Onomaziologické přístupy ke slovotvorbě –

issn 0008-7386 © filozofická fakulta, univerzita karlova vpraze ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 102, 2020, Č.1, S. 7–23 Onomaziologické přístupy ke slovotvorbě Petr Kos (České Budějovice)— Jana Kozubíková Šandová (České Budějovice) Petr Kos — Jana Kozubíková Šandová ONOMASIOLOGICAL APPROACHES TO WORD-FORMATION The paper aims to offer adescription of major onomasiological theories of word-formation. It mainly focuses on the purely synchronic approaches of Dokulil (1962) and Štekauer (1998). Acomparative analysis shows that although these approaches are perceived as part of the same onomasiological tradition, they differ in anumber of major aspects and should thus be seen as fully autonomous theories. In order to provide afull account of the major onomasiological approaches to word-formation, the paper also describes the most important aspects of those that are on the borderline between word-formation, diachronic onomasiology, and lexicology, those by Blank (1997) and Koch (2001). In the conclusion of the paper, we suggest possible directions which further research in onomasiology may take. KEYWORDS onomasiology, word-formation, naming unit, onomasiological model KLÍČOVÁ SLOVA onomaziologie, slovotvorba, pojmenování, onomaziologický model DOI https://doi.org/10.14712/23366591.2020.1.1 1. ÚVOD Onomaziologie je tradičně chápána vkontrastu se semaziologií. Zatímco semaziologie vychází zformy slov azkoumá významy, které se na dané slovo vážou, onomaziologie vychází zpojmu azabývá se tím, jakými výrazy se dá daný pojem vyjádřit. Vrámci onomaziologie se rozlišují dva základní přístupy, synchronní adiachronní. Středem zájmu synchronní onomaziologie je jednak popis vzniku nových pojmenování (dynamické pojetí slovotvorby) ataké vliv, jaký má na vznik nových pojmenování jazykový systém (lexikon). Toto chápání onomaziologie má počátky vteorii tvoření slov Miloše Dokulila (1962) vypracované pro češtinu, na jehož model navázali svými pojetími především slovenští lingvisté Ján Horecký (1983, 1989) pro slovenštinu aPavol Štekauer (1998) pro angličtinu. Asi nejzásadnějším současným představitelem čistě diachronního pojetí onomaziologie je Dirk Geeraerts. Ve svých onomaziologických pracích se zabývá zejména diachronní variací alexikální změnou (srov.Geeraerts, 2002), např.změnou pojetí konceptů včase. Autoři, kteří stojí na pomezí mezi diachronní onomaziologií aslovotvorbou jsou Andreas Blank (1997, 2001) aPeter Koch (2001). Zabývají se otázkou, jakými způsoby jsou přiřazovány formy kpojmům, aslovotvorba je vjejich pojetí jen autoři do záhlaví OPEN ACCESSOPEN ACCESS 8 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 102, 2020, Č.1 jedním znástrojů jazyka (vedle výpůjček, strukturních výpůjček /kalků/, diachronní konceptuální změny apod.) pro vznik nových slov. Cílem článku je představit čtyři hlavní onomaziologické teorie zaměřené na slovotvorbu. Jádro příspěvku, kapitola 2, tvoří srovnání dvou významných synchronních onomaziologických modelů, Dokulilova (1962) aŠtekauerova (1998). Po stručném popisu obou přístupů se podrobněji zaměříme na oblasti, ve kterých se oba autoři ve svých přístupech rozcházejí. Zde ukážeme, že ačkoliv jsou vnímány jako součást jedné onomaziologicko-slovotvorné tradice (srov.Fernández-Domínguez, 2019), jedná se oteorie do velké míry autonomní. Aby byl obraz ozákladních přístupech ke slovotvorbě zonomaziologického hlediska úplný, vkapitole 3 popíšeme hlavní principy pojetí Andrease Blanka aPetera Kocha. Vzávěru článku nastíníme další možné směry, kterými se může bádání vonomaziologickém přístupu ke slovotvorbě ubírat. 2. PŘÍSTUPY DOKULILA AŠTEKAUERA Nejenže se teorie Miloše Dokulila aPavla Štekauera ve svém pojetí liší, ale také do velké míry představují onomaziologické přístupy pro jiné „světy“, což je dáno dobou vzniku ijazyky, kterými jsou jejich monografie psány (Dokulil, 1962; Štekauer, 1998) ana které jsou teorie aplikovány (čeština, respektive angličtina). Dokulila tak znají především bohemisté aslavisté ve střední avýchodní Evropě, zatímco Štekauer je hlavním představitelem onomaziologického pojetí slovotvorby pro morfology, kromě domácího Slovenska, vzápadní Evropě aUSA. 2.1 DOKULILŮV MODEL Východiskem pro akt utvoření nového slova je mimojazyková skutečnost, tedy konkrétní věc nebo abstraktní pojem, který