O času a způsobu modálních sloves v italštině ve srovnání s angličtinou

ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 102, 2020, Č.1, S. 72–86 Očasu azpůsobu modálních sloves vitalštině ve srovnání sangličtinou Eva Klímová (Opava) ON TENSE AND MOOD OF MODAL AUXILIARIES IN ITALIAN IN COMPARISON WITH ENGLISH The article deals with Italian and English modal auxiliaries, considered as non-grammatical competitors of grammatical means, i.e. the verbal mood, acting as indicators of different modal meanings. Within the modality of the utterance, defined as “the grammaticalization of aspeaker’s (subjective) attitudes and opinions”, modal auxiliaries may not only be associated with epistemic and deontic modal meanings; they may also contribute to the expression of various illocutionary acts. Thus, they are observed on the borderline between different types of modality. The tense and mood of two Italian modal auxiliaries, potere and dovere, are investigated with the aim to demonstrate how their inflexional forms may correspond to several English modal auxiliaries expressing the same modal meaning. At the same time, the constructions with modal auxiliaries may be considered as analytical deontic and epistemic moods that contribute to the explicit indication of aparticular modal meaning. KEY WORDS modal auxiliary; type of modality; epistemic; deontic; necessity; possibility; borderline; tense; mood KLÍČOVÁ SLOVA modální sloveso; modální typ; epistemická modalita; deontická modalita; nutnost; možnost; gramatický čas; způsob DOI https://doi.org/10.14712/23366591.2020.1.5 1. ÚVODEM Srovnávání modálních sloves vitalštině avangličtině je téma, které svým rozsahem ahloubkou přesahuje hned několik jazykových rovin. Vedle roviny morfologické totiž dochází kpřesahu do roviny modální výstavby výpovědi aodtud do roviny pragmatické. Vtomto příspěvku se soustředíme na kategorii času azpůsobu uvybraných italských modálních sloves. Srovnání italštiny aangličtiny ztohoto hlediska se jeví jako zajímavé proto, že tak lze ukázat, jak ve dvou typologicky odlišných jazycích může vztah času azpůsobu působit vcelém systému modálních sloves avýpovědní modality vůbec. Vzhledem ktomu, že modální slovesa jsou považována za negramatický „konkurent“ slovesného modu při vyjadřování modálních významů modality deontické aepistemické azároveň při vyjadřování různých ilokučních aktů, je nezbytné téma zasadit do poněkud širšího rámce. Není tu přitom naším cílem prezentovat celý modální systém obou jazyků, přesto je nutné alespoň stručně uvést, včem OPEN ACCESS EVA KLÍMOVÁ 73 spočívá hlavní rozdíl mezi nimi. Vmodálním systému italštiny se na rozdíl od angličtiny zásadním způsobem uplatňuje slovesný modus. Je základním konstituentem modálních schémat jednotlivých větných typů, atudíž hlavním gramatickým prostředkem kvyjadřování postoje mluvčího. Vedle indikativu, kondicionálu aimperativu jako včeštině se zde ve výpovědní modalitě uplatňuje výraznou měrou konjunktiv, ato především vmodalitě závislé věty.1 Jako modelový příklad pro uvedený rozdíl lze srovnat větu italskou Si capisce che siano arrabbiati skonjunktivním siano „jsou“ vzávislé větě avětu anglickou It’s understandable that they should be cross smodálním should. Jednoduše řečeno italština relativní platnost propozice vedlejší věty vyjadřuje konjunktivem, zatímco angličtina modálním slovesem. (Palmer, 2001, s.123). (Česky Je pochopitelné, že jsou rozzlobení.) Ivangličtině sice počítáme se čtyřmi slovesnými mody, ale flexe anglického slovesa je ve srovnání sitalštinou mnohem chudší. Uvažme jen fakt, že tvary