Egyptologická sbírka Hrdličkova muzea člověka Univerzity Karlovy v Praze

Egyptologická sbírka Hrdličkova muzea člověka Antropologický materiál ve sbírkách Hrdličkova muzea člověka Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze (dále jen HMČ PřF UK) obsahuje kosterní a mumifikované lidské ostatky. Mezi kosterní materiál patří kolekce egyptských lebek z lokalit Dér el-Medína, Lišt, oázy Chárga a lokality el-Hajez v oáze Bahríja, dále ostatky staroegyptského řemeslníka Sennefera a jeho manželky z hrobky č. 1159 v Dér el-Medíně a větší množství izolovaného kosterního materiálu: párové i nepárové kosti stehenní, pánev a několik dalších kostí, převážně z lokality Dér el-Medína. Do mumifikovaného materiálu této sbírky řadíme tři kompletní mumifikovaná těla a dvě mumifikovaná dětská těla z lokality Dér el-Medína (jedno z dětských těl bylo nalezeno v hrobce č. 1159 v Dér el-Medíně a je považováno za společného potomka Sennefera a jeho předpokládané manželky Nefertiti). Do sbírky rovněž náleží 11 izolovaných mumifikovaných hlav, dvě izolované mumifikované ruce a jeden mumifikovaný exemplář poštolky obecné (Falco tinnunculus), jediné egyptské zvířecí mumie ve sbírkách HMČ PřF UK. 56 PES XII/2014 EGYPTOLOGICKÁ SBÍRKA HRDLIČKOVA MUZEA ČLOVĚKA Egyptologická sbírka Hrdličkova muzea člověka Univerzity Karlovy v Praze Julie Tomsová Egyptologická sbírka Hrdličkova muzea člověka Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze obsahuje vedle několika staroegyptských artefaktů zejména antropologický materiál, kosterní a mumifikované lidské ostatky. Nálezy pocházejí ze staroegyptských lokalit Dér el-Medína (obr. 1) a Lišt a oáz Chárga a Bahríja a jsou datovány do období Střední říše až Římské doby.1 Následující příspěvek pojednává o založení Hrdličkova muzea člověka a o vzniku tamních antropologicko-egyptologických sbírek, které jsou neoddělitelně spjaty se jmény dvou světově proslulých antropologů, Aleše Hrdličky a Jindřicha Matiegky. Článek dále poskytuje přehled dosavadního výzkumu a publikování této univerzitní sbírky.2 Obr. 1 Pohled na Dér el-Medínu (foto M. Frouz) PES XII_2014_clanky_20_68_PES 26.6.14 7:51 Stránka 56 EGYPTOLOGICKÁ SBÍRKA HRDLIČKOVA MUZEA ČLOVĚKA PES XII/2014 57 Aleš Hrdlička a výzkum starého Egypta Hrdličkovo muzeum člověka PřF UK nese jméno světově pro slulého antropologa českého původu Aleše Hrdličky (1869–1943; obr. 2). Hrdlička, původně rodák z Humpolce, se již ve dvanácti letech přestěhoval s rodinou do Spojených států amerických. Vystudoval nejprve lékařství na Všeobecné lékařské škole v New Yorku (Eclectic Medical College) a později antropometrii na Antropologické škole v Paříži (École d’antropologie) u významného francouzského antropologa a anatoma Léoncea Manouvriera (1850–1927). Od roku 1898 se věnoval antropologickému a lékařskému výzkumu původních obyvatel Severní Ameriky a je považován za zakladatele americké fyzické antropologie – více o biografii a vědecké činnosti Aleše Hrdličky viz Matiegka (1929), Fetter (1953) a Škvařilová (2010). Od roku 1903 byl Hrdlička kurátorem oddělení fyzické antropologie Národního muzea ve Washingtonu při Smith - sonovském institutu (National Museum, resp. Smith sonian Institution), kde shromažďoval antropologické kosterní sbírky z celého světa. Každoročně vyrážel na výzkumné cesty, účastnil se terénních výzkumů a prováděl antropologická měření. O výzkum starověkého Egypta se začal zajímat v roce 1907, kdy Metropolitní muzeum umění v New Yorku (Metropolitan Museum of Art) zahájilo archeologický výzkum lokality Lišt, královské nekropole ze Střední říše, která se nalézá ve středním Egyptě. V roce 1908 získal Hrdlička do své antropologické sbírky první materiál ze starověkého Egypta a na přelomu let 1908 a 1909 se do Egypta osobně vypravil, aby dohlížel na vyzvedávání, označování, klasifikaci a balení lidských ostatků. Po zastávkách v Alexandrii a Káhiře se vypravil do středního Egypta, kde po dobu čtyř týdnů pracoval na archeologické lokalitě v blízkosti vesnice Lišt a zkoumal kosterní pozůstatky staroegyptských obyvatel hrobek ze Střední říše a Pozdní doby. Další lokalitou, kterou v Egyptě navštívil, byla egyptská oáza Chárga, kde rovněž od roku 1907 a pod vedením Metropolitního muzea umění probíhal archeologický výzkum křesťanských hrobů v lokalitě Bagawát. Hrobky z období 4.–7. století po Kr. sloužily k pohřbu egyptských křesťanů, tzv. Koptů. Hrdlička byl do Chárgy vyslán, aby se podílel na studiu a záchraně přirozeně mumifikovaných těl. Ve volném čase se vedle studia dávných obyvatel oázy věnoval rovněž studiu tehdejšího domorodého obyvatelstva. Vyšetřil 150 místních mužů a zachytil nejen jejich přírodní, sociální a zdravotní podmínky, ale rovněž se zabýval historickým vývojem jejich osídlení a zachytil fyziologické údaje jednotlivců, což je poměrně významné, neboť tyto údaje tehdy ještě netvořily součást antropologie. Dle vrozených znaků obyvatel oázy došel Hrdlička k názoru, že je lze považovat za „ještě věrněji zachované potomky starých Egypťanů než populace nilského údolí“ (Strouhal 1993: 319). Dne 15. 4. 1909 se Aleš Hrdlička zúčastnil schůze Francouzské antropologické společnosti (Société d’anthropologie de Paris) a poukázal na úzké morfologické vztahy mezi populací historického období a současnou populací nilského údolí, u které však předpokládal pozdější míšení (zejména s arabským etnikem). V atmosféře diskuse, kdy se většina badatelů přikláněla k teorii o heterogenním složení staroegyptské populace a střídání jednoho tělesného „typu“ jiným, zastával Hrdlička názor o pomalé změně populačního typu dlouhotrvajícím pronikáním druhotných „typů“. Své závěry publikoval v témže roce (Hrdlička 1909). Svůj výzkum současných obyvatel oázy Chárga publikoval o tři roky později (Hrdlička 1912). O Hrdličkově výzkumu starého Egypta pojednal také Eugen Strouhal (1993). Od Hrdličkových dob antropologické studium historického vývoje osídlení nilského údolí značně pokročilo a jeho výsledky byly později zpochybněny, přesto Hrdličkův výzkum obyvatel oázy Chárga zůsObr. 