Pojem „conceit“ v alžbětinské literární teorii a skandál metafyzické poezie

Pojem „conceit“ valžbětinské literární teorii askandál metafyzické poezie Tomáš Jajtner Jihočeská univerzita vČeských Budějovicích [email protected] THE TERM “CONCEIT” IN ELIZABETHAN LITERARY THEORY AND THE SCANDAL OF METAPHYSICAL POETRY The article discusses the term “conceit” as the key constructional element of English Renaissance poetry and its significance for the definition of the English metaphysical school. In the first part, the author attempts to define the term on the basis of the crucial theoretical works of the Elizabethan period (Gascoigne, Sidney, Webb, Puttenham, Hoskins) with acursory reference to the work of B.Jonson in the early Stuart period. The “scandal” of the English metaphysical school is then discussed in relation to the domestic Elizabethan tradition and to some of the major theoretical works in continental Europe (Gracián and Tesauro). At the end, the author explains the significance of the term “conceit” for interpreting early modern poetry. KLÍČOVÁ SLOVA: renesanční poezie— „conceit“— anglická metafyzická poezie— teorie literatury— obrany básnictví Renaissance poetry— “conceit”— English metaphysical poetry— theory of literature— apologies for poetry 1. ÚVOD Ač se Sidneyho Obrana básnictví (The Apologie for Poetrie, též The Defense of Poesie1) soustředila primárně na obranu poezie proti puritánským „utrhačům“ ajejich „obviněním“ (imputations) ohledně mravního acivilizujícího významu básnického tvoření, odhaluje také konstrukční princip, jakým poezie popisuje, poznává areflektuje skutečnosti našeho světa. Tento princip, pro nějž se později vžil pojem conceit, není sice valžbětinské literární teorii pevně terminologizován (objevuje se tu celá řada pojmenování jako idea, conceit, fore-conceit, invention, device adalší), přesto se uplatňuje jako klíčový koncept pro chápání podstaty básnictví jako „tvoření“ (zřec. ποιέω, dělám, činím). Conceit jako základní myšlenka básně se rozvíjí vdíle způsobem, který napodobuje tvoření božské: vtom smyslu hovoří renesanční teoretici ovznešenosti básnictví jako oaktivitě, která ukazuje vznešenost lidské důstojnosti jako Božího obrazu (imago Dei). 1 Napsána byla již vroce 1583, ale vydána byla až po Sidneyho smrti roku 1595. OPEN ACCESS 62 SVĚT LITERATURY 58 Ve svém článku se chci zaměřit na definici pojmu conceit azároveň zdůraznit jeho význam při definici „skandálu“ metafyzické poezie: ta byla chápána jako mimořádně „důvtipná“ (witty), zároveň však ijako aberace „přirozenosti“ alžbětinských conceits, jejich klasických typů izpůsobů, jakým pracovala sjazykem, ijak organizovala poznávanou skutečnost. Vtéto analýze chci také poukázat na vztah pýthagorejské harmonické kosmologie pro chápání básnického tvoření anglické vrcholné renesance, jakož ina souvislost mezi její krizí aproměnou pojmu conceit umetafyzických básníků. 2. SÍLA BOŽSKÉHO DECHU: TEORIE PŮVODU BÁSNICTVÍ VLITERÁRNÍ TEORII ANGLICKÉ RENESANCE Literární teorie anglické renesance se rodí ze dvou zdrojů— zhumanistického zájmu oobnovu „výmluvnosti“ (eloquence) azkonfliktu s„nepřáteli“ básnictví, kteří vystupovali proti domnělé „neužitečnosti“, „lživosti“ či „svodům“ básnického tvoření.2 Vtomto smyslu bychom mohli rozdělit zásadní literárněteoretická díla doby právě podle tohoto klíče: do první skupiny je možné zařadit už nejranější dílo tohoto žánru Umění čili dovednost řečnictví (The Arte or Crafte of Rhetorike, okolo r. 1524) Leonarda Coxe (cca 1495–1549), jakož ipodobné dílo Thomase