indikativu prézentu jsou svýjimkou 3.sg. totožné nejen se základovou formou, ale také simperativem akonjunktivem prézentu, atvary préterita jsou totožné sminulým konjunktivem. Za takové situace na slovesný modus vangličtině spoléhat nelze amodální systém angličtiny je zřejmě proto založen převážně na užívání modálních sloves. Pro vytvoření onoho širšího rámce bude stručně komentován vztah kategorie času ajednotlivých slovesných modů vitalštině. Následně se chceme pokusit ukázat, jak snadno může být překročitelná hranice mezi dvěma modálními typy, tj.mezi modalitou epistemickou amodalitou deontickou. Stručně budou uvedena italská aanglická modální slovesa ana italských aanglických příkladech bude porovnán způsob jejich zapojení do modálního systému obou jazyků. Jestliže je upříkladu uvedena jako první verze italská, příklad pochází zitalského originálu sanglickým překladem. Naopak je-li jako první uvedena verze anglická, příklad pochází zoriginálu anglického sitalským překladem. České verze příkladů jsou naše. Seznam použitých pramenů se zkratkami je uveden za bibliografií. 1. VZTAH SLOVESNÉ KATEGORIE ČASU AZPŮSOBU Mezi kategorií času azpůsobu lze sledovat úzké sepětí, neboť modus při vytváření modální báze výpovědi skategorií času kooperuje (srov.Klímová, 2005). Pro vymezení vztahu mezi oběma kategoriemi je přitom možno konstatovat, že modus je kategorii času nadřazený. Zařazení děje vzhledem kokamžiku promluvy včetně vyjadřování periferních časových významů totiž je součástí propozičního obsahu, zatímco modus jako gramatikalizace postoje mluvčího nikoliv (srov.Kiefer, 1987, s.76–77.) Na sepětí kategorie modu ačasu lze usoudit ze způsobu, jakým se modus realizuje při vyjadřování svých primárních isekundárních modálních významů aodtud při indikaci ilokučních funkcí. Velmi těsný vztah mezi modem ačasem konstatujeme vitalštině uindikativu. Kategorie času se totiž uněho realizuje skutečně jako prostředek vyja1 Mimo rámec vymezeného tématu nutno připomenout klasifikaci modálních výrazů vhlavní italské větě, které vyžadují užití konjunktivu ve větě podmětné nebo předmětné. (Srov.Klímová 2008.) OPEN ACCESS 74 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 102, 2020, Č.1 dřování časových vztahů ajeho význam modální je faktiv. Indikativ futura je možno nicméně spojovat isvýznamy modálními, neboť futurem je označen děj, který teprve má nastat. Může vyjadřovat děj zamýšlený, očekávaný nebo předpokládaný, ale také děj žádoucí. Budeme ho zde označovat jako non-faktiv: (1) A. Verrò alle sei.— B.No, tornerai subito. A. I’ll come at six.— B.No, you’ll be back at once. Mluvčí Aužitím futura verrò / I’ll come vyjadřuje svůj předpoklad ohodině návratu aděj je tak označen nikoliv jako faktický, ale možný (srov.česky Přijdu všest). Mluvčí B však užitím futura tornerai/you’ll be back vyjadřuje příkaz (srov.česky Ne, vrátíš se hned). Lze tak sledovat transpozici futura svýznamem časovým doprovázeným významem epistemické možnosti do funkce imperativu. Můžeme tedy konstatovat, že ve spojení suvedenými modálními významy dochází kposunu od jednoho modálního typu kdruhému: od modality epistemické výpovědi mluvčího A, kde futurum vyjadřuje určitou míru jistoty, kmodalitě deontické výpovědi mluvčího B, kde se futurem označuje děj jako nutný. Podobně je tomu vitalštině stemporálností uindikativu imperfekta. Jak ukazuje následující příklad, imperfektum může vyjadřovat děj, kjehož realizaci nemuselo dojít: (2) Bastava fare un piccolo sforzo; oramai è troppo tardi. (Bertinetto 1991, s.83). Asmall effort would have been enough. It is too late now. Italským imperfektem bastava „stačilo“ je děj označený za nerealizovaný, alze proto takové imperfektum považovat za epistemický kontra-faktiv. Je tu ostatně nahraditelný minulým kondicionálem (sarebbe bastato „bylo by stačilo“) aodpovídá minulému kondicionálu anglickému would have been enough (srov.