Rysy cizineckého přízvuku ve španělštině českých mluvčích

OPEN ACCESS Rysy cizineckého přízvuku ve španělštině českých mluvčích1 štěpánka Černikovská — Petr Čermák (Praha) THE PHONETIC FEATURES OF SPANISH AS SPOKEN BY CZECHS The paper focuses on some of the “foreign” phonetic features of L2 Spanish as spoken by Czechs. It presents a qualitative analysis of L2 Spanish production followed by a perception experiment, in which advanced Spanish-speaking Czech listeners reacted to specifically modified items in nonsuggestive contexts. The most salient phenomena in Spanish pronunciation that cause confusion in Czech speakers include r-sounds /ɾ/ and /r/, the position of word-stress and the realization of vowels between two subsequent lexical items. The study shows that these features, having no relevant equivalents in Czech, seem to be relatively problematic for Czech speakers of Spanish. The perception experiment, however, did not confirm that differences in these properties would be relevant for Czech speakers, either on the segmental, or the suprasegmental level (the word-stress). On the other hand, it did demonstrate a difference between the perception of Spanish native and non-native speech, significantly slower reaction times and more variability being associated with the L2 Spanish speakers. KEY WORDS Spanish, phonetic features, vowels, accent, r-sounds, foreign accent KLÍČOVÁ SLOVA španělština, fonetické rysy, samohlásky, přízvuk, r-ové hlásky, cizinecký přízvuk 1. ÚVODEM Tento článek přináší výsledky výzkumu zabývajícího se cizineckým přízvukem ve španělštině. Jde o součást širšího projektu Kognitivní zátěž při zpracování řeči s cizineckým přízvukem — jak název napovídá, cílem je experimentálně zkoumat, jak posluchač zpracovává řeč nerodilého mluvčího, konkrétně na angličtině a španělštině. V tomto textu bychom chtěli představit konkrétní rysy španělské výslovnosti, které jsou z hlediska produkce i percepce pro české mluvčí z různých důvodů problematické a mohou potenciálně představovat zvýšenou zátěž pro nerodilého mluvčího při výslovnosti a následně pak při zpracování řeči posluchačem. 1 Článek vznikl v rámci projektu GAČR 14–08084S — 2014–2015: Kognitivní zátěž při zpracování řeči s cizineckým přízvukem. ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 98, 2016, Č. 1, S. 77–91 78 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 98, 2016, Č. 1 OPEN ACCESS 2. CIZINECKÝ PŘÍZVUK Cizinecký přízvuk2 je v poslední době předmětem studia hned v několika oborech — ve fonetice, v didaktice cizích jazyků, v sociolingvistice, v psychologii i v sociologii. Je tomu tak proto, že při jeho popisu nevystačíme s poznatky z jedné disciplíny. Uveďme příklad: jak už napovídá výše zmíněný název projektu, fonetický popis jevů charakterizujících cizinecký přízvuk musí být doplněn poznatky o kognitivním zpracování mluvené řeči; jen tak lze říci něco více o tom, jak posluchač na cizinecký přízvuk reaguje. Obecně se předpokládá, a dokládají to i provedené výzkumy (srov. k tomu např. Derwingová — Munro, 2009, s. 485), že cílem nerodilého mluvčího je co nejvíce se přiblížit výslovnosti rodilého mluvčího (obzvláště v českém prostředí jsou patrné snahy nemít cizinecký přízvuk vůbec). Tento předvídatelný, vcelku banální fakt má celou řadu příčin. Jednou z nich je skutečnost, že (jak potvrzují různé výzkumy, viz