Jazyková změna jako výsledek užívání jazyka

Jazyková změna jako výsledek užívání jazyka Poslední dvě desetiletí představují pro diachronní lingvistiku období aktivního badatelského zájmu arelativně prominentního postavení vlingvistickém výzkumu. Vděčíme za to souhře několika faktorů ve vývoji, který bychom mohli považovat za jistou proměnu výzkumného paradigmatu, nebo aspoň hmatatelný posun jednak vtypu otázek, které současnou lingvistiku rámují, ajednak vmetodách, které nabízejí pevnější empirický základ pro lingvistickou analýzu obecně. Primární motivaci pro soustředěnější zájem odiachronní otázky je třeba hledat už vteoretickém zázemí, které poskytuje kognitivní lingvistika. Klademe-li si otázky po vztahu mezi jazykem, fungováním lidské mysli, naší kognitivní výbavou asociálním ukotvením komunikační praxe, pak se dříve či později musíme smysluplně vypořádat spozorováním, že základní vlastností jazyka je jeho permanentní proměnlivost. Je nakonec jedno, jestli se tu proměnlivost snažíme uchopit na základě synchronní variabilnosti, nebo rovnou vkontextu doložených jazykových změn; vobojím případě se ukazuje (např.Geeraerts, 1992, 1997; Luraghi, 2003; Traugott & Trousdale, 2013; Fried, 2009, 2015), že zkoumání variability azměny má velký potenciál pro lepší porozumění právě ionomu vztahu mezi jazykovým územ amentálními reprezentacemi jazykového systému, ato na základě pozorování, která vycházejí zdoložitelných změn vjeho fungování. Když se krátce ohlédneme do historie diachronní analýzy, je dobré si připomenout, že středem zájmu historické lingvistiky jako svébytné disciplíny bylo od počátku především objevování ausouvztažňování vypozorovaných jazykových změn tak, aby se dala prokázat jejich bezvýjimečnost. Jak vpřehledu shrnuje např.Hickey (2010), tento primární cíl je charakteristický zejména pro neogramatickou školu anásledně strukturalistický výzkum avdiachronní lingvistice obecně se tento přístup, soustředěný na katalogizaci jednotlivých změn, na dlouho etabloval jako primární zdroj poznání ostarších fázích vývoje daného jazyka nebo jazykové rodiny. Avšak sposunem vteoretickém uvažování vsynchronním výzkumu se vposledních dekádách začala postupně ivdiachronním zkoumání prosazovat snaha oformulování obecnějších závěrů, které je možno vyvodit zkonkrétních doložených změn. Tato snaha ozevšeobecnění pak přirozeně vede ikmožnosti identifikovat avysvětlovat opakující se vzorce jazykové variability aprincipů, na nichž je dynamická povaha Mirjam Fried OPEN ACCESS 6 STUDIE ZAPLIKOVANÉ LINGVISTIKY  jazyka založena. Středem pozornosti se pak nutně stává velmi široké spektrum jevů, pro něž máme hledat vysvětlení, včetně těch nejabstraktnějších otázek: vznik nových jazykových jednotek či gramatických vzorců astruktur, jejich zánik avšechna stadia vývoje mezi těmito dvěma póly ajejich vrstvení. Je pak celkem zřejmé, že diachronní materiál nejen může přispět křešení obecných teoretických otázek (což se až donedávna vůbec nebralo vpotaz), ale jeho analýzu zase zpětně obohacuje aplikace vhodného teoreticko-metodologického aparátu, který může poskytnout pevnější (akognitivně přesvědčivý) rámec pro vysvětlení jednotlivých (typů) změn. Je ovšem třeba zdůraznit, že nejsilnější impulzy kvyužití teoretického aparátu kognitivních přístupů pro analýzu apopis diachronních změn vyšly právě od diachronních lingvistů, konkrétně zejména na základě obnoveného zájmu okoncept gramatikalizace (např.Traugott, 1982, 1996; Hopper, 1991; Heine et al., 1991; Fischer et al., 2000; Traugott & Dasher, 2002; Bisang et al., 2004; Van linden et al., 2010) asouvisejícího zpochybnění striktní dichotomie mezi diachronií asynchronií (srov.např.Nevalainen et al., 2006; Croft, 2006), na níž jsou založeny strukturalistické agenerativní přístupy. Podstatou tohoto pohledu je přesvědčení, že změny vgramatickém uspořádání