byla taková, že pořádali autobusové zájezdy. Ale kolik přímo Zbavitel? No to už byl pán vdůchodě atrošku to fyzicky, psychicky nezvládal. Prostě stěma fanouškama měl problémy atak. Jednou za rok pořádali baníkov‑ ský ples. Ten byl vždycky vlednu, nebo vúnoru akonal se na Černé louce. Ale ty plesy byly dobré. To se konalo ve čtyřech, nebo pěti sálech abylo tam asi 1200 lidí. Vstupné stálo 40 korun…“65 Taková akce byla podle všeho velmi oblíbená avítaná. Její odmítání, které by vycházelo zosobních přesvědčení atouhy vymezit se vůči cizorodé avjistém smyslu oficiální zábavě, se vkomunitě nijak zvlášť nerozšířilo. Neformální setkávání sportovních činovníků sživou komunitou okolo týmu se ale neomezovala na nahodilá setkání někde vpředsálí klubových plesů. Mezi několika nejoddanějšími fanoušky Bohemians alidmi spojenými snejužším fungováním klubu včetně hráčů vznikly postupem času poměrně úzké osobní vztahy. „To určitě, to určitě. Ale zase se týkalo jenom ome‑ zenýho okruhu lidí. Jako ne všichni lidi zkotle. Nebo většina diváků tyhlety vztahy neměla. Co jsme měli my, co jsme jezdili. Jako ty blázni. Já si vlastně dotěďka, když se potkám shráčema, dotěďka si tykám sněma…“66 Vedle oficiálních odborů přátel, legálně existujících při fotbalových klubech, jsou zakládána rovněž neoficiální společenství fanoušků, vnichž ovšem působili totožní lidé, kteří se osobně znali sčinovníky sportovních oddílů nebo se podíleli na organizaci společenských akcí klubu. Ještě vroce 1989 bylo možné celou skupinu ostravských vlajkonošů převážet na utkání vKyjevě ve stejném letadle, ve kterém se přepravovali 64 Dennis, M. − Laporte, N., State and minorities in communist East Germany, cit. d. (pozn.č.27), s. 143. 65 Zrozhovoru sJaroslavem [cit. 15.5.2018]. Dostupné z: http://www.moderni -dejiny.cz/clanek/vlajkonosi -a -normalizace/. 66 Zrozhovoru sMichalem, zosobního archivu autora. tenkrát to bylo vo něčem jiným 131 ihráči. Různí fotbaloví sekretáři apředsedové toho ale pro těch několik málo fanoušků, které sami znali, nakonec mnoho udělat nemohli. Snad když odhodlaně vyrazili vnevelkém počtu na venkovní utkání, našli pro ně místo pro zpáteční cestu vautobuse shráči, občas jim nabídli volné lístky nebo je nechali odnést si ze svých kanceláří domů starší ročníky programů tištených na fotbalové zápasy. Prostředí samotné instituce fotbalového klubu tedy nemuselo být ke svým vlajkonošům nutně nepřátelské. Alespoň vprvní fázi ne. Iproto, že klubová identita aodhodlání ji aktivně utvářet přesahovaly prahy jednotlivých kanceláří sportovních funkcionářů. Jejich zašlý byrokratický slovník iorganizační nemohoucnost jsou však dodnes vzpomínány spíše spobavením. „No někdy tam kněčemu došlo, ale schůze za komunistů byla většinou formalita. Tam se plácalo páté přes deváté abyla tam taková normální debilita. Někdo zBaníku na stadioně, na Bazalech, jak byly ochozy, tak tam nechal zábradlí natřít normálně na žlutou, červenou amodrou. Já nevím, to byl fakt nějaký debil, nebo takzvaný znalec Baníku.“67 Takový zásah do posvátného prostoru, mířený přímo do ochozů, do samého srdce klubu, se nemohl obejít bez zásahu. Ať už šlo onecitlivou ignoranci nebo jen oúřednickou neohrabanost, vlajkonoši se rozhodli, že oto nejzákladnější zklubové symboliky musí pečovat sami. Vlétě roku 1989 pronesli přes noc na stadion plechovky apřetřeli zábradlí zpátky na bílo, tak aby znovu připomínalo barvy spojované sostravským fotbalem. Těžko si můžeme myslet, že by fanoušci své představy opodobě klubové pospolitosti komunikovali usazení do pohodlných židlí ostravské kavárny Praha, kde se výroční schůze Odboru přátel většinou scházely. Když se vkvětnu roku 1983 konalo herně velmi podezřelé finále Českého poháru mezi pražskou Duklou aBohemians, jehož průběh napovídal mnohé ojiž zmiňovaných machinacích svýsledky ve prospěch státem protežovaných vojenských nebo policejních klubů, bylo znovu zasaženo citlivé místo. Takto neuctivý zásah do toho nejdůležitějšího, sportovního prožitku, si rovněž vyžádal svou odezvu. „Když jsme se pak rozjížděli do Vršovic, udělali jsme průvod zMíráku. Napadli jsme bistro, kam chodili. Trošku jsme jim tam, já ne, já jsem byl takovej mírnější vždycky, ale kluci jim tam pochroumali roletu, že jim nešla vytáhnout. Pár těch odvážnějších hráčů vylezlo asnažili se nás nějak uklid‑ nit.