„Orlové literární revoluce.“ F. X. Šalda a/versus Arnošt Procházka (a Moderní revue)

„Orlové literární revoluce.“ F. X.Šalda a/versus Arnošt Procházka (aModerní revue)* Luboš Merhaut Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Ústav české literatury akomparatistiky— institut pro studium literatury, o. p. s., Praha [email protected] SYNOPSIS ‘The Eagles of Literary Revolution’: F.X.Šalda and / versus Arnošt Procházka (and Moderní Revue) The development of aprofessional network, as well as long-standing disputes, among the most prominent representatives of Czech modernism at the turn of the 19th and 20th centuries— F.X.Šalda on the one hand, and Arnošt Procházka and the Moderní revue (especially Jiří Karásek) on the other— can be traced through several stages. First, 1893–1895, aperiod of mutual curiosity and emerging factions, from the earliest meeting up to the formal manifestation of Česká moderna, which was preceded by the establishment of the Moderní revue as first independent literary platform of the 1890s. Second, 1895–1900, aperiod in which various trends converged in the connection of art to life and society, and in aconfrontation with other emerging, alternative concepts of modernism, namely Synthetism. Third, 1900–1910, aperiod that looks back, from the strata of generational polemics, culminating in the controversy surrounding Šalda’s pseudonyms, to the accusation of Karásek in what has come to be known as the anonymous letters affair. Fourth, 1910–1925, when each side declared hostility towards, or simply ignored, the other’s role in Czech modernism, from the conclusion of the anonymous letters affair to Procházka’s death. This study focuses in particular on the two initial periods, on the roots of the polemic, and on key moments in the 1890s: that is, on the onset and gradual differentiation of modernist literary creation and criticism in all its forms, on the transformations and extremes of the polemic as the example of agenre whose essence is dialogue and misunderstanding in equal parts. While the polemic is often rife with personal attacks, it also tends to crystallize in amirror that reveals the collisions and transformations of Czech modern aesthetic thinking, and that illuminates connections and transitions in the field of literary and cultural production. KLÍČOVÁ SLOVA / KEYWORDS F. X.Šalda; Arnošt Procházka; Jiří Karásek ze Lvovic; Moderní revue; spor; žánr polemiky; modernismus; syntetismus; dekadence; generace; kritika; aféra / F.X.Šalda; Arnošt Procházka; Jiří Karásek ze Lvovic; Moderní revue; controversy; polemic as genre; modernism; Synthetism; the Decadent Movement; generation; critique; affair. * Text vznikl vrámci projektu spodporou GA ČR 17-26664S (Arnošt Procházka— kritik aesejista). OPEN ACCESS 72 SLOVO A SMYSL 30 Téma vztahů asporů mezi F.X.Šaldou aArnoštem Procházkou, resp.dekadentními symbolisty aestéty zokruhu Moderní revue, především Jiřím Karáskem, zahrnuje rozsáhlou oblast různorodých polemik, jež se po několik desetiletí týkaly nejen postupného rozrůzňování aprotikladů jejich modernistických představ akoncepcí, ale výrazně rovněž budování arozvíjení silových, vykladačských pozic vrámci tzv.generace devadesátých let aotázek etických. Přitom protagonisté na obou stranách byli bytostnými polemiky, od devadesátých let do poloviny dvacátých let vedli stovky polemik různorodého rozsahu atématu.1 Zliterárněhistorického hlediska představuje polemika svébytný žánr, jehož podstatou je rovnomocné působení dialogu anerozumění akterý lze charakterizovat zvláště tématem, strategií, funkcí astylovou aformální vyhraněností.2 Jde ožánr sebestředný asebestvrzující, žánr synkretický, působící prostřednictvím textů různorodého založení, ofenomén na pomezí diskurzivních praktik, oborů aspolečenských kontextů. Dobově příznačný polemický žánr dovoloval bezprostředněji aotevřeněji formulovat estetické aideové koncepty; stával se platformou sporů svýznamem nadčasovým azároveň prostorem útoků ryze osobních sdosahem toliko časovým. Zjevuje mnohé apodstatné zdobové situace auměleckých dějů. Podle esejů, kritik, zmínek vkorespondenci ive vzpomínkách můžeme rekapitulovat vývoj vztahů adlouholetých kontroverzí mezi Šaldou na jedné straně aProcházkou aKaráskem na straně druhé. Lze jej sledovat vněkolika fázích: 1. 1893–1895, vzájemné ohledávání apočátky diferenciace od prvního setkání do doby příprav avydání České moderny, kterou ovšem předběhlo založení Moderní revue jakožto první svébytné platformy části generace devadesátých let. 2. 1895–1900, 1 Šalda polemizoval sširokým spektrem literátů, kromě Procházky aKaráska mezi ně postupně (ačasto opakovaně) patřili: Jaroslav Kvapil, František Roháček, Jaroslav Vrchlický, J.V.Sládek, Jan Herben, Ignát Herrmann, Jan Voborník, František Zákrejs, Josef Pelcl, M.A.Šimáček, F.V.Krejčí, Václav Hladík, S.K.Neumann, Karel Pelant, Vilém Mrštík, K.M.Čapek Chod, Karel Sezima, Viktor Dyk, Jaroslav Kamper, Jan Lier, Karel Elgart Sokol, Emanuel Chalupný, Jindřich Vodák, Josef Laichter, F.S.Procházka, Alexandr Bačkovský, Jaroslav Hilbert, Josef Holý, Karel Horký, Karel Dostál-Lutinov, Otakar Theer, Jaroslav Vlček, Arne Novák, Jaroslav Sutnar, Miloslav Hýsek, Miloš Marten, Albert Pražák, Arnošt Dvořák, Jiří Mahen, Otokar Fischer, Hanuš Jelínek, F.A.Šubert, Rudolf Medek, Marie Majerová, Karel Čapek, Josef Kodíček, Gustav Pallas, Miroslav Rutte, Richard Weiner, Antonín Sova, L.N.Zvěřina, Gustav Jaroš-Gamma, Ferdinand Peroutka aj.— Stejně lze uvést soupis autorů, snimiž polemizovali Karásek azejména Procházka: Jaroslav Kvapil, J.V.Sládek, Jaroslav Vrchlický, Ferdinand Schulz, Jan Lier, František Zákrejs, Antonín Sova, Ludvík Lošťák, M.A.Šimáček, Jan Vorel, F.V.Krejčí, Josef Pelcl, J.S.Machar, Jan Herben, Sigismund Bouška, Jaroslav Vlček, S.K.Neumann, Václav Hladík, Václav Flajšhans, Otakar Theer, Karel Sezima, Otakar Šimek, Arne Novák, Viktor Dyk, Václav Štech, Karel Dostál-Lutinov, Emanuel Lešehrad, Karel Rožek, Jiří Mahen, Karel Pelant, Josef Laichter, Jindřich Vodák, J.D.Konrád, Jaroslav Hilbert, Karel Horký, Vilém Mrštík, Josef Bartoš, Hugo Siebenschein, Josef Kodíček, Karel Čapek, F.S.Procházka, Ervín Taussig, Hanuš Jelínek, Otokar Fischer, Bohumil Polan, Richard Weiner, Ferdinand Pujman, Růžena Svobodová, Otakar Štorch- -Marien ad. 2 Kpolemice viz Merhaut 1999b; Homoláč 1998. OPEN ACCESS LUBOš MERhAUt 73 rozrůzňující paralelní vyhraňování súběžníkem vztahu umění kživotu aspolečnosti avkonfrontaci sdalšími nastupujícími, alternativními koncepty modernismu, resp.syntetismu. 3. 1900–1910, účtující ohlédnutí od zvrstvené generační polemiky završené sporem oŠaldovy pseudonymy do Karáskova obvinění vtzv.aféře anonymních listů. 4. 1910–1925, oboustranně vyhlašované nepřátelství či ignorování, resp.polemické sebeprezentace vlastních rolí vrámci modernismu od osobně účtujícího doznění aféry do Procházkovy smrti (posléze především vsouvislosti se vzpomínkami na přelom století). Následující kapitoly se vchronologickém přehledu podrobněji zaměřují zejména na dvě počáteční období, na kořeny polemik, některé jejich momenty arysy. I. Předem je nezbytné zdůraznit východiska společná Šaldovi, Procházkovi aKaráskovi jako vůdčím představitelům mladé modernistické literatury nastupující soustředěně od počátku devadesátých let 19.století. Převratnou (revoluční) intencí nového hnutí bylo především poznání podstaty umění, zdůraznění jeho autonomie azní plynoucí možnosti integrálně, cestou symbolizace amnohoznačným hledáním tvůrčí syntézy dojít kindividuálnímu stylu, khledání skrytého smyslu, knovým, duchovním významům (viz Merhaut 1999a; týž 2015a). Programově toto úsilí záhy apodnětně formuloval Šalda, prosazoval je spolu sProcházkou aKaráskem (Vodákem, Krejčím, Vorlem ad.) soustavnou kritickou aktivitou. Při formování umělecké kritiky jako svébytné disciplíny se negativně vymezovali vůči tradici apředchozím generacím (zvláště vpolemikách slumírovským okruhem), vkritických textech zároveň formulovali nové principy umělecké tvorby (mj.vuvádění ainterpretaci zahraničních myšlenkových vzorů, zejména francouzské kritiky).3 Základními aspolečnými znaky pro jejich pojetí modernismu— ato koneckonců ivdalších desetiletích oboustranně vyhlašovaného nepřátelství— byly: důraz