daného jazyka probíhají na úrovni nejprve nepozorovatelných variací vjednotlivých rysech ateprve jejich souhra může postupem času vést kjasně definovatelné změně (např.Timberlake, 1977; Andersen, 1987, 2001; Harris, 2003; Fried, 2015). Takový přístup předpokládá, že vpopisu diachronní změny musíme vzít vúvahu ikognitivní akomunikační procesy, na nichž je jazykové chování uživatelů jazyka založeno akteré pomohou vysvětlit motivaci celého vývoje. Tím se ovšem zároveň sbližuje diachronní perspektiva se zkoumáním variabilnosti vsynchronním (mluveném) diskurzu. Ve výsledku jde tedy ointegraci asystematické propojování výzkumu diachronního, synchronního itypologického, včetně pozornosti věnované kognitivním mechanismům, na nichž je založena produkce apercepce vkonkrétních autentických projevech; je potěšitelné, že všechny tyto perspektivy se odrážejí ivtematické skladbě předkládaného čísla. Vneposlední řadě je ale velmi důležitou součástí nově směřovaného aempiricky dobře podloženého diachronního výzkumu ipodstatně lepší přístup krelevantnímu jazykovému materiálu skrze elektronické korpusy adatabáze. Vzrůstající zájem odiachronní data jakožto legitimní zdroj poznání ojazyce obecně (azejména vpřímé opozici kakvizičním teoriím jazykové změny) se projevil už ve výkladech ovýzkumné hodnotě historických textů (např.Herring et al., 2000; Traugott & Dasher, 2002), které navzdory své neúplnosti arůzným jiným omezením pořád disponují nepopiratelnou vypovídací hodnotou, apráce snimi klade do popředí důraz na textovou (adiskurzní) dimenzi asocio-pragmatické aspekty jazykové změny. Nyní však máme kruce istále bohatší elektronické korpusy asofistikovanější korpusové nástroje, které do lingvistického výzkumu přinášejí imožnost— jakkoli zatím relativně omezenou— kvantitativního zpracování diachronního materiálu. Je známo, že včeské lingvistice (aslavistické obecně) si aktivní zájem odiachronní aspekty jazykového zkoumání dlouhodobě udržuje výrazné postavení. Spříchodem kognitivně orientovaných teoretických přístupů asnovými empirickými nástroji se přitom její funkčně založené analýzy mohou snadno obohacovat právě ionovou teoreticko-metodologickou perspektivu apředkládané vydání itoto propojení dobře OPEN ACCESS mIrjAm frIED 7 ilustruje. Celkově se dá říct, že všechny příspěvky spojuje zájem oúlohu kontextu ve vzniku jazykových změn aoidentifikaci konkrétních kontextových faktorů, které určité změny motivují či umožňují— zcela vintencích teorie gramatikalizace či konstrukcionalizace. Samotný pojem kontextu lze ovšem chápat dvojím způsobem: šířeji tak, že se sleduje užívání daného výrazu nebo vzorce vtextu, nebo úžeji vtom smyslu, že se vkorpusu hledají slovní kolokace aměří se jejich relativní pevnost či pravděpodobnost. Zejména stímto druhým přístupem (ale nikoli výlučně pouze sním) je spojen izřetelný zájem ovyužití kvantitativních metod— ať už (i) pro „prozkoumávání terénu“ vpráci sdiachronním materiálem, nebo (ii) zhlediska vyhodnocování efektivity avyužitelnosti různých kvantitativních metod anástrojů, které nabízí korpusová lingvistika, či (iii) při hledání atestování lingvistických— formálních, sémantických, textových— ichronologických kritérií, jež je třeba brát vpotaz při empiricky podloženém diachronním výzkumu. Vzhledem křečenému není tedy překvapením, že předkládané příspěvky mají často exploratorní charakter: ohledávají zcela nové teritorium atestují nové, vanalýze diachronního materiálu zatím nepříliš vyzkoušené nástroje. Výsledkem je pak nejen nový pohled na známá data, ale také pečlivé zaznamenávání různých praktických, metodologických iteoretických úskalí spojených scharakterem diachronních korpusů adiachronního jazykového materiálu obecně. Je patrné, že metody účinně použitelné na synchronním materiálu zatím narážejí (amožná budou vždycky narážet) na určité bariéry, které