Kolektivní paměť násilně vystěhovaných obyvatel: Vzpomínková vyprávění o 2. světové válce z Neveklovska

OPEN ACCESS Kolektivní paměť násilně vystěhovaných obyvatel: Vzpomínková vyprávění o 2. světové válce z Neveklovska Jana štěpánková-komendová „Negativní události a jejich důsledky vykazují poměrně značnou životnost a postupem času se mohou znovu vynořovat se stále větší naléhavostí. Přinejmenším tak přináší svědectví z nedávné minulosti o nacistických násilnostech. V našich vzpomínkách nabývají na významu v současnosti, zejména v souvislosti s komemoracemi k výročí konce 2. světové války a také ve snaze varovat před opakováním těchto událostí. I přes dosud známé skutečnosti, ještě dnes vycházejí na povrch nová fakta. Bohužel se dnes ještě celkem málo ví o krutém osudu, kterému byly vystaveny desítky vesnic v nitru Čech, na území Neveklovska.“1 a jakému utrpení museli čelit jejich obyvatelé na území, které bylo násilně zabráno nacistickými pohlaváry pro vojenské cvičiště. Jednou tragickou událostí, kterou zaznamenala badatelská činnost na Neveklovsku, je tzv. Křešický masakr, který je nesen v pamětech lidí a má charakter výrazné životní události. Je unikátní, že se k této události vyjádřilo několik pamětníků současně. Celkem pět pamětníků vyprávělo historii, která byla dosud zaznamenána pouze torzovitě v několika publikacích, časopisech a sepsaných pamětech. Pamětníci svým vyprávěním přinášejí nová svědectví, která nebyla dosud nikde uvedena ani publikována a jejich podíl na spoluvytváření a rekonstrukci historie je podstatný a jedinečný. Velice zřídka se stává, aby se ke konkrétní události vyjádřil takový počet žijících pamětníků. Čtyři zachycené příběhy vyprávěli přímí účastníci této tragické události, jeden pamětník přinesl svědectví zprostředkovaně. Každý se svým individuálním pohledem, informacemi, pocity a zkušenostmi. Jejich existence dokazuje aktivně fungující kolektivní paměť na Neveklovsku, konkrétní případ křešického masakru je silně svázán zejména s oblastmi Křešice a Olbramovice. Neveklovsko je území ve středních Čechách, ve kterém lze velmi názorně sledovat pohnuté dějiny 20. století. Druhá světová válka rozpoutaná nacistickým Německem nelítostně zasáhla do osudu mnoha národů. Dopad 2. světové války se nevyhnul ani lidem, kteří žili na území mezi řekami Vltavou a Sázavou. Tato oblast byla násilně vystěhována nacisty pro účel zřízení vojenského cvičiště k výcviku zbraní vojsk SS. Proces deportace byl rozdělen do pěti etap. První vyhláška byla vydána 14. 3. 1942 a naři1 JECH, J. Odboj a revoluce v lidských dokumentech z Neveklovska, Český lid 52, 1965, s. 144. JANA šTĚPáNkOvá-kOMENDOvá 111 zovala obyvatelům obcí a osad vyklizení do 15. 9. 1943. Poslední pátá etapa stěhování se uskutečnila na základě vyhlášky z 24. 11. 1943; obce a osady měly být vyklizeny nejpozději do 1. 1. 1944. Přesídlovací kancelář nabízela deportovaným nové ubytovací prostory, ty však zdaleka nestačily, a tak byli vysídlenci převážně odkázáni na svépomoc. Ve vyklizeném prostoru postupně vznikaly vojenské ubikace, převážně přestavbou původních stavení, dále skladiště potravin, léků a zdravotnického materiálu. K výcviku armády sloužily školní budovy, sokolovny a další objekty. Některé domy se staly cvičnými terči pro zbraně SS. Nacisté zřídili v evakuovaném území několik koncentračních táborů. Tábory určené pro židovské míšence a partnery Židů / Židovek se nacházely v Bystřici u Benešova; objekty zřízené pro uprchlíky z pracovního nasazení v Říši, pro říšské kriminální živly a válečné zajatce byly v Jírovicích, Lešanech-Břežanech, Bukovanech, Tvoršovicích; političtí vězni byli arestováni v Chlumu u Nažlovic a Hradišťku. Ve Vrchotových Janovicích se nacházel koncentrační tábor pro politické vězně různých národností. Byli zde uvězněni Rusové, Němci, Rumuni, Maďaři, Poláci a Francouzi. Tábor byl obehnán ostnatými dráty a hlídán ze strážných věží. Vězni prováděli různé manuální práce, např. bourali budovy nebo pracovali v nedalekém lomu. Rozloha evakuovaného území činila 44 000 hektarů.2 Z obcí se mělo původně vystěhovat celkem 29 821 obyvatel; ve skutečnosti své domovy opustilo 17 647 obyvatel a 12 184 obyvatel zůstalo ve vysídleném území a pracovalo ve dvorech SS.3 PŘÍPAD GRAUN — MASAKR TRANSPORTU SMRTI V KŘEŠICÍCH A OLBRAMOVICÍCH VE STŘEDNÍCH ČECHÁCH Tragické události, které se odehrály v Křešicích a Olbramovicích na konci 2. světové války, souvisí s vypravením jednoho z posledních dubnových vlakových transportů smrti, který projížděl územím středních Čech s cílovou stanicí koncentračního tábora v Dachau. Na konci dubna roku 1945 byl vypraven vlakový transport smrti z koncentračního tábora Buchenwald. Na své cestě postupně nabíral další politické vězně z koncentračních táborů Flossenbürg, Gross-Rosen, Litoměřice a Malá pevnost Terezín. Na území Protektorátu projížděl železničními stanicemi Kralupy nad Vltavou, Roztoky, Praha-Bubny. V Praze Roztokách a zejména pak v Bubnech uprchlo nebo bylo zachráněno kolem 700 vězňů, převážně české národnosti.4 Ze stanice Praha-Bubny vlakový transport pokračoval směrem na jih na České Budějovice. Dne 1. 