Jungmannova Slovesnost jako genologie

Jungmannova Slovesnost jako genologie* Pavel Šidák Ústav pro českou literaturu AV ČR, Praha [email protected] SYNOPSIS Jungmann’s Slovesnost as Genre Theory This study considers Jungmann’s Slovesnost (‘Belles-lettres’; 1820) as acomprehensive theory of literary genres, examining the work on its own merits but also as part of the contemporary discussion on genre theory. Attention is also given to the development of this discussion in the 18thcentury, particularly in the German-language context at the turn of the 18th and 19th centuries. Jungmann’s work on genre is presented as an independent contribution to contemporary thinking in the field, covering anumber of aspects of genre theory: linguistic, hierarchical, historical, intermedial, and modal. KLÍČOVÁ SLOVA / KEYWORDS Josef Jungmann; genologie; literární žánry; literární druhy; dějiny genologie / Josef Jungmann; genre theory; literary genres; literary types; history of genre theory. DOI https://doi.org/10.14712/23366680.2022.2.1 1. SLOVESNOST AGENOLOGIE Jungmannova Slovesnost zroku 1820 byla aje primárně chápána jako teorie slohu. Takové chápání fixuje sám Jungmann podtitulem „krátké pojednání oslohu“, oSlovesnosti tak píše vkorespondenci. Toto pojetí přebírají další autoři apřejímá jej isoučasná jazykověda (Jelínek 1966; Hubáček 1973; 1981; Křístek 2005 aj.). Jiní autoři si všímají dalších aspektů knihy— vprvní řadě terminologického. Ten vyzdvihli již Jungmannovi současníci: „nové, zvětší částky šťastné, názvosloví“ nalezl vknize František Palacký (1898, s.69), Václav Zelený píše, že „Slovesnost […] představila divícím se zrakům celou novou terminologii, ano takořka nový jazyk vědecký“ (Zelený 1873, s.174). Terminologickou stránku knihy akcentuje Jan Jakubec * Tento výstup vznikl svyužitím výzkumné infrastruktury Česká literární bibliografie (kód ORJ 90136). OPEN ACCESS 14 SLOVO A SMYSL 40 (1934, s.381) či Arne Novák (1995), obsáhle se jí věnuje Alois Jedlička,1 „úsilí terminologické“ zmiňuje Felix Vodička (1960, s.250). Jiní autoři vyzdvihovali další aspekty: chrestomatii (už Hikl 1917; Hubáček 1970), poměr knihy ke sporům prozodickým (Jakubec; viz Hanuš— Jakubec— Kamper— Máchal— Niederle— Vlček 1903, s.132) aj. Jen výjimečně byl ve Slovesnosti zdůrazněn aspekt genologický. UJakubce čteme, že „epochálního významu včeské literatuře nabyla Slovesnost první částí úvodní: teorií odruzích slovesných, básnických iprozaických, aojejich cíli“ (Jakubec 1934, s.381), jinde je genologický aspekt jen krátce zmíněn (Hikl 1911; 1917; Polák 1975; Vodička 1960). Aprávě tento aspekt Slovesnosti je meritem přítomné studie. Aniž bychom chtěli popřít její rozměr stylistický, chceme ukázat, že ogenologii jde ve Slovesnosti podstatně; chceme ji předvést jako první českou žánroslovnou příručku avysvětlit typ její genologické pozice, ato jak samostatně, tak vzhledem kdobovému vědnímu kontextu. Abychom mohli zhodnotit význam této genologie, bude nutné si nejprve položit otázku, vjakém stavu byla genologická debata přelomu 18.a19.století, resp.(ve druhém kroku) jak vypadala tato debata vněmeckojazyčném prostředí, zněhož Josef Jungmann přímo čerpal; studie tak poslouží ijako— včeském prostředí stále absentující— kapitola zdějin uvažování oteorii žánru. Ve třetím kroku pak budeme moci popsat genologický systém Slovesnosti nejen sám osobě, ale také jako výslednici dobového diskurzu, resp.polemiku sním. Pojetí Slovesnosti jako pojednání genologického naznačuje už samotná distribuce látky. Po obecně filozoficko-lingvistickému základu akrátké pasáži oslohu následuje dlouhá pasáž (§ 9–18, s. XII–XXIX) věnovaná typům krásy (dnes bychom řekli estetickým kategoriím), které jsou sice pojaty jako příznaky stylu, jejichž platnost však nelze omezit na stylistiku; pro nás je důležité, že tyto typy krásy mají výrazný rozměr genologický. Od § 22, s. XXX, do § 78, s. CI, je Slovesnost věnována jednotlivým žánrům básnictví, resp.prózy arétoriky. Závažnost označení Slovesnosti za genologii podtrhuje fakt, že jde oprvní české pojednání na toto téma. Na rozdíl od české (česky psané a/nebo české věci se týkající) literární historie, rétoriky agramatiky, jež byly opakovaně tematizovány ajimž byly věnovány monografie, systematická česká poetika, resp.genologie nevznikla.2 Existují jen zpracování dílčích témat, typický je zájem otropiku afigury (což je dáno věcným sepětím rétorické elocutio apoetiky) azejména ootázky prozodické, jimž jejich jazyková povaha zajišťuje místo vgramatikách (od Matouše Benešovského kJanu 1 Slovesnost je „počátečním hraničním kamenem ve vývoji české odborné terminologie“ (Jedlička 1949, s.83). 2 Pro přesnost: známe dva texty scharakterem poetiky; oba jsou málo známé aoba mají společné východisko— Horatia. Dialogus in defensionem poetices, 1493, raného humanisty Augustina Olomuckého je věnován mj.otázkám literárních žánrů; jejich třídění přebírá od Horatia ažánry vymezuje tematicky (hrdinská báseň, elegie, jamb, resp.satira, tragédie, komedie, bajka alyrika ztotožněná sódou; srov.Svoboda 1942, s.28–29). Vnovějším písemnictví se objevil ohlas Horatiova Ad Pisonem, báseň Vojtěcha Nejedlého Psaní na Jaroslava Puchmíra (vPuchmajerově almanachu Nové básně, 1798). Nejedlý si ovšem ve svém krátkém textu zHoratia vybírá jen některá témata; otázky genologické, pro dílo Horatiovo podstatné, opomíjí (blíže viz Jiráni 1911). OPEN ACCESS PAVEL ŠiDáK 15 Nejedlému). Otázky prozodické jsou ostatně velmi živou apublikovanými texty saturovanou oblastí literární vědy ivdobě Jungmannově. Atribut „první naše učebnice literární výchovy“, jejž Jungmannově Slovesnosti dal Felix Vodička (1960, s.250), tedy pro otázky genologické platí zejména. Vědecký význam Slovesnosti byl leckdy snižován poukazem na fakt, že jde odílo kompilační. Učinil tak například Karel Hikl, jenž zároveň podal důkladný rozbor jejích zdrojů (Hikl 1911; jeho vývody bychom vdrobnostech mohli revidovat). Kompilace ale neznamená mechanické přejímání (Jungmann své předlohy upravoval, domýšlel auzpůsoboval domácí situaci, srov.Vodička 1948, s.39), anelze ji chápat jako axiologicky negativní kategorii (srov.Dolanský 1948, s.25; Fidlerová 2011, s.314). Vtéto studii necháme stranou problém konkrétních vlivů apoložíme jinou otázku: Co Jungmann zcelé šíře dobové genologické debaty vybíral? Je důležité říci, že šlo odebatu výrazně dynamickou, mnohotvárnou avmožných řešeních natolik neustálenou, že přijetí jakéhokoli ztěchto řešení bylo nutně příznakové. Dospěje-li tedy např.Hikl ve svém zkoumání vlivů kpoznání, že čtyři literární druhy přejal Jungmann od Karla Heinricha Ludwiga Pölitze, stojí naše otázka takto: Měl Jungmann ijiné možnosti? Zkolika konceptů— ajakých— literárních druhů mohl volit aproč volil zrovna takto? Pro naši argumentaci je tedy podstatný dobový genologický diskurz, který bude nejprve rámcově představen. 2. GENOLOGICKO-HISTORICKÝ KONTEXT Dobou vzniku spadá Slovesnost do období vzrušené genologické debaty. Vedle nově kladených otázek ařešených problémů— lépe řečeno: pod nimi— leží dlouhodobé vyrovnávání se spodněty klasicistními: vpřípadě genologie jde ohierarchizaci žánrů (srov.