Wilsona (cca 1525–1581) Umění rétoriky (The Arte of Rhetorique zroku 1553), knimž můžeme přiřadit ididaktické dílo Rogera Aschama (cca 1515–1568) Učitel (The Scholemaster) zroku 1570, kde také nacházíme zřejmě první anglický odkaz na Aristotelovu poetiku. Klíčovým dílem pozdně alžbětinské rétorické teorie jsou pak Návody křečnictví astylu (Directions for Speech and Style, 1599) básníka John Hoskinse (1566–1638). Do druhé skupiny patří díla polemická, která se často nerozlišeně obracejí ke všemu, co by mohlo dobré protestanty svádět od cesty ctnosti: mezi ně patří dílo anglikánského duchovního Johna Northbrooka3 svýmluvným titulem Pojednání, vněmž se autoritou Božího slova astarých spisovatelů kárají hraní vkostky, tanec, marnivé hry ainterludia, jakož ijiná zahálčivá povyražení provozovaná obvykle vden Páně (Treatise wherein Dicing, Dauncing, vaine Playes or Enterluds, with other idle Pastimes, &c., commonly used on the Sabaoth Day are reproued by the authoritie of the word of God and auntient writers, 1577). Brzy po něm následuje zásadní satirický spis puritána Stephena Gossona (1554–1624) Škola nepravosti obsahující veselý výpad proti básníkům, pištcům, hercům, šaškům apodobným příživníkům obecného blaha (The Schoole of Abuse, containing apleasant invective against Poets, Pipers, Plaiers, Jesters and such like Caterpillars of the Commonwealth, 1579). Ostrost tohoto textu vyvolala polemiku, jejímiž plody jsou nejvýznamnější díla alžbětinské literární teorie Obrana básnictví, hudby aher (ADefence of Poetry, Music, and Stage Plays) Thomase Lodge (1558–1625) zroku 1579, vtéže obě vzniká také klasická Obrana básnictví (An Apologie for Poetry) Sira Philipa Sidneyho (1554–1586). Útoky na literaturu pokračovaly vpozdějších Gossonových pamfletech Krátká obrana Školy nepravosti (AShort Apologie of the Schoole of Abuse) zroku 1579 aUsvědčení 2 „Alžbětinská kritika se zrodila vkontroverzi.“ („Elizabethan criticism arose in controversy.“) Elizabethan critical essays. Vol. I, s. xiv. 3 Datum narození ani smrti není známo, aktivní byl vletech 1567–1589. OPEN ACCESS TOmáš JAJTNER 63 her znepravosti vpěti bodech (Playes confuted in five Actions) publikované otři roky později. Roku 1580 vychází Druhé atřetí zatroubení kodstoupení od her adivadel (ASecond and Third Blast of Retreat from Plays and Theatres) Anthonyho Mundaye (asi 1560–1633), následované Anatomií nepravosti (The Anatomie of Abuses, 1583) Philipa Stubbese (asi 1555–1610), Prubířským kamenem doby (ATouchstone for the Time, 1584) George Whetstona akonečně Zracadlem oblud (AMirrour of Monsters, 1587) Williama Rankinse.4 Posledním významnějším polemickým dílem obhajujícím poezii proti útokům puritánské opozice je dílo Sir Johna Harringtona Krátká apologie básnictví (Briefe Apologie of Poetry) zroku 1591. Dílo Williama Webbea Rozprava oanglickém básnictví (ADiscourse of English Poetrie) zroku 1586 či nedlouho poté publikovaný rozsáhlý spis George Puttenhama Umění anglického básnictví (The Arte of English Poesie, 1589) jsou díla, vnichž se polemický ráz pojí spokusem osystematičtější, strukturovanější pojednání než eseje Sidneyho, Lodge či Harringtona: probírají se vnich tak např.otázky významu asmyslu básnického tvoření, prozódie, rýmu či jiných aspektů básnické tvorby. První zásadní otázkou „obrany“ básnictví valžbětinské době bylo přinést mravní „důkaz“, že básnictví je duchovně ispolečensky „užitečné“, přispívá knáboženské aosobní kultivaci aže jeho vlastní zdroj je nikoli „svod“, „zahálka“ či „nepravost“, nýbrž naopak vrcholné