česky: (Bylo by) stačilo málo. Teď už je příliš pozdě). Ještě méně těsný vztah mezi modem ačasem než uindikativu futura aimperfekta konstatujeme ukondicionálu akonjunktivu, neboť unich převažuje význam modální. Jinak řečeno, ukondicionálu ikonjunktivu je gramatický čas spoluindikátorem konkrétního modálního významu. Voptativní výpovědi (3) (Se) tu sapessi. [IND s.7] If you only knew. [TIM s.6] konjunktiv imperfekta sapessi odpovídá anglickému analytickému optativu if you only knew avyjadřuje realizovatelné přání. Proto ho spojujeme nikoliv sčasovým významem předčasnosti, ale smodálním významem epistemické možnosti. Můžeme ho tedy vtéto funkci hodnotit jako epistemický non-faktiv (srov.česky: Kéž bys věděl.).2 Imperativ, poslední ze slovesných modů, sgramatickou kategorií času spojovat nelze, protože ve výzvových výpovědích vždy označuje děj, který teprve má být rea2 Pro příklad srov.Klímová 2009, s.96. OPEN ACCESS EVA KLÍMOVÁ 75 lizován, aje tak implicitně spojován sbudoucností. Jediným gramatikalizovaným rysem temporálnosti, kterou lze podle Lyonse uimperativu vysledovat, jsou „… distinctions of more immediate and more remote futurity“ (Lyons, 1977, s.818). Znamenalo by to ovšem, že by pak podobně jako futurum byl imperativ označitelný za non-faktiv aod modality deontické, jejíž modální významy nutnosti amožnosti imperativ primárně vyjadřuje, by se lehce posunul ve směru kmodalitě epistemické. Vzhledem ktomu, že jednotlivé slovesné mody je možno spojovat svýznamy modality deontické iepistemické, je záhodno alespoň krátce se zastavit uotázky hranice mezi uvedenými typy modality. 2. MODUS ATEMPUS NA HRANICI MEZI TYPY MODALITY3 Začněme utoho, že vyjadřování ilokuční funkce (IF) lze vzhledem kjejí situační zakotvenosti označovat za modální centrum výpovědi. Výpovědí, kterou mluvčí vyjadřuje svůj komunikační záměr, vyjadřuje současně svůj postoj kpropozici, aproto můžeme vyjadřování IF označit za typ modality. Na periferii tohoto modálního centra sledujeme další dva modální typy: modalitu epistemickou amodalitu deontickou. Mezi centrem výpovědní modality ajejí periferií je přitom zcela plynulý přechod.4 Vztah mezi jednotlivými typy modality je totiž určován prvky, které jsou jim společné: úloha mluvčího jako původce modality astím spojená subjektivita. Pro přechod od IF kepistemické modalitě sledujme následující příklad: (4) Mi fai / faresti un piacere? Will / Would you do me afavour? Zhlediska ilokuční funkce je tato výpověď ve formě otázky žádostí nebo prosbou olaskavost. Mohla by být právě tak dobře realizována formou výpovědi výzvové jako Fam - mi un piacere / Do me afavour (srov.česky Uděláš mi laskavost? / Udělal bys mi laskavost? pro otázkovou výpověď aUdělej mi laskavost. pro výpověď výzvovou). Užitím indikativní formy fai mluvčí může vyjádřit, že vykonání laskavosti ze strany adresáta považuje za reálné, aindikativ označíme za epistemický faktiv, kdežto užitím kondicionálu faresti mluvčí vyjadřuje, že laskavost ze strany adresáta považuje pouze za možnou, akondicionál označíme za epistemický non-faktiv. Jinak také řečeno, tím, že realizace žádosti není předkládána jako fakt, ale jako možnost, je žádost formulována zdrženlivěji, atedy zdvořileji. Angličtina vtomto případě užívá modální sloveso will / would. Atak se už tady nabízí možnost sledovat jeden ze zásadních rozdílů vcelém modálním systému obou jazyků: je forma you will do indikativem futura spomocným slovesem will, nebo je to spojení modálního slovesa will sinfinitivem? Aje forma you would do přítomným kondicionálem spomocným slovesem would, nebo je to spojení modálního slovesa would sinfinitivem? 