“68 Scéna, ve které vpodstatě profesionální fotbaloví hráči přímo na ulici uklidňují skupinu rozlícených fanoušků, ověšených klubovými barvami, působí vjistém světle vlastně idylicky. Atmosféra, ve které se mezilidské vztahy vklubovém společenství tehdy odehrávaly, musela být každopádně od dnešních dnů hodně odlišná. 67 Zrozhovoru sJaroslavem [cit. 15.5.2018]. Dostupné z: http://www.moderni -dejiny.cz/clanek/vlajkonosi -a -normalizace/. 68 Zrozhovoru sMichalem, zosobního archivu autora. 132 rizika jinakosti Mezi vzpomínkovými materiály, které si vlajkonoši dodnes uchovávají, bychom marně hledali křiklavou adráždivou estetiku, jež by na první pohled kontrastovala se způsobem, jakým se fotbalové kluby běžně samy prezentovaly. Neoficiální fotbalová utkání fanoušků, která pomáhala na výjezdech krátit čas zbývající do vypuknutí profesionálního fotbalového dramatu, byla poměrně častá. Nechyběly ani pozvánky, které odlehčeně připomínaly ty tištěné na skutečné zápasy: „Hvězda Cheb– FC Baník, ligový předzápas fanoušků, přijďte povzbudit fandy.“ Výčet výsledků dosavadního měření sil apodpisy nastupujících hráčů jsou propisovací tužkou vepsány vespod sešitového listu. Mezi desítkami vlepených předzápasových programů avstupenek najdeme ručně vykreslené klubové znaky aloga. Dnes nevídané sepětí mezi klubem ajeho fanoušky dokresluje isnaha vlajkonošů uspět při prezentaci klubu na jedné zprvních cest do čerstvě otevřeného zahraničí. „Když jsme třeba jeli poprvé na to mistrovství Evropy fotbalových fanklubů, tak abysme udělali Baníku dobrou prezentaci, tak jsme měli ssebou poměrně dobrý hráče, který byli přímo za fanklubáky.“69 Na soupisce ostravského fanklubu tehdy nastoupil iprofesionální hráč tehdejšího ligového mužstva Karel Kula. Na stránkách baníkovské knihy výstřižků se mezi všemi bojovnými popěvky amedailonky jednotlivých hráčů občas mihne osobní pohlednice nebo fotografie. Jedna stránka je věnována první několikadenní vycházce zkasáren Československé lidové armády, kterou fanouškovi zvanému Pilot dorazili zpestřit jeho společníci zostravského kotle. Vkronice pražských Bohemians zase najdeme na celé dvoustránce vylepené fotografie líbajících se novomanželů asvatebčanů, na nichž čáry od zelené propisovačky označují dorazivší fanoušky. Vokamžiku, kdy čtenář obrátí list, octne se ale znovu mezi těmi rozvášněnými mladíky se zelenobílými vlajkami, které znal zpředchozích stran, ajeho zrak padne na nadpis další kapitoly jejich dobrodružného života. Burani se radovali! Ito, že se mezi verše oŠtrougalových hlavách apodepsané pivní tácky občas přimísily běžné životní chvíle jako odchod na vojnu, svatba nebo oslava složené maturity, prohlubuje nedůvěru kpředstavě, že život mezi vlajkonoši byl útěkem od normalizační šedi někam do subkulturního podzemí. Identita fotbalového vlajkonoše se tak mohla prolínat sobrazy socialistické každodennosti více, než by člověk od násilím komunikující subkultury očekával. 69 Zrozhovoru sFrantiškem [cit. 15.5.2018]. Dostupné z: http://www.moderni -dejiny.cz/clanek/vlajkonosi -a -normalizace/. tenkrát to bylo vo něčem jiným 133 Závěrem Tenkrát to bylo vo něčem jiným70 Každodenní splynutí nejrůznějších aktivit spojených sfotbalem aživotního koloritu obyvatel socialistických států zájmu historické vědy rovněž neuniklo. Při pročítání jednotlivých stížností, které se vprůběhu osmdesátých let kupily na stolech činovníků jednotlivých východoněmeckých sportovních institucí, prezentuje historik McDougall obraz rozsáhlé sítě dobrovolníků, kteří se svou každodenní anikým neplacenou prací podílejí nejen na údržbě lokálních sportovních zařízení, ale na fungování masového socialistického sportu jako celku.71 Jejich stížnosti, které ostrou kritiku systému vyjadřují na pozadí jakési ideové loajality ačasto formou stranického frázování, se tak stávají argumentem vobecně širší diskuzi ototalitě, vnitřní emigraci aparticipaci. Sám McDougall možná dovedl představy osvéhlavosti vsocialistickém fotbale až příliš daleko, když samotné fotbalové chuligánství označil za jakousi extrémní formu Eigen ‑Sinnu.72 Otázky, kterých se takovou interpretací dotýká, tím však uzavřeny nejsou. Fotbalový klub nabízel svým příznivcům prostor pro jistou seberealizaci, které nemusela