V krajině jinakosti: Panoramatická fotografie cizího

VKRAJINĚ JINAKOSTI: PANORAMATICKÁ FOTOGRAFIE TEORIÍ CIZÍHO Müller-funk, Wolfgang. Teorie cizího: Koncepty alterity. Přel. Jan Budňák. Brno— Praha: host— Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2021, 352 s. Eliška D.härtelová Univerzita Karlova e.hartelo[email protected]om Vloňském roce vyšla ve spolupráci sÚČL AV ČR vnakladatelství Host kniha Wolfganga Müllera-Funka snázvem Teorie cizího: Koncepty alterity. Původně byla publikována vroce 2016 vTübingenu pod názvem Theorien des Fremden: Eine Einführung. Včeštině— na rozdíl od němčiny— není na první pohled zřejmé, zda titulní teorii chápat vplurálu, či singuláru. Ačkoliv český podtitul vyzývá spíše ke čtení vmnožném čísle, samotná „teorie cizího“ může evokovat pokus opředstavení jedné, sumativní teorie alterity. Wolfgang Müller-Funk ale opodobný integrující model záměrně neusiluje, neboť jej chápe jako nemožný. Knihu otevírá přepisem scénky bavorského komika a„německého Chaplina“ Karla Valentina snázvem Cizinci (Die Fremden). Skeč, založený na jazykové hře, vyjevuje, že označení „cizí“ je určeno perspektivou pohledu, která se může proměňovat: „Má-li například cizinec známého, byl mu tento známý jistě původně cizí, ale díky vzájemnému seznámení už si tito dva cizí nejsou. Cestují-li ovšem spolu do cizího města, jsou tam tito dva známí pro místní obyvatele opět cizí.— Bude-li jejich pobyt vtomto cizím městě trvat sto let, nebudou už pro místní cizí“ (s.10). Soustředění na odlišné perspektivy můžeme brát jako zastřešující princip celé knihy. Autor vní nabízí panoramatický, transdisciplinární pohled na různé teorie alterity. Ke slovu přichází psychoanalýza, filozofie, sociologická akulturologická studia, feministická kritika či teorie překladu. Zvláštní pozornost je věnována literatuře aliterární vědě. Autor do teorií alterity zasazuje také vrámci komparatistiky vzniklou imagologii aTodorovovu teorii fantastična. Zajímavá je psychoanalyticky orientovaná kapitola, vníž je velký prostor věnován Freudovu čtení Hoffmannova „Pískouna“, které Müller-Funk posléze srovnává sPodivuhodným příběhem Petra Schlemihla od Adalberta von Chamissa. Kniha je rozvržena do dvanácti kapitol. Oproti německému vydání byla sautorským souhlasem vypuštěna kapitola věnovaná francouzské dekonstrukci, respektive dvěma esejím zpera Jacquese Derridy aJeana-Luca Nancyho, azávěrečný oddíl tematizující konstrukci alterity vsoučasné sociologii. Kromě úvodu knihy se každá věnuje jedné nebo několika osobnostem, které lze chápat jako zakladatele či výrazné představitele probírané disciplíny— koncepce Simone de Beauvoirové, Luce Irigarayové aJoan Rivierové například vymezují pole feministické teorie, psychoanalýza je kromě Freuda představena jménem Julie Kristevy aJacquese Lacana. Výrazným rysem celé publikace je snaha vycházet zprimárních textů, Müller-Funk klíčové pasáže často přímo cituje adetailně je komentuje. Autoři aautorky přitom nejsou přítomni prostřednictvím celého svého díla, ale texty, které jsou pro teorii cizího relevantní. Například Karl Marx je představen pomocí tzv.pařížských rukopisů, Walter BenjaOPEN ACCESS ELIŠKA D.häRTELOVá 169 min prostřednictvím eseje „Úkol překladatele“. Vybraná díla lze však chápat jako reprezentativní. Čtenáři ačtenářky se tak mohou seznámit svýznamnými místy, jež