Žluté nebezpečí, špinaví Češi, dráteníci a židáci. Literární výrazy českého, slovenského a československého nacionalismu v románech týkajících se osvobození Slovenska od Maďarů a komunistů

Žluté nebezpečí, špinaví Češi, dráteníci ažidáci. Literární výrazy českého, slovenského ačeskoslovenského nacionalismu vrománech týkajících se osvobození Slovenska od Maďarů akomunistů Robert B.Pynsent Vtéto stati se zabývám šesti romány, pěti českými ajedním slovenským.1 Mým původním záměrem bylo pojednat pouze očeských dílech věnujících se mnou zvolenému slovenskému tématu. Nemohl jsem však najít žádný český předválečný román, který by se dotýkal Slovenské republiky rad, krátce existující vroce 1919. Zajímám se hlavně očeské pohledy na nepřátele, tedy Maďary ažidy, to však znamená, že je třeba se trochu podívat ina maďarské aslovenské pohledy na Čechy jako na vetřelce nebo zachránce. Na území, které, jak přepokládám, bylo stále ještě oficiálně Horním Uherskem, vměsících mezi vyhlášením československého státu (což bylo ještě před příměřím) akonečnou dohodou vTrianonu panoval chaos. Hranice mezi Maďarskem aČeskoslovenskem se stala horkým místem, jelikož Čechoslováci, aby si zajistili Podkarpatskou Rus, překročili dočasnou demarkační linii. Nejužitečnější nebeletristické dílo ookupaci/osvobození napsal pozdější mocný český nacista Emanuel Moravec, jehož kniha Operace na Slovensku 1919 (1935) složitou řadu událostí srozumitelně ajednoduše uspořádává. Čtyři zpěti českých románů, onichž tu pojednávám, představují reakci na slovenské autonomistické či později separatistické hnutí. Tři znich— aslovenský román— vyšly víceméně během desátého výročí „československé“ vojenské činnosti na Slovensku vletech 1918–1919 adva byly vydány vobdobí kolem roku 1938, kdy se autonomistické snahy blížily dosažení cíle. Na rozdíl od slovenského románu Svitanie na Východe (1928) od Antona Prídavka nemá pět českých románů pražádnou estetickou hodnotu. Dva ztěch, jež deset let po konci první světové války reagují na slovenský autonomismus, jsou čistě populární literaturou dvou druhů. Dílo Karla Kálala Za ideou. Problém československý. Stenografovy zápisky zlázní (1928) má být— na základě odposlechnutých azaznamenaných rozhovorů— popisem toho, jak česko-slovenské vztahy hodnotí dva byrokrati; pohromadě ho drží poměrně chudý příběh olásce Slováka kČešce. Na konci románu, ve skutečnosti spíše nacionalistického morálního 1 Rád bych tuto stať dedikoval literárnímu vědci, bývalému tajemníkovi Svazu československých spisovatelů abývalému československému velvyslanci vMaďarsku Rudolfu Chmelovi. Zamýšlel jsem ji kdysi napsat jako příspěvek do sborníku kjeho poctě, matka příroda bohužel tento proces přerušila ajá jsem tehdy čtyři roky nic nenapsal. Rudolfa Chmela nicméně nadále nesmírně obdivuji atento text mu se vší upřímností věnuji. OPEN ACCESS ROBERT B.PYNSENT 185 traktátu, se objevuje „československý bozk“, který čtenář chápe jako zasnoubení obou zamilovaných, přičemž si nelze nevzpomenout na slovanský polibek vKollárově Slávy dceři (1821–1852) (Kálal 1928, s.267). Kálalovy vydané knihy či nerozsáhlé spisky pojednávaly nejčastěji oslovenských záležitostech (ivrádoby seriózních politických dílech nabízí autor čtenáři zajištění rezervace vpenzionech na krásných místech Slovenska). Styl jeho spisků je podobný jako vtomto románu, tvoří ho primitivní, zjednodušená, byrokratická čeština. Záměr autora se jeví jako čistě didaktický. Stejně jako vKálalových publicistických dílech jsou ivrománu výrazy lásky aobdivu ke Slovákům naprosto blahosklonné, což by se utak očividně nevzdělaného amnohomluvného spisovatele asi mělo očekávat. Ze všech českých románů, jimiž se tu zabývám, je konvenčnímu románu nejbližší Ignatie (Národní knihovna uvádí jako pravděpodobný rok vydání 1932) od Ludmily Záhoranské-Dostalové, již vydalo nakladatelství Šupka známé takovými