uskutečňování „síly božského dechu“, kterým se člověk realizuje jako koruna stvoření. Sir Philip Sidney tak hovoří právě otéto podobnosti tvoření lidského aBožího: Rovněž tak nechť se nepovažuje za příliš smělé přirovnání, srovnáváme-li nejvyšší stupeň lidského důvtipu spůsobností Přírody: naopak vzdávejme spíše pravou úctu nebeskému Tvůrci, který učiniv člověka podle své podoby, postavil ho před anad všechna díla této druhé přirozenosti. Nikde se to neukazuje více než vsíle božského dechu, kterými vytváří věci daleko převyšující díla její, ato snikoli nevýznamným argumentem pro ty, kdo nevěří vonen neblahý pád Adamův…5 Básnictví tak navzdory Adamovu pádu (vteologickém jazyce tedy situace člověka in statu naturae lapsae) udržuje včlověku potenci ducha. Jako Bůh tvoří zmyšlenky, tak ibásník podobně jako prorok per analogiam odvozuje skutečnost znovoplatónského vidění božské skutečnosti: umění odráží tuto „nevyslovitelnou avěčnou krásu“ ačiní ji viditelnou vkontinuu prostoru ačasu.6 Základem tohoto procesu transformace je 4 Datum narození ani smrti není známo. 5 „Neyther let it be deemed too sawcie acomparison to ballance the highest poynt of mans wit with the efficacie of Nature: but rather giue right honor to the heauenly Maker of that maker; who hauing made man to his owne likenes, set him beyond and over all the workes of that second nature: which in nothing hee sheweth so much as in Poetrie; when, with the force of adiuine breath, he bringeth things forth far surpassing her dooings, with no small argument to the incredulous of that first accursed fall of Adam …“ (Sidney, „An Apology for Poetry“, in Elizabethan Critical Essays, ed C.G.Smith. Volume I, Oxford : OUP, 1964, s.157). 6 Heninger 1974, s.294. OPEN ACCESS 64 SVĚT LITERATURY 58 myšlenka (idea) či základní představa7 (fore-conceite), kterou uchopuje tuto skutečnost avrůzné míře dokonalosti ji poté rozvíjí vmatérii básně: […] neboť každému chápání je zřejmo, že dovednost [básnického] tvůrce spočívá vtéto myšlence či základní představě díla, nikoliv tedy vdíle samém. Básník uskutečňuje to, že tato myšlenka se projevuje tím, že ji podává vtakové skvělosti, vjaké si ji vybavil.8 Tato teologická „obrana“ básnictví pokračuje významně vdíle G.Puttenhama, který básníka neoznačuje pouze jako „zhotovitele“ (maker), nýbrž označuje za „tvůrce“ vteologickém smyslu toho slova (creator), tedy jako toho, kdo tvoří svobodně: není tedy závislý na „nějaké cizí nápodobě či příkladu“ („any forein copie or example“), nýbrž „tvoří avynalézá ze své vlastní hlavy“ („makes and contrives out of his own braine“).9 Vtom smyslu se blíží teologickému konceptu stvořenosti jako tvoření ex nihilo.10 Této „myšlence“ je věnována pozornost ivdalších dílech alžbětinské literární teorie. Několik poučných poznámek ktvoření veršů či rýmů vangličtině (Certayne Notes of Instruction Concerning the Making of Verse or Ryme in English) zroku 1575 se hned na úvod věnuje právě této otázce. Její autor Gascoigne se nevěnuje tolik teologicko- -filosofickému ukotvení poezie, jako právě kultivovanosti básnického řemesla: První azcela nezbytnou věcí, okteré považuji za potřebné uvažovat při tvoření líbezné básně, je založit ji na nějakém vybraném nápadu (fine inuention). Nestačí totiž pouze vršit příjemná slova, ani dštít aliterace jako Rym, Ram Ruff (abych citoval svého mistra Chaucera), ani překypovat výstižnými slovíčky či epitety, pokud vsobě tento nápad nemá také aliquid salis. Tímto aliquid salis mám na mysli nějaký dobrý či vybraný prostředek, který prokazuje