3 Pro naše vymezení typů modality srov.Klímová, 2009, s.18–50. 4 Kpřechodu mezi typy modality srov.Klímová, 2009, s.21–24, nebo Klímová, 2006. OPEN ACCESS 76 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 102, 2020, Č.1 Dříve než uvedeme modální slovesa vobou jazycích, je nutno dotvořit obecný teoretický rámec tématu auvést základní modální významy modality epistemické amodality deontické. Pro svoje poznámky se tu kromě řady dalších zdrojů opíráme především opráce M.Grepla aF.R.Palmera. Mezi oběma lze sice pozorovat rozdíly vdělení modality, ale jejich přístup apojetí jsou slučitelné. Jejich chápání modality ivymezení modálních typů avýznamů je přitom použitelné pro jeden jazyk, jak je tomu uGrepla, ale ipro srovnávání vícero jazyků, ato itěch typologicky odlišných, jak to sledujeme uPalmera. Grepl vpodstatě modalitu dělí na objektivní asubjektivní, přičemž modalitou objektivní se míní „způsob platnosti propozičního obsahu“ amodalita deontická. Za modalitu subjektivní se označuje vyjádření IF, tvořící modální základ výpovědi, amodalita epistemická (Grepl, 1976, s.35), přičemž mezi jednotlivými typy modality, jak bylo řečeno výše, lze sledovat plynulý přechod.5 Palmer modalitu definuje jako „grammaticalization of speaker’s (subjective) attitudes and opinions“ (Palmer, 1986, s.16) adělí ji vzásadě na modalitu deontickou aepistemickou (Palmer 1986, s.18). Uobou pak byly vymezeny tytéž modální kategorie asubjektivita jako základní rys (podobně je tomu uFrajzyngiera, 1995, s.476) (srov.také Klímová, 2009, s.20). Novější dělení modality je uPalmera jiné (srov.níže Palmer, 2001), ale protože jeho původní vymezení modálních typů imodálních významů je bližší pojetí Greplovu apro naše účely se jeví jako vhodnější, budeme sním pracovat inadále. 3.1 MODÁLNÍ VÝzNAMY EPISTEMICKÉ MODALITY Modální významy (kategorie), které uvádí pro epistemickou modalitu (EM) Grepl, jsou míra jistoty oplatnosti propozičního obsahu výpovědi, cizí mínění anaděje / obava. Uvyjadřování míry jistoty Grepl vymezuje dílčí postojové hodnoty (stupně), ato na škále vysoký, střední anízký stupeň přesvědčení mluvčího oplatnosti či neplatnosti propozice.6 Modální významy (kategorie), které pro EM uvádí Palmer, jsou necessity / nutnost apossibility / možnost apři vyjadřování stupňů míry jistoty Palmer rozlišuje „weak and strong epistemic judgement“, vangličtině spojené sužitím modálních sloves may amust.7 Ty odpovídají Greplovu modálně epistemickému významu míra jistoty mluvčího. Srovnejme jen věty You may be right / Možná máš pravdu / Avrai ragione (sepistemickým futurem avrai „budeš mít“) aYou must be right / Určitě máš pravdu / Sicuramente hai ragione (smodální částicí sicuramente „určitě, jistě“ jako včeštině). Zuvedených významů epistemické modality nás následně budou zajímat především Greplova míra jistoty aPalmerova epistemická necessity / nutnost apossibility / možnost. 5 Greplově typologii modality ataké zhlediska definice je velmi blízko Kiefer. Vedle modality chápané jako ilokuční funkce (terminologicky uváděné jako „sentence types“) rozlišuje modalitu epistemickou amodalitu deontickou. Srov.Kiefer, 1987, s.67–94. 6 Pro modální kategorie EM, se kterými se zde pracuje, srov.také Klímová, 2009, s.31–34. 