2 Aleš Hrdlička (foto HMČ PřF UK) PES XII_2014_clanky_20_68_PES 26.6.14 7:51 Stránka 57 tává na svou dobu výjimečným příkladem objektivního a komplexního antropologického studia. Při zpáteční cestě se Hrdlička zdržel v Káhiře, kde se neplánovaně zaměstnal studiem nezpracované kosterní sbírky z lokality Naga ed-Dér v Horním Egyptě, která byla vykopána expedicí Kalifornské univerzity (University of California) pod vedením George A. Reisnera (1867–1942). Při výzkumu této bohaté antropologické sbírky z Předdynastické doby, Staré říše a Střední říše spolupracoval s Graftonem E. Smithem (1871–1937), významným anatomem3a zástupcem katedry anatomie na Káhirské lékařské škole (Cairo Medical School). Přestože Hrdlička strávil v Egyptě pouze necelých 10 týdnů, stihl prostudovat bohatý antropologický materiál čítající téměř 1000 jedinců. Více než 300 ostatků z dynastických dob a 150 z křesťanského období nechal zaslat do Národního muzea ve Washingtonu a zařadil je do tamních antropologických sbírek. Některé z těchto nálezů si prostřednictvím Jindřicha Matiegky našly cestu do Anthropologického ústavu a později do HMČ PřF UK. Založení Hrdličkova muzea člověka Aleš Hrdlička se hlásil k českým kořenům a zajímal se o budoucnost českého a slovenského národa. Podporoval hnutí českých krajanů v Americe za získání samostatnosti a vznik Československa a zasloužil se o rozvoj české vědy, a to nejen intelektuální, ale rovněž značnou finanční pomocí. Založil několik fondů na podporu české vědy při Univerzitě Karlově v Praze, České akademii věd a Královské společnosti nauk, včetně fondu na zřízení muzea člověka. Návrh na založení Musea člověka v Praze, který zaslal dopisem prezidentovi Masarykovi dne 22. 3. 1929, je nejen Zakládací i darovací listinou Musea člověka, ale rovněž promyšleným návrhem koncepce budoucího antropologického muzea. Hrdličkou založený Fond Aleše a Marie (pozn. jeho zesnulé ženy) Hrdličkových v hodnotě jednoho milionu korun měl finančně pokrýt náklady nejen na vybudování a provoz muzea, ale také na výzkumné cesty českých badatelů k různým národům světa, kde měly být antropologické sbírky doplňovány. Z dalších Hrdličkových fondů byla dotována činnost Anthropologického ústavu – samostatného a na Museu člověka nezávislého ústavu, který však byl s muzeem propojen nejen personálně, zejména v osobě jeho ředitele, respektive kurátora Jindřicha Matiegky (1862–1941), ale rovněž vzájemnou podporou ve vzdělávacím úsilí –, a také provoz časopisu Anthropologie (vycházel v letech 1923–1941), který se stal základní platformou pro publikování antropologických studií, včetně článků zabývajících se egyptskou antropologií, demografií a paleopatologií. Hrdličkou navržená koncepce muzea zahrnovala čtyři velká oddělení: „fylogenetický vývoj“, „cyklus lidského života“, „plemenné variace“ a „oddělení plemenné patologie a smrti“, jehož součástí se později stala egyptologická sbírka. Muzeum bylo navrženo nikoli jako klasické muzeum, ale charakterizováno jako univerzitní sbírka, která je určena k trvalému uchování a výuce studentů a jejímž hlavním úkolem je přispět k poznání člověka o sobě samém. Kancelář prezidenta republiky postoupila Hrdličkův návrh Ministerstvu školství a národní osvěty, které pověřilo zřízením Musea člověka profesora Jindřicha Matiegku, zakladatele české fyzické antropologie a v letech 1929–1930 rektora Univerzity Karlovy v Praze. Matiegka se tak v roce 1929 stal prvním kurátorem Musea člověka, v roce 1937 slavnostně otevřeného a přejmenovaného na Hrdličkovo muzeum člověka Univerzity Karlovy v Praze, a v této funkci zůstal až do uzavření českých vysokých škol v roce 1939 (více informací o HMČ PřF UK viz Škvařilová 1999 a 2010). Spolupráce Aleše Hrdličky a Jindřicha Matiegky Přátelství navázali Hrdlička s Matiegkou již v roce 1896, kdy Hrdlička studoval u Manouvriera v Paříži a při té příležitosti navštívil také rodné Čechy a Moravu. V pozadí jejich osobního setkání stál společný zájem o antropologii. Hned v následujícím roce zprostředkoval Hrdlička Matieg kovi první výměnu a první zámořský přírůstek do jeho sbírky, peruánské lebky pocházející zArcheologického ústavu Muzea věd a umění ve Filadelfii (dnes Philadelphia Museum of Art). V následujících letech se vztah obou badatelů prohluboval a kdykoliv Hrdlička zavítal na evropský kontinent, navštívil svého přítele Matiegku a býval hostem v jeho domácnosti.4Poprvé se tak stalo v roce 1909 při jeho návratu z výpravy do oázy Chárga a Hrdlička věnoval Matiegkovi sérii mumifikovaných egyptských hlav pocházejících z této lokality. O tomto daru ve svých Vzpomínkách napsala velmi zajímavou příhodu Matiegkova dcera Ludmila (Matiegková 1998: 421): „Jednu z nich (pozn. mumifikovaných hlav), která náležela asi třicetileté ženě, mi otec daroval. Bylo to již v době, kdy jsem se obírala egyptologií. Ta hlava, namontovaná v zasklené skříňce, stála pak na skříni v mém pokoji a byla mi více než dvacet let věrnou družkou. Teprve, když jsme se odstěhovali do Schnellovy ulice, nesvědčil jí mlhavý vzduch blízké Stromovky a její pokožka počala vlhnout. Proto, abych ji uchránila před zkázou, odevzdala jsem ji do otcova ústavu a připojila k ostatní sérii.