„malé“ a„velké“ žánry vBoileauově L’Art poétique, 1674, ktomu Curtius 1998, s.268), přesné odlišení žánrů aodmítání žánrů smíšených, odpor vůči zařazování nových forem do kanonické žánrové soustavy (srov.Kopal 1934, s.3), opředstavu, že žánry lze vyjmenovat vjejich úplnosti aže každý lze přiřadit kjednomu, ajen jednomu druhu. Jiný problém genologie 17.století představuje otázka integrace vernakulárních žánrů, resp.střet statického, tj.antického genologického systému asystému žánrů nově vznikajících (Gottschedův Versuch einer Critischen Dichtkunst, 1729, sice precizuje nauku omimetických žánrech, ve druhém dílu knihy je však opouští azavádí dvě genologické skupiny, „básně, které vynalezli staří“, a„básně, které byly vynalezeny vnovějších časech“; Gottsched 1751, s. XIII–XIV). Teprve od poloviny 18.století se vgenologii proti statickému uvažování začíná prosazovat historický koncept žánrů, na jehož základě byly opouštěny pokusy ovyvážení aintegraci klasických anových forem (Martin Opitz, Johann Christoph Gottsched) aobjevila se myšlenka evoluce žánrů; uvidíme nicméně, že ještě vobdobí, oněmž hovoříme, není tento problém zcela vyřešen. Vpřehledovém textu kdějinám genologie označuje Dirk Oschmann období mezi lety 1750 a1830 za „obrovskou laboratoř básnických forem voblasti napětí mezi inovací avariací, vníž se testovaly nové žánry“, jež vyvrcholilo „dynamizací celé tradiční žánrové struktury“ (Oschmann 2010, s.206). Ktéto dynamizaci vedly podle Oschmanna tři předpoklady: vydělení literatury zkonceptualizace dané rétorikou, OPEN ACCESS 16 SLOVO A SMYSL 40 mediálněteoretická diferenciace umění (malby aliteratury) anahrazení poetiky pravidel estetikou génia. Podřízení literatury rétorice (aplikace rétorických norem na literaturu arétorického systému na poetiku, dominance principu imitatio, podřízení básnictví účinku na posluchače; srov.Torra 1999, s.109n., Hillen 1999, s.286–287) mělo pro genologii přímé důsledky. Podle rétorických pravidel např.odděluje Opitz vBuch von der Deutschen Poeterey (1624) otázku res averba do samostatných kapitol ažánry definuje pevně jim přiřazenou „věcí“, tj.tématem, osamostatném res pak uvažuje ještě Reinbeck (viz níže). Derétorizace vedla knovému uspořádání kánonu (srov.přehodnocení románu jako žánru) ikústupu žánrů humanistické tradice (krétorizaci Jungmannovy Slovesnosti viz dále). Všechny aspekty nahrazení deduktivní poetiky pravidel („Regelpoetik“; pro náš kontext reprezentované Gottschedem, srov.Hlobil 2016, s.257; Faktorová 2017, s.337; Doležel 2000, s.48) estetikou génia vedou květší individuální tvůrčí svobodě vpřístupu kžánru, mj.se vyrovnává vztah poezie abásnické prózy, do té doby chápané jako jev nebásnický (srov.Vodička 1948,s.40). Všechny tyto tendence iniciují rozsáhlou genologickou debatu, jejímiž dominantními tématy jsou především otázka klasifikace básnictví, na ni navázaná otázka lyriky, jejího vzniku jakožto literárního druhu azačleňování do druhů stávajících iradikální změna jejího postavení vdruhové hierarchii, otázka mimetického principu, postup od přísných pravidel čistoty žánru (Boileau) kjejich programovému míšení (romantici), promýšlení povahy žánru ajeho vztahu ktématu. Až do 18.století se setkáváme sjednorovinnými systémy, jež neznají hierarchii druh–žánr (např.Dante, Boileau, zmíněný Gottsched); pokud je tato hierarchie zavedena, užívá tří druhů básnictví, jež vymezil Platón: druh, vněmž mluví básník, druh, vněmž mluví postavy, adruh smíšený (mixtum). Pojetí těchto druhů přitom není jednoznačné, do evropského povědomí vstupují často vinterpretaci Diomedově, jenž zavádí ideu naučného básnictví. Tři „platónské“ či „diomedovské“ druhy vCritische Dichtkunst (1740) uvádí ještě Johann Jakob Breitinger apozději iněkteří Jungmannovi předchůdci (Johann Joachim Eschenburg). Platónské druhy jsou dlouhodobě reformulovány koncepty epiky adramatu, problematická je přitom pozice lyriky. Do renesance neexistoval koncept lyriky jako celistvé žánrové oblasti; za prvního, kdo lyriku pojímá jako žánr stojící naroveň sepikou adramatikou, bývá považován Ital Antonio Minturno (Arte poetica, 1564); vzaalpských zemích koncept vznikal ještě později (vOpitzově Buch von der Deutschen Poeterey je „lyrika“ definována jako „básně, jež se užívají khudbě“ (Opitz 1624, s.[33]), ódy, sonety, sapfické písně ačtyřverší jsou uvedeny vedle ní jako samostatné žánry;3 totéž uGottscheda). Otriádě epického, lyrického adramatického žánru se zmiňuje Alexander Gottlieb Baumgarten vMeditationes philosophicae de nonnullis ad poema pertinentibus (1735) ajako jeden ze tří hlavních žánrů jmenuje lyriku Charles Batteux vknize Les Beaux arts réduits àun même principe (1746). Batteauxova systematizace stojí vzákladech pozdější kanonické platnosti literárnědruhové triády, není ovšem zřetelné, zda „lyrikou“ skutečně rozumí vícežánrový taxon, nebo zda ji ztotožňuje jen sódou (Behrens 1940, s.168–169). Ve zvláštní kapitole Batteux hovoří ještě o„didaktické poezii“, čímž liteárnědruhovou triádu vduchu Diomedově mění na čtveřici. „Lyrika“ ve smyslu zastřešujícího taxonu se vněmeckém kontextu objeví až uJohanna Gottfrieda Herdera (Versuch einer 3 Opitz píše o„druzích písní abásní“, tamtéž, s.26. OPEN ACCESS PAVEL ŠiDáK 17 Geschichte der lyrischen Dichtkunst, 1767); pro Johanna Jakoba Engela (Anfangsgründe einer Theorie der Dichtungsarten, 1783) už zahrnuje všechno zpěvné: „Lyrické často značí totéž jako hudební“ (Engel 1804, s.297). Novum není důraz na zpěvnost— mélos je pojetí řecké, jako podstatu lyriky ji uvádí Opitz—, ale důraz na třídu jevů, jež je do pojmu zahrnuta: „Lyrických básnických druhů je více: ódy, písně, elegie“ (tamtéž). Pro Batteuxe aGottscheda je veškerá poezie, tedy ilyrika, nápodobou (ulyriky se zdůrazňoval „odstup mezi afektem avyjádřením afektu“; Scherpe 1968, s.35), mimetická je iGottschedova genologie (rozeznává „tři žánry poetické nápodoby“: „pouhý popis“; báseň, kdy „básník sám hraje osobu jiného“; epickou či dramatickou bajku; Gottsched 1751, s.142n., 146). Od druhé poloviny 18.století ustupuje mimetické vymezení lyriky pojetí expresivnímu; přijetím lyriky do triády se „zhroutila stavba klasicistické teorie […] poprvé od dob Aristotelových ztratily epos atragédie své dominantní postavení mezi básnickými žánry auvolnily je lyrice jako prototypu […], nejreprezentativnější podobě poezie“ (Abrams 2001, s.96). Cit, jenž nově lyriku definoval, se stal základním principem básnictví (uvidíme dále, že iJungmannovi předchůdci jej často chápou jako základní princip žánrové typologie). Herder proto uvádí: „Tak je tomu ubásníka. Musí vyjadřovat city.“4 Literární druhy jsou vymezovány různě (viz níže) aneustálený je ijejich počet (absence lyriky, později naopak přidání naučného básnictví; čtveřice druhů dominovala do poloviny 18.století, srov.Jäger 1970, s.381). Akonečně se, byť spíše výjimečně, objevuje druh smíšený, nikoli platónské mixtum, ale kategorie pro žánry participující na podstatě vícero druhů (tak uPölitze, viz níže). Počet literárních druhů se tím mohl zvýšit na pět. (Nelze zde reflektovat pokusy oúplnou reformulaci druhové koncepce, jakou byl např.Schillerův návrh rozčlenit básnictví na satiru, elegii aidylu ve spise Onaivním asentimentálním básnictví, 1795.) Mezník vdebatě oliterárních druzích představuje Goethův komentář kjeho Západovýchodnímu dívánu (Noten und Abhandlungen zum West-östlicher Divans, 1814). Johann Wolfgang Goethe vyjmenovává jednotlivé žánry, uvádí však, že je to nedokonalý výčet jevů, jež jsou definovány na základě různorodých kritérií; následně vypočetl tři „přirozené formy poezie“ (Naturformen der Poesie): „ten, jenž jasně líčí, ten, jenž je entuziasticky vzrušený, aten, který osobně jedná: epika, lyrika adrama“ (cit.dle Zymner 2003, s.28). Goethovy „přirozené formy“ jsou spíše formální principy, jež leží vzákladu jednotlivých žánrů, anelze je definovat výčtem žánrů, jak tomu bylo vpoetikách přelomu 18.a19.století (včetně oněch, znich čerpá Jungmann). Kontextem Goethova důrazu na „přirozenost“ formy je idealistická genologie (Georg Wilhelm Friedrich Hegel, August Wilhelm Schlegel), jež si uvědomila bytostný vztah tématu ažánru: „vestetice idealismu se žánry vynořují zideje, absolutnosti ducha“ (Jäger 1970, s.378) ajsou pojímány jako reprezentace ideje, na rozdíl od raně novověké poetiky, jež předpokládala, že jakýkoli materiál lze ztvárnit téměř vjakémkoli žánru. Jiný postoj zaujme romantika. Její teorie génia ahistorické myšlení vede ke skepsi vůči systémovým nárokům racionalistické poetiky, aromantici pak touží rozostřit žánrové hranice; tak pro Friedricha Schlegela „vpoezii není dělení, omezování, třídění, […] je jediné ,univerzum‘ poezie“, vněmž „není nic vklidu, všechno se ustavuje 4 Über die neuere deutsche Literatur (1767), cit.dle Abrams 2001, s.102. OPEN ACCESS 18 SLOVO A SMYSL 40 aharmonicky pohybuje“ (cit.dle Berkovskij 1976, s.117). (Proti nim pak vystoupí mj.Goethe— jeho nechuť kmíšení žánrů souvisí navíc sbiologickou inspirací jeho genologie.) 