Hrabalova Příliš hlučná samota v anglickém překladu

Hrabalova Příliš hlučná samota vanglickém překladu Adéla Rufferová absolventka Ústavu translatologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, literární redaktorka nakladatelství cooBoo ruffer[email protected]om RÉSUMÉ Hrabal’s Too Loud aSolitude in English Translation The aim of the study is to outline findings and conclusions of the research project the author conducted within her thesis. The thesis deals with Hrabal’s novella Too Loud aSolitude in the English translation, which was analysed, and it also discusses the historical context creating both the translation and the original text written in three variations. One of the aims of the translation analysis was to determine which text is the translation based on, because the English text is significantly different from the mostly published Czech text. The thesis also deals with reception of Too Loud aSolitude by both ‘common’ readers and academics and it compares the approach to the novella in the English and the Czech discourse. Shifts in the translated text and differences in academic reception are discussed on the background of the theory of cultural manipulation. KLÍČOVÁ SLOVA / KEYWORDS Bohumil Hrabal; překlady; Příliš hlučná samota / Bohumil Hrabal; translations; Too Loud aSolitude. Na začátku byla otázka: Co si asi tak může myslet cizinec oHrabalovi ajeho díle, které je považováno za bytostně české? Pochopí ho vůbec? Co si zněj odnese? Alze vůbec něco takového dobře přeložit? Rozhodla jsem se tedy těmito otázkami zabývat hlouběji avěnovat jim diplomovou práci. Jako materiál ke zkoumání jsem zvolila Hrabalovu Příliš hlučnou samotu vanglickém překladu.1 Mým cílem bylo zjistit, jak tento text vnímají čtenáři, kteří mají kdispozici anglickou verzi textu, ataké za pomoci translatologické analýzy překlad zhodnotit. Cílem tohoto článku je představit zejména tuto analýzu ajejí výsledky. 1. HRABAL VANGLIČTINĚ Autorem překladu Příliš hlučné samoty je americký (nejen) bohemista Michael Henry Heim (1943–2012). Anglicky čtoucí čtenáři díky němu mohli objevovat Českosloven1 Tento článek vychází zdiplomové práce— Michalíková 2016. OPEN ACCESS ADéLA RUFFEROVá 151 sko (které získalo ve světě publicitu následkem srpnové okupace vroce 1968) apoznávat Milana Kunderu, Bohumila Hrabala ataké další autory střední avýchodní Evropy. Kromě češtiny ovládal celou řadu jiných jazyků: francouzštinu, ruštinu adevět dalších (Cotter 2014).2 Sám uvedl, že francouzština je cizím jazykem, kterým vládl nejlépe. Do Československa se poprvé podíval vroce 1965. Udělalo na něj velký dojem aotři roky později se vrátil (Heim 2014). Heim ve Spojených státech prosazoval hodnotu překladu. Byl si vědom výrazného nepoměru mezi objemem původní anglicky psané apřekladové literatury. Sám překládal ataké překlad vyučoval, vnímal jej jako plnohodnotnou disciplínu, ne pouze jako druhotnou činnost, doprovázející „pravé“ teoretické bádání (srov.Freely 2014). Mimo jiné byl redaktorem odborného časopisu Cross Currents, který přinášel odborné články ipřeklady významných textů autorů ze střední Evropy (Cotter 2014). Právě zde vroce 1986 poprvé vyšel jeho překlad Příliš hlučné samoty.3 Později byl text vydán několikrát knižně.4 2. „NORMALIZOVANÝ“ HRABAL Vzhledem ktomu, že se okolnosti vzniku Příliš hlučné samoty významně promítly do podoby anglického překladu, připomenu dobový společenský apolitický kontext vobdobí, kdy text vznikal. Všedesátých letech byl Hrabal populárním aúspěšným spisovatelem (srov.Michalíková 2016, s.16–17), po událostech vsrpnu 1968 se však karta obrátila.5 Oficiální možnosti publikovat mu byly od této chvíle uzavřeny (Pelán 2015b, s.7). Píše však do šuplíku— avtéto době vznikají jeho „klíčová“ díla (vzávorce uvádím přibližný rok jejich vzniku): román Obsluhoval jsem anglického krále (1971), novela Příliš hlučná samota (1976, začátek psaní pravděpodobně již 1973), Něžný barbar (1973), Postřižiny (1971), Slavnosti sněženek (1973)— srov.Češka 2015, s.1271–1272. Po nějaké době byla Hrabalovi nabídnuta možnost znovu oficiálně publikovat— výměnou za to, že se veřejně „omluví“. 8. ledna 1975 byl vtýdeníku Tvorba publikován „sebekritický“ rozhovor, který vyvolal bouřlivé reakce aponěkud kontroverzním zůstává 2 Budeme vycházet ze vzpomínkové publikace The Man Between. Michael Henry Heim and aLife in Translation (Allen et al. 2014). Ta byla vydána jak vtradiční tištěné verzi, tak pro elektronickou čtečku Kindle. Měla jsem kdispozici tuto elektronickou verzi textu, ten je nicméně ve formátu mobi ajeho délka se mění vzávislosti na nastavení velikosti písma ve čtečce. Nebylo tudíž možné odkazovat na konkrétní stránky, uvádím proto vždy jméno autora příspěvku. 3 Cross Currents [Dept. of Slavic Languages and Literatures, University of Michigan, Ann Arbor], vol.5, 1986, s.279–332. 4 Deutsch, London 1991; Abacus 1993; Harcourt Brace Jovanovich, San Diego— New York— London 1990, 1992. Srov.ddd.uab.cat/pub/1611/1611_a2015n9/1611_a2015n9a4/Heilbron. pdf [cit.29.5.2018]; Classe 2000, s.667–668. 5 Menzelův film Skřivánci na niti, natočený na motivy Inzerátu na dům, ve kterém už nechci bydlet, byl po dokončení zakázán azabaven acelé náklady Poupat aDomácích úkolů zpilnosti putovaly do stoupy. Hrabal koupil domek vKersku astáhl se do ústraní. (srov.Rothová 1993, s.17–25, 33–34). OPEN ACCESS 152 SLOVO A SMYSL 29 dodnes.6 Členem nového Svazu českých spisovatelů se Hrabal nestal, mohl však od té doby vomezené míře publikovat, tyto texty se ale vyznačují významnými redakčními úpravami. Kvůli svému politickému obratu se zdiskreditoval učásti veřejnosti. Radikální reakce dosáhly svého vrcholu při happeningu na Kampě, kdy skupina lidí kolem Ivana Martina Jirouse obřadně pálila jeho knihy. Problematika více verzí textu je právě vHrabalově případě komplikovanější, neboť vedle Příliš hlučné samoty vytvořil několik víceméně rovnocenných verzí svých textů mnohokrát. „Jako jeden zdalších dokladů bytostné