Co je realismus ve fikci (některé koncepce v angloamerické literární vědě)

Co je realismus ve fikci (některé koncepce vangloamerické literární vědě)* Michal Charypar Ústav pro českou literaturu AV ČR [email protected] SYNOPSIS What Is Realism in Fiction? Some Conceptions in Anglo-American Criticism This study provides analysis and summaries of some of the leading theoretical conceptions of realism in literature in its relation to the ‘real world’, as formulated by American and English critics 1960 to present, including Lillian R.Furst, Harry E.Shaw, George Levine, Michael Riffaterre, Nelson Goodman, and Hayden White— introducing some of them to the Czech milieu for the first time. While several are formulated in clearly apologetic terms, representing realism as an important poetics on par with others (e.g. modernism), most of the theorists here attempt either to rid realism of its dependence on direct mimesis and highlight its creative potential, or else emphasize the realists’ ontological claim to truth in art. In its second half, the study also deals with the main problems of literary history that are linked to, or associated with, these theories, namely, with so-called ‘modern’ realism from its historical beginnings (Erich Auerbach), with the problematic relation between realism and the historical novel, and with the internal classification of 19th century realism and/or plurality of realist poetics. KLÍČOVÁ SLOVA / KEYWORDS Realismus; fikce; angloamerická literární věda; román; modernismus; britská literatura; francouzská literatura / realism; fiction; Anglo-American literary theory; the novel; modernism; British literature; French literature. DOI https://doi.org/10.14712/23366680.2021.1.2 * Publikace vznikla vrámci výzkumného záměru Ústavu pro českou literaturu Akademie věd České republiky, v. v. i. (RVO: 68378068). Autorovo poděkování patří pracovnicím apracovníkům Knihovny Ústavu pro českou literaturu AV ČR, kteří trpělivě zajišťovali meziknihovní výpůjčky, jakož ikolegům Zdeňku Beranovi aJiřímu Kotenovi, kteří přečetli akomentovali pracovní verzi textu. OPEN ACCESS 44 SLOVO A SMYSL 36 Umělecké dílo je vrcholné jen tehdy, když je zároveň symbolem ipřesným výrazem skutečnosti (Maupassant 1957, s.364). Naším cílem je přiblížit čtenáři vybrané teorie realismu zpohledu aktuální literární vědy vbritsko-americkém prostředí.1 Široká diskuse orealismu zde probíhala převážně od šedesátých do devadesátých let 20.století, abyť nedospěla kjednoznačným závěrům, výzkum tématu se od té doby výrazněji neposunul. Častěji vtéto diskusi narážíme na skepsi vůči realistickému umění vůbec. Ještě vreprezentativním sborníku studií orealismu zroku 2010 uvádí nikoli neprávem George Levine, že od šedesátých let dále převládly včásti moderní literární vědy radikální argumenty, jež samu představu, že „reprezentace ‚reality‘ uvěřitelným způsobem“ je možná, vnímaly „jako zavrženíhodnou naivnost nebo prostě falešnou víru“ (Levine 2010, s.13).2 Připomíná výrok Northropa Frye zknihy Fables of Identity, že „realistický spisovatel záhy zjišťuje, že požadavky literární formy aplauzibilního obsahu si navzájem vždy odporují“ (tamtéž, s.17), má však jistě na mysli také Anatomii kritiky, kde Frye označuje realistickou fikci jako „nízkou mimésis“ asám pojem realismus pokládá za „nevhodný“ (Frye 2003 [1957], s.161). Podobně ivhojně připomínané studii Reného Welleka nalézáme odmítavý postoj: „Teorie realismu je vkonečném důsledku špatnou estetikou, protože veškeré umění je ‚tvorba‘ asvět sám osobě je tvořen iluzí asymbolickými tvary“ (Wellek 2005 [1960], s.128). Ostatně už raná studie Romana Jakobsona Orealismu vumění, vangloamerické literární vědě stereotypně uváděná, vnímá realismus jen jako subjektivní apoměrný adefinuje nejméně pět různých významů tohoto slova, jež podle autora není radno směšovat (Jakobson 1995 [1921]). Levine ve vzpomenutém článku zároveň též jistě uvažuje ive smyslu vlivné stati Rolanda Barthese Efekt reálného, která konstatuje snížený symbolický potenciál realistických textů avnímá je vzhledem kblízkosti označujícího areferentu vzásadě jako neplnohodnotný znak, vněmž schází označované („referenční iluze“; Barthes 2006 [1968], s.80–81). Přesto Levine soudí, že realismus, jestliže jej demystifikujeme apřiznáme jeho epistemologická aideologická omezení, „zůstává důležitým, dokonce nezbytným modem literárního umění“ (Levine 2010, s.14).3 Zjevným potvrzením takového soudu je dosud obecně uznávaný kánon klasického románu 19.a20.století aobrovské množství textových dokladů skutečnosti, že realismus byl dlouhodobě acíleně promýšlen ipropagován. Skepse ktomu, že by realistická fikce mohla být schopna překlenout ontologickou bariéru apřímo zobrazovat jakousi společenskou, či dokonce subjektivní realitu, za1 Kněkterým ztěchto teorií unás odkazuje Bohumil Fořt akonstatuje spíše nepřekvapivě, že „dosavadní (především jiné než literárně teoretické) uchopení realistického umění aliteratury je stejnou měrou nesystémové jako málo přehledné amálo konzistentní“ (Fořt 2014, s.20). 2 Všechny citáty zangličtiny překládáme zde. 3 Pro srovnání uveďme názor Fredrika Jamesona ztéhož sborníku. Jameson se krealismu přes jeho silnou levicovou tradici staví ještě skeptičtěji než Levine, avšak ion pokládá za možný jak jeho další vývoj, tak také vědeckou konceptualizaci, ato například vexistenciálním ukotvení realismu (Jameson 2010). OPEN ACCESS MiChAL ChARYpAR 45 sahuje vrůzné míře většinu novějších prací orealismu.4 Zmíněnou skepsi můžeme věcně chápat jako oprávněnou, neboť výrok ztotožňující reálné afikční (A= A') by byl logicky neplatný. Zároveň však musíme dodat, že jakékoli kopírování vnější skutečnosti nebylo nikdy primárním cílem realistického umění, které vpřípadě fikce staví hlavně na poetických vlastnostech textu arétorických prostředcích, jež je konstituují. Určování míry „pravdivosti“ fikčního textu je koneckonců vyhrazeno čtenářům,5 ovlivněným ve svém smýšlení podmínkami, vjakých žijí. Svoji platnost má však také argument vodborné literatuře orealismu běžně neuváděný. Sama