Etnologická percepce polské národní idendity

Etnologická percepce polské národní idendity Miloš Tomandl ÚVOD Předkládaný text vychází z teoretických statí autora1, navazuje na jeho sumaritativní seriálové tematické příspěvky zasvěcené problematice výzkumu etnicity2 a inspiruje se relevantní polskou odbornou literaturou3. Výzkum polské národní identity byl realizován v letech 2006–2013 na vybraných oborových univerzitních pracovištích: Ústavu etnologie a kulturní antropologie, Univerzita Jagelonská v Krakově (Instytut Etnologii i Antropologii Kulturowej, Uniwersytet Jagielloński, Kraków), Ústavu etnologie a kulturní antropologie, Varšavská univerzita ve Varšavě (Instytut Etnologiii i Antropologii Kulturowej, Uniwersytet Warszawski, Warszawa) a na Ústavu etnologie a kulturní antropologie, Vratislavská univerzita ve Vratislavi (Instytut Etnologii i Antropologii Kulturowej, Uniwersytet Wrocławski, Wrocław). V průběhu výzkumu bylo formou dotazníku (viz příloha) osloveno 151 respondentů/respondentek z řad posluchačů/po1 TOMANDL, M. K teoretickým aspektům formování sociální identity, Studia Ethnologica Pragensia, 2010, 1, s. 56–69; ibid. Národní identita v etnometodologické perspektivě, Studia Ethnologica Pragensia, 2010, 2, s. 25–34. 2 TOMANDL, M. Etnická identita v zrcadle etnologického výzkumu, Etnologické inspirace, Praha 1997, s. 126–134; Cultural Contexts of the Czech National Identity, Studia Ethnologica Pragensia, 2010, 1, s. 203–208; ibid. Research of National Identity: Case Study of the Czech Republic, Studia Ethnologica Pragensia, 2010, 1, s. 209–216; ibid. Etnologická percepce národní identity: Chorvatský případ, Studia Ethnologica Pragensia, 2012, 2, s. 157–162. 3 Viz např. BAUMAN, Z. Kultura jako praxis, Warszawa 2012; BOKSZAŃSKI, Z. Tożsamości zbiorowe, Warszawa 2005; CHLEBOWCZYK, J. O prawie do bytu małych i młodych narodów: Kwestia narodowa i procesy narodotwórcze we wschodniej Europie środkowej w dobie kapitalizmu (od schyłku XVIII do początków XX w.), Warszawa–Kraków 1983; GRABOWSKA, B. Poczucie tożsamości młodzieży uczącej się w szkołach z polskim językiem nauczania na Białorusi, wRepublice Czeskiej i na Ukrainie: studium porównawcze, Katowice 2013; KŁOSKOWSKA, A. Kultury narodowe u korzeni, Warszawa 1996; LEWOWICKI, T. Poczucie tożsamości narodowej młodzieży — stałość i zmienność (uwagi końcowe), LEWOWICKI, T. (ed.) Poczucie tożsamości narodowej młodzieży, Cieszyn 1994; NOWICKA, E. Wprowadzenie: Inny jako obcy, NOWICKA, E. (ed.) Religia a obcość, Kraków 1991, ad. OPEN ACCESS MILOš TOMANDL 229 sluchaček 2.–3. ročníků interního studia etnologických/antropologických pracovišť.4 Z genderové hlediska ve výzkumném vzorku převažovaly ženy nad muži v poměru 70 : 30. Dotazovaní byli nejdříve seznámeni se zaměřením a cílem ankety a poté začali anonymně vyplňovat předložené formuláře dotazníku. Vyhodnocení výzkumu provedl předkladatel textu „manuálně“ (bez použití výpočetní techniky) a přeložil je do češtiny. Na rozdíl od dříve publikovaných příspěvků5 vystupujících spíše v podobě „klasických“ hodnotících výzkumných zpráv se autor rozhodl dát větší prostor prezentaci autentických reakcí a postojů mladých adeptů/adeptek studujících obor etnologie/antropologie.6 Struktura příspěvku v zásadě „kopíruje“ strukturu dotazníku a reflektuje dialogickou formu otázek a odpovědí. JAK SE ČLOVĚK STANE POLÁKEM? CO HO DĚLÁ POLÁKEM? … Otázky spojené s národním vědomím, identitou jsou často tématem vědeckých diskusí. Národní vědomí je nejdůležitějším prvkem tvořícím národ. Bez něj je etnická skupina jen „potenciálním“ národem. Pouze síla národního vědomí umožní národu vytrvat i v okamžiku krize, kdy ztratil své teritorium, jazyk či vládu. Díky silnému národnímu vědomí se Polákům podařilo překonat 123 let anexí, období, ve kterém došlo k rozdělení země a zanikl polský stát. Vědomí národní příslušnosti se tradičně odvozuje z historie, jazyka, kultury a vychází z identifikace se sociální skupinou a vymezeným teritoriem. Člověk se Polákem stává na základě prostředí ve kterém žije. Jde o základní kategorii, kterou nejdříve formují rodiče, posléze ostatní členové společnosti. Nejobvyklejší a také nejsnadnější cesta k tomu, aby se člověk stal Polákem je: narození polským rodičům, pobyt na území Polska a akceptace norem a hodnot polské kultury. Na těchto postulátech se shodla drtivá většina dotázaných. V posouzení míry důležitosti jednotlivých aspektů ovliňujících formování polské národní identity se však objevují nuance. „Zdá se mi, že odpověď na tuto otázku závisí na tom, jaké máme představy o genezi národa. Pro mě osobně je to především otázka identity (vědomí). Proto je možné, aby dítě cizího původu mělo vědomí polské příslušnosti. Jiná je ovšem otázka, zda jej polská majorita za Poláka považuje. V Polsku, které se po 2. světové válce stalo etnicky homogenním, je pro většinu lidí obtížné akceptovat cizince, kteří by deklarovali svou polskost. Domnívám se, že je to způsobeno představou o biologické 4 Autor příspěvku srdečně děkuje za laskavou spolupráci všem zainteresovaným účastníkům/účastnicím výzkumných akcí (studentům/studentkám a pedagogům/ pedagožkách) výše zmíněných pracovišť a za finanční podporu české a polské organizace CEEPUS (Central European Exchange Programme for University Studies) v jejichž rámci výzkumné akce proběhly. 5 Viz poznámka č. 2. 6 Při výběru citací uváděných v textu v uvozovkách s odkazem na lokální (univerzitní) provenienci autora/autorky (kra: Krakov, var: Varšava, vra: Vratislav) byla primárně zohledněna hlediska proporcionality a reprezentativnosti výpovědí. 230 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 1/2016 a historické dimenzi polského národa na rozdíl od zemí, které se formovaly jako multietnické a jejich chápání národní příslušnosti koresponduje s příslušností občanskou.“ (kra) — „Jakým způsobem se národnost dědí, to je obtížné říci. Zvážit a změřit se prostě nedá. Národnost dítěte závisí na vnějších podmínkách života dítěte. Dítě se své národnosti učí, učí se ,býtʻ Polákem, Čechem, Slovákem. Národnost je vlastností determinovanou z vnějšího prostředí. Velký vliv na to kým se budeme cítit, mají naše rodiče a prostředí, ve kterém vyrůstáme. Dle mého názoru je národnost ,konstruovánaʼ kulturně, společensky, politicky.“ (kra) — „Člověk se Polákem stává na základě výchovy v rodině, ve škole a na základě účasti na národních svátcích.“ (vra) — „Myslím, že při vytváření identity má vliv rodičů na dítě zásadní vliv. Mnoho dětí, které se narodily v etnicky smíšených rodinách má problém z vymezením vlastní identity a často se v tomto ohledu ocitají ve vakuu, neidentifikují se se žádnou národností. Já jsem Polkou pouze na základě státní příslušnosti, protože mě rodiče nevychovali v duchu polského patriotismu.“ (vra) — „V Polsku se národnost dědí podle ,práva krveʻ, ale podle mého názoru to není správné, protože teprve kulturní výchova (vědomí příslušnosti k vlasti, kultivování tradic apod.) může z novorozeněte udělat Poláka.“ (kra) — „Být Polákem záleží především na silné identifikaci člověka s polskou kulturou a vysokou sounáležitostí s národními polskými hodnotami. Teprve v další řadě záleží na tom, zda jsou jeho rodiče Poláci a zda se narodil v Polsku. Polština je důležitým nástrojem k poznání a pochopení polské kultury.“ (kra) — „Polákem, Čechem nebo Slovákem se člověk stane v procesu enkulturace a socializace na základě přijetí jazyka a kultury daného národa (země), na základě uvědomění si své polskosti a identifikace s polským národem, např. v případě mezinárodních sportovních závodů.“ (kra) — „Domnívám se, že člověk získá svou národní příslušnost podle prostředí, ve kterém žije. Jedná se o kategorii, kterou dítě přebírá od rodičů. Myslím si, že úloha rodičů je pro volbu národní příslušnosti určující a děti z etnicky smíšených manželství často neví, kam vlastně patří.