variantnosti Hrabalovy tvorby můžeme uvést autorovu neochotu podílet se na výběru definitivního znění povídky pro čtvrtý svazek sebraných spisů Pábení, kdy měli editoři kdispozici až sedm variant jednoho textu“ (tamtéž, s.1279). Na rozdíl od předchozích vyšly Hrabalovy „klíčové“ texty Anglický král aPříliš hlučná samota vsamizdatu. Hlučnou samotu aNěžného barbara se Hrabal snažil nabídnout čtenářům také oficiálně avytvořil znich textovou koláž nazvanou Kluby poezie (1981).7 Vsamizdatu vyšla Příliš hlučná samota hned několikrát: vExpedici (1977), vPopelnici (1978), vKrameriově expedici (1978, 1979), vedici Rukopisy VBF (nedatováno); vPražské imaginaci vyšly vrámci „projektu“ Hrabalových spisů všechny tři existující variace textu (1987). Ukázka ztextu se objevila také vřímském exilovém časopise Listy (1980). Nezkrácený text třetí variace publikovalo exilové nakladatelství Index (1980). Nakonec došlo ikoficiálnímu vydání, ato vOdeonu vroce 1989, společně sbásnickou skladbou Adagio lamentoso— šlo o„dárek kautorovým 75. narozeninám“. Toto vydání však vykazuje známky redakčních (nebo cenzurních) zásahů. Příliš hlučná samota byla také transformována do jiných uměleckých druhů. Vroce 1978 ji Hrabal společně sEvaldem Schormem zpracoval jako filmový scénář, který však nebyl realizován. Otři roky později vytvořili společně divadelní adaptaci, ta byla uvedena vDivadle Na Zábradlí vroce 1984 (Mazal 2004, s.331). Zajímavým aspektem této divadelní verze je, že končí hrdinovou sebevraždou, nikoliv snem osebevraždě, čímž se přiklání kprvním dvěma variacím textu.8 Po roce 1989 mohly být Hrabalovy texty svobodně vydávány. Vyšly jak dosud nepublikované texty, tak také Sebrané spisy Bohumila Hrabala. Jejich devátý svazek ob6 Vsouvislosti sním je důležité zdůraznit dvě věci: jak rozhovor vznikl ajak na něj zareagovala veřejnost. Kprvní otázce se vyjádřil například Tomáš Mazal: „Byla to však nejméně třetí verze rozhovoru, pod kterou ani nebylo uvedeno, kdo sHrabalem rozmlouval. Až později vyšlo najevo, že to byli Karel Sýs aJaromír Pelc, kteří tento ‚rozhovor‘ redakčně ‚pročistili‘ asami dopsali druhou část ve smyslu terminologie socialismu, [normalizačního] XIV.sjezdu KSČ adalších potřebných výrazových atributů doby. […] [Hrabal] navíc nemohl autorizovat zmíněný rozhovor aten byl bez jeho vědomí upravován“ (Mazal 2004, s.209). 7 Tomuto dílu předchází ještě Klub poezie zroku 1978, také koláž, doplněná fotografiemi Libně. Vyšla však pouze vpěti exemplářích. Původně chtěl Hrabal nejspíše vydat již tento text, nicméně jej pozměnil avznikly Kluby poezie (srov.Rothová 1993, s.128). Změny spočívaly vřadě autocenzurních škrtů, týkajících se zejména historie, politiky, erotiky, sexuality, náboženství afilozofie. Itak se však jedná osvébytný text, další novou variaci (podrobněji tamtéž, s.128). 8 Příliš hlučná samota byla také předlohou kfilmu Věry Caisové sPhilipem Noiretem vhlavní roli (1995), ke komiksu francouzského tvůrce Lionela Trana akloutkovému filmu Genevieve Andersonové Too Loud aSolitude, natočenému technikou animace stop-motion. OPEN ACCESS ADéLA RUFFEROVá 153 sahuje všechny tři variace Příliš hlučné samoty, doplněné ediční poznámkou Milana Jankoviče.9 3. HRABALOVY TEXTOVÉ VERZE: VARIACE AVARIANTY Cenzura vnormalizovaném Československu de iure neexistovala. De facto však cenzurování textů probíhalo buď vnakladatelských redakcích prostřednictvím redakčních zásahů do textů, nebo se na něm podíleli autocenzurou samotní autoři. Aby se vyhnuli výrazným úpravám či úplnému zamítnutí svého díla, mnohdy své texty „předpřipravovali“. Ity Hrabalovy texty, které vyšly vrelativně svobodnějších šedesátých letech, nesou známky redakčních úprav (oproti dříve datovaným verzím rukopisným), kdy došlo koslabení některých uměleckých postupů (zlogičtění syntaxe, dodání interpunkce, „učesání“ textu). Hrabal sám se dokonce vyjádřil, že cenzura není jen otázkou cenzorů nebo redaktorů: tvrdil, že každý umělec vsobě má jisté „ochranné zařízení“, které mu zabraňuje psát oproblematických tématech (srov.Rothová 1993, s.45). Hrabal také sám vytvářel více verzí téhož textu, aniž by novou verzí chtěl „přepsat“ tu předcházející (jak je tomu například uMilana Kundery). Variantnost Hrabalovy tvorby popsala švýcarská bohemistka Susanna Rothová vknize Hlučná samota ahořké štěstí Bohumila Hrabala (1993). Důsledně přitom odlišuje pojmy variace, varianta averze: „Ve variaci jsou obměňovány kromě formálních itematické prvky, obojí hlavně ze spontánního hravého impulzu, nejsou podmíněny autocenzurou. Označení se vztahuje většinou na témata amotivy téže vypravěčské struktury. Variace uzavřených textů jsou poměrně vzácné“ (s.90).10 „[…] variantu máme před sebou vtom případě, jestliže forma nebo obsah jsou změněny vzhledem kcíli. Označení se vztahuje většinou na celé, uzavřené texty“ (tamtéž). Pojem verze pak vidí jako hyperonymum obou předešlých. Pro rozlišení mezi variací avariantou je podle Rothové důležitý časový odstup mezi vznikem textů (s.90–91). Všechny tři variace Příliš hlučné samoty datoval Hrabal do roku 1976 (některé zdroje uvádějí začátek práce na těchto textech již do roku 1973). Ne vždy je ale stoprocentně jasné, jakým pojmem dané verze označit, protože hranice mezi nimi je tenká (tamtéž). Vpřípadě Příliš hlučné samoty považuji za výhodné pojmy Rothové používat. Hrabal, na rozdíl od Kundery (srov.Rothová 1993, s.91, Allen 2014), vytvářel verze „sobě rovné“ ana výběru „definitivní“ verze pro tisk se podílel nerad. Rothová vedle radosti zvypravování apřevypravování uvádí ivliv dobových okolností acenzury (1993, s.93–99). „Tuto Hrabalovu nechuť [kvýběru ‚definitivní‘ verze, pozn.aut.] však není třeba interpretovat jako zřeknutí se autorizačního práva, nýbrž naopak jako 9 Kromě toho Příliš hlučnou samotu publikoval Odeon vroce 1992 vsouboru Městečko, kde se zastavil čas— Něžný barbar— Příliš hlučná samota. Text je vydáván ivnovém miléniu: dvakrát vnakladatelství Maťa (2001, 2005), vMladé frontě (2012) anaposledy vrámci projektu Mladé fronty, jehož cílem je vydat Hrabalovo dílo vsedmi svazcích, ve třetím svazku nazvaném Jsme jako olivy. Novely (2015). 