je třeba pojmenovat. VDokulilově pojetí však tato mimojazyková skutečnost není pojmenovávána přímo, ale pojmenováváme až její pojmové zvládnutí vmysli neboli její odraz ve vědomí mluvčího. Strukturaci obsahu vědomí vzhledem kjeho vyjádření vdaném jazyce nazývá Dokulil onomaziologickými kategoriemi, což jsou „základní pojmové struktury tvořící vdaném jazyce základ pojmenování“ (Dokulil, 1962, s.29). Podle toho, jestli při pojmenování dochází ke změně výchozího obsahu, nebo se kobsahu daného pojmu jen přidává doplňující modifikační příznak, či je obsah pojmu pojat vrámci jiné pojmové kategorie, rozlišuje Dokulil tři základní onomaziologické kategorie: kategorii mutační, modifikační atranspoziční. Ke změně výchozího výrazu dochází vmutačním typu onomaziologických kategorií. Základní charakteristikou tohoto typu je vztah mezi onomaziologickou bází aonomaziologickým příznakem, což jsou základní složky onomaziologické struktury. Pojmenovávaný jev je tak nejprve zařazen do určité pojmové třídy, onomaziologické báze, amůže mít různý stupeň obecnosti: může to být nejbližší pojmový rod, nebo obecnější pojmová kategorie (např.uživočichů to může být základní kategorie ryba, živá bytost až po nejobecnější pojmovou kategorii, substanci). OPEN ACCESS PETR KOS — JANA KOzUBÍKOVÁ ŠANDOVÁ 9 Druhou základní složkou onomaziologické struktury je onomaziologický příznak, který se dá charakterizovat jako rys odlišující pojmenovávaný jev od dalších prvků dané pojmové třídy. Tento jev tak můžeme pojmenovat podle jeho vlastnosti, děje, vztahu kjinému jevu apod. Na rozdíl od onomaziologické báze, která je vždy jednoduchá, může být onomaziologický příznak jednoduchý, nebo složený. Jednoduchým příznakem je zejména statická (na čase nezávislá) vlastnost vyjádřená adjektivem (např.barva). Jako jednoduchý příznak chápe Dokulil ity případy, kdy základem pojmenování je děj, uněhož se však další intence neuplatňují, např.uučitele tak není podstatné, co akoho učí. Složený onomaziologický příznak má dvě složky, složku určující asložku určovanou. Je-li vztah kbázi určen dějem, vyjadřuje složka určovaná samotný děj asložka určující je pak rozvinutím příznaku děje (např.ve slově knihvazač— člověk vázající knihy— vyjadřuje sufix -ač onomaziologickou bázi, slovotvorný základ vaz odvozený od slovesa vázat vyjadřuje složku určovanou (děj) aslovotvorný základ knih odvozený od substantiva kniha vyjadřuje složku určující, která rozvíjí příznak děje). Složka určující však může také vyjadřovat nedějový vztah ksubstanci, atudíž složka určovaná zůstává nevyjádřitelná (např.ve slově hadice— věc podobná hadu— vyjadřuje sufix -ice onomaziologickou bázi asubstantivní slovotvorný základ had složku určující). Včeštině však není časté, aby byly vpojmenování vyjádřeny všechny tři složky onomaziologické struktury. Tato pojmenování bývají těžkopádná, atak je často explicitně vyjádřená jen jedna složka onomaziologického příznaku, kdy je volba mezi explicitním vyjádřením složky určované nebo určující „do značné míry předurčena tím, na které složce struktury příznaku leží vlastní váha, zda na určované nebo určující“ (Dokulil, 1962, s.33). Jak již bylo zmíněno, podstatou mutačních onomaziologických kategorií je vztah onomaziologické báze kpříznaku. Podle toho, do jaké pojmové kategorie tyto prvky onomaziologické struktury patří, rozlišujeme jednotlivé onomaziologické kategorie. Soustředíme-li se na tvoření substantiv, je onomaziologickou bází vždy substance (nebo specifičtější kategorie vyjadřující substanci), která může být vrámci pojmenovacího aktu charakterizovaná vztahem kvlastnosti (onomaziologická kategorie nositele vlastnosti), kději (onomaziologická kategorie dějového vztahu) nebo kjiné substanci (onomaziologická kategorie předmětného vztahu). Dalším základním typem onomaziologických kategorií je typ modifikační. Nejedná se opojmenování vnejužším smyslu, na rozdíl od kategorie mutační, při které teprve vytváříme pojmovou strukturu budoucího slova, nýbrž kjiž existujícímu pojmu „pouze“ přidáváme další modifikační znak. Podle typu modifikačního znaku tak usubstantiv Dokulil rozlišuje onomaziologickou kategorii deminutivní (strom— stromek), kategorii augmentativnosti (chlap— chlapisko), přechýlení, ukterého se doplňuje znak určitého pohlaví (učitel— učitelka), mláďat (pták— ptáče), hromadnosti (strom— stromoví). Další modifikační kategorie jsou