římskokatolickými, antiprotestantskými aantisemitskými romány jako Židovka (1926) od Václava Kronuse. Není mi známo, kdo Záhoranská-Dostalová byla, zda vůbec šlo oženu, neboť pod jejím jménem nevyšla žádná jiná kniha. Ignatie je rodokapsovým románem. Čech Jaroslav Borovan se na Slovensko vydá hledat dívku Ignatii, která ho zachránila, když byl raněným česko(slovenským) vojákem; záchrana se uskutečnila vden vpádu Bély Kuna na Slovensko. Vezmou se, Ignatie je pak vPraze vpodstatě unesena chlípným židem— postavou dosti připomínající hoteliéra zrománu Boženy Benešové Člověk (1919–1920). Krátce poté se žid sIgnatií objeví na veřejnosti, aby ji tak zkompromitoval. Borovan ztratí kmanželce důvěru anásledně iona přestane důvěřovat manželovi, snímž je pochopitelně těhotná. Vrománu se setkáme svraždou, zosnovaným vlakovým neštěstím, pronásledováním astřílením vhorách, krásnými ženami apohlednými muži— většinou jde očechoslovakisty. Třetí zrománů kdesátému výročí používá vnázvu týž maďarský iredentistický slogan jako jedno zděl ke dvacátému výročí ačeský zakladatelský mýtus je vněm vyjádřen dokonce ještě zřetelněji než vrománech napsaných později. Jedná se okrátký román ve formě rámcového vyprávění Nem, nem, soha! Osudy italského legionáře vmaďarském zajetí (1930) od Ferdinanda Ivanoviče Pražského-Slavkovského. Úvodní zarámování vypráví oautorově setkání shrdinou románu poručíkem Bohumilem Řezníčkem aje tu přetištěn dekret kvyznamenání Československým válečným křížem, jež bylo důstojníkovi uděleno. Závěrečné zarámování se skládá zdokumentů týkajících se žádosti jednoho zjeho dozorců vmaďarském zajetí omísto četníka vNových zámcích— po dvou letech nuzného života vČeskoslovenské republice. Autorovým záměrem je demonstrovat tím autentičnost událostí vlastního románu, vněmž je vypravěčem Řezníček, asloužit tomuto záměru mají ipočetné rozhovory, jež však obvykle postrádají na věrohodnosti. Řezníček je po krátké výzvědné výpravě do Miskolcze/Michalovců poslán do vesnice na hranici, kde na něj ajeho muže zaútočí vojáci Maďarské Rudé armády mající velkou početní přesilu, zdraví iranění Čechoslováci jsou tedy zajati. Řezníčka pak sledujeme vrůzných vězeních, dvakrát při výslechu ana útěku zbývalého tábora pro válečné zajatce. Po mnoha obtížích aodsouzení ksmrti za zradu ašpionáž je na mostě spojujícím Komárom sKomárnem vyměněn za maďarské vězně. Čtenář předpokládá, že se do liberálního Československa podaří dostat itřem maďarským důstojníkům nenávidějícím komunismus, kteří tam původně chtěli přeběhnout spolu sním. Vjednom momentu při výslechu Řezníček vodpovědi na otázku, proč Češi chtějí zabírat země, které byly po tisíc let uherské, předkládá zakladatelský mýtus: OPEN ACCESS 186 SLOVO A SMYSL 42 Nechceme maďarských zemí, hájíme jedině to, co nám svatým právem přísluší. Zvašich zemí nežádáme anechceme ani pídě. Češi aSlováci jsou jeden atýž národ, který násilným vpádem vašich předků byl roztržen. Nyní přichází dobrovolně bratr Slovák, vysvobozený světovou válkou, aby vytvořil snámi, Čechy, společný stát. Vtomto právu sebeurčování nemůžete Slovákům brániti, neboť oni nechtějí býti dále pod maďarskou vládou. Aztěch, kteří proti vám na frontě stojí se zbraní vruce, je dobrá polovina Slováků, kteří se dobrovolně přihlásili, aby hájili sotva získané avámi ohrožované svobody. Představa, že polovinu zčeskoslovenských vojáků na Slovensku vroce 1919 tvořili Slováci, je určitě autorovým výmyslem. Na jiném místě Pražský-Slavkovský projevuje jistou literární imaginaci: když je Řezníček vyzván, aby se přidal kMaďarské Rudé armádě, říká: „Ne, ne, nikdy“, jinak řečeno, předem ironizuje posttrianonský slogan (Pražský-Slavkovský 1930, s.22–23). Oba romány zkonce třicátých let jsou údajně druhá vydání, domnívám se však, že jde pouze ovydavatelský trik, metodu kdosažení lepšího prodeje, která se včeských zemích začala používat v16.století. Knapsání prvního