Hravá autentičnost fiktivní historie v románu Jeho krvavé dílo Graeme Macrae Burneta

Hravá autentičnost fiktivní historie vrománu Jeho krvavé dílo Graeme Macrae Burneta Petr Chalupský Univerzita Karlova [email protected] PLAYFUL AUTHENTICITY OF FICTITIOUS HISTORY IN GRAEME MACRAE BURNET’S HIS BLOODY PROJECT Graeme Macrae Burnet’s His Bloody Project (2015) is formally ahistorical novel with elements of detective fiction and the thriller. The book playfully presents itself as adossier consisting of ostensibly authentic documents related to the case of atriple murder committed by ayoung destitute peasant named Roderick Macrae in asmall and remote crofting hamlet in the Highlands in 1869. The individual texts, written in different styles and genres, include medical reports, expert opinions, witnesses’ testimonies, transcripts of the court proceedings and, most importantly, amemoir written by the culprit in his prison cell while he was waiting for the trial’ssentence. This article discusses Burnet’snovel and its skilful composition within the context of British literary tradition, but also shows how it exemplifies the determining tendencies in contemporary historical fiction. KLÍČOVÁ SLOVA: Graeme Macrae Burnet— Jeho krvavé dílo— historická próza— autenticita— narativní perspektiva Graeme Macrae Burnet— His Bloody Project— historical fiction— authenticity— narrative perspective DOI https://doi.org/10.14712/23366729.2020.2.3 Jméno Graeme Macrae Burneta (* 1967) bylo vbritských literárních kruzích takřka neznámé až do roku 2013, kdy jeho románový debut Zmizení Adèle Bedeauové The Disappearance of Adèle Bedeau (2014, The Disappearance of Adèle Bedeau), metafiktivní detektivní příběh odehrávající se ve Francii, získal cenu Skotského knižního trustu pro začínající spisovatele.1 Recenze na tento román byly veskrze příznivé, přesto by ho jen stěží bylo možné označit za výrazný literární průlom.2 Ačkoliv se Burnet chtěl stát spisovatelem již jako teenager,3 apozději ho během vysokoškolských studií anglického jazyka jeden vyučující přesvědčoval, aby zkusil některé své povídky vydat,4 1 The Scottish Book Trust New Writers Award. 2 Forshaw 2016. 3 D.Robinson 2016. 4 Major 2017. OPEN ACCESS 36 SVĚT LITERATURY 62 jeho skutečná cesta ke spisovatelské dráze byla poměrně zdlouhavá. Po dokončení studia na univerzitě vGlasgow strávil většinu devadesátých let minulého století jako lektor anglického jazyka vČeskoslovensku, Francii aPortugalsku. Vroce 1999 se kvysokoškolskému studiu vrátil, tentokrát na univerzitě vSt Andrews, kde získal titul voboru mezinárodní bezpečnosti, apoté pracoval jako výzkumný pracovník pro nezávislé tvůrce televizních dokumentárních pořadů.5 Burnet je tedy spisovatel samouk, který nikdy nenavštěvoval žádný kurz tvůrčího psaní. Úspěch jeho druhého románu Jeho krvavé dílo (2015, His Bloody Project), ato jak po stránce komerční, tak iukritiků arecenzentů, mu nicméně umožnil nastartovat kariéru profesionálního spisovatele. Jeho třetí azatím poslední román snázvem The Accident on the A35, detektivní příběh inspirovaný stejně jako Burnetova prvotina jeho obdivem kMagreitovským románům belgického spisovatele George Simenona, vyšel vroce 2017. Když byl román Jeho krvavé dílo zařazen do širší nominace na prestižní Man Bookerovu cenu za rok 2016,6 většina recenzí hovořila opřekvapení stím, že se tak stalo navzdory skutečnosti, že se jedná okriminální příběh. Kritické ohlasy později vyjadřovaly ještě silnější údiv, když se román objevil ivužší nominaci na tuto cenu,7 čímž za sebou zanechal knihy takových renomovaných autorů, jako jsou J.M. Coetzee aA.L. Kennedy.8 Vtéto souvislosti je ovšem třeba podotknout, že zaškatulkování Jeho krvavého díla jako kriminálního románu je výsledkem jeho zásadního nepochopení.9 Ačkoliv je stěžejní událostí