3. PŘEDCHŮDCI JUNGMANNOVY GENOLOGIE Po hrubém ohledání širšího kontextu prozkoumejme jeho výraz vkonkrétní době: německojazyčný— pro českou diskusi výchozí— genologický diskurz přelomu 18.a19.století. Vyjdeme zanalýzy několika dobových poetik či estetik, relevantního vzorku zpřibližně třiceti, jež se vNěmecku vdruhé polovině 18.století ana počátku století 19.objevily (Robert 2010, s.203). Tento vzorek určují dvě hlediska: obráží všechny otázky, jež vdobové genologii rezonovaly, ajejich různá řešení, ajde oknihy, jež Jungmann prokazatelně znal nebo je velmi pravděpodobně znát mohl. Tento vzorek proto ukáže podobu genologické debaty, zníž krystalizuje Slovesnost. Podle Hikla byly inspirací genologické části Slovesnosti zejména dva zdroje— třetí ačtvrtý díl knihy Karla Heinricha Ludwiga Pölitze Practisches Handbuch zur statarischen und kursorischen Lectüre der teutschen Klassiker, für Lehrer und Erzieher (1805 a1806) akniha Christiana Augusta Heinricha Clodia Entwurf einer systematischen Poetik nebst Collectaneen zu ihrer Ausführung (1804; Hikl 1911, s.439). Méně užívaným zdrojem byl Jungmannovi Handbuch der Aesthetik (1803) Johanna Augusta Eberharda. Eberhardova kniha rozvíjí amodifikuje teze zautorovy starší, ve své době ceněné knihy Theorie der schönen Wissenschaften (1783). Uvedený Pölitz svoje náhledy na umění rozvedl vAesthetik für gebildete Leser— pro genologii je důležitý její druhý díl zroku 1807. Jako minimálně užívaný zdroj uvádí Hikl (1911, s.426) Georga Reinbecka; Hikl vyjmenovává jeho chrestomatie, ukážeme nicméně, že podstatný je Reinbeckův spis Die Poetik in ihrem Zusammenhange mit der Aesthetik (1817). Všichni posluchači rakouských filozofických fakult přelomu století byli vrámci přednášek zestetiky seznamováni sgenologií (Hlobil 2018, s.164). Jungmann přednášky zestetiky navštěvoval uAugusta Gottlieba Meissnera (vakademickém roce 1794/95; srov.Hlobil 2011, s.148); aprávě mj.ze zápisků Jungmannových jsou dnes Meissnerovy teze rekonstruovány (Hlobil 2011). Meissner částečně5 vycházel zpříručky Johanna Joachima Eschenburga Entwurf einer Theorie und Literatur der schönen Wissenschaften zroku 1783, dobově velmi dobře hodnocené (Richter 2010, s.51 a54). Eschenburgův Entwurf vyšel vMnichově; téhož roku vBerlíně vychází autorova kniha Entwurf einer Theorie und Literatur der schönen Redekünste. Jde otext změněný povětšinou jen vdrobnostech, na některých místech ovšem ivýrazněji. Eschenburgovu poetiku, avní genologii, Jungmann ve svých zápiscích zMeissnerových přednášek často zmiňuje (Hlobil 2011, s.174), abude tedy nutno vzít vpotaz igenologické uvažování těchto dvou autorů. Koincidence jmen Eschenburgova aEberhardova není bez zajímavosti: jejich vtýž rok— 1783— vydané knihy, Entwurf aTheorie, tvořily, jak uvádí Martinková, „dôležitú súčasť univerzitnej výuky vNemecku aradia sa knajstarším učebniciam, ktoré prinieslo európske osvietenstvo“ (Martinková 2018, s.7). Eschenburg aEberhard jsou— 5 Ke způsobu Meissnerova přejímání Eschenburgovy teorie viz Hlobil 2011, s.169nn. OPEN ACCESS PAVEL ŠiDáK 19 jakožto estetici, kteří se zabývali současným uměním, jejichž empirickou estetiku inspirovala konkrétní umělecká zkušenost akteří považovali estetiku za součást „Erfahrungsseelenlehre“ (viz Richter 2010, s.49)— asociováni ještě sjedním teoretikem, snímž tvoří myšlenkově spjatou trojici. Jde oJohanna Jakoba Engela, autora knihy Anfangsgründe einer Theorie der Dichtungsarten, vydané také vroce 1783. AEberhard, Eschenburg iEngel vycházejí zoběcněumělecké encyklopedie Allgemeine Theorie der schönen Künste (1771–1774) Johanna Georga Sulzera, kterou též bude nutno evidovat. Jelikož nám jde orekonstrukci dobového genologického myšlení, je pro nás do jisté míry užitečné vzít vpotaz iknihy, které vyšly záhy po roce 1820: např.Pölitzovu Das Gesammtgebiet der deutschen Sprache (1825) či Aesthetik oder Lehre vom Schönen und der Kunst in ihrem ganzen Umfange Franze Fickera. Oba spisy nám mohou posloužit jako doklad vývojových tendencí. Vsoupisu Jungmannových pramenů figurují samozřejmě další pro genologii zásadní díla. Jde ovšem zejména opráce starší (Boileau, Baumgarten, Horatius, Cicero), jež jsme vnejnutnější míře zmínili výše, anyní knim již nebudeme přihlížet, neboť nám půjde především odobovou debatu. 3.1. RŮZNOŘEČÍ DOBOVÉ GENOLOGiE Všechny tyto knihy mají několik společných rysů. Obsahují úvodní genologickou teorii (zejm. pasáže odělení apovaze druhů): tím se nejzjevněji odlišují od Jungmanna, jenž skutečně teoretické genologické pasáže neuvádí. Ze všech knih je znát intelektuální úsilí pojmout genologickou problematiku vjejí neustálenosti: odtud ono průběžné redefinování základních kategorií, promýšlení terminologie (srov.idylu uEschenburga: v1805a jako „Schäfergedicht“, v1805b „Hirtengedicht“ atd.). Většina autorů dává najevo skepsi ohledně možností genologické taxonomie. Uvažují odvou aspektech: onemožnosti jednoznačného adokonalého principu dělení aonemožnosti literární dílo jednoznačně vztáhnout kjednomu druhu. Eschenburg například píše, že „logicky přísné dělení žánrů“ (Eschenburg 1805a, s.50) nelze provést, protože jejich hranice jsou nejednoznačné. Ajeho výrok „každá báseň získává na vnitřní hodnotě tím více, čím je její forma rozmanitější asložitější“ (tamtéž), můžeme snad chápat jako ocenění žánrové heterogennosti básně. Vědomí nejednoznačné příslušnosti básní kjednomu druhu je zásadní zejména pro Pölitze aprávě zněho vyplývá „doplňkový“, čtvrtý (vHandbuchu), resp.pátý (vEstetice) druh, tj.díla daná spojením několika druhů: „abychom básnického génia, který vnich vyniká, násilně neomezovali na tyto přesně vymezené třídy, můžeme je nazvat smíšenými formami poezie auvést je odděleně od nich vdoplňkové třídě“ (Pölitz 1807, s.22). (Výjimkou je pak Engel: jeho racionální askutečně realizované psychologické stanovisko zjeho díla činí „vyvrcholení azávěr normativně-systematické poetiky žánrů“; Scherpe 1968, s.262.) Jinou společně promýšlenou oblastí je intermediální vázanost genologie. Sulzer— apo něm další— zdůrazňují hudební povahu lyriky; vEberhardově Theorii (1783) nalezneme pasáž opřednesu básně; pojednává vní ointermediálních žánrech (opera, kantáta), jež chápe jako „hudební básně“. Pro Clodia aEngela má intermediální moment druhově klasifikační platnost: uEngela lze žánry dělit mj.podle toho, zda se spojují shudbou, nebo ne; podle Clodia je pro dělení básnictví na základě formy zásadní „spojení poezie sjinými uměními, které dává poezii další formy […] OPEN ACCESS 20 SLOVO A SMYSL 40 tak se spojuje hudba spoezií adává kantáty, oratoria atd.“. Clodius si všímá vztahů literatury ikjiným uměleckým druhům: „Spojení poezie smimikou, plastikou atd. dává vznik dramatu […] Někdy slouží poezie také jako vedlejší umění jiným uměním, např.užitím nápisů architektuře ahortikultuře“ (Clodius 1804a, s.479–480). Vostatních aspektech se jednotliví autoři liší. Vyjděme od kritéria vymezení druhů.6 Gottsched básnictví dělí podle způsobu nápodoby apodle doby vzniku (staré anovější, koběma způsobům viz výše). Platonizující vymezení („Redekriterium“) přijímá iEschenburg: „Nazveme-li žánry, vnichž básník sám mluví […], epikou, aty, vnichž nechává mluvit ajednat jiné osoby, […] dramatikou, pak lze pod tyto dva hlavní žánry zahrnout všechny formy poezie“ (Eschenburg 1805a, s.78; srov.ktomu Richter 2010, s.53). Kepice adramatice ještě přistupuje rétorika, resp.próza, ta je ovšem postavena mimo básnictví, byť obsahuje žánry pro beletrii podstatné, zejména román. Významnou roli hraje vestetickém uvažování psychologie, vpředkantovském 18.století vysoce ceněný nástroj poznání poskytující záruku bezchybné filozofické argumentace (Scherpe 1968, s.140; srov.též Richter 2010, s.50). Pro Clodia je poetika „součástí estetiky, atedy iobecné psychologie“; apokud „poetiku chápeme jako teorii, která přejímá […] principy zracionální psychologie, […] pak podle těchto hypotéz musí být možné najít také apriorní důvody pro klasifikaci, aby bylo možné klasifikovat typy poezie“ (Clodius 1804a, s.34 a449). Příchylnost poetiky kpsychologii ukazují výměry Sulzerovy7 aPölitzovy. Sulzer uvádí, že „básnické druhy vznikají jak zkonkrétního druhu básnického génia, tak zjeho konkrétních podnětů […]. Bylo by třeba hledat původ druhu vpovaze básnického génia“ (Sulzer 1771, s.251–258), arozlišuje tři, resp.