byla mnohokrát interpretována aknimž se různí teoretici akomentátoři opakovaně vracejí. Itato následná recepce je výběrově předmětem Müller-Funkova výkladu, hlavní zájem je však směřován ktextům zakladatelským. Původní německý podtitul (Einführung) napovídá, že kniha chce být především úvodem, základním přehledem jednotlivých teorií. Hlavním cílem publikace je, jak lze číst ina obálce, vést k„orientaci vpoli“ různorodých azrůzných oborů pocházejících koncepcí. Vtomto ohledu je znát, že základním půdorysem textu jsou univerzitní přednášky akurzy vedené na Vídeňské univerzitě, Diplomatické akademii ve Vídni avRakouské akademii věd. Tomu odpovídá přehledné uspořádání jednotlivých kapitol azpůsob, kterým je veden výklad, jehož součástí jsou například graficky odsazená ačíslovaná shrnutí hlavních myšlenek probíraného textu. Styl přednášky připomene izpůsob, kterým autor opakovaně uvádí nové téma pomocí etymologie či sémantického rozboru slova. Výchozí řečí je němčina, Müller-Funk se však často snaží osrovnání sjinými jazyky, kromě standardní angličtiny afrancouzštiny nacházíme například vúvodní kapitole iodkazy kchorvatštině, češtině nebo španělštině (s.16–17, 22). Na vhodných místech doplnil překladatel Jan Budňák německé analýzy českým ekvivalentem.1 Kpřehlednosti přispívají ipasáže, vnichž autor explicitně komentuje, co bude předmětem dané kapitoly aprostřednictvím kterých autorů se kněmu bude vztahovat, azdůvodňuje výběr primárního textu, respektive jeho části. Součástí představení primární literatury je také základní zmapování jejích pramenů amyšlenkových předpokladů. Kapitoly jsou vknize vzájemně provázány, nejčastěji přímým odkazem vzávorkách. Vzhledem kuvedeným charakteristikám acelkové struktuře díla si lze položit otázku, zda knihu chápat jako sekundární literaturu kpramenným textům. Autor je na jednu stranu vybírá akriticky hodnotí— upozorňuje například na rozpory vargumentaci, na druhou stranu přenechává jejich hlasu dominantní pozici. Podstatné části kapitol tvoří parafráze hlavních myšlenek představovaného textu. Hodnocení probíhá decentně amá průběžný, nikoli sumativní charakter. Vkontextu celkové přehlednosti asystematičnosti výkladu je absence výraznějšího shrnujícího zhodnocení ze strany autora nápadná. Může kní vést ivnitřní uspořádání kapitol, vnichž po představení primárního textu bývají uvedeni související autoři. Například po analýze Hegelovy kapitoly opánu arabovi následuje představení Jeana-Paula Sartra aAlexandra Kojèva apozornost je přesunuta kjejich recepci arozvinutí Fenomenologie ducha. Vlastní Hegelova koncepce je tak zhodnocena prostřednictvím průběžných, drobnějších komentářů vložených do analýzy Hegelova textu akonfrontací se Sartrem, Kojèvem aposléze iMarxem. Kritického zhodnocení se tedy představovaným 1 Např.vtéto pasáži: „Termín odcizení (Entfremdung) je zvýznamového hlediska podivný pojem. Zčistě jazykového hlediska by vlastně musel označovat opak toho, co jím běžně rozumíme. Předpona ent-, vmnoha významech ičeská předpona od-, má většinou význam negace. Odebrat někomu něco znamená zrušit jeho vlastnictví […] astejným způsobem fungují například slova odejmout nebo odšťavnit. Jinak se však chová slovo odcizení […], které neoznačuje odstranění cizosti, ale naopak její společenskou akulturní produkci asní spojené slábnutí pocitu, že jsem