Možnosti pracovníků OSPOD ovlivnit průběh rozvodového řízení

Možnosti pracovníků OSPOD ovlivnit průběh rozvodového řízení Oldřich Matoušek Nejvýznamnější profesní kompetence sociálních pracovníků jsou tyto: Způsobilost určit vlivy vyvolávající sociální problémy jednotlivých lidí a dalších subjektů (skupin, rodin, komunit) i formy těchto problémů. Způsobilost komunikovat s uživatelem (jazykem pro něj srozumitelným, s přiměřenou mírou angažovanosti), spolupracovat s ním na definici jeho potřeb a na plánu intervence/péče. Způsobilost přímo poskytovat služby, jejichž cílem je často řešení náročné životní situace uživatele/jeho rodiny. Způsobilost kooperovat s jinými pracovníky ve vlastní organizaci, případně být partnerem v týmu pro jiné specialisty a umět vůči nim definovat svou roli (např. vůči lékařům, pedagogům, psychologům, soudcům, policistům). Způsobilost orientovat se v organizačních a komunitních vazbách, umět je posilovat a využívat pro svou práci. Způsobilost orientovat se v právním a ekonomickém rámci profese. Způsobilost hodnotit průběh i výsledky programů. Způsobilost řešit etická a další dilemata, do kterých pracovníka jeho práce přivádí. Předpokládejme, že sociální pracovník všechny tyto kompetence během svého vzdělávání a profesního zácviku získal. Předkládejme, že jde o pracovníka OSPOD, který vykonává sociálně právní ochranu dětí (není tedy specialistou na náhradní péči ani není sociálním kurátorem). Zhruba polovinu případů, jimiž se tento pracovník zabývá, tvoří ty, kdy má podle zákona zajišťovat ochranu dítěte při rozvodu (rozvratu) manželství. V pracovní náplni tohoto pracovníka OSPOD je možné v souvislosti s rozvodem najít následující povinnosti: — provádět šetření v rodině a bydlišti dítěte a škole, pracovišti dítěte, dále ve zdravotnickém, školském zařízení, získávat informace o dítěti a jeho rodině, spolupracovat přitom s jinými státními orgány a obecními úřady, — na základě požadavku soudců podávat zprávy o výchovných poměrech nezletilých a navrhovat opatření ve věcech jejich další výchovy, — navrhovat a provádět výchovná opatření jako jsou napomenutí, dohled, omezení, — zastupovat nezletilce u soudu v postavení kolizního opatrovníka, — poskytovat poradenskou pomoc rodičům, dětem, těhotným ženám v jejich obtížných rodinných, sociálních a osobních situacích, — zprostředkovávat pomoc odborných poradenských, zdravotnických a jiných pracovišť, — spolupracovat s občanskými sdruženími, církevními, charitativními a jinými organizacemi. OLDŘICH MaTOUšEk 85 Toto sdělení se zabývá tím, co by pracovník OSPOD mohl udělat, aby rozvádějícím se manželům a jejich dítěti/dětem usnadnil průběh rozvodu a zabránil vývoji, který je označován jako destruktivní rozvod. Destruktivním rozvodem je eskalující konflikt, v němž se postupně prosadí snaha pomstít se za debakl významného životního projektu (jakým je manželství a založení rodiny) zdeptáním bývalého partnera a také jeho diskvalifikací v roli rodiče. Destruktivní rozvod vytváří vysoce polarizované pole, v němž se i profesionálové (nejen členové rodiny) přiklánějí k názoru jedné nebo druhé strany, nebo jsou jejich postoje takto účastníky rozvodu interpretovány, i když se profesionálové snaží zůstat nestranní. Sociální pracovník dostává od soudu zprávu o začínajícím rozvodu relativně brzy po podání žádosti. Pokud si soud vyžádá sociální šetření v rodině, nestačí zjistit, jestli je v bytě uklizeno a jak vypadá dětská postýlka/dětský pokoj. Pokud soud žádá, aby OSPOD zjistil, jak se k rozvodu rodičů staví dítě, nestačí položit dítěti několik otázek (typu koho z rodičů má raději a s kým by chtělo být) a bez komentáře zapsat, jak na ně dítě odpovědělo. Mnoho profesionálů participujících na rozvodu má stále za to, že svěření dítěte do péče jednoho rodiče a jedno stálé prostředí představuje pro děti vhodnější podmínky než střídání péče matky a otce. V rozhodování o tom, kdo je vhodnější pečující osobou a které prostředí by mělo být domovem dítěte, mají tito