Pozvánka do světa toskánské komicko-realistické poezie 13.–15. století

POZVÁNKA DO SVĚTA TOSKÁNSKÉ KOMICKO-REALISTICKÉ POEZIE 13.–15.STOLETÍ Žáčková, Magdalena, Svět italské komicko-realistické poezie: Toskánská komicko-realistická poezie zlet 1260–1492, Praha 2018, 173 s. Jan Herůfek Ostravská univerzita [email protected] Čtenáři se dostává do rukou monografie české literární historičky Magdaleny Žáčkové. Jedná se oknihu rozvrženou celkem do šesti kapitol, která nás uvádí na cestu za poznáním proměn komicko-realistické poezie. Její autorka se tedy pokouší zmapovat ukotvení antických astředověkých topoi (např.vituperium) vdílech slavných iméně známých italských básníků aučenců vprůběhu 13.až 15.století (Rustico Filip - pi, Cecco Angiolieri, Folgore da San Gimignano, Immanuel Romano, Antonio Pucci, Angelo Poliziano, Lorenzo Medicejský, Luigi Pulci atd.). Vtéto souvislosti je třeba říci, že M.Žáčková snesmírnou erudicí nahlíží arozvíjí interpretace slavných badatelů (Croce, Curtius, Bachtin, Orvieto), snimiž se však také se zdravým sebevědomím kriticky vyrovnává. Domnívám se proto, že před sebou máme velmi zajímavou práci, která se vyznačuje střídmostí izralým objektivním nadhledem autorky. Na podporu této skutečnosti uveďme dvě následující teze. Zaprvé, vcelé knize je postupně rozvíjena aanalyzována otázka vztahu „vyšší“ a„nižší“ literatury. Jinými slovy autorka si klade otázku, zda tvůrci spadající do první kategorie (např.Guinizzeli, Cavalcanti, Dante aBoccaccio) se mohou věnovat itzv.„nižším“ komicko-realistickým tématům adále— nakolik je takové rozhraní pouze umělým konstruktem, který vytvořili pozitivisticky orientováni literární historikové. Můžeme říci, že M.Žáčková přesvědčivě prokazuje pravý opak, když tvrdí následující: „Zřejmě měli možnosti tvořit vobou stylech, aniž by je komické skladby jakýmkoli způsobem „ponížily“, jakkoli by si to někteří pozitivisté přáli“(s.82). Zadruhé, autorka předkládá tezi, která se týká stanoviska Michaila Michajloviče Bachtina. Ten vknize Franҫois Rabelais alidová kultura středověku arenesance (Praha, 1980) poukázal na fakt, že vobdobí středověku arenesance se vrámci „nižší“ lidové kultury rozvíjelo karnevalové smíchové nevázané veselí, které porušovalo zavedený kulturní apolitický řád. Jednalo se tedy ojakýsi alternativní „nedogmatický svět“. Vjejí opozici se pak nacházela kultura „vyšší“, tj.oficiální (spjatá svládnoucí třídou, s.142–143). M.Žáčková na základě důkladné analýzy vybraných pramenů nabízí jiné vysvětlení daného fenoménu: „Vitalské kultuře nebyli komičtí básníci nikdy doopravdy lidoví. Většinou se jednalo ovzdělané osoby, které, pokud neměly nejvyšší vzdělání, alespoň byly schopné tvořit vdialogu soficiální tvorbou. Autoři dobře chápali vysokou poezii sjejími ideály ajen díky tomu byli schopní, světším či menším úspěchem, ji také paradovat“ (s.144). Takovým typickým příkladem může být iintelektuální kruh Lorenza Medicejského (1449–1492), florentského vladaře agaranta karnevalového veselí, jehož OPEN ACCESS JAN HERůFEK 219 prostřednictvím si zjevně upevňoval moc adocela dobře propagoval isvé politické aumělecké aktivity. M.Žáčková se soustřeďuje ina Lorenzovu literární produkci, když detailně rozebírá satirické parodie na lidovou skladu Nencia da Barberino, jejíž autorství velmi pravděpodobně spadá právě do okruhu Lorenzovy brigaty (s.120). Autorka si však všímá i„muže vpozadí“, totiž Angela Poliziana (1454–1494), který je čtenáři většinou znám jako humanisticky orientovaný překladatel ainterpret antických řeckých alatinských filosofických, historických anáboženských textů. Zjevně však před sebou máme iideového tvůrce či přímo spoluautora básní komicko-realistického ražení, jejichž hodnotu již patrně nebude nikdo moci vplné výši posoudit (s.122–123). Svou pozornost věnovala M.Žáčková iflorentskému básníkovi Luigimu Pulcimu (1432–1484), nejprve vůdčí osobnosti medicejské brigaty aposléze muži na okraji společenského zájmu. Pulci se totiž nedokázal přizpůsobit novému nastupujícímu humanistickému trendu, vněmž byl kladen důraz jak na latinskou vzdělanost, tak na novoplatónskou filosofii. Nutno říci, že jejím čelným propagátorem byl překladatel ainterpret platónského korpusu Marsilio Ficino (1433–1499). Florentský básník se však postupně stával jeho antipodem abyl označen za „antihumanistu adokonce iza heretika (především pro své sonety snáboženskou tematikou). Na tuto skutečnost reagoval Pulci po svém ave své poezii zaútočil proti všem, byť idomnělým, nepřátelům (včetně Marsilia— srov.např.jeho epos Morgante, s.132–134). M. Žáčková čtenáři předkládá monografii, která se vyznačuje kultivovaností, nadhledem izralostí. OPEN ACCESS