na svébytnost umění ana specifičnost jeho vztahu ke skutečnosti ake společnosti podložený estetickým idealismem, individualismus vyzdvihující vnitřní, svobodný duchovní svět jedince-tvůrce arelativizující vnější, mimoestetické požadavky, dále nesmlouvavost apolemičnost kritického myšlení aabsolutizující pojetí osobitého uměleckého iživotního stylu jako integrujícího významotvorného fenoménu. Otato programová východiska vobecné rovině vpodstatě nikdy nebylo sporu, věcná část vzájemných polemik se týkala jejich realizace adalšího směřování, akcentů na jednotlivé komponenty, jejich souvislostí ahierarchie. Do společného boje jednotliví „revolucionáři“ od počátku apřirozeně vkládali své individuální estetické představy, dispozice ipovahové vlastnosti. Jiří Karásek (ze Lvovic) 3 „Dělítko bylo tehdy ještě jiné: pouze poměr ke ‚starým‘. Byla to vlastně stupnice: čím příkřeji kdo stál proti nim, čím méně ‚kompromisoval‘, tím spíše mu příslušelo epiteton ‚moderního‘. Nerozhodoval tu vlastní obsah osobnosti, nýbrž její zevní taktika. Nejdále vtéto stupnici, na nejkrajnějším levém křídle, stála jmenovaná kritická trojice Šalda, Karásek aProcházka, tak jako vůbec jen kritika sama zdvihala prapor literární revoluce. Zbeletristů nepostavil se té doby do zjevně odbojné pozice proti starým ani jediný“ (Krejčí 1901, s.5). OPEN ACCESS 74 SLOVO A SMYSL 30 jako básník akritik otevřeně vycházel zdojmů aimpresí, požadoval psychologicky založený dialog sdílem. Arnošt Procházka byl osobně poněkud zdrženlivější aformálnější, snažil se oucelenější iobecněji platný pohled, především ve znamení nietzschovského individualismu askepticismu hledal vumění výjimečnost, duchovní vyhraněnost aexaltovanost. Nejvýraznější anejbojovnější (inejvztahovačnější) F.X.Šalda usiloval ouniverzálnější, filozofičtěji založené pojetí umění, dynamicky otevřené též společenským proměnám. Klíčové momenty— jež je spojovaly azáhy zároveň začaly rozdělovat— najdeme nejen vrozpracovávaných tématech ave způsobu užívání pojmů, jež by zakládaly modernost umění (tedy hlavně syntetismus, symbolismus adekadence, „život“ sám), ale ive způsobu, jakým jednotliví protagonisté projevovali vědomí společného boje na jedné straně ajak projektovali atematizovali svůj vlastní podíl na tomto boji azvláště jeho důležitost na straně druhé. Představitelé nové kritiky navazovali na kritičnost Masarykova realistického proudu (zvláště na osobnosti H.G.Schauera, J.S.Machara aViléma Mrštíka) azprvu byli spjati spokrokovým hnutím. Na počátku devadesátých let publikovali především vmoravských časopisech Literární listy, Vesna aNiva abyli označováni (zavedenými autory z„centra“) shanlivým přídechem jako tzv.moravská kritika. Hlavně vpolemikách se Sládkovým Lumírem (sokruhem Jaroslava Vrchlického, proti tvorbě Jaroslava Kvapila, Antonína Klášterského, Aloise Škampy adalších) askonzervativnější Osvětou čelili odsudkům azesměšňujícím soudům.4 Vtomto duchu např.psal staročeský publicista Ladislav Mattuš (1895, s. [1]), jenž příznačně zjednodušeně všechny nahlížel jako dekadenty: „Příliš brzo se narodila naše vlastní Mláďátka, hraničáři literatury úpadkové, dekadenti;— na úpadek máme skoro ještě čas. / Přišli jsou jest tři mudrci od západu Šalda † Karásek † Procházka,— aby se poklonili nové době, která, spásná, vlasti naší vstává— avšici tři jí přinášejí zlato svého umění. […] / Zlatem jejich je dekadentismus. Co je to? Shrnuto nejkratčeji: závratné vyvrcholení svého jáství— auž tím jsme odsoudili tu pařížskou bylinu, protože právě význakem slovanské povahy je rys altruismu— ejhle Tolsté, Dostojevské— aumění vždycky má růsti ze skutečnosti, znároda, být čerpáno, vyvíjeno, ne být dováženo, vypůjčováno, přenášeno. / Vy netvoříte samostatně, vaše umění má cenu napodobeniny pouhé, bezmyšlenkovité, otrocké a– cizí, nesrozumitelné, nepatřičné. Co stím unás? […] / Umění však naše má být české anebo všeobecně lidské; co vy podáváte, je— nelidské. / […] Umělec— ateda ikritik— má přijít hotový. Nikdo není modernější Maupassanta— atýž přece vpeřince moravskou kritiku, pokud je známo, nedělal; nýbrž učil se atříbil, chodil se svými věcmi kFlaubertovi, a— třicátník— vystoupil, umělec od hlavy až kpatě. / Kritik zralý dovede také jinak asjinakou dvorností ovládat svůj rapír než splašený kritik mladíček.“ Vútočnosti aironii však Ferdinandu Schulzovi, Františku Zákrejsovi, Jaroslavu Kvapilovi aj. nezůstávali nic dlužni. Šalda hájil svou povídku Analýza proti kritikám vČasu mj.rozsáhlým esejem Syntetismus vnovém umění (1891/1892), explicitně vysvětloval (Jaroslavu Kvapilovi) podstatu moderní kritiky (Literární kapitoly, Šalda 1892). Procházka sKaráskem vkritikách aesejích psaných pro Literární listy (aod října 1894 radikálněji do Moderní revue) obhajovali tvůrčí svobodu astále vyhraňovaný individualismus. Kupř. na odsudky Lumíru aJ.V.Sládka reagoval Procházka 4 Viz zvláště Zákrejsova Nová světla (1894). OPEN ACCESS LUBOš MERhAUt 75 ostře (1893b, s.223–224): „Nedostačilo, že mne prohlásili za hlupce. Hňupa. Blba. Je nutno, abych byl též ničema. Podlec. Vyvrhel. Mstivý chlap. Jedině proto, že jsem psal oknize p. Škampově. Aneshodoval se s‚poctivým úsudkem nejpřednějšího českého básníka‘ [Jaroslava Vrchlického]. / […] Poctivá práce! Národní věc!! Vlastenectví!!! Jak to zní zvysoka nabubřele. Škoda, že se nikdo rozumný na to nechytí. Leda mouchy. Atěch není co litovati. Myslím, že chápu celou tu ‚poctivou práci‘ pro ‚národní věc‘, jak si ji p. J.V.S. vpokojných hodinkách nerušené siesty představuje. Prosím. Vypijte denně své tři nebo čtyři sklenice plzeňského. Přečtěte nábožně denní list své barvy apředevším Kurýra. Jednou za týden, vbezpečném ústraní, třeba pod zámkem, zazpíváte si ‚Kde domov můj‘. Jste-li prudší, ‚Hej Slované‘. Ajste dobří vlastenci. Máte zásluhy. Chcete-li býti horliví, vřelí— pak odbírejte Lumír. Po smrti dostane se vám za to nekrolog a‚budiž mu vděčná paměť‘. Třeba vsamém Lumíru. / […] Děkuji. Nemám ani nejnepatrnějšího smyslu pro plurály. Pro hromadné vystupování. Cechovní reprezentaci. Znám jenom singuláry. Individua. Každé je samo zodpovědno docela za svou práci. Azde se jedná omne. Omoji individualitu. Nedám si jí nikdy bráti. Nikým zkracovati. Nestrpím, aby vmlze zevšeobecnění moje činy, třeba jenom zdálky, mohly padnouti na jiného. Dovedu sám za všechno, co činím, státi. Iobhájiti, když nutno. Každý protekční systém se mi protiví. Nenávidím, odmítám, zakazuji si jej.“ Téhož dne vyšlo Karáskovo Zasláno vůči invektivám vLumíru (např.„šplhavé pseudotalenty“), vněmž mj.čteme: „Atak tedy, pánové, ať jste kdokolivěk. Ať jste literární námezdníci placení aobjednaní kmému zhanobení, ať proslulí avážení literáti. Ať moji nepřátelé, ať ti, kdo mi ještě nedávno ruku přátelsky tiskli. Chtěli jste mne terorizovat, udupat aukřičet; ale nepovedlo se vám. Vím, co jsem. Co znamenám. Jsem dobrý kov. Dobrá mince. Platím. Nedám se reformovat crétiny aidioty. […] Nic vám nejsem dlužen. Za nic kdíkům zavázán. Co jsem, za sebe jsem. Aproti vám jsem. Plivejte! Smějte se! Křičte si! Dupejte! Jak chcete. Děláte se jen směšnými. […] Nejsem sám. Mám svou obec. Malou, ale vybranou“ (Karásek 1893, s.234).5 II. Patrně již od prvního setkání vlednu 1893 zavládlo zvláště mezi Šaldou aProcházkou instinktivní napětí, přerůstající záhy vodpor. Jiří Karásek ovztazích tří předních kritiků Literárních listů sodstupem napsal (aniž by ovšem mohl vystoupit ze stínu dlouholetých vzájemných útoků): „Den, kdy jsme se sešli poprvé, F.X.Šalda, Arnošt Procházka ajá, byl zároveň dnem, kdy se počal— náš rozchod sokouzlujícím kritikem zLiterárních listů. Ne5 Viz též mj.Procházkovo aKaráskovo ironické Zasláno (1893) podepsané Housenkáři vreakci na glosu vLumíru (1893, s.60), vníž Sládek mj.psal: „Každá rvačka jest odpornou. Ato, co teď na tak mnohých místech čteme, je rvačka, ne boj. Útočníkem je kritika. Pisatelé kritik jsou většinou lidé naprosto bezvýznamní, rekrutovaní ze třídy, která nemohouc se živiti myšlénkou vlastní, živí se ohlodáváním zahrad cizích. Sami nemají co ztratit, jinému berou vše. Tento voj housenek stále roste aodporno se jich dotýkat.“ Dále srov.polemické Listy zPrahy Šaldovy (1893a) aProcházkovy (1893a); ktomu komentář F.V.Krejčího (1893). OPEN ACCESS 76 SLOVO A SMYSL 30 boť my druzí dva jsme byli příliš odlišně založeni, aby se dalo zabránit konfliktu. F.X.