znich, dokumentárního románu Neznámí hrdinové (1936?), pobídl spisovatele anovináře Petra Karmína (pseudonym Karla Petelíka) Vladislav Vančura. Toto dílo se soustředí především na skupinu mladých mužů, kteří zrovna dokončili školu avroce 1918 odcházejí na slovenskou frontu. Je to vyprávění bez imaginace, zmatené ačasto melodramatické, přičemž početné dokumenty, jež autor do díla vložil, nepříliš dobře vyhovují jeho pokusu odobrodružný román. Karmín svou knihu dedikoval Karlu Kálalovi. Snaží se vní do určité míry ostejnou věc jako poslední román, okterém zde pojednávám. Zaprvé připomenout čtenářům vojenskou akci, která byla vobdobí mezi dvěma světovými válkami, naplněném dalšími válečnými konflikty apolitickými krizemi, téměř zapomenuta. Zadruhé učinit ze slovenského tažení součást tehdy již mytického národního příběhu dlouhé Velké války legionářů. To je ještě zřetelnější ve čtyřsvazkovém románu Františka Marii „Nem, nem, soha!“ („Ne, ne, nikdy!“). Román zbojů oSlovensko (1938). Autorovo jméno je evidentně pseudonym, pisatelovy politické názory jsou daleko více napravo než ty Karmínovy amimořádně neobratný styl románu poukazuje na někoho, kdo píše beletrii poprvé. Román vyšel vřadě věnované populistickým legionářským románům „Legiobesedy“.2 Děj zahrnuje zejména jednotku českých vojáků vpancé2 Všechny čtyři svazky Mariova románu mají na odlišných obálkách za maďarským ičeským názvem otazníky namísto vykřičníků, které jsou na titulních listech. Maria vydal ještě jednu knihu pod tímto jménem, sbírku rádoby dobře informované novinařiny ošpionáži, zejména vEvropě, ale také vJaponsku ačástečně ivUSA „Tajné fronty“ vplamenech (1939). Mariův Úvod nese datum březen 1939, jako měsíc vydání se vkolofonu uvádí srpen 1939. Kniha je napsaná stejně neobratně jako „Nem, nem, soha!“, třebaže „Tajné fronty“ na spisovatele nekladou nárok, aby udržel soudržnost vyprávění, neboť se skládají zřady (nepříliš dobře uspořádaných) příběhů. Vrománu oSlovensku je, svýjimkou titulu, maďarština, již používá, stejně chybná jako slovenština; v„Tajných frontách“ je zřejmé, že aktivně neovládá žádný jazyk anadto je líný podívat se do jazykových příruček. Všechno je špatně, dokonce inamísto MI5 píše MJ5 (což svědčí, stejně jako jeho zmínka ofirmě snázvem „J.G.Farben“, otom, že používal pramen psaný německou frakturou). Následující ciOPEN ACCESS ROBERT B.PYNSENT 187 řovém vlaku. Maria vdoslovu ozřejmuje, že román vydává proto, aby Čechoslováky povzbudil ke stejnému vlastenectví, jaké projevili při první mobilizaci vroce 1938. Žluté nebezpečí znázvu mé stati neoznačuje Číňany ani Japonce, ale Maďary, vládce Slováků. Podle národněobrozeneckého klišé, stále používaného ve třicátých letech 20.století, si Maďaři podmanili Slovany, protože Slované nebyli jednotní. Podle Karmína šlo o„slavné vítězství žlutých divokých synů východu nad nesvornými slovanskými kmeny“ (Karmín 1937, s.97)3 aKarmínův údajný rádce Kálal píše: „Maďaři jsou národ žlutý, národ hlučný, rozpínavý apovrchní“ (Kálal 1928, s.153). Žlutost jde ruku vruce sobrazem Maďarů coby asijských hord, který se začal obecně vyskytovat vdevadesátých letech 19.století ajeho výskyt exponenciálně rostl tím, jak se běžní Češi, nejen intelektuálové, začali čím dál více zajímat oSlováky abyli stále silněji přesvědčeni, že Slováci jsou součástí jejich národa. To znamenalo, že Maďaři vystoupali do výšin nepřátelství, které předtím byly výhradní doménou Němců. Pro příklad zdevadesátých let 19.století se stačí podívat do díla Julia Zeyera. Patrně nejznámějším protimaďarským románem zmeziválečného období je thriller Mámení (1928) od Heleny Dvořákové, vněmž je hlavní postavou židovská Maďarka, bývalá prostitutka aprodavačka, která se zapojila do špionáže. Prostopášná sexualita byla pro české spisovatele hlavním rysem maďarskosti (srov.mytický přepych východních národů vliteratuře od antického Řecka dále); mám