např.Oppenheimer, 2008; Lev-Ariová — Keysar, 2010) cizinecký přízvuk má vliv na to, jak bude mluvčí hodnocen posluchačem: jeho řeč se hůř a déle zpracovává (srov. Derwingová — Munro, 2009), mluvčí se vyděluje ze skupiny, kam patří posluchač, mluvčí a jeho výroky jsou méně věrohodné (srov. Lev-Ariová — Keysar, 2010). Objevují se pokusy připisovat tento fakt výhradně předsudkům vůči cizincům — někdy se mluví o diskriminaci, jindy o nutnosti bránit cizinecký přízvuk jako rys identity daného mluvčího — výsledky experimentů (např. Lev-Ariová — Keysar, 2010, s. 1093) ale dokládají, že zásadní roli hraje právě obtížnější zpracování řeči s cizineckým přízvukem. Tento závěr plně odpovídá obecnější kognitivní teorii plynulosti (fluency3): jevy spjaté s kognitivně méně náročnými operacemi jsou lidmi obecně hodnoceny jinak než jevy spjaté s náročnějšími operacemi, obvykle „příznivěji“. Snaha o co největší přiblížení k výslovnosti rodilého mluvčího je tedy součástí snahy o akceptaci prostředím, protože cizinecký přízvuk je spjat takřka výhradně s nevýhodami (social costs). Výhody (social benefits) jsou zcela okrajové: skutečnost, že je mluvčí posluchačem identifikován jako cizinec, může vést k tomu, že posluchač 2 V běžném jazyce se používá laický výraz „mít přízvuk, mít akcent“. V angličtině se obvykle užívá termínu accent, ve španělštině acento (extranjero). Zatímco v běžné řeči se tímto výrazem pravděpodobně míní i jiné než fonetické zvláštnosti (tj. vlastně nemluvit jako rodilý mluvčí), ve fonetice a v tomto textu se pod pojmem cizinecký přízvuk vždy chápe fonetická neobvyklost ve vztahu s fonetickými vlastnostmi promluvy rodilého mluvčího (tj.morfologické, syntaktické a jiné odchylky zůstávají stranou; vlastně se předpokládá gramaticky zcela správně konstruované věty vyslovované nepatřičně z hlediska fonetického; srov. k tomu definici pojmu u Derwingové a Munroa, 2009, s. 476: „when we use the word accent here, we refer to the ways in which their speech differs from that local variety of English and the impact of that difference on speakers and listeners”). 3 Fluency is defined as a subjective experience of ease or difficulty associated with a mental process. In other words, fluency isn’t the process itself but, rather, information about how efficient or easy that process feels. Fluency effects can therefore be generated by nearly any form of cognitive processing, which makes it a difficult construct to pin down. (Oppenheimer, 2008, s. 238). šTĚPáNkA ČERNIkOvSká — PETR ČERMák 79 OPEN ACCESS k této skutečnosti přihlédne a začne mluvit jinak (foreigner talk); cizinecký přízvuk může být někdy chápán jako půvabná zvláštnost — angličtina s cizorodými rysy se u některých známých osobností stala jejich „osobní značkou“ (srov. k tomu Derwingová — Munro, 2009, s. 484). Všechny tyto závěry pochopitelně platí, mluvíme-li o reakci rodilých mluvčích na řeč nerodilého mluvčího. Vnímání cizineckého přízvuku jiným nerodilým mluvčím je odlišné. Dá se např. předpokládat, že produkce nerodilého mluvčího v daném cizím jazyce bude jeho krajany vnímána lépe (resp. budou ji snáze rozumět) než mluvčími odlišných mateřských jazyků. 