“ V inventární knize Anthropologického ústavu jsou pod inventárními čísly 66–73 uvedeny první přírůstky do budoucí egyptologické sbírky HMČ PřF UK: lebka z oázy Chárga, tři lebky z Lištu, dvě lebky z lokality el-Hajez nacházející se v oáze Bahríja, jedna mumifikovaná hlava a jedna kost stehenní bez uvedení lokality nálezu. U některých exemplářů je uvedeno, ze kterého období pocházejí: Dvě z lebek pocházejících z Lištu jsou datovány do 12. dynastie a třetí do období 13.–20. dynastie, lebka z oázy Chárga pochází z Římské doby a kost stehenní je datována rovněž do 12. dynastie. Dále je u těchto exponátů uvedena poznámka „Dar prof. Matiegky podle oznámení ze dne 1. 5. 1919“.5Tento antropologický materiál pochází z výzkumného pobytu Aleše Hrdličky v Egyptě a do Prahy se dostal prostřednictvím Jindřicha Matiegky a skrze vzájemnou výměnu sbírek mezi Hrdličkou a Matiegkou. Hrdlička se velmi zajímal o slovanskou antropologii a udržoval kontakt s většinou předních slovanských antropologů. Z českých antropologů měl nejužší vazby k Janu Evangelistovi Purkyňovi, Luboru Niederlemu, Vojtěchu Sukovi, Jiřímu Malému a pochopitelně i k Jindřichu Matiegkovi, v té době přední postavě české antropologie. Hrdličkovo heslo znělo: „Slované musí být antropologicky studováni, aby bylo možné poznat jejich tělesné vlastnosti a určit jejich původ a předvídat jejich rozvoj do budoucnosti“ 58 PES XII/2014 EGYPTOLOGICKÁ SBÍRKA HRDLIČKOVA MUZEA ČLOVĚKA PES XII_2014_clanky_20_68_PES 26.6.14 7:51 Stránka 58 EGYPTOLOGICKÁ SBÍRKA HRDLIČKOVA MUZEA ČLOVĚKA PES XII/2014 59 (Fetter 1953: 24). Hrdlička s Matiegkou úzce spolupracoval nejen při budování Muzea člověka, ale rovněž při činnosti Anthropologického ústavu. Hrdlička věnoval ústavu velkou část své knihovny a velmi cenné sbírky. Ke sbírkám, které si vyměnili Hrdlička s Matiegkou, patřily rovněž ostatky starověkých Egypťanů. Hrdličkův zájem o antropologii Slovanů Matiegka na oplátku uspokojil kosterním materiálem pocházejícím z asanace Starého a Nového Města pražského na přelomu 19. a 20. století, kterým rozšířil sbírky oddělení fyzické antropologie Národního muzea ve Washingtonu při Smithsonovském institutu. Ludmila Matiegková a její studijní cesty do Egypta Významnou roli v budování egyptologické sbírky Hrdličko - va muzea sehrála Matiegkova dcera Ludmila (1889–1960). Po studiu historie, geografie a orientalistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (dále jen FF UK) završila svá studia dizertační prací Názory starých Egypťanů o duši (Matiegková 1912). Stala se jednou z prvních posluchaček Františka Lexy a jednou z prvních českých egyptoložek.6Odborné zaměření a zájmy jejího otce silně ovlivnily její vlastní bádání, mnoho svých studií věnovala právě staroegyptské antropologii, demografii, farmakologii a antropologii dítěte. Antropologický a lékařský přístup byl v počátcích české egyptologie opravdu výjimečný. Jako jedna z prvních českých egyptoložek podnikla Matiegková tři studijní cesty do Egypta a na Blízký východ, a to v letech 1926, 1927 a 1929. Na cesty byla vybavena množstvím kontaktů, přes československého velvyslance v Egyptě Vladimíra S. Hurbana, cestovatele Richarda Štorcha a Bedřicha Machulku až po mladého českého egyptologa Jaroslava Černého.7Právě on se ukázal pro ni být tím nejdůležitějším kontaktem. Obr. 3 Ostatky Senneferovy rodiny – Dér el-Medína, Sennefer, norma lateralis sin (Egyptologická sbírka HMČ PřF UK, foto J. Cvrček) Obr. 4 Mumifikovaná hlava – Dér el-Medína (Egyptologická sbírka HMČ PřF UK, foto J. Cvrček) PES XII_2014_clanky_20_68_PES 26.6.14 7:51 Stránka 59 Ze svých studijních pobytů dokázala Matiegková neuvěřitelně vytěžit. Do Prahy si přivezla množství fotografií, poznámek, vědeckých knih a sbírku drobných egyptských předmětů.8Nejvýznamnějším výsledkem jejího pobytu v Egyptě však bylo navázání spolupráce s Jaroslavem Černým (1898–1970). Černý dodnes právem patří mezi nejvýznamnější osobnosti světové egyptologie. Tento nesmírně přátelský člověk dosáhl závratné kariéry ve svém oboru a patřil k největším znalcům jazyka a písma období Nové říše – novoegyptštiny a hieratického písma. Jako soukromý docent působil na FF UK a současně se podílel na archeologickém výzkumu Francouzského ústavu orientální archeologie v Káhiře (Institut français d’archéologie orientale du Caire). Studoval život obyvatel vesnice královských řemeslníků v Dér el-Medíně, kteří v průběhu 400 let budovali hrobky egyptských panovníků v Údolí králů. Znal genealogii, příbuzenské vztahy, zaměstnání i charakterové vlastnosti mnoha generací více než 70 místních rodin.9Jeho iniciativou získalo Národní muzeum v Praze v roce 1937 cennou sbírku archeologických nálezů pocházejících z lokality Dér el-Medína. Sbírka byla darem od Francouzského ústavu orientální archeologie v Káhiře. Vzácný soubor ostrak daroval Jaroslav Černý nejprve Orientálnímu ústavu, odkud byly převedeny do Čsl. egyptologického ústavu a následně do Náprstkova muzea. Kosterní a mumifikované ostatky putovaly do Anthropologického ústavu a později do Hrdličkova muzea člověka PřF UK k antropologickému zkoumání.10 Po seznámení s Ludmilou Matiegkovou v roce 1926 (Havlůjová 2005: 217) navázal Černý kontakt s jejím otcem a zasloužil se o rozšíření jeho sbírky. Dle zápisu v inventáři Anthropologického ústavu přibylo do egyptologické sbírky v roce 1926 osm mumifikovaných hlav, pocházejících z hromadných hrobů lokality Dér el-Medína v thébské oblasti (obr. 4 a 5). Dle poznámky v záznamu pocházejí z období 20. dynastie a byly získány „prostřednictvím Jaroslava Černého a Ludmily Matiegkové“.11 Mumifikované hlavy podrobil antropologickému výzkumu profesor Matiegka (1927) a své závěry publikoval v nálezové zprávě Francouzského ústavu orientální archeologie z lokality Dér el-Medína ze sezóny 1926. V následujícím roce do sbírky stejnou cestou a ze stejné lokality přibyla tři kompletní mumifikovaná těla datovaná do samého závěru 20. dynastie, a tedy i Nové říše, případně do rané fáze Třetí přechodné doby.12 Jak ukázaly pozdější výzkumy (Strouhal – Vyhnánek 1980: 28–35), jednalo se o ostatky jedné ženy ve věku 50–60 let a dvou mužů ve věku 40–50 let a 50–70 let. V roce 1929 muzeum získalo ostatky Sennefera, jeho manželky Nefertiti a jejich předpokládaného potomka, pocházející z hrobky č. 1159 v Dér el-Medíně a datované do 18. dynastie.13 Poslední přírůstek do egyptologické sbírky byl darem Bernarda Bruyèra (1879–1971), tehdejšího vedoucího francouzského výzkumu v Dér el-Medíně. Tentokrát již v inventáři Musea člověka byl zapsán Bruyèrův dar, datovaný do roku 1933, a tvořila ho série osmi lebek pocházejících z 18. dynastie.14 Celkem se tak ve sbírce Hrdličkova muzea nachází tři kompletní mumifikovaná těla, osm mumifikovaných hlav, kosterní ostatky Sennefera, jeho manželky Neferititi a jejich společného potomka,15 osm lebek a větší množství izolovaného kosterního materiálu – zejména párové i ne - párové kosti stehenní a několik dalších kostí. O tomto kosterním materiálu však bohužel nejsou žádné záznamy v inventární knize Anthropologického ústavu ani Hrdličkova muzea člověka a rekonstrukce cesty tohoto materiálu do egyptologické sbírky muzea, jakožto i dalších předmětů, si žádá podrobnější výzkum. Záměrné budování egyptologické sbírky a hluboký zájem o staroegyptskou antropologii a demografii u Jindřicha Matiegky nebyly náhodné. Stejně jako jeho dcera Ludmila byla ovlivněna otcovými odbornými zájmy a s radostí sledovala jeho vědeckou práci, i její otec se mimořádně zajímal o vědecký obor, který si jeho dcera zvolila. Nejlépe tuto skutečnost dokazují vlastní slova Ludmily Matiegkové (1998: 455–456): „… otcův zájem o Egypt a egyptologii, který byl snadno pochopitelný. Jeho záliba pro historii a jeho studium archeologické a konečně i antropologické, připravovaly mu půdu, ostatek pak dokončila pozornost, s jakou sledoval moje studia. Kdykoli mi přišlo nové číslo Zeitschrift für Ägyptologie, vždy si je rád prohlédl, při čemž se ovšem zajímal zejména o články obsahu archeologického a etnografického.“ Antropologický výzkum staroegyptských ostatků Na přelomu 20. a 30. let 20. století provedl Anthropologický ústav výzkum staroegyptských ostatků. Prozkoumány byly ostatky Senneferovy rodiny, 20 lebek bez dolních čelistí, jedna bez obličejové části – pět z nich pocházelo z hrobu č. 1137 (Bruyère 1929: 10–12) a čtyři z hrobu č. 1153 (Bruyère 1929: 29–33), 16 stehenních kostí (z nich 10 párovitých a šest lichých). Výsledky tohoto výzkumu uveřejnili Jindřich a Ludmila Matiegkovi v časopise Anthropologie v roce 1931 pod názvem „Hrob Sen Nefera a tělesné znaky staroegyptského lidu za doby XVIII. dynastie“ (Matiegková – Matiegka 1931). Matiegková publikovala v časopise Anthropologie ještě několik dalších studií zaměřených na staroegyptskou antropologii a demografii. V roce 1929 vydala článek „Vyšetřování egyptských mumií“, ve kterém se zabývala historií výzkumu mumií (Matiegková 1929b). Ve stejném roce jí vyšel i popularizační článek „Jakým dojmem působily 60 PES XII/2014 EGYPTOLOGICKÁ SBÍRKA HRDLIČKOVA MUZEA ČLOVĚKA Obr. 5 Mumifikovaná hlava – Dér el-Medína (Egyptologická sbírka HMČ PřF UK, foto D. Špinková) PES XII_2014_clanky_20_68_PES 26.6.14 7:51 Stránka 60 EGYPTOLOGICKÁ SBÍRKA HRDLIČKOVA MUZEA ČLOVĚKA PES XII/2014 61 mumie na první egyptology“ v časopise Ženský obzor (Matiegková 1929a). Nad tématem „Tělesná zdatnost starých Egypťanů“ se zamýšlela ve své studii z roku 1933 (Matiegková 1933) a o dva roky později zveřejnila článek nazvaný „Rozlišování plemen a jeho praktické důsledky ve starém Egyptě“ (Matiegková 1935).V této studii se Matiegková věnovala původu starých Egypťanů a svojí teorii o několika tělesných typech egyptského lidu, v níž je patrný odkaz na práce Aleše Hrdličky v souvislosti s výzkumem domorodého obyvatelstva v oáze Chárga. V roce 1937 publikovala studii Dítě v starém Egyptě, v níž navazovala na odborný zájem svého otce o antropologii dítěte (Matiegková 1937a). Struktura knihy sleduje životní cyklus od početí dítěte, jeho zrození, dospívání a duševní vývoj až po smrt. Její dílo je na svoji dobu pozoruhodným propojením fyzické a kulturně-sociální antropologie. Mezi lety 1937 a 1941 vydala ještě několik studií, které se zabývaly staroegyptskou demografií a genealogií (Matiegková 1937b, 1939 a 1941). Její vědecká činnost prakticky končí rokem 1941, kdy zemřel její otec a kdy bylo pozastaveno vydávání časopisu Anthropologie. Archeologický výzkum lokality Dér el-Medína a objevení Senneferovy hrobky Pozoruhodnou a patrně nejlépe zdokumentovanou součástí egyptologické sbírky Hrdličkova muzea člověka jsou ostatky Sennefera, jeho manželky Nefertiti a jejich předpokládaného potomka, kteří žili v době vlády 18. dynastie. Pro popis lokality si vypůjčím slova Jaroslava Černého: „Dér el-Medína je název údolí táhnoucího se zhruba od jihu k severu a tvořeného na východě pahorkem zvaným Kurnet Murai, na jehož východním svahu se rozkládá vesnice stejného jména, a na západě horstvem, které jsme již viděli z Luxoru a které zachází daleko do Libyjské pouště, jež jest částí Sahary. Na dně údolí vede cesta a nalevo od cesty na svahu pohoří leží pohřebiště Dér el-Medínské, naše působiště. Dér el-Medína jest arabské jméno a znamená klášter městský; ,klášteremʻ jest míněn chrám z doby ptolemaiovské, který leží na severním konci při východu z údolí. Slovo ,městoʻ se vztahuje na město Džeme, nyní zvané Medínit Habu, jehož zříceniny pocházející z 10. stol. po Kr. leží asi 15 nebo 20 minut na jih odtud kolem chrámu Ramesse III.