tu na mysli například židovské Maďarky tancující bez kalhotek vHaškových Osudech dobrého vojáka Švejka za světové války (1921–1923) či budapešťské hýření aristokratického důstojníka, jediné plně charakterizované kladné postavy, ve Vančurových Polích orných aválečných (1926). Mnohem méně známá, ale pro literární sexuologii daleko důležitější je jediná skutečně odporná postava zrománu Roberta Saudka Diplomati (1921), který se odehrává vhabsburské odposlouchávací stanici vHaagu aokolo ní za první světové války. Touto postavou je mladá hrbatá maďarská komtesa napadající na jednu nohu amající tát naznačuje, že kniha mohla být dokončena po květnu 1939, kdy bylo podepsáno německo-italské spojenectví (Ocelový pakt): „Italie dovede velmi pečlivě střežiti svá tajemství, jež jí chrání její bezvadná avysoce vyspělá tajná služba ‚OVRA‘… právě tak, jako Německo se svým proslulým ‚GESTAPO‘, kde dopadení vyzvědače končí nejspravedlivějším trestem— pod katovou sekyrou“ (Maria 1939, s.169). „Sekyrou“ tu Maria má pravděpodobně na mysli gilotinu. UMarii se také projevují náznaky toho, že je buď českým fašistou, nebo se pokouší napodobovat nacistickou propagandu: útočí například na svobodné zednáře, píše ožidozednářském tisku aožidobolševismu. Na druhé straně stojí na straně Dreyfuse, což rozhodně nebyl případ českých fašistů anacistů. Vcelém díle se objevuje pouze jedna poznámka vyjadřující otevřenou nenávist kžidům ačtenář si navíc nemůže být jistý, zda hlas, který tu slyší, je hlasem autora, či hlasem francouzského špióna: „Byl to zaměstnanec známé firmy Bayer zKolína aznenávisti knovému [Hitlerovu] režimu (jako by žid mohl míti někdy někoho rád, kromě sebe!) přinesl [ssebou do Francie] lahvičky, obsahující německé válečné plyny nejposlednější výroby“ (tamtéž, s.88). Vyloženě nacisticky znějí Mariova slova odůstojníkovi francouzské tajné služby, který „pomocí židovských peněz podnítil zmatky vNěmecku vdobě Revoluce 1918“ (tamtéž, s.128). Britská tajná služba je „nestvůrná“ (passim), ikdyž její agenti jsou ti nejhůře placení na celém světě aDowning street je třída, na níž má sídlo ministerstvo zahraničí (tamtéž, s.186). 3 Karmínova předmluva je psána slovensky, zatímco samotný román česky, atak si vzpomeneme na Kálalův „československý bozk“. OPEN ACCESS 188 SLOVO A SMYSL 42 lesbický poměr smanželkou tajemníka vyslanectví. Popis tohoto vztahu představuje včeské literatuře, pokud je mi známo, první pokus ozobrazení tělesného aspektu lesbické lásky. Začíná: „vzala zvolna do svých drsných rukou bělostná prsa mladé aristokratky, líbajíc horoucně bradavky na nich, nejprve na pravém, pak na levém aopět na pravém, na levém bezpočtukráte“ (Saudek 1921, s.92).4 Saudek učinil zkomtesy lesbu, aby tím zdůraznil její odpornost. Lesbický vztah kontrastuje shlavním příběhem románu: krásná mladá žena se zamiluje do stárnoucího muže, který ji zasvěcuje do hlubokých tajů grafologie. Protimaďarské cítění během první světové války zesílilo, ato zněkolika příčin. Zaprvé vlivem přítomnosti maďarských posádek vPraze ana jiných místech českých zemí; zadruhé Maďaři získali varmádě pověst krutých vojáků; zatřetí se nenávist kMaďarům stala významným prvkem Benešovy válečné propagandy. Kálal píše oslovenské inteligenci, která zapadla „vorientální kulturu maďarskou“ (Kálal 1928, s.186), Karmín ovítězství nad „maďarskou hordou“ (Karmín 1937, s.88) apodle Marii se Slovensko (sic!