Šalda chtěl býti vedoucím— atomu se já aspoň nebránil. F.X.Šalda však směřoval ktomu, aby opanoval Literární listy, chtěl vnich rozhodovati úplně sám— azde musil se sraziti sProcházkou. / Hned druhého dne […] mne vyhledal F.X.Šalda vmém smíchovském bytě […]. Překvapilo mne jen, že se vyptával, jak jsme se sešli sArnoštem Procházkou, apak náhlé nepříznivé kritizování jeho recenzí vLiterárních listech. Vytušil jsem, že Šaldovi není Procházka sympatický aže hledá místo, kde by mne zasáhl, abych se odtrhl od Procházky. / […] Šalda pozval mne aProcházku knávštěvě do Uhříněvsi, kde byl přes léto urodičů— přijeli jsme oba, ale byli jsme trapně překvapeni chováním Šaldových rodičů. Otec se vzdálil při našem příchodu amatka snámi ani nehovořila. Šalda, aby nás pohostil, vzal nás do místního hostince— anakonec přijeli manželé Svobodovi, anezdar výletu byl dovršen chováním Arnošta Procházky, jenž byl krajně rozezlen aneuměl se společensky opanovati asvou nevůli Šaldovi hlasitě projevoval. To jsme byli my všichni tři kritikové Literárních listů a‚kritické bratrstvo‘ naposled pohromadě. Již záhy následovala mezi Šaldou aProcházkou roztržka zjevná, výměna nepříjemných urážlivých dopisů— apak následovalo zavilé, nevraživé nepřátelství obou ‚až do hrobu‘, doslovně […]. // Po příkrém rozchodu F.X.Šaldy aArnošta Procházky jsem předpokládal, že jest logický imůj rozchod sF.X.Šaldou. Přestal jsem definitivně choditi ke schůzkám vkavárně UKarla IV., měl jsem za to určitě, že iF.X.Šalda tam již přestal choditi. Byl jsem proto překvapen novou návštěvou F.X.Šaldy vmém bytě, aještě více, když jsem jej spatřil doprovázeného— paní Růženou Svobodovou. […] / Nemohu říci, že byly jeho návštěvy nepříjemné abez literárního užitku pro mne. Mně jen vadilo jedno: že mne vosobě F.X.Šaldy vyhledává úhlavní nepřítel Arnošta Procházky“ (Karásek 1944/1994, s.194–198). Zdá se, že podobné pocity od počátku vliterárních kruzích otevřeněji vyjevoval spíše Šalda. Vroce 1893 se zřejmě ještě pokoušel ovlivnit vztahy mezi Karáskem aProcházkou, ato poté, co včervnu t. r. Jaroslav Kvapil vyťal Procházkovi za kritiku Vrchlického políček na Ferdinandově třídě. Oudálosti referovala Niva: „Tedy vposledním čísle Literárních listů pan A.Procházka měl ‚dopis zPrahy‘, vněmž na několika místech dotkl se pana Jaroslava Kvapila atéž p. Jar. Vrchlického. Oba pokládali se listem tím hluboce za uraženy. Pan Kvapil dopsal Procházkovi, mohl-li by sním mluvit. Dne 21. t. m. setkali se někde poblíž Příkopů. Anastala tato rozprávka: Procházka: ‚Přál Jste si se mnou mluvit?‘— Kvapil: ‚Ano. Psal Jste poslední dopis vLiterárních listech?‘— P.: ‚Psal!‘— Kv.: ‚Ito, co tam stálo omně aop. Vrchlickém?‘— P.: ‚Vše, co jsem podepsal!‘— Kv.: ‚Tu tedy máte za mne iza pana Vrchlického!‘ Apan Kvapil pana Procházku uhodil. Pan Procházka nemeškal apolíček mu vrátil, přičemž panu Kvapilovi slítl cvikr na zem. Abylo po aféře. Páni se rozešli aneodstonal to ani— Kvapilův skřipec. Ovšem ale čest adůstojnost literátská. Literáti zajisté mohou být ostupeň vzdělanější nežli vesnická chasa. Už proto, že se tak, jako ona, ani prát arvát nedovedou.— Ale pardon! Pan Kvapil chtěl prý tím dosíci něčeho zcela jiného. Souboje. Souboj— pole čestné! Usmíváte se; neboť cesta, kterou volil on, vede všude jinam (apředevším ktrestnímu soudu), jenom ksouboji nikoli“ (Kalvoda 1893, s.240). Vzjitřené době přecházely polemiky azvláště reakce kritizovaných vponěkud bezprostřednější výměny „názorů“. Obdobnou zkušenost vylíčil včervenci 1894 Jiří Karásek— incident sLudvíkem Lošťákem, autorem básně Tři noci umrtvoly, kterou OPEN ACCESS LUBOš MERhAUt 77 Karásek zkritizoval vRozhledech.6 Připomněl přitom Kvapilův útok aparafrázoval dopis, který spolu sŠaldou jako Procházkovi důvěrníci zaslali Otakaru Auředníčkovi aJiřímu S.Guthovi avněmž se vyjádřili k„políčkové aféře“.7 Během následujícího sporu oto, zda Procházka Kvapilovi políček mužně vrátil, radil Šalda dopisem Procházkovi přátelsky, jak se vypořádat spomluvami Jaroslava Kvapila, jehož charakter příkře vykreslil:8 „Milý příteli, referát oaféře sKvapilem tiskněte beze strachu. Já bych pasus oparitě napsal ještě reliéfněji. Použil bych přímo výrazu uličník. Vrhne-li se na člověka gamin, odrazím jej jen, učiním jej neškodným, ale nevracím mu nic, poněvadž mi nezpůsobil, nemohl způsobit ‚urážku‘. Žaloby se není třeba bát. Nezapomínejte, že Kvapil je první, jenž přestoupil zákon. Kdyby se ho chtěl dovolávat, žaloval byste vy ho první. / Že bude rozšiřovat lež, která má vás ve veřejnosti potupit, řekla jsem skoro jistě. / Zde vám radím takto: dopište rekom. Kvapilovi (resp.po svém mandatáři, důvěrníku mu sdělte), že dal do oběhu falešnou avás hanobící verzi ovašem utkání se. Jmenujte Kosterku aještě jiný pramen. Že ho žádáte tedy, aby konstatoval vlistě, resp.před dvěma důvěrníky skutečný průběh: ‚že on vám zasadil jedno udeření, které 6 „Jmenovaného dne po 5. hodině odpolední přišel do kanceláře nádražní pošty smíchovské, kde jsem byl právě zaměstnán expedicí zásilek pro nejbližší vlak, mně úplně neznámý pán žádaje, bych vyšel ven, že na mne tam čeká p. redaktor zMoravy. Mysle, že je to p. JUDr. F.Roháček, který mne již na nádraží navštívil avjednom zposledních svých dopisů zmínku otom učinil, že mne opět co nejdříve vPraze vyhledá, slíbil jsem za krátko ven vyjíti, aby páni počkali, až budu hotov. Vyšed po 6. hodině ven, spatřil jsem tam zmíněného již pána sjiným, mně též úplně neznámým pánem, státi, ipřiblíživ se koběma, ptal jsem se, čeho si přejí. Než ale páni odpověděli, vyskočil zezadu p. Ludvík Lošťák, schovaný za sloupem peronu, abych ho nemohl pozorovati, ase slovy: ‚Tu máte za Vaši kritiku,‘ mne napadl azpolíčkoval. Načež se páni rychle vzdálili, než jsem mohl na obranu pomysliti […]“ (Karásek 1894, s.266). 7 „Útok podobný útoku kalibru p. Kvapilova nebo p. Lošťákova nemůže býti pro čestného muže pohanou. […] Pan Lošťák nezachoval totiž podstatných náležitostí, jak je čestný zákon aobyčej žádá. P.Lošťák nežádal dále ode mne dostiučinění, neuvědomil anepřipravil mne zejména opředmětu azáležitosti, již chtěl se mnou projednati. P.Lošťák přepadnul mne útočně, neuvědoměného, nezpraveného, prostého všech svých svědků adůvěrníků, kdežto sám se jimi opatřil. Všecko to jsou, jak známo, pojmové podmínky čestné satisfakce. Teprve potom může verbálná nebo reálná injurie (zde udeření do obličeje) býti pokládána za potupu, kterou lze odčiniti čestným způsobem, tj.vyzváním ksouboji. Tyto všecky pojmové znaky urážky asatisfakce ve smyslu mravů aobyčejů čestných, opakuji znova adůrazně, tu naprosto chybějí. Pan Lošťák nesplnil ani jediné podstatné, nevyhnutelné podmínky čestného řešení sporu. Přepadnul mne prostě, ale nepotupil. […] Ku konci dovoluji si podati ještě toto prohlášení: již loni zanášel jsem se myšlénkou vzdáti se kritické činnosti. Není věru žádnou slastí čísti každou chvíli na sebe ne polemiky, ale nejsurovější osobní nájezdy abýti každou chvíli ohrožován od lidí zpitých slávomamem azapomínajících, co řekl již lord Macaulay, že povinností autora, který má úmysly čestné, je vyslechnouti kritiku, ať jest jakákolivěk. Ale dnes, po útoku páně Lošťákově, prohlašuji tím pevněji: že neopustím pole kritické, dokud nevybojuji těm, kteří přijdou po mně, ne-li více, aspoň možnost, aby mohli beze strachu aobavy osvou osobní bezpečnost psáti tak, jak svědomí jim káže“ (Karásek 1894, s.266). Před porotním soudem se pak Lošťák omluvil aprohlásil, že svého činu lituje, načež mu Karásek odpustil (viz Roháček 1894). 8 F.X.Šalda A.Procházkovi, b. d. [1893] (Literární archiv PNP vPraze, fond A.Procházka). OPEN ACCESS 78 SLOVO A SMYSL 30 vy jste opakoval také jednou, aže jste neprchl před ním, zatímco on pro skřipec se zvedl, nýbrž že oba jste se spontánně vrůznou stranu obrátili.