být oficialita ajeho institucionální povaha nutně na obtíž. Aktivity skupinek fanoušků zfotbalových kotlů se sčinností na klubové úrovni vněkolika konkrétně vysledovaných případech Baníku aBohemians bez větších problémů prolínaly. Jeden zostravských vlajkonošů, spojený se zakládáním pozdějšího fanklubu, během rozhovoru při zmínce obaníkovském plese vytahuje ze šuplíku svou sbírku klubových odznaků, mezi nimiž má ipečlivě uložené označení pro pořadatele. Papírový symbol klubu a(jak sám říká) nóbl okraje. Jeden zvlajkonošů pražských Bohemians, nosící vosmdesátých letech během utkání na rameni pořadatelskou pásku, se zase objevuje jako postava vbujarých zápiscích ofotbalových rvačkách ze stejného období. Klubové společenství tak zasahuje mnohem abstraktnější komunitu, než jakou představují tehdejší subkultury mládeže, jejichž konflikt se stáními autoritami je mnohem snáze pojmenovatelný. Iproto je třeba interpretovat na první pohled zjevné podobnosti mezi vlajkonoši adalšími nekonformními skupinami sopatrností. Československé fanoušky, kteří se již vosmdesátých letech symbolicky hlásí kanglické subkultuře hooligans, není vhodné chápat jako jejich pří70 Zrozhovoru sMichalem, zosobního archivu autora. 71 McDougall, A., „Playing the game. Football and Everyday Life in the Honecker Era“, in M. Fulbrook, A. Port (ed.) Becoming East German. Socialist structures and sensibilities after Hitler, New York, Berghahn Books 2015. 72 McDougall, A., The people’sgame: football, state and society in East Germany, cit. d. (pozn.č.9), s. 204. 134 rizika jinakosti mou obdobu. Nešlo ojakési pionýry, jejichž dokonalosti bránily především komunikační kanály přidušené železnou oponou. Právě proto zůstává důkladnější ohledání rozličných sdělení ukrytých nejen vjejich specifickém zevnějšku tématem ivýzvou. Snad se postupem času podaří shromáždit obšírnější pramennou bázi, která by umožnila celé téma zkoumat se zobecňujícími ambicemi. Dvojaký portrét fotbalových fanoušků osmdesátých let, jejž výše prezentovaný text svým čtenářům nabízí, zároveň naznačuje jisté bolesti provázející práci scelým tématem. Jen českojazyčná produkce nabízí typologií fotbalových fanoušků hned několik.73 Přesto se nedaří nalézt termín, který by dokázal obsáhnout specifickou povahu této komunity včase azároveň měl přesah mimo specifika českých reálií. Rozparcelovat československé fotbalové kotle té doby do jednotlivých skupin, roztříděných podle jejich nejrůznějších zájmů, hodnot nebo sociálních rolí pouze pro potřeby této studie, by zároveň bylo samoúčelné. Zůstává tak nezřetelný obraz živelného klubového společenství, vněmž je rodící se chuligánská subkultura spíše součástkou nežli nosnou konstrukcí. Nebývale složité je nejen samotné pojmenování této jedinečné komunity, ale ijejí kontextualizace. Zaintegrovat vlajkonoše mezi ostatní nekonformní skupiny mladistvých, které si prostě rozvíjí svou autonomní sféru, je dobře srozumitelnou interpretací, jež jim zároveň jakoby otevírá cestu do historického příběhu kolabujících komunistických režimů. Chápání jejich specifické kultury jako dalšího odstínu na barevné škále alternativních skupin pozdního státního socialismu ovšem celé téma rovněž nepřiměřeně redukuje. Ve stínu se tak octne především již zmíněný moment pozoruhodného soužití některých vlajkonošů sinstitucí klubu, který hranice této autonomie poněkud rozostřuje. Fotbaloví vlajkonoši nežili ve zcela uzavřeném světě stojícím mimo vnější pravidla, zároveň se však mnohé podoby jejich životního stylu octly mimo tolerovaný rámec. Charakter jejich konfliktu se státní mocí vté době nelze spojovat sotevřeně politickými motivy iproto, že po pádu komunistického režimu tento konflikt nepominul, ale naopak nabral na intenzitě. Československé fotbalové kotle osmdesátých let se ve své historické reflexi budou setkávat spojmy autonomie, svoboda či dokonce opozice sjistou nutností. Vzhledem ke skepsi, kterou kpodobným pozicím zaujímá tento text, lze vtakových chvílích doporučit přinejmenším obezřetnost. Přiznejme proto prozatím jistou hodnotu aupřímnost slovům sparťanského 73 Mareš, M. − Smolík, J. − Suchánek, M., Fotbaloví chuligáni. Evropská dimenze subkultury, cit. d. (pozn.