profesionálové tendenci preferovat matky. Rozhodnutí, které vyloučí otce z péče, potřebuje argument. Argumentem se mohou stát horší „výchovné schopnosti“ otce. Posuzování rodičů tedy může být zaměřeno na to, v čem je otec horší než matka. Adekvátní výchozí otázka pro posuzování situace rodičů a dítěte v rozvodu nemá být primárně založena na posuzování hendikepů. Pozitivní formulace základní otázky je tato: Jak se může otec a matka dál podílet na péči o dítě? Na ni mohou navazovat další otázky typu: Jak se až do rozvodu rodiče podíleli na péči? Jak jsou rodiče schopni o dítěti komunikovat, jak jsou schopni koordinovat péči o ně atd. Až poté je namístě otázka, zda a proč by měl být jeden nebo oba rodiče omezeni v kontaktu s dítětem, případně ve výkonu rodičovské zodpovědnosti. Při posuzování toho, co rozvrat mezi manželi způsobilo, je dobré vycházet z předpokladu, že šlo o vzájemný nesoulad. Pokud se dá oprávněně kvalifikovat jednání jednoho z partnerů jako domácí násilí, je to věc policie a trestního soudu. Domácí násilí, stejně jako sexuální deviace se v posledních letech nezřídka objevuje v rozvodových věcech jako účelový diskvalifikační argument. Tyto argumenty používají většinou matky, které chtějí styk s dítěte s otcem minimalizovat nebo dokonce dosáhnout toho, aby byl otci styk s dítětem znemožněn. U otců mívá stejnou funkci nařčení matky z duševní nemoci nebo ze závislosti na návykové látce. Jakmile sociální pracovník přistoupí na některou z těchto kvalifikací/diagnóz, pak směřuje k závěru, že dokud nebude pachatel potrestán/nemoc vyléčena, měl by jeho hendikep mít vliv na rozhodování o tom, kdo z bývalých manželů/partnerů a v jaké míře bude o dítě pečovat. V rozvodových sporech se jen zřídka potvrdí, že rodič je sexuální deviant nebo pachatel závažného domácího násilí, duševně nemocná osoba nebo osoba závislá na návykových látkách. I kdyby se manžel dopouštěl na ženě násilí, nemá to automaticky znamenat, že má být omezen v kontaktu s dítětem. Také žena, která chodí k psychiatrovi kvůli své duševní nemoci, nemá být automaticky pokládána za člověka, který se nemůže starat o své dítě. Rozhodovat nemají „nálepky“, rozhodující má být chování dospělého 86 FÓRUM SOCIÁLNÍ PRÁCE 2/2014 k dítěti a samozřejmě i chování dospělého, jehož je dítě svědkem. Toto by sociální pracovník měl popsat a zhodnotit. Je možné si představit, že sociální pracovník udělá — v době co nejkratší od okamžiku, kdy se dozvěděl o začínajícím rozvodu, případně o tom, že nesezdaní partneři začínají spor týkající se péče o dítě — jednoduché šetření, které zamapuje pozice dospělých, reakci dětí a rizika pro blízkou budoucnost. Pro matku i pro otce by otázky mohly mít následující podobu: — Jak se referující rodič podílel na výchově dítěte v době před rozvodem? — Jak společné činnosti (své a dítěte) vnímal a hodnotil referující rodič před rozvodem? — O jakých tématech referující rodič a dítě před rozvodem častěji komunikovali? — Jak tuto komunikaci před rozvodem referující rodič vnímal a hodnotil? — Jaký způsobem projevuje referující rodič vůči dítěti vřelost? (Uvést příklad.) — Jak referující rodič určuje dítěti hranice? (Uvést příklad.) — Jak monitoruje rodič chování dítěte v době, kdy dítě není v jeho blízkosti? (Uvést příklad.) — Existují případně nějaké potřeby dítěte, které referující rodič až dosud nenaplňoval, ale v budoucnu by je mohl naplňovat? — Jak je referující rodič schopen komunikovat s druhým rodičem o záležitostech týkajících se dítěte (např. zdravotní stav dítěte, školní výsledky, změny bydliště)? — Jakým způsobem referující rodič v současnosti předává dítě druhému rodiči, pokud spolu již nežijí? — Došlo k nějaké změně ve způsobu předávání dítěte? Pokud ano, proč? — Má dítě v době, kdy je v kontaktu s druhým rodičem, možnost kdykoli telefonovat nebo jinak komunikovat s referujícím rodičem? Pokud ne, jaký to má důvod? — Jaký byl kontakt dítěte s prarodiči v době před rozvodem/rozchodem? — Jaký je kontakt dítěte s prarodiči