‘ Když na váš list nebo vašim důvěrníkům vůbec neodpoví nebo odpoví vyhýbavě nebo nebude chtět prohlásit skutečný stav, že pokládáte jej za původce nebo podporovatele této hanebné zneuctívající legendy— že jste nucen přijmout její premisy avytít mu při nejbližší příležitosti, kdekoli se Vám naskytne, dvě rány, onichž tvrdí, že mu nebyly splaceny. / Současně dopište ijeho 2 svědkům, aby konstatovali písemně skutečný průběh rencontru. Požádejte, aby Kvapilovo svědectví potvrdil také alespoň jeden zjeho svědků. / Chcete-li, dopíšu sám Auředníčkovi, aby konstatoval faktický průběh potýčky. / Svůj list Kvapilovi dejte podepsat p. Karáskovi, jenž průběh sporu viděl. […] / Já věděl nejen, že Kvapil je blbec, ale idocela sprostý, romantický anečestný všivák. Takový chlap dovede vživotě vyrobit několik l’art pour l’art sonetů jako slepené rajčí ocasy nebo paví vějíře— kterým se dovede divit několik Kinder und Laffen, jak říkal Goethe— aztropit celou řadu— na konto těch hraček— mizerností. Je to romantik, polonofil aničema (to trojí je vlastně identické). Je to mravní mrzák. Déséquilibré. Patologické individuum, které zasloužilo dávno opatrovnu nebo káznici. Neměl kní ostatně jednou již daleko. Tenkrát, když vybíral na Arbesovo jubileum azpronevěřil vybranou sumu akdy ho chtěl Hovorka již udat soudu (dal se stěží uprosit ostatními členy výboru). Slintal nadšením pro ‚mistra‘— azpronevěřuje mu přitom peníze. Kdyby býval tehdy někdo zkřivil vlas Arbesovi, byl by se na něj vrhnul jako dnes na vás. Ale proto by jej byl přec okrad! Absence de sens moral— jmenuje se podobná dispozice duševní— ne metaforicky, ale technicky.“ Zároveň Šalda využil příležitosti aProcházku vdopisu varoval před Karáskem: „P.Karáskovi nevěřte vůbec. On vidí lidi jako cukrovou omáčkou polité panáky zmarcipánu opoutích.“ Na přelomu let 1893 a1894 také došlo definitivně kosobnímu rozchodu F.X.Šaldy sProcházkou aposléze isKaráskem, jenž (včasto uváděné) vzpomínce na Šaldovo naléhání na Františka Dlouhého, aby již netiskl vLiterárních listech příspěvky jeho aProcházkovy, vyložil popud krozhodnutí založit vlastní časopis— Moderní revue vycházela od října téhož roku. „Atu vměsíci srpnu 1894 přišel ke mně Arnošt Procházka znenadání záhy po obědě, což bylo uněho neobvyklé, neboť byl zvyklý, že jsem kněmu já docházel každého odpoledne. Byl značně rozčilen aukazoval mi dopis redaktora Literárních listů profesora Dlouhého, který mu napsal, že jiný jeho kritik naléhá na něj, aby přestal tisknout Procházkovy aKaráskovy kritiky, jinak že sám mu přestane psáti. Běželo ohlavního adůležitého spolupracovníka Literárních listů. Chápal jsem rozpaky profesora Dlouhého, ale uznával jsem jeho loajálnost. Dlouhý nás prosil, abychom se zavázali, že setrváme za všech okolností uLiterárních listů aže oba do nich budeme hlavně psáti. Pak že jest ochoten vzdáti se ispolupracovnictví onoho čelného kritika, jenž jej terorizoval svými rozmary akaždou chvíli práci vjeho listech přerušoval anechával jej na holičkách. […] Zakročení onoho kritika pramenilo zideového iosobního nepřátelství mezi ním aProcházkou“ (Karásek 1931/1994, s.58). III. Vtéto době se přes osobní rozcházení aestetické rozrůzňování vtextech všech protagonistů projevoval pocit generační sounáležitosti apříbuzného estetického zaměření, OPEN ACCESS LUBOš MERhAUt 79 který ještě přehlušoval osobní různice aobčasné výhrady vyslovované již též veřejně aadresně (akterý se opakovaně vracel ipozději). Vůdčí představitelé nastupující generace samozřejmě stáli proti spojeným silám Osvěty aLumíra na straně Macharově (též Masarykově) vrozsáhlé polemice oVítězslava Hálka, resp.onové pojetí umění akritiky.9 Modernisté přirozeně navázali na své revolučním gestem provázené předchozí střety setablovanými literáty, zvláště sLumírem. Vlistopadu 1894 vtomto smyslu podobně reagovali zvláště na Vrchlického článek Knašim posledním bojům literárním.10 Zdůrazňovali potřeby svobodné avěcné diskuze, ohradili se vůči nařčení zgeneračního bratříčkování izdogmatismu. Procházka hájil příznačně mladou kritiku jako „společenství přímosti apravdy“, jedinečných duchovních projevů, anikoli jako generační „falešnou“ solidaritu: „není to však pouze otázka osobní, otázka poctivosti jednotlivcovy, oč tu běží, nýbrž moment, týkající se mravnosti, literární aspolečenské mravnosti vůbec, mravnosti Literárních listů pak zvláště. […] Podle známého již vzoru, dle osvědčené taktiky: nejmenuje nikoho zodpůrců. Ovšem. Pak stojí tedy jeden za všechny avšichni za jednoho. […] Ato se činí dnes, kdy nikdo již se neklame, ani nemůže se klamati oexistenci literárních škol, dnes, kdy všichni mladí, vcizině iunás, hlásají jednomyslně ahrdě, že není škol literárních, že jsou pouze individuelní projevy!“ (Procházka 1894c, s.29–30). Karásek obviněním zkamaraderie mohl ještě čelit slovy: „Kdo čte naše kritiky, ví, jak málo nálady je vnás ke vzájemnému podkuřování. Stačí srovnati jen moji polemiku sp. F.X.Šaldou ozásadě ‚nové pro nové‘, dosti ostrou, třebas se odbyla jen jako za kulisami, bez obligátních nadávek, poněvadž se nám oběma jednalo ověc, ne osobu.— Stačí srovnati, co jsem psal oliterátech mně tak blízkých, jako je p. F.X.Svoboda, p. Vilém Mrštík. Zde šlo oodchylné názory, aproto ustoupily osoby do pozadí“ (Karásek 1894/1895, s.52). Šalda vpolemice sVrchlickým podtrhl, že mladá kritika nebyla anení „esteticky dogmatická“, přičemž sice zmínil své výhrady vůči Karáskovi, zároveň však jeho umělecké úsilí vlastně ocenil. Přesto se tento text, stejně jako pasáž zdřívější Šaldovy kritiky (1893b) Škampovy knihy Venku adoma, stal později předmětem opakovaných Karáskových výtek. Své stanovisko vpolemice sKaráskem o„nové pro nové“ Šalda formuloval ještě vzáří 1894: „Dvě generace, dva tábory stojí příkře proti sobě: jedni staří ve všem, absolutně— druzí noví azase ve všem, zase absolutně. ‚Nové‘ a‚staré‘ jsou tu kouzelné formulky, zaříkadla. ‚Staré‘ a‚nové‘, tyto pomysly čistě relativné, kolísavé amlhavé, pouhé pomocné znaky, přenosné proporce— tyto termíny, které by měl každý jen poněkud kladnější myslivý mozek kritický ne-li ze svého slovníku naprosto škrtnout, alespoň silně omezit avymezit— stávají se unás leckde absolutními kritérii, distinkcemi akategoriemi! […] Řekl jsem: nové pro nové— ne— tomu nerozumím. Nové pro lepší, ano, to je plodná formule rozvojová. Té rozumím atu chci. Milujete-li nové jako nové jen proto, že je nové— jste duševně choří […]. Touha po ‚novém‘, horečná audýchaná snaha vyvolat je, vydupat je za každou cenu, je touha rychle znuděných dětí, které pojímají věci jen povrchem, vnějším, hrubým alesklým do9 Ohálkovské polemice viz Merhaut 2004. 10 Vrchlický (1894) označil Macharův článek, který vyšel vříjnu vNaší době, za příklad beztaktnosti, neušlechtilosti anedostatku smyslu pro tradici aodsoudil hrubý způsob útoků mladé generace vůbec. OPEN ACCESS 86 SLOVO A SMYSL 30 uchopit arozvést základní problém, jenž dílo nastoluje, od jednotlivostí přechází kvšeobecnému aotevírá široké perspektivy. / Jazyk, jehož dosud užívalo dosavadní denní referentství, samozřejmě nemohl mladé kritice postačit. Musel být stvořen nový, který by dokázal vyjádřit všechny jemnosti aodstíny myšlenky. Velký podíl na této těžké práci, kterou mladí museli vykonat, náleží F.X.Šaldovi. Nachází slova ipro věci nejpodivuhodnější, vytvořil bezchybné novotvary, rozšířil azjemnil výrazové možnosti aplynulost jazyka“ (Procházka 1897a/2016, s.334). Šalda např.vúnoru 1898 vposudku Karáskovy sbírky Sexus necans— poslední ne předem ane jednoznačně odmítavé— na závěr zdůraznil: „Jak lze vidět zpřítomného referátu, není potřebí sknihou p. Karáskovou ve všem, atřeba ivpodstatném souhlasit, aby člověk přitom mohl uznati, že stojí před prací svážnými aspiracemi literárními auměleckými. Píšu to výslovně proto, že vyskytl se nedávno vmodernizované Zlaté Praze nanejvýš surový útok na p. autora této knížky, za nějž zodpovědnost— poněvadž nebyl podepsán— padá na p. Jaroslava Kvapila, který byl jmenován, jak jsme četli, výslovně redaktorem proto, aby udržel listu styky smoderním prouděním. Nový kult aModerní revue odpověděly již na tuto ničemnost, jak si zaslouží. My však podotýkáme jen, že lidé, kteří se cítí dotčeni ryze věcnou amotivovanou analýzou kritickou, zchlazují si žáhu vsurových osobních nadávkách asprostotách ničím nedoložených ajen tak do vzduchu házených aco je nejžertovnější při tom— nepodepsaných. Také názor na kritiku, ale hodný literárních křováků“ (Šalda 1898, s.115). Vtéto době byl Jaroslav Kvapil pro obě strany terčem vobdobném duchu vedených polemických vyjádření. VModerní revui se proti jeho odsudku Karáskovy knihy ohradil Procházka, spatřuje vněm obdobně „nový, drzý aomezený útok na uměleckou