pak uadjektiv (míra intenzity, stupeň při srovnávání) asloves (místní, směrová, časová apod.). Posledním základním typem onomaziologických kategorií je typ transpoziční. Vtomto typu se pojmová kategorie pojímá vrámci jiné pojmové kategorie. Pojmová třída tak není specifikována vztahem kpříznaku, ale mění se jen slovní druh. Rovněž se tu nejedná osamotné pojmenování, ale opřehodnocení jevu již pojmenovaného, OPEN ACCESS 10 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 102, 2020, Č.1 kdy jev primárně závislý na substanci je abstrahován od jevů, na kterých závisí, aje vnímán jako samostatně existující jev. Dokulil zde především rozlišuje onomaziologické kategorie zpředmětnění vlastnosti (rychlý— rychlost), zpředmětnění děje (hrát— hra, hraní) aurčení základního příznaku ve vlastnost, jejímž jazykovým vyjádřením je adjektivizace adverbia (zítra— zítřejší). Onomaziologické kategorie tak „tvoří pojmový základ, půdorys, nad nímž jsou vybudovány kategorie slovotvorné, které jsou již kategoriemi jazykovými vplném slova smyslu“ (Dokulil, 1962, s.49). Dalším pomyslným krokem při vytváření nového slova jsou tak postupy, jakými je takto strukturovaný obsah vědomí realizován vjazykovém vyjádření. Nejprve dochází kvytčení rozlišovacího znaku vonomaziologické struktuře pojmu, tj.kurčení, jaká část onomaziologického příznaku se uplatní vpojmenování, tedy jaká část bude vyjádřena výchozím odvozovacím základem (onomaziologickým východiskem). Odvozovacím základem může být úplné slovo, slovotvorný kmen islovní tvar. Rovněž je pro budoucí pojmenování podstatné, jestli se onomaziologický příznak vyjádří pouze jedním nebo více plnovýznamovými slovy (případně jejich tvary). Je-li příznak vyjádřen jedním plnovýznamovým slovem, vytváří se slovo odvozené, je-li jich více, vytváří se slovo složené. Po určení onomaziologické struktury, vytčení relevantního prvku pro pojmenování zonomaziologického příznaku avýběru výchozího slova, či jeho tvaru, dochází kzařazení tohoto odvozovacího základu do slovotvorného typu. Slovotvorný typ „je výsledkem abstrakce konkrétních slovotvorně sourodých slov skonkrétním lexikálním významem“ (Dokulil, 1962, s.70). Je tak zobecněním sémantiky této řady slov avzájemného vztahu jejich složek, tj.jejich slovotvorného významu, který je vsouladu slexikálně gramatickou kategorií slovotvorného základu akonkrétním formantem, např.sufixem (např.zřady lovec, běžec, plavec, letec atd. se abstrahuje slovotvorný typ substantiv vyjadřujících činitelský vztah ke slovesu vytvořených slovotvorným formantem –ec). Dokulil však poukazuje na to, že tato abstrakce může probíhat ina jiných rovinách, které jsou specifičtější nebo obecnější než slovotvorný typ. Příkladem pro specifičtější rovinu abstrakce by mohly být názvy poplatků na –né, ukterých vstupuje do popředí sémantický aspekt aupozaděna je lexikálně gramatická kategorie slovotvorného základu (názvy pro poplatky tak mohou vznikat od substantiv, např.vodné, isloves, např.cestovné). Abstrakcí na obecnější rovině je slovotvorná kategorie, jako např.kategorie činitelských jmen nebo kategorie názvů nositelů vlastností odvozených od přídavných jmen. Shrneme-li proces tvoření nových slov vDokulilově pojetí, tak je nejprve mimojazyková skutečnost pojmově zpracována vmysli mluvčího, tento obsah vědomí je strukturován vrámci onomaziologické kategorie adochází kvytčení výchozího vyjádření, odvozovacího základu. Tento odvozovací základ je poté zasazen do slovotvorného typu, který je výsledkem abstrakce řady slovotvorně sourodých slov, jejich slovotvorného významu, který je vsouladu se slovním druhem odvozovacího základu aslovotvorným formantem. Takto se nicméně ještě nevytváří nové slovo, avšak tvoření slova „jako nové lexikální jednotky se dovršuje teprve gramatickým zformováním tohoto slova jako představitele určitého slovního druhu, zařazujícím je uvnitř tohoto slovního druhu kurčitému paradigmatu“ (Dokulil, 1962, s.54). OPEN ACCESS PETR KOS — JANA KOzUBÍKOVÁ ŠANDOVÁ 11 2.2 ŠTEKAUERŮV MODEL Štekauer ve své teorii vychází zDokulilovy koncepce apřejímá zejména jeho pojetí onomaziologické struktury, vmnoha dalších bodech se však, podle vlastních slov, od Dokulilova přístupu odchýlil (Štekauer, 2001, s.1). Jeho model předpokládá existenci samostatných modulů, konkrétně slovotvorného, lexikálního asyntaktického. Slovotvorba vtomto pojetí tak patří do