5. 1945 byl vlak ve 4 hodiny ráno zastaven v železniční stanici Olbramovice. Po zastavení vlaku vězňové začali okamžitě vyskakovat z vozů a hledat po nádraží nějakou potravu, neboť byli zvyklí na podporu od místních obyvatel. Tento stav byl současně tolerován i vojenskou hlídkou vlakového transportu, neboť transport po celou dobu své cesty nebyl žádným způsobem zásobován a vězni trpěli 2 Teritorium vymezil S. Staněk kartometrií z německých úředních map příslušných obcí a jejich částí. 3 STANĚK, S. Evakuace území mezi Vltavou a Sázavou za okupace, SVPP 14, 1973, s. 188. 4 ABS, fond 325, sign. 325–16–5, výběr ze souhrnné zprávy, KOS, P. Cvičiště Benešov VSTUP ZAKÁZÁN!!, Posázaví o. p. s. 2012, s. 177. 112 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 2/2015 hladem. V Olbramovicích byli přesto na místě zastřeleni tři vězni transportu strážnými SS, kteří nenadále přiběhli z nádražní budovy. Mrtvoly vězňů byly hozeny do stoky u topírny a dalšími spoluvězni přikryty slámou. Poté byl transport odsunut na vedlejší železniční kolej místní dráhy Olbramovice-Sedlčany pod obcí Křešice, aby nabral další vězně z koncentračního tábora ve Vrchotových Janovicích. Zde byl vlakový transport rozšířen z původních 77 vagónů v Praze na 96 vagónů. Celkem čítal 3500–4500 vězňů různých národností.5 Po odstavení vlaku pod obcí Křešice, příslušníci Wehrmachtu, kteří měli na starosti doprovod a dohled nad transportem, povolili části vězňům pohyb po vsi Křešice a okolních obcí, aby si mohli obstarat potraviny od místních obyvatel. Vše se odehrávalo pod dohledem stráží. Část vězňů využilo rybník v Křešicích k osobní hygieně.6 Za této situace projížděl Křešicemi velitel jednotky SS ve Voticích SSHauptsturmführer Friedrich Graun se svou manželkou a svým zástupcem SS-Sturmführerem Bruno Galkem. F. Graun, který viděl, jak se po vsi pohybují vězni v domnění, že se jedná o uprchlé vězně, dal příkaz k jejich střílení. F. Graun, jeho manželka i Graunův zástupce se této střelby aktivně zúčastnili. Přesný počet obětí není znám, ale v Křešicích mělo být zastřeleno 27 vězňů z transportu. Jejich mrtvoly byly zakopány do společného hrobu u lesa Baba za osadou Manělovice. Po této události byl dozor značně zpřísněn a transport byl hlídán vojskem SS. Na základě urgence okresního lékaře ve Voticích, spadajícího pod okupační úřad v Praze, mohl být transport nadále zásobován jídlem a šatstvem od obyvatel votického okresu. Každý den bylo k vlaku přivezeno pět vozů jídla a šatstva. To probíhalo až do 5. 5., kdy F. Graun další dodávky potravin zakázal, s odůvodněním odjezdu transportu. Ve skutečnosti v této pomoci viděl provokaci ze strany českého obyvatelstva.7 6. 5. 1945 byli přibráni vězni z koncentračního tábora ve Vrchotových Janovicích a velitel janovické posádky Franz Sinn vydal rozkaz k návratu transportu do Olbramovic. Odtud měl dále pokračovat do Českých Budějovic, kde měl být předán Američanům. Ještě večer téhož dne F. Graun zastavil odjezd vlaku z Olbramovic a nařídil jeho střežení četou votických SS. F. Sinn, který se dozvěděl o Graunově protirozkazu, přijel do Olbramovic a vydal rozkaz k okamžitému seřazení transportu a odeslání na České Budějovice, což trvalo asi do 22. hodiny. Přibližně hodinu před tím dorazil na nádraží v Olbramovicích opět F. Graun, jeho žena a zástupce B. Galke s několika důstojníky a větším množstvím vojáků SS a nechali na nástupišti rozestavět lehké kulomety a začali střílet do plně obsazených vagónů bez jakéhokoliv upozornění. Střelby se opět zúčastnil samotný F. Graun i jeho manželka (údajně měla zastřelit 4 vězně). Po tomto incidentu F. Graun zakázal odeslání transportu pod hrozbou trestu smrti a nařídil jeho přísné střežení. Přesný počet obětí tohoto „masakru“ není přesně znám, ale po odjezdu transportu 7. 5. 1945 bylo podél trasy Křešice — Olbramovice, podél hlavní trati na Tábor a na olbramovickém nádraží nalezeno 82 zastřelených vězňů. Při první střelbě na olbramovickém nádraží byli zastřeleni 3 vězni, v Křešicích 5 Ibid. 6 Ibid. 7 Ibid. JANA šTĚPáNkOvá-kOMENDOvá 113 27 vězňů a 9 vězňů při druhé střelbě na olbramovickém nádraží. Ostatní vězni zřejmě zemřeli na následky dlouhodobě hrubého zacházení.8 Transport byl nakonec odeslán směrem k Táboru teprve 7. 