“ (kra) — „Na dítěti není možné poznat národnost. Záleží na kulturním prostředí, ve kterém vyrůstá. Polákem se stává v době, kdy pociťuje silný emotivní vztah k prostředí, ve kterém žije, ve kterém žijí jeho příbuzní a přátelé.“ (vra) — „Myslím si, že člověk jakékoli národnosti se seznamuje s kulturou (normami, jednáním a chováním) v procesu svého dospívání (socializace) a s těmito hodnotami se ztotožňuje. Polský původ jeho biologických rodičů při tom nemusí vždy hrát rozhodující roli.“ (kra) — „To, že mluví polsky a chápe polskou kulturu (čte tisk, dívá se na polské filmy apod.). Nezáleží pouze na tom, že se narodil v Polsku polským rodičům. Musí se především identifikovat s polskou kulturou a sám se za Poláka považovat.” (var) — „Člověk je příslušníkem té národnosti, do které se rodí. Jestliže se narodí v Polsku, stane se Polákem.“ (vra) — „Novorozeně má národnost připsanou dle místa, ve kterém se narodil a rodičům, kterým se narodil.“ (vra) — „Novorozeně získává národnost pouze formálně (v rovině občanské příslušnosti), ale nemá ještě vědomí příslušnosti k národu.“ (kra) — „Jestliže se dítě narodí polským rodičům v Polsku, lze předpokládat, že si v procesu socializace osvojí prostřednictvím polštiny polskou kulturu.“ (kra) — „V případě rodičů smíšené národnosti záleží na tom, kterou národnost si člověk v procesu výchovy vybere.“ (vra) — „Člověk se stane Polákem v okamžiku, kdy se začne za Poláka považovat. Aby jej ostatní (Poláci) začali za Poláka považovat, MILOš TOMANDL 231 je třeba, aby mluvil polsky a osvojil si polské kulturní kořeny.“ (var) — „Narození v Polsku činí člověka Polákem jaksi automaticky, ale není to jediná determinace. Člověk se musí chtít stát Polákem, zajímat se o kulturu země a její historii. Pokud tak nečiní, Polákem se de facto nestává.“ (var) — „Člověk se stává Polákem tehdy, jestliže se emociálně identifikuje s Polskem, jestli mu polská tradice není cizí. Polákem se zkrátka člověk nemůže stát, musí se jím cítit.“ (vra) — „Člověk se stane Polákem, pokud jím chce být. Jestli společně s Poláky ctí polskou kulturu, má polský styl myšlení a způsob života. Vědomí spolunáležitosti z nás činí Poláky.“ (vra) — „Člověk se Polákem stane v procesu enkulturace na základě akceptace polských kulturních hodnot: historie, jazyka, umění apod.“ (vra) — „Člověk se stane Polákem na základě vědomí příslušnosti k zemi, ve které žije a jejíž kulturní hodnoty akceptuje.“ (vra) — „Člověk se stane Polákem v okamžiku, kdy se začne za Poláka považovat. Aby jej ostatní Poláci začali za Poláka považovat, je třeba, aby mluvil polsky a osvojil si polské kulturní kořeny.“ (var) — „Člověk se může stát Polákem, jestliže trvale žije v Polsku a respektuje polskou kulturu.“ (vra) — „Poláka činí Polákem akceptování polských společensko-kulturních pravidel a zásad.“ (vra) –„Domnívám se, že ten, kdo se považuje za Poláka přirozeně žije v Polsku a mluví polsky.“ (vra) — „Samotný fakt, že mluví polsky z člověka Poláka nedělá.“ (vra) — „Domnívám se, že rozhodující je, aby se člověk Polákem cítil a uměl polsky.“ (vra) — „Polákem se člověk stává na základě vědomí národní příslušnosti a nejen tím, že se narodil v Polsku polským rodičům a mluví polsky.“ (kra) — „Člověk se stává Polákem, jestliže je vychováván v souladu s polskými tradicemi, polskou kulturou a polským jazykem.“ (kra) — „Polákem se člověk musí cítit. Je třeba, aby měl pocit sounáležitosti s polským národem, s jeho kulturou, historií a sdílet s ním každodennost v Polsku a vládnout polštinou.“ (kra) — „Jestliže se za Poláka považuje, jestliže se identifikuje s Polskem a jeho kulturním kánonem.“ (kra) — „To, že se narodil v Polsku z polských rodičů a žije v Polsku odedávna a stotožňuje se s Poláky.” (var) — „Polákem se stává nejen člověk, který se narodil v Polsku z polských rodičů. Musí se ovšem identifikovat s polským národem a přijmout jeho kulturu a mít k ní pozitivní emociální vztah.“ (var) — „Polákem se stane ten, kdo se narodil v Polsku polským rodičům, mluví polsky a akceptuje polskou kulturu.“ (var) — „To, že se někdo narodí v Polsku z něj automaticky nedělá Poláka. Musí se především identifikovat s polskou kulturou.“ (var) — „To, že se za Poláka považuje a má pocit identifikace s polskou kulturou.“ (var) — „Polákem se stane ten, kdo si osvojí polskou kulturu a mluví polsky.“ (var) — „Polákem se stane ten, kdo se za Poláka považuje, identifikuje se s Polskem, s jeho historií a kulturou.“ (var) — „To, že se narodil z polských rodičů a považuje se za Poláka (identifikuje se s polskou historií).“ (var) — „Narodil se v Polsku, byl jako Polák vychován a za Poláka se považuje.“ (var) — „Důležitá je především snaha chtít se stát Polákem.“ (var) — „Největší význam má to, že žije a chová se polsky a ztotožňuje se s polským národem.“ (var) — „Polákem se člověk stává v případě, že pochází z polských rodičů a mluví polsky.“ (var) — „Člověk si musí osvojit a identifikovat se s polskou kulturou.“ (var) –„Musí mít polskou identitu. Jestliže se za Poláka považuje, pak jím také je.“ (var) –„Pokud má k Polsku silný, bezprostřední vztah, váží si jeho historie i současnosti.“ (var) — „Polákem je ten, kdo má polské rodiče, mluví polsky a definuje se jako Polák.“ (var). 232 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 1/2016 MŮŽE SE NĚKDO, KDO BYL KDYSI NĚČÍM JINÝM NEŽ POLÁKEM, STÁT POLÁKEM? … V dnešním multikulturním světě, ve kterém dochází k nárůstu migrace lidí, dochází k formování národního vědomí (identity) často v jiném prostředí, než bylo to, ve kterém se dané osoby (jejich předkové) narodili. Národní identifikace vychází z vědomí vázanosti k vlasti a je člověkem deklarována v různých kulturních kategorií. V této identifikaci se projevuje subjektivní a objektivní vázanost na příslušnou sociální skupinu. Odpověď na otázku zda se může někdo, kdo byl v minulosti někým jiným než Polákem se Polákem stát, je exkurzí do období Polska prožívaného v dětství, vymezováním polských kulturních specifik až k dnešní době, kdy je v procesu globalizace stále četnější, že lidé žijí v místech, ve kterých se nenarodili, často velmi vzdáleni od místa, kde sami (jejich předkové) prožili formativní období svého života. Změna národní (etnické) identity přitom není pouze záležitostí objektivních okolností, ale i subjektivních predispozic migrantů (studium nového jazyka, komunikativnost, schopnost integrace či asimilace s novou kulturou. Danou situaci reflektují také stanoviska dotázaných. Většina respondentů/respondentek (60%) soudí, že polskou národnost může získat i cizinec po splnění jistých předpokladů7, 25% možnost získání polské národnosti teoreticky připouští, ale prakticky vylučuje8 a 15% ji zcela zamítá9. ANO „V dospělejším věku se člověk může Polákem stát na základě vlastní volby. Zamiluje se do Polska, rozhodne se zde trvale žít a stane se Polákem volbou. Domnívám se, že při národní příslušnosti hraje nejmenší roli státní občanství. To má význam pouze evidenční. Komunikace v národním jazyce je při vzniku národní identity velmi důležitá, protože jazyk je pro člověka klíčem ke kultuře, umožňuje komunikaci v příslušných kategoriích a identifikaci s danou kulturou.“ (vra) — „Polákem se člověk může stát rovněž na základě vlastního rozhodnutí. Např. cizinci, kteří žijí v Polsku řadu let, intenzivně se zajímají o polskou kulturu a získají polské státní občanství se mohou stát Poláky.“ (vra) — „I v pozdějším věku se člověk může stát Polákem na základě vlastního rozhodnutí, když si oblíbí Polsko. Domnívám se, že při rozhodování tu může hrát roli státní příslušnost, která formalizuje vztah jedince k žitému prostředí.“ (kra) — „Z osobní zkušenosti vím, že v Polsku žije mnoho cizinců, kteří mluví polsky a cítí se býti Poláky. Domnívám se, že cizince, kteří se s polským prostředím identifikují, můžeme za Poláky považovat. Můžeme být zároveň hrdi na to, že se s námi někdo chce identifikovat.