čtyři druhy— epiku, lyriku adrama (např.tamtéž, s.253), resp.naučné básnictví (tamtéž, s.438). Jednotlivé žánry pak lze definovat na základě „látky nebo formy“ (tamtéž), což je mimochodem ojedinělý pokus reflektovat dvě genologické hierarchické roviny (druh— žánr) ajejich specifika (později to učiní až Goethe). Pölitz zavádí kritérium subjektivity citu (Pölitz 1805, s.23), jež liší čtyři básnické formy: lyrickou, historickou, didaktickou asmíšenou; vyjma lyriky však vjejich konkrétních definicích hledisko subjektivity spíše absentuje. Smíšené formy jsou „složeny zcharakteru dvou nebo všech tří provedených forem ajsou sjednoceny vcelku hotové estetické formy“ (tamtéž; smíšená forma je žánrově nejpočetnější, obsahuje idylu, básnický list, dialog, monolog, parodii, travestii, průpověď, epigram, hádanku, šarádu, vEstetice je obohacena opoetické líčení, satiru aj.). Psychologické hledisko udrží Pölitz ive své Estetice (1807): „Typ poezie je třída básnických děl, jejichž společný charakter vyplývá zurčitého individuálního rozpoložení vmysli básníka […] Píseň aelegie, epopej abalada, komedie atragédie jsou tedy navzájem příbuzné apatří do jedné atéže třídy básnických druhů, protože vyvěrají zanalogického citu vbásníkově duši […] Existuje tedy tolik různých tříd typů poezie, kolik je různých základních tónů citu pro estetické zobrazení.“8 VEstetice vymezí— opět na psycho6 Přehled jejich pojetí urůzných autorů schematicky podáváme vPříloze II. 7 Ktomu Scherpe (1968, s.207); analogické snahy vanglické estetice (zejm. W.Jones) komentuje Abrams (2001, s.99). 8 Srov.ktomu sžíravý komentář Hiklův: „bude vlastně tolik tříd básnických, kolik individuálních pocitů je vbásníkovi […] Pölitz byl přece nucen produkci básnickou kategorizovati, činí však tak jen povrchně“ (Hikl 1911, s.447). OPEN ACCESS PAVEL ŠiDáK 21 logickém základě— pět básnických druhů: ktěm, jež uvedl vHandbuchu, přidává drama. Stejně Pölitz uvažuje ive své následné práci (Pölitz 1825). Vrchol psychologického uvažování představuje Johann Jakob Engel, jehož knihu lze chápat jako „promyšlený adůsledně sledovaný pokus opřenesení kategorií asocia tivní psychologie do teorie žánrů“ (Scherpe 1968, s.140). Engel stanovuje jako klasifikační princip „pořadí myšlenek“ (Ideenordnung): podle toho, jak jsou myšlenky spojeny, lze odlišit básně didaktické (myšlenky jsou spojeny jedna vdruhé), pragmatické (myšlenky jsou individuální tíhnutí srdce; sem Engel řadí mimetické druhy, drama aepiku), popisné (myšlenky se ve své posloupnosti představují smyslům) alyrické (podle zákona fantazie se různě navzájem probouzejí; Engel 1804, s.305–306). Engelův přístup je specifický tím, že ke svým druhům neasociuje konkrétní žánry— ožánrové rovině vlastně vůbec nemluví. Pouze tematický výměr zavádí Eberhard, Meissner aClodius. Eberhard vTheorie der schönen Wissenschaften píše: „báseň obsahuje buď myšlenky, nebo pocity; myšlenky jsou buď dogmatické, nebo historické pravdy, atak vzniká básnictví didaktické, apopisné neboli malebné (‚malerische‘, ‚beschreibende‘)“ (Eberhard 1786, s.151–152). Zdalšího výkladu je patrné, že myšlenkám, jež na sebe včase navazují, je věnováno básnictví dramatické; není zde zmíněna lyrika, je nicméně uvedena vdalším výkladu. Svoje vymezení Eberhard vzápětí relativizuje zavedením kritéria délky („Básně se mohou lišit také stručností adélkou. Nejkratší, která by obsahovala nejmenší počet myšlenek nebo pocitů, by byl epigram […]“; tamtéž, s.153). VHandbuch der Aesthetik (1803–1805) vymezuje Eberhard podle dominantního tématu tři druhy (didaktický, popisný či epický, lyrický; dramatiku přiřazuje pod jeden ztěchto druhů, ovšem vširším významu naopak drama zahrnuje epiku; Eberhard 1820, s.19). Meissner dělí básnictví podle předmětu na epické, lyrické, dramatické adidaktické (Hlobil 2011, s.165). Clodius vyvozuje typologii básnictví ze dvou základních aspektů básně: látky aformy. Všechny básně mají látku aformu základní azvláštní („zufällige“): „Budou tedy existovat zvláštní látky […] básnické krásy, aty dají vzniknout zvláštním typům poezie, abudou existovat zvláštní formy […], aty také dají vzniknout vlastním názvům typů poezie […] Zvláštní látky aformy poezie se nazývají básnické druhy“ (Clodius 1804a, s.450, 448). Dominantním dělením na základě látky vznikají dvě hlavní větve básnictví: božská alidská. Látkou božské poezie jsou „zjevené božské dějiny světa, kde se Bůh […] ohlašuje jako původce světa zjevení, středobod lidských osudů azve lidstvo do svého společenství […]“ (tamtéž, s.469). Božská poezie zahrnuje „biblickou poezii“, v„lidské poezii“ Clodius rozeznává dvě hlavní třídy— volnou, tj.lyrickou (je bezpojmová, „pocit krásna se zjevuje […] jako zcela volný“; tamtéž), azobrazující (darstellende). Na rozdíl od ostatních zde popsaných poetik zavádí Clodius další hierarchickou genologickou rovinu, když „lidskou“ poezii dále dělí na poezii historickou (epiku), na poezii popisnou (beschreibende; popisuje předměty podle jejich „nekonečné krásy, pro kontemplaci“), na poezii didaktickou („zobrazuje dokonalý celek pravidel […] srozumitelný rozumovému chápání“) ana poezii alegorickou („snaží se vyjádřit vnitřní podstatu rozumu, nejvyšší zákonitost, prostřednictvím […] symbolů“; tamtéž, s.472). Vedle dominantního dělení na základě látky provádí Clodius též dělení druhů podle formy— to je však jen pomocné kritérium. Pozoruhodná je vkontextu dobových genologií teorie Georga Reinbecka, zástupce soudobé stylistické genologie, jež filozoficky fundované stylistické pojmy OPEN ACCESS 28 SLOVO A SMYSL 40 asociované, idyla, satira, epigram aj., jsou vztaženy právě jen kpopisnému básnictví jako takovému, nikoli kjeho vyšší či nižší rovině). Mnohorovinnost Jungmannova systému je samozřejmě zároveň ipastí. Vkomplexním modelu je občas uveden taxon, jehož místo vhierarchii není definováno. Tak se děje výše zmíněnému vyššímu anižšímu popisnému básnictví nebo pododdílům idyly (idylický epos, román, idylické drama, srov.LXIX), přičemž se zdá nepravděpodobné, že by epos (žánry vyšší vážné epiky) aromán (žánr nižší) měly představovat jeden žánr téže úrovně. Snad je to střet dvou pojetí: věcného, „mechanistického“ pojetí, kněmuž Jungmann inklinuje akteré indikuje už průběžným číslováním žánrů (pro čtenáře je toto číslování, kombinující písmo ařecké alatinské číslice, nejzjevnější známkou hierarchizace), aliteratuře snad přiměřenějšího pojetí intuitivního, přibližně vymezujícího.15 4.3. TAxONOMiE ADRUHY Přehled genologie 18.století ukázal progresivní tendenci kutváření literárnědruhové skupiny epiky, dramatu, nově se konstituující lyriky adidaktiky, zníž posléze krystalizuje Goethova triáda. Tak ivpoetikách konce 18.století byla epika obligatorním literárním druhem ana tutéž pozici aspirovalo drama alyrika sdidaktikou. Jungmannova Slovesnost se této tendenci vymyká. Nejvíce analogií vykazuje sClodiem, jehož taxonomický systém se nejvýrazněji odlišuje od průměru či progresivního směřování dobové diskuse. Jde však skutečně jen odílčí analogie, celkové rozvržení systému je osobité alze vněm vidět poučení ze všech předchozích genologických systémů. Hlavními literárními druhy jsou lyrika a„vystavěcí básnictví“ (termín asi nejvíc odkazuje na Clodiovu „darstellende Poesie“). Dva hlavní druhy upomínají na Clodia, uněho jsou ovšem až druhou rovinou vrámci „lidského básnictví“. Ulyriky je pozoruhodná její extenze (oproti spíše— co do počtu žánrů— užšímu pojetí upředchůdců); markantní je rozpor mezi homogenní lyrikou16— obsahuje skutečně jen žánry lyrické— aheterogenním „vystavěcím básnictvím“. To má pět pododdílů: dějoprávný, popisný, naučný, jinotajitelný arozmluvu. První čtyři opět vidíme uClodia (kde ovšem „alegorická poezie“ obsahuje ižánr alegorie jako takový, zatímco Jungmann alegorii jako žánr nezná ado alegorické poezie řadí bajku ahádanku ajejich poddruhy), pro „rozmluvu“, pojatou jako vyšší taxon, nenacházíme předlohu (bývá řazena jako žánr dramatického umění, tak např.vEberhardově Handbuchu, uPölitze vHandbuchu je součástí „smíšeného básnictví“; uEschenburga vEntwurfu je vrétorice, tj.mimo básnictví). Na celku „vystavěcího básnictví“ není nejzajímavější to, co obsahuje, ale to, co ve vyšších rovinách neobsahuje: epiku adrama jako základní druhy. Epiku jako druh Jungmann uvádí, ale chápe ji jako taxon hierarchicky relativně nízkého (čtvrtého) řádu; totéž platí odramatu. Orovinu výše je lokalizováno didaktické („naučné“) básnictví. Obsahuje jen naučnou agnómickou báseň aepigram, je 15 Jiná věc jsou vtextu ukryté protimluvy, tedy spíše chyby či nedomyšlenosti (např.není jasné, patří-li heroický román, historické zpěvy abalada pod epopej, jak naznačuje § 38, nebo jsou-li sní na jedné rovině, jak naznačuje § 40); těch ovšem vtextu najdeme minimální počet. 