č.2), s. 11. Kasal, J., Kultura adivácké násilí [online], 2012, s. 28−32 [cit. 15.5.2018]. Dostupné z: http:// is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/101950. tenkrát to bylo vo něčem jiným 135 vlajkonoše, který roku 1989 odpovídal vrámci jedné ztehdy velmi oblíbených televizních anket. „Promiň, můžu na chviličku? Co je tvoje největší přání vživotě?“ „Tak, aby Sparta postoupila co nejvíc vpoháru!“ „Trošku málo na život ale ne?“ „No to je ten základ. No apak nějaký úspěšný vystoupení, moje osobní. Tak, třeba… Vysoká škola?“ 142 rizika jinakosti značný rozdíl mezi tetováním původním, tedy tetováním, které vznikalo vrámci umělecké vězeňské tvorby vpůvodních československých věznicích, asoučasným vězeňským tetováním. Nejedná se přitom pouze orozdíl vmotivech asymbolice, ale též vtechnikách provedení, samotném procesu tetování amotivaci pro to získat tetování, které původně mělo širší škálu významů než vsoučasné době. Cílem tohoto textu je zaměřit se na představení funkcí, symboliky atechniky provedení tetování před rokem 1989, kdy bylo tetování nazíráno primárně jako znak kriminální subkultury. Současně stím je cílem upozornit na autoritativní omezování volné umělecké tvorby ve vězeňském prostředí ve smyslu zákazu apostihování tělesných modifikací včeskoslovenských věznicích (adále ivsoučasných českých věznicích), kdy vizuální revolta odsouzených spočívala ve vzepření se tomuto omezení azákazu, představovala vyjádření vlastního „self“, ukázku panství nad vlastním tělem, ato při vědomí si značných postihů za provedení tatuáže, které mělypodobu let strávených za mřížemi navíc. Metodologie Data avýstupy prezentované vtéto studii vycházejí zpětiletého etnografického kvalitativního výzkumu realizovaného vletech 2013−2017 vrámci populace odsouzených ve výkonu trestu odnětí svobody vprostředí českých Obraz 23 vizuální revolta za mřížemi 143 mužských věznic. Svůj výzkum jsem realizovala vpěti českých věznicích, ato zpozice outsidera, tedy jedince, který nemá žádný pracovněprávní ani jiný obdobný vztah vůči Vězeňské službě České republiky ani Ministerstvu spravedlnosti České republiky. Metodou sběru dat byly polostrukturované rozhovory apozorování ve vnitřních prostorách věznic. Celkem jsem vletech 2013 až 2017 uskutečnila 102 rozhovorů sodsouzenými ve výkonu trestu odnětí svobody azhruba 200hodin pozorování ve vnitřních prostorách věznic doplněného o70 rozhovorů se zaměstnanci věznic apořizování fotografického materiálu za účelem následné analýzy jednotlivých tělesných modifikací, konkrétně tetování. Délka rozhovorů se pohybovala kolem 40−120minut. Místem realizace rozhovorů se stala zpravidla kancelář speciálního pedagoga či psychologa, případně vychovatele, přičemž rozhovory byly realizovány sohledem na citlivost tématu ase snahou ominimalizaci pocitu kontroly ze strany autority pro odsouzeného, bez přítomnosti dalších osob, kdy rozhovoru byl účasten vždy jeden výzkumník ajeden odsouzený. Snahou bylo omezit potenciální rušivé vlivy, které by mohly plynout zpřítomnosti dalších osob. Rozhovory sodsouzenými byly zaznamenávány na záznamové zařízení (diktafon), pouze vpřípadě dvou věznic nebylo umožněno toto zařízení použít, proto byly během rozhovorů pořizovány pouze stručné poznámky, které byly pro zachování kontinuity rozhovoru následně rozvedeny apřepsány až po jeho skončení. Nahrávky rozhovorů byly následně přepisovány aanalyzovány na základě principů tematické analýzy. Zcelkového počtu odsouzených, snimiž jsem vedla rozhovory, bylo celkem 29 odsouzených nositeli vyškrabaného tetování, což byla tradiční praktika československých káznic, či tetování, které vzniklo před rokem 1989. Na základě jejich výpovědí atetování, která jejich těla zdobila, byl sestaven tento text. Pro zajímavost stojí za zmínku, že 4 tito odsouzení sami aktivně vminulosti (aněkteří ivsoučasnosti) tetovali, tudíž se stali zdrojem velmi významných informací zhlediska techniky vězeňské tatuáže. Kvalitativní metodologie byla zvolena scílem získat detailnější vhled nejen do procesu tetování ve vězeňském prostředí, ale také do oblasti vazby tělesných modifikacích na tzv.druhý život odsouzených spřesahem do oblasti funkcí, které tetování plní či plnilo. Svoji pozornost jsem vrámci realizovaného výzkumu obrátila kperspektivám klíčových skupin aktérů, za které považuji odsouzené apříslušníky, potažmo personál věznic obecně. Cílem výzkumného šetření bylo zachytit tradiční vězeňskou symboliku, ato jak tu současnou, tak symboliku vyškrabávaných tetování, ato napříč vězeňským prostředím, vreflexi tetování jakožto obranného nástroje proti institucionálnímu zbavení identity odsouzeného aartiklu svýznamným antiautoritativním podtextem. 