“ (kra) — „Nejčastěji se Polákem stává člověk, který se narodil polským rodičů. Místo narození v Polsku však nemusí být důležité. Polské menšiny žijící v Bělorusku, v Česku, na Ukrajině a jiných zemích Evropy a světa se rovněž považují za Poláky. Mluví polsky, chodí do škol s polským vyučovacím jazykem, navštěvují polské mše v kostelích, respektují polské svátky a tradice.“ (vra) — „Znám lidi, které se 7 Viz citace v subkapitole „Ano“. 8 Viz citace v subkapitole „Ano i ne“. 9 Viz citace v subkapitole „Ne“. MILOš TOMANDL 233 v Polsku nenarodili, ale žijí zde řadu let a říkají, že se za Poláky považují. Znají polskou historii, tradice a pracují v Polsku.“ (vra) — „Polákem se může stát ten, kdo přijme polskou kulturu, polský způsob života a sám se za Poláka považuje.“ (kra) — „Poláky se mohou stát příslušníci menšin, kteří žijí dlouhodobě v Polsku a akceptují polskou kulturu: Romové a Židé.“ (vra) — „Jestliže žije dlouhá léta v Polsku, získá polské obyvatelstvo a chce žít do konce svého života v Polsku, pak ano. Znám několik takových případů.“ (vra) –„Samozřejmě, že může. Jestliže jeho původní patriotismus není natolik vyhraněný. Výběr národnosti je individuální záležitostí a záleží zde na autoidentifikaci jedince.” (vra) — „Myslím že může, pokud přijme polskou kulturu a osvojí si normy způsobu života Poláků. Znám několik osob, které to zvládly.“ (vra) — „Ilustrativním příkladem možnosti změny národnosti může být sportovec Machmed Chalidov, který se považuje za Poláka a dává to svému okolí na vědomí na každém kroku, často velmi osobitým způsobem.“ (vra) — „Myslím, že může. Znám osobně Francouze, kteří žije v Polsku přes 20 let, mluví plynně polsky (těšínským nářečím), má polskou ženu a jeho syn má pevnější vztahy k Polsku než k Francii.“ (vra) –„Přirozeně, že se člověk může stát Polákem. Jestliže jeho původní patriotismus není tak silný, pak je výběr národnosti individuální záležitostí a identifikace jedince.“ (kra) — „Občanem Polska se cizinec může stát právní cestou, např. sňatkem s Polákem/Polkou, ale v kulturním slova smyslu se může stát jen tehdy, když si osvojí polskou kulturu a polský způsob života.“ (kra) — „Člověk se může stát Polákem, jestliže jeho předkové byli Poláky, poté emigrovali do jiné země, ale stále se kulturně identifikují s Polskem.“ (kra) — „Člověk se stane Polákem, jestliže jím chce být. Jestliže s Poláky sdílí jejich kulturu, polský způsob myšlení. Vědomí polské pospolitosti z nás činí Poláky.“ (kra) — „Ano, pokud přijede do Polska, akceptuje polské tradice a kulturu a rezignuje na tradice a kulturu, které doposud vyznával. Znám několik případů imigrantů, kteří v polském prostředí asimilovali.“ (kra) — „Ano, pokud se rozhodne v Polsku trvale žít a stane se polským patriotem. Znám takové osoby.“ (kra) — „Může, pak-li je s Poláky spojen pevným poutem. Znám několik osob, které v Polsku žily mnoho let a postupně se staly Poláky.“ (var) –„Musí se naučit milovat Polsko více jak svou původní vlast.“ (vra) — „Ano, znám jednu Bělorusku, která žije v Polsku od malička a považuje se za Polku.“ (kra). ANO I NE „Myslím si, že zcela rezignovat na primární národnost ve prospěch sekundární nelze. Imigrant-cizinec má hybridní národnost, národnost, která obsahuje prvky národnosti primární i sekundární. Odmítnout zcela původní národnost by mohl (čistě teoreticky) pouze na základě amnézie. Je nemožné, aby dospělý imigrant mohl zcela negovat svou příslušnost k původnímu národu a mohl by ztratit pocit povědomí s národním společenstvím, se společenstvím, se kterým byl spojen po velkou část svého života. Je pochopitelně možné, aby imigrant získal díky sňatku, azylem či jiným správním úkonem plnoprávné příslušenství k jiné zemi, ale vyměnit jednu národnost za jinou se mi zdá nemožné. Kromě toho i v případě hybridní národnosti (a je k diskuzi, zda něco takového existuje) se každý člověk identifikuje s příslušnou sociální skupinou. Ve vývoji společenství byla taková skupina skupinou národní. Je ovšem diskutabilní, zda má 234 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 1/2016 v období modernismu existence takové skupiny ještě opodstatnění.“ (kra) — „Domnívám se také, že více Poláků změní po emigraci svou národnost, než cizinců imigrujících do Polska přijme národnost polskou. Ve skutečnosti neznám žádného cizince žijícího v Polsku, který by se stal Polákem. Připouštím, že emigrant může být natolik fascinován novým prostředí, že se bude o změnu národnosti snažit, ale nemyslím si, že se mu to (pokud prožil socializační období v jiné kultuře) může podařit.“ (var) — „Neznám žádného imigranta-cizince, který by se stal Polákem, ale znám chlapce z Honkongu, který se považuje za Evropana. Naše identita, identifikace s národem je záležitostí výchovy a kultury, ve které jsme se narodili a žili, ale není nám determinována navěky. Proto si můžeme sami zvolit, kým se budeme cítit, s jakým národem se budeme identifikovat.“ (vra) — „Ve formálním smyslu slova obdržením polského občanství, v kulturním smyslu slova po akceptaci polské kultury. Domnívám se však, že proces akulturace může zvládnout pouze ten, kdo se narodil a vyrůstal v Polsku.“ (vra) — „Může, pokud se ztotožní s Poláky a jejich kulturou, a začne Polsko považovat za svou vlast. Ale toto ztotožnění je pouze částečné, protože se nemůže zcela distancovat od kultury vlasti původní.“ (kra) — „Na základě sňatku s polským partnerem/partnerkou může získat polské občanství a posléze kulturně asimilovat. Je to však velmi obtížné, protože jádro původní národnosti v něm přece zůstane.“ (vra) — „Může, pokud se do Polska přestěhuje v mladém věku. Jestliže v Polsku získá školní vzdělání, je větší pravděpodobná jeho identifikace s polským prostředím. Znám několik případů, kdy se to osobám mladého věku podařilo a osobám středního a staršího věku navzdory jejich úsilí nikoli.“ (var) — „Myslím, že je to možné, jestliže žije v Polsku řadu let a přijme podstatnou část polské kultury a polských tradic za své. Osobně však nikoho takového neznám.“ (vra) — „Zdá se mi to problematické. Teoreticky je to možné, ale při zachování dřívější identity.“ (kra) — „Imigrant se může identifikovat s polskou kulturou, ale pochybuji, zda se může stát Polákem v plném slova smyslu.“ (kra) — „Může se sice stát Polákem, ale něco ,nepolskéhoʻ z něj z dřívějšího života přece zůstane“. (var) — „Každý, kdo se identifikuje s polským národem se může stát Polákem. Neznám však nikoho takového, kdo by to dokázal.” (vra) — „Vše závisí na identitě. Obecně se za Polku může považovat i Vietnamka, ale ve skutečnosti za ní Poláky považována nikdy nebude.“ (kra) — „Člověk, který se narodil v Polsku rodičům jiné národnosti, může sice získat polskou státní příslušnost, ale nemůže se stát Polákem.“ (vra) — „Teoreticky ano, prakticky je to málo pravděpodobné.“ (vra) — „Myslím, že je to problematické. Teoreticky je to možné, ale domnívám se, že si svou původní identitu zachová. Neznám žádného cizince, který by dokázal ,stát se Polákemʻ.“ (vra) — Domnívám se, že teoreticky může. Pokud se obeznámí s polskou kulturou, jazykem, historií, pak ano. Ale ve skutečnosti nikoho takového neznám.“ (var) — „Mohl by, pokud by se zcela identifikoval s polským národem. Nedomnívám se však, že by to dospělý cizinec dokázal.“ (var) — „Teoreticky je to možné, ale dle mého názoru jen při paralelním zachování dřívější identity.“ (vra) — „Může pouze sympatizovat s polskou kulturou, ale nemůže se stát Polákem v etnickém smyslu slova.“ (kra). NE „Znám řadu imigrantů, kteří v Polsku žijí řadu let, ale nepovažuji je za Poláky a také oni se za Poláky nepovažují. Ale jejich děti, kteří vyrůstají v polském kulturním pro- MILOš TOMANDL 235 středí od svého narození se procesu socializace mohou Poláky stát.“ (vra) — „Domnívám se, že nemůže. Člověk se sice může identifikovat po emigraci s novým prostředím, naučit se jazyk, přijmout novou kulturou, ale nemůže zcela negovat svou kulturní minulost.