Probace a domácí násilí na jedincích se zdravotním postižením.

Probace a domácí násilí na jedincích se zdravotním postižením.1 Pavla kodymová, Peter vlčko Osoby se zdravotním postižením patří v naší společnosti mezi nejvíce znevýhodněné skupiny s vysokým rizikem domácího násilí, a to zejména pro jejich častou závislost na rodinných příslušnících a pečovatelích. Tato leckdy vysoká míra závislosti může být živnou půdou pro zneužívání, velmi nepřehlednou pro pomoc a důmyslně skrývající rizika. Statistiky vyplývající z výzkumů americké provenience říkají, že k domácímu násilí na jedincích se zdravotním postižením dochází asi u 5 % zaznamenaných případů ročně. Osobou pachatele násilí vůči zdravotně postiženým je ve 37 % současný nebo minulý manžel/ka, ve 28 % neznámá osoba, v 15 % rodič, v 10 % sociální pracovník, ošetřovatel, v 10 % jiná osoba. Co se týče vztahu mezi pachatelem a obětí: 96 % obětí znalo pachatele, ve 44 % jím byla osoba pečující o oběť, 97 % obětí bylo napadeno více než jednou (Čechová, Čechová, Hořínová, Mrázková, b.d.v.). Od listopadu 2011 jsou k dispozici výsledky Univerzity Bielefeld z reprezentativní studie „Životní situace a zátěž žen s omezením a postižením v Německu“. Studie se zúčastnilo celkem 1561 žen s různými druhy postižení, ve věku 16–65 let, jak v domácím prostředí tak i žijících v zařízeních. Z ústředních výsledků výzkumu vyplývá, že ženy s postižením zažívají v dospělosti 2× až 3× častěji sexuální násilí (až 44 %) než ženy bez postižení (13 %, Frauenstudie 2004). Právě tyto byly 2× až 3× častěji vystaveny sexuálnímu zneužívání ( 20–34 %) než průměrný počet žen (10 %— viz Frauenstudie 2004). Sex. násilí často pokračuje v dospělosti. Dospělé ženy s postižením se setkávají s fyzickým násilím téměř dvojnásobně často (58–73 %) než průměrný počet žen (35%— stejná studie). Psychickému násilí ze strany rodičů bylo vystaveno 50–60% dotázaných žen s postižením, což je 2× více než u žen bez postižení (34 %— stejná studie). Základní okruhy problémů vyplývajících z domácího násilí na jedincích se zdravotním postižením lze vymezit následovně: — Výskyt zneužívání mužů i žen se zdravotním postižením je oproti intaktní populaci zvýšený. — Nejvíce jsou ohrožené ženy s mentální retardací a jinou duševní chorobou. 1 Text vznikl v rámci Programu rozvoje vědních oblastí na Univerzitě Karlově č. PO7, Psychosociální aspekty kvality lidského života, podprogram Sociální aspekty stárnutí obyvatelstva. PavLa kODYMOvÁ, PETER vLČkO 89 — Děti se zdravotním postižením jsou až dvakrát častěji fyzicky týrané a sexuálně zneužívané. — Lidé se zdravotním postižením zůstávají v nebezpečných podmínkách podstatně delší, mnohdy až dvojnásobnou dobu. — Odhaduje se, že v 98 procentech případů pohlavního zneužívání je pachatel dobře znám, vzbuzuje důvěru okolí a často oběti poskytuje nějaký druh péče.2 — Pachatelé mnohdy osoby se zdravotním postižením vyhledávají, protože pak je méně pravděpodobné, že budou chyceni nebo odsouzeni. — Mezi 70 procenty a 85 procenty případů zneužívání dospělých se zdravotním postižením není hlášeno. — Násilníci, kteří jsou poskytovateli primární péče, často využívají svou moc, když zneužívají oběti se zdravotním postižením kupř.: odebráním nebo nepravidelným podáním léků, zničením invalidních pomůcek, které umožňují mobilitu, týráním servisních zvířat či izolací. — Obětem, které nahlásí zneužití, hrozí zvýšené riziko, že budou v důsledku řešení situace institucionalizovány nebo ztratí základní rozhodovací práva či možnost péče o děti (Gewalt gegen behinderte Frauen— Seite 1). Jak ukazují nové studie, existuje přímá souvislost mezi násilím a postižením. Dosavadní předložené studie předkládají okolnosti, kdy jsou postižené dívky a ženy ohroženy rizikem, že se stanou obětí sexuálního násilí. Jsou to zejména: — Sociální izolace, informační, znalostní a zkušenostní deficit, nízké sebevědomí, omezená schopnost komunikace, nedostatečná výchova k adaptaci, stejně tak jako podpora související se zdravotním postižením a potřeba asistence