144 rizika jinakosti Vrámci výběru respondentů bylo použito techniky sněhové koule, tedy snowball sampling. Primárně jsem vždy požádala speciálního pedagoga, vychovatele či psychologa, aby mi doporučil apředjednal rozhovor sodsouzeným hierarchicky výše postaveným. Tematické postavení tohoto textu mi nedovoluje detailněji přiblížit principy hierarchizace odsouzených ve vězeňském prostředí, otéto problematice jsem pojednala skolegy Juříčkem aDirgou vtextu The Structure of the Inmate Population in Czech Prisons (Dirga, Lochmannová, Juříček 2015). Existují tři základní atributy moci, které jsou zdrojem vyššího postavení ve vězeňské hierarchii. Jedná se ofyzickou sílu, držbu ekonomicky žádoucích statků, jako je káva, tabák, drogy či prášky, aschopnost psychologické manipulace. Vúvodu svého působení vdané věznici jsem tedy chtěla mluvit stěmi odsouzenými, kteří měli od každého něco amezi ostatními odsouzenými požívali vážnosti ajisté formy úcty či respektu. Je pochopitelné, že bylo náročné stěmito jedinci jednat, nicméně nutno podotknout, že jejich důvěra byla pro mě jako pro výzkumnici zcela zásadní. Pokud se mi je podařilo vdostatečné míře přesvědčit osvých záměrech aotom, že pro ně nepředstavuji nebezpečí, ato ipřesto, že jsme hovořili otetování, tedy činnosti, která je za vězeňskými mřížemi zakázána, požádala jsem je vzávěru rozhovoru odoporučení na další odsouzené. Získala jsem tak přístup kjedincům, kteří byli pro můj výzkum tematicky relevantní, aoni prvotní respondenti se zároveň stali mými gatekeepery kpopulaci odsouzených, neboť jim interpretovali žitou zkušenost znašeho rozhovoru. Anikde se nešíří informace tak rychle jako ve vězeňském prostředí. Tento přístup mi zajistil dostatečné množství respondentů ochotných se mnou vést rozhovory. Sohledem na etický rozměr výzkumu byl před uskutečněním samotného rozhovoru každému odsouzenému předložen informovaný souhlas, odsouzený byl seznámen súčelem rozhovoru avpřípadě pořizování fotografického materiálu byly fotografie odsouzenému následně ukázány abyla mu dána možnost se vyjádřit, zda mohou být vdané podobě pro potřeby výzkumu použity. Vprůběhu celého výzkumu byla anadále ije garantována anonymita věznic isamotných odsouzených. Ztohoto důvodu nejsou věznice, vnichž byl výzkum realizován, konkrétně jmenovány. Stejně tak uvybraných citovaných výpovědí odsouzených došlo ke změně křestních jmen. Ze stejného důvodu byly zvýzkumného šetření vynechány odsouzené ženy, neboť vkombinaci využitého fotografického materiálu svelmi pravděpodobnou identifikací věznice, vníž by byly rozhovory vedeny, se mi jevilo riziko ztotožnění odsouzené ženy jako příliš vysoké, ato jsem nechtěla podstupovat. Domnívám se, že výzkumnická etika je velmi individuální aneměla by končit předložením informovaného souhlasu. Vrámci rozhovorů sodsouzenými byla vždy respektována jejich individualita aintegrita, vždy knim bylo přistupováno co nejobjektivněji, nicméně sjistou osobní distancí, vizuální revolta za mřížemi 145 nikdy jim nebyly naznačeny negativní emoce, ato ani vsituacích, kdy poměrně detailně hovořili osvých trestných činech. Abych lépe pochopila rozdílné aspekty vězeňské života aužití (nejen) tradiční vězeňské symboliky oblíbené vprostředí bývalých československých věznic ijejí význam vtomto specifickém prostředí, doplnila jsem rozhovory opozorování ve vnitřních prostorách věznic, kdy jsem měla možnost se zúčastnit každodenních aktivit odsouzených od školní výuky přes aktivity programu zacházení, výdej stravy, bohoslužby až po vycházky či výkon pracovní činnosti na specializovaném pracovišti. Vprůběhu celého pozorování jsem si vedla terénní deník jako komplementární zdroj dat kzáznamům rozhovorů apořízenému fotografickému materiálu. Vězeňské tetování ajeho funkce Zaměřím -li pozornost na československou kriminální subkulturu, etnografické mapování fenoménu tetování je dokládáno od třicátých let 20. století, byť informace, které máme, jsou velmi zkratkovité