“ (kra) — „Cizinec může po vykonání příslušné zkoušky a splnění právních podmínek získat polské občanství, ale národnost může získat pouze narozením v Polsku.“ (vra) — „Znám tureckou rodinu jejichž děti vyrůstají od malička v Polsku, navštěvují polské školy, mluví polsky, ale sami se za Poláky nepovažují.“ (vra) — „I v případě, že sympatizuje s polskou kulturou, nikdy se nemůže stát identickým Polákem.“ (vra) — „Nemůže se nikdy stát plnohodnotným Polákem, vždy v něm zůstane ,něcoʻ cizího.“ (kra) — „Nemůže, protože přísluší k jiné národnosti.“ (kra) — „Nemůže. Pokud prošel v období socializace jinou kulturou, nemůže přijmout jinou.“ (vra) — „Nemůže. Polákem se člověk musí narodit, nemůže se jím dodatečně stát.“ (var) — „Ne, nemůže. Může se stát Polofilem, ale nikoli Polákem.“ (var) — „Neznám žádného cizince, který by se stal Polákem. Domnívám se, že to není možné.“ (var). MŮŽE POLÁK ZTRATIT SVOU NÁRODNOST, PŘESTAT BÝT POLÁKEM A STÁT S NĚKÝM JINÝM? … Etnická autoidentifikace má dvě stránky: jestiže se domníváme, že se cizinec může (za určitých okolností) stát Polákem, pak musíme připustit, že se i Polák se může (za určitých okolností) stát cizincem. V tomto „duchu“ zněly i odpovědi dotázaných. Respondenti/respondentky, kteří byli ochotni akceptovat „naturalizované“ cizince za Poláky, připouštěli, že i emigrující Poláci se mohou za hranicemi Polska „někým jiným“, ti kteří možnost změny národnosti připouštěli pouze v teoretické rovině, soudili, že toto pravidlo platí i obráceně a ti, kteří zcela odmítli možnost proměny cizince v Poláka, zachovali se obdobně i v případě opačném. ANO „Samozřejmě, že je to možné. Jsou to např. lidé, kteří sice žijí v Polsku, ale distancují se od polské kultury, nepatricipují na jejím rozvoji, nedemonstrují svou polskost a stydí se za to, že jsou Poláky. Polští emigranti, kteří žijí v zahraničí řadu let mohou ztratit kontakt s rodnou zemí.“ (vra) — „Jestliže se dítě narodí Polákům, je zde velká pravděpodobnost, že bude vychováván jako Polák a Polákem se také stane. Není to však na 100%. V dospělosti se může rozhodnout svou národnost změnit.“ (kra) — „Může se rozhodnout přestat být Polákem. Můj nejlepší přítel, Irek, notabene absolvent etnologie z Vratislavi, bydlící v New Yorku, se zřekl polského občanství, obdržel americké a všem deklaruje, že již není Polákem. Nevím, zda to od něj není póza, ale možná, že při emigraci z Polska, jednoduše utekl i před svou ,polskostíʻ. Polsko a události, které zde probíhaly jej natolik iritovaly, že se rozhodl z Polska odejít.“ (vra) — „Ano může. K těmto situacím docházelo v historii Polska často, kdy jedinci (celé skupiny obyvatelstva) museli z politických či ekonomických důvodů opustit původní vlast a odejít do trvalé emigrace. Zde postupně splynuli s příslušníky jiných národů a přijali jejich národní vědomí. Řadu osob s tímto osudem 236 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 1/2016 znám.“ (var) — „Můj děd emigroval do Francie, žil tam 5 let a po návratu se znovu s polským prostředím nezžil a zůstal Francouzem.“ (vra) — „Ano, myslím, že člověk může přestat být Polákem, jestliže ztratí trvalý kontat s polským kulturním prostředím.” (var) — „Ano, pokud změní bydliště a myslí si, že se v novém prostředí bude mít lépe jako příslušník jiného národa.“ (var) — „Může, pokud o to sám usiluje. Znám několik osob, které emigrovaly do ciziny a postupně se přestaly považovat za Poláky.” (var) — „Je to možné, protože vědomí národní příslušnosti je otázkou individuálního vnímání identity. Znám několik Poláků, kteří společně se svými rodiči vycestovali do Ameriky. Mají stále polskou státní příslušnost, ale za Poláky se již nepovažují.“ (var) — „Myslím, že ano. Rozhodující ovšem není změna oficiálního statusu osoby (státní příslušnost), ale změna způsobu myšlení.“ (var) — „Je možné přestat být Polákem na stejném principu, jako se jím stát. Přestane se již cítit Polákem a začne se považovat za příslušníka jiného národa. K nejčastějším případům této změny dochází po trvalé emigraci z Polska a nabytí jiné státní příslušnosti.“ (var) — „Může. Mnoho osob, kteří vycestovalo z Polska z ekonomických důvodů: např. Poláci žijící v Anglii tající svůj národní původ.“ (vra) — „Záleží na jeho akceptaci. Jestliže se rozhodne přestat být Polákem a ztratí občanskou příslušnost k Polsku.“ (kra) — „V případě, že odcestuje z Polska, přeruší kontakty s vlastí a polská kultura se mu stane cizí.” (vra) — „Ano, pokud se rozhodne stát součástí jiného národního společenství. Jde o individuální rozhodnutí.“ (vra) –„Ano. Polský emigrant, který vycestoval do Německa a přijal německou kulturu a jazyk.“ (vra) — „Může. Pod politickým tlakem a na základě individuální volby. Znám několik takových případů.“ (vra) — „Na základě získání občanství jiného státu a asimilace v jiné kultuře. Znám takové případy.“ (vra) — „Pokud žije dlouho mimo území Polska, identifikuje se s novou kulturou a preferuje ji.“ (kra) — „Člověk může ztratit polskou identitu na základě dlouhodobého pobytu v zahraničí.“ (vra) — „Stávalo se to Polákům, kteří se za 2. světové války hlásili jako Volksdeutsche.“ (vra) — „Národnostní menšiny Poláků dlouhodobě žijící v zahraničí.“ (vra) — „Člověk, který se zřekne původní kultury a přimkne se k jiné.“ (vra) — „Může, pokud vycestuje do zahraničí a tam získá nové občanství.“ (kra) — „Ano, na základě změny státní příslušnosti a kulturní integrace.“ (kra) –„Jestliže se sám za Poláka přestane považovat a přestane se jím cítit.“ (vra) — „Jestli nechce být Polákem, je to jeho osobní rozhodnutí.“ (vra) — „Ano, na základě akceptace národnosti hostitelské země.“ (kra) — „Pokud ztratí polské občanství a odejde do emigrace.“ (vra) — „Pokud přestane žít v polské společnosti, pak ano.“ (vra) — „Odřekne se své minulosti, rodné kultury a jazyka.“ (vra) — „Může, pokud necítí silné pouto polské identity.“ (vra) — „Může na základě zaujetí kulturou jiného národa.“ (vra) — „Jestliže se odřekne polské identity, pak ano.“ (vra) — „Ano, jestliže se za Poláka přestane považovat, přestane myslet a mluvit jako Polák.“ (var) — „Může se stát příslušníkem jiného národa. Záleží to na jeho rozhodnutí.“ (var) — „Ano, pokud se rozhodne přestat být Polákem.“ (var). ANO I NE „Ten, kdo opustil Polsko v ranném dětství, je zbaven kontaktu s jazykem, tradicí a historií polského národa se může plně integrovat do jiného společenství. Záleží tedy na MILOš TOMANDL 243 KTEŘÍ Z EVROPSKÝCH CIZINCŮ JSOU POLÁKŮM NEJBLIŽŠÍ A KTEŘÍ NEJVZDÁLENĚJŠÍ? … Člověk si uvědomuje sounáležitost se skupinou (skupinami) v rámci které (nichž) kooperuje a vymezuje se vůči skupině (skupinám), kterou (které) považuje za diferentní. Za národy Polákům nejbližší považují informátoři/informátorky Čechy a Slováky, Litevce, Bělorusy, Ukrajince a Rusy na základě podobnosti jazyků, náboženství, vzhledu, společné historie a tradic. Respondenti/respondentky přitom poukazovali na společného ,slovanského duchaʻ charakterizujícího výše uvedené národy. Anketa prokázala, že lidé považují za blízké i ty z bližních, kteří zaujímají stejné životní postoje, a se kterými jsou v blízkém kontaktu. Obdobně jako u otázky zkoumající přednosti a nedostatky Poláků, měli někteří z informátorů/informátorek (5%) výhrady k formulaci dotazu. NEJBLIŽší Češi (geografické podmínky, historie, jazyk, kultura, mentalita, otevřenost, pragmatismus, tradice, vnímání humoru); Bělorusové (geografické podmínky, historie, jazyk, mentalita, tradice); Chorvaté (jazyk, kultura, mentalita, náboženství); Italové (náboženství, pohostinnost, otevřenost, smysl pro rodinný život, spontaneita); Litevci (historie, jazyk, kultura, mentalita); Lotyši (historie, jazyk, kultura, mentalita); Lužičtí Srbové (mentalita); Maďaři (čestnost, historie, hrdost, otevřenost, patriotismus, politika, udatnost); Rusové (ambicioznost, fantazie, historie, charakter, jazyk, mentalita, temperament); Slováci (ambice, geografické podmínky, historie, jazyk, kultura, mentalita, náboženství); Slovinci (jazyk a mentalita); Srbové (jazyk, kultura); Řekové (temperament, patriotismus) a Ukrajinci (historie, jazyk, mentalita). NEJVZDáLENĚJší Britové (ekonomika, jazyk, kultura, mentalita); Dánové (jazyk, kultura, mentalita, sexualita, uzavřenost, životní styl); Finové (jazyk, kultura, mentalita); Francouzi (jazyk, kultura, individualismus, mentalita); Italové (ekonomika, jazyk, kultura, mentalita); Němci (ekonomika, jazyk, kultura, mentalita, nacionalismus, pořádkumilovnost); Norové (jazyk, kultura, mentalita, životní styl); Portugalci (ekonomika, jazyk, kultura, mentalita, tradice); Rakušané (jazyk, mentalita); Rusové (jazyk, kultura, mentalita, poslušnost); Řekové (jazyk, kultura, mentalita); Španělé (jazyk, kultura, mentalita); Švédové (jazyk, kultura, mentalita); Švýcaři (jazyk, kultura, mentalita); Turci (jazyk, kultura, mentalita, náboženství) a Židé (kultura, náboženství, styl života). VARIA „Nezdá se mi, že by si jakékoliv národy mohly být podobné. Vytvoření jedné společné kategorie národů (např. Slovanů) ještě o ničem nevypovídá. Všechny národy mají svá specifika, která není možná porovnávat. Zdá se mi, že od Poláků se nejvíce liší Španělé svou vůlí k životu. Poláci jsou podle mě nudní.“ (var) — „V národních charakte- 244 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 1/2016 rech můžeme vždy nalézt něco, co se částečně shoduje a zároveň neshoduje s národy jinými. V tomto ohledu mohou být i Němci pro svou lásku k jídlu a pivu blízcí Polákům, třebaže se od nich ve většině ukazatelů: jazyk, kultura, mentalita, velmi liší.“ (kra) — „Poláci jsou dost unikátní. Domnívám se, že žádný z evropských národů se jim nepodobá“. (vra). JSOU VŠICHNI POLÁCI STEJNÍ, ANEBO JSOU MEZI NIMI REGIONÁLNÍ ROZDÍLY? … Otázka mapující kulturní rozdíly směřovala k postižení diferencí polských regionů. Respondenti/respondentky upozorňovali na rozdíly mezi způsobem života a kultury obyvatel „etnografických“ oblastí (Goralé, Huculové, Kašubové, Kresy, Kujavy, Lemkové, Mazury, Podhale, Podlesí, Pomoří, Řešovsko), krajů s rozdílnou historií (Galicie, Malopolsko, Mazovsko, Slezsko, Velkopolsko), regionů s rozdílným ekonomickým potenciálem (jih, pohraničí, sever, střed, východ, západ) a městy s diferentním geniem loci (Bialystok, Gdańsk, Krakov, Opole, Poznaň, Varšava). Při bližším vymezování „indikátorů“ regionálních rozdílů dotazovaní uváděli širokou škálu jevů z oblasti duchovní, materiální i sociální kultury. „Rozdíly jsou stále aktuální. Zdá se mi, že Góralé z okolí Zakopaného se významně liší jazykem a dodržováním tradičních zvyků a obyčejů. Velké antagonismy panují mezi většími polskými městy a chování jejich obyvatel se od sebe významně liší. Existuje rovněž averze vůči obyvatelům hlavního města Varšavy. Varšavané jsou považováni za snoby bez duše napodobující ,americkýʻ způsob života a kulturu. Všeobecně se soudí, že obyvatelé sídelního města si žijí nad poměry, na úkor ostatních Poláků. Pejorativně jsou nazýváni ,Varšavkamiʻ. Poláci z Krakova jsou považováni za bohémské umělce, kteří by si přáli návrat období let 1918–1938. V Krakově je každý člověk malířem, hudebníkem, básníkem a to i v případě, že nemá talent. Kolegyně z Lublina mi sdělila, že východní část Polska je považována za méněcennou. Jsou považováni za Poláky 2. třídy. Nevím, ale snad tomu tak je. Ve skutečnosti se o této části Polska příliš nemluví. Je málo rozvinutá, chudší, zemědělská a v porovnání se západní částí Polska kulturně zaostalejší. Ačkoli např. Lublin usiluje, aby se stal Evropským městem kultury 2016, nemá šanci proti druhému polskému kandidátu, kterým je Vratislav. Vratislav (moje město, které miluji) je považované za město mladých, studentů, hudby, ve kterém se stále něco děje, město, ve kterém dochází k prolínání různých kultur, město tolerance. Vratislavané jsou jedineční a odlišující se (v pozitivním slova smyslu) od ostatních obyvatel Polska. Jsou velmi otevření, kosmopolitní a multikulturální.“ (vra) — „Jsem přesvědčena o tom, že regionalismy existují. Přetrvávají hranice z dob ,dělení Polskaʻ. Potomci osob, které žily pod pruským ,zaboremʻ jsou velmi pořádní; obdobně je tomu Krakováky žijícími pod ,zaboremʻ rakouským. Východní Polsko, které se nacházelo pod ,zaboremʻ ruským je charakteristické ,východníʻ mentalitou lidí. Výjimkou jsou obyvatelé Varšavy, kteří si (ačkoli byli v ruském pásmu anexe) si dokázali zachovat svébytnost. Většina dnešních Poláků rozděluje stát na Polsko ,Aʻ a Polsko ,Bʻ a něco na MILOš TOMANDL 245 tom je. Polsko ,Bʻ leží ve východní části země. A třebaže mí předkové žili na území dnešního Běloruska, přikláním se k této teorii. Osoby z Polska ,Bʻ jsou více nároční a méně pracovití. Musím však přiznat, že i mezi nimi existují čestné výjimky z tohoto pravidla.“ (kra) — „Myslím, že se kulturní rozdíly projevují u obyvatelstva žijícího v jednotlivých ,zaborachʻ, i když i zde se v posledním době poněkud stírají. Tyto rozdíly se projevují v ekonomické a mentální oblasti. Rozdíly v tradicích a obyčejích se projevují ve všech polských regionech. Jsou patrné především v nářečí.“ (kra) — „Samozřejmě, že ne všichni Poláci jsou stejní. Liší se od sebe zájmy a názory. Rozdíly jsou patrné především ve slavení svátků. Někteří je slaví na veřejnosti, jiní v kruhu rodiny a příbuzných.“ (kra) — „Rozdíly se projevují v hodnocení obyvatel některých polských měst (Krakováci jsou lakomí, Poznaňané se paktují s Němci, Gdaňané jsou kupčíci apod.). Obecně také panuje dichotomie: chudý východ, bohatý západ.“ (var) — „Poláci jsou velmi rozdílní dle místa bydliště, jazyka i světového názoru. Zásadní rozdíly jsou mezi obyvateli vesnic a velkých měst a také mezi západní a východní částí Polska (např. v pravicové a levicové politické orientaci).“ (kra) — „Samozřejmě, že se Poláci žijící v jednotlivých regionech liší. Tyto rozdíly se projevují v různých oblastech způsobu života a rovněž v pojetí lokální identity. Jedná se o teritoriální kulturní homogenizaci.“ (kra) — „Mezi obyvateli jednotlivých regionů se projevují značné rozdíly v mentalitě (mezi obyvateli východní a západní části Polska, mezi obyvatelstvem vesnic a měst), četné rozdíly v jazyku (nářečí) a rozdíly v životním stylu, vztahu k rodině a k náboženství.“ (kra) — „Silné povědomí regionální výjimečnosti mají v Polsku Slezané, a o silném regionálním povědomí se rovněž mluví u obyvatel Polesí a Goralů. Zvláštní otázkou je regionální povědomí Kašubů, které se aktivovalo díky dotacím z Evropské unie.“ (kra) — „Dodnes se v Polsku zachovaly regionální rozdíly vycházející z různých geografických, historických, ekonomických a kulturních podmínek (Malopolsko- -Velkopolsko, západ-východ, město-vesnice apod.),“ (var) — „Mezi obyvateli Polska dosud panují velké rozdíly v oblasti historie, ekonomiky, politiky a kultury. Tyto prvky (navzdory obecné globalizaci) dosud stimulují odlišný způsob života obyvatel jednotlivých regionů.“ (var) — „Rozdíly mezi jednotlivými regiony se projevují rovněž mezi zemědělskými a průmyslovými regiony. Rovněž panují mezi sídelními lokalitami.“ (kra) — „Mezi polskými regiony jsou rozdíly projevující se v míře ekonomické prosperity, způsobu života a mentalitě (západní, střední a východní Polsko).“ (var) — „Dosud se projevují rozdíly ve způsobu života obyvatel regionů Polska nacházejících se ve sféře mocenských států: Německa, Rakouska a Ruska.“ (var) — „Poláci nejsou stejní, každý Polák je individualita. Nejen obyvatelé velkých regionů, ale také obyvatelé lokalit se navzájem způsobem života liší (mají svou lokální identitu).“ (var) — „Poláci jsou stejně různí jako např. Češi a Němci. Rozdíly se projevují takřka ve všech oblastech způsobu života.“ (var) — „Rozdíly lze spatřovat mezi Poláky obývající nížinné a podhorské oblasti (ekonomika, kultura).