jeho příběhu trojnásobná vražda, nejedná se vžádném případě okriminální či detektivní příběh, asám jeho autor se této kategorizaci brání, když svou knihu raději označuje jako „román ozločinu“.10 Mnohem přesnější charakteristikou je zařazení tohoto románu do žánru historické prózy, ať už na základě jeho zobrazení každodenního života chudé rolnické komunity vzapadlé osadě Skotské vysočiny ve druhé polovině devatenáctého století, anebo zajímavého vhledu do počátků araných metod moderní kriminologie, včetně uznávaných soudobých antropologických apsychologických teorií, okteré se tyto metody opíraly. Tím, co činí Burnetův román osobitým druhem historické prózy je skutečnost, že vsobě využívá akombinuje iprvky jiných žánrů, zejména detektivního příběhu typu „whydunit“11 apsychologického thrilleru. Dalšími důvody jsou kombinovaná metoda vyprávění ataké kompozice románu, která se skládá zněkolika údajně skutečných historických textů adokumentů vztahujících se kpopisovanému nešťastnému případu. Tento článek se snaží prozkoumat aanalyzovat principy aúčinky takovéhoto historického vyprávění, ato nejen vrománu Jeho krvavé dílo, ale také vširším kontextu britské prózy. 5 D.Robinson 2016. 6 Tzv.2016 Man Booker Prize longlist. 7 Tzv.2016 Man Booker Prize shortlist. 8 Není bez zajímavosti, že vpočtu prodaných výtisků překonal Burnetův román všechny další kandidáty na tuto cenu, ato včetně románu Hot Milk Deborah Levyové, patrně nejznámějšího jména zužší nominace. 9 Ivčeském knihkupeckém řetězci byl překlad tohoto románu zařazen do sekce thrillerů. 10 Cha 2016. 11 Tj.kriminálního příběhu, ve kterém jsou od začátku zločin ijeho pachatel známy ačtenáři je postupně odhalován jeho motiv. OPEN ACCESS PETR ChALUPSKý 37 POSTMODERNÍ HISTORICKÝ OBRAT VBRITSKÉ PRÓZE Konstatování, že od osmdesátýchlet minulého století britský historický román ve svých rozličných podobách nabýval na kvalitě, kvantitě ipopularitě učtenářů se již stalo takřka truismem. Tomuto žánru se zároveň navíc dostalo značné kritické aakademické pozornosti, která byla podnícena nejen narůstajícím čtenářským zájmem, ale také jeho vlivem na jiné kulturní formy, jako jsou televizní afilmový průmysl či počítačové hry. Mnoha všeobecně uznávaným knihám zabývajícím se minulostí avydaným vtomto období se tak podařilo zbavit tento žánr zobecňující aznevažující nálepky „populární schematické prózy […] svelkými prodanými náklady ale žádnou vážností“,12 což bylo navíc stvrzeno vroce 2009 založením speciální literární ceny pro tento žánr snázvem Cena Waltera Scotta za historickou prózu.13 Tento vývoj však probíhal ve dvou odlišných trajektoriích sjen minimálním vzájemným působením. Tou první jsou tradiční historické romány navazující na literární tradici 19.století, jmenovitě Waltera Scotta ajeho viktoriánských následovníků, tedy obsáhlá vyprávění vševědoucího vypravěče ve třetí osobě, která se zaměřují zejména na významné dějinné události aosobnosti ajejichž hlavním cílem je dosažení účinku maximální historické věrohodnosti apřesnosti. Jejich základním principem je využití historického materiálu pro vytvoření poutavého příběhu, přičemž hojně využívají vyprávěcího stylu romance, zejména kombinace dobrodružství amilostných zápletek. Druhou trajektorii, jejíž kořeny sahají do konce šedesátých azačátku sedmdesátých let ajež získala na významu vprůběhu let osmdesátých, je možné označit jako postmoderní „historický obrat vbritské próze“,14 neboť se záměrně snaží přistupovat khistorii takovými prostředky, kterým se konvenčnější romanopisci snažili vyhnout— odlišnými narativními technikami astrategiemi, asnimi také souvisejícím odlišným cílem, totiž vybízet čtenáře kreflexi současného světa prostřednictvím hledání analogie aparalelismu mezi minulými apřítomnými ději ajevy. Většina těchto textů spadá do žánrové