společenská realita prochází proměnami, takže jednání či uvažování literární postavy, nad nímž by se čtenář z19.století zřejmě nepozastavil, se vodstupu času může jevit jako nereálné,6 fantastické, adokonce ipotenciálně symbolické. „Psát realisticky dnes,“ uvádí Joseph Peter Stern, „znamená psát tak, abychom tím uznali něco, čím se vymezíme proti realistickému psaní postaru“ (Stern 1973, s.132). REALISMUS AREALITA Realismus ve fikci, založený na historismu ana principu racionální věcnosti, je zjevně především otázkou stylizace, velmi komplikovaně se vážící ke skutečnosti. Realistický mimetismus rozhodně nepodává bezproblémovou reprezentaci reality, jakkoli definované. Umělecký obraz nelze poměřovat skutečností samou7 avztah jednotlivých významových složek literárního textu kexterním referenčním polím (fields of reference; srov.Harshaw 1984) bývá silně arbitrární. Adjektiva „realistický“ a„reálný“ můžeme dokonce chápat až jako opozitní, neboť fikce ostentativně předvádí jako realistické, ico je fakticky nereálné, co se nestalo (platí to bezezbytku také ohistorické 4 Některé znich se výslovně stylizují jako obrany realismu proti jeho odpůrcům, mj.zřad teoretiků postmodernismu (Tallis 1998 [1988]; do jisté míry Shaw 1999; mimo angloamerickou oblast Olsen 2015 aj.). 5 Orůzných typech čtenářské angažovanosti na pravdivosti vyprávění hovoří mj.Peter J.Rabinowitz (1977). 6 Zřetelně se to projevuje třeba ulékařské diagnostiky literárních postav. Lawrence Rothfield porovnává zmínky zfikce 19.století onemocích, zraněních ajejich léčení sdostupnými lékařskými příručkami akonstatuje, že tyto zmínky zpravidla nepřesahují obzor dobové vědy (Rothfield 1992). Mohou přitom přímo odporovat novějším poznatkům. Poslužme vlastními příklady. Jestliže Stendhalův Fabrizzio po zranění uWaterloo omdlí kvůli masivní ztrátě krve apřivolaný ranhojič jej zachrání tím, že mu pustí žilou (Stendhal 1969 [1839], s.75), odporuje to veškeré logice; dobovému čtenáři přesto nemuselo takové líčení být nápadné. Jiným příkladem je standardní zdůvodňování tuberkulózy chudobou apodvýživou obyvatelstva vsociálních prózách zdoby, kdy se ještě nevědělo oexistenci baktérií způsobujících tuto chorobu, respektive oexistenci mikroorganismů vůbec. Interpretace podle současných lékařských znalostí by zřejmě takovým prózám snížila realistický kredit. 7 Srov.též apodiktický výrok Pam Morrisové: „[…] realistické romány nám nikdy nepodávají život nebo jeho výsek ani neodrážejí realitu. […] literární realismus je forma založená na reprezentaci ata nikdy nemůže být totožná stím, co reprezentuje“ (Morris 2007 [2003], s.4, zvýrazněno tam). OPEN ACCESS 46 SLOVO A SMYSL 36 próze, kde se dějinné reálie zpravidla ocitají vkontextu řady událostí fikční povahy, zkreslujících jejich pravdivostní základ). Protikladem pravdy však není fikce, nýbrž lež. Fikce zpravidla nechce nikoho obelhat apouze nabízí mentální alternativy krealitě. Integrální vlastností fikce vůbec arealistické oto více je snaha vyvolat upříjemce dojem autenticity, ovšem stím, že příjemce ví, že má co do činění sfikcí. Sám se na hře fikce aktivně podílí anepůjde například pod dojmem čteného sdělení hledat hrob stařeny zavražděné Raskolnikovem.8 Lze říci, že „hra na uvěření“ (make-believe) se vrealismu prosazuje asertivněji než vjiných oblastech fikce, třebaže její princip zůstává stejný. Harry E.Shaw spatřuje možný zdroj síly domněle ochablého realismu právě vjeho snaze odosažení pravdy. Ontologická podstata dodává podle něho realismu hloubku asoučasně je iargumentem proti „většině těch, kdo realismus napadají, azejména proti těm, kdo se obávají jeho ‚totalizujících‘ tendencí. […] Literární realismus ssebou vždy nese ontologický nárok. Nepokouší se o‚přímou‘ reprezentaci světa; nárokuje si [schopnost, M.Ch.] sdělovat nám, jaký je náš svět ve skutečnosti“ (Shaw 1999, s.94). Vedle zmíněného ontologického nároku se podle Shawa na realistickém budování uvěřitelné fikce podílejí též další základní znaky definující realismus, totiž jeho historické zakotvení adůraz na předmětnost. Podle Lindy Nochlinové, jejíž kniha orealismu se prvotně zabývá malířstvím, zahrnuje však idalší výtvarná umění aliteraturu, je pravdivost vrealismu kategorií zasahující do tří oblastí: „[…] samozřejmě se umělec nestane realistou jen tím, že vyobrazí sedláka smotykou nebo pastýřku sberánkem. Jeho závazek je hlubší— sdělit pravdu, celou pravdu anic než pravdu. Tento požadavek se stal imperativem jak morálním, tak ipoznávacím nebo estetickým“ (Nochlin 1990 [1971], s.34–35).9 Realismus obvykle více vychází zpřímého pozorování než zformálních uzancí uměleckého zobrazování (tamtéž, s.18). Umělec však nekopíruje prostě realitu, ale vyvstávají mu nečekané, ne-li až nepřekonatelné obtíže při snaze obsáhnout uměním prostou pravdu tak, aby byla uvěřitelná ajednoduchá (tamtéž, s.38–40). Vnímat realismus čistě jako nápodobu vizuální reality by tedy bylo „velké zjednodušení“, neboť zobrazení jevové skutečnosti je vrealismu „stejně komplexní anáročné, jako je tomu vromantismu, baroku nebo manýrismu“ (tamtéž, s.14). Obecný komunikační aspekt fikce, spočívající vněmém dohovoru mezi autorem ačtenářem, kteří předstírají, že napsané je autentické apravdivé, se vrealismu ještě zesiluje. Lilian R.Furstová se ve své knize All Is True průběžně odklání od koncepcí realismu, jež ignorují jeho fikční povahu. Výrok vincipitu Otce Goriota „[t]oto drama není ani smyšlenkou [= fikcí, M.Ch.], ani románem. All is true“ (Balzac 1975, s.166) podle ní vystihuje klíčový paradox realismu tím, že deklarovaná snaha asertivně předvádět fikci jako „pravdu“ tu vdůsledku podvrací sama sebe (Furst 1995, s.1–4). 8 Performativní účinky Zločinu atrestu však bez ironie líčí Josef Svatopluk Machar, který prý jako student pojal po přečtení knihy vážný úmysl zavraždit sekerou trhovkyni vpodloubí před Týnským chrámem (Machar 1920 [1901], s.5–6). 