K československé parlamentní kultuře v letech 1935–1938

K československé parlamentní kultuře v letech 1935–19381 jan wintr CZECHOSLOVAK PARLIAMENTARY CULTURE, 1935–1938 This paper deals with National Assembly Chamber of Deputies public meetings in the fourth electoral period (1935–1938) as recorded in shorthand minutes, attempting to depict particular characteristic features of parliamentary culture at that time. After a brief introduction and a presentation of individual items from the Rules of Procedure it focuses in particular on the frequency and progress of important parliamentary debates. KEYWORDS: National Assembly; parliamentarianism; parliament; parliamentary culture; First Republic Předkládaný příspěvek se zabývá veřejnými schůzemi poslanecké sněmovny Národního shromáždění zachycenými v těsnopiseckých zprávách, a snaží se o vystižení určitých charakteristických rysů parlamentní kultury sledovaného období Československé republiky. Pojem parlamentní kultura jsem vymezil jako „pravidla, zvyklosti, mravy a způsoby chování, jimiž se parlamentní dění vyznačuje a jež jsou pro konkrétní parlament typické“.2 Zaměřil jsem se přitom na to, jak je parlamentní politika veřejně prezentována na jednáních pléna poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Vytvořil jsem si dva ideální typy: jednak parlamentní kulturu usměrněnou, přičemž za příklad považuji Německo a Velkou Británii, kde parlament je spíše jevištěm pro politické debaty. Tomu je uzpůsobeno jeho vnitřní fungování, založené na konsensu, například jak dlouho se bude diskutovat k jaké věci, střídání řečníků pro a proti, silné postavení předsedy atd. Pravidla jsou nastavena tak, aby parlamentní diskuse byla pro diváky, voliče, co nejatraktivnější. Naproti tomu improvizovaná parlamentní kultura, jejímž zářným příkladem je česká poslanecká sněmovna, není jevištěm, ale spíš bojištěm. V ní platí pravidla velmi demokratická v tom ohledu, že každý poslanec může hovořit k jakékoli věci v pořadí, ve kterém se poslanci přihlásili. To, o čem se bude diskutovat a v jakém pořadí, vždy rozhoduje většina, třebaže velmi těsná. Parlamentní kultura improvizovaná sice může dobře pomoci tomu, aby většinové hlasování, které z tohoto bojiště vzejde, skutečně odpovídalo většinovým poměrům ve sněmovně, ale méně může sloužit k tomu, aby parlamentní diskuse zís1 Příspěvek vznikl v rámci Programu rozvoje vědních oblastí na Univerzitě Karlově P04 — Institucionální a normativní proměny práva v evropském a globálním kontextu. 2 Jan WINTR, Česká parlamentní kultura, Praha 2010, s. 6. jan wInTR 167 kávala občany pro prosazovanou politiku.3 S tímto dělením úzce souvisí dvojí funkce parlamentní debaty — kreační (politické rozhodnutí vzniká nebo alespoň může vznikat v parlamentní debatě) a legitimizační (diskuse veřejně prezentuje argumenty pro a proti politickému rozhodnutí učiněnému jindy a jinde).4 Pro pojednání o meziválečné parlamentní kultuře jsem si vybral čtvrté volební období poslanecké sněmovny v letech 1935–1938, a to i proto, že parlamentní politika té doby je méně zmapována než například počátky první republiky a éra Pětky. Zajímalo mě též, jak se v parlamentním jednání projevovaly konflikty provázející zánik první republiky. JEDNACÍ ŘÁD Prvorepublikové Národní shromáždění v některých ohledech navazovalo na poslaneckou sněmovnu předlitavské říšské rady. Kontinuitu je možné částečně shledat jednak v personálním složení parlamentu,5 jednak v pravidlech parlamentního jednání. Obojí mělo nepochybný vliv na způsob práce parlamentu. Při porovnání autonomního jednacího řádu poslanecké sněmovny říšské rady z 2.března 1875 (dále uvádím jako JŘ 1875) a zákona č. 325/1920 Sb. z. a n. z 15. dubna 1920 o jednacím řádu poslanecké sněmovny Národního shromáždění (dále jen JŘ 1920) lze konstatovat následující podobnosti, které zároveň odlišují tehdejší pravidla od dnešních a které vytvářejí předpoklady, aby tehdejší parlamentní debata plnila funkci spíše legitimizační, a tehdejší parlamentní kultura byla tak usměrněnější než dnes:6 1. Právo poslanců podávat návrhy je omezeno tím, že návrh musí podporovat nejméně dalších dvacet poslanců (§ 18 JŘ 1875 a § 19 a 48 JŘ 1920). Toto pravidlo chránilo parlament před neperspektivními návrhy. 