16 Celkovým pojetím lyriky ajejí pozicí ve svém genologickém systému potvrdil Jungmann plně její progresi, typickou pro romantiku. OPEN ACCESS PAVEL ŠiDáK 29 tedy žánrově chudší než uvětšiny předchůdců (uClodia aEberharda zahrnovalo epištolu, uPölitze aEberharda satiru, později uFickera ezopskou bajku).17 Je tomu tak proto, že Jungmann, uvědomující si, že „každá téměř báseň nějaké poučení naskýtá“ (LXXII), řadí do didaktiky jen žánry, vnichž poučení dominuje. Epika je prvním členem dějoprávné formy;18 její žánrová extenze je vzásadě shodná sextenzí epiky-druhu uvšech výše zmíněných autorů. Avšak to, co unich byly hlavní žánry (epos/epopej aostatně též román, žánr vté době rychle se etablující), není uJungmanna pojato jako její hlavní žánry, ale jako jevy procházející různými druhy: epos aromán nacházíme nejen vepickém básnictví, ale také vpopisném (idylický epos aromán). Toto je, zdá se, Jungmannovo největší specifikum: otevřenost konceptů vté době již standardních druhů, epiky, lyriky, dramatu, didaktiky. Drama se vedle dramatického básnictví objevuje opět vbásnictví popisném (idylické drama). Jakkoli lyrice Jungmann, jak řečeno, vyhrazuje roli druhu, pojímá ji též jako modus pojící se kžánrům existujícím vrámci jiného druhu: lyrický román vrámci epiky, lyrická idyla vrámci popisného básnictví, lyrická rozmluva vrámci rozmluvy jakožto druhu. Naučná báseň může uJungmanna být epická (zatímco dobově progresivní je spojení didaktického básnictví slyrickým, srov.Jäger 1970, s.389). Tentýž jev můžeme popsat i„zespodu“, tj.zhlediska žánrů: uněkterých Jungmann přímo říká, že mohou být, jako třeba poslání, „připočteny“ kformě lyrické, epické či naučné (XLIV až XLV). Druhy samotné Jungmann nemísí— např.koncept lyrickoepického se objeví až ve druhém vydání Slovesnosti. Je překvapivé, že Jungmann nepřijal progresivní model epika— lyrika— drama— didaktika (nepřijal jej ostatně ani ve druhém vydání Slovesnosti, kde se vůči němu vymezil zcela explicitně— analogii mezi jeho předchůdci najdeme jen uReinbecka). Nabízí se dva možné důvody. Buď kopíroval pojetí Clodiovo (což zřetelně nedělal, drobných izásadních odchylek je příliš), nebo— atéto odpovědi napovídá přechodnost žánrů mezi druhy— se rozhodl nepřejmout literární druhy pojaté jako pevně ohraničené množiny žánrů, ale pojímal je spíše jako způsoby cítění, artikulace světa, schopné realizace skrze různé žánry, tj.iony, jež nebývají do daných druhů běžně řazeny. Šlo by tedy opřístup, jejž bychom snad mohli tušit uEngela, ajejž poprvé explicitně formuluje Goethe (avČechách později zcela jednoznačně Felix Vodička).19 17 Poznamenejme, že didaktické básnictví přešlo jakožto jeden zliterárních druhů přes dílo Jungmannovo ido novější české tradice: vNástinu slovesnosti Jakuba Malého (1848) čteme: „básnictví hlavně na tré se dělí, asice na pouhé čili lyrické, kde pouze ajedině cit panuje, na naučné, jehož ideál se rozumu, ana mravní, jehož ideál se vůle týká“ (Malý 1848, s.87, kurziva autor; vdalším výkladu ovšem Malý mluví ioepice). Didaktiku ve významu literárního druhu včeském prostředí odmítnou nejprve Kosina aBartoš (1876): „Mají-li tyto druhy básnické směr poučný (tendenci didaktickou), nazýváme je didaktickými, neoznačujíce tím názvem samostatný, různý druh poetický“ (tamtéž, s.18). Myšlenkové zárodky tohoto odmítnutí položil ovšem Jungmann sám („spor jest oto, má-li naučná báseň co zvláštní poetický tvar považována býti“, LXXII). 18 „Dějoprávná neb historická forma básnictví […] založena jest na zvidiněném vystavení dějův (facta)“ (XLVII). 19 Podle Vodičky druhy „nepostihují určitý typ literárních celků, ale mnohem spíše jisté slovesnými (stylistickými) podmínkami amožnostmi dané principy tvorby, které se projevují vcelcích nejrozmanitějších typů“ (Vodička 1968, s.245). OPEN ACCESS 30 SLOVO A SMYSL 40 4.4. MODY AFORMY Před genologickou částí knihy se Jungmann (stejně jako většina jeho předchůdců) obsáhle věnuje zejména otázce typologie krásna. Zájem oni— osystém estetických kategorií— je ostatně další zvlivů širšího estetického diskurzu 18.století, jenž do Jungmannova díla proniká (srov.Burkeovo Filosofické zkoumání původu našich idejí vznešena akrásna, 1757, aroli kategorie vznešena např.uBoileaua, kde do velké míry splývá skrásou; srov.také oblibu kategorie malebna atd.). Krása je trojí (vznešenost, tragičnost apěknost) adělí se na vyšší anižší; ty opět mají své stupně, každý typ má své chyby a„odrodky“ (např.chyby pěknosti jsou směšnost, komičnost, šprým, humor, satyrické atd.). Typy krásy jsou vnaprosté většině jen zmíněny vrámci teoretického systému amnohdy mají charakter ryze stylistický (vodnatost, jedna z„chyb“ vznešeného, „jest zeslabení silné myšlenky dlouhým […] opisováním“, XVII). Ale většina znich, ato je pro nás podstatné, je vztažena, byť ne soustavně, ke genologickému systému avyužita jako modus— totiž tam, kde neslouží jen kpopisu daného genologického jevu, ale kde přímo konstituují jeho typ: tak např.lyrika může být satirická, humoristická, vážná asměšná, vážné asměšné jsou též subžánry rozprávky, směšný „neb satirický“ může být román. Zřetelně to Jungmann říká vúvodu kvystavěcímu básnictví: „Oddílové této hlavní formy […] rozvrhují se opět vrozličné druhy dle rozdílné látky, přeměny (modifikaci) krásy vystavené, dle hlavního citu vzbuzenu býti majícího, dle zvláštních tvarů atd. Avšichni tito oddílové, rovněž jako uprvní hlavní formy (lyriky), […] mohou vážné asměšné, humoristické neb satirické býti“ (XLVII). Jiné typy krásy, resp.jejích chyb, stojí na hraně modu ažánru. Tak např.„odrodky pěknoty“, „šprým“, humor a„satirické“. Humor „soudí […] převrácenost celého života lidského pod záslonou pouhé hříčky“ (tj.dnešní vymezení satiry, srov.např.Loď bláznů); šprým neboli žert je „ostroumné sestavení“ méně vážných věcí „libý cit plodící“, satira „jest komičného druh, když skladatel […] na oko šprýmuje“, ale kárá „jisté vady anedostatky lidské“ (XXI). Kombinují se zde genetické arecepční psychologické aspekty typů krásna saspektem tematickým: ale vtakovém typu definice už nabývá vrchu obsahově-formální určenost, typická pro žánr; asatira („vystavení uchýlených od přírody avidiny (ideálu) mravů lidských, skrasovědným obsahem směšnosti vtipem trpkým nebo šprýmovným ušlechtěné“, LXIX) ažert (uvedený voddíle prózy) se pak zdají být hypostazí těchto „typů krásna“. Nikoli systémově, ale zřetelně se zde Jungmannovo uvažování blíží stylistické genologii Reinbeckově, uněhož čtyři druhy fungují jako modifikátory šesti stylů-oblastí básnictví (normální, satirické atd., viz výše). Je zjevné, že zde jde, moderní terminologií řečeno, právě omody, nikoli ostyly. Reinbeck ovšem koncept epiky, dramatu, lyriky atd. jakožto koncept taxonomický odmítá zcela aužívá je právě jen jako modifikátory; Jungmann zaujímá pomezní pozici přiznávaje jim platnost jak taxonomickou, tak i– jak jsme ukázali— modifikační. Rozeznáváme-li vJungmannově systému modus (včeské genologii termín objevivší se až ve 21.století, srov.Šidák 2017), můžeme vněm nalézt také pojem komplementární, tj.formu (formální příznak). Takovou formou by mohl být např.