10 Jako příklad uvádí Příliš hlučnou samotu se třemi variacemi aAdagio lamentoso se sedmi variacemi. OPEN ACCESS 154 SLOVO A SMYSL 29 jeho uplatnění, neboť odtušená odpověď ‚co jsem vydal, to jsem vydal‘ ponechává dílo otevřené právě vjeho variantnosti. Této Hrabalově neochotě stavět jednu variantu nad druhou můžeme rozumět jako odmítnutí podílet se na fetišizaci určité autorem vyvolené verze“ (Češka 2015, s.1279). 4. VARIACE PŘÍLIŠ HLUČNÉ SAMOTY Hrabal popsal svůj přístup kpsaní Příliš hlučné samoty aAnglického krále ve Zprávě opitvě vlastní mrtvoly, kterou připojil ksouboru strojopisů Příliš hlučné samoty. Uvádí, že utěchto textů si omylem nechal původní verze— bez oprav aspřeklepy, které nejlépe zachycují jejich povahu. „Akté Hlučné samotě musím ještě říci, že první verze, kterou jsem napsal vtakovém apollinairovském verši, abych se nemusel zlobit srozdělovacími znaménky, možná ale proto, že jsem celý ten příběh viděl jako jen ajen lyrický… Avšak když jsem přečetl celý ten text poprvně, zjistil jsem, že jsem psal pražskou češtinou, nikoliv slangem, ale hovorovou řečí. Apojednou mi došlo, že ten můj motiv obyčejného člověka, který je ale proti své vůli vzdělán, že nemá ironii, že pražská ironie vypluje abude víc zraňovat spisovnou češtinou, úzkostlivou řečí. Atak jsem pln vzrušení se naladil anapsal jsem znovu tu Samotu vtom stylu, který jsem si umínil, pod dojmem chvil anebo zvrozené ledabylosti jsem tu text způvodního posunul, tu lehce změnil, protože to už jsem věděl, že vlastně už na tom textu nemohu nic pokazit […]. Ateprve potom, když jsem si ten spisovný text přečetl, shledal jsem, že získal ne opůl, ale ocelou dimenzi víc, že teprve teď je ten příběh dojemný, protože jeho inteligence je schopna víc zranit než hospodská historka“ (Hrabal 1994, s.252–253; Hrabal 2015, s.404–405). První variace je tedy napsána vdlouhých volných verších, druhá variace obecnou češtinou atřetí pak češtinou „úzkostlivou“— hovorovou, vníž se sem tam mihne nespisovný výraz. Rozdíly mezi jednotlivými variacemi popsal vediční poznámce k9. svazku Sebraných spisů Bohumila Hrabala Milan Jankovič (1994). Vúvodu zmiňuje rukopisný svazek datovaný Hrabalem do července 1976, nicméně také uvádí, že není možno sjistotou říci, že všechen text svázaný vdeskách byl opravdu napsán „na jeden zátah“, nenasvědčují tomu například různé typy papíru ve svazku. Nejzásadnějším momentem, vněmž se tři variace textu odlišují, je bezesporu závěr. První dvě končí hrdinovou sebevraždou, ve třetí tento moment proběhne vopileckém snu, znějž se Haňťa vzbudí. Jankovič kromě toho připomíná, že itřetí variace Hlučné samoty má sama několik verzí. Odlišují se tím, zda je Haňťův lis mechanický nebo hydraulický, nebo například tím, zda vpodzemní válce vítězí potkani nebo krysy. Co se týče úplného závěru textu třetí variace („úzkostlivá čeština“), rozeznává dvě mírně se lišící zakončení stěmito sledy motivů: — Haňťa se probouzí ze snu na lavičce na Karlově náměstí ajsou uněj jeho dvě cikánky, které fotí cikán fotoaparátem bez filmu, cvakne spoušť, Haňťa si vybavuje, jak se mu na Karlově náměstí kdysi zjevil Immanuel Kant, cikánky odcházejí zavěšeny do cikána (Jankovič 1994, s.245–246); — Haňťa se probouzí ze snu na lavičce na Karlově náměstí, má vnáruči vytrhané macešky, před ním stojí dvě cikánky, jedna znich jím třese aptá se jej, co tam OPEN ACCESS ADéLA RUFFEROVá 155 dělá, Haňťa sedí na lavičce ausmívá se, cikánky odchází zKarlova náměstí (Hrabal 1994, s.78). Stylistickými rozdíly mezi jednotlivými variacemi se ve stati Hrabal veršem zabýval Miroslav Červenka (1990). Důležitým postřehem jsou odlišné „rozestupy“ mezi stylem atématem vjednotlivých variacích. Vprvní variaci je kontrast velký: lyrické atéměř apollinairovské volné verše jsou výrazným protipólem Haňťovy poměrně syrové výpovědi vobecné češtině. Vdruhé variaci jsou si „obsah“ a„forma“ mnohem blíže. Mnohé zvýznamů určovaných veršem se vytratily atext se blíží hospodské historce. Větší „rozestup“ nabízí opět až verze třetí, která je vyprávěna „úzkostlivou češtinou“, text je rytmizován ajeho zvuková složka posílena. Opět je zde napětí mezi obsahem aformou. Stylistická úroveň textu je kHaňťovi nepřiměřená. Červenka se také domnívá, že obvykle uváděné lineární schéma vzniku jednotlivých variací (A→ B → C) není správné, auvádí, že první variace (A) byla výchozím bodem jak pro variaci druhou (B), tak pro variaci třetí (C). Podle něj tedy třetí variace nečerpá zvariace druhé, ale novým způsobem zpracovává variaci první. Jedním zargumentů je rytmizovanost prozaického textu třetí variace, která vychází zprvní, anikoliv zdruhé variace (tamtéž, s.152–159). Své postřehy otřech variacích Hlučné samoty uvádí vpublikaci Kain podle Hrabala také polský bohemista apřekladatel Jacek Baluch. Nejvíce se věnuje interpretačním odlišnostem, které vyplývají zodlišného zakončení variací. První dvě verze představují „příběh mrtvoly“, kdy vyprávění celou dobu probíhá vich-formě, ale vúplném závěru se po smrti hlavního hrdiny odkrývá vševědoucí vypravěč. Ve třetí verzi ich- -formový vypravěč zůstává vtextu až do konce, protože jeho smrt se odehrává pouze vopileckém snu. Tento závěr nepovažuje Baluch za tak definitivní azraňující jako závěry předchozích variací (Baluch 2012, s.111). Milan Jankovič vdoslovu kBaluchovu textu ktématu odlišných závěrů uvádí: „Rozhodnutí pro sebevraždu nebylo pro Haňťu jen zoufalým činem, nýbrž volbou sebe sama, toho, co pro sebe považoval za bytostné anepřekročitelné. Tento hodnotový moment není podle mne popřen tím, že se ze sebevraždy uskutečněné (vprvní idruhé variaci) stane vté třetí sebevražda prožitá jen ve snu. Definitivní řešení [tj.závěr třetí verze textu, pozn.aut.] ztlumilo dramatické vyústění vyprávěného příběhu, nezměnilo však nic na Haňťově situaci, na prožitku ‚morálních protikladů‘, jenž se navrací vPříliš hlučné samotě doslova na každém kroku“ (Jankovič 2012, s.140). Jankovič nezpochybňuje dominanci třetí variace; její odlišný závěr není podle něj ochuzením textu, pouze představuje jinou katarzi— nadhled nad životem asouznění soucitu alásky. 