“ (Mynářová – Onderka 2007: 24). Jako první lokalitu Dér el-Medína prozkoumali egyptští domorodci, kteří od počátku 19. století sbírali starožitnosti pro francouzského konzula v Alexandrii Bernardina Drovettiho (1776–1852). Rozsáhlá sbírka, kterou se Drovettimu podařilo v Egyptě nashromáždit a kterou roku 1824 prodal sardinské vládě, je dnes vystavena v Egyptském muzeu v Turíně (Museo Egizio di Torino) a patří k největším sbírkám věnujícím se egyptské archeologii a antro - pologii. Bohužel u většiny z těchto předmětů neznáme přesné nálezové okolnosti – podobně jako u dalších sbírek z mnoha egyptských lokalit, které byly v počátcích egyptologie vystaveny vlně cestovatelů, amatérských archeo - logů, ctižádostivých sběratelů i seriózních zájemců o tajemnou staroegyptskou civilizaci. První vědecký výzkum této lokality provedl v 60. letech 19. století Auguste Ma - riette (1821–1881), následovaný v 80. letech Gastonem Masperem (1846–1916) a na počátku 20. století krátce Howardem Carterem (1874–1939).16 Moderní výzkum zahájila v letech 1905–1909 expedice turínského muzea pod vedením Ernesta Schiaparelliho (1856–1928), následovaná výzkumem Egyptské památkové služby pod vedením Émila Baraize (1874–1952) v letech 1909–1912, a těsně před začátkem 1. světové války v letech 1912–1914 Georgem Möllerem (1876–1921) v čele týmu Egyptského muzea v Berlíně (Onderka 2007: 126). Nejrozsáhlejší archeologický průzkum lokality nicméně proběhl až po skončení 1. světové války a vedl jej Francouzský ústav orientální archeologie v Káhiře. Lokalita byla v době zahájení francouzského výzkumu značně poškozena a nebylo pravděpodobné, že by vykopávky odhalily nové neporušené hroby. Tehdejší ředitel Francouzského ústavu orientální archeologie v Káhiře Pierre Lacau (1873–1963) se proto rozhodl, že se soustředí se na důkladné vyčištění všech hrobů na pohřebišti od písku a kamení, vyprázdnění všech hrobů, jejich přesnou dokumentaci (včetně fotografické) a zaměření, zanesení do celkového plánu pohřebiště a v neposlední řadě i zabezpečení nekropole před nevítanými návštěvníky. Významnější hrobky byly ponechány otevřené, méně důležité naopak opět zasypány. Tento zpočátku revizní výzkum nicméně daleko přesáhl původní záměr a postupně se přeměnil na systematický výzkum starověkého sídliště. Francouzský ústav orientální archeologie se od roku 1921 na lokalitu každoročně vracel a pod vedením Bernarda Bruyèra prováděl důkladný archeologický výzkum.17 Zpočátku pracoval na lokalitě Bruyère sám, než se mu dostalo pomoci Švýcara Georgese Nagela, keramologa, a v roce 1925 nadaného epigrafa a filologa Jaroslava Černého.18 Jak již bylo uvedeno, v době, kdy Francouzský ústav orientální archeologie zahajoval své výzkumy na lokalitě Dér el-Medína, se nepředpokládalo, že by místní nekropole vydala ještě nějakou neporušenou hrobku. O to větší bylo překvapení archeologů, kteří během sezóny 1928 při čištění již dříve prozkoumané a nijak výjimečné skalní hrobky č. 1159 náležející jistému Harmesovi ( Harmes), která se nacházela na západním pohřebišti, objevili v podlaze pohřební komory zasypaný otvor, jenž se po vyčištění od nánosů písku ukázal být vchodem k pohřební komoře níže položeného hrobu. K objevu došlo 1. února 1928 kolem druhé hodiny odpolední pod vedením švýcarského archeologa Georgese Nagela. Objevení hrobky je velmi dobře zdokumentováno nejen nálezovou zprávou vedoucího výzkumu (Bruyère 1929), ale rovněž slovy Jaroslava Černého19. Jak se brzy ukázalo, hrobka byla neporušená. Radost byla o to větší, že se jednalo teprve o třetí neporušenou hrobku objevenou na této lokalitě. K oficiálnímu otevření hrobky došlo o několik dní později, 7. února 1928, za přítomnosti členů a přátel Francouzského ústavu orientální archeologie20 včetně Jaroslava Černého, který byl povolán z Káhiry. Podrobný popis nálezu uveřejnil Bernard Bruyère ve své nálezové zprávě hned následujícího roku (Bruyère 1929).21 Keramika nalezená v hrobkách v Dér el-Medíně, včetně hrobky Senneferovy, byla publikována také samostatně Georgesem Nagelem (Nagel 1938). Ústřední prostor v hrobce zaujímaly dvě antropomorfní rakve, tzv. černé rakve popsané žlutým písmem (obr. 6). Tento typ rakví se objevuje v Nové říši a navazuje na PES XII_2014_clanky_20_68_PES 26.6.14 7:51 Stránka 61 tzv. bílé rakve. Označení obou typů rakví je odvozeno od barvy jejich vnějšího nátěru (Mynářová – Onderka 2007: 242). Zatímco přední rakev stála na zemi, vzdálenější spočívala na dřevěných márách a byla překryta bílým plátnem, přes něž byl v oblasti prsou přehozen malý čtvercový kus lněné látky s obrazem muže sedícího před obětním stolem a nápisem odhalujícím jméno majitele hrobky: „Usir (rozuměj zesnulý), služebník v Místě pravdy, Sennefer“ (Wsjr sDm-aS m %.t mAa.t %n-nfr; viz Bruyère 1929: 42; obr. 3). V druhé, menší rakvi spočívaly ostatky ženy, pravděpodobně manželky majitele hrobu, která se dle nápisů na rakvi jmenovala Nefertiti22 (Nefertiti; viz Bruyère 1929: 61). U hlav obou rakví ležela malá dřevěná truhlička obsahující ostatky malého dítěte. U jejich nohou byla nalezena nemalovaná skříňka z bílého sykomorového dřeva obsahující pár obnošených mužských sandálů, dvě alabastrové