Nekonečné prostory lidské paměti

NEKONEČNÉ PROSTORY LIDSKÉ PAMĚTI Assmannová, Aleida. Prostory vzpomínání: Podoby aproměny kulturní paměti. přel.Jakub flanderka, Světlana Ondroušková, Jiří Soukup. praha: Nakladatelství Karolinum, 2018, 484 s. Klára Soukupová Univerzita Karlova [email protected] Monografie Aleidy Assmannové Prostory vzpomínání vznikla původně jako habilitační práce na Univerzitě vHeidelbergu vroce 1992, osedm let později pak byla vpřepracované podobě publikována knižně. Od té doby vyšly Prostory vzpomínání vněmčině ještě čtyřikrát akniha byla přeložena do mnoha cizích jazyků— anení se čemu divit, jedná se oobjevnou avmnoha ohledech průkopnickou práci sširokým záběrem po celé euroamerické kultuře. Od literatury se Assmannová, původně anglistka aegyptoložka, odpichuje kfilosofii, politickým vědám, kognitivní psychologii irozborům uměleckých děl asuverénně se pohybuje nad jednotlivými disciplínami na rovině kulturních studií. Jak ostatně píše Tomáš Glanc vdoslovu: „Autorka vní [knize] totiž nevystupuje jen jako literární teoretička, filozofka nebo antropoložka. Vytváří ve vztahu ke studovanému tématu svou vlastní cestu zindividuální směsi disciplín, svůj jedinečný prostor paměti“ (s.463). Prostory vzpomínání jsou věnovány kulturní paměti— nezabývají se tedy primárně individuálními lidskými dispozicemi akognitivními schopnostmi, ale společenskou praxí, skrze niž se minulost vurčitém společenství uchovává. Autorka se dotýká mechanismů, které tuto praxi ovlivňují, ať už se jedná omédia, ideologie, umělecká ztvárnění či samotné (nutně metaforické) uvažování opaměti. Rozčleňuje knihu do tří hlavních částí, jež se věnují funkcím, médiím aúložištím kulturní paměti. Stále se tedy pohybujeme voněch „prostorech vzpomínání“, jejichž význam je mnohem širší, než jsou „místa paměti“ francouzského historika Pierra Nory. Nejedná se oukotvení paměti vgeografické oblasti či vkonkrétním „památníku“, ale opřenositelné procesy, jejich dobově podmíněné projevy atendence. Hned na začátku Assmannová rozlišuje pojetí paměti jako ars (umění mnemotechniky, potažmo ukládání vzpomínek) avis (identitotvorná síla vzpomínání) avrámci všech tří částí mezi těmito póly neustále balancuje, neboť se jedná odvě strany téže mince. Stejně tak se vmnoha případech více než záměrnému vzpomínání věnuje zapomínání, protože jedno nemůže být bez druhého abiologické ikulturně podmíněné mechanismy zapomnění aselekce jsou přirozenou součástí paměti. Autorka svůj výklad začíná uotázky užívání paměti vdějinách. Na příkladech zliteratury od starověku přes Shakespeara aWordswortha až po E.M.Forstera ukazuje, jak byl obraz minulosti využíván azneužíván pro účely sebeprezentace itvorby národní identity. Ztoho je zřejmá privilegovaná role literárních svědectví, která Assmannová rozebírá: „ve společnostech spísmem ibez něj se zbásníků ahistoriků stávají orgány kulturní paměti“ (s.112). Ve druhé části se jasně ukazuje, že paměťová média nevyhnuOPEN ACCESS KLáRA SOUKUpOVá 215 telně ovlivňují proces ukládání ivybavování vzpomínek. Na písemných, prostorových ačasových metaforách paměti, které se vprůběhu věků objevovaly, Assmannová dokládá, jak se měnilo hodnocení spolehlivosti písma, obrazů itechnologií dvacátého století. Přestože se zaměřuje především na textové památky, věnuje se ivizuálním stopám, výtvarnému umění asamozřejmě