5. DETEKTIVNÍ PÁTRÁNÍ Translatologickou analýzu jsem provedla podle modelu Gideona Touryho vyloženého vknize Descriptive Translation Studies and Beyond (1995). Zejména jsem se opírala oprvní kapitolu, která představuje Touryho pohled na překlad jako součást cílové kultury. Podle něj překlad nikdy nezaujímá vsystému cílové kultury stejnou pozici jako vkultuře výchozí (s.23–39). Klíčovým krokem pro hodnocení překladu je idenOPEN ACCESS 156 SLOVO A SMYSL 29 tifikace jeho předlohy, neboť kpřekladu lze nejprve přistupovat pouze jako k„předpokládanému překladu“, dokud neidentifikujeme text, zněhož byl pořízen. Vpřípadě Příliš hlučné samoty se právě vtomto „detailu“ ukrývá ďábel, protože vknižně vydaných překladech není uveden originál. Knižnímu vydání však předcházelo již zmíněné vydání včasopise Cross Currents (1986), které je opatřeno kratičkou předmluvou, ta však obsahuje nepřesné informace. Uvádí, že Hrabal napsal text vdruhé polovině sedmdesátých let aže byl ve zkrácené podobě vydán ve státním nakladatelství Mladá fronta jako Kluby poezie. Zmiňuje, že redaktoři svými zásahy text pozměnili, vynechali „nevhodné“ pasáže, adokonce změnili gramatické časy, aby výsledný text působil jako zakotvený vbezčasí anemohl být čten jako kritika poměrů vČeskoslovensku. Kromě toho prý oficiální zdroje tvrdily, že protagonista žije vjiné, „dávné“ době, kdy život byl jiný. Předmluva také uvádí, že celý původní text se ke čtenářům mohl dostat pouze prostřednictvím samizdatové edice Petlice. Tvrdí také, že ztohoto vydání byl pořízen anglický překlad (s.278). VPetlici však Hlučná samota nikdy nevyšla. Vyšla vjiných samizdatových edicích, znichž se text dále šířil spontánními opisy, takže tuto „drobnou“ nepřesnost bychom mohli přehlédnout. Závěr přeloženého textu ale neodpovídá ani jednomu samizdatovému či exilovému vydání, jež anglickému časopiseckému vydání překladu časově předcházela: všechny samizdatové edice iexilový Index obsahují pouze text třetí variace, se „smírným“, netragickým závěrem. Všechny tři variace obsahuje až vydání Hlučné samoty vsamizdatové Pražské imaginaci zroku 1987. Vpřekladu se však Haňťova sebevražda neodehrává ve snu, apříběh tak končí tragicky. Otázkou tedy je: Zjakého textu překladatel vycházel, jak se kněmu dostal aproč má překlad právě tento závěr? Při srovnávací analýze jsem vycházela ze tří variací Příliš hlučné samoty obsažených vdevátém svazku Sebraných spisů Bohumila Hrabala. První hypotéza byla, že předlohou překladu byla druhá variace. Tu však rychle vyvrátilo její srovnání spřekladem. Je psaná nespisovným jazykem, vopravdu dlouhých větách asouvětích, vnichž autor zacházel sinterpunkcí velmi volně. Žádný ztěchto fenoménů (respektive jeho překladový ekvivalent) se vanglickém překladu nevyskytuje. Ještě přesvědčivější je však motivická analýza— srovnáme-li řazení motivů ve třetí variaci, druhé variaci aanglickém překladu, vidíme, že anglický překlad rozhodně vychází zvariace třetí— tedy kromě úplného závěru textu (srov.Michalíková 2016, s.59–71). Vydala jsem se tedy po stopě, kterou ve své ediční poznámce kSebraným spisům Bohumila Hrabala zanechal Milan Jankovič: „Ještě jedna významná kapitola oživotě textu Příliš hlučná samota by mohla být do našeho přehledu zařazena: překlady tohoto díla do cizích jazyků (do francouzštiny, italštiny, němčiny, španělštiny, angličtiny) aproblematika stěmito překlady spojená. Vní bychom chtěli zvláště upozornit na různé varianty závěru Haňťova příběhu, smírnou nebo tragickou. Přehled otěchto variantách podává komentář Maxe Kellera kfrancouzskému překladu Příliš hlučné samoty (Une trop bruyante solitude, Paris, 1983)“ (Jankovič 1994, s.246). Toto vydání francouzského překladu (pozdější vydání již předmluvu nemají) obsahuje krátkou předmluvu ana závěr také dva „vysvětlující“ texty. Autor předmluvy (neuvedený) mimo jiné tvrdí, že Hlučná samota reflektuje normalizační režim. Uvádí, že český text poprvé vyšel vPraze vroce 1982 ve výrazně pozměněné podobě jako Kluby poezie— tam měl ale zcela jiné vyznění než verze textu, kterou mají čtenáři OPEN ACCESS ADéLA RUFFEROVá 157 možnost číst ve francouzském překladu (srov.Hrabal 1983, s.1). Kellerův překlad končí stejně jako překlad Heimův: Haňťa páchá sebevraždu (tamtéž, s.127). Překlad doplňují ještě dva texty: komentář Susanny Rothové aKellerův překlad „alternativních“ závěrů („smírných“, jak by řekl Jankovič; jako varianta B je označen závěr textu kolující včeském samizdatu, jako varianta C pak závěr zvydání Hlučné samoty vIndexu; tamtéž, s.133–135). Rothová vkomentáři uvádí, že Hrabal mezi lety 1968 až 1976 nemohl oficiálně publikovat. Ikdyž tuto možnost později opět získal, své texty pro vydání upravoval— aneupravené vycházely dál vsamizdatu. Tvrdí, že uHlučné samoty máme kdispozici tři variace: dva Hrabalovy rukopisy ajednu verzi textu, která se vyskytuje ve dvou samizdatových edicích (Vaculíkově Petlici aHavlově Expedici). Dále uvádí, že všechny tři variace textu byly napsány včervnu 1976, první dvě rychle aspontánně, třetí již „uvážlivěji“— sohledem na „veřejné“ mínění— jako by se Hrabal zalekl radikálnosti původního textu achtěl upravit potenciálně problematické pasáže. Podle Rothové je nejproblematičtějším aspektem závěr textu aHaňťova sebevražda, která je pro „morálního socialistu“ nepřijatelná. Ztoho důvodu ji prý Hrabal umístil „pouze“ do hrdinovy snové představy. Tvrdí, že oni (tzn.pravděpodobně ona apřekladatel, nebo ivydavatel) jsou přesvědčeni, že tento Hrabalův krok celý text tematicky istrukturálně narušuje. Pro překlad se proto rozhodli použít závěr Hrabalovy druhé variace (prozaické, psané nespisovnou češtinou, dle označení Rothové „verzi A“, resp.