nádobky na parfém, dva dřevěné vešebty a několik perel z náhrdelníku. Na ní leželo sedátko s dřevěnými nohami a koženým sedadlem. Zbylý prostor pohřební komory vyplňovaly dvě vycházkové hole ovinuté proužky plátna, 17 uschlých kytic z větví stromu, dvě nádobky a tři talíře se zbytky potravin (plody persey, oříšky dumové palmy, zrní), dřevěná rukojeť vějíře vykládaná ebenem a slonovinou a kamenný obětní oltář (Matiegková – Matiegka 1931: 321–322). Odpoledne téhož dne komise přistoupila k otevření Sen - neferovy rakve a jejímu bližšímu prozkoumání. Rakev Nefertiti byla otevřena až později, dne 6. března 1928. Rakve nebyly vyrobeny na zakázku přímo pro své majitele, ale jako mnoho dalších rakví z této doby byly zakoupeny již zhotovené a následně pro ně byly upraveny. Na takových rakvích nebývalo vyznačeno pohlaví zemřelého a teprve dodatečně se na ně dopisovalo jméno majitele. Jednalo se o poměrně běžný typ rakví užitých v hrobkách v Dér el-Medíně. Přední sykomorová rakev patřící ženě byla kvalitnější a propracovanější než rakev s mužskými ostatky. Senneferova mumie byla zavinuta v plátěných obinadlech a na hlavu měla přišitou masku, vytvořenou z vrstev plátna a štuku, tzv. kartonáže. Na masce nebyly patrné stopy po zachycení individuálních rysů majitele, obličej zesnulého však byl pozlacen. Na prsou a břichu mumie ležely v několika vrstvách věnce z květin, pod nimiž byl přesně v místě srdce umístěn černý skarab ze serpentinitu. Posvátný brouk skarab byl součástí náhrdelníku z modrých a zlacených korálků a ze zlaceného dřeva a skla.23 Na těchto perlových šňůrách byl rovněž upevněn dřevěný zlacený pektorál s vyrytými obětními výjevy. Zbylý prostor v rakvi vyplňovala podhlavnička z ebenového dřeva, dále měrka, zhotovená ze čtyř kusů žlutého dřeva a několik miniaturních bronzových (toaletních) nádobek. Měrka v délce jednoho egyptského lokte z ebenového dřeva v rakvi mumie naznačuje, že nebožtík za svého života zastával úřad „představeného společenstva řemeslníků nekropole“, myšleno řemeslníků zaměstnaných na stavbě královských hrobů v Údolí králů (Bruyère 1929: 56). Předmět je na jedné straně popsán žlutou barvou. Text obsahuje obětní formuli, v níž Sennefer žádá boha Usira-Chontamenteje24 o příznivý severní vánek. Na výše zmíněný úřad „představeného společenstva řemeslníků nekropole“ odkazuje rovněž umístění čtyř kusů světle žlutého dřeva v hrobce. Dřevěné předměty, patrně z borovice, jsou stejně dlouhé jako měrka, tedy jeden loket, a jsou popsány černým písmem. Čtyři obětní formule vzývají bohy Usira-Chontamenteje, Ptaha, pána pravdy, Amenrea, velkého boha, kterému není rovného, a Harachteje, pána Obou zemí a Héliopole. Na rozdíl od poměrně zachovalého stavu pohřební výbavy byl stav obou mumií velmi špatný. Senneferovy ostatky byly zabaleny v sedmi vrstvách plátna a sedmi vrstvách obinadel, jež však patrně nebyly napuštěny vonnými látkami, a mrtvola nebyla mumifikována, ale pouze vysušena natronem. Na těle byli nalezeni uschlí bílí červi, kteří narušili obal, a rozkládající se látky tak přilepily mumii ke dnu rakve. „Pokožka mrtvoly zmizela a v hrudníku byla černá houbovitá hmota – zbytky plic a kousky modré, nafialovělé hmoty chrupavky hrtanové. Paže byly nataženy a dlaně rukou zkříženy v ohanbí.“ (Matiegková – Matiegka 1931: 322). Rovněž mumie ženy byla obalena plátny a obvazy, avšak chyběly věnce, maska a další předměty. Stejně jako v případě Sennefera nebyla mumie balzamována a tělo narušili červi. Na těle byl nalezen náhrdelník z korálků ze zlata, tyrkysu, lapisu lazuli a karneolu. Objeveny byly rovněž dva náramky z korálků a drahých kamenů, jeden pažní a druhý zápěstní, a na levém prste62 PES XII/2014 EGYPTOLOGICKÁ SBÍRKA HRDLIČKOVA MUZEA ČLOVĚKA Obr. 6 Senneferova hrobka (kresba J. Malátková) PES XII_2014_clanky_20_68_PES 26.6.14 7:51 Stránka 62 EGYPTOLOGICKÁ SBÍRKA HRDLIČKOVA MUZEA ČLOVĚKA PES XII/2014 63 níku dva prsteny, jeden ze zlata a druhý ze slitiny zlata a stříbra. Rovněž ostatky dítěte byly poškozeny červy, zachovaly se pouze zbytky hnědé pokožky. Mozek v lebce byl přeměněný na hnědý prášek. Na základě objevených dokladů došel tým archeologů v čele s Bruyèrem k názoru, že muž, žena a dítě tvořili pravděpodobně rodinu a žili v období pozdní 18. dynastie. Bruyère předpokládal, že Harmes, jemuž byla hrobka později přidělena, byl snad vzdáleným příbuzným této rodiny a uzurpoval si posléze horní komoru hrobky a část pohřební výbavy, čímž si Bruyère vysvětloval Senneferovu poměrně chudou a neuspořádanou pohřební výbavu (Bruyère 1929: 44).25 Dítě objevené v hrobce č. 1159 by tak bylo jediným potomkem pohřbeného páru a hrobka, jelikož nenáležela žádným dědicům, byla poté dle tehdy platného zvyku přidělena Harmesovi, který rakve přestěhoval z původní pohřební komory do zadní místnosti, a samotnou hrobku si upravil pro účely vlastního pohřbu (Strouhal 1992: 20). Naopak Černý se domníval, že druhotným uživatelem hrobky byl naopak Sennefer (Černý 1973: 74). Další otázkou především antropologického výzkumu zůstává, z jakých příčin a v jakých intervalech po sobě zemřeli jednotliví členové rodiny.26 V roce 1931 byl nález publikován Matiegkou a jeho dcerou Ludmilou, kteří se ve své studii v časopise Anthropologie kromě velmi podrobného popisu nálezové situace v hrobce č. 1159 věnovali rovněž antropologickému výzkumu staroegyptských ostatků z této hrobky (Matiegková – Matiegka 1931). Z jejich výzkumu vyplynulo, že Sennefer byl mužem menšího vzrůstu, délka jeho zabalené mumie činila 166 cm, a dle lebky šlo o muže středního věku. Jeho chrup byl kompletní, přestože jevil známky opotřebení. Na temenní kosti měl podélnou prohlubeninu, patrně starou jizvu způsobenou poraněním nějakým hranatým předmětem. Okraje kloubních ploch jeho dlouhých kostí jevily mírné zbytnění po revmatickém onemocnění. Ostatky jeho manželky naznačovaly, že šlo o ženu menšího vzrůstu, délka její zabalené mumie činila 160 cm, a gracilního těla. Dle lebky to byla mladá žena, asi mezi 18–20 lety. Lebka byla poškozená, zuby post mortem vypadaly. „Mumie byly anthropologickému ústavu Karlovy University zaslány zašité do bílého plátna a náležitě označené; těla nebyla balsamována a mumifikace děla se tak, že mumifikované části měkké tkáně se rozpadly v jemný prach a oddělily se od kostí, takže nebylo možno je konservovati.