ve své sféře doma aorientuji se vní“ (s.236). OPEN ACCESS 170 SVĚT LITERATURY 66 teoriím dostává, ale vméně nápadné formě. Ještě spíše než ujednotlivých děl by ovšem čtenáři mohli očekávat shrnující autorský komentář vzávěru knihy. Zde však místo doslovu nacházíme rozhovor sautorem, který téma alterity otevírá směrem ksoučasným, celospolečenským problémům. Sumarizující, panoramatický pohled nabízí proto nejspíše úvodní kapitola. Vní nacházíme utřídění aprvní uvedení základních pojmů. Kromě „alterity“ a„jinakosti“ (Andersheit) rozlišuje Müller-Funk pojmy „cizí“ (das Fremde), „zahraniční“ (ausländisch; „cizinec“— der Ausländer) a„jiný“ (das Andere). Termíny nejsou totožné akaždý nasvěcuje problematiku zjiné strany, většinou jsou dobře etablované vjedné disciplinární oblasti, mají však málo kontaktů mezi sebou, což Müller-Funk kritizuje: „Zarážející […] je, jak málo spolu koncepty cizosti pocházející zrůzných disciplín komunikují, respektive jak diskuse zjiných diskurzů interdisciplinární dialog systematicky ignorují. Například vimagologii, která vznikala vkontextu literární komparatistiky, se jen výjimečně odkazuje na příbuzné apotenciálně dobře využitelné perspektivy sociálních nebo kulturních věd. Isociologický funkcionalismus recipuje pouze několik málo filozofických tradic, propojení se současnými psychoanalytickými nebo dekonstruktivistickými teoriemi se však vyhýbá“ (s.28). Autor iztohoto důvodu koncipuje celou publikaci „jako transdisciplinární úvod“, který „[v]edle filozofických zpracovává také kulturněvědné aliterárněvědné přístupy, které jsou vsociálněvědných studiích většinou opomíjeny“ (s.29). Cílem knihy je proto analýza „co nejširší palet[y] relevantních teoretických paradigmat zoboru sociálních ahumanitních věd“ (s.29). Vtomto kontextu je zřejmější, proč je ucelená koncepce alterity, vjejímž světle by byly jednotlivé teorie zhodnoceny, autorem chápána jako nemožná. Cizí se podle něj vzpírá tomu, abychom mu „přisoudili jakoukoli neměnnou podstatu“ (s.15), jeho identita je fluidní: „Klíčová teze této knihy zní, že pojem ‚cizího‘, stejně jako pojem ‚kultury‘, jenž je sním automaticky propojen, není možné jednoznačně definovat“ (s.15). Zde Müller-Funk výslovně odkazuje na Georga Simmela (kterému věnuje isamostatnou kapitolu) azdůrazňuje, že není možné chápat „cizí“ a„vlastní“ jako binární opozice. Naopak je nutné je pojímat „jako dva póly jedné, automaticky utvářené souvislosti“ (s.14). Potvrzuje se tak úvodní skeč Karla Valentina vyjevující proměnlivou identitu koncepce— cizí je vždy skrytou součástí vlastního, proto mění naše chápání toho, co je vlastní aznámé, aukazuje je jako zdánlivě známé. Ktomuto závěru vybízí idoslov knihy, který se věnuje spíše určité aplikaci teorií cizího, neboť se dotýká celospolečenských problémů aotázek, které však jsou vméně nápadné podobě přítomny vknize od počátku, například téma sexismu, rasismu, nacionalismu, politických důsledků multikulturalismu či hegemonického postavení anglickojazyčné literatury vpřekladatelském poli. Výrazný je etický étos, který je vyzdvihnut zejména vkapitolách věnovaných Emmanuelu Levinasovi aBernhardu Waldenfelsovi. Vzákladu stojí tvrzení, že „přidělení atributu cizosti určité osobě vsobě vždy nese tendenci odepřít jí status (rovnoprávného arespektovaného) druhého […]“ (s.18–19). Müller-Funk přesvědčivě