bystrost autorovu: pravím-li dobrý avybraný nápad, pak tím míním, že chci, aby byl vybraný adobrý.11 Tento důraz na rétoricko-stylistický aspekt je zřejmý ize zmínky Puttenhamovy, pro něhož je „matérií čili subjektem poezie […] jakákoli důvtipná myšlenka (conceit) člo7 Slovo conceit je vzásadě nepřeložitelné do češtiny, znamená pojem, pojetí, koncepce, obraz, myšlenka, archetyp apod. 8 „For any understanding knoweth the skil of the Artificer standeth in that Idea or fore-conceite of the work, and not in the work it selfe. And that the Poet hath that Idea, is manifest, by delivering them forth in such excellencie as heehath imagined them“ (Sidney, „An Apology for Poetry“, in Elizabethan Critical Essays, vol. I, s.157). 9 Dobrou analýzu Puttenhamova přístupu můžeme nalézt vnedávné knižní studii Michaela Macka (Macek 2013, s.10). 10 Tamtéž. 11 „The first and most necessarie poynt that euer Ifounde meete to be considered in making of adelectable poeme is this, to grounde it upon some fine inuention. For it is not inough to roll in pleasant woordes, nor yet to thunder in Rym, Ram, Ruff by letter (quoth my master Chaucer), nor yet abounde in apt vocables or epythetes, vnlesse the Inuention haue in it also aliquid salis. By this aliquid salis Imeane some good and fine deuise, shewing the quicke capacitie of awriter: and where Isay some good and fine inuention Imeane that Iwould haue it both fine and good.” in Elizabethan Critical Essays. Vol. I, s.47. OPEN ACCESS TOmáš JAJTNER 65 věka, která je vhodná či důstojná ktomu, aby se ji použilo vbásni vjakékoli nutnosti doby současné či kdobrému poučení potomstva“.12 Harringtonova Krátká apologie básnictví13 vnávaznosti na předchozí texty, zejména Sidneyho aPuttenhama, zmiňuje pojem „conceit“ jako znamení básníkova tvůrčího génia ve vztahu suměním alegorie: Staří básníci zajisté do svých spisů takříkajíc vetkali všelijaké arozmanité významy, které nazývají jejich smysly atajemstvími. Ponejprv smysl doslovný (čili onu nejsvrchnější slupku či kůru) tlumočí ve formě příběhu, činů či významných činů osob blahé paměti. Poté vtémže díle (fiction)— jako druhou aponěkud vybranější vrstvu, takříkajíc blíže jádru či podstatě— umisťují smysl mravní, který prospívá aktivnímu životu člověka tím, že schvaluje činy ctnostné aodsuzuje jejich opak. Mnohokrát také týmiž slovy dospívají kopravdovému chápání přirozené filosofie, politického vládnutí aobčas též teologie. Tyto smysly, které zahrnují takové vybrané vědění, nazýváme alegorií, kterou Plútarchos definuje tak, že zatímco ojedné věci se mluví, míní se tím jiná. Nechť kdokoli posoudí, zda se jedná onuzné umění či důvtip, je-li vjednom příběhu, ať už pravdivém či smyšleném, tak mnoho, tak rozličných ahlubokých myšlenek (conceits).14 „Conceit“ tak pozvedá jednoduchou doslovnost apopisnost literárního díla kduchovním obsahu skutečnosti. Vněm se také otevírá propastný rozdíl mezi lidským abožským. Ostatně právě tento aspekt básnického mistrovství tvoří přirozený most mezi oním prvním zdrojem teoretického myšlení oliteratuře vanglické renesanci (tj.problémem výmluvnosti, eloquence) aoním druhým: tj.polemikou osmyslu literární tvorby vůbec. 12 „What ſoeuer wittie and delicate conceit of man meet or worthy to be put in written verſe, for any neceſſary vſe of the preſent time, or good inſtruction of the poſteritie”. Puttenham 1869, s.39. 13 Celý text se přesně jmenuje Předmluva, či spíše krátká apologie básnictví, autora apřekladatele (APreface, or rather aBriefe Apologie of Poetrie and of the Author and Translator). Jedná se opředmluvu kjeho anglickému překladu Ariostova eposu Zuřivý Roland, který vznikl zpodnětu samotné královny Alžběty I.Tudorovny. 