5. 1945 na rozkaz vyšších míst. Ten však nikdy do Dachau nedorazil, 8. 5. 1945 byl u zastávky Výheň u Velešína zastaven železničáři, hlídka transportu byla přemožena partyzány. Vězni transportu byli poté převezeni nákladními vozy do Velešína.9 POVÁLEČNÉ TRESTNÉ STÍHÁNÍ Poválečné trestní stíhání masakru v Křešicích a Olbramovicích zahájily československé úřady poměrně pozdě, až v 60. letech 20. století. Hlavním obviněným byl SS- -Hauptsturmführer F. Graun, který se stal v roce 1945 místním velitelem SS ve Voticích. Na tuto funkci byl povolán z fronty, kde utrpěl těžké zranění. Současně s ním byla také obviněna jeho manželka Margareta a Graunův zástupce SS-Obersturmführer Bruno Galke.10 V době osvobozování se všem třem obviněným podařilo utéct z Votic, následně však byli zajati americkou armádou a internováni do Rakouska. Než však došlo k vyřízení všech formalit předání ze strany Národního výboru ve Voticích, obvinění se v Rakousku již nezdržovali; F. Graun ani ostatní nebyli k nalezení. Všichni tři byli stíháni Generálním prokurátorem ČSSR až na konci 60. let a byli obviněni z trestného činu vraždy a spolupachatelství; F. Graun navíc jako organizátor trestného činu. 1. 7. 1971 bylo předáno trestní stíhání československými orgány do SRN na základě vypracovaného pamětního spisu.11 Trestní stíhání všech tří obviněných osob bylo 30. 12. 1976 zastaveno státním zástupcem v Braunschweigu. Na základě vyšetřování bylo prokázáno spáchání samotného zločinu, stejně tak i fakt, že se na zločinu podíleli příslušníci SS. Nebylo však prokazatelné, který z důstojníků dal povel k samotnému jednání. Pouze jediný svědek dosvědčil, že při zásahu vojáků SS poznal ve velícím důstojníkovi F. Grauna. Nikdo z žijících svědků také přímo neviděl Graunovu manželku při zásahu, svědkové vypovídali o nějaké ženě a všeobecně se říkalo, že to byla Graunova manželka. To německé orgány vyhodnotily jako malý podklad k podání obžaloby. Navíc F. Graun vypověděl, že při střelbě v Olbramovicích se na místě vůbec nenacházel a v danou dobu byl na cestě mezi Vrchotovými Janovicemi a Voticemi. V případě střelby v Křešicích potvrdil svoji přítomnost, nicméně ve výpovědi uvedl, že ke střelbě povel nedával. Naopak se prý snažil zastavit střílející vojáky. Graunová vypověděla, že v Olbramovicích a Křešicích nestřílela. B. Galke uvedl, že se dle rozkazu měl na místech tragédie nacházet, ale náhodou tam v inkriminované dny nebyl. O vraždě 80 vězňů se prý dozvěděl později. 8 Ibid. 9 Ibid. 10 KULHAVÝ, O. Potrestání válečných zločinců a kolaborantů po 2. světové válce s ohledem na situaci na Benešovsku, Praha 2008, (rigorózní práce, Právnická fakulta, Univerzita Karlova v Praze), KOS, P. Cvičiště Benešov VSTUP ZAKÁZÁN!! Posázaví o. p. s. 2012, s. 177. 11 Ibid. s. 177–178. 114 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 2/2015 F. Graun navíc vypověděl, že příkaz ke střelbě do vězňů vydal SS-Obersturmführer F. Sinn, kterého označil za velícího důstojníka a obvinil ho ze stíhaného zločinu a řízení celé akce. Sinn však v době soudního procesu byl neznámého pobytu. Z vraždy vězňů tak nebyl nikdo potrestán, nikdo označen za konkrétního viníka. Křešická tragédie se tak zařadila mezi další nepotrestané válečné zločiny.12 Výše popsanou historii křešického masakru lze považovat za shrnutí konkrétní historické události, která vychází z relevantních dostupných historických materiálů. V historických pramenech tuto událost nalézáme pouze v několika řádcích, větách či odstavci. Je potřeba také zdůraznit, že k této události bylo z hlediska historie napsáno poměrně málo titulů. Na tomto místě je třeba zodpovědět otázku týkající se věrohodnosti uvedeného textu, faktické přesnosti apod. Neexistuje totiž možné srovnání s jinými historickými prameny. Prameny, které by souhrnně a detailně popsaly sledované události, neexistují. V takovém případě je akcentována významná role metody orální historie, která se opírá o ústní výpovědi přímých svědků událostí, pamětníky, kteří události sami prožili nebo jim je vyprávěli jiní. Orální historie klade důraz na samotný objekt rozhovoru, jeho individuální prožitky, osobní motivace a rozměr každodennosti. Je kvalitativní metodou a vyznačuje se demokratickým pojetím dějin. Oslovuje opomíjené vrstvy společnosti, reflektuje „malé dějiny“ („mikrohistorii“), „history from below“. Své výsledky nezobecňuje kvantifikujícími postupy, ale výpovědi pamětníků jsou vnímány jako svébytná sdělení s důrazem na individuální postoje a prožitky. Individuální výpovědi reflektují odlišnosti v postojích jedinců, pestrost jejich sdělení a mohou být komparovány s dalšími druhy pramenů.13 „Při poslechu ona historická fakta najednou nabývají na barvitosti, plastičnosti, dynamičnosti: vystupuje před námi skutečný život s celou svou tragikou, a to namnoze působivěji než v řadě literárních děl.