3. CIZINECKÝ PŘÍZVUK VE ŠPANĚLŠTINĚ ČECHŮ Definovat vlastnosti cizineckého přízvuku v konkrétním jazyce není jednoduché, mj. proto, že vykazuje stejnou individuální proměnlivost spjatou s idiolektem jako jazyk rodilého mluvčího. Přesto lze na základě porovnání systému obou jazyků (L1 a L2) a jejich fonetických specifik odhadnout „prvky cizosti“ (cues indicating foreignness), které budou pravděpodobně přispívat k tomu, že přízvuk dotyčného bude vnímán jako cizinecký. Lze tedy předpokládat, že český cizinecký přízvuk ve španělštině bude jiný než český cizinecký přízvuk v angličtině, byť mohou částečně obsahovat podobné nebo stejné prvky cizosti. Komplikujícím faktorem při odhadování prvků cizosti ve španělštině je nepochybně značná velikost území, na kterém se španělsky mluví (navíc na dvou kontinentech, což vedlo k částečně odlišnému vývoji), a s ním spjatá obrovská fonetická variantnost současné španělštiny. Ta má mj. za následek existenci tzv. polycentrické normy, tj. skutečnost, že u některých jevů jsou součástí normy odlišná řešení téhož jevu (srov. tzv. seseo, tj. přípustnost čtení cocer „vařit“ jako [koˈseɾ] i [koˈθeɾ]). V tomto ohledu je někdy posouzení konkrétní výslovnosti z hlediska normy netriviální. Zároveň platí, že velká výslovnostní variabilita ovlivňuje i vnímání přízvuku jako cizineckého; mnozí posluchači mají tendenci připisovat odlišnost nejprve jiné variantě španělštiny, tj. předpokládat, že dotyčný mluvčí je z jiné, třeba vzdálené oblasti, kde se mluví španělsky (vliv na toto hodnocení má vzdělanost a rozhled posluchače i stupeň cizosti cizineckého přízvuku mluvčího). Všechny tyto skutečnosti byly vzaty v úvahu při výzkumu tohoto složitého fenoménu, který probíhal v několika krocích: nejprve byly vytipovány výslovnostně obtížné jevy ve španělštině, ze kterých byl vytvořen menší korpus nerodilé španělštiny4. Z něj byl v další fázi vybrán konkrétní řečový materiál, který byl následně použit v percepčním experimentu se 40 českými studenty španělštiny a jehož výsledky uvádíme v sekci 6. V následujících oddílech představíme analýzu produkce španělštiny nerodilým českým mluvčím, opřenou o paralelní rozbor týchž konstrukcí přečtených rodilým mluvčím. 4 Podrobnosti viz sekce 4.2. 80 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 98, 2016, Č. 1 OPEN ACCESS 4.1 vÝSLOvNOSTNĚ OBTÍŽNÉ JEvY vE šPANĚLšTINĚ Z HLEDISkA ČESkÉHO MLUvČÍHO Při elicitování produkce nerodilé španělštiny českých mluvčích byl kladen důraz na to, aby zahrnovala fenomény, které jsou ve srovnání obou jazyků relevantní. Jde o takové výslovnostní jevy, u kterých lze u českého mluvčího předpokládat potíže spjaté s tím, že hrozí nedostatečné odlišování od podobného jevu. Z tohoto hlediska tak můžeme z fonologického systému španělštiny vyčlenit následující seznam jevů, z nichž je pět segmentální a jeden suprasegmentální povahy. 1) Rozlišování mezi samohláskou a dvousamohláskovou skupinou. Existence syneréze a synalefy5 rozostřuje hranice mezi azahar „pomerančový květ“ a azar „náhoda, štěstí“, cohorte „kohorta“ a corte „dvůr“, la venida „příchod“ a la avenida „bulvár“. Lze předpokládat, že cizinecký přízvuk zde bude spočívat v přehnaném zdůrazňování slabičné hranice. 2) Rozlišování mezi vícekmitnou vibrantou [r] a verberantou (tradičně označovanou za jednokmitnou vibrantu) [ɾ], srov. ahorra „šetří“, ahora „nyní“; barrios „městské čtvrti“, varios „různí“. Lze předpokládat, že neexistence tohoto protikladu (neexistence vícekmitné vibranty a odlišná povaha verberanty v češtině) povedou k nedostatečnému rozlišování obou fonémů, resp. jejich nesprávné výslovnosti. 