jsou výslednicí závislosti na pachateli partnerovi. — Oběti jsou zpravidla méně důvěryhodné, protože sexuální násilí páchané na osobách se zdravotním postižením není pro společnost představitelné (myslitelné). — Uspořádání v zařízeních— např. nezamykatelné místnosti, toalety a koupelny (Gewalt gegen behinderte Frauen— Seite 1). Handicap a neschopnost klást odpor či ztížená možnost obrany vůči násilí primárně nepředurčují oběť do její role, jsou to jen faktory, které pachatel využívá. Odborníci (Neustart 2012) se shodují na základních faktorech, které jsou přítomny před vznikem domácího násilí a tak osobu posouvají do role týraného, nebo se vytvářejí v průběhu vztahu a posilují domácí násilí a izolaci oběti. Ostatně izolace je sama o sobě velmi důležitý faktor, který můžeme řadit do roviny sociálního a psychologického domácího násilí. Oběť, která je izolována nebo u níž proces izolace probíhá, se vzdaluje svému okolí, důsledkem izolace psychické zpřetrhává sociální kontakty, což způsobuje postupné vymizení všech atributů společenského života, které donedávna představovali přátelé, známí, kolegové z práce, z kroužků nebo tělocvičny, rodinní přísluš2 V USA vyplynulo z výzkumů, že zatímco ve 32 procentech případů byli násilníci rodinní příslušníci nebo známí, 44 procent mělo vztah s obětí specificky související se zdravotním postižením osoby, jako jsou například domácí ošetřovatelé, poskytovatelů dopravních a jiných služeb či osobní pečovatelé. 90 FÓRUM SOCIÁLNÍ PRÁCE 2/2014 níci. Oběť tak do budoucna nebude při úniku z domácího násilí a odpoutávání se od partnera moci čerpat tolik potřebný sociální kapitál. Druhou stranou mince při likvidaci sociálního kapitálu je fakt, že oběť pak ztrácí přirozené sebevědomí a schopnost interakce s vnějším okolím a to jen posiluje její pocit izolovanosti, zvláště pokud pachatel vnější svět vykresluje jako nepřátelský a zlý a sebe jako ochránce a jedinou záruku jistoty a ochrany. Platí zde, více než kdekoliv jinde, že horší zlo je to, které neznáme. Tento scénář je cyklickým pravidlem při domácím násilí, a když bereme v úvahu osobu handicapovanou zdravotním postižením, jejíž sociální prostředí se zužuje jen na několik desítek osob, je proces izolace mnohem rychlejší a závislost na pachateli v konečném důsledku absolutní. Modelovým případem je vztah pečovatele a pacienta upoutaného na lůžko v domácí 24hodinové péči. Neochotu zprostředkovat pacientovi-oběti kontakt se sociálním prostředím, např. odmítání doprovázet pacienta, který je bez pomoci druhého imobilní, na kulturní akce nebo se chovat hrubě k návštěvě a tím návštěvu odrazovat od dalších kontaktů, je možno považovat za projevy domácího násilí— tedy v tomto případě týráním svěřené osoby. Velmi často se s ním můžeme setkat zejména při domácí péči a vzácněji při péči v zařízení sociálních služeb, kdy personál mnohdy trpící syndromem burn out rezignuje na potřeby klienta nebo účelově klienta týrá, jelikož v něm vidí původce svého stavu vyhoření. Navazující formou domácího násilí jsou psychické útoky a psychický teror, deprivace oběti a ignorování jejích potřeb. V realitě jsou takovými útoky i systematické ponižování oběti před přáteli nebo na společenských událostech, neustálé výčitky, co všechno oběť nedokáže kvůli zdravotnímu postižení, nebo zvýrazňování její neúspěchů a výsměch ze zdravotního postižení. Psychický teror je velmi těžko identifikovatelný, jelikož jediná jeho prokazatelná forma— veřejné ponižování— se neděje příliš často právě pro její nápadnost. Po určitém čase, a tato doba je velmi individuální, se začne projevovat tzv. Stockholmský syndrom, a pokud oběť nebude jevit viditelné následky domácího násilí fyzického, tak je téměř nemožné psychické násilí odhalit, nebude-li oběť spolupracovat. Pocit absolutní odkázanosti na pachatele a jeho glorifikace ze strany oběti a žádné nebo jen velmi slabé sociální kontakty vytvoří neproniknutelnou bariéru státnímu i neziskovému sektoru v jejich snaze zasáhnout. Fyzické formy domácího násilí můžeme definovat od