samostatného slovotvorného modulu, ve kterém jsou explicitně rozlišeny jednotlivé roviny procesu pojmenování. Vně těchto modulů stojí mimojazyková skutečnost ajazykové společenství. Geneze slova začíná potřebou mluvčího jako člena jazykového společenství pojmenovat mimojazykovou skutečnost, pokud pro ni nenašel výraz vlexikálním modulu. Na první, pojmové rovině dochází kpojmové analýze mimojazykové skutečnosti. Tato rovina tak odráží komplexitu pojmenovávané skutečnosti formou logického spektra za využití logických predikátů (tzv.noemů) apojmových kategorií, jako jsou substance, děj (který se dále dělí na vlastní děj, proces astav), vlastnost aprůvodní okolnost. Vpůvodním pojetí je tato rovina součástí slovotvorného modulu (srov.Štekauer, 1998, s.64), avšak vnovější verzi (srov.Štekauer akol., 2005, s.8) již stojí mimo jednotlivé moduly, neboť „nejen že se neomezuje na konkrétní jazyk, ale je na jazyce nezávislá“ (Panocová, 2015, s.20, překlad autoři). Další, sémantická rovina je již součástí slovotvorného modulu. Jednotlivé logické predikáty zpojmové roviny jsou vyjádřeny pomocí sémů, které jsou chápány jako sémantické složky vteorii komponentové (složkové) analýzy. Na rozdíl od logických predikátů stojících mimo jazyk jsou sémy odrazem sémantických kategorií konkrétního jazyka. Následuje onomaziologická rovina, na které se jeden ze sémů vybere jako onomaziologická báze adalší jako onomaziologický příznak. Onomaziologický příznak se dále dělí na složku určující aurčovanou. Logicko-sémantické vztahy mezi bází apříznakem jsou vyjádřeny onomaziologickým spojem adohromady tyto tři složky tvoří onomaziologickou strukturu. Na další, onomatologické1 rovině se pak onomaziologické struktuře přiřazuje jazykový materiál na základě „principu přiřazení morfému ksému“ (Morpheme-to-Seme- -Assigment Principle— tento termín nahradil starší termín Form-to-Meaning-Assignment Principle), kdy jednotlivé složky onomaziologické struktury (vybrané sémy) jsou jazykově vyjádřeny buď lexémy, nebo afixy, uloženými vlexikálním modulu. Princip přiřazení morfému ksému funguje na syntagmatické iparadigmatické rovině. Zparadigmatického hlediska hledá vlexikálním modulu možné morfémy, které vyjadřují sémantické kategorie dané onomaziologické struktury. Ze syntagmatického hlediska odráží všechna omezení (sémantická iformální) uvalená na kombinovatelnost jednotlivých lexikálních aafixálních morfémů. Sémantický obsah každého prvku vonomaziologické struktuře tak může být vyjádřen různými morfémy (např.agens jako onomaziologická báze může být vyjádřena sufixy, jako jsou -er nebo 1 Pro lepší rozlišení obou pojmů: na onomaziologické rovině se vymezuje onomaziologická struktura, ke které se na onomatologické rovině přiřazují konkrétní morfémy. OPEN ACCESS 12 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 102, 2020, Č.1 -ist, či lexémem man) a„obecná produktivita slovotvorných pravidel (tj.onomaziologických typů), módní trendy aindividuální priority určené věkem, pohlavím, vzděláním ajazykovým prostředím zužují konkrétní počet možností, ze kterých si mluvčí může vybrat“ (Štekauer, 2016, s.57, překlad autoři). Díky tomuto principu přiřazování morfémů ksémům upouští Štekauer od tradiční klasifikace slovotvorných procesů na kompozici, afixaci, zpětnou derivaci amíšení, atvoření všech nových pojmenování tak klade na stejný základ. Podle toho, které prvky onomaziologické struktury najdou uplatnění vnovém pojmenování, rozlišuje Štekauer několik onomaziologických typů. Onomaziologický typ je určen vzájemným vztahem mezi onomaziologickou aonomatologickou rovinou. Počet těchto typů se liší upůvodní verze averzí novějších: původní verze Štekauerova modelu rozlišovala pět onomaziologických typů (srov.Štekauer, 1998, s.10–11) azatím nejnovější verze, pokud je nám známo, jich rozlišuje osm (srov.Štekauer, 2016, s.59–61). Pro ilustraci zde krátce popíšeme pět původních typů, jelikož nové rozčlenění se dá považovat za detailnější rozpracování typů původních. UOnomaziologického typu I(dále jen OT) jsou vyjádřeny všechny tři složky onomaziologické struktury, OT II má nevyjádřenou určující složku aOT III nevyjadřuje složku určovanou. OT IV představuje jednoduchou strukturu, kdy se onomaziologický příznak nedá rozdělit na složku určující aurčovanou. OT Vje typem onomaziologické rekategorizace, tj.konverze, změny slovního druhu bez doprovodné změny formy. Poslední rovinou onomaziologického modelu je rovina fonologická, na které probíhají případné fonologické změny (např.určení pozice přízvuku ukompozit). Nově vytvořené pojmenování přechází do lexikálního modulu, kde je mu dána tvaroslovná charakteristika. 