14 “The ancient Poets haue indeed wrapped as it were in their writings diuers and sundry meanings, which they call the senses or mysteries thereof. First of all for the litterall sence (as it were the vtmost barke or ryne) they set downe in manner of an historie the acts and notable exploits of some persons worthy memorie: then in the same fiction, as asecond rine and somewhat more fine, as it were nearer to the pith and marrow, they place the Morall sence profitable for the actiue life of man, approuing vertuous actions and condemning the contrarie. Manie times also vnder the selfesame words they comprehend some true vnderstanding of naturall Philosophie, or somtimes of politike gouernement, and now and then of diuinitie: and these same sences that comprehend so excellent knowledge we call the Allegorie, which Plutarch defineth to be when one thing is told, and by that another is vnderstood. Now let any man iudge if it be amatter of meane art or wit to containe in one historicall narration, either true or fained, so many, so diuerse, and so deepe conceits […]”, in Elizabethan Critical Essays, Vol. II, s.201–202. OPEN ACCESS 66 SVĚT LITERATURY 58 3. PODIVNÉ HARMONIE ASKRYTÁ TAJEMSTVÍ: EPISTEMOLOGIE BÁSNICKÉ TVORBY NA PŘELOMU EPOCH Zdaleka nejdůležitějším problémem ve vztahu ke smyslu literárně umělecké tvorby byl vtomto ohledu filosoficko-teologický problém epistemologie básnické tvorby. Puritánští misomousoi, podobně jako „obránci básnictví“, vposledku hledali odpověď na klíčový problém básnické, resp.umělecké tvorby obecně: co vlastně básník poznává, když tvoří? Tvoří paralelní svět, ďáblovo simulakrum, anebo vystihuje podstatu skutečnosti ještě hlouběji avybraněji, než jiné formy lidského vztahování se ke skutečnosti? Pojem mimesis se vanglické renesanci snažil postihnout právě vztah mezi skutečností jevovou ajejím metafyzickým jádrem: vkontextu raně křesťanských autorů, zejména sv.Augustina (De Doctrina Christiana) byla příroda chápána jako „druhá kniha“ Zjevení, tj.jako rozvedení „krásy Boží“ včasovém aprostorovém kontinuu světa. Je-li tedy „příroda/přirozenost“ manifestací Boží, pak její nápodoba je nejen něčím důstojným, ale bytostným úkolem člověka jako toho, kdo je capax Dei. Děje se tak ve dvojím pohybu: jak „ven“, kmanifestaci skutečnosti ajejímu ozřejmení, tak idovnitř, tj.směrem kuvědomění si velikosti lidského povolání, jak to nacházíme ve zmínce o„nezvoleném povolání“ (unelected vocation) vObraně básnictví Sira Philipa Sidneyho. Velikost básníkova je však nejen voné teologické aspiraci,15 ale ive schopnosti překlenout rozpory skutečnosti básnickou figurou, která je dokáže harmonizovat. Vtom 15 Srov.např.klasické dílo francouzského teoretika Pierra de la Primaudaye (c. 1545— c.1610) L’Académie Françoise zroku 1577, které bylo vletech 1586 a1594 ve dvou částech později přeloženo do angličtiny Thomasem Bowesem. Primaudaye vněm dává do souvislosti teologický princip vycházení Syna zOtce sprincipem vycházení textu ztvořivé mysli básníkovy: „Za výmluvného lze považovat pouze toho, kdo dokáže vduchu avmysli správně zformulovat to, očem má promluvit, apoté je sto to řádně vyjádřit náležitými slovy avětami, jež jsou do sebe správně zavázány azapleteny […] Chápeme-li nyní všechny tyto záležitosti správně, mohou nám být velmi nápomocny ktomu, aby nás poučily autvrdily vnás nauku oTrojici osob, oJednotě Božství aověčném plození