kategorie, kterou Linda Hutcheonová označila termínem „historiografická metafikce“, neboť jsou do značné míry ovlivněny poststrukturalistickými apostmodernistickými revizemi ve filosofii dějin amoderní historiografii. Nejedná se tedy ohistorická vyprávění vtradičním smyslu, ale přesněji řečeno jde oromány ominulosti, které se ne vždy odehrávají výhradně vdobách minulých, ale sestávají se zněkolika střídavých dějových linií, znichž alespoň jedna se odehrává vsoučasnosti. Proto tyto romány spíše než usilovat opředložení historické reality jako takové „využívají minulost jako prostředek kosvětlení přítomnosti— poukazují na ty aspekty našeho myšlení, které nebyly vpříslušném historickém období ještě známy“.15 Ačkoliv se těmto románům nepodařilo vytěsnit tradiční historické romance zpozice hegemona prodeje ačtenářské oblíbenosti, dostalo se jim nezanedbatelného kritického ocenění auznání.16 12 Keen 2006, s.168: „popular formula fiction […] with sales, circulation and no respect.” 13 The Walter Scott Prize for Historical Fiction. 14 Voriginále „the historical turn in British fiction“ (viz Keen). 15 Furbank cit.vKeen 2006, s.182: „use the past to cast light on the present— to highlight those parts of our way of thinking that were not known to apast period.” 16 Určitou výjimkou ztéto dichotomie je podžánr, který Suzanne Keenová pojmenovala „romance zarchívu“ („romances of the archive“) ajejichž hrdinové se snaží odhalit minulost OPEN ACCESS 38 SVĚT LITERATURY 62 Klíčové premisy idůsledky tohoto přehodnocení přístupu kdějinám jsou všeobecně známé, aproto se pro naše účely omezíme pouze na jejich stručné shrnutí: Historie je vytvářena diskurzy, které si ji prostřednictvím různých diskurzivních formací přivlastňují atím jí „dodávají“ význam. Proto je skutečně pravdivý obraz minulosti vpodstatě nemožné získat, neboť historické poznání je historiky vytvářeno spíše než zaznamenáváno, aje tudíž vždy subjektivně laděné. Toto poznání je ovlivněné nejenom nejrůznějšími domněnkami azadáními, vrámci kterých historik uvažuje apracuje, ale také potřebou transformovat mnohdy izolovaná avzájemně nesouvisející fakta do koherentního asmysluplného vyprávění. Ktomu je potřeba tato fakta doplnit ojejich interpretaci, což nevyhnutelně vyžaduje jisté množství dohadů aspekulací. Skutečná minulost je nevratitelná anevypověditelná, protože nemáme přímý přístup kminulé realitě anaše pokusy ji znovu oživit mají sklony ksetrvávání vmezích našich společensko-kulturních interpretačních rámců, pohledů na svět ahodnot, které se mohou značně odlišovat od těch, kterými disponovali naši předci. Diskurzivní povaha historie je také neoddělitelně spojená shierarchií arozdělením moci, která tuto historii utváří alegitimizuje. Dominantní diskurz vždy marginalizuje aumlčuje ty hlasy ahlediska, která považuje za nežádoucí, nepohodlná nebo nebezpečná, ať už zpolitických, ideologických či ekonomických důvodů, vdůsledku čehož historie ztrácí na nestrannosti aneúčelovosti. Tyto aspekty historie tvoří hlavní východiska poststrukturalistických apostmodernistických revizí, které se snaží odhalit, napadnout aeliminovat právě ty síly apraktiky, které výše zmíněná omezení způsobují. Akademici akritici se liší vmíře svých pochybností stran (ne)možnosti smysluplného adůvěryhodného textového ztvárnění historické reality, od naprosté skepse anedůvěry hraničící srezignací, přes výzvy po experimentální „historii jako umělecké dílo“, která by využívala vypravěčské prostředky tradičně spojované sbeletrií17, až po postoj, který je možné označit za „pozitivní reflektivní skepticismus“, který věří, že takovéto pochybnosti arevize „minulost destabilizují atříští, následkem čehož vjejích takto vzniklých prasklinách mohou být vytvořeny historie nové“.18 Právě tato myšlenka nově otevřených prasklin poskytla