„závěr A“). Dodává, že „výběr“ závěru nebyl jediným úskalím překladu— museli také určit, zjaké předlohy budou vycházet, neboť Hlučné samoty vydané vsamizdatu se mírně odlišují atext zvydání vIndexu není další verzí, ale pouze obsahuje typografické ajiné chyby (podle Rothové není „věrnou kopií“ originálu). Čtenáři francouzského překladu mají také možnost porovnat různé „alternativní“ závěry textu, které následují za zmíněným komentářem. Ten tvrdí, že „smírná“ verze textu počítá scenzurou. Závěrem dodává, že by bylo mylné se domnívat, že autor provedl zásahy do textu na základě požadavků shora, spíše to prý vypadá, že text měnil po svém vlastním uvážení tak, aby se mohl dostat ke čtenářům (Rothová 1983). Upřesněme některé výše uvedené informace: Jak již bylo uvedeno, Hlučná samota vPetlici pravděpodobně nikdy nevyšla. Kromě výše uvedených doprovodných textů kpřekladům se otakovém vydání nezmiňuje žádná literatura, nevyskytuje se ani ve sbírce samizdatové knihovny Libri Prohibiti. Jednatel společnosti Libri Prohibiti Jiří Gruntorád uvedl: „Příliš hlučná samota se oproti předchozím čtyřem prózám [Postřižiny, Anglický král, Městečko, kde se zastavil čas, Něžný barbar, pozn.aut.] vPetlici neobjevila“ (Gruntorád 2006, s.101). Vdoslovu Rothové souhlasí sice údaj ovydání Hlučné samoty vExpedici, nicméně chybí dvě vydání vPopelnici, jedno vydání vedici Rukopisy VBF advě vydání vKrameriově expedici. Všechna tato vydání obsahují pouze text třetí variace se „smírným“ závěrem, byť ityto závěry se liší, jak jsem naznačila výše. Stejně tak obsahují „smírný“ závěr všechny opisy textu Příliš hlučné samoty, které jsem měla možnost prostudovat vLibri Prohibiti. Před rokem 1983 se včeském samizdatu jiná nežli třetí variace textu nevyskytla— všechny tři vyšly pohromadě až vroce 1987 vPražské imaginaci. Domnívám se, že důvody, které Rothová uvádí pro volbu závěru, jsou do značné míry ovlivněny dobovým kontextem aže celou situaci zjednodušují. Tento můj názor podporuje již zmíněný sborníkový příspěvek Miroslava Červenky (1990) aediční poznámka Milana Jankoviče (1994). OPEN ACCESS 158 SLOVO A SMYSL 29 Měla jsem za to, že anglický překlad by teoreticky mohl být zprostředkován přes francouzštinu, nebo se francouzským překladem Heim při své práci mohl inspirovat; případně mohl minimálně vycházet ze stejné předlohy jako Keller (srov.Michalíková 2016, s.35–38). Na tuto myšlenku mě přivedl příspěvek Pepči Stejskala ve vzpomínkové knize Via Hrabal. Tento výtvarník se sHrabalem přátelil apůjčoval si od něj jeho rukopisy, včetně Příliš hlučné samoty. Když se rozhodl emigrovat vroce 1978 do Austrálie, chtěl rukopis Hlučné samoty Hrabalovi vrátit, ale bylo mu řečeno, aby si ho odvezl ssebou, což se mu podařilo— zabalený ve spacáku jej převezl do Budapešti, kde jej předal svému příteli, sám pak dál pokračoval do Řecka aodtud dále do Austrálie (Stejskal 201, s.71–76). Stejskal uvádí, že se jednalo o„strojopis Hlučné samoty, datovaný do roku 1976, vázaný vrežném plátně“ (tamtéž, s.73). Stouto cestou textu za hranice se shoduje ifakt, že jeho první překlad vyšel až roku 1978 (srov.Gruntorád 2006, s.106). Rovněž se domnívám, že se může jednat otýž rukopisný svazek, znějž vychází Sebrané spisy Bohumila Hrabala. Popis vnějšího vzhledu odpovídá.11 Tento Hrabalův strojopis (nebo jeho kopie) se tedy nacházel vzahraničí amohly zněj být pořízeny překlady. Vzhledem ktomu, že obsahoval všechny tři variace, umožňoval „volbu“ závěru. Vnásledujícím shrnutí výsledků translatologické analýzy se zaměřím na odhalení specifik anglického textu ve vztahu koriginálu ataké ve vztahu kfrancouzskému překladu. 6. TRANSLATOLOGICKÁ ANALÝZA Výchozím českým textem pro translatologickou analýzu byla třetí idruhá variace textu Hlučné samoty vSebraných spisech Bohumila Hrabala. Zdrojem anglického textu pro mě bylo knižní vydání Too Loud aSolitude zroku 2014, jež je reprintem vydání nakladatelství Abacus zroku 1993. Francouzský text jsem sledovala vjiž zmiňovaném vydání Kellerova překladu zroku 1983. Díky komentáři Susanny Rothové kfrancouzskému překladu vím, že výsledná podoba jeho závěru byla zvolena výběrem zvíce závěrů (uvedených za textem). Překladatel musel mít kdispozici přinejmenším druhou atřetí variaci Hlučné samoty (veršovaná první variace zmíněna není). Nejprve jsem zjišťovala, zda se se jedná ozprostředkovaný překlad zfrancouzštiny. Porovnala jsem oba překlady první strany textu. James Partridge vhrabalovském hesle vEncyclopedia of Literary Translation into English upozorňuje na posuny vpřekladu na první straně anglického textu: „živou amrtvou vodu“, přeloženou jako „water magic and plain“, přičemž se ztrácí reference kčeské folklorní tradici, vníž obě „vody“ mívají kouzelné vlastnosti; „Popelčin oříšek“ přeložený jako „Alladin’s lamp“ (Partridge 2000; srov.Hrabal 1994, s.9). Partridge uvádí, že podobné posuny lze najít ive zbytku překladu, apřipisuje je existenci několika verzí originálního textu. Ve všech variacích Příliš hlučné samoty vSebraných spisech Bohumila Hrabala se ale vyskytuje jak živá amrtvá voda, tak Popelčin oříšek. Francouzský překlad zachovává živou amrtvou vodu, avšak namísto Popelčina oříšku obsahuje Alibabovu lampu (srov.Hra11 „Při přípravě tohoto svazku (jak již uvedeno) jsme vycházeli zjediného strojopisného svazku: S9.1 HLUČNÁ SAMOTA. Strojopis A4, vázaný vpevných deskách potažených plátnem pískové barvy, celkem 304 kancelářských listů […]“ (Jankovič 1994, s.248). OPEN ACCESS ADéLA RUFFEROVá 165 …eh oui, [1] je reste un gaillard, [2] je peux être fier de moi, [3] n’avoir honte de rien… Tel Sénèque entrant dans sa baignoire… (francouzský překlad— Hrabal 1983, s.125).15 Vnásledující větě se překlady liší zřejmě podle toho, zda překladatel již překládal zvariace druhé nebo ještě zvariace třetí— nachází se zhruba na výše zmíněném „švu“. Heim nejspíše kombinuje obě dvě, Keller se ještě drží variace třetí. …zasténal jsem, jako bych se měl na mučidlech dozvědět poslední pravdu… (třetí variace— Hrabal 1994, s.78); [sténání se