akusé. Až do současnosti prakticky chyběla reflexe vězeňského tetování vpůvodních československých káznicích svyužitím aktérské perspektivy, metody orální historie, kdy etnografické zkoumání je principiálně založeno právě na interpretaci skutečností zaktérské perspektivy.1 1 Tento nedostatek jsem se pokusila do jisté míry kompenzovat svou studií „Kérky starých muklů − reflexe proměny symboliky avýznamu tetování včeských mužských věznicích“, která vznikla jako jeden zdílčích výstupů soutěže COURAGE − nezávislá kultura aživot za socialismu vČeskoslovensku ana kterou tato stávající studie navazuje arozšiřuje ji. Obraz 24 146 rizika jinakosti Tetování však dalekosáhle přesahuje vězeňské mříže, stejně jako kriminální subkultura působí ve vnější společnosti asvoji aktivitu zdaleka neomezuje pouze na prostředí věznic. Dr.Rychlík tak například upozorňuje na zajímavé využití symbolických značek na domech, které byly tuláky azloději označovány jako „cinky“, případně na cejchování osob. To vše sloužilo kbezproblémové komunikaci členů zločinecké subkultury (Rychlík 2005). Samo tetování má vsobě, především pak uurčitých skupin (ruskojazyční, gangy amafie), jistou kryptickou funkci. Vdůsledku toho vyžaduje jeho pochopení amožnost interpretace často léta studia, aipřes ně je třeba při dané interpretaci zůstávat obezřetný. Ze všeho výše uvedeného pak pramení prohloubení přináležitostí ke kriminální subkultuře. Často se stávalo, že se ve vězeňském prostředí nechal odsouzený potetovat, nicméně následně došlo ktomu, že po propuštění na svobodu byl většinovou společností označen za zločince, měl problém nalézt práci či partnerský vztah. Zde je do jisté míry možné opřít se otzv.etiketizační teorii, tedy teorii nálepkování. Tato teorie je významným nástrojem kpochopení kriminality akoherence kriminálních subkultur. Hlavním zdrojem etiket kriminálníků jsou síly zákona apořádku, přičemž etikety ajejich používání odrážejí mocenskou strukturu společnosti, což platilo ipro období do roku 1989, kdy bylo tetování společností odmítáno. Platí přitom, že je -li jedinec ocejchován jako delikvent, pak mu stigma kriminálníka zůstává. To pro něj znamená, že řada jedinců jej bude zpravidla považovat za nedůvěryhodného. Následkem toho se často daný jedinec uchyluje kdalšímu kriminálnímu jednání, které propast mezi ním apreferovanými sociálními konvencemi ještě více prohlubuje. Zatímco vpřípadě prvního prohřešku je možno hovořit oprimární deviaci, osekundární deviaci je možno hovořit tehdy, když jedinec přijme etiketu, kterou dostal, azačne sám sebe vnímat jako deviantního (Lemert 1972, Giddens 2005). Otomto hovoří odsouzený Milan, který odůvodňuje, proč se nechal ve vězení potetovat, následujícím způsobem: Milan (odsouzený2): „Můj život je celej jen zlej. Poprvé jsem si říkal, že do basy už nikdy nepůjdu. Šel jsem podruhý, apak jsem si to přestal nalhávat, vzal jsem život, jakej je. Když se na to kouknu, říkam si, že mi to jednou odradí… že už jsem tu počtvrtý asnad už naposledy. Člověk taky stárne azjistí, že ten život je krátkej.“ 2 Vtextu jsou citovány pasáže zrozhovorů získaných od odsouzených ve výkonu trestu odnětí svobody včeských mužských věznicích vletech 2013–2017. Jména odsouzených byla zdůvodu ochrany identity změněna. Uvšech následujících pasáží pak budou uváděna pouze křesní jména jako jediné dílčí identifikátory zdroje informace. vizuální revolta za mřížemi 147 Vedle naznačené funkce identifikace se skupinou však plní kriminální, potažmo vězeňské tetování ještě celou řadu dalších funkcí. Těm bude pozornost věnována vnásledující části textu. Trest odnětí svobody představuje masivní zásah do identity uvězněného jedince (Berger 1963: 100−101). Vstupem do vězeňského prostředí se začíná předvězeňská identita odsouzeného postupně transformovat (Goffman 1961, Sykes 1958, Garfinkel 1956). Identita svobodného člověka je ve vězeňském prostředí postupně odstraňována skrze standardizované procedury apřístup zaměstnanců věznice, ale též vreflexi ostatních odsouzených. Goffman vtomto kontextu hovoří otzv.umrtvení předinstitucionální identity (Goffman 1961). Dochází kodebrání osobní image odsouzeného, jehož možnost prezentovat vlastní „self“ je ve vězeňském prostředí prakticky znemožněna. Odsouzený je zbaven věcí, snimiž je