2. K větší efektivnosti parlamentního jednání směřovala rovněž možnost usnést se na ukončení debaty (po dvou vystoupeních v § 39 JŘ 1875, po čtyřech vystoupeních v § 48 odst. 2 JŘ 1920), v obou případech ještě s jedním vystoupením pro návrh a proti návrhu. 3. Rovněž udělování slova střídavě řečníkům pro a řečníkům proti najdeme v jednacím řádu rakouském i československém (§ 52 JŘ 1875, § 44 JŘ 1920). 4. Neutrální postavení předsedy sněmovny je zdůrazněno tím, že se aktivně neúčastní hlasování (§ 64 JŘ 1920 a § 56 odst. 7 JŘ 1920). 5. Československo převzalo též Lex Falkenhayn z roku 1897, který předsedovi umožňoval poslance hrubě narušujícího průběh jednání vyloučit ze tří schůzí, popřípadě, 3 J. WINTR, Česká parlamentní kultura, s. 45. 4 Ke kreační a legitimizační teorii srov. Hans-Peter SCHNEIDER — Wolfgang ZEH (edd.), Parlamentsrecht und Parlamentspraxis in der Bundesrepublik Deutschland, Berlin 1989, s. 923. 5 Např. tři z místopředsedů poslanecké sněmovny říšské rady dotáhli později v republice svou politickou kariéru až do křesla ministerského předsedy: Karel Kramář, Vlastimil Tusar a František Udržal. 6 Detailněji Jan WINTR, Die Anfänge des tschechoslowakischen Parlamentarismus 1918–1920, Beiträge zur Rechtsgeschichte Österreichs 2, 2012, s. 396–404. 168 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2014 se souhlasem sněmovny, na třicet dnů.7 V Národním shromáždění mohl být poslanec vyloučen do konce schůze, a znemožnil-li další pokračování schůze, pak mohl být vyloučen nejvýše z deseti schůzí; sněmovna poté o opatření předsedy hlasovala (§52 JŘ 1920). Lex Falkenhayn byl ovšem vzat zpět8 a rakouskému parlamentarismu při pozdějších obstrukcích citelně chyběl; československý parlament byl naproti tomu vůči obstrukci vybaven lépe.9 Důležitou novinkou oproti říšské radě bylo výslovné uznání existence poslaneckých klubů; poslanecké kluby přímo působily při volbě sněmovních výborů, jež respektovala zásadu poměrného zastoupení (§ 63 JŘ 1920), a během rozpravy obecně platilo pravidlo, že promluvil-li již člen některého klubu, bude uděleno slovo poslanci téhož klubu teprve tehdy, až promluví přihlášení řečníci všech klubů, jejichž člen dosud k věci nemluvil (§ 45 odst. 3 JŘ 1920). Celkově lze však říci, že si prvorepublikový parlament udržoval, pokud jde o formální parlamentní pravidla, značnou míru kontinuity s předlitavskou říšskou radou. Teprve vývoj po druhé světové válce znamenal ostrý předěl. Nyní se již přesuňme do června 1935, kdy se poprvé sešla poslanecká sněmovna vzešlá z posledních voleb do Národního shromáždění. 7 Obstrukční scény z poslanecké sněmovny říšské rady v roce 1897 barvitě líčí publikace Lenka BOBÍKOVÁ — Jiří ŠOUŠA, Parlament — kolbiště národů a národností, Praha 1992. 8 Edmund BERNATZIK, Die österreichischen Verfassungsgesetze mit Erläuterungen, Wien 21911, s. 841. 