nevyskytuje] …jako bych byl na mučidlech, abych se dozvěděl sám osobě vlastní pravdu… (druhá variace— Hrabal 1994, s.241); …Igroan, fated to leave the ultimate truth on arack of my own making… (anglický překlad— Hrabal 2014, s.97); …une plainte m’échappe, me suis-je soumis à la torture pour y découvrir l’ultime vérité? (francouzský překlad— Hrabal 1983, s.125). Ani vjednom překladu se vzávěru Ilončino jméno neopakuje dvakrát (jako je tomu vdruhé variaci), vobou je ale napsáno velkými písmeny. Vangličtině je vynecháno „vzpomenutí si“, ve francouzštině si je Haňťa dokonce „jistý“ (srov.Hrabal 2014, s.98; Cross Currents 1986, s.332; Hrabal 1983, s.126). Hrabalův přístup kinterpunkci ajeho typická asyndetická spojení, vnichž věty někdy ani nejsou odděleny čárkami, působila problém mnoha nakladatelům ipřekladatelům. Třetí variace je vtomto ohledu „učesanější“: interpunkce je celkem důsledná— na rozdíl od druhé variace, která ji mnohdy postrádá. Přímá řeč není formálně naznačená uvozovkami alogické isyntaktické členění textu je oslabeno (srov.Jankovič 1990, s.173). Pro češtinu je tento přístup únosný, nicméně pro angličtinu či francouzštinu představuje problém.16 Heim výše citovaný úryvek rozdělil do šesti vět nebo souvětí zakončených tečkou, Keller vytvořil úseků deset. Kromě toho ale také jako interpunkční znaménko použil tři tečky, zřejmě aby naznačil „proud“ textu. 15 „Přeřazení“ modifikuje Heim na „propuštění zpráce“, Keller zachovává původní význam. (Můžeme uvažovat iotom, že vangličtině se jedná olokalizaci: socialistický pracovník může být jen přeřazen, neboť někde pracovat musí. Vkapitalistickém uspořádání propustit zaměstnance „úplně“ možné je.) 16 Zmiňují se otom Cosset aGrafnetterová, když kritizují francouzskou překladatelku textu Jak jsem obsluhoval anglického krále za posuny azměny vrámci „zkrášlování“ textu— které je možné nejspíše částečně přičíst ifrancouzské, zklasicismu pramenící tradici přizpůsobovat překládané texty pravidlům francouzského slohu asyntaxe (srov.Cosset aGrafnetterrová 2009, s.59–60). Otéto tendenci se zmiňuje iLevý (2012, s.28). Podobný boj ovšem musí svádět ipřekladatelé do angličtiny, vníž je „dobrý“ text mnohem hutnější apodléhá mnoha stylistickým pravidlům, jak ukazuje Mary Hrabik-Samal (1993, s.137–142). OPEN ACCESS 166 SLOVO A SMYSL 29 Po srovnání posunů vanglickém ifrancouzském překladu lze konstatovat, že zkoumané úryvky si motivicky vpodstatě odpovídají, nicméně texty se liší. Zdetailního srovnání vyplývá, že Heim vpřekladu uplatnil svůj vlastní přístup (což můžeme sledovat například právě vpřevodu vlastních jmen), ikdyž jsou místa, kde je patrné, že se Kellerem inspiroval. Jeho překladatelská strategie spočívá vexotizaci, tedy zachování „exotických“ prvků způvodní kultury, nikoliv vjejich přizpůsobení domácí kultuře, případně jejich substituci domácím ekvivalentem. Kromě závěrečné pasáže textu jsem také podrobně porovnala další tři úseky Heimova překladu (začátek první kapitoly, začátek šesté kapitoly, prostřední část čtvrté kapitoly) sodpovídajícími úseky třetí variace, kterou na základě zjištění již uvedených považuji za předlohu. Izde jsou Hrabalova dlouhá souvětí dělena do vícera kratších, kromě toho jsou některé úseky textu také segmentovány do více odstavců. Je však vidět, že se Heim snažil dlouhá souvětí zachovat— použitím širší škály interpunkčních znamének, než jaká obsahuje originál (pouze tečky ačárky). Vpřekladu nalezneme dvojtečky, středníky, atzv.dlouhé pomlčky (m-dash). Zkoumané úseky jsou vkontextu jiných Hrabalových textů poměrně značně segmentované (například ve srovnání s„extrémní“ jedinou větou, která tvoří Taneční hodiny pro starší apokročilé)— ato ive srovnání sodpovídajícími úseky druhé variace, která na rozdíl od variace třetí příliš nedodržuje pravidla české interpunkce. Obecně můžeme také říci, že stylistický rejstřík anglického překladu odpovídá „úzkostlivé“ češtině třetí variace (hovorové sobčasnými knižnějšími nebo stylisticky vyššími prvky, objevují se však ivýrazy zrejstříku obecné češtiny, ať zmorfologického nebo lexikálního hlediska). Stažené tvary vpřekladu naznačují mluvenost, nicméně lexikum je stylově neutrální. Kromě jazyka odkazují ktřetí variaci jako kpředloze iněkteré motivy, které obsahuje variace druhá akteré ve třetí ani vpřekladu nenajdeme (např.vdruhé variaci se na dvoře balírny starého papíru vBubnech nachází váha, na níž se váží auta přivážející náklady knih (srov.Hrabal 1994, s.214; ktomu viz Michalíková 2016, s.59–60). Jaké další tendence lze uHeima sledovat? Zároveň se segmentací textu se vyskytuje intelektualizace— zlogičťování textu, například použitím spojovacích výrazů namísto čárek. Vyskytují se imísta, kde chybí kousek věty, jinde je zase kousek navíc. Ve většině případů za tím je nejspíše opět snaha zvýšit srozumitelnost textu pro cílového čtenáře tam, kde mu něco mohlo být nejasné (srov.Michalíková, s.60–63). Heim také někdy vynechává opakující se výraz nebo slovní spojení synonymní spředešlým. Většinou ale toto opakování, které je pro Hrabalovy texty typické akteré jim dodává rytmus, zachovává (tamtéž, s.63–64). Můžeme také sledovat tendenci knáhradě konkrétních výrazů obecnými, případně také kzeslabování výrazu, ať už se jedná oexpresivitu daných slov nebo expresivitu, která pramení zneobvyklé kombinace slov ve spojení.17 Vyskytly se iposuny, které hodnotím negativně: například nepochopení idiomu „jako nudle vbandasce“ atéměř doslovný překlad do angličtiny, což způsobuje, že dané souvětí pak vkontextu nedává smysl. Nalezla jsem idalší problematická místa, nicméně jich bylo opravdu minimum (tamtéž, s.67–68). 