2.3 SROVNÁNÍ PŘÍSTUPŮ DOKULILA AŠTEKAUERA Ačkoliv mají přístupy obou autorů stejný cíl, popsat zonomaziologického hlediska vznik nových pojmenování, vjednotlivých aspektech se do velké míry liší. Cílem této kapitoly je tak jednotlivá hlediska porovnat apoukázat na odlišnosti vpřístupech. 2.3.1 VÝCHODISKA Dokulil vydal svou monografii Tvoření slov včeštině vroce 1962 aŠtekauerova publikace An Onomasiological Theory of English Word-Formation vyšla vroce 1998, tedy sodstupem 36 let. Štekauerova teorie tak reaguje na podněty vlingvistice, které vdobě vzniku Dokulilovy teorie ještě nebyly známy či teprve vznikaly. Dokulilova teorie je ukotvena ve funkčně strukturním pojetí Pražské školy. Jde mu tak o„propracování metody synchronního popisu slovotvorného systému, popisu, jehož cílem je odhalit vzájemné vztahy asouvislosti jednotlivých složek aprvků tohoto systému vsoučasném jazyce“ (Jedlička, 1962, s.299). Oproti vté době tradičnímu, genetickému pojetí slovotvorby, je nově kladen důraz na jazyk jako systém ana odhalování systémové povahy jazykových jevů. Nejde mu tak pouze osamotné tvoření, ale také outvářenost slov, genetické hledisko dává do souladu shlediskem struktury systému aukazuje, jak jsou obě pojetí pevně provázána. OPEN ACCESS PETR KOS — JANA KOzUBÍKOVÁ ŠANDOVÁ 13 Štekauerova teorie vyšla vdobě, kdy už lingvistické bádání, mimo jiné, ovlivňovaly dva odlišné směry— generativní gramatika akognitivní lingvistika. Ačkoliv vychází zDokulilovy teorie, především zjeho pojetí onomaziologické struktury, azHoreckého, od kterého přejímá členění procesu pojmenování na jednotlivé roviny (srov.Štekauer, 2001, s.9), vidí Štekauer svoji teorii jako reakci na převládající formalismus generativní morfologie, která až na výjimky (např.Lexeme-Morpheme Base Morphology, viz Beard, 1995) pomíjí sémantickou stránku slovotvorby. Do popředí tak Štekauer staví pojmenovávací potřeby jazykového společenství anabízí pojetí, ve kterém se od konceptualizace mimojazykové skutečnosti asémantické analýzy pojmu přechází kformě, což znamená, že význam je východiskem pro formu anení jen jakousi nálepkou formě dodanou (srov.Štekauer, 1998, s.2). Zároveň tak eliminuje problém přegenerovávání (overgeneration) vgenerativní gramatice. Na druhou stranu Štekauer zgenerativní gramatiky přejímá některé základní principy, jako jsou např.modulární pojetí slovotvorného modelu či důraz na roli slovotvorných pravidel (rule-based approach) při vzniku nových pojmenování, principy, okterých se ještě zmíníme níže. Štekauer svým důrazem na pojmové východisko svého modelu ana sémantickou složku jazykového znaku řadí svou teorii mezi kognitivní přístupy (srov.Štekauer, 2005, s.211), avšak od ostatních kognitivně zaměřených teorií se jeho přístup liší.2 Když srovnáme přístupy obou autorů, tak se kromě rozdílů vzasazení do různých lingvistických směrů odlišuje zejména vtom, že na rozdíl od Dokulila, který se zabývá jak samotnou procesuální stránkou slovotvorby, tak utvářeností slov ajejími důsledky pro jejich fungování vjazykovém systému (Dokulil, 1986, s.194), se Štekauer výhradně zaměřuje na onu první stránku, na dynamický aspekt tvoření nových pojmenování: „Slovotvorba studuje proces tvoření nových pojmenování vsouladu spojmenovávacími potřebami jazykového společenství“ (Štekauer, 1998, s.8, překlad autoři). 2.3.2 POzICE SLOVOTVORBY VSYSTÉMU JAzYKA Pojetí obou autorů se liší také vtom, jakou pozici zaujímá slovotvorba vsystému jazyka. Dokulil se zabývá vztahem slovotvorby především kmorfologické asyntaktické rovině jazyka aklexikologii. Vjeho pojetí je slovotvorba těsně spjata slexikologií, ato jak zhlediska funkce slovotvorby jako dynamického prostředku vytváření nových pojmenování, tak zhlediska utvářenosti slov neboli vlivu nových pojmenování na formu slovotvorných modelů vmentálním lexikonu mluvčích. Slovotvorba tak doplňuje lexikon onová pojmenování azároveň upevňuje sémantiku jeho popisné složky vpovědomí mluvčích (Dokulil, 1986, s.195). Slovotvorba využívá morfologických prostředků, čímž je daný její vztah kmorfologii. Na jednu stranu se dá vnímat jako ekvivalent derivační