7 UPalmera je nověji epistemická modalita (Epistemic modality) součástí „Propositional modality“, spolu s„Evidential modality“ (Palmer, 2001, s.7 a8). OPEN ACCESS EVA KLÍMOVÁ 77 3.2 MODÁLNÍ VÝzNAMY MODALITY DEONTICKÉ Zatímco modalita epistemická je uGrepla označována za čistě subjektivní, modalita deontická (DM) je pojímána buď jako objektivní, nebo jako subjektivní, ato vzávislosti na původci modality: není-li původce modality totožný smluvčím, jde omodalitu objektivní aoznačení děje jako možného nebo nutného je pak součástí propozičního obsahu; naopak je-li původce modality smluvčím totožný, jde omodalitu subjektivní amodalita součástí propozice není (srov.Klímová, 2009, s.39.) Vobjektivně modalizované výpovědi (5) …, è peccato però che debba essere così. [GATT s.114] …; apity he has to be like that, though. [LEOP s.81] jsou italské debba „musí“ aanglické has to užity deskriptivně avyjadřují nutnost. Pro přesnost nutno dodat, že užití italského konjunktivního tvaru debba je zde podmíněno modalizujícím výrazem è peccato che „škoda že“ vhlavní větě (srov.česky …, je ale škoda, že takový musí být).8 Vsubjektivně modalizované výpovědi (6) …, ma per questo vantaggio dovrete pagare. [GATT s.117] …, but for that privilege you must pay. [LEOP s.81] jsou futurální italské dovrete „budete muset“ aanglické you must užita presktiptivně ajsou zde prostředkem kvyjádření IF příkaz (srov.česky …, ale za tu výhodu budete muset zaplatit).9 Jako základní modální významy DM se zde ve shodě spůvodním Palmerovým vymezením modálních významů uvádějí necessity / nutnost apossibility / možnost,10 smožností vymezit subkategorie, jak je vrámci deontické nutnosti vymezuje také Grepl. Pro deontickou nutnost uvádí nezbytnost, očekávanost, záhodnost, žádoucnost atd., apro deontickou možnost pak dovolení nebo schopnost. Vedle deontické nutnosti amožnosti se uGrepla navíc uvádí kategorie záměr. (Srov.Grepl— Karlík, 1998, s.153–169.) 4. TEMPUS AMODUS MODÁLNÍCH SLOVES VITALŠTINĚ VE SROVNÁNÍ SANGLIČTINOU Systém modálních sloves vitalštině smodálními slovesy dovere „muset“, potere „moci“ avolere „chtít“ je na první pohled ve srovnání sangličtinou jednodušší, pone8 Kužití konjunktivu ve vedlejší větě srov.např.vRenzi— Salvi, 1991, s.415–481 nebo Klímová, 2008, s.146. 9 Srov.Stati (1982, s.69), kde je struktura smodálním dovere vrámci direktivních výpovědí uváděna jako „dichiarativo deontico“. 10 UPalmera je nověji deontická modalita (Deontic modality) součástí „Event modality“, spolu s„Dynamic modality“ (Palmer, 2001, s.7 a9). OPEN ACCESS 78 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 102, 2020, Č.1 cháme-li stranou modální slovesa, ukterých je možno pozorovat přesah zkategorie sloves plnovýznamových do kategorie sloves modálních (např.italské sapere „vědět“, které ve spojení sinfinitivem jiného slovesa odpovídá anglickému can, jako ve větě So suonare il pianoforte / Ican play the piano / Umím hrát na klavír). Systém modálních sloves vangličtině zahrnuje vzásadě modální slovesa can / could, may, might, must, have to, shall, should, will, would. Pro výklad kjejich temporální amodální platnosti odkazujeme na Dušková, 1988, s.186–203. Oba systémy modálních sloves se neodlišují jen co do počtu, ale především ve způsobu, jakým vnich operují kategorie času azpůsobu, jak se pokusíme následně ukázat na příkladech sněkterými vybranými modálními slovesy. 