tvůrčí platformu pro ty současné spisovatele, kteří ve svých dílech usilují oalternativní přístupy kminulosti. Při zpětném ohlédnutí je zřejmé, že tyto revizionistické tendence se ukázaly být pro britskou prózu veskrze přínosnými. Zpochybnění adekonstrukce velkého historického vyprávění umožnily autorům zabývat se širokou škálou souvisejících otázek pomocí pátrání vrůzných archivech, knihovnách aarchivních dokumentech. Přestože některé ztěchto románů také využívají postmodernistické techniky, jako jsou například metafikce, intertertextualita apastiš, jako celek spíše představují příklad tradičního modelu reprezentace. Objevené písemnosti tak jejich představitelům prostřednictvím „důvěryhodných faktů, nezvratných důkazů adůkladně zachovaných vzpomínek“ nakonec umožní zjistit skutečnou podobu zpočátku mlhavé či nepochopitelné minulosti, čímž tento žánr ukazuje, že jednoznačná „pravda existuje aže je možné ji nalézt vknihovně či tajně ukryté schránce sdokumenty“ (Keen 2006, s.3, 27). 17 Voriginále „artwork history“ (Munslow 2010, s.193–223). 18 Jenkins 1991, s.68, 79: „destabilise the past and fracture it, so that, in the cracks opened up, new histories can be made.” OPEN ACCESS PETR ChALUPSKý 39 od problému nespolehlivého vypravěče přes historie přehlížené, atudíž doposud nesepsané, až po kontrafaktické scénáře románů typu „Co kdyby?“19. Útoky vůči subjektivnosti, zaujatosti aliterárnosti historie nejenom podnítily zájem oto, jak se mohou fiktivní vyprávění vypořádat snástrahami prezentování minulosti, ale také jako by tento skepticismus přiměl hned několik etablovaných spisovatelů obrátit svou pozornost právě ktomuto tématu. Jinými slovy „tvrzení, že celé dějiny jsou fikcí, vyústilo vnový zájem ofikci jako zobrazení dějin“.20 Ipřes toto oživení zájmu ohistorickou prózu se však osmdesátá adevadesátá léta nestala svědky zrodu nové generace historických romanopisců, neboť naprostá většina spisovatelů, kteří cítili potřebu se vyjádřit ktématu minulosti aotázce jejího literárního zpracování, jako Graham Swift, Julian Barnes, Kazuo Ishiguro, Jeanette Wintersonová, Angela Carterová, Ian McEwan aA.S.Byattová, se zdaleka nevěnovala výhradně tomuto žánru. Adokonce ani ty autory, kteří se této tematice věnovali důsledněji, jako například Peter Ackroyd, nelze zcela bez výhrad považovat za spisovatele historických příběhů, neboť se mnohé jejich romány zaměřují na to, jakými způsoby minulost ovlivňuje přítomnost ajak sní souzní. Tento příliv románů zabývajících se minulostí obohatil historický román využíváním technik jako intertextualita, metafikce, parodie, pastiš či vícečetná, okrajová anespolehlivá vypravěčská perspektiva. Došlo tak kdalší destabilizaci arozostření jeho žánrové hranice, neboť navíc do sebe postupně začal zahrnovat prvky jiných žánrů anarativních stylů, které byly vobdobí před nástupem postmoderny považovány za „nízké“ či „populární“, což opětovně potvrdilo pozici historické prózy jako komplexního žánru se silným potenciálem pro flexibilitu aheterogenitu. Zároveň je to však žánr, pro který se čistý postmodernismus ukazuje „po teoretické stránce nedostatečný“, protože si „zachovává element časovosti adějovosti prostřednictvím diachronně rozvíjené dějové linie astruktury vyprávění“.21 To může být hlavním důvodem, proč toto období (sebe)vědomého experimentování snesouvislými, fragmentovanými vyprávěními dokazujícími nemožnost znovuzískání historické pravdy netrvalo příliš dlouho, aproč se vývojová trajektorie tohoto žánru otočila zpět směrem kpotřebě azájmu otradičnější formy vyprávění příběhů, ačkoliv již ne zpozice zcela spolehlivého, vševidoucího vypravěče, ataké „sjinými prioritami adůvody, které jsou založené na společenské akulturní matérii“22 reality současného světa.23 Podoby současné historické prózy, mísící žánry anarativní mody, fakta afikci, přítomnost aminulost, věrohodnost apodivnost, jsou tedy rozmanité. Tyto romány sice nezpochybňují, že minulost je nám zpřístupněná azprostředkovaná převážně skrze jiné texty, ale zároveň spatřují vkulturní paměti těchto textů „potenciální energii pro to být aktualizovanou vpřítomném vědomí […], zprostředkovat verze 19 de Groot 2010, s.112. 