9 A byl to i záměr zákonodárce, jak je patrné ze zpravodajské řeči poslance Otakara Krouského k zákonu o jednacím řádu poslanecké sněmovny: „V Rakousku mohl parlament nezasedat, v republice naší je Národní shromáždění srdcem i plícemi státu. Bez parlamentu není republiky. Proto jednací řád musí dbát toho, aby hlavní orgán, jímž republika žije a dýchá, zdravě žil a volně dýchal. Parlament musí míti také autoritu. Tuto autoritu musí chránit jednací řád. Desorganisaci parlamentů přežilých, jako byl rakouský, náš jednací řád musí nahradit účelnou, cílevědomou organisací parlamentní práce. […] …nesmí jednací řád pustiti se zřetele, že nejvážnější povinnosti všech poslanců, i poslanců náležejících k menšině, jest, aby dodržovali platné předpisy, zejména o řeči a debatě. Pořádek v parlamentním jednání je podstatnou částí individualné i souborné kollektivní svobody občanské. S toho vyššího hlediska demokracie sluší posuzovati ustanovení jednacího řádu, jež domněle omezují svobodu jednoho poslance neb menšího celku poslanců. Náš jednací řád neobmezuje nikde ani jednotlivců, ani celků poslaneckých, obmezuje však právem svévoli, a to svévoli menšiny stejně jako svévoli většiny, v zájmu republiky, jejímž jest parlament orgánem! Národní shromáždění, byť bylo ideálně demokraticky složené, bylo by zcela bez moci a bez významu, kdyby právě jeho jednací řád jako vnitřní ústava Národního shromáždění nezabezpečoval jeho výkonnost, zejména jeho zákonodárnou a kontrolní funkci ve státě. Náš jednací řád znemožňuje, pokud to vůbec možno, obstrukci mechanickou, svévolnou, slepou. Ústava a žádný jiný vážný zákon nesnese demagogie — a slepá, mechanická, násilná obstrukce není nic jiného, než opět demagogie parlamentní, která musí býti nepřípustná v opravdovém zákonodárném sboru.“ Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna, stenoprotokol schůze Národního shromáždění, 14. dubna 1920, http://www.psp.cz/eknih/1918ns/ps/stenprot/144schuz/s144021.htm. Všechny elektronické odkazy jsou citovány z uvedených adres v náhledu z 15. května 2014. jan wInTR 169 PODOBA PARLAMENTNÍHO JEDNÁNÍ NA SCHŮZÍCH POSLANECKÉ SNĚMOVNY V LETECH 1935–1938 Ve volbách z 19. května 1935 získala nejvíce hlasů, jak známo, Sudetoněmecká strana s téměř miliónem a čtvrt hlasů a 44 poslaneckými mandáty. Druhá v pořadí, Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu, získala sice o sedmdesát tisíc hlasů méně, avšak 45 poslaneckých mandátů.10 Agrárníci také stanuli v čele vládní koalice, kterou kromě nich zprvu tvořili sociální demokraté (38 mandátů), národní socialisté (28 mandátů), lidovci (22 mandátů), živnostenská strana (17 mandátů), němečtí sociální demokraté (11 mandátů) a němečtí agrárníci (5 mandátů). Do opozičních lavic usedli kromě henleinovců komunisté (30 mandátů), ľuďáci (22 mandátů), zastoupeny byly dále Národní sjednocení (17 mandátů), koalice německých maďarských stran na Slovensku (9 mandátů), Národní obec fašistická (6 mandátů) a němečtí křesťanští sociálové (6 mandátů).11 Na ustavující schůzi 18. června 1935 byl předsedou poslanecké sněmovny zvolen Bohumír Bradáč. Téhož dne se konala druhá schůze, na níž přednesl prohlášení vlády premiér Jan Malypetr. Ve svém projevu ocenil vládní spolupráci s aktivistickými Němci a varoval před extremistickými skupinami, vyskytujícími se ve všech národnostních společenstvích žijících na území československého státu. Obšírně se premiér věnoval vládnímu programu řešení následků hospodářské krize. Rozprava k vládnímu prohlášení se konala 19., 25. a 26. června 1935 a vystoupilo v ní 37 poslanců. 