9 Vpodobném smyslu Nochlinová uvádí též notoricky připomínaná Lewesova slova zjeho recenze soudobé německé prózy: „Umění vždy cílí na reprezentaci Reality, tj.Pravdy; ažádná odchylka od pravdy není omluvitelná […]. Realismus je tak základem všeho umění ajeho protikladem není idealismus, nýbrž falsismus“ (Falsism; Lewes 1858, s.493, zvýrazněno tam). OPEN ACCESS MiChAL ChARYpAR 47 Tuto snahu Furstová vnímá jako absurdní— literární text, ani realistický, nemůže zrcadlit realitu jinak než vmnohovrstevné filtraci, odráží místo ní jen další zrcadla. Furstová připomíná důležitý výrok Thomase Pavela, že realismus ve fikci není „pouze množinou stylistických anarativních konvencí, nýbrž fundamentálním přístupem ke vztahu mezi aktuálně existujícím světem apravdou literárních textů“ (Pavel 2012 [1986], s.72; Furst 1995, s.30). Různé způsoby realizace tohoto vztahu vkonkrétních literárních textech mají proto být hlavní sférou zájmu analytika realismu. Pokud se jedná ovztah fikce areality, nachází Furstová vmoderní literární vědě dvojí základní přístup krealismu (asoučasně také krománu, vnímanému konsenzuálně jako klíčový žánr realistické fikce). Jde osociohistorické pojetí spočívající na referencialitě kvnějšímu světu, které Furstová vztahuje kmarxistickému zdůraznění společenské úlohy literatury, jak ji formulují například György Lukács nebo po něm Pierre Macherey,10 amytopoetické pojetí zakládající se na textualitě, jež Furstová vzásadě ztotožňuje se strukturalismem. Připomíná přitom rozšířený názor, že realistický text, bazírující na (nepřímé) reprezentaci mimoliterární reality, se takto už svou povahou vzpírá strukturalistickému popisu. Řečeno sJ.P.Sternem, „realismus projevuje velmi hojná spojení sneliterárními, sociálními ahistorickými aspekty světa, který líčí“ (Stern 1973, s.184). Jeho snaha postihnout pravdivost vnějšího světa cílí tedy jakoby mimo literaturu. Zatímco zájem strukturalistů se běžně omezuje na literární text, realismus podle George Levina „zahrnuje vždy pokus využít jazyka ktomu, aby pronikl mimo jazykovou sféru, aby tam objevil jakousi nonverbální pravdu“ (Levine 1983 [1981], s.6). Furstová odmítá Auerbachovo pojetí „mimeze areprezentace“ jako „vsamé jejich podstatě neproblematických“ (Furst 1995, s.13), jež se později odráží též ve Wellekově tvrzení, že realismus znamená „objektivní ztvárnění současné společenské reality“ (Wellek 2005 [1960], s.119 ad.). Welleka vůbec označuje Furstová za jednoho ztěch, kteří staví konvenčně realismus do kontrastu sromantismem jakožto poetiku údajně postrádající symbolické dispozice, aprotestuje proti výroku, že „určitě […] hlavním heslem realismu“ (tamtéž, s.123) je objektivita, flaubertovská impassibilité, zakazující vypravěči zasahovat do děje akomentovat jej. (Nutno podotknout, že nad tímto výrokem váhá isám Wellek, podle něhož by se takto museli zrealismu vyřadit iautoři tradičně pokládaní za jeho klíčové představitele, jako jsou Thackeray, Eliotová nebo Tolstoj, kteří se zásadou impassibilité neřídili.) Furstová tu naráží snesouhlasem na tendenci strukturalistů oddělovat realitu co nejúplněji od jejích literárních reprezentací. Vkonstituování další ze svých centrálních tezí, že literatura není nic jiného než jazyk, aže tedy též otázka pravdivosti literárního textu je nesmyslná, jsou podle ní francouzští strukturalisté jako Barthes nepřiznaně zadluženi Janu Mukařovskému ajeho studii Jazyk spisovný ajazyk básnický. Vní se praví, že „vůči tématu básnického díla neplatí, ba nemá vůbec smyslu otázka pravdivosti. […] neznamená […] nic pro uměleckou hodnotu díla; může jí být toliko ověřeno, do jaké míry má dílo hodnotu 10 Zvláště Lukácsovy práce jsou vanglickojazyčném prostředí obecně známé adočkaly se četných překladů; uteoretiků realismu na odkazy knim narážíme napořád. Krozšíření Machereye přispěla Furstová, když vantologii textů Realism publikovala výtah zjeho studie oBalzakových Venkovanech (Furst 1992, s.110–132). OPEN ACCESS 48 SLOVO A SMYSL 36 dokumentární“ (Mukařovský 1982 [1932], s.39;11 Furst 1995, s.19). Stím Furstová souhlasí, odmítá ale ty strukturalistické přístupy, jež se odvracejí od referenciality vycházející od textu směrem kvnějšímu světu (taková je inovější koncepce Michaela Riffaterra, oníž pojednáme dále). Je přinejmenším zajímavé sledovat, jak se Furstová vpolovině devadesátých let vymezuje vůči doznívajícímu strukturalismu, apřesto se snaží setrvat vlimitách fikčního textu. Kritizuje sice jak mytopoetický, tak isociohistorický přístup krealismu, ale zásadně tyto dvě tradiční anamnoze protichůdné koncepce neodmítá, naopak se je snaží propojit. Jejím ústředním tématem se stává otázka překračování prahu mezi fikcí (textualitou) askutečností (referencialitou), respektive prostředků, jakými toho lze dosáhnout. Zaostřuje pozornost na průnik mezi oběma oblastmi, na ono „propustné rozhraní“ ana „procesy, jimiž se fikce snaží prokázat postulát, že ‚vše je pravdivé‘“ (Furst 1995, s.26–27). Realisté překlenují podle Furstové rozpor mezi skutečností aliteraturou prostřednictvím různých rétorických strategií, takže „iluze reality je vytvářena pomocí uměleckých prostředků, výběru, soustředění, uspořádání, sítí představ, metaforizace, opakování, stylizace. Tyto prostředky musejí být kombinovány aprezentovány tak, aby čtenář byl ochoten fikci uvěřit“ (tamtéž, s.42). Rétorické strategie, zajišťující textu jamesovský „přídech skutečnosti“ (air of reality), se přitom ukazují jako velmi sofistikované anáročné. Ironií tohoto postupu je, že kýžené přesvědčivosti má realistická fikce dosáhnout za cenu komplikované artificiality. Nezáleží zde tolik na faktické pravdivosti vyprávěného, jako spíše na umně zkonstruované podobnosti obsahu narativu se známou realitou. Vztah realismu krea litě tak podle Furstové není ploše přímočarý, ale naopak profituje zjemné práce sautorským ačtenářským předstíráním, že fikční je reálné. Furstová odmítá prostě mimetický realismus atradovanou naivitu realistického psaní jakožto kopírování reality vnímá jako zdánlivou. Přezíravé chápání realismu coby neinventivní anudné četby podané formou suše lineárního vyprávění snaivně vševědoucím vypravěčem atransparentním, nic neskrývajícím jazykem (Bowlby 2010, s. xiv) tak mizí. Realismus vpodání Furstové není zabiják