20 Byatt 2002, s.38: „the idea that ‚all history is fiction‘ led to anew interest in fiction as history.“ 21 Boccardi 2009, s.6, 23. 22 Elias 2001, s.22. 23 Specifickým aoblíbeným příkladem tohoto návratu ktradičnějším vypravěčským postupům je tzv.„neohistorický“ román, který usiluje oopětovné objevení, interpretaci aprezentaci vybraných historických období and jejich sociokulturních apolitických kontextů scílem reagovat na přítomné potřeby azájmy (Rousselot 2014, s.1–10). Asi nejrozšířenějším typem tohoto žánru vsoučasné britské literatuře je neoviktoriánský román. OPEN ACCESS 40 SVĚT LITERATURY 62 minulých činů, stavů mysli audálostí […], umožňovat azároveň omezovat to, co může být uznáno jako opodstatněná interpretace […], atak pomáhat čtenáři vytvořit si svou zkušenostní přítomnou minulost“.24 Záměrně tak vyvolávají napětí mezi tím, co je známo, atím, co je vykonstruované, vprůběhu čehož poukazují na bytostně diskurzivní povahu historie prostřednictvím využití množství jiných textů. Na některé ztěchto textů pouze odkazují nebo znich citují, jiné se však mohou ve vyprávění objevovat zakomponované ve své původní podobě, případně připojené formou přílohy. Ajelikož tyto texty mohou být jak skutečné, tak vymyšlené, Jerome de Groot pro jejich výslednou kombinaci použil neologismus „fakce“, tedy „spojení fiktivního tajuplna afaktické autentičnosti“.25 Ačkoliv jsou tyto romány vybudovány na jasné dějové linii, zároveň si nárokují právo klamat amystifikovat, neboť jejich implikovaný čtenář je zpodstaty, ať vědomě či nikoliv, mylně informovaný. Burnetovo Jeho krvavé dílo je zajímavým příkladem této metody předkládání fiktivní historické reality. FAKTIVNÍ KRIMINÁLNÍ SPIS Jeho krvavé dílo je prezentováno jako soubor údajně původních textových dokumentů spojených spřípadem Rodericka Macraeho, sedmnáctiletého mladíka, který byl od srpna do září roku 1869 uvězněn vžaláři hradu vInverness aposléze odsouzen apopraven za tři brutální vraždy, které spáchal na jednom ze sousedních statků vjeho rodné zemědělské osadě snázvem Culduie. Román se tak se sestává ze zápisů výpovědí svědků, pachatelových pamětí sepsaných vjeho žalářní cele před započetím soudního procesu, posmrtné lékařské zprávy otělech obětí, deníkového záznamu kriminálního antropologa Jamese Bruce Thomsona popisujícího jeho návštěvu vCulduie arozhovory, které vedl sněkolika místními obyvateli, anovinového přepisu soudního procesu. Tento „soubor“ je uveden poznámkami opatřeným úvodem, ve kterém jeho autor, podepsaný zkratkou jako GMB, vysvětluje, že dané dokumenty objevil náhodou, když se snažil najít informace osvém pradědovi, Donaldu „Tulákovi“ Macraeovi,26 který se měl narodit vroce 1890 ve vesnici jen několik mil severně od místa, kde se tyto vraždy odehrály.27 Tento alter-Burnet tak předkládá čtenáři přesvědčivě znějící rámcový příběh, že nejprve narazil na dobové novinové výstřižky, které ho postupně dovedly kostatním dokumentům. Ztěchto jsou pak obzvláště pozoruhodné Roderickovy paměti, neboť prý ve své době způsobily velký rozruch vedinburských intelektuálních akulturních kruzích, které zpochybňovaly jejich autorství nevzdělaným pubescentním rolníkem vobavě, že by tento text mohl být obdobným literárním padělkem jako Ossianovy básně ve známém James Macphersonově skandálu.28 24 A.Robinson 2011, s.52–53, kurziva voriginále. 25 Voriginále „faction“, de Groot 2010, s.5. 26 Voriginále Donald “Tramp“ Macrae, Burnet 2018, s.1. 