26. června 1935 bylo vládní prohlášení schváleno. Mezitím byl 24. června 1935 prodiskutován a následně schválen zákon č. 131/1935 Sb. z. a n., kterým se prodlužuje a doplňuje zmocnění podle čl. I zákona ze dne 21. června 1934, č. 109 Sb. z. a n., o mimořádné moci nařizovací. Po tomto schválení se poslanci sešli až k podzimnímu zasedání, jehož začátek byl uspíšen slavnostní schůzí k uctění památky zemřelého předsedy sněmovny, Bohumíra Bradáče, konané 23. října 1935. K běžným parlamentním schůzím se poslanci vrátili 5. listopadu, kdy vyslechli expozé ministra zahraničních věcí Edvarda Beneše k útoku na Habeš; k této Benešově řeči pak v parlamentu proběhla rozprava 6. až 8. listopadu 1935. Do téhož období spadá první vystoupení nového premiéra Milana Hodži (Jan Malypetr se totiž po třech letech vrátil do čela poslanecké sněmovny), konané 6. listopadu 1935, které však bylo velmi krátké a ke kterému se parlamentní rozprava nekonala vůbec. Totéž platí i o druhé a třetí Hodžově vládě; jmenování nové vlády z 18. prosince 1935 a z 21. července 1937 bylo poslanecké sněmovně pouze oznámeno. Úřednická vláda generála Jana Syrového, jmenovaná 22. září 1938, se do přijetí své demise 4. října 1938 nestačila poslanecké sněmovně představit vůbec. 10 Srov. vysvětlení příčin rozdílu mezi poměrem hlasů a poměrem mandátů v článku Marek ANTOŠ, Rovnost volebního práva v Československu v období 1918–1938, in: Karel Klíma — Jiří Jirásek (edd.): Pocta Jánu Gronskému, Plzeň 2008, s. 55–67. 11 Němečtí křesťanští sociálové vstoupili do vlády v červenci 1936. Všichni němečtí ministři opustili vládu během března a dubna 1938. V březnu 1938 do vlády vstoupilo Národní sjednocení. 170 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2014 Vraťme se ale do listopadu 1935. Tehdy se ještě neprojevovalo pozdější utlumování činnosti pléna poslanecké sněmovny. Premiér Milan Hodža 6. listopadu 1935 oznámil svůj záměr „k nastávajúcim úkolom nášho zákonodarstva a našej štátnej správy“ přednést „akčný program vlády podrobným výkladom v rozprave o štátnom rozpočte“. Rozpočtové expozé přednesl dne 14. listopadu 1935 ministr financí Trapl a rozsáhlá rozprava k rozpočtu i k vládnímu prohlášení premiéra Milana Hodži z 5.prosince 1935 se pak konala od 5. do 12. prosince 1935. Porovnáme-li příklady parlamentního života prvorepublikové poslanecké sněmovny s dnešním stavem (k podrobnějšímu pohledu do stenoprotokolů se ještě vrátíme v pohnutějším roce 1938), můžeme konstatovat významné rozdíly. Zatímco dnešní poslanecká sněmovna věnuje své úsilí projednávání desítek návrhů zákonů a i nejdelší politická debata trvá málokdy déle než jeden den, v době první republiky byly hlavním způsobem jednání parlamentního pléna právě dlouhé, několikadenní politické debaty. Takové rozsáhlé rozpravy se konaly často k vládním prohlášením podle § 64 a 65 JŘ 1920. Zaznamenali jsme rozpravu k vládnímu prohlášení premiéra Jana Malypetra v červnu 1935, dále rozpravu k expozé ministra zahraničních věcí Edvarda Beneše v listopadu 1935 a sloučenou rozpravu k vládním prohlášením premiéra Milana Hodži a ministra financí Karla Trapla, jakož i k návrhu státního rozpočtu v prosinci 1935. Jiným příkladem několikadenní politické debaty z pozdější doby může být sloučená rozprava k daňovým zákonům (14. –16. prosince 1937) nebo projednávání státního závěrečného účtu (22.–25. února, 3. března a 16.–18.března 1938). Nekontroverzní zákony a mezinárodní smlouvy byly naproti tomu projednávány jen velmi krátce a formálně, kromě toho je zřejmé, že počet projednávaných návrhů zákonů byl v době první republiky podstatně nižší než dnes. Věnujme se nyní detailněji formě a průběhu oněch typických několikadenních politických debat. Z výše uvedených možností, které jednací řád poskytoval k usměrnění rozpravy, byly využívány jen některé. Obvykle se poslanci předem dohodli na omezení řečnické doby, např. na limitu 40 minut na jednu řeč,12 nebo na celkové době rozpravy. Takto bylo v rozpočtové debatě od 30. listopadu do 4. prosince 1937 přiděleno každému poslaneckému klubu sedm minut na každého člena klubu, minimálně však šedesát minut na klub. Pravidla umožňujícího usnesením předčasně ukončit rozpravu využíváno v praxi nebylo. Po odeznění všech řečí