aktivních po pasivní, kdy aktivní jsou přímé útočení na tělo oběti, ať už vlastním tělem agresora nebo předměty. Pasivní způsoby jsou nerespektování potřeb oběti při základních hygienických úkonech resp. nepodání léků nebo neošetření zranění (velmi časté jsou dekubity při nesprávném nebo žádném polohování pacienta). Dokázat fyzické násilí je komplikované, pokud nezanechává stopy, resp. je možné je maskovat např. pádem nebo vlastním zaviněním. Vlastní zavinění je nemožné použít jako argument při pacientovi při plném duševním zdraví, resp. jen slabým duševním handicapem. Při těžkých formách je ale velmi snadné maskovat násilí a je na kvalifikovanosti a přístupu ošetřujícího lékaře, aby rozpoznal, že pacient si tato zranění nemohl způsobit sám. Aplikační praxe ukazuje, že stále existují lékaři, kteří zranění zjevně zapříčiněné cizí osobou kvalifikují jako sebepoškozování nebo zranění způsobené pádem. Rozpoznat násilí, ať už fyzické nebo nehmotné, je možné i pro laika. Neverbální komunikace (pokud verbální projevy nejsou možné) je mnohdy velmi jednoduše PavLa kODYMOvÁ, PETER vLČkO 91 identifikovatelná (Neustart 2012). Je třeba si všímat toho, jak pacient reaguje na přítomnost určitých osob, zda nedělá prudké pohyby nebo naopak přehnaně nereaguje na prudké pohyby těchto osob. Jedním z řešení problému domácího násilí v institucializovaných zařízeních jsou technické pomůcky— např. kamerový systém na pokojích— nebo personální opatření, jako je supervize a pravidelné školení. Tato systémová řešení ale nejsou proveditelná při násilí v domácnosti. Proto je velmi komplikované jej odhalit a postupovat proti němu, pokud se možnosti zužují jen na svědecké výpovědi— navíc často nepřímé— nebo lékařskou zprávu. Velmi frekventovanou podobou vztahu oběť–pachatel je také forma domácího násilí v domácnosti, kdy je rodič nebo poručník/pěstoun agresorem a osoba svěřená do péče/potomek obětí. V případě, že dítě v prostředí domácího násilí vyrůstá, nedokáže toto identifikovat jako něco patologického, co by se dít nemělo. Pokud je dítě systematicky týráno nebo zneužíváno, vytvoří se Stockholmský syndrom vztahu vůči tyranovi, posílený „rodičovskou úctou“. Pokud je s tímto faktorem spojen i pocit izolace a fakt, že pečovatel je jedinou osobou, kterou oběť zná a na kterou je celý její sociální i duševní svět navázán, nedokáže si představit odloučení od této osoby nebo to, že by se měla chovat jinak. Proto je v případě identifikace domácího násilí práce psychologa nezbytná stejně jako izolace od pachatele. Významným faktorem domácího násilí, nezávisle na míře postižení oběti, je finanční násilí. V této rovině chápeme ekonomické využívání oběti, přímou krádež jejích finančních prostředků nebo její uvedení v omyl s cílem vlastního obohacení. Asi nejznámějším případem je zneužívání invalidního nebo starobního důchodu oběti, příp. obojího, a její ponechání v platební neschopnosti a de facto v přímém životním ohrožení. V zařízeních sociálních služeb jsou sociální pracovníci nejednou svědky „lásky potomků“ ke svým rodičům jen jednou měsíčně za účelem vzetí si jejich důchodů. Tato osoba se svých financí vzdává dobrovolně v rámci formy aktivního donucení. Je tu ale zjevná i přítomnost pasivního donucení— kontakt jen jednou měsíčně můžeme vidět v rovině sociálního zanedbávání a oběť tak z vděčnosti odevzdává celý svůj důchod. V tomto bodě je velmi komplikované mluvit o domácím násilí z pohledu trestního zákona, pokud oběť finance odevzdá dobrovolně a je svéprávná, proto i možnosti efektivní obrany spočívají v komunikaci (individuální a skupinové poradenství, edukace) a vyjasňování práv oběti. Existují dva typy domácího násilí— aktivní a pasivní. O aktivním jsme pojednávali v předchozí části statě a nyní si v základních bodech shrneme kvalifikační prvky pasivního násilí. Tento typ balancuje na pomezí trestněprávní roviny a roviny profesní etiky a morálky. Podcenění zdravotních (duševních i fyzických) symptomů, zanedbání výživy nebo sociálních potřeb svěřené osoby nebo klienta v zařízení je již