“ (var) — „Rozdíly se projevují v psychologii obyvatel tradičních regionů a obyvatel žijících ve velkých městech (míra kolektivismu a individuality).“ (var) — „V jednotlivých regionech se projevuje různá míra regionální identity na základě historických, ekonomických a kulturních podmínek způsobu života.“ (var) — „Diference se projevují v hodnocení politických změn (vesnice-město).“ (var) — „Rozdíly se projevují především 246 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 1/2016 v regionálních dialektech, náboženských představách, atd.“ (var) — „Východ Polska ctí více tradice, západní část spíše akceptuje inovace.“ (var) — „Domnívám se, že všichni Poláci jsou si velmi podobní. Regionálně se mohou odlišovat formou hovorového jazyka (dialektismy) a odlišnosti v kultuře (oděv, gastronomie). Tyto rozdíly však nepatří k zásadním.“ (var) — „V zásadě jsou všichni Poláci stejní. Regionální rozdíly jsou nepatrné.“ (kra) — „Nemyslím, že by mezi Poláky byly v současnosti značné regionální rozdíly.“ (var). DNES SE POLSKO OTEVÍRÁ SVĚTU A PRONIKAJÍ DO ZEMĚ CIZÍ VLIVY. JE TO DOBRÉ ČI ŠPATNÉ? … S rozvojem globalizace začaly do Polska pronikat prvky odlišných kultur. Mnoho z toho, co kolem sebe nyní Poláci vidí, nepovažují za polské. Respondenti/respondentky pozitivně hodnotí pronikání zahraničních vlivů v ekonomické oblasti, ale zároveň upozorňují i na jejich „stinné“ stránky v sociální a kulturní sféře. Většina dotázaných (50%) zaujímá k hodnocení cizích vlivů indiferentní postoj, 20% informátorů/in formátorek se přiklání k pozitivnímu oceňování cizích vlivů a 30% respondentů/respondentek se domnívá, že zahraniční „importy“ působí na Poláky negativně. DOBRÉ „Jako obyvatelka Vratislavi mohu směle tvrdit, že k nám proniká mnoho cizích vlivů, což je dle mě velmi pozitivní. Vyplývá to z velkého přílivů turistů-cizinců, z kterých zde velká skupina zůstává žít trvale. Zdá se mi, že žijeme ve světě, který je neustále ovlivňován kulturní difuzí. Je to přirozené, protože se vše dynamicky mění. To je pro mě inspirující, protože lidé mají větší možnosti rozvoje a výběru.“ (vra) — „Různorodost je v každém ohledu dobrá. Z pronikání cizích kultur nebezpečí nehrozí, národní kulturní homogenita je jevem nepřirozeným a neperspektivním. Já se nezajímám o to, co je a není polské, protože to pro mě nemá význam. A necítím se být zahraničními vlivy ohrožen.“ (kra) — „Myslím, že pronikání cizích kultur do naší země je velmi potřebné. Je nutné, abychom se otevírali novým vlivům a obohatili tak náš dosavadní způsob života. Čas nám ukáže, jaké vlivy jsou pro nás užitečné a jaké máme zavrhnout.“ (vra) — „Pronikání cizích kultur vede k tomu, že se život stává mnohem rozmanitější. Např. můžeme se seznámit s cizí kulturou prostřednictví gastronomie, aniž bychom museli cestovat do zahraničí.“ (kra) — „Nevidím v tomto procesu žádná ohrožení. Myslím si, že díky rychlé a snadné výměně informací a lidí se země může rozvíjet mnohem rychleji, než tomu bylo v minulosti.“ (vra) — „Pozitivní stránka spolupráce Polska se zahraničím je především v oblasti ekonomické a v kulturní inspiraci.“ (vra) — „Obohacení polské kultury o nové inovace: svátky, obchody, věda.“ (kra) — „Výhody jsou především v ekonomické a organizační rovině.“ (vra) — „Interkulturní inspirace. Odstraňování xenofóbních názorů.“ (vra) — „Možnost využití výsledků výzkumů sousedních zemí.“ (vra) — „V otevření hranic a možnosti cestování.“ (vra) — „Příliv zahraničního kapitálu.“ (vra) — „Rozvoj polské ekonomiky.“ (vra). MILOš TOMANDL 247 DOBRÉ I šPATNÉ „Z pronikání zahraničních vlivů do Polska mám smíšené pocity. Z jedné strany je nepovažuji za nebezpečné, z druhé strany se obávám, aby jsme jim nepodlehli a nezničili si svou vlastní kulturu. Rozšíření pracovních příležitostí je eliminováno likvidací tradičních národních produktů a zánikem polského kapitálu. Domnívám se, že míchání kultur a pronikání cizích vlivů do země je v dnešní době neodvratné, ale důsledky tohoto procesu jsou znepokojující. Myslím, že každý národ by měl dbát o svou historii, kulturu, tradice a především o jazyk. Ohrožení kulturních hodnot národa je jedním z důsledků ,mícháníʻ kultur. Nejsem příznivkyní obecného užívání cizích jazyků, zejména angličtiny a zavádění nových svátků z anglosaské kultury. Myslím, že např. Halloween a Valentýn se do naší kultury vůbec nehodí. „(kra) — „Je pochopitelné, že se do polské kultury, jazyka vkrádají cizí prvky. Zavádění cizích svátků typu Halloween a Valentýn je toho příkladem i v Polsku. Komercializace Vánoc a Velikonoc vede k postupné likvidaci duchovního odkazu těchto svátků. Domnívám se, že je potřebné poznávat prvky jiných, cizích kultur, ale zároveň je nutné znát vlastní kulturu a vědět, co ji ohrožuje.“ (vra) — „V dnešním světě je nemožné uniknout před vlivy zvenčí. Díky nim se staneme bohatšími, vzdělanějšími a rozšíříme své horizonty. Je také zřejmé, že tyto vlivy postupně začínají dominovat nad kulturou vlastního národa. Tento trend je patrný především v oblasti obyčejů a tradic.“ (vra) — „Mezinárodní výměna materiálního a kulturního zboží je přirozená a nezastavitelná. Vedle pozitivních aspektů, má také negativní důsledky projevující se především v oblasti mezilidských vztahů: individualismus, egoismus, elitářství, rozvody, násilí, odklon od tradičních etických hodnot, apod.“ (var) — „Je nepochybné, že komercializace způsobu života: reklama, ,západníʻ zboží, tisk, filmy, divadla apod. se velmi inspirují ,západnímiʻ vzory. Domnívám se však, že Poláci jsou natolik inteligentní a svébytní, že dokážou rozlišit mezi hodnotou a balastem.“ (var) — „Pronikání cizích vlivů do národních kultur je procesem trvajícím staletí. V posledních letech však rozvojem techniky tento proces zintezívnil. Infiltrace cizích vlivů se netýká pouze Polska, ale celého světa přijímajícího západní kulturní vzorce.“ (vra) — „Domnívám se, že dichotomie: cizí a vlastní je v současnosti již překonaná. Poláci si z nabídky domácí a zahraniční provenience svobodně vybírají to, co jim vyhovuje. Záleží jen na nich, co si osvojí.“ (var) — „Myslím, že pokud budou Poláci pečovat o vlastní tradice, nebezpečí z pronikání cizích kultur jim nehrozí.“ (vra) — „Celý svět je v současnosti vystaven procesu globalizace. Globalizaci nelze zastavit, ale lze si z ní vybírat to pozitivní a zavrhovat negativní.“ (var) — „Výhody je třeba vidět v ekonomické oblasti, škody v likvidaci tradiční rodinné kultury.“ (kra) — „Kooperace se zahraničím má své dobré i stinné stránky. Výhody v materiální, škody v duchovní oblasti.“ (vra) — „Záleží pouze na Polácích, zda budou mít z těchto vlivů užitek, či škodu.“ (var) — „Vlivy mohou být jak dobré, tak špatné.“ (vra). šPATNÉ „Za problematické považují módní nefunkční přijímání anglismů do polštiny. Polský jazyk natolik rozvinutý, že tyto ,importyʻ nepotřebuje. Domnívám se, že řada Po- 248 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 1/2016 láků je po politických změnách ,fascinována Západemʻ a nekriticky přijímá vše, co ze západních zemích přichází: životní styl, ekonomika, politika apod. Myslím, že toto ,okouzleníʻ postupně opadne a Poláci se budou rozvíjet dále svébytně v duchu svých národních tradic.“ (var) — „Za negativní považuji pronikání mezinárodních korporací do Polska a cizích slov do hovorového jazyka. Jsou to vlivy, které nehrozí pouze Polsku, ale i jiným zemím. Postupuje homogenizace kultury, vše se unifikuje, zaniká regionalismus a teritoriální identita.“ (vra) — „Za prvky ohrožující duchovní život polské společnosti jednoznačně považuji: feministické hnutí, homosexualismus a alternativní náboženské směry. Domnívám se, že jejich akceptace by vážně ohrozila polskou rodinu založenou na křesťanských zásadách.“ (var) — „Do Polska, obdobně jako do jiných ,postkomunistickýchʻ evropských zemí, pronikají importy z asijských zemí: Čína, Vietnam, které nejsou kvalitní a dumpingovými cenami likvidují některá odvětví polského hospodářství a kultury.