v současnosti? — Pokud jeden z rodičů nebo oba mají nového partnera, jaký je postoj dítěte k novým partnerům rodiče/k novým partnerům obou rodičů? — Podal referující rodič trestní oznámení na druhého rodiče? Pokud ano, kdy a proč? — Pokouší se rodič mít vliv na to, co dítě dělá a s kým se stýká v době, kdy je s druhým rodičem? — Existují nějaké překážky bránící referujícímu rodiči pokračovat v péči o dítě? — Co může referující rodič udělat pro překonání těchto překážek? — Jsou pro překonání těchto překážek nutné nějaké zdroje, a pokud ano, jsou tyto zdroje k dispozici? — Jaká je naděje, že se podaří tyto překážky překonat? — Existují nějaké skutečnosti, kvůli kterým by měl být druhý rodič omezen v kontaktu s dítětem, případně by mu měl být tento kontakt znemožněn? — Jak nyní vypadá denní a týdenní režim dítěte? — Jaký kontakt mezi sebou a dítětem by referující rodič viděl pro dítě jako nejlepší? — Jak referující rodič hodnotí prostředí, ve kterém dítě nyní žije? — Jaké změny v životním režimu dítěte by referující rodič viděl jako žádoucí? — Má dítě „zvláštní potřeby“? Pokud ano, jak se s nimi referující rodič vyrovnával před rozvodem a jaké plány má v tomto ohledu od budoucna? OLDŘICH MaTOUšEk 87 U těsně předškolních a školních dětí by bylo namístě položit jim následující otázky: — Jaké společné činnosti dítě s matkou dělalo v době před rozvodem? — Jaké společné činnosti dítě s otcem dělalo v době před rozvodem? — Jak a kým bylo dítě informováno o rozvodu/rozchodu rodičů? — Jak tuto informaci dítě přijalo? — Co všechno se změnilo v životě dítěte poté, kdy se rodiče rozhodli, že spolu nebudou žít? — Jak tyto změny dítě hodnotí? — Jak dítě vnímá situaci předávání mezi rodiči? — Je dítě nuceno poslouchat negativní hodnocení svého rodiče? Pokud ano, od koho? — Je dítě nuceno souhlasit s negativním hodnocením svého rodiče? Pokud ano, kým je to očekáváno? — Bylo dítě svědkem násilí mezi rodiči? Pokud ano, v jakých situacích? — Dostává dítě od rodiče nějaké instrukce před kontaktem s druhým rodičem? Pokud ano, čeho se týkají? — Jakým způsobem rodič mluví s dítětem o druhém rodiči? — Je dítě seznámeno s plány rodičů, které se týkají toho, kdo a s kým bydlí? Pokud ano, jak se k těmto plánům staví? — Má dítě výhrady k péči jednoho nebo obou rodičů? Pokud ano, jaké? — Jak dítě vnímá případnou existenci nového partnera svého rodiče/svých rodičů a kontakty s ním/s nimi? U dospělých je možné si představit, že by na otázky sociálního pracovníka mohli odpovědět předem elektronickou cestou, případně by mohli dotazník vyplnit v papírové podobě. U dětí je vhodnější forma rozhovoru s formulacemi otázek uzpůsobených věku dítěte. U dospělých je však také nutný osobní kontakt sociálního pracovníka s rodiči, který prověří údaje z dotazníků, jež budou nevyhnutelně „tendenční“. Údaje rodičů i dětí mají v navrženém schématu kvalitativní charakter, i když by bylo možné některé kvantifikovat formou škál. Za indikátory vysokého rizika se dají považovat diskrepance v názorech mezi rodiči, snaha nebrat názory a postoje druhého rodiče na zřetel, známky popouzení dětí proti rodiči, případně jeho partnerovi, výskyt násilí v rodině (v minulosti i v současnosti), snahu rodiče mít pod kontrolou aktivity a kontakty dítěte v době, kdy je s druhým rodičem. Za indikátory nízkého rizika se naopak dá považovat dobrá komunikace o dítěti mezi rodiči a spolupráce ve všech záležitostech týkajících se dítěte, včetně akceptace faktu, že druhý rodič má případně nového partnera. V případě vysokého rizika je na místě rychlá intervence. Poučení ze strany sociálního pracovníka v některých případech stačí na odvrácení destruktivního vývoje. Dobrým způsobem, jak poučení provést, je strukturovaný rozhovor opírající se o indikátory rizik. Pokud nestačí, byla by vhodná mediace. Protože soudní procedura je obvykle velmi dlouhá, nebezpečí z prodlení opravdu hrozí. Eskalace konfliktu mezi rodiči do polohy bezohledné bitvy může proběhnout během několika týdnů, ba i dní.