“14 V případě studované události křešického masakru orální historie jako metoda svým zaměřením vyplňuje mezery v chybějící části historické události z konce druhé světové války na Neveklovsku ve středních Čechách. Orální historie dějiny dotváří, v tomto konkrétním případě dějiny i píše. Neboť jak již bylo uvedeno, ke sledované historické události existuje minimum faktů, záznamů a zpráv, které by podaly její ucelený historický obraz. Orální historie zde zastává funkci tvůrce a současně spolutvůrce chybějící historie z období 2. světové války z Neveklovska. Za cenné lze také považovat detaily ústního sdělení nebo existenci nových faktů a svědectví, která se široké veřejnosti i historikům dostávají jako dosud neznámé a nikdy nepublikované. Historická rekonstrukce a svědecká výpověď zaznamenává spor mezi konstruktivismem a psychologickým pojetím veřejné paměti krajních událostí, jako například přírodní katastrofa, totální válka nebo genocida. Podle tohoto pojetí je minulost předurčována přítomností: traumatické události mohou vést k syndromu, který se může projevovat vytěsňováním, fixací na znovu zažívanou bolest, návratem vytěsněného, 12 Ibid. s. 178. 13 VANĚK, M. — MÜCKE, P. — PELIKÁNOVÁ, H. Naslouchat hlasům paměti: Teoretické a praktické aspekty orální historie, Praha 2007, s. 16. 14 Ibid. s. 144. JANA šTĚPáNkOvá-kOMENDOvá 115 truchlením atd. v závislosti na okolnostech. Tyto projevy se proměňují s ubíhajícím časem od traumatu. Klíčovou roli hraje analogie mezi traumatem kolektivu a traumatem jednotlivce, což je popisováno v různých psychoterapeutických směrech, zejména v psychoanalýze.15 Návrat k samotné události není efektem subjektivních dispozic aktéra. Podle C. Caruthové je to doložitelné tím, že se vyznačuje nebývalou doslovností. Tato doslovnost a její vytrvalý návrat ustavují trauma. Traumatická událost jakoby nebyla vůbec zpracována nástroji lidské mysli, které v normální situaci činí z věci „o sobě“ věc tím, že ji zasazuje do významotvorných rámců. Dožaduje se svého zpracování a osvojení, aby se mohla proměnit do normální vzpomínky s jasným významem a smyslem, s pevně přiděleným místem vedle ostatních vzpomínek. Trauma jakoby nebylo plně stráveno a integrováno ve chvíli svého výskytu. Traumatizovaní si tak v sobě nesou nemožné dějiny či se sami stávají symptomem dějin.16 Traumatické zkušenosti překračují konceptuální, estetické i morální mřížky, pomocí kterých se člověk snáze orientuje ve světě. Traumatická událost svými nároky přesahuje epistemologické i morální nástroje jednotlivce, a proto ji není schopen integrovat do pole zvládaných, osvojených nebo vlastněných zkušeností. Místo toho jí s určitým zpožděním začne být sám ovládán a kontrolován. Pamětník není schopen dostat událost pod svou moc, ocitá se sám v její moci.17 Traumatizovaný jednotlivec může přitom traumatické události předávat na ty, kteří jí nebyli svědci, při takovém přenosu samotní posluchači příběhu zakoušejí traumatické afekty a symptomy, tj. zástupnou traumatizaci.18 Ta se vyskytuje například při přenosu traumat na další příslušníky či generace dané rodiny či etnické skupiny, kteří osobně trauma nezažili. Toto šíření a zažívání traumatických symptomů většími či menšími skupinami lidí samo o sobě nemusí představovat veřejné trauma. Jeho ustanovení je spojeno s artikulací ve veřejném prostoru.19 ŽIVOTNÍ VYPRÁVĚNÍ Z NEVEKLOVSKA: KŘEŠICKÝ MASAKR Badatelská činnost zaměřená na zaznamenávání a zpracování životních příběhů či vyprávění se v etnografických a folkloristických výzkumech objevuje ve větší míře v 50. a 60. letech 20. století. Systematické zkoumání sledované oblasti Neveklovska započalo v roce 1949 pod patronací J. Jecha. K nejznámějším výstupům těchto bádání patří studie O lidských dokumentech z Neveklovska20 a stať Odboj a revoluce v lidských dokumentech 15 BARŠA, P. Paměť a genocida: Úvahy o politice a holocaustu, Argo 2011, s. 45. 16 CARUTH, C. Unclaimed Experience: Trauma and the Possibility of History, Yale French Studies 79, 1991, pp. 181–192. 17 BARŠA, P. Paměť a genocida: Úvahy o politice a holocaustu, Argo 2011, s. 49. 18 SMELSER, J. N. Psychological Trauma and Cultural Trauma, Cultural Trauma and Collective Identity, University of California Press 2004, pp. 31–59. 