— bezmyšlenkovitý anachronismus) „napadené hordami zdivočelých potomků Avarů, Húnů aKumánů ztápělo vzáplavách požárů avpotocích krve“ (Maria 1938, I, s.7).5 Jako Asiaté museli Maďaři samozřejmě být krutí anásilní, neboť vnacionalistických dílech je nutné stereotypy dodržovat. Řezníček vypráví otom, jak „často na vlastní kůži pocítil pověstnou hrubost maďarských vojínů“ (Pražský-Slavkovský 1930, s.20). Maďaři také ponechají ošklivá zranění jeho českého důstojnického kolegy přes čtyřiadvacet hodin nevyčištěná aneobvázaná. Maria píše, že Maďaři „odhodili iposlední zbytky pláštíků kultury alidství aukázali se světu vplné nahotě, dopouštějíce se surovostí azvěrstev, jimiž nezůstali daleko za svými předky— Huny“ (Maria 1938, I, s.107). Jeden český voják říká vMariově knize druhému: „bratře, nezapomeň, že jsi Čech ane nějaký Asiat jako oni“ (tamtéž, s.173). Ave druhém odstavci Úvodu krománu se autor melodramaticky táže: „Četli jste ozvěrstvech Maďarů, jak vrhají se na bezbranné, jak vraždí ženy, děti? Víte— co to je uvolněná bestie mongolská, které nic není svato […]?“ (tamtéž, s.5). Maďarská krutost samozřejmě— jinak by nešlo oopravdové nacionalistické psaní— vede khrdinské smrti Čechů aSlováků, adíky ní se přibližuje konečné vítězství. Příklad, který najdeme uKarmína, se týká smrti slovenského vojáka Vincenta Beláka: „Bez lékařské pomoci byl Vinca vržen dopoledne do žaláře, bičován adobit. Zemřel pod ranami surových strážců maďarského panství. Ale panství to brzy skončilo ahrdinská smrt Belákova přivedla další bojovníky za svobodu, kteří již čekali na kopcích za Trenčínem“ (Karmín 1937, s.81). Označení „mučedník“ pro padlého vojáka může být považováno za něco muslimského, je však zásadní pro český nacionalismus 19.a20.století; proti českému „mučednickému komplexu“ psal T.G.Masaryk, ale po druhé světové válce někdy označovali za mu4 Pro celou scénu viz Saudek (1921, s.92–94). Komtesa tu leží na tygří kůži, aby tak byla zvýrazněna „animalita aristokratické krve.“ 5 UPrídavka se čtenář setká sMaďary, kteří mluví očeských hordách jako o„zlodejských hordách, ktoré chcú roztrhať državu svätoštefanskú“ a„československá armáda“ podle nich „bola vskutku hordou lupičov“ (Prídavok 1928, s.128 a145). Zrovna tak uPražského-Slavkovského varuje maďarský četník Řezníčka, aby si dal pozor na Čechy, neboť ho ovšechno oberou. Maďarští rudí vojáci zase řekli slovenským vesničanům, že když přijdou Češi, všechny vyvraždí (Pražský-Slavkovský 1930, s.11 a12). OPEN ACCESS ROBERT B.PYNSENT 189 čedníka jednoho ze svých hrdinů ikomunisté. Karmín tento termín prostě musí pro Beláka použít, nadto přidává vsouladu spravidly křesťanských legend posmrtný zázrak: „Belákův hrdinský duch se vznášel nad hlavami […] kamarádů. Bánovce byly osvobozeny aBelák pomstěn“ (tamtéž, s.82). Karmín tak může na Slováka uvalit český mučednický komplex (nevím, zda naráží na to, že nebyli žádní slovenští křesťanští mučedníci, bylo by to přinejmenším netaktní): Kulomet Vinci Beláka již odpočíval kdesi ve stodole ajeho statečný hrdina spal již spánkem mučedníka uzdi bánoveckého hřbitova. […] VBánovcích leží na hřbitově zapomenut první mučedník slovenský, hrdina Vincent Belák, četař dobrovolec [tj.legionář] zitalské fronty, který udatně vedl pražské hochy kboji za svobodu své rodné země, za niž položil svůj mladý život (tamtéž). Jak by se dalo čekat, lze vtěchto šesti románech nalézt mnoho dalších usvědčujících či odmítavých obrazů Maďarů, omezím se tu však jen na několik nejočekávatelnějších. UMarii najdeme Maďary jako „upíry rdousící naše bratry Slováky“ (Maria 1938, I, s.13). Maďaři jsou zhýralci, ato zejména ve srovnání suměřenými Čechy: „znočních kaváren zaléhala cikánská hudba. Bylo veselo vmnoha brlozích maďarských prostopášníků“ (Karmín 1937, s.78). Maďarští vojáci nedůstojnických hodností promění strážnici anemocnici na něco podobného nevěstincům; Řezníček otom vypráví sjistou pompézností: „Vnoci dovedli si vojíni na strážnici děvčata značně uvolněných mravů ahlučně, nenuceně se bavili, zčehož jsem usuzoval oukázněnosti avratkých základech rudé armády“ (Pražský-Slavkovský 1930, s.24); „Nemocnice byla ve skutečnosti veřejným nevěstincem, kde se oddávaly ošetřovatelky zpustlých mravů beze všeho ostychu zcela veřejně snemocnými maďarskými vojíny nejhrubším orgiím“ (tamtéž, s.35–36). VMariově románu pošlou Maďaři hromadu prostitutek nakažených