27 Burnet si dokonce původně pohrával smyšlenkou, že by prohlásil Rodericka Macraeho také jako jednoho ze svých předků, ale později od ní upustil stím, že to „už by to bylo příliš“ (D.Robinson 2016). 28 Skotský básník apolitik James Macpherson „proslul“ vletech 1760–1761, ve věku pouhých čtyřiadvaceti let, jako překladatel staré gaelské poezie Ossianovy zpěvy, které měly vduOPEN ACCESS PETR ChALUPSKý 41 Tato autorská osoba pak přednáší své argumenty na obhajobu Roderickova autorství adochází kzávěru, že na základě těchto faktů avlastního prozkoumání rukopisu nemá nejmenší pochyby ohledně jeho pravosti. Přesvědčivost této strategie se potvrdila krátce po vydání románu, kdy ho nejenom mnozí čtenáři, ale také někteří kritici arecenzenti považovali za skutečný příběh.29 Jako spisovatel si Burnet vpodobných mystifikačních hrátkách se čtenáři libuje. Jeho předchozí román Zmizení Adèle Bedeauové je založený na hříčce, že se nejedná oBurnetův původní text, ale pouze ojeho překlad objeveného kultovního románu francouzského spisovatele Raymonda Bruneta zroku 1982. Ipřes nápadnou přesmyčkovou podobnost příjmení obou spisovatelů se Burnetovi podařilo oklamat imnohé prodejce, kteří ve svých knihkupectví skutečně tento román inzerovali jako překlad zfrancouzského originálu. Obdobnou strategii předstíraného překladatele dalšího Brunetova románu zpozůstalosti jedné zfiktivních postav příběhu pak Burnet využívá ive své zatím poslední knize The Accident on the A35. Jelikož však Jeho krvavé dílo předkládá události historické, jeho vztah apohrávání si spravdou jsou opoznání spletitější akomplikovanější. Burnet velmi dobře zná oblast severozápadní Skotské vysočiny, kde se jeho román odehrává, protože tam vyrůstala jeho matka aon tam jako dítě často trávil prázdniny. Jeho dědeček, který měl skutečně přezdívku „Tulák“ Macrae, se narodil apozději provozoval svůj obchod nedaleko od Culduie.30 James Bruce Thomson byl skutečně vdobě, ve které se odehrává děj románu, vězeňským psychiatrem vPerthu, atudíž mohl být teoreticky požádán oexpertní vyjádření kdanému případu. Burnet se také inspiroval skutečnými historickými událostmi: případem, který se odehrál vzemědělské Normandii vroce 1835, kde mladý Francouz brutálně zavraždil svou matku adva sourozence, údajně aby vysvobodil svého otce zmatčiny tyranie, apoté napsal paměti, aby svůj čin náležitě ospravedlnil. Tyto paměti spolu sněkolika dalšími lékařskými aprávními dokumenty vztahujícími se ktomuto případu použil Michel Foucault ve své knize Moi, Pierre Rivière, ayant égorgé ma mère, ma soeur et mon frère (1973),31 která má podobný formát, jako Burnetův román.32 Když Burnet svůj román dopisoval, tak se také dozvěděl otrojnásobné vraždě, kterou spáchal vroce 1857 rolník jménem Agnus Macphee, který poté, co zavraždil svou matku adva další členy rodiny skončil ve vězení vPerthu pod psychiatrickým dozorem Jamese Bruce Thomsona.33 Burnet také pečlivě studoval dopisy vězňů uložené vNárodním archívu chu dobového romantismu obrovský ohlas nejen ve Skotsku, ale také například vAnglii, Francii aNěmecku. Po jeho smrti vroce 1796 však byla pravost těchto rukopisů několikrát zpochybněna aMacphersonovy „překlady“ označeny za padělky. 29 Major 2017. 30 Jsou tu ovšem idalší spojitosti mezi příběhem románu arodinou Maraeových, okterých se Burnet údajně dozvěděl náhodou aaž poté, co dokončil pracovní verzi textu: dva zjeho příbuzných se utopili při ztroskotání lodi stejně jako dva Roderickovi strýcové, ajeden zjeho předků býval místním bardem aautorem písně, jejíž slova Burnet použil vjedné scéně románu (Scott 2016). 31 Do angličtiny přeloženo jako I, Pierre Riviere, Having Slaughtered my Mother, my Sister and my Brother (1975). 32 Scott 2016. 