ukazuje, že myšlenková figura cizího tvoří jádro současných politických, sociálních ikulturních diskusí asouvisí sfenomény, jako jsou migrace, kulturní transfer, přenos informací nebo globalizace. (Připomeňme, že kniha vNěmecku vyšla vroce vrcholící migrační vlny zlet 2015–2016.) OPEN ACCESS ELIŠKA D.häRTELOVá 171 Doslov psaný formou rozhovoru sautorem není datovaný, nicméně ztoho, co zmiňuje, ať už jde ojmenování Joea Bidena americkým prezidentem nebo opandemii koronaviru, lze vyčíst, že zřejmě pochází zpočátku roku 2021. Autor se zde neformálním způsobem vyjadřuje ksoučasným, zejména politickým problémům, vnichž hraje téma jinakosti ústřední roli. Předně jde ofenomén nacionalismu, který vychází zpředpokladu vytvoření homogenního prostoru, vněmž není místo pro nic cizího. Müller-Funk se snaží ukázat, že je tato myšlenka nebezpečným, utopickým snem, který zcela popírá faktický stav věcí. „Chce vytvořit stav, který nikdy neexistoval ajenž zřejmě ani existovat nemůže, apokud by vznikl, musel by vypadat asi jako Severní Korea […]“ (s.309). Vtomto ohledu se autor několikrát vrací kroli Evropské unie, kterou vymezuje na ose mezi nacionálně pojatým státem aimpériem typu habsburské monarchie. Evropskou unii chápe jako výzvu či pokus, jehož cílem není „vytvořit novou, homogenní evropskou identitu, ale snah[a] integrovat národní státy, včetně jejich identit aalterit, do většího rámce“ (s.311). Evropská unie se tak může pokusit ovytvoření „heterogenního sémiotického prostoru“, který by nerušil existenci národních států, ale spojil by je jiným typem vztahů. Za klíčovou myšlenku doslovu, jejž lze chápat jako praktické (asvým způsobem ihledané shrnující) vyústění představovaných teorií cizího, považuji odpověď na otázku, vníž se dotazující ptá na napětí mezi dynamickým astatickým pohledem na vlastní acizí, který, jak se mu zdá, stojí pozadí všech vknize představovaných teorií. Otázka je formulována pragmaticky: „[…] jak vpraxi balancovat mezi potřebou anutností stability na jedné straně anebezpečím esenciálního přístupu kvlastnímu ikcizímu na straně druhé?“ (s.322). Ve své odpovědi Müller-Funk zdůrazňuje, že žádný systém není možné udržet ve vztahu permanentní otevřenosti. Nicméně je zároveň třeba si uvědomit, že nutné uzavření je konstruované aarbitrární. Myšlenka odkazuje kleitmotivu knížky, jímž je fluidita identity, již je vždy třeba korigovat stabilitou anaopak: „Myslím si […], že nutná je jak fluidita, tak istabilita, acelé umění žít spočívá vneustálém zprostředkovávání mezi těmito dvěma momenty arozpoznávání, jaká směsice je právě teď vtéto situaci vhodná asprávná.“ (s.323). Hlavním cílem jednotlivce istátu je proto podle autora hledání analézání tohoto proměňujícího se, rovnovážného bodu, který by našemu jednání poskytl potřebný fundament, avšak zároveň nepopřel, že jde ozáklad konstruovaný azpochybnitelný. Vuvedené myšlence se jako vzrcadle odráží základní mechanismus vztahu cizího avlastního, které, jak autor opakovaně připomíná, nelze chápat jako dva vzájemně se vylučující pojmy (oalteritě nelze mluvit bez identity anaopak). Je třeba stále znovu hledat aobnovovat rovnovážný stav, Müller-Funkova kniha je proto užitečným průvodcem pro každého, kdo chce vykročit zrámce vlastní disciplíny apojmového aparátu ainspirovat se khledání této rovnováhy ivjiných oborech. OPEN ACCESS