17 Zajímavým příkladem zobecňování jsou přirovnání, zejména týkající se velikosti, která voriginále obsahují pražské reálie— stavby, umělecká díla nebo památky. Heim se kzobec nění uchyluje spíše marginálně avětšinou tyto reálie zachovává: opět zde můžeme sledovat tendenci kexotizaci (srov.Michalíková, s.65–67). OPEN ACCESS ADéLA RUFFEROVá 167 Celkově hodnotím posuny, knimž vpřekladu došlo, jako marginální, vtextu nepůsobí rušivě, nic zásadně nenabourává jeho význam. Překladovost (Levý 2012, s.9) je vtextu důležitou apozitivní hodnotou. Vrelativně malé míře se vyskytuje „snaha ovylepšování textu“ (srov.Hrabik-Samal 1993, s.137–142).18 Překlad obsahuje zejména drobné posuny, které směřují kcelkovému zeslabení expresivity textu. Jakkoliv je plošší než originál, je stylově konzistentní. Cílovou skupinou anglického překladu (srov.Toury 1995, s.23–39) jsou nároční avzdělaní čtenáři, kteří překladovost ocení. Jako exotický budou vnímat nejspíše také „hrabalovský“ styl textu, který se Heim snaží zachovat. 8. KULTURNÍ MANIPULACE Vzhledem kzávěrům translatologické analýzy považuji Heimův překlad jako celek za zdařilý. Změna vyznění celého textu (tj.zda se hrdina dožije úplného konce, či nikoliv) je však zásadní. Inspiruji-li se výkladem historie překladů vTranslation, rewriting, and the manipulation of literary fame Andrého Lefevera (1992), musím konstatovat, že překlady Hrabalovy Hlučné samoty byly „kulturně zmanipulovány“. Vzhledem kpodobnosti francouzského aanglického překladu ake komentáři kfrancouzskému překladu tuto manipulaci (čili interpretaci vepsanou do podoby překladu) můžeme označit jako ideologickou— přesně vtom duchu se nese komentář Susanny Rothové (1983).19 Situaci Hlučné samoty lze pomocí Lefeverových kategorií (1992, s.100) popsat následovně: ve výchozí kultuře vládl totalitní režim, respektive uplatňování jeho nástrojů řízené shora. Aby spisovatel mohl vydat něco oficiálně, musel „vyhovovat“ jak on sám, tak jeho dílo— zhlediska ideologie ijí podřízené poetiky. Vedle tohoto systému však existoval systém paralelní kultury, která byla vládnoucí ideologií potlačovaná astíhaná. Vtomto systému naopak umělec sbíral body za to, jak (moc) se vymezoval vůči oficiální sféře. Na příkladu Bohumila Hrabala je jasně vidět, že hranice mezi těmito dvěma světy nebyla neprůchodná, protože on sám se pohyboval vobou, byť za cenu ústupků na každé straně. Podle informací zjiž zmíněného doslovu kfrancouzskému překladu (avzhledem kpodobnostem anglického afrancouzského textu, zejména vzávěru) lze usoudit, že překladatelé považovali za hodnotnou právě podzemní kulturu. Jakýkoliv „příklon“ koficiální sféře považovali za nesprávný do té míry, že se rozhodli výrazně „přepsat“ 18 Levý tuto snahu považuje za obecnou charakteristiku překladů apojmenovává ji jako „snahu ospojitý sloh“ (2012, s.136). 19 Lefevere chápe překlad jako nejrozšířenější formu manipulace stextem. Překladatelé při své práci neustále „přepisují“ („rewrite“) texty atím manipulují svýchozí kulturou, většinou si toho však nejsou vědomi nebo tak činí sdobrým úmyslem (srov.Lefevere 1992, s.9). Výslednou podobu překladu pak ovlivňují následující faktory: ideologie, poetika, rozdíly mezi jazykem předlohy ajazykem překladu, vtomto pořadí důležitosti. Vliv na ně má tzv.patron, tzn.že ideologie vychází zvůle jednoho subjektu (absolutistický panovník, totalitní režim), nebo podléhá vlivům zvíce stran (nakladatel, redaktor, editor, literární kritika, vzdělávací instituce, sponzoři apod.)— tamtéž, s.100. OPEN ACCESS 168 SLOVO A SMYSL 29 závěr textu použitím jeho jiné variace, která svým vyzněním podle nich lépe odpovídala tomu, že dílo vytvořil český disident. Je bezesporu možné tyto změny označit za významnou kulturní manipulaci, způsobenou především ideologií cílové kultury. Ta kromě obsahu ovlivnila například isyntaktickou nebo stylistickou složku textu, který byl do jisté míry přizpůsoben slohovým zvyklostem dané kultury, respektive jazyka. Vpřekladu došlo ike „zploštění“ jazyka, anglický (potažmo francouzský) text vykazuje známky „překladatelštiny“, celkově neutrálnějšího jazyka, typického pro překlady obecně (srov.Levý 2012, s.91; Lefevere 1992, s.99). Do hry patrně také vstoupily principy tržní ekonomiky: Pokud doslovy nebo předmluvy tvrdí, že se jedná otext, který vtéto („autentické“) podobě nikdy nevyšel (což je vlastně pravda, protože překladatelé vytvořili úplně nový text) akterý čtenáři vČeskoslovensku nikdy neměli možnost spatřit, můžeme vtom vidět nejen manipulaci čtenáři překladů, ale také snahu udělat zknihy senzaci alépe ji prodat. 9. ČTVRTÁ VARIACE? Vsoučasné době již těžko určíme, co bylo prvotním impulzem myšlenky vytvořit avydat francouzský apoté anglický překlad třetí variace se závěrem variace druhé, avytvořit tak vlastně čtvrtou variaci. Čeští odborníci jsou vesměs toho názoru, že důvody pro vznik tří variací Hlučné samoty jsou umělecké, anikoliv politické (nebo spolitickou situací související). Susanna Rothová vidí třetí variaci jako upravenou a„uhlazenější“ verzi variace druhé. Hrabal vytvořil podle jejího názoru třetí variaci proto, aby text měl reálný potenciál vyjít oficiální cestou. Miroslav Červenka ovšem spomocí versologické analýzy prokázal, že třetí variace vznikla na základě variace první— aže variace druhá představuje ve vývoji textu Hlučné samoty slepou uličku (Červenka 2008, s.194–195 atýž 1990, s.152–159). Tento jeho názor mu potvrdil isám Hrabal (srov.Červenka 2008, s.198). Postoj Susanny Rothové byl také pravděpodobně ovlivněn tehdejší náladou anázory vprostředí českého disentu, snímž udržovala styky akterý například pozitivně hodnotil divadelní zpracování Hlučné samoty uvedené Na Zábradlí vroce 1984, které končí hrdinovou sebevraždou, nikoliv jen snem oní.20 Názory, které vyjadřuje Rothová vHlučné samotě ahořkém štěstí, jsou již poněkud smířlivější.21 Zde mj.vysvětluje, že dobové poměry vedly ke vzniku variant textu (které by mohl za autora napsat iněkdo jiný), naopak variace jsou autorovou osobní improvizací na dané téma (srov.Rothová 1993, s.98). Píše také ovšem, že „[v]ariace nemusí nutně nad svou předlohou vynikat aprávě tak nemusí být varianta sepsaná sohledem na publikaci apri20 Tuto informaci mi poskytla dr. Kalivodová, jejíž otec dr. Robert Kalivoda byl mezi autory příspěvků do samizdatového sborníku Hrabaliana aslidmi kolem něj udržoval pravidelné styky. 