“ (Matiegková – Matiegka 1931: 324). Zabalená mumie dítěte měřila 67 cm a podle vývoje chrupu – prořezávat se začaly teprve řezáky – bylo odhadnuto jeho stáří na 8–12 měsíců, pohlaví nebylo identifikováno. Sennefer v dér-el-medínských egyptologických studiích Řemeslnická vesnice Dér el-Medína patří vedle pyramidového pole v Gíze, sídliště v Kahúnu (respektive Lahúnu) a sídliště v jižní části Achetatonu (dnes Tell el-Amarně) k nejvýznamnější stareogyptským sídlištním lokalitám, které se podařilo objevit a archeologicky prozkoumat. O lokalitě Dér el-Medína bylo vydáno množství publikací a mnoho osudů starověkých obyvatel vesnice je dnes dobře známo a zdokumentováno. U mnohých rodin byla na základě písemného materiálu z hrobek a ostrak rekonstruována dlouhá genealogická řada čítající až několik generací. V zásadních prosopografických pracích o Dér el-Medíně bychom však Sennefera z hrobky č. 1159 hledali marně. Černý se ve své studii o řemeslnické komuni - tě v Dér el-Medíně zmiňuje o Senneferovi jen stručně v poznámce pod čarou, když identifikuje Sennefera jako druhotného obyvatele Harmesovy hrobky (Černý 1973: 73–74). Rovněž Benedict Davies se ve své prosopografické studii vesnice Dér el-Medína (Davies 1999) věnuje převážně ramessovskému období (vláda 19. a 20. dynastie), a 18. dynastie tak stojí mimo jeho hlavní zájem kvůli relativně menšímu množství pramenů, jež k této fázi vývoje řemeslnické komunity máme k dispozici.27 Přesto však existuje několik pozoruhodných studií, které se obyvatelům hrobky č. 1159 věnují. Jacques a Liliane Aubertovi ve své studii o egyptských vešebtech využili vešebty nalezené v hrobce č. 1159 ke zpřesnění datování pohřbu Senneferovy rodiny. Na základě jejich provedení a komparativní analýzy vešebtů a celkového stylu pohřební výbavy datovali hrobku do konce 18. dynastie do období vlády krále Tutanchamona (Aubert – Aubert 1974: 61–62). Ke stejné dataci hrobky se připojila také Dominique Valbelleová, která argumentuje tím, že označení Set maat (Místo pravdy), které se často objevuje v souvislosti s Dér el-Medínou a jež bylo nalezeno na malém čtverci lněné látky na Senneferově rakvi (Wsjr sDm-aS m %.t mAa.t %n-nfr), se začalo běžně užívat právě na konci 18. dynastie (Valbelle 1985: 14–17; též Dodson 2000: 97). Výzkumu dér-el-medínské nekropole pozdní 18. dynastie se věnoval také Aidan Dodson, jenž analyzoval celkový stav a složení pohřebních výbav a úroveň mumifikace zemřelých (Dodson 2000: 98). Dodson se zaměřil zejména na analýzu rakví a dle jeho názoru antropoidní rakve s černým podkladem a žlutými nápisy z hrobky č. 1159 typologicky odpovídají druhé polovině 18. dynastie (Dodson 2000: 90–91) a obě patrně pocházejí ze stejné řemeslnické dílny. Nejnovější shrnutí vědeckých závěrů o Senneferově hrobce představila Hana Navrátilová (2007), která ve svém článku rekapitulovala zásadní publikační příspěvky na toto téma včetně rozboru argumentů jednotlivých badatelů. Představení starověkého Egypta a výzkum staroegyptských mumií Národní muzeum v Praze v minulosti připravilo několik výstav, které představovaly veřejnosti starověký Egypt, jeho výzkum a archeologické předměty v českých sbírkách. Poprvé se tak stalo v roce 1949, kdy Náprstkovo muzeum, složka Národního muzea, ve spolupráci s egyptology Františkem Lexou a Zbyňkem Žábou otevřelo výstavu s názvem „Starý a nový Egypt“.28 V letech 1950 a 1951 uspořádalo pravěké oddělení Národního muzea, v němž byly sbírky z Dér el-Medíny od svého příjezdu do Prahy roku 1937 až do roku 1969 uloženy, ve spolupráci s Čsl. egyptologickým ústavem FF UK výstavu „Deir elMedina – sídliště královských dělníků z období otrokářského řádu v Egyptě“, jejímiž hlavními autory byli Jiří Neústupný a Zbyněk Žába (Neústupný – Žába 1950). Výstava se zaměřila na každodenní život prostých lidí, představený PES XII_2014_clanky_20_68_PES 26.6.14 7:51 Stránka 63 v několika tématech: bydlení, výživa, osobní potřeby, košíkářství a provaznictví, hrnčířství, truhlářství, kovolitectví, řemeslné umění, malířská a písařská škola, básnictví, posmrtný život a sociální potřeby. Výstava tak sice neseznámila návštěvníky s osudy konkrétních obyvatel řemeslnické vesnice, ale poprvé představila širší české veřejnosti tuto archeologickou lokalitu a skrze osobnost Jaroslava Černého podíl české, respektive československé, egyptologie na jejím průzkumu. V letech 1970–1974 se uskutečnil na území tehdejšího Československa unikátní výzkum staroegyptských mumií, první svého druhu ve východním bloku, pod vedením archeologa a paleopatologa Eugena Strouhala (Bučil et al. 2011: 9–11). Cílem výzkumu bylo zdokumentovat a vyhodnotit veškerý mumifikovaný materiál na území bývalé federace. K získání komplexních výsledků bylo třeba sestavit tým odborníků z různých profesí. V první fázi výzkumu probíhalo dotazníkové šetření v československých paměťových