33 Tamtéž. OPEN ACCESS 42 SVĚT LITERATURY 62 Skotska, znichž některé byly pozoruhodně výmluvné apregnantně formulované aznichž, jak sám přiznává, mu především Macpheeho text posloužil jako předobraz Roderickových pamětí. VRÁMCI LITERÁRNÍ TRADICE Jeho krvavé dílo je také zajímavé vzhledem kjeho postavení vrámci britské literární tradice. Recenzenti34 románu se doslova předháněli vtom, kdo nalezne větší množství spisovatelů aknih, jejichž vliv je podle nich možné, alespoň nepřímo či vnáznaku, vBurnetově románu vysledovat, jako například romány Únos (1886, Kidnapped) Roberta Louise Stevensona, Sunset Song (1932) Lewise Grassic Gibbona, The Cone Gatherers (1955) Robina Jenkinse, Nešťastníci (1969, The Unfortunates) B.S. Johnsona aHarvest (2013) Jima Crace.35 Významnějšími jsou však literární vzory ainspirace, které zmiňuje sám Burnet. Vprvní řadě je to Dostojevského Zločin atrest, který ho silně inspiroval svou různorodostí postav, poutavou anapínavou zápletkou, živě vylíčeným prostředím apůsobivým vypravěčským stylem.36 Jako příznivec kriminální literatury Burnet otevřeně přiznává vliv svého oblíbence Georgese Simenona, ujehož knih obdivuje mistrnou psychologii postav abrilantně úspornou techniku psaní, díky níž Simenon dokáže velmi jednoduchým jazykem dokonale evokovat prostředí.37 Svým výmluvným stylem založeným na jazykové úspornosti ajednoduchosti se Burnet také hlásí ktvorbě George Orwella jako svého spisovatelského vzoru.38 Co se týká kompozice románu, není těžké rozpoznat podobnost Jeho krvavého díla sVyznáním ospravedlněného hříšníka (1824, The Private Memoirs and Confessions of aJustified Sinner) Jamese Hogga. Ačkoliv Burnet tvrdí, že při psaní svého románu oHoggově próze nepřemýšlel, přiznává, že „možná existuje něco ve skotské psychice, co nás pohání kpodobným tématům jako jsou posedlost vztahem mezi otcem asynem, dvojnictví azneužití moci“.39 Ve své době byla Hoggova kniha inovativním, takřka experimentálním textem lišícím se od veškerých soudobých próz. Využívá rozličné narativní techniky, které umožňují čtenáři aktivně reagovat na vývoj děje, atak spolupracovat na jeho reflexi ainterpretaci. Tohoto účinku text dosahuje zejména užitím škály vyprávěčských hledisek, kombinováním různých žánrů anarativních módů aabsencí jednoznačné autorské perspektivy.40 Ačkoliv je jeho hlavní předsta34 Např.Major 2017, Scott 2016, Myers 2016 aBattersby 2016. 35 Tradice předkládání fiktivních příběhů jako autentických dokumentů však sahá až kDanieli Defoeovi. Jeho romány Moll Flanders (1722, Moll Flandersová), Colonel Jack (1722) aRoxana (1724, Roxana) navíc obsahují výrazné rysy kriminální prózy. 36 Moore 2016. 37 Major 2017. 38 Tamtéž. 39 Scott, 2016. 40 Meiko O’Halloran používá pro tento koncept vyprávění termín „kaleidoskopická praktika“, která spočívá v„přeházení, juxtapozicí ahraním si sdostupnými literárními žánry atradicemi, azkoušení možností, které vzniknou přesměrování pozornosti čtenářů prostřednictvím mnohočetných vypravěčských hledisek“. Vdůsledku toho „souběžnou příOPEN ACCESS PETR ChALUPSKý 43 vitel Robert Wringhim Colwan pachatelem hned celé série vražd, je jen stěží možné Vyznání ospravedlněného hříšníka zařadit do kategorie kriminální prózy, především protože se jeho příběh nevěnuje vyšetřování těchto zločinů. Je možné ho spíše považovat za jakýsi proto-psychologický román, jehož pozornost je především upřena na Colwanovy pohnuté stavy mysli, na vývoj jeho narušené psychiky, psychologické motivy jeho hrozných činů ajeho pokusy osebe ospravedlnění. Kniha se sestává ze dvou hlavních částí, které pojednávají ovíceméně stejných událostech apředstavují dvě odlišné verze příběhu: vypravěčem první části je editor knihy, který předkládá čtenářům svůj popis ainterpretaci dostupných faktů, důkazů avýpovědí očitých svědků; druhá část má podobu zpovědních pamětí ajejím vypravěčem je samotný hříšník Colwan. Zatímco