19 BARŠA, P. Paměť a genocida: Úvahy o politice a holocaustu, Argo 2011, s. 49. 20 JECH, J. O lidských dokumentech z Neveklovska, TYWONIAK, J. (ed.) Sborník vlastivědných prací z Podblanicka, Praha 1957, s. 85–97. 116 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 2/2015 z Neveklovska.21 J. Jech zachytil v letech 1949–1950 životní vyprávění 160 narátorů ze 120 vesnic. Dalo by se říci, že tyto paměti jsou také nejautentičtější, neboť terénní výzkum proběhl krátce po válce, tedy v době, kdy byly vzpomínky narátorů ještě „živé“. Aktivní snahu J. Jecha po dalším rozšíření životních vyprávění dokazuje opakovaný terénní výzkum, který jmenovaný provedl na Neveklovsku v polovině 60. let 20. století.22 Česká etnografie se — na rozdíl od etnografů z jiných evropských zemí — poměrně málo věnovala studiu folklórních projevů vztahujících se k událostem 2. světové války. Vedle písňových textů23, pololidových veršovaných skladeb a některých námětových prozaických textů (viz např. podání o pérákovi24), tvořily bohatou a výraznou složku ústní slovesné tvorby z let okupace protektorátní anekdoty a vtipy, které „kolovaly“ mezi lidmi od počátku nacistického záboru Československa až do jeho osvobození. Podávaly kritický (parodický) obraz doby, událostí, reflektovaly činnost reprezentantů Třetí říše a Protektorátu. Zaznamenávaly politickou výpověď českého lidu, byly výrazem jejich názorů a citů. Rozmanitý fond protektorátních anekdot je zachycen v řadě popularizujících sbírek25; na ně navázaly odborné publikace usilující o jejich odborné zhodnocení.26 Kromě anekdot si zasluhují zvláštní pozornost životní vyprávění či životní příběhy, vyprávění ze života, vzpomínkové vyprávění, memoráty. Tyto žánry zachycují četné vzpomínky, příběhy, příhody, které vypravěči zažili. Tyto projevy se vyskytovaly i v jiných zemích střední Evropy, kde jim byla věnována v odborné literatuře systematická pozornost. Jedná se zejména o práce A. Melicherčíka27 a J. Michálka28 o Slovenském 21 JECH, J. Odboj a revoluce v lidských dokumentech z Neveklovska, Český lid 52, 1965, s. 144–158. 22 Ibid. s. 147. 23 SKALNÍKOVÁ, O. Kladensko: Život a kultura lidu v průmyslové oblasti, Praha 1959, s. 429–432; PRAŽÁK, V. Lidová píseň o Lidicích, Český lid 1, 1946, s. 28–42; HEROLDOVÁ, I. Druhá světová válka ve folklóru a dokumentech volyňských Čechů, Český lid 60, 1973, s. 49–57. 24 PULEC, M. J. Podání o pérákovi, Český lid 52, 1965, s. 158–164. 25 CENEK, E. — ZlEGNER, V. Válečné anekdoty 1939–1945: Smích v bodláčí, Hořovice 1945; GRUSS, J. Jedna paní povídala, Praha 1945; KREJČÍ, O. Země úsměvů (1939–1945), Praha 1945; Protektorát se směje (ileg. tisk z prosince 1944); Válečná ironie Čechů, Valašské Meziříčí 1945; VOJTĚCH, J. Hlas lidu: 1938–1945, Praha 1946. 26 ŠRÁMKOVÁ, M. Vzpomínky a vyprávění o okupaci, odboji a osvobození, Krajské středisko lidového umění ve Strážnici, 1975, 1, s. 1. 27 MELICHERČÍK, A. Motívy odboja slovenského ľudu v ústnom podaní, Národopisný sborník MS, 1946, 6–7, s. 200–202; ibid. Boj proti fašizmu za Slovenského národného povstania v ústnom podaní slovenského ľudu, Slovenský národopis 9, 1961, s. 358–395. 28 MICHÁLEK, J. Spomienkové rozprávanie s historickou tematikou, Bratislava 1971; ibid. Spomienkové rozprávanie o Slovenskom národnom povstaní na Podjavorinsku, Slovenský národopis 12, 1964, s. 397–430; ibid. Spomienkové rozprávanie o Prvej československej partyzánskej brigáde Jána Žižku, Slovácko 7, 1965, s. 23–32; ibid. Výskum povstaleckej tematiky v ľudovej slovesnosti na Slovensku, Slovenský národopis 19, 1971, s. 525–533; ibid. Slovenské národné povstanie v ľudovom rozprávaní, Slovenské národné povstanie v ľudovej tvorbe, Bratislava 1974, s. 85–148; ibid. K štúdiu ľudovej kultúry na slovensko-moravskom pomedzí, Moravsko-slovenské vztahy v lidové kultuře, Ostrava 1974, s. 9–17. JANA šTĚPáNkOvá-kOMENDOvá 117 národním povstání a boji proti nacismu. Bádání směřující k analýze vypravěčských forem lze doložit také z regionu středních Čech a Neveklovska.29 Obraz životních příběhů o okupaci, odboji a osvobození českého území, vychází z poměrně bohatého materiálu, který byl doposud nashromážděn.30 Již z těchto textů lze vyvodit cenné poznatky; na druhé straně je potřeba si uvědomit, že další výzkumy mohou dosavadní zjištění v mnohém doplnit a korigovat.31 Pro pasportizaci životního vyprávění nositelů „orální historie“ vysídlení Neveklovska je vhodné uvést jejich charakteristiku. Podle věku náleží narátoři ke generaci narozené v letech 1895–1920. Od této generace vypravěčů pochází nejvíce povídek