pohlavní chorobou do měst ana železniční stanice, kde přebývá československá posádka. Spisovatel kromě toho zobrazuje maďarské ženy jako posedlé sexem. Ikdyž je existence nového Československa zajištěná, šíří Maďaři mezi Slováky protičeskou propagandu. Také roce 1919 ave dvacátých letech se Maďaři snaží všelijak podporovat slovenské autonomisty aseparatisty (uMarii aZáhoranské), ať již jsou tito Maďaři příslušníky inteligence či českými, maďarskými, polskými nebo slovenskými členy komunistické armády Bély Kuna (uMarii). Mimochodem, ledabylý anevzdělaný Maria nikdy nepíše o„Kunovi“, ale většinou o„Khunovi“, někdy dokonce o„Kuhnovi“ ajednou je jeho křestní jméno uvedeno, poněkud transsexuálně, jako „Bella“. Podle těchto románů, svýjimkou knihy od Pražského-Slavkovského, rozšiřují Maďaři mezi Slováky mnoho pověstí očeské bezbožnosti. Zločinecký Slovák mluví otom, že Češi berou „půdu našich otců“ (Záhoranská-Dostalová 1932, s.36) azabírají „naše hory, naše peníze, naše kříže, našeho Boha“ (tamtéž, s.50), dva postarší Slováci pak věří tomu, že Češi chtějí Slovákům brát „Slovensko, kříže akostely“, ale ne všichni Češi „rozbíjí kříže, zavírají kostely! Anevěří vBoha!“ (tamtéž, s.51). Podle jedné zpostav uKálala si někteří slovenští politici— očividně to nebyli čechoslovakisté— stěžovali, že Češi „sebrali už továrny, průmysl práci— kromě nábožnosti anárodnosti“ (Kálal 1928, s.37). Týž muž považuje Čechy sohledem na to, co onich slyšel, za hluboce protislovansky naladěné, aproto ve své reakci na vládu zPrahy tvrdí: „nynější nevěrecký, protináboženský, neslovanský, jakýsi prušáckoOPEN ACCESS 190 SLOVO A SMYSL 42 cynický směr centralismem vtiskovaný, příčí se zbožné slovanské přirozenosti národa slovenského“ (tamtéž). Herderův názor oSlovanech vynikajících zbožností byl přejat Kollárem apoté dalším česky či německy píšícím Slovákem Pavlem Josefem Šafaříkem. Zprávy očeském „pokrokářství aneznabožství“ zřejmě šířili římskokatoličtí kněží, obvykle příznivci maďarského režimu (tamtéž, s.69). Podle Kálala jsou Češi lidmi přirozeně náboženskými, bez ustání hloubajícími onáboženských záležitostech, zatímco Slováci mají sklon ktomu přijímat náboženství bez přemýšlení. To se nakonec ukáže jako sexuálně předsudečné tvrzení, jež je založeno na klišé, že Češi představují mužský aSlováci ženský princip (tamtéž, s.156), ikdyž oněkolik stránek dále to Kálal změní: Češi jsou muži, zatímco Slováci jinoši (tamtéž, s.160). Maďarská propaganda obezbožnosti Čechů nepochází jen zjejich husitské historie, ale také zpředstavy, že Češi (ale toliko ti zČech) jsou nečistí; hojně používaným hanlivým výrazem pro Čecha je „csunya cseh“ (špinavý Čech). Je zřejmé, že Maria to někde slyšel, spojuje maďarské „csunya“ sčeským „čuně“, ale skončí se špatně napsaným maďarským „disznó“ (prase) vortograficky agramaticky podivné jmenné konstrukci „Csech-disno“ (Maria 1938, I, s.249). Pražský-Slavkovský alespoň správně píše „cseh“, avšak jeho verze maďarské nadávky na Čechy pochází zněmeckého spojení „czechischer/tschechischer Hund“, „kutya cseh“, český pes (Pražský-Slavkovský 1930, s.26). Karmín podává český nacionalistický názor na „osvobození“ Slovenska, který se jeho vlastním románem ve skutečnosti nepotvrzuje: „Obavy oživoty našich bratří pod Tatrami byly odůvodněné. Byli bez pomoci, bez vůdců, beze zbraní ačekali na spásu zMoravy azČech“ (Karmín 1937, s.53). Podle Karmína měl být tehdy dosažen jednotný československý národ, jemuž byl zářným vzorem František Palacký, „rodem Moravan, vychováním Slovák, jazykem Čech“ (tamtéž, s.55). Karmín iMaria však zároveň uznávají, že někteří Slováci zůstali tváří vtvář „osvobození“ věrni Maďarům. Karmín udává jako důvod mamon, tvrdí: „Bylo dosti těch, kteří zůstali věrni zvděčnosti za tučné platy, za koncese, za grófské pozemky amajery, jimiž si Maďaři kupovali spolehlivé politické tvrze“(tamtéž, s.81). Maria se naproti