“ (var) — „Nástup multikulturalismu může působit destruktivně na rozvoj národní kultury, která postupně ztratí osobitost a stane se umělým prefabrikátem: literatura, film, divadlo, hudba apod.“ (var) — „Nebezpečná je infiltrace jiných jazyků (především angličtiny) do národního jazyka a zavádění nových svátků s komerčním podtextem: Halloween, Valentýn apod.“ (vra) — „Nebezpečí spočívá v laicizaci společnosti, v nástupu materialismu, v konzumním způsobu života, v negativním pojetí svobody a životních hodnot.“ (kra) — „Nebezpečné je opouštění vlastních tradic na základě cizích vlivů a pod tlakem komercionalizace.“ (kra) — „Nebezpečí hrozí tradičním polským hodnotám, které mohou být zničeny atakem vzorů konzumního způsobu života.“ (vra) — „Nebezpečí spočívá v prohloubení ekonomických, společenských a kulturních rozdílů mezi jednotlivými vrstvami obyvatelstva.“ (vra) — „Příliv nových ekonomických subjektů: Mac Donald, fastfoody, móda, estetika, čínské a vietnamské obchody.“ (kra) — „Pronikání kulturních inovací ekonomicky likvidujících polskou kulturu (film, televize, divadla, literatura).“ (vra). ODKDY EXISTUJE POLSKÝ NÁROD? KDY A JAK VZNIKL? Povědomí o genezi polského národa úzce souvisí s historickým vědomím Poláků/Polek a je sui generis „vizitkou“ polských školních osnov a polské historiografie. Když pomineme ojedinělé verze odpovědí (5%) kladoucích vznik polského národa do období mytického „dávnověku“, většina respondentů/respondentek (65%) spojuje konstituování polského národa se založením feudálního státu a přijetím křesťanství. Zbytek dotázaných (30%) soudí, že se polský národ v „novodobém pojetí“ zformoval až v 19. století. „V hodinách historie na základní a střední škole jsem se učila, že polský národ vznikl v roce 996, kdy polský kníže Měšek přijal křesťanství. Vedle toho se rovněž ve škole hovořilo o konstituování polského národa v 19. století, kdy se začali s polským národem identifikovat také prostí lidé (,chlopiʻ). Za počátek polského národa můžeme též považovat rok 1918, ve kterém získalo Polsko samostatnost a stalo se nezávislou zemí. Jsou ovšem státoprávní názory, dle kterých existuje skutečně ne- MILOš TOMANDL 249 závislé Polsko až po roce 1989. Je tedy otázkou, jakou variantu vzniku polského národu akceptujeme. V Polsku je obecně počátek národa spojován s přijetím křesťanství, ale osobně se domnívám, že datum vzniku polského národa nelze přesně vymezit.“ (var) — „Polský národ se formoval v období, kdy se muselo obyvatelstvo země sjednotit proti zahraniční intervenci. Nemám zde na mysli pouze období ,děleníʻ Polska (,zaboryʻ), ale již dřívější období. Boj o život, o existenci lidi stmeluje, vede je k solidaritě a vytváří v nich vědomí společné identity. Nedokáži však vymezit konkrétní datum, ve kterém byl tento proces završen.“ (vra) — „Domnívám se, že se národotvorný prvek projevil v období dělení Polska. Bylo to v době, kdy se v západní Evropě začaly formovat národní státy. Pod tlakem anexe nepřítele došlo ke konsolidaci různých etnických skupin (Litevci, Ukrajinci, Rusíni), z nichž se mnozí začali považovat za Poláky.“ (vra) — „Polský národ existuje od okamžiku, kdy mezi Poláky vznikl pocit jednoty společných zájmů a vztahu k žitému prostoru. V této době se konstituuje pocit etnocentrismu, jehož znakem je polština a polská kultura. Podle mého názoru dochází ke konstituování polského národa souběžně se vznikem polského státu na přelomu 10. a 11. století.“ (kra) — „Počátky polského národa je obtížné vymezit. Národní vědomí se formovalo v 10. století za vlády knížete Měška I., po přijetí křesťanství. Později, za vlády krále Boleslava Chrabrého, dochází k vytvoření společného polského národa na základě společné víry (křesťanství) a z titulu potřeby ochrany země před sousedními státy.“ (var) — „Polský národ se začal formovat v dobách, kdy bylo Polsko nuceno bojovat o zachování své země. Nemám zde na mysli období tzv. anexí, ale již dřívější období.“ (var) — „Domnívám se, že dominantním národotvorným podnětem v Polsku byly anexe země. Jednak proto, že v tomto období se v západní Evropě začaly formovat národy a v Polsku se na obranu země proti nepřátelům spojili Poláci spolu s Litevci, Ukrajinci a Rusíny a všichni se začali považovat za Poláky.“ (var) — „Myslím si, že myšlenka národa ve smyslu občanském vzniká v 19. století. V Polsku je konstituována na základě územní expanze Polska a prosazení myšlenky nacionalismu ve vyšších společenských vrstvách (šlechta). Nižší vrstvy (,chlopiʻ) vědomí národní příslušnosti dlouho neměli.“ (kra) — „Dle mytické teorie existuje polský národ od ,nepamětiʻ; dle teorie identity od okamžiku, kdy si obyvatelé začali uvědomovat společný kulturní původ a dle teorie integrační až od okamžiku, kdy překonali teritoriální rozdělení země (,zaboryʻ) a konstituovali se ve stabilní státní celek.“ (var) — „Podle oficiální verze existuje polský národ nástupem dynastie Piastovců na polský trůn a přijetím křesťanství. Ale je obtížné přesně vymezit, ke kterému datu vědomí identity Poláků postoupilo do té, míry, že můžeme hovořit o vytvoření národního společenství.“ (kra) — „Polský národ vznikl v okamžiku, kdy si lidé obývající teritorium polského státu začali uvědomovat společný původ, společné zájmy a společné cíle. Na základě těchto předpokladů mohla vzniknout národní jednota, národní uvědomění.“ (vra) — „Polskou identitu získává nejdříve domácí šlechta, která se na jejím základě vymezuje ve vztahu ke konkurenci sousedů. Obecně se polská identita (polský národ) formuje v období bojů proti anexím Polska ze strany Pruska, Rakouska a Ruska.“ (var) — „Polský národ vznikl v 7. století, kdy byla oblast současného Polska osídlena slovanskými národy. V této době nelze říci, že se příchozí již cítili Poláky. K tomu dochází později při formování polského státu.“ (vra) — „Podle mě je 250 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 1/2016 hranicí vzniku polského národa přijetí křesťanství v roce 966. V předcházející období sice dochází k formování polských kmenů, ale bez existence centrální polské vlády.“ (var) — „Je nepochybné, že prvním krokem k vytvoření polského národa bylo sjednocení polských kmenů pod vládou dynastie Piastovců. Došlo k tomu za neznámých okolností pravděpodobně v 2. polovině 9. století.“ (vra) — „Polský národ vzniká v období vlády knížete Měška I. a formuje se v období vlády Piastovců.“ (kra) — „Polský národ se formoval v období středověku v průběhu obranných bojů (války s křižáky, Tatary a Švédy), kdy si obyvatelé začínali uvědomovat svou příslušnost ke stejné skupině.“ (kra) — „Poláci se jako národ formovali v 19. století. Předtím existovali jako specifická skupina s osobitou kulturou, ale národní uvědomění získali až na základě činnosti polské inteligence.“ (vra) — „Teoreticky se polský národ se zformoval v období vlády knížete Měška I. z dynastie Piastovců, prakticky v procesu postupně kulturní integrace v průběhu několika staletí.“ (kra) — „Od dob, kdy předkové dnešních obyvatel Polska osídlili území, hovořili polsky a vědomě se začali považovat za ,bratry v národěʻ.“ (kra) — „Pravděpodobně v době, kdy si naši předkové uvědomili svoji kolektivní jedinečnost, společnou historii, jazyk a kulturu.“ (vra) — „Konstituoval se v dlouhodobém historickém procesu, formuje se i v současnosti. Jeho počátky lze klást do období ranného středověku.“ (var) — „Formování polského národa proběhlo v procesu diferenciace slovanských kmenů v průběhu 9. století.“ (var) — „Polský národ se začal formovat v období, kdy si jednotlivé slovanské kmeny (Vislané, Slezané …) začaly uvědomovat společné žité prostředí.“ (var) — „Polský národ vznikal v procesu vydělování slovanských kmenů v samostatné státní subjekty v období 9.–15. století.