spjata jeho sebeidentifikace, od civilního oděvu až po věci osobního charakteru, pročež jediné, co mu výlučně zůstává, je jeho vlastní tělo. Před sebou samým ani před druhými již není schopen prezentovat žádoucí obraz sebe sama, aproto je přistupováno kvyužívání těla jakožto významného nástroje neverbální komunikace. Kvězeňskému prostředí dodnes patří (avždy patřily) rozmanité tělesné modifikace, do roku 1989 především pak tetování avpravování šatonů do kůže. Vězeňské tetování je nástrojem identifikace se skupinou, významným komunikačním nástrojem, prostřednictvím něhož mohou odsouzení vyjadřovat svůj názor, postoj, vyznání či se dílčím způsobem seberealizovat, přičemž nelze opomenout ani aspekt estetičnosti. Nositelé tetování se vyObraz 25 148 rizika jinakosti mezují proti vězeňskému řádu (dle platné legislativy, konkrétně zákona č.169/1999 Sb., ovýkonu trestu odnětí svobody aozměně některých souvisejících zákonů, je odsouzeným zakázáno „tetovat sebe nebo jinou osobu, ne‑ chat se tetovat nebo mít ve věznici vdržení pomůcky kprovádění tetování; to platí obdobně také pro jiné způsoby porušování integrity lidské kůže adržení pomůcek kprovádění takové činnosti“), zdobí svá těla více či méně symbolicky významnými obrazci askrze své tetování se do jisté míry identifikují sprostředím, ve kterém se pohybují. Provedení vězeňského tetování je službou, která vždy byla poptávána. Poté, co je vězeň zbaven svého oblečení aje mu přidělen stejnokroj („sintr“), je mu přiděleno identifikační číslo. Jeho identita je redukována na tělo ajeho číslo. Ajak někteří odsouzení říkají, není možné změnit své číslo. Proto je vězeňské tetování spíše než cenou adostupností ovlivněno faktorem preferencí. Vězeňští tatéři užívají barvu jako nástroj, jak pod kůži odsouzeného vpravit novou identitu. Tetování aúpravy těla mají znakový charakter, což znamená, že je skrze ně něco více či méně konkrétního sdělováno. Tetování tak můžeme posuzovat vrovině syntaktické ve smyslu toho, kde je tetování prováděno avjakém rozsahu, vrovině sémantické, která odkazuje kjeho obsahu, tedy symbolickému významu, avrovině pragmatické, tedy kdo tetování provádí, co tetuje ajakým způsobem. Obecně platí, že je podstatné, kde je tatuáž prováděna ajaký je vztah mezi jedním adruhým tetováním, je -li zde nějaký (Blažek 2011; Lochmannová 2015). Obraz 26 vizuální revolta za mřížemi 149 Také rozdíly ve formách tetování ajejich symbolice jsou podstatné, neboť jsou spojeny sfundamentálními vzorci sociální stratifikace. Ačkoli bylo dříve tetování chápáno vkontextu té nejnižší třídy, odlišné formy tetování jsou dnes spojovány sodlišnými třídami. Zatímco vězeňské tetování zůstává na té nejnižší úrovni, odlišné tetování nosí zástupci střední avyšší třídy, tetování je pak společností přijato jako moderní dekorativní prvek. Aproto je možné konstatovat, že tetování vtomto kontextu tvoří jakousi hraniční linii mezi vysokou anízkou kulturou (Demello 1993). Před rokem 1989 plnilo tetování hned několik funkcí. Pokud využijeme spektrum funkcí tetování vymezené Rychlíkem (2005) aBlažkem (2011), je možno hovořit ofunkci komunikační aidentifikační, sociálně skupinové, statusově hierarchické, individualizační, přičemž já bych tyto funkce doplnila ještě ofunkci specifickou pro období do roku 1989, ato funkci vizuální revolty. Pochopitelně není možno zapomínat ani na funkci estetickou, která však do roku 1989 neměla takový význam, jako má například vsoučasnosti. Tetování je možné pojmout jako zdůraznění příslušnosti ke skupině. Historicky se tetování pojí siniciací apřechodovými rituály. Přechodové rituály voné čisté podobě vsoudobé společnosti chybí, nicméně vstup do vězení může být jako přechod, ado jisté míry ritualizovaný, pojímán. Je to vpodstatě podobné, jako když ještě vmeziválečném Československu chlapci směli nosit kalhoty až od určitého věku (Koverová 2003), případně jako vjiných kulturách, kdy bylo při dosažení určitého věku těmto jedincům měněno jméno nebo byli potetováni (Rychlík 2005). Ofunkcích vězeňských tetování vypráví iodsouzený Václav. Václav si nechal všechna svá tetování udělat vosmdesátých letech, vnímal je jako součást kriminální subkultury, které se stal členem. Věděl, že ve vězení není naposledy (ato se mu vbudoucnu také potvrdilo). Václav je však příkladem