a také nejzajímavější příběhy. Je tomu tak proto, že se jednalo o lidi přímo zúčastněné na dění za okupace. Nejstarší vypravěči, od kterých pochází její záznamy, se narodili v letech 1874–1879 a zápisy od nich byly pořízeny před rokem 1949. Mezi těmito vypravěči se vzpomínky s tématikou okupace, odboje a osvobození vyskytují vzácněji a většinou v nevýrazné podobě. Jedná se zpravidla o zprávy a příběhy svědeckého rázu a vypravěči většinou nejsou hlavními postavami příběhu. Také nejmladší pamětníci narození v letech 1926–1935 vypovídají o zkoumaných událostech většinou torzovitě.32 V následující části příspěvku jsou zachyceny životní příběhy posledních pamětníků křešické tragédie žijících dosud v regionu Neveklovska a přilehlém okolí. Věk dotazovaných narátorů se pohybuje v průměru kolem 80 let. Tito narátoři jsou posledními žijícími svědky, kteří mohou předat následujícím generacím poučné i zajímavé informace o jedné z katastrof 20. století. Životní příběhy z řad „obyčejných českých lidí“ jsou v současné době z velké části opomíjeny. Dnešním trendem je spíše zachycovat životní příběhy hrdinů, odbojářů a narátorů, kteří jsou svými činy obecně známí. „Řadoví“ občané vesnic a měst Neveklovska však často trpěli mnohem více. Byli nuceni opustit svá obydlí „ze dne na den“ a museli se vzdát veškerého majetku, včetně hospodářských strojů a zvířectva. Vypravěčská tradice se váže především na generaci, která léta okupace intenzivně prožila, byla jimi bezprostředně zasažena a aktivně je spoluvytvářela. Některé náměty od ní přejali i vypravěči mladší generace. Jedná se o projevy vypravěčské kontinuity, tzv. „folklorizace“ povídek a námětů. Často se v podáních objevuje týž příběh ve dvojí či několika verzích, většinou se ale jedná o nezávislé zpracování výrazného námětu dvěma či několika narátory, jak je tomu i v případě vzpomínek na křešický masakr, ve kterém byli vyvražděni vězni z transportu. Recepce povídky převzaté od jiného vy29 JECH, J. Lidová tvořivost slovesná stále žije, Lidová tvořivost 2, 1951, s. 479–487; ibid. O lidských dokumentech z Neveklovska, Sborník vlastivědných prací z Podblanicka, Praha 1957, s. 39–57; ibid. Odboj a revoluce v lidských dokumentech z Neveklovska, Český lid 52, 1985, s, 144–158; ŠRÁMKOVÁ, M. Vzpomínky a vyprávění o okupaci, odboji a osvobození, Krajské středisko lidového umění ve Strážnici, 1975, 1, s. 1–2. 30 Jedná se o přímé záznamy ústního podání, vlastní sběry, nahrávky z archivu Českého rozhlasu či použití četných pramenů písemných a literárních (vzpomínky, líčení válečných událostí atd.). 31 ŠRÁMKOVÁ, M. Vzpomínky a vyprávění o okupaci, odboji a osvobození, Krajské středisko lidového umění ve Strážnici, 1975, 1, s. 2. 32 Ibid. 118 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 2/2015 pravěče (jejího původce) se vyskytují jen výjimečně. Podstata kolektivnosti vyprávění netkví v přejímání týchž příběhů. Životní příběhy jsou „vlastnictvím“ narátora, který je jejich aktérem i autorem. Žánrovým příznakem životního vyprávění je individuální vlastnictví a specifičnost výpovědí tkví v tom, že reflektují individuální příběh. Příběhy však mají také kolektivní platnost, neboť se v nich odráží společný názor a postoj prostředí, v němž se vyprávějí.33 Mezi nositele vyprávění z doby okupace Neveklovska patří k nejvýznačnějším především ti, kteří se na válečném dění osobně podíleli. Vedle těchto narátorů se najdou rovněž dobří vypravěči, kteří nebyli do událostí, o nichž pojednávají, osobně zapojeni. Z výše uvedeného vyplývá, že orální tradice je podmíněna dvěma činiteli: bezprostředním silným prožitkem spojeným s vypravěčskou schopností a zkušeností.34 Je otázkou, jakým způsobem tyto povídky v lidovém prostředí žily a při jakých příležitostech se vyprávěly. Mezery v těchto údajích vyplývají ze způsobu jejich zápisů. Málokdy je totiž badatel zaznamenal v „autentické“ vypravěčské situaci. Folkloristé rozlišují tři modality vypravěčského ztvárnění životních příběhů: 1. poprvé vyprávěný příběh, 2. vícekrát vyprávěný příběh (příběh tvoří pevnou součást narátorova repertoáru) a 3. příběh přejatý dalšími vypravěči.35 Vyprávěné životní příběhy byly (a dosud jsou) konstantní složkou narátorova repertoáru. Individuální příběhy se vyskytují rovněž v publikacích věnovaných způsobu života a kultuře místních obyvatel, v kronikářských, memoárových a historických pracích. Vzpomínky často ožívají při sousedských a přátelských setkáních, narátoři je vyprávějí doma dětem a vnoučatům apod. Účastníci odbojového hnutí a pamětníci dnů okupace a osvobození se účastní vzpomínkových setkání a jejich životní příběhy se stávají živou součástí širšího společenského vědomí.36 Na základě analýzy životního vyprávění se zaměřením na sledovanou událost křešického masakru je možné vymezit následující námětové okruhy vypravěčské tradice. 