tomu otakových Slovácích vyjadřuje stéměř rasisticky jazykovým zhnusením: „nalezli se ještě odštěpenci, renegáti, jimž byl Maďar milejší nežli Čech“ (Maria 1938, II, s.187). Pražský- -Slavkovský naopak popisuje slovenskou rodinu hospodařící vzadní části Maďarska, která se chce přestěhovat na Slovensko, ale nemůže si to dovolit, jelikož jí Maďaři nabídli za její hospodářství dosti bídnou cenu. Autor tu možná velkoryse omlouvá Slováky, kteří zůstali vMaďarsku, anebo, což je pravděpodobnější, naznačuje, že se Maďaři snažili finančně přinutit Slováky, aby zůstali. Karmín ktomu, aby vysvětlil, proč se ti moudří ze Slováků přidali kČechům, používá nacionalistická klišé z19.století, uvádí například někdejší používané maďarské rčení „tót nem ember“, což znamená „Slovan není člověk“. Chápání tohoto rčení ve významu „Slovák není člověk“ se však rozšířilo natolik, že po druhé světové válce komunističtí Maďaři vymazali slovo „tót“ ze slovníků.6 Karmín, jak bychom mohli očekávat, vyzdvihuje vřelé přijetí, kterého se českým vojákům dostalo na západním Slovensku, ve Skalici aSenici. Ze šesti autorů, jimiž se zde zabývám, jediná Záhoranská zmiňuje, ba dokonce zdůrazňuje, že 6 Stejný osud potkal islovo „oláh“ (Valach, Rumun), které bylo stejně jako „tót“ považováno za hanlivé označení vzešlé ztřídní společnosti, kde jedno etnikum bylo chápáno jako „nižší“ než jiné. OPEN ACCESS ROBERT B.PYNSENT 191 české měšťanstvo mělo sklon ktomu Slováky opovrhovat jako dráteníky— ato bez ohledu na jejich skutečné povolání či rodinné zázemí. Tuto urážku si od manželovy rodiny vyslechne iIgnatie. Autorka se také zmiňuje opocitu Slováků, že se zjejich země stala toliko česká kolonie, což byl motiv přítomný vpsaní krajních slovenských nacionalistů po značnou část 20.století. Verze, kterou Záhoranská dává do úst jednomu nestydatému Slovákovi, je silnější než obvyklá vyjádření tohoto motivu: „Jste na Slovensku, votrocké kolonii Čehúnů, vy Pepíci…“ (Záhoranská-Dostalová 1932, s.36). Když spisovatelka nechává tato slova pronést takovouto postavu, stává se významem tohoto výroku její pobouření nad tím, že někteří Slováci mohou takto mluvit odobromyslných, třebaže neobratných Češích. Až na Karmína se učeských autorů, onichž tu pojednávám, projevuje antisemitismus typický pro české nacionalistické avlastenecké psaní. Slovák Prídavok, zdaleka nejinteligentnější zmnou probíraných spisovatelů, ve Svitaní na Východe toliko zaznamenává slovenskou nechuť kžidům, ale nevykazuje žádné známky antisemitismu. Nicméně iPrídavok se vprůběhu nepředpojaté, víceméně komické epizody uchyluje ke stereotypu: Okrem Slovákov Národná Rada nadobúdala váženosť iuŽidov.7 Jednoho dňa přišiel do banky „Tatry“ hrbatý typický židovský krčmár, zaklopal na dveře akeď mu zavolali „voľno!“ vošiel náramne bojazlivo. „Pochválen pán Ježiš Kristus…“ „Na veky amen,“ volali rozosmiati pracovníci. „Páni, veľkomožní páni…“ „Čo chcete?“ „Ja by som sa chcel prihlásiť za Slováka….“ Zo zašpineného kaftanu vytiahol niekoľko pačiek hercegovinského dohánu arozdával ich prítomným. Vtipný pán Meličko odvetil: „No, to sa opýtajte vašich občanov vdedine, či vás prijmú za Slováka.“ „Mňa majú radi… Však ja nie som ako ostatní Židia“ (Prídavok 1928, s.130). Prídavok si dělá legraci ztypické situace. Poslední slova krčmáře vtéto pasáži jsou významově komplexní. Zaprvé tomu můžeme rozumět tak, že očerňuje své souvěrce. Zadruhé přijímá fakt, že židovstvo je mezi Slováky neoblíbené. Zatřetí Prídavok (avlastně ikrčmář) ve skutečnosti využívá antisemitský topos, jejž nalezneme uautorů, kteří se snaží nebýt antisemity, když připouštějí, že někteří židé jsou dobří. Příklady tohoto toposu najdeme ve vyprávění omalém židovském chlapci, který si hraje snežidovskými kamarády, vknize Boženy Benešové Tři povídky (1914) avlegionářském románu Rudolfa Vlasáka Židáček Leo (1933). UPrídavka poučuje kladná postava, Havran, jednoho rolníka otom, jak má jednat sžidovským vesnickým krčmářem, který se nechová dobře; jinak řečeno, radí osvobozeným Slovákům, aby jednali demokraticky: 7 Psaní velkého „Ž“ ve slově „Žid“ poukazovalo obvykle ve slovenštině ivčeštině buďto na sionistu, nebo na antisemitu. Nezdá se však, že by se uPrídavka— přes všemožné používání stereotypů— jednalo otento případ. OPEN ACCESS 192 SLOVO A SMYSL 42 „Akeď už budeme mať tú svobodu, či budeme mócť vyhnať krčmára zdediny?