nedokonale aneúplně doložené jazyky nutně představují. To však neznamená, že bychom se takového výzkumu měli vzdát— naopak. Za předpokladu, že jsme si vědomi těchto hranic aznich plynoucí nutnosti velmi obezřetné interpretace, můžeme diachronní výzkum stále obohacovat ocennou empirickou oporu ado nějaké míry umožnit ireplikovatelný způsob ověřování tradičně přijímaných tezí orůzných diachronních jevech, jakož iojazykových změnách vprůběhu času. Shromážděné příspěvky lze rozdělit zhruba do tří obecnějších typů studií podle jejich zacílenosti avyužité metody: studie zaměřené čistě kvantitativně na vytěžování existujících korpusů (Štichauer, Tichý, Křivan aLáznička, Synková et al.), studie založené primárně na systematickém kvalitativním rozboru, ale svyužitím vlastní databáze afrekvenčních měření (Pergler na základě vlastní excerpce širokého spektra staročeských textů, Zíková zmluveného materiálu získaného experimentálně) anakonec jeden příspěvek primárně zaměřený teoreticky (Beneš). Ve studii Pavla Štichauera je vcentru pozornosti otázka produktivity vdiachronní perspektivě, napříč čtyřmi stoletími. Jazyková produktivita se vposlední době obecně těší zájmu lingvistů; to ovšem neznamená, že je tento pojem jednoznačně definován nebo že vůbec panuje shoda, co si pod ním máme představit. Autor příspěvku pracuje sBaayenovým pojetím produktivity, což samozřejmě dává smysl vkvantitativní analýze, jejímž cílem je kromě jiného nastolit iotázku využití specifických teoretických modelů vkorpusově založeném výzkumu. Konkrétním předmětem jazykového zájmu je zde vývoj produktivity dvou konkurenčních slovotvorných sufixů vitalštině (-mento/-zione) apředložená analýza potvrzuje některé závěry tradiční kvalitativní analýzy. Nicméně vedle toho je cennou součástí studie ipečlivá příprava vzorku, jakož iautorovo hodnocení zvolené metody pro práci sdiachronOPEN ACCESS 8 STUDIE ZAPLIKOVANÉ LINGVISTIKY  ním materiálem ajejí vhodnosti pro statistickou analýzu, která bude mít adekvátní výpovědní hodnotu. Příspěvek Ondřeje Tichého nabízí první exploratorní sondu zaměřenou na ortografickou variabilitu starých textů. Na vzorku variantních tvarů dvou konkrétních gramatických jednotek zkoumá vývojovou linku postupné standardizace vangličtině scílem identifikovat obtíže inherentně spojené sautomatickým statistickým zpracováním historických textů. Využívá při tom metodu založenou na měření pravděpodobnosti výskytu konkrétních tvarů, svyužitím sofistikovanějšího pohledu než jen podle rozložení doložených forem atypů, ale na základě vypočítávání apoměřování entropií pro každou zkoumanou formu— tj.vypočítávání pravděpodobnosti výskytu sodkazem na míru založenou na vážené entropii. Podobně jako vpředchozím příspěvku je izde třeba ocenit, že autor nabízí promyšlené hodnocení výhod inevýhod zvoleného přístupu. Vexploratorní studii Jana Křivana aMichala Lázničky jde ouplatnění určitých synchronních hledisek aobecných vlastností posesívních modifikátorů na staročeském materiálu. Autoři ověřují hypotézu založenou na širokém typologickém zobecnění oslovosledu posesívních adjektiv vzhledem k jejich řídícímu substantivu azároveň tím testují využitelnost specifické kvantitativní metody pro sledování průběhu dlouhodobé diachronní změny: jde ometodu klasifikačních stromů anáhodných lesů, která je vhodná zejména při práci svelkým objemem dat. Výsledkem analýzy pečlivě připraveného materiálového vzorku apromyšleně sestaveného souboru možných faktorů vpozorovaných slovosledných variantách je identifikace několika primárních prediktorů, které mohou— ve vzájemné interakci— přispívat kdoloženým slovosledným změnám. Prakticky zaměřený příspěvek Pavlíny Synkové, Borise Lehečky aOndřeje Svobody nabízí formální popis staročeské morfologie substantiv, na němž je postavena tvorba aplikací anástrojů přenositelných ina další