pasivním násilím. Tyto činy je možno kvalifikovat jako týrání, ale musí být prokázán úmysl, a to bývá obtížné. Navíc pokud se i tato skutečnost dokáže, musí být řízení doplněno o zdlouhavé dokazování a celkový proces, hlavně jeho dlouhé trvání, jsou pro oběť traumatizující. Mnohdy se stává i to, že když nakonec soud vynese rozsudek a ten nabude právní moci, výška odškodného pro oběť je více než nekompenzující způsobené duševní i hmotné újmy. Stres, osamělost, nedůvěra vůči jiným lidem a pocit méněcennosti jsou totiž újmy, které můžeme jen velmi těžko kompenzovat. Mezi tři pilíře ochrany před domácím násilím patří dle Burianka (2006, s. 108): Policie ČR, justice a sociální služby. „Pomoc obětem domácího násilí nabízí celá řada 92 FÓRUM SOCIÁLNÍ PRÁCE 2/2014 státních i nestátních neziskových organizací, a pokud je oběť schopna a chce tuto pomoc vyhledat, má možnost situaci řešit. Horší je to v případě, že se nechce nebo nemůže obrátit na některou z organizací, popřípadě na policii. Pak musí policii upozornit sousedé, lékaři, terénní sociální pracovníci“ (Potměšilová, b.d.v.). Pokud je domácí násilí odhaleno a je prokázán trestný čin, jsou některé z případů vhodné pro oblast restorativní justice. Restorativní justici můžeme vnímat jako spravedlnost, která přesouvá výdej energie do budoucnosti a neobrací se k minulosti, jak je tomu v případě trestu vyneseného za spáchaný čin. Jednoduše řečeno, procesy restorativní justice mají za cíl: (a) obnovit vzniklé škody, (b) napravit porušené vztahy, (c) reagovat na potřeby oběti i pachatele a v neposlední řadě i (c) posílit komunitu k řešení budoucích škod. Z toho vyplývá, že restorativní justice v žádném případě nerozhoduje o trestu, který ve své podstatě nemá žádnou roli v regeneračním procesu probíhajícím na úrovni pachatel–oběť, příp. komunita. Všichni účastníci úspěšného procesu restorativní justice jej tedy především musí pochopit a cítit možnost vyjádřit bezpečně své potřeby, myšlenky a pocity, mít možnost mlčet, nechtějí-li mluvit, a svobodně ukončit svou účast, pokud si to přejí. Mediace oběť–pachatel je v tomto případě proces, který podporuje setkání tváří v tvář mezi těmi, kteří trpí újmou a těmi, kdo ji způsobili, jejich vzájemnou komunikaci s cílem dosáhnout vzájemného pochopení myšlenek, činů i pocitů a společným nalezením způsobu, jak vzniklé škody napravit. V rámci restorativní justice má pachatel příležitost převzít zodpovědnost za svůj skutek i jeho následky (Leest, b.d.v.). Probační péče jako součást restorativní justice je jedním ze spekter sociální práce, kde se podle nás nejvíce dotýká systém práce s ozbrojenými složkami a sankčními mechanismy státu. Odborné stanovisko (Lulei 2011) definuje sociální práci v trestné činnosti jako agens— činitel změn trestní politiky v praxi. Základním paradigmatem je zde orientace na principy sociální práce a komplementaritu profesionální pomoci a kontroly ve vztahu k jejím cílovým skupinám. O konkrétní rovině hovoříme tehdy, jestliže se sociální práce zaměřuje na snižování míry rizika recidivy a kontrolu kriminality, podporu sociálního začleňování obětí, pachatelů a jejich rodin a v neposlední řadě obnovu sociálního prostředí, které bylo trestnou činností narušeno. Při výběru vhodných případů domácího násilí na jedincích se zdravotním postižením pro probační praxi a při identifikaci pro své služby užívá tato standardní nástroje, které dohromady naznačují pravděpodobnost budoucího násilného nebo kriminálního chování a pravděpodobnost, že je možná korekce chování násilné osoby. Nástroje (každá země užívá či po vzoru ostatních vyvíjí a testuje své vlastní) slouží jako neocenitelné rukověti při identifikaci slabých míst klienta a tvorbě probačního plánu nebo při rozhodování o podmínečném propuštění pachatele.3 Kupř. rakouská organizace Neustart strukturuje služby v rámci nabízené probace do třech segmentů— předpenitenciární péči, penitenciární a postpenitenciární péči. 3 V České republice se jedná o nástroj SARPO (Souhrn Analýzy Rizik a POtřeb), který je v rámci