vprvní části se editor usilovně snaží zformulovat racionální alogicky znějící vysvětlení událostí, druhá část naopak oplývá záhadnými arozumově nevysvětlitelnými příhodami azvraty. Tyto dvě samostatné části jsou doplněny editorovým epilogem, ve kterém čtenáře ujišťuje, že kniha není vžádném případě fikcí avysvětluje, jak se mu podařilo získat hříšníkovy paměti. Nejprve cituje výňatek zdopisu otištěného vsrpnu 1823 včasopise Blackwood’sMagazine, ve kterém jistý James Hogg popisuje, jak byl svědkem toho, jak dva muži náhodou odkryli více než sto let starý hrob sebevraha, ve kterém objevili neuvěřitelně zachovalou mumii těla mladého muže. Obsah dopisu vzbudí veditorovi silnou zvědavost, aproto se vypraví na toto místo také podívat. Po opětovném otevření hrobu vněm objeví kožené pouzdro skrývající Colwenovy memoáry. Apřestože považuje jejich obsah za natolik absurdní až fantasmagorický, že je přesvědčen, že jej musela vytvořit šílená mysl „toho největšího bláhovce, ale též […] toho největšího ubožáka ze všech lidí, které kdy tahle země nosila“, nebo „náboženského maniaka, který psal apsal ojakési poblouzněné bytosti, až dočista zešílel auvěřil, že on sám je tím, oněmž stále píše“,41 nepochybuje ojejich pravosti apřikládá je ke své verzi vjejich původní, neupravené podobě. Ať už se Hoggovým příběhem Burnet podvědomě inspiroval či nikoliv, podobnosti mezi oběma knihami jsou nápadné: stejně jako Vyznání ospravedlněného hříšníka vypráví Jeho krvavé dílo příběh mnohonásobné vraždy, nejedná se však ani ožánr vražedné záhady, ani kriminální prózy, neboť text vyloží čtenáři, kdo je pachatelem, jak své zločiny spáchal, anavíc se tento pachatel ke svým zločinům bezelstně přizná. Klíčové události jsou vobou případech prezentovány zrůzných, často odlišných až protichůdných pohledů, avšak ústřední roli vtextu sehrávají pachatelovy sepsané paměti. Tyto verze příběhu také představují různé formy ažánry podle toho, za jakým účelem byly údajně napsány. Jednotlivé dokumenty jsou volně seřazeny do spisu bez jakéhokoliv autorského textu, který by jejich vzájemnou spojitost okomentoval či interpretoval. Předkladatel (spíše než autor) těchto dokumentů vyjadřuje své přesvědčení ohledně jejich pravosti apůvodnosti vytvořením přesvědčivě znějícího rámcového příběhu otom, jakým způsobem byly objeveny, aktomu si navíc pohrává se čtenářem tím, že sám vtomto rámcovém příběhu hraje nezanedbatelnou roli. Jsou zde však také některé zásadní rozdíly mezi oběma knihami: Burnetův „hříšník“ je prostý venkotomností navzájem soupeřících vypravěčských hlasů často znejistí či zcela naruší čtenářovo vědomí si jednoznačné akontrolující narativní autority takového textu“ (2016, s.6). 41 Hogg 1999, s.213. OPEN ACCESS 50 SVĚT LITERATURY 62 O’Halloran, Meiko. James Hogg and British Romanticism: AKaleidoscopic Art. Basingstoke: Palgrave Macmillan, 2016. Robinson, Alan. Narrating the Past: Historiography, Memory and the Contemporary Novel. Basingstoke: Palgrave Macmillan, 2011. Robinson, David. Interview with Graeme Macrae Burnet. The Scotsman, 23 August 2016. [online]. [cit.29.7.2019]. Dostupné z<http:// www.scotsman.com/lifestyle/culture/ edinburgh-festivals/interview-graememacrae-burnet-on-his-bloody-project-andman-booker-prize-nomination-1-4209947>. Rousselot, Elodie. „Introduction: Exoticising the Past in Contemporary Neo-Historical Fiction“. In Exoticising the Past in Contemporary Neo-Historical Fiction. Ed. Elodie Rousselot. Basingstoke: Palgrave Macmillan, 2014, s.1–16. Scott, Garry. Murder in the Highlands: Graeme Macrae Burnet on what inspired His Bloody Project. The Herald, 17 September 2016. [online]. [cit.27.7.2019]. Dostupné z<http:// www.heraldscotland.com/news/14749071. Murder_in_the_Highlands__Graeme_ Macrae_Burnet_on_what_inspired_His_ Bloody_Project/>. OPEN ACCESS