Syna Božího, jenž je jeho božským avěčným Slovem. Rovněž tak způsobují to, že snadněji pochopíme, jak toto božské avěčné Slovo: tedy Ježíš Kristus, je Odleskem (Image) avýraznou Podobou (Character) Boha, projevenou avrytou formou jeho osoby, jak to nacházíme vListě Židům, nikoli formou stínovou či obrazem (painting). Sláva, velebnost apočestnost Otce je nám totiž provždy skryta, ale jen vté míře, vníž se sama ukazuje vjeho Synu ajeho Slově, podobně jako odlesk mysli se zjevuje vtištěn avryt vřeči, která je vyslovena. Tak jako vnitřní slovo počaté vmysli mysl neopouští anení od ní odděleno, apřesto vtiskuje její obraz do mysli posluchačů, ke kterým promlouvá, tak také božské avěčné Slovo zrozené zOtce stále dlí vBohu, apřesto vtiskuje svůj odlesk do srdcí amyslí lidí, jimž se zjevuje způsoby, které ktomu Bůh ustanovil.“ („For hee onely is to bee accompted eloquent, who can conceiue well in his spirite and minde that which he ought to speake, and then is able to expresse it well, both by apt words, and by sentences that are well tied and knit together […] Nowe if wee vnderstand all these things well, they may help very much to instruct and confirme vs in the doctrine of the Trinitie of persons, of the Vnitie of the Godhead, and of the eternall generation of the Sonne of God, who is his diuine and euerlasting word. Likewise they will cause vs to concieue more easily, how this heavenly and eternall Word, namely Iesus OPEN ACCESS TOmáš JAJTNER 67 smyslu je básnická tvorba pro anglické renesanční teoretiky také odkazem na míru lidské existence mezi dvěma póly: mezi božským alidským, mezi jednotou původu asměřování reality aparadoxní víceznačností plurální skutečnosti. Tak vyznívá také definice pojmu conceit vpozdně alžbětinském spise básníka Johna Hoskinse: ve svých Návodech křečnictví astylu (Directions for Speech and Style) klade do středu básnického literárního umění schopnost „nalézat shodu ve skutečnostech co nejnepodobnějších“ (inventing matter of agreement in things most unlike).16 Přesto iuněj existuje limit takového počínání: správná uměřenost (right proportion) při nalézání správného výrazu. Porušení této uměřenosti nejenže způsobuje újmu (injury) lidskému smyslu pro adekvátní vyjadřování reality, ale také pro vlastní soudržnost věcí: neusiluje-li text osmiřování rozporů, trpí újmu isamotná přirozenost skutečnosti: […] neuspořádaná řeč nejenže způsobuje újmu rtům, které je vypouštějí amyšlenkám, které ji vyjadřují, nýbrž také správné uměřenosti asoudržnosti věcí samých, jež jsou takto nesprávně vyjadřovány […]17 Vposledku jde tedy o„pravdivost“: básnictví je pro Hoskinse— jakož ipro ostatní renesanční teoretiky— mírou pravdy osvětě ve výsostném smyslu. Bůh neuspořádal vesmír pouze „obdivuhodný askvělý“ (admirable and glorious) ve smyslu tvarů apoměrů (tedy podle jakési „stvořitelské morfologie“), ale také skvalitou oné renesanční „výmluvnosti“ (eloquence), jejíž „syntaktická“ uspořádanost je pobídkou dobrému spisovateli či řečníkovi, aby tuto pravdu vyslovil jako harmonizovanou aharmonizující výpověď. Hoskins tak má smysl pro epistemologickou hodnotu metafory jako skutečnosti odhalující nepokojnost lidské mysli, která se nespokojí jen pohledem na „danost“ realit. Její aspirací je sám celek skutečnosti: Ikdyž všechny metafory přesahují smysl věcí, přesto je jich zapotřebí ktomu, aby postihovaly onu všezahrnující sladkost (compassing sweetness) lidských Christ is the Image and Character of God, the expresse and ingraued forme of his person, as it is in the Epistle to the