výzkumu a zkvalitňování v závěrečné fázi a experimentálně nasazen do vybraných zařízení. PavLa kODYMOvÁ, PETER vLČkO 93 — Předpenitenciární péče nabízí možným obětem prevenci jako: on-line poradenství; školskou sociální práci a prevenci zaměřenou na předpokládané pachatele a on-line poradenství; školskou sociální práci, prevenci závislostí a práci s mladistvými. — Penitenciární péče v rámci pomoci umožňuje obětem trestného činu mediaci a doprovázení v průběhu celého procesu a pachateli mediaci, probaci a zprostředkování potřebných sociálních tréninků. — Postpenitenciární péče po rozsudku umožňuje oběti doprovázení a pachateli probaci; pomoc odsouzeným po výkonu trestu odnětí svobody; elektronický monitoring; zprostředkování potřebných sociálních tréninků namísto opětovného trestu odnětí svobody při neplnění probačního plánu— terciární prevenci. Při postpenitenciální péči je nezbytné dbát na všechny faktory, které působí na klienta a jeho možnou recidivu, zároveň brát v úvahu jeho samotného jako celistvou osobu se speciálními potřebami a povahovými rysy. Ke každému klientovi je proto třeba přistupovat zvlášť a dbát jeho specifických potřeb s pravidelnými kontrolami úspěšnosti dodržování probačního dohledu. Mezi opatření spojená se zamezením vzniku recidivy lze zařadit skutečnost zákazu styku se zájmovými osobami, vstupu na kritická místa, zákaz činnosti nebo i snahu o zajištění adekvátního bydlení, nařízení léčení ze závislosti, zajištění trvalého příjmu spojeného se zaměstnáním etc. Zkušební doba má (a) účel zabezpečit nezrecidivování klienta, pokud již byl soudně trestán, (b) zaručit jeho konformní život, jestliže soud zvažuje jeho potrestání, nebo (c) dohlížet na bezproblémový průběh výkonu opatření nespojených s odnětím svobody. V možnostech probační služby je rozvíjet celou řadu intervencí a osvědčených postupů vedoucích ke snížení recidivy a zároveň zvýšení podpory bezpečnosti obětí. Předpokladem úspěchu itervence do života oběti se zdravotním postižením a pachatele je koordinace celého systému a spolupráce mezi pracovníky v trestním řízení a neziskového nevládního sektoru orientovaného na problematiku domácího násilí a sexuálního zneužívání. Klíčovou se v tomto případě jeví komunikace mezi odborníky a její možná bariéra vyplývající z faktu, že ti, kteří pracují v organizacích pro osoby se zdravotním postižením, a ti, kteří pracují ve službách zaměřených na odstraňování důsledků domácího násilí, se vzájemně odborně míjí. Tedy ti, kdo pracují v oblasti zdravotního postižení, často vědí jen málo o domácím násilí a mají tendenci soustředit se spíše na postižení osoby než na zneužívání, které může zažívat, a ti, kteří pracují v oblasti domácího násilí, mohou být špatně informováni o potřebách jedinců se zdravotním postižením. LITERATURA BURIÁNEK, J., et al. Domácí násilí— násilí na mužích a seniorech. Praha/Kroměříž: Triton. 108 s. ISBN 80-7254-914-6. Čechová. M., Čechová, J., Hořínová, A., Mrázková, Z., 2007. Bílá místa v péči o oběti domácího násilí. Analýza systému pomoci obětem domácího násilí s výstupy monitoringu domácího násilí v Jihomoravském kraji. Brno: Liga lidských práv. 148 s. Gewalt gegen behinderte Frauen— Seite 1. Dostupné z: http://www.berlin.de/sen/ frauen/keine-gewalt/behinderte-frauen/ artikel.19885.php 94 FÓRUM SOCIÁLNÍ PRÁCE 2/2014 LULEI, M., 2011. Sociálna práca v trestnej justícii a probácia. Nitra: UKF. 136 s. ISBN 978-80-8094-945-5. POTMĚŠILOVÁ, R. Násilí a lidé se zdravotním postižením. Dostupné z: http://www. dobromysl.cz/scripts/detail.php?id=1910 LEEST, J. Ethics of care and restorative justice. Dostupné z: http://www. humanistprofessionals.org/uploadedDocs/ Ethics_of_care_and_restorative_justice.doc VLČKO, P., 2014. Návrh komponentov nástroja na meranie miery rizika recidívy a posudzovanie potrieb páchateľa v kontexte práce v trestnej justícii. Dizertačná práca. Školitel Miroslav Tvrdoň a Lenka Haburajová-Ilavská. Nitra: Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre, Fakulta sociálnych vied a zdravotníctva.