vždy vystoupil zpravodaj a rozpravu shrnul. V tomto volebním období předseda sněmovny jen velmi zřídka sahal k disciplinárním opatřením,13 konec předchozího volebního období byl však v tomto ohledu 12 Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna, stenoprotokol schůze poslanecké sněmovny Národního shromáždění, 20. prosince 1935, http://www.psp.cz/ eknih/1935ns/ps/stenprot/024schuz/s024002.htm. 13 Dne 8. listopadu 1935 ale poslanecká sněmovna vyslovila veřejnou důtku podle § 51 JŘ 1920 poslancům Neuwirthovi a Künzelovi za označení poslance Zierhuta za „denuncianta“ a poslanci Köhlerovi za použití výrazů „zloděj“ a „lupič“ na adresu poslance Hollubeho. Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna, stenoprotokol schůze poslanecké sněmovny Národního shromáždění, 8. listopadu 1935, http://www.psp.cz/ eknih/1935ns/ps/stenprot/012schuz/s012006.htm. jan wInTR 171 konfliktnější.14 Přesto je zjevné, že schůze prvorepublikové poslanecké sněmovny byly mnohem bouřlivější, než je tomu dnes. Na rozdíl od dvacátých let15 sice v letech 1935–1938 nedocházelo k rozbíjení schůzí, ale typické bylo přerušování řečníků různými výkřiky; takto hned projev premiéra Jana Malypetra z 18. června 1935 byl neustále přerušován výkřiky komunistů, zejména Antonína Zápotockého, stenoprotokol zaznamenal během premiérova projevu celkem dvanáct případů, kdy předseda sněmovny Bradáč k utišení poslanců použil zvonek.16 Poměrně častým opatřením bylo usnesení předsednictva poslanecké sněmovny podle § 9 odst. 1 písm. m JŘ 1920 (ve znění zákona č. 90/1933 Sb.) o vyloučení z těsnopiseckých zpráv projevů ukládajících o republiku, projevů ohrožujících bezpečnost státu nebo hrubě urážlivých, projevů vybízejících k těmto trestným činům nebo činy takové schvalujících. Nejčastěji se tento postih týkal komunistů, ale cenzurovány byly i pasáže projevů henleinovců a ľuďáků.17 Politické debaty se odehrávaly formou relativně dlouhých projevů, což i při střídání řečníků pro a proti poněkud sráželo atraktivitu parlamentního jednání. Předsedající však přísně dbali na dodržování nového pravidla, vloženého do § 44 JŘ 1920 zákonem č. 90/1933 Sb., totiž: „Není dovoleno řeči čísti, vyjma projevy předsedy, předsedů nebo zpravodajů výborových, členů neb zástupců vlády, stručná prohlášení 14 Takto bylo například 12. března 1935 odejmuto slovo komunistickému poslanci Štětkovi v rozpravě k osnově zákona, kterým se osvobozují „věnování k založení a k rozmnožení základního jmění nadání Ústav T. G. Masaryka“, jakož i jiná věnování na oslavu 85.narozenin prvního presidenta republiky, od daní, kolků a poplatků. Poslanec Štětka byl předsedou sněmovny Staňkem třikrát volán k věci, a poté mu bylo odňato slovo. Protože však nerespektoval rozhodnutí předsedy a pokračoval v řeči, byl vyloučen ze schůze, a protože ani pak dobrovolně neodešel, musel být vyveden a byla mu odňata poslanecká náhrada na jeden měsíc podle § 52 odst. 3 JŘ 1920. Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna, stenoprotokol schůze poslanecké sněmovny Národního shromáždění, 12. března 1935, http://www.psp.cz/eknih/1929ns/ps/stenprot/362schuz/ s362001.htm. 15 Srov. např. znemožnění dalšího průběhu jednání poslanci Emerichem Raddou a Aloisem Baeranem tlučením na stoly při rozpravě o vládním prohlášení úřednické vlády Jana Černého. Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna, stenoprotokol schůze poslanecké sněmovny Národního shromáždění, 10. listopadu 1920, http://www.psp.cz/ eknih/1920ns/ps/stenprot/019schuz/s019001.htm. 16 Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna, stenoprotokol schůze poslanecké sněmovny Národního shromáždění, 18. června 1935, http://www.psp.cz/ eknih/1935ns/ps/stenprot/002schuz/s002001.htm. 17 Srov. např. usnesení předsednictva oznámené 2. prosince 1937 o vyloučení projevů ohrožujících bezpečnost státu z řeči poslance Viliama Širokého a projevů hrubě urážlivých z řečí poslanců Korlátha, Köllnera a Bródyho a z téhož dne protest komunistického poslance Václava Kopeckého proti konfiskování řečí Klementa Gottwalda a Vili ama Širokého. Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna, stenoprotokol schůze poslanecké sněmovny Národního shromáždění, 2. prosince 1937, http://www.psp.cz/ eknih/1935ns/ps/stenprot/119schuz/s119001.htm a http://www.psp.cz/eknih/1935ns/ps/ stenprot/119schuz/s119007.htm. 172 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2014 přednášená jménem klubů a citace s označením pramene. Všichni řečníci však smějí užívati poznámek psaných jen k podpoře paměti.“18 Oproti dnešní poslanecké sněmovně se minimálně využívaly prvky posilující dialogičnost jednání, jako jsou faktické poznámky a přednostní právo ministrů hovořit, byť obojí tehdejší jednací řád znal (v § 44 odst. 4, resp. § 46 odst. 1). I interpelace poslanců na členy vlády se přímo na schůzích poslanecké sněmovny projednávaly jen výjimečně, byť rozpravu o tzv. naléhavých interpelacích § 69 JŘ 1920 připouštěl. Konfrontace vládního a opozičního tábora tak probíhala takřka výhradně v oněch několikadenních politických debatách, ke kterým se ještě vrátíme. V celém volebním období opozice poměrně často vyčítala vládní koalici, že ji parlament upozaďuje a nedává jí dostatečný prostor. Oslabování parlamentu prostřednictvím zmocňovacích zákonů a způsob předkládání návrhu státního rozpočtu kritizoval 5. prosince 1935 bývalý ministr spravedlnosti, německý křesťanský sociál Robert Mayr-Harting: „Slavná sněmovno! Náš stát má a chce být demokratický. Slyšeli jsme to dnes znova s potěšením z úst pana předsedy vlády. Ale jest hodno politování, že se demokracie nepoužívá ze šetrnosti a z péče o ní. Tak jsme dostali zmocňovací zákon, který, jak nověji velmi správně poznamenal oficielní orgán jedné z nejvěrnějších vládních stran, ,České Slovo‘, přenesl všechna parlamentní práva na vládu, s výjimkou práva daňového. Ale také berní právo, tento základ parlamentarismu, právo rozpočtové, které i u nás v zemi nebylo vlastně než právem zdánlivým, protože se o něm jedná o jako o ,noli me tangere‘, také toto právo rozpočtové stalo se vlastně čím dál tím více prázdnou formou od doby, kdy zahájila činnost parlamentní úsporná a kontrolní komise. Parlament má nyní jen možnost dáti v rozpočtovém výboru nebo v plenu výraz svému stísněnému srdci, vyjádřiti přání, aby obdržel po několika měsících písemnou, nejspíše více nebo méně nic neříkající odpověď. Parlamentní úsporná a kontrolní komise situaci ještě zhoršila, neboť v jejím spolupůsobení vyčerpává se vlastně spolupůsobení parlamentu vůbec a toto spolupůsobení se koná — a to zasluhuje politování — za zavřenými dveřmi, s vyloučením oposice, ba s vyloučením samotné komise, protože všechna moc byla vlastně vložena do rukou podkomise, která jen čas od času podává všeobecnou zprávu celé komisi. A také pravomoc tohoto výboru není při bližším pozorování příliš veliká, neboť jsme stále slyšeli, že k návrhům tohoto velmi záslužně pracujícího výboru se obyčejně buď vůbec nepřihlíželo nebo příliš pozdě. Tak jsme aspoň slyšeli, že na př. odstranění snižování platů státních zaměstnanců ztroskotalo na tom, že jsme nevzali včas zřetel na vhodné úsporné návrhy komise. Za takových okolností je zbytečné podávati k rozpočtu pozměňovací nebo doplňovací návrhy a my můžeme jen kritisovati, abychom tím zřetelněji zdůraznili odpovědnost vlády a většiny.