1. NáMĚTOvÝ OkRUH Tento okruh svými náměty i laděním tvoří pestrou skupinu životních příběhů, vzpomínek a povídek z každodenního života. „Na vsi jsme si pomahali. Taky slepice, voni počítali slepice. Tenkrát když se tu objevili ke konci války Němci, taky jsme si jednu zadusili. Dali jsme je do pytle, pět vždycky, to víte, měli jsme třicet slepic, kam jsme je měli dát, že jo? A nesměli, to bylo nařízení, kolik smíme mít slepic. To víte, poukaz člověku nedali na nějaký povlaky.“37 — „Chodili jsme hrát třeba až na Hostišov. Kamkoliv, do těch Křešic, tam 33 Ibid. s. 3. 34 MICHÁLEK, J. Výskum povstaleckej tematiky v ľudovej slovesnosti na Slovensku, Slovenský národopis, 19, 1971, s. 115–122. 35 DOMANOVSKIJ, L. V. Ustnyje rasskazy: Russkij folklor Velikoj Otečestvennoj vojny, Moskva-Leningrad 1964, s. 238; ŠRÁMKOVÁ, M. Vzpomínky a vyprávění o okupaci, odboji a osvobození, Krajské středisko lidového umění ve Strážnici 1975, 1, s. 4. 36 ŠRÁMKOVÁ, M. Vzpomínky a vyprávění o okupaci, odboji a osvobození, Krajské středisko lidového umění ve Strážnici, 1975, 1, s. 4–5. 37 Narátorka Havlínová. JANA šTĚPáNkOvá-kOMENDOvá 125 cos mi pověděl a vůbec se toho nevšímej!‘ Takže to víte, voni se snažili zase večer ty skovaný utýct tam do těch svejch vagónů. Tak ňáký se tam snad navrátili nebo jestli je postřelili ještě u těch vágónů, byla tam slyšet taky střelba.“66 Někteří z narátorů mají schopnost dát popisu dynamiku, spád a názornost. „A todle takhle bylo tak vod těch devíti do těch jedenácti. Víte, teďko už se někdo se navrátil … ale musim podotknout, to už jsem leckde slyšela v psaní o tom, voni řikali, že utíkali. Ne, voni neutíkali. Voni byli na trati Olbramovice — Sedlčany sto vagónůch. Tu a tam ňákej byl krytej, ale vesměs otevřený. Ty dobytčí takový vagóny a voni měli hlad a zmrzlý byli, ale šla s nima eště ta hlídka, který hlídali ty vagóny. Voni jako neutíkali, aby byli sami, jenomže zřejmě to nemohlo stačit. Voni nejdřív šli s určitou skupinou, ale pak už se to asi rozjelo, když ty viděli, ty mají a ty … že zřejmě už jich tam bylo hodně v tý vsi a teď jeli kolem a přes ves esesmani, německý auta s těma důstojníkama, protože byli ve Vrchotovejch Janovicích v zámku ubytováni. A jezdili z Vrchotovejch Janovic do Votic. Teď viděli, co tam, co se tam děje. A zřejmě ta ochrana jejich jim řekla, že to nemužou stačit. Tak zjednali posilu a netrvalo dlouho a přijelo několik těch aut, těch vojenskejch otevřenejch ze skupinou vojáků ozbrojenejch a začali do těch trestanců střílet. Kde se kdo objevil, na nic se neptali a začal tam takovejhle masakr. My děti, už jsme byly zvědavý vodkud vlastně choději, protože to nám nemohlo ujít, tak jsme byly nad Křešicema, tam je takovej špejchar, tam to bylo vidět. No a teďko, toť víte teď se začalo po vsi střílet, rodiče byli celý vyjukaný, nevěděli a děti nikde. A my, já nevim, kolik nás bylo, vod toho špejcharu, když jsem šli, tak tou cestičkou k tomu na tom už leželo kolik těch trestanců zastřelenejch. Takže to bylo strašné … to se semlelo v takový chvilce, takovýdle neštěstí. Leckdes visel ten trestanec za kliku, chtěl si votevřít nebo se chtěl schovat a voni ho tam šupli. No tak toť víte, tak najednou byla střelba a po střelbě bylo najednou ticho. Lidi někteří zalezli nebo skoro všichni, ale zas jen koukali, co bude dál.“67 Narátoři mnohdy k názornému popisu a zpřítomnění scény použijí citoslovce nebo příměr. „Ale ty vězně, co postříleli, co zabili, tak je vodvezli tady odsud, tak je na plachtách dali na vlak ty zastřelený a tahli je tady k Písaříkovum na dvůr a nakládali je jako brambory na vůz.“68 Narátoři jsou rovněž schopni charakterizovat aktující postavy. Týká se to zejména cizích lidí působících v domácím prostředí (tento postup je běžný i v tradičních druzích folklórního vyprávění).69 „A my jako děti jsme taky dlouho nevydržely doma a šly jsme ven se podivat, co se děje. To nebylo jako teď. Tady nevidíte na vesnici ani jedno dítě. A to my jsme chodily furt po návsi, tam jsme si hrály různý hry a furt v pohybu. A my jako zvídavý děti najednou jsme zjistily, že v tý vesnici se pohybujou ňáký postavy, v nezvyklom oblečení, v pruhovanejch lehkej jenom … byly to kalhoty a ňáká blůza, no a pochopitelně se to začalo domu … řikáme, kdo to je a zjistilo se, že to jsou trestanci. A to bylo tak k tý 66 Narátorka Loucká. 67 Ibid. 68 Narátorka Havlínová. 