„způsob listu“, vněmž je sepsán žánr „poslání“ (XLV). OPEN ACCESS PAVEL ŠiDáK 31 4.5. iNTERMEDiALiTA Zdrobných zmínek vtextu si lze učinit představu ointermediálním rozměru Jungmannovy genologie— ostatně přesně vyvoditelném zkonsenzu německojazyčných předchůdců. Schopnost literárních žánrů vázat se sjinými médii/uměleckými druhy je tu zakotvena už ve dvou ze tří tezí, jimiž Jungmann definuje žánr. Vdruhé znich mluví omožnosti zhudebnění či zdramatizování (tedy oadaptaci), ve třetí říká: „ze spojení básnictví shudbou povstává: kantáta, oratorium, ano původně isamy písně, balady atd. Spojení básnictví se stavitelstvím aobraznictvím dává nápisy“ (XXXIII).20 Připojme ještě jeho definici opery: „vspolku zpěvu, hudby aněkdy iplesu“ (LXV). Zde už nejde oadaptaci (překlad zjednoho média do druhého, např.zliteratury do dramatu), ale ovystižení polymediálních žánrů, tvořených vícero médii („nápis“ je jazykový jev vtesaný apod. do díla architektonického či vepsaný do díla výtvarného atd.). Adaptace je vJungmannově systému podstatný jev. Vrámci lyriky Jungmann uvádí dramatizované elegie, vrámci rozmluvy jakožto druhu rozmluvu dramatickou, vrámci popisného básnictví lyrické drama, zná dramatickou naučnou báseň. Myšlenku adaptace nenalezneme ani uClodia, ani uPölitze, dvou autorů, podle jejichž osnovy dle Hikla vznikla Slovesnost zejména. Nenalezneme ji ani vEberhardově Entwurfu, což je další explicitně zmíněný zdroj. Analogickou myšlenku však nacházíme vEberhardově starší Theorii: totiž myšlenku odramatu v„užším“ a„širším“ smyslu, kdy drama vužším smyslu je součást epiky, zatímco drama „vširším smyslu“ je vlastnost všech dějových žánrů. Není to jistě myšlenka ekvivalentní, podstatné je zde nicméně vystižení jemné asnadno prolomitelné hranice, kdy se zepiky stane drama. Myšlenku polymediality Jungmann mohl nalézt uClodia (jeho „forma“), výrazněji je však formulována uEngela (kombinovatelnost shudbou jako jedno ze tří žánrových kritérií). Polymediální žánry jsou nicméně evidovány tradičně (už Gottsched vrámci nových žánrů uvádí kantátu, serenádu, oratorium, operu aoperetu). Zrejstříku Jungmannových žánrů, pro něž nenacházíme uněmeckých autorů ekvivalent, je možno doplnit všechny subžánry písně světské amelodram. Rozšiřuje také extenzi hymnu: utéto „básně ve formě písně“ (Clodius 1804b, s.548) uvádí Jungmann „vojenné zpěvy“ ahymny klotické (vzývací) a„chrámní“, pajány adithyramby (uPölitze, Eschenburga, Eberharda aMeissnera samostatný žánr, uEberharda asociovaný srap sodií, jež je uJungmanna taxon pajánům idithyrambům nadřazený). 4.6. CELiSTVOST SYSTÉMU Beletrii Jungmann artikuluje vrámci celku jazykových projevů, tj.vedle (ataké „oproti“) próze ařečnictví. To není samozřejmé: Sulzer uvádí heslo „Prosa, prosaisch“, má však na mysli básnickou prózu: „Básnická próza, tj.básně bez použití slabik, je vynálezem nedávné doby avedou se různé spory oto, zda lze nějaké prozaické dílo právem nazývat básní“ (Sulzer 1774, s.927). Clodius se opróze zmíní (Clodius 1804a, s.319), definuje ji jako poznávací jazyk vědy adále se jí nevěnuje; ořečnictví 20 Knápisům se vrací zmínka o„lapidárním slohu“, vřazená pod anekdotu jakožto „formu historického vystavení“, součást prózy: „lapidární sloh […] náleží knápisům na veřejných budovách“ (LXXXVI); „lapidární“ zde vyjevuje svou etymologii (lapis). OPEN ACCESS 32 SLOVO A SMYSL 40 nemluví. Eschenburg za oddíl věnovaný epice adramatu vkládá kapitolu orétorice (vníž mj.popisuje román ajeho podtyp, pohádku). Pölitz vHandbuchu (sv. III) na jazykovém základě rozlišuje poezii, prózu ařečnictví (Pölitz 1805, s.6–7), ale podrobněji se (ve IV. díle) věnuje jen próze ajejím čtyřem hlavním „žánrům“ („Hauptgattung“), jimiž jsou obchodní, historický, didaktický alistovní styl (Pölitz 1806, s.2), zatímco skutečnými žánry těchto „stylů“ se prakticky nezabývá. VEstetice nemluví ani opróze, ani orétorice, stejně jako Eberhard. Systémové uvedení básnictví, prózy ařečnictví se vNěmecku objeví až uFranze Fickera vroce 1830 (ten přizná určitou míru příslušnosti ke krásným uměním; Ficker 1830, s.506). Vtomto ohledu je tedy Jungmann progresivní. Jeho Slovesnost je pokus uvést do jedné soustavy všechny žánry, beletristické inebeletristické. Nad všechny své předchůdce Jungmann vyniká množstvím uvedených žánrů řečnictví aprózy. Prózu, nebo jak sám uvádí, „prostomluvný sloh“ (LXXXIII), rozvrhuje Jungmann stejně jako Pölitz na slohy: zatímco Pölitz avizoval „Gattung“ adefinoval slohy, Jungmann avizuje sloh aněkdy definuje žánr. Jungmann rozlišuje sloh jednací „neb obecenský“, dějopisný, naučný alistovný. „Slohem jednacím“ míní různé stylové roviny (jednání kancelářské, dvorské atd.; tento sloh je opět— alogicky— členěn na „vyšší“ a„nižší“, zde ve významu vyšší/nižší sloh, nikoli krásno). Sloh dějepisný (řekli bychom popisný) je spíše soupisem disciplín (mineralogie, biologie, antropologie aj.) ajejich vědních jazyků, ovšem vrámci „kupy dějepisné látky“ (LXXXIV) jsou— bez explicitního švu, jenž by je odděloval od vědních jazyků— uváděny iněkteré žánry zdnešního hlediska pro beletrii zásadní: rozprávka (tedy pověst vdnešní terminologii, srov.níže), životopis, anekdota (vJungmannově pojetí spíše pointovaná povídka), historie. Vrámci slohu naučného je uveden žánr pojednání („tractatus“), vpododdílu „prostonárodní naučný sloh“ je zde uvedeno přísloví apořekadlo. Vedle těchto žánrových pojmů stojí „spisy pro mládež“, „spisy pro obecný lid“, tedy opět spíše styl, arecenze. Próza je tudíž pro Jungmanna stejně tak věcí stylu (funkčních stylů: vědeckých, publicistických aj. diskurzů) jako konkrétních, těmito diskurzy tvořených žánrů či žánrových skupin („spisy pro mládež“). Totéž platí ipro paragrafy věnované rétorice. Vedle teorie rétoriky (naučení očástech řeči) jsou rovněž zde uvedeny konkrétní žánry, oddělené od beletrie, avšak— jak vidíme dodnes— spotencí plnit funkci estetickou: modlitba (upředchůdců nezmiňovaná), promluva, řeč. 4.7. ŽáNROVÝ SYSTÉM SLOVESNOSTI Žánrový systém, jejž prezentuje Slovesnost, odpovídá standardu výše uvedených německojazyčných poetik. Specifika žánrové struktury slovanského světa, jak onich píše Wollmann (1987, s.31), se zde nijak neprojevují. Vyjma komplikovanějšího hierarchického členění je zásadním rozdílem oproti předchozím konceptům větší počet žánrů, resp.subžánrů.21 Jungmannova záliba vrozčleňování žánrů není jen snahou opřesnější pojetí daného žánru (světská píseň, jež ujeho předchůdců ani nebývala vymezena, má uJungmanna tři subžánry), ale také vyrovnáním se svývojem literatury jako takové. Tak např.dithyramb, do té doby samostatný žánr, je uJungmanna 21 Celistvý přehled žánrového systému Slovesnosti nabízíme vPříloze I. OPEN ACCESS PAVEL ŠiDáK 33 podžánrem hymnu (přičemž ihymnus jako takový, tj.vzývání božstva, je zde na posledním místě uváděným subžánrem hymnu, „klotickým hymnem“). Žánr románu, do té doby subžánrově nediferencovaný (jen Pölitz zná čtyři subtypy aReinbeck tři), se uJungmanna bohatě člení: vedle románu filozofického, jenž spadá do vyšší epiky, figurují tři podtypy románu básnického vrámci epiky nižší; první zpodtypů, román filozofický, má další tři subžánry, atd. Soudobou žánrovou strukturu Jungmann významně nerozšiřuje. Výjimkou je duma, „jakoby zamyšlená píseň“ (XLI), avšak žádné jiné vernakulární žánry nejsou jmenovány; opomenut je např.žánrově širší systém obřadní poezie, jak ji zná Thámův almanach (1785): ukolébavky, verše kbuzení („budičky“), zpěvy ženců aj. (srov.Vodička 1960, s.79).22 Stejně jako jeho předchůdci neuvádí ani Jungmann vypracovaný systém žánrů antické epideiktické poezie (všechny oslavné ataké některé příležitostné žánry subsumuje pod „ódu“ a„hymnus“; byť např.básni Jana Nepomuka Štěpánka „kzasnoubení Její Jasnosti Ludmily Kněžny zLobkovic“, již Jungmann vantologii uvádí jako příklad ódy, by přesněji odpovídal žánr epithalamaia, stejně tak jako básním spodobnými názvy, „Uhrobu přítele“ Františka Palackého a„Uhrobu Fortunata Durycha“ Antonína Marka (13–14 a22–24), by odpovídal žánr thrénos; první je mu dokladem hymnu, druhá elegie (rozlišovacím jevem je patos astrofická averšová struktura).23 Jako dva subžánry ódy však uvádí ódu „vítěznou (epinicia)“ a„hodovnou (scolia)“. Oba subžánry zmiňuje Clodius, skolion však chápe jako hyperonymum pajánu, zatímco pro Jungmanna je paján subžánrem hymnu. Tyto drobné variace můžeme interpretovat jako známku postupující marginalizace celku antické (ihumanistické) epideiktiky, resp.jejich žánrového systému vůbec. Pozoruhodná je otázka jiné skupiny žánrů, jež předchozí poetiky neevidovaly: národní píseň, pohádka, přísloví, pověst, žert. Takto přiřazeny ksobě navozují představu akceptace lidové slovesnosti. Věc je však komplikovanější. Pouze „národní píseň“ a„báchorka“ jsou klasifikovány jako žánry básnictví, ostatní jsou vřazeny do prostomluvy (prózy). „Národní píseň“ definuje situace, „když lásku kvlasti neb jiné dobrých občan žádosti povzbuzuje“ (XLIV), zníž vyplývá, že nejde oliteraturu lidovou, ale „pro lid“. Správnost takové interpretace dokládá definice téhož žánru uPölitze (1805, s.26), jenž přímo mluví o„vypočítání“ na vzdělání lidu. (Skutečnou lidovou píseň Jungmann nepojal ani do antologie.) Nejasná je definice báchorky. Je klasifikována jako podtyp chimérického románu, jenž „záleží vspojení toho, co podivného anepochopitelného jest spřirozeností, tak aby jakýs kouzelný soumrak nad celkem se vznášející čtoucího potěšením 22 Poznamenejme, že vstup lidových slovanských žánrů, např.krakováčku, do literatury či tvorba žánrů nových, např.Patrčkova míchanice, je záležitostí pozdějších dekád. 