morfologické kategorie asměřujících klemmatizaci aznačkování staročeských textů dostupných ve staročeské textové bance. Příspěvek ukazuje, co všechno je třeba vzít vúvahu při normalizaci dat pro smysluplné statistické zpracování, aje příkladem mravenčí práce nutné při formálním zpracovávání starého jazyka, kde se kromě variabilnosti jazykové musí počítat isvariantní ortografií (viz ipříspěvek O.Tichého), přičemž vztah mezi zápisem ajeho morfologickou hodnotou není vhistorických textech nijak systematický apředstavuje jen další vrstvu komplikací při identifikaci relevantních forem. Astejně jako tři předchozí příspěvky itento míří kobecné otázce replikovatelnosti diachronního korpusového výzkumu, byť se tímto aspektem žádný zautorů nezabývá explicitně. Příspěvek Jiřího Perglera rozvíjí teoretický rámec gramatikalizačního přístupu ke gramatickým změnám, ato při hledání adekvátní sémanticko-syntaktické analýzy deagentních reflexivních konstrukcí ve starší astřední češtině. Vpodrobné kvalitativní analýze autor sleduje jejich původ vtextech apostupný vývoj vprůběhu tří staletí, ato isoporou vrelativní frekvenci jednotlivých typů vrůzných časových obdobích. Výsledkem je popis jedenácti situačních typů, které lze identifikovat na základě stejné sady sémantických iformálních kritérií (vid, dějovost/stavovost, životnost participantů, vyjadřování agentu atd.) arůzné míry jejich zastoupení vjedOPEN ACCESS mIrjAm frIED 9 notlivých typech. Popis pak představuje jednotlivé typy jako specifické shluky těchto kritérií asměřuje ke komplexnímu vysvětlení funkční distribuce jednotlivých vývojových stadií tohoto reflexivního větného vzorce. Ze stejné teoretické perspektivy vychází ipříspěvek Magdaleny Zíkové, jehož cílem je ověřit platnost tradičně přijímané teze, že anaforické odkazování je přirozeným zdrojem pro gramatikalizaci demonstrativního zájmena směrem kurčitému členu. Na základě spontánních narativů autorka rozebírá funkční spektrum anaforického odkazování českého výrazu ten vkonkurenci sjinými možnostmi odkazování, jak se projevují vsoučasné mluvené češtině. Výsledkem je identifikace faktorů— sémantických, diskurzních, pragmatických isyntaktických— které naznačují gramatikalizační potenciál lexému ten, aukazuje se, že hypotéza anaforického odkazování může vysvětlit jen velmi úzkou oblast celého gramatikalizačního procesu. Naopak, při hledání přesvědčivých motivací pro přechod od demonstrativa ke členu je třeba brát vúvahu širší diskurzní apragmatické okolnosti (první vs. opakovaná zmínka, míra sdílených znalostí, komunikační záměr mluvčího atd.). Vobecné rovině se tedy itento příspěvek vztahuje kširoké teoretické otázce, totiž jak identifikovat azachytit spouštěče gramatikalizačního procesu ve stadiu synchronní variability. Výrazně teoreticky zaměřená studie Martina Beneše rozpracovává aformalizuje předpokládaný mechanismus diachronního vývoje, ato na příkladu sémantických změn, které vedou ke vzniku opozitních významů jednoho polysémního lexému (enantiosémie). Autor vychází zpředpokladu permanentního napětí mezi záměrem mluvčího ainferencemi adresáta vprůběhu mluvené interakce; tyto dva aspekty nemusí být vždycky vsouladu ajedním zvýsledků, ke kterým takový nesoulad vede, je imožnost nové, ale zároveň vdaném kontextu— anásledně jiných podobných— přijatelné interpretace. Celý navrhovaný mechanismus se dá shrnout jako postupný přechod od interní/subjektivní hypotézy odaném jazykovém prostředku ke sdílenému/intersubjektivnímu očekávání („normě“). Tento přístup se zdá navazovat na pojem aktualizace, jak ho uplatňují některé starší práce zabývající se úlohou abduktivního uvažování vprocesu jazykové změny (např.Timberlake, 1977; Andersen, 1987, 2001): formálně modeluje možný průběh aktualizace svyužitím teoretického rámce intersubjektivity (srov.též de Smet, 2012). Celkově příspěvek