3) Rozlišování mezi okluzívní a aproximantní variantou znělých hlásek b, d, g. Okluzívy, např. dando [ˈdan do] „dávaje“ (gerundiální tvar), baba [ˈbaβa] „slina“, ganas [ˈɡanas] „chutě“ se vyskytují na začátku mluvního taktu a po nazále, u dentály i po laterále: saldo [ˈsaldo] „zůstatek“; v ostatních případech je volena aproximanta: dedo [ˈdeðo] „prst“; robo [roβo] „loupež“, diga [diɣa] „řekněte/mluvte“. U českých mluvčích se dá předpokládat volba jediné, většinou okluzívní varianty. 4) Rozlišování mezi interdentálou θ a alveolárou s6, tj. caso „případ“, cazo „naběračka“, cocer „vařit“, coser „šít“. Tento jev je jediným z vybraných jevů, který se netýká španělštiny jako celku, nýbrž jen té části mluvčích, kteří oba fonémy rozlišují (jde o tzv. sistema distinguidor, „rozlišující systém“; vedle něj existuje tzv. sistema seseante, ve kterém existuje pouze alveolára). U českých mluvčích lze očekávat potíže s výslovností interdentály, tj. konsonantu, který v češtině ne existuje. 5 Tyto jevy úzce souvisí s výslovností samohláskových skupin, které se mohou realizovat jako tautosylabické (diftong), či heterosylabické (hiát) setkání dvou (řidčeji více) hlásek. V současné španělštině je patrná výrazná antihiátová tendence. Synalefa je pak diftongová výslovnost dvou sousedních samohlásek na švu slov (španělština zde nevolí ráz, např.este hipócrita [esteˈpokɾita], la amiga [laˈmiɣa]); u syneréze jde o vyslovení diftongu uvnitř slova tam, kde obvykle stojí hiát (país [pas])). Druhý z těchto jevů je obvykle posuzován jako méně přijatelný, přinejmenším v kultivované výslovnosti (Čermák, 2015, s. 85–89). 6 Na španělském území se vyskytuje v různých realizacích. šTĚPáNkA ČERNIkOvSká — PETR ČERMák 81 OPEN ACCESS 5) Umístění přízvuku, tj. rozlišování např. mezi ˈcélebre „slavný“ a celeˈbré „oslavil jsem“, ˈcarne „maso“ a carˈné „průkaz“. Ve španělštině může stát přízvuk — na rozdíl od češtiny — na kterékoli slabice ve slově. U výslovnosti s českým cizineckým přízvukem lze očekávat špatné umístění přízvuku, příp. nepatřičnou podobu přízvuku (záměnu přízvuku s kvantitou). 6) S polohou přízvuku souvisí rozlišování mezi diftongem a hiátem, tj. rozlišování např. mezi ˈley „zákon“ a leˈí „četl jsem“ nebo mezi ˈsabia „moudrá“ a saˈbía „věděl“. Španělština disponuje bohatým diftongickým systémem, zároveň se v ní často objevuje hiát. U výslovnosti s českým cizineckým přízvukem lze očekávat nedostatečné rozlišování mezi diftongem a hiátem, jejich nesprávnou výslovnost, příp. špatné umístění přízvuku. 4.2 SBĚR ŘEČOvÉHO MATERIáLU Poté, co byly vytipovány výslovnostní jevy, u kterých lze u českých mluvčích španělštiny předpokládat výslovnostní obtíže, byly vytvořeny 5–8taktové věty obsahující zmíněný jev v kontextu, který nenapomáhá interpretaci jevu při poslechu. Jako příklad uveďme fonologicky relevantní opozici verberanta — vibranta ve španělštině, zastoupenou tvary ahora [aˈoɾa] „nyní“ proti ahorra [aˈora] „ušetří“ ve výpovědích: Dice que a partir de ahora la situación va a cambiar. La gente cree que se ahorra mucho dinero así, pero no es verdad. Takto a podobně strukturované věty přečetla dvojice rodilých mluvčích a dvojice Čechů studujících španělštinu (konstrukce byly promíchány tak, aby ten, kdo věty četl, nemohl vysoudit, na jaký jev je experiment zaměřen). Rodilými mluvčími byli vysokoškolsky vzdělaní