umění; nebývale je zjemňuje aklade na ně vysoké nároky. Stává se zněj intelektuální téma. Autorka upozorňuje na „fluidnost aporéznost všech kategorií“ realismu: „Reálné afikční se vzájemně prostupují“, avědci tradované „antitetické polarity“ jsou proto jen „zavádějící dichotomizace. Čtenáři mohou realismu porozumět jedině tak, že se budou ochotně avědomě podílet na jeho performativním předstírání“ (Furst 1995, s.115). Realismus ostře kontrastuje s„neúprosnou dekonstrukcí iluze“, jeho základním impulzem naopak je „stabilizovat iluzi, udržet ji nedotčenou ajejí autentičnost mimo podezření“ (tamtéž, s. 172). Pokus Furstové osyntézu stávajících vědeckých koncepcí realistické fikce, jež směřují na jedné straně kangažovanějšímu mimetismu ana druhé kumnějšímu předstírání 11 Srov.též Mukařovského vyjádření ve stati Ojazyce básnickém: „[…] vbásnictví, kde převládá funkce estetická, nemá otázka pravdivosti vůbec smyslu; projev ‚míní‘ zde nikoli onu realitu, která tvoří jeho aktuální téma, ale soubor realit všech, universum jako celek nebo— přesněji— celou životní zkušenost autora, po případě vnímatele. Nesrovnatelnost estetického ‚zaměření na výraz‘ slogickým je tak prokázána dvojitě: netoliko vzhledem kpojmu jazyka, ale ivzhledem ksamému pojmu ‚zaměření‘“ (Mukařovský 1940, s.115). OPEN ACCESS MiChAL ChARYpAR 49 „pravdivosti“ afiligránské hře srealitou, lze přirovnat ke snaze sevřít mocně se rozevírající nůžky. Místy její podvojný způsob uvažování (fikční současně je, inení „pravdivé“) může až připomínat Orwellův doublethink. Furstová nesouhlasí sJakobsonovou úvahou opodobnosti určitých literárních poetik strópy, vyslovenou vzávěru jeho studie Dva aspekty jazyka adva typy afatických poruch. Jakobson rozlišuje metaforický způsob řazení slovních jednotek vtextu, založený na principu ekvivalence, jejž vztahuje primárně kromantismu asymbolismu, azpůsob metonymický, jehož prostě kombinační princip odpovídá realismu (Jakobson 1995 [1971], s.69–70). Podle Furstové, analyzující ivyjádření dalších autorit ktéto myšlence (Furst 1995, s.160n), tu však Jakobson zároveň vporovnání sromantismem nebo symbolismem nepřímo snižuje realismus jako umění. Vpolemice stím Furstová znovu poukazuje ksofistikovaným strategiím, jichž realisté užívají, aby vyvolali iluzi pravdivosti.12 Realismus proto přesahuje úzké limity mimetismu adíky své osobité textualitě nabývá isymbolické váhy. Pokus segregovat jej od metaforicky disponovaných poetik pro jeho prostě kombinační, metonymický charakter tak podle ní „nefunguje dobře vpraxi. […] jakmile vplauzibilitě shledáváme jen jednu záminku realismu, můžeme realistický text emancipovat od mimeze apřiznat mu nezávislost jakožto svéprávnému estetickému, lingvistickému konstruktu, třebaže je podmíněn konvencemi lišícími se od konvencí romantického/symbolického/mytického konstruktu“ (tamtéž, s.163).13 Vchápání Furstové je to především prostupnost hranice mezi „světem“ a„slovem“, mezi faktem afikcí, jež dává realistickému obrazu světa uměleckou plauzibilitu. Úspěch realistického psaní nespočívá vtom, nakolik je autor věrný skutečnosti, ale jak zručně dokáže pomocí technických prostředků evokovat zdání této skutečnosti. Právě „nepřetržitý dialog mezi referencí kaktuálnímu světu atextovým tvořením uměle konstruovaných říší je určujícím znakem realistického románu“ (tamtéž, s.12). Analytik realismu, jak autorka uvádí sodkazem na Horsta Steinmetze, by se měl zejména tázat, jak je možné, že některá díla jsou údajně „reálnější“ než jiná, jestliže vše je fikce ailuze, azda se tedy vtakzvaném realistickém psaní nesetkáváme se zvláštním druhem fikce (tamtéž, s.50). Možné odpovědi na tyto otázky Furstová hledá hlavně vkonkrétních způsobech figurace realistického předstírání. Rétorická výstavba realistického textu se podle ní zakládá na tom, že realita ve fikci zahrnuje jak složku faktografickou, tak isložku mytopoetickou, aobě se vní prolínají. Vdůsledku toho „jsou čtenáři otevřeni pojímat realistickou fikci ne jako mimezi, ale jako literární artefakt“ (tamtéž, s.147). Důrazem na jemnou fikční hru srealitou, ze které plyne persvazivní estetický účin, koncepce Furstové zřejmě překonává pojetí, jež realismus vnímají jako bezelstnou nápodobu skutečnosti amechanicky jej kontrastují sromantismem. Jako jisté omezení lze vnímat fakt, že se Furstová zaměřuje takřka 12 Naproti tomu Harry E.Shaw se snaží aktualizovat Jakobsonovu myšlenku tvrzením, že rea listické zpracování skutečnosti funguje na principu dynamické metonymie, zasahující do sféry ontologické ihistorické, aže právě tato dynamičnost přináší aditivnímu způsobu realistického psaní nový život (Shaw 1999, s.95, 102–104). 13 Poměr těchto složek převrací dekonstruktivista Joseph Hillis Miller ve své interpretaci Bozových črt aOlivera Twista, kde hovoří opřevaze mytických rysů Dickensových textů nad realistickými (Furst 1992, s.287–318). OPEN ACCESS 50 SLOVO A SMYSL 36 výhradně na román apřehlíží žánry směřující mimo fikci (paměti, cestopis,14 fejeton aj.), jejichž základ je nepochybně realistický astudium přechodů mezi fakticitou afikcí by tu mohlo poskytnout žeň dalších poznatků. Pojetí realismu uFurstové je však přes výše řečené méně radikální než třeba koncepce podaná vknize Jazyky umění Nelsona Goodmana, zahrnující oblasti výtvarných umění, hudby iliteratury. Podle Goodmana se realismus nezakládá ani na věrné imitaci skutečnosti, ani na informačním potenciálu zobrazeného, ale prostě na konvenci: Realismus je relativní, určený systémem zobrazení, který je pro danou kulturu či osobu vdané době standardní. […] realistický, doslovný či naturalistický systém zobrazení je prostě ten, na který jsme si zvykli. ⁋ Realistické zobrazení zkrátka nezávisí na imitaci, iluzi či informaci, nýbrž na indoktrinaci. […] Je-li zobrazení otázkou volby avěrohodnost závisí na informaci, realismus je věcí zvyku (Goodman 2007 [1981],15 s.44–45). Sohledem na tuto habituální proměnlivost realismu Goodman též odmítá možnou logickou konstrukci, že výtvarné dílo zobrazující Pickwicka ve skutečnosti nezobrazuje nic, protože sám Pickwick neexistuje (tamtéž, s.33). Chápe-li totiž čtenář Pickwicka, ať vknize či vilustraci, právě jako fikční postavu analézá-li ve způsobu jeho zobrazení podobnosti stím, jak sám vnímá realitu vnějšího světa, může ireprezentaci neexistující entity přijmout jako realistickou. Je to možné tím spíše, že Goodman nevnímá realismus jako absolutní kategorii, ale hovoří ojeho proměnlivé míře. Ta závisí na pohybu systémových standardů vnímání,16 přičemž „[v]ětšinou je samozřejmě za standardní považován systém tradiční“ (tamtéž, s.44). Ani ten však nemusí znamenat bezpečné ukotvení, neboť „[k]ezměnám standardů může docházet poměrně rychle“ (tamtéž), acelá soustava standardů vnímání je tak nestabilní. Zvyk, jenž určuje naši percepci reálného, sám ale vrtošivě podléhá měnícím se okolnostem 14 Otázkami realismu ve viktoriánském cestopisu acestovatelské metaforice se nověji zabývá Alison Byerlyová (2013). Ta už dříve představila koncepci, vníž si všímá překvapivě vysoké četnosti reprezentace nejrůznějších umění, ať už přímým tematizováním, nebo pomocí metafor, ve viktoriánském románu. Tuto četnost označuje za překvapivou, neboť odporuje konvenčnímu chápání, podle nějž má realistický román „vylučovat, ne-li přímo zavrhovat vše umělé azrcadlit nejobyčejnější anejpřirozenější lidskou zkušenost“ (Byerly 1997, s.2). Následně se Byerlyová pokouší ocharakteristiku žánru románu irealismu vůbec právě na základě jejich vztahu kumění. 15 Původní verze knihy Languages of Art vyšla už vroce 1967, roku 1981 došlo kjejí revizi. 16 Ilustrativním dokladem tu může být srovnání způsobů zobrazování smrti vrealistickém umění ave stylech se symbolickou či alegorickou složkou, jež uvádí Linda Nochlinová: „[…] realisté— spisovatelé stejně jako malíři asochaři— opustili zcela vědomě azáměrně všechnu tu nabubřelou anadnesenou obraznost (imagery), která se při líčení smrti stala tradiční, aby stvořili novou análežitější obraznost pro prostou, empirickou, pragmatickou skutečnost umírání. Pokročilí umělci aliteráti poloviny 19.století intenzivně vnímali enormní změnu vpřístupu ke smrti, kníž došlo vprůběhu jejich životů. Pokoušeli se ve svých dílech uchopit avyjádřit všední pravdivost umírání— nahou pravdu, vysvlečenou ze všech transcendentních významů ametafyzických implikací, avšak bohatou, pokud jde opsychologický, fyzický asociální detail“ (Nochlin 1990 [1971], s.58–60). OPEN ACCESS MiChAL ChARYpAR 51 časovým, prostorovým isubjektivním, tak zjevně podrývá tradovaný mimetický či pravdivostní základ realismu. Zde je zrelativnění vztahu mezi realismem arealitou dovedeno asi nejdále. Jako neméně radikální než Goodmanovo pojetí realismu, avšak vodlišném smyslu, se jeví koncepce Michaela Riffaterra, francouzského vědce naturalizovaného ve Spojených státech, vycházejícího důsledně zmetod strukturalismu. Vknize Fictional Truth deklaruje Riffaterre, že pravdivost vyprávění nemá žádný přímý vztah kvnější realitě, ale je cele utvářena jazykem, rodí se ztautologie (Riffaterre 1993 [1990], s.7 aj.). Při interpretování pravdivosti fikčního textu Riffaterre navrhuje nahradit tradiční mimetický přístup, který bazíruje na věrojatnosti (verisimilitude) ana předpokladu, že smysl slov odkazuje mimo text „kvěcem, neboli knonverbálním entitám“ (tamtéž, s.3), přístupem konsekutivním, který funguje na bázi vztahů příčin anásledků. Také tento přístup vytváří řetězec označujících, jímž lze „generovat narativní adeskriptivní sekvence příběhu“, zůstává však „zcela uvnitř hranic textu“ (tamtéž, s.2, 3). Věrojatnost fikčního textu takto čtenář může ověřovat na základě kauzálně logických ačasových kritérií auplatňovat přitom sémiotické postupy. Podle Riffaterra každý literární text obsahuje dlouhou řadu různých prvků naznačujících jeho fikčnost, počínaje samotnou narativní perspektivou, zmnožením vypravěčů, ironií akonče třeba realistickým zvýrazňováním podružných detailů (tamtéž, s.29–30). Fikce, včetně té realistické, se proto podle něho více jeví jako diegetická než jako mimetická. Irealistický text údajně takto svému čtenáři spíše sugeruje, že je fikční, než že je zcela abez výhrad pravdivý. To se Riffaterre pokouší dotvrdit pomocí dokladů zanglické afrancouzské klasické prózy. Analýzy následně zobecňuje: „Různé příklady fikční pravdy […] se od věrojatnosti [tzn.mimetické, M.Ch.] buď odlišují, nebo ji zcela vylučují, neboť jsou všechny kompatibilní sindikátory fikčnosti. […] fikční pravda spočívá zcela na samotném textu, tak jako by byl soběstačný. Pravda je modalitou generování textu“ (tamtéž, s.84). Výše zmíněná Furstová se vůči Riffaterrově koncepci vymezuje apokládá jeho důraz na antireferencialitu za ještě extrémnější, než jaký dříve postuloval Barthes. Strukturalistický „nezájem orealismus“ (Furst 1995, s.21) je podle ní dokladem ideologie srovnatelné sideologií marxistů, která naopak vedla kpřehnanému zájmu oněj. Přesto nelze nepostřehnout, že se koncepce Furstové vněkterých klíčových bodech Riffaterrovu pojetí blíží. Furstová alespoň obdobně urealismu odmítá přímou mimezi azdůrazňuje tvůrčí práci autora stextem. PŮVOD APOLE PŮSOBNOSTI (MODERNÍHO) REALISMU Nedílnou druhou stránkou problému je literárněhistorické domyšlení adopracování teoretických koncepcí realismu. Příslušným diskusím proto věnujeme větší část zbývajícího výkladu. Literárněhistorické vymezení počátků realismu stejně jako okruhu realistických spisovatelů aděl je dlouhodobě předmětem sporů. Vknize Ericha Auerbacha Mimesis, jíž také angloamerická literární ahistorická věda přikládá mimořádný význam (Herman 1996; Shaw 1999; White 1999 aj.), je realismus detekován mimeticky dle způsobu nápodoby vnější reality, jenž se mění vzávislosti na tom, jak se vyvíjelo lidské vnímání světa isama slovesnost, arealismus tak může být nalezen v kterékoli OPEN ACCESS 58 SLOVO A SMYSL 36 tvrdit, že dávná minulost je zcela mimo zorné pole realismu— množství existujících historických románů adalších próz, tradičně pokládaných za realistické, svědčí jasně oopaku. Paradox „současné historicity“ neboli kontemporaneita zkrátka nejsou pro umělce jediná možnost. Realismus dokáže být