morfologie, na druhou stranu je vbezprostředním vztahu kmorfologii flektivní. Tento vztah vychází ze souvislosti slovotvorných afixů surčitými morfologickými vlastnostmi motivovaných 2 Pro srovnání Štekauerova přístupu sKognitivní gramatikou R.Langackera viz Štekauer (2001, s.16–18) OPEN ACCESS 14 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 102, 2020, Č.1 slov, zvyužívání flektivních koncovek jako formantu, zvláště ukonverze, azmožnosti slova přijímat určité sufixy podle morfologických vlastností slovotvorného základu. Do velké míry má slovotvorba iúzký vztah ksyntaxi. Buď tím, že východiskem pro derivaci může být syntaktické spojení slov (pod bradou— podbradek), nebo tím, že derivace vrámci transpoziční kategorie, změna slovního druhu beze změny lexikálního významu, je potřebami syntaxe motivována. Štekauer pozici slovotvorby vrámci systému jazyka pojímá jako samostatný modul, který je vpřímém či nepřímém vztahu sostatními moduly, lexikálním, respektive syntaktickým, avpřímém vztahu kmimojazykové skutečnosti ajazykovému společenství. Přímý vztah kmimojazykové skutečnosti ajazykovému společenství vychází ze schopnosti slovotvorného modulu reagovat na potřeby mluvčích vytvořit nový lexém pro pojmenovávanou skutečnost. Slovotvorný modul je také ve vzájemném přímém vztahu slexikálním modulem, ze kterého čerpá slovotvorný materiál, existující lexémy aafixy, pro tvoření nových pojmenování, azároveň nově vytvořená pojmenování vlexikálním modulu ukládá. Vztah slovotvorného modulu ksyntaktickému je však pouze nepřímý. Tyto moduly jsou ve vztahu pouze zprostředkovaně přes lexikální modul. Syntaktický modul využívá již hotové lexémy, sdanými morfosyntaktickými charakteristikami, uložené vlexikálním modulu pro tvorbu větných struktur, ale nijak se na tvorbě nových pojmenování nepodílí. Vztah slovotvorby kflektivní morfologii je pouze jednosměrný. Flexe je součástí lexikálního modulu, ve kterém se knovým pojmenováním dodaným ze slovotvorného modulu přiřazují morfosyntaktické rysy podle existujících paradigmat, ale flektivní morfologie se rovněž na tvorbě nových pojmenování nijak nepodílí. Rozdíly vchápání pozice slovotvorby vsystému jazyka se tak projevují zejména ve třech oblastech. První oblast je vztah klexikologii, kde Dokulil zdůrazňuje vliv utvářenosti slov, abstrahované ze slovní zásoby, na vznik nových pojmenování, zatímco Štekauer pojímá lexikální modul ve vztahu kmodulu slovotvornému pouze jako zdroj lexémů aafixů. Slovotvorná pravidla, kterými se řídí vznik nových pojmenování, jsou součástí slovotvorného modulu, anejsou tak abstrahována zlexikonu (viz níže). Druhý zásadní rozdíl je ve vnímání vztahu slovotvorby ksyntaxi. Dokulil tento vztah vnímá jako velice těsný, ve kterém syntax může poskytnout víceslovný výchozí výraz pro pojmenování, slovotvorný základ, azároveň slovotvorba pomáhá potřebám větné skladby transpozicí slovních druhů. Štekauer řeší otázku vztahu slovotvorby asyntaxe zjiné perspektivy, ato zpohledu vztahu syntaktických aslovotvorných struktur. Přímý vztah mezi slovotvorbou asyntaxí odmítá stím, že syntaktická spojení nemohou tvořit základ pro slovotvorbu: „motivované slovo se dá pojímat jako druh kondenzace příslušné syntaktické konstrukce pouze na úrovni obsahu […] specifické syntaktické aspekty syntaktické konstrukce se neodrážejí ve struktuře odvozeného slova nebo kompozita“ (Štekauer, 1998, s.38, překlad autoři).3 Třetím rozdílem je vztah slovotvorby kflektivní morfologii. Na rozdíl od Štekauera připouští Dokulil podíl flexe na vzniku nových pojmenování, avšak tento rozdíl vpo3 Pro detailnější popis Štekauerových argumentů viz Štekauer (1998, s.33–45). OPEN ACCESS PETR KOS — JANA KOzUBÍKOVÁ ŠANDOVÁ 15 jetí může vycházet ze strukturních rozdílů jazyků, na kterých jsou jednotlivé teorie vypracovány, analytické angličtiny asyntetické češtiny. 