Španělé, muž a žena (47 a 33 let), jejichž výslovnost neodrážela žádné dialektální zvláštnosti. Českými mluvčími byli vysokoškolští studenti (muž a žena, 22 a 23 let) se znalostí španělštiny pohybující se na úrovni A2-B1, u kterých bylo možno předpokládat přirozeně větší příklon k fonologii mateřského jazyka. Při nahrávání bylo třeba zajistit, aby mluvčí četli plynule. Nahrávky byly pořízeny ve zvukově upravené kabině Fonetického ústavu FF UK. Takto sestavený korpus (1708 slov od každé skupiny mluvčích) produkce dvou mluvčích však poskytl předběžné informace nejen o výše popsaných jevech, ale poukázal i na další jevy, ať už segmentální, nebo prozodické povahy (jak uvidíme v následující sekci). 5. VÝSLEDKY ANALÝZ Zde předkládáme výsledky auditivních analýz produkce dvou studentů španělštiny v porovnání s výslovností rodilých mluvčích (5.1) a srovnání percepčních reakcí českých studentů španělštiny na původní a akusticky upravené zvukové položky (sekce 6). 82 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 98, 2016, Č. 1 OPEN ACCESS 5.1 PRODUkCE ČESKÉ ŠPANĚLŠTINY Při analyzování produkce českých mluvčích jsme analyzovali (a) segmentální prvky, tedy realizace jednotlivých fonémů, a (b) jediný suprasegmentální prvek — přízvuk z hlediska polohy v konkrétním slově. Zkoumané segmenty vycházejí zejm. z výčtu uvedeného v oddíle 4.1. Předmětem zkoumání byl vždy příznakový prvek z pohledu českého mluvčího (tedy [θ], [r], aproximanty [β], [ð], [ɣ], dvojice vokálů ve španělštině vyslovena bez rázu7). V následujících oddílech tedy představíme jejich české realizace v protikladu k těm španělským. Rozlišování mezi hiátem a dift ongem nebylo zahrnuto. 5.1.1. SEGMENTáLNÍ PRvkY V této sekci představíme výsledky poslechových analýz zkoumaných segmentů v následujícím pořadí: neznělá interdentální frikativa, znělé okluzívy b, d, g, vibranta a zdvojené samohlásky. Prvním segmentem, jehož analýzu vyslovených tvarů předkládáme, je neznělá interdentální frikativa, která odpovídá grafémům z (ve všech kontextech) a c v kombinaci s předními vokály e, i. Tato hláska je typická pro tzv. sistema distinguidor („rozlišující systém“), stále dosud nejčastější vzor ve výuce španělštiny v České republice a rovněž varianta, kterou si osvojovali oba čeští mluvčí. Není tedy překvapující, že se objevuje v 93 % všech případů, kterých bylo ve vzorku celkem 138 (graf 1). graf 1. Realizace dentální frikativy u českých (CZ) a španělských mluvčích (ES) ve stejných kontextech (n = 138); španělští mluvčí: [θ] ve 100 % případů, čeští mluvčí: [θ] v 93 %, [s] 5 %, [c] a [z] 2 %. Spíše okrajové byly realizace jiné, a to [s], [c]8, v jediném případě [z]. Naopak se interdentála vyskytla u slov señor „pán/pan“, necesario [ˈneθeˌθaɾ o] „nutný“, infusión [iɱfuˈθjõ n] „odvar“. Vyslovení španělského [s] jako [θ] v posledních dvou případech může být ovlivněno přítomností blízké dentály (nebo labiodentály). 7 Rázem se čeština brání přeslabikování (Duběda, 2005, s. 136), což se v produkci české španělštiny často uplatňuje. 