přesvědčivý také při líčení témat adějů ze vzdálenější historie, ato díky funkčnímu využití specifických literárních prostředků atematizování nadčasově platných vzorců lidské zkušenosti ajednání vkombinaci sobezřetně apoučeně uplatněnými historickými reáliemi. REALISMUS AREALISMY Pluralita realisticky orientovaných poetik ve fikci, popřípadě iobecněji vliteratuře se ukazuje jako zřejmá jak vzhledem kexistujícímu množství různých koncepcí realismu, jež tu lze jen vnáznaku představit, tak zejména vzhledem kšíři samého literárního materiálu, který se váže krealismu nesčetnými pouty arozšiřuje tím zpětně ijeho vlastní obzor. Pokusů ovnitřní rozčlenění realismu literární věda obecně registruje řadu alze souhlasit snázorem, že jsou vcelku spíše důkazem „komplexnosti tohoto pojmu než toho, že by postrádal smysl“ (Brown 1981, s.224). Výše vzpomenutá Jakobsonova studie Orealismu vumění ukazuje, jak snadno lze věrojatnost textu vnímat jinak podle odlišné osobní zkušenosti aperspektivy. Týž konkrétní text se může jako pravděpodobný či nepravděpodobný jevit různě autorovi, čtenáři (čtenářské vnímání se výrazně mění podle individuality ivčasovém průběhu), literárnímu historikovi, který vněm hledá souhrn jevů charakteristických pro určitou poetiku; realismus může být shodně hledán vkonzervativním zachovávání známé umělecké optiky ivtendenci kdeformaci aopravě zastaralých kánonů (Jakobson 1995 [1921]; Herman 1996, s.1, 51n). Arbitrárnost tohoto pojmu naznačuje, že všechny projevy realismu nelze shrnout do jednoho pytle. Angloamerická literární věda výslovně mluví o„realismech“ ve smyslu jejich typologického či jiného členění, plurálový tvar ale vystihuje také různost přístupů krealismu vliteratuře avjednotlivých uměních— vmalířství, fotografii, filmu— ivodvislých vědních oborech. Polysémie realismu/ů se ukazuje jako překvapivě široká. Furstová hovoří o„úplné škále významů zahrnutých vsamém pojmu realismus“ (Furst 1992, s.22). Mnohost koncepcí, jež představila ve své antologii, stejně jako různorodost autorů tradičně řazených krealismu pro ni znamená „uvědomit si fluidnost tohoto pojmu jako historické kategorie“ ijeho četné lokální aindivi duální varianty, díky nimž lze realismus vnímat jako „mnohem obecnější techniku, jež různými způsoby sehrává roli ve většině narativů“ (tamtéž). Dané zkoumání je tedy úkolem budoucnosti, vníž podle očekávání Furstové bude literární věda „upínat více pozornosti krealismům než krealismu“ (tamtéž). Zuvedeného může nicméně také vyplývat, že kardinální otázce plurality realismů dosud angloamerická literární věda zřejmě nevěnovala dostatečné úsilí. Uveďme proto jen dvě takové koncepce. Pokus ospecifikaci konkrétní skupiny realistických próz, atedy potenciálně ijisté vykročení směrem kvnitřní typologizaci realismu jako takového podnikl mj.Donald Fanger ve své knize otzv.romantickém realismu. Pojímá jej výslovně jako „fúzi“ obou poetik zahrnutých vtomto pojmu avychází přitom ztradičního předpokladu, že „realismus 19.století se vyvinul zromantismu. Hybridní termín tak naznačuje zvláštní OPEN ACCESS MiChAL ChARYpAR 59 etapu tohoto vývoje“ (Fanger 1967 [1965], s. vii). Romantický realismus sice napohled stírá „historický vztah“ (tamtéž) mezi oběma zdrojovými poetikami, nicméně myšlenka následnosti je tu stále jasným základem uvažování. Fangerova koncepce vychází zněkolika míst vzpomenuté knihy Harryho Levina The Gates of Horn, kde čteme: Ve své dychtivosti zachytit lokální zabarvení, vypořádat se sodpudivými náměty adosáhnout rozpadu klasických žánrů romantikové anticipovali realisty, zatímco realisté, což musíme mít na zřeteli, převzali významné pozůstatky romantiky. Toto směšování se nápadně projevuje vromantickém realismu Dickensově, „fantastickém“ realismu Dostojevského a„poetickém“ realismu Ottona Ludwiga aAdalberta Stiftera (Levin 1966 [1963], s.67). Vjedné ze shrnujících pasáží pak Levin uvažuje očetných rysech uměleckého ozvláštňování reality uBalzaka auzavírá: […] můžeme jej klasifikovat spolu sDickensem aGogolem jako romantického realistu. Šlo oběžnou přechodnou etapu mezi romantismem sjeho smyslem pro fantazii atím, co lze přesně nazvat každodenním realismem, zaznamenávajícím všední jevy. Za romantiky leží […] věcnější pojetí reality, na jehož doznívající roh nezapomenutelně zadul Stendhal (tamtéž, s.455). Fanger tuto myšlenku dále rozvádí ahlavní osobu své knihy, Dostojevského sjeho rea lismem „ve vyšším smyslu“, spojuje sromantickými realisty Balzakem, Dickensem aGogolem. Hned vprvní kapitole však uvádí zcela odlišnou alternativu kproklamované „evoluci“ realismu ze staršího romantismu, když vztahuje původ realismu ke komedii, která se zanáší „nízkými (každodenními) tématy alíčí je nízkým (kolokviálním, referenčním, dokonce až skurilním) stylem“, avyvozuje ztoho: „Tak se realismus vyvinul nejprve jako tendence komiky, neboť jen vtéto oblasti mohly být jemu vlastní tendence legitimizovány“ (Fanger 1967 [1965], s.4). Hledané spojení komického anízkého nachází Fanger třeba vMurgerově próze Ze života pařížské bohémy (tamtéž, s.5). Romantický realismus má však odlišný charakter— dosud se vněm uplatňuje romantická koncepce osobního titanismu (např.Balzakův Vautrin), jednání postav neupadá do všednosti, ale stále využívá prvků senzačnosti, poprvé zde figuruje město vmoderním smyslu, tedy jako tajemné afantaskní prostředí ladící sdějem aprožitky postav. Tyto tendence byly dále transformovány apovýšeny vdíle Dostojevského, jehož realismus překračuje aprohlubuje holá fakta, která jsou koneckonců povrchní, aspěje krealitě „za“ vnější realitou, kfantastice agrotesknu (tamtéž, s.125–126, 215n, 258). Fanger pak naznačuje široký rejstřík možností koncipování romantického realismu. Svoji otázku „Je opravdu jenom jediný realismus?