“19 18 Pravidlo zakazující číst projevy dodnes najdeme v § 33 jednacího řádu německého Bundestagu. Podle komentátorů to ale nelze chápat jinak než jako apel, protože vynucování této zásady by bylo protiústavním omezením práv poslance. Srov. Hans-Achim ROLL, Geschäftsordnung des Deutschen Bundestages, Baden-Baden 2001, s. 49. Věcné argumenty viz H.-P. SCHNEIDER — W. ZEH (edd.), Parlamentsrecht und Parlamentspraxis, s. 934. 19 Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna, stenoprotokol schůze poslanecké sněmovny Národního shromáždění, 5. prosince 1935, http://www.psp.cz. jan wInTR 173 Dne 30. listopadu 1937 kritizoval přístup vlády k předkládání návrhu státního rozpočtu i vládní poslanec, sociální demokrat Antonín Remeš. Z jeho řeči cituji delší pasáž, neboť velmi výstižně charakterizuje účel parlamentního jednání ve vztahu k veřejnosti: „Slavná sněmovno! Rozpočtový výbor skončil práce na rozpočtu pro rok 1938 a uložil mi, abych o tom podal plenu sněmovny zprávu. Konaje tuto zpravodajskou povinnost, jsem povinen konstatovati, že rozpočtové jednání dělo se tentokráte mimořádně rychlým tempem. Příčiny jsou známé. Rozpočet byl vládou parlamentu předložen se značným zpožděním. Rozpočtové provisorium — byť sebe kratší nebylo by v této době žádoucí, ani vhodným prostředkem k dočasnému hospodaření vlastní státní správy ani státních podniků. Rozpočtové provisorium je vždycky dokladem toho, že v hospodářství státu není něco v pořádku a podle toho také zejména cizina posuzuje spořádanost státního hospodářství. Jen mimořádné příčiny mohou náležitě odůvodniti provisorní rozpočtová opatření. V bývalém rakouském parlamentě se sice skoro celý rok mluvívalo k rozpočtu. Půl roku bylo projednáváno rozpočtové provisorium a druhý půl roku rozpočet. Tohoto vzoru z mimořádně klidných poměrů předválečných nelze však dnes dobře upotřebiti. Máme-li snahu, aby ve státním hospodářství vládl pořádek, náleží k tomu především předpoklad, že prvním dnem v roce má se hospodařiti podle definitivního rozpočtu. To platí pro nás tentokráte dvojnásob, ježto rozpočet na rok 1938 jak ve výdajích, tak i v příjmech vymyká se podstatně z rámce rozpočtu předchozího roku. To je důvod, který všeobecně nutí k rychlému tempu jednání, aby rozpočet byl ústavně do konce tohoto roku schválen. To však neznamená, že pozdní předkládání rozpočtu sněmovně má se státi pravidlem. Naopak poznovu velmi důrazně žádám, aby vláda dbala toho, že je v zájmu vážnosti její i parlamentu, aby návrh finančního zákona a jeho rozpočtové přílohy předkládala sněmovně včasně, aby tato mohla jej projednati svědomitě a odpovědně. Je nutno si uvědomiti, že státní rozpočet s přílohami a vysvětlivkami obsahuje 3427 stran a že se skládá z cifer, látky nezáživné a těžko ovladatelné. Mimo to jest nutno míti povinný zřetel k té skutečnosti, že značná část členů Národního shromáždění neovládá tou měrou státní jazyk, aby mohla ihned přikročiti k meritornímu projednávání této látky. Chtějí-li tito poslanci rozpočtu rozuměti, musejí si opatřovati překlady. A to vyžaduje čas. Fysicky je vůbec nemožno v tak krátkém mezidobí, o jaké šlo letos, od předložení rozpočtu do jeho projednávání ve výboru, tento zhruba přečíst, natož prostudovati. Mají-li poslanci za toto dílo před voliči odpovídati, musejí aspoň věděti, co v rozpočtu je a co tam není. Práce rozpočtového výboru na rozpočtu končívaly po jednání trvajícím půl druhého měsíce. Skončil-li tentokráte výbor své práce v devíti dnech, je to rekord, svědčící o tom, že výbor musel se ve svých právech dobrovolně a mimořádně omezovati. Ale je to také důkaz, že parlament je schopen i při zkrácení svých práv dáti státu včas vše, co ke svému životu i z důvodů prestižních potřebuje. Překotné jednání o tak důležité materii, jakou je státní rozpočet, je však především na újmu slušné informativní