23 Obecně platí, že antologie leckdy koriguje tvrzení zteoretické části (vzpomeňme ostatně na Jungmannův záměr vydat antologii samostatně, bez teorie, srov.Hikl 1911, s.216 ): vdrobnostech se liší pořadí žánrů ve výkladu avukázkách; projevují se drobné změny vdefinici (proti popisu sonetu jako dvou čtyřverší advou trojverší ve výkladu je postavena jiná strofická forma vpříkladech); ne vždy se shoduje výčet žánrů včásti obecné avpříkladech (mnoho žánrů nemá příklad vantologii, naopak např.„věcné pohádky“ či podobenství jsou pouze vní). OPEN ACCESS 34 SLOVO A SMYSL 40 naplňoval“ (LVII). Báchorka, píše Jungmann, „zdaří-li se, mnoho líbeznosti do sebe míti může“ (tamtéž, jde odoslovný překlad zPölitze 1805, s.418). Chybí zde zmínka olidovosti pohádky, jak ji nalézáme uEschenburga, aJungmann ignoruje celou romantickou teorii pohádky (vněmecké oblasti zejm. Novalis, jehož pojetí je ona „líbeznost“ velmi vzdáleným echem). Nabízí se otázka, co tedy Jungmann svou „báchorkou“ mínil (ani on, ani Pölitz neuvádějí příklady): neměli spíše na mysli to, co Jan Máchal později nazve „čarodějnickou povídkou“, feenmärchen (Máchal 1911, s.502) aco Jungmann mohl znát např.zpřekladů Václava Matěje Krameria (Básně očarodějnicích, 1794)?24 Neméně zajímavé je pojetí pověsti. „Rozprávku“ neboli pověst vřadil Jungmann do oddílu prózy apopisuje ji velmi vágně jako „vystavení jednoho činu“ (LXXXIV).25 Zde nám ovšem pomůže antologie: zpříkladů vní uvedených, kde se mj.objeví pověst oOldřichovi aBoženě zHájkovy kroniky či oKřesomyslovi zkroniky Kuthenovy (215, 218; obě psány prózou) je zjevné, že Jungmann měl skutečně na mysli pověst vdnešním slova smyslu. Jistý zmatek zapříčiňuje fakt, že vantologii je ještě jeden oddíl „rozprav nebo pověstí“, asice chápaný jako součást „historických básní“ (snad by měla odpovídat „vystavěcímu básnictví“ zJungmannova žánrového schématu). Izde se objeví pověsti, ovšem literarizované (veršované): démonická pověst Jana Nejedlého, královská pověst F.J.Svobody složená podle Hájkovy kroniky (72n, 65n). (Příklady žánru pověsti zoboru „historických básní“ jsou ovšem žánrově širší, nalezneme zde historickou povídku či legendu, bylinu, anekdotu.) Srozumitelnou definicí je uvedeno přísloví, na základě stylové různosti je od něj odvozen další žánr: „nízká přísloví slovou pořekadla“ (XC). Kpříslovím Jungmann dodává: „ve vyšším slohu zřídka aopatrně užívána buďte“, adává tak najevo jistou opatrnost klasicistního ducha vůči lidovému žánru. Stejně jako lidové písni ipřísloví byl věnován široký zájem (Pelcl, Tomsa, Dobrovský aj.), jejž Jungmann ve Slovesnosti nikterak nereflektuje. Jiným žánrem, který nenalezneme vněmeckojazyčných poetikách, je anekdota. Také ji Jungmann řadí do prózy. Anekdota „obsahuje vystavení jediného příběhu neb pronesené myšlénky výtečné“ (LXXXV), nejvíce náleží kživotopisu, míří kpointě, jde tedy oútvar mezi vtipem apovídkou. Shrňme: olidových žánrech příliš mluvit nelze, nejvíce by chápání lidové slovesnosti odpovídalo přísloví, resp.pořekadlo, apověst. 24 Povaha „báchorky“ se uJungmanna neozřejmí ani později. Ve Slovníku je „báchorka“ uvedena jako deminutivum od báchora, „pověra, poboněk, pletka, bajka“ (Jungmann 1835, s.63); báchorka ve smyslu pohádka, Märchen, je uvedena jako samostatné podheslo adefinována opět jako „druh skládání chimérického“. Terminologickou změť zmnožuje fakt, že německé slovo „Märchen“ je— spolu s„fabula“— uvedeno jako synonymum také kheslu „báj“ (Jungmann 1836, s.60); abáj (mýtus) Slovesnost stejně jako německé poetiky jakožto žánr neregistruje. Ve Slovesnosti se „bájesloví“, „mythologie“ objevuje až ve druhém vydání, ato nikoli jako žánr, ale druh metafory (příklad: „Toť jsou Herkulesova díla“; Jungmann 1845, s.68; ktomu Homolová 2007). Jedním svým žánrovým znakem, „strojstvem epickým“ (LII), tj.nadpřirozenými postavami akouzelnými předměty, se žánru mýtu apohádky blíží vážná epopej. 25 Stejně vágně je opět pověst definována ive Slovníku (1837, s.392) jako „povídání, vypravování“, ato faktické ismyšlené („pověstka“); mluvená řeč; fáma („řeči lidské“); renomé. OPEN ACCESS PAVEL ŠiDáK 35 5. SHRNUTÍ OJungmannovi se soudilo, že není myšlenkově převratný. Arne Novák např.uvádí: „esthetickým myslitelem nebo samorostlým teoretikem literatury Jungmann nebyl aani nechtěl býti“ (Novák 1910, s.121). Tento soud, zdá se, není zcela spravedlivý. Jungmann skutečně, leckde pasivně adoslova, mnohdy přejímal formulace svých předchůdců; ale viděli jsme, že ijejich díla byly často kompilace. Konstatovat můžeme leckterou nedomyšlenost, již můžeme vysvětlit spíše dynamikou soudobého uvažování. Skutečně zarážející je ve srovnání spředchůdci vlastně jen absence genologické teorie (včetně samotného termínu pro žánr). Lze sice konstatovat, že Jungmannova genologie je rezultát dosavadní diskuse, ale vzhledem kheterogennosti této diskuse by takové tvrzení nic neříkalo. Jaká tedy Jungmannova genologie je? Nalezli jsme tyto její aspekty: genologie lingvistická; hierarchická; modální; historická; intermediální. Kněkterým znich nyní připojíme shrnující poznámky. Jako lingvistická genologie je založena vkontextu jazyka ajeho funkcí aodtud ukazuje ksepětí všech literárních funkcí sjazykovým plánem— atedy směrem kjazykově-funkčnímu stanovisku pozdějšího strukturalismu (srov.např.Dolanský 1948, s.261). Lingvistické východisko umožňuje také celistvost genologického systému, vněmž jsou zahrnuty žánry beletristické inebeletristické. Hierarchičnost je zřetelným specifikem Slovesnosti. Namísto dominantního dvojrovinného modelu zavádí model komplikovanější, jímž může přesněji postihnout vztahy mezi žánry. Stouto hierarchičností souvisí pojetí literárních druhů: Jungmann nepostihl míru progresivity konceptu lyrika— epika— drama anavázal na ten typ uvažování svých předchůdců, které už ve své době bylo meritorní (Clodius, Reinbeck), což se zpětně může jevit jako negativum. Na druhou stranu rozpuštění „klasických“ druhů vžánrovém systému je jedním znejvětších specifik aukazuje kmodernímu, nedogmatickému chápání těchto druhů. Modální: typy krásna, vsoudobých poetikách rozpracovávané, užívá Jungmann genologicky funkčně jako mody; mody („modifikace krásy“, XLVII) jsou přitom jevem, který žádné další české poetiky neuvádějí. Na rozdíl od statické genologie klasicistní je genologie Jungmannova historická: uvádí nově vznikající žánry (novela, opereta-„novější nálezek“, LXV) astaré anové významy žánrů jiných (tragédie); tento cit pro proměnu žánrů, nekorelující sklasicistní ambicí normativní (na snahu překonat strnulost klasicistního pojetí upozorňuje Vodička, 1960, s.250), otevírá důležitou otázku: vztah Slovesnosti ke klasicismu (kněmuž ji řadí např.Arne Novák, 1933, s.5; o„klasicizující“ Slovesnosti píše také Dalibor Dobiáš, 2017, s.130). Jaké klasicistní rysy Slovesnost vykazuje? Vprvní řadě je to axiologická stratifikace žánrů (vyšší— nižší, srov.Kšicová 1983, s.170) adodržování striktní hranice mezi rovinami; takto pečlivě acele stratifikuje literaturu jen Clodius. Zatímco klasicistní pohled by se soustředil na vyšší žánry ažánry veršované, Jungmann si všímá ižánrů (astylů) „nižších“ (srov.dvojice přísloví— pořekadlo) ado žánrového systému řadí rovněž díla psaná jazykem nevázaným (román, novela aj.; srov.Vodička 1948, s.42, 43; Grebeníčková 2015, s.242). Klasicistního ducha má Jungmannova záliba ve vytváření komplikovaného hierarchického systému, jenž stojí vopozici vůči romantické touze hranice rozpouštět. OPEN ACCESS 36 SLOVO A SMYSL 40 Svým zakotvením vpsychologickém rámci a„strukturními relacemi mezi psychologickými pojmy (duševní ,moce‘), funkčními cíli ajazykově funkčními prostředky“ je Slovesnost, jak připomíná Herta Schmid (1998, s.91), normativní ažánry tu jsou podřízeny normativnímu stylu. Avšak proti klasicistnímu