naznačuje důležitý směr dalšího zkoumání jazykové změny ze socio-kognitivní perspektivy aevoluční pragmatiky avtomto ohledu sním výslovně souzní ipřístup uplatněný vobou předchozích příspěvcích: chceme-li porozumět procesům, které motivují jazykovou změnu, nemůžeme pozorování nabízená diachronním materiálem studovat odtrženě od jeho uživatelů onic více, než by to bylo možné či opodstatněné při studiu materiálu synchronního. Kruh mezi synchronií adiachronií se uzavírá. LITERATURA: Andersen, H. (1987). From auxiliary to desinence. In M.Harris & P.Ramat (Eds.), Historical Development of Auxiliaries (s.1–50). Berlin: Mouton de Gruyter. Andersen, H. (Ed.). (2001). Actualization: Linguistic Change in Progress. Amsterdam: John Benjamins. Bisang, W., Himmelmann N.P., & Wiemer, B. (Eds.). (2004). What Makes Grammaticalization? OPEN ACCESS 10 STUDIE ZAPLIKOVANÉ LINGVISTIKY  ALook from Its Fringes and Its Components. Berlin: Mouton de Gruyter. Croft, W. (2006). The relevance of an evolutionary model to historical linguistics. In N.Thomsen (Ed.), Competing Models of Linguistic Change: Evolution and Beyond (s.91–132). Amsterdam: John Benjamins. De Smet, H. (2012). The course of actualization. Language, 88, 601–633. Fischer, O., Rosenbach, A., & Stein, D. (Eds.). (2000). Pathways of Change: Grammaticalization in English. Amsterdam: John Benjamins. Fried, M. (2009). Construction Grammar as atool for diachronic analysis. Constructions and Frames, 1/2, 261–290. Fried, M. (2015). Kontextové faktory ve vývoji gramatických kategorií. Praha: Filozofická fakulta UK. Geeraerts, D. (1992). Prototypicality effect in diachronic semantics: around-up. In G.Kellermann & M.D. Morrissey (Eds.), Diachrony Within Synchrony: language History and Cognition (s.183–204). Frankfurt am Main: Peter Lang. Geeraerts, D. (1997). Diachronic Prototype Semantics: AContribution to Historical Lexicology. Oxford: Clarendon Press. Harris, A.C. (2003). Cross-linguistic perspectives on syntactic change. In B.D. Joseph & R.D. Janda (Eds.), The Handbook of Historical Linguistics (s.529–551). Malden, MA: Blackwell Publishing. Heine, B., Claudi, U., & Hünnemeyer, F. (1991). Grammaticalization: AConceptual Framework. Chicago, IL: Chicago University Press. Hickey, R. (2010). Language change. In M.Fried, J-O. Östman & J.Verschueren (Eds.), Variation and Change: Pragmatic Perspective. Amsterdam: John Benjamins. Hopper, P. (1991). On some principles of grammaticalization. In E.C.Traugott & B.Heine (Eds.), Approaches to Grammaticalization I(s.17–35). Amsterdam: John Benjamins. Luraghi, S. (2003). On the Meaning of Prepositions and Cases: The Expression of Semantic Roles in Ancient Greek. Amsterdam: John Benjamins. Nevalainen, T., Klemola, J., & Laitinen, M. (Eds.). (2006). Types of Variation: Diachronic, Dialectal and Typological Interfaces. Amsterdam: John Benjamins. Timberlake, A. (1977). Reanalysis and actualization in syntactic change. In Ch. N.Li (Ed.), Mechanisms of Syntactic Change (s.141–180). Austin, TX: University of Texas Press. Traugott, E.Closs (1982). From propositional to textual and expressive meanings: some semantic-pragmatic aspects of grammaticalization. In W.P.Lehmann & Y.Malkiel (Eds.), Perspectives on Historical Linguistics (s.245–271). Amsterdam: John Benjamins. Traugott, E.Closs (1996). Grammaticalization and lexicalization. In K.Brown & J.Miller (Eds.), Concise Encyclopedia of Syntactic Theories. Oxford: Elsevier. Traugott, E.Closs, & Dasher, R.B. (2002). Regularity in Semantic Change. Cambridge: Cambridge University Press. Traugott, E.Closs, & Trousdale, G. (2013). Constructionalization and Constructional Changes. Oxford: Oxford University Press. Van Linden, A., Verstraete, J.-Ch., & Davidse, K. (Eds.). (2010). Formal Evidence in Grammaticalization Research. Amsterdam: John Benjamins. Mirjam Fried OPEN ACCESS