8 Transkripce alveolární afrikáty [c] dle Volína (2010, s. 45) šTĚPáNkA ČERNIkOvSká — PETR ČERMák 83 OPEN ACCESS Obecně lze tedy v datech sledovat relativně konzistentní výskyt interdentální neznělé frikativy, v malé míře váhavě suplovanou jejím nejbližším českým protějškem (s, c), v jediném případě z. V případě alofonů znělých okluzív byla česká výslovnost značně barvitější. Jak vidíme v grafu 2, ani u španělských mluvčích se nesetkáváme s jedinou realizací segmentu, ale se třemi: znělá bilabiální okluzíva [b] (na začátku mluvního taktu, po pauze a po nazálách), znělá bilabiální aproximanta [β], neznělá bilabiální okluzíva [p] (viz níže). graf 2. Realizace bilabiální okluzívy u českých (CZ) a španělských (ES) mluvčích ve stejných kontextech (n = 140); Procentuální zastoupení — španělští mluvčí: [β] 81 %, [b] 16 %, [p] 3 %; čeští mluvčí: [b] 49 %, [β] 25 %, [v] 23 %, [p] 3 %. Zatímco ve vzorku (140 kontextů) u španělských mluvčích jednoznačně převažuje bilabiální aproximanta (81 %) nad okluzívou (16 %), u českých mluvčích je tomu naopak: ve 25 % případů se vyskytuje aproximanta9, ve 49 % případů okluzíva. Aproximanta se vyskytovala především ve slovech s vyšší frekvencí jako Sevilla, nueva „nová“, ventajas „výhody“, pobre „chudý“, jóvenes „mladí“, v ostatních případech ji zastupovala zmíněná okluzíva labiodentála labiodentála [v] (23 %), která ve vzorku českých mluvčích zaujímá nezanedbatelnou část a u španělských mluvčích chybí. Lze se tedy setkat s ortografi cky motivovanými realizacemi typu mi vida [miˈviða] „můj život“, la venida [la veˈnida] „příchod“, invertirá [ˈinveɾtiɾaː] „investuje“, con vara [kɔn vaɾa] „s holí“, va a cambiar [vaʔakambjaɾ] „změní se“, a další. V těchto rysech se jeví produkce českých mluvčích značně nekonzistentní, např. v rámci jedné věty lze realizovat týž segment různě: sabe muy bien [saβe muj bien] „ví velmi dobře“. Ojediněle a vlivem asimilace se objevuje neznělé [p], a to shodně u obou skupin mluvčích (ve slovech observados „pozorované“, absurdo „nesmyslný“). Podobně jako u fonému /b/, i v realizacích fonému /d/ rovněž vystupuje prvek českého inventáře, který se u španělských mluvčích nevyskytuje. V analýze tohoto nejčetnějšího segmentu v našem vzorku (290 kontextů) se objevuje neznělá okluzíva [t]. 9 Pro přehlednost všechny otevřené varianty označujeme symbolem [β], ačkoliv výslovnost českých mluvčích oscilovala na škále od nejvíce otevřené k sevřenějším realizacím, blízkým spíše frikativní hlásce [β]. Podobně postupujeme u dalších znělých okluzív /d/ → [ð]~ [ð], /ɡ/ → [ɣ] ~ [ɣ]. 84 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 98, 2016, Č. 1 OPEN ACCESS graf 3. Realizace znělé dentální okluzívy u českých (CZ) a španělských mluvčích (ES) ve stejných kontextech (n = 290); procentuální zastoupení — španělští mluvčí: [ð] 77 %, [d] 21 %, [θ] 2 %, [Ø] méně než 1 %; čeští mluvčí: [d] 93 %, [ð] 3 %, [t] 3 %. Z grafu 3 je patrné, že u španělských mluvčích převažuje aproximanta (77 %) nad okluzívou (21 %)10, zatímco čeští mluvčí vykazují naprosto opačný trend: v 93 % případů se vyskytla okluzíva, aproximanta byla zaznamenána jen v 3 % kontextů, tj. stejně jako desonorizovaná okluzíva na konci slov. Desonorizace (ensordecimiento) u znělých okluzív na konci slova ve španělštině není samozřejmostí11, ve vzorku se objevila ve 2 % případů jako desonorizovaná frikativa [θ], u českých mluvčích se v těchto kontextech vyskytla neznělá okluzíva [t] (3 %). Tuto poziční asimilaci znělosti refl ektují příklady verdad [veɾdat] „pravda“ a irresponsabilidad [iresponsabilidat] „nezodpovědnost“, realizované španělskými mluvčími jako [βeɾˈðaθ], [iresponsaβiliˈðaθ]. Ještě markantnější je rozdíl mezi českými a španělskými mluvčími v poměru realizovaných okluzívních a aproximantních alofonů v případě znělé velární okluzívy. graf 4. Realizace znělé velární okluzívy u španělských (ES) a českých (CZ) mluvčích ve stejných kontextech (n=62); procentuální zastoupení — španělští mluvčí: [ɣ] 95 %, [ɡ] 5 %; čeští mluvčí: [ɡ] 94 %, [ɣ]6 %. 