“ „Keď je zlý, nechoďte knemu kupovať, utečie on isám.“ „Hej utečie, Žid je ako ploštica. Ten se tak chytro nepustí…“ Havran dal sedliakovi cigaru, podal mu ruku aodprevadil ho až kdverám. „To už hej, to sa mi páči. Takíto páni, to hej…“ (Prídavok 1928, s.168). Prídavok také popisuje malou antisemitskou výtržnost vTolčemeši uPrešova, kde nežidé vkrčmě opijí krčmáře azbijí ho, svlečou ho spolu sjeho ženou adětmi do naha anakonec je všechny vyženou na mráz. Rodinu zachrání místní učitel. Ztoho, jinak řečeno, plyne, že pogromy vyvolávala lůza (viz tamtéž, s.100–101). To odpovídá Kálalovým popisům pogromů na Slovensku bezprostředně po válce: „Lid vrhal se na židovské krámy, vydrancoval je, sudy kořalky apetroleje vylil, židé utekli, kdo ví kam… Tak na četných místech pojal svobodu lid, říkaje, že svoboda trvala jen tři dni“ (Kálal 1928, s.89). Včeském antisemitismu od Palackého dále stojí židé téměř vždy na straně Němců avtisku za ně vykonávají mnoho špinavé práce. Vrománech oSlovensku chápali čeští spisovatelé tamní židy jako ty, kdo jsou vždy na straně Maďarů. Pražský-Slavkovský však popisuje židovského hostinského vMichalovcích/Miskolczi jako oportunistu. Když je město pevně vrukou Maďarů, mluví maďarsky aříká Řezníčkovi ajeho desátníkovi, že nemá žádné jídlo ani pití, které by jim mohl nabídnout. Když je město vrukou Čechoslováků, najde se toho pro ně hodně. Na mostě vKomárom/Komárnu jsou německy mluvící židé zBratislavy (která tak byla pojmenována pouhé tři měsíce před touto scénou) na komáromské straně, zoufale se však snaží dostat domů, aby se čile mohli pustit do obchodování (Pražský- -Slavkovský 1930, s.12–13, 49–52 a55). Obě epizody jsou vzásadě antisemitské, autor však během druhé světové války ukrýval ve svém domě židovku ariskoval pro ni tedy svůj život. Když Češi okupovali Pressburg/Bratislavu, městský rabín oficiálně přivítal maďarské jednotky, které do města vpadly (Maria 1938, I, s.117). VSenici byl zastřelen syn ředitele banky Tatry poté, co židé na maďarské vojáky zavolali: „Zastřelte ho je to pansláv!“, kromě toho židé aželezniční úředníci vyzradili Maďarům úřad Národní rady ačeskoslovenskou posádku vŽilině (tamtéž, s.201).8 Maria naznačuje, že židé byli zapojeni do pašování cigaret atabáku, aokrádali tedy československý stát ospotřební daň (tamtéž, III, s.225). Tato scéna má ovšem rovněž sloužit jako nacionalistická pověst chválící českou čestnost, neboť vojáci, kteří dopadnou obzvlášť malého postaršího žida, okamžitě předají cigarety, které uněj najdou vláhvích na mléko, finančnímu úřadu. Český poručík uMarii tvrdí ožidech vhorních Uhrách: 8 Zejména uKarmína aMarii jsou železničáři obvykle nedůvěryhodní Maďaři či maďaróni. Pražský-Slavkovský popisuje, jak železničáři dostali zbraně, aby snimi bojovali sČechoslováky. Názor českých spisovatelů, že všichni železničáři jsou Maďaři, vycházel ve značné míře zhistorické skutečnosti. Čeští spisovatelé to pokládali za obzvlášť hanebné, jelikož železnice, především transsibiřská magistrála používaná československými legionáři vRusku, byly víceméně posvěceným místem, neboť na železnici či zželeznice byly konány mnohé hrdinské skutky zakladatelského mýtu včetně sebevraždy mučednického hrdiny plukovníka Švece. Nezapomínám ani na to, že ve vnitrozemských zemích před věkem masové letecké přepravy měly železnice značný význam pro mezinárodní cesty, nikoli jen pro ty vnitrostátní. OPEN ACCESS