služby, podávané veřejnosti, která má také právo zvěděti, co k té či oné kapitole rozpočtové řekli poslanci i ministři. Novináři tonou v záplavě stenografických zpráv a ministerských exposé, mohou z nich však upotře- 174 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2014 biti toliko nepatrný zlomek této práce. Vyrábění tohoto nákladného a pracného materiálu pro stenografický protokol a novinářský koš nemá ani účelu, ani smyslu. Musím proto s tohoto místa co nejnaléhavěji žádati o opuštění těchto pracovních metod. Ve státním rozpočtu jsou shromážděny výsledky práce všech státních občanů. Rozpočtem se rozhoduje o způsobu jejich použití, a je proto spravedlivo žádati, aby způsob jednání odpovídal důležitosti věci a velikosti obětí, i když musíme uznati, že tentokráte šlo o svízelně překonávané překážky, jež byly včasnému předložení rozpočtu na újmu. Ale právě tyto okolnosti nabádaly, aby se s řešením některých otázek, které jsou s rozpočtem v příčinné souvislosti, začalo dříve. Při nahromadění řady těžkých problémů najednou, nebylo nakonec možno jinak, nežli že parlamentu dostalo se rozpočtu o celý měsíc později. Členové sněmovny mají v tomto ohledu toliko jedinou náhradu v tom, že výbor parlamentní úsporné a kontrolní komise podílel se na přípravných pracích rozpočtových a práva parlamentu v rozpočtu podle svých sil uplatnil.“20 Rozpočtová debata byla tehdy, podobně jako v dnešním britském či německém parlamentu, všeobecnou debatou o vládní politice. V téže rozpravě o tři dny později, 3. prosince 1937, zdůraznil význam parlamentní diskuse pro demokracii německý sociální demokrat Wenzel Jaksch: „Slavná sněmovno! Debata o státním rozpočtu jak v rozpočtovém výboru, tak i zde v plenu byla věrným obrazem politických směrů v našem státě. Tím splnil náš parlamentarismus znovu důležitou funkci demokracie. Zde, na tribuně země, dostala se nejvydatnějším způsobem ke slovu jak většina, tak i oposice. Mimořádně velké místo zaujímal tentokráte v debatě o státním rozpočtu národnostně politický problém. U mnohých posluchačů vznikl tak dojem, že bylo mnohonásobně příliš silně zdůrazněno to, co nás dělí, a to, co nás spojuje, ustoupilo často do pozadí. Možná, že nyní na konci rozpočtové debaty jest k tomuto bodu potřebí vysvětlujících slov. Chtěl bych říci: Nesmíme se vzájemně vehnati do bludu národnostního pronásledování. Nesmí vzniknouti dojem, jako by všichni Češi číhali na to, aby Němce této země přitlačili ke zdi, a na české straně nesmí býti také vzbuzen dojem, jako by se všichni Němci v této zemi zapřisáhli, že tento stát zničí a odmítnou každý kladný vztah k českému sousednímu národu. V národnostně politických výkladech — to jest mým přesvědčením — nesmějí se ztratiti vyšší mravní hlediska.“21 Řečí Wenzela Jaksche se dostáváme k důležitému rysu prvorepublikové politiky obecně a druhé poloviny třicátých let zvláště, a sice k otázce národnostní. Důležitým rozdílem čtvrtého volebního období poslanecké sněmovny ode všech předchozích je silné zastoupení iredentistické Sudetoněmecké strany, jejíchž 44 poslanců tvořilo druhý nejsilnější poslanecký klub. Na rozdíl od KSČ, která, jak jsme již mohli pozorovat, se vždycky stavěla k instituci parlamentu nepřátelsky, SdP se po většinu času v poslanecké sněmovně stavěla do role konstruktivní opozice (což však mohla být taktika vyhovující jejím politickým cílům). Jako příklad uvádím umírněnou řeč 20 Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna, stenoprotokol schůze poslanecké sněmovny Národního shromáždění, 30. listopadu 1937, http://www.psp.cz. 21 Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna, stenoprotokol schůze poslanecké sněmovny Národního shromáždění, 3. prosince 1937, http://www.psp.cz.