4.1 EPISTEMICKÁ MOŽNOST ANUTNOST Epistemická možnost se vitalštině vyjadřuje modálním slovesem potere „moci“, zatímco vangličtině modálními slovesy can amay. Epistemická nutnost se vitalštině vyjadřuje modálním slovesem dovere „muset“, zatímco vangličtině modálním slovesem must. Užitím italského potere aanglického can amay mluvčí vyjadřuje nedostatek svého přesvědčení oplatnosti propozičního obsahu výpovědi. Italským dovere aanglickým must mluvčí vyjadřuje, že tím, co říká, si je jist aprezentuje to jako znalost.11 Anglická may amust jsou pevně zakotveny vanglickém systému epistemické modality atím, že nemají tvar pro minulý čas, poklesají na funkci modálních částic, jako jsou např.české možná, snad, určitě. Modální sloveso might je kondicionálem od may ajeho minulým tvarem je jen formálně: Je prostředkem kmírnějšímu vyjádření možnosti (srov.Palmer, 2001, s.33, nebo Dušková, 1988, s.192). Italská modální slovesa dovere apotere na rozdíl od angličtiny mají vedle tvaru kondicionálu také tvary minulých časů.12 Proto se chceme pokusit ukázat význam italských modálních sloves právě vzávislosti na modu agramatickém čase.13 Ve výpovědi (7) La ragione della diversità deve trovarsi in quel senso di superiorità che barbaglia in ogni occhio siciliano, che noi stessi chiamiamo fierezza, … [GATT s.167] The reason for the difference must lie in this sense of superiority that dazzles every Sicilian eye, and which we ourselves call pride… [LEOP s.127] prézentní tvary příkladu deve / must vyjadřují vysokou míru jistoty mluvčího oplatnosti toho, co říká. Jinak řečeno, mluvčí říká „jsem si jist“ (srov.česky Důvod té odlišnosti musí spočívat vpocitu nadřazenosti, který svítí vkaždém sicilském oku akterému my sami říkáme hrdost…). Výpověď je tvrzením. 11 Kepistemické možnosti anutnosti anglických modálních sloves srov.např.Coates, 1995, s.56, nebo Groefsema, 1995, s.53. 12 Pro významový rozdíl mezi indikativním deve akondicionálovým dovrebbe lze odkázat např.na Pietrandrea, 2005, nebo Rocci, 2012. 13 Pro čas italských modálních sloves srov.Pietrandrea, 2005, s.111–118. OPEN ACCESS EVA KLÍMOVÁ 79 Jak ukazuje příklad následující, sužitím kondicionálového dovrebbe se míra jistoty snižuje: (8) Alcuni saranno perduti, altri salvi, asecondo di come avranno vissuto dentro questo loro mondo condizionato. (…) Salina, per esempio, dovrebbe cavarsela; il gioco suo lo gioca bene, segue le regole, non bara. [GATT s.177] Some will be lost, others saved, according to how they’ve lived in that conditioned world of theirs. Salina himself, for instance, might just scrape through; he plays his own game decently, follows the rules, doesn’t cheat. [LEOP s.134] Italskému přítomnému kondicionálu dovrebbe „měl by“ odpovídá vangličtině might (srov.česky Někteří budou zatraceni, jiní spaseni, podle toho, jak možná žili vtomto podmíněném světě. Například samotný Salina by se ztoho měl dostat. Svou hru hraje dobře, řídí se pravidly, nepodvádí). Výpověď je tvrzením, kterým mluvčí vyjadřuje předpověď ostavu věcí budoucích. Sodkazem na stránky uvedené upředcházejících dvou příkladů lze ukázat, že pro užití modálního dovere je významným faktorem kontext: prézentní deve lze užít „in those contexts where the speaker has objective knowledge allowing to infer the certainty of the proposition“, (jako upříkladu 7), zatímco kondicionálové dovrebbe jen vpřípadech, kdy „the inference of its truth is based on an uncertain knowledge“ (Pietrandrea, 2005, s.74 a76),14 tj.vpřípadě podmíněné nutnosti (jako upříkladu 8). Pro vyjádření jistoty oplatnosti děje minulého má italština možnost užít imperfekta modálního dovere: (9) La sorpresa non fu grande: da due mesi almeno la visita sua odi un suo sostituto doveva essere attesa. [GATT s.184] It was not much of asuprise; avisit (…) must have been expected for at least two months. [LEOP s.140] Italským imperfektem doveva „musela“ je vyjádřena epistemická nutnost aděj je zároveň zařazen jako předčasný vzhledem kokamžiku promluvy. Anglické must tvar minulého času nemá apředčasnost je vyjádřena složeným infinitivem have been (srov.