svobodu, na volnost umělecké tvorby“ (Procházka 1897b, s.96).16 Nepomíjející nevraživost se na čas omezila na soukromou sféru akorespondenci, oto však bezprostředněji. VŠaldových dopisech J.S.Macharovi (snímž kritici Moderní revue polemizovali, vyčítajíce mu mj.rozdmychávání různic mezi českými časopisy azlehčujíce Českou modernu jako Macharův pokus ovlastní zviditelnění, ajehož knihy podrobovali ironizující kritice) najdeme ipasáže, vnichž se autor nezřídka vrací kpro něj iritujícím momentům (své odhodlání kúčtujícím polemikám však veřejně projevil až oněkolik let později): „Ti lidé opravdu, jen aby měli něco, part za každou cenu, mluví hlupstva asprostoty. Jejich logika je jen jako: řekneš-li bílé, řeknou černé, jen aby odporovali. […] Znám je trochu, hlavně Karáska. Když začínal, navštěvoval mne, chodíval jsem sním— ale brzy jsem jej poznal. Je to prostě, zdá se mi, perverzní hoch— vpsychiatrickém smyslu. Já totéž, co napsal oněm do Rozhledů, říkával mu do tváře. Anejzábavnější přitom máš: on ti svědčí, kývá, rozejdeš se stím přesvědčením, žes jej získal,— apak čteš za týden za čtrnáct dní pravý opak— tomu, kčemu přisvědčoval, se posmívá aspílá. Efekt je až groteskní. Apotkáš-li jej— azase táž hloupě tichá apoučení žádostivá tvář. Nejde to brát seriózně. Chtěl jsem snimi jednou dvakrát promluvit vážně oliteratuře— nešlo to. Mluví otom jako osportu, stakovou hloupou komikou, jež snad má být satirou. Je mi to prostě beze smyslu, to všecko“ (12. května 1896). 16 Procházka reagoval na nepodepsanou kritiku ve Zlaté Praze (15, 1897/1898, č.2, 19. 11, 1897, s.22). Srov.Neumann 1897 a1898. OPEN ACCESS LUBOš MERhAUt 87 „Vidíš, zdá se mi někdy, že mne zde vČechách vehnala situace na místo ana křídlo, kam nepatřím akde vnitřně trpím. Na tu krajní levici, kam mne lidé všichni kladou jako zuřivce arevolučníka zjustamentu, zpřirozené duševní potřeby. […] Ato máš ten nejvnitřnější psychologický důvod, proč je mi tak drahé, že teď stojím sTebou na tom křídle. […] Četl jsi poslední Moderní revui? Holota, skterou je se třeba vypořádat, ale zgruntu, ačím dřív, myslím, tím líp. Nectná, perfidní rota. […] Vezmu si je za uši co nejdříve vČase. Povím Karáskovi všelicos zjeho minulosti, povím Procházkovi, že onich jsem měl vždycky stejné mínění ajsem je napsal již roku 1893, vdobě, kdy Karásek tiskl první verše, jež parodoval Lumír, vdobě, kdy byly první řeže sLumírem, kdy jsem se osobně snimi stýkal akdy jsem jim řekl totéž do tváře anapsal současně vLiterárních listech, neohlížeje se nic na literární politiku. Ignoroval jsem je dost dlouho, je čas je konečně demaskovat. Ovšem bez rozhořčení, jen zparodovat azbagatelizovat“ (12. ledna 1897). „Co píšeš onutnosti, abychom zaujali všichni pevnou pozici kModerní revui ajejím cerclu, souhlasím úplně. Psal jsem Ti vposledním listě, že odpověď svou jim navážu na jejich emanace oTvých knihách aže ji otisknu vČase. Psal jsem Ti také, že si je prohlédnu trochu historicky: chtěl jsem ukázat na starší produkty prózy apoezie Karáskovy zVesny, které jsou nejstrašnější žánrové arealistické epigonství Herrmanna aKlášterského. Také historii svého styku snimi jsem chtěl tam podat. Odbýt je zkrátka sumárkou. […] Jak budu volnější, napíšu hned definitivum své Moderní revui. Podotknu, že zpříčin soukromých se opozdilo. Chci být snimi hotov. Apak to již ignorovat. […] Stěmi lotry se musí zatočit, jak zasluhují: jako se vzteklou, pominutou zvěří. Víc to není. Přemýšlím otom. Já pro svou osobu nepovažuju ode dneška Karáska za slušného čestného člověka avedu ztoho tu konsekvenci, že nepíšu do žádného listu sním, vedle něho. Dlouhého postavím před dilema: buď píšu do Literárních listů jen já— nebo jen Karásek“ (11. února 1897) (Listy F.X.Šaldy 1969, s.89–90, 100–101). Vroce 1898 začal Šalda publikovat především vLumíru, který vydával „konzervativní“ nakladatel Otto ajehož redakci po Sládkovi převzal Václav Hladík vyzývající ke spolupráci autory starší imladší. Vbřeznu 1900 vyšel vNovém kultu článek podepsaný Mortuus (kpseudonymu se až omnoho let později přihlásil Procházka). Jeho prohlášení, že literární revoluce generace devadesátých let byla poražena, neboť duch svobody vyvanul austoupil konformismu aprospěchářství17— snarážkou na (nejmenovaného) Šaldu, vyvolalo rozsáhlou arůznosměrnou polemickou výměnu,18 vníž se projevil vzájemný nepřekonatelný odpor „revolucionářů“ naplno inenapravitelně. Proti Novému kultu ajeho redaktoru S.K.Neumannovi aposléze Moderní revui— časopisům, jež vté době sbližoval zvláště radikální individualismus (vprvním ročníku Nového kultu se na sklonku roku 1897 mezi přispěvateli také naposledy Procházka setkal se Šaldou)— vedl spor Lumír ve jménu „svobody anezařazenosti“: včele sŠal17 Procházka 1900, mj.: „starší ‚revolucionáři‘ se dali jako sovy, osleplé vpoledním slunci, chytiti na léčku, vnadně upravenou.— […] Literární revoluce vyšla takměř naplano.“— Srov.„revoluční“ příměry uKaráska (1900b): „Bývalí orlové literární revoluce, dnes tak uboze vypelichaní!“; auŠaldy (1900a): „Rozvoj moderních směrů […] začínal tuhnout vbyzantismu několika patentovaných pseudorevolucionářů.“ 18 Kprůběhu arovinám této polemiky podrobně in Merhaut 2002. OPEN ACCESS 88 SLOVO A SMYSL 30 dou ajeho okruhem (Karel Sezima, Otokar Šimek, Otakar Theer, Jan zWojkowicz, Arne Novák aj.). Průběh polemiky podstatně poznamenala právě historie vztahů mezi Šaldou aKaráskem aProcházkou. Otázky zásadního významu vpokusu ogenerační bilanci— zejména oidentitě anezávislosti umělecké osobnosti, jež zazněly vjejích počátcích, záhy nahradily pře ozásluhy aosobní účtování. Rozepře probíhala vněkolika vlnách, resp.vrstvách19 alze ji charakterizovat posunem od individuálního postoje ke kolektivním prohlášením, kjejich potřebě, resp.požadavku přihlásit se kjedné straně; ztotožňováním reinterpretovaného názoru a„etických“ kvalit jeho nositele podle příslušnosti kjednomu ztáborů; sebestvrzujícím zacyklením, když se předmětem ofenzivy stala „pravidla“, jak (ne)polemizovat.20 Zatímco Neumann se nedal vyprovokovat knekončícímu trumfování,21 Karásek aŠalda psali po několik měsíců rozsáhlé tirády, vnichž vystačili spestrou škálou dehonestací, jež si zároveň vyčítali, přeli se o„poslední slovo“, vzájemně se obviňovali zneschopnosti, vypočítavosti amstivosti, ze lží, surovostí apodlostí atd., tedy— z„karáskovštiny“ a„šaldoviny“. Vůdčím tématem (jež se vracelo vpolemikách ivdalších desetiletích) se staly pseudonymy F.X.Šaldy vsouvislosti sproměnami jeho kritického stanoviska vdruhé polovině devadesátých let (odtud tzv.pseudonymová aféra). Téma pseudonymů (postupně se ujímala metafora „vedlejší možnosti“) se stalo leitmotivem šaldovských polemik až do dvacátých let. Připomněl je Vilém Mrštík vrozsáhlé polemice se Šaldou (hlavně ostyl) vletech 1902–1903, vníž záhy došlo na „nečestnosti“ a„falešnosti“. Objevilo se uViktora Dyka vpolemice vsouvislosti sprotestní brožurou Kruhu českých spisovatelů vroce 1904; výrazně pak od roku 1910 vtzv.aféře anonymních listů. Včervnu 1914 psal oproměnách vztahu F.X.Šaldy kJaroslavu Vrchlickému Albert Pražák.22 Vdubnu 1917 rozpoutal polemiku se Šaldou 19 Vparalelní linii se mj.rozhořel spor Otakara Theera se S.K.Neumannem zahrnující ivýzvy ksouboji (ktomu akdobové polemické situaci viz Vojtěch 2008). 20 Šalda 1900c; Karásek 1900b.— Jak se nepolemizuje, ukazoval později na Šaldových způsobech např.Karel Čapek (1925). Ferdinand Peroutka (1924, s.224) napsal: „Jest dostatečně známo, že stačí polemizovati sp. Šaldou ozcela podružnou otázku, například oto, smrkal-li K.H.Mácha do kapesníků bílých nebo barevných, aby p. Šalda průběhem polemiky obvinil svého odpůrce znejhorších charakterových vlastností anazval ho dříve nebo později padouchem aničemou.“ 21 Mj.: „Mám sVámi soucit aútrpnost jako sčlověkem chorobným. Neboť jen abnormálním duševním stavem Vaším lze si vysvětliti neskonalou sprostotu ahrubost nového Vašeho výkonu vLumíru. Aproto Vám odpouštím všecko, za co jiného bych prostě žaloval. Polemicky sledovati Vás do končin, kde jste se sám octnul, nedovedu anemohu. Opustila Vás soudnost, opustil Vás zdravý rozum; já však doufám, že mám ještě obé, aproto mlčím juž tam, kde proti mně vystupuje šílený, chorobný vztek. Máte tu zásluhu, že jste dal všem svým věrným nesmrtelný příklad, do jakých sfér docela obyčejného sprosťáctví lze zavésti polemiky snepohodlnými lidmi. Obnažil jste mravní svou úroveň zdrcujícím pro sebe způsobem. Ranil jste sám sebe strašlivě. Přeji Vám, abyste se uzdravil, neboť škodolibě se Vám smáti nebo snad dokonce zlobiti se na Vás opravdu nemohu.