odsouzeného, jehož tetování vedle skupinové funkce plní ifunkci vizuální revolty, kdy tetování sloužilo jako nástroj vizuálního boje proti režimu. Poprvé se nechal potetovat vroce 1983, naposledy vroce 1988. Je to starý „mukl“ každým coulem. Na prstu má křížek, který byl pro vězeňské prostředí typický. Někteří odsouzení toto tetování interpretují opět vsouvislosti snegativním vymezením vůči režimu, Václav však tvrdí, že vpřípadě jeho tetování tomu tak není. „To si prostě vbase nechávali všichni,“ říká. Ion si ale jako provokaci vůči režimu a„režimákům“ nechával vytetovat hákové kříže, sám ale dle svých slov, budu -li je parafrázovat, „nikdy nehajloval, není to žádný nácek“. Za své hákové kříže, které měl dva na pravé ajeden na levé ruce plus jeden na břiše, dostal půl roku vězení navíc. Vzpomíná na to, že za komunistů tetování bolelo. Václav (odsouzený): „Všechny tetování bolej. Alespoň tenkrát to bolelo, jak se teto‑ valo. Záleží, jaká je tetovačka.“ 150 rizika jinakosti Hovoří také otom, jak si odsouzení včeskoslovenských vězeňských ústavech sháněli potřebné nástroje. Václav (odsouzený): „Dřív jsme pracovali na šachtách, různý další věci jsme měli od civilistů. Oni nám něco donesli amy jsme zase na oplátku za ně pracovali, vždycky nám nosili třeba chlast, ale ivěci na tetování. Pronést se to dalo, vždycky se zjistilo, kdo má službu aněkteří bachaři nás výš postavené tolik neřešili.“ Jedním zVáclavových tetování je inápis „Red of Hate“ (vizobrázek č.2), který sám odsouzený překládá jako „Rudá nenávist“. Přestože je tento překlad jeho individuálním překladem adoslovně nekoresponduje se skutečným významem, což je však ve vězeňském prostředí časté, aje skutečně třeba vnímat jako významnou subjektivní interpretaci odsouzeného. Václav tak svým tetováním dával najevo vztah vůči komunistům. Václav (odsouzený): „Komunisty jsem neměl rád, nemam je rád anikdy je rád mít nebudu. Zavírali nás za každou hovadinu, byli to bastardi.“ Nejen vpřípadě Václava, ale idalších odsouzených je patrné, že tetování pro ně bylo vedle nutné identifikace se skupinou odsouzených, do níž se postupně začleňovali, duší itělem, také jistou formou umělecké opozice, vizuální revolty, prostřednictvím které se stavěli proti režimu. Pojímáme -li tetování jako umění, pak je možné jej svým způsobem vztahovat ke konceptu kultury, resp. subkultury. Tento koncept je často naturalizovaný jako zřejmá anesporná charakteristika vyjádření nesouhlasu vůči komunismu.3 Kulturní opozice byla nepochybně částečným důsledkemsocialistických státních postupů areakcí na ně. Zahrnovala vsobě nejen formy úmyslného (avpřípadě odsouzených itělesně zjevného) nesouhlasu, ale také autonomní proklamaci svobody, byť ne vexplicitním významu svobody jakožto volného pohybu, ale svobody ve smyslu vymanění se zpravidel, vzepření se řádu, boje proti omezování. Symbolika avýznam tetování včeskoslovenských věznicích do roku 1989 ajejich proměna Před rokem 1989 bylo tetování jedním ze stigmatizačních prvků, které vedly ke generalizaci ačasto komplikovanému návratu odsouzeného do běžného života. Opodobné praxi hovoří odsouzený Vladimír, který se setkal se stig3 Kulturní opozici ve svém textu Cultural Opposition: Concepts and Approaches přibližují autoři Péter Apor, Sándor Horváth aTamás Scheibner. vizuální revolta za mřížemi 151 matizací svých vězeňských tetování, jichž má po celém těle celou řadu, vrámci období, kdy se pohyboval na svobodě. Vladimír: „No, ty starší lidi, no ty to jako odsuzovali jo. Některý jako najevo to nedávali, něco pobrukávali jo, ale ty mladý spíš se jako, pokud nebyli trestáni nebo nebyli, neseděli, tak spíš uhýbali, jo. Nedávali tak nějak najevo, že by se báli, to ne, ale nechtěli se ňák stýkat nebo… víte, co myslim. Ba naopak pryč vode mě třeba nebo tak. Apak, když jsem třeba chtěl seznat třeba nějakou ženu, no, tak to taky bylo blbý. Za komunistů se, no, dívali se na to lidi jinak.“ Vsoučasné době prochází tetování (ito vězeňské, ačkoliv sčasovým zpožděním) poměrně dynamickým vývojem astále nabývá na popularitě. Je plně integrováno do moderní společnosti asvá těla zdobí celá řada jedinců zrůzných sociálních vrstev iprostředí. Tato praxe je však vzásadě odlišná od praxe před rokem 1989. Do sametové revoluce bylo tetování včeskosloObraz 27