anormativnímu étosu stojí nejasné hranice mezi druhy, resp.mezidruhově sdílené žánry (epická, lyrická idramatická rozmluva atd.), superiorní postavení lyriky, tj.rys romantiky, azmínky oprolnutí druhů (lyricko-epický).26 Romantická je též evidence žánrů polymediálních: opery— žáru romantiky oblíbeného (srov.Behrens 1940, s.308)— amelodramatu. První vydání Slovesnosti položilo českému uvažování ožánrech pevné základy, jakkoli její pojetí bylo brzy podrobeno revizím: roku 1845 ve druhém vydání knihy aroku 1848 vSoustavním nástinu slovesnosti Jakuba Malého. Při psaní svého Nástinu Malý ještě neznal druhé vydání Slovesnosti aodvolával se na vydání první, jež chápal jako „zastaralé“ (Malý 1880, s.78). To nic nemění na zakladatelské povaze Jungmannova díla, jehož stopy jsou včeské literárněvědné tradici dodnes patrné. PRAMENY 26 V„poučení oromantičnosti“, již chápe jako jednu z„jakostí slohu“, mluví oromantickém básnictví, jehož typy jsou „dramatično-epické“ a„lyrično-epické (XXIV). Oproti svým předchůdcům ale Jungmann nevěnuje explicitní pozornost problematice mezižánrových hranic arelativnosti vymezení druhů. Arbes, Jakub: Záhadné povahy. Studie ačrty povahopisné. Josef Miškovský, Český Brod 1884. Blažek, Matyáš: Spůsobové básnictví a jejich literatura. Fr. A. Urbánek, Praha 1878. Clodius, Christian August Heinrich: Entwurf einer systematischen Poetik nebst Collectaneen zu ihrer Ausführung. Erster Theil. Breitkopf und Härtel, Leipzig 1804a. Clodius, Christian August Heinrich: Entwurf einer systematischen Poetik nebst Collectaneen zu ihrer Ausführung. Zweyter Theil. Breitkopf und Härtel, Leipzig 1804b. Eberhard, Johann August: Handbuch der Aesthetik für gebildete Leser aus allen Ständen in Briefen. Vierter Teil. Hemmerde und Schwetschke, Halle 21820. Eberhard, Johann August: Theorie der schönen Wissenschaften. Buchhandlung des Waisenhauses, Halle 21786. Engel, Johann Jakob: Anfangsgründe einer Theorie der Dichtungsarten aus deutschen Mustern entwickelt. Friedrich Nicolai, Berlin— Stettin 21804. Eschenburg, Johann Joachim: Entwurf einer Theorie und Literatur der schönen Wissenschaften. Zur Grundlage den Vorlesungen. Johann Baptist Strobel, München 41805a. Eschenburg, Johann Joachim: Entwurf einer Theorie und Literatur der schönen Redekünste. Zur Grundlage den Vorlesungen. Friedrich Nicolai, Berlin— Stettin 31805b. Ficker, Franz: Aesthetik oder Lehre vom Schönen und der Kunst in ihrem ganzen Umfange. J.G.Heubner, Wien 1830. Gottsched, Johann Christoph: Versuch einer Critischen Dichtkunst durchgehend mit den Exempeln unserer besten Dichter erläutert. Anstatt einer Einleitung ist Horazens Dichtkunst übersetzt […]. Bernhard Christoph Breitkopf, Leipzig 31751. Jungmann, Josef: Slovesnost aneb Zbírka příkladů skrátkým pojednáním oslohu. Josefa Fetterlová zWildenbrunu, Praha 1820. Jungmann, Josef: Slovesnost aneb Náuka ovýmluvnosti básnické iřečnické se sbírkou příkladů vnevázané ivázané řeči. Kronbergr aŘivnáč, Praha 1845. OPEN ACCESS PAVEL ŠiDáK 37 Jungmann, Josef: Slovník česko-německý. Díl I.A–J. Josefa vdova Fetterlová, Praha 1835. Jungmann, Josef: Slovník česko-německý. Díl II. K–O. Josefa vdova Fetterlová, Praha 1836. Jungmann, Josef: Slovník česko-německý. Díl III. P–R. Josefa vdova Fetterlová, Praha 1837. Kosina, Jan Evangelista— Bartoš, František: Malá slovesnosť, kterou za knihu učebnou ačítací pro vyšší třídy škol středních sestavili […]. Karel Winiker, Brno 1876. Malý, Jakub: Soustavní nástin slovesnosti. Jaroslav Pospíšil, Praha 1848. Malý, Jakub: Naše znovuzrození. J.Otto, Praha 1880. Opitz, Martin: Buch von der Deutschen Poeterey. Breslau 1624, nepaginováno <https:// www.deutschestextarchiv.de/book/view/ opitz_buch_1624/?hl=Mu%C5%BFic;p=12> [20.1.2022]. Pölitz, Karl Heinrich Ludwig: Practisches Handbuch zur statarischen und kursorischen Lectüre der teutschen Klassiker, für Lehrer und Erzieher. Dritter Theil, welcher die erste Abteilung des dritten oder höhern Kursus, die Fragmente der Sprache der Poesie, enthält. Schwickert, Leipzig 1805. Pölitz, Karl Heinrich Ludwig: Aesthetik für gebildete Leser. 2.Theil. J.K.Hinrich, Leipzig 1807. Pölitz, Karl Heinrich Ludwig: Das Gesamtgebiet der teutschen Sprache nach Prosa, Dichtkunst und Beredsamkeit theoretisch und praktisch dargestellt. Dritter Band. Sprache der Dichtkunst. J.C.Heinrich, Leipzig 1825. Rank, Josef: Kapesní slovník jazyka českého aněmeckého. Sklad c. k. dvorní knihtiskárny synův Bohumila Haase, Praha 1860. Reinbeck, Georg: Die Poetik in ihrem Zusammenhange mit der Aesthetik. Bädeker, Essen— Duisburg 1817. Sulzer, Johann Georg: Allgemeine Theorie der schönen Künste in einzeln, nach alphabetischer Ordnung der Kunstwörter auf einander folgenden, Artikeln abgehandelt. Erster Theil, von Abis J.M.G.Weidemanns Erben und Reich, Leipzig 1771. Sulzer, Johann Georg: Allgemeine Theorie der schönen Künste in einzeln, nach alphabetischer Ordnung der Kunstwörter auf einander folgenden, Artikeln abgehandelt. Zweyter Theil, von Kbis Z.M.G.Weidemanns Erben und Reich, Leipzig 1774. LITERATURA Abrams, Meyer Howard: Zrcadlo alampa. Romantická teorie atradice estetického myšlení, přel. Martin Procházka. Triáda, Praha 2001. Behrens, Irene: Die Lehre von der Einteilung der Dichtkunst vornehmlich vom 16.bis 19.Jahrhundert. Studien zur Geschichte der poetischen Gattungen. Niemeyer, Halle/Saale 1940. Berkovskij, Naum Jakovlevič: Německá romantika, přel. Růžena Grebeníčková. Odeon, Praha 1976. Curtius, Ernst Robert: Evropská literatura alatinský středověk, přel. Jiří Pelán, Jiří Stromšík aIrena Zachová. Triáda, Praha 1998. Dobiáš, Dalibor: Německý klasicismus 18.apočátku 19.století ačeská literatura. In: Dalibor Tureček— Peter Zajac (eds.): Český aslovenský literární klasicismus. Synoptickopulzační model kulturního jevu. Host, Brno 2017, s.88–130. Dolanský, Julius: Jungmannův odkaz. M.Stejskal, Praha 1948. Doležel, Lubomír: Kapitoly zdějin strukturální poetiky. Od Aristotela kPražské škole. Host, Brno 2000. Faktorová, Veronika: Puchmajerovy almanachy aklasicistní model poezie. In: Dalibor Tureček— Peter Zajac (eds.): Český aslovenský literární klasicismus. Synoptickopulzační model kulturního jevu. Host, Brno 2017, s.302–388. Fidlerová, Alena A.: Jungmannova Slovesnost: Kompilát, nebo významné dílo. In: Josef Förster— Petr Kitzler et al. (eds.): Musarum OPEN ACCESS 44 SLOVO A SMYSL 40 2.3.4.2. obecná místa (loci communes), „prosté srozumitelné propovědi“ 2.3.4.3. výroky/sentence 2.3.4.4. výpravná (katechetická) arozmluvná (sokratická) forma 2.3.4.5. spisy pro mládež 2.3.4.6. spisy pro obecný lid 2.3.5. posuzovací sloh 2.3.5.1. hádka (disputatio) 2.3.5.2. písemné zkoumání 2.3.5.3. uvážení (recensi) 2.4. listovní sloh 2.4.1. umluvitý nebo přístojný list 2.4.2. dověrný list 2.4.3. dovtipný list 2.4.4. příchotný list 2.4.5. naučný list 2.4.5.1. přípis (dedicatio) 3. Řečnictví 3.1. promluva (Anrede) 3.2. slovo (haranque) 3.3. modlitba 3.4. duchovní řeč 3.5. světská řeč OPEN ACCESS PAVEL ŠiDáK 45 PŘÍLOHA 2: SROVNÁNÍ SYSTÉMU LITERÁRNÍCH DRUHŮ UJUNGMANNOVÝCH PŘEDCHŮDCŮ Tabulka uvádí vyšší taxony než žánr (literární druh, případně další roviny), jak je rozeznávají jednotliví autoři. Neregistruje oddíl prózy ani rétoriky, je-li vdaných dílech uveden. Názvy taxonů uvádíme vněmeckém originále asjednocené do adjektivní formy, vynecháváme variující substantiva (Gedicht, Dichtungsart…). Vobou knihách Pölitzových jde vpřípadě adj. „gemischte“ oplurál (gemischte Formen). Sulzer 1771–1774 Eschenburg 1783 Engel 1783 Eberhard 1783 Pölitz 1805 Lyrische Epische Dramatische Didaktische Epische Dramatische Didaktische Pragmatische Beschreibende Lyrische Didaktische Beschreibende/ malerische Lyrische Historische Didaktische Gemischte Eberhard 1803–1805 Clodius 1804 Pölitz 1807 Reinbeck 1817 Ficker 1830 Didaktische Beschreibende/ epische Lyrische Göttliche – biblischen Menschliche – lyrischen –– höhere –– niedere – darstellende Poesie –– historische Poesie ––– höhere ––– niedere –– beschreibende Poesie ––– höhere ––– niedere –– didaktische Poesie –– – höhere ––– niedere –– allegorische Poesie ––– höhere ––– niedere Lyrische Didaktische Epische Dramatische Gemischte Lyrische Plastische Didaktische Dramatische Lyrische Didaktische Epische Dramatische OPEN ACCESS