— […] Nepotřebuji žádné modly vpodobě literárního přítele asám se nikomu jako modla nevnucuji! Tím se liší můj individualism od Vašeho“ (Neumann 1900a, s.13–14). Dále Šalda 1900b; Neumann 1900b. 22 Pražák 1914; Šalda se ohradil (1914b). OPEN ACCESS LUBOš MERhAUt 89 o„vedlejší možnosti“ Arnošt Procházka vkritice doslovu románu Loutky idělníci boží.23 Vroce 1924 mu Otokar Fischer dokonce věnoval obšírnou studii, vníž se pokusil užívání pseudonymů apolemiky na toto téma literárněhistoricky rekapitulovat; vzávěru obvinil Karáska iProcházku z„nejtěžších příkoří“ spáchaných na Šaldovi.24 Sjeho závěry polemizoval Ferdinand Peroutka, jenž vedl (spolu sKodíčkem) zároveň několik let polemiky se Šaldou (po článku Krize literatury vPřítomnosti 1922, na téma literární generace apod.). Do nového kola polemik opseudonymy tudíž zasáhli— vedle Miroslava Rutteho, Miloslava Hýska ad.— rovněž Arnošt Procházka25 aJiří Karásek ze Lvovic („O. Fischer se snaží marně vyvrátiti ‚legendu‘ o‚vedlejších možnostech‘ F.X.Šaldy. Potiskl mnoho papíru povídáním, jež mne jinak nezajímá“, Karásek 1924, s.306). VI. Vprvním desetiletí 20.století se vztahy mezi F.X.Šaldou aokruhem Moderní revue obešly bez významnějších polemických výměn. Oba tábory stály takříkajíc odděleny na svých pozicích. Ozvěnou sledovaných vztahů se staly některé významné rozměrné polemiky vtomto období: Vsouvislosti sprotestní brožurou Kruhu českých spisovatelů Národní divadlo ačeské drama se od května do listopadu 1904 rozvinul spor, zda byl podpis Šaldův— ataké Karáskův26— připojen bez jeho vědomí ado jaké míry Šalda sobsahem brožury souhlasí (F. X.Šalda, Jaroslav Kvapil atýdeník Slovo versus Karel Sezima, Viktor Dyk, Jaroslav Kamper avýbor Kruhu českých spisovatelů). Příznačně se záhy dotýkal „literární etiky acharakternosti“, „prolhanosti“, zvláště súčastí Karla Elgarta Sokola se psalo ometodách vedení polemiky atd. Využívány byly též četné citace ze soukromé korespondence aktérů (používané jak na podporu jejich tvrzení, tak kjejich zpochybnění). Na některé rozpory vŠaldových postojích upozorňoval jeho tradiční sok Viktor Dyk, jenž mj.připomínal iaféru „pseudonymovou“. Předzvěstí „aféry anonymních listů“ se stala polemická výměna zroku 1907: Karásek (1907a, 1907b) vkritice knihy Marné lásky vytkl Růženě Svobodové „pseudoestetismus“, resp.„vnějškový estetismus“, dále psal osentimentální banálnosti, ženské literatuře „typu Vikové Kunětické“, o„psavé, šablonovité, skleslé přítomnosti“ tvorby Svobodové. Šalda vobhajobě své přítelkyně napadl Karáskovu kritickou metodu coby „absurdní“ a„směšnou“.27 23 Procházka 1917; na to Šalda 1917. 24 Fischer 1924; tématu věnoval Fischer ještě několik článků (zejména vNárodním osvobození). 25 Procházka 1924; Šalda reagoval především vEpilogu muži hlavní nemožnosti (1924b). 26 Šalda vdopisu Antonínu Sovovi z24.11.1904 mj.napsal: „Milý příteli, děkuji Ti za laskavé vyšetření jmen, které skládají výbor Kruhu. Šlo mi hlavně oto, zvěděti, je-li mezi nimi též p. Karásek ze Lvovic, který mně vposlední době posílá knihy spřátelskými dedikacemi. Na přímý dotaz sdělil mně, že zvýboru Kruhu vystoupil anejen nepodepsal ono zasláno vČeské politice, nýbrž ani oněm neví“ (F. X.Šalda— Antonín Sova, s.53). 27 Šalda 1907; Karásek nato přidal ještě druhou část Pseudoestetismu (1907c).— Již vroce 1905 byl zdomnělé krádeže stříbrných lžiček vsalonu Růženy Svobodové obviňován Jiří OPEN ACCESS 90 SLOVO A SMYSL 30 Na polemiky Šaldovy sKaráskem abezprostředně na Šaldův spor sKarlem Dostálem-Lutinovem opráce Růženy Svobodové navazovala dlouhá polemická výměna mezi Viktorem Dykem (vPokrokových listech avLumíru) aF.X.Šaldou (Novina) vletech 1907–1908. Její předmět se proměňoval, vedle Růženy Svobodové šlo rovněž odílo Josefa Holého iotexty obou aktérů, kteří například neváhali ironicky přizpůsobovat odpůrcovo jméno („František Šalda“, „Vavřinec Dyk“). Výraznou azvláštní kapitolu polemických vztahů mezi F.X.Šaldou aokruhem Moderní revue představuje tzv.aféra anonymních listů, vníž se spory již odehrávaly především vrovině mimoliterární. Kmotivům předchozích polemik se často vracely, ovšem sakcentem na morální charakteristiky apostoje aformou osobního účtování, završily tak svým způsobem rozdělení českého literárního života. Smomenty viny atrestu, senzace askandalizace, veřejného zájmu, sprocesy vylučování, intervencemi do osobního života protagonistů iexistenčními důsledky se tu polemika posunula do roviny společenské aféry. Vletech 1909–1914 tato aféra vněkolika fázích isdozvuky zahrnula velké množství textů adokumentů, spekulací, obvinění, vyhlášení, zpráv, komentářů atp., vněkolika fázích se vracela jako předmět zájmu, společenská událost azároveň jako prostředek útoků.28 Během roku 1909 apočátkem roku následujícího obdržely umělecké, kulturní ipolitické osobnosti (mj.Jaroslav Goll, F.V.Krejčí, J.S.Machar, Jaroslav Maria či Růžena Svobodová) nepodepsané (ale ismyšlenými jmény signované) listy obsahující klepy zkulturního života azčásti osobní urážky aobscénnosti, přicházející zrůzných míst, často spřepsanými adresami coby upravená korespondence jiných adresátů. Ziniciativy Svobodové po pachateli pátrala skupina dalších postižených: vedle Šaldy jakožto hlavního mluvčího Jaroslav Kvapil, Karel Mašek aF.X.Svoboda (zastupující manželku) aAntonín Sova (který poskytl plnou moc). Na základě domněnky, že dopisnicemi někdo manipuluje přímo na poště, se vlednu 1910 po Praze začalo proslýchat, že pisatelem je Jiří Karásek ze Lvovic. Ten reagoval vyhlášením, že bude soudně stíhat každého, kdo bude toto podezření šířit, načež jej pětice Šalda, Kvapil, Mašek, Sova aSvoboda veřejně obvinila. Od té doby většina tisku toto obvinění přijímala astvrzovala. Proti Karáskovu obviňování bez důkazů ivýzvám kveřejnému přelíčení před porotou, při němž by byl nepřijatelně zkoumán jeho intimní život, se postavili vedle Procházky Miloš Marten,29 Viktor Dyk, ministr Albín Bráf aj., Karásek vydal Karásek ze Lvovic (viz též narážku vostré polemice F.X.Šaldy sJanem Herbenem, 1905). Srov.rovněž Šaldův dopis Růženě Svobodové z24. července 1907: „Je pravda, bylo smluveno, že napíšu článek oMarných láskách do Pokrokové revue, abyl bych ho napsal, kdyby mně Skácelík připomněl […] Ostatně Skácelík měl napsat také fejeton do Radikálních listů, místo něho napsal nešikovný ahloupý útok proti kritice aneslanou nemastnou poznámku proti Karáskovi. Já svoji povinnost vykonal: chytil jsem Karáska za uši jako kluka azatočil jsem sním jako sklukem— po dlouhých bojích akorespondencích vyjde to ve Volných směrech. Povede to asi kdefinitivní roztržce mojí sdružstvem Volných směrů— ale hnusí se mně celá ta chasa anetoužím po ničem tolik jako moci setřásti je ze sebe jako odporný hmyz. Jsem stejně naladěn jako Vy, hnusí se mi život, hnusí se mi lidé ajsem zoufalý, že jich nemohu bíti na potkání do tváří“ (Tíživá samota 1969, s.271). 28 Kprůběhu asouvislostem tzv.aféry anonymních listů viz Merhaut 2007. 29 Vkomplikovaném vztahu mezi Šaldou aMartenem vzájemné souznění (vletech 1902–06) vystřídaly vdobě „aféry“ polemiky, vmnohém rozvíjející téma významu generace devaOPEN ACCESS LUBOš MERhAUt 91 na svou obhajobu dokonce brožuru Anonymní dopisy čili Aféra „pěti spisovatelů“. Proti němu ostře vystupoval— vedle Šaldy vNovině aj.