česky Překvapení nebylo velké. Už nejméně dva měsíce určitě byla očekávána návštěva jeho nebo jeho zástupce). Mluvčí výpovědí vyjadřuje vysokou míru jistoty. Zhlediska IF je tvrzením. Dalším příkladem chceme ukázat na schopnost flexe italského modálního potere „moci“. Stejně jako uslovesa dovere vedle významu modálního umožňuje svým tvarem jednoznačné časové zařazení děje: (10) …, as Joyce might have said. [WOR s.9] …, come avrebbe potuto dire Joyce. [PROF s.22] 14 Zajímavým dokladem rozdílů vužití indikativního deve akondicionálového dovrebbe jsou příklady uváděné vRocci, 2012, kde je jako jazykový korpus užito textů změsíčních finančně obchodních zpráv. Užití dovrebbe spojuje s„prediction“ asepistemickým významem cizí mínění. OPEN ACCESS 80 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 102, 2020, Č.1 Anglické might zde vyjadřuje modální význam epistemické možnosti. Časový význam předčasnosti je vyjádřen minulým infinitivem have said. Vitalštině sledujeme minulý kondicionál avrebbe potuto „byl by mohl“. Ten zde však vedle významu předčasnosti je epistemickým kontra-faktivem (srov.česky Jak by byl mohl říct Joyce). Aještě jeden příklad italského potere svýznamem epistemické možnosti, tentokrát vzáporu: (11) Questo, …, non poteva esser detto tanto per ragioni sacramentali come per convenienze mondane … [GATT s.122] This,…, could not actually be said both for sacramental reasons … [LEOP s.88] Imperfektum non poteva „nemohlo“ má jednoznačně modální epistemický význam „not-possible“ (Palmer, 1995, s.456) azároveň vyjadřuje předčasnost vzhledem kokamžiku promluvy. Tentýž modální ičasový význam má anglické préteritální akondicionálové could not (srov.česky To nemohlo být / určitě nebylo řečeno ani tak zdůvodů náboženských jako ze světské slušnosti; jak ukazuje níže př. 24, ve tvaru perfekta by potere mělo význam možnosti deontické). Struktury smodálními slovesy, které vyjadřují epistemickou možnost anutnost, lze označit za analytický epistemický modus probabilitiv afaktiv. 4.2 DEONTICKÁ MOŽNOST ANUTNOST Při vyjadřování deontické možnosti anutnosti se vitalštině uplatňují slovesa dovere apotere, stejně jako uvyjadřování možnosti anutnosti epistemické. Následující příklady mají doložit, jaké významy deontické modality mohou tato dvě italská modální slovesa vyjadřovat vzávislosti na čase azpůsobu. Vsubjektivně modalizované výpovědi (12) Ma tu non lo devi fare, Fabrizio,…, non lo farai …! [GATT s.100] You mustn’t do it, Fabrizio,…, you shan’t do it … [LEOP s.69] je modální sloveso dovere vzáporu ve tvaru 2.os. sg. indikativu prézentu non devi „nesmíš“ užito preskriptivně amluvčí výpovědí vyjadřuje zákaz. Jeho protějškem je anglické you mustn’t. Obě struktury lze označit za analytický prohibitiv, který svým modálním významem iužitím odpovídá italskému zápornému futuru non farai sfunkcí imperativu.15 Dokladem otomto jeho modálním významu je verze anglická. Záporná forma modálního shall ve 2.os. sg. you shan’t pozbývá na temporálnosti ve prospěch modálnosti (srov.česky To nesmíš udělat, Fabrizio,…, to neuděláš). Následující příklady ukazují, jaké modální významy vyjadřuje sloveso dovere vzávislosti na čase azpůsobu. Ve výpovědi (13) …; perché dovrei pagarvi venti lire? [GATT s.173] Why should Ipay you twenty lire? [LEOP s.132] 15 Pro příklad srov.Klímová, 2009, s.39. OPEN ACCESS