10 Nižší procentuální zastoupení refl ektuje nižší zastoupení znělých okluzív v mluvené španělštině obecně, vyskytují se na počátku mluvního taktu (jehož rozdělení zůstává v intencích konkrétního mluvčího), po nazálách a v případě dentální okluzívy také po hlásce l. V našem vzorku šlo např. o případy de fl ores, Después, allí ǁ dos años. 11 Ensordecimiento je jev zaznamenaný především v toponymech jako [maˈðɾiθ] v Kastilii (RAE, 2011, s. 139), obvykle v souvislosti s bilingvními komunitami. šTĚPáNkA ČERNIkOvSká — PETR ČERMák 85 OPEN ACCESS Tento segment byl ve vzorku zastoupen 62 kontexty, z nichž u španělských mluvčích byl v 95 % případů realizován jako aproximanta [ɣ] a ve zbývajících 5 % jako okluzíva [ɡ]. Šlo opět o okluzívy na začátku mluvního taktu (Ganamos…). U českých mluvčích tomu bylo přesně naopak: aproximantu realizovali pouze v 6 % případů, a to ve slovech typu amigo „přítel“, okluzívu pak v 94 % kontextů. Dalším zkoumaným segmentem byla španělská vícekmitná vibranta [r]12, která je zajímavá pro české mluvčí tím, že vstupuje do fonologické opozice s verberantou. Je proto odůvodněné očekávat u českých mluvčích jednokmitné, max. dvojkmitné r zejména tam, kde není vícekmitná vibranta signalizována ortografi cky (např. herramienta), nýbrž kontextem — na začátku slova, po nazálách a po hlásce s. Z maximálního počtu pozic 62, plně realizovaných španělskými mluvčími jako [r], realizovali čeští mluvčí 70 % kontextů jako segment [ɾ]13. graf 5. Realizace vícekmitné vibranty španělskými (ES) a českými (CZ) mluvčími ve stejných kontextech (n=62); procentuální zastoupení — španělští mluvčí: [r] 100 %, čeští mluvčí [ɾ] 70 %, [r] 30 %. Přítomnost vícekmitné vibranty u českých mluvčích ve vzorku se váže pouze na ortografi cky naznačené kontexty (např. herramienta „nástroj“, ahorra „ušetří“, querría „chtěl(a) by“, derribar „strhnout“, irresponsabilidad „nezodpovědnost“), obvykle velmi emfatické a nepřirozeně znějící. Určitá cizost tohoto prvku je znát i v případech, kdy byla ortografi cky naznačena vícekmitnost, a přesto se objevila hláska [ɾ]: barra [ˈbaɾa] „barový pult“, barrios [ˈbaɾjos] „čtvrti“, hierro [ˈjeɾo] „železo“, cerrar [ˈθeɾaɾ] „(u)zavřít“, serrar [ˈseɾaɾ] „rozřezat“. Ve výše zmíněných kontextech (po nazále, atd.) nebyla realizována vůbec, což vysvětluje vysoký podíl [ɾ] v české produkci. Posledním zkoumaným jevem na segmentální úrovni byla realizace dvou sousedních vokálů na švu slov, ve kterých se v češtině v závislosti na mluvním stylu ve větší či menší míře uplatňuje ráz. Data v našem vzorku (celkem 40 kontextů) však vykazují výslovnost s rázem jen v 10 % (viz graf 6). 12 Tradičně se uvažuje o třech a více kmitech (např. Quilis, 1999, s. 336). Ve španělštině v těchto kontextech může být i frikativa[ʑ], tj. nápadný šum, nikdy však švih [ɾ]. 13 Tímto symbolem zde označujeme obvykle jednokmitné realizace českých mluvčích, r-ovou hlásku, která je podstatně kratší než vícekmitná likvida [r]; pokud jsou kmity dva, jsou slabší a nevzniká třecí šum, typický pro španělskou výslovnost — viz pozn. 9.