— zvláště Jan Herben. Do aféry, vníž šlo koneckonců oKaráskovy existenční podmínky, byly zatahovány motivy starých sporů (mj.tzv.pseudonymové polemiky) aletité averze, především vprvní fázi do listopadu 1910. Po bezvýsledném vyšetřování ministerstva pošt Karásek argumentoval, že byl uznán nevinným aže mu byl navrácen původní služební post, Šalda aspol. trvali na tom, že jim byla ústně jeho vina potvrzena. Po drobnějších přestřelkách zejména mezi Šaldou aProcházkou od prosince 1911 do léta 1912 se spory znovu rozhořely včervenci 1912. Do prosince si pak Šalda vNovině aKarásek sProcházkou vModerní revui vyměňovali invektivy ažádosti oopravy. Vlednu 1913 zopakovali Šalda aspol. vČasu své obvinění avyzvali Karáska, aby se hájil před soudem přestupkovým. Karásek oponoval, že se nemá proč hájit, ažalobu pro utrhání na cti nepodal (ačkoli jej ktomu veřejně vyzvali ijeho přátelé Procházka, Fiala aMarten). Aféra se tak postupně vytratila zveřejného života, aniž byla uspokojivě vysvětlena; tíha obvinění však na Karáska čas od času doléhala, zvláště vobčasných připomínkách. Arzenál osobních útoků aimpertinencí byl během aféry nebývale „obohacen“. Obligátní akcent na (nízké) morální kvality a„(bez)charakternost“ protivníka zde přecházel až do roviny právní, isohledem na publikum, mínění „lidové“ veřejnosti. Zároveň tu bytněly další rysy polemického žánru, vedle metatextovosti (včetně citování ze starší osobní korespondence) především úsilí odominanci spjaté sautostylizací přezíravé autority. Vletech 1911–1913 byly kritické apolemické texty Šaldovy, Karáskovy aProcházkovy přirozeně zatíženy děním kolem aféry, ikdyž se kněmu přímo nevztahovaly. Způsobem argumentace aslovníkem jej však doplňovaly, kútokům užívaly žánr kritického posudku. Vúnoru 1912 vyšla vModerní revui Karáskova kritika (1912a) knihy Růženy Svobodové Posvátné jaro, následovala vNovině Šaldova kritika Karáskovy knihy Posvátné ohně, příznačně sumarizující: „Případ Karáskův jest typický moderní případ český. Karásek jest příznačný zjev své generace. Každá generace má literaturu, jaké zasluhuje: surová ahrubá generace surový ahrubý padělek skřiklavou etiketou. Karásek není básník-tvůrce, Karásek jest jen moderní české nedorozumění, které si rozřeší příští doba jedním slovem“ (Šalda 1912a, s.217). Dotčený reagoval obdobně: „Ukázal jsem, jak málo dobré vůle má kritika F.X.Šaldova proniknouti autorem, jejž kritizuje, jak jest vedena ainspirována je povrchní literární politikou, ba dokonce ipouhým vztahem, vněmž jest kritizovaný autor kumění R.Svobodové, podivuje-li mu se či odvažuje-li se je desátých let (viz Vojtěch 1996). Šalda mj.vyčetl Martenovi „siláckost“ a„nečestnost“ jeho argumentů asodmítnutím svého zařazení mezi realisty (vedle Machara, Vodáka aHerbena) ztotožnil svou polemiku sním svýpadem vůči okruhu Moderní revue: „Celá tzv.tvorba Moderní revue jest jen časování askloňování slov, frází aetiket, znichž se skládá ceremoniel této zednářské lóže. Diletantství nejpustšího druhu. Hra lidí, kteří oklamávají sami sebe asnad ijiné tím, že pobíhají sdervišským fanatismem ve svém bludném kruhu. […] / Pobloudil jsem, snaže se znázorniti panu Arnoštu Procházkovi pojem literární reciprocity; dnes se ztoho kaji: spíš naučíš kočku plovat, než přiblížíš tomuto gentlemanovi základy literárního mravu“ (Šalda 1911, s.735–736). OPEN ACCESS 92 SLOVO A SMYSL 30 kritizovati nepříznivě. […] Bránil jsem své kritické svobody zároveň, neboť kritika F.X.Šaldova nebyla ničím než zakukleným pokusem terorizovati mne za to, že jsem vyslovil nepokrytě své mínění odíle R.Svobodové“ (Karásek 1912b, s.94–95). Otázku, zda „oba kritické projevy, anulující takřka analyzované spisovatele způsobem přímo opovržlivým, zachovaly etické hranice kritiky“, vPřehledu formuloval anonym (pravděpodobně Josef Kodíček, 1912), upozorňující na literární politikaření, evidentní osobní astranickou přítěž obou textů: „Vyjde kniha od spisovatele úzce spřízněného sNovinou— není pochyby, že ji apriori odsoudí Moderní revue. Nato Novina za oplátku popraví knihu od spisovatele patřícího kModerní revui. Atak ad infinitum.“ Stímto názorem okamžitě apříznačně polemizoval Šalda (1912b, s.256): „Odmítám za sebe iza Novinu rozhodně tyto inkriminace. Řídila-li se touto rabijátskou politikou literární Mod. revue, nepěstovala jí Novina.“ Tentýž den protisměrně odmítl „stranickou nevraživost“ vModerní revui Arnošt Procházka (1912)… Do reprezentativní antologie Lyrický rok 1913 nezařadil její pořadatel F.S.Procházka Karáskovy básně kvůli jeho— aférou anonymních listů— „poskvrněné“ morální pověsti. Následovala další polemika opřípustnosti mimoliterárních kritérií vhodnocení poezie, vníž proti nezařazení Karáskových veršů ostře vystoupili Jan zWojkowicz, Rudolf Medek, Bohumil Polan, Josef Kodíček, Arnošt Procházka, S.K.Neumann. Odpovídal jim redaktor Zvonu F.S.Procházka aF.X.Šalda (1914a, s.182), jeden zčlenů poroty almanachu, jenž stanovisko pořadatele hájil mj.poukazem na „ničemnost, podlost azbabělost“ Karáskova případu. Odpovídal opět Kodíček (1913/1914, s.156–157): „Domnívali jsme se, že básnická práce má se oceňovati především ze stanoviska její vnitřní ceny. Jiná kritéria rozhodují např.zcela spravedlivě utrestních soudů, páterů, policie améně spravedlivě uněkterých českých spisovatelů. […] jedinou hanbou pro české spisovatele mohou zde býti juroři se zásadami páně Šaldo-Procházkovými. Tam až dovedli tedy pánové tu— ‚českou novinu‘ po tolikerých řečech, že smí dnes odmítnout nepříjemného autora, jako je p. Čapek, atisknout Q.M.Vyskočila et cons.— zítra odmítnouti báseň Karáskovu, že není pořádný občan— —— apozítří dle této logiky vymrskat Goetha, že sváděl ženy, Baudelaira, že se živil prostitucí milenčinou, Dostojevského, že byl hráč, není-liž pravda?“ Nesmiřitelně nepřátelské vztahy se vtéto době projevovaly zvláště oboustranně vyhlašovaným rozhodnutím zcela ignorovat „naprosto bezvýznamného“ (bývalého) protivníka, povýtce provázeným příležitostnými předsudečně kritickými glosami. Procházka ahlavně Karásek např.mluvili oŠaldovi již jen jako o„muži vedlejších možností“ (narážejíce na oblíbenou pseudonymní kauzu), dále o„doživotním“ a„úhlavním nepříteli“ atd. Šalda naopak stále ostřeji vyhlašoval uměleckou akritickou nevýznamnost svých protivníků. Iproto, aby nebyl jakkoli spojován sProcházkou („mužem nemožnosti“) aKaráskem, bagatelizoval mj.vůbec termín generace let devadesátých, mluvil o„bezduchosti“ a„hlouposti“, o„diletantech“, o„literární kloace“ Moderní revue atd. Vzájemné vztahy mezi generačními souputníky se staly vroce 1913 jedním ztémat polemiky mezi F.X.Šaldou aArne Novákem ohodnocení přínosu této generace české literatuře iopojem generace obecně. Na Novákův článek Sestup do podsvětí (hodnotící generaci devadesátých let jako již nevýbojnou, bez syntetického aživotného postoje) reagoval Šalda poukazem na rozrůzněnost své generace, veden zjevně snahou neOPEN ACCESS LUBOš MERhAUt 93 být spojován sněkterými jejími příslušníky. „Generace let devadesátých jest termín ryze vnějškový anáhodný; ze zcela prostého azcela negativného faktu, že vlétech devadesátých několik mladších literátů společně bojovalo ovolnost kritického slova aspolečně vystoupilo proti tyranii starších, kteří ji dusili, vzniklo označení, které nemá nic literárně kladného. […] Budiž mně rozuměno: nejsem advokátem ‚generace let devadesátých‘. Jsem poslední, kdo by byl nadšen vším, co produkovali jednotliví její příslušníci; mé cesty rozešly se snad scestami všech znich. Ale: když kritika, tož kritika správná apřesná, poněvadž jen taková nám pomůže; ajen taková pomůže také přicházejícím“ (Šalda 1913a, s.20). Novákovo pojetí literárních generací apoměru „čapkovské“ generace anastupujících autorů ke generaci devadesátých let (aobhajoba tohoto pojmu) donutilo Šaldu kještě ostřejšímu popření společného generačního východiska, za společný činitel označil toliko negaci. „Pouta kladného, na němž právě záleží ve vývoji formací literárněhistorických, tj.společných estetických idejí, ideálů avzorů, ani společné metody (ani vnegaci!) nebylo! Slovem: my byli nekonečně méně generací, než jsou generací dnešní ‚mladí‘. My byli tak málo generací, že když přišlo kformování společných idejí vtzv.manifestě Moderny, mohlo se to státi způsobem jen zcela mlhavým, neurčitým aobojetným, plným vnitřních kontradikcí […].