institucích, po němž následoval svoz mumií z Čech a Moravy do Náprstkova muzea, zatímco za slovenskými mumiemi museli vědci dojíždět29. Kromě vnějšího ohledání podstoupily mumie radiologické vyšetření na Radiologické klinice Všeobecné fakultní nemocnice a Fakulty všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v Praze. Každá mumie byla snímkována v celé své délce množstvím předozadních snímků, některé mumie byly dle technických možností snímkovány rovněž z boku. Hlavní důraz se kladl na zachování původního stavu materiálu a jeho ochranu před zničením. U každé mumie nebo izolované mumifikované hlavy bylo určeno pohlaví a přibližné stáří. Datování mumií bylo konfrontováno s datováním příslušných rakví, jejichž výzkum probíhal paralelně, přičemž v několika případech byl zjištěn možný nesoulad. Mezi sledované skutečnosti patřila také tloušťka vrstev lněných obinadel a jejich prosáknutí tekutou pryskyřicí, vložené amulety a doklady různých mumifikačních technik. Výzkumu se podrobilo celkem 24 kompletních mumií, 29 izolovaných hlav mumií, 32 lidských rukou a 14 nohou, 22 mumifikovaných ryb a plazů, 32 ptáků, 15 koček a psů, tedy celkově úctyhodných 168 objektů (Strouhal – Vyhnánek 1980: 22–23). Z toho tři kompletní mumifikovaná těla, devět mumifikovaných izolovaných hlav, dvě ruce a jedna mumie poštolky obecné pocházely ze sbírek HMČ PřF UK. Výzkum byl v letech 1974–1979 publikován v několika článcích v egyptologickém časopise Zeitschrift für Ägyptische Sprache und Altertumskunde, v roce 1980 v anglicky psané monografii (Strouhal – Vyhnánek 1980) a dále v několika dalších vědecko-populárních časopisech a katalozích (kompletní bibliografie profesora Strouhala viz Podhorný 2010). U příležitosti výzkumu uspořádalo Náprstkovo muzeum v Praze v roce 1971 výstavu „Staroegyptské mumie“, která následně putovala do Olomouce a slovenského Martina. Vědeckou přípravu a scénář měl na starosti Eugen Strouhal. Veřejnosti byly prezentovány ukázky mumií v souvislosti s pohřebním rituálem a posmrtnými představami starověkých Egypťanů, včetně rentgenových snímků představujících různé aspekty probíhajícího výzkumu. K výstavě byl vydán ilustrovaný katalog seznamující čtenáře s významem mumií a technikami mumifikace (Strouhal 1971a).30 V roce 1992 uspořádalo Náprstkovo muzeum další výstavu pod názvem „Tvůrci hrobů egyptských králů – Jaroslav Černý a Dér el-Medína“, jejímiž tvůrci byli Eugen Strouhal a kolektiv autorů. Na výstavě samotné a rovněž v katalogu k výstavě byla širší veřejnosti vedle vývoje a obyvatelstva Dér el-Medíny prezentována rovněž česká účast na archeologickém výzkumu této lokality, a to včetně popisu francouzského výzkumu vesnice a nekropole, objevení Senneferova hrobu a zprostředkování darů pro Náprstkovo muzeum a HMČ PřF UK. V roce 2007 byla představena výstava „Théby. Město bohů a faraonů“, další z řady výstavních projektů vznik - lých za spolupráce Národního muzea – Náprstkova muzea a Českého egyptologického ústavu FF UK. Tématem výstavy byly starověké Théby a jejich nekropole a autory námětu a scénáře výstavy byli Jana Mynářová a Pavel Onderka. Cílem výstavy bylo nabídnout ucelený pohled na kulturně-historický vývoj jednoho z nejvýznamnějších náboženských a politických center starověkého světa od počátků osídlení thébské oblasti až do období římské nadvlády nad Egyptem. Jako průvodce výstavou vznikl rozsáhlý a bohatě ilustrovaný katalog (Mynářová – Onderka 2007). V roce 2009 byl zahájen již druhý systematický výzkum staroegyptských mumií, jehož cílem byla revize poznatků ze 70. let za pomoci počítačové tomografie. Výzkum trval dva roky a v jeho průběhu byl vyšetřen veškerý mumifikovaný materiál ze sbírek Národního muzea a Městského muzea v Moravské Třebové: 10 kompletních mumifikovaných těl a dvě mumifikovaná dětská těla, desítky mumifikovaných izolovaných hlav, rukou a nohou a desítky mumifikovaných zvířat (více o výzkumu viz Bučil et al. 2011 a Onderka 2012). Partnerem projektu bylo Diagnostické centrum Mediscan. Konzultantem projektu byl vedoucí prvního výzkumu Eugen Strouhal. Výsledky výzkumu byly představeny na výstavě „Egyptské mumie“ v roce 2011, kterou připravil kolektiv autorů pod vedením Pavla Onderky. Tematicky výstava navazovala na výstavu „Staroegyptské mumie“, konanou přesně před 40 lety. Vedle kompletních mumifikovaných lidských těl sedmi dospělých jedinců a jednoho dítěte byly vystaveny také jejich rakve, doplněné o příklady pohřebních výbav. Samostatná část byla věnována kultu posvátných zvířat a mumifikovaným zvířatům. Exponáty pocházely výlučně ze sbírek Národního muzea – Náprstkova muzea asijských, afrických a amerických kultur. Na výzkum sbírek Náprstkova muzea navazuje vyšetření mumií z Hrdličkova muzea člověka PřF UK v Praze. Na konci června 2012 byla převážná část antropologickoegyptologické sbírky Hrdličkova muzea člověka podrobena vyšetření na počítačovém tomografu. Cílem projektu je navázat na poznatky předešlého výzkumu egyptských mumií ze 70. let a rozšířit je prostřednictvím využití moderních zobrazovacích metod. Skenování byla podrobena celkem tři kompletní mumifikovaná těla, 11 izolovaných mumifikovaných hlav, dvě částečně zachovalé horní končetiny, mumie poštolky obecné a ostatky dítěte nalezené v hrobce č. 1159.31 Dětské ostatky pravděpodobně náleží potomkovi Sennefera a jeho manželky, avšak jejich příbuznost není archeologicky doložena, respektive v hrobce se nenacházejí žádné nápisy, jež by tuto skutečnost doklá64 PES XII/2014 EGYPTOLOGICKÁ SBÍRKA HRDLIČKOVA MUZEA ČLOVĚKA PES XII_2014_clanky_20_68_PES 26.6.14 7:51 Stránka 64