Hebrews, and not in shadow or painting. For the glorie, maiestie, and vertue of the Father is alwaies hid from vs, but only so farre foorth as it sheweth it slefe ingrued in his Sonne and in his Word, as the image of the minde appeareth imprinted and ingrauen in the speech that is vttered. And as the internall Word bred in the minde departeth not form it, neither is separated, and yet it imprinteth an image thereof in the mindes of the hearers, to whom it is declared: so the diuine and eternall worde begotten of the Father, is always resident in God, and yet imprinteth his image in the heartes and mindes of men, to whome it is manifested by those means which hee hath appointed for that purpose.”) Za tento odkaz vděčím editorovi H.Hoytovi vjeho poznámkách kvydání Návodů křečnictví astylu (Directions for Speech and Style, 1599) básníka John Hoskinse. Srov.Hoskins, Directions for Speech and Style, 55–56. Text komentuji také ve své monografii Concepts of Harmony in Five Metaphysical Poets. Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2012, s.65 an. 16 Hoskins 1935, s.18. 17 „[…] disordered speech is not so much injury to the lips which give it forth or the thoughts which put it forth as to the right proportion and coherence of things in themselves, so wrongfully expressed …” (Hoskins 1935, s.2). OPEN ACCESS 68 SVĚT LITERATURY 58 myslí, které se neuspokojují tím, že by se pevně držely jen jediné věci, ale musí se vydávat až do nejzazších končin; podobně jako oko, které, nemohouc si vybrat, vidí při pohledu na zahradu naplněnou účelem nikoli pouze jedinou květinu, nýbrž celý jejich svazek, podobně jako lučištník, který věda, zda jeho šíp přeletí či nedoletí, zaměřuje se na tento cíl, či až za něj.18 Metafora tak zprostředkovává vědění, ato vědění týkající se této lidské schopnosti spojovat pravdu věcí (vjejím metafyzickém zakotvení) sjejí nápodobou: vtom smyslu také rozšiřuje naše poznání: Navíc, metafora způsobuje potěšení, protože obohacuje naše vědění dvěma věcmi zároveň: pravdou skutečnosti ajejí nápodobou.19 Umělecký text tak může obsahovat ipodstatně komplikovanější „disharmonické“ aspekty, ale ity se musejí projevovat jako harmonizující. Tak při výkladu orétorické figuře známé jako synœciosis20 hovoří opodivné harmonii (strange harmony), která vede posluchače kobdivu nad rétorickými schopnostmi řečníka, ale také nad komplexností, ba paradoxností skutečnosti.21 Dominantní kosmologický koncept anglické renesance— pýthagorejsko-ptolemajovský model— je utvářen „poetikou korespondence“, tj.skutečnosti sublunární odrážejí skutečnosti věčné, vprostoru nad viditelnými hranicemi světa avesmíru. Základním modelem vztahu skutečnosti ajejího odrazu vpýthagorejském modelu je poměr, resp.číslo tento poměr postihující.22 Vtomto smyslu je básnictví také možno chápat jako vyjádření důstojenství světa mezi: ipodivná harmonie zůstává harmonií, tj.poměrem, uměřeností amírou skutečnosti. Právě problémy této „uměřenosti“, resp.její opak je ovšem jedním se základních definujících principů. tzv.metafyzické poezie (metaphysical poetry), jak jí reflektují teoretické práce období prvních stuartovců: slavné Rozhovory Bena Jonsona sWilliamem Drummondem zHawthorndenu (Ben Jonson’s Conversations with William Drummond of Hawthornden) zroku 1619 jsou jedním zprvních dokumentů právě tohoto „skandálu“ metafyzické poezie. Donneovo Výročí (Anniversaries), elegie nad smrtí mladičké Elizabeth Druryové, vníž básník John Donne (1572–1631) obrací poetiku korespon18 „And though all metaphors go beyond the signification of things, yet are they requisite to match the compassing sweetness of men’s minds, that are not content to fix themselves upon one thing but they must wander into the confines; like the eye, that cannot choose but view the whole knot when it beholds but one flower in agarden of purpose; or like an archer that, knowing his bow will overcast or carry too short, takes an aim on this or beyond his mask” (Hoskins 1935, s.8). 