“30 VII. Vletech válečných apoválečných se polemické výměny mezi oběma tábory vpodstatě omezily na nevraživé výpady Procházkovy aŠaldovy, vzájemné výtky nemravností aneschopností (formulačních, překladatelských, básnických, kritických i– polemických). Arnošt Procházka vytrvale zastával postuláty estetického idealismu, doplňované „podkladem tradičním“, hledáním řádu— bez tolerance knovým směrům; stále více se vyjadřoval ke společenskému apolitickému dění, spatosem narůstajícího pravicového nacionalismu. Ve svých glosách čas od času napadl Šaldu, jenž odpovídal ostře, zdůrazňuje protivníkovo „mastodontství“. Charakteristické přitom bylo opakované vyhlašování nezájmu, ato „jednou provždy“, např.: „Doslechl jsem se, že na obálce poslední Moderní revue šplíchl po mně zase splašky své líbezné aušlechtilé duše Arnošt Procházka. Konstatuji zde jednou provždy, že již před více než pěti lety přerušil jsem výměnu mezi svou Novinou atouto literární kloakou aod té doby vůbec se jí nedotýkám. Kmen nemá obálky, ale ikdyby ji měl, za nic na světě neposkvrnil bych jí polemikou stímto literárním apačem“ (Šalda 1917, s.10). Návrh, aby spisovatelé finančně přispěli pražské univerzitě výtěžkem zvydání rukopisného alba, odmítal Šalda včervnu 1918 již direktivně osobním poukazem: 30 Šalda 1913b (s.39) vreakci na Novákovy Tři generace (1913b); dále viz Novák 1913c, na to Šalda 1913c. Takřka zároveň probíhala polemika mezi Šaldou aKarlem Čapkem (rovněž vČeské kultuře aPřehledu), vyvolaná Čapkovou kritikou románu F.V.Krejčího Červenec, která spolemikou ogenerace vmnohém souvisela.— Nakládání spojmy individualismus askepse připomíná obdobnou polemiku ogenerace, kterou vtéže době vedl Arnošt Procházka (1913)— hájící proti bergsonismu svou českou dekadenci— sOtakarem Theerem po jeho článku Dvě generace vNárodních listech (9.9.1913). OPEN ACCESS 94 SLOVO A SMYSL 30 „Nerad bych byl surčitými lidmi valbu. Abych byl konkrétní: hned například ne sArnoštem Procházkou. To není malichernictví, to jest úcta ke své osobě ake své činnosti. […] Jest zákeřník bez rytířskosti anoblesy, záštím impotence otrávený pomlouvač anactiutrhač. Stím nechce anemůže míti nic společného člověk, který si váží své osobnosti asvé tvorby; sním odmítá aprávem odmítá společnou střechu ispolečný krb. Nebyl bych podepsal ani májového listu poselstvu českému, kdybych byl věděl, že bude opodpis požádán také Arnošt Procházka aže jméno mé bude sjménem jeho vjedné řadě“ (Šalda 1918, s.139). Včlánku ofrancouzské literární historii (Fortunatu Strowském) užil Šalda (1922) znovu Procházkův kritický typ jako odstrašující příklad: „Volný není nevázaný nebo hulvátský adrzý. Nevázaný bývá naopak nejčastěji pedant, duch vnitřně uschlý aodumřelý, otrok všech literárních pověr apředsudků; vnější pózou, útočností arámusením chce nahraditi nedostatek pravé vnitřní životnosti aoklamati oní. Typus unás: Arnošt Procházka.“ Procházka zas vykreslil Šaldovu kritickou činnost vtomto duchu: „Neviňátko je skutečně muž vedlejších možností: prostně, stváří holátka, svýrazem zneuznávané ctnosti dává najevo, že mu křivdí, kdo neříká oněm jediné chvály. Aby ukázal, jak září nad nízké utrhače anuzáky literární, našel pěkný apříkladný protiklad: volný, vnitřně svobodný není ‚nevázaný ahulvátský‘,— nevázaný útočí arámusí, aby zakryl nedostatek pravé vnitřní životnosti, volný nese vsobě ‚svůj zákon‘, ‚plynulý apřece konstantní‘: onen, to jsem já podle něho, tento on sám. Jakž by také ne: mám ohavnou vlastnost, že pravidelně nazvu věc jejím jménem […]. Vlastní lejno nesmrdí. Rozhodně muži vedlejších možností ne, vydává jeho pach dokonce za vůni nebeskou“ (Procházka 1922, s.111). Vroce 1924, vjiž zmíněné rozsáhlé polemice sFerdinandem Peroutkou, Josefem Kodíčkem ad. Šalda znovu pojednal téma hrubosti vpolemice: „Vzpomněl jsem si nejednou na slova, která mně řekl kdysi, před lety, tuším na konci let devadesátých, prof. Masaryk ometodách českého polemizování. Rozumí se, pravil tehdy, že všude, kde jsou literáti akantoři (= profesoři), jsou spory apolemiky; ale jen unás vedou se tak hnusně demagogicky. Kdo není zajedno smajoritou, je hned lotr, ajen ho zničit iobčansky!“ (Šalda 1924a, s.325). „Oté hrubosti českých literárních polemik zmínil jsem se již jinde. Je zdánlivá aje skutečná. Skutečná je tam, kde pro nedostatek důvodů věcných utíká se ktzv.silným výrazům. Pravá hrubost ajedině nebezpečná, poněvadž matoucí slabé čtenáře, jest však hrubost vlogice aargumentech, nekritičnost, nemyslivost. Hrubost— ta skutečná hrubost— je řekl bych česká národní nectnost. […] Dupnout si, vyspílat, podezírat, klevetit, lhát, to žádá si jen zcela, zcela nepatrné režie duševní […]. / Generace let devadesátých vrodila se do žalostné doby liberalistické, vníž nebylo hodnot objektivných, kolektivistických, nadosobních; byla jen individualistická roztříštěnost, osamocení, prázdno; byly jen různosměrné víry atomů. To nebyla její vina; ale její zásluha je vtom, že proti tomuto prázdnu, proti tomuto osamocení aroztříštění tvořivě reagovala; tvořivě protestovala: že se je snažila odčiniti svým dílem“ (Šalda 1924c, s.327–328). Kdefinitivnímu zúčtování sArnoštem Procházkou (podlehl srdeční chorobě 16.1.1925) neváhal Šalda užít žánru nekrologu— shrubostí vlastní generaci individualistických polemiků, oníž psal před nemnoha týdny. Zopakoval vněm nemilosrdně mnohé momenty azpůsoby zpředchozích dlouholetých polemik, aktuálně vedle ideologizujícího článku Zdeňka Nejedlého oProcházkovi stitulem Zkulturní OPEN ACCESS LUBOš MERhAUt 95 reakce (1925). Tímto hodnocením Šalda navíc podstatně dokresloval svůj vlivný obraz generace devadesátých let, rozvíjený posléze namnoze literární historií amarginalizující význačnost modernistické alternativy, kterou představoval fenomén Moderní revue. Nebožtíkovi přiznal pouze „určité zásluhy překladatelské“: „Nebylo člověka, který by mně byl lhostejnější ajímž bych se méně vmyšlenkách obíral než tento, zemřelý před několika týdny; člověka, jenž by mě byl méně zajímal améně mně mohl dáti než on. Pokládal-li jsem koho ze svých vrstevníků za živou mumii, byl to on. […] / Psalo se tedy, že byl můj životní odpůrce nebo že byl já jeho životní odpůrce; aje to prostě čirý nesmysl. Nebral jsem snad čtrnáct, snad patnáct let do rukou Moderní revue se všemi jeho zběsilostmi apoťouchlostmi […]. / Takového zlostného skribenta klerika připomínal mi vždycky Procházka. Měl-li napsati vůbec obstojnou větu, musil ji nejprve vmysli namočiti do jedu avyloužiti vněm. Jako species lidského přírodopisu může býti takový skribentský pavouk zábavný apodívaná na takové zvíře může snad býti ižertovná, vkavárenském smyslu slova; ale životní atvůrčí ceny má co nejméně; jako literární typ jest zcela neplodný. / Životní odpůrce… to je veliké asvaté slovo, kterého se nesmí zneužívati. […] Byl mi pouze zarytým nepřítelem osobním, což jest něco zcela jiného […]. Ne dar nebes, nýbrž jen odporný anudný škleb ďábla… / […] Psalo se, že sProcházkou odešel významný aveliký literární kritik český. Nuže: nebylo člověka méně kritického, než byl on. Jako nebyl básník, tak nebyl kritik. Byl dogmatik, ačasto zcela libovolný dogmatik […]. / Ale proti čemu jest nutno protestovati zcela rozhodně, jest to, činí-li se zProcházky vynikající kritik literární aumělecký. To je matení pojmů akalení vody zcela drzé alajdácké“ (Šalda 1925, s.427–429, 436). Po Procházkově smrti se vlastně již utichlý spor přesunul do prostoru ohlédnutí. Na rozdíl od Jiřího Karáska ze Lvovic (jenž se stále více věnoval sběratelství abibliofilství) aněkterých— vté době již jako anachronismus pociťovaných— ozvuků (dekadentního) symbolismu aestetismu, představoval F.X.Šalda Bojů ozítřek aDuše adíla, vydávající vletech 1928–1937 svůj Zápisník, nepochybnou ave znamení své nezávislosti stále polemizující autoritu otevřenou vůči novým uměleckým proudům a generacím. Od roku 1925 do čtyřicátých let publikoval Jiří Karásek ze Lvovic množství vzpomínkových statí, vnichž se zaměřil zvláště na období let devadesátých ana portréty některých literátů. Především ve dvou rozsáhlých cyklech Psychologické poznámky kpoznání literární generace let devadesátých (1931) aPočátky Moderní revue (1931–1932) se vracel rovněž kvztahům mezi Procházkou, Moderní revuí akritikem „jejž mnozí považují dnes za ozdobu literatury“. Přirozeně tím vzbudil jeho pozornost: „Úmysl Karáskův svalovat na mne iniciátorství avinu ryze osobních polemických rvaček aútoků, jimiž Moderní revue proslula, je sice průhledný, ale bezúspěšný uznatele tehdejší doby“ (Šalda 1932). Vztahy, které jsme sledovali, se vskutku vyznačovaly osobními útoky ivysokým stupněm zloby anepřátelství. Mnohaleté, vrstvící se polemiky vůdčích osobností literární kritiky generace devadesátých let však rovněž zrcadlí krystalizaci, kolize aproměny českého moderního estetického myšlení, odhalují iosvětlují vazby aposuny vsilovém poli dobové literární akulturní situace. OPEN ACCESS