69 ŠRÁMKOVÁ, M. Vzpomínky a vyprávění o okupaci, odboji a osvobození, Krajské středisko lidového umění ve Strážnici, 1975, 1, s. 11. 126 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 2/2015 devátý hodině … vysvítlo sluníčko, to bylo nádherně do toho sněhu a na ty rozkvetlý stromy a teď mezi to se začaly pohybovat tyhle postavy zubožený.“70 Z rozboru výrazové stránky povídek je zřejmé, že narátoři nezůstávají pouze u „holého a chladného“ popisu faktů a událostí, ale snaží je prezentovat jako názorný a přítomný výjev, snaží se zachytit živoucí podobu postav i jejich citové postoje. K tomuto účelu využívají i jazykových stylistických prostředků. I z tohoto úhlu se vzpomínky jeví jako projevy inklinující k vypravěčskému ztvárnění.71 Jestliže se často zdůrazňuje odlišnost ústních životních příběhů od kronikářských zpráv a zároveň se poukazuje i na některé umělecké prvky, neznamená to, že ústní podání musí vykazovat estetický ráz. Patří totiž do širší kategorie pověsťového vypravěčského žánru (místní a historické pověsti, démonologické povídky, legendy), ve kterém převažují mimoestetické funkce, zejména funkce poznávací a zpravodajská. Životní vyprávění se vyznačují obsahovou specifičností, která spočívá zejména v tom, že tyto životní vyprávění a povídky podávají jedinečné, individuální události z osobního úhlu, vyzdvihují jejich dějovost a zabarvují je emociálně a eticky.72 Životní příběhy se liší od kronikářských záznamů, memoárové literatury, beletrie a odborné literatury. Neznamená to, že by se s nimi zásadně „rozcházely“, nebo k nim byly v protikladu. Životní příběhy doplňují písemné zdroje informací tím, že osvětlují (interpretují) pojednávané události z odlišné perspektivy, z jiného úhlu pohledu.73 ZÁVĚR Předkládaná studie je příspěvkem ke studiu problematiky životních vyprávění obyvatel násilně vystěhovaných z území Neveklovska za 2. světové války s konkrétním zaměřením na událost křešického masakru, který se odehrál na konci 2. světové války. Autentické výpovědi, získané terénním výzkumem v regionu, jsou jedinečným pramenem reflektujícím osobní postoje participujících, ale zároveň podávajících výpověď o tzv. „kolektivní paměti“ pamětníků. Výpovědi narátorů a narátorek o historických událostech jsou namnoze selektivní a odrážejí nejen diferencované sociokulturní postavení „aktérů regionální (lokální) historie“, míru jejich účasti na historickém dění, ale také jejich odlišnou percepci prožité zkušenosti. Studie navazuje na výzkumy folkloristy Jaromíra Jecha realizované v polovině 20. století a upozorňuje na důležitost studia „orálního podání“, které je − dle soudu autorky − při interpretaci historických událostí neprávem opomíjeno. Křešický masakr — masakr transportu smrti v Křešicích a Olbramovicích. Výstup projektu Grantové agentury UK č. 898613 řešeného na FF UK. 70 Narátorka Loucká. 71 ŠRÁMKOVÁ, M. Vzpomínky a vyprávění o okupaci, odboji a osvobození, Krajské středisko lidového umění ve Strážnici, 1975, 1, s. 11. 72 Ibid. 73 Ibid. JANA šTĚPáNkOvá-kOMENDOvá 127 COLECTIVE MEMORY FORCIBLY EVICTED INHABITANTS: A MEMORIAL NARRATIVE ABOUT 2ND WORLD WAR FROM NEVEKLOV REGION This essay is the benefit to studying of the questions of the oral history of forcibly ejected inhabitants of Neveklov and its neighbourhoods during the 2nd World War, focused on events of the massacre in the village Křešice (Event Graun) at the end of the 2nd World War. About this region, there exists authentic testimony and this territory is fixed in the collective memory. The oral history is a highly valued literary source. Its value is in the authenticity, which is characterized by selectivity and represents another point of view. The essay brings the unique opportunity to get acquainted with witnesses of the wartime. At present this testimony is unknown or is being forgotten in the offical documents. The essay follows the researches of Jaromír Jech from the middle of the last century. So we get the view of the importance of the massacre in Křešice and forcible displacement of Czech inhabitants in a demarcated region. Result of this work is the analysis of the results obtained with the help of the modern approaches that are based on the method of the oral history, which is a part of the qualitative research, with an emphasis on general objectives and context. It also simultaneously maps over the current state, i.e. the reflection of the forcible war persecution on the present times and its viability in the future, functionality of the generation transfers and traumas. KEYWORDS Fieldwork — Neveklov-region — Memory — Analysis — 2nd World War