fotografii, jež byla dlouho považována za otisk minulého ajako taková za ideální vzpomínkové médium. Mezi média paměti nicméně autorka zařazuje imísta akrajiny či lidské tělo. Vnávaznosti na problematiku médií Assmannová nastoluje téma trvalosti archivů ajejich materiality. Vkapitolách věnovaných „archivu“ aselekci zapamatování-hodných událostí vyvstává otázka souvislosti paměti amoci, která není jen vztahem kontroly, ale isubverze či (de)legitimizace. Kulturní paměť tak Aleida Assmannová analyzuje vuměleckých projevech akoncepcích, které ovlivňovaly proměňující se pojetí vzpomínání, zároveň však zdobových pojetí vždy vycházely. Upříkladů zliteratury si tak čtenář musí být vědom, jaké téma vdané kapitole autorka sleduje; zda na textovém úryvku ilustruje dobovou metaforu paměti, obecné mechanismy zprostředkování minulosti či vliv ideologie asvětonázoru na vzpomínání azapomínání. Kliterárním textům totiž Assmannová nepřistupuje podle apriorního mustru, ale na každém dokládá jiný aspekt zacházení spamětí. Vrelativně krátkých kapitolách tak využívá svou schopnost proměňovat perspektivu, sníž na rozsáhlou problematiku nahlíží— zvolené texty neanalyzuje do hloubky, ale na vybraných pasážích dokládá své teze. Aje třeba říct, že to dělá přesvědčivě— přestože se jedná oodbornou, ve svém základu vědeckou práci, odkazující mnohdy na dobové kulturně-filosofické teorie, snimiž nemusí být každý obeznámen, jsou její hlavní myšlenky předávány přístupným ajasně pochopitelným jazykem. Assmannová má výjimečný dar přehledné aprůkazné systematizace atypologizace; ve výkladu průběžně zavádí různá binární či trichotomická členění určitých oblastí, apomáhá tak čtenáři utřídit si možnosti afunkce často komplexních afluidních jevů. Přestože je text rozčleněn tematicky podle různých prostorů vzpomínání, autorka vlastně nenásilně postupuje chronologicky od starověkých anovověkých metafor paměti až ksoudobým reprezentacím traumat. Od nejobecnějších konceptů paměti přes specifické otázky dané užívanými médii atechnologiemi až po těžko zobecnitelné konkrétní umělecké realizace, na nichž ukazuje možnosti uměleckého zobrazení zapomnění. Azároveň od umění paměti asnahy nezapomenout kneschopnosti oživit děsivou událost minulosti, paměťovému odpadu amlčení. Kniha tak tvoří soudržný celek, budovaný na implicitním vývojovém půdorysu. Díky širokému záběru, jasnému členění apropracované kompozici budí Prostory vzpomínání dojem, že se jedná outříděnou všeobsáhlou teorii paměti. To je však víc, než na co sama autorka aspiruje. Ve skutečnosti jde opestrou mozaiku případových studií, znichž Assmannová vyvozuje závěry, jimiž nuancuje svá základní teoretická východiska. Přestože se tato mozaika zdá být vyčerpávající, bylo by možné do ní přidávat další adalší ukázky projevů paměti, které by uvedené příklady doplňovaly, specifikovaly, drobně posouvaly, snad jim iodporovaly (stranou například zcela zůstává rituální vzpomínkové praxe). Přestože paměťová studia od doby vzniku jádra textu Prostorů vzpomínání vmnohém pokročila aněkteré zde probírané okruhy problémů mohou vyznívat poněkud anachronicky (například diskuse ofalešných či implantovaných vzpomínkách či technická východiska kapitoly odigitálních úložištích), je kniha nesporně jednou ze zásadních publikací pro jakoukoli vědní oblast, jež se dotýká tématu paměti. OPEN ACCESS