21 Domnívám se, že její vyhrocený názor mohl trochu obrousit zub času. Hlučnou samotu ahořké štěstí napsala původně německy vletech 198–1985 aobhájila ji jako dizertační práci na curyšské univerzitě (srov.Rothová 1993, s.9). Dopsala ji tedy odva roky později, než vyšel Kellerův překlad. Její práci jsem ovšem četla pouze česky, takže nemohu posoudit, zda se vpřekladu také něco neztratilo. OPEN ACCESS ADéLA RUFFEROVá 169 ori podřadnějším dílem“ (tamtéž). Výše hodnotí Hrabalovy texty napsané „alla prima“ (tzn.první adruhou variaci, kde se autor často nezatěžoval interpunkcí), oceňuje jejich spontaneitu. Větší „upravenost“ třetí variace podle ní značí, že se Hrabal snažil vytvořit text oficiálně publikovatelný. Nesleduje však pouze úpravy slohové, ale také úpravy „děje“, respektive vyústění celého textu. Vrozporu stím, co Rothová píše vdoslovu kfrancouzskému překladu, uvádí také vpozdější Hlučné samotě ahořkém štěstí, že není důležité, zda je smrt hlavního hrdiny vHlučné samotě realizována nebo jen vysněna (tamtéž, s.156). Vkontextu velkého množství anglicky psaných čtenářských komentářů na Goodreads,22 které zvalné části Hlučnou samotu vidí jako dílo vztahující se kotázkám světa, který se mechanizuje akterý ztrácí kulturní paměť, nikoliv jako dílo dobově zakotvené, se tedy lze zamýšlet nad tím, proč je vangličtině dodnes kdispozici jen jakási čtvrtá variace Příliš hlučné samoty, která vznikla právě vreakci na dobové politické poměry. PRAMENY 22 Vdobě dokončení výzkumu měla Příliš hlučná samota přes sedm apůl tisíce uživatelských hodnocení na škále jedna až pět hvězdiček a718 slovních hodnocení. Tyto „recenze“ nasbírala za necelých deset let, od roku 2007, kdy vznikl portál Goodreads, do roku 2016, kdy jsem dopsala diplomovou práci (srov.Michalíková 2016, s.90–94). Cross currents: AYearbook of Central European Culture. University of Michigan, Ann Arbor 1986. Hrabal, Bohumil: Hlučná samota, ed. Milan Jankovič. Pražská imaginace, Praha 1994 (vdaném uspořádání 1. vyd.). Hrabal, Bohumil: Iserved the king of England, přel. Paul R.Wilson. Vintage, London 2009. Hrabal, Bohumil: Jsme jako olivy. Novely. Mladá fronta, Praha 2015 (1. vyd.). Hrabal, Bohumil— Kadlec, Václav: Rambling on: an apprenticeʼs guide to the gift of the gab: short stories, přel. David Short. Karolinum, Praha 2014 (1. anglické vyd.). Hrabal, Bohumil: Too loud asolitude, přel. Michael Henry Heim. Abacus, London 2014. Hrabal, Bohumil: Une trop bruyante solitude: roman, přel. Max Keller. Robert Laffont, Paris 1983. LITERATURA Allen, Esther et al.: The Man Between. Michael Henry Heim and aLife in Translation. Open Letter Books 2014. Cosset, Pierre-Laurent aGrafnetterová, Lenka: Jak čtou Češi, Francouzi aNěmci Hrabalova Anglického krále. Esej ze sociologie četby. Sociologické nakladatelství (SLON), Praha 2009. Cotter, Sean: Introduction. In: Esther Allen (ed.): The Man Between. Michael Henry Heim and aLife in Translation. Open Letter Books 2014. Červenka, Miroslav: Hrabal veršem. In: Milan Jankovič— Josef Zumr (eds.): Hrabaliana. Sborník prací k75. narozeninám Bohumila Hrabala. Prostor, Praha 1990, s.139–159. Češka, Jakub: Literatura zdosahu politické četby. Za Hrabalovou variantností aironií. In: Michael Wögerbauer— Petr Píša— Petr Šámal— Pavel Janáček (eds.): OPEN ACCESS 170 SLOVO A SMYSL 29 Vobecném zájmu: cenzura asociální regulace literatury vmoderní české kultuře 1749–2014. Sv.II. 1938–2014. Academia, Praha 2015, s.1271–1282. Freely, Mauren: Michael Henry Heim: On Literary Translation in the Classroom. In: Esther Allen (ed.): The Man Between. Michael Henry Heim and aLife in Translation. Open Letter Books 2014. Gruntorád, Jiří: Bohumil Hrabal vLibri prohibiti (Co tu je ico tu není). In: Annalisa Cosentino— Milan Jankovič— Josef Zumr (eds.): Hrabaliana rediviva. Filosofia, Praha 2006, s.99–108. Heim, Michael Henry: AHappy Babel. In: Esther Allen (ed.): The Man Between. Michael Henry Heim and aLife in Translation. Open Letter Books 2014. Hrabik-Samal, Mary: Case Study in the Problem of Czech-English Translation with Special Reference to the Works of Bohumil Hrabal. In: Eva Eckert: (ed.): Varieties of Czech: studies in Czech socioliguistics. Rodopi, Amsterdam 1993, s.137–142. Jankovič, Milan: Ediční poznámka. In: Bohumil Hrabal: Hlučná samota, ed. M.Jankovič. Pražská imaginace, Praha 1994, s.243–257. Jankovič, Milan: Kapitoly zpoetiky Bohumila Hrabala. Torst, Praha 1996. Jankovič, Milan: Hrabalovy palimpsesty (Nach Baluchovou knihou Kain podle Hrabala). In: Jacek Baluch: Kain podle Hrabala. Academia, Praha 2012, s.131–141. Lefevere, André: Translation, rewriting, and the manipulation of literary fame. Routledge, New York 1992. Levý, Jiří: Umění překladu. Apostrof, Praha 2012. Mazal, Tomáš: Spisovatel Bohumil Hrabal. Torst, Praha 2004. Michalíková, Adéla: Hrabalova Příliš hlučná samota vanglickém překladu <is.cuni. cz/webapps/zzp/detail/163021>. 2016 [diplomová práce]. Partridge, James: Bohumil Hrabal 1914–1997. Czech novelist and short-story writer. In: Olive Classe (red.): Encyclopedia of literary translation into English, vol.1. A–L. Fitzroy Dearborn Publishers, Chicago 2000, s.667–669. Pelán, Jiří: Bohumil Hrabal: pokus oportrét. Torst 2015a, Praha (3. vyd.). Pelán, Jiří: Bohumil Hrabal vsedmdesátých letech. In: Bohumil Hrabal: Jsme jako olivy. Novely. Mladá fronta, Praha 2015b, s.7–22. Rothová, Susanna: In: Bohumil Hrabal: Une trop bruyante solitude: roman, přel. Max Keller. Robert Laffont, Paris 1983, s.129–132. Rothová, Susanna: Hlučná samota ahořké štěstí Bohumila Hrabala. Kpoetickému světu autorových próz. Pražská imaginace, Praha 1993. Stejskal, Pepča: Několik vzpomínek na B.H., jež uvízly vděravé síti mé paměti. In: Tomáš Mazal (ed.): Via Hrabal. Kniha vzpomínek. Novela bohemika— Sdružení Serpens 2014, s.66–82. Toury, Gideon: Descriptive translation studies- -and beyond. John Benjamins Pub. Co., Philadelphia 2012 (2., rozšířené vydání). OPEN ACCESS