2.3.3 ČETNOST VYUŽITÍ SLOVOTVORNÝCH POSTUPŮ Pojetí obou autorů se rovněž liší votázce četnosti využití slovotvorných postupů mluvčími. Dokulil zastává názor, že tvoření skutečně nových slov je poměrně řídký jev amnohem častější je znovuvytváření slov již existujících, tzv.reprodukce slov. Je to jev, kdy mluvčí nemá při výpovědi po ruce slovo hotové, znovuvytváří ho, ato podle příslušných produktivních slovotvorných postupů (Dokulil, 1986, s.197). Ztoho vyplývá, že využití slovotvorných postupů mluvčími je velice častý jev, ikdyž ne nutně kvytváření slov nových, do té doby neexistujících, ale kznovuvytváření slov již existujících. Mluvčí vtomto pojetí nemusí nutně držet vpaměti jakýsi seznam všech lexikálních jednotek již vytvořených, ale opětovně si je podle potřeby vytváří na základě rekonstrukce struktury ve svém jazykovém povědomí. Dokulil nezmiňuje žádné příklady, ale dá se předpokládat, že kreprodukci slov dochází vnejvětší míře vmodifikační atranspoziční kategorii. Povědomí mluvčích oslovotvorných typech je vtěchto kategoriích natolik živé, jinými slovy neztrácí motivovanost, že např.pravá (nelexikalizovaná) deminutiva či transpoziční deverbální substantiva nemusí držet vpaměti, ale ad hoc si je (znovu)vytvoří vdané komunikační situaci. Touto mírou motivovanosti se modifikační atranspoziční kategorie podobají flexi. Ve Štekauerově modelu „každé nové pojmenování vytvořené pomocí slovotvorného pravidla přechází do lexikálního modulu“ (Štekauer, 2001, s.6, překlad autoři), kde je uchováváno kvyužití syntaktickým modulem na tvorbu vět nebo slovotvorným modulem na tvorbu dalších na tomto lexému motivovaných pojmenování. Vlexikálním modulu pak může docházet knásledné lexikalizaci či dalším idiosynkratickým změnám (např.sémantickému posunu). Vtomto pojetí tak kvytvoření pojmenování dochází poměrně zřídka, pouze vmomentě, kdy vznikne potřeba pojmenovat nové předměty či koncepty, např.vsoučasné době nové výrobky na spotřebitelském trhu. Kpřesunu ze slovotvorného do lexikálního modulu dochází ivpřípadě tzv.okazionalizmů (nonce-formations), výrazů vytvořených jen pro momentální potřebu, stím, že vrámci lexikálního modulu buď „čekají“ na další využití, nebo posléze zanikají. Dovedeno do důsledků by toto pojetí znamenalo extrémní zátěž spjatou suchováním lexikálních jednotek vpaměti mluvčích akvyužití produktivních slovotvorných pravidel (ve Štekauerově pojetí) by docházelo velice zřídka. 2.3.4 VYMEzENÍ ROzSAHU SLOVOTVORBY Přístupy obou autorů jsou vtomto aspektu velice podobné. Oba se soustřeďují na komplexní jednoslovná pojmenování vytvořená při aktu pojmenování. Dokulil navíc odlišuje jednoslovná (slovotvorně motivovaná) pojmenování od víceslovných či sdružených, ukterých je vztah mezi jednotlivými slovy vyjádřen obecnými syntaktickými principy daného jazyka. Ve svém slovotvorném popisu se nicméně zabývá již jen pojmenováními jednoslovnými. Štekauer naopak do svého slovotvorného modelu zahrnuje ipojmenování morfologicky jednoduchá, vzniklá konverzí, tj.pojmenování OPEN ACCESS 22 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 102, 2020, Č.1 skonceptualizací akategorizací mimojazykové skutečnosti (např.pro kategorizaci přírodních organizmů jsou relevantní práce Brenta Berlina, 1992, či Anny Wierzbické, 1996), svlivem prototypů na způsob kategorizace pojmů (viz Rosch, 2002) asrolí metonymie při vytváření onomaziologické struktury (viz Barcelona, 2003). Druhou oblastí je způsob vyjadřování slovotvorného základu, vycházíme-li zDokulilova pojetí, tj.otázka, jakým výchozím výrazem vyjádříme příznak zonomaziologické struktury, který je následně zasazen do určitého slovotvorného typu. Kromě doslovného vyjádření, což je vlastně jediná varianta vpojetí Dokulila iŠtekauera, tak za pozornost stojí rozpracování možnosti vyjádření slovotvorného základu pomocí metafory či metonymie. Pro zapracování do teorie slovotvorby se umetafory jeví jako vhodné východisko pojetí obrazové metafory (image/resemblance metaphor, viz Lakoff, 1992; Ureña aFaber, 2010) aumetonymie to mohou být práce Antonia Barcelony (např.Barcelona, 2008). Vprincipu tedy jde otémata propojující onomaziologii skognitivní lingvistikou. Třetí oblastí je další rozpracování pojetí slovotvorného typu, tj.vzorce, podle kterého je slovotvornému základu přiřazena konkrétní výsledná forma. Jak jsme již naznačili, jako vhodné se tu jeví provázání onomaziologického přístupu spojetím konstrukční morfologie (viz Booij, 2010) aobecněji sotázkami vsoučasné době aktuálními, spojenými sparadigmatickým pojetím slovotvorby (např.Van Marle, 1984; Blevins, 2016; Bonami aStrnadová, 2018). Současné onomaziologické teorie slovotvorby popsané vpříspěvku tak mohou představovat východisko pro propojení onomaziologického přístupu saktuálními tématy kognitivní lingvistiky aparadigmatického pojetí slovotvorby. Základní princip onomaziologie, přístup od pojmu kformě, nabízí na tato