“ (var) — „Polský národ historicky vznikl po roce 966, kdy došlo ke sjednocení pohanských kmenů obývající polské území.“ (vra) — „Polský národ se formoval během dlouhodobého procesu, který započal v 10. století a skončil na přelomu 12.–13. století, kdy vzniká vědomí národní příslušnosti Poláků. (var) — „Kořeny formování polského národa jsou ve spojení kmenů Polanů a Vislanů. Konstituoval se v období středověku za vlády Boleslava Chrabrého v 11. století.“ (kra) — „Domnívám se, že ve 12. století, kdy se sjednotily slovanské kmeny na území pod stejnou vládou.“ (var) — „Polský národ vzniká v době obranných bojů s nepřáteli Polska (boje s křižáky) a vznikem vědomí příslušnosti k jedné etnické skupině.“ (kra) — „Polský národ existuje od okamžiku, kdy se mezi obyvatelstvem začíná projevovat vědomí národní příslušnosti. K tomuto aktu v Polsku dochází v 18. století.“ (var) — „Polský národ se formoval v průběhu 18. století společně s rozvojem vzdělání obyvatelstva.“ (var) — „Na otázku je obtížné odpovědět. Polský stát se konstituoval po sjednocení pohanských kmenů. V novodobém slova smyslu se formuje až v 19. století.“ (vra) — „Národní identita se formovala až v 19. století. V dřívějším období o národu jako takovém nelze hovořit.“ (var) — „Polský národ povstal v okamžiku, kdy si začal uvědomovat společnou identitu. Koncepce národa vzniká v 19. století.“ (kra) — „Národy (v dnešním pojetí) se v Evropě formovaly v 19. století. V Polsku tomu došlo na základě lidového hnutí (,chłopomanieʻ).“ (vra) — „Jako plnoprávný státní subjekt se polský národ (stát) formoval v 19. století, jako společenství vyznávající určité kulturní hodnoty vznikal od 10. století.“ (var) — „Polská národní identita vzniká až v 19. století. V předcházejícím období nelze hovořit o konsolidovaném polském národu.“ (vra). MILOš TOMANDL 251 CO POVAŽUJETE ZA TYPICKÉ A NEJDŮLEŽITĚJŠÍ TRADICE POLSKÉHO NÁRODA? „Polské národní tradice“ se odvíjí od okamžiku, kdy pra… předkové dnešních Poláků/Polek přišli do Evropy a nalezli zde trvalé působiště. Tak jako u jiných evropských národů, lze i u národa polského nalézt v tradičních zvycích a obyčejích spojovaných s křesťanstvím rezidua z dob „pohanských“. Z tematického hlediska lze tradice polského národa rozdělit na sakrální a profánní. SAkRáLNí „Myslím si, že typické a nejdůležitější tradice polského národa jsou spojené s církví. Takové svátky jako: Boží hod, Velikonoce, svátek Matky Boží, Dožínky, Dušičky však reflektují nejen křesťanství, ale také profánní život člověka.“ (kra) — „Vzhledem k tomu, že je Polsko katolickou zemí, je většina polských tradic spojena s křesťanstvím: vánoční a velikonoční obchůzky, svěcení velikonočních vajíček, 12 chodů na vigilijním stole apod.“ (kra) — „Jedná se především o tradice spojené s Vánocemi a Velikonocemi. Polsko je katolickou zemí a většina jeho kulturních tradic je spojena s náboženstvím. Tato skutečnost mě netěší, protože se s těmito svátky — jako ateistka — neztotožňuji.“ (vra) — „Všechny svátky jsou spojeny s křesťanstvím. Některých katolických svátků se účastní i nevěřící.“ (vra) — „Jedná se především o obřady, které jsou svázány s katolickou liturgií, ale vycházející z předkřesťanských zvyků a obyčejů. Např. svátek sv. Jana — Sobotka.“ (kra)— „Lidové zvyky a obyčeje spojené s Velikonocemi: ,šmirgus — dyngusʻ a Vánocemi: ,Mikulášské obchůzkyʻ.“ (kra) — „Koledy, svěcení májek a další tradiční zvyky a obyčeje často pro cizince nepochopitelné.“ (vra) — „Slavení Božího těla v rámci Velikonoc.“ (var) — „Památka zemřelých: ,Dušičkyʻ.“ (kra). PROFáNNí „Různé občanské svátky spojené s významnými událostmi, bojů za svobodu a nezávislost Polska.“ (var) — „Slavení národních svátků. Např. Svátek Polského vojska a slavných státních výročí organizovaných ve školách a různých kulturních zařízeních.“ (kra) — „Výročí významných polských osobností z oblasti společenského a kulturního života.“ (kra) — „Národní martyrologie, šlechtická minulost, idea rolnického hospodářství, pohostinnost, romantismus.“ (vra) — „Sarmatismus (polský nacionalismus v pozitivním smyslu slova), patriotismus.“ (kra) — „Nevyhraněnost v chápání kategorií ,našeʻ a ,vašeʻ, svobodomyslnost, subsidiarita ke slabším.“ (vra) — „Závist a sklony k ,jalovýmʻ diskusím.“ (kra) — „Návštěvy příbuzných při významných rodinných příležitostech: narozeniny, jmeniny, biřmování, svatby, pohřby.“ (kra) — „Smysl pro rodinný život, rodinné tradice, pohostinnost.“ (vra) — „Tradice spojené s polskou gastronomií.“ (var) — „Pití vodky, piva, pečení pirohů.“ (var) — „Vítání hostů chlebem a solí.“ (kra). 252 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 1/2016 KTERÉ UDÁLOSTI Z POLSKÝCH DĚJIN JSOU NEJVÍCE A KTERÉ NEJMÉNĚ ZNÁMÉ? … Z informací dotazníkové akce vyplývá, že výklad polských historických událostí byl (je) společensky podmíněn. Způsob interpretace „klíčových momentů“ polských dějin reflektoval (reflektuje) zájmy jedinců, sociálních skupin, vrstev, polského státu a „legitimoval“ (legitimuje) přijatá dobová opatření. Z časovým odstupem pak docházelo (dochází) k reinterpretacím v rámci nichž byly (jsou) dřívější soudy přehodnocovány. Ve světle této skutečnosti bylo pro respondenty/respondentky poněkud obtížné vymezit míru informovanosti Poláků/Polek o vlastní historii a následně o ní pojednat v rámci dichotomických kategorií „hrdosti“ a „studu“. UDáLOSTI NEJVíCE ZNáMÉ „Historie Polska v minulosti byla a stále je ve školách podávána v souladu s ideologickými koncepty (např. martylogie Varšavského povstání) a myslím si, že by bylo obtížné napsat učebnici historie, která by mohla sloužit všem evropským studentům. Pro mě je sympatické to, že Poláci tak dlouho bojovali za nezávislost, až se jim to po 123 letech podařilo. Pro Poláky je nepochybně důležitá tradice ,kulatých stolůʻ a nekrvavé změny systémů. Na polských školách je ovšem často velmi málo času věnováno otázkám, které jsou mladým lidem málo známy.“ (vra) –„Zdá se mi, že ve světě jsou nejvíce známy události, které v Polsku proběhly v době 2. světové války a období aktivit ,Solidarityʻ v 90. letech 20. století. Že je tomu tak v Evropě, je pochopitelné, ale zaskočilo mě, že o tom ví i moji známí z Indie a Tchajvanu. Největší šok jsem zažila v Asii u mladíka z Trinidadu, který se mnou chtěl diskutovat o historii ,dělení Polskaʻ.“ (kra) — „Nejvíce známé jsou historické události, kterým jsme se učili ve škole a nejméně ty, které jsou z různých důvodů opomíjeny. Ve studijních programech často nejsou prezentovány historické reálie, ale bajky. Ty jsou pak vhodným instrumentem v rukou manipulátorů. Proto jim nepřisuzuji žádný význam. Necítím se však být takovým arbitrem, aby to mohl posoudit.“ (kra) — „Období 2. světové války, kdy se polská vojska bránila intervenci německých a sovětských vojsk. Známé je rovněž období 1.–3. dělení Polska (1772–1914).“ (var) — „Celý svět zná naši statečnost prokázanou při obraně země před hitlerovskými vojsky a znalci polské historie si jistě připomenou vládu Boleslava Chrabrého z období středověku.“ (kra) — „Nejznámnější historické události jsou spojeny s obdobím středověku. Z pozdějšího období pak události vázané na povstání.“ (kra) — „Nejznámnější historické události z polských dějin jsou spjaty s válkami: boje šlechty s poddanými, ,děleníʻ Polska, 1. a 2. světová válka.“ (var) — „Nejvíce známé jsou události spojené s martyrologií našeho národa: Varšavské povstání a povstání ve Varšavském gethu.“ (kra) — „Nejznámnější je období 17. století, kdy se polský stát otřásal v základech a byl ohrožován intervenčními vojsky.“ (var) — „Obecně známé jsou polské dějiny od založení polského státu v 10. století až do konce 2. světové války.“ (var) — „Vznik polského feudálního státu (Měšek I., Boleslav I.) a přijetí křesťanství (966). Vláda Jana III. Sobieského.“ (var) — „Vláda Kazimíra Velkého, 15. a 16. století, rozšiřování státu, 2. republika, 2. světová válka.“ (kra) — „Události z období středověkého Pol-