“ (tamtéž, s.242) rozvíjí další úvahou: Sám fakt, že jsou literární vědci schopni argumentovat pro pluralitu romantismů ipluralitu realismů, činí jakékoli omezování hybridního pojmu [romantický realismus, M.Ch.] dvojnásob nemožným. Romantický realismus je možný vnesčetných variantách, vnekonečně proměnných proporcích (tamtéž). OPEN ACCESS 60 SLOVO A SMYSL 36 Slabinou Fangerovy koncepce je nicméně to, že ji autor formuluje pouze jako „fúzi“ dvou autonomních poetik, ane jako nový, svébytný celek. Jedině ten by totiž plnohodnotně odůvodnil ideu plurality asoučasně by také rozbíjel nefunkční představu literárního vývoje jako přímé ajednosměrné sukcesivity poetik. Jako nosnější se jeví koncepce George Levina, který vpráci The Realistic Imagination široce popisuje postupnou typologickou přeměnu realismu ve viktoriánské fikci. Levine píše: „To, jaký je realismus vkterékoli době, závisí jednak na tom, jaký byl dotud, ajednak na tom, jaký kultura očekává, že bude“ (Levine 1983 [1981], s.40). Vyslovuje názor, že „realismus je sám důvěrně aautoritativně spjat smodernistickou pozicí“ (tamtéž, s.3), jde však ospojení ambivalentní. Levine dále dovozuje, že pozdní realisté Gissing, Hardy či Bennett, často mladší současníci modernistů Patera, Wilda či Moora, odmítali iněkteré ze stěžejních prvků konstituujících realistickou tradici, jako byl mj.Zolův experimentální román. Pozdní realismus „konce století“ (late-century realism) proto Levine odlišuje od staršího, viktoriánského realismu. Postuluje, že „vznik realismu konce století značí důležitou etapu“ pro úpadek viktoriánského realismu, což „dále komplikuje ipojem realismus, neboť jej to činí ještě nebezpečněji polyvalentním“ (tamtéž, s.6, zvýrazněno tam). Idea vývojové plurality realismů se zakládá na skutečnosti, že realistický spisovatel tvoří vždy podle požadavků své vlastní doby, amusí tedy „protismyslně zavrhnout předchozí konvence reprezentace azavést vdůsledku toho nové“ (tamtéž, s.8). Realismu je vlastní objevnost, nikoli kopismus. Pouze díky tomu se mohl stát „historickým impulzem, jenž se manifestoval jako literární metoda aprosadil se bezmála vkaždém žánru narativní prózy. Tato metoda souzněla sempirickou vědou tím, že byla spíše explanační než prostě určující“ (tamtéž, s.11). Exemplifikacím rozdílů mezi oběma typy realismu věnuje Levine většinu své knihy. Výtečnými příklady jsou postoje Gissinga nebo Hardyho. Levine cituje Gissingovu polemiku se starším, viktoriánským územ, jež současně vymezuje pozici rea lismu konce století. Ten prý takto „kontrastuje sustáleným názorem, jenž předpokládá, že romány jsou psány ‚kpotěše lidí‘, že nelibé fakty musejí vždy zůstat skryté, že je nutno systematicky podkuřovat lidské přirozenosti, že kniha musí mít ‚zápletku‘, že příběh má končit radostně, atak podobně“ (tamtéž, s.7). Vpodobném duchu Hardy odmítá psát konvenčně oidylickém soužití spřírodou apojímá realismus naopak jako zápas sní ve smyslu darwinistického učení. Levine přímo píše: „Hardyho svět je světem Huxleyovy knihy Evoluce aetika, kde klíčem kpřežití není následování přírody, ale budování lidských systémů proti ní“ (tamtéž, s.235). Levinova hypotéza odvojím rozdílném pojetí anglického realismu (idealizujícím vs. analyticky věcném, deziluzivním), přesvědčivě doložená díky bohatému výzkumu literárního mate riálu, ladí též svývojovým pohybem vsoudobé literární kritice, jejž už před Levinem popsal Kenneth Graham. Podle něho se kritici od šedesátých let zhruba po rok 1880 soustředili převážně na obsahovou, morální otázku románu ajeho přímý vliv na čtenáře, zatímco později se už více zabývali tím, jak je román napsán, jeho kvalitou jako díla samotného. Vtomto návazném období figurovaly nicméně obě dané tendence paralelně, akritika mohla tedy prosazovat jak realismus smoralistním aspektem, jejž Graham nazývá přímočarým, naivním nebo prostým, tak realismus částečně oproštěný od mravního asociálního kontextu azaměřený kotázkám umění (Graham 1967 [1965], s.5, 28n). Na myšlence plurality realistických poetik lze jistě dále stavět asprospěchem ji rozvíjet. OPEN ACCESS MiChAL ChARYpAR 61 Zabývali jsme se zde angloamerickými koncepcemi realismu vliteratuře aumění, které česká literární věda ke své škodě dosud soustavněji nesledovala. Četnost pojetí, ale iškála hodnotících postojů, sahající od takřka naprosté skepse až téměř po adoraci, činí popsanou diskusi nesmírně bohatou avnitřně členitou. Pokoušet se zní vyvodit jednoznačný závěr by se vtéto situaci rovnalo bezmála šarlatánství. Měli jsme však možnost sledovat některé opakující se náměty či postoje, které zřejmě zakládají obecnější tendence. Jednou znich je bohužel poměrně rozšířené přesvědčení, že realismus je třeba bránit proti napadání od zastánců ryzího umění. Nejenže realismus nic takového nepotřebuje, ale především tu přichází kúhoně nezaujaté vědecké zkoumání. Přesto se i„obranářské“ koncepce podílely na možných řešeních toho, jak dosavadní chápání realismu prohloubit aozvláštnit. Jednou zcest, jak se zdá, je zbavit realismus závislosti na přímé mimezi (avkrajním případě až na mimezi vůbec, jako to dělá Riffaterre). Jinou je zvýraznění ontologického nároku realismu ajeho úsilí opravdivost— nejen mimeticky věcnou, ale také vnitřní, uměleckou. Ona pověstná „pravda“ nabývá vrealismu až mytického obsahu, stává se sama symbolem. Ani ona však není stabilní, ale vyvíjí se. Unikavost světa vpohybu anemožnost jej jednou provždy přesně, autenticky, pravdivě zachytit koneckonců zakládá až bezmeznou proměnlivost adynamiku realistického psaní. To se tak stává trvalou výzvou kvýzkumu, kuměleckému následování či polemice: „Spisovatelé ibadatelé se zgenerace na generaci vracejí k‚realismu‘, protože vnímání skutečnosti se vkaždé kultuře mění aprotože literatura si žádá vždy nové prostředky kjejímu vyjádření“ (Levine 1983 [1981], s.7). PRAMENY Balzac, Honoré de: Evženie Grandetová. Otec Goriot, přel. Josef Heyduk aBožena Zimová. Odeon, Praha 1975. Lewes, George Henry: Realism in Art: Recent German Fiction. Westminster Review 14, 1858, č.2–3, s.488–518 <https://babel.hathitrust.org/cgi/pt?id= uiug.30112042291432&view=1up&seq=10> [29.3.2021]. Machar, Josef Svatopluk: Konfese literáta 2. Psáno vletech 1900–1901 [1901]. Gustav Dubský, Praha 1920. Maupassant, Guy de: Spisy Guy de Maupassanta 1. Petr aJan. Studie, črty akorespondence, přel. Břetislav Štorm. SNKLHU, Praha 1957. Stendhal: Spisy