témata jiný úhel pohledu amůže přinášet řešení tam, kde jiné přístupy selhávají. LITERATURA Barcelona, A. (2003): On the plausibility of claiming ametonymic motivation for conceptual metaphor. In: A.Barcelona (ed.), Metaphor and metonymy at the crossroads: Acognitive perspective. Berlin: Mouton de Gruyter. Barcelona, A. (2008): The interaction of metonymy and metaphor in the meaning and form of “bahuvrihi” compounds. Annual Review of Cognitive Linguistics 6, s.208–281. Berlin, B. (1992): Ethnobiological Classification: Principles of Categorization of Plants and Animals in Traditional Societies. Princeton: Princeton University Press. Beard, R. (1995): Lexeme-Morpheme Base Morphology. New York: State University of New York Press. Blank, A. (1997): Prinzipien des lexikalischen Bedeutungswandels am Beispiel der romanischen Sprachen. Tübingen: Niemeyer. Blank, A. (2001): Words and concepts in time: Towards diachronic cognitive onomasiology. Metaphorik.de, 1, 6–25. Blevins, J.P. (2016): Word and Paradigm Morphology. Cambridge: Cambridge University Press. Bonami, O., Strnadová, J. (2018): Paradigm structure and predictability in derivational morphology. Morphology, Springer, s.1–31. Booij, G. (2010): Construction Morphology. Language and Linguistics Compass, 3, 1, s.1–13. Dokulil, M. (1962): Tvoření slov včeštině I. Teorie odvozování slov. Praha: ČAV. OPEN ACCESS PETR KOS — JANA KOzUBÍKOVÁ ŠANDOVÁ 23 Dokulil, M. (1986): III Tvoření slov. In: J.Petr akol., Mluvnice češtiny 1. Praha: Academia. Fernández-Domínguez, J. (2019): The onomasiological approach. In: M.Aronoff (ed.), Oxford research encyclopedia of linguistics. Oxford: Oxford University Press. Geeraerts, D. (2002): The scope of diachronic onomasiology. In: V.Agel— A.Gardt— U.Hass-Zumkehr— T.Roelcke (red.), Das Wort. Seine strukturelle und kulturelle Dimension. Festschrift für Oskar Reichmann zum 65.Geburtstag, s.29–44. Tübingen: Niemeyer. Grzega, J. (2002). Some thoughts on acognitive onomasiological approach to wordformation with special reference to English. Onomasiology Online, 3, s.55–81 [www. onomasiology.de]. Horecký, J. (1983): Vývin ateória jazyka. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateĺstvo. Horecký, J. akol. (1989): Dynamika slovnej zásoby súčasnej slovenčiny. Bratislava: Veda. Jedlička, A. (1962): Základní práce otvoření slov včeštině. Naše řeč, 45, 9–10, s.298–305. Koch, P. (2001): Bedeutungswandel und Bezeichnungswandel: Von der kognitiven Semasiologie zur kognitiven Onomasiologie. Zeitschrift für Literaturwissenschaft und Linguistik, 121, s.7–36. Lakoff, G. (1992). The Contemporary Theory of Metaphor. In: A.Ortony (ed.), Metaphor and thought. Cambridge: Cambridge University Press. Panocová, R. (2015): Categories of word formation and borrowing: An onomasiological account of neoclassical formations. Newcastle upon Tyne: Cambridge Scholars Publishing. Rosch, E. (2002): Principles of categorization. In: D.J.Levitin (ed.), Foundations of cognitive psychology: Core readings. Cambridge: MIT Press. Štekauer, P. (1996): ATheory of Conversion in English. Frankfurt am Main: Peter Lang. Štekauer, P. (1998): An Onomasiological Theory of English Word-Formation. Amsterdam/ Philadelphia: Benjamins. Štekauer, P. (2001). Fundamental Principles of an Onomasiological Theory of English Word Formation. Onomasiology Online, 2, s.1–42 [www.onomasiology.de]. Štekauer, P. (2016): Compounding from an onomasiological perspective. In: P. ten Hacken (ed.), The semantics of compounding, s.54–68. Cambridge: Cambridge University Press. Štekauer, P., Chapman, D., Tomaščíková, S. & Franko, Š. (2005): Word-Formation as Creativity within Productivity Constraints: Sociolinguistic Evidence. Onomasiology Online, 6, s.1–55 [www.onomasiology.de]. Ureña, J.M., Faber, P. (2010): Reviewing imagery in resemblance and nonresemblance metaphors. Cognitive Linguistics, 21, 1, s.123–149. Van Marle, J. (1984): On the paradigmatic dimension of morphological creativity. Dordrecht: Foris. Wierzbicka, A. (1996): Semantics: Primes and Universals. Oxford: Oxford University Press. Petr Kos | Ústav anglistiky, FF JU | Branišovská 31a, 370 05 České Budějovice ORCID ID: 0000-0001-8165-4302 [email protected].cz Jana Kozubíková Šandová | Ústav anglistiky, FF JU | Branišovská 31a, 370 05 České Budějovice ORCID ID: 0000-0002–2533–1274 sando[email protected].cz OPEN ACCESS