19 „Besides, ametaphor is pleasant because it enricheth our knowledge with two things at once, with the truth and with similitude …” (Hoskins 1935, s.8). 20 Překládá ji jako „spojení opozit“ (composition of contraries). 21 „This afine course to stir admiration in the hearer and make them think it astrange harmony which must be expressed in such discords …” (Hoskins 1935, s.39). 22 Tématu se důkladně věnuje relevantní knižní studie S.K.Heningera (1974, srov.zejména s.16–33). OPEN ACCESS TOmáš JAJTNER 69 dence naruby23— fragmentarizovaný, rozbitý stav kosmu odpovídá stavu rozbité organické jednoty mrtvého těla dívky24— Jonsona okomentoval následujícími slovy: [Řekl] že Donneovo Výročí je bezbožné aplné rouhání. Donneovi sdělil, že kdyby tak psal oPanně Marii, bylo by to něco, načež mu Donne odpověděl, že popisoval myšlenku ženy, ne jaká skutečně byla.25 Reprezentační funkce poezie se tak obrací kpojetí, která hledá nikoli přiměřenost adecorum neosobní poetiky,26 ale individuálního génia, toho, který oslňuje svými 23 Původně Donne zamýšlel psát toto „výročí“ každý rok, ve skutečnosti vznikly básně pouze dvě, první (zroku 1611) má podtitul Anatomie světa (The Anatomy of the World) avnásledujícím roce 1612 druhá Ocestě duše (Of the Progress of the Soul). 24 Srov.verše zprvní části textu (řádek 49–60): […] tmel, který všechno držel pohromadě apojil ctnosti, změk, má po své vládě, však rouháním je říct, že zemřela, že prozradí se radost veškerá tím přiznáním— čímž nic se nepoví, než když se řeči vedou nad rakví. Vždyť když ti stejně není pomoci, nemocný světe, mrtvý, shnilý jsi, když ona, tvůj balzám, tvá vonná mast se nevrátí, tys zemřel— ajá zas, když nic tě neoživí, odkryji při pitvě tvoji anatomii […] (Přel. Z.Hron) (And glue of all virtues, now resolved, and slacked Thought it some blasphemy to say she’was dead; Or that our weakness was discovered In that confession; therefore spoke no more Than tongues, the soul being gone, the loss deplore. But though it be too late to succour thee, Sick world, yea dead, yea putrefied, since she Thy ‘intrinsic balm, and thy preservative, Can never be renewed, thou never live, I(since no man can make thee live) will try, What we may gain by thy anatomy.) 25 „That Dones Anniversarie was profane and full of Blasphemies: that he told Mr. Donne, if it had been written of the Virgin Marie it had been something; to which he answered, that he described / the Idea of Woman, and not as she was” (Jonson, 1923, s.5). 26 Srov.hodnocení renesanční poetiky ve slavném díle M.H.Abramse: Zrcadlo alampa: romantická teorie atradice estetického myšlení): „Je jisté, že renesanční platonismus zaručoval umělcově vizi neosobní charakter, protože vytvořil metafyzický předpoklad pro spojení ideje vmysli jednotlivce suniversálními aneměnnými idejemi ve struktuře světa. Toto pojítko mohl vzniknout postulováním toho, že existují paměťové stopy božských archetypů, které prý byly vtištěny intelektu ještě před narozením. Na podporu této představy se někdy uváděla složitá optický analogie, podle níž jsou paprsky prvotní krásy, zářící zboží OPEN ACCESS