Stendhalovy 2. Kartouza parmská [1839], přel. Miloslav Jirda. Odeon, Praha 1969. LITERATURA Auerbach, Erich: Mimesis. Zobrazení skutečnosti vzápadoevropských literaturách [1946], přel. Miloslav Žilina, Rio Preisner aVladimír Kafka. Mladá fronta, Praha 1998. Barthes, Roland: Efekt reálného [1968], přel. Tomáš Jirsa. Aluze 10, 2006, č.3, s.78–81. Bell, Michael Davitt: The Problem of American Realism: Studies in the Cultural History of aLiterary Idea. The University of Chicago Press, Chicago— London 1993. Bowlby, Rachel: Foreword. In: Matthew Beaumont (ed.): AConcise Companion to Realism. Wiley-Blackwell, Malden— Oxford— Chichester 2010, s. xiv–xxi. OPEN ACCESS 62 SLOVO A SMYSL 36 Brown, Marshall: The Logic of Realism: AHegelian Approach. PMLA 96, 1981, č.2, s.224–241. Byerly, Alison: Realism, Representation, and the Arts in Nineteenth-Century Literature. Cambridge University Press, Cambridge 1997. Byerly, Alison: Are We There Yet? Virtual Travel and Victorian Realism. The University of Michigan Press, Ann Arbor 2013. Doležel, Lubomír: Heterocosmica III. Fikční světy protomoderní české prózy. Karolinum, Praha 2018. Fanger, Donald: Dostoevsky and Romantic Realism: AStudy of Dostoevsky in Relation to Balzac, Dickens, and Gogol [1965]. Harvard University Press, Cambridge, MA, 1967. Fischer, Jan Otokar: Kritický realismus. Balzac, Stendhal azákladní otázky realismu. Svoboda, Praha 1979. Fořt, Bohumil: Fikční světy české realistické prózy. Akropolis, Praha 2014. Frye, Northrop: Anatomie kritiky [1957], přel. Sylva Ficová. Host, Brno 2003. Furst, Lilian Renée: All Is True: The Claims and Strategies of Realist Fiction. Durham, NC— London, Duke University Press 1995. Furst, Lilian Renée (ed.): Realism. Longman, London— New York 1992. Furst, Lilian Renée— Skrine, Peter N.: Naturalism. Methuen & Co., London 1971. Goodman, Nelson: Jazyky umění. Nástin teorie symbolů [1981], přel. Tomáš Kulka akol. Academia, Praha 2007. Graham, Kenneth: English Criticism of the Novel 1865–1900 [1965]. Oxford University Press, London ad. 1967. Harshaw (Hrushovski), Benjamin: Fictionality and Fields of Reference. Poetics Today 5, 1984, č.2, s.227–251. Herman, Luc: Concepts of Realism. Camden House, Columbia, SC, 1996. Hilský, Martin: Modernisté [1995]. 2., uprav. vyd. Argo, Praha 2017. Hrdina, Martin: Mezi ideálem anahou pravdou. Realismus včeských diskusích oliteratuře 1858–1891. Academia, Praha 2015. Jakobson, Roman: Orealismu vumění [1921]. In týž: Poetická funkce, ed. Miroslav Červenka, přel. Miroslav Červenka, Milada Chlíbcová aTerezie Pokorná. H&H, Jinočany 1995, s.138–144. Jakobson, Roman: Dva aspekty jazyka adva typy afatických poruch [1971]. In týž: Poetická funkce, ed. Miroslav Červenka, přel. Miroslav Červenka, Milada Chlíbcová aTerezie Pokorná. H&H, Jinočany 1995, s.55–73. Jameson, Fredric: Afterword: ANote on Literary Realism. In: Matthew Beaumont (ed.): AConcise Companion to Realism. WileyBlackwell, Malden— Oxford— Chichester 2010, s.279–289. Jameson, Fredric: The Antinomies of Realism [2013]. Verso, London— New York 2015. Karl, Frederick R.: AReader’s Guide to the Development of the English Novel in the Eighteenth Century [1974]. Thames and Hudson, London 1975. Levin, Harry: The Gates of Horn: AStudy of Five French Realists [1963]. Oxford University Press, New York 1966. Levine, George: The Realistic Imagination: English Fiction from Frankenstein to Lady Chatterley [1981]. The University of Chicago Press, Chicago— London 1983. Levine, George: Literary Realism Reconsidered: ‘The World in Its Length and Breadth’. In: Matthew Beaumont (ed.): AConcise Companion to Realism. WileyBlackwell, Malden— Oxford— Chichester 2010, s.13–32. McKeon, Michael: The Origins of the English Novel, 1600–1740. Johns Hopkins University Press, Baltimore 1987. Morris, Pam: Realism [2003]. Routledge, New York 2007. Mukařovský, Jan: Ojazyce básnickém. Slovo aslovesnost 6, 1940, č.3, s.113–145. Mukařovský, Jan: Jazyk spisovný ajazyk básnický [1932]. In týž: Studie zpoetiky, eds. Rudolf Havel aHana Mukařovská. Odeon, Praha 1982, s.34–54. Nochlin, Linda: Realism [1971]. Penguin, London ad. 1990. Olsen, Stein Haugom: The Concept of Literary Realism. In: J.Alexander Bareis— Lene Nordrum (eds.): How to Make-Believe: The Fictional Truths of the Representational Arts. Walter de Gruyter, Berlin 2015, s.15–39. OPEN ACCESS MiChAL ChARYpAR 63 Pavel, Thomas G.: Fikční světy [1986], přel. Hynek Zykmund. Academia— Host, Praha— Brno 2012. Rabinowitz, Peter J.: Truth in Fiction: AReexamination of Audiences. Critical Inquiry 4, 1977, č.1, s.121–141. Riffaterre, Michael: Fictional Truth [1990]. Johns Hopkins University Press, Baltimore— London 1993. Rothfield, Lawrence: Vital Signs: Medical Realism in Nineteenth-Century Fiction. Princeton, Princeton University Press 1992. Řezníková, Lenka: Moderna ahistorismus. Historické reprezentace vproměnách literatury na přelomu devatenáctého advacátého století. Libri, Praha 2004. Shaw, Harry E.: Narrating Reality: Austen, Scott, Eliot. Cornell University Press, Ithaca, NY— London 1999. Stern, Joseph Peter: On Realism. Routledge & Kegan Paul Ltd., London— Boston 1973. Tallis, Raymond: In Defence of Realism [1988]. University of Nebraska Press, Lincoln 1998. Urválková, Zuzana: Časopis Kritische Blätter für Literatur und Kunst vkontextu soudobých literárněkritických debat orealismu. Bohemica litteraria 22, 2019, č.2, s.58–80. Watt, Ian: The Rise of the Novel: Studies in Defoe, Richardson, and Fielding [1957]. Penguin Books Ltd., Harmondsworth 1968. Wellek, René: Pojetí realismu vliterární vědě [1960]. In týž: Koncepty literární vědy, ed. Vladimír Papoušek, přel. Jiřina Johanisová aVladimír Papoušek. H&H, Jinočany 2005, s.107–128. White, Hayden: Figural Realism: Studies in the Mimesis Effect. Johns Hopkins University Press, Baltimore— London 1999. White, Hayden: Metahistorie. Historická imaginace vEvropě devatenáctého století [1973], přel. Miroslav Kotásek. Host, Brno 2011. Williams, Raymond: The English Novel: From Dickens to Lawrence [1970]. Chatto & Windus, London 1971. OPEN ACCESS